Přídavek na dítě (§ 17 – § 19 zákona o SSP) je základní, dlouhodobou dávkou, poskytovanou rodinám s dětmi, která jim pomáhá krýt náklady spojené s výchovou a výživou nezaopatřených dětí

Nárok na přídavek na dítě má nezaopatřené dítě, které žije v rodině, jejíž rozhodný příjem je nižší než 2,4násobek částky životního minima rodiny. Pro nárok na dávku se posuzuje příjem za předchozí kalendářní rok. Za příjem se považuje i rodičovský příspěvek.

Přídavek je vyplácen ve třech výších podle věku nezaopatřeného dítěte:

• do 6 let výše 500 Kč,
• od 6 do 15 let 610 Kč,
• od 15 do 26 let 700 Kč.

Nárok na rodičovský příspěvek (§ 30 a § 31 zákona o SSP) má rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, a to až do vyčerpání celkové částky 220 000 Kč, nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte.

Pro stanovení nároku a výše rodičovského příspěvku je rozhodující výše denního vyměřovacího základu pro stanovení peněžité pomoci v mateřství nebo nemocenské v souvislosti s porodem nebo převzetím dítěte podle zákona o nemocenském pojištění. Jestliže alespoň jednomu z rodičů v rodině lze stanovit k datu narození nejmladšího dítěte 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu, rodič si může volit výši a tím i délku pobírání rodičovského příspěvku. V případě, že denní vyměřovací základ lze stanovit u obou rodičů, vychází se z toho, který je vyšší.

Maximální měsíční výše rodičovského příspěvku se stanoví ve vazbě na denní vyměřovací základ: pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu je nižší nebo rovno 7 600 Kč, rodičovský příspěvek může činit nejvýše 7 600 Kč; pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu převyšuje 7 600 Kč, je výše rodičovského příspěvku omezena touto částkou, maximálně však výše rodičovského příspěvku může činit 11 500 Kč měsíčně.

Rodič si může volit výši rodičovského příspěvku až do částky 7 600 Kč také v případě, když ke dni narození nejmladšího dítěte v rodině nelze stanovit denní vyměřovací základ jen proto, že během pobírání rodičovského příspěvku z titulu péče o dříve narozené dítě uplynula podpůrčí doba pro nárok na peněžitou pomoc v mateřství a nárok na rodičovský příspěvek na nejmladší dítě v rodině vzniká bezprostředně po nároku na rodičovský příspěvek náležející na starší dítě.

Pokud ani jednomu z rodičů nelze uvedený vyměřovací základ stanovit, náleží rodičovský příspěvek v pevných měsíčních částkách 7 600 Kč do konce 9. měsíce věku a následně ve výši 3 800 Kč do 4 let věku dítěte.

Pokud v rodině dojde ke změně osob, které jsou posuzovány jako rodiče, a dojde-li tím ke „vzniku“ nebo změně výše denního vyměřovacího základu, stanoví se rodičovský příspěvek od následujícího kalendářního měsíce podle nově splněných podmínek.

Volbu výše rodičovského příspěvku je oprávněn provést jen rodič, který uplatnil nárok na rodičovský příspěvek, měnit tuto volbu lze jedenkrát za tři měsíce, a to i v případě, že došlo u rodičovského příspěvku ke změně oprávněné osoby.

Podmínka trvalého pobytu a bydliště na území České republiky musí být splněna u oprávněné osoby a u dítěte zakládajícího nárok na rodičovský příspěvek.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou, a rodičovský příspěvek náleží i v kalendářním měsíci, ve kterém:

• se dítě narodilo,
• rodič měl po část měsíce z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem,
• osoba dítě převzala do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu,
• dítě dovršilo věk 4 let, do kterého náleží rodičovský příspěvek,
• dítě nebo rodič zemřeli,
• rodič převzal do péče vlastní dítě, které předtím bylo na základě rozhodnutí příslušného orgánu svěřeno do péče jiné osoby nebo bylo umístěno v ústavu nebo bylo více než 3 kalendářní měsíce v péči zdravotnického zařízení.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou a rodičovský příspěvek náleží i v případech, kdy:

• dítě mladší 2 let navštěvuje jesle nebo jiné obdobné zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 46 hodin v kalendářním měsíci,
• dítě pravidelně navštěvuje léčebně rehabilitační zařízení nebo mateřskou školu nebo její třídu zřízenou pro zdravotně postižené děti či jesle se zaměřením na vady zraku, sluchu, řeči a na děti tělesně postižené a mentálně retardované v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně,
• zdravotně postižené dítě pravidelně navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 6 hodin denně,
• dítě navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně, pokud jeho oba rodiče nebo osamělý rodič jsou osobami závislými na pomoci jiné osoby ve stupni III a IV,
• rodič zajistí péči o dítě jinou zletilou osobou v době, kdy je výdělečně činný nebo studuje.

Příjem rodiče není sledován. Při nároku na výplatu rodičovského příspěvku může rodič výdělečnou činností zlepšovat sociální situaci rodiny. Nezkoumá se ani nárok na podporu v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci.

Jestliže v rodině jeden z rodičů má z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem, rodičovský příspěvek mu náleží, pouze je-li vyšší než dávky nemocenského pojištění. V tomto případě je doplacen rozdíl mezi rodičovským příspěvkem a uvedenými dávkami.

Pokud se v rodině narodí další dítě, nárok na rodičovský příspěvek na starší dítě zaniká, a to i v případě, že na narozené dítě náleží rodičovský příspěvek ihned od narození ve stejné výši, v jaké náleží doposud na starší dítě. Změnu je nezbytné ohlásit příslušnému orgánu, aby nevznikl přeplatek na dávce.

Pokud byl rodiči vyplacen rodičovský příspěvek a přitom nesplnil podmínky pro výplatu příspěvku, je rodič povinen vrátit příslušnému úřadu vyplacené částky za období, kdy mu rodičovský příspěvek nenáležel.

Příspěvek na bydlení (§ 24 – § 28 zákona o SSP) přispívá na krytí nákladů na bydlení rodinám či jednotlivcům s nízkými příjmy.

Poskytování příspěvku podléhá testování příjmů rodiny za předchozí kalendářní čtvrtletí. Za příjem se považují i přídavek na dítě a rodičovský příspěvek.

Na příspěvek na bydlení má nárok vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě přihlášen k trvalému pobytu, jestliže jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35), a zároveň součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35) není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.

Náklady na bydlení tvoří u nájemních bytů nájemné a náklady za plnění poskytované v souvislosti s užíváním bytu, u družstevních a bytů vlastníků srovnatelné náklady, vyčíslené v zákoně o SSP. Plus u všech bytů náklady za energie, vodné a stočné, odpady, vytápění. Pro nárok a výši příspěvku se berou v úvahu průměrné náklady zaplacené za předchozí kalendářní čtvrtletí.

Normativní náklady na bydlení jsou stanoveny jako průměrné náklady na bydlení podle velikosti obce a počtu členů domácnosti. Zahrnují pro nájemní byty částky nájemného, v souladu se zákonem o nájemném a pro družstevní byty a byty vlastníků obdobné náklady. Dále jsou do nich zahrnuty ceny služeb a energií. Normativní náklady na bydlení jsou propočítány na přiměřené velikosti bytů pro daný počet osob v nich trvale bydlících.

Výše příspěvku na bydlení se stanoví jako rozdíl mezi náklady na bydlení (normativními náklady na bydlení) a násobkem rozhodného příjmu a koeficientu 0,30 (v Praze 0,35).

Právní úprava od 1. 1. 2015 (dítě narozené nebo převzaté do trvalé péče od 1. 1. 2015)

Porodné (§ 44 – § 46 zákona o SSP) je dávka poskytovaná v závislosti na výši příjmu, kterou se rodině s nízkými příjmy jednorázově přispívá na náklady související s narozením prvního nebo druhého živého dítěte.

Nárok na porodné je vázán na stanovenou hranici příjmů v rodině, která v kalendářním čtvrtletí předcházejícím kalendářnímu čtvrtletí, ve kterém se dítě narodilo, musí být nižší než 2,7násobek životního minima rodiny. Do rozhodného příjmu se nezapočítává rodičovský příspěvek a přídavek na dítě.

Porodné náleží ženě, která porodila své první nebo druhé živé dítě. Jestliže žena, která dítě porodila, zemřela, splnila podmínky nároku na porodné a dávka jí nebo jiné osobě nebyla vyplacena, má na porodné nárok otec dítěte.

Nárok na porodné má rovněž osoba, která převzala dítě mladší jednoho roku do trvalé péče nahrazující péči rodičů, za stejných podmínek (rozhodný příjem rodiny do 2,7násobku životního minima, první nebo druhé dítě).

Porodné náleží v rodině pouze dvakrát, a to buď na první nebo druhé živě narozené dítě nebo na první nebo druhé dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů.

Porodné je stanoveno pevnou částkou a činí 13 000 Kč na první dítě a 10 000 Kč na druhé dítě.

Touto jednorázovou dávkou se přispívá na náklady spojené s vypravením pohřbu. Pohřebné je stanoveno pevnou částkou ve výši 5 000 Kč. Příjem rodiny se netestuje.

Pohřebné náleží osobě, která vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti, nebo osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte, a to za podmínky, že zemřelá osoba (s výjimkou mrtvě narozeného dítěte) měla ke dni úmrtí trvalý pobyt na území ČR (§ 47 a § 48 zákona o SSP).

Příspěvek na péči[1] se stal novým nástrojem zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (§ 7 a násl.), vedoucí k posílení samostatného rozhodování uživatele služby o rozsahu a formě pomoci či podpory. Příspěvek na péči náleží těm, kteří jsou především z důvodu nepříznivého zdravotního stavu závislí na pomoci jiné osoby, a to v oblasti péče o vlastní osobu a soběstačnost. Náleží osobě, o kterou je pečováno, nikoliv osobě, která péči zajišťuje. Což je jiná situace oproti dřívější praxi, kdy lidé pečující o blízkou či jinou osobu pobírali na tuto činnost finanční příspěvek. Příspěvek nahradil dosavadní zvýšení důchodu pro bezmocnost a příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu. Potřeba pomoci, tedy i míra závislosti, přitom vychází z úkonů běžného každodenního života, při nichž potřebuje žadatel pomoc nebo dohled. Příspěvek na péči se vyplácí měsíčně v kalendářním měsíci, za který náleží.

Jeho výše činí pro osoby starší 18 let:

• 800 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost),
• 4 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost),
• 8 000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost),
• 12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost).

Příspěvek na bydlení je dávka státní sociální podpory, prostřednictvím které stát přispívá na náklady na bydlení jednotlivcům a rodinám s nízkými příjmy. Nárok na tuto dávku má vlastník nebo nájemce přihlášený v bytě k trvalému pobytu, jestliže 30 % jeho příjmů (příjmů rodiny) nestačí k pokrytí nákladů na bydlení a zároveň těchto 30 % příjmů rodiny je nižších než příslušné normativní náklady stanovené zákonem[2]. Výplata příspěvku na bydlení je časově omezena na 84 měsíců v období posledních deseti let[3]. Toto omezení neplatí pro domácnosti, ve kterých bydlí osoby starší 70 let a pro osoby se zdravotním postižením, které bydlí ve zvláště upravených nebo pro ně postavených bytech[4]. Lux[5] zdůrazňuje, že příspěvek na bydlení není jen sociální dávkou, ale zároveň se stává plnohodnotným nástrojem bytové politiky.

Doplatek na bydlení je dávka, kterou vyplácí stát na podporu a udržení bydlení. Jedná se o dávku pomoci v hmotné nouzi[6]. Nárok na doplatek na bydlení vzniká těm, jejichž příjmy jsou nižší než zákonem stanovené životní minimum (resp. existenční minimum). Tato dávka řeší nedostatek příjmů k uhrazení nákladů na bydlení v případech, kdy nestačí vlastní příjmy osoby či rodiny, a to včetně příspěvku na bydlení ze systému státní sociální podpory, pokud na něj má osoba či rodina nárok. Doplatek na bydlení lze poskytnout i na jinou než nájemní, vlastnickou a družstevní formu bydlení. Za takovou se považuje zejména podnájem, ubytovna, ubytování v azylovém domě, v domovech pro seniory, domovech pro osoby se zdravotním postižením, domovech se zvláštním režimem a v chráněném bydlení. Tato dávka je od roku 2011 omezena maximální hranicí uznatelných výdajů na bydlení a to ve výši normativních nákladů podle zákona o státní sociální podpoře.

Příspěvek na zvláštní pomůcku, poskytovaný na základě zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, v sobě slučuje několik dříve poskytovaných klíčových příspěvků pro osoby se zdravotním postižením (příspěvek na pořízení zvláštní pomůcky, na úpravu bytu) a je určen k pořízení potřebného vybavení pro těžce postižené osoby. Nárok na tento příspěvek má osoba s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, těžkým sluchovým postižením nebo těžkým zrakovým postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (zdravotní stav trvá nebo bude trvat déle než 1 rok), a její zdravotní stav nevylučuje přiznání tohoto příspěvku. Seznam diagnóz pro přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku je uveden v příloze č. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením.

Mimořádné výhody pro těžce zdravotně postižené občany, tedy průkazy ZTP, jsou určeny osobám starším 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se posuzuje podle § 9 odst. 3 zákona č 329/2011 Sb. Podle druhu a stupně postižení jsou poskytovány mimořádné výhody I. až III. stupně (I. průkaz TP, II. průkaz ZTP, III. průkaz ZTP/P). Z průkazu vyplývají některé výhody, např. doprava MHD zdarma, sleva na dopravu, bezplatné užití dálnic, vyhrazená místa k parkování, slevy na vstupy apod. podle druhu a stupně postižení.

Osobám se zdravotním postižením jsou vydávány parkovací znaky, speciální označení vozidel (např. parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením dle § 67 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), jízdy na zpoplatněných komunikacích apod.. Tato činnost nepatří do kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí (ani krajských poboček ÚP), ale Ministerstva dopravy. Parkovací znaky vydávají obecní úřady obcí s rozšířenou působností.

[1] § 20 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

[2] §26 Zákona č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2013. [cit. 2013-18-11]. Dostupný z:<http://www.mpsv.cz/cs/2#dsp>.

[4] Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23

[5] LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94

[6] Podle Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), je moderní formou pomoci osobám s nedostatečnými příjmy motivující tyto osoby k aktivní snaze zajistit si prostředky k uspokojení životních potřeb. Je jedním z opatření, kterými Česká republika bojuje proti sociálnímu vyloučení. Upravuje systém dávek pomoci v hmotné nouzi, jímž zabezpečuje osobu či rodinu, která nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost. Současně si tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit a vyřešit tak svou nelehkou situaci vlastním přičiněním.

Dávkami, kterými se řeší pomoc v hmotné nouzi, jsou (§ 4 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi):

• příspěvek na živobytí

• doplatek na bydlení

• mimořádná okamžitá pomoc

O dávkách pomoci v hmotné nouzi rozhodují a vyplácejí je příslušné krajské pobočky Úřadu práce ČR.

Ke zlepšení nepříznivé sociální situace občanů není směrována pouze finanční pomoc v rámci poskytování dávek, ale též vlastní sociální práce sociálních pracovníků na obcích, kteří se zaměřují také na ostatní potřeby občanů. Působnost obecního úřadu III. typu v oblasti sociální práce je upravena zákonem o sociálních službách. Vede k řešení nepříznivé sociální situace a k sociálnímu začleňování osob ohrožených sociálním vyloučením. Zákon o hmotné nouzi upravuje řešení životní situace obecním úřadem II. typu a újezdním úřadem formou sociální práce u osob nacházejících se v hmotné nouzi. Obce obdržely metodické pokyny, jak mohou tuto sociální práci na svém území realizovat.

Otevřená metoda koordinace[1] (Open Method of Coordination) zahrnuje nový postoj k sociální ochraně, společnou identifikaci problémů na komunitní úrovni a určující cíle adaptace a rozvoje sociálních systémů na různých úrovních.

[1] HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109

Napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou vyloučením ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky, způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.

Služby sociální prevence (§ 53 a násl. zákona o sociálních službách) jsou: raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny, služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity, terénní programy a sociální rehabilitace.

Pomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v co nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav jim zajistit důstojné prostředí a zacházení (§ 38 zákona o sociálních službách).

Mezi tyto služby se řadí: osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová péče, průvodcovské a předčitatelské služby, podpora samostatného bydlení, odlehčovací služby, centra denních služeb, denní stacionář, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče.

Pečovatelská služba (§ 40 zákona o sociálních službách) – terénní či ambulantní služba poskytovaná seniorům a dalším osobám, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje ve vymezeném čase v domácnosti klienta. Služba se poskytuje, až na výjimky uvedené v zákoně o sociálních službách, za úhradu.

Centra denních služeb (§ 45 zákona o sociálních službách) – poskytují ambulantní služby ve specializovaných zařízeních s cílem posílit samostatnost a soběstačnost potřebných osob se zdravotním postižením, chronickým onemocněním či osob se sníženou soběstačností z důvodu věku, v případě, že jejich situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Potřební lidé mohou tuto službu (v minulosti známou také jako domovinka či centra osobní hygieny) využívat občas i pravidelně v průběhu dne, přičemž je jim zajištěna pomoc např. při osobní hygieně, v oblasti stravování, s vyřízením osobních záležitostí, případně jsou nabízeny výchovné, vzdělávací, aktivizační a sociálně terapeutické aktivity. Služba je poskytována za úhradu.

Denní, týdenní stacionáře (§ 46 a § 47 zákona o sociálních službách) – služba je zaměřená na podporu lidí vyžadující pravidelnou pomoc jiné osoby. Rozdíl, v porovnání se službou centra denních služeb, spočívá zejména v intenzitě pomoci, respektive v míře závislosti uživatelů služby.

Systém stacionářů a denních center mj. umožňuje pečujícím osobám účastnit se např. také pracovního procesu. Služba se poskytuje za úhradu.

Odlehčovací služby pobytové (§ 44 zákona o sociálních službách) – umožňují rodinným pečovatelům čas k odpočinku a odlehčení od náročné sociální péče. Odlehčovací služby směřují výhradně tam, kde je potřeba celodenní péče o osobu blízkou se zdravotním postižením, nemocnou nebo o seniora v určité fázi bezmocnosti. Odlehčovací služba přijímá seniora jen na omezenou dobu.

Domovy pro seniory (§ 49 zákona o sociálních službách) – pobytové zařízení, poskytující sociální službu osobám se sníženou soběstačností, zejména z důvodu věku. Nabízí ubytování v zařízeném pokoji, jedno – i vícelůžkovém, celodenní stravování, zajištění úklidu, praní prádla a ošetřovatelskou péči. Cílem péče je jednoznačně kvalita života klienta. Současný stav klientů poukazuje na potřebu rozvinout spolupráci se zdravotními pojišťovnami a posílit morální a finanční odpovědnost – spoluúčast blízkých, a tuto skutečnost zakotvit do legislativy. Služba se poskytuje za úhradu.

Domovy se zvláštním režimem (§ 50 zákona o sociálních službách) – pobytová služba s celoročním provozem, která je poskytována lidem, jejichž soběstačnost je snížena z důvodu chronického duševního onemocnění, závislosti na návykových látkách, případně trpí Alzheimerovou chorobou či jiným typem demence. Služba je nabídkou podobná službám domova pro seniory. Je přizpůsobena specifickým potřebám uživatelů. Služba se poskytuje za úhradu.

Sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče (§ 52 zákona o sociálních službách) – jedná se o nemocnice, léčebny dlouhodobě nemocných, psychiatrické léčebny aj. Uvedená pobytová služba je poskytována lidem, kteří aktuálně již nevyžadují ústavní zdravotní péči, nicméně se neobejdou bez pomoci jiné osoby a zároveň je nelze propustit z tohoto ústavního zdravotnického zařízení, protože jim není zabezpečena potřebná následná péče v domácím prostředí či zařízení sociálních služeb. Služba je poskytována do doby, než je uživateli zajištěna pomoc jiné osoby (např. rodinní příslušníci) či poskytována odpovídající sociální služba. Dříve se touto situací zabýval institut sociální hospitalizace.

Za tuto péči je osoba povinna platit úhradu podle stejných principů, jako by jí byly poskytovány sociální služby v zařízeních sociálních služeb. Zdravotní péče poskytovaná těmto osobám je hrazena z veřejného zdravotního pojištění.[1]

[1] § 64 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

Sociální poradenství (§ 37 zákona o sociálních službách) poskytuje informace přispívající k řešení nepříznivé sociální situace. Sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb.

Odborné sociální poradenství se zaměřuje na potřeby jednotlivých sociálních skupin osob v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, v poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí a zahrnuje též sociální práci s osobami se specifickými potřebami. Součástí odborného poradenství jsou i půjčovny kompenzačních pomůcek.

Odborné sociální poradenství poskytují dva typy poraden:

Občanské poradny - poskytují nezávislé, odborné, nestranné a bezplatné sociálně odborné poradenství v 18 právních oblastech a upozorňují příslušné státní a místní orgány na nedostatky legislativy a na neřešené problémy občanů.

Poradny pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy – poskytují psychologické, psychosociální a sociálně právní poradenství jednotlivcům, partnerským párům, snoubencům, manželům a rodinám, které se nacházejí v náročném životním období. Poradenství je zaměřeno na zvládání potíží v mezilidských vztazích, osobních a rodinných problémů, generačních sporů, rozvodů a porozvodových těžkostí, styku s dětmi, žárlivosti, nevěry, závislostí v rodině a obtíží v intimním soužití.

V případě vzniku nové sociální služby je předpokladem finanční podpory provozování služby začlenění do komunitního plánu příslušné obce a střednědobého plánu sociálních služeb kraje (§ 94 a § 95 zákona o sociálních službách). Tento požadavek se netýká bytového fondu – například výstavby bytů zvláštního určení (podporovaných bytů). Neznalost typologie služeb může vést k pochybení v případě povolování staveb ze strany stavebního úřadu.

Objekty pro poskytování pobytových sociálních služeb jsou vzhledem k účelu a formě klasifikovány jako občanská vybavenost. Objekty pro bydlení se do kategorie občanské vybavenosti neřadí. Z výše uvedených skutečností je patrné, že je důležité ze strany investorů včasně skutečnost připravovaného záměru konzultovat na příslušném stavebním úřadě. Na těchto jednáních je vhodná účast odborníka, který řeší sociální problémy správního obvodu. Většinou se jedná o školené odborníky odboru sociálních věcí, kteří se procesům komunitního plánování na obci věnují.[1]

Předpokládá se, že pokud budou v budoucnu vznikat nové sociální služby, bude nezbytná jejich finanční podpora v rámci území, na kterém bude služba realizována.

Tak, jak běžná komerční sféra v oblasti marketingu oceňuje dobré zboží kvalitou, tak také současná terminologie sociálních služeb mluví o kvalitě života, která úzce souvisí s oblastí sociálních služeb a jejich kvalitou. Oproti označení „dobrý“ budí slovo „kvalitní“ dojem hodnocení jaksi objektivního a samo o sobě často znamená vysokou jakost („kvalitu“). Z pohledu obce je role hodnotitele úzce spojena s pozicí koordinátora/koordinátorky komunitního plánování na obcích III. typu. Jeho úkolem je aktivně získávat informace o kvalitě poskytovaných služeb ve všech zařízeních, které jsou v obci, na území obce s rozšířenou působností, nehledě na zřizovatele. Dále by měl koordinátor kontaktovat služby a vyjasňovat si s nimi jejich možnosti, získávat je, aby se zapojili do procesů komunitního plánování. K dobré sociální politice obce patří také bydlení a jeho plánování.

[1] Nejčastějším problémem je názvosloví, kdy investor používá v předložené dokumentaci pojem „domov důchodců“. Pracovníci stavebních úřadů, kteří nejsou s typologií služeb seznámení, mohou následně vydat chybné rozhodnutí, které je v rozporu s přípustným využitím v území. Stavebním úřadem povolená stavba domova důchodců – domova pro seniory v území občanské vybavenosti je z pohledu stavebního zákona v pořádku. Může ale nastat situace, že daná služba nebude zaregistrována dle zákona o sociálních službách nebo nebude finančně podpořena (nebude provozuschopná), tím nedojde k naplnění účelu stavby a následně dochází k porušení stavebního zákona.

Byty zvláštního určení jsou malometrážní byty v domech s pečovatelskou službou a bezbariérové byty. Jsou určeny především pro občany, kteří pobírají starobní důchod a pro občany, kteří jsou plně invalidní a jejichž celkový stav je takový, že nepotřebují komplexní péči a jejichž zdravotní stav a věk jim umožňuje vést poměrně samostatný život. Náš současný legislativní systém však podporuje bydlení sociálně slabších skupin pouze částečně.

Oblast bydlení sociálně slabších skupin by se v budoucnu měla stát významnou složkou v rozvoji územních správních obvodů obcí s rozšířenou působností. Uspokojení potřeb v oblasti bydlení je klíčovou funkcí samostatné působnosti obce, tak jak to definuje zákon č. 128/2000 Sb., o obcích. § 35, odstavec 2 a § 38 ukládá obcím povinnost pečovat o zachování rozvoje svého majetku. Diferencované potřeby se projevují zejména na místní úrovni, zde je v realizační fázi úloha obce nezastupitelná. Východiskem je komplexní řešení bytové politiky v celém území správního území, včetně nastavení systému nízkonákladového či vícestupňového bydlení.

Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky každoročně dotačně podporuje výstavbu podporovaných bytů na území České republiky, sloužících k poskytování sociálního bydlení pro seniory a osoby, které mají ztížený přístup k bydlení v důsledku zvláštních potřeb, které vyplývají z jejich nepříznivé sociální situace, věku, zdravotního stavu nebo sociálních okolností jejich života.

Domy s pečovatelskou službou - byty zvláštního určení, nájemní byty měst a obcí, ideální řešení pro zajištění péče pro „soběstačnější seniory“. Prostřednictvím pečovatelské služby je zajišťována potřebná péče. Chybí však zákonná návaznost na další stupeň sociální služby. V případě dlouhodobějšího zhoršení zdravotního stavu dochází k neschopnosti pečovatelské služby péči zajišťovat, tento závazek nepřebírá rodina a není kontinuálně řešena následná potřeba odchodu do sociálního zařízení s 24 hodinovou péčí.

Chráněné, komunitní bydlení je v České republice málo známou formou bydlení. Senioři zde žijí jednotlivě, nebo ve dvojicích. Interiéry bytů jsou upraveny požadavkům bydlení pro seniory. Je třeba podotknout, že tato forma bydlení je levnější, než v domovech pro seniory.

Domy s pečovatelskou službou, chráněné bydlení a komunitní bydlení nabízí menší byty, ve kterých jsou poskytovány sociální služby terénní formou a tvoří tak přechod mezi tzv. individuálním a institucionálním bydlením.

Dává možnost, která zatím v našem právním řádu chyběla. Člověk má v očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat možnost projevit vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem (§ 38 NOZ). Soud může změnit nebo zrušit předběžné prohlášení jen ve výjimečném případě, pokud se změní okolnosti zjevně tak podstatným způsobem, že člověk, který prohlášení učinil, by je za takových okolností neučinil nebo by je učinil s jiným obsahem, a při zachování původního znění by člověku, který prohlášení učinil, hrozila závažná újma. Před vydáním rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož prohlášení rozhoduje, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí (§ 43 NOZ). Soud bude přihlížet i k prohlášení nebo jeho odvolání, pokud by bylo sice neplatné, ale není důvod pochybovat o vůli toho, kdo je učinil (§ 44 NOZ).

Poskytuje se na základě smlouvy mezi podporovaným a podpůrcem. Smyslem smlouvy o nápomoci je poskytnout podporu člověku, kterému duševní postižení působí potíže při rozhodování, aby mohla být zachována plná svéprávnost a nemusel být ustanovován opatrovník. Ve smlouvě se podpůrce zavazuje, že bude se souhlasem podporovaného přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje a že mu bude nápomocen radami. Podpůrců může být i více (§ 45 a § 46 odst. 1 NOZ). Smlouva musí být schválená soudem, teprve pak nabývá účinnosti. Může být uzavřena v písemné formě a předložena soudu nebo může být uzavřena ústně před soudem. Smlouva o nápomoci nezakládá právo podpůrce zastupovat podporovaného, tedy právo jednat osobně jeho jménem.

Má charakter dohody. Zastoupení členem domácnosti se uplatní, pokud člověku brání duševní porucha právně jednat a nemá jiného zástupce. Při smlouvě o nápomoci si podporovaný sám vybírá podpůrce z neohraničeného okruhu osob a podpůrce nemá právo jej zastupovat (jednat osobně jménem podporovaného), zatímco v případě zastoupení členem domácnosti zákon stanoví konkrétní okruh osob[1], které jsou oprávněné zastupovat dospělého člověka nezpůsobilého právně jednat.

Je-li uzavřena smlouva o nápomoci při rozhodování, vztahuje se možnost tohoto zastoupení jen na oblasti, ve kterých zastoupený není způsobilý právně jednat. Pro vznik zastoupení musí dát zástupce zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat, a srozumitelně mu vysvětlit povahu a následky zastoupení. Odmítne-li to člověk, který má být zastoupen, zastoupení nevznikne. K odmítnutí přitom postačí schopnost projevit přání (§ 49 odst. 2 NOZ). I v případě zastoupení členem domácnosti je potřeba schválení soudem. Soud je povinen s vyvinutím potřebného úsilí zjistit názor zastoupeného, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si zastoupený zvolí (§ 50 NOZ). Zastoupení zaniká, pokud se jej zástupce vzdá nebo pokud zastoupený odmítne, aby ho zástupce dále zastupoval, k odmítnutí opět postačí schopnost projevit přání. Zastoupení zaniká také, pokud soud jmenuje zastoupenému opatrovníka (§ 54 NOZ).

Zástupce dbá o ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv i o to, aby způsob jeho života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním představám a přáním zastoupeného (§ 51 NOZ). Zastoupení se vztahuje jen na obvyklé záležitosti, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného. Zástupce tak může nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném pro obstarání obvyklých záležitostí. S peněžními prostředky na účtu zastoupeného může nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím měsíčně výši životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.

Zástupce není oprávněn udělit souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými následky (§ 52 NOZ).

Zákon počítá s možností, že zastoupený může mít více zástupců. Pokud tomu tak je, může jednat jen jeden z nich, nebo mohou jednat společně. Jednalo-li by však vůči další osobě více zástupců společně a odporovali si, nepřihlíží se k projevu žádného z nich (§ 53 NOZ).

Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebám i k podnětům osob blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi (§ 62 NOZ).

[1] Zastupovat jej může jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která s ním žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky (podle § 49 odst. 1).

Pokud soud nenalezne žádnou vhodnou osobu, kterou by ustanovil opatrovníkem, jmenuje jako veřejného opatrovníka obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnickou osobu zřízenou touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu. Zákon výslovně stanoví, že jmenování veřejného opatrovníka není vázáno na jeho souhlas.

Po účinnosti zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který zavedl poskytování sociálních služeb na smluvním základě, vyvstala nutnost, aby se zařízení či jejich zaměstnanci z důvodu střetu zájmů vzdali opatrovnictví, pokud jej vykonávali pro své klienty. Nově je však výslovně stanoveno, že opatrovníkem nelze jmenovat provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení (§ 63 NOZ).

Obce často nejsou a nemohou být připraveny ani po finanční, ani po odborné stránce na výkon opatrovnictví. Tuto situaci by měl řešit zvláštní zákon týkající se veřejného opatrovnictví, na který odkazuje § 471 odst. 2 návrhu občanského zákoníku. Jeho účinnost se předpokládá od roku 2016. V budoucnu se předpokládá poskytnutí finanční podpory obcím, které tuto činnost vykonávají.

Úlohou opatrovníka je starat se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy. Opatrovník také dbá o zdravotní stav opatrovance. Aby mohl tyto úlohy dobře plnit, musí udržovat s opatrovancem vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelný kontakt a projevovat o opatrovance skutečný zájem.

Podle nového občanského zákoníku může mít člověk více opatrovníků, pokud je součástí zastupování také správa majetku. Může tak být jmenován opatrovník pro správu jmění, nebo jeho části, a vedle toho opatrovník pro osobní záležitosti. Zastupovat člověka před soudem může jen opatrovník pro osobní záležitosti (opatrovník „osoby“). Opatrovníci mohou jednat samostatně nebo společně.

Soud by měl v rozhodnutí vymezit rozsah práv a povinností každému opatrovníkovi. Potom mohou jednat samostatně. Pokud jmenuje více opatrovníků a nerozhodne, ve kterých záležitostech je každý z nich způsobilý právně jednat za opatrovance samostatně, jsou opatrovníci povinni jednat společně (§ 464 NOZ). Opatrovník od zastoupeného nemůže požadovat odměnu. Odměnu lze přiznat jen za správu jmění. O její výši rozhodne soud s přihlédnutím k nákladům správy, k hodnotě spravovaného majetku, k výnosům z něho a k časové i pracovní náročnosti správy (§ 462 NOZ). Veřejný opatrovník vykonává tuto činnost jako svoji profesi, za kterou je placen. Zákon však upřednostňuje jmenování opatrovníkem osobu opatrovanci blízkou. Soud může, odůvodňují-li to okolnosti, opatrovníkovi uložit, aby se v přiměřeném rozsahu pojistil pro případ, že při výkonu své funkce způsobí opatrovanci nebo jiné osobě škodu (§465 odst. 2 NOZ).

Opatrovník nemůže za opatrovance právně jednat ve věcech vzniku a zániku manželství, výkonu rodičovských povinností a práv a v oblasti závěti (sepsání pořízení pro případ smrti nebo prohlášení o vydědění a jejich odvolání, § 458 NOZ).

Opatrovník nesmí bez souhlasu soudu:

1. zavázat opatrovance k plnění některému z členů opatrovnické rady nebo osoby tomuto členu blízké,
2. nabýt pro opatrovance nemovitou věc nebo podíl na ní, ani opatrovancovu nemovitou věc nebo podíl na ní zcizit či zatížit,
3. nabýt pro opatrovance obchodní závod, podíl na obchodním závodu nebo podíl na právnické osobě, ani tento majetek zcizit nebo zatížit; to neplatí, jedná-li se o nabytí účastnických nebo podobných cenných papírů zajišťujících bezpečný výnos,
4. uzavřít za opatrovance smlouvu zavazující ho k trvajícímu nebo opakovanému plnění na dobu delší než tři roky,
5. odmítnout dědictví nebo jiné plnění z pozůstalosti,
6. zavázat opatrovance k bezúplatnému plnění jiné osobě, ledaže se jedná o dar poskytnutý k obvyklé příležitosti podle zásad slušnosti v přiměřeném rozsahu a opatrovanec je schopen úsudku a projevil s darem souhlas.

Opatrovník nesmí, bez souhlasu soudu, naložit s majetkem opatrovance, jedná-li se o:

1. nabytí nebo zcizení majetku v hodnotě převyšující částku odpovídající pětisetnásobku životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu,
2. nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu polovinu opatrovancova majetku, ledaže tato polovina představuje hodnotu jen nepatrnou a nejedná se o věc, která je pro opatrovance věcí zvláštní obliby,
3. přijetí nebo poskytnutí půjčky, úvěru nebo jistoty v hodnotách uvedených pod písmeny a) nebo b).

Soud si před rozhodnutím podle § 483 odst. 1 až 3 NOZ vyžádá stanovisko opatrovnické rady. Nesdělí-li opatrovnická rada soudu stanovisko v přiměřené lhůtě, potom soud rozhodne sám (§ 483 odst. 4 NOZ).

K vyšší ochraně práv a zájmů zastoupeného, je-li mu ustanoven opatrovník, zavádí nový občanský zákoník možnost ustanovení opatrovnické rady. Jde o skupinu osob z nejbližšího okolí zastoupeného, která má doplnit a vyvážit činnost opatrovníka. Soud volbu členů opatrovnické rady neschvaluje, může však na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu prohlásit volbu za neplatnou, došlo-li při ní k porušení zákona takovým způsobem, že v důsledku toho hrozí opatrovanci újma. V takovém případě soud bez zbytečného odkladu nařídí novou volbu tohoto člena opatrovnické rady, nebo jeho náhradníka (§ 476 NOZ).

Nově občanský zákoník počítá i s činností právnických osob, jejichž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů. I tato právnická osoba má právo navrhnout, aby byla svolána schůze k ustavení opatrovnické rady. Právnická osoba, jejíž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů, která působí v České republice nepřetržitě alespoň tři roky a byla s opatrovancem v pravidelném spojení alespoň tři měsíce, má právo účastnit se schůze k ustavení opatrovnické rady, být členem opatrovnické rady nebo se účastnit jejího zasedání a navrhnout soudu, aby rozhodnutí opatrovnické rady zrušil a nahradil je svým rozhodnutím. Neuplatňuje-li však tato právnická osoba svá práva v souladu se zájmy opatrovance, soud jí tato práva na návrh opatrovance, opatrovníka nebo členů opatrovnické rady odejme (§ 484 NOZ).

Opatrovnická rada musí mít alespoň tři členy (§ 474 NOZ). Předpoklady pro členství v opatrovnické radě jsou obdobné jako předpoklady pro výkon opatrovnictví. Členem opatrovnické rady může být jen osoba, která o opatrovance osvědčí dlouhodobý a vážný zájem, a to i do budoucna, a jejíž zájmy neodporují zájmům opatrovance (§ 473 odst. 2 NOZ). Opatrovnická rada je schopna se usnášet za přítomnosti většiny členů, pokud má však jen tři členy, vyžaduje se přítomnost všech. Rozhodnutí přijímá opatrovnická rada většinou hlasů přítomných členů (§ 474 NOZ). Člen opatrovnické rady je volen na dobu neurčitou. Opatrovník nemůže být členem opatrovnické rady (§ 473 odst. 2 NOZ). Člen opatrovnické rady může ze své funkce odstoupit. Odstoupení je účinné doručením písemného oznámení opatrovníkovi a soudu. Odstoupení oznámí dalším členům opatrovnické rady. Soud může odvolat z funkce člena opatrovnické rady na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu, pokud člen opatrovnické rady závažně nebo opakovaně poruší své povinnosti, ztratí-li o opatrovance zájem nebo ocitnou-li se jeho zájmy opakovaně v rozporu se zájmy opatrovance. Při zániku funkce člena opatrovnické rady opatrovník nebo předseda opatrovnické rady zařídí volbu nového člena (§ 477 NOZ).

Opatrovnická rada zasedá nejméně jednou za rok. K zasedání ji svolá její předseda nebo opatrovník, jinak kterýkoli člen opatrovnické rady, popřípadě soud na návrh osoby, která osvědčí vážný zájem o opatrovance, anebo i bez návrhu. Opatrovnická rada přizve na zasedání opatrovance i opatrovníka. O schůzi se pořizuje zápis, který se doručuje opatrovníkovi a soudu (§ 478 NOZ). Opatrovnická rada na svém pravidelném zasedání projedná zprávu opatrovníka o jeho činnosti v záležitostech opatrovance, vyjadřuje se k soupisu jmění opatrovance a k vyúčtování jeho správy i k vyúčtování případné odměny opatrovníka za správu jmění.

Nejsou stále stanoveny podmínky pro výkon veřejného opatrovníka. Neexistuje řádná metodická průprava pracovníků, kteří tuto roli na obcích zastávají. Systém trpí rigiditou. Veřejný opatrovník s ohledem na rozsah činností, které zároveň na obci vykonává, často uplatňuje paternalistický přístup, nerespektuje preference opatrovanců, vystupuje z pozice síly a autority. Veřejný opatrovník by se měl starat jen o takové úkony, které jsou ze své podstaty právními. Jedná se například o platbu za nákup nebo zařízení pečovatelské či sociální služby opatrovanci.

Bez souhlasu opatrovnické rady totiž nesmí opatrovník rozhodnout o změně bydliště opatrovance nebo o umístění opatrovance do uzavřeného ústavu nebo podobného zařízení (co může být vykládáno i jako domov se zvláštním režimem) v případě, kdy to zdravotní stav opatrovance zjevně nevyžaduje (§ 480 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Použité zdroje:

ČEBIČOVÁ R., CHÁBOVÁ R., JOHNOVÁM., KOŘÍNKOVÁ D., ŠKOPOVÁ V., Manuál "Dobrá praxe opatrovnictví a poskytování podpory při právních úkonech a při rozhodování"1. vydání, Praha 2013 ISBN 978-80-7421-053-2

HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0.

Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2015. [cit. 2015-18-05]. Dostupný z:< http://portal.mpsv.cz/soc/ssp/obcane>.

PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9.

PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha: ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů,

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 89/2012, občanský zákoník.

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních.

Přídavek na dítě (§ 17 – § 19 zákona o SSP) je základní, dlouhodobou dávkou, poskytovanou rodinám s dětmi, která jim pomáhá krýt náklady spojené s výchovou a výživou nezaopatřených dětí

Nárok na přídavek na dítě má nezaopatřené dítě, které žije v rodině, jejíž rozhodný příjem je nižší než 2,4násobek částky životního minima rodiny. Pro nárok na dávku se posuzuje příjem za předchozí kalendářní rok. Za příjem se považuje i rodičovský příspěvek.

Přídavek je vyplácen ve třech výších podle věku nezaopatřeného dítěte:

• do 6 let výše 500 Kč,
• od 6 do 15 let 610 Kč,
• od 15 do 26 let 700 Kč.

Nárok na rodičovský příspěvek (§ 30 a § 31 zákona o SSP) má rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, a to až do vyčerpání celkové částky 220 000 Kč, nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte.

Pro stanovení nároku a výše rodičovského příspěvku je rozhodující výše denního vyměřovacího základu pro stanovení peněžité pomoci v mateřství nebo nemocenské v souvislosti s porodem nebo převzetím dítěte podle zákona o nemocenském pojištění. Jestliže alespoň jednomu z rodičů v rodině lze stanovit k datu narození nejmladšího dítěte 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu, rodič si může volit výši a tím i délku pobírání rodičovského příspěvku. V případě, že denní vyměřovací základ lze stanovit u obou rodičů, vychází se z toho, který je vyšší.

Maximální měsíční výše rodičovského příspěvku se stanoví ve vazbě na denní vyměřovací základ: pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu je nižší nebo rovno 7 600 Kč, rodičovský příspěvek může činit nejvýše 7 600 Kč; pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu převyšuje 7 600 Kč, je výše rodičovského příspěvku omezena touto částkou, maximálně však výše rodičovského příspěvku může činit 11 500 Kč měsíčně.

Rodič si může volit výši rodičovského příspěvku až do částky 7 600 Kč také v případě, když ke dni narození nejmladšího dítěte v rodině nelze stanovit denní vyměřovací základ jen proto, že během pobírání rodičovského příspěvku z titulu péče o dříve narozené dítě uplynula podpůrčí doba pro nárok na peněžitou pomoc v mateřství a nárok na rodičovský příspěvek na nejmladší dítě v rodině vzniká bezprostředně po nároku na rodičovský příspěvek náležející na starší dítě.

Pokud ani jednomu z rodičů nelze uvedený vyměřovací základ stanovit, náleží rodičovský příspěvek v pevných měsíčních částkách 7 600 Kč do konce 9. měsíce věku a následně ve výši 3 800 Kč do 4 let věku dítěte.

Pokud v rodině dojde ke změně osob, které jsou posuzovány jako rodiče, a dojde-li tím ke „vzniku“ nebo změně výše denního vyměřovacího základu, stanoví se rodičovský příspěvek od následujícího kalendářního měsíce podle nově splněných podmínek.

Volbu výše rodičovského příspěvku je oprávněn provést jen rodič, který uplatnil nárok na rodičovský příspěvek, měnit tuto volbu lze jedenkrát za tři měsíce, a to i v případě, že došlo u rodičovského příspěvku ke změně oprávněné osoby.

Podmínka trvalého pobytu a bydliště na území České republiky musí být splněna u oprávněné osoby a u dítěte zakládajícího nárok na rodičovský příspěvek.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou, a rodičovský příspěvek náleží i v kalendářním měsíci, ve kterém:

• se dítě narodilo,
• rodič měl po část měsíce z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem,
• osoba dítě převzala do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu,
• dítě dovršilo věk 4 let, do kterého náleží rodičovský příspěvek,
• dítě nebo rodič zemřeli,
• rodič převzal do péče vlastní dítě, které předtím bylo na základě rozhodnutí příslušného orgánu svěřeno do péče jiné osoby nebo bylo umístěno v ústavu nebo bylo více než 3 kalendářní měsíce v péči zdravotnického zařízení.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou a rodičovský příspěvek náleží i v případech, kdy:

• dítě mladší 2 let navštěvuje jesle nebo jiné obdobné zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 46 hodin v kalendářním měsíci,
• dítě pravidelně navštěvuje léčebně rehabilitační zařízení nebo mateřskou školu nebo její třídu zřízenou pro zdravotně postižené děti či jesle se zaměřením na vady zraku, sluchu, řeči a na děti tělesně postižené a mentálně retardované v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně,
• zdravotně postižené dítě pravidelně navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 6 hodin denně,
• dítě navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně, pokud jeho oba rodiče nebo osamělý rodič jsou osobami závislými na pomoci jiné osoby ve stupni III a IV,
• rodič zajistí péči o dítě jinou zletilou osobou v době, kdy je výdělečně činný nebo studuje.

Příjem rodiče není sledován. Při nároku na výplatu rodičovského příspěvku může rodič výdělečnou činností zlepšovat sociální situaci rodiny. Nezkoumá se ani nárok na podporu v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci.

Jestliže v rodině jeden z rodičů má z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem, rodičovský příspěvek mu náleží, pouze je-li vyšší než dávky nemocenského pojištění. V tomto případě je doplacen rozdíl mezi rodičovským příspěvkem a uvedenými dávkami.

Pokud se v rodině narodí další dítě, nárok na rodičovský příspěvek na starší dítě zaniká, a to i v případě, že na narozené dítě náleží rodičovský příspěvek ihned od narození ve stejné výši, v jaké náleží doposud na starší dítě. Změnu je nezbytné ohlásit příslušnému orgánu, aby nevznikl přeplatek na dávce.

Pokud byl rodiči vyplacen rodičovský příspěvek a přitom nesplnil podmínky pro výplatu příspěvku, je rodič povinen vrátit příslušnému úřadu vyplacené částky za období, kdy mu rodičovský příspěvek nenáležel.

Příspěvek na bydlení (§ 24 – § 28 zákona o SSP) přispívá na krytí nákladů na bydlení rodinám či jednotlivcům s nízkými příjmy.

Poskytování příspěvku podléhá testování příjmů rodiny za předchozí kalendářní čtvrtletí. Za příjem se považují i přídavek na dítě a rodičovský příspěvek.

Na příspěvek na bydlení má nárok vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě přihlášen k trvalému pobytu, jestliže jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35), a zároveň součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35) není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.

Náklady na bydlení tvoří u nájemních bytů nájemné a náklady za plnění poskytované v souvislosti s užíváním bytu, u družstevních a bytů vlastníků srovnatelné náklady, vyčíslené v zákoně o SSP. Plus u všech bytů náklady za energie, vodné a stočné, odpady, vytápění. Pro nárok a výši příspěvku se berou v úvahu průměrné náklady zaplacené za předchozí kalendářní čtvrtletí.

Normativní náklady na bydlení jsou stanoveny jako průměrné náklady na bydlení podle velikosti obce a počtu členů domácnosti. Zahrnují pro nájemní byty částky nájemného, v souladu se zákonem o nájemném a pro družstevní byty a byty vlastníků obdobné náklady. Dále jsou do nich zahrnuty ceny služeb a energií. Normativní náklady na bydlení jsou propočítány na přiměřené velikosti bytů pro daný počet osob v nich trvale bydlících.

Výše příspěvku na bydlení se stanoví jako rozdíl mezi náklady na bydlení (normativními náklady na bydlení) a násobkem rozhodného příjmu a koeficientu 0,30 (v Praze 0,35).

Právní úprava od 1. 1. 2015 (dítě narozené nebo převzaté do trvalé péče od 1. 1. 2015)

Porodné (§ 44 – § 46 zákona o SSP) je dávka poskytovaná v závislosti na výši příjmu, kterou se rodině s nízkými příjmy jednorázově přispívá na náklady související s narozením prvního nebo druhého živého dítěte.

Nárok na porodné je vázán na stanovenou hranici příjmů v rodině, která v kalendářním čtvrtletí předcházejícím kalendářnímu čtvrtletí, ve kterém se dítě narodilo, musí být nižší než 2,7násobek životního minima rodiny. Do rozhodného příjmu se nezapočítává rodičovský příspěvek a přídavek na dítě.

Porodné náleží ženě, která porodila své první nebo druhé živé dítě. Jestliže žena, která dítě porodila, zemřela, splnila podmínky nároku na porodné a dávka jí nebo jiné osobě nebyla vyplacena, má na porodné nárok otec dítěte.

Nárok na porodné má rovněž osoba, která převzala dítě mladší jednoho roku do trvalé péče nahrazující péči rodičů, za stejných podmínek (rozhodný příjem rodiny do 2,7násobku životního minima, první nebo druhé dítě).

Porodné náleží v rodině pouze dvakrát, a to buď na první nebo druhé živě narozené dítě nebo na první nebo druhé dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů.

Porodné je stanoveno pevnou částkou a činí 13 000 Kč na první dítě a 10 000 Kč na druhé dítě.

Touto jednorázovou dávkou se přispívá na náklady spojené s vypravením pohřbu. Pohřebné je stanoveno pevnou částkou ve výši 5 000 Kč. Příjem rodiny se netestuje.

Pohřebné náleží osobě, která vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti, nebo osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte, a to za podmínky, že zemřelá osoba (s výjimkou mrtvě narozeného dítěte) měla ke dni úmrtí trvalý pobyt na území ČR (§ 47 a § 48 zákona o SSP).

Příspěvek na péči[1] se stal novým nástrojem zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (§ 7 a násl.), vedoucí k posílení samostatného rozhodování uživatele služby o rozsahu a formě pomoci či podpory. Příspěvek na péči náleží těm, kteří jsou především z důvodu nepříznivého zdravotního stavu závislí na pomoci jiné osoby, a to v oblasti péče o vlastní osobu a soběstačnost. Náleží osobě, o kterou je pečováno, nikoliv osobě, která péči zajišťuje. Což je jiná situace oproti dřívější praxi, kdy lidé pečující o blízkou či jinou osobu pobírali na tuto činnost finanční příspěvek. Příspěvek nahradil dosavadní zvýšení důchodu pro bezmocnost a příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu. Potřeba pomoci, tedy i míra závislosti, přitom vychází z úkonů běžného každodenního života, při nichž potřebuje žadatel pomoc nebo dohled. Příspěvek na péči se vyplácí měsíčně v kalendářním měsíci, za který náleží.

Jeho výše činí pro osoby starší 18 let:

• 800 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost),
• 4 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost),
• 8 000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost),
• 12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost).

Příspěvek na bydlení je dávka státní sociální podpory, prostřednictvím které stát přispívá na náklady na bydlení jednotlivcům a rodinám s nízkými příjmy. Nárok na tuto dávku má vlastník nebo nájemce přihlášený v bytě k trvalému pobytu, jestliže 30 % jeho příjmů (příjmů rodiny) nestačí k pokrytí nákladů na bydlení a zároveň těchto 30 % příjmů rodiny je nižších než příslušné normativní náklady stanovené zákonem[2]. Výplata příspěvku na bydlení je časově omezena na 84 měsíců v období posledních deseti let[3]. Toto omezení neplatí pro domácnosti, ve kterých bydlí osoby starší 70 let a pro osoby se zdravotním postižením, které bydlí ve zvláště upravených nebo pro ně postavených bytech[4]. Lux[5] zdůrazňuje, že příspěvek na bydlení není jen sociální dávkou, ale zároveň se stává plnohodnotným nástrojem bytové politiky.

Doplatek na bydlení je dávka, kterou vyplácí stát na podporu a udržení bydlení. Jedná se o dávku pomoci v hmotné nouzi[6]. Nárok na doplatek na bydlení vzniká těm, jejichž příjmy jsou nižší než zákonem stanovené životní minimum (resp. existenční minimum). Tato dávka řeší nedostatek příjmů k uhrazení nákladů na bydlení v případech, kdy nestačí vlastní příjmy osoby či rodiny, a to včetně příspěvku na bydlení ze systému státní sociální podpory, pokud na něj má osoba či rodina nárok. Doplatek na bydlení lze poskytnout i na jinou než nájemní, vlastnickou a družstevní formu bydlení. Za takovou se považuje zejména podnájem, ubytovna, ubytování v azylovém domě, v domovech pro seniory, domovech pro osoby se zdravotním postižením, domovech se zvláštním režimem a v chráněném bydlení. Tato dávka je od roku 2011 omezena maximální hranicí uznatelných výdajů na bydlení a to ve výši normativních nákladů podle zákona o státní sociální podpoře.

Příspěvek na zvláštní pomůcku, poskytovaný na základě zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, v sobě slučuje několik dříve poskytovaných klíčových příspěvků pro osoby se zdravotním postižením (příspěvek na pořízení zvláštní pomůcky, na úpravu bytu) a je určen k pořízení potřebného vybavení pro těžce postižené osoby. Nárok na tento příspěvek má osoba s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, těžkým sluchovým postižením nebo těžkým zrakovým postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (zdravotní stav trvá nebo bude trvat déle než 1 rok), a její zdravotní stav nevylučuje přiznání tohoto příspěvku. Seznam diagnóz pro přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku je uveden v příloze č. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením.

Mimořádné výhody pro těžce zdravotně postižené občany, tedy průkazy ZTP, jsou určeny osobám starším 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se posuzuje podle § 9 odst. 3 zákona č 329/2011 Sb. Podle druhu a stupně postižení jsou poskytovány mimořádné výhody I. až III. stupně (I. průkaz TP, II. průkaz ZTP, III. průkaz ZTP/P). Z průkazu vyplývají některé výhody, např. doprava MHD zdarma, sleva na dopravu, bezplatné užití dálnic, vyhrazená místa k parkování, slevy na vstupy apod. podle druhu a stupně postižení.

Osobám se zdravotním postižením jsou vydávány parkovací znaky, speciální označení vozidel (např. parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením dle § 67 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), jízdy na zpoplatněných komunikacích apod.. Tato činnost nepatří do kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí (ani krajských poboček ÚP), ale Ministerstva dopravy. Parkovací znaky vydávají obecní úřady obcí s rozšířenou působností.

[1] § 20 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

[2] §26 Zákona č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2013. [cit. 2013-18-11]. Dostupný z:<http://www.mpsv.cz/cs/2#dsp>.

[4] Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23

[5] LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94

[6] Podle Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), je moderní formou pomoci osobám s nedostatečnými příjmy motivující tyto osoby k aktivní snaze zajistit si prostředky k uspokojení životních potřeb. Je jedním z opatření, kterými Česká republika bojuje proti sociálnímu vyloučení. Upravuje systém dávek pomoci v hmotné nouzi, jímž zabezpečuje osobu či rodinu, která nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost. Současně si tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit a vyřešit tak svou nelehkou situaci vlastním přičiněním.

Dávkami, kterými se řeší pomoc v hmotné nouzi, jsou (§ 4 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi):

• příspěvek na živobytí

• doplatek na bydlení

• mimořádná okamžitá pomoc

O dávkách pomoci v hmotné nouzi rozhodují a vyplácejí je příslušné krajské pobočky Úřadu práce ČR.

Ke zlepšení nepříznivé sociální situace občanů není směrována pouze finanční pomoc v rámci poskytování dávek, ale též vlastní sociální práce sociálních pracovníků na obcích, kteří se zaměřují také na ostatní potřeby občanů. Působnost obecního úřadu III. typu v oblasti sociální práce je upravena zákonem o sociálních službách. Vede k řešení nepříznivé sociální situace a k sociálnímu začleňování osob ohrožených sociálním vyloučením. Zákon o hmotné nouzi upravuje řešení životní situace obecním úřadem II. typu a újezdním úřadem formou sociální práce u osob nacházejících se v hmotné nouzi. Obce obdržely metodické pokyny, jak mohou tuto sociální práci na svém území realizovat.

Otevřená metoda koordinace[1] (Open Method of Coordination) zahrnuje nový postoj k sociální ochraně, společnou identifikaci problémů na komunitní úrovni a určující cíle adaptace a rozvoje sociálních systémů na různých úrovních.

[1] HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109

Napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou vyloučením ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky, způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.

Služby sociální prevence (§ 53 a násl. zákona o sociálních službách) jsou: raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny, služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity, terénní programy a sociální rehabilitace.

Pomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v co nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav jim zajistit důstojné prostředí a zacházení (§ 38 zákona o sociálních službách).

Mezi tyto služby se řadí: osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová péče, průvodcovské a předčitatelské služby, podpora samostatného bydlení, odlehčovací služby, centra denních služeb, denní stacionář, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče.

Pečovatelská služba (§ 40 zákona o sociálních službách) – terénní či ambulantní služba poskytovaná seniorům a dalším osobám, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje ve vymezeném čase v domácnosti klienta. Služba se poskytuje, až na výjimky uvedené v zákoně o sociálních službách, za úhradu.

Centra denních služeb (§ 45 zákona o sociálních službách) – poskytují ambulantní služby ve specializovaných zařízeních s cílem posílit samostatnost a soběstačnost potřebných osob se zdravotním postižením, chronickým onemocněním či osob se sníženou soběstačností z důvodu věku, v případě, že jejich situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Potřební lidé mohou tuto službu (v minulosti známou také jako domovinka či centra osobní hygieny) využívat občas i pravidelně v průběhu dne, přičemž je jim zajištěna pomoc např. při osobní hygieně, v oblasti stravování, s vyřízením osobních záležitostí, případně jsou nabízeny výchovné, vzdělávací, aktivizační a sociálně terapeutické aktivity. Služba je poskytována za úhradu.

Denní, týdenní stacionáře (§ 46 a § 47 zákona o sociálních službách) – služba je zaměřená na podporu lidí vyžadující pravidelnou pomoc jiné osoby. Rozdíl, v porovnání se službou centra denních služeb, spočívá zejména v intenzitě pomoci, respektive v míře závislosti uživatelů služby.

Systém stacionářů a denních center mj. umožňuje pečujícím osobám účastnit se např. také pracovního procesu. Služba se poskytuje za úhradu.

Odlehčovací služby pobytové (§ 44 zákona o sociálních službách) – umožňují rodinným pečovatelům čas k odpočinku a odlehčení od náročné sociální péče. Odlehčovací služby směřují výhradně tam, kde je potřeba celodenní péče o osobu blízkou se zdravotním postižením, nemocnou nebo o seniora v určité fázi bezmocnosti. Odlehčovací služba přijímá seniora jen na omezenou dobu.

Domovy pro seniory (§ 49 zákona o sociálních službách) – pobytové zařízení, poskytující sociální službu osobám se sníženou soběstačností, zejména z důvodu věku. Nabízí ubytování v zařízeném pokoji, jedno – i vícelůžkovém, celodenní stravování, zajištění úklidu, praní prádla a ošetřovatelskou péči. Cílem péče je jednoznačně kvalita života klienta. Současný stav klientů poukazuje na potřebu rozvinout spolupráci se zdravotními pojišťovnami a posílit morální a finanční odpovědnost – spoluúčast blízkých, a tuto skutečnost zakotvit do legislativy. Služba se poskytuje za úhradu.

Domovy se zvláštním režimem (§ 50 zákona o sociálních službách) – pobytová služba s celoročním provozem, která je poskytována lidem, jejichž soběstačnost je snížena z důvodu chronického duševního onemocnění, závislosti na návykových látkách, případně trpí Alzheimerovou chorobou či jiným typem demence. Služba je nabídkou podobná službám domova pro seniory. Je přizpůsobena specifickým potřebám uživatelů. Služba se poskytuje za úhradu.

Sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče (§ 52 zákona o sociálních službách) – jedná se o nemocnice, léčebny dlouhodobě nemocných, psychiatrické léčebny aj. Uvedená pobytová služba je poskytována lidem, kteří aktuálně již nevyžadují ústavní zdravotní péči, nicméně se neobejdou bez pomoci jiné osoby a zároveň je nelze propustit z tohoto ústavního zdravotnického zařízení, protože jim není zabezpečena potřebná následná péče v domácím prostředí či zařízení sociálních služeb. Služba je poskytována do doby, než je uživateli zajištěna pomoc jiné osoby (např. rodinní příslušníci) či poskytována odpovídající sociální služba. Dříve se touto situací zabýval institut sociální hospitalizace.

Za tuto péči je osoba povinna platit úhradu podle stejných principů, jako by jí byly poskytovány sociální služby v zařízeních sociálních služeb. Zdravotní péče poskytovaná těmto osobám je hrazena z veřejného zdravotního pojištění.[1]

[1] § 64 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

Sociální poradenství (§ 37 zákona o sociálních službách) poskytuje informace přispívající k řešení nepříznivé sociální situace. Sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb.

Odborné sociální poradenství se zaměřuje na potřeby jednotlivých sociálních skupin osob v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, v poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí a zahrnuje též sociální práci s osobami se specifickými potřebami. Součástí odborného poradenství jsou i půjčovny kompenzačních pomůcek.

Odborné sociální poradenství poskytují dva typy poraden:

Občanské poradny - poskytují nezávislé, odborné, nestranné a bezplatné sociálně odborné poradenství v 18 právních oblastech a upozorňují příslušné státní a místní orgány na nedostatky legislativy a na neřešené problémy občanů.

Poradny pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy – poskytují psychologické, psychosociální a sociálně právní poradenství jednotlivcům, partnerským párům, snoubencům, manželům a rodinám, které se nacházejí v náročném životním období. Poradenství je zaměřeno na zvládání potíží v mezilidských vztazích, osobních a rodinných problémů, generačních sporů, rozvodů a porozvodových těžkostí, styku s dětmi, žárlivosti, nevěry, závislostí v rodině a obtíží v intimním soužití.

V případě vzniku nové sociální služby je předpokladem finanční podpory provozování služby začlenění do komunitního plánu příslušné obce a střednědobého plánu sociálních služeb kraje (§ 94 a § 95 zákona o sociálních službách). Tento požadavek se netýká bytového fondu – například výstavby bytů zvláštního určení (podporovaných bytů). Neznalost typologie služeb může vést k pochybení v případě povolování staveb ze strany stavebního úřadu.

Objekty pro poskytování pobytových sociálních služeb jsou vzhledem k účelu a formě klasifikovány jako občanská vybavenost. Objekty pro bydlení se do kategorie občanské vybavenosti neřadí. Z výše uvedených skutečností je patrné, že je důležité ze strany investorů včasně skutečnost připravovaného záměru konzultovat na příslušném stavebním úřadě. Na těchto jednáních je vhodná účast odborníka, který řeší sociální problémy správního obvodu. Většinou se jedná o školené odborníky odboru sociálních věcí, kteří se procesům komunitního plánování na obci věnují.[1]

Předpokládá se, že pokud budou v budoucnu vznikat nové sociální služby, bude nezbytná jejich finanční podpora v rámci území, na kterém bude služba realizována.

Tak, jak běžná komerční sféra v oblasti marketingu oceňuje dobré zboží kvalitou, tak také současná terminologie sociálních služeb mluví o kvalitě života, která úzce souvisí s oblastí sociálních služeb a jejich kvalitou. Oproti označení „dobrý“ budí slovo „kvalitní“ dojem hodnocení jaksi objektivního a samo o sobě často znamená vysokou jakost („kvalitu“). Z pohledu obce je role hodnotitele úzce spojena s pozicí koordinátora/koordinátorky komunitního plánování na obcích III. typu. Jeho úkolem je aktivně získávat informace o kvalitě poskytovaných služeb ve všech zařízeních, které jsou v obci, na území obce s rozšířenou působností, nehledě na zřizovatele. Dále by měl koordinátor kontaktovat služby a vyjasňovat si s nimi jejich možnosti, získávat je, aby se zapojili do procesů komunitního plánování. K dobré sociální politice obce patří také bydlení a jeho plánování.

[1] Nejčastějším problémem je názvosloví, kdy investor používá v předložené dokumentaci pojem „domov důchodců“. Pracovníci stavebních úřadů, kteří nejsou s typologií služeb seznámení, mohou následně vydat chybné rozhodnutí, které je v rozporu s přípustným využitím v území. Stavebním úřadem povolená stavba domova důchodců – domova pro seniory v území občanské vybavenosti je z pohledu stavebního zákona v pořádku. Může ale nastat situace, že daná služba nebude zaregistrována dle zákona o sociálních službách nebo nebude finančně podpořena (nebude provozuschopná), tím nedojde k naplnění účelu stavby a následně dochází k porušení stavebního zákona.

Byty zvláštního určení jsou malometrážní byty v domech s pečovatelskou službou a bezbariérové byty. Jsou určeny především pro občany, kteří pobírají starobní důchod a pro občany, kteří jsou plně invalidní a jejichž celkový stav je takový, že nepotřebují komplexní péči a jejichž zdravotní stav a věk jim umožňuje vést poměrně samostatný život. Náš současný legislativní systém však podporuje bydlení sociálně slabších skupin pouze částečně.

Oblast bydlení sociálně slabších skupin by se v budoucnu měla stát významnou složkou v rozvoji územních správních obvodů obcí s rozšířenou působností. Uspokojení potřeb v oblasti bydlení je klíčovou funkcí samostatné působnosti obce, tak jak to definuje zákon č. 128/2000 Sb., o obcích. § 35, odstavec 2 a § 38 ukládá obcím povinnost pečovat o zachování rozvoje svého majetku. Diferencované potřeby se projevují zejména na místní úrovni, zde je v realizační fázi úloha obce nezastupitelná. Východiskem je komplexní řešení bytové politiky v celém území správního území, včetně nastavení systému nízkonákladového či vícestupňového bydlení.

Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky každoročně dotačně podporuje výstavbu podporovaných bytů na území České republiky, sloužících k poskytování sociálního bydlení pro seniory a osoby, které mají ztížený přístup k bydlení v důsledku zvláštních potřeb, které vyplývají z jejich nepříznivé sociální situace, věku, zdravotního stavu nebo sociálních okolností jejich života.

Domy s pečovatelskou službou - byty zvláštního určení, nájemní byty měst a obcí, ideální řešení pro zajištění péče pro „soběstačnější seniory“. Prostřednictvím pečovatelské služby je zajišťována potřebná péče. Chybí však zákonná návaznost na další stupeň sociální služby. V případě dlouhodobějšího zhoršení zdravotního stavu dochází k neschopnosti pečovatelské služby péči zajišťovat, tento závazek nepřebírá rodina a není kontinuálně řešena následná potřeba odchodu do sociálního zařízení s 24 hodinovou péčí.

Chráněné, komunitní bydlení je v České republice málo známou formou bydlení. Senioři zde žijí jednotlivě, nebo ve dvojicích. Interiéry bytů jsou upraveny požadavkům bydlení pro seniory. Je třeba podotknout, že tato forma bydlení je levnější, než v domovech pro seniory.

Domy s pečovatelskou službou, chráněné bydlení a komunitní bydlení nabízí menší byty, ve kterých jsou poskytovány sociální služby terénní formou a tvoří tak přechod mezi tzv. individuálním a institucionálním bydlením.

Dává možnost, která zatím v našem právním řádu chyběla. Člověk má v očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat možnost projevit vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem (§ 38 NOZ). Soud může změnit nebo zrušit předběžné prohlášení jen ve výjimečném případě, pokud se změní okolnosti zjevně tak podstatným způsobem, že člověk, který prohlášení učinil, by je za takových okolností neučinil nebo by je učinil s jiným obsahem, a při zachování původního znění by člověku, který prohlášení učinil, hrozila závažná újma. Před vydáním rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož prohlášení rozhoduje, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí (§ 43 NOZ). Soud bude přihlížet i k prohlášení nebo jeho odvolání, pokud by bylo sice neplatné, ale není důvod pochybovat o vůli toho, kdo je učinil (§ 44 NOZ).

Poskytuje se na základě smlouvy mezi podporovaným a podpůrcem. Smyslem smlouvy o nápomoci je poskytnout podporu člověku, kterému duševní postižení působí potíže při rozhodování, aby mohla být zachována plná svéprávnost a nemusel být ustanovován opatrovník. Ve smlouvě se podpůrce zavazuje, že bude se souhlasem podporovaného přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje a že mu bude nápomocen radami. Podpůrců může být i více (§ 45 a § 46 odst. 1 NOZ). Smlouva musí být schválená soudem, teprve pak nabývá účinnosti. Může být uzavřena v písemné formě a předložena soudu nebo může být uzavřena ústně před soudem. Smlouva o nápomoci nezakládá právo podpůrce zastupovat podporovaného, tedy právo jednat osobně jeho jménem.

Má charakter dohody. Zastoupení členem domácnosti se uplatní, pokud člověku brání duševní porucha právně jednat a nemá jiného zástupce. Při smlouvě o nápomoci si podporovaný sám vybírá podpůrce z neohraničeného okruhu osob a podpůrce nemá právo jej zastupovat (jednat osobně jménem podporovaného), zatímco v případě zastoupení členem domácnosti zákon stanoví konkrétní okruh osob[1], které jsou oprávněné zastupovat dospělého člověka nezpůsobilého právně jednat.

Je-li uzavřena smlouva o nápomoci při rozhodování, vztahuje se možnost tohoto zastoupení jen na oblasti, ve kterých zastoupený není způsobilý právně jednat. Pro vznik zastoupení musí dát zástupce zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat, a srozumitelně mu vysvětlit povahu a následky zastoupení. Odmítne-li to člověk, který má být zastoupen, zastoupení nevznikne. K odmítnutí přitom postačí schopnost projevit přání (§ 49 odst. 2 NOZ). I v případě zastoupení členem domácnosti je potřeba schválení soudem. Soud je povinen s vyvinutím potřebného úsilí zjistit názor zastoupeného, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si zastoupený zvolí (§ 50 NOZ). Zastoupení zaniká, pokud se jej zástupce vzdá nebo pokud zastoupený odmítne, aby ho zástupce dále zastupoval, k odmítnutí opět postačí schopnost projevit přání. Zastoupení zaniká také, pokud soud jmenuje zastoupenému opatrovníka (§ 54 NOZ).

Zástupce dbá o ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv i o to, aby způsob jeho života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním představám a přáním zastoupeného (§ 51 NOZ). Zastoupení se vztahuje jen na obvyklé záležitosti, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného. Zástupce tak může nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném pro obstarání obvyklých záležitostí. S peněžními prostředky na účtu zastoupeného může nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím měsíčně výši životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.

Zástupce není oprávněn udělit souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými následky (§ 52 NOZ).

Zákon počítá s možností, že zastoupený může mít více zástupců. Pokud tomu tak je, může jednat jen jeden z nich, nebo mohou jednat společně. Jednalo-li by však vůči další osobě více zástupců společně a odporovali si, nepřihlíží se k projevu žádného z nich (§ 53 NOZ).

Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebám i k podnětům osob blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi (§ 62 NOZ).

[1] Zastupovat jej může jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která s ním žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky (podle § 49 odst. 1).

Pokud soud nenalezne žádnou vhodnou osobu, kterou by ustanovil opatrovníkem, jmenuje jako veřejného opatrovníka obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnickou osobu zřízenou touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu. Zákon výslovně stanoví, že jmenování veřejného opatrovníka není vázáno na jeho souhlas.

Po účinnosti zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který zavedl poskytování sociálních služeb na smluvním základě, vyvstala nutnost, aby se zařízení či jejich zaměstnanci z důvodu střetu zájmů vzdali opatrovnictví, pokud jej vykonávali pro své klienty. Nově je však výslovně stanoveno, že opatrovníkem nelze jmenovat provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení (§ 63 NOZ).

Obce často nejsou a nemohou být připraveny ani po finanční, ani po odborné stránce na výkon opatrovnictví. Tuto situaci by měl řešit zvláštní zákon týkající se veřejného opatrovnictví, na který odkazuje § 471 odst. 2 návrhu občanského zákoníku. Jeho účinnost se předpokládá od roku 2016. V budoucnu se předpokládá poskytnutí finanční podpory obcím, které tuto činnost vykonávají.

Úlohou opatrovníka je starat se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy. Opatrovník také dbá o zdravotní stav opatrovance. Aby mohl tyto úlohy dobře plnit, musí udržovat s opatrovancem vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelný kontakt a projevovat o opatrovance skutečný zájem.

Podle nového občanského zákoníku může mít člověk více opatrovníků, pokud je součástí zastupování také správa majetku. Může tak být jmenován opatrovník pro správu jmění, nebo jeho části, a vedle toho opatrovník pro osobní záležitosti. Zastupovat člověka před soudem může jen opatrovník pro osobní záležitosti (opatrovník „osoby“). Opatrovníci mohou jednat samostatně nebo společně.

Soud by měl v rozhodnutí vymezit rozsah práv a povinností každému opatrovníkovi. Potom mohou jednat samostatně. Pokud jmenuje více opatrovníků a nerozhodne, ve kterých záležitostech je každý z nich způsobilý právně jednat za opatrovance samostatně, jsou opatrovníci povinni jednat společně (§ 464 NOZ). Opatrovník od zastoupeného nemůže požadovat odměnu. Odměnu lze přiznat jen za správu jmění. O její výši rozhodne soud s přihlédnutím k nákladům správy, k hodnotě spravovaného majetku, k výnosům z něho a k časové i pracovní náročnosti správy (§ 462 NOZ). Veřejný opatrovník vykonává tuto činnost jako svoji profesi, za kterou je placen. Zákon však upřednostňuje jmenování opatrovníkem osobu opatrovanci blízkou. Soud může, odůvodňují-li to okolnosti, opatrovníkovi uložit, aby se v přiměřeném rozsahu pojistil pro případ, že při výkonu své funkce způsobí opatrovanci nebo jiné osobě škodu (§465 odst. 2 NOZ).

Opatrovník nemůže za opatrovance právně jednat ve věcech vzniku a zániku manželství, výkonu rodičovských povinností a práv a v oblasti závěti (sepsání pořízení pro případ smrti nebo prohlášení o vydědění a jejich odvolání, § 458 NOZ).

Opatrovník nesmí bez souhlasu soudu:

1. zavázat opatrovance k plnění některému z členů opatrovnické rady nebo osoby tomuto členu blízké,
2. nabýt pro opatrovance nemovitou věc nebo podíl na ní, ani opatrovancovu nemovitou věc nebo podíl na ní zcizit či zatížit,
3. nabýt pro opatrovance obchodní závod, podíl na obchodním závodu nebo podíl na právnické osobě, ani tento majetek zcizit nebo zatížit; to neplatí, jedná-li se o nabytí účastnických nebo podobných cenných papírů zajišťujících bezpečný výnos,
4. uzavřít za opatrovance smlouvu zavazující ho k trvajícímu nebo opakovanému plnění na dobu delší než tři roky,
5. odmítnout dědictví nebo jiné plnění z pozůstalosti,
6. zavázat opatrovance k bezúplatnému plnění jiné osobě, ledaže se jedná o dar poskytnutý k obvyklé příležitosti podle zásad slušnosti v přiměřeném rozsahu a opatrovanec je schopen úsudku a projevil s darem souhlas.

Opatrovník nesmí, bez souhlasu soudu, naložit s majetkem opatrovance, jedná-li se o:

1. nabytí nebo zcizení majetku v hodnotě převyšující částku odpovídající pětisetnásobku životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu,
2. nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu polovinu opatrovancova majetku, ledaže tato polovina představuje hodnotu jen nepatrnou a nejedná se o věc, která je pro opatrovance věcí zvláštní obliby,
3. přijetí nebo poskytnutí půjčky, úvěru nebo jistoty v hodnotách uvedených pod písmeny a) nebo b).

Soud si před rozhodnutím podle § 483 odst. 1 až 3 NOZ vyžádá stanovisko opatrovnické rady. Nesdělí-li opatrovnická rada soudu stanovisko v přiměřené lhůtě, potom soud rozhodne sám (§ 483 odst. 4 NOZ).

K vyšší ochraně práv a zájmů zastoupeného, je-li mu ustanoven opatrovník, zavádí nový občanský zákoník možnost ustanovení opatrovnické rady. Jde o skupinu osob z nejbližšího okolí zastoupeného, která má doplnit a vyvážit činnost opatrovníka. Soud volbu členů opatrovnické rady neschvaluje, může však na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu prohlásit volbu za neplatnou, došlo-li při ní k porušení zákona takovým způsobem, že v důsledku toho hrozí opatrovanci újma. V takovém případě soud bez zbytečného odkladu nařídí novou volbu tohoto člena opatrovnické rady, nebo jeho náhradníka (§ 476 NOZ).

Nově občanský zákoník počítá i s činností právnických osob, jejichž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů. I tato právnická osoba má právo navrhnout, aby byla svolána schůze k ustavení opatrovnické rady. Právnická osoba, jejíž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů, která působí v České republice nepřetržitě alespoň tři roky a byla s opatrovancem v pravidelném spojení alespoň tři měsíce, má právo účastnit se schůze k ustavení opatrovnické rady, být členem opatrovnické rady nebo se účastnit jejího zasedání a navrhnout soudu, aby rozhodnutí opatrovnické rady zrušil a nahradil je svým rozhodnutím. Neuplatňuje-li však tato právnická osoba svá práva v souladu se zájmy opatrovance, soud jí tato práva na návrh opatrovance, opatrovníka nebo členů opatrovnické rady odejme (§ 484 NOZ).

Opatrovnická rada musí mít alespoň tři členy (§ 474 NOZ). Předpoklady pro členství v opatrovnické radě jsou obdobné jako předpoklady pro výkon opatrovnictví. Členem opatrovnické rady může být jen osoba, která o opatrovance osvědčí dlouhodobý a vážný zájem, a to i do budoucna, a jejíž zájmy neodporují zájmům opatrovance (§ 473 odst. 2 NOZ). Opatrovnická rada je schopna se usnášet za přítomnosti většiny členů, pokud má však jen tři členy, vyžaduje se přítomnost všech. Rozhodnutí přijímá opatrovnická rada většinou hlasů přítomných členů (§ 474 NOZ). Člen opatrovnické rady je volen na dobu neurčitou. Opatrovník nemůže být členem opatrovnické rady (§ 473 odst. 2 NOZ). Člen opatrovnické rady může ze své funkce odstoupit. Odstoupení je účinné doručením písemného oznámení opatrovníkovi a soudu. Odstoupení oznámí dalším členům opatrovnické rady. Soud může odvolat z funkce člena opatrovnické rady na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu, pokud člen opatrovnické rady závažně nebo opakovaně poruší své povinnosti, ztratí-li o opatrovance zájem nebo ocitnou-li se jeho zájmy opakovaně v rozporu se zájmy opatrovance. Při zániku funkce člena opatrovnické rady opatrovník nebo předseda opatrovnické rady zařídí volbu nového člena (§ 477 NOZ).

Opatrovnická rada zasedá nejméně jednou za rok. K zasedání ji svolá její předseda nebo opatrovník, jinak kterýkoli člen opatrovnické rady, popřípadě soud na návrh osoby, která osvědčí vážný zájem o opatrovance, anebo i bez návrhu. Opatrovnická rada přizve na zasedání opatrovance i opatrovníka. O schůzi se pořizuje zápis, který se doručuje opatrovníkovi a soudu (§ 478 NOZ). Opatrovnická rada na svém pravidelném zasedání projedná zprávu opatrovníka o jeho činnosti v záležitostech opatrovance, vyjadřuje se k soupisu jmění opatrovance a k vyúčtování jeho správy i k vyúčtování případné odměny opatrovníka za správu jmění.

Nejsou stále stanoveny podmínky pro výkon veřejného opatrovníka. Neexistuje řádná metodická průprava pracovníků, kteří tuto roli na obcích zastávají. Systém trpí rigiditou. Veřejný opatrovník s ohledem na rozsah činností, které zároveň na obci vykonává, často uplatňuje paternalistický přístup, nerespektuje preference opatrovanců, vystupuje z pozice síly a autority. Veřejný opatrovník by se měl starat jen o takové úkony, které jsou ze své podstaty právními. Jedná se například o platbu za nákup nebo zařízení pečovatelské či sociální služby opatrovanci.

Bez souhlasu opatrovnické rady totiž nesmí opatrovník rozhodnout o změně bydliště opatrovance nebo o umístění opatrovance do uzavřeného ústavu nebo podobného zařízení (co může být vykládáno i jako domov se zvláštním režimem) v případě, kdy to zdravotní stav opatrovance zjevně nevyžaduje (§ 480 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Použité zdroje:

ČEBIČOVÁ R., CHÁBOVÁ R., JOHNOVÁM., KOŘÍNKOVÁ D., ŠKOPOVÁ V., Manuál "Dobrá praxe opatrovnictví a poskytování podpory při právních úkonech a při rozhodování"1. vydání, Praha 2013 ISBN 978-80-7421-053-2

HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0.

Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2015. [cit. 2015-18-05]. Dostupný z:< http://portal.mpsv.cz/soc/ssp/obcane>.

PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9.

PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha: ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů,

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 89/2012, občanský zákoník.

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních.

Přídavek na dítě (§ 17 – § 19 zákona o SSP) je základní, dlouhodobou dávkou, poskytovanou rodinám s dětmi, která jim pomáhá krýt náklady spojené s výchovou a výživou nezaopatřených dětí

Nárok na přídavek na dítě má nezaopatřené dítě, které žije v rodině, jejíž rozhodný příjem je nižší než 2,4násobek částky životního minima rodiny. Pro nárok na dávku se posuzuje příjem za předchozí kalendářní rok. Za příjem se považuje i rodičovský příspěvek.

Přídavek je vyplácen ve třech výších podle věku nezaopatřeného dítěte:

• do 6 let výše 500 Kč,
• od 6 do 15 let 610 Kč,
• od 15 do 26 let 700 Kč.

Nárok na rodičovský příspěvek (§ 30 a § 31 zákona o SSP) má rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, a to až do vyčerpání celkové částky 220 000 Kč, nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte.

Pro stanovení nároku a výše rodičovského příspěvku je rozhodující výše denního vyměřovacího základu pro stanovení peněžité pomoci v mateřství nebo nemocenské v souvislosti s porodem nebo převzetím dítěte podle zákona o nemocenském pojištění. Jestliže alespoň jednomu z rodičů v rodině lze stanovit k datu narození nejmladšího dítěte 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu, rodič si může volit výši a tím i délku pobírání rodičovského příspěvku. V případě, že denní vyměřovací základ lze stanovit u obou rodičů, vychází se z toho, který je vyšší.

Maximální měsíční výše rodičovského příspěvku se stanoví ve vazbě na denní vyměřovací základ: pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu je nižší nebo rovno 7 600 Kč, rodičovský příspěvek může činit nejvýše 7 600 Kč; pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu převyšuje 7 600 Kč, je výše rodičovského příspěvku omezena touto částkou, maximálně však výše rodičovského příspěvku může činit 11 500 Kč měsíčně.

Rodič si může volit výši rodičovského příspěvku až do částky 7 600 Kč také v případě, když ke dni narození nejmladšího dítěte v rodině nelze stanovit denní vyměřovací základ jen proto, že během pobírání rodičovského příspěvku z titulu péče o dříve narozené dítě uplynula podpůrčí doba pro nárok na peněžitou pomoc v mateřství a nárok na rodičovský příspěvek na nejmladší dítě v rodině vzniká bezprostředně po nároku na rodičovský příspěvek náležející na starší dítě.

Pokud ani jednomu z rodičů nelze uvedený vyměřovací základ stanovit, náleží rodičovský příspěvek v pevných měsíčních částkách 7 600 Kč do konce 9. měsíce věku a následně ve výši 3 800 Kč do 4 let věku dítěte.

Pokud v rodině dojde ke změně osob, které jsou posuzovány jako rodiče, a dojde-li tím ke „vzniku“ nebo změně výše denního vyměřovacího základu, stanoví se rodičovský příspěvek od následujícího kalendářního měsíce podle nově splněných podmínek.

Volbu výše rodičovského příspěvku je oprávněn provést jen rodič, který uplatnil nárok na rodičovský příspěvek, měnit tuto volbu lze jedenkrát za tři měsíce, a to i v případě, že došlo u rodičovského příspěvku ke změně oprávněné osoby.

Podmínka trvalého pobytu a bydliště na území České republiky musí být splněna u oprávněné osoby a u dítěte zakládajícího nárok na rodičovský příspěvek.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou, a rodičovský příspěvek náleží i v kalendářním měsíci, ve kterém:

• se dítě narodilo,
• rodič měl po část měsíce z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem,
• osoba dítě převzala do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu,
• dítě dovršilo věk 4 let, do kterého náleží rodičovský příspěvek,
• dítě nebo rodič zemřeli,
• rodič převzal do péče vlastní dítě, které předtím bylo na základě rozhodnutí příslušného orgánu svěřeno do péče jiné osoby nebo bylo umístěno v ústavu nebo bylo více než 3 kalendářní měsíce v péči zdravotnického zařízení.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou a rodičovský příspěvek náleží i v případech, kdy:

• dítě mladší 2 let navštěvuje jesle nebo jiné obdobné zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 46 hodin v kalendářním měsíci,
• dítě pravidelně navštěvuje léčebně rehabilitační zařízení nebo mateřskou školu nebo její třídu zřízenou pro zdravotně postižené děti či jesle se zaměřením na vady zraku, sluchu, řeči a na děti tělesně postižené a mentálně retardované v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně,
• zdravotně postižené dítě pravidelně navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 6 hodin denně,
• dítě navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně, pokud jeho oba rodiče nebo osamělý rodič jsou osobami závislými na pomoci jiné osoby ve stupni III a IV,
• rodič zajistí péči o dítě jinou zletilou osobou v době, kdy je výdělečně činný nebo studuje.

Příjem rodiče není sledován. Při nároku na výplatu rodičovského příspěvku může rodič výdělečnou činností zlepšovat sociální situaci rodiny. Nezkoumá se ani nárok na podporu v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci.

Jestliže v rodině jeden z rodičů má z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem, rodičovský příspěvek mu náleží, pouze je-li vyšší než dávky nemocenského pojištění. V tomto případě je doplacen rozdíl mezi rodičovským příspěvkem a uvedenými dávkami.

Pokud se v rodině narodí další dítě, nárok na rodičovský příspěvek na starší dítě zaniká, a to i v případě, že na narozené dítě náleží rodičovský příspěvek ihned od narození ve stejné výši, v jaké náleží doposud na starší dítě. Změnu je nezbytné ohlásit příslušnému orgánu, aby nevznikl přeplatek na dávce.

Pokud byl rodiči vyplacen rodičovský příspěvek a přitom nesplnil podmínky pro výplatu příspěvku, je rodič povinen vrátit příslušnému úřadu vyplacené částky za období, kdy mu rodičovský příspěvek nenáležel.

Příspěvek na bydlení (§ 24 – § 28 zákona o SSP) přispívá na krytí nákladů na bydlení rodinám či jednotlivcům s nízkými příjmy.

Poskytování příspěvku podléhá testování příjmů rodiny za předchozí kalendářní čtvrtletí. Za příjem se považují i přídavek na dítě a rodičovský příspěvek.

Na příspěvek na bydlení má nárok vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě přihlášen k trvalému pobytu, jestliže jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35), a zároveň součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35) není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.

Náklady na bydlení tvoří u nájemních bytů nájemné a náklady za plnění poskytované v souvislosti s užíváním bytu, u družstevních a bytů vlastníků srovnatelné náklady, vyčíslené v zákoně o SSP. Plus u všech bytů náklady za energie, vodné a stočné, odpady, vytápění. Pro nárok a výši příspěvku se berou v úvahu průměrné náklady zaplacené za předchozí kalendářní čtvrtletí.

Normativní náklady na bydlení jsou stanoveny jako průměrné náklady na bydlení podle velikosti obce a počtu členů domácnosti. Zahrnují pro nájemní byty částky nájemného, v souladu se zákonem o nájemném a pro družstevní byty a byty vlastníků obdobné náklady. Dále jsou do nich zahrnuty ceny služeb a energií. Normativní náklady na bydlení jsou propočítány na přiměřené velikosti bytů pro daný počet osob v nich trvale bydlících.

Výše příspěvku na bydlení se stanoví jako rozdíl mezi náklady na bydlení (normativními náklady na bydlení) a násobkem rozhodného příjmu a koeficientu 0,30 (v Praze 0,35).

Právní úprava od 1. 1. 2015 (dítě narozené nebo převzaté do trvalé péče od 1. 1. 2015)

Porodné (§ 44 – § 46 zákona o SSP) je dávka poskytovaná v závislosti na výši příjmu, kterou se rodině s nízkými příjmy jednorázově přispívá na náklady související s narozením prvního nebo druhého živého dítěte.

Nárok na porodné je vázán na stanovenou hranici příjmů v rodině, která v kalendářním čtvrtletí předcházejícím kalendářnímu čtvrtletí, ve kterém se dítě narodilo, musí být nižší než 2,7násobek životního minima rodiny. Do rozhodného příjmu se nezapočítává rodičovský příspěvek a přídavek na dítě.

Porodné náleží ženě, která porodila své první nebo druhé živé dítě. Jestliže žena, která dítě porodila, zemřela, splnila podmínky nároku na porodné a dávka jí nebo jiné osobě nebyla vyplacena, má na porodné nárok otec dítěte.

Nárok na porodné má rovněž osoba, která převzala dítě mladší jednoho roku do trvalé péče nahrazující péči rodičů, za stejných podmínek (rozhodný příjem rodiny do 2,7násobku životního minima, první nebo druhé dítě).

Porodné náleží v rodině pouze dvakrát, a to buď na první nebo druhé živě narozené dítě nebo na první nebo druhé dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů.

Porodné je stanoveno pevnou částkou a činí 13 000 Kč na první dítě a 10 000 Kč na druhé dítě.

Touto jednorázovou dávkou se přispívá na náklady spojené s vypravením pohřbu. Pohřebné je stanoveno pevnou částkou ve výši 5 000 Kč. Příjem rodiny se netestuje.

Pohřebné náleží osobě, která vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti, nebo osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte, a to za podmínky, že zemřelá osoba (s výjimkou mrtvě narozeného dítěte) měla ke dni úmrtí trvalý pobyt na území ČR (§ 47 a § 48 zákona o SSP).

Příspěvek na péči[1] se stal novým nástrojem zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (§ 7 a násl.), vedoucí k posílení samostatného rozhodování uživatele služby o rozsahu a formě pomoci či podpory. Příspěvek na péči náleží těm, kteří jsou především z důvodu nepříznivého zdravotního stavu závislí na pomoci jiné osoby, a to v oblasti péče o vlastní osobu a soběstačnost. Náleží osobě, o kterou je pečováno, nikoliv osobě, která péči zajišťuje. Což je jiná situace oproti dřívější praxi, kdy lidé pečující o blízkou či jinou osobu pobírali na tuto činnost finanční příspěvek. Příspěvek nahradil dosavadní zvýšení důchodu pro bezmocnost a příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu. Potřeba pomoci, tedy i míra závislosti, přitom vychází z úkonů běžného každodenního života, při nichž potřebuje žadatel pomoc nebo dohled. Příspěvek na péči se vyplácí měsíčně v kalendářním měsíci, za který náleží.

Jeho výše činí pro osoby starší 18 let:

• 800 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost),
• 4 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost),
• 8 000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost),
• 12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost).

Příspěvek na bydlení je dávka státní sociální podpory, prostřednictvím které stát přispívá na náklady na bydlení jednotlivcům a rodinám s nízkými příjmy. Nárok na tuto dávku má vlastník nebo nájemce přihlášený v bytě k trvalému pobytu, jestliže 30 % jeho příjmů (příjmů rodiny) nestačí k pokrytí nákladů na bydlení a zároveň těchto 30 % příjmů rodiny je nižších než příslušné normativní náklady stanovené zákonem[2]. Výplata příspěvku na bydlení je časově omezena na 84 měsíců v období posledních deseti let[3]. Toto omezení neplatí pro domácnosti, ve kterých bydlí osoby starší 70 let a pro osoby se zdravotním postižením, které bydlí ve zvláště upravených nebo pro ně postavených bytech[4]. Lux[5] zdůrazňuje, že příspěvek na bydlení není jen sociální dávkou, ale zároveň se stává plnohodnotným nástrojem bytové politiky.

Doplatek na bydlení je dávka, kterou vyplácí stát na podporu a udržení bydlení. Jedná se o dávku pomoci v hmotné nouzi[6]. Nárok na doplatek na bydlení vzniká těm, jejichž příjmy jsou nižší než zákonem stanovené životní minimum (resp. existenční minimum). Tato dávka řeší nedostatek příjmů k uhrazení nákladů na bydlení v případech, kdy nestačí vlastní příjmy osoby či rodiny, a to včetně příspěvku na bydlení ze systému státní sociální podpory, pokud na něj má osoba či rodina nárok. Doplatek na bydlení lze poskytnout i na jinou než nájemní, vlastnickou a družstevní formu bydlení. Za takovou se považuje zejména podnájem, ubytovna, ubytování v azylovém domě, v domovech pro seniory, domovech pro osoby se zdravotním postižením, domovech se zvláštním režimem a v chráněném bydlení. Tato dávka je od roku 2011 omezena maximální hranicí uznatelných výdajů na bydlení a to ve výši normativních nákladů podle zákona o státní sociální podpoře.

Příspěvek na zvláštní pomůcku, poskytovaný na základě zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, v sobě slučuje několik dříve poskytovaných klíčových příspěvků pro osoby se zdravotním postižením (příspěvek na pořízení zvláštní pomůcky, na úpravu bytu) a je určen k pořízení potřebného vybavení pro těžce postižené osoby. Nárok na tento příspěvek má osoba s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, těžkým sluchovým postižením nebo těžkým zrakovým postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (zdravotní stav trvá nebo bude trvat déle než 1 rok), a její zdravotní stav nevylučuje přiznání tohoto příspěvku. Seznam diagnóz pro přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku je uveden v příloze č. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením.

Mimořádné výhody pro těžce zdravotně postižené občany, tedy průkazy ZTP, jsou určeny osobám starším 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se posuzuje podle § 9 odst. 3 zákona č 329/2011 Sb. Podle druhu a stupně postižení jsou poskytovány mimořádné výhody I. až III. stupně (I. průkaz TP, II. průkaz ZTP, III. průkaz ZTP/P). Z průkazu vyplývají některé výhody, např. doprava MHD zdarma, sleva na dopravu, bezplatné užití dálnic, vyhrazená místa k parkování, slevy na vstupy apod. podle druhu a stupně postižení.

Osobám se zdravotním postižením jsou vydávány parkovací znaky, speciální označení vozidel (např. parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením dle § 67 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), jízdy na zpoplatněných komunikacích apod.. Tato činnost nepatří do kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí (ani krajských poboček ÚP), ale Ministerstva dopravy. Parkovací znaky vydávají obecní úřady obcí s rozšířenou působností.

[1] § 20 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

[2] §26 Zákona č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2013. [cit. 2013-18-11]. Dostupný z:<http://www.mpsv.cz/cs/2#dsp>.

[4] Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23

[5] LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94

[6] Podle Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), je moderní formou pomoci osobám s nedostatečnými příjmy motivující tyto osoby k aktivní snaze zajistit si prostředky k uspokojení životních potřeb. Je jedním z opatření, kterými Česká republika bojuje proti sociálnímu vyloučení. Upravuje systém dávek pomoci v hmotné nouzi, jímž zabezpečuje osobu či rodinu, která nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost. Současně si tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit a vyřešit tak svou nelehkou situaci vlastním přičiněním.

Dávkami, kterými se řeší pomoc v hmotné nouzi, jsou (§ 4 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi):

• příspěvek na živobytí

• doplatek na bydlení

• mimořádná okamžitá pomoc

O dávkách pomoci v hmotné nouzi rozhodují a vyplácejí je příslušné krajské pobočky Úřadu práce ČR.

Ke zlepšení nepříznivé sociální situace občanů není směrována pouze finanční pomoc v rámci poskytování dávek, ale též vlastní sociální práce sociálních pracovníků na obcích, kteří se zaměřují také na ostatní potřeby občanů. Působnost obecního úřadu III. typu v oblasti sociální práce je upravena zákonem o sociálních službách. Vede k řešení nepříznivé sociální situace a k sociálnímu začleňování osob ohrožených sociálním vyloučením. Zákon o hmotné nouzi upravuje řešení životní situace obecním úřadem II. typu a újezdním úřadem formou sociální práce u osob nacházejících se v hmotné nouzi. Obce obdržely metodické pokyny, jak mohou tuto sociální práci na svém území realizovat.

Otevřená metoda koordinace[1] (Open Method of Coordination) zahrnuje nový postoj k sociální ochraně, společnou identifikaci problémů na komunitní úrovni a určující cíle adaptace a rozvoje sociálních systémů na různých úrovních.

[1] HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109

Napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou vyloučením ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky, způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.

Služby sociální prevence (§ 53 a násl. zákona o sociálních službách) jsou: raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny, služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity, terénní programy a sociální rehabilitace.

Pomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v co nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav jim zajistit důstojné prostředí a zacházení (§ 38 zákona o sociálních službách).

Mezi tyto služby se řadí: osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová péče, průvodcovské a předčitatelské služby, podpora samostatného bydlení, odlehčovací služby, centra denních služeb, denní stacionář, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče.

Pečovatelská služba (§ 40 zákona o sociálních službách) – terénní či ambulantní služba poskytovaná seniorům a dalším osobám, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje ve vymezeném čase v domácnosti klienta. Služba se poskytuje, až na výjimky uvedené v zákoně o sociálních službách, za úhradu.

Centra denních služeb (§ 45 zákona o sociálních službách) – poskytují ambulantní služby ve specializovaných zařízeních s cílem posílit samostatnost a soběstačnost potřebných osob se zdravotním postižením, chronickým onemocněním či osob se sníženou soběstačností z důvodu věku, v případě, že jejich situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Potřební lidé mohou tuto službu (v minulosti známou také jako domovinka či centra osobní hygieny) využívat občas i pravidelně v průběhu dne, přičemž je jim zajištěna pomoc např. při osobní hygieně, v oblasti stravování, s vyřízením osobních záležitostí, případně jsou nabízeny výchovné, vzdělávací, aktivizační a sociálně terapeutické aktivity. Služba je poskytována za úhradu.

Denní, týdenní stacionáře (§ 46 a § 47 zákona o sociálních službách) – služba je zaměřená na podporu lidí vyžadující pravidelnou pomoc jiné osoby. Rozdíl, v porovnání se službou centra denních služeb, spočívá zejména v intenzitě pomoci, respektive v míře závislosti uživatelů služby.

Systém stacionářů a denních center mj. umožňuje pečujícím osobám účastnit se např. také pracovního procesu. Služba se poskytuje za úhradu.

Odlehčovací služby pobytové (§ 44 zákona o sociálních službách) – umožňují rodinným pečovatelům čas k odpočinku a odlehčení od náročné sociální péče. Odlehčovací služby směřují výhradně tam, kde je potřeba celodenní péče o osobu blízkou se zdravotním postižením, nemocnou nebo o seniora v určité fázi bezmocnosti. Odlehčovací služba přijímá seniora jen na omezenou dobu.

Domovy pro seniory (§ 49 zákona o sociálních službách) – pobytové zařízení, poskytující sociální službu osobám se sníženou soběstačností, zejména z důvodu věku. Nabízí ubytování v zařízeném pokoji, jedno – i vícelůžkovém, celodenní stravování, zajištění úklidu, praní prádla a ošetřovatelskou péči. Cílem péče je jednoznačně kvalita života klienta. Současný stav klientů poukazuje na potřebu rozvinout spolupráci se zdravotními pojišťovnami a posílit morální a finanční odpovědnost – spoluúčast blízkých, a tuto skutečnost zakotvit do legislativy. Služba se poskytuje za úhradu.

Domovy se zvláštním režimem (§ 50 zákona o sociálních službách) – pobytová služba s celoročním provozem, která je poskytována lidem, jejichž soběstačnost je snížena z důvodu chronického duševního onemocnění, závislosti na návykových látkách, případně trpí Alzheimerovou chorobou či jiným typem demence. Služba je nabídkou podobná službám domova pro seniory. Je přizpůsobena specifickým potřebám uživatelů. Služba se poskytuje za úhradu.

Sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče (§ 52 zákona o sociálních službách) – jedná se o nemocnice, léčebny dlouhodobě nemocných, psychiatrické léčebny aj. Uvedená pobytová služba je poskytována lidem, kteří aktuálně již nevyžadují ústavní zdravotní péči, nicméně se neobejdou bez pomoci jiné osoby a zároveň je nelze propustit z tohoto ústavního zdravotnického zařízení, protože jim není zabezpečena potřebná následná péče v domácím prostředí či zařízení sociálních služeb. Služba je poskytována do doby, než je uživateli zajištěna pomoc jiné osoby (např. rodinní příslušníci) či poskytována odpovídající sociální služba. Dříve se touto situací zabýval institut sociální hospitalizace.

Za tuto péči je osoba povinna platit úhradu podle stejných principů, jako by jí byly poskytovány sociální služby v zařízeních sociálních služeb. Zdravotní péče poskytovaná těmto osobám je hrazena z veřejného zdravotního pojištění.[1]

[1] § 64 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

Sociální poradenství (§ 37 zákona o sociálních službách) poskytuje informace přispívající k řešení nepříznivé sociální situace. Sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb.

Odborné sociální poradenství se zaměřuje na potřeby jednotlivých sociálních skupin osob v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, v poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí a zahrnuje též sociální práci s osobami se specifickými potřebami. Součástí odborného poradenství jsou i půjčovny kompenzačních pomůcek.

Odborné sociální poradenství poskytují dva typy poraden:

Občanské poradny - poskytují nezávislé, odborné, nestranné a bezplatné sociálně odborné poradenství v 18 právních oblastech a upozorňují příslušné státní a místní orgány na nedostatky legislativy a na neřešené problémy občanů.

Poradny pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy – poskytují psychologické, psychosociální a sociálně právní poradenství jednotlivcům, partnerským párům, snoubencům, manželům a rodinám, které se nacházejí v náročném životním období. Poradenství je zaměřeno na zvládání potíží v mezilidských vztazích, osobních a rodinných problémů, generačních sporů, rozvodů a porozvodových těžkostí, styku s dětmi, žárlivosti, nevěry, závislostí v rodině a obtíží v intimním soužití.

V případě vzniku nové sociální služby je předpokladem finanční podpory provozování služby začlenění do komunitního plánu příslušné obce a střednědobého plánu sociálních služeb kraje (§ 94 a § 95 zákona o sociálních službách). Tento požadavek se netýká bytového fondu – například výstavby bytů zvláštního určení (podporovaných bytů). Neznalost typologie služeb může vést k pochybení v případě povolování staveb ze strany stavebního úřadu.

Objekty pro poskytování pobytových sociálních služeb jsou vzhledem k účelu a formě klasifikovány jako občanská vybavenost. Objekty pro bydlení se do kategorie občanské vybavenosti neřadí. Z výše uvedených skutečností je patrné, že je důležité ze strany investorů včasně skutečnost připravovaného záměru konzultovat na příslušném stavebním úřadě. Na těchto jednáních je vhodná účast odborníka, který řeší sociální problémy správního obvodu. Většinou se jedná o školené odborníky odboru sociálních věcí, kteří se procesům komunitního plánování na obci věnují.[1]

Předpokládá se, že pokud budou v budoucnu vznikat nové sociální služby, bude nezbytná jejich finanční podpora v rámci území, na kterém bude služba realizována.

Tak, jak běžná komerční sféra v oblasti marketingu oceňuje dobré zboží kvalitou, tak také současná terminologie sociálních služeb mluví o kvalitě života, která úzce souvisí s oblastí sociálních služeb a jejich kvalitou. Oproti označení „dobrý“ budí slovo „kvalitní“ dojem hodnocení jaksi objektivního a samo o sobě často znamená vysokou jakost („kvalitu“). Z pohledu obce je role hodnotitele úzce spojena s pozicí koordinátora/koordinátorky komunitního plánování na obcích III. typu. Jeho úkolem je aktivně získávat informace o kvalitě poskytovaných služeb ve všech zařízeních, které jsou v obci, na území obce s rozšířenou působností, nehledě na zřizovatele. Dále by měl koordinátor kontaktovat služby a vyjasňovat si s nimi jejich možnosti, získávat je, aby se zapojili do procesů komunitního plánování. K dobré sociální politice obce patří také bydlení a jeho plánování.

[1] Nejčastějším problémem je názvosloví, kdy investor používá v předložené dokumentaci pojem „domov důchodců“. Pracovníci stavebních úřadů, kteří nejsou s typologií služeb seznámení, mohou následně vydat chybné rozhodnutí, které je v rozporu s přípustným využitím v území. Stavebním úřadem povolená stavba domova důchodců – domova pro seniory v území občanské vybavenosti je z pohledu stavebního zákona v pořádku. Může ale nastat situace, že daná služba nebude zaregistrována dle zákona o sociálních službách nebo nebude finančně podpořena (nebude provozuschopná), tím nedojde k naplnění účelu stavby a následně dochází k porušení stavebního zákona.

Byty zvláštního určení jsou malometrážní byty v domech s pečovatelskou službou a bezbariérové byty. Jsou určeny především pro občany, kteří pobírají starobní důchod a pro občany, kteří jsou plně invalidní a jejichž celkový stav je takový, že nepotřebují komplexní péči a jejichž zdravotní stav a věk jim umožňuje vést poměrně samostatný život. Náš současný legislativní systém však podporuje bydlení sociálně slabších skupin pouze částečně.

Oblast bydlení sociálně slabších skupin by se v budoucnu měla stát významnou složkou v rozvoji územních správních obvodů obcí s rozšířenou působností. Uspokojení potřeb v oblasti bydlení je klíčovou funkcí samostatné působnosti obce, tak jak to definuje zákon č. 128/2000 Sb., o obcích. § 35, odstavec 2 a § 38 ukládá obcím povinnost pečovat o zachování rozvoje svého majetku. Diferencované potřeby se projevují zejména na místní úrovni, zde je v realizační fázi úloha obce nezastupitelná. Východiskem je komplexní řešení bytové politiky v celém území správního území, včetně nastavení systému nízkonákladového či vícestupňového bydlení.

Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky každoročně dotačně podporuje výstavbu podporovaných bytů na území České republiky, sloužících k poskytování sociálního bydlení pro seniory a osoby, které mají ztížený přístup k bydlení v důsledku zvláštních potřeb, které vyplývají z jejich nepříznivé sociální situace, věku, zdravotního stavu nebo sociálních okolností jejich života.

Domy s pečovatelskou službou - byty zvláštního určení, nájemní byty měst a obcí, ideální řešení pro zajištění péče pro „soběstačnější seniory“. Prostřednictvím pečovatelské služby je zajišťována potřebná péče. Chybí však zákonná návaznost na další stupeň sociální služby. V případě dlouhodobějšího zhoršení zdravotního stavu dochází k neschopnosti pečovatelské služby péči zajišťovat, tento závazek nepřebírá rodina a není kontinuálně řešena následná potřeba odchodu do sociálního zařízení s 24 hodinovou péčí.

Chráněné, komunitní bydlení je v České republice málo známou formou bydlení. Senioři zde žijí jednotlivě, nebo ve dvojicích. Interiéry bytů jsou upraveny požadavkům bydlení pro seniory. Je třeba podotknout, že tato forma bydlení je levnější, než v domovech pro seniory.

Domy s pečovatelskou službou, chráněné bydlení a komunitní bydlení nabízí menší byty, ve kterých jsou poskytovány sociální služby terénní formou a tvoří tak přechod mezi tzv. individuálním a institucionálním bydlením.

Dává možnost, která zatím v našem právním řádu chyběla. Člověk má v očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat možnost projevit vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem (§ 38 NOZ). Soud může změnit nebo zrušit předběžné prohlášení jen ve výjimečném případě, pokud se změní okolnosti zjevně tak podstatným způsobem, že člověk, který prohlášení učinil, by je za takových okolností neučinil nebo by je učinil s jiným obsahem, a při zachování původního znění by člověku, který prohlášení učinil, hrozila závažná újma. Před vydáním rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož prohlášení rozhoduje, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí (§ 43 NOZ). Soud bude přihlížet i k prohlášení nebo jeho odvolání, pokud by bylo sice neplatné, ale není důvod pochybovat o vůli toho, kdo je učinil (§ 44 NOZ).

Poskytuje se na základě smlouvy mezi podporovaným a podpůrcem. Smyslem smlouvy o nápomoci je poskytnout podporu člověku, kterému duševní postižení působí potíže při rozhodování, aby mohla být zachována plná svéprávnost a nemusel být ustanovován opatrovník. Ve smlouvě se podpůrce zavazuje, že bude se souhlasem podporovaného přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje a že mu bude nápomocen radami. Podpůrců může být i více (§ 45 a § 46 odst. 1 NOZ). Smlouva musí být schválená soudem, teprve pak nabývá účinnosti. Může být uzavřena v písemné formě a předložena soudu nebo může být uzavřena ústně před soudem. Smlouva o nápomoci nezakládá právo podpůrce zastupovat podporovaného, tedy právo jednat osobně jeho jménem.

Má charakter dohody. Zastoupení členem domácnosti se uplatní, pokud člověku brání duševní porucha právně jednat a nemá jiného zástupce. Při smlouvě o nápomoci si podporovaný sám vybírá podpůrce z neohraničeného okruhu osob a podpůrce nemá právo jej zastupovat (jednat osobně jménem podporovaného), zatímco v případě zastoupení členem domácnosti zákon stanoví konkrétní okruh osob[1], které jsou oprávněné zastupovat dospělého člověka nezpůsobilého právně jednat.

Je-li uzavřena smlouva o nápomoci při rozhodování, vztahuje se možnost tohoto zastoupení jen na oblasti, ve kterých zastoupený není způsobilý právně jednat. Pro vznik zastoupení musí dát zástupce zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat, a srozumitelně mu vysvětlit povahu a následky zastoupení. Odmítne-li to člověk, který má být zastoupen, zastoupení nevznikne. K odmítnutí přitom postačí schopnost projevit přání (§ 49 odst. 2 NOZ). I v případě zastoupení členem domácnosti je potřeba schválení soudem. Soud je povinen s vyvinutím potřebného úsilí zjistit názor zastoupeného, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si zastoupený zvolí (§ 50 NOZ). Zastoupení zaniká, pokud se jej zástupce vzdá nebo pokud zastoupený odmítne, aby ho zástupce dále zastupoval, k odmítnutí opět postačí schopnost projevit přání. Zastoupení zaniká také, pokud soud jmenuje zastoupenému opatrovníka (§ 54 NOZ).

Zástupce dbá o ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv i o to, aby způsob jeho života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním představám a přáním zastoupeného (§ 51 NOZ). Zastoupení se vztahuje jen na obvyklé záležitosti, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného. Zástupce tak může nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném pro obstarání obvyklých záležitostí. S peněžními prostředky na účtu zastoupeného může nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím měsíčně výši životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.

Zástupce není oprávněn udělit souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými následky (§ 52 NOZ).

Zákon počítá s možností, že zastoupený může mít více zástupců. Pokud tomu tak je, může jednat jen jeden z nich, nebo mohou jednat společně. Jednalo-li by však vůči další osobě více zástupců společně a odporovali si, nepřihlíží se k projevu žádného z nich (§ 53 NOZ).

Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebám i k podnětům osob blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi (§ 62 NOZ).

[1] Zastupovat jej může jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která s ním žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky (podle § 49 odst. 1).

Pokud soud nenalezne žádnou vhodnou osobu, kterou by ustanovil opatrovníkem, jmenuje jako veřejného opatrovníka obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnickou osobu zřízenou touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu. Zákon výslovně stanoví, že jmenování veřejného opatrovníka není vázáno na jeho souhlas.

Po účinnosti zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který zavedl poskytování sociálních služeb na smluvním základě, vyvstala nutnost, aby se zařízení či jejich zaměstnanci z důvodu střetu zájmů vzdali opatrovnictví, pokud jej vykonávali pro své klienty. Nově je však výslovně stanoveno, že opatrovníkem nelze jmenovat provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení (§ 63 NOZ).

Obce často nejsou a nemohou být připraveny ani po finanční, ani po odborné stránce na výkon opatrovnictví. Tuto situaci by měl řešit zvláštní zákon týkající se veřejného opatrovnictví, na který odkazuje § 471 odst. 2 návrhu občanského zákoníku. Jeho účinnost se předpokládá od roku 2016. V budoucnu se předpokládá poskytnutí finanční podpory obcím, které tuto činnost vykonávají.

Úlohou opatrovníka je starat se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy. Opatrovník také dbá o zdravotní stav opatrovance. Aby mohl tyto úlohy dobře plnit, musí udržovat s opatrovancem vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelný kontakt a projevovat o opatrovance skutečný zájem.

Podle nového občanského zákoníku může mít člověk více opatrovníků, pokud je součástí zastupování také správa majetku. Může tak být jmenován opatrovník pro správu jmění, nebo jeho části, a vedle toho opatrovník pro osobní záležitosti. Zastupovat člověka před soudem může jen opatrovník pro osobní záležitosti (opatrovník „osoby“). Opatrovníci mohou jednat samostatně nebo společně.

Soud by měl v rozhodnutí vymezit rozsah práv a povinností každému opatrovníkovi. Potom mohou jednat samostatně. Pokud jmenuje více opatrovníků a nerozhodne, ve kterých záležitostech je každý z nich způsobilý právně jednat za opatrovance samostatně, jsou opatrovníci povinni jednat společně (§ 464 NOZ). Opatrovník od zastoupeného nemůže požadovat odměnu. Odměnu lze přiznat jen za správu jmění. O její výši rozhodne soud s přihlédnutím k nákladům správy, k hodnotě spravovaného majetku, k výnosům z něho a k časové i pracovní náročnosti správy (§ 462 NOZ). Veřejný opatrovník vykonává tuto činnost jako svoji profesi, za kterou je placen. Zákon však upřednostňuje jmenování opatrovníkem osobu opatrovanci blízkou. Soud může, odůvodňují-li to okolnosti, opatrovníkovi uložit, aby se v přiměřeném rozsahu pojistil pro případ, že při výkonu své funkce způsobí opatrovanci nebo jiné osobě škodu (§465 odst. 2 NOZ).

Opatrovník nemůže za opatrovance právně jednat ve věcech vzniku a zániku manželství, výkonu rodičovských povinností a práv a v oblasti závěti (sepsání pořízení pro případ smrti nebo prohlášení o vydědění a jejich odvolání, § 458 NOZ).

Opatrovník nesmí bez souhlasu soudu:

1. zavázat opatrovance k plnění některému z členů opatrovnické rady nebo osoby tomuto členu blízké,
2. nabýt pro opatrovance nemovitou věc nebo podíl na ní, ani opatrovancovu nemovitou věc nebo podíl na ní zcizit či zatížit,
3. nabýt pro opatrovance obchodní závod, podíl na obchodním závodu nebo podíl na právnické osobě, ani tento majetek zcizit nebo zatížit; to neplatí, jedná-li se o nabytí účastnických nebo podobných cenných papírů zajišťujících bezpečný výnos,
4. uzavřít za opatrovance smlouvu zavazující ho k trvajícímu nebo opakovanému plnění na dobu delší než tři roky,
5. odmítnout dědictví nebo jiné plnění z pozůstalosti,
6. zavázat opatrovance k bezúplatnému plnění jiné osobě, ledaže se jedná o dar poskytnutý k obvyklé příležitosti podle zásad slušnosti v přiměřeném rozsahu a opatrovanec je schopen úsudku a projevil s darem souhlas.

Opatrovník nesmí, bez souhlasu soudu, naložit s majetkem opatrovance, jedná-li se o:

1. nabytí nebo zcizení majetku v hodnotě převyšující částku odpovídající pětisetnásobku životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu,
2. nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu polovinu opatrovancova majetku, ledaže tato polovina představuje hodnotu jen nepatrnou a nejedná se o věc, která je pro opatrovance věcí zvláštní obliby,
3. přijetí nebo poskytnutí půjčky, úvěru nebo jistoty v hodnotách uvedených pod písmeny a) nebo b).

Soud si před rozhodnutím podle § 483 odst. 1 až 3 NOZ vyžádá stanovisko opatrovnické rady. Nesdělí-li opatrovnická rada soudu stanovisko v přiměřené lhůtě, potom soud rozhodne sám (§ 483 odst. 4 NOZ).

K vyšší ochraně práv a zájmů zastoupeného, je-li mu ustanoven opatrovník, zavádí nový občanský zákoník možnost ustanovení opatrovnické rady. Jde o skupinu osob z nejbližšího okolí zastoupeného, která má doplnit a vyvážit činnost opatrovníka. Soud volbu členů opatrovnické rady neschvaluje, může však na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu prohlásit volbu za neplatnou, došlo-li při ní k porušení zákona takovým způsobem, že v důsledku toho hrozí opatrovanci újma. V takovém případě soud bez zbytečného odkladu nařídí novou volbu tohoto člena opatrovnické rady, nebo jeho náhradníka (§ 476 NOZ).

Nově občanský zákoník počítá i s činností právnických osob, jejichž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů. I tato právnická osoba má právo navrhnout, aby byla svolána schůze k ustavení opatrovnické rady. Právnická osoba, jejíž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů, která působí v České republice nepřetržitě alespoň tři roky a byla s opatrovancem v pravidelném spojení alespoň tři měsíce, má právo účastnit se schůze k ustavení opatrovnické rady, být členem opatrovnické rady nebo se účastnit jejího zasedání a navrhnout soudu, aby rozhodnutí opatrovnické rady zrušil a nahradil je svým rozhodnutím. Neuplatňuje-li však tato právnická osoba svá práva v souladu se zájmy opatrovance, soud jí tato práva na návrh opatrovance, opatrovníka nebo členů opatrovnické rady odejme (§ 484 NOZ).

Opatrovnická rada musí mít alespoň tři členy (§ 474 NOZ). Předpoklady pro členství v opatrovnické radě jsou obdobné jako předpoklady pro výkon opatrovnictví. Členem opatrovnické rady může být jen osoba, která o opatrovance osvědčí dlouhodobý a vážný zájem, a to i do budoucna, a jejíž zájmy neodporují zájmům opatrovance (§ 473 odst. 2 NOZ). Opatrovnická rada je schopna se usnášet za přítomnosti většiny členů, pokud má však jen tři členy, vyžaduje se přítomnost všech. Rozhodnutí přijímá opatrovnická rada většinou hlasů přítomných členů (§ 474 NOZ). Člen opatrovnické rady je volen na dobu neurčitou. Opatrovník nemůže být členem opatrovnické rady (§ 473 odst. 2 NOZ). Člen opatrovnické rady může ze své funkce odstoupit. Odstoupení je účinné doručením písemného oznámení opatrovníkovi a soudu. Odstoupení oznámí dalším členům opatrovnické rady. Soud může odvolat z funkce člena opatrovnické rady na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu, pokud člen opatrovnické rady závažně nebo opakovaně poruší své povinnosti, ztratí-li o opatrovance zájem nebo ocitnou-li se jeho zájmy opakovaně v rozporu se zájmy opatrovance. Při zániku funkce člena opatrovnické rady opatrovník nebo předseda opatrovnické rady zařídí volbu nového člena (§ 477 NOZ).

Opatrovnická rada zasedá nejméně jednou za rok. K zasedání ji svolá její předseda nebo opatrovník, jinak kterýkoli člen opatrovnické rady, popřípadě soud na návrh osoby, která osvědčí vážný zájem o opatrovance, anebo i bez návrhu. Opatrovnická rada přizve na zasedání opatrovance i opatrovníka. O schůzi se pořizuje zápis, který se doručuje opatrovníkovi a soudu (§ 478 NOZ). Opatrovnická rada na svém pravidelném zasedání projedná zprávu opatrovníka o jeho činnosti v záležitostech opatrovance, vyjadřuje se k soupisu jmění opatrovance a k vyúčtování jeho správy i k vyúčtování případné odměny opatrovníka za správu jmění.

Nejsou stále stanoveny podmínky pro výkon veřejného opatrovníka. Neexistuje řádná metodická průprava pracovníků, kteří tuto roli na obcích zastávají. Systém trpí rigiditou. Veřejný opatrovník s ohledem na rozsah činností, které zároveň na obci vykonává, často uplatňuje paternalistický přístup, nerespektuje preference opatrovanců, vystupuje z pozice síly a autority. Veřejný opatrovník by se měl starat jen o takové úkony, které jsou ze své podstaty právními. Jedná se například o platbu za nákup nebo zařízení pečovatelské či sociální služby opatrovanci.

Bez souhlasu opatrovnické rady totiž nesmí opatrovník rozhodnout o změně bydliště opatrovance nebo o umístění opatrovance do uzavřeného ústavu nebo podobného zařízení (co může být vykládáno i jako domov se zvláštním režimem) v případě, kdy to zdravotní stav opatrovance zjevně nevyžaduje (§ 480 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Použité zdroje:

ČEBIČOVÁ R., CHÁBOVÁ R., JOHNOVÁM., KOŘÍNKOVÁ D., ŠKOPOVÁ V., Manuál "Dobrá praxe opatrovnictví a poskytování podpory při právních úkonech a při rozhodování"1. vydání, Praha 2013 ISBN 978-80-7421-053-2

HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0.

Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2015. [cit. 2015-18-05]. Dostupný z:< http://portal.mpsv.cz/soc/ssp/obcane>.

PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9.

PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha: ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů,

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 89/2012, občanský zákoník.

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních.

Přídavek na dítě (§ 17 – § 19 zákona o SSP) je základní, dlouhodobou dávkou, poskytovanou rodinám s dětmi, která jim pomáhá krýt náklady spojené s výchovou a výživou nezaopatřených dětí

Nárok na přídavek na dítě má nezaopatřené dítě, které žije v rodině, jejíž rozhodný příjem je nižší než 2,4násobek částky životního minima rodiny. Pro nárok na dávku se posuzuje příjem za předchozí kalendářní rok. Za příjem se považuje i rodičovský příspěvek.

Přídavek je vyplácen ve třech výších podle věku nezaopatřeného dítěte:

• do 6 let výše 500 Kč,
• od 6 do 15 let 610 Kč,
• od 15 do 26 let 700 Kč.

Nárok na rodičovský příspěvek (§ 30 a § 31 zákona o SSP) má rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, a to až do vyčerpání celkové částky 220 000 Kč, nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte.

Pro stanovení nároku a výše rodičovského příspěvku je rozhodující výše denního vyměřovacího základu pro stanovení peněžité pomoci v mateřství nebo nemocenské v souvislosti s porodem nebo převzetím dítěte podle zákona o nemocenském pojištění. Jestliže alespoň jednomu z rodičů v rodině lze stanovit k datu narození nejmladšího dítěte 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu, rodič si může volit výši a tím i délku pobírání rodičovského příspěvku. V případě, že denní vyměřovací základ lze stanovit u obou rodičů, vychází se z toho, který je vyšší.

Maximální měsíční výše rodičovského příspěvku se stanoví ve vazbě na denní vyměřovací základ: pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu je nižší nebo rovno 7 600 Kč, rodičovský příspěvek může činit nejvýše 7 600 Kč; pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu převyšuje 7 600 Kč, je výše rodičovského příspěvku omezena touto částkou, maximálně však výše rodičovského příspěvku může činit 11 500 Kč měsíčně.

Rodič si může volit výši rodičovského příspěvku až do částky 7 600 Kč také v případě, když ke dni narození nejmladšího dítěte v rodině nelze stanovit denní vyměřovací základ jen proto, že během pobírání rodičovského příspěvku z titulu péče o dříve narozené dítě uplynula podpůrčí doba pro nárok na peněžitou pomoc v mateřství a nárok na rodičovský příspěvek na nejmladší dítě v rodině vzniká bezprostředně po nároku na rodičovský příspěvek náležející na starší dítě.

Pokud ani jednomu z rodičů nelze uvedený vyměřovací základ stanovit, náleží rodičovský příspěvek v pevných měsíčních částkách 7 600 Kč do konce 9. měsíce věku a následně ve výši 3 800 Kč do 4 let věku dítěte.

Pokud v rodině dojde ke změně osob, které jsou posuzovány jako rodiče, a dojde-li tím ke „vzniku“ nebo změně výše denního vyměřovacího základu, stanoví se rodičovský příspěvek od následujícího kalendářního měsíce podle nově splněných podmínek.

Volbu výše rodičovského příspěvku je oprávněn provést jen rodič, který uplatnil nárok na rodičovský příspěvek, měnit tuto volbu lze jedenkrát za tři měsíce, a to i v případě, že došlo u rodičovského příspěvku ke změně oprávněné osoby.

Podmínka trvalého pobytu a bydliště na území České republiky musí být splněna u oprávněné osoby a u dítěte zakládajícího nárok na rodičovský příspěvek.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou, a rodičovský příspěvek náleží i v kalendářním měsíci, ve kterém:

• se dítě narodilo,
• rodič měl po část měsíce z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem,
• osoba dítě převzala do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu,
• dítě dovršilo věk 4 let, do kterého náleží rodičovský příspěvek,
• dítě nebo rodič zemřeli,
• rodič převzal do péče vlastní dítě, které předtím bylo na základě rozhodnutí příslušného orgánu svěřeno do péče jiné osoby nebo bylo umístěno v ústavu nebo bylo více než 3 kalendářní měsíce v péči zdravotnického zařízení.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou a rodičovský příspěvek náleží i v případech, kdy:

• dítě mladší 2 let navštěvuje jesle nebo jiné obdobné zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 46 hodin v kalendářním měsíci,
• dítě pravidelně navštěvuje léčebně rehabilitační zařízení nebo mateřskou školu nebo její třídu zřízenou pro zdravotně postižené děti či jesle se zaměřením na vady zraku, sluchu, řeči a na děti tělesně postižené a mentálně retardované v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně,
• zdravotně postižené dítě pravidelně navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 6 hodin denně,
• dítě navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně, pokud jeho oba rodiče nebo osamělý rodič jsou osobami závislými na pomoci jiné osoby ve stupni III a IV,
• rodič zajistí péči o dítě jinou zletilou osobou v době, kdy je výdělečně činný nebo studuje.

Příjem rodiče není sledován. Při nároku na výplatu rodičovského příspěvku může rodič výdělečnou činností zlepšovat sociální situaci rodiny. Nezkoumá se ani nárok na podporu v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci.

Jestliže v rodině jeden z rodičů má z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem, rodičovský příspěvek mu náleží, pouze je-li vyšší než dávky nemocenského pojištění. V tomto případě je doplacen rozdíl mezi rodičovským příspěvkem a uvedenými dávkami.

Pokud se v rodině narodí další dítě, nárok na rodičovský příspěvek na starší dítě zaniká, a to i v případě, že na narozené dítě náleží rodičovský příspěvek ihned od narození ve stejné výši, v jaké náleží doposud na starší dítě. Změnu je nezbytné ohlásit příslušnému orgánu, aby nevznikl přeplatek na dávce.

Pokud byl rodiči vyplacen rodičovský příspěvek a přitom nesplnil podmínky pro výplatu příspěvku, je rodič povinen vrátit příslušnému úřadu vyplacené částky za období, kdy mu rodičovský příspěvek nenáležel.

Příspěvek na bydlení (§ 24 – § 28 zákona o SSP) přispívá na krytí nákladů na bydlení rodinám či jednotlivcům s nízkými příjmy.

Poskytování příspěvku podléhá testování příjmů rodiny za předchozí kalendářní čtvrtletí. Za příjem se považují i přídavek na dítě a rodičovský příspěvek.

Na příspěvek na bydlení má nárok vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě přihlášen k trvalému pobytu, jestliže jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35), a zároveň součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35) není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.

Náklady na bydlení tvoří u nájemních bytů nájemné a náklady za plnění poskytované v souvislosti s užíváním bytu, u družstevních a bytů vlastníků srovnatelné náklady, vyčíslené v zákoně o SSP. Plus u všech bytů náklady za energie, vodné a stočné, odpady, vytápění. Pro nárok a výši příspěvku se berou v úvahu průměrné náklady zaplacené za předchozí kalendářní čtvrtletí.

Normativní náklady na bydlení jsou stanoveny jako průměrné náklady na bydlení podle velikosti obce a počtu členů domácnosti. Zahrnují pro nájemní byty částky nájemného, v souladu se zákonem o nájemném a pro družstevní byty a byty vlastníků obdobné náklady. Dále jsou do nich zahrnuty ceny služeb a energií. Normativní náklady na bydlení jsou propočítány na přiměřené velikosti bytů pro daný počet osob v nich trvale bydlících.

Výše příspěvku na bydlení se stanoví jako rozdíl mezi náklady na bydlení (normativními náklady na bydlení) a násobkem rozhodného příjmu a koeficientu 0,30 (v Praze 0,35).

Právní úprava od 1. 1. 2015 (dítě narozené nebo převzaté do trvalé péče od 1. 1. 2015)

Porodné (§ 44 – § 46 zákona o SSP) je dávka poskytovaná v závislosti na výši příjmu, kterou se rodině s nízkými příjmy jednorázově přispívá na náklady související s narozením prvního nebo druhého živého dítěte.

Nárok na porodné je vázán na stanovenou hranici příjmů v rodině, která v kalendářním čtvrtletí předcházejícím kalendářnímu čtvrtletí, ve kterém se dítě narodilo, musí být nižší než 2,7násobek životního minima rodiny. Do rozhodného příjmu se nezapočítává rodičovský příspěvek a přídavek na dítě.

Porodné náleží ženě, která porodila své první nebo druhé živé dítě. Jestliže žena, která dítě porodila, zemřela, splnila podmínky nároku na porodné a dávka jí nebo jiné osobě nebyla vyplacena, má na porodné nárok otec dítěte.

Nárok na porodné má rovněž osoba, která převzala dítě mladší jednoho roku do trvalé péče nahrazující péči rodičů, za stejných podmínek (rozhodný příjem rodiny do 2,7násobku životního minima, první nebo druhé dítě).

Porodné náleží v rodině pouze dvakrát, a to buď na první nebo druhé živě narozené dítě nebo na první nebo druhé dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů.

Porodné je stanoveno pevnou částkou a činí 13 000 Kč na první dítě a 10 000 Kč na druhé dítě.

Touto jednorázovou dávkou se přispívá na náklady spojené s vypravením pohřbu. Pohřebné je stanoveno pevnou částkou ve výši 5 000 Kč. Příjem rodiny se netestuje.

Pohřebné náleží osobě, která vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti, nebo osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte, a to za podmínky, že zemřelá osoba (s výjimkou mrtvě narozeného dítěte) měla ke dni úmrtí trvalý pobyt na území ČR (§ 47 a § 48 zákona o SSP).

Příspěvek na péči[1] se stal novým nástrojem zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (§ 7 a násl.), vedoucí k posílení samostatného rozhodování uživatele služby o rozsahu a formě pomoci či podpory. Příspěvek na péči náleží těm, kteří jsou především z důvodu nepříznivého zdravotního stavu závislí na pomoci jiné osoby, a to v oblasti péče o vlastní osobu a soběstačnost. Náleží osobě, o kterou je pečováno, nikoliv osobě, která péči zajišťuje. Což je jiná situace oproti dřívější praxi, kdy lidé pečující o blízkou či jinou osobu pobírali na tuto činnost finanční příspěvek. Příspěvek nahradil dosavadní zvýšení důchodu pro bezmocnost a příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu. Potřeba pomoci, tedy i míra závislosti, přitom vychází z úkonů běžného každodenního života, při nichž potřebuje žadatel pomoc nebo dohled. Příspěvek na péči se vyplácí měsíčně v kalendářním měsíci, za který náleží.

Jeho výše činí pro osoby starší 18 let:

• 800 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost),
• 4 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost),
• 8 000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost),
• 12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost).

Příspěvek na bydlení je dávka státní sociální podpory, prostřednictvím které stát přispívá na náklady na bydlení jednotlivcům a rodinám s nízkými příjmy. Nárok na tuto dávku má vlastník nebo nájemce přihlášený v bytě k trvalému pobytu, jestliže 30 % jeho příjmů (příjmů rodiny) nestačí k pokrytí nákladů na bydlení a zároveň těchto 30 % příjmů rodiny je nižších než příslušné normativní náklady stanovené zákonem[2]. Výplata příspěvku na bydlení je časově omezena na 84 měsíců v období posledních deseti let[3]. Toto omezení neplatí pro domácnosti, ve kterých bydlí osoby starší 70 let a pro osoby se zdravotním postižením, které bydlí ve zvláště upravených nebo pro ně postavených bytech[4]. Lux[5] zdůrazňuje, že příspěvek na bydlení není jen sociální dávkou, ale zároveň se stává plnohodnotným nástrojem bytové politiky.

Doplatek na bydlení je dávka, kterou vyplácí stát na podporu a udržení bydlení. Jedná se o dávku pomoci v hmotné nouzi[6]. Nárok na doplatek na bydlení vzniká těm, jejichž příjmy jsou nižší než zákonem stanovené životní minimum (resp. existenční minimum). Tato dávka řeší nedostatek příjmů k uhrazení nákladů na bydlení v případech, kdy nestačí vlastní příjmy osoby či rodiny, a to včetně příspěvku na bydlení ze systému státní sociální podpory, pokud na něj má osoba či rodina nárok. Doplatek na bydlení lze poskytnout i na jinou než nájemní, vlastnickou a družstevní formu bydlení. Za takovou se považuje zejména podnájem, ubytovna, ubytování v azylovém domě, v domovech pro seniory, domovech pro osoby se zdravotním postižením, domovech se zvláštním režimem a v chráněném bydlení. Tato dávka je od roku 2011 omezena maximální hranicí uznatelných výdajů na bydlení a to ve výši normativních nákladů podle zákona o státní sociální podpoře.

Příspěvek na zvláštní pomůcku, poskytovaný na základě zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, v sobě slučuje několik dříve poskytovaných klíčových příspěvků pro osoby se zdravotním postižením (příspěvek na pořízení zvláštní pomůcky, na úpravu bytu) a je určen k pořízení potřebného vybavení pro těžce postižené osoby. Nárok na tento příspěvek má osoba s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, těžkým sluchovým postižením nebo těžkým zrakovým postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (zdravotní stav trvá nebo bude trvat déle než 1 rok), a její zdravotní stav nevylučuje přiznání tohoto příspěvku. Seznam diagnóz pro přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku je uveden v příloze č. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením.

Mimořádné výhody pro těžce zdravotně postižené občany, tedy průkazy ZTP, jsou určeny osobám starším 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se posuzuje podle § 9 odst. 3 zákona č 329/2011 Sb. Podle druhu a stupně postižení jsou poskytovány mimořádné výhody I. až III. stupně (I. průkaz TP, II. průkaz ZTP, III. průkaz ZTP/P). Z průkazu vyplývají některé výhody, např. doprava MHD zdarma, sleva na dopravu, bezplatné užití dálnic, vyhrazená místa k parkování, slevy na vstupy apod. podle druhu a stupně postižení.

Osobám se zdravotním postižením jsou vydávány parkovací znaky, speciální označení vozidel (např. parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením dle § 67 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), jízdy na zpoplatněných komunikacích apod.. Tato činnost nepatří do kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí (ani krajských poboček ÚP), ale Ministerstva dopravy. Parkovací znaky vydávají obecní úřady obcí s rozšířenou působností.

[1] § 20 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

[2] §26 Zákona č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2013. [cit. 2013-18-11]. Dostupný z:<http://www.mpsv.cz/cs/2#dsp>.

[4] Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23

[5] LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94

[6] Podle Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), je moderní formou pomoci osobám s nedostatečnými příjmy motivující tyto osoby k aktivní snaze zajistit si prostředky k uspokojení životních potřeb. Je jedním z opatření, kterými Česká republika bojuje proti sociálnímu vyloučení. Upravuje systém dávek pomoci v hmotné nouzi, jímž zabezpečuje osobu či rodinu, která nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost. Současně si tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit a vyřešit tak svou nelehkou situaci vlastním přičiněním.

Dávkami, kterými se řeší pomoc v hmotné nouzi, jsou (§ 4 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi):

• příspěvek na živobytí

• doplatek na bydlení

• mimořádná okamžitá pomoc

O dávkách pomoci v hmotné nouzi rozhodují a vyplácejí je příslušné krajské pobočky Úřadu práce ČR.

Ke zlepšení nepříznivé sociální situace občanů není směrována pouze finanční pomoc v rámci poskytování dávek, ale též vlastní sociální práce sociálních pracovníků na obcích, kteří se zaměřují také na ostatní potřeby občanů. Působnost obecního úřadu III. typu v oblasti sociální práce je upravena zákonem o sociálních službách. Vede k řešení nepříznivé sociální situace a k sociálnímu začleňování osob ohrožených sociálním vyloučením. Zákon o hmotné nouzi upravuje řešení životní situace obecním úřadem II. typu a újezdním úřadem formou sociální práce u osob nacházejících se v hmotné nouzi. Obce obdržely metodické pokyny, jak mohou tuto sociální práci na svém území realizovat.

Otevřená metoda koordinace[1] (Open Method of Coordination) zahrnuje nový postoj k sociální ochraně, společnou identifikaci problémů na komunitní úrovni a určující cíle adaptace a rozvoje sociálních systémů na různých úrovních.

[1] HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109

Napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou vyloučením ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky, způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.

Služby sociální prevence (§ 53 a násl. zákona o sociálních službách) jsou: raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny, služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity, terénní programy a sociální rehabilitace.

Pomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v co nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav jim zajistit důstojné prostředí a zacházení (§ 38 zákona o sociálních službách).

Mezi tyto služby se řadí: osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová péče, průvodcovské a předčitatelské služby, podpora samostatného bydlení, odlehčovací služby, centra denních služeb, denní stacionář, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče.

Pečovatelská služba (§ 40 zákona o sociálních službách) – terénní či ambulantní služba poskytovaná seniorům a dalším osobám, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje ve vymezeném čase v domácnosti klienta. Služba se poskytuje, až na výjimky uvedené v zákoně o sociálních službách, za úhradu.

Centra denních služeb (§ 45 zákona o sociálních službách) – poskytují ambulantní služby ve specializovaných zařízeních s cílem posílit samostatnost a soběstačnost potřebných osob se zdravotním postižením, chronickým onemocněním či osob se sníženou soběstačností z důvodu věku, v případě, že jejich situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Potřební lidé mohou tuto službu (v minulosti známou také jako domovinka či centra osobní hygieny) využívat občas i pravidelně v průběhu dne, přičemž je jim zajištěna pomoc např. při osobní hygieně, v oblasti stravování, s vyřízením osobních záležitostí, případně jsou nabízeny výchovné, vzdělávací, aktivizační a sociálně terapeutické aktivity. Služba je poskytována za úhradu.

Denní, týdenní stacionáře (§ 46 a § 47 zákona o sociálních službách) – služba je zaměřená na podporu lidí vyžadující pravidelnou pomoc jiné osoby. Rozdíl, v porovnání se službou centra denních služeb, spočívá zejména v intenzitě pomoci, respektive v míře závislosti uživatelů služby.

Systém stacionářů a denních center mj. umožňuje pečujícím osobám účastnit se např. také pracovního procesu. Služba se poskytuje za úhradu.

Odlehčovací služby pobytové (§ 44 zákona o sociálních službách) – umožňují rodinným pečovatelům čas k odpočinku a odlehčení od náročné sociální péče. Odlehčovací služby směřují výhradně tam, kde je potřeba celodenní péče o osobu blízkou se zdravotním postižením, nemocnou nebo o seniora v určité fázi bezmocnosti. Odlehčovací služba přijímá seniora jen na omezenou dobu.

Domovy pro seniory (§ 49 zákona o sociálních službách) – pobytové zařízení, poskytující sociální službu osobám se sníženou soběstačností, zejména z důvodu věku. Nabízí ubytování v zařízeném pokoji, jedno – i vícelůžkovém, celodenní stravování, zajištění úklidu, praní prádla a ošetřovatelskou péči. Cílem péče je jednoznačně kvalita života klienta. Současný stav klientů poukazuje na potřebu rozvinout spolupráci se zdravotními pojišťovnami a posílit morální a finanční odpovědnost – spoluúčast blízkých, a tuto skutečnost zakotvit do legislativy. Služba se poskytuje za úhradu.

Domovy se zvláštním režimem (§ 50 zákona o sociálních službách) – pobytová služba s celoročním provozem, která je poskytována lidem, jejichž soběstačnost je snížena z důvodu chronického duševního onemocnění, závislosti na návykových látkách, případně trpí Alzheimerovou chorobou či jiným typem demence. Služba je nabídkou podobná službám domova pro seniory. Je přizpůsobena specifickým potřebám uživatelů. Služba se poskytuje za úhradu.

Sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče (§ 52 zákona o sociálních službách) – jedná se o nemocnice, léčebny dlouhodobě nemocných, psychiatrické léčebny aj. Uvedená pobytová služba je poskytována lidem, kteří aktuálně již nevyžadují ústavní zdravotní péči, nicméně se neobejdou bez pomoci jiné osoby a zároveň je nelze propustit z tohoto ústavního zdravotnického zařízení, protože jim není zabezpečena potřebná následná péče v domácím prostředí či zařízení sociálních služeb. Služba je poskytována do doby, než je uživateli zajištěna pomoc jiné osoby (např. rodinní příslušníci) či poskytována odpovídající sociální služba. Dříve se touto situací zabýval institut sociální hospitalizace.

Za tuto péči je osoba povinna platit úhradu podle stejných principů, jako by jí byly poskytovány sociální služby v zařízeních sociálních služeb. Zdravotní péče poskytovaná těmto osobám je hrazena z veřejného zdravotního pojištění.[1]

[1] § 64 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

Sociální poradenství (§ 37 zákona o sociálních službách) poskytuje informace přispívající k řešení nepříznivé sociální situace. Sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb.

Odborné sociální poradenství se zaměřuje na potřeby jednotlivých sociálních skupin osob v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, v poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí a zahrnuje též sociální práci s osobami se specifickými potřebami. Součástí odborného poradenství jsou i půjčovny kompenzačních pomůcek.

Odborné sociální poradenství poskytují dva typy poraden:

Občanské poradny - poskytují nezávislé, odborné, nestranné a bezplatné sociálně odborné poradenství v 18 právních oblastech a upozorňují příslušné státní a místní orgány na nedostatky legislativy a na neřešené problémy občanů.

Poradny pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy – poskytují psychologické, psychosociální a sociálně právní poradenství jednotlivcům, partnerským párům, snoubencům, manželům a rodinám, které se nacházejí v náročném životním období. Poradenství je zaměřeno na zvládání potíží v mezilidských vztazích, osobních a rodinných problémů, generačních sporů, rozvodů a porozvodových těžkostí, styku s dětmi, žárlivosti, nevěry, závislostí v rodině a obtíží v intimním soužití.

V případě vzniku nové sociální služby je předpokladem finanční podpory provozování služby začlenění do komunitního plánu příslušné obce a střednědobého plánu sociálních služeb kraje (§ 94 a § 95 zákona o sociálních službách). Tento požadavek se netýká bytového fondu – například výstavby bytů zvláštního určení (podporovaných bytů). Neznalost typologie služeb může vést k pochybení v případě povolování staveb ze strany stavebního úřadu.

Objekty pro poskytování pobytových sociálních služeb jsou vzhledem k účelu a formě klasifikovány jako občanská vybavenost. Objekty pro bydlení se do kategorie občanské vybavenosti neřadí. Z výše uvedených skutečností je patrné, že je důležité ze strany investorů včasně skutečnost připravovaného záměru konzultovat na příslušném stavebním úřadě. Na těchto jednáních je vhodná účast odborníka, který řeší sociální problémy správního obvodu. Většinou se jedná o školené odborníky odboru sociálních věcí, kteří se procesům komunitního plánování na obci věnují.[1]

Předpokládá se, že pokud budou v budoucnu vznikat nové sociální služby, bude nezbytná jejich finanční podpora v rámci území, na kterém bude služba realizována.

Tak, jak běžná komerční sféra v oblasti marketingu oceňuje dobré zboží kvalitou, tak také současná terminologie sociálních služeb mluví o kvalitě života, která úzce souvisí s oblastí sociálních služeb a jejich kvalitou. Oproti označení „dobrý“ budí slovo „kvalitní“ dojem hodnocení jaksi objektivního a samo o sobě často znamená vysokou jakost („kvalitu“). Z pohledu obce je role hodnotitele úzce spojena s pozicí koordinátora/koordinátorky komunitního plánování na obcích III. typu. Jeho úkolem je aktivně získávat informace o kvalitě poskytovaných služeb ve všech zařízeních, které jsou v obci, na území obce s rozšířenou působností, nehledě na zřizovatele. Dále by měl koordinátor kontaktovat služby a vyjasňovat si s nimi jejich možnosti, získávat je, aby se zapojili do procesů komunitního plánování. K dobré sociální politice obce patří také bydlení a jeho plánování.

[1] Nejčastějším problémem je názvosloví, kdy investor používá v předložené dokumentaci pojem „domov důchodců“. Pracovníci stavebních úřadů, kteří nejsou s typologií služeb seznámení, mohou následně vydat chybné rozhodnutí, které je v rozporu s přípustným využitím v území. Stavebním úřadem povolená stavba domova důchodců – domova pro seniory v území občanské vybavenosti je z pohledu stavebního zákona v pořádku. Může ale nastat situace, že daná služba nebude zaregistrována dle zákona o sociálních službách nebo nebude finančně podpořena (nebude provozuschopná), tím nedojde k naplnění účelu stavby a následně dochází k porušení stavebního zákona.

Byty zvláštního určení jsou malometrážní byty v domech s pečovatelskou službou a bezbariérové byty. Jsou určeny především pro občany, kteří pobírají starobní důchod a pro občany, kteří jsou plně invalidní a jejichž celkový stav je takový, že nepotřebují komplexní péči a jejichž zdravotní stav a věk jim umožňuje vést poměrně samostatný život. Náš současný legislativní systém však podporuje bydlení sociálně slabších skupin pouze částečně.

Oblast bydlení sociálně slabších skupin by se v budoucnu měla stát významnou složkou v rozvoji územních správních obvodů obcí s rozšířenou působností. Uspokojení potřeb v oblasti bydlení je klíčovou funkcí samostatné působnosti obce, tak jak to definuje zákon č. 128/2000 Sb., o obcích. § 35, odstavec 2 a § 38 ukládá obcím povinnost pečovat o zachování rozvoje svého majetku. Diferencované potřeby se projevují zejména na místní úrovni, zde je v realizační fázi úloha obce nezastupitelná. Východiskem je komplexní řešení bytové politiky v celém území správního území, včetně nastavení systému nízkonákladového či vícestupňového bydlení.

Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky každoročně dotačně podporuje výstavbu podporovaných bytů na území České republiky, sloužících k poskytování sociálního bydlení pro seniory a osoby, které mají ztížený přístup k bydlení v důsledku zvláštních potřeb, které vyplývají z jejich nepříznivé sociální situace, věku, zdravotního stavu nebo sociálních okolností jejich života.

Domy s pečovatelskou službou - byty zvláštního určení, nájemní byty měst a obcí, ideální řešení pro zajištění péče pro „soběstačnější seniory“. Prostřednictvím pečovatelské služby je zajišťována potřebná péče. Chybí však zákonná návaznost na další stupeň sociální služby. V případě dlouhodobějšího zhoršení zdravotního stavu dochází k neschopnosti pečovatelské služby péči zajišťovat, tento závazek nepřebírá rodina a není kontinuálně řešena následná potřeba odchodu do sociálního zařízení s 24 hodinovou péčí.

Chráněné, komunitní bydlení je v České republice málo známou formou bydlení. Senioři zde žijí jednotlivě, nebo ve dvojicích. Interiéry bytů jsou upraveny požadavkům bydlení pro seniory. Je třeba podotknout, že tato forma bydlení je levnější, než v domovech pro seniory.

Domy s pečovatelskou službou, chráněné bydlení a komunitní bydlení nabízí menší byty, ve kterých jsou poskytovány sociální služby terénní formou a tvoří tak přechod mezi tzv. individuálním a institucionálním bydlením.

Dává možnost, která zatím v našem právním řádu chyběla. Člověk má v očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat možnost projevit vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem (§ 38 NOZ). Soud může změnit nebo zrušit předběžné prohlášení jen ve výjimečném případě, pokud se změní okolnosti zjevně tak podstatným způsobem, že člověk, který prohlášení učinil, by je za takových okolností neučinil nebo by je učinil s jiným obsahem, a při zachování původního znění by člověku, který prohlášení učinil, hrozila závažná újma. Před vydáním rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož prohlášení rozhoduje, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí (§ 43 NOZ). Soud bude přihlížet i k prohlášení nebo jeho odvolání, pokud by bylo sice neplatné, ale není důvod pochybovat o vůli toho, kdo je učinil (§ 44 NOZ).

Poskytuje se na základě smlouvy mezi podporovaným a podpůrcem. Smyslem smlouvy o nápomoci je poskytnout podporu člověku, kterému duševní postižení působí potíže při rozhodování, aby mohla být zachována plná svéprávnost a nemusel být ustanovován opatrovník. Ve smlouvě se podpůrce zavazuje, že bude se souhlasem podporovaného přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje a že mu bude nápomocen radami. Podpůrců může být i více (§ 45 a § 46 odst. 1 NOZ). Smlouva musí být schválená soudem, teprve pak nabývá účinnosti. Může být uzavřena v písemné formě a předložena soudu nebo může být uzavřena ústně před soudem. Smlouva o nápomoci nezakládá právo podpůrce zastupovat podporovaného, tedy právo jednat osobně jeho jménem.

Má charakter dohody. Zastoupení členem domácnosti se uplatní, pokud člověku brání duševní porucha právně jednat a nemá jiného zástupce. Při smlouvě o nápomoci si podporovaný sám vybírá podpůrce z neohraničeného okruhu osob a podpůrce nemá právo jej zastupovat (jednat osobně jménem podporovaného), zatímco v případě zastoupení členem domácnosti zákon stanoví konkrétní okruh osob[1], které jsou oprávněné zastupovat dospělého člověka nezpůsobilého právně jednat.

Je-li uzavřena smlouva o nápomoci při rozhodování, vztahuje se možnost tohoto zastoupení jen na oblasti, ve kterých zastoupený není způsobilý právně jednat. Pro vznik zastoupení musí dát zástupce zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat, a srozumitelně mu vysvětlit povahu a následky zastoupení. Odmítne-li to člověk, který má být zastoupen, zastoupení nevznikne. K odmítnutí přitom postačí schopnost projevit přání (§ 49 odst. 2 NOZ). I v případě zastoupení členem domácnosti je potřeba schválení soudem. Soud je povinen s vyvinutím potřebného úsilí zjistit názor zastoupeného, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si zastoupený zvolí (§ 50 NOZ). Zastoupení zaniká, pokud se jej zástupce vzdá nebo pokud zastoupený odmítne, aby ho zástupce dále zastupoval, k odmítnutí opět postačí schopnost projevit přání. Zastoupení zaniká také, pokud soud jmenuje zastoupenému opatrovníka (§ 54 NOZ).

Zástupce dbá o ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv i o to, aby způsob jeho života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním představám a přáním zastoupeného (§ 51 NOZ). Zastoupení se vztahuje jen na obvyklé záležitosti, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného. Zástupce tak může nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném pro obstarání obvyklých záležitostí. S peněžními prostředky na účtu zastoupeného může nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím měsíčně výši životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.

Zástupce není oprávněn udělit souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými následky (§ 52 NOZ).

Zákon počítá s možností, že zastoupený může mít více zástupců. Pokud tomu tak je, může jednat jen jeden z nich, nebo mohou jednat společně. Jednalo-li by však vůči další osobě více zástupců společně a odporovali si, nepřihlíží se k projevu žádného z nich (§ 53 NOZ).

Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebám i k podnětům osob blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi (§ 62 NOZ).

[1] Zastupovat jej může jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která s ním žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky (podle § 49 odst. 1).

Pokud soud nenalezne žádnou vhodnou osobu, kterou by ustanovil opatrovníkem, jmenuje jako veřejného opatrovníka obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnickou osobu zřízenou touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu. Zákon výslovně stanoví, že jmenování veřejného opatrovníka není vázáno na jeho souhlas.

Po účinnosti zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který zavedl poskytování sociálních služeb na smluvním základě, vyvstala nutnost, aby se zařízení či jejich zaměstnanci z důvodu střetu zájmů vzdali opatrovnictví, pokud jej vykonávali pro své klienty. Nově je však výslovně stanoveno, že opatrovníkem nelze jmenovat provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení (§ 63 NOZ).

Obce často nejsou a nemohou být připraveny ani po finanční, ani po odborné stránce na výkon opatrovnictví. Tuto situaci by měl řešit zvláštní zákon týkající se veřejného opatrovnictví, na který odkazuje § 471 odst. 2 návrhu občanského zákoníku. Jeho účinnost se předpokládá od roku 2016. V budoucnu se předpokládá poskytnutí finanční podpory obcím, které tuto činnost vykonávají.

Úlohou opatrovníka je starat se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy. Opatrovník také dbá o zdravotní stav opatrovance. Aby mohl tyto úlohy dobře plnit, musí udržovat s opatrovancem vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelný kontakt a projevovat o opatrovance skutečný zájem.

Podle nového občanského zákoníku může mít člověk více opatrovníků, pokud je součástí zastupování také správa majetku. Může tak být jmenován opatrovník pro správu jmění, nebo jeho části, a vedle toho opatrovník pro osobní záležitosti. Zastupovat člověka před soudem může jen opatrovník pro osobní záležitosti (opatrovník „osoby“). Opatrovníci mohou jednat samostatně nebo společně.

Soud by měl v rozhodnutí vymezit rozsah práv a povinností každému opatrovníkovi. Potom mohou jednat samostatně. Pokud jmenuje více opatrovníků a nerozhodne, ve kterých záležitostech je každý z nich způsobilý právně jednat za opatrovance samostatně, jsou opatrovníci povinni jednat společně (§ 464 NOZ). Opatrovník od zastoupeného nemůže požadovat odměnu. Odměnu lze přiznat jen za správu jmění. O její výši rozhodne soud s přihlédnutím k nákladům správy, k hodnotě spravovaného majetku, k výnosům z něho a k časové i pracovní náročnosti správy (§ 462 NOZ). Veřejný opatrovník vykonává tuto činnost jako svoji profesi, za kterou je placen. Zákon však upřednostňuje jmenování opatrovníkem osobu opatrovanci blízkou. Soud může, odůvodňují-li to okolnosti, opatrovníkovi uložit, aby se v přiměřeném rozsahu pojistil pro případ, že při výkonu své funkce způsobí opatrovanci nebo jiné osobě škodu (§465 odst. 2 NOZ).

Opatrovník nemůže za opatrovance právně jednat ve věcech vzniku a zániku manželství, výkonu rodičovských povinností a práv a v oblasti závěti (sepsání pořízení pro případ smrti nebo prohlášení o vydědění a jejich odvolání, § 458 NOZ).

Opatrovník nesmí bez souhlasu soudu:

1. zavázat opatrovance k plnění některému z členů opatrovnické rady nebo osoby tomuto členu blízké,
2. nabýt pro opatrovance nemovitou věc nebo podíl na ní, ani opatrovancovu nemovitou věc nebo podíl na ní zcizit či zatížit,
3. nabýt pro opatrovance obchodní závod, podíl na obchodním závodu nebo podíl na právnické osobě, ani tento majetek zcizit nebo zatížit; to neplatí, jedná-li se o nabytí účastnických nebo podobných cenných papírů zajišťujících bezpečný výnos,
4. uzavřít za opatrovance smlouvu zavazující ho k trvajícímu nebo opakovanému plnění na dobu delší než tři roky,
5. odmítnout dědictví nebo jiné plnění z pozůstalosti,
6. zavázat opatrovance k bezúplatnému plnění jiné osobě, ledaže se jedná o dar poskytnutý k obvyklé příležitosti podle zásad slušnosti v přiměřeném rozsahu a opatrovanec je schopen úsudku a projevil s darem souhlas.

Opatrovník nesmí, bez souhlasu soudu, naložit s majetkem opatrovance, jedná-li se o:

1. nabytí nebo zcizení majetku v hodnotě převyšující částku odpovídající pětisetnásobku životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu,
2. nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu polovinu opatrovancova majetku, ledaže tato polovina představuje hodnotu jen nepatrnou a nejedná se o věc, která je pro opatrovance věcí zvláštní obliby,
3. přijetí nebo poskytnutí půjčky, úvěru nebo jistoty v hodnotách uvedených pod písmeny a) nebo b).

Soud si před rozhodnutím podle § 483 odst. 1 až 3 NOZ vyžádá stanovisko opatrovnické rady. Nesdělí-li opatrovnická rada soudu stanovisko v přiměřené lhůtě, potom soud rozhodne sám (§ 483 odst. 4 NOZ).

K vyšší ochraně práv a zájmů zastoupeného, je-li mu ustanoven opatrovník, zavádí nový občanský zákoník možnost ustanovení opatrovnické rady. Jde o skupinu osob z nejbližšího okolí zastoupeného, která má doplnit a vyvážit činnost opatrovníka. Soud volbu členů opatrovnické rady neschvaluje, může však na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu prohlásit volbu za neplatnou, došlo-li při ní k porušení zákona takovým způsobem, že v důsledku toho hrozí opatrovanci újma. V takovém případě soud bez zbytečného odkladu nařídí novou volbu tohoto člena opatrovnické rady, nebo jeho náhradníka (§ 476 NOZ).

Nově občanský zákoník počítá i s činností právnických osob, jejichž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů. I tato právnická osoba má právo navrhnout, aby byla svolána schůze k ustavení opatrovnické rady. Právnická osoba, jejíž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů, která působí v České republice nepřetržitě alespoň tři roky a byla s opatrovancem v pravidelném spojení alespoň tři měsíce, má právo účastnit se schůze k ustavení opatrovnické rady, být členem opatrovnické rady nebo se účastnit jejího zasedání a navrhnout soudu, aby rozhodnutí opatrovnické rady zrušil a nahradil je svým rozhodnutím. Neuplatňuje-li však tato právnická osoba svá práva v souladu se zájmy opatrovance, soud jí tato práva na návrh opatrovance, opatrovníka nebo členů opatrovnické rady odejme (§ 484 NOZ).

Opatrovnická rada musí mít alespoň tři členy (§ 474 NOZ). Předpoklady pro členství v opatrovnické radě jsou obdobné jako předpoklady pro výkon opatrovnictví. Členem opatrovnické rady může být jen osoba, která o opatrovance osvědčí dlouhodobý a vážný zájem, a to i do budoucna, a jejíž zájmy neodporují zájmům opatrovance (§ 473 odst. 2 NOZ). Opatrovnická rada je schopna se usnášet za přítomnosti většiny členů, pokud má však jen tři členy, vyžaduje se přítomnost všech. Rozhodnutí přijímá opatrovnická rada většinou hlasů přítomných členů (§ 474 NOZ). Člen opatrovnické rady je volen na dobu neurčitou. Opatrovník nemůže být členem opatrovnické rady (§ 473 odst. 2 NOZ). Člen opatrovnické rady může ze své funkce odstoupit. Odstoupení je účinné doručením písemného oznámení opatrovníkovi a soudu. Odstoupení oznámí dalším členům opatrovnické rady. Soud může odvolat z funkce člena opatrovnické rady na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu, pokud člen opatrovnické rady závažně nebo opakovaně poruší své povinnosti, ztratí-li o opatrovance zájem nebo ocitnou-li se jeho zájmy opakovaně v rozporu se zájmy opatrovance. Při zániku funkce člena opatrovnické rady opatrovník nebo předseda opatrovnické rady zařídí volbu nového člena (§ 477 NOZ).

Opatrovnická rada zasedá nejméně jednou za rok. K zasedání ji svolá její předseda nebo opatrovník, jinak kterýkoli člen opatrovnické rady, popřípadě soud na návrh osoby, která osvědčí vážný zájem o opatrovance, anebo i bez návrhu. Opatrovnická rada přizve na zasedání opatrovance i opatrovníka. O schůzi se pořizuje zápis, který se doručuje opatrovníkovi a soudu (§ 478 NOZ). Opatrovnická rada na svém pravidelném zasedání projedná zprávu opatrovníka o jeho činnosti v záležitostech opatrovance, vyjadřuje se k soupisu jmění opatrovance a k vyúčtování jeho správy i k vyúčtování případné odměny opatrovníka za správu jmění.

Nejsou stále stanoveny podmínky pro výkon veřejného opatrovníka. Neexistuje řádná metodická průprava pracovníků, kteří tuto roli na obcích zastávají. Systém trpí rigiditou. Veřejný opatrovník s ohledem na rozsah činností, které zároveň na obci vykonává, často uplatňuje paternalistický přístup, nerespektuje preference opatrovanců, vystupuje z pozice síly a autority. Veřejný opatrovník by se měl starat jen o takové úkony, které jsou ze své podstaty právními. Jedná se například o platbu za nákup nebo zařízení pečovatelské či sociální služby opatrovanci.

Bez souhlasu opatrovnické rady totiž nesmí opatrovník rozhodnout o změně bydliště opatrovance nebo o umístění opatrovance do uzavřeného ústavu nebo podobného zařízení (co může být vykládáno i jako domov se zvláštním režimem) v případě, kdy to zdravotní stav opatrovance zjevně nevyžaduje (§ 480 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Použité zdroje:

ČEBIČOVÁ R., CHÁBOVÁ R., JOHNOVÁM., KOŘÍNKOVÁ D., ŠKOPOVÁ V., Manuál "Dobrá praxe opatrovnictví a poskytování podpory při právních úkonech a při rozhodování"1. vydání, Praha 2013 ISBN 978-80-7421-053-2

HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0.

Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2015. [cit. 2015-18-05]. Dostupný z:< http://portal.mpsv.cz/soc/ssp/obcane>.

PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9.

PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha: ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů,

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 89/2012, občanský zákoník.

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních.

Přídavek na dítě (§ 17 – § 19 zákona o SSP) je základní, dlouhodobou dávkou, poskytovanou rodinám s dětmi, která jim pomáhá krýt náklady spojené s výchovou a výživou nezaopatřených dětí

Nárok na přídavek na dítě má nezaopatřené dítě, které žije v rodině, jejíž rozhodný příjem je nižší než 2,4násobek částky životního minima rodiny. Pro nárok na dávku se posuzuje příjem za předchozí kalendářní rok. Za příjem se považuje i rodičovský příspěvek.

Přídavek je vyplácen ve třech výších podle věku nezaopatřeného dítěte:

• do 6 let výše 500 Kč,
• od 6 do 15 let 610 Kč,
• od 15 do 26 let 700 Kč.

Nárok na rodičovský příspěvek (§ 30 a § 31 zákona o SSP) má rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, a to až do vyčerpání celkové částky 220 000 Kč, nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte.

Pro stanovení nároku a výše rodičovského příspěvku je rozhodující výše denního vyměřovacího základu pro stanovení peněžité pomoci v mateřství nebo nemocenské v souvislosti s porodem nebo převzetím dítěte podle zákona o nemocenském pojištění. Jestliže alespoň jednomu z rodičů v rodině lze stanovit k datu narození nejmladšího dítěte 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu, rodič si může volit výši a tím i délku pobírání rodičovského příspěvku. V případě, že denní vyměřovací základ lze stanovit u obou rodičů, vychází se z toho, který je vyšší.

Maximální měsíční výše rodičovského příspěvku se stanoví ve vazbě na denní vyměřovací základ: pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu je nižší nebo rovno 7 600 Kč, rodičovský příspěvek může činit nejvýše 7 600 Kč; pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu převyšuje 7 600 Kč, je výše rodičovského příspěvku omezena touto částkou, maximálně však výše rodičovského příspěvku může činit 11 500 Kč měsíčně.

Rodič si může volit výši rodičovského příspěvku až do částky 7 600 Kč také v případě, když ke dni narození nejmladšího dítěte v rodině nelze stanovit denní vyměřovací základ jen proto, že během pobírání rodičovského příspěvku z titulu péče o dříve narozené dítě uplynula podpůrčí doba pro nárok na peněžitou pomoc v mateřství a nárok na rodičovský příspěvek na nejmladší dítě v rodině vzniká bezprostředně po nároku na rodičovský příspěvek náležející na starší dítě.

Pokud ani jednomu z rodičů nelze uvedený vyměřovací základ stanovit, náleží rodičovský příspěvek v pevných měsíčních částkách 7 600 Kč do konce 9. měsíce věku a následně ve výši 3 800 Kč do 4 let věku dítěte.

Pokud v rodině dojde ke změně osob, které jsou posuzovány jako rodiče, a dojde-li tím ke „vzniku“ nebo změně výše denního vyměřovacího základu, stanoví se rodičovský příspěvek od následujícího kalendářního měsíce podle nově splněných podmínek.

Volbu výše rodičovského příspěvku je oprávněn provést jen rodič, který uplatnil nárok na rodičovský příspěvek, měnit tuto volbu lze jedenkrát za tři měsíce, a to i v případě, že došlo u rodičovského příspěvku ke změně oprávněné osoby.

Podmínka trvalého pobytu a bydliště na území České republiky musí být splněna u oprávněné osoby a u dítěte zakládajícího nárok na rodičovský příspěvek.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou, a rodičovský příspěvek náleží i v kalendářním měsíci, ve kterém:

• se dítě narodilo,
• rodič měl po část měsíce z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem,
• osoba dítě převzala do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu,
• dítě dovršilo věk 4 let, do kterého náleží rodičovský příspěvek,
• dítě nebo rodič zemřeli,
• rodič převzal do péče vlastní dítě, které předtím bylo na základě rozhodnutí příslušného orgánu svěřeno do péče jiné osoby nebo bylo umístěno v ústavu nebo bylo více než 3 kalendářní měsíce v péči zdravotnického zařízení.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou a rodičovský příspěvek náleží i v případech, kdy:

• dítě mladší 2 let navštěvuje jesle nebo jiné obdobné zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 46 hodin v kalendářním měsíci,
• dítě pravidelně navštěvuje léčebně rehabilitační zařízení nebo mateřskou školu nebo její třídu zřízenou pro zdravotně postižené děti či jesle se zaměřením na vady zraku, sluchu, řeči a na děti tělesně postižené a mentálně retardované v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně,
• zdravotně postižené dítě pravidelně navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 6 hodin denně,
• dítě navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně, pokud jeho oba rodiče nebo osamělý rodič jsou osobami závislými na pomoci jiné osoby ve stupni III a IV,
• rodič zajistí péči o dítě jinou zletilou osobou v době, kdy je výdělečně činný nebo studuje.

Příjem rodiče není sledován. Při nároku na výplatu rodičovského příspěvku může rodič výdělečnou činností zlepšovat sociální situaci rodiny. Nezkoumá se ani nárok na podporu v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci.

Jestliže v rodině jeden z rodičů má z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem, rodičovský příspěvek mu náleží, pouze je-li vyšší než dávky nemocenského pojištění. V tomto případě je doplacen rozdíl mezi rodičovským příspěvkem a uvedenými dávkami.

Pokud se v rodině narodí další dítě, nárok na rodičovský příspěvek na starší dítě zaniká, a to i v případě, že na narozené dítě náleží rodičovský příspěvek ihned od narození ve stejné výši, v jaké náleží doposud na starší dítě. Změnu je nezbytné ohlásit příslušnému orgánu, aby nevznikl přeplatek na dávce.

Pokud byl rodiči vyplacen rodičovský příspěvek a přitom nesplnil podmínky pro výplatu příspěvku, je rodič povinen vrátit příslušnému úřadu vyplacené částky za období, kdy mu rodičovský příspěvek nenáležel.

Příspěvek na bydlení (§ 24 – § 28 zákona o SSP) přispívá na krytí nákladů na bydlení rodinám či jednotlivcům s nízkými příjmy.

Poskytování příspěvku podléhá testování příjmů rodiny za předchozí kalendářní čtvrtletí. Za příjem se považují i přídavek na dítě a rodičovský příspěvek.

Na příspěvek na bydlení má nárok vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě přihlášen k trvalému pobytu, jestliže jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35), a zároveň součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35) není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.

Náklady na bydlení tvoří u nájemních bytů nájemné a náklady za plnění poskytované v souvislosti s užíváním bytu, u družstevních a bytů vlastníků srovnatelné náklady, vyčíslené v zákoně o SSP. Plus u všech bytů náklady za energie, vodné a stočné, odpady, vytápění. Pro nárok a výši příspěvku se berou v úvahu průměrné náklady zaplacené za předchozí kalendářní čtvrtletí.

Normativní náklady na bydlení jsou stanoveny jako průměrné náklady na bydlení podle velikosti obce a počtu členů domácnosti. Zahrnují pro nájemní byty částky nájemného, v souladu se zákonem o nájemném a pro družstevní byty a byty vlastníků obdobné náklady. Dále jsou do nich zahrnuty ceny služeb a energií. Normativní náklady na bydlení jsou propočítány na přiměřené velikosti bytů pro daný počet osob v nich trvale bydlících.

Výše příspěvku na bydlení se stanoví jako rozdíl mezi náklady na bydlení (normativními náklady na bydlení) a násobkem rozhodného příjmu a koeficientu 0,30 (v Praze 0,35).

Právní úprava od 1. 1. 2015 (dítě narozené nebo převzaté do trvalé péče od 1. 1. 2015)

Porodné (§ 44 – § 46 zákona o SSP) je dávka poskytovaná v závislosti na výši příjmu, kterou se rodině s nízkými příjmy jednorázově přispívá na náklady související s narozením prvního nebo druhého živého dítěte.

Nárok na porodné je vázán na stanovenou hranici příjmů v rodině, která v kalendářním čtvrtletí předcházejícím kalendářnímu čtvrtletí, ve kterém se dítě narodilo, musí být nižší než 2,7násobek životního minima rodiny. Do rozhodného příjmu se nezapočítává rodičovský příspěvek a přídavek na dítě.

Porodné náleží ženě, která porodila své první nebo druhé živé dítě. Jestliže žena, která dítě porodila, zemřela, splnila podmínky nároku na porodné a dávka jí nebo jiné osobě nebyla vyplacena, má na porodné nárok otec dítěte.

Nárok na porodné má rovněž osoba, která převzala dítě mladší jednoho roku do trvalé péče nahrazující péči rodičů, za stejných podmínek (rozhodný příjem rodiny do 2,7násobku životního minima, první nebo druhé dítě).

Porodné náleží v rodině pouze dvakrát, a to buď na první nebo druhé živě narozené dítě nebo na první nebo druhé dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů.

Porodné je stanoveno pevnou částkou a činí 13 000 Kč na první dítě a 10 000 Kč na druhé dítě.

Touto jednorázovou dávkou se přispívá na náklady spojené s vypravením pohřbu. Pohřebné je stanoveno pevnou částkou ve výši 5 000 Kč. Příjem rodiny se netestuje.

Pohřebné náleží osobě, která vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti, nebo osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte, a to za podmínky, že zemřelá osoba (s výjimkou mrtvě narozeného dítěte) měla ke dni úmrtí trvalý pobyt na území ČR (§ 47 a § 48 zákona o SSP).

Příspěvek na péči[1] se stal novým nástrojem zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (§ 7 a násl.), vedoucí k posílení samostatného rozhodování uživatele služby o rozsahu a formě pomoci či podpory. Příspěvek na péči náleží těm, kteří jsou především z důvodu nepříznivého zdravotního stavu závislí na pomoci jiné osoby, a to v oblasti péče o vlastní osobu a soběstačnost. Náleží osobě, o kterou je pečováno, nikoliv osobě, která péči zajišťuje. Což je jiná situace oproti dřívější praxi, kdy lidé pečující o blízkou či jinou osobu pobírali na tuto činnost finanční příspěvek. Příspěvek nahradil dosavadní zvýšení důchodu pro bezmocnost a příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu. Potřeba pomoci, tedy i míra závislosti, přitom vychází z úkonů běžného každodenního života, při nichž potřebuje žadatel pomoc nebo dohled. Příspěvek na péči se vyplácí měsíčně v kalendářním měsíci, za který náleží.

Jeho výše činí pro osoby starší 18 let:

• 800 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost),
• 4 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost),
• 8 000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost),
• 12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost).

Příspěvek na bydlení je dávka státní sociální podpory, prostřednictvím které stát přispívá na náklady na bydlení jednotlivcům a rodinám s nízkými příjmy. Nárok na tuto dávku má vlastník nebo nájemce přihlášený v bytě k trvalému pobytu, jestliže 30 % jeho příjmů (příjmů rodiny) nestačí k pokrytí nákladů na bydlení a zároveň těchto 30 % příjmů rodiny je nižších než příslušné normativní náklady stanovené zákonem[2]. Výplata příspěvku na bydlení je časově omezena na 84 měsíců v období posledních deseti let[3]. Toto omezení neplatí pro domácnosti, ve kterých bydlí osoby starší 70 let a pro osoby se zdravotním postižením, které bydlí ve zvláště upravených nebo pro ně postavených bytech[4]. Lux[5] zdůrazňuje, že příspěvek na bydlení není jen sociální dávkou, ale zároveň se stává plnohodnotným nástrojem bytové politiky.

Doplatek na bydlení je dávka, kterou vyplácí stát na podporu a udržení bydlení. Jedná se o dávku pomoci v hmotné nouzi[6]. Nárok na doplatek na bydlení vzniká těm, jejichž příjmy jsou nižší než zákonem stanovené životní minimum (resp. existenční minimum). Tato dávka řeší nedostatek příjmů k uhrazení nákladů na bydlení v případech, kdy nestačí vlastní příjmy osoby či rodiny, a to včetně příspěvku na bydlení ze systému státní sociální podpory, pokud na něj má osoba či rodina nárok. Doplatek na bydlení lze poskytnout i na jinou než nájemní, vlastnickou a družstevní formu bydlení. Za takovou se považuje zejména podnájem, ubytovna, ubytování v azylovém domě, v domovech pro seniory, domovech pro osoby se zdravotním postižením, domovech se zvláštním režimem a v chráněném bydlení. Tato dávka je od roku 2011 omezena maximální hranicí uznatelných výdajů na bydlení a to ve výši normativních nákladů podle zákona o státní sociální podpoře.

Příspěvek na zvláštní pomůcku, poskytovaný na základě zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, v sobě slučuje několik dříve poskytovaných klíčových příspěvků pro osoby se zdravotním postižením (příspěvek na pořízení zvláštní pomůcky, na úpravu bytu) a je určen k pořízení potřebného vybavení pro těžce postižené osoby. Nárok na tento příspěvek má osoba s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, těžkým sluchovým postižením nebo těžkým zrakovým postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (zdravotní stav trvá nebo bude trvat déle než 1 rok), a její zdravotní stav nevylučuje přiznání tohoto příspěvku. Seznam diagnóz pro přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku je uveden v příloze č. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením.

Mimořádné výhody pro těžce zdravotně postižené občany, tedy průkazy ZTP, jsou určeny osobám starším 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se posuzuje podle § 9 odst. 3 zákona č 329/2011 Sb. Podle druhu a stupně postižení jsou poskytovány mimořádné výhody I. až III. stupně (I. průkaz TP, II. průkaz ZTP, III. průkaz ZTP/P). Z průkazu vyplývají některé výhody, např. doprava MHD zdarma, sleva na dopravu, bezplatné užití dálnic, vyhrazená místa k parkování, slevy na vstupy apod. podle druhu a stupně postižení.

Osobám se zdravotním postižením jsou vydávány parkovací znaky, speciální označení vozidel (např. parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením dle § 67 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), jízdy na zpoplatněných komunikacích apod.. Tato činnost nepatří do kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí (ani krajských poboček ÚP), ale Ministerstva dopravy. Parkovací znaky vydávají obecní úřady obcí s rozšířenou působností.

[1] § 20 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

[2] §26 Zákona č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2013. [cit. 2013-18-11]. Dostupný z:<http://www.mpsv.cz/cs/2#dsp>.

[4] Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23

[5] LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94

[6] Podle Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), je moderní formou pomoci osobám s nedostatečnými příjmy motivující tyto osoby k aktivní snaze zajistit si prostředky k uspokojení životních potřeb. Je jedním z opatření, kterými Česká republika bojuje proti sociálnímu vyloučení. Upravuje systém dávek pomoci v hmotné nouzi, jímž zabezpečuje osobu či rodinu, která nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost. Současně si tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit a vyřešit tak svou nelehkou situaci vlastním přičiněním.

Dávkami, kterými se řeší pomoc v hmotné nouzi, jsou (§ 4 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi):

• příspěvek na živobytí

• doplatek na bydlení

• mimořádná okamžitá pomoc

O dávkách pomoci v hmotné nouzi rozhodují a vyplácejí je příslušné krajské pobočky Úřadu práce ČR.

Ke zlepšení nepříznivé sociální situace občanů není směrována pouze finanční pomoc v rámci poskytování dávek, ale též vlastní sociální práce sociálních pracovníků na obcích, kteří se zaměřují také na ostatní potřeby občanů. Působnost obecního úřadu III. typu v oblasti sociální práce je upravena zákonem o sociálních službách. Vede k řešení nepříznivé sociální situace a k sociálnímu začleňování osob ohrožených sociálním vyloučením. Zákon o hmotné nouzi upravuje řešení životní situace obecním úřadem II. typu a újezdním úřadem formou sociální práce u osob nacházejících se v hmotné nouzi. Obce obdržely metodické pokyny, jak mohou tuto sociální práci na svém území realizovat.

Otevřená metoda koordinace[1] (Open Method of Coordination) zahrnuje nový postoj k sociální ochraně, společnou identifikaci problémů na komunitní úrovni a určující cíle adaptace a rozvoje sociálních systémů na různých úrovních.

[1] HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109

Napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou vyloučením ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky, způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.

Služby sociální prevence (§ 53 a násl. zákona o sociálních službách) jsou: raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny, služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity, terénní programy a sociální rehabilitace.

Pomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v co nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav jim zajistit důstojné prostředí a zacházení (§ 38 zákona o sociálních službách).

Mezi tyto služby se řadí: osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová péče, průvodcovské a předčitatelské služby, podpora samostatného bydlení, odlehčovací služby, centra denních služeb, denní stacionář, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče.

Pečovatelská služba (§ 40 zákona o sociálních službách) – terénní či ambulantní služba poskytovaná seniorům a dalším osobám, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje ve vymezeném čase v domácnosti klienta. Služba se poskytuje, až na výjimky uvedené v zákoně o sociálních službách, za úhradu.

Centra denních služeb (§ 45 zákona o sociálních službách) – poskytují ambulantní služby ve specializovaných zařízeních s cílem posílit samostatnost a soběstačnost potřebných osob se zdravotním postižením, chronickým onemocněním či osob se sníženou soběstačností z důvodu věku, v případě, že jejich situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Potřební lidé mohou tuto službu (v minulosti známou také jako domovinka či centra osobní hygieny) využívat občas i pravidelně v průběhu dne, přičemž je jim zajištěna pomoc např. při osobní hygieně, v oblasti stravování, s vyřízením osobních záležitostí, případně jsou nabízeny výchovné, vzdělávací, aktivizační a sociálně terapeutické aktivity. Služba je poskytována za úhradu.

Denní, týdenní stacionáře (§ 46 a § 47 zákona o sociálních službách) – služba je zaměřená na podporu lidí vyžadující pravidelnou pomoc jiné osoby. Rozdíl, v porovnání se službou centra denních služeb, spočívá zejména v intenzitě pomoci, respektive v míře závislosti uživatelů služby.

Systém stacionářů a denních center mj. umožňuje pečujícím osobám účastnit se např. také pracovního procesu. Služba se poskytuje za úhradu.

Odlehčovací služby pobytové (§ 44 zákona o sociálních službách) – umožňují rodinným pečovatelům čas k odpočinku a odlehčení od náročné sociální péče. Odlehčovací služby směřují výhradně tam, kde je potřeba celodenní péče o osobu blízkou se zdravotním postižením, nemocnou nebo o seniora v určité fázi bezmocnosti. Odlehčovací služba přijímá seniora jen na omezenou dobu.

Domovy pro seniory (§ 49 zákona o sociálních službách) – pobytové zařízení, poskytující sociální službu osobám se sníženou soběstačností, zejména z důvodu věku. Nabízí ubytování v zařízeném pokoji, jedno – i vícelůžkovém, celodenní stravování, zajištění úklidu, praní prádla a ošetřovatelskou péči. Cílem péče je jednoznačně kvalita života klienta. Současný stav klientů poukazuje na potřebu rozvinout spolupráci se zdravotními pojišťovnami a posílit morální a finanční odpovědnost – spoluúčast blízkých, a tuto skutečnost zakotvit do legislativy. Služba se poskytuje za úhradu.

Domovy se zvláštním režimem (§ 50 zákona o sociálních službách) – pobytová služba s celoročním provozem, která je poskytována lidem, jejichž soběstačnost je snížena z důvodu chronického duševního onemocnění, závislosti na návykových látkách, případně trpí Alzheimerovou chorobou či jiným typem demence. Služba je nabídkou podobná službám domova pro seniory. Je přizpůsobena specifickým potřebám uživatelů. Služba se poskytuje za úhradu.

Sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče (§ 52 zákona o sociálních službách) – jedná se o nemocnice, léčebny dlouhodobě nemocných, psychiatrické léčebny aj. Uvedená pobytová služba je poskytována lidem, kteří aktuálně již nevyžadují ústavní zdravotní péči, nicméně se neobejdou bez pomoci jiné osoby a zároveň je nelze propustit z tohoto ústavního zdravotnického zařízení, protože jim není zabezpečena potřebná následná péče v domácím prostředí či zařízení sociálních služeb. Služba je poskytována do doby, než je uživateli zajištěna pomoc jiné osoby (např. rodinní příslušníci) či poskytována odpovídající sociální služba. Dříve se touto situací zabýval institut sociální hospitalizace.

Za tuto péči je osoba povinna platit úhradu podle stejných principů, jako by jí byly poskytovány sociální služby v zařízeních sociálních služeb. Zdravotní péče poskytovaná těmto osobám je hrazena z veřejného zdravotního pojištění.[1]

[1] § 64 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

Sociální poradenství (§ 37 zákona o sociálních službách) poskytuje informace přispívající k řešení nepříznivé sociální situace. Sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb.

Odborné sociální poradenství se zaměřuje na potřeby jednotlivých sociálních skupin osob v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, v poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí a zahrnuje též sociální práci s osobami se specifickými potřebami. Součástí odborného poradenství jsou i půjčovny kompenzačních pomůcek.

Odborné sociální poradenství poskytují dva typy poraden:

Občanské poradny - poskytují nezávislé, odborné, nestranné a bezplatné sociálně odborné poradenství v 18 právních oblastech a upozorňují příslušné státní a místní orgány na nedostatky legislativy a na neřešené problémy občanů.

Poradny pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy – poskytují psychologické, psychosociální a sociálně právní poradenství jednotlivcům, partnerským párům, snoubencům, manželům a rodinám, které se nacházejí v náročném životním období. Poradenství je zaměřeno na zvládání potíží v mezilidských vztazích, osobních a rodinných problémů, generačních sporů, rozvodů a porozvodových těžkostí, styku s dětmi, žárlivosti, nevěry, závislostí v rodině a obtíží v intimním soužití.

V případě vzniku nové sociální služby je předpokladem finanční podpory provozování služby začlenění do komunitního plánu příslušné obce a střednědobého plánu sociálních služeb kraje (§ 94 a § 95 zákona o sociálních službách). Tento požadavek se netýká bytového fondu – například výstavby bytů zvláštního určení (podporovaných bytů). Neznalost typologie služeb může vést k pochybení v případě povolování staveb ze strany stavebního úřadu.

Objekty pro poskytování pobytových sociálních služeb jsou vzhledem k účelu a formě klasifikovány jako občanská vybavenost. Objekty pro bydlení se do kategorie občanské vybavenosti neřadí. Z výše uvedených skutečností je patrné, že je důležité ze strany investorů včasně skutečnost připravovaného záměru konzultovat na příslušném stavebním úřadě. Na těchto jednáních je vhodná účast odborníka, který řeší sociální problémy správního obvodu. Většinou se jedná o školené odborníky odboru sociálních věcí, kteří se procesům komunitního plánování na obci věnují.[1]

Předpokládá se, že pokud budou v budoucnu vznikat nové sociální služby, bude nezbytná jejich finanční podpora v rámci území, na kterém bude služba realizována.

Tak, jak běžná komerční sféra v oblasti marketingu oceňuje dobré zboží kvalitou, tak také současná terminologie sociálních služeb mluví o kvalitě života, která úzce souvisí s oblastí sociálních služeb a jejich kvalitou. Oproti označení „dobrý“ budí slovo „kvalitní“ dojem hodnocení jaksi objektivního a samo o sobě často znamená vysokou jakost („kvalitu“). Z pohledu obce je role hodnotitele úzce spojena s pozicí koordinátora/koordinátorky komunitního plánování na obcích III. typu. Jeho úkolem je aktivně získávat informace o kvalitě poskytovaných služeb ve všech zařízeních, které jsou v obci, na území obce s rozšířenou působností, nehledě na zřizovatele. Dále by měl koordinátor kontaktovat služby a vyjasňovat si s nimi jejich možnosti, získávat je, aby se zapojili do procesů komunitního plánování. K dobré sociální politice obce patří také bydlení a jeho plánování.

[1] Nejčastějším problémem je názvosloví, kdy investor používá v předložené dokumentaci pojem „domov důchodců“. Pracovníci stavebních úřadů, kteří nejsou s typologií služeb seznámení, mohou následně vydat chybné rozhodnutí, které je v rozporu s přípustným využitím v území. Stavebním úřadem povolená stavba domova důchodců – domova pro seniory v území občanské vybavenosti je z pohledu stavebního zákona v pořádku. Může ale nastat situace, že daná služba nebude zaregistrována dle zákona o sociálních službách nebo nebude finančně podpořena (nebude provozuschopná), tím nedojde k naplnění účelu stavby a následně dochází k porušení stavebního zákona.

Byty zvláštního určení jsou malometrážní byty v domech s pečovatelskou službou a bezbariérové byty. Jsou určeny především pro občany, kteří pobírají starobní důchod a pro občany, kteří jsou plně invalidní a jejichž celkový stav je takový, že nepotřebují komplexní péči a jejichž zdravotní stav a věk jim umožňuje vést poměrně samostatný život. Náš současný legislativní systém však podporuje bydlení sociálně slabších skupin pouze částečně.

Oblast bydlení sociálně slabších skupin by se v budoucnu měla stát významnou složkou v rozvoji územních správních obvodů obcí s rozšířenou působností. Uspokojení potřeb v oblasti bydlení je klíčovou funkcí samostatné působnosti obce, tak jak to definuje zákon č. 128/2000 Sb., o obcích. § 35, odstavec 2 a § 38 ukládá obcím povinnost pečovat o zachování rozvoje svého majetku. Diferencované potřeby se projevují zejména na místní úrovni, zde je v realizační fázi úloha obce nezastupitelná. Východiskem je komplexní řešení bytové politiky v celém území správního území, včetně nastavení systému nízkonákladového či vícestupňového bydlení.

Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky každoročně dotačně podporuje výstavbu podporovaných bytů na území České republiky, sloužících k poskytování sociálního bydlení pro seniory a osoby, které mají ztížený přístup k bydlení v důsledku zvláštních potřeb, které vyplývají z jejich nepříznivé sociální situace, věku, zdravotního stavu nebo sociálních okolností jejich života.

Domy s pečovatelskou službou - byty zvláštního určení, nájemní byty měst a obcí, ideální řešení pro zajištění péče pro „soběstačnější seniory“. Prostřednictvím pečovatelské služby je zajišťována potřebná péče. Chybí však zákonná návaznost na další stupeň sociální služby. V případě dlouhodobějšího zhoršení zdravotního stavu dochází k neschopnosti pečovatelské služby péči zajišťovat, tento závazek nepřebírá rodina a není kontinuálně řešena následná potřeba odchodu do sociálního zařízení s 24 hodinovou péčí.

Chráněné, komunitní bydlení je v České republice málo známou formou bydlení. Senioři zde žijí jednotlivě, nebo ve dvojicích. Interiéry bytů jsou upraveny požadavkům bydlení pro seniory. Je třeba podotknout, že tato forma bydlení je levnější, než v domovech pro seniory.

Domy s pečovatelskou službou, chráněné bydlení a komunitní bydlení nabízí menší byty, ve kterých jsou poskytovány sociální služby terénní formou a tvoří tak přechod mezi tzv. individuálním a institucionálním bydlením.

Dává možnost, která zatím v našem právním řádu chyběla. Člověk má v očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat možnost projevit vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem (§ 38 NOZ). Soud může změnit nebo zrušit předběžné prohlášení jen ve výjimečném případě, pokud se změní okolnosti zjevně tak podstatným způsobem, že člověk, který prohlášení učinil, by je za takových okolností neučinil nebo by je učinil s jiným obsahem, a při zachování původního znění by člověku, který prohlášení učinil, hrozila závažná újma. Před vydáním rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož prohlášení rozhoduje, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí (§ 43 NOZ). Soud bude přihlížet i k prohlášení nebo jeho odvolání, pokud by bylo sice neplatné, ale není důvod pochybovat o vůli toho, kdo je učinil (§ 44 NOZ).

Poskytuje se na základě smlouvy mezi podporovaným a podpůrcem. Smyslem smlouvy o nápomoci je poskytnout podporu člověku, kterému duševní postižení působí potíže při rozhodování, aby mohla být zachována plná svéprávnost a nemusel být ustanovován opatrovník. Ve smlouvě se podpůrce zavazuje, že bude se souhlasem podporovaného přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje a že mu bude nápomocen radami. Podpůrců může být i více (§ 45 a § 46 odst. 1 NOZ). Smlouva musí být schválená soudem, teprve pak nabývá účinnosti. Může být uzavřena v písemné formě a předložena soudu nebo může být uzavřena ústně před soudem. Smlouva o nápomoci nezakládá právo podpůrce zastupovat podporovaného, tedy právo jednat osobně jeho jménem.

Má charakter dohody. Zastoupení členem domácnosti se uplatní, pokud člověku brání duševní porucha právně jednat a nemá jiného zástupce. Při smlouvě o nápomoci si podporovaný sám vybírá podpůrce z neohraničeného okruhu osob a podpůrce nemá právo jej zastupovat (jednat osobně jménem podporovaného), zatímco v případě zastoupení členem domácnosti zákon stanoví konkrétní okruh osob[1], které jsou oprávněné zastupovat dospělého člověka nezpůsobilého právně jednat.

Je-li uzavřena smlouva o nápomoci při rozhodování, vztahuje se možnost tohoto zastoupení jen na oblasti, ve kterých zastoupený není způsobilý právně jednat. Pro vznik zastoupení musí dát zástupce zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat, a srozumitelně mu vysvětlit povahu a následky zastoupení. Odmítne-li to člověk, který má být zastoupen, zastoupení nevznikne. K odmítnutí přitom postačí schopnost projevit přání (§ 49 odst. 2 NOZ). I v případě zastoupení členem domácnosti je potřeba schválení soudem. Soud je povinen s vyvinutím potřebného úsilí zjistit názor zastoupeného, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si zastoupený zvolí (§ 50 NOZ). Zastoupení zaniká, pokud se jej zástupce vzdá nebo pokud zastoupený odmítne, aby ho zástupce dále zastupoval, k odmítnutí opět postačí schopnost projevit přání. Zastoupení zaniká také, pokud soud jmenuje zastoupenému opatrovníka (§ 54 NOZ).

Zástupce dbá o ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv i o to, aby způsob jeho života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním představám a přáním zastoupeného (§ 51 NOZ). Zastoupení se vztahuje jen na obvyklé záležitosti, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného. Zástupce tak může nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném pro obstarání obvyklých záležitostí. S peněžními prostředky na účtu zastoupeného může nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím měsíčně výši životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.

Zástupce není oprávněn udělit souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými následky (§ 52 NOZ).

Zákon počítá s možností, že zastoupený může mít více zástupců. Pokud tomu tak je, může jednat jen jeden z nich, nebo mohou jednat společně. Jednalo-li by však vůči další osobě více zástupců společně a odporovali si, nepřihlíží se k projevu žádného z nich (§ 53 NOZ).

Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebám i k podnětům osob blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi (§ 62 NOZ).

[1] Zastupovat jej může jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která s ním žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky (podle § 49 odst. 1).

Pokud soud nenalezne žádnou vhodnou osobu, kterou by ustanovil opatrovníkem, jmenuje jako veřejného opatrovníka obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnickou osobu zřízenou touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu. Zákon výslovně stanoví, že jmenování veřejného opatrovníka není vázáno na jeho souhlas.

Po účinnosti zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který zavedl poskytování sociálních služeb na smluvním základě, vyvstala nutnost, aby se zařízení či jejich zaměstnanci z důvodu střetu zájmů vzdali opatrovnictví, pokud jej vykonávali pro své klienty. Nově je však výslovně stanoveno, že opatrovníkem nelze jmenovat provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení (§ 63 NOZ).

Obce často nejsou a nemohou být připraveny ani po finanční, ani po odborné stránce na výkon opatrovnictví. Tuto situaci by měl řešit zvláštní zákon týkající se veřejného opatrovnictví, na který odkazuje § 471 odst. 2 návrhu občanského zákoníku. Jeho účinnost se předpokládá od roku 2016. V budoucnu se předpokládá poskytnutí finanční podpory obcím, které tuto činnost vykonávají.

Úlohou opatrovníka je starat se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy. Opatrovník také dbá o zdravotní stav opatrovance. Aby mohl tyto úlohy dobře plnit, musí udržovat s opatrovancem vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelný kontakt a projevovat o opatrovance skutečný zájem.

Podle nového občanského zákoníku může mít člověk více opatrovníků, pokud je součástí zastupování také správa majetku. Může tak být jmenován opatrovník pro správu jmění, nebo jeho části, a vedle toho opatrovník pro osobní záležitosti. Zastupovat člověka před soudem může jen opatrovník pro osobní záležitosti (opatrovník „osoby“). Opatrovníci mohou jednat samostatně nebo společně.

Soud by měl v rozhodnutí vymezit rozsah práv a povinností každému opatrovníkovi. Potom mohou jednat samostatně. Pokud jmenuje více opatrovníků a nerozhodne, ve kterých záležitostech je každý z nich způsobilý právně jednat za opatrovance samostatně, jsou opatrovníci povinni jednat společně (§ 464 NOZ). Opatrovník od zastoupeného nemůže požadovat odměnu. Odměnu lze přiznat jen za správu jmění. O její výši rozhodne soud s přihlédnutím k nákladům správy, k hodnotě spravovaného majetku, k výnosům z něho a k časové i pracovní náročnosti správy (§ 462 NOZ). Veřejný opatrovník vykonává tuto činnost jako svoji profesi, za kterou je placen. Zákon však upřednostňuje jmenování opatrovníkem osobu opatrovanci blízkou. Soud může, odůvodňují-li to okolnosti, opatrovníkovi uložit, aby se v přiměřeném rozsahu pojistil pro případ, že při výkonu své funkce způsobí opatrovanci nebo jiné osobě škodu (§465 odst. 2 NOZ).

Opatrovník nemůže za opatrovance právně jednat ve věcech vzniku a zániku manželství, výkonu rodičovských povinností a práv a v oblasti závěti (sepsání pořízení pro případ smrti nebo prohlášení o vydědění a jejich odvolání, § 458 NOZ).

Opatrovník nesmí bez souhlasu soudu:

1. zavázat opatrovance k plnění některému z členů opatrovnické rady nebo osoby tomuto členu blízké,
2. nabýt pro opatrovance nemovitou věc nebo podíl na ní, ani opatrovancovu nemovitou věc nebo podíl na ní zcizit či zatížit,
3. nabýt pro opatrovance obchodní závod, podíl na obchodním závodu nebo podíl na právnické osobě, ani tento majetek zcizit nebo zatížit; to neplatí, jedná-li se o nabytí účastnických nebo podobných cenných papírů zajišťujících bezpečný výnos,
4. uzavřít za opatrovance smlouvu zavazující ho k trvajícímu nebo opakovanému plnění na dobu delší než tři roky,
5. odmítnout dědictví nebo jiné plnění z pozůstalosti,
6. zavázat opatrovance k bezúplatnému plnění jiné osobě, ledaže se jedná o dar poskytnutý k obvyklé příležitosti podle zásad slušnosti v přiměřeném rozsahu a opatrovanec je schopen úsudku a projevil s darem souhlas.

Opatrovník nesmí, bez souhlasu soudu, naložit s majetkem opatrovance, jedná-li se o:

1. nabytí nebo zcizení majetku v hodnotě převyšující částku odpovídající pětisetnásobku životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu,
2. nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu polovinu opatrovancova majetku, ledaže tato polovina představuje hodnotu jen nepatrnou a nejedná se o věc, která je pro opatrovance věcí zvláštní obliby,
3. přijetí nebo poskytnutí půjčky, úvěru nebo jistoty v hodnotách uvedených pod písmeny a) nebo b).

Soud si před rozhodnutím podle § 483 odst. 1 až 3 NOZ vyžádá stanovisko opatrovnické rady. Nesdělí-li opatrovnická rada soudu stanovisko v přiměřené lhůtě, potom soud rozhodne sám (§ 483 odst. 4 NOZ).

K vyšší ochraně práv a zájmů zastoupeného, je-li mu ustanoven opatrovník, zavádí nový občanský zákoník možnost ustanovení opatrovnické rady. Jde o skupinu osob z nejbližšího okolí zastoupeného, která má doplnit a vyvážit činnost opatrovníka. Soud volbu členů opatrovnické rady neschvaluje, může však na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu prohlásit volbu za neplatnou, došlo-li při ní k porušení zákona takovým způsobem, že v důsledku toho hrozí opatrovanci újma. V takovém případě soud bez zbytečného odkladu nařídí novou volbu tohoto člena opatrovnické rady, nebo jeho náhradníka (§ 476 NOZ).

Nově občanský zákoník počítá i s činností právnických osob, jejichž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů. I tato právnická osoba má právo navrhnout, aby byla svolána schůze k ustavení opatrovnické rady. Právnická osoba, jejíž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů, která působí v České republice nepřetržitě alespoň tři roky a byla s opatrovancem v pravidelném spojení alespoň tři měsíce, má právo účastnit se schůze k ustavení opatrovnické rady, být členem opatrovnické rady nebo se účastnit jejího zasedání a navrhnout soudu, aby rozhodnutí opatrovnické rady zrušil a nahradil je svým rozhodnutím. Neuplatňuje-li však tato právnická osoba svá práva v souladu se zájmy opatrovance, soud jí tato práva na návrh opatrovance, opatrovníka nebo členů opatrovnické rady odejme (§ 484 NOZ).

Opatrovnická rada musí mít alespoň tři členy (§ 474 NOZ). Předpoklady pro členství v opatrovnické radě jsou obdobné jako předpoklady pro výkon opatrovnictví. Členem opatrovnické rady může být jen osoba, která o opatrovance osvědčí dlouhodobý a vážný zájem, a to i do budoucna, a jejíž zájmy neodporují zájmům opatrovance (§ 473 odst. 2 NOZ). Opatrovnická rada je schopna se usnášet za přítomnosti většiny členů, pokud má však jen tři členy, vyžaduje se přítomnost všech. Rozhodnutí přijímá opatrovnická rada většinou hlasů přítomných členů (§ 474 NOZ). Člen opatrovnické rady je volen na dobu neurčitou. Opatrovník nemůže být členem opatrovnické rady (§ 473 odst. 2 NOZ). Člen opatrovnické rady může ze své funkce odstoupit. Odstoupení je účinné doručením písemného oznámení opatrovníkovi a soudu. Odstoupení oznámí dalším členům opatrovnické rady. Soud může odvolat z funkce člena opatrovnické rady na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu, pokud člen opatrovnické rady závažně nebo opakovaně poruší své povinnosti, ztratí-li o opatrovance zájem nebo ocitnou-li se jeho zájmy opakovaně v rozporu se zájmy opatrovance. Při zániku funkce člena opatrovnické rady opatrovník nebo předseda opatrovnické rady zařídí volbu nového člena (§ 477 NOZ).

Opatrovnická rada zasedá nejméně jednou za rok. K zasedání ji svolá její předseda nebo opatrovník, jinak kterýkoli člen opatrovnické rady, popřípadě soud na návrh osoby, která osvědčí vážný zájem o opatrovance, anebo i bez návrhu. Opatrovnická rada přizve na zasedání opatrovance i opatrovníka. O schůzi se pořizuje zápis, který se doručuje opatrovníkovi a soudu (§ 478 NOZ). Opatrovnická rada na svém pravidelném zasedání projedná zprávu opatrovníka o jeho činnosti v záležitostech opatrovance, vyjadřuje se k soupisu jmění opatrovance a k vyúčtování jeho správy i k vyúčtování případné odměny opatrovníka za správu jmění.

Nejsou stále stanoveny podmínky pro výkon veřejného opatrovníka. Neexistuje řádná metodická průprava pracovníků, kteří tuto roli na obcích zastávají. Systém trpí rigiditou. Veřejný opatrovník s ohledem na rozsah činností, které zároveň na obci vykonává, často uplatňuje paternalistický přístup, nerespektuje preference opatrovanců, vystupuje z pozice síly a autority. Veřejný opatrovník by se měl starat jen o takové úkony, které jsou ze své podstaty právními. Jedná se například o platbu za nákup nebo zařízení pečovatelské či sociální služby opatrovanci.

Bez souhlasu opatrovnické rady totiž nesmí opatrovník rozhodnout o změně bydliště opatrovance nebo o umístění opatrovance do uzavřeného ústavu nebo podobného zařízení (co může být vykládáno i jako domov se zvláštním režimem) v případě, kdy to zdravotní stav opatrovance zjevně nevyžaduje (§ 480 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Použité zdroje:

ČEBIČOVÁ R., CHÁBOVÁ R., JOHNOVÁM., KOŘÍNKOVÁ D., ŠKOPOVÁ V., Manuál "Dobrá praxe opatrovnictví a poskytování podpory při právních úkonech a při rozhodování"1. vydání, Praha 2013 ISBN 978-80-7421-053-2

HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0.

Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2015. [cit. 2015-18-05]. Dostupný z:< http://portal.mpsv.cz/soc/ssp/obcane>.

PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9.

PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha: ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů,

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 89/2012, občanský zákoník.

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních.

Přídavek na dítě (§ 17 – § 19 zákona o SSP) je základní, dlouhodobou dávkou, poskytovanou rodinám s dětmi, která jim pomáhá krýt náklady spojené s výchovou a výživou nezaopatřených dětí

Nárok na přídavek na dítě má nezaopatřené dítě, které žije v rodině, jejíž rozhodný příjem je nižší než 2,4násobek částky životního minima rodiny. Pro nárok na dávku se posuzuje příjem za předchozí kalendářní rok. Za příjem se považuje i rodičovský příspěvek.

Přídavek je vyplácen ve třech výších podle věku nezaopatřeného dítěte:

• do 6 let výše 500 Kč,
• od 6 do 15 let 610 Kč,
• od 15 do 26 let 700 Kč.

Nárok na rodičovský příspěvek (§ 30 a § 31 zákona o SSP) má rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, a to až do vyčerpání celkové částky 220 000 Kč, nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte.

Pro stanovení nároku a výše rodičovského příspěvku je rozhodující výše denního vyměřovacího základu pro stanovení peněžité pomoci v mateřství nebo nemocenské v souvislosti s porodem nebo převzetím dítěte podle zákona o nemocenském pojištění. Jestliže alespoň jednomu z rodičů v rodině lze stanovit k datu narození nejmladšího dítěte 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu, rodič si může volit výši a tím i délku pobírání rodičovského příspěvku. V případě, že denní vyměřovací základ lze stanovit u obou rodičů, vychází se z toho, který je vyšší.

Maximální měsíční výše rodičovského příspěvku se stanoví ve vazbě na denní vyměřovací základ: pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu je nižší nebo rovno 7 600 Kč, rodičovský příspěvek může činit nejvýše 7 600 Kč; pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu převyšuje 7 600 Kč, je výše rodičovského příspěvku omezena touto částkou, maximálně však výše rodičovského příspěvku může činit 11 500 Kč měsíčně.

Rodič si může volit výši rodičovského příspěvku až do částky 7 600 Kč také v případě, když ke dni narození nejmladšího dítěte v rodině nelze stanovit denní vyměřovací základ jen proto, že během pobírání rodičovského příspěvku z titulu péče o dříve narozené dítě uplynula podpůrčí doba pro nárok na peněžitou pomoc v mateřství a nárok na rodičovský příspěvek na nejmladší dítě v rodině vzniká bezprostředně po nároku na rodičovský příspěvek náležející na starší dítě.

Pokud ani jednomu z rodičů nelze uvedený vyměřovací základ stanovit, náleží rodičovský příspěvek v pevných měsíčních částkách 7 600 Kč do konce 9. měsíce věku a následně ve výši 3 800 Kč do 4 let věku dítěte.

Pokud v rodině dojde ke změně osob, které jsou posuzovány jako rodiče, a dojde-li tím ke „vzniku“ nebo změně výše denního vyměřovacího základu, stanoví se rodičovský příspěvek od následujícího kalendářního měsíce podle nově splněných podmínek.

Volbu výše rodičovského příspěvku je oprávněn provést jen rodič, který uplatnil nárok na rodičovský příspěvek, měnit tuto volbu lze jedenkrát za tři měsíce, a to i v případě, že došlo u rodičovského příspěvku ke změně oprávněné osoby.

Podmínka trvalého pobytu a bydliště na území České republiky musí být splněna u oprávněné osoby a u dítěte zakládajícího nárok na rodičovský příspěvek.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou, a rodičovský příspěvek náleží i v kalendářním měsíci, ve kterém:

• se dítě narodilo,
• rodič měl po část měsíce z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem,
• osoba dítě převzala do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu,
• dítě dovršilo věk 4 let, do kterého náleží rodičovský příspěvek,
• dítě nebo rodič zemřeli,
• rodič převzal do péče vlastní dítě, které předtím bylo na základě rozhodnutí příslušného orgánu svěřeno do péče jiné osoby nebo bylo umístěno v ústavu nebo bylo více než 3 kalendářní měsíce v péči zdravotnického zařízení.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou a rodičovský příspěvek náleží i v případech, kdy:

• dítě mladší 2 let navštěvuje jesle nebo jiné obdobné zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 46 hodin v kalendářním měsíci,
• dítě pravidelně navštěvuje léčebně rehabilitační zařízení nebo mateřskou školu nebo její třídu zřízenou pro zdravotně postižené děti či jesle se zaměřením na vady zraku, sluchu, řeči a na děti tělesně postižené a mentálně retardované v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně,
• zdravotně postižené dítě pravidelně navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 6 hodin denně,
• dítě navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně, pokud jeho oba rodiče nebo osamělý rodič jsou osobami závislými na pomoci jiné osoby ve stupni III a IV,
• rodič zajistí péči o dítě jinou zletilou osobou v době, kdy je výdělečně činný nebo studuje.

Příjem rodiče není sledován. Při nároku na výplatu rodičovského příspěvku může rodič výdělečnou činností zlepšovat sociální situaci rodiny. Nezkoumá se ani nárok na podporu v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci.

Jestliže v rodině jeden z rodičů má z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem, rodičovský příspěvek mu náleží, pouze je-li vyšší než dávky nemocenského pojištění. V tomto případě je doplacen rozdíl mezi rodičovským příspěvkem a uvedenými dávkami.

Pokud se v rodině narodí další dítě, nárok na rodičovský příspěvek na starší dítě zaniká, a to i v případě, že na narozené dítě náleží rodičovský příspěvek ihned od narození ve stejné výši, v jaké náleží doposud na starší dítě. Změnu je nezbytné ohlásit příslušnému orgánu, aby nevznikl přeplatek na dávce.

Pokud byl rodiči vyplacen rodičovský příspěvek a přitom nesplnil podmínky pro výplatu příspěvku, je rodič povinen vrátit příslušnému úřadu vyplacené částky za období, kdy mu rodičovský příspěvek nenáležel.

Příspěvek na bydlení (§ 24 – § 28 zákona o SSP) přispívá na krytí nákladů na bydlení rodinám či jednotlivcům s nízkými příjmy.

Poskytování příspěvku podléhá testování příjmů rodiny za předchozí kalendářní čtvrtletí. Za příjem se považují i přídavek na dítě a rodičovský příspěvek.

Na příspěvek na bydlení má nárok vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě přihlášen k trvalému pobytu, jestliže jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35), a zároveň součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35) není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.

Náklady na bydlení tvoří u nájemních bytů nájemné a náklady za plnění poskytované v souvislosti s užíváním bytu, u družstevních a bytů vlastníků srovnatelné náklady, vyčíslené v zákoně o SSP. Plus u všech bytů náklady za energie, vodné a stočné, odpady, vytápění. Pro nárok a výši příspěvku se berou v úvahu průměrné náklady zaplacené za předchozí kalendářní čtvrtletí.

Normativní náklady na bydlení jsou stanoveny jako průměrné náklady na bydlení podle velikosti obce a počtu členů domácnosti. Zahrnují pro nájemní byty částky nájemného, v souladu se zákonem o nájemném a pro družstevní byty a byty vlastníků obdobné náklady. Dále jsou do nich zahrnuty ceny služeb a energií. Normativní náklady na bydlení jsou propočítány na přiměřené velikosti bytů pro daný počet osob v nich trvale bydlících.

Výše příspěvku na bydlení se stanoví jako rozdíl mezi náklady na bydlení (normativními náklady na bydlení) a násobkem rozhodného příjmu a koeficientu 0,30 (v Praze 0,35).

Právní úprava od 1. 1. 2015 (dítě narozené nebo převzaté do trvalé péče od 1. 1. 2015)

Porodné (§ 44 – § 46 zákona o SSP) je dávka poskytovaná v závislosti na výši příjmu, kterou se rodině s nízkými příjmy jednorázově přispívá na náklady související s narozením prvního nebo druhého živého dítěte.

Nárok na porodné je vázán na stanovenou hranici příjmů v rodině, která v kalendářním čtvrtletí předcházejícím kalendářnímu čtvrtletí, ve kterém se dítě narodilo, musí být nižší než 2,7násobek životního minima rodiny. Do rozhodného příjmu se nezapočítává rodičovský příspěvek a přídavek na dítě.

Porodné náleží ženě, která porodila své první nebo druhé živé dítě. Jestliže žena, která dítě porodila, zemřela, splnila podmínky nároku na porodné a dávka jí nebo jiné osobě nebyla vyplacena, má na porodné nárok otec dítěte.

Nárok na porodné má rovněž osoba, která převzala dítě mladší jednoho roku do trvalé péče nahrazující péči rodičů, za stejných podmínek (rozhodný příjem rodiny do 2,7násobku životního minima, první nebo druhé dítě).

Porodné náleží v rodině pouze dvakrát, a to buď na první nebo druhé živě narozené dítě nebo na první nebo druhé dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů.

Porodné je stanoveno pevnou částkou a činí 13 000 Kč na první dítě a 10 000 Kč na druhé dítě.

Touto jednorázovou dávkou se přispívá na náklady spojené s vypravením pohřbu. Pohřebné je stanoveno pevnou částkou ve výši 5 000 Kč. Příjem rodiny se netestuje.

Pohřebné náleží osobě, která vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti, nebo osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte, a to za podmínky, že zemřelá osoba (s výjimkou mrtvě narozeného dítěte) měla ke dni úmrtí trvalý pobyt na území ČR (§ 47 a § 48 zákona o SSP).

Příspěvek na péči[1] se stal novým nástrojem zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (§ 7 a násl.), vedoucí k posílení samostatného rozhodování uživatele služby o rozsahu a formě pomoci či podpory. Příspěvek na péči náleží těm, kteří jsou především z důvodu nepříznivého zdravotního stavu závislí na pomoci jiné osoby, a to v oblasti péče o vlastní osobu a soběstačnost. Náleží osobě, o kterou je pečováno, nikoliv osobě, která péči zajišťuje. Což je jiná situace oproti dřívější praxi, kdy lidé pečující o blízkou či jinou osobu pobírali na tuto činnost finanční příspěvek. Příspěvek nahradil dosavadní zvýšení důchodu pro bezmocnost a příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu. Potřeba pomoci, tedy i míra závislosti, přitom vychází z úkonů běžného každodenního života, při nichž potřebuje žadatel pomoc nebo dohled. Příspěvek na péči se vyplácí měsíčně v kalendářním měsíci, za který náleží.

Jeho výše činí pro osoby starší 18 let:

• 800 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost),
• 4 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost),
• 8 000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost),
• 12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost).

Příspěvek na bydlení je dávka státní sociální podpory, prostřednictvím které stát přispívá na náklady na bydlení jednotlivcům a rodinám s nízkými příjmy. Nárok na tuto dávku má vlastník nebo nájemce přihlášený v bytě k trvalému pobytu, jestliže 30 % jeho příjmů (příjmů rodiny) nestačí k pokrytí nákladů na bydlení a zároveň těchto 30 % příjmů rodiny je nižších než příslušné normativní náklady stanovené zákonem[2]. Výplata příspěvku na bydlení je časově omezena na 84 měsíců v období posledních deseti let[3]. Toto omezení neplatí pro domácnosti, ve kterých bydlí osoby starší 70 let a pro osoby se zdravotním postižením, které bydlí ve zvláště upravených nebo pro ně postavených bytech[4]. Lux[5] zdůrazňuje, že příspěvek na bydlení není jen sociální dávkou, ale zároveň se stává plnohodnotným nástrojem bytové politiky.

Doplatek na bydlení je dávka, kterou vyplácí stát na podporu a udržení bydlení. Jedná se o dávku pomoci v hmotné nouzi[6]. Nárok na doplatek na bydlení vzniká těm, jejichž příjmy jsou nižší než zákonem stanovené životní minimum (resp. existenční minimum). Tato dávka řeší nedostatek příjmů k uhrazení nákladů na bydlení v případech, kdy nestačí vlastní příjmy osoby či rodiny, a to včetně příspěvku na bydlení ze systému státní sociální podpory, pokud na něj má osoba či rodina nárok. Doplatek na bydlení lze poskytnout i na jinou než nájemní, vlastnickou a družstevní formu bydlení. Za takovou se považuje zejména podnájem, ubytovna, ubytování v azylovém domě, v domovech pro seniory, domovech pro osoby se zdravotním postižením, domovech se zvláštním režimem a v chráněném bydlení. Tato dávka je od roku 2011 omezena maximální hranicí uznatelných výdajů na bydlení a to ve výši normativních nákladů podle zákona o státní sociální podpoře.

Příspěvek na zvláštní pomůcku, poskytovaný na základě zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, v sobě slučuje několik dříve poskytovaných klíčových příspěvků pro osoby se zdravotním postižením (příspěvek na pořízení zvláštní pomůcky, na úpravu bytu) a je určen k pořízení potřebného vybavení pro těžce postižené osoby. Nárok na tento příspěvek má osoba s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, těžkým sluchovým postižením nebo těžkým zrakovým postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (zdravotní stav trvá nebo bude trvat déle než 1 rok), a její zdravotní stav nevylučuje přiznání tohoto příspěvku. Seznam diagnóz pro přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku je uveden v příloze č. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením.

Mimořádné výhody pro těžce zdravotně postižené občany, tedy průkazy ZTP, jsou určeny osobám starším 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se posuzuje podle § 9 odst. 3 zákona č 329/2011 Sb. Podle druhu a stupně postižení jsou poskytovány mimořádné výhody I. až III. stupně (I. průkaz TP, II. průkaz ZTP, III. průkaz ZTP/P). Z průkazu vyplývají některé výhody, např. doprava MHD zdarma, sleva na dopravu, bezplatné užití dálnic, vyhrazená místa k parkování, slevy na vstupy apod. podle druhu a stupně postižení.

Osobám se zdravotním postižením jsou vydávány parkovací znaky, speciální označení vozidel (např. parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením dle § 67 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), jízdy na zpoplatněných komunikacích apod.. Tato činnost nepatří do kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí (ani krajských poboček ÚP), ale Ministerstva dopravy. Parkovací znaky vydávají obecní úřady obcí s rozšířenou působností.

[1] § 20 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

[2] §26 Zákona č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2013. [cit. 2013-18-11]. Dostupný z:<http://www.mpsv.cz/cs/2#dsp>.

[4] Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23

[5] LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94

[6] Podle Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), je moderní formou pomoci osobám s nedostatečnými příjmy motivující tyto osoby k aktivní snaze zajistit si prostředky k uspokojení životních potřeb. Je jedním z opatření, kterými Česká republika bojuje proti sociálnímu vyloučení. Upravuje systém dávek pomoci v hmotné nouzi, jímž zabezpečuje osobu či rodinu, která nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost. Současně si tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit a vyřešit tak svou nelehkou situaci vlastním přičiněním.

Dávkami, kterými se řeší pomoc v hmotné nouzi, jsou (§ 4 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi):

• příspěvek na živobytí

• doplatek na bydlení

• mimořádná okamžitá pomoc

O dávkách pomoci v hmotné nouzi rozhodují a vyplácejí je příslušné krajské pobočky Úřadu práce ČR.

Ke zlepšení nepříznivé sociální situace občanů není směrována pouze finanční pomoc v rámci poskytování dávek, ale též vlastní sociální práce sociálních pracovníků na obcích, kteří se zaměřují také na ostatní potřeby občanů. Působnost obecního úřadu III. typu v oblasti sociální práce je upravena zákonem o sociálních službách. Vede k řešení nepříznivé sociální situace a k sociálnímu začleňování osob ohrožených sociálním vyloučením. Zákon o hmotné nouzi upravuje řešení životní situace obecním úřadem II. typu a újezdním úřadem formou sociální práce u osob nacházejících se v hmotné nouzi. Obce obdržely metodické pokyny, jak mohou tuto sociální práci na svém území realizovat.

Otevřená metoda koordinace[1] (Open Method of Coordination) zahrnuje nový postoj k sociální ochraně, společnou identifikaci problémů na komunitní úrovni a určující cíle adaptace a rozvoje sociálních systémů na různých úrovních.

[1] HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109

Napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou vyloučením ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky, způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.

Služby sociální prevence (§ 53 a násl. zákona o sociálních službách) jsou: raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny, služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity, terénní programy a sociální rehabilitace.

Pomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v co nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav jim zajistit důstojné prostředí a zacházení (§ 38 zákona o sociálních službách).

Mezi tyto služby se řadí: osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová péče, průvodcovské a předčitatelské služby, podpora samostatného bydlení, odlehčovací služby, centra denních služeb, denní stacionář, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče.

Pečovatelská služba (§ 40 zákona o sociálních službách) – terénní či ambulantní služba poskytovaná seniorům a dalším osobám, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje ve vymezeném čase v domácnosti klienta. Služba se poskytuje, až na výjimky uvedené v zákoně o sociálních službách, za úhradu.

Centra denních služeb (§ 45 zákona o sociálních službách) – poskytují ambulantní služby ve specializovaných zařízeních s cílem posílit samostatnost a soběstačnost potřebných osob se zdravotním postižením, chronickým onemocněním či osob se sníženou soběstačností z důvodu věku, v případě, že jejich situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Potřební lidé mohou tuto službu (v minulosti známou také jako domovinka či centra osobní hygieny) využívat občas i pravidelně v průběhu dne, přičemž je jim zajištěna pomoc např. při osobní hygieně, v oblasti stravování, s vyřízením osobních záležitostí, případně jsou nabízeny výchovné, vzdělávací, aktivizační a sociálně terapeutické aktivity. Služba je poskytována za úhradu.

Denní, týdenní stacionáře (§ 46 a § 47 zákona o sociálních službách) – služba je zaměřená na podporu lidí vyžadující pravidelnou pomoc jiné osoby. Rozdíl, v porovnání se službou centra denních služeb, spočívá zejména v intenzitě pomoci, respektive v míře závislosti uživatelů služby.

Systém stacionářů a denních center mj. umožňuje pečujícím osobám účastnit se např. také pracovního procesu. Služba se poskytuje za úhradu.

Odlehčovací služby pobytové (§ 44 zákona o sociálních službách) – umožňují rodinným pečovatelům čas k odpočinku a odlehčení od náročné sociální péče. Odlehčovací služby směřují výhradně tam, kde je potřeba celodenní péče o osobu blízkou se zdravotním postižením, nemocnou nebo o seniora v určité fázi bezmocnosti. Odlehčovací služba přijímá seniora jen na omezenou dobu.

Domovy pro seniory (§ 49 zákona o sociálních službách) – pobytové zařízení, poskytující sociální službu osobám se sníženou soběstačností, zejména z důvodu věku. Nabízí ubytování v zařízeném pokoji, jedno – i vícelůžkovém, celodenní stravování, zajištění úklidu, praní prádla a ošetřovatelskou péči. Cílem péče je jednoznačně kvalita života klienta. Současný stav klientů poukazuje na potřebu rozvinout spolupráci se zdravotními pojišťovnami a posílit morální a finanční odpovědnost – spoluúčast blízkých, a tuto skutečnost zakotvit do legislativy. Služba se poskytuje za úhradu.

Domovy se zvláštním režimem (§ 50 zákona o sociálních službách) – pobytová služba s celoročním provozem, která je poskytována lidem, jejichž soběstačnost je snížena z důvodu chronického duševního onemocnění, závislosti na návykových látkách, případně trpí Alzheimerovou chorobou či jiným typem demence. Služba je nabídkou podobná službám domova pro seniory. Je přizpůsobena specifickým potřebám uživatelů. Služba se poskytuje za úhradu.

Sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče (§ 52 zákona o sociálních službách) – jedná se o nemocnice, léčebny dlouhodobě nemocných, psychiatrické léčebny aj. Uvedená pobytová služba je poskytována lidem, kteří aktuálně již nevyžadují ústavní zdravotní péči, nicméně se neobejdou bez pomoci jiné osoby a zároveň je nelze propustit z tohoto ústavního zdravotnického zařízení, protože jim není zabezpečena potřebná následná péče v domácím prostředí či zařízení sociálních služeb. Služba je poskytována do doby, než je uživateli zajištěna pomoc jiné osoby (např. rodinní příslušníci) či poskytována odpovídající sociální služba. Dříve se touto situací zabýval institut sociální hospitalizace.

Za tuto péči je osoba povinna platit úhradu podle stejných principů, jako by jí byly poskytovány sociální služby v zařízeních sociálních služeb. Zdravotní péče poskytovaná těmto osobám je hrazena z veřejného zdravotního pojištění.[1]

[1] § 64 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

Sociální poradenství (§ 37 zákona o sociálních službách) poskytuje informace přispívající k řešení nepříznivé sociální situace. Sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb.

Odborné sociální poradenství se zaměřuje na potřeby jednotlivých sociálních skupin osob v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, v poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí a zahrnuje též sociální práci s osobami se specifickými potřebami. Součástí odborného poradenství jsou i půjčovny kompenzačních pomůcek.

Odborné sociální poradenství poskytují dva typy poraden:

Občanské poradny - poskytují nezávislé, odborné, nestranné a bezplatné sociálně odborné poradenství v 18 právních oblastech a upozorňují příslušné státní a místní orgány na nedostatky legislativy a na neřešené problémy občanů.

Poradny pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy – poskytují psychologické, psychosociální a sociálně právní poradenství jednotlivcům, partnerským párům, snoubencům, manželům a rodinám, které se nacházejí v náročném životním období. Poradenství je zaměřeno na zvládání potíží v mezilidských vztazích, osobních a rodinných problémů, generačních sporů, rozvodů a porozvodových těžkostí, styku s dětmi, žárlivosti, nevěry, závislostí v rodině a obtíží v intimním soužití.

V případě vzniku nové sociální služby je předpokladem finanční podpory provozování služby začlenění do komunitního plánu příslušné obce a střednědobého plánu sociálních služeb kraje (§ 94 a § 95 zákona o sociálních službách). Tento požadavek se netýká bytového fondu – například výstavby bytů zvláštního určení (podporovaných bytů). Neznalost typologie služeb může vést k pochybení v případě povolování staveb ze strany stavebního úřadu.

Objekty pro poskytování pobytových sociálních služeb jsou vzhledem k účelu a formě klasifikovány jako občanská vybavenost. Objekty pro bydlení se do kategorie občanské vybavenosti neřadí. Z výše uvedených skutečností je patrné, že je důležité ze strany investorů včasně skutečnost připravovaného záměru konzultovat na příslušném stavebním úřadě. Na těchto jednáních je vhodná účast odborníka, který řeší sociální problémy správního obvodu. Většinou se jedná o školené odborníky odboru sociálních věcí, kteří se procesům komunitního plánování na obci věnují.[1]

Předpokládá se, že pokud budou v budoucnu vznikat nové sociální služby, bude nezbytná jejich finanční podpora v rámci území, na kterém bude služba realizována.

Tak, jak běžná komerční sféra v oblasti marketingu oceňuje dobré zboží kvalitou, tak také současná terminologie sociálních služeb mluví o kvalitě života, která úzce souvisí s oblastí sociálních služeb a jejich kvalitou. Oproti označení „dobrý“ budí slovo „kvalitní“ dojem hodnocení jaksi objektivního a samo o sobě často znamená vysokou jakost („kvalitu“). Z pohledu obce je role hodnotitele úzce spojena s pozicí koordinátora/koordinátorky komunitního plánování na obcích III. typu. Jeho úkolem je aktivně získávat informace o kvalitě poskytovaných služeb ve všech zařízeních, které jsou v obci, na území obce s rozšířenou působností, nehledě na zřizovatele. Dále by měl koordinátor kontaktovat služby a vyjasňovat si s nimi jejich možnosti, získávat je, aby se zapojili do procesů komunitního plánování. K dobré sociální politice obce patří také bydlení a jeho plánování.

[1] Nejčastějším problémem je názvosloví, kdy investor používá v předložené dokumentaci pojem „domov důchodců“. Pracovníci stavebních úřadů, kteří nejsou s typologií služeb seznámení, mohou následně vydat chybné rozhodnutí, které je v rozporu s přípustným využitím v území. Stavebním úřadem povolená stavba domova důchodců – domova pro seniory v území občanské vybavenosti je z pohledu stavebního zákona v pořádku. Může ale nastat situace, že daná služba nebude zaregistrována dle zákona o sociálních službách nebo nebude finančně podpořena (nebude provozuschopná), tím nedojde k naplnění účelu stavby a následně dochází k porušení stavebního zákona.

Byty zvláštního určení jsou malometrážní byty v domech s pečovatelskou službou a bezbariérové byty. Jsou určeny především pro občany, kteří pobírají starobní důchod a pro občany, kteří jsou plně invalidní a jejichž celkový stav je takový, že nepotřebují komplexní péči a jejichž zdravotní stav a věk jim umožňuje vést poměrně samostatný život. Náš současný legislativní systém však podporuje bydlení sociálně slabších skupin pouze částečně.

Oblast bydlení sociálně slabších skupin by se v budoucnu měla stát významnou složkou v rozvoji územních správních obvodů obcí s rozšířenou působností. Uspokojení potřeb v oblasti bydlení je klíčovou funkcí samostatné působnosti obce, tak jak to definuje zákon č. 128/2000 Sb., o obcích. § 35, odstavec 2 a § 38 ukládá obcím povinnost pečovat o zachování rozvoje svého majetku. Diferencované potřeby se projevují zejména na místní úrovni, zde je v realizační fázi úloha obce nezastupitelná. Východiskem je komplexní řešení bytové politiky v celém území správního území, včetně nastavení systému nízkonákladového či vícestupňového bydlení.

Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky každoročně dotačně podporuje výstavbu podporovaných bytů na území České republiky, sloužících k poskytování sociálního bydlení pro seniory a osoby, které mají ztížený přístup k bydlení v důsledku zvláštních potřeb, které vyplývají z jejich nepříznivé sociální situace, věku, zdravotního stavu nebo sociálních okolností jejich života.

Domy s pečovatelskou službou - byty zvláštního určení, nájemní byty měst a obcí, ideální řešení pro zajištění péče pro „soběstačnější seniory“. Prostřednictvím pečovatelské služby je zajišťována potřebná péče. Chybí však zákonná návaznost na další stupeň sociální služby. V případě dlouhodobějšího zhoršení zdravotního stavu dochází k neschopnosti pečovatelské služby péči zajišťovat, tento závazek nepřebírá rodina a není kontinuálně řešena následná potřeba odchodu do sociálního zařízení s 24 hodinovou péčí.

Chráněné, komunitní bydlení je v České republice málo známou formou bydlení. Senioři zde žijí jednotlivě, nebo ve dvojicích. Interiéry bytů jsou upraveny požadavkům bydlení pro seniory. Je třeba podotknout, že tato forma bydlení je levnější, než v domovech pro seniory.

Domy s pečovatelskou službou, chráněné bydlení a komunitní bydlení nabízí menší byty, ve kterých jsou poskytovány sociální služby terénní formou a tvoří tak přechod mezi tzv. individuálním a institucionálním bydlením.

Dává možnost, která zatím v našem právním řádu chyběla. Člověk má v očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat možnost projevit vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem (§ 38 NOZ). Soud může změnit nebo zrušit předběžné prohlášení jen ve výjimečném případě, pokud se změní okolnosti zjevně tak podstatným způsobem, že člověk, který prohlášení učinil, by je za takových okolností neučinil nebo by je učinil s jiným obsahem, a při zachování původního znění by člověku, který prohlášení učinil, hrozila závažná újma. Před vydáním rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož prohlášení rozhoduje, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí (§ 43 NOZ). Soud bude přihlížet i k prohlášení nebo jeho odvolání, pokud by bylo sice neplatné, ale není důvod pochybovat o vůli toho, kdo je učinil (§ 44 NOZ).

Poskytuje se na základě smlouvy mezi podporovaným a podpůrcem. Smyslem smlouvy o nápomoci je poskytnout podporu člověku, kterému duševní postižení působí potíže při rozhodování, aby mohla být zachována plná svéprávnost a nemusel být ustanovován opatrovník. Ve smlouvě se podpůrce zavazuje, že bude se souhlasem podporovaného přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje a že mu bude nápomocen radami. Podpůrců může být i více (§ 45 a § 46 odst. 1 NOZ). Smlouva musí být schválená soudem, teprve pak nabývá účinnosti. Může být uzavřena v písemné formě a předložena soudu nebo může být uzavřena ústně před soudem. Smlouva o nápomoci nezakládá právo podpůrce zastupovat podporovaného, tedy právo jednat osobně jeho jménem.

Má charakter dohody. Zastoupení členem domácnosti se uplatní, pokud člověku brání duševní porucha právně jednat a nemá jiného zástupce. Při smlouvě o nápomoci si podporovaný sám vybírá podpůrce z neohraničeného okruhu osob a podpůrce nemá právo jej zastupovat (jednat osobně jménem podporovaného), zatímco v případě zastoupení členem domácnosti zákon stanoví konkrétní okruh osob[1], které jsou oprávněné zastupovat dospělého člověka nezpůsobilého právně jednat.

Je-li uzavřena smlouva o nápomoci při rozhodování, vztahuje se možnost tohoto zastoupení jen na oblasti, ve kterých zastoupený není způsobilý právně jednat. Pro vznik zastoupení musí dát zástupce zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat, a srozumitelně mu vysvětlit povahu a následky zastoupení. Odmítne-li to člověk, který má být zastoupen, zastoupení nevznikne. K odmítnutí přitom postačí schopnost projevit přání (§ 49 odst. 2 NOZ). I v případě zastoupení členem domácnosti je potřeba schválení soudem. Soud je povinen s vyvinutím potřebného úsilí zjistit názor zastoupeného, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si zastoupený zvolí (§ 50 NOZ). Zastoupení zaniká, pokud se jej zástupce vzdá nebo pokud zastoupený odmítne, aby ho zástupce dále zastupoval, k odmítnutí opět postačí schopnost projevit přání. Zastoupení zaniká také, pokud soud jmenuje zastoupenému opatrovníka (§ 54 NOZ).

Zástupce dbá o ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv i o to, aby způsob jeho života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním představám a přáním zastoupeného (§ 51 NOZ). Zastoupení se vztahuje jen na obvyklé záležitosti, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného. Zástupce tak může nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném pro obstarání obvyklých záležitostí. S peněžními prostředky na účtu zastoupeného může nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím měsíčně výši životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.

Zástupce není oprávněn udělit souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými následky (§ 52 NOZ).

Zákon počítá s možností, že zastoupený může mít více zástupců. Pokud tomu tak je, může jednat jen jeden z nich, nebo mohou jednat společně. Jednalo-li by však vůči další osobě více zástupců společně a odporovali si, nepřihlíží se k projevu žádného z nich (§ 53 NOZ).

Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebám i k podnětům osob blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi (§ 62 NOZ).

[1] Zastupovat jej může jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která s ním žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky (podle § 49 odst. 1).

Pokud soud nenalezne žádnou vhodnou osobu, kterou by ustanovil opatrovníkem, jmenuje jako veřejného opatrovníka obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnickou osobu zřízenou touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu. Zákon výslovně stanoví, že jmenování veřejného opatrovníka není vázáno na jeho souhlas.

Po účinnosti zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který zavedl poskytování sociálních služeb na smluvním základě, vyvstala nutnost, aby se zařízení či jejich zaměstnanci z důvodu střetu zájmů vzdali opatrovnictví, pokud jej vykonávali pro své klienty. Nově je však výslovně stanoveno, že opatrovníkem nelze jmenovat provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení (§ 63 NOZ).

Obce často nejsou a nemohou být připraveny ani po finanční, ani po odborné stránce na výkon opatrovnictví. Tuto situaci by měl řešit zvláštní zákon týkající se veřejného opatrovnictví, na který odkazuje § 471 odst. 2 návrhu občanského zákoníku. Jeho účinnost se předpokládá od roku 2016. V budoucnu se předpokládá poskytnutí finanční podpory obcím, které tuto činnost vykonávají.

Úlohou opatrovníka je starat se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy. Opatrovník také dbá o zdravotní stav opatrovance. Aby mohl tyto úlohy dobře plnit, musí udržovat s opatrovancem vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelný kontakt a projevovat o opatrovance skutečný zájem.

Podle nového občanského zákoníku může mít člověk více opatrovníků, pokud je součástí zastupování také správa majetku. Může tak být jmenován opatrovník pro správu jmění, nebo jeho části, a vedle toho opatrovník pro osobní záležitosti. Zastupovat člověka před soudem může jen opatrovník pro osobní záležitosti (opatrovník „osoby“). Opatrovníci mohou jednat samostatně nebo společně.

Soud by měl v rozhodnutí vymezit rozsah práv a povinností každému opatrovníkovi. Potom mohou jednat samostatně. Pokud jmenuje více opatrovníků a nerozhodne, ve kterých záležitostech je každý z nich způsobilý právně jednat za opatrovance samostatně, jsou opatrovníci povinni jednat společně (§ 464 NOZ). Opatrovník od zastoupeného nemůže požadovat odměnu. Odměnu lze přiznat jen za správu jmění. O její výši rozhodne soud s přihlédnutím k nákladům správy, k hodnotě spravovaného majetku, k výnosům z něho a k časové i pracovní náročnosti správy (§ 462 NOZ). Veřejný opatrovník vykonává tuto činnost jako svoji profesi, za kterou je placen. Zákon však upřednostňuje jmenování opatrovníkem osobu opatrovanci blízkou. Soud může, odůvodňují-li to okolnosti, opatrovníkovi uložit, aby se v přiměřeném rozsahu pojistil pro případ, že při výkonu své funkce způsobí opatrovanci nebo jiné osobě škodu (§465 odst. 2 NOZ).

Opatrovník nemůže za opatrovance právně jednat ve věcech vzniku a zániku manželství, výkonu rodičovských povinností a práv a v oblasti závěti (sepsání pořízení pro případ smrti nebo prohlášení o vydědění a jejich odvolání, § 458 NOZ).

Opatrovník nesmí bez souhlasu soudu:

1. zavázat opatrovance k plnění některému z členů opatrovnické rady nebo osoby tomuto členu blízké,
2. nabýt pro opatrovance nemovitou věc nebo podíl na ní, ani opatrovancovu nemovitou věc nebo podíl na ní zcizit či zatížit,
3. nabýt pro opatrovance obchodní závod, podíl na obchodním závodu nebo podíl na právnické osobě, ani tento majetek zcizit nebo zatížit; to neplatí, jedná-li se o nabytí účastnických nebo podobných cenných papírů zajišťujících bezpečný výnos,
4. uzavřít za opatrovance smlouvu zavazující ho k trvajícímu nebo opakovanému plnění na dobu delší než tři roky,
5. odmítnout dědictví nebo jiné plnění z pozůstalosti,
6. zavázat opatrovance k bezúplatnému plnění jiné osobě, ledaže se jedná o dar poskytnutý k obvyklé příležitosti podle zásad slušnosti v přiměřeném rozsahu a opatrovanec je schopen úsudku a projevil s darem souhlas.

Opatrovník nesmí, bez souhlasu soudu, naložit s majetkem opatrovance, jedná-li se o:

1. nabytí nebo zcizení majetku v hodnotě převyšující částku odpovídající pětisetnásobku životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu,
2. nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu polovinu opatrovancova majetku, ledaže tato polovina představuje hodnotu jen nepatrnou a nejedná se o věc, která je pro opatrovance věcí zvláštní obliby,
3. přijetí nebo poskytnutí půjčky, úvěru nebo jistoty v hodnotách uvedených pod písmeny a) nebo b).

Soud si před rozhodnutím podle § 483 odst. 1 až 3 NOZ vyžádá stanovisko opatrovnické rady. Nesdělí-li opatrovnická rada soudu stanovisko v přiměřené lhůtě, potom soud rozhodne sám (§ 483 odst. 4 NOZ).

K vyšší ochraně práv a zájmů zastoupeného, je-li mu ustanoven opatrovník, zavádí nový občanský zákoník možnost ustanovení opatrovnické rady. Jde o skupinu osob z nejbližšího okolí zastoupeného, která má doplnit a vyvážit činnost opatrovníka. Soud volbu členů opatrovnické rady neschvaluje, může však na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu prohlásit volbu za neplatnou, došlo-li při ní k porušení zákona takovým způsobem, že v důsledku toho hrozí opatrovanci újma. V takovém případě soud bez zbytečného odkladu nařídí novou volbu tohoto člena opatrovnické rady, nebo jeho náhradníka (§ 476 NOZ).

Nově občanský zákoník počítá i s činností právnických osob, jejichž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů. I tato právnická osoba má právo navrhnout, aby byla svolána schůze k ustavení opatrovnické rady. Právnická osoba, jejíž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů, která působí v České republice nepřetržitě alespoň tři roky a byla s opatrovancem v pravidelném spojení alespoň tři měsíce, má právo účastnit se schůze k ustavení opatrovnické rady, být členem opatrovnické rady nebo se účastnit jejího zasedání a navrhnout soudu, aby rozhodnutí opatrovnické rady zrušil a nahradil je svým rozhodnutím. Neuplatňuje-li však tato právnická osoba svá práva v souladu se zájmy opatrovance, soud jí tato práva na návrh opatrovance, opatrovníka nebo členů opatrovnické rady odejme (§ 484 NOZ).

Opatrovnická rada musí mít alespoň tři členy (§ 474 NOZ). Předpoklady pro členství v opatrovnické radě jsou obdobné jako předpoklady pro výkon opatrovnictví. Členem opatrovnické rady může být jen osoba, která o opatrovance osvědčí dlouhodobý a vážný zájem, a to i do budoucna, a jejíž zájmy neodporují zájmům opatrovance (§ 473 odst. 2 NOZ). Opatrovnická rada je schopna se usnášet za přítomnosti většiny členů, pokud má však jen tři členy, vyžaduje se přítomnost všech. Rozhodnutí přijímá opatrovnická rada většinou hlasů přítomných členů (§ 474 NOZ). Člen opatrovnické rady je volen na dobu neurčitou. Opatrovník nemůže být členem opatrovnické rady (§ 473 odst. 2 NOZ). Člen opatrovnické rady může ze své funkce odstoupit. Odstoupení je účinné doručením písemného oznámení opatrovníkovi a soudu. Odstoupení oznámí dalším členům opatrovnické rady. Soud může odvolat z funkce člena opatrovnické rady na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu, pokud člen opatrovnické rady závažně nebo opakovaně poruší své povinnosti, ztratí-li o opatrovance zájem nebo ocitnou-li se jeho zájmy opakovaně v rozporu se zájmy opatrovance. Při zániku funkce člena opatrovnické rady opatrovník nebo předseda opatrovnické rady zařídí volbu nového člena (§ 477 NOZ).

Opatrovnická rada zasedá nejméně jednou za rok. K zasedání ji svolá její předseda nebo opatrovník, jinak kterýkoli člen opatrovnické rady, popřípadě soud na návrh osoby, která osvědčí vážný zájem o opatrovance, anebo i bez návrhu. Opatrovnická rada přizve na zasedání opatrovance i opatrovníka. O schůzi se pořizuje zápis, který se doručuje opatrovníkovi a soudu (§ 478 NOZ). Opatrovnická rada na svém pravidelném zasedání projedná zprávu opatrovníka o jeho činnosti v záležitostech opatrovance, vyjadřuje se k soupisu jmění opatrovance a k vyúčtování jeho správy i k vyúčtování případné odměny opatrovníka za správu jmění.

Nejsou stále stanoveny podmínky pro výkon veřejného opatrovníka. Neexistuje řádná metodická průprava pracovníků, kteří tuto roli na obcích zastávají. Systém trpí rigiditou. Veřejný opatrovník s ohledem na rozsah činností, které zároveň na obci vykonává, často uplatňuje paternalistický přístup, nerespektuje preference opatrovanců, vystupuje z pozice síly a autority. Veřejný opatrovník by se měl starat jen o takové úkony, které jsou ze své podstaty právními. Jedná se například o platbu za nákup nebo zařízení pečovatelské či sociální služby opatrovanci.

Bez souhlasu opatrovnické rady totiž nesmí opatrovník rozhodnout o změně bydliště opatrovance nebo o umístění opatrovance do uzavřeného ústavu nebo podobného zařízení (co může být vykládáno i jako domov se zvláštním režimem) v případě, kdy to zdravotní stav opatrovance zjevně nevyžaduje (§ 480 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Použité zdroje:

ČEBIČOVÁ R., CHÁBOVÁ R., JOHNOVÁM., KOŘÍNKOVÁ D., ŠKOPOVÁ V., Manuál "Dobrá praxe opatrovnictví a poskytování podpory při právních úkonech a při rozhodování"1. vydání, Praha 2013 ISBN 978-80-7421-053-2

HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0.

Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2015. [cit. 2015-18-05]. Dostupný z:< http://portal.mpsv.cz/soc/ssp/obcane>.

PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9.

PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha: ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů,

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 89/2012, občanský zákoník.

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních.

Přídavek na dítě (§ 17 – § 19 zákona o SSP) je základní, dlouhodobou dávkou, poskytovanou rodinám s dětmi, která jim pomáhá krýt náklady spojené s výchovou a výživou nezaopatřených dětí

Nárok na přídavek na dítě má nezaopatřené dítě, které žije v rodině, jejíž rozhodný příjem je nižší než 2,4násobek částky životního minima rodiny. Pro nárok na dávku se posuzuje příjem za předchozí kalendářní rok. Za příjem se považuje i rodičovský příspěvek.

Přídavek je vyplácen ve třech výších podle věku nezaopatřeného dítěte:

• do 6 let výše 500 Kč,
• od 6 do 15 let 610 Kč,
• od 15 do 26 let 700 Kč.

Nárok na rodičovský příspěvek (§ 30 a § 31 zákona o SSP) má rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, a to až do vyčerpání celkové částky 220 000 Kč, nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte.

Pro stanovení nároku a výše rodičovského příspěvku je rozhodující výše denního vyměřovacího základu pro stanovení peněžité pomoci v mateřství nebo nemocenské v souvislosti s porodem nebo převzetím dítěte podle zákona o nemocenském pojištění. Jestliže alespoň jednomu z rodičů v rodině lze stanovit k datu narození nejmladšího dítěte 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu, rodič si může volit výši a tím i délku pobírání rodičovského příspěvku. V případě, že denní vyměřovací základ lze stanovit u obou rodičů, vychází se z toho, který je vyšší.

Maximální měsíční výše rodičovského příspěvku se stanoví ve vazbě na denní vyměřovací základ: pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu je nižší nebo rovno 7 600 Kč, rodičovský příspěvek může činit nejvýše 7 600 Kč; pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu převyšuje 7 600 Kč, je výše rodičovského příspěvku omezena touto částkou, maximálně však výše rodičovského příspěvku může činit 11 500 Kč měsíčně.

Rodič si může volit výši rodičovského příspěvku až do částky 7 600 Kč také v případě, když ke dni narození nejmladšího dítěte v rodině nelze stanovit denní vyměřovací základ jen proto, že během pobírání rodičovského příspěvku z titulu péče o dříve narozené dítě uplynula podpůrčí doba pro nárok na peněžitou pomoc v mateřství a nárok na rodičovský příspěvek na nejmladší dítě v rodině vzniká bezprostředně po nároku na rodičovský příspěvek náležející na starší dítě.

Pokud ani jednomu z rodičů nelze uvedený vyměřovací základ stanovit, náleží rodičovský příspěvek v pevných měsíčních částkách 7 600 Kč do konce 9. měsíce věku a následně ve výši 3 800 Kč do 4 let věku dítěte.

Pokud v rodině dojde ke změně osob, které jsou posuzovány jako rodiče, a dojde-li tím ke „vzniku“ nebo změně výše denního vyměřovacího základu, stanoví se rodičovský příspěvek od následujícího kalendářního měsíce podle nově splněných podmínek.

Volbu výše rodičovského příspěvku je oprávněn provést jen rodič, který uplatnil nárok na rodičovský příspěvek, měnit tuto volbu lze jedenkrát za tři měsíce, a to i v případě, že došlo u rodičovského příspěvku ke změně oprávněné osoby.

Podmínka trvalého pobytu a bydliště na území České republiky musí být splněna u oprávněné osoby a u dítěte zakládajícího nárok na rodičovský příspěvek.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou, a rodičovský příspěvek náleží i v kalendářním měsíci, ve kterém:

• se dítě narodilo,
• rodič měl po část měsíce z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem,
• osoba dítě převzala do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu,
• dítě dovršilo věk 4 let, do kterého náleží rodičovský příspěvek,
• dítě nebo rodič zemřeli,
• rodič převzal do péče vlastní dítě, které předtím bylo na základě rozhodnutí příslušného orgánu svěřeno do péče jiné osoby nebo bylo umístěno v ústavu nebo bylo více než 3 kalendářní měsíce v péči zdravotnického zařízení.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou a rodičovský příspěvek náleží i v případech, kdy:

• dítě mladší 2 let navštěvuje jesle nebo jiné obdobné zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 46 hodin v kalendářním měsíci,
• dítě pravidelně navštěvuje léčebně rehabilitační zařízení nebo mateřskou školu nebo její třídu zřízenou pro zdravotně postižené děti či jesle se zaměřením na vady zraku, sluchu, řeči a na děti tělesně postižené a mentálně retardované v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně,
• zdravotně postižené dítě pravidelně navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 6 hodin denně,
• dítě navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně, pokud jeho oba rodiče nebo osamělý rodič jsou osobami závislými na pomoci jiné osoby ve stupni III a IV,
• rodič zajistí péči o dítě jinou zletilou osobou v době, kdy je výdělečně činný nebo studuje.

Příjem rodiče není sledován. Při nároku na výplatu rodičovského příspěvku může rodič výdělečnou činností zlepšovat sociální situaci rodiny. Nezkoumá se ani nárok na podporu v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci.

Jestliže v rodině jeden z rodičů má z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem, rodičovský příspěvek mu náleží, pouze je-li vyšší než dávky nemocenského pojištění. V tomto případě je doplacen rozdíl mezi rodičovským příspěvkem a uvedenými dávkami.

Pokud se v rodině narodí další dítě, nárok na rodičovský příspěvek na starší dítě zaniká, a to i v případě, že na narozené dítě náleží rodičovský příspěvek ihned od narození ve stejné výši, v jaké náleží doposud na starší dítě. Změnu je nezbytné ohlásit příslušnému orgánu, aby nevznikl přeplatek na dávce.

Pokud byl rodiči vyplacen rodičovský příspěvek a přitom nesplnil podmínky pro výplatu příspěvku, je rodič povinen vrátit příslušnému úřadu vyplacené částky za období, kdy mu rodičovský příspěvek nenáležel.

Příspěvek na bydlení (§ 24 – § 28 zákona o SSP) přispívá na krytí nákladů na bydlení rodinám či jednotlivcům s nízkými příjmy.

Poskytování příspěvku podléhá testování příjmů rodiny za předchozí kalendářní čtvrtletí. Za příjem se považují i přídavek na dítě a rodičovský příspěvek.

Na příspěvek na bydlení má nárok vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě přihlášen k trvalému pobytu, jestliže jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35), a zároveň součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35) není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.

Náklady na bydlení tvoří u nájemních bytů nájemné a náklady za plnění poskytované v souvislosti s užíváním bytu, u družstevních a bytů vlastníků srovnatelné náklady, vyčíslené v zákoně o SSP. Plus u všech bytů náklady za energie, vodné a stočné, odpady, vytápění. Pro nárok a výši příspěvku se berou v úvahu průměrné náklady zaplacené za předchozí kalendářní čtvrtletí.

Normativní náklady na bydlení jsou stanoveny jako průměrné náklady na bydlení podle velikosti obce a počtu členů domácnosti. Zahrnují pro nájemní byty částky nájemného, v souladu se zákonem o nájemném a pro družstevní byty a byty vlastníků obdobné náklady. Dále jsou do nich zahrnuty ceny služeb a energií. Normativní náklady na bydlení jsou propočítány na přiměřené velikosti bytů pro daný počet osob v nich trvale bydlících.

Výše příspěvku na bydlení se stanoví jako rozdíl mezi náklady na bydlení (normativními náklady na bydlení) a násobkem rozhodného příjmu a koeficientu 0,30 (v Praze 0,35).

Právní úprava od 1. 1. 2015 (dítě narozené nebo převzaté do trvalé péče od 1. 1. 2015)

Porodné (§ 44 – § 46 zákona o SSP) je dávka poskytovaná v závislosti na výši příjmu, kterou se rodině s nízkými příjmy jednorázově přispívá na náklady související s narozením prvního nebo druhého živého dítěte.

Nárok na porodné je vázán na stanovenou hranici příjmů v rodině, která v kalendářním čtvrtletí předcházejícím kalendářnímu čtvrtletí, ve kterém se dítě narodilo, musí být nižší než 2,7násobek životního minima rodiny. Do rozhodného příjmu se nezapočítává rodičovský příspěvek a přídavek na dítě.

Porodné náleží ženě, která porodila své první nebo druhé živé dítě. Jestliže žena, která dítě porodila, zemřela, splnila podmínky nároku na porodné a dávka jí nebo jiné osobě nebyla vyplacena, má na porodné nárok otec dítěte.

Nárok na porodné má rovněž osoba, která převzala dítě mladší jednoho roku do trvalé péče nahrazující péči rodičů, za stejných podmínek (rozhodný příjem rodiny do 2,7násobku životního minima, první nebo druhé dítě).

Porodné náleží v rodině pouze dvakrát, a to buď na první nebo druhé živě narozené dítě nebo na první nebo druhé dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů.

Porodné je stanoveno pevnou částkou a činí 13 000 Kč na první dítě a 10 000 Kč na druhé dítě.

Touto jednorázovou dávkou se přispívá na náklady spojené s vypravením pohřbu. Pohřebné je stanoveno pevnou částkou ve výši 5 000 Kč. Příjem rodiny se netestuje.

Pohřebné náleží osobě, která vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti, nebo osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte, a to za podmínky, že zemřelá osoba (s výjimkou mrtvě narozeného dítěte) měla ke dni úmrtí trvalý pobyt na území ČR (§ 47 a § 48 zákona o SSP).

Příspěvek na péči[1] se stal novým nástrojem zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (§ 7 a násl.), vedoucí k posílení samostatného rozhodování uživatele služby o rozsahu a formě pomoci či podpory. Příspěvek na péči náleží těm, kteří jsou především z důvodu nepříznivého zdravotního stavu závislí na pomoci jiné osoby, a to v oblasti péče o vlastní osobu a soběstačnost. Náleží osobě, o kterou je pečováno, nikoliv osobě, která péči zajišťuje. Což je jiná situace oproti dřívější praxi, kdy lidé pečující o blízkou či jinou osobu pobírali na tuto činnost finanční příspěvek. Příspěvek nahradil dosavadní zvýšení důchodu pro bezmocnost a příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu. Potřeba pomoci, tedy i míra závislosti, přitom vychází z úkonů běžného každodenního života, při nichž potřebuje žadatel pomoc nebo dohled. Příspěvek na péči se vyplácí měsíčně v kalendářním měsíci, za který náleží.

Jeho výše činí pro osoby starší 18 let:

• 800 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost),
• 4 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost),
• 8 000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost),
• 12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost).

Příspěvek na bydlení je dávka státní sociální podpory, prostřednictvím které stát přispívá na náklady na bydlení jednotlivcům a rodinám s nízkými příjmy. Nárok na tuto dávku má vlastník nebo nájemce přihlášený v bytě k trvalému pobytu, jestliže 30 % jeho příjmů (příjmů rodiny) nestačí k pokrytí nákladů na bydlení a zároveň těchto 30 % příjmů rodiny je nižších než příslušné normativní náklady stanovené zákonem[2]. Výplata příspěvku na bydlení je časově omezena na 84 měsíců v období posledních deseti let[3]. Toto omezení neplatí pro domácnosti, ve kterých bydlí osoby starší 70 let a pro osoby se zdravotním postižením, které bydlí ve zvláště upravených nebo pro ně postavených bytech[4]. Lux[5] zdůrazňuje, že příspěvek na bydlení není jen sociální dávkou, ale zároveň se stává plnohodnotným nástrojem bytové politiky.

Doplatek na bydlení je dávka, kterou vyplácí stát na podporu a udržení bydlení. Jedná se o dávku pomoci v hmotné nouzi[6]. Nárok na doplatek na bydlení vzniká těm, jejichž příjmy jsou nižší než zákonem stanovené životní minimum (resp. existenční minimum). Tato dávka řeší nedostatek příjmů k uhrazení nákladů na bydlení v případech, kdy nestačí vlastní příjmy osoby či rodiny, a to včetně příspěvku na bydlení ze systému státní sociální podpory, pokud na něj má osoba či rodina nárok. Doplatek na bydlení lze poskytnout i na jinou než nájemní, vlastnickou a družstevní formu bydlení. Za takovou se považuje zejména podnájem, ubytovna, ubytování v azylovém domě, v domovech pro seniory, domovech pro osoby se zdravotním postižením, domovech se zvláštním režimem a v chráněném bydlení. Tato dávka je od roku 2011 omezena maximální hranicí uznatelných výdajů na bydlení a to ve výši normativních nákladů podle zákona o státní sociální podpoře.

Příspěvek na zvláštní pomůcku, poskytovaný na základě zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, v sobě slučuje několik dříve poskytovaných klíčových příspěvků pro osoby se zdravotním postižením (příspěvek na pořízení zvláštní pomůcky, na úpravu bytu) a je určen k pořízení potřebného vybavení pro těžce postižené osoby. Nárok na tento příspěvek má osoba s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, těžkým sluchovým postižením nebo těžkým zrakovým postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (zdravotní stav trvá nebo bude trvat déle než 1 rok), a její zdravotní stav nevylučuje přiznání tohoto příspěvku. Seznam diagnóz pro přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku je uveden v příloze č. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením.

Mimořádné výhody pro těžce zdravotně postižené občany, tedy průkazy ZTP, jsou určeny osobám starším 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se posuzuje podle § 9 odst. 3 zákona č 329/2011 Sb. Podle druhu a stupně postižení jsou poskytovány mimořádné výhody I. až III. stupně (I. průkaz TP, II. průkaz ZTP, III. průkaz ZTP/P). Z průkazu vyplývají některé výhody, např. doprava MHD zdarma, sleva na dopravu, bezplatné užití dálnic, vyhrazená místa k parkování, slevy na vstupy apod. podle druhu a stupně postižení.

Osobám se zdravotním postižením jsou vydávány parkovací znaky, speciální označení vozidel (např. parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením dle § 67 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), jízdy na zpoplatněných komunikacích apod.. Tato činnost nepatří do kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí (ani krajských poboček ÚP), ale Ministerstva dopravy. Parkovací znaky vydávají obecní úřady obcí s rozšířenou působností.

[1] § 20 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

[2] §26 Zákona č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2013. [cit. 2013-18-11]. Dostupný z:<http://www.mpsv.cz/cs/2#dsp>.

[4] Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23

[5] LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94

[6] Podle Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), je moderní formou pomoci osobám s nedostatečnými příjmy motivující tyto osoby k aktivní snaze zajistit si prostředky k uspokojení životních potřeb. Je jedním z opatření, kterými Česká republika bojuje proti sociálnímu vyloučení. Upravuje systém dávek pomoci v hmotné nouzi, jímž zabezpečuje osobu či rodinu, která nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost. Současně si tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit a vyřešit tak svou nelehkou situaci vlastním přičiněním.

Dávkami, kterými se řeší pomoc v hmotné nouzi, jsou (§ 4 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi):

• příspěvek na živobytí

• doplatek na bydlení

• mimořádná okamžitá pomoc

O dávkách pomoci v hmotné nouzi rozhodují a vyplácejí je příslušné krajské pobočky Úřadu práce ČR.

Ke zlepšení nepříznivé sociální situace občanů není směrována pouze finanční pomoc v rámci poskytování dávek, ale též vlastní sociální práce sociálních pracovníků na obcích, kteří se zaměřují také na ostatní potřeby občanů. Působnost obecního úřadu III. typu v oblasti sociální práce je upravena zákonem o sociálních službách. Vede k řešení nepříznivé sociální situace a k sociálnímu začleňování osob ohrožených sociálním vyloučením. Zákon o hmotné nouzi upravuje řešení životní situace obecním úřadem II. typu a újezdním úřadem formou sociální práce u osob nacházejících se v hmotné nouzi. Obce obdržely metodické pokyny, jak mohou tuto sociální práci na svém území realizovat.

Otevřená metoda koordinace[1] (Open Method of Coordination) zahrnuje nový postoj k sociální ochraně, společnou identifikaci problémů na komunitní úrovni a určující cíle adaptace a rozvoje sociálních systémů na různých úrovních.

[1] HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109

Napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou vyloučením ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky, způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.

Služby sociální prevence (§ 53 a násl. zákona o sociálních službách) jsou: raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny, služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity, terénní programy a sociální rehabilitace.

Pomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v co nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav jim zajistit důstojné prostředí a zacházení (§ 38 zákona o sociálních službách).

Mezi tyto služby se řadí: osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová péče, průvodcovské a předčitatelské služby, podpora samostatného bydlení, odlehčovací služby, centra denních služeb, denní stacionář, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče.

Pečovatelská služba (§ 40 zákona o sociálních službách) – terénní či ambulantní služba poskytovaná seniorům a dalším osobám, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje ve vymezeném čase v domácnosti klienta. Služba se poskytuje, až na výjimky uvedené v zákoně o sociálních službách, za úhradu.

Centra denních služeb (§ 45 zákona o sociálních službách) – poskytují ambulantní služby ve specializovaných zařízeních s cílem posílit samostatnost a soběstačnost potřebných osob se zdravotním postižením, chronickým onemocněním či osob se sníženou soběstačností z důvodu věku, v případě, že jejich situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Potřební lidé mohou tuto službu (v minulosti známou také jako domovinka či centra osobní hygieny) využívat občas i pravidelně v průběhu dne, přičemž je jim zajištěna pomoc např. při osobní hygieně, v oblasti stravování, s vyřízením osobních záležitostí, případně jsou nabízeny výchovné, vzdělávací, aktivizační a sociálně terapeutické aktivity. Služba je poskytována za úhradu.

Denní, týdenní stacionáře (§ 46 a § 47 zákona o sociálních službách) – služba je zaměřená na podporu lidí vyžadující pravidelnou pomoc jiné osoby. Rozdíl, v porovnání se službou centra denních služeb, spočívá zejména v intenzitě pomoci, respektive v míře závislosti uživatelů služby.

Systém stacionářů a denních center mj. umožňuje pečujícím osobám účastnit se např. také pracovního procesu. Služba se poskytuje za úhradu.

Odlehčovací služby pobytové (§ 44 zákona o sociálních službách) – umožňují rodinným pečovatelům čas k odpočinku a odlehčení od náročné sociální péče. Odlehčovací služby směřují výhradně tam, kde je potřeba celodenní péče o osobu blízkou se zdravotním postižením, nemocnou nebo o seniora v určité fázi bezmocnosti. Odlehčovací služba přijímá seniora jen na omezenou dobu.

Domovy pro seniory (§ 49 zákona o sociálních službách) – pobytové zařízení, poskytující sociální službu osobám se sníženou soběstačností, zejména z důvodu věku. Nabízí ubytování v zařízeném pokoji, jedno – i vícelůžkovém, celodenní stravování, zajištění úklidu, praní prádla a ošetřovatelskou péči. Cílem péče je jednoznačně kvalita života klienta. Současný stav klientů poukazuje na potřebu rozvinout spolupráci se zdravotními pojišťovnami a posílit morální a finanční odpovědnost – spoluúčast blízkých, a tuto skutečnost zakotvit do legislativy. Služba se poskytuje za úhradu.

Domovy se zvláštním režimem (§ 50 zákona o sociálních službách) – pobytová služba s celoročním provozem, která je poskytována lidem, jejichž soběstačnost je snížena z důvodu chronického duševního onemocnění, závislosti na návykových látkách, případně trpí Alzheimerovou chorobou či jiným typem demence. Služba je nabídkou podobná službám domova pro seniory. Je přizpůsobena specifickým potřebám uživatelů. Služba se poskytuje za úhradu.

Sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče (§ 52 zákona o sociálních službách) – jedná se o nemocnice, léčebny dlouhodobě nemocných, psychiatrické léčebny aj. Uvedená pobytová služba je poskytována lidem, kteří aktuálně již nevyžadují ústavní zdravotní péči, nicméně se neobejdou bez pomoci jiné osoby a zároveň je nelze propustit z tohoto ústavního zdravotnického zařízení, protože jim není zabezpečena potřebná následná péče v domácím prostředí či zařízení sociálních služeb. Služba je poskytována do doby, než je uživateli zajištěna pomoc jiné osoby (např. rodinní příslušníci) či poskytována odpovídající sociální služba. Dříve se touto situací zabýval institut sociální hospitalizace.

Za tuto péči je osoba povinna platit úhradu podle stejných principů, jako by jí byly poskytovány sociální služby v zařízeních sociálních služeb. Zdravotní péče poskytovaná těmto osobám je hrazena z veřejného zdravotního pojištění.[1]

[1] § 64 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

Sociální poradenství (§ 37 zákona o sociálních službách) poskytuje informace přispívající k řešení nepříznivé sociální situace. Sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb.

Odborné sociální poradenství se zaměřuje na potřeby jednotlivých sociálních skupin osob v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, v poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí a zahrnuje též sociální práci s osobami se specifickými potřebami. Součástí odborného poradenství jsou i půjčovny kompenzačních pomůcek.

Odborné sociální poradenství poskytují dva typy poraden:

Občanské poradny - poskytují nezávislé, odborné, nestranné a bezplatné sociálně odborné poradenství v 18 právních oblastech a upozorňují příslušné státní a místní orgány na nedostatky legislativy a na neřešené problémy občanů.

Poradny pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy – poskytují psychologické, psychosociální a sociálně právní poradenství jednotlivcům, partnerským párům, snoubencům, manželům a rodinám, které se nacházejí v náročném životním období. Poradenství je zaměřeno na zvládání potíží v mezilidských vztazích, osobních a rodinných problémů, generačních sporů, rozvodů a porozvodových těžkostí, styku s dětmi, žárlivosti, nevěry, závislostí v rodině a obtíží v intimním soužití.

V případě vzniku nové sociální služby je předpokladem finanční podpory provozování služby začlenění do komunitního plánu příslušné obce a střednědobého plánu sociálních služeb kraje (§ 94 a § 95 zákona o sociálních službách). Tento požadavek se netýká bytového fondu – například výstavby bytů zvláštního určení (podporovaných bytů). Neznalost typologie služeb může vést k pochybení v případě povolování staveb ze strany stavebního úřadu.

Objekty pro poskytování pobytových sociálních služeb jsou vzhledem k účelu a formě klasifikovány jako občanská vybavenost. Objekty pro bydlení se do kategorie občanské vybavenosti neřadí. Z výše uvedených skutečností je patrné, že je důležité ze strany investorů včasně skutečnost připravovaného záměru konzultovat na příslušném stavebním úřadě. Na těchto jednáních je vhodná účast odborníka, který řeší sociální problémy správního obvodu. Většinou se jedná o školené odborníky odboru sociálních věcí, kteří se procesům komunitního plánování na obci věnují.[1]

Předpokládá se, že pokud budou v budoucnu vznikat nové sociální služby, bude nezbytná jejich finanční podpora v rámci území, na kterém bude služba realizována.

Tak, jak běžná komerční sféra v oblasti marketingu oceňuje dobré zboží kvalitou, tak také současná terminologie sociálních služeb mluví o kvalitě života, která úzce souvisí s oblastí sociálních služeb a jejich kvalitou. Oproti označení „dobrý“ budí slovo „kvalitní“ dojem hodnocení jaksi objektivního a samo o sobě často znamená vysokou jakost („kvalitu“). Z pohledu obce je role hodnotitele úzce spojena s pozicí koordinátora/koordinátorky komunitního plánování na obcích III. typu. Jeho úkolem je aktivně získávat informace o kvalitě poskytovaných služeb ve všech zařízeních, které jsou v obci, na území obce s rozšířenou působností, nehledě na zřizovatele. Dále by měl koordinátor kontaktovat služby a vyjasňovat si s nimi jejich možnosti, získávat je, aby se zapojili do procesů komunitního plánování. K dobré sociální politice obce patří také bydlení a jeho plánování.

[1] Nejčastějším problémem je názvosloví, kdy investor používá v předložené dokumentaci pojem „domov důchodců“. Pracovníci stavebních úřadů, kteří nejsou s typologií služeb seznámení, mohou následně vydat chybné rozhodnutí, které je v rozporu s přípustným využitím v území. Stavebním úřadem povolená stavba domova důchodců – domova pro seniory v území občanské vybavenosti je z pohledu stavebního zákona v pořádku. Může ale nastat situace, že daná služba nebude zaregistrována dle zákona o sociálních službách nebo nebude finančně podpořena (nebude provozuschopná), tím nedojde k naplnění účelu stavby a následně dochází k porušení stavebního zákona.

Byty zvláštního určení jsou malometrážní byty v domech s pečovatelskou službou a bezbariérové byty. Jsou určeny především pro občany, kteří pobírají starobní důchod a pro občany, kteří jsou plně invalidní a jejichž celkový stav je takový, že nepotřebují komplexní péči a jejichž zdravotní stav a věk jim umožňuje vést poměrně samostatný život. Náš současný legislativní systém však podporuje bydlení sociálně slabších skupin pouze částečně.

Oblast bydlení sociálně slabších skupin by se v budoucnu měla stát významnou složkou v rozvoji územních správních obvodů obcí s rozšířenou působností. Uspokojení potřeb v oblasti bydlení je klíčovou funkcí samostatné působnosti obce, tak jak to definuje zákon č. 128/2000 Sb., o obcích. § 35, odstavec 2 a § 38 ukládá obcím povinnost pečovat o zachování rozvoje svého majetku. Diferencované potřeby se projevují zejména na místní úrovni, zde je v realizační fázi úloha obce nezastupitelná. Východiskem je komplexní řešení bytové politiky v celém území správního území, včetně nastavení systému nízkonákladového či vícestupňového bydlení.

Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky každoročně dotačně podporuje výstavbu podporovaných bytů na území České republiky, sloužících k poskytování sociálního bydlení pro seniory a osoby, které mají ztížený přístup k bydlení v důsledku zvláštních potřeb, které vyplývají z jejich nepříznivé sociální situace, věku, zdravotního stavu nebo sociálních okolností jejich života.

Domy s pečovatelskou službou - byty zvláštního určení, nájemní byty měst a obcí, ideální řešení pro zajištění péče pro „soběstačnější seniory“. Prostřednictvím pečovatelské služby je zajišťována potřebná péče. Chybí však zákonná návaznost na další stupeň sociální služby. V případě dlouhodobějšího zhoršení zdravotního stavu dochází k neschopnosti pečovatelské služby péči zajišťovat, tento závazek nepřebírá rodina a není kontinuálně řešena následná potřeba odchodu do sociálního zařízení s 24 hodinovou péčí.

Chráněné, komunitní bydlení je v České republice málo známou formou bydlení. Senioři zde žijí jednotlivě, nebo ve dvojicích. Interiéry bytů jsou upraveny požadavkům bydlení pro seniory. Je třeba podotknout, že tato forma bydlení je levnější, než v domovech pro seniory.

Domy s pečovatelskou službou, chráněné bydlení a komunitní bydlení nabízí menší byty, ve kterých jsou poskytovány sociální služby terénní formou a tvoří tak přechod mezi tzv. individuálním a institucionálním bydlením.

Dává možnost, která zatím v našem právním řádu chyběla. Člověk má v očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat možnost projevit vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem (§ 38 NOZ). Soud může změnit nebo zrušit předběžné prohlášení jen ve výjimečném případě, pokud se změní okolnosti zjevně tak podstatným způsobem, že člověk, který prohlášení učinil, by je za takových okolností neučinil nebo by je učinil s jiným obsahem, a při zachování původního znění by člověku, který prohlášení učinil, hrozila závažná újma. Před vydáním rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož prohlášení rozhoduje, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí (§ 43 NOZ). Soud bude přihlížet i k prohlášení nebo jeho odvolání, pokud by bylo sice neplatné, ale není důvod pochybovat o vůli toho, kdo je učinil (§ 44 NOZ).

Poskytuje se na základě smlouvy mezi podporovaným a podpůrcem. Smyslem smlouvy o nápomoci je poskytnout podporu člověku, kterému duševní postižení působí potíže při rozhodování, aby mohla být zachována plná svéprávnost a nemusel být ustanovován opatrovník. Ve smlouvě se podpůrce zavazuje, že bude se souhlasem podporovaného přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje a že mu bude nápomocen radami. Podpůrců může být i více (§ 45 a § 46 odst. 1 NOZ). Smlouva musí být schválená soudem, teprve pak nabývá účinnosti. Může být uzavřena v písemné formě a předložena soudu nebo může být uzavřena ústně před soudem. Smlouva o nápomoci nezakládá právo podpůrce zastupovat podporovaného, tedy právo jednat osobně jeho jménem.

Má charakter dohody. Zastoupení členem domácnosti se uplatní, pokud člověku brání duševní porucha právně jednat a nemá jiného zástupce. Při smlouvě o nápomoci si podporovaný sám vybírá podpůrce z neohraničeného okruhu osob a podpůrce nemá právo jej zastupovat (jednat osobně jménem podporovaného), zatímco v případě zastoupení členem domácnosti zákon stanoví konkrétní okruh osob[1], které jsou oprávněné zastupovat dospělého člověka nezpůsobilého právně jednat.

Je-li uzavřena smlouva o nápomoci při rozhodování, vztahuje se možnost tohoto zastoupení jen na oblasti, ve kterých zastoupený není způsobilý právně jednat. Pro vznik zastoupení musí dát zástupce zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat, a srozumitelně mu vysvětlit povahu a následky zastoupení. Odmítne-li to člověk, který má být zastoupen, zastoupení nevznikne. K odmítnutí přitom postačí schopnost projevit přání (§ 49 odst. 2 NOZ). I v případě zastoupení členem domácnosti je potřeba schválení soudem. Soud je povinen s vyvinutím potřebného úsilí zjistit názor zastoupeného, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si zastoupený zvolí (§ 50 NOZ). Zastoupení zaniká, pokud se jej zástupce vzdá nebo pokud zastoupený odmítne, aby ho zástupce dále zastupoval, k odmítnutí opět postačí schopnost projevit přání. Zastoupení zaniká také, pokud soud jmenuje zastoupenému opatrovníka (§ 54 NOZ).

Zástupce dbá o ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv i o to, aby způsob jeho života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním představám a přáním zastoupeného (§ 51 NOZ). Zastoupení se vztahuje jen na obvyklé záležitosti, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného. Zástupce tak může nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném pro obstarání obvyklých záležitostí. S peněžními prostředky na účtu zastoupeného může nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím měsíčně výši životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.

Zástupce není oprávněn udělit souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými následky (§ 52 NOZ).

Zákon počítá s možností, že zastoupený může mít více zástupců. Pokud tomu tak je, může jednat jen jeden z nich, nebo mohou jednat společně. Jednalo-li by však vůči další osobě více zástupců společně a odporovali si, nepřihlíží se k projevu žádného z nich (§ 53 NOZ).

Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebám i k podnětům osob blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi (§ 62 NOZ).

[1] Zastupovat jej může jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která s ním žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky (podle § 49 odst. 1).

Pokud soud nenalezne žádnou vhodnou osobu, kterou by ustanovil opatrovníkem, jmenuje jako veřejného opatrovníka obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnickou osobu zřízenou touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu. Zákon výslovně stanoví, že jmenování veřejného opatrovníka není vázáno na jeho souhlas.

Po účinnosti zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který zavedl poskytování sociálních služeb na smluvním základě, vyvstala nutnost, aby se zařízení či jejich zaměstnanci z důvodu střetu zájmů vzdali opatrovnictví, pokud jej vykonávali pro své klienty. Nově je však výslovně stanoveno, že opatrovníkem nelze jmenovat provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení (§ 63 NOZ).

Obce často nejsou a nemohou být připraveny ani po finanční, ani po odborné stránce na výkon opatrovnictví. Tuto situaci by měl řešit zvláštní zákon týkající se veřejného opatrovnictví, na který odkazuje § 471 odst. 2 návrhu občanského zákoníku. Jeho účinnost se předpokládá od roku 2016. V budoucnu se předpokládá poskytnutí finanční podpory obcím, které tuto činnost vykonávají.

Úlohou opatrovníka je starat se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy. Opatrovník také dbá o zdravotní stav opatrovance. Aby mohl tyto úlohy dobře plnit, musí udržovat s opatrovancem vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelný kontakt a projevovat o opatrovance skutečný zájem.

Podle nového občanského zákoníku může mít člověk více opatrovníků, pokud je součástí zastupování také správa majetku. Může tak být jmenován opatrovník pro správu jmění, nebo jeho části, a vedle toho opatrovník pro osobní záležitosti. Zastupovat člověka před soudem může jen opatrovník pro osobní záležitosti (opatrovník „osoby“). Opatrovníci mohou jednat samostatně nebo společně.

Soud by měl v rozhodnutí vymezit rozsah práv a povinností každému opatrovníkovi. Potom mohou jednat samostatně. Pokud jmenuje více opatrovníků a nerozhodne, ve kterých záležitostech je každý z nich způsobilý právně jednat za opatrovance samostatně, jsou opatrovníci povinni jednat společně (§ 464 NOZ). Opatrovník od zastoupeného nemůže požadovat odměnu. Odměnu lze přiznat jen za správu jmění. O její výši rozhodne soud s přihlédnutím k nákladům správy, k hodnotě spravovaného majetku, k výnosům z něho a k časové i pracovní náročnosti správy (§ 462 NOZ). Veřejný opatrovník vykonává tuto činnost jako svoji profesi, za kterou je placen. Zákon však upřednostňuje jmenování opatrovníkem osobu opatrovanci blízkou. Soud může, odůvodňují-li to okolnosti, opatrovníkovi uložit, aby se v přiměřeném rozsahu pojistil pro případ, že při výkonu své funkce způsobí opatrovanci nebo jiné osobě škodu (§465 odst. 2 NOZ).

Opatrovník nemůže za opatrovance právně jednat ve věcech vzniku a zániku manželství, výkonu rodičovských povinností a práv a v oblasti závěti (sepsání pořízení pro případ smrti nebo prohlášení o vydědění a jejich odvolání, § 458 NOZ).

Opatrovník nesmí bez souhlasu soudu:

1. zavázat opatrovance k plnění některému z členů opatrovnické rady nebo osoby tomuto členu blízké,
2. nabýt pro opatrovance nemovitou věc nebo podíl na ní, ani opatrovancovu nemovitou věc nebo podíl na ní zcizit či zatížit,
3. nabýt pro opatrovance obchodní závod, podíl na obchodním závodu nebo podíl na právnické osobě, ani tento majetek zcizit nebo zatížit; to neplatí, jedná-li se o nabytí účastnických nebo podobných cenných papírů zajišťujících bezpečný výnos,
4. uzavřít za opatrovance smlouvu zavazující ho k trvajícímu nebo opakovanému plnění na dobu delší než tři roky,
5. odmítnout dědictví nebo jiné plnění z pozůstalosti,
6. zavázat opatrovance k bezúplatnému plnění jiné osobě, ledaže se jedná o dar poskytnutý k obvyklé příležitosti podle zásad slušnosti v přiměřeném rozsahu a opatrovanec je schopen úsudku a projevil s darem souhlas.

Opatrovník nesmí, bez souhlasu soudu, naložit s majetkem opatrovance, jedná-li se o:

1. nabytí nebo zcizení majetku v hodnotě převyšující částku odpovídající pětisetnásobku životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu,
2. nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu polovinu opatrovancova majetku, ledaže tato polovina představuje hodnotu jen nepatrnou a nejedná se o věc, která je pro opatrovance věcí zvláštní obliby,
3. přijetí nebo poskytnutí půjčky, úvěru nebo jistoty v hodnotách uvedených pod písmeny a) nebo b).

Soud si před rozhodnutím podle § 483 odst. 1 až 3 NOZ vyžádá stanovisko opatrovnické rady. Nesdělí-li opatrovnická rada soudu stanovisko v přiměřené lhůtě, potom soud rozhodne sám (§ 483 odst. 4 NOZ).

K vyšší ochraně práv a zájmů zastoupeného, je-li mu ustanoven opatrovník, zavádí nový občanský zákoník možnost ustanovení opatrovnické rady. Jde o skupinu osob z nejbližšího okolí zastoupeného, která má doplnit a vyvážit činnost opatrovníka. Soud volbu členů opatrovnické rady neschvaluje, může však na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu prohlásit volbu za neplatnou, došlo-li při ní k porušení zákona takovým způsobem, že v důsledku toho hrozí opatrovanci újma. V takovém případě soud bez zbytečného odkladu nařídí novou volbu tohoto člena opatrovnické rady, nebo jeho náhradníka (§ 476 NOZ).

Nově občanský zákoník počítá i s činností právnických osob, jejichž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů. I tato právnická osoba má právo navrhnout, aby byla svolána schůze k ustavení opatrovnické rady. Právnická osoba, jejíž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů, která působí v České republice nepřetržitě alespoň tři roky a byla s opatrovancem v pravidelném spojení alespoň tři měsíce, má právo účastnit se schůze k ustavení opatrovnické rady, být členem opatrovnické rady nebo se účastnit jejího zasedání a navrhnout soudu, aby rozhodnutí opatrovnické rady zrušil a nahradil je svým rozhodnutím. Neuplatňuje-li však tato právnická osoba svá práva v souladu se zájmy opatrovance, soud jí tato práva na návrh opatrovance, opatrovníka nebo členů opatrovnické rady odejme (§ 484 NOZ).

Opatrovnická rada musí mít alespoň tři členy (§ 474 NOZ). Předpoklady pro členství v opatrovnické radě jsou obdobné jako předpoklady pro výkon opatrovnictví. Členem opatrovnické rady může být jen osoba, která o opatrovance osvědčí dlouhodobý a vážný zájem, a to i do budoucna, a jejíž zájmy neodporují zájmům opatrovance (§ 473 odst. 2 NOZ). Opatrovnická rada je schopna se usnášet za přítomnosti většiny členů, pokud má však jen tři členy, vyžaduje se přítomnost všech. Rozhodnutí přijímá opatrovnická rada většinou hlasů přítomných členů (§ 474 NOZ). Člen opatrovnické rady je volen na dobu neurčitou. Opatrovník nemůže být členem opatrovnické rady (§ 473 odst. 2 NOZ). Člen opatrovnické rady může ze své funkce odstoupit. Odstoupení je účinné doručením písemného oznámení opatrovníkovi a soudu. Odstoupení oznámí dalším členům opatrovnické rady. Soud může odvolat z funkce člena opatrovnické rady na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu, pokud člen opatrovnické rady závažně nebo opakovaně poruší své povinnosti, ztratí-li o opatrovance zájem nebo ocitnou-li se jeho zájmy opakovaně v rozporu se zájmy opatrovance. Při zániku funkce člena opatrovnické rady opatrovník nebo předseda opatrovnické rady zařídí volbu nového člena (§ 477 NOZ).

Opatrovnická rada zasedá nejméně jednou za rok. K zasedání ji svolá její předseda nebo opatrovník, jinak kterýkoli člen opatrovnické rady, popřípadě soud na návrh osoby, která osvědčí vážný zájem o opatrovance, anebo i bez návrhu. Opatrovnická rada přizve na zasedání opatrovance i opatrovníka. O schůzi se pořizuje zápis, který se doručuje opatrovníkovi a soudu (§ 478 NOZ). Opatrovnická rada na svém pravidelném zasedání projedná zprávu opatrovníka o jeho činnosti v záležitostech opatrovance, vyjadřuje se k soupisu jmění opatrovance a k vyúčtování jeho správy i k vyúčtování případné odměny opatrovníka za správu jmění.

Nejsou stále stanoveny podmínky pro výkon veřejného opatrovníka. Neexistuje řádná metodická průprava pracovníků, kteří tuto roli na obcích zastávají. Systém trpí rigiditou. Veřejný opatrovník s ohledem na rozsah činností, které zároveň na obci vykonává, často uplatňuje paternalistický přístup, nerespektuje preference opatrovanců, vystupuje z pozice síly a autority. Veřejný opatrovník by se měl starat jen o takové úkony, které jsou ze své podstaty právními. Jedná se například o platbu za nákup nebo zařízení pečovatelské či sociální služby opatrovanci.

Bez souhlasu opatrovnické rady totiž nesmí opatrovník rozhodnout o změně bydliště opatrovance nebo o umístění opatrovance do uzavřeného ústavu nebo podobného zařízení (co může být vykládáno i jako domov se zvláštním režimem) v případě, kdy to zdravotní stav opatrovance zjevně nevyžaduje (§ 480 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Použité zdroje:

ČEBIČOVÁ R., CHÁBOVÁ R., JOHNOVÁM., KOŘÍNKOVÁ D., ŠKOPOVÁ V., Manuál "Dobrá praxe opatrovnictví a poskytování podpory při právních úkonech a při rozhodování"1. vydání, Praha 2013 ISBN 978-80-7421-053-2

HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0.

Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2015. [cit. 2015-18-05]. Dostupný z:< http://portal.mpsv.cz/soc/ssp/obcane>.

PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9.

PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha: ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů,

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 89/2012, občanský zákoník.

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních.

Přídavek na dítě (§ 17 – § 19 zákona o SSP) je základní, dlouhodobou dávkou, poskytovanou rodinám s dětmi, která jim pomáhá krýt náklady spojené s výchovou a výživou nezaopatřených dětí

Nárok na přídavek na dítě má nezaopatřené dítě, které žije v rodině, jejíž rozhodný příjem je nižší než 2,4násobek částky životního minima rodiny. Pro nárok na dávku se posuzuje příjem za předchozí kalendářní rok. Za příjem se považuje i rodičovský příspěvek.

Přídavek je vyplácen ve třech výších podle věku nezaopatřeného dítěte:

• do 6 let výše 500 Kč,
• od 6 do 15 let 610 Kč,
• od 15 do 26 let 700 Kč.

Nárok na rodičovský příspěvek (§ 30 a § 31 zákona o SSP) má rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, a to až do vyčerpání celkové částky 220 000 Kč, nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte.

Pro stanovení nároku a výše rodičovského příspěvku je rozhodující výše denního vyměřovacího základu pro stanovení peněžité pomoci v mateřství nebo nemocenské v souvislosti s porodem nebo převzetím dítěte podle zákona o nemocenském pojištění. Jestliže alespoň jednomu z rodičů v rodině lze stanovit k datu narození nejmladšího dítěte 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu, rodič si může volit výši a tím i délku pobírání rodičovského příspěvku. V případě, že denní vyměřovací základ lze stanovit u obou rodičů, vychází se z toho, který je vyšší.

Maximální měsíční výše rodičovského příspěvku se stanoví ve vazbě na denní vyměřovací základ: pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu je nižší nebo rovno 7 600 Kč, rodičovský příspěvek může činit nejvýše 7 600 Kč; pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu převyšuje 7 600 Kč, je výše rodičovského příspěvku omezena touto částkou, maximálně však výše rodičovského příspěvku může činit 11 500 Kč měsíčně.

Rodič si může volit výši rodičovského příspěvku až do částky 7 600 Kč také v případě, když ke dni narození nejmladšího dítěte v rodině nelze stanovit denní vyměřovací základ jen proto, že během pobírání rodičovského příspěvku z titulu péče o dříve narozené dítě uplynula podpůrčí doba pro nárok na peněžitou pomoc v mateřství a nárok na rodičovský příspěvek na nejmladší dítě v rodině vzniká bezprostředně po nároku na rodičovský příspěvek náležející na starší dítě.

Pokud ani jednomu z rodičů nelze uvedený vyměřovací základ stanovit, náleží rodičovský příspěvek v pevných měsíčních částkách 7 600 Kč do konce 9. měsíce věku a následně ve výši 3 800 Kč do 4 let věku dítěte.

Pokud v rodině dojde ke změně osob, které jsou posuzovány jako rodiče, a dojde-li tím ke „vzniku“ nebo změně výše denního vyměřovacího základu, stanoví se rodičovský příspěvek od následujícího kalendářního měsíce podle nově splněných podmínek.

Volbu výše rodičovského příspěvku je oprávněn provést jen rodič, který uplatnil nárok na rodičovský příspěvek, měnit tuto volbu lze jedenkrát za tři měsíce, a to i v případě, že došlo u rodičovského příspěvku ke změně oprávněné osoby.

Podmínka trvalého pobytu a bydliště na území České republiky musí být splněna u oprávněné osoby a u dítěte zakládajícího nárok na rodičovský příspěvek.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou, a rodičovský příspěvek náleží i v kalendářním měsíci, ve kterém:

• se dítě narodilo,
• rodič měl po část měsíce z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem,
• osoba dítě převzala do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu,
• dítě dovršilo věk 4 let, do kterého náleží rodičovský příspěvek,
• dítě nebo rodič zemřeli,
• rodič převzal do péče vlastní dítě, které předtím bylo na základě rozhodnutí příslušného orgánu svěřeno do péče jiné osoby nebo bylo umístěno v ústavu nebo bylo více než 3 kalendářní měsíce v péči zdravotnického zařízení.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou a rodičovský příspěvek náleží i v případech, kdy:

• dítě mladší 2 let navštěvuje jesle nebo jiné obdobné zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 46 hodin v kalendářním měsíci,
• dítě pravidelně navštěvuje léčebně rehabilitační zařízení nebo mateřskou školu nebo její třídu zřízenou pro zdravotně postižené děti či jesle se zaměřením na vady zraku, sluchu, řeči a na děti tělesně postižené a mentálně retardované v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně,
• zdravotně postižené dítě pravidelně navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 6 hodin denně,
• dítě navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně, pokud jeho oba rodiče nebo osamělý rodič jsou osobami závislými na pomoci jiné osoby ve stupni III a IV,
• rodič zajistí péči o dítě jinou zletilou osobou v době, kdy je výdělečně činný nebo studuje.

Příjem rodiče není sledován. Při nároku na výplatu rodičovského příspěvku může rodič výdělečnou činností zlepšovat sociální situaci rodiny. Nezkoumá se ani nárok na podporu v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci.

Jestliže v rodině jeden z rodičů má z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem, rodičovský příspěvek mu náleží, pouze je-li vyšší než dávky nemocenského pojištění. V tomto případě je doplacen rozdíl mezi rodičovským příspěvkem a uvedenými dávkami.

Pokud se v rodině narodí další dítě, nárok na rodičovský příspěvek na starší dítě zaniká, a to i v případě, že na narozené dítě náleží rodičovský příspěvek ihned od narození ve stejné výši, v jaké náleží doposud na starší dítě. Změnu je nezbytné ohlásit příslušnému orgánu, aby nevznikl přeplatek na dávce.

Pokud byl rodiči vyplacen rodičovský příspěvek a přitom nesplnil podmínky pro výplatu příspěvku, je rodič povinen vrátit příslušnému úřadu vyplacené částky za období, kdy mu rodičovský příspěvek nenáležel.

Příspěvek na bydlení (§ 24 – § 28 zákona o SSP) přispívá na krytí nákladů na bydlení rodinám či jednotlivcům s nízkými příjmy.

Poskytování příspěvku podléhá testování příjmů rodiny za předchozí kalendářní čtvrtletí. Za příjem se považují i přídavek na dítě a rodičovský příspěvek.

Na příspěvek na bydlení má nárok vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě přihlášen k trvalému pobytu, jestliže jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35), a zároveň součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35) není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.

Náklady na bydlení tvoří u nájemních bytů nájemné a náklady za plnění poskytované v souvislosti s užíváním bytu, u družstevních a bytů vlastníků srovnatelné náklady, vyčíslené v zákoně o SSP. Plus u všech bytů náklady za energie, vodné a stočné, odpady, vytápění. Pro nárok a výši příspěvku se berou v úvahu průměrné náklady zaplacené za předchozí kalendářní čtvrtletí.

Normativní náklady na bydlení jsou stanoveny jako průměrné náklady na bydlení podle velikosti obce a počtu členů domácnosti. Zahrnují pro nájemní byty částky nájemného, v souladu se zákonem o nájemném a pro družstevní byty a byty vlastníků obdobné náklady. Dále jsou do nich zahrnuty ceny služeb a energií. Normativní náklady na bydlení jsou propočítány na přiměřené velikosti bytů pro daný počet osob v nich trvale bydlících.

Výše příspěvku na bydlení se stanoví jako rozdíl mezi náklady na bydlení (normativními náklady na bydlení) a násobkem rozhodného příjmu a koeficientu 0,30 (v Praze 0,35).

Právní úprava od 1. 1. 2015 (dítě narozené nebo převzaté do trvalé péče od 1. 1. 2015)

Porodné (§ 44 – § 46 zákona o SSP) je dávka poskytovaná v závislosti na výši příjmu, kterou se rodině s nízkými příjmy jednorázově přispívá na náklady související s narozením prvního nebo druhého živého dítěte.

Nárok na porodné je vázán na stanovenou hranici příjmů v rodině, která v kalendářním čtvrtletí předcházejícím kalendářnímu čtvrtletí, ve kterém se dítě narodilo, musí být nižší než 2,7násobek životního minima rodiny. Do rozhodného příjmu se nezapočítává rodičovský příspěvek a přídavek na dítě.

Porodné náleží ženě, která porodila své první nebo druhé živé dítě. Jestliže žena, která dítě porodila, zemřela, splnila podmínky nároku na porodné a dávka jí nebo jiné osobě nebyla vyplacena, má na porodné nárok otec dítěte.

Nárok na porodné má rovněž osoba, která převzala dítě mladší jednoho roku do trvalé péče nahrazující péči rodičů, za stejných podmínek (rozhodný příjem rodiny do 2,7násobku životního minima, první nebo druhé dítě).

Porodné náleží v rodině pouze dvakrát, a to buď na první nebo druhé živě narozené dítě nebo na první nebo druhé dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů.

Porodné je stanoveno pevnou částkou a činí 13 000 Kč na první dítě a 10 000 Kč na druhé dítě.

Touto jednorázovou dávkou se přispívá na náklady spojené s vypravením pohřbu. Pohřebné je stanoveno pevnou částkou ve výši 5 000 Kč. Příjem rodiny se netestuje.

Pohřebné náleží osobě, která vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti, nebo osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte, a to za podmínky, že zemřelá osoba (s výjimkou mrtvě narozeného dítěte) měla ke dni úmrtí trvalý pobyt na území ČR (§ 47 a § 48 zákona o SSP).

Příspěvek na péči[1] se stal novým nástrojem zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (§ 7 a násl.), vedoucí k posílení samostatného rozhodování uživatele služby o rozsahu a formě pomoci či podpory. Příspěvek na péči náleží těm, kteří jsou především z důvodu nepříznivého zdravotního stavu závislí na pomoci jiné osoby, a to v oblasti péče o vlastní osobu a soběstačnost. Náleží osobě, o kterou je pečováno, nikoliv osobě, která péči zajišťuje. Což je jiná situace oproti dřívější praxi, kdy lidé pečující o blízkou či jinou osobu pobírali na tuto činnost finanční příspěvek. Příspěvek nahradil dosavadní zvýšení důchodu pro bezmocnost a příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu. Potřeba pomoci, tedy i míra závislosti, přitom vychází z úkonů běžného každodenního života, při nichž potřebuje žadatel pomoc nebo dohled. Příspěvek na péči se vyplácí měsíčně v kalendářním měsíci, za který náleží.

Jeho výše činí pro osoby starší 18 let:

• 800 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost),
• 4 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost),
• 8 000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost),
• 12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost).

Příspěvek na bydlení je dávka státní sociální podpory, prostřednictvím které stát přispívá na náklady na bydlení jednotlivcům a rodinám s nízkými příjmy. Nárok na tuto dávku má vlastník nebo nájemce přihlášený v bytě k trvalému pobytu, jestliže 30 % jeho příjmů (příjmů rodiny) nestačí k pokrytí nákladů na bydlení a zároveň těchto 30 % příjmů rodiny je nižších než příslušné normativní náklady stanovené zákonem[2]. Výplata příspěvku na bydlení je časově omezena na 84 měsíců v období posledních deseti let[3]. Toto omezení neplatí pro domácnosti, ve kterých bydlí osoby starší 70 let a pro osoby se zdravotním postižením, které bydlí ve zvláště upravených nebo pro ně postavených bytech[4]. Lux[5] zdůrazňuje, že příspěvek na bydlení není jen sociální dávkou, ale zároveň se stává plnohodnotným nástrojem bytové politiky.

Doplatek na bydlení je dávka, kterou vyplácí stát na podporu a udržení bydlení. Jedná se o dávku pomoci v hmotné nouzi[6]. Nárok na doplatek na bydlení vzniká těm, jejichž příjmy jsou nižší než zákonem stanovené životní minimum (resp. existenční minimum). Tato dávka řeší nedostatek příjmů k uhrazení nákladů na bydlení v případech, kdy nestačí vlastní příjmy osoby či rodiny, a to včetně příspěvku na bydlení ze systému státní sociální podpory, pokud na něj má osoba či rodina nárok. Doplatek na bydlení lze poskytnout i na jinou než nájemní, vlastnickou a družstevní formu bydlení. Za takovou se považuje zejména podnájem, ubytovna, ubytování v azylovém domě, v domovech pro seniory, domovech pro osoby se zdravotním postižením, domovech se zvláštním režimem a v chráněném bydlení. Tato dávka je od roku 2011 omezena maximální hranicí uznatelných výdajů na bydlení a to ve výši normativních nákladů podle zákona o státní sociální podpoře.

Příspěvek na zvláštní pomůcku, poskytovaný na základě zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, v sobě slučuje několik dříve poskytovaných klíčových příspěvků pro osoby se zdravotním postižením (příspěvek na pořízení zvláštní pomůcky, na úpravu bytu) a je určen k pořízení potřebného vybavení pro těžce postižené osoby. Nárok na tento příspěvek má osoba s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, těžkým sluchovým postižením nebo těžkým zrakovým postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (zdravotní stav trvá nebo bude trvat déle než 1 rok), a její zdravotní stav nevylučuje přiznání tohoto příspěvku. Seznam diagnóz pro přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku je uveden v příloze č. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením.

Mimořádné výhody pro těžce zdravotně postižené občany, tedy průkazy ZTP, jsou určeny osobám starším 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se posuzuje podle § 9 odst. 3 zákona č 329/2011 Sb. Podle druhu a stupně postižení jsou poskytovány mimořádné výhody I. až III. stupně (I. průkaz TP, II. průkaz ZTP, III. průkaz ZTP/P). Z průkazu vyplývají některé výhody, např. doprava MHD zdarma, sleva na dopravu, bezplatné užití dálnic, vyhrazená místa k parkování, slevy na vstupy apod. podle druhu a stupně postižení.

Osobám se zdravotním postižením jsou vydávány parkovací znaky, speciální označení vozidel (např. parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením dle § 67 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), jízdy na zpoplatněných komunikacích apod.. Tato činnost nepatří do kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí (ani krajských poboček ÚP), ale Ministerstva dopravy. Parkovací znaky vydávají obecní úřady obcí s rozšířenou působností.

[1] § 20 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

[2] §26 Zákona č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2013. [cit. 2013-18-11]. Dostupný z:<http://www.mpsv.cz/cs/2#dsp>.

[4] Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23

[5] LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94

[6] Podle Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), je moderní formou pomoci osobám s nedostatečnými příjmy motivující tyto osoby k aktivní snaze zajistit si prostředky k uspokojení životních potřeb. Je jedním z opatření, kterými Česká republika bojuje proti sociálnímu vyloučení. Upravuje systém dávek pomoci v hmotné nouzi, jímž zabezpečuje osobu či rodinu, která nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost. Současně si tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit a vyřešit tak svou nelehkou situaci vlastním přičiněním.

Dávkami, kterými se řeší pomoc v hmotné nouzi, jsou (§ 4 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi):

• příspěvek na živobytí

• doplatek na bydlení

• mimořádná okamžitá pomoc

O dávkách pomoci v hmotné nouzi rozhodují a vyplácejí je příslušné krajské pobočky Úřadu práce ČR.

Ke zlepšení nepříznivé sociální situace občanů není směrována pouze finanční pomoc v rámci poskytování dávek, ale též vlastní sociální práce sociálních pracovníků na obcích, kteří se zaměřují také na ostatní potřeby občanů. Působnost obecního úřadu III. typu v oblasti sociální práce je upravena zákonem o sociálních službách. Vede k řešení nepříznivé sociální situace a k sociálnímu začleňování osob ohrožených sociálním vyloučením. Zákon o hmotné nouzi upravuje řešení životní situace obecním úřadem II. typu a újezdním úřadem formou sociální práce u osob nacházejících se v hmotné nouzi. Obce obdržely metodické pokyny, jak mohou tuto sociální práci na svém území realizovat.

Otevřená metoda koordinace[1] (Open Method of Coordination) zahrnuje nový postoj k sociální ochraně, společnou identifikaci problémů na komunitní úrovni a určující cíle adaptace a rozvoje sociálních systémů na různých úrovních.

[1] HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109

Napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou vyloučením ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky, způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.

Služby sociální prevence (§ 53 a násl. zákona o sociálních službách) jsou: raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny, služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity, terénní programy a sociální rehabilitace.

Pomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v co nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav jim zajistit důstojné prostředí a zacházení (§ 38 zákona o sociálních službách).

Mezi tyto služby se řadí: osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová péče, průvodcovské a předčitatelské služby, podpora samostatného bydlení, odlehčovací služby, centra denních služeb, denní stacionář, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče.

Pečovatelská služba (§ 40 zákona o sociálních službách) – terénní či ambulantní služba poskytovaná seniorům a dalším osobám, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje ve vymezeném čase v domácnosti klienta. Služba se poskytuje, až na výjimky uvedené v zákoně o sociálních službách, za úhradu.

Centra denních služeb (§ 45 zákona o sociálních službách) – poskytují ambulantní služby ve specializovaných zařízeních s cílem posílit samostatnost a soběstačnost potřebných osob se zdravotním postižením, chronickým onemocněním či osob se sníženou soběstačností z důvodu věku, v případě, že jejich situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Potřební lidé mohou tuto službu (v minulosti známou také jako domovinka či centra osobní hygieny) využívat občas i pravidelně v průběhu dne, přičemž je jim zajištěna pomoc např. při osobní hygieně, v oblasti stravování, s vyřízením osobních záležitostí, případně jsou nabízeny výchovné, vzdělávací, aktivizační a sociálně terapeutické aktivity. Služba je poskytována za úhradu.

Denní, týdenní stacionáře (§ 46 a § 47 zákona o sociálních službách) – služba je zaměřená na podporu lidí vyžadující pravidelnou pomoc jiné osoby. Rozdíl, v porovnání se službou centra denních služeb, spočívá zejména v intenzitě pomoci, respektive v míře závislosti uživatelů služby.

Systém stacionářů a denních center mj. umožňuje pečujícím osobám účastnit se např. také pracovního procesu. Služba se poskytuje za úhradu.

Odlehčovací služby pobytové (§ 44 zákona o sociálních službách) – umožňují rodinným pečovatelům čas k odpočinku a odlehčení od náročné sociální péče. Odlehčovací služby směřují výhradně tam, kde je potřeba celodenní péče o osobu blízkou se zdravotním postižením, nemocnou nebo o seniora v určité fázi bezmocnosti. Odlehčovací služba přijímá seniora jen na omezenou dobu.

Domovy pro seniory (§ 49 zákona o sociálních službách) – pobytové zařízení, poskytující sociální službu osobám se sníženou soběstačností, zejména z důvodu věku. Nabízí ubytování v zařízeném pokoji, jedno – i vícelůžkovém, celodenní stravování, zajištění úklidu, praní prádla a ošetřovatelskou péči. Cílem péče je jednoznačně kvalita života klienta. Současný stav klientů poukazuje na potřebu rozvinout spolupráci se zdravotními pojišťovnami a posílit morální a finanční odpovědnost – spoluúčast blízkých, a tuto skutečnost zakotvit do legislativy. Služba se poskytuje za úhradu.

Domovy se zvláštním režimem (§ 50 zákona o sociálních službách) – pobytová služba s celoročním provozem, která je poskytována lidem, jejichž soběstačnost je snížena z důvodu chronického duševního onemocnění, závislosti na návykových látkách, případně trpí Alzheimerovou chorobou či jiným typem demence. Služba je nabídkou podobná službám domova pro seniory. Je přizpůsobena specifickým potřebám uživatelů. Služba se poskytuje za úhradu.

Sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče (§ 52 zákona o sociálních službách) – jedná se o nemocnice, léčebny dlouhodobě nemocných, psychiatrické léčebny aj. Uvedená pobytová služba je poskytována lidem, kteří aktuálně již nevyžadují ústavní zdravotní péči, nicméně se neobejdou bez pomoci jiné osoby a zároveň je nelze propustit z tohoto ústavního zdravotnického zařízení, protože jim není zabezpečena potřebná následná péče v domácím prostředí či zařízení sociálních služeb. Služba je poskytována do doby, než je uživateli zajištěna pomoc jiné osoby (např. rodinní příslušníci) či poskytována odpovídající sociální služba. Dříve se touto situací zabýval institut sociální hospitalizace.

Za tuto péči je osoba povinna platit úhradu podle stejných principů, jako by jí byly poskytovány sociální služby v zařízeních sociálních služeb. Zdravotní péče poskytovaná těmto osobám je hrazena z veřejného zdravotního pojištění.[1]

[1] § 64 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

Sociální poradenství (§ 37 zákona o sociálních službách) poskytuje informace přispívající k řešení nepříznivé sociální situace. Sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb.

Odborné sociální poradenství se zaměřuje na potřeby jednotlivých sociálních skupin osob v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, v poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí a zahrnuje též sociální práci s osobami se specifickými potřebami. Součástí odborného poradenství jsou i půjčovny kompenzačních pomůcek.

Odborné sociální poradenství poskytují dva typy poraden:

Občanské poradny - poskytují nezávislé, odborné, nestranné a bezplatné sociálně odborné poradenství v 18 právních oblastech a upozorňují příslušné státní a místní orgány na nedostatky legislativy a na neřešené problémy občanů.

Poradny pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy – poskytují psychologické, psychosociální a sociálně právní poradenství jednotlivcům, partnerským párům, snoubencům, manželům a rodinám, které se nacházejí v náročném životním období. Poradenství je zaměřeno na zvládání potíží v mezilidských vztazích, osobních a rodinných problémů, generačních sporů, rozvodů a porozvodových těžkostí, styku s dětmi, žárlivosti, nevěry, závislostí v rodině a obtíží v intimním soužití.

V případě vzniku nové sociální služby je předpokladem finanční podpory provozování služby začlenění do komunitního plánu příslušné obce a střednědobého plánu sociálních služeb kraje (§ 94 a § 95 zákona o sociálních službách). Tento požadavek se netýká bytového fondu – například výstavby bytů zvláštního určení (podporovaných bytů). Neznalost typologie služeb může vést k pochybení v případě povolování staveb ze strany stavebního úřadu.

Objekty pro poskytování pobytových sociálních služeb jsou vzhledem k účelu a formě klasifikovány jako občanská vybavenost. Objekty pro bydlení se do kategorie občanské vybavenosti neřadí. Z výše uvedených skutečností je patrné, že je důležité ze strany investorů včasně skutečnost připravovaného záměru konzultovat na příslušném stavebním úřadě. Na těchto jednáních je vhodná účast odborníka, který řeší sociální problémy správního obvodu. Většinou se jedná o školené odborníky odboru sociálních věcí, kteří se procesům komunitního plánování na obci věnují.[1]

Předpokládá se, že pokud budou v budoucnu vznikat nové sociální služby, bude nezbytná jejich finanční podpora v rámci území, na kterém bude služba realizována.

Tak, jak běžná komerční sféra v oblasti marketingu oceňuje dobré zboží kvalitou, tak také současná terminologie sociálních služeb mluví o kvalitě života, která úzce souvisí s oblastí sociálních služeb a jejich kvalitou. Oproti označení „dobrý“ budí slovo „kvalitní“ dojem hodnocení jaksi objektivního a samo o sobě často znamená vysokou jakost („kvalitu“). Z pohledu obce je role hodnotitele úzce spojena s pozicí koordinátora/koordinátorky komunitního plánování na obcích III. typu. Jeho úkolem je aktivně získávat informace o kvalitě poskytovaných služeb ve všech zařízeních, které jsou v obci, na území obce s rozšířenou působností, nehledě na zřizovatele. Dále by měl koordinátor kontaktovat služby a vyjasňovat si s nimi jejich možnosti, získávat je, aby se zapojili do procesů komunitního plánování. K dobré sociální politice obce patří také bydlení a jeho plánování.

[1] Nejčastějším problémem je názvosloví, kdy investor používá v předložené dokumentaci pojem „domov důchodců“. Pracovníci stavebních úřadů, kteří nejsou s typologií služeb seznámení, mohou následně vydat chybné rozhodnutí, které je v rozporu s přípustným využitím v území. Stavebním úřadem povolená stavba domova důchodců – domova pro seniory v území občanské vybavenosti je z pohledu stavebního zákona v pořádku. Může ale nastat situace, že daná služba nebude zaregistrována dle zákona o sociálních službách nebo nebude finančně podpořena (nebude provozuschopná), tím nedojde k naplnění účelu stavby a následně dochází k porušení stavebního zákona.

Byty zvláštního určení jsou malometrážní byty v domech s pečovatelskou službou a bezbariérové byty. Jsou určeny především pro občany, kteří pobírají starobní důchod a pro občany, kteří jsou plně invalidní a jejichž celkový stav je takový, že nepotřebují komplexní péči a jejichž zdravotní stav a věk jim umožňuje vést poměrně samostatný život. Náš současný legislativní systém však podporuje bydlení sociálně slabších skupin pouze částečně.

Oblast bydlení sociálně slabších skupin by se v budoucnu měla stát významnou složkou v rozvoji územních správních obvodů obcí s rozšířenou působností. Uspokojení potřeb v oblasti bydlení je klíčovou funkcí samostatné působnosti obce, tak jak to definuje zákon č. 128/2000 Sb., o obcích. § 35, odstavec 2 a § 38 ukládá obcím povinnost pečovat o zachování rozvoje svého majetku. Diferencované potřeby se projevují zejména na místní úrovni, zde je v realizační fázi úloha obce nezastupitelná. Východiskem je komplexní řešení bytové politiky v celém území správního území, včetně nastavení systému nízkonákladového či vícestupňového bydlení.

Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky každoročně dotačně podporuje výstavbu podporovaných bytů na území České republiky, sloužících k poskytování sociálního bydlení pro seniory a osoby, které mají ztížený přístup k bydlení v důsledku zvláštních potřeb, které vyplývají z jejich nepříznivé sociální situace, věku, zdravotního stavu nebo sociálních okolností jejich života.

Domy s pečovatelskou službou - byty zvláštního určení, nájemní byty měst a obcí, ideální řešení pro zajištění péče pro „soběstačnější seniory“. Prostřednictvím pečovatelské služby je zajišťována potřebná péče. Chybí však zákonná návaznost na další stupeň sociální služby. V případě dlouhodobějšího zhoršení zdravotního stavu dochází k neschopnosti pečovatelské služby péči zajišťovat, tento závazek nepřebírá rodina a není kontinuálně řešena následná potřeba odchodu do sociálního zařízení s 24 hodinovou péčí.

Chráněné, komunitní bydlení je v České republice málo známou formou bydlení. Senioři zde žijí jednotlivě, nebo ve dvojicích. Interiéry bytů jsou upraveny požadavkům bydlení pro seniory. Je třeba podotknout, že tato forma bydlení je levnější, než v domovech pro seniory.

Domy s pečovatelskou službou, chráněné bydlení a komunitní bydlení nabízí menší byty, ve kterých jsou poskytovány sociální služby terénní formou a tvoří tak přechod mezi tzv. individuálním a institucionálním bydlením.

Dává možnost, která zatím v našem právním řádu chyběla. Člověk má v očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat možnost projevit vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem (§ 38 NOZ). Soud může změnit nebo zrušit předběžné prohlášení jen ve výjimečném případě, pokud se změní okolnosti zjevně tak podstatným způsobem, že člověk, který prohlášení učinil, by je za takových okolností neučinil nebo by je učinil s jiným obsahem, a při zachování původního znění by člověku, který prohlášení učinil, hrozila závažná újma. Před vydáním rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož prohlášení rozhoduje, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí (§ 43 NOZ). Soud bude přihlížet i k prohlášení nebo jeho odvolání, pokud by bylo sice neplatné, ale není důvod pochybovat o vůli toho, kdo je učinil (§ 44 NOZ).

Poskytuje se na základě smlouvy mezi podporovaným a podpůrcem. Smyslem smlouvy o nápomoci je poskytnout podporu člověku, kterému duševní postižení působí potíže při rozhodování, aby mohla být zachována plná svéprávnost a nemusel být ustanovován opatrovník. Ve smlouvě se podpůrce zavazuje, že bude se souhlasem podporovaného přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje a že mu bude nápomocen radami. Podpůrců může být i více (§ 45 a § 46 odst. 1 NOZ). Smlouva musí být schválená soudem, teprve pak nabývá účinnosti. Může být uzavřena v písemné formě a předložena soudu nebo může být uzavřena ústně před soudem. Smlouva o nápomoci nezakládá právo podpůrce zastupovat podporovaného, tedy právo jednat osobně jeho jménem.

Má charakter dohody. Zastoupení členem domácnosti se uplatní, pokud člověku brání duševní porucha právně jednat a nemá jiného zástupce. Při smlouvě o nápomoci si podporovaný sám vybírá podpůrce z neohraničeného okruhu osob a podpůrce nemá právo jej zastupovat (jednat osobně jménem podporovaného), zatímco v případě zastoupení členem domácnosti zákon stanoví konkrétní okruh osob[1], které jsou oprávněné zastupovat dospělého člověka nezpůsobilého právně jednat.

Je-li uzavřena smlouva o nápomoci při rozhodování, vztahuje se možnost tohoto zastoupení jen na oblasti, ve kterých zastoupený není způsobilý právně jednat. Pro vznik zastoupení musí dát zástupce zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat, a srozumitelně mu vysvětlit povahu a následky zastoupení. Odmítne-li to člověk, který má být zastoupen, zastoupení nevznikne. K odmítnutí přitom postačí schopnost projevit přání (§ 49 odst. 2 NOZ). I v případě zastoupení členem domácnosti je potřeba schválení soudem. Soud je povinen s vyvinutím potřebného úsilí zjistit názor zastoupeného, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si zastoupený zvolí (§ 50 NOZ). Zastoupení zaniká, pokud se jej zástupce vzdá nebo pokud zastoupený odmítne, aby ho zástupce dále zastupoval, k odmítnutí opět postačí schopnost projevit přání. Zastoupení zaniká také, pokud soud jmenuje zastoupenému opatrovníka (§ 54 NOZ).

Zástupce dbá o ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv i o to, aby způsob jeho života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním představám a přáním zastoupeného (§ 51 NOZ). Zastoupení se vztahuje jen na obvyklé záležitosti, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného. Zástupce tak může nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném pro obstarání obvyklých záležitostí. S peněžními prostředky na účtu zastoupeného může nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím měsíčně výši životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.

Zástupce není oprávněn udělit souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými následky (§ 52 NOZ).

Zákon počítá s možností, že zastoupený může mít více zástupců. Pokud tomu tak je, může jednat jen jeden z nich, nebo mohou jednat společně. Jednalo-li by však vůči další osobě více zástupců společně a odporovali si, nepřihlíží se k projevu žádného z nich (§ 53 NOZ).

Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebám i k podnětům osob blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi (§ 62 NOZ).

[1] Zastupovat jej může jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která s ním žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky (podle § 49 odst. 1).

Pokud soud nenalezne žádnou vhodnou osobu, kterou by ustanovil opatrovníkem, jmenuje jako veřejného opatrovníka obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnickou osobu zřízenou touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu. Zákon výslovně stanoví, že jmenování veřejného opatrovníka není vázáno na jeho souhlas.

Po účinnosti zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který zavedl poskytování sociálních služeb na smluvním základě, vyvstala nutnost, aby se zařízení či jejich zaměstnanci z důvodu střetu zájmů vzdali opatrovnictví, pokud jej vykonávali pro své klienty. Nově je však výslovně stanoveno, že opatrovníkem nelze jmenovat provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení (§ 63 NOZ).

Obce často nejsou a nemohou být připraveny ani po finanční, ani po odborné stránce na výkon opatrovnictví. Tuto situaci by měl řešit zvláštní zákon týkající se veřejného opatrovnictví, na který odkazuje § 471 odst. 2 návrhu občanského zákoníku. Jeho účinnost se předpokládá od roku 2016. V budoucnu se předpokládá poskytnutí finanční podpory obcím, které tuto činnost vykonávají.

Úlohou opatrovníka je starat se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy. Opatrovník také dbá o zdravotní stav opatrovance. Aby mohl tyto úlohy dobře plnit, musí udržovat s opatrovancem vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelný kontakt a projevovat o opatrovance skutečný zájem.

Podle nového občanského zákoníku může mít člověk více opatrovníků, pokud je součástí zastupování také správa majetku. Může tak být jmenován opatrovník pro správu jmění, nebo jeho části, a vedle toho opatrovník pro osobní záležitosti. Zastupovat člověka před soudem může jen opatrovník pro osobní záležitosti (opatrovník „osoby“). Opatrovníci mohou jednat samostatně nebo společně.

Soud by měl v rozhodnutí vymezit rozsah práv a povinností každému opatrovníkovi. Potom mohou jednat samostatně. Pokud jmenuje více opatrovníků a nerozhodne, ve kterých záležitostech je každý z nich způsobilý právně jednat za opatrovance samostatně, jsou opatrovníci povinni jednat společně (§ 464 NOZ). Opatrovník od zastoupeného nemůže požadovat odměnu. Odměnu lze přiznat jen za správu jmění. O její výši rozhodne soud s přihlédnutím k nákladům správy, k hodnotě spravovaného majetku, k výnosům z něho a k časové i pracovní náročnosti správy (§ 462 NOZ). Veřejný opatrovník vykonává tuto činnost jako svoji profesi, za kterou je placen. Zákon však upřednostňuje jmenování opatrovníkem osobu opatrovanci blízkou. Soud může, odůvodňují-li to okolnosti, opatrovníkovi uložit, aby se v přiměřeném rozsahu pojistil pro případ, že při výkonu své funkce způsobí opatrovanci nebo jiné osobě škodu (§465 odst. 2 NOZ).

Opatrovník nemůže za opatrovance právně jednat ve věcech vzniku a zániku manželství, výkonu rodičovských povinností a práv a v oblasti závěti (sepsání pořízení pro případ smrti nebo prohlášení o vydědění a jejich odvolání, § 458 NOZ).

Opatrovník nesmí bez souhlasu soudu:

1. zavázat opatrovance k plnění některému z členů opatrovnické rady nebo osoby tomuto členu blízké,
2. nabýt pro opatrovance nemovitou věc nebo podíl na ní, ani opatrovancovu nemovitou věc nebo podíl na ní zcizit či zatížit,
3. nabýt pro opatrovance obchodní závod, podíl na obchodním závodu nebo podíl na právnické osobě, ani tento majetek zcizit nebo zatížit; to neplatí, jedná-li se o nabytí účastnických nebo podobných cenných papírů zajišťujících bezpečný výnos,
4. uzavřít za opatrovance smlouvu zavazující ho k trvajícímu nebo opakovanému plnění na dobu delší než tři roky,
5. odmítnout dědictví nebo jiné plnění z pozůstalosti,
6. zavázat opatrovance k bezúplatnému plnění jiné osobě, ledaže se jedná o dar poskytnutý k obvyklé příležitosti podle zásad slušnosti v přiměřeném rozsahu a opatrovanec je schopen úsudku a projevil s darem souhlas.

Opatrovník nesmí, bez souhlasu soudu, naložit s majetkem opatrovance, jedná-li se o:

1. nabytí nebo zcizení majetku v hodnotě převyšující částku odpovídající pětisetnásobku životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu,
2. nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu polovinu opatrovancova majetku, ledaže tato polovina představuje hodnotu jen nepatrnou a nejedná se o věc, která je pro opatrovance věcí zvláštní obliby,
3. přijetí nebo poskytnutí půjčky, úvěru nebo jistoty v hodnotách uvedených pod písmeny a) nebo b).

Soud si před rozhodnutím podle § 483 odst. 1 až 3 NOZ vyžádá stanovisko opatrovnické rady. Nesdělí-li opatrovnická rada soudu stanovisko v přiměřené lhůtě, potom soud rozhodne sám (§ 483 odst. 4 NOZ).

K vyšší ochraně práv a zájmů zastoupeného, je-li mu ustanoven opatrovník, zavádí nový občanský zákoník možnost ustanovení opatrovnické rady. Jde o skupinu osob z nejbližšího okolí zastoupeného, která má doplnit a vyvážit činnost opatrovníka. Soud volbu členů opatrovnické rady neschvaluje, může však na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu prohlásit volbu za neplatnou, došlo-li při ní k porušení zákona takovým způsobem, že v důsledku toho hrozí opatrovanci újma. V takovém případě soud bez zbytečného odkladu nařídí novou volbu tohoto člena opatrovnické rady, nebo jeho náhradníka (§ 476 NOZ).

Nově občanský zákoník počítá i s činností právnických osob, jejichž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů. I tato právnická osoba má právo navrhnout, aby byla svolána schůze k ustavení opatrovnické rady. Právnická osoba, jejíž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů, která působí v České republice nepřetržitě alespoň tři roky a byla s opatrovancem v pravidelném spojení alespoň tři měsíce, má právo účastnit se schůze k ustavení opatrovnické rady, být členem opatrovnické rady nebo se účastnit jejího zasedání a navrhnout soudu, aby rozhodnutí opatrovnické rady zrušil a nahradil je svým rozhodnutím. Neuplatňuje-li však tato právnická osoba svá práva v souladu se zájmy opatrovance, soud jí tato práva na návrh opatrovance, opatrovníka nebo členů opatrovnické rady odejme (§ 484 NOZ).

Opatrovnická rada musí mít alespoň tři členy (§ 474 NOZ). Předpoklady pro členství v opatrovnické radě jsou obdobné jako předpoklady pro výkon opatrovnictví. Členem opatrovnické rady může být jen osoba, která o opatrovance osvědčí dlouhodobý a vážný zájem, a to i do budoucna, a jejíž zájmy neodporují zájmům opatrovance (§ 473 odst. 2 NOZ). Opatrovnická rada je schopna se usnášet za přítomnosti většiny členů, pokud má však jen tři členy, vyžaduje se přítomnost všech. Rozhodnutí přijímá opatrovnická rada většinou hlasů přítomných členů (§ 474 NOZ). Člen opatrovnické rady je volen na dobu neurčitou. Opatrovník nemůže být členem opatrovnické rady (§ 473 odst. 2 NOZ). Člen opatrovnické rady může ze své funkce odstoupit. Odstoupení je účinné doručením písemného oznámení opatrovníkovi a soudu. Odstoupení oznámí dalším členům opatrovnické rady. Soud může odvolat z funkce člena opatrovnické rady na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu, pokud člen opatrovnické rady závažně nebo opakovaně poruší své povinnosti, ztratí-li o opatrovance zájem nebo ocitnou-li se jeho zájmy opakovaně v rozporu se zájmy opatrovance. Při zániku funkce člena opatrovnické rady opatrovník nebo předseda opatrovnické rady zařídí volbu nového člena (§ 477 NOZ).

Opatrovnická rada zasedá nejméně jednou za rok. K zasedání ji svolá její předseda nebo opatrovník, jinak kterýkoli člen opatrovnické rady, popřípadě soud na návrh osoby, která osvědčí vážný zájem o opatrovance, anebo i bez návrhu. Opatrovnická rada přizve na zasedání opatrovance i opatrovníka. O schůzi se pořizuje zápis, který se doručuje opatrovníkovi a soudu (§ 478 NOZ). Opatrovnická rada na svém pravidelném zasedání projedná zprávu opatrovníka o jeho činnosti v záležitostech opatrovance, vyjadřuje se k soupisu jmění opatrovance a k vyúčtování jeho správy i k vyúčtování případné odměny opatrovníka za správu jmění.

Nejsou stále stanoveny podmínky pro výkon veřejného opatrovníka. Neexistuje řádná metodická průprava pracovníků, kteří tuto roli na obcích zastávají. Systém trpí rigiditou. Veřejný opatrovník s ohledem na rozsah činností, které zároveň na obci vykonává, často uplatňuje paternalistický přístup, nerespektuje preference opatrovanců, vystupuje z pozice síly a autority. Veřejný opatrovník by se měl starat jen o takové úkony, které jsou ze své podstaty právními. Jedná se například o platbu za nákup nebo zařízení pečovatelské či sociální služby opatrovanci.

Bez souhlasu opatrovnické rady totiž nesmí opatrovník rozhodnout o změně bydliště opatrovance nebo o umístění opatrovance do uzavřeného ústavu nebo podobného zařízení (co může být vykládáno i jako domov se zvláštním režimem) v případě, kdy to zdravotní stav opatrovance zjevně nevyžaduje (§ 480 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Použité zdroje:

ČEBIČOVÁ R., CHÁBOVÁ R., JOHNOVÁM., KOŘÍNKOVÁ D., ŠKOPOVÁ V., Manuál "Dobrá praxe opatrovnictví a poskytování podpory při právních úkonech a při rozhodování"1. vydání, Praha 2013 ISBN 978-80-7421-053-2

HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0.

Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2015. [cit. 2015-18-05]. Dostupný z:< http://portal.mpsv.cz/soc/ssp/obcane>.

PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9.

PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha: ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů,

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 89/2012, občanský zákoník.

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních.

Přídavek na dítě (§ 17 – § 19 zákona o SSP) je základní, dlouhodobou dávkou, poskytovanou rodinám s dětmi, která jim pomáhá krýt náklady spojené s výchovou a výživou nezaopatřených dětí

Nárok na přídavek na dítě má nezaopatřené dítě, které žije v rodině, jejíž rozhodný příjem je nižší než 2,4násobek částky životního minima rodiny. Pro nárok na dávku se posuzuje příjem za předchozí kalendářní rok. Za příjem se považuje i rodičovský příspěvek.

Přídavek je vyplácen ve třech výších podle věku nezaopatřeného dítěte:

• do 6 let výše 500 Kč,
• od 6 do 15 let 610 Kč,
• od 15 do 26 let 700 Kč.

Nárok na rodičovský příspěvek (§ 30 a § 31 zákona o SSP) má rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, a to až do vyčerpání celkové částky 220 000 Kč, nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte.

Pro stanovení nároku a výše rodičovského příspěvku je rozhodující výše denního vyměřovacího základu pro stanovení peněžité pomoci v mateřství nebo nemocenské v souvislosti s porodem nebo převzetím dítěte podle zákona o nemocenském pojištění. Jestliže alespoň jednomu z rodičů v rodině lze stanovit k datu narození nejmladšího dítěte 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu, rodič si může volit výši a tím i délku pobírání rodičovského příspěvku. V případě, že denní vyměřovací základ lze stanovit u obou rodičů, vychází se z toho, který je vyšší.

Maximální měsíční výše rodičovského příspěvku se stanoví ve vazbě na denní vyměřovací základ: pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu je nižší nebo rovno 7 600 Kč, rodičovský příspěvek může činit nejvýše 7 600 Kč; pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu převyšuje 7 600 Kč, je výše rodičovského příspěvku omezena touto částkou, maximálně však výše rodičovského příspěvku může činit 11 500 Kč měsíčně.

Rodič si může volit výši rodičovského příspěvku až do částky 7 600 Kč také v případě, když ke dni narození nejmladšího dítěte v rodině nelze stanovit denní vyměřovací základ jen proto, že během pobírání rodičovského příspěvku z titulu péče o dříve narozené dítě uplynula podpůrčí doba pro nárok na peněžitou pomoc v mateřství a nárok na rodičovský příspěvek na nejmladší dítě v rodině vzniká bezprostředně po nároku na rodičovský příspěvek náležející na starší dítě.

Pokud ani jednomu z rodičů nelze uvedený vyměřovací základ stanovit, náleží rodičovský příspěvek v pevných měsíčních částkách 7 600 Kč do konce 9. měsíce věku a následně ve výši 3 800 Kč do 4 let věku dítěte.

Pokud v rodině dojde ke změně osob, které jsou posuzovány jako rodiče, a dojde-li tím ke „vzniku“ nebo změně výše denního vyměřovacího základu, stanoví se rodičovský příspěvek od následujícího kalendářního měsíce podle nově splněných podmínek.

Volbu výše rodičovského příspěvku je oprávněn provést jen rodič, který uplatnil nárok na rodičovský příspěvek, měnit tuto volbu lze jedenkrát za tři měsíce, a to i v případě, že došlo u rodičovského příspěvku ke změně oprávněné osoby.

Podmínka trvalého pobytu a bydliště na území České republiky musí být splněna u oprávněné osoby a u dítěte zakládajícího nárok na rodičovský příspěvek.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou, a rodičovský příspěvek náleží i v kalendářním měsíci, ve kterém:

• se dítě narodilo,
• rodič měl po část měsíce z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem,
• osoba dítě převzala do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu,
• dítě dovršilo věk 4 let, do kterého náleží rodičovský příspěvek,
• dítě nebo rodič zemřeli,
• rodič převzal do péče vlastní dítě, které předtím bylo na základě rozhodnutí příslušného orgánu svěřeno do péče jiné osoby nebo bylo umístěno v ústavu nebo bylo více než 3 kalendářní měsíce v péči zdravotnického zařízení.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou a rodičovský příspěvek náleží i v případech, kdy:

• dítě mladší 2 let navštěvuje jesle nebo jiné obdobné zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 46 hodin v kalendářním měsíci,
• dítě pravidelně navštěvuje léčebně rehabilitační zařízení nebo mateřskou školu nebo její třídu zřízenou pro zdravotně postižené děti či jesle se zaměřením na vady zraku, sluchu, řeči a na děti tělesně postižené a mentálně retardované v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně,
• zdravotně postižené dítě pravidelně navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 6 hodin denně,
• dítě navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně, pokud jeho oba rodiče nebo osamělý rodič jsou osobami závislými na pomoci jiné osoby ve stupni III a IV,
• rodič zajistí péči o dítě jinou zletilou osobou v době, kdy je výdělečně činný nebo studuje.

Příjem rodiče není sledován. Při nároku na výplatu rodičovského příspěvku může rodič výdělečnou činností zlepšovat sociální situaci rodiny. Nezkoumá se ani nárok na podporu v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci.

Jestliže v rodině jeden z rodičů má z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem, rodičovský příspěvek mu náleží, pouze je-li vyšší než dávky nemocenského pojištění. V tomto případě je doplacen rozdíl mezi rodičovským příspěvkem a uvedenými dávkami.

Pokud se v rodině narodí další dítě, nárok na rodičovský příspěvek na starší dítě zaniká, a to i v případě, že na narozené dítě náleží rodičovský příspěvek ihned od narození ve stejné výši, v jaké náleží doposud na starší dítě. Změnu je nezbytné ohlásit příslušnému orgánu, aby nevznikl přeplatek na dávce.

Pokud byl rodiči vyplacen rodičovský příspěvek a přitom nesplnil podmínky pro výplatu příspěvku, je rodič povinen vrátit příslušnému úřadu vyplacené částky za období, kdy mu rodičovský příspěvek nenáležel.

Příspěvek na bydlení (§ 24 – § 28 zákona o SSP) přispívá na krytí nákladů na bydlení rodinám či jednotlivcům s nízkými příjmy.

Poskytování příspěvku podléhá testování příjmů rodiny za předchozí kalendářní čtvrtletí. Za příjem se považují i přídavek na dítě a rodičovský příspěvek.

Na příspěvek na bydlení má nárok vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě přihlášen k trvalému pobytu, jestliže jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35), a zároveň součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35) není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.

Náklady na bydlení tvoří u nájemních bytů nájemné a náklady za plnění poskytované v souvislosti s užíváním bytu, u družstevních a bytů vlastníků srovnatelné náklady, vyčíslené v zákoně o SSP. Plus u všech bytů náklady za energie, vodné a stočné, odpady, vytápění. Pro nárok a výši příspěvku se berou v úvahu průměrné náklady zaplacené za předchozí kalendářní čtvrtletí.

Normativní náklady na bydlení jsou stanoveny jako průměrné náklady na bydlení podle velikosti obce a počtu členů domácnosti. Zahrnují pro nájemní byty částky nájemného, v souladu se zákonem o nájemném a pro družstevní byty a byty vlastníků obdobné náklady. Dále jsou do nich zahrnuty ceny služeb a energií. Normativní náklady na bydlení jsou propočítány na přiměřené velikosti bytů pro daný počet osob v nich trvale bydlících.

Výše příspěvku na bydlení se stanoví jako rozdíl mezi náklady na bydlení (normativními náklady na bydlení) a násobkem rozhodného příjmu a koeficientu 0,30 (v Praze 0,35).

Právní úprava od 1. 1. 2015 (dítě narozené nebo převzaté do trvalé péče od 1. 1. 2015)

Porodné (§ 44 – § 46 zákona o SSP) je dávka poskytovaná v závislosti na výši příjmu, kterou se rodině s nízkými příjmy jednorázově přispívá na náklady související s narozením prvního nebo druhého živého dítěte.

Nárok na porodné je vázán na stanovenou hranici příjmů v rodině, která v kalendářním čtvrtletí předcházejícím kalendářnímu čtvrtletí, ve kterém se dítě narodilo, musí být nižší než 2,7násobek životního minima rodiny. Do rozhodného příjmu se nezapočítává rodičovský příspěvek a přídavek na dítě.

Porodné náleží ženě, která porodila své první nebo druhé živé dítě. Jestliže žena, která dítě porodila, zemřela, splnila podmínky nároku na porodné a dávka jí nebo jiné osobě nebyla vyplacena, má na porodné nárok otec dítěte.

Nárok na porodné má rovněž osoba, která převzala dítě mladší jednoho roku do trvalé péče nahrazující péči rodičů, za stejných podmínek (rozhodný příjem rodiny do 2,7násobku životního minima, první nebo druhé dítě).

Porodné náleží v rodině pouze dvakrát, a to buď na první nebo druhé živě narozené dítě nebo na první nebo druhé dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů.

Porodné je stanoveno pevnou částkou a činí 13 000 Kč na první dítě a 10 000 Kč na druhé dítě.

Touto jednorázovou dávkou se přispívá na náklady spojené s vypravením pohřbu. Pohřebné je stanoveno pevnou částkou ve výši 5 000 Kč. Příjem rodiny se netestuje.

Pohřebné náleží osobě, která vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti, nebo osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte, a to za podmínky, že zemřelá osoba (s výjimkou mrtvě narozeného dítěte) měla ke dni úmrtí trvalý pobyt na území ČR (§ 47 a § 48 zákona o SSP).

Příspěvek na péči[1] se stal novým nástrojem zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (§ 7 a násl.), vedoucí k posílení samostatného rozhodování uživatele služby o rozsahu a formě pomoci či podpory. Příspěvek na péči náleží těm, kteří jsou především z důvodu nepříznivého zdravotního stavu závislí na pomoci jiné osoby, a to v oblasti péče o vlastní osobu a soběstačnost. Náleží osobě, o kterou je pečováno, nikoliv osobě, která péči zajišťuje. Což je jiná situace oproti dřívější praxi, kdy lidé pečující o blízkou či jinou osobu pobírali na tuto činnost finanční příspěvek. Příspěvek nahradil dosavadní zvýšení důchodu pro bezmocnost a příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu. Potřeba pomoci, tedy i míra závislosti, přitom vychází z úkonů běžného každodenního života, při nichž potřebuje žadatel pomoc nebo dohled. Příspěvek na péči se vyplácí měsíčně v kalendářním měsíci, za který náleží.

Jeho výše činí pro osoby starší 18 let:

• 800 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost),
• 4 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost),
• 8 000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost),
• 12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost).

Příspěvek na bydlení je dávka státní sociální podpory, prostřednictvím které stát přispívá na náklady na bydlení jednotlivcům a rodinám s nízkými příjmy. Nárok na tuto dávku má vlastník nebo nájemce přihlášený v bytě k trvalému pobytu, jestliže 30 % jeho příjmů (příjmů rodiny) nestačí k pokrytí nákladů na bydlení a zároveň těchto 30 % příjmů rodiny je nižších než příslušné normativní náklady stanovené zákonem[2]. Výplata příspěvku na bydlení je časově omezena na 84 měsíců v období posledních deseti let[3]. Toto omezení neplatí pro domácnosti, ve kterých bydlí osoby starší 70 let a pro osoby se zdravotním postižením, které bydlí ve zvláště upravených nebo pro ně postavených bytech[4]. Lux[5] zdůrazňuje, že příspěvek na bydlení není jen sociální dávkou, ale zároveň se stává plnohodnotným nástrojem bytové politiky.

Doplatek na bydlení je dávka, kterou vyplácí stát na podporu a udržení bydlení. Jedná se o dávku pomoci v hmotné nouzi[6]. Nárok na doplatek na bydlení vzniká těm, jejichž příjmy jsou nižší než zákonem stanovené životní minimum (resp. existenční minimum). Tato dávka řeší nedostatek příjmů k uhrazení nákladů na bydlení v případech, kdy nestačí vlastní příjmy osoby či rodiny, a to včetně příspěvku na bydlení ze systému státní sociální podpory, pokud na něj má osoba či rodina nárok. Doplatek na bydlení lze poskytnout i na jinou než nájemní, vlastnickou a družstevní formu bydlení. Za takovou se považuje zejména podnájem, ubytovna, ubytování v azylovém domě, v domovech pro seniory, domovech pro osoby se zdravotním postižením, domovech se zvláštním režimem a v chráněném bydlení. Tato dávka je od roku 2011 omezena maximální hranicí uznatelných výdajů na bydlení a to ve výši normativních nákladů podle zákona o státní sociální podpoře.

Příspěvek na zvláštní pomůcku, poskytovaný na základě zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, v sobě slučuje několik dříve poskytovaných klíčových příspěvků pro osoby se zdravotním postižením (příspěvek na pořízení zvláštní pomůcky, na úpravu bytu) a je určen k pořízení potřebného vybavení pro těžce postižené osoby. Nárok na tento příspěvek má osoba s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, těžkým sluchovým postižením nebo těžkým zrakovým postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (zdravotní stav trvá nebo bude trvat déle než 1 rok), a její zdravotní stav nevylučuje přiznání tohoto příspěvku. Seznam diagnóz pro přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku je uveden v příloze č. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením.

Mimořádné výhody pro těžce zdravotně postižené občany, tedy průkazy ZTP, jsou určeny osobám starším 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se posuzuje podle § 9 odst. 3 zákona č 329/2011 Sb. Podle druhu a stupně postižení jsou poskytovány mimořádné výhody I. až III. stupně (I. průkaz TP, II. průkaz ZTP, III. průkaz ZTP/P). Z průkazu vyplývají některé výhody, např. doprava MHD zdarma, sleva na dopravu, bezplatné užití dálnic, vyhrazená místa k parkování, slevy na vstupy apod. podle druhu a stupně postižení.

Osobám se zdravotním postižením jsou vydávány parkovací znaky, speciální označení vozidel (např. parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením dle § 67 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), jízdy na zpoplatněných komunikacích apod.. Tato činnost nepatří do kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí (ani krajských poboček ÚP), ale Ministerstva dopravy. Parkovací znaky vydávají obecní úřady obcí s rozšířenou působností.

[1] § 20 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

[2] §26 Zákona č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2013. [cit. 2013-18-11]. Dostupný z:<http://www.mpsv.cz/cs/2#dsp>.

[4] Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23

[5] LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94

[6] Podle Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), je moderní formou pomoci osobám s nedostatečnými příjmy motivující tyto osoby k aktivní snaze zajistit si prostředky k uspokojení životních potřeb. Je jedním z opatření, kterými Česká republika bojuje proti sociálnímu vyloučení. Upravuje systém dávek pomoci v hmotné nouzi, jímž zabezpečuje osobu či rodinu, která nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost. Současně si tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit a vyřešit tak svou nelehkou situaci vlastním přičiněním.

Dávkami, kterými se řeší pomoc v hmotné nouzi, jsou (§ 4 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi):

• příspěvek na živobytí

• doplatek na bydlení

• mimořádná okamžitá pomoc

O dávkách pomoci v hmotné nouzi rozhodují a vyplácejí je příslušné krajské pobočky Úřadu práce ČR.

Ke zlepšení nepříznivé sociální situace občanů není směrována pouze finanční pomoc v rámci poskytování dávek, ale též vlastní sociální práce sociálních pracovníků na obcích, kteří se zaměřují také na ostatní potřeby občanů. Působnost obecního úřadu III. typu v oblasti sociální práce je upravena zákonem o sociálních službách. Vede k řešení nepříznivé sociální situace a k sociálnímu začleňování osob ohrožených sociálním vyloučením. Zákon o hmotné nouzi upravuje řešení životní situace obecním úřadem II. typu a újezdním úřadem formou sociální práce u osob nacházejících se v hmotné nouzi. Obce obdržely metodické pokyny, jak mohou tuto sociální práci na svém území realizovat.

Otevřená metoda koordinace[1] (Open Method of Coordination) zahrnuje nový postoj k sociální ochraně, společnou identifikaci problémů na komunitní úrovni a určující cíle adaptace a rozvoje sociálních systémů na různých úrovních.

[1] HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109

Napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou vyloučením ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky, způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.

Služby sociální prevence (§ 53 a násl. zákona o sociálních službách) jsou: raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny, služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity, terénní programy a sociální rehabilitace.

Pomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v co nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav jim zajistit důstojné prostředí a zacházení (§ 38 zákona o sociálních službách).

Mezi tyto služby se řadí: osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová péče, průvodcovské a předčitatelské služby, podpora samostatného bydlení, odlehčovací služby, centra denních služeb, denní stacionář, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče.

Pečovatelská služba (§ 40 zákona o sociálních službách) – terénní či ambulantní služba poskytovaná seniorům a dalším osobám, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje ve vymezeném čase v domácnosti klienta. Služba se poskytuje, až na výjimky uvedené v zákoně o sociálních službách, za úhradu.

Centra denních služeb (§ 45 zákona o sociálních službách) – poskytují ambulantní služby ve specializovaných zařízeních s cílem posílit samostatnost a soběstačnost potřebných osob se zdravotním postižením, chronickým onemocněním či osob se sníženou soběstačností z důvodu věku, v případě, že jejich situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Potřební lidé mohou tuto službu (v minulosti známou také jako domovinka či centra osobní hygieny) využívat občas i pravidelně v průběhu dne, přičemž je jim zajištěna pomoc např. při osobní hygieně, v oblasti stravování, s vyřízením osobních záležitostí, případně jsou nabízeny výchovné, vzdělávací, aktivizační a sociálně terapeutické aktivity. Služba je poskytována za úhradu.

Denní, týdenní stacionáře (§ 46 a § 47 zákona o sociálních službách) – služba je zaměřená na podporu lidí vyžadující pravidelnou pomoc jiné osoby. Rozdíl, v porovnání se službou centra denních služeb, spočívá zejména v intenzitě pomoci, respektive v míře závislosti uživatelů služby.

Systém stacionářů a denních center mj. umožňuje pečujícím osobám účastnit se např. také pracovního procesu. Služba se poskytuje za úhradu.

Odlehčovací služby pobytové (§ 44 zákona o sociálních službách) – umožňují rodinným pečovatelům čas k odpočinku a odlehčení od náročné sociální péče. Odlehčovací služby směřují výhradně tam, kde je potřeba celodenní péče o osobu blízkou se zdravotním postižením, nemocnou nebo o seniora v určité fázi bezmocnosti. Odlehčovací služba přijímá seniora jen na omezenou dobu.

Domovy pro seniory (§ 49 zákona o sociálních službách) – pobytové zařízení, poskytující sociální službu osobám se sníženou soběstačností, zejména z důvodu věku. Nabízí ubytování v zařízeném pokoji, jedno – i vícelůžkovém, celodenní stravování, zajištění úklidu, praní prádla a ošetřovatelskou péči. Cílem péče je jednoznačně kvalita života klienta. Současný stav klientů poukazuje na potřebu rozvinout spolupráci se zdravotními pojišťovnami a posílit morální a finanční odpovědnost – spoluúčast blízkých, a tuto skutečnost zakotvit do legislativy. Služba se poskytuje za úhradu.

Domovy se zvláštním režimem (§ 50 zákona o sociálních službách) – pobytová služba s celoročním provozem, která je poskytována lidem, jejichž soběstačnost je snížena z důvodu chronického duševního onemocnění, závislosti na návykových látkách, případně trpí Alzheimerovou chorobou či jiným typem demence. Služba je nabídkou podobná službám domova pro seniory. Je přizpůsobena specifickým potřebám uživatelů. Služba se poskytuje za úhradu.

Sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče (§ 52 zákona o sociálních službách) – jedná se o nemocnice, léčebny dlouhodobě nemocných, psychiatrické léčebny aj. Uvedená pobytová služba je poskytována lidem, kteří aktuálně již nevyžadují ústavní zdravotní péči, nicméně se neobejdou bez pomoci jiné osoby a zároveň je nelze propustit z tohoto ústavního zdravotnického zařízení, protože jim není zabezpečena potřebná následná péče v domácím prostředí či zařízení sociálních služeb. Služba je poskytována do doby, než je uživateli zajištěna pomoc jiné osoby (např. rodinní příslušníci) či poskytována odpovídající sociální služba. Dříve se touto situací zabýval institut sociální hospitalizace.

Za tuto péči je osoba povinna platit úhradu podle stejných principů, jako by jí byly poskytovány sociální služby v zařízeních sociálních služeb. Zdravotní péče poskytovaná těmto osobám je hrazena z veřejného zdravotního pojištění.[1]

[1] § 64 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

Sociální poradenství (§ 37 zákona o sociálních službách) poskytuje informace přispívající k řešení nepříznivé sociální situace. Sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb.

Odborné sociální poradenství se zaměřuje na potřeby jednotlivých sociálních skupin osob v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, v poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí a zahrnuje též sociální práci s osobami se specifickými potřebami. Součástí odborného poradenství jsou i půjčovny kompenzačních pomůcek.

Odborné sociální poradenství poskytují dva typy poraden:

Občanské poradny - poskytují nezávislé, odborné, nestranné a bezplatné sociálně odborné poradenství v 18 právních oblastech a upozorňují příslušné státní a místní orgány na nedostatky legislativy a na neřešené problémy občanů.

Poradny pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy – poskytují psychologické, psychosociální a sociálně právní poradenství jednotlivcům, partnerským párům, snoubencům, manželům a rodinám, které se nacházejí v náročném životním období. Poradenství je zaměřeno na zvládání potíží v mezilidských vztazích, osobních a rodinných problémů, generačních sporů, rozvodů a porozvodových těžkostí, styku s dětmi, žárlivosti, nevěry, závislostí v rodině a obtíží v intimním soužití.

V případě vzniku nové sociální služby je předpokladem finanční podpory provozování služby začlenění do komunitního plánu příslušné obce a střednědobého plánu sociálních služeb kraje (§ 94 a § 95 zákona o sociálních službách). Tento požadavek se netýká bytového fondu – například výstavby bytů zvláštního určení (podporovaných bytů). Neznalost typologie služeb může vést k pochybení v případě povolování staveb ze strany stavebního úřadu.

Objekty pro poskytování pobytových sociálních služeb jsou vzhledem k účelu a formě klasifikovány jako občanská vybavenost. Objekty pro bydlení se do kategorie občanské vybavenosti neřadí. Z výše uvedených skutečností je patrné, že je důležité ze strany investorů včasně skutečnost připravovaného záměru konzultovat na příslušném stavebním úřadě. Na těchto jednáních je vhodná účast odborníka, který řeší sociální problémy správního obvodu. Většinou se jedná o školené odborníky odboru sociálních věcí, kteří se procesům komunitního plánování na obci věnují.[1]

Předpokládá se, že pokud budou v budoucnu vznikat nové sociální služby, bude nezbytná jejich finanční podpora v rámci území, na kterém bude služba realizována.

Tak, jak běžná komerční sféra v oblasti marketingu oceňuje dobré zboží kvalitou, tak také současná terminologie sociálních služeb mluví o kvalitě života, která úzce souvisí s oblastí sociálních služeb a jejich kvalitou. Oproti označení „dobrý“ budí slovo „kvalitní“ dojem hodnocení jaksi objektivního a samo o sobě často znamená vysokou jakost („kvalitu“). Z pohledu obce je role hodnotitele úzce spojena s pozicí koordinátora/koordinátorky komunitního plánování na obcích III. typu. Jeho úkolem je aktivně získávat informace o kvalitě poskytovaných služeb ve všech zařízeních, které jsou v obci, na území obce s rozšířenou působností, nehledě na zřizovatele. Dále by měl koordinátor kontaktovat služby a vyjasňovat si s nimi jejich možnosti, získávat je, aby se zapojili do procesů komunitního plánování. K dobré sociální politice obce patří také bydlení a jeho plánování.

[1] Nejčastějším problémem je názvosloví, kdy investor používá v předložené dokumentaci pojem „domov důchodců“. Pracovníci stavebních úřadů, kteří nejsou s typologií služeb seznámení, mohou následně vydat chybné rozhodnutí, které je v rozporu s přípustným využitím v území. Stavebním úřadem povolená stavba domova důchodců – domova pro seniory v území občanské vybavenosti je z pohledu stavebního zákona v pořádku. Může ale nastat situace, že daná služba nebude zaregistrována dle zákona o sociálních službách nebo nebude finančně podpořena (nebude provozuschopná), tím nedojde k naplnění účelu stavby a následně dochází k porušení stavebního zákona.

Byty zvláštního určení jsou malometrážní byty v domech s pečovatelskou službou a bezbariérové byty. Jsou určeny především pro občany, kteří pobírají starobní důchod a pro občany, kteří jsou plně invalidní a jejichž celkový stav je takový, že nepotřebují komplexní péči a jejichž zdravotní stav a věk jim umožňuje vést poměrně samostatný život. Náš současný legislativní systém však podporuje bydlení sociálně slabších skupin pouze částečně.

Oblast bydlení sociálně slabších skupin by se v budoucnu měla stát významnou složkou v rozvoji územních správních obvodů obcí s rozšířenou působností. Uspokojení potřeb v oblasti bydlení je klíčovou funkcí samostatné působnosti obce, tak jak to definuje zákon č. 128/2000 Sb., o obcích. § 35, odstavec 2 a § 38 ukládá obcím povinnost pečovat o zachování rozvoje svého majetku. Diferencované potřeby se projevují zejména na místní úrovni, zde je v realizační fázi úloha obce nezastupitelná. Východiskem je komplexní řešení bytové politiky v celém území správního území, včetně nastavení systému nízkonákladového či vícestupňového bydlení.

Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky každoročně dotačně podporuje výstavbu podporovaných bytů na území České republiky, sloužících k poskytování sociálního bydlení pro seniory a osoby, které mají ztížený přístup k bydlení v důsledku zvláštních potřeb, které vyplývají z jejich nepříznivé sociální situace, věku, zdravotního stavu nebo sociálních okolností jejich života.

Domy s pečovatelskou službou - byty zvláštního určení, nájemní byty měst a obcí, ideální řešení pro zajištění péče pro „soběstačnější seniory“. Prostřednictvím pečovatelské služby je zajišťována potřebná péče. Chybí však zákonná návaznost na další stupeň sociální služby. V případě dlouhodobějšího zhoršení zdravotního stavu dochází k neschopnosti pečovatelské služby péči zajišťovat, tento závazek nepřebírá rodina a není kontinuálně řešena následná potřeba odchodu do sociálního zařízení s 24 hodinovou péčí.

Chráněné, komunitní bydlení je v České republice málo známou formou bydlení. Senioři zde žijí jednotlivě, nebo ve dvojicích. Interiéry bytů jsou upraveny požadavkům bydlení pro seniory. Je třeba podotknout, že tato forma bydlení je levnější, než v domovech pro seniory.

Domy s pečovatelskou službou, chráněné bydlení a komunitní bydlení nabízí menší byty, ve kterých jsou poskytovány sociální služby terénní formou a tvoří tak přechod mezi tzv. individuálním a institucionálním bydlením.

Dává možnost, která zatím v našem právním řádu chyběla. Člověk má v očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat možnost projevit vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem (§ 38 NOZ). Soud může změnit nebo zrušit předběžné prohlášení jen ve výjimečném případě, pokud se změní okolnosti zjevně tak podstatným způsobem, že člověk, který prohlášení učinil, by je za takových okolností neučinil nebo by je učinil s jiným obsahem, a při zachování původního znění by člověku, který prohlášení učinil, hrozila závažná újma. Před vydáním rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož prohlášení rozhoduje, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí (§ 43 NOZ). Soud bude přihlížet i k prohlášení nebo jeho odvolání, pokud by bylo sice neplatné, ale není důvod pochybovat o vůli toho, kdo je učinil (§ 44 NOZ).

Poskytuje se na základě smlouvy mezi podporovaným a podpůrcem. Smyslem smlouvy o nápomoci je poskytnout podporu člověku, kterému duševní postižení působí potíže při rozhodování, aby mohla být zachována plná svéprávnost a nemusel být ustanovován opatrovník. Ve smlouvě se podpůrce zavazuje, že bude se souhlasem podporovaného přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje a že mu bude nápomocen radami. Podpůrců může být i více (§ 45 a § 46 odst. 1 NOZ). Smlouva musí být schválená soudem, teprve pak nabývá účinnosti. Může být uzavřena v písemné formě a předložena soudu nebo může být uzavřena ústně před soudem. Smlouva o nápomoci nezakládá právo podpůrce zastupovat podporovaného, tedy právo jednat osobně jeho jménem.

Má charakter dohody. Zastoupení členem domácnosti se uplatní, pokud člověku brání duševní porucha právně jednat a nemá jiného zástupce. Při smlouvě o nápomoci si podporovaný sám vybírá podpůrce z neohraničeného okruhu osob a podpůrce nemá právo jej zastupovat (jednat osobně jménem podporovaného), zatímco v případě zastoupení členem domácnosti zákon stanoví konkrétní okruh osob[1], které jsou oprávněné zastupovat dospělého člověka nezpůsobilého právně jednat.

Je-li uzavřena smlouva o nápomoci při rozhodování, vztahuje se možnost tohoto zastoupení jen na oblasti, ve kterých zastoupený není způsobilý právně jednat. Pro vznik zastoupení musí dát zástupce zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat, a srozumitelně mu vysvětlit povahu a následky zastoupení. Odmítne-li to člověk, který má být zastoupen, zastoupení nevznikne. K odmítnutí přitom postačí schopnost projevit přání (§ 49 odst. 2 NOZ). I v případě zastoupení členem domácnosti je potřeba schválení soudem. Soud je povinen s vyvinutím potřebného úsilí zjistit názor zastoupeného, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si zastoupený zvolí (§ 50 NOZ). Zastoupení zaniká, pokud se jej zástupce vzdá nebo pokud zastoupený odmítne, aby ho zástupce dále zastupoval, k odmítnutí opět postačí schopnost projevit přání. Zastoupení zaniká také, pokud soud jmenuje zastoupenému opatrovníka (§ 54 NOZ).

Zástupce dbá o ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv i o to, aby způsob jeho života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním představám a přáním zastoupeného (§ 51 NOZ). Zastoupení se vztahuje jen na obvyklé záležitosti, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného. Zástupce tak může nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném pro obstarání obvyklých záležitostí. S peněžními prostředky na účtu zastoupeného může nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím měsíčně výši životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.

Zástupce není oprávněn udělit souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými následky (§ 52 NOZ).

Zákon počítá s možností, že zastoupený může mít více zástupců. Pokud tomu tak je, může jednat jen jeden z nich, nebo mohou jednat společně. Jednalo-li by však vůči další osobě více zástupců společně a odporovali si, nepřihlíží se k projevu žádného z nich (§ 53 NOZ).

Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebám i k podnětům osob blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi (§ 62 NOZ).

[1] Zastupovat jej může jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která s ním žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky (podle § 49 odst. 1).

Pokud soud nenalezne žádnou vhodnou osobu, kterou by ustanovil opatrovníkem, jmenuje jako veřejného opatrovníka obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnickou osobu zřízenou touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu. Zákon výslovně stanoví, že jmenování veřejného opatrovníka není vázáno na jeho souhlas.

Po účinnosti zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který zavedl poskytování sociálních služeb na smluvním základě, vyvstala nutnost, aby se zařízení či jejich zaměstnanci z důvodu střetu zájmů vzdali opatrovnictví, pokud jej vykonávali pro své klienty. Nově je však výslovně stanoveno, že opatrovníkem nelze jmenovat provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení (§ 63 NOZ).

Obce často nejsou a nemohou být připraveny ani po finanční, ani po odborné stránce na výkon opatrovnictví. Tuto situaci by měl řešit zvláštní zákon týkající se veřejného opatrovnictví, na který odkazuje § 471 odst. 2 návrhu občanského zákoníku. Jeho účinnost se předpokládá od roku 2016. V budoucnu se předpokládá poskytnutí finanční podpory obcím, které tuto činnost vykonávají.

Úlohou opatrovníka je starat se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy. Opatrovník také dbá o zdravotní stav opatrovance. Aby mohl tyto úlohy dobře plnit, musí udržovat s opatrovancem vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelný kontakt a projevovat o opatrovance skutečný zájem.

Podle nového občanského zákoníku může mít člověk více opatrovníků, pokud je součástí zastupování také správa majetku. Může tak být jmenován opatrovník pro správu jmění, nebo jeho části, a vedle toho opatrovník pro osobní záležitosti. Zastupovat člověka před soudem může jen opatrovník pro osobní záležitosti (opatrovník „osoby“). Opatrovníci mohou jednat samostatně nebo společně.

Soud by měl v rozhodnutí vymezit rozsah práv a povinností každému opatrovníkovi. Potom mohou jednat samostatně. Pokud jmenuje více opatrovníků a nerozhodne, ve kterých záležitostech je každý z nich způsobilý právně jednat za opatrovance samostatně, jsou opatrovníci povinni jednat společně (§ 464 NOZ). Opatrovník od zastoupeného nemůže požadovat odměnu. Odměnu lze přiznat jen za správu jmění. O její výši rozhodne soud s přihlédnutím k nákladům správy, k hodnotě spravovaného majetku, k výnosům z něho a k časové i pracovní náročnosti správy (§ 462 NOZ). Veřejný opatrovník vykonává tuto činnost jako svoji profesi, za kterou je placen. Zákon však upřednostňuje jmenování opatrovníkem osobu opatrovanci blízkou. Soud může, odůvodňují-li to okolnosti, opatrovníkovi uložit, aby se v přiměřeném rozsahu pojistil pro případ, že při výkonu své funkce způsobí opatrovanci nebo jiné osobě škodu (§465 odst. 2 NOZ).

Opatrovník nemůže za opatrovance právně jednat ve věcech vzniku a zániku manželství, výkonu rodičovských povinností a práv a v oblasti závěti (sepsání pořízení pro případ smrti nebo prohlášení o vydědění a jejich odvolání, § 458 NOZ).

Opatrovník nesmí bez souhlasu soudu:

1. zavázat opatrovance k plnění některému z členů opatrovnické rady nebo osoby tomuto členu blízké,
2. nabýt pro opatrovance nemovitou věc nebo podíl na ní, ani opatrovancovu nemovitou věc nebo podíl na ní zcizit či zatížit,
3. nabýt pro opatrovance obchodní závod, podíl na obchodním závodu nebo podíl na právnické osobě, ani tento majetek zcizit nebo zatížit; to neplatí, jedná-li se o nabytí účastnických nebo podobných cenných papírů zajišťujících bezpečný výnos,
4. uzavřít za opatrovance smlouvu zavazující ho k trvajícímu nebo opakovanému plnění na dobu delší než tři roky,
5. odmítnout dědictví nebo jiné plnění z pozůstalosti,
6. zavázat opatrovance k bezúplatnému plnění jiné osobě, ledaže se jedná o dar poskytnutý k obvyklé příležitosti podle zásad slušnosti v přiměřeném rozsahu a opatrovanec je schopen úsudku a projevil s darem souhlas.

Opatrovník nesmí, bez souhlasu soudu, naložit s majetkem opatrovance, jedná-li se o:

1. nabytí nebo zcizení majetku v hodnotě převyšující částku odpovídající pětisetnásobku životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu,
2. nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu polovinu opatrovancova majetku, ledaže tato polovina představuje hodnotu jen nepatrnou a nejedná se o věc, která je pro opatrovance věcí zvláštní obliby,
3. přijetí nebo poskytnutí půjčky, úvěru nebo jistoty v hodnotách uvedených pod písmeny a) nebo b).

Soud si před rozhodnutím podle § 483 odst. 1 až 3 NOZ vyžádá stanovisko opatrovnické rady. Nesdělí-li opatrovnická rada soudu stanovisko v přiměřené lhůtě, potom soud rozhodne sám (§ 483 odst. 4 NOZ).

K vyšší ochraně práv a zájmů zastoupeného, je-li mu ustanoven opatrovník, zavádí nový občanský zákoník možnost ustanovení opatrovnické rady. Jde o skupinu osob z nejbližšího okolí zastoupeného, která má doplnit a vyvážit činnost opatrovníka. Soud volbu členů opatrovnické rady neschvaluje, může však na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu prohlásit volbu za neplatnou, došlo-li při ní k porušení zákona takovým způsobem, že v důsledku toho hrozí opatrovanci újma. V takovém případě soud bez zbytečného odkladu nařídí novou volbu tohoto člena opatrovnické rady, nebo jeho náhradníka (§ 476 NOZ).

Nově občanský zákoník počítá i s činností právnických osob, jejichž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů. I tato právnická osoba má právo navrhnout, aby byla svolána schůze k ustavení opatrovnické rady. Právnická osoba, jejíž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů, která působí v České republice nepřetržitě alespoň tři roky a byla s opatrovancem v pravidelném spojení alespoň tři měsíce, má právo účastnit se schůze k ustavení opatrovnické rady, být členem opatrovnické rady nebo se účastnit jejího zasedání a navrhnout soudu, aby rozhodnutí opatrovnické rady zrušil a nahradil je svým rozhodnutím. Neuplatňuje-li však tato právnická osoba svá práva v souladu se zájmy opatrovance, soud jí tato práva na návrh opatrovance, opatrovníka nebo členů opatrovnické rady odejme (§ 484 NOZ).

Opatrovnická rada musí mít alespoň tři členy (§ 474 NOZ). Předpoklady pro členství v opatrovnické radě jsou obdobné jako předpoklady pro výkon opatrovnictví. Členem opatrovnické rady může být jen osoba, která o opatrovance osvědčí dlouhodobý a vážný zájem, a to i do budoucna, a jejíž zájmy neodporují zájmům opatrovance (§ 473 odst. 2 NOZ). Opatrovnická rada je schopna se usnášet za přítomnosti většiny členů, pokud má však jen tři členy, vyžaduje se přítomnost všech. Rozhodnutí přijímá opatrovnická rada většinou hlasů přítomných členů (§ 474 NOZ). Člen opatrovnické rady je volen na dobu neurčitou. Opatrovník nemůže být členem opatrovnické rady (§ 473 odst. 2 NOZ). Člen opatrovnické rady může ze své funkce odstoupit. Odstoupení je účinné doručením písemného oznámení opatrovníkovi a soudu. Odstoupení oznámí dalším členům opatrovnické rady. Soud může odvolat z funkce člena opatrovnické rady na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu, pokud člen opatrovnické rady závažně nebo opakovaně poruší své povinnosti, ztratí-li o opatrovance zájem nebo ocitnou-li se jeho zájmy opakovaně v rozporu se zájmy opatrovance. Při zániku funkce člena opatrovnické rady opatrovník nebo předseda opatrovnické rady zařídí volbu nového člena (§ 477 NOZ).

Opatrovnická rada zasedá nejméně jednou za rok. K zasedání ji svolá její předseda nebo opatrovník, jinak kterýkoli člen opatrovnické rady, popřípadě soud na návrh osoby, která osvědčí vážný zájem o opatrovance, anebo i bez návrhu. Opatrovnická rada přizve na zasedání opatrovance i opatrovníka. O schůzi se pořizuje zápis, který se doručuje opatrovníkovi a soudu (§ 478 NOZ). Opatrovnická rada na svém pravidelném zasedání projedná zprávu opatrovníka o jeho činnosti v záležitostech opatrovance, vyjadřuje se k soupisu jmění opatrovance a k vyúčtování jeho správy i k vyúčtování případné odměny opatrovníka za správu jmění.

Nejsou stále stanoveny podmínky pro výkon veřejného opatrovníka. Neexistuje řádná metodická průprava pracovníků, kteří tuto roli na obcích zastávají. Systém trpí rigiditou. Veřejný opatrovník s ohledem na rozsah činností, které zároveň na obci vykonává, často uplatňuje paternalistický přístup, nerespektuje preference opatrovanců, vystupuje z pozice síly a autority. Veřejný opatrovník by se měl starat jen o takové úkony, které jsou ze své podstaty právními. Jedná se například o platbu za nákup nebo zařízení pečovatelské či sociální služby opatrovanci.

Bez souhlasu opatrovnické rady totiž nesmí opatrovník rozhodnout o změně bydliště opatrovance nebo o umístění opatrovance do uzavřeného ústavu nebo podobného zařízení (co může být vykládáno i jako domov se zvláštním režimem) v případě, kdy to zdravotní stav opatrovance zjevně nevyžaduje (§ 480 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Použité zdroje:

ČEBIČOVÁ R., CHÁBOVÁ R., JOHNOVÁM., KOŘÍNKOVÁ D., ŠKOPOVÁ V., Manuál "Dobrá praxe opatrovnictví a poskytování podpory při právních úkonech a při rozhodování"1. vydání, Praha 2013 ISBN 978-80-7421-053-2

HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0.

Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2015. [cit. 2015-18-05]. Dostupný z:< http://portal.mpsv.cz/soc/ssp/obcane>.

PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9.

PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha: ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů,

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 89/2012, občanský zákoník.

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních.

Přídavek na dítě (§ 17 – § 19 zákona o SSP) je základní, dlouhodobou dávkou, poskytovanou rodinám s dětmi, která jim pomáhá krýt náklady spojené s výchovou a výživou nezaopatřených dětí

Nárok na přídavek na dítě má nezaopatřené dítě, které žije v rodině, jejíž rozhodný příjem je nižší než 2,4násobek částky životního minima rodiny. Pro nárok na dávku se posuzuje příjem za předchozí kalendářní rok. Za příjem se považuje i rodičovský příspěvek.

Přídavek je vyplácen ve třech výších podle věku nezaopatřeného dítěte:

• do 6 let výše 500 Kč,
• od 6 do 15 let 610 Kč,
• od 15 do 26 let 700 Kč.

Nárok na rodičovský příspěvek (§ 30 a § 31 zákona o SSP) má rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, a to až do vyčerpání celkové částky 220 000 Kč, nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte.

Pro stanovení nároku a výše rodičovského příspěvku je rozhodující výše denního vyměřovacího základu pro stanovení peněžité pomoci v mateřství nebo nemocenské v souvislosti s porodem nebo převzetím dítěte podle zákona o nemocenském pojištění. Jestliže alespoň jednomu z rodičů v rodině lze stanovit k datu narození nejmladšího dítěte 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu, rodič si může volit výši a tím i délku pobírání rodičovského příspěvku. V případě, že denní vyměřovací základ lze stanovit u obou rodičů, vychází se z toho, který je vyšší.

Maximální měsíční výše rodičovského příspěvku se stanoví ve vazbě na denní vyměřovací základ: pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu je nižší nebo rovno 7 600 Kč, rodičovský příspěvek může činit nejvýše 7 600 Kč; pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu převyšuje 7 600 Kč, je výše rodičovského příspěvku omezena touto částkou, maximálně však výše rodičovského příspěvku může činit 11 500 Kč měsíčně.

Rodič si může volit výši rodičovského příspěvku až do částky 7 600 Kč také v případě, když ke dni narození nejmladšího dítěte v rodině nelze stanovit denní vyměřovací základ jen proto, že během pobírání rodičovského příspěvku z titulu péče o dříve narozené dítě uplynula podpůrčí doba pro nárok na peněžitou pomoc v mateřství a nárok na rodičovský příspěvek na nejmladší dítě v rodině vzniká bezprostředně po nároku na rodičovský příspěvek náležející na starší dítě.

Pokud ani jednomu z rodičů nelze uvedený vyměřovací základ stanovit, náleží rodičovský příspěvek v pevných měsíčních částkách 7 600 Kč do konce 9. měsíce věku a následně ve výši 3 800 Kč do 4 let věku dítěte.

Pokud v rodině dojde ke změně osob, které jsou posuzovány jako rodiče, a dojde-li tím ke „vzniku“ nebo změně výše denního vyměřovacího základu, stanoví se rodičovský příspěvek od následujícího kalendářního měsíce podle nově splněných podmínek.

Volbu výše rodičovského příspěvku je oprávněn provést jen rodič, který uplatnil nárok na rodičovský příspěvek, měnit tuto volbu lze jedenkrát za tři měsíce, a to i v případě, že došlo u rodičovského příspěvku ke změně oprávněné osoby.

Podmínka trvalého pobytu a bydliště na území České republiky musí být splněna u oprávněné osoby a u dítěte zakládajícího nárok na rodičovský příspěvek.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou, a rodičovský příspěvek náleží i v kalendářním měsíci, ve kterém:

• se dítě narodilo,
• rodič měl po část měsíce z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem,
• osoba dítě převzala do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu,
• dítě dovršilo věk 4 let, do kterého náleží rodičovský příspěvek,
• dítě nebo rodič zemřeli,
• rodič převzal do péče vlastní dítě, které předtím bylo na základě rozhodnutí příslušného orgánu svěřeno do péče jiné osoby nebo bylo umístěno v ústavu nebo bylo více než 3 kalendářní měsíce v péči zdravotnického zařízení.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou a rodičovský příspěvek náleží i v případech, kdy:

• dítě mladší 2 let navštěvuje jesle nebo jiné obdobné zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 46 hodin v kalendářním měsíci,
• dítě pravidelně navštěvuje léčebně rehabilitační zařízení nebo mateřskou školu nebo její třídu zřízenou pro zdravotně postižené děti či jesle se zaměřením na vady zraku, sluchu, řeči a na děti tělesně postižené a mentálně retardované v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně,
• zdravotně postižené dítě pravidelně navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 6 hodin denně,
• dítě navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně, pokud jeho oba rodiče nebo osamělý rodič jsou osobami závislými na pomoci jiné osoby ve stupni III a IV,
• rodič zajistí péči o dítě jinou zletilou osobou v době, kdy je výdělečně činný nebo studuje.

Příjem rodiče není sledován. Při nároku na výplatu rodičovského příspěvku může rodič výdělečnou činností zlepšovat sociální situaci rodiny. Nezkoumá se ani nárok na podporu v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci.

Jestliže v rodině jeden z rodičů má z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem, rodičovský příspěvek mu náleží, pouze je-li vyšší než dávky nemocenského pojištění. V tomto případě je doplacen rozdíl mezi rodičovským příspěvkem a uvedenými dávkami.

Pokud se v rodině narodí další dítě, nárok na rodičovský příspěvek na starší dítě zaniká, a to i v případě, že na narozené dítě náleží rodičovský příspěvek ihned od narození ve stejné výši, v jaké náleží doposud na starší dítě. Změnu je nezbytné ohlásit příslušnému orgánu, aby nevznikl přeplatek na dávce.

Pokud byl rodiči vyplacen rodičovský příspěvek a přitom nesplnil podmínky pro výplatu příspěvku, je rodič povinen vrátit příslušnému úřadu vyplacené částky za období, kdy mu rodičovský příspěvek nenáležel.

Příspěvek na bydlení (§ 24 – § 28 zákona o SSP) přispívá na krytí nákladů na bydlení rodinám či jednotlivcům s nízkými příjmy.

Poskytování příspěvku podléhá testování příjmů rodiny za předchozí kalendářní čtvrtletí. Za příjem se považují i přídavek na dítě a rodičovský příspěvek.

Na příspěvek na bydlení má nárok vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě přihlášen k trvalému pobytu, jestliže jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35), a zároveň součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35) není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.

Náklady na bydlení tvoří u nájemních bytů nájemné a náklady za plnění poskytované v souvislosti s užíváním bytu, u družstevních a bytů vlastníků srovnatelné náklady, vyčíslené v zákoně o SSP. Plus u všech bytů náklady za energie, vodné a stočné, odpady, vytápění. Pro nárok a výši příspěvku se berou v úvahu průměrné náklady zaplacené za předchozí kalendářní čtvrtletí.

Normativní náklady na bydlení jsou stanoveny jako průměrné náklady na bydlení podle velikosti obce a počtu členů domácnosti. Zahrnují pro nájemní byty částky nájemného, v souladu se zákonem o nájemném a pro družstevní byty a byty vlastníků obdobné náklady. Dále jsou do nich zahrnuty ceny služeb a energií. Normativní náklady na bydlení jsou propočítány na přiměřené velikosti bytů pro daný počet osob v nich trvale bydlících.

Výše příspěvku na bydlení se stanoví jako rozdíl mezi náklady na bydlení (normativními náklady na bydlení) a násobkem rozhodného příjmu a koeficientu 0,30 (v Praze 0,35).

Právní úprava od 1. 1. 2015 (dítě narozené nebo převzaté do trvalé péče od 1. 1. 2015)

Porodné (§ 44 – § 46 zákona o SSP) je dávka poskytovaná v závislosti na výši příjmu, kterou se rodině s nízkými příjmy jednorázově přispívá na náklady související s narozením prvního nebo druhého živého dítěte.

Nárok na porodné je vázán na stanovenou hranici příjmů v rodině, která v kalendářním čtvrtletí předcházejícím kalendářnímu čtvrtletí, ve kterém se dítě narodilo, musí být nižší než 2,7násobek životního minima rodiny. Do rozhodného příjmu se nezapočítává rodičovský příspěvek a přídavek na dítě.

Porodné náleží ženě, která porodila své první nebo druhé živé dítě. Jestliže žena, která dítě porodila, zemřela, splnila podmínky nároku na porodné a dávka jí nebo jiné osobě nebyla vyplacena, má na porodné nárok otec dítěte.

Nárok na porodné má rovněž osoba, která převzala dítě mladší jednoho roku do trvalé péče nahrazující péči rodičů, za stejných podmínek (rozhodný příjem rodiny do 2,7násobku životního minima, první nebo druhé dítě).

Porodné náleží v rodině pouze dvakrát, a to buď na první nebo druhé živě narozené dítě nebo na první nebo druhé dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů.

Porodné je stanoveno pevnou částkou a činí 13 000 Kč na první dítě a 10 000 Kč na druhé dítě.

Touto jednorázovou dávkou se přispívá na náklady spojené s vypravením pohřbu. Pohřebné je stanoveno pevnou částkou ve výši 5 000 Kč. Příjem rodiny se netestuje.

Pohřebné náleží osobě, která vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti, nebo osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte, a to za podmínky, že zemřelá osoba (s výjimkou mrtvě narozeného dítěte) měla ke dni úmrtí trvalý pobyt na území ČR (§ 47 a § 48 zákona o SSP).

Příspěvek na péči[1] se stal novým nástrojem zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (§ 7 a násl.), vedoucí k posílení samostatného rozhodování uživatele služby o rozsahu a formě pomoci či podpory. Příspěvek na péči náleží těm, kteří jsou především z důvodu nepříznivého zdravotního stavu závislí na pomoci jiné osoby, a to v oblasti péče o vlastní osobu a soběstačnost. Náleží osobě, o kterou je pečováno, nikoliv osobě, která péči zajišťuje. Což je jiná situace oproti dřívější praxi, kdy lidé pečující o blízkou či jinou osobu pobírali na tuto činnost finanční příspěvek. Příspěvek nahradil dosavadní zvýšení důchodu pro bezmocnost a příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu. Potřeba pomoci, tedy i míra závislosti, přitom vychází z úkonů běžného každodenního života, při nichž potřebuje žadatel pomoc nebo dohled. Příspěvek na péči se vyplácí měsíčně v kalendářním měsíci, za který náleží.

Jeho výše činí pro osoby starší 18 let:

• 800 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost),
• 4 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost),
• 8 000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost),
• 12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost).

Příspěvek na bydlení je dávka státní sociální podpory, prostřednictvím které stát přispívá na náklady na bydlení jednotlivcům a rodinám s nízkými příjmy. Nárok na tuto dávku má vlastník nebo nájemce přihlášený v bytě k trvalému pobytu, jestliže 30 % jeho příjmů (příjmů rodiny) nestačí k pokrytí nákladů na bydlení a zároveň těchto 30 % příjmů rodiny je nižších než příslušné normativní náklady stanovené zákonem[2]. Výplata příspěvku na bydlení je časově omezena na 84 měsíců v období posledních deseti let[3]. Toto omezení neplatí pro domácnosti, ve kterých bydlí osoby starší 70 let a pro osoby se zdravotním postižením, které bydlí ve zvláště upravených nebo pro ně postavených bytech[4]. Lux[5] zdůrazňuje, že příspěvek na bydlení není jen sociální dávkou, ale zároveň se stává plnohodnotným nástrojem bytové politiky.

Doplatek na bydlení je dávka, kterou vyplácí stát na podporu a udržení bydlení. Jedná se o dávku pomoci v hmotné nouzi[6]. Nárok na doplatek na bydlení vzniká těm, jejichž příjmy jsou nižší než zákonem stanovené životní minimum (resp. existenční minimum). Tato dávka řeší nedostatek příjmů k uhrazení nákladů na bydlení v případech, kdy nestačí vlastní příjmy osoby či rodiny, a to včetně příspěvku na bydlení ze systému státní sociální podpory, pokud na něj má osoba či rodina nárok. Doplatek na bydlení lze poskytnout i na jinou než nájemní, vlastnickou a družstevní formu bydlení. Za takovou se považuje zejména podnájem, ubytovna, ubytování v azylovém domě, v domovech pro seniory, domovech pro osoby se zdravotním postižením, domovech se zvláštním režimem a v chráněném bydlení. Tato dávka je od roku 2011 omezena maximální hranicí uznatelných výdajů na bydlení a to ve výši normativních nákladů podle zákona o státní sociální podpoře.

Příspěvek na zvláštní pomůcku, poskytovaný na základě zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, v sobě slučuje několik dříve poskytovaných klíčových příspěvků pro osoby se zdravotním postižením (příspěvek na pořízení zvláštní pomůcky, na úpravu bytu) a je určen k pořízení potřebného vybavení pro těžce postižené osoby. Nárok na tento příspěvek má osoba s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, těžkým sluchovým postižením nebo těžkým zrakovým postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (zdravotní stav trvá nebo bude trvat déle než 1 rok), a její zdravotní stav nevylučuje přiznání tohoto příspěvku. Seznam diagnóz pro přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku je uveden v příloze č. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením.

Mimořádné výhody pro těžce zdravotně postižené občany, tedy průkazy ZTP, jsou určeny osobám starším 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se posuzuje podle § 9 odst. 3 zákona č 329/2011 Sb. Podle druhu a stupně postižení jsou poskytovány mimořádné výhody I. až III. stupně (I. průkaz TP, II. průkaz ZTP, III. průkaz ZTP/P). Z průkazu vyplývají některé výhody, např. doprava MHD zdarma, sleva na dopravu, bezplatné užití dálnic, vyhrazená místa k parkování, slevy na vstupy apod. podle druhu a stupně postižení.

Osobám se zdravotním postižením jsou vydávány parkovací znaky, speciální označení vozidel (např. parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením dle § 67 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), jízdy na zpoplatněných komunikacích apod.. Tato činnost nepatří do kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí (ani krajských poboček ÚP), ale Ministerstva dopravy. Parkovací znaky vydávají obecní úřady obcí s rozšířenou působností.

[1] § 20 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

[2] §26 Zákona č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2013. [cit. 2013-18-11]. Dostupný z:<http://www.mpsv.cz/cs/2#dsp>.

[4] Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23

[5] LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94

[6] Podle Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), je moderní formou pomoci osobám s nedostatečnými příjmy motivující tyto osoby k aktivní snaze zajistit si prostředky k uspokojení životních potřeb. Je jedním z opatření, kterými Česká republika bojuje proti sociálnímu vyloučení. Upravuje systém dávek pomoci v hmotné nouzi, jímž zabezpečuje osobu či rodinu, která nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost. Současně si tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit a vyřešit tak svou nelehkou situaci vlastním přičiněním.

Dávkami, kterými se řeší pomoc v hmotné nouzi, jsou (§ 4 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi):

• příspěvek na živobytí

• doplatek na bydlení

• mimořádná okamžitá pomoc

O dávkách pomoci v hmotné nouzi rozhodují a vyplácejí je příslušné krajské pobočky Úřadu práce ČR.

Ke zlepšení nepříznivé sociální situace občanů není směrována pouze finanční pomoc v rámci poskytování dávek, ale též vlastní sociální práce sociálních pracovníků na obcích, kteří se zaměřují také na ostatní potřeby občanů. Působnost obecního úřadu III. typu v oblasti sociální práce je upravena zákonem o sociálních službách. Vede k řešení nepříznivé sociální situace a k sociálnímu začleňování osob ohrožených sociálním vyloučením. Zákon o hmotné nouzi upravuje řešení životní situace obecním úřadem II. typu a újezdním úřadem formou sociální práce u osob nacházejících se v hmotné nouzi. Obce obdržely metodické pokyny, jak mohou tuto sociální práci na svém území realizovat.

Otevřená metoda koordinace[1] (Open Method of Coordination) zahrnuje nový postoj k sociální ochraně, společnou identifikaci problémů na komunitní úrovni a určující cíle adaptace a rozvoje sociálních systémů na různých úrovních.

[1] HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109

Napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou vyloučením ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky, způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.

Služby sociální prevence (§ 53 a násl. zákona o sociálních službách) jsou: raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny, služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity, terénní programy a sociální rehabilitace.

Pomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v co nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav jim zajistit důstojné prostředí a zacházení (§ 38 zákona o sociálních službách).

Mezi tyto služby se řadí: osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová péče, průvodcovské a předčitatelské služby, podpora samostatného bydlení, odlehčovací služby, centra denních služeb, denní stacionář, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče.

Pečovatelská služba (§ 40 zákona o sociálních službách) – terénní či ambulantní služba poskytovaná seniorům a dalším osobám, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje ve vymezeném čase v domácnosti klienta. Služba se poskytuje, až na výjimky uvedené v zákoně o sociálních službách, za úhradu.

Centra denních služeb (§ 45 zákona o sociálních službách) – poskytují ambulantní služby ve specializovaných zařízeních s cílem posílit samostatnost a soběstačnost potřebných osob se zdravotním postižením, chronickým onemocněním či osob se sníženou soběstačností z důvodu věku, v případě, že jejich situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Potřební lidé mohou tuto službu (v minulosti známou také jako domovinka či centra osobní hygieny) využívat občas i pravidelně v průběhu dne, přičemž je jim zajištěna pomoc např. při osobní hygieně, v oblasti stravování, s vyřízením osobních záležitostí, případně jsou nabízeny výchovné, vzdělávací, aktivizační a sociálně terapeutické aktivity. Služba je poskytována za úhradu.

Denní, týdenní stacionáře (§ 46 a § 47 zákona o sociálních službách) – služba je zaměřená na podporu lidí vyžadující pravidelnou pomoc jiné osoby. Rozdíl, v porovnání se službou centra denních služeb, spočívá zejména v intenzitě pomoci, respektive v míře závislosti uživatelů služby.

Systém stacionářů a denních center mj. umožňuje pečujícím osobám účastnit se např. také pracovního procesu. Služba se poskytuje za úhradu.

Odlehčovací služby pobytové (§ 44 zákona o sociálních službách) – umožňují rodinným pečovatelům čas k odpočinku a odlehčení od náročné sociální péče. Odlehčovací služby směřují výhradně tam, kde je potřeba celodenní péče o osobu blízkou se zdravotním postižením, nemocnou nebo o seniora v určité fázi bezmocnosti. Odlehčovací služba přijímá seniora jen na omezenou dobu.

Domovy pro seniory (§ 49 zákona o sociálních službách) – pobytové zařízení, poskytující sociální službu osobám se sníženou soběstačností, zejména z důvodu věku. Nabízí ubytování v zařízeném pokoji, jedno – i vícelůžkovém, celodenní stravování, zajištění úklidu, praní prádla a ošetřovatelskou péči. Cílem péče je jednoznačně kvalita života klienta. Současný stav klientů poukazuje na potřebu rozvinout spolupráci se zdravotními pojišťovnami a posílit morální a finanční odpovědnost – spoluúčast blízkých, a tuto skutečnost zakotvit do legislativy. Služba se poskytuje za úhradu.

Domovy se zvláštním režimem (§ 50 zákona o sociálních službách) – pobytová služba s celoročním provozem, která je poskytována lidem, jejichž soběstačnost je snížena z důvodu chronického duševního onemocnění, závislosti na návykových látkách, případně trpí Alzheimerovou chorobou či jiným typem demence. Služba je nabídkou podobná službám domova pro seniory. Je přizpůsobena specifickým potřebám uživatelů. Služba se poskytuje za úhradu.

Sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče (§ 52 zákona o sociálních službách) – jedná se o nemocnice, léčebny dlouhodobě nemocných, psychiatrické léčebny aj. Uvedená pobytová služba je poskytována lidem, kteří aktuálně již nevyžadují ústavní zdravotní péči, nicméně se neobejdou bez pomoci jiné osoby a zároveň je nelze propustit z tohoto ústavního zdravotnického zařízení, protože jim není zabezpečena potřebná následná péče v domácím prostředí či zařízení sociálních služeb. Služba je poskytována do doby, než je uživateli zajištěna pomoc jiné osoby (např. rodinní příslušníci) či poskytována odpovídající sociální služba. Dříve se touto situací zabýval institut sociální hospitalizace.

Za tuto péči je osoba povinna platit úhradu podle stejných principů, jako by jí byly poskytovány sociální služby v zařízeních sociálních služeb. Zdravotní péče poskytovaná těmto osobám je hrazena z veřejného zdravotního pojištění.[1]

[1] § 64 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

Sociální poradenství (§ 37 zákona o sociálních službách) poskytuje informace přispívající k řešení nepříznivé sociální situace. Sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb.

Odborné sociální poradenství se zaměřuje na potřeby jednotlivých sociálních skupin osob v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, v poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí a zahrnuje též sociální práci s osobami se specifickými potřebami. Součástí odborného poradenství jsou i půjčovny kompenzačních pomůcek.

Odborné sociální poradenství poskytují dva typy poraden:

Občanské poradny - poskytují nezávislé, odborné, nestranné a bezplatné sociálně odborné poradenství v 18 právních oblastech a upozorňují příslušné státní a místní orgány na nedostatky legislativy a na neřešené problémy občanů.

Poradny pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy – poskytují psychologické, psychosociální a sociálně právní poradenství jednotlivcům, partnerským párům, snoubencům, manželům a rodinám, které se nacházejí v náročném životním období. Poradenství je zaměřeno na zvládání potíží v mezilidských vztazích, osobních a rodinných problémů, generačních sporů, rozvodů a porozvodových těžkostí, styku s dětmi, žárlivosti, nevěry, závislostí v rodině a obtíží v intimním soužití.

V případě vzniku nové sociální služby je předpokladem finanční podpory provozování služby začlenění do komunitního plánu příslušné obce a střednědobého plánu sociálních služeb kraje (§ 94 a § 95 zákona o sociálních službách). Tento požadavek se netýká bytového fondu – například výstavby bytů zvláštního určení (podporovaných bytů). Neznalost typologie služeb může vést k pochybení v případě povolování staveb ze strany stavebního úřadu.

Objekty pro poskytování pobytových sociálních služeb jsou vzhledem k účelu a formě klasifikovány jako občanská vybavenost. Objekty pro bydlení se do kategorie občanské vybavenosti neřadí. Z výše uvedených skutečností je patrné, že je důležité ze strany investorů včasně skutečnost připravovaného záměru konzultovat na příslušném stavebním úřadě. Na těchto jednáních je vhodná účast odborníka, který řeší sociální problémy správního obvodu. Většinou se jedná o školené odborníky odboru sociálních věcí, kteří se procesům komunitního plánování na obci věnují.[1]

Předpokládá se, že pokud budou v budoucnu vznikat nové sociální služby, bude nezbytná jejich finanční podpora v rámci území, na kterém bude služba realizována.

Tak, jak běžná komerční sféra v oblasti marketingu oceňuje dobré zboží kvalitou, tak také současná terminologie sociálních služeb mluví o kvalitě života, která úzce souvisí s oblastí sociálních služeb a jejich kvalitou. Oproti označení „dobrý“ budí slovo „kvalitní“ dojem hodnocení jaksi objektivního a samo o sobě často znamená vysokou jakost („kvalitu“). Z pohledu obce je role hodnotitele úzce spojena s pozicí koordinátora/koordinátorky komunitního plánování na obcích III. typu. Jeho úkolem je aktivně získávat informace o kvalitě poskytovaných služeb ve všech zařízeních, které jsou v obci, na území obce s rozšířenou působností, nehledě na zřizovatele. Dále by měl koordinátor kontaktovat služby a vyjasňovat si s nimi jejich možnosti, získávat je, aby se zapojili do procesů komunitního plánování. K dobré sociální politice obce patří také bydlení a jeho plánování.

[1] Nejčastějším problémem je názvosloví, kdy investor používá v předložené dokumentaci pojem „domov důchodců“. Pracovníci stavebních úřadů, kteří nejsou s typologií služeb seznámení, mohou následně vydat chybné rozhodnutí, které je v rozporu s přípustným využitím v území. Stavebním úřadem povolená stavba domova důchodců – domova pro seniory v území občanské vybavenosti je z pohledu stavebního zákona v pořádku. Může ale nastat situace, že daná služba nebude zaregistrována dle zákona o sociálních službách nebo nebude finančně podpořena (nebude provozuschopná), tím nedojde k naplnění účelu stavby a následně dochází k porušení stavebního zákona.

Byty zvláštního určení jsou malometrážní byty v domech s pečovatelskou službou a bezbariérové byty. Jsou určeny především pro občany, kteří pobírají starobní důchod a pro občany, kteří jsou plně invalidní a jejichž celkový stav je takový, že nepotřebují komplexní péči a jejichž zdravotní stav a věk jim umožňuje vést poměrně samostatný život. Náš současný legislativní systém však podporuje bydlení sociálně slabších skupin pouze částečně.

Oblast bydlení sociálně slabších skupin by se v budoucnu měla stát významnou složkou v rozvoji územních správních obvodů obcí s rozšířenou působností. Uspokojení potřeb v oblasti bydlení je klíčovou funkcí samostatné působnosti obce, tak jak to definuje zákon č. 128/2000 Sb., o obcích. § 35, odstavec 2 a § 38 ukládá obcím povinnost pečovat o zachování rozvoje svého majetku. Diferencované potřeby se projevují zejména na místní úrovni, zde je v realizační fázi úloha obce nezastupitelná. Východiskem je komplexní řešení bytové politiky v celém území správního území, včetně nastavení systému nízkonákladového či vícestupňového bydlení.

Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky každoročně dotačně podporuje výstavbu podporovaných bytů na území České republiky, sloužících k poskytování sociálního bydlení pro seniory a osoby, které mají ztížený přístup k bydlení v důsledku zvláštních potřeb, které vyplývají z jejich nepříznivé sociální situace, věku, zdravotního stavu nebo sociálních okolností jejich života.

Domy s pečovatelskou službou - byty zvláštního určení, nájemní byty měst a obcí, ideální řešení pro zajištění péče pro „soběstačnější seniory“. Prostřednictvím pečovatelské služby je zajišťována potřebná péče. Chybí však zákonná návaznost na další stupeň sociální služby. V případě dlouhodobějšího zhoršení zdravotního stavu dochází k neschopnosti pečovatelské služby péči zajišťovat, tento závazek nepřebírá rodina a není kontinuálně řešena následná potřeba odchodu do sociálního zařízení s 24 hodinovou péčí.

Chráněné, komunitní bydlení je v České republice málo známou formou bydlení. Senioři zde žijí jednotlivě, nebo ve dvojicích. Interiéry bytů jsou upraveny požadavkům bydlení pro seniory. Je třeba podotknout, že tato forma bydlení je levnější, než v domovech pro seniory.

Domy s pečovatelskou službou, chráněné bydlení a komunitní bydlení nabízí menší byty, ve kterých jsou poskytovány sociální služby terénní formou a tvoří tak přechod mezi tzv. individuálním a institucionálním bydlením.

Dává možnost, která zatím v našem právním řádu chyběla. Člověk má v očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat možnost projevit vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem (§ 38 NOZ). Soud může změnit nebo zrušit předběžné prohlášení jen ve výjimečném případě, pokud se změní okolnosti zjevně tak podstatným způsobem, že člověk, který prohlášení učinil, by je za takových okolností neučinil nebo by je učinil s jiným obsahem, a při zachování původního znění by člověku, který prohlášení učinil, hrozila závažná újma. Před vydáním rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož prohlášení rozhoduje, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí (§ 43 NOZ). Soud bude přihlížet i k prohlášení nebo jeho odvolání, pokud by bylo sice neplatné, ale není důvod pochybovat o vůli toho, kdo je učinil (§ 44 NOZ).

Poskytuje se na základě smlouvy mezi podporovaným a podpůrcem. Smyslem smlouvy o nápomoci je poskytnout podporu člověku, kterému duševní postižení působí potíže při rozhodování, aby mohla být zachována plná svéprávnost a nemusel být ustanovován opatrovník. Ve smlouvě se podpůrce zavazuje, že bude se souhlasem podporovaného přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje a že mu bude nápomocen radami. Podpůrců může být i více (§ 45 a § 46 odst. 1 NOZ). Smlouva musí být schválená soudem, teprve pak nabývá účinnosti. Může být uzavřena v písemné formě a předložena soudu nebo může být uzavřena ústně před soudem. Smlouva o nápomoci nezakládá právo podpůrce zastupovat podporovaného, tedy právo jednat osobně jeho jménem.

Má charakter dohody. Zastoupení členem domácnosti se uplatní, pokud člověku brání duševní porucha právně jednat a nemá jiného zástupce. Při smlouvě o nápomoci si podporovaný sám vybírá podpůrce z neohraničeného okruhu osob a podpůrce nemá právo jej zastupovat (jednat osobně jménem podporovaného), zatímco v případě zastoupení členem domácnosti zákon stanoví konkrétní okruh osob[1], které jsou oprávněné zastupovat dospělého člověka nezpůsobilého právně jednat.

Je-li uzavřena smlouva o nápomoci při rozhodování, vztahuje se možnost tohoto zastoupení jen na oblasti, ve kterých zastoupený není způsobilý právně jednat. Pro vznik zastoupení musí dát zástupce zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat, a srozumitelně mu vysvětlit povahu a následky zastoupení. Odmítne-li to člověk, který má být zastoupen, zastoupení nevznikne. K odmítnutí přitom postačí schopnost projevit přání (§ 49 odst. 2 NOZ). I v případě zastoupení členem domácnosti je potřeba schválení soudem. Soud je povinen s vyvinutím potřebného úsilí zjistit názor zastoupeného, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si zastoupený zvolí (§ 50 NOZ). Zastoupení zaniká, pokud se jej zástupce vzdá nebo pokud zastoupený odmítne, aby ho zástupce dále zastupoval, k odmítnutí opět postačí schopnost projevit přání. Zastoupení zaniká také, pokud soud jmenuje zastoupenému opatrovníka (§ 54 NOZ).

Zástupce dbá o ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv i o to, aby způsob jeho života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním představám a přáním zastoupeného (§ 51 NOZ). Zastoupení se vztahuje jen na obvyklé záležitosti, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného. Zástupce tak může nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném pro obstarání obvyklých záležitostí. S peněžními prostředky na účtu zastoupeného může nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím měsíčně výši životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.

Zástupce není oprávněn udělit souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými následky (§ 52 NOZ).

Zákon počítá s možností, že zastoupený může mít více zástupců. Pokud tomu tak je, může jednat jen jeden z nich, nebo mohou jednat společně. Jednalo-li by však vůči další osobě více zástupců společně a odporovali si, nepřihlíží se k projevu žádného z nich (§ 53 NOZ).

Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebám i k podnětům osob blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi (§ 62 NOZ).

[1] Zastupovat jej může jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která s ním žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky (podle § 49 odst. 1).

Pokud soud nenalezne žádnou vhodnou osobu, kterou by ustanovil opatrovníkem, jmenuje jako veřejného opatrovníka obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnickou osobu zřízenou touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu. Zákon výslovně stanoví, že jmenování veřejného opatrovníka není vázáno na jeho souhlas.

Po účinnosti zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který zavedl poskytování sociálních služeb na smluvním základě, vyvstala nutnost, aby se zařízení či jejich zaměstnanci z důvodu střetu zájmů vzdali opatrovnictví, pokud jej vykonávali pro své klienty. Nově je však výslovně stanoveno, že opatrovníkem nelze jmenovat provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení (§ 63 NOZ).

Obce často nejsou a nemohou být připraveny ani po finanční, ani po odborné stránce na výkon opatrovnictví. Tuto situaci by měl řešit zvláštní zákon týkající se veřejného opatrovnictví, na který odkazuje § 471 odst. 2 návrhu občanského zákoníku. Jeho účinnost se předpokládá od roku 2016. V budoucnu se předpokládá poskytnutí finanční podpory obcím, které tuto činnost vykonávají.

Úlohou opatrovníka je starat se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy. Opatrovník také dbá o zdravotní stav opatrovance. Aby mohl tyto úlohy dobře plnit, musí udržovat s opatrovancem vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelný kontakt a projevovat o opatrovance skutečný zájem.

Podle nového občanského zákoníku může mít člověk více opatrovníků, pokud je součástí zastupování také správa majetku. Může tak být jmenován opatrovník pro správu jmění, nebo jeho části, a vedle toho opatrovník pro osobní záležitosti. Zastupovat člověka před soudem může jen opatrovník pro osobní záležitosti (opatrovník „osoby“). Opatrovníci mohou jednat samostatně nebo společně.

Soud by měl v rozhodnutí vymezit rozsah práv a povinností každému opatrovníkovi. Potom mohou jednat samostatně. Pokud jmenuje více opatrovníků a nerozhodne, ve kterých záležitostech je každý z nich způsobilý právně jednat za opatrovance samostatně, jsou opatrovníci povinni jednat společně (§ 464 NOZ). Opatrovník od zastoupeného nemůže požadovat odměnu. Odměnu lze přiznat jen za správu jmění. O její výši rozhodne soud s přihlédnutím k nákladům správy, k hodnotě spravovaného majetku, k výnosům z něho a k časové i pracovní náročnosti správy (§ 462 NOZ). Veřejný opatrovník vykonává tuto činnost jako svoji profesi, za kterou je placen. Zákon však upřednostňuje jmenování opatrovníkem osobu opatrovanci blízkou. Soud může, odůvodňují-li to okolnosti, opatrovníkovi uložit, aby se v přiměřeném rozsahu pojistil pro případ, že při výkonu své funkce způsobí opatrovanci nebo jiné osobě škodu (§465 odst. 2 NOZ).

Opatrovník nemůže za opatrovance právně jednat ve věcech vzniku a zániku manželství, výkonu rodičovských povinností a práv a v oblasti závěti (sepsání pořízení pro případ smrti nebo prohlášení o vydědění a jejich odvolání, § 458 NOZ).

Opatrovník nesmí bez souhlasu soudu:

1. zavázat opatrovance k plnění některému z členů opatrovnické rady nebo osoby tomuto členu blízké,
2. nabýt pro opatrovance nemovitou věc nebo podíl na ní, ani opatrovancovu nemovitou věc nebo podíl na ní zcizit či zatížit,
3. nabýt pro opatrovance obchodní závod, podíl na obchodním závodu nebo podíl na právnické osobě, ani tento majetek zcizit nebo zatížit; to neplatí, jedná-li se o nabytí účastnických nebo podobných cenných papírů zajišťujících bezpečný výnos,
4. uzavřít za opatrovance smlouvu zavazující ho k trvajícímu nebo opakovanému plnění na dobu delší než tři roky,
5. odmítnout dědictví nebo jiné plnění z pozůstalosti,
6. zavázat opatrovance k bezúplatnému plnění jiné osobě, ledaže se jedná o dar poskytnutý k obvyklé příležitosti podle zásad slušnosti v přiměřeném rozsahu a opatrovanec je schopen úsudku a projevil s darem souhlas.

Opatrovník nesmí, bez souhlasu soudu, naložit s majetkem opatrovance, jedná-li se o:

1. nabytí nebo zcizení majetku v hodnotě převyšující částku odpovídající pětisetnásobku životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu,
2. nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu polovinu opatrovancova majetku, ledaže tato polovina představuje hodnotu jen nepatrnou a nejedná se o věc, která je pro opatrovance věcí zvláštní obliby,
3. přijetí nebo poskytnutí půjčky, úvěru nebo jistoty v hodnotách uvedených pod písmeny a) nebo b).

Soud si před rozhodnutím podle § 483 odst. 1 až 3 NOZ vyžádá stanovisko opatrovnické rady. Nesdělí-li opatrovnická rada soudu stanovisko v přiměřené lhůtě, potom soud rozhodne sám (§ 483 odst. 4 NOZ).

K vyšší ochraně práv a zájmů zastoupeného, je-li mu ustanoven opatrovník, zavádí nový občanský zákoník možnost ustanovení opatrovnické rady. Jde o skupinu osob z nejbližšího okolí zastoupeného, která má doplnit a vyvážit činnost opatrovníka. Soud volbu členů opatrovnické rady neschvaluje, může však na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu prohlásit volbu za neplatnou, došlo-li při ní k porušení zákona takovým způsobem, že v důsledku toho hrozí opatrovanci újma. V takovém případě soud bez zbytečného odkladu nařídí novou volbu tohoto člena opatrovnické rady, nebo jeho náhradníka (§ 476 NOZ).

Nově občanský zákoník počítá i s činností právnických osob, jejichž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů. I tato právnická osoba má právo navrhnout, aby byla svolána schůze k ustavení opatrovnické rady. Právnická osoba, jejíž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů, která působí v České republice nepřetržitě alespoň tři roky a byla s opatrovancem v pravidelném spojení alespoň tři měsíce, má právo účastnit se schůze k ustavení opatrovnické rady, být členem opatrovnické rady nebo se účastnit jejího zasedání a navrhnout soudu, aby rozhodnutí opatrovnické rady zrušil a nahradil je svým rozhodnutím. Neuplatňuje-li však tato právnická osoba svá práva v souladu se zájmy opatrovance, soud jí tato práva na návrh opatrovance, opatrovníka nebo členů opatrovnické rady odejme (§ 484 NOZ).

Opatrovnická rada musí mít alespoň tři členy (§ 474 NOZ). Předpoklady pro členství v opatrovnické radě jsou obdobné jako předpoklady pro výkon opatrovnictví. Členem opatrovnické rady může být jen osoba, která o opatrovance osvědčí dlouhodobý a vážný zájem, a to i do budoucna, a jejíž zájmy neodporují zájmům opatrovance (§ 473 odst. 2 NOZ). Opatrovnická rada je schopna se usnášet za přítomnosti většiny členů, pokud má však jen tři členy, vyžaduje se přítomnost všech. Rozhodnutí přijímá opatrovnická rada většinou hlasů přítomných členů (§ 474 NOZ). Člen opatrovnické rady je volen na dobu neurčitou. Opatrovník nemůže být členem opatrovnické rady (§ 473 odst. 2 NOZ). Člen opatrovnické rady může ze své funkce odstoupit. Odstoupení je účinné doručením písemného oznámení opatrovníkovi a soudu. Odstoupení oznámí dalším členům opatrovnické rady. Soud může odvolat z funkce člena opatrovnické rady na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu, pokud člen opatrovnické rady závažně nebo opakovaně poruší své povinnosti, ztratí-li o opatrovance zájem nebo ocitnou-li se jeho zájmy opakovaně v rozporu se zájmy opatrovance. Při zániku funkce člena opatrovnické rady opatrovník nebo předseda opatrovnické rady zařídí volbu nového člena (§ 477 NOZ).

Opatrovnická rada zasedá nejméně jednou za rok. K zasedání ji svolá její předseda nebo opatrovník, jinak kterýkoli člen opatrovnické rady, popřípadě soud na návrh osoby, která osvědčí vážný zájem o opatrovance, anebo i bez návrhu. Opatrovnická rada přizve na zasedání opatrovance i opatrovníka. O schůzi se pořizuje zápis, který se doručuje opatrovníkovi a soudu (§ 478 NOZ). Opatrovnická rada na svém pravidelném zasedání projedná zprávu opatrovníka o jeho činnosti v záležitostech opatrovance, vyjadřuje se k soupisu jmění opatrovance a k vyúčtování jeho správy i k vyúčtování případné odměny opatrovníka za správu jmění.

Nejsou stále stanoveny podmínky pro výkon veřejného opatrovníka. Neexistuje řádná metodická průprava pracovníků, kteří tuto roli na obcích zastávají. Systém trpí rigiditou. Veřejný opatrovník s ohledem na rozsah činností, které zároveň na obci vykonává, často uplatňuje paternalistický přístup, nerespektuje preference opatrovanců, vystupuje z pozice síly a autority. Veřejný opatrovník by se měl starat jen o takové úkony, které jsou ze své podstaty právními. Jedná se například o platbu za nákup nebo zařízení pečovatelské či sociální služby opatrovanci.

Bez souhlasu opatrovnické rady totiž nesmí opatrovník rozhodnout o změně bydliště opatrovance nebo o umístění opatrovance do uzavřeného ústavu nebo podobného zařízení (co může být vykládáno i jako domov se zvláštním režimem) v případě, kdy to zdravotní stav opatrovance zjevně nevyžaduje (§ 480 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Použité zdroje:

ČEBIČOVÁ R., CHÁBOVÁ R., JOHNOVÁM., KOŘÍNKOVÁ D., ŠKOPOVÁ V., Manuál "Dobrá praxe opatrovnictví a poskytování podpory při právních úkonech a při rozhodování"1. vydání, Praha 2013 ISBN 978-80-7421-053-2

HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0.

Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2015. [cit. 2015-18-05]. Dostupný z:< http://portal.mpsv.cz/soc/ssp/obcane>.

PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9.

PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha: ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů,

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 89/2012, občanský zákoník.

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních.

Přídavek na dítě (§ 17 – § 19 zákona o SSP) je základní, dlouhodobou dávkou, poskytovanou rodinám s dětmi, která jim pomáhá krýt náklady spojené s výchovou a výživou nezaopatřených dětí

Nárok na přídavek na dítě má nezaopatřené dítě, které žije v rodině, jejíž rozhodný příjem je nižší než 2,4násobek částky životního minima rodiny. Pro nárok na dávku se posuzuje příjem za předchozí kalendářní rok. Za příjem se považuje i rodičovský příspěvek.

Přídavek je vyplácen ve třech výších podle věku nezaopatřeného dítěte:

• do 6 let výše 500 Kč,
• od 6 do 15 let 610 Kč,
• od 15 do 26 let 700 Kč.

Nárok na rodičovský příspěvek (§ 30 a § 31 zákona o SSP) má rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, a to až do vyčerpání celkové částky 220 000 Kč, nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte.

Pro stanovení nároku a výše rodičovského příspěvku je rozhodující výše denního vyměřovacího základu pro stanovení peněžité pomoci v mateřství nebo nemocenské v souvislosti s porodem nebo převzetím dítěte podle zákona o nemocenském pojištění. Jestliže alespoň jednomu z rodičů v rodině lze stanovit k datu narození nejmladšího dítěte 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu, rodič si může volit výši a tím i délku pobírání rodičovského příspěvku. V případě, že denní vyměřovací základ lze stanovit u obou rodičů, vychází se z toho, který je vyšší.

Maximální měsíční výše rodičovského příspěvku se stanoví ve vazbě na denní vyměřovací základ: pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu je nižší nebo rovno 7 600 Kč, rodičovský příspěvek může činit nejvýše 7 600 Kč; pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu převyšuje 7 600 Kč, je výše rodičovského příspěvku omezena touto částkou, maximálně však výše rodičovského příspěvku může činit 11 500 Kč měsíčně.

Rodič si může volit výši rodičovského příspěvku až do částky 7 600 Kč také v případě, když ke dni narození nejmladšího dítěte v rodině nelze stanovit denní vyměřovací základ jen proto, že během pobírání rodičovského příspěvku z titulu péče o dříve narozené dítě uplynula podpůrčí doba pro nárok na peněžitou pomoc v mateřství a nárok na rodičovský příspěvek na nejmladší dítě v rodině vzniká bezprostředně po nároku na rodičovský příspěvek náležející na starší dítě.

Pokud ani jednomu z rodičů nelze uvedený vyměřovací základ stanovit, náleží rodičovský příspěvek v pevných měsíčních částkách 7 600 Kč do konce 9. měsíce věku a následně ve výši 3 800 Kč do 4 let věku dítěte.

Pokud v rodině dojde ke změně osob, které jsou posuzovány jako rodiče, a dojde-li tím ke „vzniku“ nebo změně výše denního vyměřovacího základu, stanoví se rodičovský příspěvek od následujícího kalendářního měsíce podle nově splněných podmínek.

Volbu výše rodičovského příspěvku je oprávněn provést jen rodič, který uplatnil nárok na rodičovský příspěvek, měnit tuto volbu lze jedenkrát za tři měsíce, a to i v případě, že došlo u rodičovského příspěvku ke změně oprávněné osoby.

Podmínka trvalého pobytu a bydliště na území České republiky musí být splněna u oprávněné osoby a u dítěte zakládajícího nárok na rodičovský příspěvek.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou, a rodičovský příspěvek náleží i v kalendářním měsíci, ve kterém:

• se dítě narodilo,
• rodič měl po část měsíce z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem,
• osoba dítě převzala do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu,
• dítě dovršilo věk 4 let, do kterého náleží rodičovský příspěvek,
• dítě nebo rodič zemřeli,
• rodič převzal do péče vlastní dítě, které předtím bylo na základě rozhodnutí příslušného orgánu svěřeno do péče jiné osoby nebo bylo umístěno v ústavu nebo bylo více než 3 kalendářní měsíce v péči zdravotnického zařízení.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou a rodičovský příspěvek náleží i v případech, kdy:

• dítě mladší 2 let navštěvuje jesle nebo jiné obdobné zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 46 hodin v kalendářním měsíci,
• dítě pravidelně navštěvuje léčebně rehabilitační zařízení nebo mateřskou školu nebo její třídu zřízenou pro zdravotně postižené děti či jesle se zaměřením na vady zraku, sluchu, řeči a na děti tělesně postižené a mentálně retardované v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně,
• zdravotně postižené dítě pravidelně navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 6 hodin denně,
• dítě navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně, pokud jeho oba rodiče nebo osamělý rodič jsou osobami závislými na pomoci jiné osoby ve stupni III a IV,
• rodič zajistí péči o dítě jinou zletilou osobou v době, kdy je výdělečně činný nebo studuje.

Příjem rodiče není sledován. Při nároku na výplatu rodičovského příspěvku může rodič výdělečnou činností zlepšovat sociální situaci rodiny. Nezkoumá se ani nárok na podporu v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci.

Jestliže v rodině jeden z rodičů má z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem, rodičovský příspěvek mu náleží, pouze je-li vyšší než dávky nemocenského pojištění. V tomto případě je doplacen rozdíl mezi rodičovským příspěvkem a uvedenými dávkami.

Pokud se v rodině narodí další dítě, nárok na rodičovský příspěvek na starší dítě zaniká, a to i v případě, že na narozené dítě náleží rodičovský příspěvek ihned od narození ve stejné výši, v jaké náleží doposud na starší dítě. Změnu je nezbytné ohlásit příslušnému orgánu, aby nevznikl přeplatek na dávce.

Pokud byl rodiči vyplacen rodičovský příspěvek a přitom nesplnil podmínky pro výplatu příspěvku, je rodič povinen vrátit příslušnému úřadu vyplacené částky za období, kdy mu rodičovský příspěvek nenáležel.

Příspěvek na bydlení (§ 24 – § 28 zákona o SSP) přispívá na krytí nákladů na bydlení rodinám či jednotlivcům s nízkými příjmy.

Poskytování příspěvku podléhá testování příjmů rodiny za předchozí kalendářní čtvrtletí. Za příjem se považují i přídavek na dítě a rodičovský příspěvek.

Na příspěvek na bydlení má nárok vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě přihlášen k trvalému pobytu, jestliže jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35), a zároveň součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35) není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.

Náklady na bydlení tvoří u nájemních bytů nájemné a náklady za plnění poskytované v souvislosti s užíváním bytu, u družstevních a bytů vlastníků srovnatelné náklady, vyčíslené v zákoně o SSP. Plus u všech bytů náklady za energie, vodné a stočné, odpady, vytápění. Pro nárok a výši příspěvku se berou v úvahu průměrné náklady zaplacené za předchozí kalendářní čtvrtletí.

Normativní náklady na bydlení jsou stanoveny jako průměrné náklady na bydlení podle velikosti obce a počtu členů domácnosti. Zahrnují pro nájemní byty částky nájemného, v souladu se zákonem o nájemném a pro družstevní byty a byty vlastníků obdobné náklady. Dále jsou do nich zahrnuty ceny služeb a energií. Normativní náklady na bydlení jsou propočítány na přiměřené velikosti bytů pro daný počet osob v nich trvale bydlících.

Výše příspěvku na bydlení se stanoví jako rozdíl mezi náklady na bydlení (normativními náklady na bydlení) a násobkem rozhodného příjmu a koeficientu 0,30 (v Praze 0,35).

Právní úprava od 1. 1. 2015 (dítě narozené nebo převzaté do trvalé péče od 1. 1. 2015)

Porodné (§ 44 – § 46 zákona o SSP) je dávka poskytovaná v závislosti na výši příjmu, kterou se rodině s nízkými příjmy jednorázově přispívá na náklady související s narozením prvního nebo druhého živého dítěte.

Nárok na porodné je vázán na stanovenou hranici příjmů v rodině, která v kalendářním čtvrtletí předcházejícím kalendářnímu čtvrtletí, ve kterém se dítě narodilo, musí být nižší než 2,7násobek životního minima rodiny. Do rozhodného příjmu se nezapočítává rodičovský příspěvek a přídavek na dítě.

Porodné náleží ženě, která porodila své první nebo druhé živé dítě. Jestliže žena, která dítě porodila, zemřela, splnila podmínky nároku na porodné a dávka jí nebo jiné osobě nebyla vyplacena, má na porodné nárok otec dítěte.

Nárok na porodné má rovněž osoba, která převzala dítě mladší jednoho roku do trvalé péče nahrazující péči rodičů, za stejných podmínek (rozhodný příjem rodiny do 2,7násobku životního minima, první nebo druhé dítě).

Porodné náleží v rodině pouze dvakrát, a to buď na první nebo druhé živě narozené dítě nebo na první nebo druhé dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů.

Porodné je stanoveno pevnou částkou a činí 13 000 Kč na první dítě a 10 000 Kč na druhé dítě.

Touto jednorázovou dávkou se přispívá na náklady spojené s vypravením pohřbu. Pohřebné je stanoveno pevnou částkou ve výši 5 000 Kč. Příjem rodiny se netestuje.

Pohřebné náleží osobě, která vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti, nebo osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte, a to za podmínky, že zemřelá osoba (s výjimkou mrtvě narozeného dítěte) měla ke dni úmrtí trvalý pobyt na území ČR (§ 47 a § 48 zákona o SSP).

Příspěvek na péči[1] se stal novým nástrojem zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (§ 7 a násl.), vedoucí k posílení samostatného rozhodování uživatele služby o rozsahu a formě pomoci či podpory. Příspěvek na péči náleží těm, kteří jsou především z důvodu nepříznivého zdravotního stavu závislí na pomoci jiné osoby, a to v oblasti péče o vlastní osobu a soběstačnost. Náleží osobě, o kterou je pečováno, nikoliv osobě, která péči zajišťuje. Což je jiná situace oproti dřívější praxi, kdy lidé pečující o blízkou či jinou osobu pobírali na tuto činnost finanční příspěvek. Příspěvek nahradil dosavadní zvýšení důchodu pro bezmocnost a příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu. Potřeba pomoci, tedy i míra závislosti, přitom vychází z úkonů běžného každodenního života, při nichž potřebuje žadatel pomoc nebo dohled. Příspěvek na péči se vyplácí měsíčně v kalendářním měsíci, za který náleží.

Jeho výše činí pro osoby starší 18 let:

• 800 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost),
• 4 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost),
• 8 000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost),
• 12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost).

Příspěvek na bydlení je dávka státní sociální podpory, prostřednictvím které stát přispívá na náklady na bydlení jednotlivcům a rodinám s nízkými příjmy. Nárok na tuto dávku má vlastník nebo nájemce přihlášený v bytě k trvalému pobytu, jestliže 30 % jeho příjmů (příjmů rodiny) nestačí k pokrytí nákladů na bydlení a zároveň těchto 30 % příjmů rodiny je nižších než příslušné normativní náklady stanovené zákonem[2]. Výplata příspěvku na bydlení je časově omezena na 84 měsíců v období posledních deseti let[3]. Toto omezení neplatí pro domácnosti, ve kterých bydlí osoby starší 70 let a pro osoby se zdravotním postižením, které bydlí ve zvláště upravených nebo pro ně postavených bytech[4]. Lux[5] zdůrazňuje, že příspěvek na bydlení není jen sociální dávkou, ale zároveň se stává plnohodnotným nástrojem bytové politiky.

Doplatek na bydlení je dávka, kterou vyplácí stát na podporu a udržení bydlení. Jedná se o dávku pomoci v hmotné nouzi[6]. Nárok na doplatek na bydlení vzniká těm, jejichž příjmy jsou nižší než zákonem stanovené životní minimum (resp. existenční minimum). Tato dávka řeší nedostatek příjmů k uhrazení nákladů na bydlení v případech, kdy nestačí vlastní příjmy osoby či rodiny, a to včetně příspěvku na bydlení ze systému státní sociální podpory, pokud na něj má osoba či rodina nárok. Doplatek na bydlení lze poskytnout i na jinou než nájemní, vlastnickou a družstevní formu bydlení. Za takovou se považuje zejména podnájem, ubytovna, ubytování v azylovém domě, v domovech pro seniory, domovech pro osoby se zdravotním postižením, domovech se zvláštním režimem a v chráněném bydlení. Tato dávka je od roku 2011 omezena maximální hranicí uznatelných výdajů na bydlení a to ve výši normativních nákladů podle zákona o státní sociální podpoře.

Příspěvek na zvláštní pomůcku, poskytovaný na základě zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, v sobě slučuje několik dříve poskytovaných klíčových příspěvků pro osoby se zdravotním postižením (příspěvek na pořízení zvláštní pomůcky, na úpravu bytu) a je určen k pořízení potřebného vybavení pro těžce postižené osoby. Nárok na tento příspěvek má osoba s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, těžkým sluchovým postižením nebo těžkým zrakovým postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (zdravotní stav trvá nebo bude trvat déle než 1 rok), a její zdravotní stav nevylučuje přiznání tohoto příspěvku. Seznam diagnóz pro přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku je uveden v příloze č. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením.

Mimořádné výhody pro těžce zdravotně postižené občany, tedy průkazy ZTP, jsou určeny osobám starším 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se posuzuje podle § 9 odst. 3 zákona č 329/2011 Sb. Podle druhu a stupně postižení jsou poskytovány mimořádné výhody I. až III. stupně (I. průkaz TP, II. průkaz ZTP, III. průkaz ZTP/P). Z průkazu vyplývají některé výhody, např. doprava MHD zdarma, sleva na dopravu, bezplatné užití dálnic, vyhrazená místa k parkování, slevy na vstupy apod. podle druhu a stupně postižení.

Osobám se zdravotním postižením jsou vydávány parkovací znaky, speciální označení vozidel (např. parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením dle § 67 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), jízdy na zpoplatněných komunikacích apod.. Tato činnost nepatří do kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí (ani krajských poboček ÚP), ale Ministerstva dopravy. Parkovací znaky vydávají obecní úřady obcí s rozšířenou působností.

[1] § 20 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

[2] §26 Zákona č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2013. [cit. 2013-18-11]. Dostupný z:<http://www.mpsv.cz/cs/2#dsp>.

[4] Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23

[5] LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94

[6] Podle Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), je moderní formou pomoci osobám s nedostatečnými příjmy motivující tyto osoby k aktivní snaze zajistit si prostředky k uspokojení životních potřeb. Je jedním z opatření, kterými Česká republika bojuje proti sociálnímu vyloučení. Upravuje systém dávek pomoci v hmotné nouzi, jímž zabezpečuje osobu či rodinu, která nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost. Současně si tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit a vyřešit tak svou nelehkou situaci vlastním přičiněním.

Dávkami, kterými se řeší pomoc v hmotné nouzi, jsou (§ 4 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi):

• příspěvek na živobytí

• doplatek na bydlení

• mimořádná okamžitá pomoc

O dávkách pomoci v hmotné nouzi rozhodují a vyplácejí je příslušné krajské pobočky Úřadu práce ČR.

Ke zlepšení nepříznivé sociální situace občanů není směrována pouze finanční pomoc v rámci poskytování dávek, ale též vlastní sociální práce sociálních pracovníků na obcích, kteří se zaměřují také na ostatní potřeby občanů. Působnost obecního úřadu III. typu v oblasti sociální práce je upravena zákonem o sociálních službách. Vede k řešení nepříznivé sociální situace a k sociálnímu začleňování osob ohrožených sociálním vyloučením. Zákon o hmotné nouzi upravuje řešení životní situace obecním úřadem II. typu a újezdním úřadem formou sociální práce u osob nacházejících se v hmotné nouzi. Obce obdržely metodické pokyny, jak mohou tuto sociální práci na svém území realizovat.

Otevřená metoda koordinace[1] (Open Method of Coordination) zahrnuje nový postoj k sociální ochraně, společnou identifikaci problémů na komunitní úrovni a určující cíle adaptace a rozvoje sociálních systémů na různých úrovních.

[1] HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109

Napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou vyloučením ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky, způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.

Služby sociální prevence (§ 53 a násl. zákona o sociálních službách) jsou: raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny, služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity, terénní programy a sociální rehabilitace.

Pomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v co nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav jim zajistit důstojné prostředí a zacházení (§ 38 zákona o sociálních službách).

Mezi tyto služby se řadí: osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová péče, průvodcovské a předčitatelské služby, podpora samostatného bydlení, odlehčovací služby, centra denních služeb, denní stacionář, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče.

Pečovatelská služba (§ 40 zákona o sociálních službách) – terénní či ambulantní služba poskytovaná seniorům a dalším osobám, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje ve vymezeném čase v domácnosti klienta. Služba se poskytuje, až na výjimky uvedené v zákoně o sociálních službách, za úhradu.

Centra denních služeb (§ 45 zákona o sociálních službách) – poskytují ambulantní služby ve specializovaných zařízeních s cílem posílit samostatnost a soběstačnost potřebných osob se zdravotním postižením, chronickým onemocněním či osob se sníženou soběstačností z důvodu věku, v případě, že jejich situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Potřební lidé mohou tuto službu (v minulosti známou také jako domovinka či centra osobní hygieny) využívat občas i pravidelně v průběhu dne, přičemž je jim zajištěna pomoc např. při osobní hygieně, v oblasti stravování, s vyřízením osobních záležitostí, případně jsou nabízeny výchovné, vzdělávací, aktivizační a sociálně terapeutické aktivity. Služba je poskytována za úhradu.

Denní, týdenní stacionáře (§ 46 a § 47 zákona o sociálních službách) – služba je zaměřená na podporu lidí vyžadující pravidelnou pomoc jiné osoby. Rozdíl, v porovnání se službou centra denních služeb, spočívá zejména v intenzitě pomoci, respektive v míře závislosti uživatelů služby.

Systém stacionářů a denních center mj. umožňuje pečujícím osobám účastnit se např. také pracovního procesu. Služba se poskytuje za úhradu.

Odlehčovací služby pobytové (§ 44 zákona o sociálních službách) – umožňují rodinným pečovatelům čas k odpočinku a odlehčení od náročné sociální péče. Odlehčovací služby směřují výhradně tam, kde je potřeba celodenní péče o osobu blízkou se zdravotním postižením, nemocnou nebo o seniora v určité fázi bezmocnosti. Odlehčovací služba přijímá seniora jen na omezenou dobu.

Domovy pro seniory (§ 49 zákona o sociálních službách) – pobytové zařízení, poskytující sociální službu osobám se sníženou soběstačností, zejména z důvodu věku. Nabízí ubytování v zařízeném pokoji, jedno – i vícelůžkovém, celodenní stravování, zajištění úklidu, praní prádla a ošetřovatelskou péči. Cílem péče je jednoznačně kvalita života klienta. Současný stav klientů poukazuje na potřebu rozvinout spolupráci se zdravotními pojišťovnami a posílit morální a finanční odpovědnost – spoluúčast blízkých, a tuto skutečnost zakotvit do legislativy. Služba se poskytuje za úhradu.

Domovy se zvláštním režimem (§ 50 zákona o sociálních službách) – pobytová služba s celoročním provozem, která je poskytována lidem, jejichž soběstačnost je snížena z důvodu chronického duševního onemocnění, závislosti na návykových látkách, případně trpí Alzheimerovou chorobou či jiným typem demence. Služba je nabídkou podobná službám domova pro seniory. Je přizpůsobena specifickým potřebám uživatelů. Služba se poskytuje za úhradu.

Sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče (§ 52 zákona o sociálních službách) – jedná se o nemocnice, léčebny dlouhodobě nemocných, psychiatrické léčebny aj. Uvedená pobytová služba je poskytována lidem, kteří aktuálně již nevyžadují ústavní zdravotní péči, nicméně se neobejdou bez pomoci jiné osoby a zároveň je nelze propustit z tohoto ústavního zdravotnického zařízení, protože jim není zabezpečena potřebná následná péče v domácím prostředí či zařízení sociálních služeb. Služba je poskytována do doby, než je uživateli zajištěna pomoc jiné osoby (např. rodinní příslušníci) či poskytována odpovídající sociální služba. Dříve se touto situací zabýval institut sociální hospitalizace.

Za tuto péči je osoba povinna platit úhradu podle stejných principů, jako by jí byly poskytovány sociální služby v zařízeních sociálních služeb. Zdravotní péče poskytovaná těmto osobám je hrazena z veřejného zdravotního pojištění.[1]

[1] § 64 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

Sociální poradenství (§ 37 zákona o sociálních službách) poskytuje informace přispívající k řešení nepříznivé sociální situace. Sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb.

Odborné sociální poradenství se zaměřuje na potřeby jednotlivých sociálních skupin osob v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, v poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí a zahrnuje též sociální práci s osobami se specifickými potřebami. Součástí odborného poradenství jsou i půjčovny kompenzačních pomůcek.

Odborné sociální poradenství poskytují dva typy poraden:

Občanské poradny - poskytují nezávislé, odborné, nestranné a bezplatné sociálně odborné poradenství v 18 právních oblastech a upozorňují příslušné státní a místní orgány na nedostatky legislativy a na neřešené problémy občanů.

Poradny pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy – poskytují psychologické, psychosociální a sociálně právní poradenství jednotlivcům, partnerským párům, snoubencům, manželům a rodinám, které se nacházejí v náročném životním období. Poradenství je zaměřeno na zvládání potíží v mezilidských vztazích, osobních a rodinných problémů, generačních sporů, rozvodů a porozvodových těžkostí, styku s dětmi, žárlivosti, nevěry, závislostí v rodině a obtíží v intimním soužití.

V případě vzniku nové sociální služby je předpokladem finanční podpory provozování služby začlenění do komunitního plánu příslušné obce a střednědobého plánu sociálních služeb kraje (§ 94 a § 95 zákona o sociálních službách). Tento požadavek se netýká bytového fondu – například výstavby bytů zvláštního určení (podporovaných bytů). Neznalost typologie služeb může vést k pochybení v případě povolování staveb ze strany stavebního úřadu.

Objekty pro poskytování pobytových sociálních služeb jsou vzhledem k účelu a formě klasifikovány jako občanská vybavenost. Objekty pro bydlení se do kategorie občanské vybavenosti neřadí. Z výše uvedených skutečností je patrné, že je důležité ze strany investorů včasně skutečnost připravovaného záměru konzultovat na příslušném stavebním úřadě. Na těchto jednáních je vhodná účast odborníka, který řeší sociální problémy správního obvodu. Většinou se jedná o školené odborníky odboru sociálních věcí, kteří se procesům komunitního plánování na obci věnují.[1]

Předpokládá se, že pokud budou v budoucnu vznikat nové sociální služby, bude nezbytná jejich finanční podpora v rámci území, na kterém bude služba realizována.

Tak, jak běžná komerční sféra v oblasti marketingu oceňuje dobré zboží kvalitou, tak také současná terminologie sociálních služeb mluví o kvalitě života, která úzce souvisí s oblastí sociálních služeb a jejich kvalitou. Oproti označení „dobrý“ budí slovo „kvalitní“ dojem hodnocení jaksi objektivního a samo o sobě často znamená vysokou jakost („kvalitu“). Z pohledu obce je role hodnotitele úzce spojena s pozicí koordinátora/koordinátorky komunitního plánování na obcích III. typu. Jeho úkolem je aktivně získávat informace o kvalitě poskytovaných služeb ve všech zařízeních, které jsou v obci, na území obce s rozšířenou působností, nehledě na zřizovatele. Dále by měl koordinátor kontaktovat služby a vyjasňovat si s nimi jejich možnosti, získávat je, aby se zapojili do procesů komunitního plánování. K dobré sociální politice obce patří také bydlení a jeho plánování.

[1] Nejčastějším problémem je názvosloví, kdy investor používá v předložené dokumentaci pojem „domov důchodců“. Pracovníci stavebních úřadů, kteří nejsou s typologií služeb seznámení, mohou následně vydat chybné rozhodnutí, které je v rozporu s přípustným využitím v území. Stavebním úřadem povolená stavba domova důchodců – domova pro seniory v území občanské vybavenosti je z pohledu stavebního zákona v pořádku. Může ale nastat situace, že daná služba nebude zaregistrována dle zákona o sociálních službách nebo nebude finančně podpořena (nebude provozuschopná), tím nedojde k naplnění účelu stavby a následně dochází k porušení stavebního zákona.

Byty zvláštního určení jsou malometrážní byty v domech s pečovatelskou službou a bezbariérové byty. Jsou určeny především pro občany, kteří pobírají starobní důchod a pro občany, kteří jsou plně invalidní a jejichž celkový stav je takový, že nepotřebují komplexní péči a jejichž zdravotní stav a věk jim umožňuje vést poměrně samostatný život. Náš současný legislativní systém však podporuje bydlení sociálně slabších skupin pouze částečně.

Oblast bydlení sociálně slabších skupin by se v budoucnu měla stát významnou složkou v rozvoji územních správních obvodů obcí s rozšířenou působností. Uspokojení potřeb v oblasti bydlení je klíčovou funkcí samostatné působnosti obce, tak jak to definuje zákon č. 128/2000 Sb., o obcích. § 35, odstavec 2 a § 38 ukládá obcím povinnost pečovat o zachování rozvoje svého majetku. Diferencované potřeby se projevují zejména na místní úrovni, zde je v realizační fázi úloha obce nezastupitelná. Východiskem je komplexní řešení bytové politiky v celém území správního území, včetně nastavení systému nízkonákladového či vícestupňového bydlení.

Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky každoročně dotačně podporuje výstavbu podporovaných bytů na území České republiky, sloužících k poskytování sociálního bydlení pro seniory a osoby, které mají ztížený přístup k bydlení v důsledku zvláštních potřeb, které vyplývají z jejich nepříznivé sociální situace, věku, zdravotního stavu nebo sociálních okolností jejich života.

Domy s pečovatelskou službou - byty zvláštního určení, nájemní byty měst a obcí, ideální řešení pro zajištění péče pro „soběstačnější seniory“. Prostřednictvím pečovatelské služby je zajišťována potřebná péče. Chybí však zákonná návaznost na další stupeň sociální služby. V případě dlouhodobějšího zhoršení zdravotního stavu dochází k neschopnosti pečovatelské služby péči zajišťovat, tento závazek nepřebírá rodina a není kontinuálně řešena následná potřeba odchodu do sociálního zařízení s 24 hodinovou péčí.

Chráněné, komunitní bydlení je v České republice málo známou formou bydlení. Senioři zde žijí jednotlivě, nebo ve dvojicích. Interiéry bytů jsou upraveny požadavkům bydlení pro seniory. Je třeba podotknout, že tato forma bydlení je levnější, než v domovech pro seniory.

Domy s pečovatelskou službou, chráněné bydlení a komunitní bydlení nabízí menší byty, ve kterých jsou poskytovány sociální služby terénní formou a tvoří tak přechod mezi tzv. individuálním a institucionálním bydlením.

Dává možnost, která zatím v našem právním řádu chyběla. Člověk má v očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat možnost projevit vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem (§ 38 NOZ). Soud může změnit nebo zrušit předběžné prohlášení jen ve výjimečném případě, pokud se změní okolnosti zjevně tak podstatným způsobem, že člověk, který prohlášení učinil, by je za takových okolností neučinil nebo by je učinil s jiným obsahem, a při zachování původního znění by člověku, který prohlášení učinil, hrozila závažná újma. Před vydáním rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož prohlášení rozhoduje, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí (§ 43 NOZ). Soud bude přihlížet i k prohlášení nebo jeho odvolání, pokud by bylo sice neplatné, ale není důvod pochybovat o vůli toho, kdo je učinil (§ 44 NOZ).

Poskytuje se na základě smlouvy mezi podporovaným a podpůrcem. Smyslem smlouvy o nápomoci je poskytnout podporu člověku, kterému duševní postižení působí potíže při rozhodování, aby mohla být zachována plná svéprávnost a nemusel být ustanovován opatrovník. Ve smlouvě se podpůrce zavazuje, že bude se souhlasem podporovaného přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje a že mu bude nápomocen radami. Podpůrců může být i více (§ 45 a § 46 odst. 1 NOZ). Smlouva musí být schválená soudem, teprve pak nabývá účinnosti. Může být uzavřena v písemné formě a předložena soudu nebo může být uzavřena ústně před soudem. Smlouva o nápomoci nezakládá právo podpůrce zastupovat podporovaného, tedy právo jednat osobně jeho jménem.

Má charakter dohody. Zastoupení členem domácnosti se uplatní, pokud člověku brání duševní porucha právně jednat a nemá jiného zástupce. Při smlouvě o nápomoci si podporovaný sám vybírá podpůrce z neohraničeného okruhu osob a podpůrce nemá právo jej zastupovat (jednat osobně jménem podporovaného), zatímco v případě zastoupení členem domácnosti zákon stanoví konkrétní okruh osob[1], které jsou oprávněné zastupovat dospělého člověka nezpůsobilého právně jednat.

Je-li uzavřena smlouva o nápomoci při rozhodování, vztahuje se možnost tohoto zastoupení jen na oblasti, ve kterých zastoupený není způsobilý právně jednat. Pro vznik zastoupení musí dát zástupce zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat, a srozumitelně mu vysvětlit povahu a následky zastoupení. Odmítne-li to člověk, který má být zastoupen, zastoupení nevznikne. K odmítnutí přitom postačí schopnost projevit přání (§ 49 odst. 2 NOZ). I v případě zastoupení členem domácnosti je potřeba schválení soudem. Soud je povinen s vyvinutím potřebného úsilí zjistit názor zastoupeného, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si zastoupený zvolí (§ 50 NOZ). Zastoupení zaniká, pokud se jej zástupce vzdá nebo pokud zastoupený odmítne, aby ho zástupce dále zastupoval, k odmítnutí opět postačí schopnost projevit přání. Zastoupení zaniká také, pokud soud jmenuje zastoupenému opatrovníka (§ 54 NOZ).

Zástupce dbá o ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv i o to, aby způsob jeho života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním představám a přáním zastoupeného (§ 51 NOZ). Zastoupení se vztahuje jen na obvyklé záležitosti, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného. Zástupce tak může nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném pro obstarání obvyklých záležitostí. S peněžními prostředky na účtu zastoupeného může nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím měsíčně výši životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.

Zástupce není oprávněn udělit souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými následky (§ 52 NOZ).

Zákon počítá s možností, že zastoupený může mít více zástupců. Pokud tomu tak je, může jednat jen jeden z nich, nebo mohou jednat společně. Jednalo-li by však vůči další osobě více zástupců společně a odporovali si, nepřihlíží se k projevu žádného z nich (§ 53 NOZ).

Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebám i k podnětům osob blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi (§ 62 NOZ).

[1] Zastupovat jej může jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která s ním žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky (podle § 49 odst. 1).

Pokud soud nenalezne žádnou vhodnou osobu, kterou by ustanovil opatrovníkem, jmenuje jako veřejného opatrovníka obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnickou osobu zřízenou touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu. Zákon výslovně stanoví, že jmenování veřejného opatrovníka není vázáno na jeho souhlas.

Po účinnosti zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který zavedl poskytování sociálních služeb na smluvním základě, vyvstala nutnost, aby se zařízení či jejich zaměstnanci z důvodu střetu zájmů vzdali opatrovnictví, pokud jej vykonávali pro své klienty. Nově je však výslovně stanoveno, že opatrovníkem nelze jmenovat provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení (§ 63 NOZ).

Obce často nejsou a nemohou být připraveny ani po finanční, ani po odborné stránce na výkon opatrovnictví. Tuto situaci by měl řešit zvláštní zákon týkající se veřejného opatrovnictví, na který odkazuje § 471 odst. 2 návrhu občanského zákoníku. Jeho účinnost se předpokládá od roku 2016. V budoucnu se předpokládá poskytnutí finanční podpory obcím, které tuto činnost vykonávají.

Úlohou opatrovníka je starat se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy. Opatrovník také dbá o zdravotní stav opatrovance. Aby mohl tyto úlohy dobře plnit, musí udržovat s opatrovancem vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelný kontakt a projevovat o opatrovance skutečný zájem.

Podle nového občanského zákoníku může mít člověk více opatrovníků, pokud je součástí zastupování také správa majetku. Může tak být jmenován opatrovník pro správu jmění, nebo jeho části, a vedle toho opatrovník pro osobní záležitosti. Zastupovat člověka před soudem může jen opatrovník pro osobní záležitosti (opatrovník „osoby“). Opatrovníci mohou jednat samostatně nebo společně.

Soud by měl v rozhodnutí vymezit rozsah práv a povinností každému opatrovníkovi. Potom mohou jednat samostatně. Pokud jmenuje více opatrovníků a nerozhodne, ve kterých záležitostech je každý z nich způsobilý právně jednat za opatrovance samostatně, jsou opatrovníci povinni jednat společně (§ 464 NOZ). Opatrovník od zastoupeného nemůže požadovat odměnu. Odměnu lze přiznat jen za správu jmění. O její výši rozhodne soud s přihlédnutím k nákladům správy, k hodnotě spravovaného majetku, k výnosům z něho a k časové i pracovní náročnosti správy (§ 462 NOZ). Veřejný opatrovník vykonává tuto činnost jako svoji profesi, za kterou je placen. Zákon však upřednostňuje jmenování opatrovníkem osobu opatrovanci blízkou. Soud může, odůvodňují-li to okolnosti, opatrovníkovi uložit, aby se v přiměřeném rozsahu pojistil pro případ, že při výkonu své funkce způsobí opatrovanci nebo jiné osobě škodu (§465 odst. 2 NOZ).

Opatrovník nemůže za opatrovance právně jednat ve věcech vzniku a zániku manželství, výkonu rodičovských povinností a práv a v oblasti závěti (sepsání pořízení pro případ smrti nebo prohlášení o vydědění a jejich odvolání, § 458 NOZ).

Opatrovník nesmí bez souhlasu soudu:

1. zavázat opatrovance k plnění některému z členů opatrovnické rady nebo osoby tomuto členu blízké,
2. nabýt pro opatrovance nemovitou věc nebo podíl na ní, ani opatrovancovu nemovitou věc nebo podíl na ní zcizit či zatížit,
3. nabýt pro opatrovance obchodní závod, podíl na obchodním závodu nebo podíl na právnické osobě, ani tento majetek zcizit nebo zatížit; to neplatí, jedná-li se o nabytí účastnických nebo podobných cenných papírů zajišťujících bezpečný výnos,
4. uzavřít za opatrovance smlouvu zavazující ho k trvajícímu nebo opakovanému plnění na dobu delší než tři roky,
5. odmítnout dědictví nebo jiné plnění z pozůstalosti,
6. zavázat opatrovance k bezúplatnému plnění jiné osobě, ledaže se jedná o dar poskytnutý k obvyklé příležitosti podle zásad slušnosti v přiměřeném rozsahu a opatrovanec je schopen úsudku a projevil s darem souhlas.

Opatrovník nesmí, bez souhlasu soudu, naložit s majetkem opatrovance, jedná-li se o:

1. nabytí nebo zcizení majetku v hodnotě převyšující částku odpovídající pětisetnásobku životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu,
2. nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu polovinu opatrovancova majetku, ledaže tato polovina představuje hodnotu jen nepatrnou a nejedná se o věc, která je pro opatrovance věcí zvláštní obliby,
3. přijetí nebo poskytnutí půjčky, úvěru nebo jistoty v hodnotách uvedených pod písmeny a) nebo b).

Soud si před rozhodnutím podle § 483 odst. 1 až 3 NOZ vyžádá stanovisko opatrovnické rady. Nesdělí-li opatrovnická rada soudu stanovisko v přiměřené lhůtě, potom soud rozhodne sám (§ 483 odst. 4 NOZ).

K vyšší ochraně práv a zájmů zastoupeného, je-li mu ustanoven opatrovník, zavádí nový občanský zákoník možnost ustanovení opatrovnické rady. Jde o skupinu osob z nejbližšího okolí zastoupeného, která má doplnit a vyvážit činnost opatrovníka. Soud volbu členů opatrovnické rady neschvaluje, může však na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu prohlásit volbu za neplatnou, došlo-li při ní k porušení zákona takovým způsobem, že v důsledku toho hrozí opatrovanci újma. V takovém případě soud bez zbytečného odkladu nařídí novou volbu tohoto člena opatrovnické rady, nebo jeho náhradníka (§ 476 NOZ).

Nově občanský zákoník počítá i s činností právnických osob, jejichž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů. I tato právnická osoba má právo navrhnout, aby byla svolána schůze k ustavení opatrovnické rady. Právnická osoba, jejíž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů, která působí v České republice nepřetržitě alespoň tři roky a byla s opatrovancem v pravidelném spojení alespoň tři měsíce, má právo účastnit se schůze k ustavení opatrovnické rady, být členem opatrovnické rady nebo se účastnit jejího zasedání a navrhnout soudu, aby rozhodnutí opatrovnické rady zrušil a nahradil je svým rozhodnutím. Neuplatňuje-li však tato právnická osoba svá práva v souladu se zájmy opatrovance, soud jí tato práva na návrh opatrovance, opatrovníka nebo členů opatrovnické rady odejme (§ 484 NOZ).

Opatrovnická rada musí mít alespoň tři členy (§ 474 NOZ). Předpoklady pro členství v opatrovnické radě jsou obdobné jako předpoklady pro výkon opatrovnictví. Členem opatrovnické rady může být jen osoba, která o opatrovance osvědčí dlouhodobý a vážný zájem, a to i do budoucna, a jejíž zájmy neodporují zájmům opatrovance (§ 473 odst. 2 NOZ). Opatrovnická rada je schopna se usnášet za přítomnosti většiny členů, pokud má však jen tři členy, vyžaduje se přítomnost všech. Rozhodnutí přijímá opatrovnická rada většinou hlasů přítomných členů (§ 474 NOZ). Člen opatrovnické rady je volen na dobu neurčitou. Opatrovník nemůže být členem opatrovnické rady (§ 473 odst. 2 NOZ). Člen opatrovnické rady může ze své funkce odstoupit. Odstoupení je účinné doručením písemného oznámení opatrovníkovi a soudu. Odstoupení oznámí dalším členům opatrovnické rady. Soud může odvolat z funkce člena opatrovnické rady na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu, pokud člen opatrovnické rady závažně nebo opakovaně poruší své povinnosti, ztratí-li o opatrovance zájem nebo ocitnou-li se jeho zájmy opakovaně v rozporu se zájmy opatrovance. Při zániku funkce člena opatrovnické rady opatrovník nebo předseda opatrovnické rady zařídí volbu nového člena (§ 477 NOZ).

Opatrovnická rada zasedá nejméně jednou za rok. K zasedání ji svolá její předseda nebo opatrovník, jinak kterýkoli člen opatrovnické rady, popřípadě soud na návrh osoby, která osvědčí vážný zájem o opatrovance, anebo i bez návrhu. Opatrovnická rada přizve na zasedání opatrovance i opatrovníka. O schůzi se pořizuje zápis, který se doručuje opatrovníkovi a soudu (§ 478 NOZ). Opatrovnická rada na svém pravidelném zasedání projedná zprávu opatrovníka o jeho činnosti v záležitostech opatrovance, vyjadřuje se k soupisu jmění opatrovance a k vyúčtování jeho správy i k vyúčtování případné odměny opatrovníka za správu jmění.

Nejsou stále stanoveny podmínky pro výkon veřejného opatrovníka. Neexistuje řádná metodická průprava pracovníků, kteří tuto roli na obcích zastávají. Systém trpí rigiditou. Veřejný opatrovník s ohledem na rozsah činností, které zároveň na obci vykonává, často uplatňuje paternalistický přístup, nerespektuje preference opatrovanců, vystupuje z pozice síly a autority. Veřejný opatrovník by se měl starat jen o takové úkony, které jsou ze své podstaty právními. Jedná se například o platbu za nákup nebo zařízení pečovatelské či sociální služby opatrovanci.

Bez souhlasu opatrovnické rady totiž nesmí opatrovník rozhodnout o změně bydliště opatrovance nebo o umístění opatrovance do uzavřeného ústavu nebo podobného zařízení (co může být vykládáno i jako domov se zvláštním režimem) v případě, kdy to zdravotní stav opatrovance zjevně nevyžaduje (§ 480 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Použité zdroje:

ČEBIČOVÁ R., CHÁBOVÁ R., JOHNOVÁM., KOŘÍNKOVÁ D., ŠKOPOVÁ V., Manuál "Dobrá praxe opatrovnictví a poskytování podpory při právních úkonech a při rozhodování"1. vydání, Praha 2013 ISBN 978-80-7421-053-2

HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0.

Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2015. [cit. 2015-18-05]. Dostupný z:< http://portal.mpsv.cz/soc/ssp/obcane>.

PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9.

PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha: ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů,

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 89/2012, občanský zákoník.

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních.

Přídavek na dítě (§ 17 – § 19 zákona o SSP) je základní, dlouhodobou dávkou, poskytovanou rodinám s dětmi, která jim pomáhá krýt náklady spojené s výchovou a výživou nezaopatřených dětí

Nárok na přídavek na dítě má nezaopatřené dítě, které žije v rodině, jejíž rozhodný příjem je nižší než 2,4násobek částky životního minima rodiny. Pro nárok na dávku se posuzuje příjem za předchozí kalendářní rok. Za příjem se považuje i rodičovský příspěvek.

Přídavek je vyplácen ve třech výších podle věku nezaopatřeného dítěte:

• do 6 let výše 500 Kč,
• od 6 do 15 let 610 Kč,
• od 15 do 26 let 700 Kč.

Nárok na rodičovský příspěvek (§ 30 a § 31 zákona o SSP) má rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, a to až do vyčerpání celkové částky 220 000 Kč, nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte.

Pro stanovení nároku a výše rodičovského příspěvku je rozhodující výše denního vyměřovacího základu pro stanovení peněžité pomoci v mateřství nebo nemocenské v souvislosti s porodem nebo převzetím dítěte podle zákona o nemocenském pojištění. Jestliže alespoň jednomu z rodičů v rodině lze stanovit k datu narození nejmladšího dítěte 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu, rodič si může volit výši a tím i délku pobírání rodičovského příspěvku. V případě, že denní vyměřovací základ lze stanovit u obou rodičů, vychází se z toho, který je vyšší.

Maximální měsíční výše rodičovského příspěvku se stanoví ve vazbě na denní vyměřovací základ: pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu je nižší nebo rovno 7 600 Kč, rodičovský příspěvek může činit nejvýše 7 600 Kč; pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu převyšuje 7 600 Kč, je výše rodičovského příspěvku omezena touto částkou, maximálně však výše rodičovského příspěvku může činit 11 500 Kč měsíčně.

Rodič si může volit výši rodičovského příspěvku až do částky 7 600 Kč také v případě, když ke dni narození nejmladšího dítěte v rodině nelze stanovit denní vyměřovací základ jen proto, že během pobírání rodičovského příspěvku z titulu péče o dříve narozené dítě uplynula podpůrčí doba pro nárok na peněžitou pomoc v mateřství a nárok na rodičovský příspěvek na nejmladší dítě v rodině vzniká bezprostředně po nároku na rodičovský příspěvek náležející na starší dítě.

Pokud ani jednomu z rodičů nelze uvedený vyměřovací základ stanovit, náleží rodičovský příspěvek v pevných měsíčních částkách 7 600 Kč do konce 9. měsíce věku a následně ve výši 3 800 Kč do 4 let věku dítěte.

Pokud v rodině dojde ke změně osob, které jsou posuzovány jako rodiče, a dojde-li tím ke „vzniku“ nebo změně výše denního vyměřovacího základu, stanoví se rodičovský příspěvek od následujícího kalendářního měsíce podle nově splněných podmínek.

Volbu výše rodičovského příspěvku je oprávněn provést jen rodič, který uplatnil nárok na rodičovský příspěvek, měnit tuto volbu lze jedenkrát za tři měsíce, a to i v případě, že došlo u rodičovského příspěvku ke změně oprávněné osoby.

Podmínka trvalého pobytu a bydliště na území České republiky musí být splněna u oprávněné osoby a u dítěte zakládajícího nárok na rodičovský příspěvek.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou, a rodičovský příspěvek náleží i v kalendářním měsíci, ve kterém:

• se dítě narodilo,
• rodič měl po část měsíce z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem,
• osoba dítě převzala do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu,
• dítě dovršilo věk 4 let, do kterého náleží rodičovský příspěvek,
• dítě nebo rodič zemřeli,
• rodič převzal do péče vlastní dítě, které předtím bylo na základě rozhodnutí příslušného orgánu svěřeno do péče jiné osoby nebo bylo umístěno v ústavu nebo bylo více než 3 kalendářní měsíce v péči zdravotnického zařízení.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou a rodičovský příspěvek náleží i v případech, kdy:

• dítě mladší 2 let navštěvuje jesle nebo jiné obdobné zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 46 hodin v kalendářním měsíci,
• dítě pravidelně navštěvuje léčebně rehabilitační zařízení nebo mateřskou školu nebo její třídu zřízenou pro zdravotně postižené děti či jesle se zaměřením na vady zraku, sluchu, řeči a na děti tělesně postižené a mentálně retardované v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně,
• zdravotně postižené dítě pravidelně navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 6 hodin denně,
• dítě navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně, pokud jeho oba rodiče nebo osamělý rodič jsou osobami závislými na pomoci jiné osoby ve stupni III a IV,
• rodič zajistí péči o dítě jinou zletilou osobou v době, kdy je výdělečně činný nebo studuje.

Příjem rodiče není sledován. Při nároku na výplatu rodičovského příspěvku může rodič výdělečnou činností zlepšovat sociální situaci rodiny. Nezkoumá se ani nárok na podporu v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci.

Jestliže v rodině jeden z rodičů má z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem, rodičovský příspěvek mu náleží, pouze je-li vyšší než dávky nemocenského pojištění. V tomto případě je doplacen rozdíl mezi rodičovským příspěvkem a uvedenými dávkami.

Pokud se v rodině narodí další dítě, nárok na rodičovský příspěvek na starší dítě zaniká, a to i v případě, že na narozené dítě náleží rodičovský příspěvek ihned od narození ve stejné výši, v jaké náleží doposud na starší dítě. Změnu je nezbytné ohlásit příslušnému orgánu, aby nevznikl přeplatek na dávce.

Pokud byl rodiči vyplacen rodičovský příspěvek a přitom nesplnil podmínky pro výplatu příspěvku, je rodič povinen vrátit příslušnému úřadu vyplacené částky za období, kdy mu rodičovský příspěvek nenáležel.

Příspěvek na bydlení (§ 24 – § 28 zákona o SSP) přispívá na krytí nákladů na bydlení rodinám či jednotlivcům s nízkými příjmy.

Poskytování příspěvku podléhá testování příjmů rodiny za předchozí kalendářní čtvrtletí. Za příjem se považují i přídavek na dítě a rodičovský příspěvek.

Na příspěvek na bydlení má nárok vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě přihlášen k trvalému pobytu, jestliže jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35), a zároveň součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35) není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.

Náklady na bydlení tvoří u nájemních bytů nájemné a náklady za plnění poskytované v souvislosti s užíváním bytu, u družstevních a bytů vlastníků srovnatelné náklady, vyčíslené v zákoně o SSP. Plus u všech bytů náklady za energie, vodné a stočné, odpady, vytápění. Pro nárok a výši příspěvku se berou v úvahu průměrné náklady zaplacené za předchozí kalendářní čtvrtletí.

Normativní náklady na bydlení jsou stanoveny jako průměrné náklady na bydlení podle velikosti obce a počtu členů domácnosti. Zahrnují pro nájemní byty částky nájemného, v souladu se zákonem o nájemném a pro družstevní byty a byty vlastníků obdobné náklady. Dále jsou do nich zahrnuty ceny služeb a energií. Normativní náklady na bydlení jsou propočítány na přiměřené velikosti bytů pro daný počet osob v nich trvale bydlících.

Výše příspěvku na bydlení se stanoví jako rozdíl mezi náklady na bydlení (normativními náklady na bydlení) a násobkem rozhodného příjmu a koeficientu 0,30 (v Praze 0,35).

Právní úprava od 1. 1. 2015 (dítě narozené nebo převzaté do trvalé péče od 1. 1. 2015)

Porodné (§ 44 – § 46 zákona o SSP) je dávka poskytovaná v závislosti na výši příjmu, kterou se rodině s nízkými příjmy jednorázově přispívá na náklady související s narozením prvního nebo druhého živého dítěte.

Nárok na porodné je vázán na stanovenou hranici příjmů v rodině, která v kalendářním čtvrtletí předcházejícím kalendářnímu čtvrtletí, ve kterém se dítě narodilo, musí být nižší než 2,7násobek životního minima rodiny. Do rozhodného příjmu se nezapočítává rodičovský příspěvek a přídavek na dítě.

Porodné náleží ženě, která porodila své první nebo druhé živé dítě. Jestliže žena, která dítě porodila, zemřela, splnila podmínky nároku na porodné a dávka jí nebo jiné osobě nebyla vyplacena, má na porodné nárok otec dítěte.

Nárok na porodné má rovněž osoba, která převzala dítě mladší jednoho roku do trvalé péče nahrazující péči rodičů, za stejných podmínek (rozhodný příjem rodiny do 2,7násobku životního minima, první nebo druhé dítě).

Porodné náleží v rodině pouze dvakrát, a to buď na první nebo druhé živě narozené dítě nebo na první nebo druhé dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů.

Porodné je stanoveno pevnou částkou a činí 13 000 Kč na první dítě a 10 000 Kč na druhé dítě.

Touto jednorázovou dávkou se přispívá na náklady spojené s vypravením pohřbu. Pohřebné je stanoveno pevnou částkou ve výši 5 000 Kč. Příjem rodiny se netestuje.

Pohřebné náleží osobě, která vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti, nebo osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte, a to za podmínky, že zemřelá osoba (s výjimkou mrtvě narozeného dítěte) měla ke dni úmrtí trvalý pobyt na území ČR (§ 47 a § 48 zákona o SSP).

Příspěvek na péči[1] se stal novým nástrojem zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (§ 7 a násl.), vedoucí k posílení samostatného rozhodování uživatele služby o rozsahu a formě pomoci či podpory. Příspěvek na péči náleží těm, kteří jsou především z důvodu nepříznivého zdravotního stavu závislí na pomoci jiné osoby, a to v oblasti péče o vlastní osobu a soběstačnost. Náleží osobě, o kterou je pečováno, nikoliv osobě, která péči zajišťuje. Což je jiná situace oproti dřívější praxi, kdy lidé pečující o blízkou či jinou osobu pobírali na tuto činnost finanční příspěvek. Příspěvek nahradil dosavadní zvýšení důchodu pro bezmocnost a příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu. Potřeba pomoci, tedy i míra závislosti, přitom vychází z úkonů běžného každodenního života, při nichž potřebuje žadatel pomoc nebo dohled. Příspěvek na péči se vyplácí měsíčně v kalendářním měsíci, za který náleží.

Jeho výše činí pro osoby starší 18 let:

• 800 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost),
• 4 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost),
• 8 000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost),
• 12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost).

Příspěvek na bydlení je dávka státní sociální podpory, prostřednictvím které stát přispívá na náklady na bydlení jednotlivcům a rodinám s nízkými příjmy. Nárok na tuto dávku má vlastník nebo nájemce přihlášený v bytě k trvalému pobytu, jestliže 30 % jeho příjmů (příjmů rodiny) nestačí k pokrytí nákladů na bydlení a zároveň těchto 30 % příjmů rodiny je nižších než příslušné normativní náklady stanovené zákonem[2]. Výplata příspěvku na bydlení je časově omezena na 84 měsíců v období posledních deseti let[3]. Toto omezení neplatí pro domácnosti, ve kterých bydlí osoby starší 70 let a pro osoby se zdravotním postižením, které bydlí ve zvláště upravených nebo pro ně postavených bytech[4]. Lux[5] zdůrazňuje, že příspěvek na bydlení není jen sociální dávkou, ale zároveň se stává plnohodnotným nástrojem bytové politiky.

Doplatek na bydlení je dávka, kterou vyplácí stát na podporu a udržení bydlení. Jedná se o dávku pomoci v hmotné nouzi[6]. Nárok na doplatek na bydlení vzniká těm, jejichž příjmy jsou nižší než zákonem stanovené životní minimum (resp. existenční minimum). Tato dávka řeší nedostatek příjmů k uhrazení nákladů na bydlení v případech, kdy nestačí vlastní příjmy osoby či rodiny, a to včetně příspěvku na bydlení ze systému státní sociální podpory, pokud na něj má osoba či rodina nárok. Doplatek na bydlení lze poskytnout i na jinou než nájemní, vlastnickou a družstevní formu bydlení. Za takovou se považuje zejména podnájem, ubytovna, ubytování v azylovém domě, v domovech pro seniory, domovech pro osoby se zdravotním postižením, domovech se zvláštním režimem a v chráněném bydlení. Tato dávka je od roku 2011 omezena maximální hranicí uznatelných výdajů na bydlení a to ve výši normativních nákladů podle zákona o státní sociální podpoře.

Příspěvek na zvláštní pomůcku, poskytovaný na základě zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, v sobě slučuje několik dříve poskytovaných klíčových příspěvků pro osoby se zdravotním postižením (příspěvek na pořízení zvláštní pomůcky, na úpravu bytu) a je určen k pořízení potřebného vybavení pro těžce postižené osoby. Nárok na tento příspěvek má osoba s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, těžkým sluchovým postižením nebo těžkým zrakovým postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (zdravotní stav trvá nebo bude trvat déle než 1 rok), a její zdravotní stav nevylučuje přiznání tohoto příspěvku. Seznam diagnóz pro přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku je uveden v příloze č. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením.

Mimořádné výhody pro těžce zdravotně postižené občany, tedy průkazy ZTP, jsou určeny osobám starším 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se posuzuje podle § 9 odst. 3 zákona č 329/2011 Sb. Podle druhu a stupně postižení jsou poskytovány mimořádné výhody I. až III. stupně (I. průkaz TP, II. průkaz ZTP, III. průkaz ZTP/P). Z průkazu vyplývají některé výhody, např. doprava MHD zdarma, sleva na dopravu, bezplatné užití dálnic, vyhrazená místa k parkování, slevy na vstupy apod. podle druhu a stupně postižení.

Osobám se zdravotním postižením jsou vydávány parkovací znaky, speciální označení vozidel (např. parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením dle § 67 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), jízdy na zpoplatněných komunikacích apod.. Tato činnost nepatří do kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí (ani krajských poboček ÚP), ale Ministerstva dopravy. Parkovací znaky vydávají obecní úřady obcí s rozšířenou působností.

[1] § 20 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

[2] §26 Zákona č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2013. [cit. 2013-18-11]. Dostupný z:<http://www.mpsv.cz/cs/2#dsp>.

[4] Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23

[5] LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94

[6] Podle Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), je moderní formou pomoci osobám s nedostatečnými příjmy motivující tyto osoby k aktivní snaze zajistit si prostředky k uspokojení životních potřeb. Je jedním z opatření, kterými Česká republika bojuje proti sociálnímu vyloučení. Upravuje systém dávek pomoci v hmotné nouzi, jímž zabezpečuje osobu či rodinu, která nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost. Současně si tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit a vyřešit tak svou nelehkou situaci vlastním přičiněním.

Dávkami, kterými se řeší pomoc v hmotné nouzi, jsou (§ 4 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi):

• příspěvek na živobytí

• doplatek na bydlení

• mimořádná okamžitá pomoc

O dávkách pomoci v hmotné nouzi rozhodují a vyplácejí je příslušné krajské pobočky Úřadu práce ČR.

Ke zlepšení nepříznivé sociální situace občanů není směrována pouze finanční pomoc v rámci poskytování dávek, ale též vlastní sociální práce sociálních pracovníků na obcích, kteří se zaměřují také na ostatní potřeby občanů. Působnost obecního úřadu III. typu v oblasti sociální práce je upravena zákonem o sociálních službách. Vede k řešení nepříznivé sociální situace a k sociálnímu začleňování osob ohrožených sociálním vyloučením. Zákon o hmotné nouzi upravuje řešení životní situace obecním úřadem II. typu a újezdním úřadem formou sociální práce u osob nacházejících se v hmotné nouzi. Obce obdržely metodické pokyny, jak mohou tuto sociální práci na svém území realizovat.

Otevřená metoda koordinace[1] (Open Method of Coordination) zahrnuje nový postoj k sociální ochraně, společnou identifikaci problémů na komunitní úrovni a určující cíle adaptace a rozvoje sociálních systémů na různých úrovních.

[1] HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109

Napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou vyloučením ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky, způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.

Služby sociální prevence (§ 53 a násl. zákona o sociálních službách) jsou: raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny, služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity, terénní programy a sociální rehabilitace.

Pomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v co nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav jim zajistit důstojné prostředí a zacházení (§ 38 zákona o sociálních službách).

Mezi tyto služby se řadí: osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová péče, průvodcovské a předčitatelské služby, podpora samostatného bydlení, odlehčovací služby, centra denních služeb, denní stacionář, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče.

Pečovatelská služba (§ 40 zákona o sociálních službách) – terénní či ambulantní služba poskytovaná seniorům a dalším osobám, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje ve vymezeném čase v domácnosti klienta. Služba se poskytuje, až na výjimky uvedené v zákoně o sociálních službách, za úhradu.

Centra denních služeb (§ 45 zákona o sociálních službách) – poskytují ambulantní služby ve specializovaných zařízeních s cílem posílit samostatnost a soběstačnost potřebných osob se zdravotním postižením, chronickým onemocněním či osob se sníženou soběstačností z důvodu věku, v případě, že jejich situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Potřební lidé mohou tuto službu (v minulosti známou také jako domovinka či centra osobní hygieny) využívat občas i pravidelně v průběhu dne, přičemž je jim zajištěna pomoc např. při osobní hygieně, v oblasti stravování, s vyřízením osobních záležitostí, případně jsou nabízeny výchovné, vzdělávací, aktivizační a sociálně terapeutické aktivity. Služba je poskytována za úhradu.

Denní, týdenní stacionáře (§ 46 a § 47 zákona o sociálních službách) – služba je zaměřená na podporu lidí vyžadující pravidelnou pomoc jiné osoby. Rozdíl, v porovnání se službou centra denních služeb, spočívá zejména v intenzitě pomoci, respektive v míře závislosti uživatelů služby.

Systém stacionářů a denních center mj. umožňuje pečujícím osobám účastnit se např. také pracovního procesu. Služba se poskytuje za úhradu.

Odlehčovací služby pobytové (§ 44 zákona o sociálních službách) – umožňují rodinným pečovatelům čas k odpočinku a odlehčení od náročné sociální péče. Odlehčovací služby směřují výhradně tam, kde je potřeba celodenní péče o osobu blízkou se zdravotním postižením, nemocnou nebo o seniora v určité fázi bezmocnosti. Odlehčovací služba přijímá seniora jen na omezenou dobu.

Domovy pro seniory (§ 49 zákona o sociálních službách) – pobytové zařízení, poskytující sociální službu osobám se sníženou soběstačností, zejména z důvodu věku. Nabízí ubytování v zařízeném pokoji, jedno – i vícelůžkovém, celodenní stravování, zajištění úklidu, praní prádla a ošetřovatelskou péči. Cílem péče je jednoznačně kvalita života klienta. Současný stav klientů poukazuje na potřebu rozvinout spolupráci se zdravotními pojišťovnami a posílit morální a finanční odpovědnost – spoluúčast blízkých, a tuto skutečnost zakotvit do legislativy. Služba se poskytuje za úhradu.

Domovy se zvláštním režimem (§ 50 zákona o sociálních službách) – pobytová služba s celoročním provozem, která je poskytována lidem, jejichž soběstačnost je snížena z důvodu chronického duševního onemocnění, závislosti na návykových látkách, případně trpí Alzheimerovou chorobou či jiným typem demence. Služba je nabídkou podobná službám domova pro seniory. Je přizpůsobena specifickým potřebám uživatelů. Služba se poskytuje za úhradu.

Sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče (§ 52 zákona o sociálních službách) – jedná se o nemocnice, léčebny dlouhodobě nemocných, psychiatrické léčebny aj. Uvedená pobytová služba je poskytována lidem, kteří aktuálně již nevyžadují ústavní zdravotní péči, nicméně se neobejdou bez pomoci jiné osoby a zároveň je nelze propustit z tohoto ústavního zdravotnického zařízení, protože jim není zabezpečena potřebná následná péče v domácím prostředí či zařízení sociálních služeb. Služba je poskytována do doby, než je uživateli zajištěna pomoc jiné osoby (např. rodinní příslušníci) či poskytována odpovídající sociální služba. Dříve se touto situací zabýval institut sociální hospitalizace.

Za tuto péči je osoba povinna platit úhradu podle stejných principů, jako by jí byly poskytovány sociální služby v zařízeních sociálních služeb. Zdravotní péče poskytovaná těmto osobám je hrazena z veřejného zdravotního pojištění.[1]

[1] § 64 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

Sociální poradenství (§ 37 zákona o sociálních službách) poskytuje informace přispívající k řešení nepříznivé sociální situace. Sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb.

Odborné sociální poradenství se zaměřuje na potřeby jednotlivých sociálních skupin osob v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, v poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí a zahrnuje též sociální práci s osobami se specifickými potřebami. Součástí odborného poradenství jsou i půjčovny kompenzačních pomůcek.

Odborné sociální poradenství poskytují dva typy poraden:

Občanské poradny - poskytují nezávislé, odborné, nestranné a bezplatné sociálně odborné poradenství v 18 právních oblastech a upozorňují příslušné státní a místní orgány na nedostatky legislativy a na neřešené problémy občanů.

Poradny pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy – poskytují psychologické, psychosociální a sociálně právní poradenství jednotlivcům, partnerským párům, snoubencům, manželům a rodinám, které se nacházejí v náročném životním období. Poradenství je zaměřeno na zvládání potíží v mezilidských vztazích, osobních a rodinných problémů, generačních sporů, rozvodů a porozvodových těžkostí, styku s dětmi, žárlivosti, nevěry, závislostí v rodině a obtíží v intimním soužití.

V případě vzniku nové sociální služby je předpokladem finanční podpory provozování služby začlenění do komunitního plánu příslušné obce a střednědobého plánu sociálních služeb kraje (§ 94 a § 95 zákona o sociálních službách). Tento požadavek se netýká bytového fondu – například výstavby bytů zvláštního určení (podporovaných bytů). Neznalost typologie služeb může vést k pochybení v případě povolování staveb ze strany stavebního úřadu.

Objekty pro poskytování pobytových sociálních služeb jsou vzhledem k účelu a formě klasifikovány jako občanská vybavenost. Objekty pro bydlení se do kategorie občanské vybavenosti neřadí. Z výše uvedených skutečností je patrné, že je důležité ze strany investorů včasně skutečnost připravovaného záměru konzultovat na příslušném stavebním úřadě. Na těchto jednáních je vhodná účast odborníka, který řeší sociální problémy správního obvodu. Většinou se jedná o školené odborníky odboru sociálních věcí, kteří se procesům komunitního plánování na obci věnují.[1]

Předpokládá se, že pokud budou v budoucnu vznikat nové sociální služby, bude nezbytná jejich finanční podpora v rámci území, na kterém bude služba realizována.

Tak, jak běžná komerční sféra v oblasti marketingu oceňuje dobré zboží kvalitou, tak také současná terminologie sociálních služeb mluví o kvalitě života, která úzce souvisí s oblastí sociálních služeb a jejich kvalitou. Oproti označení „dobrý“ budí slovo „kvalitní“ dojem hodnocení jaksi objektivního a samo o sobě často znamená vysokou jakost („kvalitu“). Z pohledu obce je role hodnotitele úzce spojena s pozicí koordinátora/koordinátorky komunitního plánování na obcích III. typu. Jeho úkolem je aktivně získávat informace o kvalitě poskytovaných služeb ve všech zařízeních, které jsou v obci, na území obce s rozšířenou působností, nehledě na zřizovatele. Dále by měl koordinátor kontaktovat služby a vyjasňovat si s nimi jejich možnosti, získávat je, aby se zapojili do procesů komunitního plánování. K dobré sociální politice obce patří také bydlení a jeho plánování.

[1] Nejčastějším problémem je názvosloví, kdy investor používá v předložené dokumentaci pojem „domov důchodců“. Pracovníci stavebních úřadů, kteří nejsou s typologií služeb seznámení, mohou následně vydat chybné rozhodnutí, které je v rozporu s přípustným využitím v území. Stavebním úřadem povolená stavba domova důchodců – domova pro seniory v území občanské vybavenosti je z pohledu stavebního zákona v pořádku. Může ale nastat situace, že daná služba nebude zaregistrována dle zákona o sociálních službách nebo nebude finančně podpořena (nebude provozuschopná), tím nedojde k naplnění účelu stavby a následně dochází k porušení stavebního zákona.

Byty zvláštního určení jsou malometrážní byty v domech s pečovatelskou službou a bezbariérové byty. Jsou určeny především pro občany, kteří pobírají starobní důchod a pro občany, kteří jsou plně invalidní a jejichž celkový stav je takový, že nepotřebují komplexní péči a jejichž zdravotní stav a věk jim umožňuje vést poměrně samostatný život. Náš současný legislativní systém však podporuje bydlení sociálně slabších skupin pouze částečně.

Oblast bydlení sociálně slabších skupin by se v budoucnu měla stát významnou složkou v rozvoji územních správních obvodů obcí s rozšířenou působností. Uspokojení potřeb v oblasti bydlení je klíčovou funkcí samostatné působnosti obce, tak jak to definuje zákon č. 128/2000 Sb., o obcích. § 35, odstavec 2 a § 38 ukládá obcím povinnost pečovat o zachování rozvoje svého majetku. Diferencované potřeby se projevují zejména na místní úrovni, zde je v realizační fázi úloha obce nezastupitelná. Východiskem je komplexní řešení bytové politiky v celém území správního území, včetně nastavení systému nízkonákladového či vícestupňového bydlení.

Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky každoročně dotačně podporuje výstavbu podporovaných bytů na území České republiky, sloužících k poskytování sociálního bydlení pro seniory a osoby, které mají ztížený přístup k bydlení v důsledku zvláštních potřeb, které vyplývají z jejich nepříznivé sociální situace, věku, zdravotního stavu nebo sociálních okolností jejich života.

Domy s pečovatelskou službou - byty zvláštního určení, nájemní byty měst a obcí, ideální řešení pro zajištění péče pro „soběstačnější seniory“. Prostřednictvím pečovatelské služby je zajišťována potřebná péče. Chybí však zákonná návaznost na další stupeň sociální služby. V případě dlouhodobějšího zhoršení zdravotního stavu dochází k neschopnosti pečovatelské služby péči zajišťovat, tento závazek nepřebírá rodina a není kontinuálně řešena následná potřeba odchodu do sociálního zařízení s 24 hodinovou péčí.

Chráněné, komunitní bydlení je v České republice málo známou formou bydlení. Senioři zde žijí jednotlivě, nebo ve dvojicích. Interiéry bytů jsou upraveny požadavkům bydlení pro seniory. Je třeba podotknout, že tato forma bydlení je levnější, než v domovech pro seniory.

Domy s pečovatelskou službou, chráněné bydlení a komunitní bydlení nabízí menší byty, ve kterých jsou poskytovány sociální služby terénní formou a tvoří tak přechod mezi tzv. individuálním a institucionálním bydlením.

Dává možnost, která zatím v našem právním řádu chyběla. Člověk má v očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat možnost projevit vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem (§ 38 NOZ). Soud může změnit nebo zrušit předběžné prohlášení jen ve výjimečném případě, pokud se změní okolnosti zjevně tak podstatným způsobem, že člověk, který prohlášení učinil, by je za takových okolností neučinil nebo by je učinil s jiným obsahem, a při zachování původního znění by člověku, který prohlášení učinil, hrozila závažná újma. Před vydáním rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož prohlášení rozhoduje, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí (§ 43 NOZ). Soud bude přihlížet i k prohlášení nebo jeho odvolání, pokud by bylo sice neplatné, ale není důvod pochybovat o vůli toho, kdo je učinil (§ 44 NOZ).

Poskytuje se na základě smlouvy mezi podporovaným a podpůrcem. Smyslem smlouvy o nápomoci je poskytnout podporu člověku, kterému duševní postižení působí potíže při rozhodování, aby mohla být zachována plná svéprávnost a nemusel být ustanovován opatrovník. Ve smlouvě se podpůrce zavazuje, že bude se souhlasem podporovaného přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje a že mu bude nápomocen radami. Podpůrců může být i více (§ 45 a § 46 odst. 1 NOZ). Smlouva musí být schválená soudem, teprve pak nabývá účinnosti. Může být uzavřena v písemné formě a předložena soudu nebo může být uzavřena ústně před soudem. Smlouva o nápomoci nezakládá právo podpůrce zastupovat podporovaného, tedy právo jednat osobně jeho jménem.

Má charakter dohody. Zastoupení členem domácnosti se uplatní, pokud člověku brání duševní porucha právně jednat a nemá jiného zástupce. Při smlouvě o nápomoci si podporovaný sám vybírá podpůrce z neohraničeného okruhu osob a podpůrce nemá právo jej zastupovat (jednat osobně jménem podporovaného), zatímco v případě zastoupení členem domácnosti zákon stanoví konkrétní okruh osob[1], které jsou oprávněné zastupovat dospělého člověka nezpůsobilého právně jednat.

Je-li uzavřena smlouva o nápomoci při rozhodování, vztahuje se možnost tohoto zastoupení jen na oblasti, ve kterých zastoupený není způsobilý právně jednat. Pro vznik zastoupení musí dát zástupce zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat, a srozumitelně mu vysvětlit povahu a následky zastoupení. Odmítne-li to člověk, který má být zastoupen, zastoupení nevznikne. K odmítnutí přitom postačí schopnost projevit přání (§ 49 odst. 2 NOZ). I v případě zastoupení členem domácnosti je potřeba schválení soudem. Soud je povinen s vyvinutím potřebného úsilí zjistit názor zastoupeného, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si zastoupený zvolí (§ 50 NOZ). Zastoupení zaniká, pokud se jej zástupce vzdá nebo pokud zastoupený odmítne, aby ho zástupce dále zastupoval, k odmítnutí opět postačí schopnost projevit přání. Zastoupení zaniká také, pokud soud jmenuje zastoupenému opatrovníka (§ 54 NOZ).

Zástupce dbá o ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv i o to, aby způsob jeho života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním představám a přáním zastoupeného (§ 51 NOZ). Zastoupení se vztahuje jen na obvyklé záležitosti, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného. Zástupce tak může nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném pro obstarání obvyklých záležitostí. S peněžními prostředky na účtu zastoupeného může nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím měsíčně výši životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.

Zástupce není oprávněn udělit souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými následky (§ 52 NOZ).

Zákon počítá s možností, že zastoupený může mít více zástupců. Pokud tomu tak je, může jednat jen jeden z nich, nebo mohou jednat společně. Jednalo-li by však vůči další osobě více zástupců společně a odporovali si, nepřihlíží se k projevu žádného z nich (§ 53 NOZ).

Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebám i k podnětům osob blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi (§ 62 NOZ).

[1] Zastupovat jej může jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která s ním žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky (podle § 49 odst. 1).

Pokud soud nenalezne žádnou vhodnou osobu, kterou by ustanovil opatrovníkem, jmenuje jako veřejného opatrovníka obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnickou osobu zřízenou touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu. Zákon výslovně stanoví, že jmenování veřejného opatrovníka není vázáno na jeho souhlas.

Po účinnosti zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který zavedl poskytování sociálních služeb na smluvním základě, vyvstala nutnost, aby se zařízení či jejich zaměstnanci z důvodu střetu zájmů vzdali opatrovnictví, pokud jej vykonávali pro své klienty. Nově je však výslovně stanoveno, že opatrovníkem nelze jmenovat provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení (§ 63 NOZ).

Obce často nejsou a nemohou být připraveny ani po finanční, ani po odborné stránce na výkon opatrovnictví. Tuto situaci by měl řešit zvláštní zákon týkající se veřejného opatrovnictví, na který odkazuje § 471 odst. 2 návrhu občanského zákoníku. Jeho účinnost se předpokládá od roku 2016. V budoucnu se předpokládá poskytnutí finanční podpory obcím, které tuto činnost vykonávají.

Úlohou opatrovníka je starat se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy. Opatrovník také dbá o zdravotní stav opatrovance. Aby mohl tyto úlohy dobře plnit, musí udržovat s opatrovancem vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelný kontakt a projevovat o opatrovance skutečný zájem.

Podle nového občanského zákoníku může mít člověk více opatrovníků, pokud je součástí zastupování také správa majetku. Může tak být jmenován opatrovník pro správu jmění, nebo jeho části, a vedle toho opatrovník pro osobní záležitosti. Zastupovat člověka před soudem může jen opatrovník pro osobní záležitosti (opatrovník „osoby“). Opatrovníci mohou jednat samostatně nebo společně.

Soud by měl v rozhodnutí vymezit rozsah práv a povinností každému opatrovníkovi. Potom mohou jednat samostatně. Pokud jmenuje více opatrovníků a nerozhodne, ve kterých záležitostech je každý z nich způsobilý právně jednat za opatrovance samostatně, jsou opatrovníci povinni jednat společně (§ 464 NOZ). Opatrovník od zastoupeného nemůže požadovat odměnu. Odměnu lze přiznat jen za správu jmění. O její výši rozhodne soud s přihlédnutím k nákladům správy, k hodnotě spravovaného majetku, k výnosům z něho a k časové i pracovní náročnosti správy (§ 462 NOZ). Veřejný opatrovník vykonává tuto činnost jako svoji profesi, za kterou je placen. Zákon však upřednostňuje jmenování opatrovníkem osobu opatrovanci blízkou. Soud může, odůvodňují-li to okolnosti, opatrovníkovi uložit, aby se v přiměřeném rozsahu pojistil pro případ, že při výkonu své funkce způsobí opatrovanci nebo jiné osobě škodu (§465 odst. 2 NOZ).

Opatrovník nemůže za opatrovance právně jednat ve věcech vzniku a zániku manželství, výkonu rodičovských povinností a práv a v oblasti závěti (sepsání pořízení pro případ smrti nebo prohlášení o vydědění a jejich odvolání, § 458 NOZ).

Opatrovník nesmí bez souhlasu soudu:

1. zavázat opatrovance k plnění některému z členů opatrovnické rady nebo osoby tomuto členu blízké,
2. nabýt pro opatrovance nemovitou věc nebo podíl na ní, ani opatrovancovu nemovitou věc nebo podíl na ní zcizit či zatížit,
3. nabýt pro opatrovance obchodní závod, podíl na obchodním závodu nebo podíl na právnické osobě, ani tento majetek zcizit nebo zatížit; to neplatí, jedná-li se o nabytí účastnických nebo podobných cenných papírů zajišťujících bezpečný výnos,
4. uzavřít za opatrovance smlouvu zavazující ho k trvajícímu nebo opakovanému plnění na dobu delší než tři roky,
5. odmítnout dědictví nebo jiné plnění z pozůstalosti,
6. zavázat opatrovance k bezúplatnému plnění jiné osobě, ledaže se jedná o dar poskytnutý k obvyklé příležitosti podle zásad slušnosti v přiměřeném rozsahu a opatrovanec je schopen úsudku a projevil s darem souhlas.

Opatrovník nesmí, bez souhlasu soudu, naložit s majetkem opatrovance, jedná-li se o:

1. nabytí nebo zcizení majetku v hodnotě převyšující částku odpovídající pětisetnásobku životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu,
2. nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu polovinu opatrovancova majetku, ledaže tato polovina představuje hodnotu jen nepatrnou a nejedná se o věc, která je pro opatrovance věcí zvláštní obliby,
3. přijetí nebo poskytnutí půjčky, úvěru nebo jistoty v hodnotách uvedených pod písmeny a) nebo b).

Soud si před rozhodnutím podle § 483 odst. 1 až 3 NOZ vyžádá stanovisko opatrovnické rady. Nesdělí-li opatrovnická rada soudu stanovisko v přiměřené lhůtě, potom soud rozhodne sám (§ 483 odst. 4 NOZ).

K vyšší ochraně práv a zájmů zastoupeného, je-li mu ustanoven opatrovník, zavádí nový občanský zákoník možnost ustanovení opatrovnické rady. Jde o skupinu osob z nejbližšího okolí zastoupeného, která má doplnit a vyvážit činnost opatrovníka. Soud volbu členů opatrovnické rady neschvaluje, může však na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu prohlásit volbu za neplatnou, došlo-li při ní k porušení zákona takovým způsobem, že v důsledku toho hrozí opatrovanci újma. V takovém případě soud bez zbytečného odkladu nařídí novou volbu tohoto člena opatrovnické rady, nebo jeho náhradníka (§ 476 NOZ).

Nově občanský zákoník počítá i s činností právnických osob, jejichž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů. I tato právnická osoba má právo navrhnout, aby byla svolána schůze k ustavení opatrovnické rady. Právnická osoba, jejíž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů, která působí v České republice nepřetržitě alespoň tři roky a byla s opatrovancem v pravidelném spojení alespoň tři měsíce, má právo účastnit se schůze k ustavení opatrovnické rady, být členem opatrovnické rady nebo se účastnit jejího zasedání a navrhnout soudu, aby rozhodnutí opatrovnické rady zrušil a nahradil je svým rozhodnutím. Neuplatňuje-li však tato právnická osoba svá práva v souladu se zájmy opatrovance, soud jí tato práva na návrh opatrovance, opatrovníka nebo členů opatrovnické rady odejme (§ 484 NOZ).

Opatrovnická rada musí mít alespoň tři členy (§ 474 NOZ). Předpoklady pro členství v opatrovnické radě jsou obdobné jako předpoklady pro výkon opatrovnictví. Členem opatrovnické rady může být jen osoba, která o opatrovance osvědčí dlouhodobý a vážný zájem, a to i do budoucna, a jejíž zájmy neodporují zájmům opatrovance (§ 473 odst. 2 NOZ). Opatrovnická rada je schopna se usnášet za přítomnosti většiny členů, pokud má však jen tři členy, vyžaduje se přítomnost všech. Rozhodnutí přijímá opatrovnická rada většinou hlasů přítomných členů (§ 474 NOZ). Člen opatrovnické rady je volen na dobu neurčitou. Opatrovník nemůže být členem opatrovnické rady (§ 473 odst. 2 NOZ). Člen opatrovnické rady může ze své funkce odstoupit. Odstoupení je účinné doručením písemného oznámení opatrovníkovi a soudu. Odstoupení oznámí dalším členům opatrovnické rady. Soud může odvolat z funkce člena opatrovnické rady na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu, pokud člen opatrovnické rady závažně nebo opakovaně poruší své povinnosti, ztratí-li o opatrovance zájem nebo ocitnou-li se jeho zájmy opakovaně v rozporu se zájmy opatrovance. Při zániku funkce člena opatrovnické rady opatrovník nebo předseda opatrovnické rady zařídí volbu nového člena (§ 477 NOZ).

Opatrovnická rada zasedá nejméně jednou za rok. K zasedání ji svolá její předseda nebo opatrovník, jinak kterýkoli člen opatrovnické rady, popřípadě soud na návrh osoby, která osvědčí vážný zájem o opatrovance, anebo i bez návrhu. Opatrovnická rada přizve na zasedání opatrovance i opatrovníka. O schůzi se pořizuje zápis, který se doručuje opatrovníkovi a soudu (§ 478 NOZ). Opatrovnická rada na svém pravidelném zasedání projedná zprávu opatrovníka o jeho činnosti v záležitostech opatrovance, vyjadřuje se k soupisu jmění opatrovance a k vyúčtování jeho správy i k vyúčtování případné odměny opatrovníka za správu jmění.

Nejsou stále stanoveny podmínky pro výkon veřejného opatrovníka. Neexistuje řádná metodická průprava pracovníků, kteří tuto roli na obcích zastávají. Systém trpí rigiditou. Veřejný opatrovník s ohledem na rozsah činností, které zároveň na obci vykonává, často uplatňuje paternalistický přístup, nerespektuje preference opatrovanců, vystupuje z pozice síly a autority. Veřejný opatrovník by se měl starat jen o takové úkony, které jsou ze své podstaty právními. Jedná se například o platbu za nákup nebo zařízení pečovatelské či sociální služby opatrovanci.

Bez souhlasu opatrovnické rady totiž nesmí opatrovník rozhodnout o změně bydliště opatrovance nebo o umístění opatrovance do uzavřeného ústavu nebo podobného zařízení (co může být vykládáno i jako domov se zvláštním režimem) v případě, kdy to zdravotní stav opatrovance zjevně nevyžaduje (§ 480 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Použité zdroje:

ČEBIČOVÁ R., CHÁBOVÁ R., JOHNOVÁM., KOŘÍNKOVÁ D., ŠKOPOVÁ V., Manuál "Dobrá praxe opatrovnictví a poskytování podpory při právních úkonech a při rozhodování"1. vydání, Praha 2013 ISBN 978-80-7421-053-2

HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0.

Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2015. [cit. 2015-18-05]. Dostupný z:< http://portal.mpsv.cz/soc/ssp/obcane>.

PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9.

PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha: ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů,

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 89/2012, občanský zákoník.

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních.

Přídavek na dítě (§ 17 – § 19 zákona o SSP) je základní, dlouhodobou dávkou, poskytovanou rodinám s dětmi, která jim pomáhá krýt náklady spojené s výchovou a výživou nezaopatřených dětí

Nárok na přídavek na dítě má nezaopatřené dítě, které žije v rodině, jejíž rozhodný příjem je nižší než 2,4násobek částky životního minima rodiny. Pro nárok na dávku se posuzuje příjem za předchozí kalendářní rok. Za příjem se považuje i rodičovský příspěvek.

Přídavek je vyplácen ve třech výších podle věku nezaopatřeného dítěte:

• do 6 let výše 500 Kč,
• od 6 do 15 let 610 Kč,
• od 15 do 26 let 700 Kč.

Nárok na rodičovský příspěvek (§ 30 a § 31 zákona o SSP) má rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, a to až do vyčerpání celkové částky 220 000 Kč, nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte.

Pro stanovení nároku a výše rodičovského příspěvku je rozhodující výše denního vyměřovacího základu pro stanovení peněžité pomoci v mateřství nebo nemocenské v souvislosti s porodem nebo převzetím dítěte podle zákona o nemocenském pojištění. Jestliže alespoň jednomu z rodičů v rodině lze stanovit k datu narození nejmladšího dítěte 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu, rodič si může volit výši a tím i délku pobírání rodičovského příspěvku. V případě, že denní vyměřovací základ lze stanovit u obou rodičů, vychází se z toho, který je vyšší.

Maximální měsíční výše rodičovského příspěvku se stanoví ve vazbě na denní vyměřovací základ: pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu je nižší nebo rovno 7 600 Kč, rodičovský příspěvek může činit nejvýše 7 600 Kč; pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu převyšuje 7 600 Kč, je výše rodičovského příspěvku omezena touto částkou, maximálně však výše rodičovského příspěvku může činit 11 500 Kč měsíčně.

Rodič si může volit výši rodičovského příspěvku až do částky 7 600 Kč také v případě, když ke dni narození nejmladšího dítěte v rodině nelze stanovit denní vyměřovací základ jen proto, že během pobírání rodičovského příspěvku z titulu péče o dříve narozené dítě uplynula podpůrčí doba pro nárok na peněžitou pomoc v mateřství a nárok na rodičovský příspěvek na nejmladší dítě v rodině vzniká bezprostředně po nároku na rodičovský příspěvek náležející na starší dítě.

Pokud ani jednomu z rodičů nelze uvedený vyměřovací základ stanovit, náleží rodičovský příspěvek v pevných měsíčních částkách 7 600 Kč do konce 9. měsíce věku a následně ve výši 3 800 Kč do 4 let věku dítěte.

Pokud v rodině dojde ke změně osob, které jsou posuzovány jako rodiče, a dojde-li tím ke „vzniku“ nebo změně výše denního vyměřovacího základu, stanoví se rodičovský příspěvek od následujícího kalendářního měsíce podle nově splněných podmínek.

Volbu výše rodičovského příspěvku je oprávněn provést jen rodič, který uplatnil nárok na rodičovský příspěvek, měnit tuto volbu lze jedenkrát za tři měsíce, a to i v případě, že došlo u rodičovského příspěvku ke změně oprávněné osoby.

Podmínka trvalého pobytu a bydliště na území České republiky musí být splněna u oprávněné osoby a u dítěte zakládajícího nárok na rodičovský příspěvek.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou, a rodičovský příspěvek náleží i v kalendářním měsíci, ve kterém:

• se dítě narodilo,
• rodič měl po část měsíce z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem,
• osoba dítě převzala do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu,
• dítě dovršilo věk 4 let, do kterého náleží rodičovský příspěvek,
• dítě nebo rodič zemřeli,
• rodič převzal do péče vlastní dítě, které předtím bylo na základě rozhodnutí příslušného orgánu svěřeno do péče jiné osoby nebo bylo umístěno v ústavu nebo bylo více než 3 kalendářní měsíce v péči zdravotnického zařízení.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou a rodičovský příspěvek náleží i v případech, kdy:

• dítě mladší 2 let navštěvuje jesle nebo jiné obdobné zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 46 hodin v kalendářním měsíci,
• dítě pravidelně navštěvuje léčebně rehabilitační zařízení nebo mateřskou školu nebo její třídu zřízenou pro zdravotně postižené děti či jesle se zaměřením na vady zraku, sluchu, řeči a na děti tělesně postižené a mentálně retardované v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně,
• zdravotně postižené dítě pravidelně navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 6 hodin denně,
• dítě navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně, pokud jeho oba rodiče nebo osamělý rodič jsou osobami závislými na pomoci jiné osoby ve stupni III a IV,
• rodič zajistí péči o dítě jinou zletilou osobou v době, kdy je výdělečně činný nebo studuje.

Příjem rodiče není sledován. Při nároku na výplatu rodičovského příspěvku může rodič výdělečnou činností zlepšovat sociální situaci rodiny. Nezkoumá se ani nárok na podporu v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci.

Jestliže v rodině jeden z rodičů má z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem, rodičovský příspěvek mu náleží, pouze je-li vyšší než dávky nemocenského pojištění. V tomto případě je doplacen rozdíl mezi rodičovským příspěvkem a uvedenými dávkami.

Pokud se v rodině narodí další dítě, nárok na rodičovský příspěvek na starší dítě zaniká, a to i v případě, že na narozené dítě náleží rodičovský příspěvek ihned od narození ve stejné výši, v jaké náleží doposud na starší dítě. Změnu je nezbytné ohlásit příslušnému orgánu, aby nevznikl přeplatek na dávce.

Pokud byl rodiči vyplacen rodičovský příspěvek a přitom nesplnil podmínky pro výplatu příspěvku, je rodič povinen vrátit příslušnému úřadu vyplacené částky za období, kdy mu rodičovský příspěvek nenáležel.

Příspěvek na bydlení (§ 24 – § 28 zákona o SSP) přispívá na krytí nákladů na bydlení rodinám či jednotlivcům s nízkými příjmy.

Poskytování příspěvku podléhá testování příjmů rodiny za předchozí kalendářní čtvrtletí. Za příjem se považují i přídavek na dítě a rodičovský příspěvek.

Na příspěvek na bydlení má nárok vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě přihlášen k trvalému pobytu, jestliže jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35), a zároveň součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35) není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.

Náklady na bydlení tvoří u nájemních bytů nájemné a náklady za plnění poskytované v souvislosti s užíváním bytu, u družstevních a bytů vlastníků srovnatelné náklady, vyčíslené v zákoně o SSP. Plus u všech bytů náklady za energie, vodné a stočné, odpady, vytápění. Pro nárok a výši příspěvku se berou v úvahu průměrné náklady zaplacené za předchozí kalendářní čtvrtletí.

Normativní náklady na bydlení jsou stanoveny jako průměrné náklady na bydlení podle velikosti obce a počtu členů domácnosti. Zahrnují pro nájemní byty částky nájemného, v souladu se zákonem o nájemném a pro družstevní byty a byty vlastníků obdobné náklady. Dále jsou do nich zahrnuty ceny služeb a energií. Normativní náklady na bydlení jsou propočítány na přiměřené velikosti bytů pro daný počet osob v nich trvale bydlících.

Výše příspěvku na bydlení se stanoví jako rozdíl mezi náklady na bydlení (normativními náklady na bydlení) a násobkem rozhodného příjmu a koeficientu 0,30 (v Praze 0,35).

Právní úprava od 1. 1. 2015 (dítě narozené nebo převzaté do trvalé péče od 1. 1. 2015)

Porodné (§ 44 – § 46 zákona o SSP) je dávka poskytovaná v závislosti na výši příjmu, kterou se rodině s nízkými příjmy jednorázově přispívá na náklady související s narozením prvního nebo druhého živého dítěte.

Nárok na porodné je vázán na stanovenou hranici příjmů v rodině, která v kalendářním čtvrtletí předcházejícím kalendářnímu čtvrtletí, ve kterém se dítě narodilo, musí být nižší než 2,7násobek životního minima rodiny. Do rozhodného příjmu se nezapočítává rodičovský příspěvek a přídavek na dítě.

Porodné náleží ženě, která porodila své první nebo druhé živé dítě. Jestliže žena, která dítě porodila, zemřela, splnila podmínky nároku na porodné a dávka jí nebo jiné osobě nebyla vyplacena, má na porodné nárok otec dítěte.

Nárok na porodné má rovněž osoba, která převzala dítě mladší jednoho roku do trvalé péče nahrazující péči rodičů, za stejných podmínek (rozhodný příjem rodiny do 2,7násobku životního minima, první nebo druhé dítě).

Porodné náleží v rodině pouze dvakrát, a to buď na první nebo druhé živě narozené dítě nebo na první nebo druhé dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů.

Porodné je stanoveno pevnou částkou a činí 13 000 Kč na první dítě a 10 000 Kč na druhé dítě.

Touto jednorázovou dávkou se přispívá na náklady spojené s vypravením pohřbu. Pohřebné je stanoveno pevnou částkou ve výši 5 000 Kč. Příjem rodiny se netestuje.

Pohřebné náleží osobě, která vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti, nebo osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte, a to za podmínky, že zemřelá osoba (s výjimkou mrtvě narozeného dítěte) měla ke dni úmrtí trvalý pobyt na území ČR (§ 47 a § 48 zákona o SSP).

Příspěvek na péči[1] se stal novým nástrojem zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (§ 7 a násl.), vedoucí k posílení samostatného rozhodování uživatele služby o rozsahu a formě pomoci či podpory. Příspěvek na péči náleží těm, kteří jsou především z důvodu nepříznivého zdravotního stavu závislí na pomoci jiné osoby, a to v oblasti péče o vlastní osobu a soběstačnost. Náleží osobě, o kterou je pečováno, nikoliv osobě, která péči zajišťuje. Což je jiná situace oproti dřívější praxi, kdy lidé pečující o blízkou či jinou osobu pobírali na tuto činnost finanční příspěvek. Příspěvek nahradil dosavadní zvýšení důchodu pro bezmocnost a příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu. Potřeba pomoci, tedy i míra závislosti, přitom vychází z úkonů běžného každodenního života, při nichž potřebuje žadatel pomoc nebo dohled. Příspěvek na péči se vyplácí měsíčně v kalendářním měsíci, za který náleží.

Jeho výše činí pro osoby starší 18 let:

• 800 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost),
• 4 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost),
• 8 000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost),
• 12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost).

Příspěvek na bydlení je dávka státní sociální podpory, prostřednictvím které stát přispívá na náklady na bydlení jednotlivcům a rodinám s nízkými příjmy. Nárok na tuto dávku má vlastník nebo nájemce přihlášený v bytě k trvalému pobytu, jestliže 30 % jeho příjmů (příjmů rodiny) nestačí k pokrytí nákladů na bydlení a zároveň těchto 30 % příjmů rodiny je nižších než příslušné normativní náklady stanovené zákonem[2]. Výplata příspěvku na bydlení je časově omezena na 84 měsíců v období posledních deseti let[3]. Toto omezení neplatí pro domácnosti, ve kterých bydlí osoby starší 70 let a pro osoby se zdravotním postižením, které bydlí ve zvláště upravených nebo pro ně postavených bytech[4]. Lux[5] zdůrazňuje, že příspěvek na bydlení není jen sociální dávkou, ale zároveň se stává plnohodnotným nástrojem bytové politiky.

Doplatek na bydlení je dávka, kterou vyplácí stát na podporu a udržení bydlení. Jedná se o dávku pomoci v hmotné nouzi[6]. Nárok na doplatek na bydlení vzniká těm, jejichž příjmy jsou nižší než zákonem stanovené životní minimum (resp. existenční minimum). Tato dávka řeší nedostatek příjmů k uhrazení nákladů na bydlení v případech, kdy nestačí vlastní příjmy osoby či rodiny, a to včetně příspěvku na bydlení ze systému státní sociální podpory, pokud na něj má osoba či rodina nárok. Doplatek na bydlení lze poskytnout i na jinou než nájemní, vlastnickou a družstevní formu bydlení. Za takovou se považuje zejména podnájem, ubytovna, ubytování v azylovém domě, v domovech pro seniory, domovech pro osoby se zdravotním postižením, domovech se zvláštním režimem a v chráněném bydlení. Tato dávka je od roku 2011 omezena maximální hranicí uznatelných výdajů na bydlení a to ve výši normativních nákladů podle zákona o státní sociální podpoře.

Příspěvek na zvláštní pomůcku, poskytovaný na základě zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, v sobě slučuje několik dříve poskytovaných klíčových příspěvků pro osoby se zdravotním postižením (příspěvek na pořízení zvláštní pomůcky, na úpravu bytu) a je určen k pořízení potřebného vybavení pro těžce postižené osoby. Nárok na tento příspěvek má osoba s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, těžkým sluchovým postižením nebo těžkým zrakovým postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (zdravotní stav trvá nebo bude trvat déle než 1 rok), a její zdravotní stav nevylučuje přiznání tohoto příspěvku. Seznam diagnóz pro přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku je uveden v příloze č. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením.

Mimořádné výhody pro těžce zdravotně postižené občany, tedy průkazy ZTP, jsou určeny osobám starším 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se posuzuje podle § 9 odst. 3 zákona č 329/2011 Sb. Podle druhu a stupně postižení jsou poskytovány mimořádné výhody I. až III. stupně (I. průkaz TP, II. průkaz ZTP, III. průkaz ZTP/P). Z průkazu vyplývají některé výhody, např. doprava MHD zdarma, sleva na dopravu, bezplatné užití dálnic, vyhrazená místa k parkování, slevy na vstupy apod. podle druhu a stupně postižení.

Osobám se zdravotním postižením jsou vydávány parkovací znaky, speciální označení vozidel (např. parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením dle § 67 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), jízdy na zpoplatněných komunikacích apod.. Tato činnost nepatří do kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí (ani krajských poboček ÚP), ale Ministerstva dopravy. Parkovací znaky vydávají obecní úřady obcí s rozšířenou působností.

[1] § 20 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

[2] §26 Zákona č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2013. [cit. 2013-18-11]. Dostupný z:<http://www.mpsv.cz/cs/2#dsp>.

[4] Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23

[5] LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94

[6] Podle Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), je moderní formou pomoci osobám s nedostatečnými příjmy motivující tyto osoby k aktivní snaze zajistit si prostředky k uspokojení životních potřeb. Je jedním z opatření, kterými Česká republika bojuje proti sociálnímu vyloučení. Upravuje systém dávek pomoci v hmotné nouzi, jímž zabezpečuje osobu či rodinu, která nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost. Současně si tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit a vyřešit tak svou nelehkou situaci vlastním přičiněním.

Dávkami, kterými se řeší pomoc v hmotné nouzi, jsou (§ 4 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi):

• příspěvek na živobytí

• doplatek na bydlení

• mimořádná okamžitá pomoc

O dávkách pomoci v hmotné nouzi rozhodují a vyplácejí je příslušné krajské pobočky Úřadu práce ČR.

Ke zlepšení nepříznivé sociální situace občanů není směrována pouze finanční pomoc v rámci poskytování dávek, ale též vlastní sociální práce sociálních pracovníků na obcích, kteří se zaměřují také na ostatní potřeby občanů. Působnost obecního úřadu III. typu v oblasti sociální práce je upravena zákonem o sociálních službách. Vede k řešení nepříznivé sociální situace a k sociálnímu začleňování osob ohrožených sociálním vyloučením. Zákon o hmotné nouzi upravuje řešení životní situace obecním úřadem II. typu a újezdním úřadem formou sociální práce u osob nacházejících se v hmotné nouzi. Obce obdržely metodické pokyny, jak mohou tuto sociální práci na svém území realizovat.

Otevřená metoda koordinace[1] (Open Method of Coordination) zahrnuje nový postoj k sociální ochraně, společnou identifikaci problémů na komunitní úrovni a určující cíle adaptace a rozvoje sociálních systémů na různých úrovních.

[1] HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109

Napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou vyloučením ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky, způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.

Služby sociální prevence (§ 53 a násl. zákona o sociálních službách) jsou: raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny, služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity, terénní programy a sociální rehabilitace.

Pomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v co nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav jim zajistit důstojné prostředí a zacházení (§ 38 zákona o sociálních službách).

Mezi tyto služby se řadí: osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová péče, průvodcovské a předčitatelské služby, podpora samostatného bydlení, odlehčovací služby, centra denních služeb, denní stacionář, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče.

Pečovatelská služba (§ 40 zákona o sociálních službách) – terénní či ambulantní služba poskytovaná seniorům a dalším osobám, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje ve vymezeném čase v domácnosti klienta. Služba se poskytuje, až na výjimky uvedené v zákoně o sociálních službách, za úhradu.

Centra denních služeb (§ 45 zákona o sociálních službách) – poskytují ambulantní služby ve specializovaných zařízeních s cílem posílit samostatnost a soběstačnost potřebných osob se zdravotním postižením, chronickým onemocněním či osob se sníženou soběstačností z důvodu věku, v případě, že jejich situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Potřební lidé mohou tuto službu (v minulosti známou také jako domovinka či centra osobní hygieny) využívat občas i pravidelně v průběhu dne, přičemž je jim zajištěna pomoc např. při osobní hygieně, v oblasti stravování, s vyřízením osobních záležitostí, případně jsou nabízeny výchovné, vzdělávací, aktivizační a sociálně terapeutické aktivity. Služba je poskytována za úhradu.

Denní, týdenní stacionáře (§ 46 a § 47 zákona o sociálních službách) – služba je zaměřená na podporu lidí vyžadující pravidelnou pomoc jiné osoby. Rozdíl, v porovnání se službou centra denních služeb, spočívá zejména v intenzitě pomoci, respektive v míře závislosti uživatelů služby.

Systém stacionářů a denních center mj. umožňuje pečujícím osobám účastnit se např. také pracovního procesu. Služba se poskytuje za úhradu.

Odlehčovací služby pobytové (§ 44 zákona o sociálních službách) – umožňují rodinným pečovatelům čas k odpočinku a odlehčení od náročné sociální péče. Odlehčovací služby směřují výhradně tam, kde je potřeba celodenní péče o osobu blízkou se zdravotním postižením, nemocnou nebo o seniora v určité fázi bezmocnosti. Odlehčovací služba přijímá seniora jen na omezenou dobu.

Domovy pro seniory (§ 49 zákona o sociálních službách) – pobytové zařízení, poskytující sociální službu osobám se sníženou soběstačností, zejména z důvodu věku. Nabízí ubytování v zařízeném pokoji, jedno – i vícelůžkovém, celodenní stravování, zajištění úklidu, praní prádla a ošetřovatelskou péči. Cílem péče je jednoznačně kvalita života klienta. Současný stav klientů poukazuje na potřebu rozvinout spolupráci se zdravotními pojišťovnami a posílit morální a finanční odpovědnost – spoluúčast blízkých, a tuto skutečnost zakotvit do legislativy. Služba se poskytuje za úhradu.

Domovy se zvláštním režimem (§ 50 zákona o sociálních službách) – pobytová služba s celoročním provozem, která je poskytována lidem, jejichž soběstačnost je snížena z důvodu chronického duševního onemocnění, závislosti na návykových látkách, případně trpí Alzheimerovou chorobou či jiným typem demence. Služba je nabídkou podobná službám domova pro seniory. Je přizpůsobena specifickým potřebám uživatelů. Služba se poskytuje za úhradu.

Sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče (§ 52 zákona o sociálních službách) – jedná se o nemocnice, léčebny dlouhodobě nemocných, psychiatrické léčebny aj. Uvedená pobytová služba je poskytována lidem, kteří aktuálně již nevyžadují ústavní zdravotní péči, nicméně se neobejdou bez pomoci jiné osoby a zároveň je nelze propustit z tohoto ústavního zdravotnického zařízení, protože jim není zabezpečena potřebná následná péče v domácím prostředí či zařízení sociálních služeb. Služba je poskytována do doby, než je uživateli zajištěna pomoc jiné osoby (např. rodinní příslušníci) či poskytována odpovídající sociální služba. Dříve se touto situací zabýval institut sociální hospitalizace.

Za tuto péči je osoba povinna platit úhradu podle stejných principů, jako by jí byly poskytovány sociální služby v zařízeních sociálních služeb. Zdravotní péče poskytovaná těmto osobám je hrazena z veřejného zdravotního pojištění.[1]

[1] § 64 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

Sociální poradenství (§ 37 zákona o sociálních službách) poskytuje informace přispívající k řešení nepříznivé sociální situace. Sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb.

Odborné sociální poradenství se zaměřuje na potřeby jednotlivých sociálních skupin osob v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, v poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí a zahrnuje též sociální práci s osobami se specifickými potřebami. Součástí odborného poradenství jsou i půjčovny kompenzačních pomůcek.

Odborné sociální poradenství poskytují dva typy poraden:

Občanské poradny - poskytují nezávislé, odborné, nestranné a bezplatné sociálně odborné poradenství v 18 právních oblastech a upozorňují příslušné státní a místní orgány na nedostatky legislativy a na neřešené problémy občanů.

Poradny pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy – poskytují psychologické, psychosociální a sociálně právní poradenství jednotlivcům, partnerským párům, snoubencům, manželům a rodinám, které se nacházejí v náročném životním období. Poradenství je zaměřeno na zvládání potíží v mezilidských vztazích, osobních a rodinných problémů, generačních sporů, rozvodů a porozvodových těžkostí, styku s dětmi, žárlivosti, nevěry, závislostí v rodině a obtíží v intimním soužití.

V případě vzniku nové sociální služby je předpokladem finanční podpory provozování služby začlenění do komunitního plánu příslušné obce a střednědobého plánu sociálních služeb kraje (§ 94 a § 95 zákona o sociálních službách). Tento požadavek se netýká bytového fondu – například výstavby bytů zvláštního určení (podporovaných bytů). Neznalost typologie služeb může vést k pochybení v případě povolování staveb ze strany stavebního úřadu.

Objekty pro poskytování pobytových sociálních služeb jsou vzhledem k účelu a formě klasifikovány jako občanská vybavenost. Objekty pro bydlení se do kategorie občanské vybavenosti neřadí. Z výše uvedených skutečností je patrné, že je důležité ze strany investorů včasně skutečnost připravovaného záměru konzultovat na příslušném stavebním úřadě. Na těchto jednáních je vhodná účast odborníka, který řeší sociální problémy správního obvodu. Většinou se jedná o školené odborníky odboru sociálních věcí, kteří se procesům komunitního plánování na obci věnují.[1]

Předpokládá se, že pokud budou v budoucnu vznikat nové sociální služby, bude nezbytná jejich finanční podpora v rámci území, na kterém bude služba realizována.

Tak, jak běžná komerční sféra v oblasti marketingu oceňuje dobré zboží kvalitou, tak také současná terminologie sociálních služeb mluví o kvalitě života, která úzce souvisí s oblastí sociálních služeb a jejich kvalitou. Oproti označení „dobrý“ budí slovo „kvalitní“ dojem hodnocení jaksi objektivního a samo o sobě často znamená vysokou jakost („kvalitu“). Z pohledu obce je role hodnotitele úzce spojena s pozicí koordinátora/koordinátorky komunitního plánování na obcích III. typu. Jeho úkolem je aktivně získávat informace o kvalitě poskytovaných služeb ve všech zařízeních, které jsou v obci, na území obce s rozšířenou působností, nehledě na zřizovatele. Dále by měl koordinátor kontaktovat služby a vyjasňovat si s nimi jejich možnosti, získávat je, aby se zapojili do procesů komunitního plánování. K dobré sociální politice obce patří také bydlení a jeho plánování.

[1] Nejčastějším problémem je názvosloví, kdy investor používá v předložené dokumentaci pojem „domov důchodců“. Pracovníci stavebních úřadů, kteří nejsou s typologií služeb seznámení, mohou následně vydat chybné rozhodnutí, které je v rozporu s přípustným využitím v území. Stavebním úřadem povolená stavba domova důchodců – domova pro seniory v území občanské vybavenosti je z pohledu stavebního zákona v pořádku. Může ale nastat situace, že daná služba nebude zaregistrována dle zákona o sociálních službách nebo nebude finančně podpořena (nebude provozuschopná), tím nedojde k naplnění účelu stavby a následně dochází k porušení stavebního zákona.

Byty zvláštního určení jsou malometrážní byty v domech s pečovatelskou službou a bezbariérové byty. Jsou určeny především pro občany, kteří pobírají starobní důchod a pro občany, kteří jsou plně invalidní a jejichž celkový stav je takový, že nepotřebují komplexní péči a jejichž zdravotní stav a věk jim umožňuje vést poměrně samostatný život. Náš současný legislativní systém však podporuje bydlení sociálně slabších skupin pouze částečně.

Oblast bydlení sociálně slabších skupin by se v budoucnu měla stát významnou složkou v rozvoji územních správních obvodů obcí s rozšířenou působností. Uspokojení potřeb v oblasti bydlení je klíčovou funkcí samostatné působnosti obce, tak jak to definuje zákon č. 128/2000 Sb., o obcích. § 35, odstavec 2 a § 38 ukládá obcím povinnost pečovat o zachování rozvoje svého majetku. Diferencované potřeby se projevují zejména na místní úrovni, zde je v realizační fázi úloha obce nezastupitelná. Východiskem je komplexní řešení bytové politiky v celém území správního území, včetně nastavení systému nízkonákladového či vícestupňového bydlení.

Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky každoročně dotačně podporuje výstavbu podporovaných bytů na území České republiky, sloužících k poskytování sociálního bydlení pro seniory a osoby, které mají ztížený přístup k bydlení v důsledku zvláštních potřeb, které vyplývají z jejich nepříznivé sociální situace, věku, zdravotního stavu nebo sociálních okolností jejich života.

Domy s pečovatelskou službou - byty zvláštního určení, nájemní byty měst a obcí, ideální řešení pro zajištění péče pro „soběstačnější seniory“. Prostřednictvím pečovatelské služby je zajišťována potřebná péče. Chybí však zákonná návaznost na další stupeň sociální služby. V případě dlouhodobějšího zhoršení zdravotního stavu dochází k neschopnosti pečovatelské služby péči zajišťovat, tento závazek nepřebírá rodina a není kontinuálně řešena následná potřeba odchodu do sociálního zařízení s 24 hodinovou péčí.

Chráněné, komunitní bydlení je v České republice málo známou formou bydlení. Senioři zde žijí jednotlivě, nebo ve dvojicích. Interiéry bytů jsou upraveny požadavkům bydlení pro seniory. Je třeba podotknout, že tato forma bydlení je levnější, než v domovech pro seniory.

Domy s pečovatelskou službou, chráněné bydlení a komunitní bydlení nabízí menší byty, ve kterých jsou poskytovány sociální služby terénní formou a tvoří tak přechod mezi tzv. individuálním a institucionálním bydlením.

Dává možnost, která zatím v našem právním řádu chyběla. Člověk má v očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat možnost projevit vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem (§ 38 NOZ). Soud může změnit nebo zrušit předběžné prohlášení jen ve výjimečném případě, pokud se změní okolnosti zjevně tak podstatným způsobem, že člověk, který prohlášení učinil, by je za takových okolností neučinil nebo by je učinil s jiným obsahem, a při zachování původního znění by člověku, který prohlášení učinil, hrozila závažná újma. Před vydáním rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož prohlášení rozhoduje, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí (§ 43 NOZ). Soud bude přihlížet i k prohlášení nebo jeho odvolání, pokud by bylo sice neplatné, ale není důvod pochybovat o vůli toho, kdo je učinil (§ 44 NOZ).

Poskytuje se na základě smlouvy mezi podporovaným a podpůrcem. Smyslem smlouvy o nápomoci je poskytnout podporu člověku, kterému duševní postižení působí potíže při rozhodování, aby mohla být zachována plná svéprávnost a nemusel být ustanovován opatrovník. Ve smlouvě se podpůrce zavazuje, že bude se souhlasem podporovaného přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje a že mu bude nápomocen radami. Podpůrců může být i více (§ 45 a § 46 odst. 1 NOZ). Smlouva musí být schválená soudem, teprve pak nabývá účinnosti. Může být uzavřena v písemné formě a předložena soudu nebo může být uzavřena ústně před soudem. Smlouva o nápomoci nezakládá právo podpůrce zastupovat podporovaného, tedy právo jednat osobně jeho jménem.

Má charakter dohody. Zastoupení členem domácnosti se uplatní, pokud člověku brání duševní porucha právně jednat a nemá jiného zástupce. Při smlouvě o nápomoci si podporovaný sám vybírá podpůrce z neohraničeného okruhu osob a podpůrce nemá právo jej zastupovat (jednat osobně jménem podporovaného), zatímco v případě zastoupení členem domácnosti zákon stanoví konkrétní okruh osob[1], které jsou oprávněné zastupovat dospělého člověka nezpůsobilého právně jednat.

Je-li uzavřena smlouva o nápomoci při rozhodování, vztahuje se možnost tohoto zastoupení jen na oblasti, ve kterých zastoupený není způsobilý právně jednat. Pro vznik zastoupení musí dát zástupce zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat, a srozumitelně mu vysvětlit povahu a následky zastoupení. Odmítne-li to člověk, který má být zastoupen, zastoupení nevznikne. K odmítnutí přitom postačí schopnost projevit přání (§ 49 odst. 2 NOZ). I v případě zastoupení členem domácnosti je potřeba schválení soudem. Soud je povinen s vyvinutím potřebného úsilí zjistit názor zastoupeného, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si zastoupený zvolí (§ 50 NOZ). Zastoupení zaniká, pokud se jej zástupce vzdá nebo pokud zastoupený odmítne, aby ho zástupce dále zastupoval, k odmítnutí opět postačí schopnost projevit přání. Zastoupení zaniká také, pokud soud jmenuje zastoupenému opatrovníka (§ 54 NOZ).

Zástupce dbá o ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv i o to, aby způsob jeho života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním představám a přáním zastoupeného (§ 51 NOZ). Zastoupení se vztahuje jen na obvyklé záležitosti, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného. Zástupce tak může nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném pro obstarání obvyklých záležitostí. S peněžními prostředky na účtu zastoupeného může nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím měsíčně výši životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.

Zástupce není oprávněn udělit souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými následky (§ 52 NOZ).

Zákon počítá s možností, že zastoupený může mít více zástupců. Pokud tomu tak je, může jednat jen jeden z nich, nebo mohou jednat společně. Jednalo-li by však vůči další osobě více zástupců společně a odporovali si, nepřihlíží se k projevu žádného z nich (§ 53 NOZ).

Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebám i k podnětům osob blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi (§ 62 NOZ).

[1] Zastupovat jej může jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která s ním žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky (podle § 49 odst. 1).

Pokud soud nenalezne žádnou vhodnou osobu, kterou by ustanovil opatrovníkem, jmenuje jako veřejného opatrovníka obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnickou osobu zřízenou touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu. Zákon výslovně stanoví, že jmenování veřejného opatrovníka není vázáno na jeho souhlas.

Po účinnosti zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který zavedl poskytování sociálních služeb na smluvním základě, vyvstala nutnost, aby se zařízení či jejich zaměstnanci z důvodu střetu zájmů vzdali opatrovnictví, pokud jej vykonávali pro své klienty. Nově je však výslovně stanoveno, že opatrovníkem nelze jmenovat provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení (§ 63 NOZ).

Obce často nejsou a nemohou být připraveny ani po finanční, ani po odborné stránce na výkon opatrovnictví. Tuto situaci by měl řešit zvláštní zákon týkající se veřejného opatrovnictví, na který odkazuje § 471 odst. 2 návrhu občanského zákoníku. Jeho účinnost se předpokládá od roku 2016. V budoucnu se předpokládá poskytnutí finanční podpory obcím, které tuto činnost vykonávají.

Úlohou opatrovníka je starat se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy. Opatrovník také dbá o zdravotní stav opatrovance. Aby mohl tyto úlohy dobře plnit, musí udržovat s opatrovancem vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelný kontakt a projevovat o opatrovance skutečný zájem.

Podle nového občanského zákoníku může mít člověk více opatrovníků, pokud je součástí zastupování také správa majetku. Může tak být jmenován opatrovník pro správu jmění, nebo jeho části, a vedle toho opatrovník pro osobní záležitosti. Zastupovat člověka před soudem může jen opatrovník pro osobní záležitosti (opatrovník „osoby“). Opatrovníci mohou jednat samostatně nebo společně.

Soud by měl v rozhodnutí vymezit rozsah práv a povinností každému opatrovníkovi. Potom mohou jednat samostatně. Pokud jmenuje více opatrovníků a nerozhodne, ve kterých záležitostech je každý z nich způsobilý právně jednat za opatrovance samostatně, jsou opatrovníci povinni jednat společně (§ 464 NOZ). Opatrovník od zastoupeného nemůže požadovat odměnu. Odměnu lze přiznat jen za správu jmění. O její výši rozhodne soud s přihlédnutím k nákladům správy, k hodnotě spravovaného majetku, k výnosům z něho a k časové i pracovní náročnosti správy (§ 462 NOZ). Veřejný opatrovník vykonává tuto činnost jako svoji profesi, za kterou je placen. Zákon však upřednostňuje jmenování opatrovníkem osobu opatrovanci blízkou. Soud může, odůvodňují-li to okolnosti, opatrovníkovi uložit, aby se v přiměřeném rozsahu pojistil pro případ, že při výkonu své funkce způsobí opatrovanci nebo jiné osobě škodu (§465 odst. 2 NOZ).

Opatrovník nemůže za opatrovance právně jednat ve věcech vzniku a zániku manželství, výkonu rodičovských povinností a práv a v oblasti závěti (sepsání pořízení pro případ smrti nebo prohlášení o vydědění a jejich odvolání, § 458 NOZ).

Opatrovník nesmí bez souhlasu soudu:

1. zavázat opatrovance k plnění některému z členů opatrovnické rady nebo osoby tomuto členu blízké,
2. nabýt pro opatrovance nemovitou věc nebo podíl na ní, ani opatrovancovu nemovitou věc nebo podíl na ní zcizit či zatížit,
3. nabýt pro opatrovance obchodní závod, podíl na obchodním závodu nebo podíl na právnické osobě, ani tento majetek zcizit nebo zatížit; to neplatí, jedná-li se o nabytí účastnických nebo podobných cenných papírů zajišťujících bezpečný výnos,
4. uzavřít za opatrovance smlouvu zavazující ho k trvajícímu nebo opakovanému plnění na dobu delší než tři roky,
5. odmítnout dědictví nebo jiné plnění z pozůstalosti,
6. zavázat opatrovance k bezúplatnému plnění jiné osobě, ledaže se jedná o dar poskytnutý k obvyklé příležitosti podle zásad slušnosti v přiměřeném rozsahu a opatrovanec je schopen úsudku a projevil s darem souhlas.

Opatrovník nesmí, bez souhlasu soudu, naložit s majetkem opatrovance, jedná-li se o:

1. nabytí nebo zcizení majetku v hodnotě převyšující částku odpovídající pětisetnásobku životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu,
2. nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu polovinu opatrovancova majetku, ledaže tato polovina představuje hodnotu jen nepatrnou a nejedná se o věc, která je pro opatrovance věcí zvláštní obliby,
3. přijetí nebo poskytnutí půjčky, úvěru nebo jistoty v hodnotách uvedených pod písmeny a) nebo b).

Soud si před rozhodnutím podle § 483 odst. 1 až 3 NOZ vyžádá stanovisko opatrovnické rady. Nesdělí-li opatrovnická rada soudu stanovisko v přiměřené lhůtě, potom soud rozhodne sám (§ 483 odst. 4 NOZ).

K vyšší ochraně práv a zájmů zastoupeného, je-li mu ustanoven opatrovník, zavádí nový občanský zákoník možnost ustanovení opatrovnické rady. Jde o skupinu osob z nejbližšího okolí zastoupeného, která má doplnit a vyvážit činnost opatrovníka. Soud volbu členů opatrovnické rady neschvaluje, může však na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu prohlásit volbu za neplatnou, došlo-li při ní k porušení zákona takovým způsobem, že v důsledku toho hrozí opatrovanci újma. V takovém případě soud bez zbytečného odkladu nařídí novou volbu tohoto člena opatrovnické rady, nebo jeho náhradníka (§ 476 NOZ).

Nově občanský zákoník počítá i s činností právnických osob, jejichž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů. I tato právnická osoba má právo navrhnout, aby byla svolána schůze k ustavení opatrovnické rady. Právnická osoba, jejíž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů, která působí v České republice nepřetržitě alespoň tři roky a byla s opatrovancem v pravidelném spojení alespoň tři měsíce, má právo účastnit se schůze k ustavení opatrovnické rady, být členem opatrovnické rady nebo se účastnit jejího zasedání a navrhnout soudu, aby rozhodnutí opatrovnické rady zrušil a nahradil je svým rozhodnutím. Neuplatňuje-li však tato právnická osoba svá práva v souladu se zájmy opatrovance, soud jí tato práva na návrh opatrovance, opatrovníka nebo členů opatrovnické rady odejme (§ 484 NOZ).

Opatrovnická rada musí mít alespoň tři členy (§ 474 NOZ). Předpoklady pro členství v opatrovnické radě jsou obdobné jako předpoklady pro výkon opatrovnictví. Členem opatrovnické rady může být jen osoba, která o opatrovance osvědčí dlouhodobý a vážný zájem, a to i do budoucna, a jejíž zájmy neodporují zájmům opatrovance (§ 473 odst. 2 NOZ). Opatrovnická rada je schopna se usnášet za přítomnosti většiny členů, pokud má však jen tři členy, vyžaduje se přítomnost všech. Rozhodnutí přijímá opatrovnická rada většinou hlasů přítomných členů (§ 474 NOZ). Člen opatrovnické rady je volen na dobu neurčitou. Opatrovník nemůže být členem opatrovnické rady (§ 473 odst. 2 NOZ). Člen opatrovnické rady může ze své funkce odstoupit. Odstoupení je účinné doručením písemného oznámení opatrovníkovi a soudu. Odstoupení oznámí dalším členům opatrovnické rady. Soud může odvolat z funkce člena opatrovnické rady na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu, pokud člen opatrovnické rady závažně nebo opakovaně poruší své povinnosti, ztratí-li o opatrovance zájem nebo ocitnou-li se jeho zájmy opakovaně v rozporu se zájmy opatrovance. Při zániku funkce člena opatrovnické rady opatrovník nebo předseda opatrovnické rady zařídí volbu nového člena (§ 477 NOZ).

Opatrovnická rada zasedá nejméně jednou za rok. K zasedání ji svolá její předseda nebo opatrovník, jinak kterýkoli člen opatrovnické rady, popřípadě soud na návrh osoby, která osvědčí vážný zájem o opatrovance, anebo i bez návrhu. Opatrovnická rada přizve na zasedání opatrovance i opatrovníka. O schůzi se pořizuje zápis, který se doručuje opatrovníkovi a soudu (§ 478 NOZ). Opatrovnická rada na svém pravidelném zasedání projedná zprávu opatrovníka o jeho činnosti v záležitostech opatrovance, vyjadřuje se k soupisu jmění opatrovance a k vyúčtování jeho správy i k vyúčtování případné odměny opatrovníka za správu jmění.

Nejsou stále stanoveny podmínky pro výkon veřejného opatrovníka. Neexistuje řádná metodická průprava pracovníků, kteří tuto roli na obcích zastávají. Systém trpí rigiditou. Veřejný opatrovník s ohledem na rozsah činností, které zároveň na obci vykonává, často uplatňuje paternalistický přístup, nerespektuje preference opatrovanců, vystupuje z pozice síly a autority. Veřejný opatrovník by se měl starat jen o takové úkony, které jsou ze své podstaty právními. Jedná se například o platbu za nákup nebo zařízení pečovatelské či sociální služby opatrovanci.

Bez souhlasu opatrovnické rady totiž nesmí opatrovník rozhodnout o změně bydliště opatrovance nebo o umístění opatrovance do uzavřeného ústavu nebo podobného zařízení (co může být vykládáno i jako domov se zvláštním režimem) v případě, kdy to zdravotní stav opatrovance zjevně nevyžaduje (§ 480 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Použité zdroje:

ČEBIČOVÁ R., CHÁBOVÁ R., JOHNOVÁM., KOŘÍNKOVÁ D., ŠKOPOVÁ V., Manuál "Dobrá praxe opatrovnictví a poskytování podpory při právních úkonech a při rozhodování"1. vydání, Praha 2013 ISBN 978-80-7421-053-2

HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0.

Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2015. [cit. 2015-18-05]. Dostupný z:< http://portal.mpsv.cz/soc/ssp/obcane>.

PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9.

PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha: ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů,

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 89/2012, občanský zákoník.

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních.

Přídavek na dítě (§ 17 – § 19 zákona o SSP) je základní, dlouhodobou dávkou, poskytovanou rodinám s dětmi, která jim pomáhá krýt náklady spojené s výchovou a výživou nezaopatřených dětí

Nárok na přídavek na dítě má nezaopatřené dítě, které žije v rodině, jejíž rozhodný příjem je nižší než 2,4násobek částky životního minima rodiny. Pro nárok na dávku se posuzuje příjem za předchozí kalendářní rok. Za příjem se považuje i rodičovský příspěvek.

Přídavek je vyplácen ve třech výších podle věku nezaopatřeného dítěte:

• do 6 let výše 500 Kč,
• od 6 do 15 let 610 Kč,
• od 15 do 26 let 700 Kč.

Nárok na rodičovský příspěvek (§ 30 a § 31 zákona o SSP) má rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, a to až do vyčerpání celkové částky 220 000 Kč, nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte.

Pro stanovení nároku a výše rodičovského příspěvku je rozhodující výše denního vyměřovacího základu pro stanovení peněžité pomoci v mateřství nebo nemocenské v souvislosti s porodem nebo převzetím dítěte podle zákona o nemocenském pojištění. Jestliže alespoň jednomu z rodičů v rodině lze stanovit k datu narození nejmladšího dítěte 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu, rodič si může volit výši a tím i délku pobírání rodičovského příspěvku. V případě, že denní vyměřovací základ lze stanovit u obou rodičů, vychází se z toho, který je vyšší.

Maximální měsíční výše rodičovského příspěvku se stanoví ve vazbě na denní vyměřovací základ: pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu je nižší nebo rovno 7 600 Kč, rodičovský příspěvek může činit nejvýše 7 600 Kč; pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu převyšuje 7 600 Kč, je výše rodičovského příspěvku omezena touto částkou, maximálně však výše rodičovského příspěvku může činit 11 500 Kč měsíčně.

Rodič si může volit výši rodičovského příspěvku až do částky 7 600 Kč také v případě, když ke dni narození nejmladšího dítěte v rodině nelze stanovit denní vyměřovací základ jen proto, že během pobírání rodičovského příspěvku z titulu péče o dříve narozené dítě uplynula podpůrčí doba pro nárok na peněžitou pomoc v mateřství a nárok na rodičovský příspěvek na nejmladší dítě v rodině vzniká bezprostředně po nároku na rodičovský příspěvek náležející na starší dítě.

Pokud ani jednomu z rodičů nelze uvedený vyměřovací základ stanovit, náleží rodičovský příspěvek v pevných měsíčních částkách 7 600 Kč do konce 9. měsíce věku a následně ve výši 3 800 Kč do 4 let věku dítěte.

Pokud v rodině dojde ke změně osob, které jsou posuzovány jako rodiče, a dojde-li tím ke „vzniku“ nebo změně výše denního vyměřovacího základu, stanoví se rodičovský příspěvek od následujícího kalendářního měsíce podle nově splněných podmínek.

Volbu výše rodičovského příspěvku je oprávněn provést jen rodič, který uplatnil nárok na rodičovský příspěvek, měnit tuto volbu lze jedenkrát za tři měsíce, a to i v případě, že došlo u rodičovského příspěvku ke změně oprávněné osoby.

Podmínka trvalého pobytu a bydliště na území České republiky musí být splněna u oprávněné osoby a u dítěte zakládajícího nárok na rodičovský příspěvek.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou, a rodičovský příspěvek náleží i v kalendářním měsíci, ve kterém:

• se dítě narodilo,
• rodič měl po část měsíce z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem,
• osoba dítě převzala do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu,
• dítě dovršilo věk 4 let, do kterého náleží rodičovský příspěvek,
• dítě nebo rodič zemřeli,
• rodič převzal do péče vlastní dítě, které předtím bylo na základě rozhodnutí příslušného orgánu svěřeno do péče jiné osoby nebo bylo umístěno v ústavu nebo bylo více než 3 kalendářní měsíce v péči zdravotnického zařízení.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou a rodičovský příspěvek náleží i v případech, kdy:

• dítě mladší 2 let navštěvuje jesle nebo jiné obdobné zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 46 hodin v kalendářním měsíci,
• dítě pravidelně navštěvuje léčebně rehabilitační zařízení nebo mateřskou školu nebo její třídu zřízenou pro zdravotně postižené děti či jesle se zaměřením na vady zraku, sluchu, řeči a na děti tělesně postižené a mentálně retardované v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně,
• zdravotně postižené dítě pravidelně navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 6 hodin denně,
• dítě navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně, pokud jeho oba rodiče nebo osamělý rodič jsou osobami závislými na pomoci jiné osoby ve stupni III a IV,
• rodič zajistí péči o dítě jinou zletilou osobou v době, kdy je výdělečně činný nebo studuje.

Příjem rodiče není sledován. Při nároku na výplatu rodičovského příspěvku může rodič výdělečnou činností zlepšovat sociální situaci rodiny. Nezkoumá se ani nárok na podporu v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci.

Jestliže v rodině jeden z rodičů má z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem, rodičovský příspěvek mu náleží, pouze je-li vyšší než dávky nemocenského pojištění. V tomto případě je doplacen rozdíl mezi rodičovským příspěvkem a uvedenými dávkami.

Pokud se v rodině narodí další dítě, nárok na rodičovský příspěvek na starší dítě zaniká, a to i v případě, že na narozené dítě náleží rodičovský příspěvek ihned od narození ve stejné výši, v jaké náleží doposud na starší dítě. Změnu je nezbytné ohlásit příslušnému orgánu, aby nevznikl přeplatek na dávce.

Pokud byl rodiči vyplacen rodičovský příspěvek a přitom nesplnil podmínky pro výplatu příspěvku, je rodič povinen vrátit příslušnému úřadu vyplacené částky za období, kdy mu rodičovský příspěvek nenáležel.

Příspěvek na bydlení (§ 24 – § 28 zákona o SSP) přispívá na krytí nákladů na bydlení rodinám či jednotlivcům s nízkými příjmy.

Poskytování příspěvku podléhá testování příjmů rodiny za předchozí kalendářní čtvrtletí. Za příjem se považují i přídavek na dítě a rodičovský příspěvek.

Na příspěvek na bydlení má nárok vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě přihlášen k trvalému pobytu, jestliže jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35), a zároveň součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35) není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.

Náklady na bydlení tvoří u nájemních bytů nájemné a náklady za plnění poskytované v souvislosti s užíváním bytu, u družstevních a bytů vlastníků srovnatelné náklady, vyčíslené v zákoně o SSP. Plus u všech bytů náklady za energie, vodné a stočné, odpady, vytápění. Pro nárok a výši příspěvku se berou v úvahu průměrné náklady zaplacené za předchozí kalendářní čtvrtletí.

Normativní náklady na bydlení jsou stanoveny jako průměrné náklady na bydlení podle velikosti obce a počtu členů domácnosti. Zahrnují pro nájemní byty částky nájemného, v souladu se zákonem o nájemném a pro družstevní byty a byty vlastníků obdobné náklady. Dále jsou do nich zahrnuty ceny služeb a energií. Normativní náklady na bydlení jsou propočítány na přiměřené velikosti bytů pro daný počet osob v nich trvale bydlících.

Výše příspěvku na bydlení se stanoví jako rozdíl mezi náklady na bydlení (normativními náklady na bydlení) a násobkem rozhodného příjmu a koeficientu 0,30 (v Praze 0,35).

Právní úprava od 1. 1. 2015 (dítě narozené nebo převzaté do trvalé péče od 1. 1. 2015)

Porodné (§ 44 – § 46 zákona o SSP) je dávka poskytovaná v závislosti na výši příjmu, kterou se rodině s nízkými příjmy jednorázově přispívá na náklady související s narozením prvního nebo druhého živého dítěte.

Nárok na porodné je vázán na stanovenou hranici příjmů v rodině, která v kalendářním čtvrtletí předcházejícím kalendářnímu čtvrtletí, ve kterém se dítě narodilo, musí být nižší než 2,7násobek životního minima rodiny. Do rozhodného příjmu se nezapočítává rodičovský příspěvek a přídavek na dítě.

Porodné náleží ženě, která porodila své první nebo druhé živé dítě. Jestliže žena, která dítě porodila, zemřela, splnila podmínky nároku na porodné a dávka jí nebo jiné osobě nebyla vyplacena, má na porodné nárok otec dítěte.

Nárok na porodné má rovněž osoba, která převzala dítě mladší jednoho roku do trvalé péče nahrazující péči rodičů, za stejných podmínek (rozhodný příjem rodiny do 2,7násobku životního minima, první nebo druhé dítě).

Porodné náleží v rodině pouze dvakrát, a to buď na první nebo druhé živě narozené dítě nebo na první nebo druhé dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů.

Porodné je stanoveno pevnou částkou a činí 13 000 Kč na první dítě a 10 000 Kč na druhé dítě.

Touto jednorázovou dávkou se přispívá na náklady spojené s vypravením pohřbu. Pohřebné je stanoveno pevnou částkou ve výši 5 000 Kč. Příjem rodiny se netestuje.

Pohřebné náleží osobě, která vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti, nebo osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte, a to za podmínky, že zemřelá osoba (s výjimkou mrtvě narozeného dítěte) měla ke dni úmrtí trvalý pobyt na území ČR (§ 47 a § 48 zákona o SSP).

Příspěvek na péči[1] se stal novým nástrojem zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (§ 7 a násl.), vedoucí k posílení samostatného rozhodování uživatele služby o rozsahu a formě pomoci či podpory. Příspěvek na péči náleží těm, kteří jsou především z důvodu nepříznivého zdravotního stavu závislí na pomoci jiné osoby, a to v oblasti péče o vlastní osobu a soběstačnost. Náleží osobě, o kterou je pečováno, nikoliv osobě, která péči zajišťuje. Což je jiná situace oproti dřívější praxi, kdy lidé pečující o blízkou či jinou osobu pobírali na tuto činnost finanční příspěvek. Příspěvek nahradil dosavadní zvýšení důchodu pro bezmocnost a příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu. Potřeba pomoci, tedy i míra závislosti, přitom vychází z úkonů běžného každodenního života, při nichž potřebuje žadatel pomoc nebo dohled. Příspěvek na péči se vyplácí měsíčně v kalendářním měsíci, za který náleží.

Jeho výše činí pro osoby starší 18 let:

• 800 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost),
• 4 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost),
• 8 000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost),
• 12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost).

Příspěvek na bydlení je dávka státní sociální podpory, prostřednictvím které stát přispívá na náklady na bydlení jednotlivcům a rodinám s nízkými příjmy. Nárok na tuto dávku má vlastník nebo nájemce přihlášený v bytě k trvalému pobytu, jestliže 30 % jeho příjmů (příjmů rodiny) nestačí k pokrytí nákladů na bydlení a zároveň těchto 30 % příjmů rodiny je nižších než příslušné normativní náklady stanovené zákonem[2]. Výplata příspěvku na bydlení je časově omezena na 84 měsíců v období posledních deseti let[3]. Toto omezení neplatí pro domácnosti, ve kterých bydlí osoby starší 70 let a pro osoby se zdravotním postižením, které bydlí ve zvláště upravených nebo pro ně postavených bytech[4]. Lux[5] zdůrazňuje, že příspěvek na bydlení není jen sociální dávkou, ale zároveň se stává plnohodnotným nástrojem bytové politiky.

Doplatek na bydlení je dávka, kterou vyplácí stát na podporu a udržení bydlení. Jedná se o dávku pomoci v hmotné nouzi[6]. Nárok na doplatek na bydlení vzniká těm, jejichž příjmy jsou nižší než zákonem stanovené životní minimum (resp. existenční minimum). Tato dávka řeší nedostatek příjmů k uhrazení nákladů na bydlení v případech, kdy nestačí vlastní příjmy osoby či rodiny, a to včetně příspěvku na bydlení ze systému státní sociální podpory, pokud na něj má osoba či rodina nárok. Doplatek na bydlení lze poskytnout i na jinou než nájemní, vlastnickou a družstevní formu bydlení. Za takovou se považuje zejména podnájem, ubytovna, ubytování v azylovém domě, v domovech pro seniory, domovech pro osoby se zdravotním postižením, domovech se zvláštním režimem a v chráněném bydlení. Tato dávka je od roku 2011 omezena maximální hranicí uznatelných výdajů na bydlení a to ve výši normativních nákladů podle zákona o státní sociální podpoře.

Příspěvek na zvláštní pomůcku, poskytovaný na základě zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, v sobě slučuje několik dříve poskytovaných klíčových příspěvků pro osoby se zdravotním postižením (příspěvek na pořízení zvláštní pomůcky, na úpravu bytu) a je určen k pořízení potřebného vybavení pro těžce postižené osoby. Nárok na tento příspěvek má osoba s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, těžkým sluchovým postižením nebo těžkým zrakovým postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (zdravotní stav trvá nebo bude trvat déle než 1 rok), a její zdravotní stav nevylučuje přiznání tohoto příspěvku. Seznam diagnóz pro přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku je uveden v příloze č. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením.

Mimořádné výhody pro těžce zdravotně postižené občany, tedy průkazy ZTP, jsou určeny osobám starším 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se posuzuje podle § 9 odst. 3 zákona č 329/2011 Sb. Podle druhu a stupně postižení jsou poskytovány mimořádné výhody I. až III. stupně (I. průkaz TP, II. průkaz ZTP, III. průkaz ZTP/P). Z průkazu vyplývají některé výhody, např. doprava MHD zdarma, sleva na dopravu, bezplatné užití dálnic, vyhrazená místa k parkování, slevy na vstupy apod. podle druhu a stupně postižení.

Osobám se zdravotním postižením jsou vydávány parkovací znaky, speciální označení vozidel (např. parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením dle § 67 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), jízdy na zpoplatněných komunikacích apod.. Tato činnost nepatří do kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí (ani krajských poboček ÚP), ale Ministerstva dopravy. Parkovací znaky vydávají obecní úřady obcí s rozšířenou působností.

[1] § 20 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

[2] §26 Zákona č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2013. [cit. 2013-18-11]. Dostupný z:<http://www.mpsv.cz/cs/2#dsp>.

[4] Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23

[5] LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94

[6] Podle Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), je moderní formou pomoci osobám s nedostatečnými příjmy motivující tyto osoby k aktivní snaze zajistit si prostředky k uspokojení životních potřeb. Je jedním z opatření, kterými Česká republika bojuje proti sociálnímu vyloučení. Upravuje systém dávek pomoci v hmotné nouzi, jímž zabezpečuje osobu či rodinu, která nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost. Současně si tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit a vyřešit tak svou nelehkou situaci vlastním přičiněním.

Dávkami, kterými se řeší pomoc v hmotné nouzi, jsou (§ 4 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi):

• příspěvek na živobytí

• doplatek na bydlení

• mimořádná okamžitá pomoc

O dávkách pomoci v hmotné nouzi rozhodují a vyplácejí je příslušné krajské pobočky Úřadu práce ČR.

Ke zlepšení nepříznivé sociální situace občanů není směrována pouze finanční pomoc v rámci poskytování dávek, ale též vlastní sociální práce sociálních pracovníků na obcích, kteří se zaměřují také na ostatní potřeby občanů. Působnost obecního úřadu III. typu v oblasti sociální práce je upravena zákonem o sociálních službách. Vede k řešení nepříznivé sociální situace a k sociálnímu začleňování osob ohrožených sociálním vyloučením. Zákon o hmotné nouzi upravuje řešení životní situace obecním úřadem II. typu a újezdním úřadem formou sociální práce u osob nacházejících se v hmotné nouzi. Obce obdržely metodické pokyny, jak mohou tuto sociální práci na svém území realizovat.

Otevřená metoda koordinace[1] (Open Method of Coordination) zahrnuje nový postoj k sociální ochraně, společnou identifikaci problémů na komunitní úrovni a určující cíle adaptace a rozvoje sociálních systémů na různých úrovních.

[1] HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109

Napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou vyloučením ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky, způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.

Služby sociální prevence (§ 53 a násl. zákona o sociálních službách) jsou: raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny, služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity, terénní programy a sociální rehabilitace.

Pomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v co nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav jim zajistit důstojné prostředí a zacházení (§ 38 zákona o sociálních službách).

Mezi tyto služby se řadí: osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová péče, průvodcovské a předčitatelské služby, podpora samostatného bydlení, odlehčovací služby, centra denních služeb, denní stacionář, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče.

Pečovatelská služba (§ 40 zákona o sociálních službách) – terénní či ambulantní služba poskytovaná seniorům a dalším osobám, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje ve vymezeném čase v domácnosti klienta. Služba se poskytuje, až na výjimky uvedené v zákoně o sociálních službách, za úhradu.

Centra denních služeb (§ 45 zákona o sociálních službách) – poskytují ambulantní služby ve specializovaných zařízeních s cílem posílit samostatnost a soběstačnost potřebných osob se zdravotním postižením, chronickým onemocněním či osob se sníženou soběstačností z důvodu věku, v případě, že jejich situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Potřební lidé mohou tuto službu (v minulosti známou také jako domovinka či centra osobní hygieny) využívat občas i pravidelně v průběhu dne, přičemž je jim zajištěna pomoc např. při osobní hygieně, v oblasti stravování, s vyřízením osobních záležitostí, případně jsou nabízeny výchovné, vzdělávací, aktivizační a sociálně terapeutické aktivity. Služba je poskytována za úhradu.

Denní, týdenní stacionáře (§ 46 a § 47 zákona o sociálních službách) – služba je zaměřená na podporu lidí vyžadující pravidelnou pomoc jiné osoby. Rozdíl, v porovnání se službou centra denních služeb, spočívá zejména v intenzitě pomoci, respektive v míře závislosti uživatelů služby.

Systém stacionářů a denních center mj. umožňuje pečujícím osobám účastnit se např. také pracovního procesu. Služba se poskytuje za úhradu.

Odlehčovací služby pobytové (§ 44 zákona o sociálních službách) – umožňují rodinným pečovatelům čas k odpočinku a odlehčení od náročné sociální péče. Odlehčovací služby směřují výhradně tam, kde je potřeba celodenní péče o osobu blízkou se zdravotním postižením, nemocnou nebo o seniora v určité fázi bezmocnosti. Odlehčovací služba přijímá seniora jen na omezenou dobu.

Domovy pro seniory (§ 49 zákona o sociálních službách) – pobytové zařízení, poskytující sociální službu osobám se sníženou soběstačností, zejména z důvodu věku. Nabízí ubytování v zařízeném pokoji, jedno – i vícelůžkovém, celodenní stravování, zajištění úklidu, praní prádla a ošetřovatelskou péči. Cílem péče je jednoznačně kvalita života klienta. Současný stav klientů poukazuje na potřebu rozvinout spolupráci se zdravotními pojišťovnami a posílit morální a finanční odpovědnost – spoluúčast blízkých, a tuto skutečnost zakotvit do legislativy. Služba se poskytuje za úhradu.

Domovy se zvláštním režimem (§ 50 zákona o sociálních službách) – pobytová služba s celoročním provozem, která je poskytována lidem, jejichž soběstačnost je snížena z důvodu chronického duševního onemocnění, závislosti na návykových látkách, případně trpí Alzheimerovou chorobou či jiným typem demence. Služba je nabídkou podobná službám domova pro seniory. Je přizpůsobena specifickým potřebám uživatelů. Služba se poskytuje za úhradu.

Sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče (§ 52 zákona o sociálních službách) – jedná se o nemocnice, léčebny dlouhodobě nemocných, psychiatrické léčebny aj. Uvedená pobytová služba je poskytována lidem, kteří aktuálně již nevyžadují ústavní zdravotní péči, nicméně se neobejdou bez pomoci jiné osoby a zároveň je nelze propustit z tohoto ústavního zdravotnického zařízení, protože jim není zabezpečena potřebná následná péče v domácím prostředí či zařízení sociálních služeb. Služba je poskytována do doby, než je uživateli zajištěna pomoc jiné osoby (např. rodinní příslušníci) či poskytována odpovídající sociální služba. Dříve se touto situací zabýval institut sociální hospitalizace.

Za tuto péči je osoba povinna platit úhradu podle stejných principů, jako by jí byly poskytovány sociální služby v zařízeních sociálních služeb. Zdravotní péče poskytovaná těmto osobám je hrazena z veřejného zdravotního pojištění.[1]

[1] § 64 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

Sociální poradenství (§ 37 zákona o sociálních službách) poskytuje informace přispívající k řešení nepříznivé sociální situace. Sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb.

Odborné sociální poradenství se zaměřuje na potřeby jednotlivých sociálních skupin osob v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, v poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí a zahrnuje též sociální práci s osobami se specifickými potřebami. Součástí odborného poradenství jsou i půjčovny kompenzačních pomůcek.

Odborné sociální poradenství poskytují dva typy poraden:

Občanské poradny - poskytují nezávislé, odborné, nestranné a bezplatné sociálně odborné poradenství v 18 právních oblastech a upozorňují příslušné státní a místní orgány na nedostatky legislativy a na neřešené problémy občanů.

Poradny pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy – poskytují psychologické, psychosociální a sociálně právní poradenství jednotlivcům, partnerským párům, snoubencům, manželům a rodinám, které se nacházejí v náročném životním období. Poradenství je zaměřeno na zvládání potíží v mezilidských vztazích, osobních a rodinných problémů, generačních sporů, rozvodů a porozvodových těžkostí, styku s dětmi, žárlivosti, nevěry, závislostí v rodině a obtíží v intimním soužití.

V případě vzniku nové sociální služby je předpokladem finanční podpory provozování služby začlenění do komunitního plánu příslušné obce a střednědobého plánu sociálních služeb kraje (§ 94 a § 95 zákona o sociálních službách). Tento požadavek se netýká bytového fondu – například výstavby bytů zvláštního určení (podporovaných bytů). Neznalost typologie služeb může vést k pochybení v případě povolování staveb ze strany stavebního úřadu.

Objekty pro poskytování pobytových sociálních služeb jsou vzhledem k účelu a formě klasifikovány jako občanská vybavenost. Objekty pro bydlení se do kategorie občanské vybavenosti neřadí. Z výše uvedených skutečností je patrné, že je důležité ze strany investorů včasně skutečnost připravovaného záměru konzultovat na příslušném stavebním úřadě. Na těchto jednáních je vhodná účast odborníka, který řeší sociální problémy správního obvodu. Většinou se jedná o školené odborníky odboru sociálních věcí, kteří se procesům komunitního plánování na obci věnují.[1]

Předpokládá se, že pokud budou v budoucnu vznikat nové sociální služby, bude nezbytná jejich finanční podpora v rámci území, na kterém bude služba realizována.

Tak, jak běžná komerční sféra v oblasti marketingu oceňuje dobré zboží kvalitou, tak také současná terminologie sociálních služeb mluví o kvalitě života, která úzce souvisí s oblastí sociálních služeb a jejich kvalitou. Oproti označení „dobrý“ budí slovo „kvalitní“ dojem hodnocení jaksi objektivního a samo o sobě často znamená vysokou jakost („kvalitu“). Z pohledu obce je role hodnotitele úzce spojena s pozicí koordinátora/koordinátorky komunitního plánování na obcích III. typu. Jeho úkolem je aktivně získávat informace o kvalitě poskytovaných služeb ve všech zařízeních, které jsou v obci, na území obce s rozšířenou působností, nehledě na zřizovatele. Dále by měl koordinátor kontaktovat služby a vyjasňovat si s nimi jejich možnosti, získávat je, aby se zapojili do procesů komunitního plánování. K dobré sociální politice obce patří také bydlení a jeho plánování.

[1] Nejčastějším problémem je názvosloví, kdy investor používá v předložené dokumentaci pojem „domov důchodců“. Pracovníci stavebních úřadů, kteří nejsou s typologií služeb seznámení, mohou následně vydat chybné rozhodnutí, které je v rozporu s přípustným využitím v území. Stavebním úřadem povolená stavba domova důchodců – domova pro seniory v území občanské vybavenosti je z pohledu stavebního zákona v pořádku. Může ale nastat situace, že daná služba nebude zaregistrována dle zákona o sociálních službách nebo nebude finančně podpořena (nebude provozuschopná), tím nedojde k naplnění účelu stavby a následně dochází k porušení stavebního zákona.

Byty zvláštního určení jsou malometrážní byty v domech s pečovatelskou službou a bezbariérové byty. Jsou určeny především pro občany, kteří pobírají starobní důchod a pro občany, kteří jsou plně invalidní a jejichž celkový stav je takový, že nepotřebují komplexní péči a jejichž zdravotní stav a věk jim umožňuje vést poměrně samostatný život. Náš současný legislativní systém však podporuje bydlení sociálně slabších skupin pouze částečně.

Oblast bydlení sociálně slabších skupin by se v budoucnu měla stát významnou složkou v rozvoji územních správních obvodů obcí s rozšířenou působností. Uspokojení potřeb v oblasti bydlení je klíčovou funkcí samostatné působnosti obce, tak jak to definuje zákon č. 128/2000 Sb., o obcích. § 35, odstavec 2 a § 38 ukládá obcím povinnost pečovat o zachování rozvoje svého majetku. Diferencované potřeby se projevují zejména na místní úrovni, zde je v realizační fázi úloha obce nezastupitelná. Východiskem je komplexní řešení bytové politiky v celém území správního území, včetně nastavení systému nízkonákladového či vícestupňového bydlení.

Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky každoročně dotačně podporuje výstavbu podporovaných bytů na území České republiky, sloužících k poskytování sociálního bydlení pro seniory a osoby, které mají ztížený přístup k bydlení v důsledku zvláštních potřeb, které vyplývají z jejich nepříznivé sociální situace, věku, zdravotního stavu nebo sociálních okolností jejich života.

Domy s pečovatelskou službou - byty zvláštního určení, nájemní byty měst a obcí, ideální řešení pro zajištění péče pro „soběstačnější seniory“. Prostřednictvím pečovatelské služby je zajišťována potřebná péče. Chybí však zákonná návaznost na další stupeň sociální služby. V případě dlouhodobějšího zhoršení zdravotního stavu dochází k neschopnosti pečovatelské služby péči zajišťovat, tento závazek nepřebírá rodina a není kontinuálně řešena následná potřeba odchodu do sociálního zařízení s 24 hodinovou péčí.

Chráněné, komunitní bydlení je v České republice málo známou formou bydlení. Senioři zde žijí jednotlivě, nebo ve dvojicích. Interiéry bytů jsou upraveny požadavkům bydlení pro seniory. Je třeba podotknout, že tato forma bydlení je levnější, než v domovech pro seniory.

Domy s pečovatelskou službou, chráněné bydlení a komunitní bydlení nabízí menší byty, ve kterých jsou poskytovány sociální služby terénní formou a tvoří tak přechod mezi tzv. individuálním a institucionálním bydlením.

Dává možnost, která zatím v našem právním řádu chyběla. Člověk má v očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat možnost projevit vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem (§ 38 NOZ). Soud může změnit nebo zrušit předběžné prohlášení jen ve výjimečném případě, pokud se změní okolnosti zjevně tak podstatným způsobem, že člověk, který prohlášení učinil, by je za takových okolností neučinil nebo by je učinil s jiným obsahem, a při zachování původního znění by člověku, který prohlášení učinil, hrozila závažná újma. Před vydáním rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož prohlášení rozhoduje, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí (§ 43 NOZ). Soud bude přihlížet i k prohlášení nebo jeho odvolání, pokud by bylo sice neplatné, ale není důvod pochybovat o vůli toho, kdo je učinil (§ 44 NOZ).

Poskytuje se na základě smlouvy mezi podporovaným a podpůrcem. Smyslem smlouvy o nápomoci je poskytnout podporu člověku, kterému duševní postižení působí potíže při rozhodování, aby mohla být zachována plná svéprávnost a nemusel být ustanovován opatrovník. Ve smlouvě se podpůrce zavazuje, že bude se souhlasem podporovaného přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje a že mu bude nápomocen radami. Podpůrců může být i více (§ 45 a § 46 odst. 1 NOZ). Smlouva musí být schválená soudem, teprve pak nabývá účinnosti. Může být uzavřena v písemné formě a předložena soudu nebo může být uzavřena ústně před soudem. Smlouva o nápomoci nezakládá právo podpůrce zastupovat podporovaného, tedy právo jednat osobně jeho jménem.

Má charakter dohody. Zastoupení členem domácnosti se uplatní, pokud člověku brání duševní porucha právně jednat a nemá jiného zástupce. Při smlouvě o nápomoci si podporovaný sám vybírá podpůrce z neohraničeného okruhu osob a podpůrce nemá právo jej zastupovat (jednat osobně jménem podporovaného), zatímco v případě zastoupení členem domácnosti zákon stanoví konkrétní okruh osob[1], které jsou oprávněné zastupovat dospělého člověka nezpůsobilého právně jednat.

Je-li uzavřena smlouva o nápomoci při rozhodování, vztahuje se možnost tohoto zastoupení jen na oblasti, ve kterých zastoupený není způsobilý právně jednat. Pro vznik zastoupení musí dát zástupce zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat, a srozumitelně mu vysvětlit povahu a následky zastoupení. Odmítne-li to člověk, který má být zastoupen, zastoupení nevznikne. K odmítnutí přitom postačí schopnost projevit přání (§ 49 odst. 2 NOZ). I v případě zastoupení členem domácnosti je potřeba schválení soudem. Soud je povinen s vyvinutím potřebného úsilí zjistit názor zastoupeného, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si zastoupený zvolí (§ 50 NOZ). Zastoupení zaniká, pokud se jej zástupce vzdá nebo pokud zastoupený odmítne, aby ho zástupce dále zastupoval, k odmítnutí opět postačí schopnost projevit přání. Zastoupení zaniká také, pokud soud jmenuje zastoupenému opatrovníka (§ 54 NOZ).

Zástupce dbá o ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv i o to, aby způsob jeho života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním představám a přáním zastoupeného (§ 51 NOZ). Zastoupení se vztahuje jen na obvyklé záležitosti, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného. Zástupce tak může nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném pro obstarání obvyklých záležitostí. S peněžními prostředky na účtu zastoupeného může nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím měsíčně výši životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.

Zástupce není oprávněn udělit souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými následky (§ 52 NOZ).

Zákon počítá s možností, že zastoupený může mít více zástupců. Pokud tomu tak je, může jednat jen jeden z nich, nebo mohou jednat společně. Jednalo-li by však vůči další osobě více zástupců společně a odporovali si, nepřihlíží se k projevu žádného z nich (§ 53 NOZ).

Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebám i k podnětům osob blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi (§ 62 NOZ).

[1] Zastupovat jej může jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která s ním žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky (podle § 49 odst. 1).

Pokud soud nenalezne žádnou vhodnou osobu, kterou by ustanovil opatrovníkem, jmenuje jako veřejného opatrovníka obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnickou osobu zřízenou touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu. Zákon výslovně stanoví, že jmenování veřejného opatrovníka není vázáno na jeho souhlas.

Po účinnosti zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který zavedl poskytování sociálních služeb na smluvním základě, vyvstala nutnost, aby se zařízení či jejich zaměstnanci z důvodu střetu zájmů vzdali opatrovnictví, pokud jej vykonávali pro své klienty. Nově je však výslovně stanoveno, že opatrovníkem nelze jmenovat provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení (§ 63 NOZ).

Obce často nejsou a nemohou být připraveny ani po finanční, ani po odborné stránce na výkon opatrovnictví. Tuto situaci by měl řešit zvláštní zákon týkající se veřejného opatrovnictví, na který odkazuje § 471 odst. 2 návrhu občanského zákoníku. Jeho účinnost se předpokládá od roku 2016. V budoucnu se předpokládá poskytnutí finanční podpory obcím, které tuto činnost vykonávají.

Úlohou opatrovníka je starat se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy. Opatrovník také dbá o zdravotní stav opatrovance. Aby mohl tyto úlohy dobře plnit, musí udržovat s opatrovancem vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelný kontakt a projevovat o opatrovance skutečný zájem.

Podle nového občanského zákoníku může mít člověk více opatrovníků, pokud je součástí zastupování také správa majetku. Může tak být jmenován opatrovník pro správu jmění, nebo jeho části, a vedle toho opatrovník pro osobní záležitosti. Zastupovat člověka před soudem může jen opatrovník pro osobní záležitosti (opatrovník „osoby“). Opatrovníci mohou jednat samostatně nebo společně.

Soud by měl v rozhodnutí vymezit rozsah práv a povinností každému opatrovníkovi. Potom mohou jednat samostatně. Pokud jmenuje více opatrovníků a nerozhodne, ve kterých záležitostech je každý z nich způsobilý právně jednat za opatrovance samostatně, jsou opatrovníci povinni jednat společně (§ 464 NOZ). Opatrovník od zastoupeného nemůže požadovat odměnu. Odměnu lze přiznat jen za správu jmění. O její výši rozhodne soud s přihlédnutím k nákladům správy, k hodnotě spravovaného majetku, k výnosům z něho a k časové i pracovní náročnosti správy (§ 462 NOZ). Veřejný opatrovník vykonává tuto činnost jako svoji profesi, za kterou je placen. Zákon však upřednostňuje jmenování opatrovníkem osobu opatrovanci blízkou. Soud může, odůvodňují-li to okolnosti, opatrovníkovi uložit, aby se v přiměřeném rozsahu pojistil pro případ, že při výkonu své funkce způsobí opatrovanci nebo jiné osobě škodu (§465 odst. 2 NOZ).

Opatrovník nemůže za opatrovance právně jednat ve věcech vzniku a zániku manželství, výkonu rodičovských povinností a práv a v oblasti závěti (sepsání pořízení pro případ smrti nebo prohlášení o vydědění a jejich odvolání, § 458 NOZ).

Opatrovník nesmí bez souhlasu soudu:

1. zavázat opatrovance k plnění některému z členů opatrovnické rady nebo osoby tomuto členu blízké,
2. nabýt pro opatrovance nemovitou věc nebo podíl na ní, ani opatrovancovu nemovitou věc nebo podíl na ní zcizit či zatížit,
3. nabýt pro opatrovance obchodní závod, podíl na obchodním závodu nebo podíl na právnické osobě, ani tento majetek zcizit nebo zatížit; to neplatí, jedná-li se o nabytí účastnických nebo podobných cenných papírů zajišťujících bezpečný výnos,
4. uzavřít za opatrovance smlouvu zavazující ho k trvajícímu nebo opakovanému plnění na dobu delší než tři roky,
5. odmítnout dědictví nebo jiné plnění z pozůstalosti,
6. zavázat opatrovance k bezúplatnému plnění jiné osobě, ledaže se jedná o dar poskytnutý k obvyklé příležitosti podle zásad slušnosti v přiměřeném rozsahu a opatrovanec je schopen úsudku a projevil s darem souhlas.

Opatrovník nesmí, bez souhlasu soudu, naložit s majetkem opatrovance, jedná-li se o:

1. nabytí nebo zcizení majetku v hodnotě převyšující částku odpovídající pětisetnásobku životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu,
2. nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu polovinu opatrovancova majetku, ledaže tato polovina představuje hodnotu jen nepatrnou a nejedná se o věc, která je pro opatrovance věcí zvláštní obliby,
3. přijetí nebo poskytnutí půjčky, úvěru nebo jistoty v hodnotách uvedených pod písmeny a) nebo b).

Soud si před rozhodnutím podle § 483 odst. 1 až 3 NOZ vyžádá stanovisko opatrovnické rady. Nesdělí-li opatrovnická rada soudu stanovisko v přiměřené lhůtě, potom soud rozhodne sám (§ 483 odst. 4 NOZ).

K vyšší ochraně práv a zájmů zastoupeného, je-li mu ustanoven opatrovník, zavádí nový občanský zákoník možnost ustanovení opatrovnické rady. Jde o skupinu osob z nejbližšího okolí zastoupeného, která má doplnit a vyvážit činnost opatrovníka. Soud volbu členů opatrovnické rady neschvaluje, může však na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu prohlásit volbu za neplatnou, došlo-li při ní k porušení zákona takovým způsobem, že v důsledku toho hrozí opatrovanci újma. V takovém případě soud bez zbytečného odkladu nařídí novou volbu tohoto člena opatrovnické rady, nebo jeho náhradníka (§ 476 NOZ).

Nově občanský zákoník počítá i s činností právnických osob, jejichž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů. I tato právnická osoba má právo navrhnout, aby byla svolána schůze k ustavení opatrovnické rady. Právnická osoba, jejíž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů, která působí v České republice nepřetržitě alespoň tři roky a byla s opatrovancem v pravidelném spojení alespoň tři měsíce, má právo účastnit se schůze k ustavení opatrovnické rady, být členem opatrovnické rady nebo se účastnit jejího zasedání a navrhnout soudu, aby rozhodnutí opatrovnické rady zrušil a nahradil je svým rozhodnutím. Neuplatňuje-li však tato právnická osoba svá práva v souladu se zájmy opatrovance, soud jí tato práva na návrh opatrovance, opatrovníka nebo členů opatrovnické rady odejme (§ 484 NOZ).

Opatrovnická rada musí mít alespoň tři členy (§ 474 NOZ). Předpoklady pro členství v opatrovnické radě jsou obdobné jako předpoklady pro výkon opatrovnictví. Členem opatrovnické rady může být jen osoba, která o opatrovance osvědčí dlouhodobý a vážný zájem, a to i do budoucna, a jejíž zájmy neodporují zájmům opatrovance (§ 473 odst. 2 NOZ). Opatrovnická rada je schopna se usnášet za přítomnosti většiny členů, pokud má však jen tři členy, vyžaduje se přítomnost všech. Rozhodnutí přijímá opatrovnická rada většinou hlasů přítomných členů (§ 474 NOZ). Člen opatrovnické rady je volen na dobu neurčitou. Opatrovník nemůže být členem opatrovnické rady (§ 473 odst. 2 NOZ). Člen opatrovnické rady může ze své funkce odstoupit. Odstoupení je účinné doručením písemného oznámení opatrovníkovi a soudu. Odstoupení oznámí dalším členům opatrovnické rady. Soud může odvolat z funkce člena opatrovnické rady na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu, pokud člen opatrovnické rady závažně nebo opakovaně poruší své povinnosti, ztratí-li o opatrovance zájem nebo ocitnou-li se jeho zájmy opakovaně v rozporu se zájmy opatrovance. Při zániku funkce člena opatrovnické rady opatrovník nebo předseda opatrovnické rady zařídí volbu nového člena (§ 477 NOZ).

Opatrovnická rada zasedá nejméně jednou za rok. K zasedání ji svolá její předseda nebo opatrovník, jinak kterýkoli člen opatrovnické rady, popřípadě soud na návrh osoby, která osvědčí vážný zájem o opatrovance, anebo i bez návrhu. Opatrovnická rada přizve na zasedání opatrovance i opatrovníka. O schůzi se pořizuje zápis, který se doručuje opatrovníkovi a soudu (§ 478 NOZ). Opatrovnická rada na svém pravidelném zasedání projedná zprávu opatrovníka o jeho činnosti v záležitostech opatrovance, vyjadřuje se k soupisu jmění opatrovance a k vyúčtování jeho správy i k vyúčtování případné odměny opatrovníka za správu jmění.

Nejsou stále stanoveny podmínky pro výkon veřejného opatrovníka. Neexistuje řádná metodická průprava pracovníků, kteří tuto roli na obcích zastávají. Systém trpí rigiditou. Veřejný opatrovník s ohledem na rozsah činností, které zároveň na obci vykonává, často uplatňuje paternalistický přístup, nerespektuje preference opatrovanců, vystupuje z pozice síly a autority. Veřejný opatrovník by se měl starat jen o takové úkony, které jsou ze své podstaty právními. Jedná se například o platbu za nákup nebo zařízení pečovatelské či sociální služby opatrovanci.

Bez souhlasu opatrovnické rady totiž nesmí opatrovník rozhodnout o změně bydliště opatrovance nebo o umístění opatrovance do uzavřeného ústavu nebo podobného zařízení (co může být vykládáno i jako domov se zvláštním režimem) v případě, kdy to zdravotní stav opatrovance zjevně nevyžaduje (§ 480 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Použité zdroje:

ČEBIČOVÁ R., CHÁBOVÁ R., JOHNOVÁM., KOŘÍNKOVÁ D., ŠKOPOVÁ V., Manuál "Dobrá praxe opatrovnictví a poskytování podpory při právních úkonech a při rozhodování"1. vydání, Praha 2013 ISBN 978-80-7421-053-2

HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0.

Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2015. [cit. 2015-18-05]. Dostupný z:< http://portal.mpsv.cz/soc/ssp/obcane>.

PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9.

PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha: ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů,

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 89/2012, občanský zákoník.

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních.

Přídavek na dítě (§ 17 – § 19 zákona o SSP) je základní, dlouhodobou dávkou, poskytovanou rodinám s dětmi, která jim pomáhá krýt náklady spojené s výchovou a výživou nezaopatřených dětí

Nárok na přídavek na dítě má nezaopatřené dítě, které žije v rodině, jejíž rozhodný příjem je nižší než 2,4násobek částky životního minima rodiny. Pro nárok na dávku se posuzuje příjem za předchozí kalendářní rok. Za příjem se považuje i rodičovský příspěvek.

Přídavek je vyplácen ve třech výších podle věku nezaopatřeného dítěte:

• do 6 let výše 500 Kč,
• od 6 do 15 let 610 Kč,
• od 15 do 26 let 700 Kč.

Nárok na rodičovský příspěvek (§ 30 a § 31 zákona o SSP) má rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, a to až do vyčerpání celkové částky 220 000 Kč, nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte.

Pro stanovení nároku a výše rodičovského příspěvku je rozhodující výše denního vyměřovacího základu pro stanovení peněžité pomoci v mateřství nebo nemocenské v souvislosti s porodem nebo převzetím dítěte podle zákona o nemocenském pojištění. Jestliže alespoň jednomu z rodičů v rodině lze stanovit k datu narození nejmladšího dítěte 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu, rodič si může volit výši a tím i délku pobírání rodičovského příspěvku. V případě, že denní vyměřovací základ lze stanovit u obou rodičů, vychází se z toho, který je vyšší.

Maximální měsíční výše rodičovského příspěvku se stanoví ve vazbě na denní vyměřovací základ: pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu je nižší nebo rovno 7 600 Kč, rodičovský příspěvek může činit nejvýše 7 600 Kč; pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu převyšuje 7 600 Kč, je výše rodičovského příspěvku omezena touto částkou, maximálně však výše rodičovského příspěvku může činit 11 500 Kč měsíčně.

Rodič si může volit výši rodičovského příspěvku až do částky 7 600 Kč také v případě, když ke dni narození nejmladšího dítěte v rodině nelze stanovit denní vyměřovací základ jen proto, že během pobírání rodičovského příspěvku z titulu péče o dříve narozené dítě uplynula podpůrčí doba pro nárok na peněžitou pomoc v mateřství a nárok na rodičovský příspěvek na nejmladší dítě v rodině vzniká bezprostředně po nároku na rodičovský příspěvek náležející na starší dítě.

Pokud ani jednomu z rodičů nelze uvedený vyměřovací základ stanovit, náleží rodičovský příspěvek v pevných měsíčních částkách 7 600 Kč do konce 9. měsíce věku a následně ve výši 3 800 Kč do 4 let věku dítěte.

Pokud v rodině dojde ke změně osob, které jsou posuzovány jako rodiče, a dojde-li tím ke „vzniku“ nebo změně výše denního vyměřovacího základu, stanoví se rodičovský příspěvek od následujícího kalendářního měsíce podle nově splněných podmínek.

Volbu výše rodičovského příspěvku je oprávněn provést jen rodič, který uplatnil nárok na rodičovský příspěvek, měnit tuto volbu lze jedenkrát za tři měsíce, a to i v případě, že došlo u rodičovského příspěvku ke změně oprávněné osoby.

Podmínka trvalého pobytu a bydliště na území České republiky musí být splněna u oprávněné osoby a u dítěte zakládajícího nárok na rodičovský příspěvek.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou, a rodičovský příspěvek náleží i v kalendářním měsíci, ve kterém:

• se dítě narodilo,
• rodič měl po část měsíce z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem,
• osoba dítě převzala do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu,
• dítě dovršilo věk 4 let, do kterého náleží rodičovský příspěvek,
• dítě nebo rodič zemřeli,
• rodič převzal do péče vlastní dítě, které předtím bylo na základě rozhodnutí příslušného orgánu svěřeno do péče jiné osoby nebo bylo umístěno v ústavu nebo bylo více než 3 kalendářní měsíce v péči zdravotnického zařízení.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou a rodičovský příspěvek náleží i v případech, kdy:

• dítě mladší 2 let navštěvuje jesle nebo jiné obdobné zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 46 hodin v kalendářním měsíci,
• dítě pravidelně navštěvuje léčebně rehabilitační zařízení nebo mateřskou školu nebo její třídu zřízenou pro zdravotně postižené děti či jesle se zaměřením na vady zraku, sluchu, řeči a na děti tělesně postižené a mentálně retardované v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně,
• zdravotně postižené dítě pravidelně navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 6 hodin denně,
• dítě navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně, pokud jeho oba rodiče nebo osamělý rodič jsou osobami závislými na pomoci jiné osoby ve stupni III a IV,
• rodič zajistí péči o dítě jinou zletilou osobou v době, kdy je výdělečně činný nebo studuje.

Příjem rodiče není sledován. Při nároku na výplatu rodičovského příspěvku může rodič výdělečnou činností zlepšovat sociální situaci rodiny. Nezkoumá se ani nárok na podporu v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci.

Jestliže v rodině jeden z rodičů má z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem, rodičovský příspěvek mu náleží, pouze je-li vyšší než dávky nemocenského pojištění. V tomto případě je doplacen rozdíl mezi rodičovským příspěvkem a uvedenými dávkami.

Pokud se v rodině narodí další dítě, nárok na rodičovský příspěvek na starší dítě zaniká, a to i v případě, že na narozené dítě náleží rodičovský příspěvek ihned od narození ve stejné výši, v jaké náleží doposud na starší dítě. Změnu je nezbytné ohlásit příslušnému orgánu, aby nevznikl přeplatek na dávce.

Pokud byl rodiči vyplacen rodičovský příspěvek a přitom nesplnil podmínky pro výplatu příspěvku, je rodič povinen vrátit příslušnému úřadu vyplacené částky za období, kdy mu rodičovský příspěvek nenáležel.

Příspěvek na bydlení (§ 24 – § 28 zákona o SSP) přispívá na krytí nákladů na bydlení rodinám či jednotlivcům s nízkými příjmy.

Poskytování příspěvku podléhá testování příjmů rodiny za předchozí kalendářní čtvrtletí. Za příjem se považují i přídavek na dítě a rodičovský příspěvek.

Na příspěvek na bydlení má nárok vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě přihlášen k trvalému pobytu, jestliže jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35), a zároveň součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35) není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.

Náklady na bydlení tvoří u nájemních bytů nájemné a náklady za plnění poskytované v souvislosti s užíváním bytu, u družstevních a bytů vlastníků srovnatelné náklady, vyčíslené v zákoně o SSP. Plus u všech bytů náklady za energie, vodné a stočné, odpady, vytápění. Pro nárok a výši příspěvku se berou v úvahu průměrné náklady zaplacené za předchozí kalendářní čtvrtletí.

Normativní náklady na bydlení jsou stanoveny jako průměrné náklady na bydlení podle velikosti obce a počtu členů domácnosti. Zahrnují pro nájemní byty částky nájemného, v souladu se zákonem o nájemném a pro družstevní byty a byty vlastníků obdobné náklady. Dále jsou do nich zahrnuty ceny služeb a energií. Normativní náklady na bydlení jsou propočítány na přiměřené velikosti bytů pro daný počet osob v nich trvale bydlících.

Výše příspěvku na bydlení se stanoví jako rozdíl mezi náklady na bydlení (normativními náklady na bydlení) a násobkem rozhodného příjmu a koeficientu 0,30 (v Praze 0,35).

Právní úprava od 1. 1. 2015 (dítě narozené nebo převzaté do trvalé péče od 1. 1. 2015)

Porodné (§ 44 – § 46 zákona o SSP) je dávka poskytovaná v závislosti na výši příjmu, kterou se rodině s nízkými příjmy jednorázově přispívá na náklady související s narozením prvního nebo druhého živého dítěte.

Nárok na porodné je vázán na stanovenou hranici příjmů v rodině, která v kalendářním čtvrtletí předcházejícím kalendářnímu čtvrtletí, ve kterém se dítě narodilo, musí být nižší než 2,7násobek životního minima rodiny. Do rozhodného příjmu se nezapočítává rodičovský příspěvek a přídavek na dítě.

Porodné náleží ženě, která porodila své první nebo druhé živé dítě. Jestliže žena, která dítě porodila, zemřela, splnila podmínky nároku na porodné a dávka jí nebo jiné osobě nebyla vyplacena, má na porodné nárok otec dítěte.

Nárok na porodné má rovněž osoba, která převzala dítě mladší jednoho roku do trvalé péče nahrazující péči rodičů, za stejných podmínek (rozhodný příjem rodiny do 2,7násobku životního minima, první nebo druhé dítě).

Porodné náleží v rodině pouze dvakrát, a to buď na první nebo druhé živě narozené dítě nebo na první nebo druhé dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů.

Porodné je stanoveno pevnou částkou a činí 13 000 Kč na první dítě a 10 000 Kč na druhé dítě.

Touto jednorázovou dávkou se přispívá na náklady spojené s vypravením pohřbu. Pohřebné je stanoveno pevnou částkou ve výši 5 000 Kč. Příjem rodiny se netestuje.

Pohřebné náleží osobě, která vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti, nebo osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte, a to za podmínky, že zemřelá osoba (s výjimkou mrtvě narozeného dítěte) měla ke dni úmrtí trvalý pobyt na území ČR (§ 47 a § 48 zákona o SSP).

Příspěvek na péči[1] se stal novým nástrojem zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (§ 7 a násl.), vedoucí k posílení samostatného rozhodování uživatele služby o rozsahu a formě pomoci či podpory. Příspěvek na péči náleží těm, kteří jsou především z důvodu nepříznivého zdravotního stavu závislí na pomoci jiné osoby, a to v oblasti péče o vlastní osobu a soběstačnost. Náleží osobě, o kterou je pečováno, nikoliv osobě, která péči zajišťuje. Což je jiná situace oproti dřívější praxi, kdy lidé pečující o blízkou či jinou osobu pobírali na tuto činnost finanční příspěvek. Příspěvek nahradil dosavadní zvýšení důchodu pro bezmocnost a příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu. Potřeba pomoci, tedy i míra závislosti, přitom vychází z úkonů běžného každodenního života, při nichž potřebuje žadatel pomoc nebo dohled. Příspěvek na péči se vyplácí měsíčně v kalendářním měsíci, za který náleží.

Jeho výše činí pro osoby starší 18 let:

• 800 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost),
• 4 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost),
• 8 000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost),
• 12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost).

Příspěvek na bydlení je dávka státní sociální podpory, prostřednictvím které stát přispívá na náklady na bydlení jednotlivcům a rodinám s nízkými příjmy. Nárok na tuto dávku má vlastník nebo nájemce přihlášený v bytě k trvalému pobytu, jestliže 30 % jeho příjmů (příjmů rodiny) nestačí k pokrytí nákladů na bydlení a zároveň těchto 30 % příjmů rodiny je nižších než příslušné normativní náklady stanovené zákonem[2]. Výplata příspěvku na bydlení je časově omezena na 84 měsíců v období posledních deseti let[3]. Toto omezení neplatí pro domácnosti, ve kterých bydlí osoby starší 70 let a pro osoby se zdravotním postižením, které bydlí ve zvláště upravených nebo pro ně postavených bytech[4]. Lux[5] zdůrazňuje, že příspěvek na bydlení není jen sociální dávkou, ale zároveň se stává plnohodnotným nástrojem bytové politiky.

Doplatek na bydlení je dávka, kterou vyplácí stát na podporu a udržení bydlení. Jedná se o dávku pomoci v hmotné nouzi[6]. Nárok na doplatek na bydlení vzniká těm, jejichž příjmy jsou nižší než zákonem stanovené životní minimum (resp. existenční minimum). Tato dávka řeší nedostatek příjmů k uhrazení nákladů na bydlení v případech, kdy nestačí vlastní příjmy osoby či rodiny, a to včetně příspěvku na bydlení ze systému státní sociální podpory, pokud na něj má osoba či rodina nárok. Doplatek na bydlení lze poskytnout i na jinou než nájemní, vlastnickou a družstevní formu bydlení. Za takovou se považuje zejména podnájem, ubytovna, ubytování v azylovém domě, v domovech pro seniory, domovech pro osoby se zdravotním postižením, domovech se zvláštním režimem a v chráněném bydlení. Tato dávka je od roku 2011 omezena maximální hranicí uznatelných výdajů na bydlení a to ve výši normativních nákladů podle zákona o státní sociální podpoře.

Příspěvek na zvláštní pomůcku, poskytovaný na základě zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, v sobě slučuje několik dříve poskytovaných klíčových příspěvků pro osoby se zdravotním postižením (příspěvek na pořízení zvláštní pomůcky, na úpravu bytu) a je určen k pořízení potřebného vybavení pro těžce postižené osoby. Nárok na tento příspěvek má osoba s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, těžkým sluchovým postižením nebo těžkým zrakovým postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (zdravotní stav trvá nebo bude trvat déle než 1 rok), a její zdravotní stav nevylučuje přiznání tohoto příspěvku. Seznam diagnóz pro přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku je uveden v příloze č. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením.

Mimořádné výhody pro těžce zdravotně postižené občany, tedy průkazy ZTP, jsou určeny osobám starším 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se posuzuje podle § 9 odst. 3 zákona č 329/2011 Sb. Podle druhu a stupně postižení jsou poskytovány mimořádné výhody I. až III. stupně (I. průkaz TP, II. průkaz ZTP, III. průkaz ZTP/P). Z průkazu vyplývají některé výhody, např. doprava MHD zdarma, sleva na dopravu, bezplatné užití dálnic, vyhrazená místa k parkování, slevy na vstupy apod. podle druhu a stupně postižení.

Osobám se zdravotním postižením jsou vydávány parkovací znaky, speciální označení vozidel (např. parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením dle § 67 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), jízdy na zpoplatněných komunikacích apod.. Tato činnost nepatří do kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí (ani krajských poboček ÚP), ale Ministerstva dopravy. Parkovací znaky vydávají obecní úřady obcí s rozšířenou působností.

[1] § 20 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

[2] §26 Zákona č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2013. [cit. 2013-18-11]. Dostupný z:<http://www.mpsv.cz/cs/2#dsp>.

[4] Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23

[5] LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94

[6] Podle Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), je moderní formou pomoci osobám s nedostatečnými příjmy motivující tyto osoby k aktivní snaze zajistit si prostředky k uspokojení životních potřeb. Je jedním z opatření, kterými Česká republika bojuje proti sociálnímu vyloučení. Upravuje systém dávek pomoci v hmotné nouzi, jímž zabezpečuje osobu či rodinu, která nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost. Současně si tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit a vyřešit tak svou nelehkou situaci vlastním přičiněním.

Dávkami, kterými se řeší pomoc v hmotné nouzi, jsou (§ 4 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi):

• příspěvek na živobytí

• doplatek na bydlení

• mimořádná okamžitá pomoc

O dávkách pomoci v hmotné nouzi rozhodují a vyplácejí je příslušné krajské pobočky Úřadu práce ČR.

Ke zlepšení nepříznivé sociální situace občanů není směrována pouze finanční pomoc v rámci poskytování dávek, ale též vlastní sociální práce sociálních pracovníků na obcích, kteří se zaměřují také na ostatní potřeby občanů. Působnost obecního úřadu III. typu v oblasti sociální práce je upravena zákonem o sociálních službách. Vede k řešení nepříznivé sociální situace a k sociálnímu začleňování osob ohrožených sociálním vyloučením. Zákon o hmotné nouzi upravuje řešení životní situace obecním úřadem II. typu a újezdním úřadem formou sociální práce u osob nacházejících se v hmotné nouzi. Obce obdržely metodické pokyny, jak mohou tuto sociální práci na svém území realizovat.

Otevřená metoda koordinace[1] (Open Method of Coordination) zahrnuje nový postoj k sociální ochraně, společnou identifikaci problémů na komunitní úrovni a určující cíle adaptace a rozvoje sociálních systémů na různých úrovních.

[1] HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109

Napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou vyloučením ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky, způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.

Služby sociální prevence (§ 53 a násl. zákona o sociálních službách) jsou: raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny, služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity, terénní programy a sociální rehabilitace.

Pomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v co nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav jim zajistit důstojné prostředí a zacházení (§ 38 zákona o sociálních službách).

Mezi tyto služby se řadí: osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová péče, průvodcovské a předčitatelské služby, podpora samostatného bydlení, odlehčovací služby, centra denních služeb, denní stacionář, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče.

Pečovatelská služba (§ 40 zákona o sociálních službách) – terénní či ambulantní služba poskytovaná seniorům a dalším osobám, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje ve vymezeném čase v domácnosti klienta. Služba se poskytuje, až na výjimky uvedené v zákoně o sociálních službách, za úhradu.

Centra denních služeb (§ 45 zákona o sociálních službách) – poskytují ambulantní služby ve specializovaných zařízeních s cílem posílit samostatnost a soběstačnost potřebných osob se zdravotním postižením, chronickým onemocněním či osob se sníženou soběstačností z důvodu věku, v případě, že jejich situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Potřební lidé mohou tuto službu (v minulosti známou také jako domovinka či centra osobní hygieny) využívat občas i pravidelně v průběhu dne, přičemž je jim zajištěna pomoc např. při osobní hygieně, v oblasti stravování, s vyřízením osobních záležitostí, případně jsou nabízeny výchovné, vzdělávací, aktivizační a sociálně terapeutické aktivity. Služba je poskytována za úhradu.

Denní, týdenní stacionáře (§ 46 a § 47 zákona o sociálních službách) – služba je zaměřená na podporu lidí vyžadující pravidelnou pomoc jiné osoby. Rozdíl, v porovnání se službou centra denních služeb, spočívá zejména v intenzitě pomoci, respektive v míře závislosti uživatelů služby.

Systém stacionářů a denních center mj. umožňuje pečujícím osobám účastnit se např. také pracovního procesu. Služba se poskytuje za úhradu.

Odlehčovací služby pobytové (§ 44 zákona o sociálních službách) – umožňují rodinným pečovatelům čas k odpočinku a odlehčení od náročné sociální péče. Odlehčovací služby směřují výhradně tam, kde je potřeba celodenní péče o osobu blízkou se zdravotním postižením, nemocnou nebo o seniora v určité fázi bezmocnosti. Odlehčovací služba přijímá seniora jen na omezenou dobu.

Domovy pro seniory (§ 49 zákona o sociálních službách) – pobytové zařízení, poskytující sociální službu osobám se sníženou soběstačností, zejména z důvodu věku. Nabízí ubytování v zařízeném pokoji, jedno – i vícelůžkovém, celodenní stravování, zajištění úklidu, praní prádla a ošetřovatelskou péči. Cílem péče je jednoznačně kvalita života klienta. Současný stav klientů poukazuje na potřebu rozvinout spolupráci se zdravotními pojišťovnami a posílit morální a finanční odpovědnost – spoluúčast blízkých, a tuto skutečnost zakotvit do legislativy. Služba se poskytuje za úhradu.

Domovy se zvláštním režimem (§ 50 zákona o sociálních službách) – pobytová služba s celoročním provozem, která je poskytována lidem, jejichž soběstačnost je snížena z důvodu chronického duševního onemocnění, závislosti na návykových látkách, případně trpí Alzheimerovou chorobou či jiným typem demence. Služba je nabídkou podobná službám domova pro seniory. Je přizpůsobena specifickým potřebám uživatelů. Služba se poskytuje za úhradu.

Sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče (§ 52 zákona o sociálních službách) – jedná se o nemocnice, léčebny dlouhodobě nemocných, psychiatrické léčebny aj. Uvedená pobytová služba je poskytována lidem, kteří aktuálně již nevyžadují ústavní zdravotní péči, nicméně se neobejdou bez pomoci jiné osoby a zároveň je nelze propustit z tohoto ústavního zdravotnického zařízení, protože jim není zabezpečena potřebná následná péče v domácím prostředí či zařízení sociálních služeb. Služba je poskytována do doby, než je uživateli zajištěna pomoc jiné osoby (např. rodinní příslušníci) či poskytována odpovídající sociální služba. Dříve se touto situací zabýval institut sociální hospitalizace.

Za tuto péči je osoba povinna platit úhradu podle stejných principů, jako by jí byly poskytovány sociální služby v zařízeních sociálních služeb. Zdravotní péče poskytovaná těmto osobám je hrazena z veřejného zdravotního pojištění.[1]

[1] § 64 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

Sociální poradenství (§ 37 zákona o sociálních službách) poskytuje informace přispívající k řešení nepříznivé sociální situace. Sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb.

Odborné sociální poradenství se zaměřuje na potřeby jednotlivých sociálních skupin osob v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, v poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí a zahrnuje též sociální práci s osobami se specifickými potřebami. Součástí odborného poradenství jsou i půjčovny kompenzačních pomůcek.

Odborné sociální poradenství poskytují dva typy poraden:

Občanské poradny - poskytují nezávislé, odborné, nestranné a bezplatné sociálně odborné poradenství v 18 právních oblastech a upozorňují příslušné státní a místní orgány na nedostatky legislativy a na neřešené problémy občanů.

Poradny pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy – poskytují psychologické, psychosociální a sociálně právní poradenství jednotlivcům, partnerským párům, snoubencům, manželům a rodinám, které se nacházejí v náročném životním období. Poradenství je zaměřeno na zvládání potíží v mezilidských vztazích, osobních a rodinných problémů, generačních sporů, rozvodů a porozvodových těžkostí, styku s dětmi, žárlivosti, nevěry, závislostí v rodině a obtíží v intimním soužití.

V případě vzniku nové sociální služby je předpokladem finanční podpory provozování služby začlenění do komunitního plánu příslušné obce a střednědobého plánu sociálních služeb kraje (§ 94 a § 95 zákona o sociálních službách). Tento požadavek se netýká bytového fondu – například výstavby bytů zvláštního určení (podporovaných bytů). Neznalost typologie služeb může vést k pochybení v případě povolování staveb ze strany stavebního úřadu.

Objekty pro poskytování pobytových sociálních služeb jsou vzhledem k účelu a formě klasifikovány jako občanská vybavenost. Objekty pro bydlení se do kategorie občanské vybavenosti neřadí. Z výše uvedených skutečností je patrné, že je důležité ze strany investorů včasně skutečnost připravovaného záměru konzultovat na příslušném stavebním úřadě. Na těchto jednáních je vhodná účast odborníka, který řeší sociální problémy správního obvodu. Většinou se jedná o školené odborníky odboru sociálních věcí, kteří se procesům komunitního plánování na obci věnují.[1]

Předpokládá se, že pokud budou v budoucnu vznikat nové sociální služby, bude nezbytná jejich finanční podpora v rámci území, na kterém bude služba realizována.

Tak, jak běžná komerční sféra v oblasti marketingu oceňuje dobré zboží kvalitou, tak také současná terminologie sociálních služeb mluví o kvalitě života, která úzce souvisí s oblastí sociálních služeb a jejich kvalitou. Oproti označení „dobrý“ budí slovo „kvalitní“ dojem hodnocení jaksi objektivního a samo o sobě často znamená vysokou jakost („kvalitu“). Z pohledu obce je role hodnotitele úzce spojena s pozicí koordinátora/koordinátorky komunitního plánování na obcích III. typu. Jeho úkolem je aktivně získávat informace o kvalitě poskytovaných služeb ve všech zařízeních, které jsou v obci, na území obce s rozšířenou působností, nehledě na zřizovatele. Dále by měl koordinátor kontaktovat služby a vyjasňovat si s nimi jejich možnosti, získávat je, aby se zapojili do procesů komunitního plánování. K dobré sociální politice obce patří také bydlení a jeho plánování.

[1] Nejčastějším problémem je názvosloví, kdy investor používá v předložené dokumentaci pojem „domov důchodců“. Pracovníci stavebních úřadů, kteří nejsou s typologií služeb seznámení, mohou následně vydat chybné rozhodnutí, které je v rozporu s přípustným využitím v území. Stavebním úřadem povolená stavba domova důchodců – domova pro seniory v území občanské vybavenosti je z pohledu stavebního zákona v pořádku. Může ale nastat situace, že daná služba nebude zaregistrována dle zákona o sociálních službách nebo nebude finančně podpořena (nebude provozuschopná), tím nedojde k naplnění účelu stavby a následně dochází k porušení stavebního zákona.

Byty zvláštního určení jsou malometrážní byty v domech s pečovatelskou službou a bezbariérové byty. Jsou určeny především pro občany, kteří pobírají starobní důchod a pro občany, kteří jsou plně invalidní a jejichž celkový stav je takový, že nepotřebují komplexní péči a jejichž zdravotní stav a věk jim umožňuje vést poměrně samostatný život. Náš současný legislativní systém však podporuje bydlení sociálně slabších skupin pouze částečně.

Oblast bydlení sociálně slabších skupin by se v budoucnu měla stát významnou složkou v rozvoji územních správních obvodů obcí s rozšířenou působností. Uspokojení potřeb v oblasti bydlení je klíčovou funkcí samostatné působnosti obce, tak jak to definuje zákon č. 128/2000 Sb., o obcích. § 35, odstavec 2 a § 38 ukládá obcím povinnost pečovat o zachování rozvoje svého majetku. Diferencované potřeby se projevují zejména na místní úrovni, zde je v realizační fázi úloha obce nezastupitelná. Východiskem je komplexní řešení bytové politiky v celém území správního území, včetně nastavení systému nízkonákladového či vícestupňového bydlení.

Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky každoročně dotačně podporuje výstavbu podporovaných bytů na území České republiky, sloužících k poskytování sociálního bydlení pro seniory a osoby, které mají ztížený přístup k bydlení v důsledku zvláštních potřeb, které vyplývají z jejich nepříznivé sociální situace, věku, zdravotního stavu nebo sociálních okolností jejich života.

Domy s pečovatelskou službou - byty zvláštního určení, nájemní byty měst a obcí, ideální řešení pro zajištění péče pro „soběstačnější seniory“. Prostřednictvím pečovatelské služby je zajišťována potřebná péče. Chybí však zákonná návaznost na další stupeň sociální služby. V případě dlouhodobějšího zhoršení zdravotního stavu dochází k neschopnosti pečovatelské služby péči zajišťovat, tento závazek nepřebírá rodina a není kontinuálně řešena následná potřeba odchodu do sociálního zařízení s 24 hodinovou péčí.

Chráněné, komunitní bydlení je v České republice málo známou formou bydlení. Senioři zde žijí jednotlivě, nebo ve dvojicích. Interiéry bytů jsou upraveny požadavkům bydlení pro seniory. Je třeba podotknout, že tato forma bydlení je levnější, než v domovech pro seniory.

Domy s pečovatelskou službou, chráněné bydlení a komunitní bydlení nabízí menší byty, ve kterých jsou poskytovány sociální služby terénní formou a tvoří tak přechod mezi tzv. individuálním a institucionálním bydlením.

Dává možnost, která zatím v našem právním řádu chyběla. Člověk má v očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat možnost projevit vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem (§ 38 NOZ). Soud může změnit nebo zrušit předběžné prohlášení jen ve výjimečném případě, pokud se změní okolnosti zjevně tak podstatným způsobem, že člověk, který prohlášení učinil, by je za takových okolností neučinil nebo by je učinil s jiným obsahem, a při zachování původního znění by člověku, který prohlášení učinil, hrozila závažná újma. Před vydáním rozhodnutí soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož prohlášení rozhoduje, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí (§ 43 NOZ). Soud bude přihlížet i k prohlášení nebo jeho odvolání, pokud by bylo sice neplatné, ale není důvod pochybovat o vůli toho, kdo je učinil (§ 44 NOZ).

Poskytuje se na základě smlouvy mezi podporovaným a podpůrcem. Smyslem smlouvy o nápomoci je poskytnout podporu člověku, kterému duševní postižení působí potíže při rozhodování, aby mohla být zachována plná svéprávnost a nemusel být ustanovován opatrovník. Ve smlouvě se podpůrce zavazuje, že bude se souhlasem podporovaného přítomen při jeho právních jednáních, že mu zajistí potřebné údaje a že mu bude nápomocen radami. Podpůrců může být i více (§ 45 a § 46 odst. 1 NOZ). Smlouva musí být schválená soudem, teprve pak nabývá účinnosti. Může být uzavřena v písemné formě a předložena soudu nebo může být uzavřena ústně před soudem. Smlouva o nápomoci nezakládá právo podpůrce zastupovat podporovaného, tedy právo jednat osobně jeho jménem.

Má charakter dohody. Zastoupení členem domácnosti se uplatní, pokud člověku brání duševní porucha právně jednat a nemá jiného zástupce. Při smlouvě o nápomoci si podporovaný sám vybírá podpůrce z neohraničeného okruhu osob a podpůrce nemá právo jej zastupovat (jednat osobně jménem podporovaného), zatímco v případě zastoupení členem domácnosti zákon stanoví konkrétní okruh osob[1], které jsou oprávněné zastupovat dospělého člověka nezpůsobilého právně jednat.

Je-li uzavřena smlouva o nápomoci při rozhodování, vztahuje se možnost tohoto zastoupení jen na oblasti, ve kterých zastoupený není způsobilý právně jednat. Pro vznik zastoupení musí dát zástupce zastoupenému na vědomí, že ho bude zastupovat, a srozumitelně mu vysvětlit povahu a následky zastoupení. Odmítne-li to člověk, který má být zastoupen, zastoupení nevznikne. K odmítnutí přitom postačí schopnost projevit přání (§ 49 odst. 2 NOZ). I v případě zastoupení členem domácnosti je potřeba schválení soudem. Soud je povinen s vyvinutím potřebného úsilí zjistit názor zastoupeného, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si zastoupený zvolí (§ 50 NOZ). Zastoupení zaniká, pokud se jej zástupce vzdá nebo pokud zastoupený odmítne, aby ho zástupce dále zastupoval, k odmítnutí opět postačí schopnost projevit přání. Zastoupení zaniká také, pokud soud jmenuje zastoupenému opatrovníka (§ 54 NOZ).

Zástupce dbá o ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv i o to, aby způsob jeho života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním představám a přáním zastoupeného (§ 51 NOZ). Zastoupení se vztahuje jen na obvyklé záležitosti, jak to odpovídá životním poměrům zastoupeného. Zástupce tak může nakládat s příjmy zastoupeného v rozsahu potřebném pro obstarání obvyklých záležitostí. S peněžními prostředky na účtu zastoupeného může nakládat jen v rozsahu nepřesahujícím měsíčně výši životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu.

Zástupce není oprávněn udělit souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity člověka s trvalými následky (§ 52 NOZ).

Zákon počítá s možností, že zastoupený může mít více zástupců. Pokud tomu tak je, může jednat jen jeden z nich, nebo mohou jednat společně. Jednalo-li by však vůči další osobě více zástupců společně a odporovali si, nepřihlíží se k projevu žádného z nich (§ 53 NOZ).

Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebám i k podnětům osob blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi (§ 62 NOZ).

[1] Zastupovat jej může jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která s ním žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky (podle § 49 odst. 1).

Pokud soud nenalezne žádnou vhodnou osobu, kterou by ustanovil opatrovníkem, jmenuje jako veřejného opatrovníka obec, kde má opatrovanec bydliště, anebo právnickou osobu zřízenou touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu. Zákon výslovně stanoví, že jmenování veřejného opatrovníka není vázáno na jeho souhlas.

Po účinnosti zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který zavedl poskytování sociálních služeb na smluvním základě, vyvstala nutnost, aby se zařízení či jejich zaměstnanci z důvodu střetu zájmů vzdali opatrovnictví, pokud jej vykonávali pro své klienty. Nově je však výslovně stanoveno, že opatrovníkem nelze jmenovat provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení (§ 63 NOZ).

Obce často nejsou a nemohou být připraveny ani po finanční, ani po odborné stránce na výkon opatrovnictví. Tuto situaci by měl řešit zvláštní zákon týkající se veřejného opatrovnictví, na který odkazuje § 471 odst. 2 návrhu občanského zákoníku. Jeho účinnost se předpokládá od roku 2016. V budoucnu se předpokládá poskytnutí finanční podpory obcím, které tuto činnost vykonávají.

Úlohou opatrovníka je starat se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy. Opatrovník také dbá o zdravotní stav opatrovance. Aby mohl tyto úlohy dobře plnit, musí udržovat s opatrovancem vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelný kontakt a projevovat o opatrovance skutečný zájem.

Podle nového občanského zákoníku může mít člověk více opatrovníků, pokud je součástí zastupování také správa majetku. Může tak být jmenován opatrovník pro správu jmění, nebo jeho části, a vedle toho opatrovník pro osobní záležitosti. Zastupovat člověka před soudem může jen opatrovník pro osobní záležitosti (opatrovník „osoby“). Opatrovníci mohou jednat samostatně nebo společně.

Soud by měl v rozhodnutí vymezit rozsah práv a povinností každému opatrovníkovi. Potom mohou jednat samostatně. Pokud jmenuje více opatrovníků a nerozhodne, ve kterých záležitostech je každý z nich způsobilý právně jednat za opatrovance samostatně, jsou opatrovníci povinni jednat společně (§ 464 NOZ). Opatrovník od zastoupeného nemůže požadovat odměnu. Odměnu lze přiznat jen za správu jmění. O její výši rozhodne soud s přihlédnutím k nákladům správy, k hodnotě spravovaného majetku, k výnosům z něho a k časové i pracovní náročnosti správy (§ 462 NOZ). Veřejný opatrovník vykonává tuto činnost jako svoji profesi, za kterou je placen. Zákon však upřednostňuje jmenování opatrovníkem osobu opatrovanci blízkou. Soud může, odůvodňují-li to okolnosti, opatrovníkovi uložit, aby se v přiměřeném rozsahu pojistil pro případ, že při výkonu své funkce způsobí opatrovanci nebo jiné osobě škodu (§465 odst. 2 NOZ).

Opatrovník nemůže za opatrovance právně jednat ve věcech vzniku a zániku manželství, výkonu rodičovských povinností a práv a v oblasti závěti (sepsání pořízení pro případ smrti nebo prohlášení o vydědění a jejich odvolání, § 458 NOZ).

Opatrovník nesmí bez souhlasu soudu:

1. zavázat opatrovance k plnění některému z členů opatrovnické rady nebo osoby tomuto členu blízké,
2. nabýt pro opatrovance nemovitou věc nebo podíl na ní, ani opatrovancovu nemovitou věc nebo podíl na ní zcizit či zatížit,
3. nabýt pro opatrovance obchodní závod, podíl na obchodním závodu nebo podíl na právnické osobě, ani tento majetek zcizit nebo zatížit; to neplatí, jedná-li se o nabytí účastnických nebo podobných cenných papírů zajišťujících bezpečný výnos,
4. uzavřít za opatrovance smlouvu zavazující ho k trvajícímu nebo opakovanému plnění na dobu delší než tři roky,
5. odmítnout dědictví nebo jiné plnění z pozůstalosti,
6. zavázat opatrovance k bezúplatnému plnění jiné osobě, ledaže se jedná o dar poskytnutý k obvyklé příležitosti podle zásad slušnosti v přiměřeném rozsahu a opatrovanec je schopen úsudku a projevil s darem souhlas.

Opatrovník nesmí, bez souhlasu soudu, naložit s majetkem opatrovance, jedná-li se o:

1. nabytí nebo zcizení majetku v hodnotě převyšující částku odpovídající pětisetnásobku životního minima jednotlivce podle jiného právního předpisu,
2. nabytí nebo zcizení majetku převyšující jednu polovinu opatrovancova majetku, ledaže tato polovina představuje hodnotu jen nepatrnou a nejedná se o věc, která je pro opatrovance věcí zvláštní obliby,
3. přijetí nebo poskytnutí půjčky, úvěru nebo jistoty v hodnotách uvedených pod písmeny a) nebo b).

Soud si před rozhodnutím podle § 483 odst. 1 až 3 NOZ vyžádá stanovisko opatrovnické rady. Nesdělí-li opatrovnická rada soudu stanovisko v přiměřené lhůtě, potom soud rozhodne sám (§ 483 odst. 4 NOZ).

K vyšší ochraně práv a zájmů zastoupeného, je-li mu ustanoven opatrovník, zavádí nový občanský zákoník možnost ustanovení opatrovnické rady. Jde o skupinu osob z nejbližšího okolí zastoupeného, která má doplnit a vyvážit činnost opatrovníka. Soud volbu členů opatrovnické rady neschvaluje, může však na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu prohlásit volbu za neplatnou, došlo-li při ní k porušení zákona takovým způsobem, že v důsledku toho hrozí opatrovanci újma. V takovém případě soud bez zbytečného odkladu nařídí novou volbu tohoto člena opatrovnické rady, nebo jeho náhradníka (§ 476 NOZ).

Nově občanský zákoník počítá i s činností právnických osob, jejichž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů. I tato právnická osoba má právo navrhnout, aby byla svolána schůze k ustavení opatrovnické rady. Právnická osoba, jejíž hlavní činnost spočívá v péči o osoby se zdravotním postižením a ochraně jejich zájmů, která působí v České republice nepřetržitě alespoň tři roky a byla s opatrovancem v pravidelném spojení alespoň tři měsíce, má právo účastnit se schůze k ustavení opatrovnické rady, být členem opatrovnické rady nebo se účastnit jejího zasedání a navrhnout soudu, aby rozhodnutí opatrovnické rady zrušil a nahradil je svým rozhodnutím. Neuplatňuje-li však tato právnická osoba svá práva v souladu se zájmy opatrovance, soud jí tato práva na návrh opatrovance, opatrovníka nebo členů opatrovnické rady odejme (§ 484 NOZ).

Opatrovnická rada musí mít alespoň tři členy (§ 474 NOZ). Předpoklady pro členství v opatrovnické radě jsou obdobné jako předpoklady pro výkon opatrovnictví. Členem opatrovnické rady může být jen osoba, která o opatrovance osvědčí dlouhodobý a vážný zájem, a to i do budoucna, a jejíž zájmy neodporují zájmům opatrovance (§ 473 odst. 2 NOZ). Opatrovnická rada je schopna se usnášet za přítomnosti většiny členů, pokud má však jen tři členy, vyžaduje se přítomnost všech. Rozhodnutí přijímá opatrovnická rada většinou hlasů přítomných členů (§ 474 NOZ). Člen opatrovnické rady je volen na dobu neurčitou. Opatrovník nemůže být členem opatrovnické rady (§ 473 odst. 2 NOZ). Člen opatrovnické rady může ze své funkce odstoupit. Odstoupení je účinné doručením písemného oznámení opatrovníkovi a soudu. Odstoupení oznámí dalším členům opatrovnické rady. Soud může odvolat z funkce člena opatrovnické rady na návrh opatrovníka nebo kterékoli z osob oprávněných k účasti na schůzi, anebo z vlastního podnětu, pokud člen opatrovnické rady závažně nebo opakovaně poruší své povinnosti, ztratí-li o opatrovance zájem nebo ocitnou-li se jeho zájmy opakovaně v rozporu se zájmy opatrovance. Při zániku funkce člena opatrovnické rady opatrovník nebo předseda opatrovnické rady zařídí volbu nového člena (§ 477 NOZ).

Opatrovnická rada zasedá nejméně jednou za rok. K zasedání ji svolá její předseda nebo opatrovník, jinak kterýkoli člen opatrovnické rady, popřípadě soud na návrh osoby, která osvědčí vážný zájem o opatrovance, anebo i bez návrhu. Opatrovnická rada přizve na zasedání opatrovance i opatrovníka. O schůzi se pořizuje zápis, který se doručuje opatrovníkovi a soudu (§ 478 NOZ). Opatrovnická rada na svém pravidelném zasedání projedná zprávu opatrovníka o jeho činnosti v záležitostech opatrovance, vyjadřuje se k soupisu jmění opatrovance a k vyúčtování jeho správy i k vyúčtování případné odměny opatrovníka za správu jmění.

Nejsou stále stanoveny podmínky pro výkon veřejného opatrovníka. Neexistuje řádná metodická průprava pracovníků, kteří tuto roli na obcích zastávají. Systém trpí rigiditou. Veřejný opatrovník s ohledem na rozsah činností, které zároveň na obci vykonává, často uplatňuje paternalistický přístup, nerespektuje preference opatrovanců, vystupuje z pozice síly a autority. Veřejný opatrovník by se měl starat jen o takové úkony, které jsou ze své podstaty právními. Jedná se například o platbu za nákup nebo zařízení pečovatelské či sociální služby opatrovanci.

Bez souhlasu opatrovnické rady totiž nesmí opatrovník rozhodnout o změně bydliště opatrovance nebo o umístění opatrovance do uzavřeného ústavu nebo podobného zařízení (co může být vykládáno i jako domov se zvláštním režimem) v případě, kdy to zdravotní stav opatrovance zjevně nevyžaduje (§ 480 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Použité zdroje:

ČEBIČOVÁ R., CHÁBOVÁ R., JOHNOVÁM., KOŘÍNKOVÁ D., ŠKOPOVÁ V., Manuál "Dobrá praxe opatrovnictví a poskytování podpory při právních úkonech a při rozhodování"1. vydání, Praha 2013 ISBN 978-80-7421-053-2

HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0.

Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2015. [cit. 2015-18-05]. Dostupný z:< http://portal.mpsv.cz/soc/ssp/obcane>.

PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9.

PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha: ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů,

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 89/2012, občanský zákoník.

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních.

Přídavek na dítě (§ 17 – § 19 zákona o SSP) je základní, dlouhodobou dávkou, poskytovanou rodinám s dětmi, která jim pomáhá krýt náklady spojené s výchovou a výživou nezaopatřených dětí

Nárok na přídavek na dítě má nezaopatřené dítě, které žije v rodině, jejíž rozhodný příjem je nižší než 2,4násobek částky životního minima rodiny. Pro nárok na dávku se posuzuje příjem za předchozí kalendářní rok. Za příjem se považuje i rodičovský příspěvek.

Přídavek je vyplácen ve třech výších podle věku nezaopatřeného dítěte:

• do 6 let výše 500 Kč,
• od 6 do 15 let 610 Kč,
• od 15 do 26 let 700 Kč.

Nárok na rodičovský příspěvek (§ 30 a § 31 zákona o SSP) má rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, a to až do vyčerpání celkové částky 220 000 Kč, nejdéle do 4 let věku tohoto dítěte.

Pro stanovení nároku a výše rodičovského příspěvku je rozhodující výše denního vyměřovacího základu pro stanovení peněžité pomoci v mateřství nebo nemocenské v souvislosti s porodem nebo převzetím dítěte podle zákona o nemocenském pojištění. Jestliže alespoň jednomu z rodičů v rodině lze stanovit k datu narození nejmladšího dítěte 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu, rodič si může volit výši a tím i délku pobírání rodičovského příspěvku. V případě, že denní vyměřovací základ lze stanovit u obou rodičů, vychází se z toho, který je vyšší.

Maximální měsíční výše rodičovského příspěvku se stanoví ve vazbě na denní vyměřovací základ: pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu je nižší nebo rovno 7 600 Kč, rodičovský příspěvek může činit nejvýše 7 600 Kč; pokud 70 % 30násobku denního vyměřovacího základu převyšuje 7 600 Kč, je výše rodičovského příspěvku omezena touto částkou, maximálně však výše rodičovského příspěvku může činit 11 500 Kč měsíčně.

Rodič si může volit výši rodičovského příspěvku až do částky 7 600 Kč také v případě, když ke dni narození nejmladšího dítěte v rodině nelze stanovit denní vyměřovací základ jen proto, že během pobírání rodičovského příspěvku z titulu péče o dříve narozené dítě uplynula podpůrčí doba pro nárok na peněžitou pomoc v mateřství a nárok na rodičovský příspěvek na nejmladší dítě v rodině vzniká bezprostředně po nároku na rodičovský příspěvek náležející na starší dítě.

Pokud ani jednomu z rodičů nelze uvedený vyměřovací základ stanovit, náleží rodičovský příspěvek v pevných měsíčních částkách 7 600 Kč do konce 9. měsíce věku a následně ve výši 3 800 Kč do 4 let věku dítěte.

Pokud v rodině dojde ke změně osob, které jsou posuzovány jako rodiče, a dojde-li tím ke „vzniku“ nebo změně výše denního vyměřovacího základu, stanoví se rodičovský příspěvek od následujícího kalendářního měsíce podle nově splněných podmínek.

Volbu výše rodičovského příspěvku je oprávněn provést jen rodič, který uplatnil nárok na rodičovský příspěvek, měnit tuto volbu lze jedenkrát za tři měsíce, a to i v případě, že došlo u rodičovského příspěvku ke změně oprávněné osoby.

Podmínka trvalého pobytu a bydliště na území České republiky musí být splněna u oprávněné osoby a u dítěte zakládajícího nárok na rodičovský příspěvek.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou, a rodičovský příspěvek náleží i v kalendářním měsíci, ve kterém:

• se dítě narodilo,
• rodič měl po část měsíce z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem,
• osoba dítě převzala do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu,
• dítě dovršilo věk 4 let, do kterého náleží rodičovský příspěvek,
• dítě nebo rodič zemřeli,
• rodič převzal do péče vlastní dítě, které předtím bylo na základě rozhodnutí příslušného orgánu svěřeno do péče jiné osoby nebo bylo umístěno v ústavu nebo bylo více než 3 kalendářní měsíce v péči zdravotnického zařízení.

Podmínka osobní celodenní péče se považuje za splněnou a rodičovský příspěvek náleží i v případech, kdy:

• dítě mladší 2 let navštěvuje jesle nebo jiné obdobné zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 46 hodin v kalendářním měsíci,
• dítě pravidelně navštěvuje léčebně rehabilitační zařízení nebo mateřskou školu nebo její třídu zřízenou pro zdravotně postižené děti či jesle se zaměřením na vady zraku, sluchu, řeči a na děti tělesně postižené a mentálně retardované v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně,
• zdravotně postižené dítě pravidelně navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 6 hodin denně,
• dítě navštěvuje předškolní zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně, pokud jeho oba rodiče nebo osamělý rodič jsou osobami závislými na pomoci jiné osoby ve stupni III a IV,
• rodič zajistí péči o dítě jinou zletilou osobou v době, kdy je výdělečně činný nebo studuje.

Příjem rodiče není sledován. Při nároku na výplatu rodičovského příspěvku může rodič výdělečnou činností zlepšovat sociální situaci rodiny. Nezkoumá se ani nárok na podporu v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci.

Jestliže v rodině jeden z rodičů má z dávek nemocenského pojištění nárok na peněžitou pomoc v mateřství nebo nemocenské poskytované v souvislosti s porodem, rodičovský příspěvek mu náleží, pouze je-li vyšší než dávky nemocenského pojištění. V tomto případě je doplacen rozdíl mezi rodičovským příspěvkem a uvedenými dávkami.

Pokud se v rodině narodí další dítě, nárok na rodičovský příspěvek na starší dítě zaniká, a to i v případě, že na narozené dítě náleží rodičovský příspěvek ihned od narození ve stejné výši, v jaké náleží doposud na starší dítě. Změnu je nezbytné ohlásit příslušnému orgánu, aby nevznikl přeplatek na dávce.

Pokud byl rodiči vyplacen rodičovský příspěvek a přitom nesplnil podmínky pro výplatu příspěvku, je rodič povinen vrátit příslušnému úřadu vyplacené částky za období, kdy mu rodičovský příspěvek nenáležel.

Příspěvek na bydlení (§ 24 – § 28 zákona o SSP) přispívá na krytí nákladů na bydlení rodinám či jednotlivcům s nízkými příjmy.

Poskytování příspěvku podléhá testování příjmů rodiny za předchozí kalendářní čtvrtletí. Za příjem se považují i přídavek na dítě a rodičovský příspěvek.

Na příspěvek na bydlení má nárok vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě přihlášen k trvalému pobytu, jestliže jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35), a zároveň součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30 (na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35) není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.

Náklady na bydlení tvoří u nájemních bytů nájemné a náklady za plnění poskytované v souvislosti s užíváním bytu, u družstevních a bytů vlastníků srovnatelné náklady, vyčíslené v zákoně o SSP. Plus u všech bytů náklady za energie, vodné a stočné, odpady, vytápění. Pro nárok a výši příspěvku se berou v úvahu průměrné náklady zaplacené za předchozí kalendářní čtvrtletí.

Normativní náklady na bydlení jsou stanoveny jako průměrné náklady na bydlení podle velikosti obce a počtu členů domácnosti. Zahrnují pro nájemní byty částky nájemného, v souladu se zákonem o nájemném a pro družstevní byty a byty vlastníků obdobné náklady. Dále jsou do nich zahrnuty ceny služeb a energií. Normativní náklady na bydlení jsou propočítány na přiměřené velikosti bytů pro daný počet osob v nich trvale bydlících.

Výše příspěvku na bydlení se stanoví jako rozdíl mezi náklady na bydlení (normativními náklady na bydlení) a násobkem rozhodného příjmu a koeficientu 0,30 (v Praze 0,35).

Právní úprava od 1. 1. 2015 (dítě narozené nebo převzaté do trvalé péče od 1. 1. 2015)

Porodné (§ 44 – § 46 zákona o SSP) je dávka poskytovaná v závislosti na výši příjmu, kterou se rodině s nízkými příjmy jednorázově přispívá na náklady související s narozením prvního nebo druhého živého dítěte.

Nárok na porodné je vázán na stanovenou hranici příjmů v rodině, která v kalendářním čtvrtletí předcházejícím kalendářnímu čtvrtletí, ve kterém se dítě narodilo, musí být nižší než 2,7násobek životního minima rodiny. Do rozhodného příjmu se nezapočítává rodičovský příspěvek a přídavek na dítě.

Porodné náleží ženě, která porodila své první nebo druhé živé dítě. Jestliže žena, která dítě porodila, zemřela, splnila podmínky nároku na porodné a dávka jí nebo jiné osobě nebyla vyplacena, má na porodné nárok otec dítěte.

Nárok na porodné má rovněž osoba, která převzala dítě mladší jednoho roku do trvalé péče nahrazující péči rodičů, za stejných podmínek (rozhodný příjem rodiny do 2,7násobku životního minima, první nebo druhé dítě).

Porodné náleží v rodině pouze dvakrát, a to buď na první nebo druhé živě narozené dítě nebo na první nebo druhé dítě převzaté do trvalé péče nahrazující péči rodičů.

Porodné je stanoveno pevnou částkou a činí 13 000 Kč na první dítě a 10 000 Kč na druhé dítě.

Touto jednorázovou dávkou se přispívá na náklady spojené s vypravením pohřbu. Pohřebné je stanoveno pevnou částkou ve výši 5 000 Kč. Příjem rodiny se netestuje.

Pohřebné náleží osobě, která vypravila pohřeb nezaopatřenému dítěti, nebo osobě, která byla rodičem nezaopatřeného dítěte, a to za podmínky, že zemřelá osoba (s výjimkou mrtvě narozeného dítěte) měla ke dni úmrtí trvalý pobyt na území ČR (§ 47 a § 48 zákona o SSP).

Příspěvek na péči[1] se stal novým nástrojem zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (§ 7 a násl.), vedoucí k posílení samostatného rozhodování uživatele služby o rozsahu a formě pomoci či podpory. Příspěvek na péči náleží těm, kteří jsou především z důvodu nepříznivého zdravotního stavu závislí na pomoci jiné osoby, a to v oblasti péče o vlastní osobu a soběstačnost. Náleží osobě, o kterou je pečováno, nikoliv osobě, která péči zajišťuje. Což je jiná situace oproti dřívější praxi, kdy lidé pečující o blízkou či jinou osobu pobírali na tuto činnost finanční příspěvek. Příspěvek nahradil dosavadní zvýšení důchodu pro bezmocnost a příspěvek při péči o blízkou nebo jinou osobu. Potřeba pomoci, tedy i míra závislosti, přitom vychází z úkonů běžného každodenního života, při nichž potřebuje žadatel pomoc nebo dohled. Příspěvek na péči se vyplácí měsíčně v kalendářním měsíci, za který náleží.

Jeho výše činí pro osoby starší 18 let:

• 800 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost),
• 4 000 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost),
• 8 000 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost),
• 12 000 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost).

Příspěvek na bydlení je dávka státní sociální podpory, prostřednictvím které stát přispívá na náklady na bydlení jednotlivcům a rodinám s nízkými příjmy. Nárok na tuto dávku má vlastník nebo nájemce přihlášený v bytě k trvalému pobytu, jestliže 30 % jeho příjmů (příjmů rodiny) nestačí k pokrytí nákladů na bydlení a zároveň těchto 30 % příjmů rodiny je nižších než příslušné normativní náklady stanovené zákonem[2]. Výplata příspěvku na bydlení je časově omezena na 84 měsíců v období posledních deseti let[3]. Toto omezení neplatí pro domácnosti, ve kterých bydlí osoby starší 70 let a pro osoby se zdravotním postižením, které bydlí ve zvláště upravených nebo pro ně postavených bytech[4]. Lux[5] zdůrazňuje, že příspěvek na bydlení není jen sociální dávkou, ale zároveň se stává plnohodnotným nástrojem bytové politiky.

Doplatek na bydlení je dávka, kterou vyplácí stát na podporu a udržení bydlení. Jedná se o dávku pomoci v hmotné nouzi[6]. Nárok na doplatek na bydlení vzniká těm, jejichž příjmy jsou nižší než zákonem stanovené životní minimum (resp. existenční minimum). Tato dávka řeší nedostatek příjmů k uhrazení nákladů na bydlení v případech, kdy nestačí vlastní příjmy osoby či rodiny, a to včetně příspěvku na bydlení ze systému státní sociální podpory, pokud na něj má osoba či rodina nárok. Doplatek na bydlení lze poskytnout i na jinou než nájemní, vlastnickou a družstevní formu bydlení. Za takovou se považuje zejména podnájem, ubytovna, ubytování v azylovém domě, v domovech pro seniory, domovech pro osoby se zdravotním postižením, domovech se zvláštním režimem a v chráněném bydlení. Tato dávka je od roku 2011 omezena maximální hranicí uznatelných výdajů na bydlení a to ve výši normativních nákladů podle zákona o státní sociální podpoře.

Příspěvek na zvláštní pomůcku, poskytovaný na základě zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, v sobě slučuje několik dříve poskytovaných klíčových příspěvků pro osoby se zdravotním postižením (příspěvek na pořízení zvláštní pomůcky, na úpravu bytu) a je určen k pořízení potřebného vybavení pro těžce postižené osoby. Nárok na tento příspěvek má osoba s těžkou vadou nosného nebo pohybového ústrojí, těžkým sluchovým postižením nebo těžkým zrakovým postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (zdravotní stav trvá nebo bude trvat déle než 1 rok), a její zdravotní stav nevylučuje přiznání tohoto příspěvku. Seznam diagnóz pro přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku je uveden v příloze č. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením.

Mimořádné výhody pro těžce zdravotně postižené občany, tedy průkazy ZTP, jsou určeny osobám starším 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se posuzuje podle § 9 odst. 3 zákona č 329/2011 Sb. Podle druhu a stupně postižení jsou poskytovány mimořádné výhody I. až III. stupně (I. průkaz TP, II. průkaz ZTP, III. průkaz ZTP/P). Z průkazu vyplývají některé výhody, např. doprava MHD zdarma, sleva na dopravu, bezplatné užití dálnic, vyhrazená místa k parkování, slevy na vstupy apod. podle druhu a stupně postižení.

Osobám se zdravotním postižením jsou vydávány parkovací znaky, speciální označení vozidel (např. parkovací průkaz pro osoby se zdravotním postižením dle § 67 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), jízdy na zpoplatněných komunikacích apod.. Tato činnost nepatří do kompetence Ministerstva práce a sociálních věcí (ani krajských poboček ÚP), ale Ministerstva dopravy. Parkovací znaky vydávají obecní úřady obcí s rozšířenou působností.

[1] § 20 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

[2] §26 Zákona č. 117/ 1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Ministerstvo práce a sociálních věcí. Státní sociální podpora. Příspěvek na bydlení[ online] 2013. [cit. 2013-18-11]. Dostupný z:<http://www.mpsv.cz/cs/2#dsp>.

[4] Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23

[5] LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94

[6] Podle Zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), je moderní formou pomoci osobám s nedostatečnými příjmy motivující tyto osoby k aktivní snaze zajistit si prostředky k uspokojení životních potřeb. Je jedním z opatření, kterými Česká republika bojuje proti sociálnímu vyloučení. Upravuje systém dávek pomoci v hmotné nouzi, jímž zabezpečuje osobu či rodinu, která nemá dostatečné příjmy a její celkové sociální a majetkové poměry neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovni ještě přijatelné pro společnost. Současně si tyto příjmy nemůže z objektivních důvodů zvýšit a vyřešit tak svou nelehkou situaci vlastním přičiněním.

Dávkami, kterými se řeší pomoc v hmotné nouzi, jsou (§ 4 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi):

• příspěvek na živobytí

• doplatek na bydlení

• mimořádná okamžitá pomoc

O dávkách pomoci v hmotné nouzi rozhodují a vyplácejí je příslušné krajské pobočky Úřadu práce ČR.

Ke zlepšení nepříznivé sociální situace občanů není směrována pouze finanční pomoc v rámci poskytování dávek, ale též vlastní sociální práce sociálních pracovníků na obcích, kteří se zaměřují také na ostatní potřeby občanů. Působnost obecního úřadu III. typu v oblasti sociální práce je upravena zákonem o sociálních službách. Vede k řešení nepříznivé sociální situace a k sociálnímu začleňování osob ohrožených sociálním vyloučením. Zákon o hmotné nouzi upravuje řešení životní situace obecním úřadem II. typu a újezdním úřadem formou sociální práce u osob nacházejících se v hmotné nouzi. Obce obdržely metodické pokyny, jak mohou tuto sociální práci na svém území realizovat.

Otevřená metoda koordinace[1] (Open Method of Coordination) zahrnuje nový postoj k sociální ochraně, společnou identifikaci problémů na komunitní úrovni a určující cíle adaptace a rozvoje sociálních systémů na různých úrovních.

[1] HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o seniory Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109

Napomáhají zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou vyloučením ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky, způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a zájmů trestnou činností jiné osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů.

Služby sociální prevence (§ 53 a násl. zákona o sociálních službách) jsou: raná péče, telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, azylové domy, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová zařízení pro děti a mládež, noclehárny, služby následné péče, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, sociálně terapeutické dílny, terapeutické komunity, terénní programy a sociální rehabilitace.

Pomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v co nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav jim zajistit důstojné prostředí a zacházení (§ 38 zákona o sociálních službách).

Mezi tyto služby se řadí: osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová péče, průvodcovské a předčitatelské služby, podpora samostatného bydlení, odlehčovací služby, centra denních služeb, denní stacionář, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče.

Pečovatelská služba (§ 40 zákona o sociálních službách) – terénní či ambulantní služba poskytovaná seniorům a dalším osobám, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje ve vymezeném čase v domácnosti klienta. Služba se poskytuje, až na výjimky uvedené v zákoně o sociálních službách, za úhradu.

Centra denních služeb (§ 45 zákona o sociálních službách) – poskytují ambulantní služby ve specializovaných zařízeních s cílem posílit samostatnost a soběstačnost potřebných osob se zdravotním postižením, chronickým onemocněním či osob se sníženou soběstačností z důvodu věku, v případě, že jejich situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Potřební lidé mohou tuto službu (v minulosti známou také jako domovinka či centra osobní hygieny) využívat občas i pravidelně v průběhu dne, přičemž je jim zajištěna pomoc např. při osobní hygieně, v oblasti stravování, s vyřízením osobních záležitostí, případně jsou nabízeny výchovné, vzdělávací, aktivizační a sociálně terapeutické aktivity. Služba je poskytována za úhradu.

Denní, týdenní stacionáře (§ 46 a § 47 zákona o sociálních službách) – služba je zaměřená na podporu lidí vyžadující pravidelnou pomoc jiné osoby. Rozdíl, v porovnání se službou centra denních služeb, spočívá zejména v intenzitě pomoci, respektive v míře závislosti uživatelů služby.

Systém stacionářů a denních center mj. umožňuje pečujícím osobám účastnit se např. také pracovního procesu. Služba se poskytuje za úhradu.

Odlehčovací služby pobytové (§ 44 zákona o sociálních službách) – umožňují rodinným pečovatelům čas k odpočinku a odlehčení od náročné sociální péče. Odlehčovací služby směřují výhradně tam, kde je potřeba celodenní péče o osobu blízkou se zdravotním postižením, nemocnou nebo o seniora v určité fázi bezmocnosti. Odlehčovací služba přijímá seniora jen na omezenou dobu.

Domovy pro seniory (§ 49 zákona o sociálních službách) – pobytové zařízení, poskytující sociální službu osobám se sníženou soběstačností, zejména z důvodu věku. Nabízí ubytování v zařízeném pokoji, jedno – i vícelůžkovém, celodenní stravování, zajištění úklidu, praní prádla a ošetřovatelskou péči. Cílem péče je jednoznačně kvalita života klienta. Současný stav klientů poukazuje na potřebu rozvinout spolupráci se zdravotními pojišťovnami a posílit morální a finanční odpovědnost – spoluúčast blízkých, a tuto skutečnost zakotvit do legislativy. Služba se poskytuje za úhradu.

Domovy se zvláštním režimem (§ 50 zákona o sociálních službách) – pobytová služba s celoročním provozem, která je poskytována lidem, jejichž soběstačnost je snížena z důvodu chronického duševního onemocnění, závislosti na návykových látkách, případně trpí Alzheimerovou chorobou či jiným typem demence. Služba je nabídkou podobná službám domova pro seniory. Je přizpůsobena specifickým potřebám uživatelů. Služba se poskytuje za úhradu.

Sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče (§ 52 zákona o sociálních službách) – jedná se o nemocnice, léčebny dlouhodobě nemocných, psychiatrické léčebny aj. Uvedená pobytová služba je poskytována lidem, kteří aktuálně již nevyžadují ústavní zdravotní péči, nicméně se neobejdou bez pomoci jiné osoby a zároveň je nelze propustit z tohoto ústavního zdravotnického zařízení, protože jim není zabezpečena potřebná následná péče v domácím prostředí či zařízení sociálních služeb. Služba je poskytována do doby, než je uživateli zajištěna pomoc jiné osoby (např. rodinní příslušníci) či poskytována odpovídající sociální služba. Dříve se touto situací zabýval institut sociální hospitalizace.

Za tuto péči je osoba povinna platit úhradu podle stejných principů, jako by jí byly poskytovány sociální služby v zařízeních sociálních služeb. Zdravotní péče poskytovaná těmto osobám je hrazena z veřejného zdravotního pojištění.[1]

[1] § 64 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů

Sociální poradenství (§ 37 zákona o sociálních službách) poskytuje informace přispívající k řešení nepříznivé sociální situace. Sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb.

Odborné sociální poradenství se zaměřuje na potřeby jednotlivých sociálních skupin osob v občanských poradnách, manželských a rodinných poradnách, v poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí a zahrnuje též sociální práci s osobami se specifickými potřebami. Součástí odborného poradenství jsou i půjčovny kompenzačních pomůcek.

Odborné sociální poradenství poskytují dva typy poraden:

Občanské poradny - poskytují nezávislé, odborné, nestranné a bezplatné sociálně odborné poradenství v 18 právních oblastech a upozorňují příslušné státní a místní orgány na nedostatky legislativy a na neřešené problémy občanů.

Poradny pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy – poskytují psychologické, psychosociální a sociálně právní poradenství jednotlivcům, partnerským párům, snoubencům, manželům a rodinám, které se nacházejí v náročném životním období. Poradenství je zaměřeno na zvládání potíží v mezilidských vztazích, osobních a rodinných problémů, generačních sporů, rozvodů a porozvodových těžkostí, styku s dětmi, žárlivosti, nevěry, závislostí v rodině a obtíží v intimním soužití.

V případě vzniku nové sociální služby je předpokladem finanční podpory provozování služby začlenění do komunitního plánu příslušné obce a střednědobého plánu sociálních služeb kraje (§ 94 a § 95 zákona o sociálních službách). Tento požadavek se netýká bytového fondu – například výstavby bytů zvláštního určení (podporovaných bytů). Neznalost typologie služeb může vést k pochybení v případě povolování staveb ze strany stavebního úřadu.

Objekty pro poskytování pobytových sociálních služeb jsou vzhledem k účelu a formě klasifikovány jako občanská vybavenost. Objekty pro bydlení se do kategorie občanské vybavenosti neřadí. Z výše uvedených skutečností je patrné, že je důležité ze strany investorů včasně skutečnost připravovaného záměru konzultovat na příslušném stavebním úřadě. Na těchto jednáních je vhodná účast odborníka, který řeší sociální problémy správního obvodu. Většinou se jedná o školené odborníky odboru sociálních věcí, kteří se procesům komunitního plánování na obci věnují.[1]

Předpokládá se, že pokud budou v budoucnu vznikat nové sociální služby, bude nezbytná jejich finanční podpora v rámci území, na kterém bude služba realizována.

Tak, jak běžná komerční sféra v oblasti marketingu oceňuje dobré zboží kvalitou, tak také současná terminologie sociálních služeb mluví o kvalitě života, která úzce souvisí s oblastí sociálních služeb a jejich kvalitou. Oproti označení „dobrý“ budí slovo „kvalitní“ dojem hodnocení jaksi objektivního a samo o sobě často znamená vysokou jakost („kvalitu“). Z pohledu obce je role hodnotitele úzce spojena s pozicí koordinátora/koordinátorky komunitního plánování na obcích III. typu. Jeho úkolem je aktivně získávat informace o kvalitě poskytovaných služeb ve všech zařízeních, které jsou v obci, na území obce s rozšířenou působností, nehledě na zřizovatele. Dále by měl koordinátor kontaktovat služby a vyjasňovat si s nimi jejich možnosti, získávat je, aby se zapojili do procesů komunitního plánování. K dobré sociální politice obce patří také bydlení a jeho plánování.

[1] Nejčastějším problémem je názvosloví, kdy investor používá v předložené dokumentaci pojem „domov důchodců“. Pracovníci stavebních úřadů, kteří nejsou s typologií služeb seznámení, mohou následně vydat chybné rozhodnutí, které je v rozporu s přípustným využitím v území. Stavebním úřadem povolená stavba domova důchodců – domova pro seniory v území občanské vybavenosti je z pohledu stavebního zákona v pořádku. Může ale nastat situace, že daná služba nebude zaregistrována dle zákona o sociálních službách nebo nebude finančně podpořena (nebude provozuschopná), tím nedojde k naplnění účelu stavby a následně dochází k porušení stavebního zákona.