Myšlenka zpracování učebnice Hanáčtiny vzešla ze skutečnosti, že současná mládež již nářečí nepoužívá. Tato skutečnost je negativním znamením toho, že jakmile odejdou stávající generace Hanáků, nářečí odejde s nimi a trvale zanikne. Nářečí se bohužel nedá naučit, zejména ne ve zralém věku. Děti se ale v současné době s nářečím ještě setkávají celkem často a mají ho naposlouchané. Některé ho umí dokonce i používat, ale příchodem do školy tato vazba definitivně zanikne. Ve školách tady na Hané ale stále působí učitelé, kteří nářečí ovládají a kteří by mohli v rámci nepovinného předmětu pomoci nářečí v dětech udržet. Učebnice by pak pro ně v tomto konání mohla být jakousi pracovní pomůckou. Jsou v ní uvedena slovíčka, básničky, hádanky, aby děti výuka bavila a vše je doplněno příběhem Lojzíka, který by měl děti motivovat, aby u knihy setrvali.

Na projektu se spolupodílelo spoustu autorů, jak z řad hanáků samotných, tak i pedagogických pracovníků a vše doplnili krásnými ilustracemi šikovné kreslířky.

Napsat a vyrobit učebnici je sice ušlechtilé, nicméně cíl tohoto snažení to samo o sobě nezajistí. Aby vše dopadlo, jak bylo přáním autorů, je potřeba zájem z řad učitelů a stávajících generací hanáků, aby knihu použili a s dětmi s ní dál pracovali.

Jako podpora učebnice se připravuje zvuková nahrávka jednotlivých textů a v dalších etapách i její pokračování pro starší děti a následně i pro dospělé, aby tyto publikace nakonec obsáhli původní nářečí Hané ve všech jeho krásách a tvarech.