Přihlášení
Oblasti
Kalendář akcí
Spravedlnost v právu a právní jistota jako základní požadavek občana v demokratickém státním uspořádání. Dva ze základních principů práva mají k sobě na první pohled velmi blízko a přece se často jen velmi obtížně udržují ve vzájemném souladu. Společným jmenovatelem obou pojmů, které budí dojem určité vzájemnosti, je výraz „hodnota.“ Povaha spravedlnosti a právní jistoty totiž přesahuje rámec právní vědy a sahá až k samotným kořenům naší společnosti, k nejhlubším základům našeho morálního a sociálního cítění, k samotným pramenům poznání života člověka ve společnosti. Není tak pochyby o tom, že tyto hodnoty patří mezi stěžejní prvky každé rozvinuté společnosti a tedy i každého státu, který se odvolává na demokratické zřízení a za nejvyšší princip označuje svrchovanost lidu coby nositele nadstátní moci.1
Z důvodu nesmírné šíře dotčených vědních disciplín se pro potřeby práva oba pojmy vždy doplňují o přívlastek vylučující pochybnost o tom, zda je zrovna myšlena spravedlnost morální, nebo spravedlnost právní; totéž platí o právní jistotě. Odtud také pramení ony obtíže se snahou o docílení souladu mezi oběma pojmy. Ačkoli morálka může v otázce spravedlnosti velet něco jiného, v právu je spravedlnost pojmem zaměřeným daleko specifičtěji: nelze jej aplikovat sám o sobě, nýbrž vždy v souladu s ostatními právními principy a zásadami, tedy i s právní jistotou. Jenže jistota dopřávána jednomu může být druhým snadno pociťována jako nespravedlnost.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že význam obou pojmů, ať už z hlediska jejich hodnotového nebo právně pojmového výkladu, není v dnešní době o nic menší, než jaký byl v dobách archaických, antických všech pozdějších dějin lidstva. Jedná se tedy o pilíře, na jejichž základě jsou vydávány zákony, o něž se soudy při výkladu těchto zákonů opírají.
Cílem každodenní praxe zastupitelů obcí je proto poznat a odlišit charakteristiku obou významných přirozených právních principů a používat jejich odvěké role v rámci aplikace práva a spravedlnosti správně tak jak se od zástupců veřejné správy státu občany očekává, to vše při zohlednění historických souvislostí jejich vývoje a povahy v moderním právním řádu České republiky.
Ke zpracování takového zrcadlení byly zvoleny metody kompilace a historické komparace, jejichž kombinací je možno nejen popsat historii předmětných pojmů v rámci vývoje právního myšlení, ale také porovnat způsob nahlížení na tyto pojmy jak v kontextu určitého historického období, tak v naší současnosti a zároveň popsat proměny chápání principů spravedlnosti a právní jistoty od nejstarších zmínek až po práh 20. století. Současná doba je tedy hledáním nové cesty, ne pomocí dalších cizokrajných virtuálních myšlenkových kompilátů, ale obnovením a oživením starých znalostí tedy kulturního dědictví našich předků ve světle nových okolností.
1 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-19-93>
Právní jistota a spravedlnost jsou jedny ze základních principů práva a snahu o jejich zaručení lze vysledovat již v nejstarších dochovaných politicko - právnických textech. Ze specifických vlastností každého z nich však plyne potřeba značně rozdílných přístupů. Zatímco spravedlnost lze do zákona vštípit vhodnou formulací a snahou o rovný přístup, právní jistotu je potřeba garantovat mechanismy moci. Ani spravedlivé právo neposkytuje jistotu spravedlnosti, pokud na jeho výkon nebude dohlíženo. Prostředky zajištění spravedlnosti se v právu objevovaly od pradávna, jejich povaha však odrážela možnosti dané doby. Zatímco dnes se spravedlnost zjišťuje komplexním vyšetřováním, zjišťováním přímých i nepřímých důkazů a kromě orgánů činných v trestním řízení se celého procesu účastní také řada osob z řad odborníků v oblasti, jíž se vyšetřování týká, aby prostřednictvím znaleckých posudků doložili či naopak vyvrátili možnost, že sporná skutečnost mohla doopravdy nastat, v dobách archaického práva byla situace docela odlišná. Právo se tehdy zjišťovalo jednoduchými, přímými důkazy založenými jednoduše na svědectví. Věhlasný právní historik a emeritní profesor Univerzity Christiana Albrechta v německém Kielu Hans Hattenhauer (1998) uvádí jednoduché příklady: k usvědčení z krádeže krávy třeba stačilo, aby její majitel přistihl jinou osobu, jak ji za sebou vede. Protože tehdejší právo neznalo pojem „nepřímý důkaz“, nezabýval se soudce otázkou, zda daná osoba krávu skutečně odcizila, nebo ji jen našla poté, co kráva sama utekla. Ještě složitější pak bylo dokazování skutků, u nichž jakýkoli přímý důkaz chyběl. Hattenhauer uvádí, jaký byl postup v případě podezření z vraždy dle práva Langobardů: „Je-li tu podezření, že šlechtic odpravil svou ženu, pak stanovíme (následující). Muž se má se svými spolupřísežníky přísahou očistit: Že se na smrti své ženy nepodílel ani on sám ani prostřednictvím poslaného muže. A (tím) je zbaven podezření ze spáchaného zločinu.“(HATTENHAUER, H.; 1998).
Je nasnadě, že stačila-li k očištění od takto závažného činu pouhá přísaha, musela požívat značné důvěry. K tomu bylo nutné zajistit postih v případě lživé přísahy. Z toho důvodu se přísahalo na bohy. Tvrzení stvrzené přísahou se mělo za pravdivé, pokud nebyla případná křivá přísaha stižena božím trestem.
Téma spravedlnosti nevynechal ve svých spisech ani antický filosof Aristoteles. Přestože v souvislost se spravedlností zmiňuje i pojem rovnosti, míní jí toliko rovnost sobě rovných, tedy svobodných a plně svéprávných Řeků (VEČEŘA, M.;1997). S myšlenkou rovnosti všech přišli až stoikové, přesněji jejich pojetí etiky, které v pozdějším období připomínalo pozdější etiku křesťanskou (STÖRIG, H. J.; 2007). Smysl pro rovnost nabyl pro stoiky dokonce takového významu, že jej spolu s dobromyslností považovali za neoddělitelnou součást spravedlnosti (LAERTIOS, D.; 1964). V Etice Nikomachově popisuje Aristoteles spravedlnost jako jednu ze ctností, jejíž podstatou přitom je, že „každý nejen zná, ale zároveň respektuje své místo, které mu náleží ve vesmírném řádu“ (SKŘEJPEK, M.; 2010.) Na základě přiměřenosti takového místa potom Aristoteles rozlišuje dva druhy spravedlnosti: distributivní (geometrickou, podílnou), která rozděluje hodnoty statků podle stejného měřítka, a komutativní (aritmetickou, směsnou), která udržuje rovnovážný stav.
Svůj pohled na spravedlnost představili nezávisle na stoicích též epikurejci, pro které se naopak jednalo o pojem čistě smluvní. Nechápali spravedlnost jako princip, který by měl platit nerozdílně pro každého, nýbrž jako něco, co si mezi sebou musejí strany sjednat. Epikúros ve svých Hlavních myšlenkách uvádí: „Pro všechny živé tvory, kteří nemohli uzavírat smlouvu o tom, že nebudou škodu působit ani ji trpět, nebylo spravedlnosti ani nespravedlnosti; a stejně tak i pro národy, které nemohly nebo nechtěly uzavírat smlouvy o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964) Z tohoto přístupu lze usoudit, že epikurejci chápali pojmy spravedlnost a právní jistota velmi úzce. Bez smlouvy nejen že dotyčný neměl možnost se spravedlnosti domoci, dokonce pro něj ani žádná spravedlnost či nespravedlnost neexistovala. Její existenci zajistila teprve podepsaná smlouva. Zajímavé ovšem je, že smlouva řešila nejen zákaz trpění škody, ale také zákaz jejího působení. Spravedlnost tedy vlastně byla pouze vzájemným závazkem smluvních stran. To je v dobách, kdy pojem právní jistoty byl jen těžko uchopitelný, poměrně chytré řešení. O vyslovené nutnosti spravedlnost podepřít vypovídá další Epikúrovo pravidlo, totiž že: „Nebyla spravedlnost něčím sama o sobě, nýbrž jen jako jakási smlouva, uzavřená ve vzájemných stycích lidí někdy na některých místech o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964)
V období středověku nedoznalo pojetí spravedlnosti či právní jistoty výraznějších změn. Mezi učenci byly stále v živém povědomí tradice Římského práva, k jehož zachování a rozšíření velkou měrou přispěla Východořímská říše (TRETERA, J. R.; 2010). Důraz byl tehdy kladen především na posílení vztahu mezi světskou a církevní mocí, která se nezřídka stávala panovníkovi významnou oporou. Zajištění spravedlnosti pak leželo na bedrech obou těchto stran. Není proto divu, že z řad kléru pocházel též jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků a filosofů středověku, Tomáš Akvinský (ADAMOVÁ, K.; 2010). Ten přirozeně převzal a dále rozvinul Aristotelovo pojetí spravedlnosti, přičemž je doplnil zásadou suum cuique tribuere (dát každému, co mu patří). Tato zásada, převzatá vlastně již od římského politika Catona staršího, se stala ústředním principem učení Akvinského a nakonec i moderního tomismu (VEČEŘA, M.; 1997).
Proměny pojetí práva v 19. století, plynuly zejména z odlišných názorů panujících ve společnosti právních teoretiků na pozitivní a přirozené právo. V nelehkých dobách světových válečných konfliktů a v ještě těžších, které na ně navazovaly, mělo totiž rozdělení práva na pozitivní a přirozené zásadní význam a stávalo se pomyslnou červenou linií táhnoucí se mezi životem a smrtí.
Kult zákona v 19. století aneb pryč s vyššími přirozenými principy!
Pro 19. století je typický odklon od přirozeného pojetí práva ve prospěch pojetí pozitivně-právního, proto také, jak uvádí český právní historik Radim Seltenreich (2010), bývá nazýváno „stoletím pozitivního práva“. O překonání stavu podvojného vnímání práva se rovněž hovoří jako o „výměně kultu práva za kult zákona.“ Tehdejší přístup k přirozenému právu lze doložit například výrokem právního filosofa Karla Bergbohma, který ve své knize Jurispurdenz und Rechtsphilosofie z roku 1892 píše (citováno dle HATTENHAUER, H.; 1998):
| „Jedním slovem, musí se do kořenů vymýtit plevel přirozeného práva, nechť vstupuje v jakékoli formě a převleku, otevřeně nebo stydlivě, a to nemilosrdně. Lidé si mohou pod právem představovat, co chtějí a věřit třeba v nadpozemské právo. Ale ze všeho, co se nazývá jurisprudencí, právní naukou, filozofií práva a činí si nárok na vědeckost, je nutné důrazně odmítnout cokoli, co by mohlo být právem, ale není právem pozitivním.“ |
Zatímco tedy v přirozenoprávním pojetí se právo odvozuje od duchovních principů a má pocházet od Boha, pozitivisté staví do popředí lidský rozum. Kodifikace práva založená na kauzálních popisech se transformuje do podoby obecných norem zákona, který slouží jako jediný zdroj práva. Postoj, kdy je za právo považováno jen to, co je obsahem státem vydaných a tudíž garantovaných norem, snad nejlépe a bohužel i dnes groteskně dokumentuje známý výrok francouzského profesora G. Bugneta: „Neznám občanské právo, vykládám jen občanský zákoník.“!!! (SELTENREICH, R.; 2010)
Pro bezvýhradné upřednostňování pozitivního práva, neboli juspozitivismus, platí, že je kladen zvláštní důraz na právní jistotu a předvídatelnost. Co to znamená, si můžeme ukázat třeba na příkladu soudce. Ten, pokud se necítí striktně vázán psaným právem, totiž dle zastánců pozitivního práva snáze podléhá vnějším vlivům, ale i emocím. Jeho rozhodování pak může být pozitivisty nepředvídatelné, což nutně snižuje právní jistotu. A právě z přísné zákonnosti kodifikace práva plyne posílení právní jistoty, neboť úzce specifikované normy stavějí jasné mantinely, v nichž se osoby mohou pohybovat.
Poněkud paradoxním faktem přitom je, že jak francouzský Code civil des Français (Občanský zákoník Francouzů), tak rakouský Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie (ABGB, tzv. Všeobecný zákoník občanský) byly veskrze přirozenoprávní povahy. Jejich autoři totiž přes veškerou snahu o národní kodifikaci i nadále vycházeli ze základů položených v antickém Římě. Ačkoli tedy bylo právo vykládáno pozitivně, přirozenoprávní a racionální principy zůstaly v jeho strukturách zachovány. Kogentní výklad norem významných z hlediska veřejného pořádku či dobrých mravů nicméně vylučoval jakákoli odchylná ujednání. Dohody odporující těmto ustanovením byly jednoduše neplatné. Toto bezvýhradné respektování dané doktríny bez možnosti zapojení vlastního uvážení je dnes považováno za překonané, v tehdejších časech však nejspíš v duchu motta „svornost, rovnost, bratrství“ znamenalo záruku právní jistoty, jíž se obyvatelstvu v předrevolučních dobách jednoduše nedostávalo.
Seltenreich (2010) k tomu dodává: „Tím, že je ale určení obsahu zákona (při zřeknutí se jakékoli kritiky) přenecháno zcela zákonodárci, dochází nutně i k praktickému ztotožnění práva s mocí – nejvyšším ideálem práva tak nutně přestává být ‚spravedlnost‘, její místo zaujímá ‚právní jistota‘.“, z čehož dle Seltenreicha pro soudce „dále vyplývá povinnost přidržet se při výkladu „přísných, nahých písmen zákona‘, která v žádném případě nesměji tvůrčím způsobem doplňovat. Tato ‚poslušnost soudce vůči zákonu‘ je vlastně pouze logickým dovozením kultu zákona, který ve společnosti 19. století panoval.“ (SELTENREICH, R.; 2010). Tento striktní přístup povýšil jistotu v právu nad rozum a vlastní uvážení. Právo znamenalo stát a stát znamenal jistotu.
O bezvýhradném příklonu k pozitivněprávnímu výkladu práva se s oblibou hovoří typicky ve spojení s německými nacisty, kteří se řídili dvěma maximami, totiž že „zákon je zákon a že řád je řád“ (SOBEK, T.; 2009). Tímto přístupem měli snadno odmítat jakékoli hlasy volající po morálních hodnotách, neboť morálku právní pozitivisté pojímají jako záležitost od práva zcela oddělenou a na rozdíl od právních naturalistů k ní odmítají přihlížet.
| Pomocí zásad pozitivního práva mohli nacisté zcela legálně obejít ústavu vlastního státu a pod záminkou legislativní nouze zmocnit k zákonotvorné činnosti exekutivu. Pak už byl jen krok k omezení práv vlastních občanů a genocidě, vše zcela legálně. Takový dopad totiž může mít „ochota pozitivismu zaměňovat legalitu s legitimitou“, která státu umožňuje, aby se „legálně zbavoval sebeomezení a přitom se nadále tvářil jako právní stát“ (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). |
Snad právě zkušenosti s nacistickými zvěrstvy druhé světové války vedly významného právního teoretika Gustava Radbrucha k pozdějšímu přehodnocení svého do té doby výhradně pozitivistického přístupu, když ve své práci Zákonné neprávo a nadzákonné právo (1946) uvedl myšlenku, která se později stala známou pod označením Radbruchova formule a významně ovlivnila právnické teoretiky 2. poloviny 20. století.:
| „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, když je obsahově nespravedlivé a neúčelné, to ovšem vyjma případu, kdy rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon jako ‚nesprávné (nepatřičné) právo‘ musí spravedlnosti ustoupit“ (HANUŠ, L.; 2009). |
Podle některých názorů se soudci tímto krokem dokonce smířili s omezením právní jistoty, neboť došlo k narušení právní kontinuity.
Radbruchova formule se v druhé polovině 20. století stala jedním z nejčastěji citovaných výroků právnického světa. Zásadním způsobem ovlivnila pohled justice v ošemetných případech posuzování činů obžalovaných podle dramaticky odlišných zákonů, než jaké platily v době jejich spáchání. Ať už hovoříme o soudních tribunálech v norimberských procesech, které se musely vypořádat s otázkou souzení válečných zločinů, nebo o soudcích nově vzniklé Spolkové republiky Německo, kteří posuzovali akty členů hraniční stráže ve východním Berlíně (tzv. Mauerschützenprozesse, „procesy se střelci na zdi“), nemůžeme význam Radbruchovy formule opomenout. Právě z ní se stal jeden z hlavních opěrných bodů, které soudcům v těchto kauzách umožnily vyloučit zásadu secundum et intra legem a odsoudit vojáky, kteří byli „nuceni vykonávat rozkazy“ (HANUŠ, L. 2009).
Zajímavý je v tomto ohledu názor českého právního teoretika Tomáše Sobka, který zpochybňuje pozitivněprávní povahu práva v nacistickém Německu jako takovou. Uvádí, že mnohem blíže mělo k právu přirozenému, ovšem nebylo přiznáváno každému. Nacistické právo je podle něj „výrazem národní koncepce spravedlnosti (…), opírá se o přirozené právo nacistického společenství“ (SOBEK, T.; 2011). Spravedlnost nacisté zkrátka nechápali podle našich měřítek. Jakkoli to může znít pohoršlivě, nacisté považovali své jednání za zcela spravedlivé, neboť, jak píše Sobek, „jejich ‚spravedlnost‘ byla národně-rasovou spravedlností. Společenství Árijců, jakožto nadřazená (panská) rasa má určitá přirozená práva, např. právo na životní prostor, která mohou ospravedlnit i extrémní praktiky, např. vyhlazovací válku nebo zotročení jiných národů.“(ibid.) Dále Sobek zmiňuje názor nacisty Heinze Hildebrandta, který podle něj tvrdil, že „v německém právu má správnost práva přednost před právní jistotou,“(ibid.) v kontextu výše uvedeného není těžké usoudit, jakým způsobem nacističtí právníci onu „správnost“ práva nalézali a komu nárokovali právní jistotu.
Popření teze o pozitivní povaze nacistického práva Sobek podepírá několika citacemi, přičemž se vychází zejména z práce známého právníka a politika Viktora Knappa. Z jeho knihy Problém nacistické právní filosofie uvádí například výrok, že „nacističtí právníci, stejně jako stalinští, měli dokonce tendenci říkat, že právo se rovná morálce.“ (SOBEK, T.; 2011). S odkazem na Schädlera dokonce uvádí, že „Soudce byl vázán zákonem pouze formálně, zároveň byl podřízen hodnotám národního společenství a vůdcovskému principu. Pokud to národně socialistická ideologie vyžadovala, musel v případě potřeby rozhodnout contra legem“(ibid.). Těmito slovy Sobek přesvědčivě podporuje své odmítnutí nacistického práva coby čistě pozitivistického. Své tvrzení, že právo „pouze“ nebylo přiznáváno každému, pak podkládá dalšími argumenty, přičemž zvláštní důraz klade na potřebu objevit podstatu problému výkladu práva v nacistickém Německu. Sám také nabízí jednu možnost, která ve světle známých dějin druhé světové války nezní vůbec neuvěřitelně: „Vůdcovo mínění se stalo pramenem práva, který měl přednost před právem pozitivním“ (ibid.). Na základě těchto skutečností pak Sobek vyvozuje, že: „nacistická aplikace práva nebyla formalistická, ale naopak hodnotově-teleologická“(ibid.).
Z výše uvedeného vyplývá Sobkovo rezolutní odmítnutí chápání německého nacistického práva jako pozitivního. Radbruchovu formuli označuje za mýtus a tvrdí, že „hlavní příčinou úspěchu velkého vyprávění o údajném pozitivismu nacistických právníků nejspíš bylo to, že fungoval jako jejich morální exkulpace, něco jako společenská úleva. V jeho optice jsou totiž prezentováni jako oběti chybné teorie práva a ne jako rasisté, tedy odporně nemorální lidé.“ (SOBEK, T.; 2011).
Československo se po válce muselo opět vypořádat s problémem právní kontinuity. Bylo nutné vypořádat se s událostmi uplynulých let a zajistit určitým způsobem výkon práva. V neklidné a hektické době si však lidé nepočínali zdaleka tak demokraticky, jak bychom si mohli myslet. Jak uvádí historik Tomáš Bursík (2012), soudy tzv. Třetí Československé republiky například neumožňovaly odvolání proti vyneseným rozsudkům. Vyšetřování tehdy trvalo jen několik málo dní a tehdejší lidové soudy v touze rychle se vypořádat s událostmi uplynulých let dokázaly obžalovaného odsoudit k smrti během dvou hodin.
V právu období komunismu (které dle Bursíka nebylo o tolik krutější, než předchozí Třetí republika) panovala obdobná situace, jako v právu nacistickém. Pod silným ideologickým tlakem bylo právo od roku 1948 vykládáno v zájmu komunistické společnosti a především pak s cílem upevnit moc státu. Přestože demokratická ústava zaručovala řadu práv, nebyla její ustanovení často vůbec v praxi využita a docházelo tak například k diskriminačnímu zacházení s menšinami (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). Zákon na ochranu lidově demokratické republiky, který navazoval na předchozí zákon na ochranu republiky, avšak výrazně zpřísňoval sankce a kromě republiky samotné chránil také její lidově demokratické zřízení, pak nově nastolenému režimu posloužil jako nástroj teroru. Jeho prostřednictvím byl v národu vzbuzován strach vzepřít se a stát si tak vynucoval poslušnost lidu. Na jeho základě bylo vykonáno přes dvě stě rozsudků trestu smrti, desetitisíce lidí pak putovalo do vězení a pracovních táborů. (SOVADINA, J.; 2009).
Zejména pro padesátá a šedesátá léta je typická snaha probudit v lidech budovatelského ducha a pomoci postavit zemi poničenou válečnými událostmi opět na nohy. Tomuto zájmu, který v menší míře prostupoval celou éru socialistického Československa, samozřejmě nesloužilo zdaleka jen umění, v němž jsou stopy minulých úmyslů dobře patrny dodnes. Užito bylo také prostředků legislativních; nejlépe je tento fakt vidět na úpravě socialistických sociálních práv. Ať už se jedná o sféru zaměstnaneckou, zdravotní nebo vzdělávací, platí, že tehdejší sociální práva byla současně povinnostmi. Právo pracovat znamenalo povinnost pracovat. Tento přístup je typický nejen pro socialismus, ale pro totalitární režimy obecně a týkal se také nacistického Německa. (VEČEŘA, M.; 1993).
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
Spravedlnost v právu a právní jistota jako základní požadavek občana v demokratickém státním uspořádání. Dva ze základních principů práva mají k sobě na první pohled velmi blízko a přece se často jen velmi obtížně udržují ve vzájemném souladu. Společným jmenovatelem obou pojmů, které budí dojem určité vzájemnosti, je výraz „hodnota.“ Povaha spravedlnosti a právní jistoty totiž přesahuje rámec právní vědy a sahá až k samotným kořenům naší společnosti, k nejhlubším základům našeho morálního a sociálního cítění, k samotným pramenům poznání života člověka ve společnosti. Není tak pochyby o tom, že tyto hodnoty patří mezi stěžejní prvky každé rozvinuté společnosti a tedy i každého státu, který se odvolává na demokratické zřízení a za nejvyšší princip označuje svrchovanost lidu coby nositele nadstátní moci.1
Z důvodu nesmírné šíře dotčených vědních disciplín se pro potřeby práva oba pojmy vždy doplňují o přívlastek vylučující pochybnost o tom, zda je zrovna myšlena spravedlnost morální, nebo spravedlnost právní; totéž platí o právní jistotě. Odtud také pramení ony obtíže se snahou o docílení souladu mezi oběma pojmy. Ačkoli morálka může v otázce spravedlnosti velet něco jiného, v právu je spravedlnost pojmem zaměřeným daleko specifičtěji: nelze jej aplikovat sám o sobě, nýbrž vždy v souladu s ostatními právními principy a zásadami, tedy i s právní jistotou. Jenže jistota dopřávána jednomu může být druhým snadno pociťována jako nespravedlnost.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že význam obou pojmů, ať už z hlediska jejich hodnotového nebo právně pojmového výkladu, není v dnešní době o nic menší, než jaký byl v dobách archaických, antických všech pozdějších dějin lidstva. Jedná se tedy o pilíře, na jejichž základě jsou vydávány zákony, o něž se soudy při výkladu těchto zákonů opírají.
Cílem každodenní praxe zastupitelů obcí je proto poznat a odlišit charakteristiku obou významných přirozených právních principů a používat jejich odvěké role v rámci aplikace práva a spravedlnosti správně tak jak se od zástupců veřejné správy státu občany očekává, to vše při zohlednění historických souvislostí jejich vývoje a povahy v moderním právním řádu České republiky.
Ke zpracování takového zrcadlení byly zvoleny metody kompilace a historické komparace, jejichž kombinací je možno nejen popsat historii předmětných pojmů v rámci vývoje právního myšlení, ale také porovnat způsob nahlížení na tyto pojmy jak v kontextu určitého historického období, tak v naší současnosti a zároveň popsat proměny chápání principů spravedlnosti a právní jistoty od nejstarších zmínek až po práh 20. století. Současná doba je tedy hledáním nové cesty, ne pomocí dalších cizokrajných virtuálních myšlenkových kompilátů, ale obnovením a oživením starých znalostí tedy kulturního dědictví našich předků ve světle nových okolností.
1 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-19-93>
Právní jistota a spravedlnost jsou jedny ze základních principů práva a snahu o jejich zaručení lze vysledovat již v nejstarších dochovaných politicko - právnických textech. Ze specifických vlastností každého z nich však plyne potřeba značně rozdílných přístupů. Zatímco spravedlnost lze do zákona vštípit vhodnou formulací a snahou o rovný přístup, právní jistotu je potřeba garantovat mechanismy moci. Ani spravedlivé právo neposkytuje jistotu spravedlnosti, pokud na jeho výkon nebude dohlíženo. Prostředky zajištění spravedlnosti se v právu objevovaly od pradávna, jejich povaha však odrážela možnosti dané doby. Zatímco dnes se spravedlnost zjišťuje komplexním vyšetřováním, zjišťováním přímých i nepřímých důkazů a kromě orgánů činných v trestním řízení se celého procesu účastní také řada osob z řad odborníků v oblasti, jíž se vyšetřování týká, aby prostřednictvím znaleckých posudků doložili či naopak vyvrátili možnost, že sporná skutečnost mohla doopravdy nastat, v dobách archaického práva byla situace docela odlišná. Právo se tehdy zjišťovalo jednoduchými, přímými důkazy založenými jednoduše na svědectví. Věhlasný právní historik a emeritní profesor Univerzity Christiana Albrechta v německém Kielu Hans Hattenhauer (1998) uvádí jednoduché příklady: k usvědčení z krádeže krávy třeba stačilo, aby její majitel přistihl jinou osobu, jak ji za sebou vede. Protože tehdejší právo neznalo pojem „nepřímý důkaz“, nezabýval se soudce otázkou, zda daná osoba krávu skutečně odcizila, nebo ji jen našla poté, co kráva sama utekla. Ještě složitější pak bylo dokazování skutků, u nichž jakýkoli přímý důkaz chyběl. Hattenhauer uvádí, jaký byl postup v případě podezření z vraždy dle práva Langobardů: „Je-li tu podezření, že šlechtic odpravil svou ženu, pak stanovíme (následující). Muž se má se svými spolupřísežníky přísahou očistit: Že se na smrti své ženy nepodílel ani on sám ani prostřednictvím poslaného muže. A (tím) je zbaven podezření ze spáchaného zločinu.“(HATTENHAUER, H.; 1998).
Je nasnadě, že stačila-li k očištění od takto závažného činu pouhá přísaha, musela požívat značné důvěry. K tomu bylo nutné zajistit postih v případě lživé přísahy. Z toho důvodu se přísahalo na bohy. Tvrzení stvrzené přísahou se mělo za pravdivé, pokud nebyla případná křivá přísaha stižena božím trestem.
Téma spravedlnosti nevynechal ve svých spisech ani antický filosof Aristoteles. Přestože v souvislost se spravedlností zmiňuje i pojem rovnosti, míní jí toliko rovnost sobě rovných, tedy svobodných a plně svéprávných Řeků (VEČEŘA, M.;1997). S myšlenkou rovnosti všech přišli až stoikové, přesněji jejich pojetí etiky, které v pozdějším období připomínalo pozdější etiku křesťanskou (STÖRIG, H. J.; 2007). Smysl pro rovnost nabyl pro stoiky dokonce takového významu, že jej spolu s dobromyslností považovali za neoddělitelnou součást spravedlnosti (LAERTIOS, D.; 1964). V Etice Nikomachově popisuje Aristoteles spravedlnost jako jednu ze ctností, jejíž podstatou přitom je, že „každý nejen zná, ale zároveň respektuje své místo, které mu náleží ve vesmírném řádu“ (SKŘEJPEK, M.; 2010.) Na základě přiměřenosti takového místa potom Aristoteles rozlišuje dva druhy spravedlnosti: distributivní (geometrickou, podílnou), která rozděluje hodnoty statků podle stejného měřítka, a komutativní (aritmetickou, směsnou), která udržuje rovnovážný stav.
Svůj pohled na spravedlnost představili nezávisle na stoicích též epikurejci, pro které se naopak jednalo o pojem čistě smluvní. Nechápali spravedlnost jako princip, který by měl platit nerozdílně pro každého, nýbrž jako něco, co si mezi sebou musejí strany sjednat. Epikúros ve svých Hlavních myšlenkách uvádí: „Pro všechny živé tvory, kteří nemohli uzavírat smlouvu o tom, že nebudou škodu působit ani ji trpět, nebylo spravedlnosti ani nespravedlnosti; a stejně tak i pro národy, které nemohly nebo nechtěly uzavírat smlouvy o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964) Z tohoto přístupu lze usoudit, že epikurejci chápali pojmy spravedlnost a právní jistota velmi úzce. Bez smlouvy nejen že dotyčný neměl možnost se spravedlnosti domoci, dokonce pro něj ani žádná spravedlnost či nespravedlnost neexistovala. Její existenci zajistila teprve podepsaná smlouva. Zajímavé ovšem je, že smlouva řešila nejen zákaz trpění škody, ale také zákaz jejího působení. Spravedlnost tedy vlastně byla pouze vzájemným závazkem smluvních stran. To je v dobách, kdy pojem právní jistoty byl jen těžko uchopitelný, poměrně chytré řešení. O vyslovené nutnosti spravedlnost podepřít vypovídá další Epikúrovo pravidlo, totiž že: „Nebyla spravedlnost něčím sama o sobě, nýbrž jen jako jakási smlouva, uzavřená ve vzájemných stycích lidí někdy na některých místech o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964)
V období středověku nedoznalo pojetí spravedlnosti či právní jistoty výraznějších změn. Mezi učenci byly stále v živém povědomí tradice Římského práva, k jehož zachování a rozšíření velkou měrou přispěla Východořímská říše (TRETERA, J. R.; 2010). Důraz byl tehdy kladen především na posílení vztahu mezi světskou a církevní mocí, která se nezřídka stávala panovníkovi významnou oporou. Zajištění spravedlnosti pak leželo na bedrech obou těchto stran. Není proto divu, že z řad kléru pocházel též jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků a filosofů středověku, Tomáš Akvinský (ADAMOVÁ, K.; 2010). Ten přirozeně převzal a dále rozvinul Aristotelovo pojetí spravedlnosti, přičemž je doplnil zásadou suum cuique tribuere (dát každému, co mu patří). Tato zásada, převzatá vlastně již od římského politika Catona staršího, se stala ústředním principem učení Akvinského a nakonec i moderního tomismu (VEČEŘA, M.; 1997).
Proměny pojetí práva v 19. století, plynuly zejména z odlišných názorů panujících ve společnosti právních teoretiků na pozitivní a přirozené právo. V nelehkých dobách světových válečných konfliktů a v ještě těžších, které na ně navazovaly, mělo totiž rozdělení práva na pozitivní a přirozené zásadní význam a stávalo se pomyslnou červenou linií táhnoucí se mezi životem a smrtí.
Kult zákona v 19. století aneb pryč s vyššími přirozenými principy!
Pro 19. století je typický odklon od přirozeného pojetí práva ve prospěch pojetí pozitivně-právního, proto také, jak uvádí český právní historik Radim Seltenreich (2010), bývá nazýváno „stoletím pozitivního práva“. O překonání stavu podvojného vnímání práva se rovněž hovoří jako o „výměně kultu práva za kult zákona.“ Tehdejší přístup k přirozenému právu lze doložit například výrokem právního filosofa Karla Bergbohma, který ve své knize Jurispurdenz und Rechtsphilosofie z roku 1892 píše (citováno dle HATTENHAUER, H.; 1998):
| „Jedním slovem, musí se do kořenů vymýtit plevel přirozeného práva, nechť vstupuje v jakékoli formě a převleku, otevřeně nebo stydlivě, a to nemilosrdně. Lidé si mohou pod právem představovat, co chtějí a věřit třeba v nadpozemské právo. Ale ze všeho, co se nazývá jurisprudencí, právní naukou, filozofií práva a činí si nárok na vědeckost, je nutné důrazně odmítnout cokoli, co by mohlo být právem, ale není právem pozitivním.“ |
Zatímco tedy v přirozenoprávním pojetí se právo odvozuje od duchovních principů a má pocházet od Boha, pozitivisté staví do popředí lidský rozum. Kodifikace práva založená na kauzálních popisech se transformuje do podoby obecných norem zákona, který slouží jako jediný zdroj práva. Postoj, kdy je za právo považováno jen to, co je obsahem státem vydaných a tudíž garantovaných norem, snad nejlépe a bohužel i dnes groteskně dokumentuje známý výrok francouzského profesora G. Bugneta: „Neznám občanské právo, vykládám jen občanský zákoník.“!!! (SELTENREICH, R.; 2010)
Pro bezvýhradné upřednostňování pozitivního práva, neboli juspozitivismus, platí, že je kladen zvláštní důraz na právní jistotu a předvídatelnost. Co to znamená, si můžeme ukázat třeba na příkladu soudce. Ten, pokud se necítí striktně vázán psaným právem, totiž dle zastánců pozitivního práva snáze podléhá vnějším vlivům, ale i emocím. Jeho rozhodování pak může být pozitivisty nepředvídatelné, což nutně snižuje právní jistotu. A právě z přísné zákonnosti kodifikace práva plyne posílení právní jistoty, neboť úzce specifikované normy stavějí jasné mantinely, v nichž se osoby mohou pohybovat.
Poněkud paradoxním faktem přitom je, že jak francouzský Code civil des Français (Občanský zákoník Francouzů), tak rakouský Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie (ABGB, tzv. Všeobecný zákoník občanský) byly veskrze přirozenoprávní povahy. Jejich autoři totiž přes veškerou snahu o národní kodifikaci i nadále vycházeli ze základů položených v antickém Římě. Ačkoli tedy bylo právo vykládáno pozitivně, přirozenoprávní a racionální principy zůstaly v jeho strukturách zachovány. Kogentní výklad norem významných z hlediska veřejného pořádku či dobrých mravů nicméně vylučoval jakákoli odchylná ujednání. Dohody odporující těmto ustanovením byly jednoduše neplatné. Toto bezvýhradné respektování dané doktríny bez možnosti zapojení vlastního uvážení je dnes považováno za překonané, v tehdejších časech však nejspíš v duchu motta „svornost, rovnost, bratrství“ znamenalo záruku právní jistoty, jíž se obyvatelstvu v předrevolučních dobách jednoduše nedostávalo.
Seltenreich (2010) k tomu dodává: „Tím, že je ale určení obsahu zákona (při zřeknutí se jakékoli kritiky) přenecháno zcela zákonodárci, dochází nutně i k praktickému ztotožnění práva s mocí – nejvyšším ideálem práva tak nutně přestává být ‚spravedlnost‘, její místo zaujímá ‚právní jistota‘.“, z čehož dle Seltenreicha pro soudce „dále vyplývá povinnost přidržet se při výkladu „přísných, nahých písmen zákona‘, která v žádném případě nesměji tvůrčím způsobem doplňovat. Tato ‚poslušnost soudce vůči zákonu‘ je vlastně pouze logickým dovozením kultu zákona, který ve společnosti 19. století panoval.“ (SELTENREICH, R.; 2010). Tento striktní přístup povýšil jistotu v právu nad rozum a vlastní uvážení. Právo znamenalo stát a stát znamenal jistotu.
O bezvýhradném příklonu k pozitivněprávnímu výkladu práva se s oblibou hovoří typicky ve spojení s německými nacisty, kteří se řídili dvěma maximami, totiž že „zákon je zákon a že řád je řád“ (SOBEK, T.; 2009). Tímto přístupem měli snadno odmítat jakékoli hlasy volající po morálních hodnotách, neboť morálku právní pozitivisté pojímají jako záležitost od práva zcela oddělenou a na rozdíl od právních naturalistů k ní odmítají přihlížet.
| Pomocí zásad pozitivního práva mohli nacisté zcela legálně obejít ústavu vlastního státu a pod záminkou legislativní nouze zmocnit k zákonotvorné činnosti exekutivu. Pak už byl jen krok k omezení práv vlastních občanů a genocidě, vše zcela legálně. Takový dopad totiž může mít „ochota pozitivismu zaměňovat legalitu s legitimitou“, která státu umožňuje, aby se „legálně zbavoval sebeomezení a přitom se nadále tvářil jako právní stát“ (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). |
Snad právě zkušenosti s nacistickými zvěrstvy druhé světové války vedly významného právního teoretika Gustava Radbrucha k pozdějšímu přehodnocení svého do té doby výhradně pozitivistického přístupu, když ve své práci Zákonné neprávo a nadzákonné právo (1946) uvedl myšlenku, která se později stala známou pod označením Radbruchova formule a významně ovlivnila právnické teoretiky 2. poloviny 20. století.:
| „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, když je obsahově nespravedlivé a neúčelné, to ovšem vyjma případu, kdy rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon jako ‚nesprávné (nepatřičné) právo‘ musí spravedlnosti ustoupit“ (HANUŠ, L.; 2009). |
Podle některých názorů se soudci tímto krokem dokonce smířili s omezením právní jistoty, neboť došlo k narušení právní kontinuity.
Radbruchova formule se v druhé polovině 20. století stala jedním z nejčastěji citovaných výroků právnického světa. Zásadním způsobem ovlivnila pohled justice v ošemetných případech posuzování činů obžalovaných podle dramaticky odlišných zákonů, než jaké platily v době jejich spáchání. Ať už hovoříme o soudních tribunálech v norimberských procesech, které se musely vypořádat s otázkou souzení válečných zločinů, nebo o soudcích nově vzniklé Spolkové republiky Německo, kteří posuzovali akty členů hraniční stráže ve východním Berlíně (tzv. Mauerschützenprozesse, „procesy se střelci na zdi“), nemůžeme význam Radbruchovy formule opomenout. Právě z ní se stal jeden z hlavních opěrných bodů, které soudcům v těchto kauzách umožnily vyloučit zásadu secundum et intra legem a odsoudit vojáky, kteří byli „nuceni vykonávat rozkazy“ (HANUŠ, L. 2009).
Zajímavý je v tomto ohledu názor českého právního teoretika Tomáše Sobka, který zpochybňuje pozitivněprávní povahu práva v nacistickém Německu jako takovou. Uvádí, že mnohem blíže mělo k právu přirozenému, ovšem nebylo přiznáváno každému. Nacistické právo je podle něj „výrazem národní koncepce spravedlnosti (…), opírá se o přirozené právo nacistického společenství“ (SOBEK, T.; 2011). Spravedlnost nacisté zkrátka nechápali podle našich měřítek. Jakkoli to může znít pohoršlivě, nacisté považovali své jednání za zcela spravedlivé, neboť, jak píše Sobek, „jejich ‚spravedlnost‘ byla národně-rasovou spravedlností. Společenství Árijců, jakožto nadřazená (panská) rasa má určitá přirozená práva, např. právo na životní prostor, která mohou ospravedlnit i extrémní praktiky, např. vyhlazovací válku nebo zotročení jiných národů.“(ibid.) Dále Sobek zmiňuje názor nacisty Heinze Hildebrandta, který podle něj tvrdil, že „v německém právu má správnost práva přednost před právní jistotou,“(ibid.) v kontextu výše uvedeného není těžké usoudit, jakým způsobem nacističtí právníci onu „správnost“ práva nalézali a komu nárokovali právní jistotu.
Popření teze o pozitivní povaze nacistického práva Sobek podepírá několika citacemi, přičemž se vychází zejména z práce známého právníka a politika Viktora Knappa. Z jeho knihy Problém nacistické právní filosofie uvádí například výrok, že „nacističtí právníci, stejně jako stalinští, měli dokonce tendenci říkat, že právo se rovná morálce.“ (SOBEK, T.; 2011). S odkazem na Schädlera dokonce uvádí, že „Soudce byl vázán zákonem pouze formálně, zároveň byl podřízen hodnotám národního společenství a vůdcovskému principu. Pokud to národně socialistická ideologie vyžadovala, musel v případě potřeby rozhodnout contra legem“(ibid.). Těmito slovy Sobek přesvědčivě podporuje své odmítnutí nacistického práva coby čistě pozitivistického. Své tvrzení, že právo „pouze“ nebylo přiznáváno každému, pak podkládá dalšími argumenty, přičemž zvláštní důraz klade na potřebu objevit podstatu problému výkladu práva v nacistickém Německu. Sám také nabízí jednu možnost, která ve světle známých dějin druhé světové války nezní vůbec neuvěřitelně: „Vůdcovo mínění se stalo pramenem práva, který měl přednost před právem pozitivním“ (ibid.). Na základě těchto skutečností pak Sobek vyvozuje, že: „nacistická aplikace práva nebyla formalistická, ale naopak hodnotově-teleologická“(ibid.).
Z výše uvedeného vyplývá Sobkovo rezolutní odmítnutí chápání německého nacistického práva jako pozitivního. Radbruchovu formuli označuje za mýtus a tvrdí, že „hlavní příčinou úspěchu velkého vyprávění o údajném pozitivismu nacistických právníků nejspíš bylo to, že fungoval jako jejich morální exkulpace, něco jako společenská úleva. V jeho optice jsou totiž prezentováni jako oběti chybné teorie práva a ne jako rasisté, tedy odporně nemorální lidé.“ (SOBEK, T.; 2011).
Československo se po válce muselo opět vypořádat s problémem právní kontinuity. Bylo nutné vypořádat se s událostmi uplynulých let a zajistit určitým způsobem výkon práva. V neklidné a hektické době si však lidé nepočínali zdaleka tak demokraticky, jak bychom si mohli myslet. Jak uvádí historik Tomáš Bursík (2012), soudy tzv. Třetí Československé republiky například neumožňovaly odvolání proti vyneseným rozsudkům. Vyšetřování tehdy trvalo jen několik málo dní a tehdejší lidové soudy v touze rychle se vypořádat s událostmi uplynulých let dokázaly obžalovaného odsoudit k smrti během dvou hodin.
V právu období komunismu (které dle Bursíka nebylo o tolik krutější, než předchozí Třetí republika) panovala obdobná situace, jako v právu nacistickém. Pod silným ideologickým tlakem bylo právo od roku 1948 vykládáno v zájmu komunistické společnosti a především pak s cílem upevnit moc státu. Přestože demokratická ústava zaručovala řadu práv, nebyla její ustanovení často vůbec v praxi využita a docházelo tak například k diskriminačnímu zacházení s menšinami (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). Zákon na ochranu lidově demokratické republiky, který navazoval na předchozí zákon na ochranu republiky, avšak výrazně zpřísňoval sankce a kromě republiky samotné chránil také její lidově demokratické zřízení, pak nově nastolenému režimu posloužil jako nástroj teroru. Jeho prostřednictvím byl v národu vzbuzován strach vzepřít se a stát si tak vynucoval poslušnost lidu. Na jeho základě bylo vykonáno přes dvě stě rozsudků trestu smrti, desetitisíce lidí pak putovalo do vězení a pracovních táborů. (SOVADINA, J.; 2009).
Zejména pro padesátá a šedesátá léta je typická snaha probudit v lidech budovatelského ducha a pomoci postavit zemi poničenou válečnými událostmi opět na nohy. Tomuto zájmu, který v menší míře prostupoval celou éru socialistického Československa, samozřejmě nesloužilo zdaleka jen umění, v němž jsou stopy minulých úmyslů dobře patrny dodnes. Užito bylo také prostředků legislativních; nejlépe je tento fakt vidět na úpravě socialistických sociálních práv. Ať už se jedná o sféru zaměstnaneckou, zdravotní nebo vzdělávací, platí, že tehdejší sociální práva byla současně povinnostmi. Právo pracovat znamenalo povinnost pracovat. Tento přístup je typický nejen pro socialismus, ale pro totalitární režimy obecně a týkal se také nacistického Německa. (VEČEŘA, M.; 1993).
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
Spravedlnost v právu a právní jistota jako základní požadavek občana v demokratickém státním uspořádání. Dva ze základních principů práva mají k sobě na první pohled velmi blízko a přece se často jen velmi obtížně udržují ve vzájemném souladu. Společným jmenovatelem obou pojmů, které budí dojem určité vzájemnosti, je výraz „hodnota.“ Povaha spravedlnosti a právní jistoty totiž přesahuje rámec právní vědy a sahá až k samotným kořenům naší společnosti, k nejhlubším základům našeho morálního a sociálního cítění, k samotným pramenům poznání života člověka ve společnosti. Není tak pochyby o tom, že tyto hodnoty patří mezi stěžejní prvky každé rozvinuté společnosti a tedy i každého státu, který se odvolává na demokratické zřízení a za nejvyšší princip označuje svrchovanost lidu coby nositele nadstátní moci.1
Z důvodu nesmírné šíře dotčených vědních disciplín se pro potřeby práva oba pojmy vždy doplňují o přívlastek vylučující pochybnost o tom, zda je zrovna myšlena spravedlnost morální, nebo spravedlnost právní; totéž platí o právní jistotě. Odtud také pramení ony obtíže se snahou o docílení souladu mezi oběma pojmy. Ačkoli morálka může v otázce spravedlnosti velet něco jiného, v právu je spravedlnost pojmem zaměřeným daleko specifičtěji: nelze jej aplikovat sám o sobě, nýbrž vždy v souladu s ostatními právními principy a zásadami, tedy i s právní jistotou. Jenže jistota dopřávána jednomu může být druhým snadno pociťována jako nespravedlnost.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že význam obou pojmů, ať už z hlediska jejich hodnotového nebo právně pojmového výkladu, není v dnešní době o nic menší, než jaký byl v dobách archaických, antických všech pozdějších dějin lidstva. Jedná se tedy o pilíře, na jejichž základě jsou vydávány zákony, o něž se soudy při výkladu těchto zákonů opírají.
Cílem každodenní praxe zastupitelů obcí je proto poznat a odlišit charakteristiku obou významných přirozených právních principů a používat jejich odvěké role v rámci aplikace práva a spravedlnosti správně tak jak se od zástupců veřejné správy státu občany očekává, to vše při zohlednění historických souvislostí jejich vývoje a povahy v moderním právním řádu České republiky.
Ke zpracování takového zrcadlení byly zvoleny metody kompilace a historické komparace, jejichž kombinací je možno nejen popsat historii předmětných pojmů v rámci vývoje právního myšlení, ale také porovnat způsob nahlížení na tyto pojmy jak v kontextu určitého historického období, tak v naší současnosti a zároveň popsat proměny chápání principů spravedlnosti a právní jistoty od nejstarších zmínek až po práh 20. století. Současná doba je tedy hledáním nové cesty, ne pomocí dalších cizokrajných virtuálních myšlenkových kompilátů, ale obnovením a oživením starých znalostí tedy kulturního dědictví našich předků ve světle nových okolností.
1 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-19-93>
Právní jistota a spravedlnost jsou jedny ze základních principů práva a snahu o jejich zaručení lze vysledovat již v nejstarších dochovaných politicko - právnických textech. Ze specifických vlastností každého z nich však plyne potřeba značně rozdílných přístupů. Zatímco spravedlnost lze do zákona vštípit vhodnou formulací a snahou o rovný přístup, právní jistotu je potřeba garantovat mechanismy moci. Ani spravedlivé právo neposkytuje jistotu spravedlnosti, pokud na jeho výkon nebude dohlíženo. Prostředky zajištění spravedlnosti se v právu objevovaly od pradávna, jejich povaha však odrážela možnosti dané doby. Zatímco dnes se spravedlnost zjišťuje komplexním vyšetřováním, zjišťováním přímých i nepřímých důkazů a kromě orgánů činných v trestním řízení se celého procesu účastní také řada osob z řad odborníků v oblasti, jíž se vyšetřování týká, aby prostřednictvím znaleckých posudků doložili či naopak vyvrátili možnost, že sporná skutečnost mohla doopravdy nastat, v dobách archaického práva byla situace docela odlišná. Právo se tehdy zjišťovalo jednoduchými, přímými důkazy založenými jednoduše na svědectví. Věhlasný právní historik a emeritní profesor Univerzity Christiana Albrechta v německém Kielu Hans Hattenhauer (1998) uvádí jednoduché příklady: k usvědčení z krádeže krávy třeba stačilo, aby její majitel přistihl jinou osobu, jak ji za sebou vede. Protože tehdejší právo neznalo pojem „nepřímý důkaz“, nezabýval se soudce otázkou, zda daná osoba krávu skutečně odcizila, nebo ji jen našla poté, co kráva sama utekla. Ještě složitější pak bylo dokazování skutků, u nichž jakýkoli přímý důkaz chyběl. Hattenhauer uvádí, jaký byl postup v případě podezření z vraždy dle práva Langobardů: „Je-li tu podezření, že šlechtic odpravil svou ženu, pak stanovíme (následující). Muž se má se svými spolupřísežníky přísahou očistit: Že se na smrti své ženy nepodílel ani on sám ani prostřednictvím poslaného muže. A (tím) je zbaven podezření ze spáchaného zločinu.“(HATTENHAUER, H.; 1998).
Je nasnadě, že stačila-li k očištění od takto závažného činu pouhá přísaha, musela požívat značné důvěry. K tomu bylo nutné zajistit postih v případě lživé přísahy. Z toho důvodu se přísahalo na bohy. Tvrzení stvrzené přísahou se mělo za pravdivé, pokud nebyla případná křivá přísaha stižena božím trestem.
Téma spravedlnosti nevynechal ve svých spisech ani antický filosof Aristoteles. Přestože v souvislost se spravedlností zmiňuje i pojem rovnosti, míní jí toliko rovnost sobě rovných, tedy svobodných a plně svéprávných Řeků (VEČEŘA, M.;1997). S myšlenkou rovnosti všech přišli až stoikové, přesněji jejich pojetí etiky, které v pozdějším období připomínalo pozdější etiku křesťanskou (STÖRIG, H. J.; 2007). Smysl pro rovnost nabyl pro stoiky dokonce takového významu, že jej spolu s dobromyslností považovali za neoddělitelnou součást spravedlnosti (LAERTIOS, D.; 1964). V Etice Nikomachově popisuje Aristoteles spravedlnost jako jednu ze ctností, jejíž podstatou přitom je, že „každý nejen zná, ale zároveň respektuje své místo, které mu náleží ve vesmírném řádu“ (SKŘEJPEK, M.; 2010.) Na základě přiměřenosti takového místa potom Aristoteles rozlišuje dva druhy spravedlnosti: distributivní (geometrickou, podílnou), která rozděluje hodnoty statků podle stejného měřítka, a komutativní (aritmetickou, směsnou), která udržuje rovnovážný stav.
Svůj pohled na spravedlnost představili nezávisle na stoicích též epikurejci, pro které se naopak jednalo o pojem čistě smluvní. Nechápali spravedlnost jako princip, který by měl platit nerozdílně pro každého, nýbrž jako něco, co si mezi sebou musejí strany sjednat. Epikúros ve svých Hlavních myšlenkách uvádí: „Pro všechny živé tvory, kteří nemohli uzavírat smlouvu o tom, že nebudou škodu působit ani ji trpět, nebylo spravedlnosti ani nespravedlnosti; a stejně tak i pro národy, které nemohly nebo nechtěly uzavírat smlouvy o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964) Z tohoto přístupu lze usoudit, že epikurejci chápali pojmy spravedlnost a právní jistota velmi úzce. Bez smlouvy nejen že dotyčný neměl možnost se spravedlnosti domoci, dokonce pro něj ani žádná spravedlnost či nespravedlnost neexistovala. Její existenci zajistila teprve podepsaná smlouva. Zajímavé ovšem je, že smlouva řešila nejen zákaz trpění škody, ale také zákaz jejího působení. Spravedlnost tedy vlastně byla pouze vzájemným závazkem smluvních stran. To je v dobách, kdy pojem právní jistoty byl jen těžko uchopitelný, poměrně chytré řešení. O vyslovené nutnosti spravedlnost podepřít vypovídá další Epikúrovo pravidlo, totiž že: „Nebyla spravedlnost něčím sama o sobě, nýbrž jen jako jakási smlouva, uzavřená ve vzájemných stycích lidí někdy na některých místech o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964)
V období středověku nedoznalo pojetí spravedlnosti či právní jistoty výraznějších změn. Mezi učenci byly stále v živém povědomí tradice Římského práva, k jehož zachování a rozšíření velkou měrou přispěla Východořímská říše (TRETERA, J. R.; 2010). Důraz byl tehdy kladen především na posílení vztahu mezi světskou a církevní mocí, která se nezřídka stávala panovníkovi významnou oporou. Zajištění spravedlnosti pak leželo na bedrech obou těchto stran. Není proto divu, že z řad kléru pocházel též jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků a filosofů středověku, Tomáš Akvinský (ADAMOVÁ, K.; 2010). Ten přirozeně převzal a dále rozvinul Aristotelovo pojetí spravedlnosti, přičemž je doplnil zásadou suum cuique tribuere (dát každému, co mu patří). Tato zásada, převzatá vlastně již od římského politika Catona staršího, se stala ústředním principem učení Akvinského a nakonec i moderního tomismu (VEČEŘA, M.; 1997).
Proměny pojetí práva v 19. století, plynuly zejména z odlišných názorů panujících ve společnosti právních teoretiků na pozitivní a přirozené právo. V nelehkých dobách světových válečných konfliktů a v ještě těžších, které na ně navazovaly, mělo totiž rozdělení práva na pozitivní a přirozené zásadní význam a stávalo se pomyslnou červenou linií táhnoucí se mezi životem a smrtí.
Kult zákona v 19. století aneb pryč s vyššími přirozenými principy!
Pro 19. století je typický odklon od přirozeného pojetí práva ve prospěch pojetí pozitivně-právního, proto také, jak uvádí český právní historik Radim Seltenreich (2010), bývá nazýváno „stoletím pozitivního práva“. O překonání stavu podvojného vnímání práva se rovněž hovoří jako o „výměně kultu práva za kult zákona.“ Tehdejší přístup k přirozenému právu lze doložit například výrokem právního filosofa Karla Bergbohma, který ve své knize Jurispurdenz und Rechtsphilosofie z roku 1892 píše (citováno dle HATTENHAUER, H.; 1998):
| „Jedním slovem, musí se do kořenů vymýtit plevel přirozeného práva, nechť vstupuje v jakékoli formě a převleku, otevřeně nebo stydlivě, a to nemilosrdně. Lidé si mohou pod právem představovat, co chtějí a věřit třeba v nadpozemské právo. Ale ze všeho, co se nazývá jurisprudencí, právní naukou, filozofií práva a činí si nárok na vědeckost, je nutné důrazně odmítnout cokoli, co by mohlo být právem, ale není právem pozitivním.“ |
Zatímco tedy v přirozenoprávním pojetí se právo odvozuje od duchovních principů a má pocházet od Boha, pozitivisté staví do popředí lidský rozum. Kodifikace práva založená na kauzálních popisech se transformuje do podoby obecných norem zákona, který slouží jako jediný zdroj práva. Postoj, kdy je za právo považováno jen to, co je obsahem státem vydaných a tudíž garantovaných norem, snad nejlépe a bohužel i dnes groteskně dokumentuje známý výrok francouzského profesora G. Bugneta: „Neznám občanské právo, vykládám jen občanský zákoník.“!!! (SELTENREICH, R.; 2010)
Pro bezvýhradné upřednostňování pozitivního práva, neboli juspozitivismus, platí, že je kladen zvláštní důraz na právní jistotu a předvídatelnost. Co to znamená, si můžeme ukázat třeba na příkladu soudce. Ten, pokud se necítí striktně vázán psaným právem, totiž dle zastánců pozitivního práva snáze podléhá vnějším vlivům, ale i emocím. Jeho rozhodování pak může být pozitivisty nepředvídatelné, což nutně snižuje právní jistotu. A právě z přísné zákonnosti kodifikace práva plyne posílení právní jistoty, neboť úzce specifikované normy stavějí jasné mantinely, v nichž se osoby mohou pohybovat.
Poněkud paradoxním faktem přitom je, že jak francouzský Code civil des Français (Občanský zákoník Francouzů), tak rakouský Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie (ABGB, tzv. Všeobecný zákoník občanský) byly veskrze přirozenoprávní povahy. Jejich autoři totiž přes veškerou snahu o národní kodifikaci i nadále vycházeli ze základů položených v antickém Římě. Ačkoli tedy bylo právo vykládáno pozitivně, přirozenoprávní a racionální principy zůstaly v jeho strukturách zachovány. Kogentní výklad norem významných z hlediska veřejného pořádku či dobrých mravů nicméně vylučoval jakákoli odchylná ujednání. Dohody odporující těmto ustanovením byly jednoduše neplatné. Toto bezvýhradné respektování dané doktríny bez možnosti zapojení vlastního uvážení je dnes považováno za překonané, v tehdejších časech však nejspíš v duchu motta „svornost, rovnost, bratrství“ znamenalo záruku právní jistoty, jíž se obyvatelstvu v předrevolučních dobách jednoduše nedostávalo.
Seltenreich (2010) k tomu dodává: „Tím, že je ale určení obsahu zákona (při zřeknutí se jakékoli kritiky) přenecháno zcela zákonodárci, dochází nutně i k praktickému ztotožnění práva s mocí – nejvyšším ideálem práva tak nutně přestává být ‚spravedlnost‘, její místo zaujímá ‚právní jistota‘.“, z čehož dle Seltenreicha pro soudce „dále vyplývá povinnost přidržet se při výkladu „přísných, nahých písmen zákona‘, která v žádném případě nesměji tvůrčím způsobem doplňovat. Tato ‚poslušnost soudce vůči zákonu‘ je vlastně pouze logickým dovozením kultu zákona, který ve společnosti 19. století panoval.“ (SELTENREICH, R.; 2010). Tento striktní přístup povýšil jistotu v právu nad rozum a vlastní uvážení. Právo znamenalo stát a stát znamenal jistotu.
O bezvýhradném příklonu k pozitivněprávnímu výkladu práva se s oblibou hovoří typicky ve spojení s německými nacisty, kteří se řídili dvěma maximami, totiž že „zákon je zákon a že řád je řád“ (SOBEK, T.; 2009). Tímto přístupem měli snadno odmítat jakékoli hlasy volající po morálních hodnotách, neboť morálku právní pozitivisté pojímají jako záležitost od práva zcela oddělenou a na rozdíl od právních naturalistů k ní odmítají přihlížet.
| Pomocí zásad pozitivního práva mohli nacisté zcela legálně obejít ústavu vlastního státu a pod záminkou legislativní nouze zmocnit k zákonotvorné činnosti exekutivu. Pak už byl jen krok k omezení práv vlastních občanů a genocidě, vše zcela legálně. Takový dopad totiž může mít „ochota pozitivismu zaměňovat legalitu s legitimitou“, která státu umožňuje, aby se „legálně zbavoval sebeomezení a přitom se nadále tvářil jako právní stát“ (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). |
Snad právě zkušenosti s nacistickými zvěrstvy druhé světové války vedly významného právního teoretika Gustava Radbrucha k pozdějšímu přehodnocení svého do té doby výhradně pozitivistického přístupu, když ve své práci Zákonné neprávo a nadzákonné právo (1946) uvedl myšlenku, která se později stala známou pod označením Radbruchova formule a významně ovlivnila právnické teoretiky 2. poloviny 20. století.:
| „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, když je obsahově nespravedlivé a neúčelné, to ovšem vyjma případu, kdy rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon jako ‚nesprávné (nepatřičné) právo‘ musí spravedlnosti ustoupit“ (HANUŠ, L.; 2009). |
Podle některých názorů se soudci tímto krokem dokonce smířili s omezením právní jistoty, neboť došlo k narušení právní kontinuity.
Radbruchova formule se v druhé polovině 20. století stala jedním z nejčastěji citovaných výroků právnického světa. Zásadním způsobem ovlivnila pohled justice v ošemetných případech posuzování činů obžalovaných podle dramaticky odlišných zákonů, než jaké platily v době jejich spáchání. Ať už hovoříme o soudních tribunálech v norimberských procesech, které se musely vypořádat s otázkou souzení válečných zločinů, nebo o soudcích nově vzniklé Spolkové republiky Německo, kteří posuzovali akty členů hraniční stráže ve východním Berlíně (tzv. Mauerschützenprozesse, „procesy se střelci na zdi“), nemůžeme význam Radbruchovy formule opomenout. Právě z ní se stal jeden z hlavních opěrných bodů, které soudcům v těchto kauzách umožnily vyloučit zásadu secundum et intra legem a odsoudit vojáky, kteří byli „nuceni vykonávat rozkazy“ (HANUŠ, L. 2009).
Zajímavý je v tomto ohledu názor českého právního teoretika Tomáše Sobka, který zpochybňuje pozitivněprávní povahu práva v nacistickém Německu jako takovou. Uvádí, že mnohem blíže mělo k právu přirozenému, ovšem nebylo přiznáváno každému. Nacistické právo je podle něj „výrazem národní koncepce spravedlnosti (…), opírá se o přirozené právo nacistického společenství“ (SOBEK, T.; 2011). Spravedlnost nacisté zkrátka nechápali podle našich měřítek. Jakkoli to může znít pohoršlivě, nacisté považovali své jednání za zcela spravedlivé, neboť, jak píše Sobek, „jejich ‚spravedlnost‘ byla národně-rasovou spravedlností. Společenství Árijců, jakožto nadřazená (panská) rasa má určitá přirozená práva, např. právo na životní prostor, která mohou ospravedlnit i extrémní praktiky, např. vyhlazovací válku nebo zotročení jiných národů.“(ibid.) Dále Sobek zmiňuje názor nacisty Heinze Hildebrandta, který podle něj tvrdil, že „v německém právu má správnost práva přednost před právní jistotou,“(ibid.) v kontextu výše uvedeného není těžké usoudit, jakým způsobem nacističtí právníci onu „správnost“ práva nalézali a komu nárokovali právní jistotu.
Popření teze o pozitivní povaze nacistického práva Sobek podepírá několika citacemi, přičemž se vychází zejména z práce známého právníka a politika Viktora Knappa. Z jeho knihy Problém nacistické právní filosofie uvádí například výrok, že „nacističtí právníci, stejně jako stalinští, měli dokonce tendenci říkat, že právo se rovná morálce.“ (SOBEK, T.; 2011). S odkazem na Schädlera dokonce uvádí, že „Soudce byl vázán zákonem pouze formálně, zároveň byl podřízen hodnotám národního společenství a vůdcovskému principu. Pokud to národně socialistická ideologie vyžadovala, musel v případě potřeby rozhodnout contra legem“(ibid.). Těmito slovy Sobek přesvědčivě podporuje své odmítnutí nacistického práva coby čistě pozitivistického. Své tvrzení, že právo „pouze“ nebylo přiznáváno každému, pak podkládá dalšími argumenty, přičemž zvláštní důraz klade na potřebu objevit podstatu problému výkladu práva v nacistickém Německu. Sám také nabízí jednu možnost, která ve světle známých dějin druhé světové války nezní vůbec neuvěřitelně: „Vůdcovo mínění se stalo pramenem práva, který měl přednost před právem pozitivním“ (ibid.). Na základě těchto skutečností pak Sobek vyvozuje, že: „nacistická aplikace práva nebyla formalistická, ale naopak hodnotově-teleologická“(ibid.).
Z výše uvedeného vyplývá Sobkovo rezolutní odmítnutí chápání německého nacistického práva jako pozitivního. Radbruchovu formuli označuje za mýtus a tvrdí, že „hlavní příčinou úspěchu velkého vyprávění o údajném pozitivismu nacistických právníků nejspíš bylo to, že fungoval jako jejich morální exkulpace, něco jako společenská úleva. V jeho optice jsou totiž prezentováni jako oběti chybné teorie práva a ne jako rasisté, tedy odporně nemorální lidé.“ (SOBEK, T.; 2011).
Československo se po válce muselo opět vypořádat s problémem právní kontinuity. Bylo nutné vypořádat se s událostmi uplynulých let a zajistit určitým způsobem výkon práva. V neklidné a hektické době si však lidé nepočínali zdaleka tak demokraticky, jak bychom si mohli myslet. Jak uvádí historik Tomáš Bursík (2012), soudy tzv. Třetí Československé republiky například neumožňovaly odvolání proti vyneseným rozsudkům. Vyšetřování tehdy trvalo jen několik málo dní a tehdejší lidové soudy v touze rychle se vypořádat s událostmi uplynulých let dokázaly obžalovaného odsoudit k smrti během dvou hodin.
V právu období komunismu (které dle Bursíka nebylo o tolik krutější, než předchozí Třetí republika) panovala obdobná situace, jako v právu nacistickém. Pod silným ideologickým tlakem bylo právo od roku 1948 vykládáno v zájmu komunistické společnosti a především pak s cílem upevnit moc státu. Přestože demokratická ústava zaručovala řadu práv, nebyla její ustanovení často vůbec v praxi využita a docházelo tak například k diskriminačnímu zacházení s menšinami (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). Zákon na ochranu lidově demokratické republiky, který navazoval na předchozí zákon na ochranu republiky, avšak výrazně zpřísňoval sankce a kromě republiky samotné chránil také její lidově demokratické zřízení, pak nově nastolenému režimu posloužil jako nástroj teroru. Jeho prostřednictvím byl v národu vzbuzován strach vzepřít se a stát si tak vynucoval poslušnost lidu. Na jeho základě bylo vykonáno přes dvě stě rozsudků trestu smrti, desetitisíce lidí pak putovalo do vězení a pracovních táborů. (SOVADINA, J.; 2009).
Zejména pro padesátá a šedesátá léta je typická snaha probudit v lidech budovatelského ducha a pomoci postavit zemi poničenou válečnými událostmi opět na nohy. Tomuto zájmu, který v menší míře prostupoval celou éru socialistického Československa, samozřejmě nesloužilo zdaleka jen umění, v němž jsou stopy minulých úmyslů dobře patrny dodnes. Užito bylo také prostředků legislativních; nejlépe je tento fakt vidět na úpravě socialistických sociálních práv. Ať už se jedná o sféru zaměstnaneckou, zdravotní nebo vzdělávací, platí, že tehdejší sociální práva byla současně povinnostmi. Právo pracovat znamenalo povinnost pracovat. Tento přístup je typický nejen pro socialismus, ale pro totalitární režimy obecně a týkal se také nacistického Německa. (VEČEŘA, M.; 1993).
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
Spravedlnost v právu a právní jistota jako základní požadavek občana v demokratickém státním uspořádání. Dva ze základních principů práva mají k sobě na první pohled velmi blízko a přece se často jen velmi obtížně udržují ve vzájemném souladu. Společným jmenovatelem obou pojmů, které budí dojem určité vzájemnosti, je výraz „hodnota.“ Povaha spravedlnosti a právní jistoty totiž přesahuje rámec právní vědy a sahá až k samotným kořenům naší společnosti, k nejhlubším základům našeho morálního a sociálního cítění, k samotným pramenům poznání života člověka ve společnosti. Není tak pochyby o tom, že tyto hodnoty patří mezi stěžejní prvky každé rozvinuté společnosti a tedy i každého státu, který se odvolává na demokratické zřízení a za nejvyšší princip označuje svrchovanost lidu coby nositele nadstátní moci.1
Z důvodu nesmírné šíře dotčených vědních disciplín se pro potřeby práva oba pojmy vždy doplňují o přívlastek vylučující pochybnost o tom, zda je zrovna myšlena spravedlnost morální, nebo spravedlnost právní; totéž platí o právní jistotě. Odtud také pramení ony obtíže se snahou o docílení souladu mezi oběma pojmy. Ačkoli morálka může v otázce spravedlnosti velet něco jiného, v právu je spravedlnost pojmem zaměřeným daleko specifičtěji: nelze jej aplikovat sám o sobě, nýbrž vždy v souladu s ostatními právními principy a zásadami, tedy i s právní jistotou. Jenže jistota dopřávána jednomu může být druhým snadno pociťována jako nespravedlnost.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že význam obou pojmů, ať už z hlediska jejich hodnotového nebo právně pojmového výkladu, není v dnešní době o nic menší, než jaký byl v dobách archaických, antických všech pozdějších dějin lidstva. Jedná se tedy o pilíře, na jejichž základě jsou vydávány zákony, o něž se soudy při výkladu těchto zákonů opírají.
Cílem každodenní praxe zastupitelů obcí je proto poznat a odlišit charakteristiku obou významných přirozených právních principů a používat jejich odvěké role v rámci aplikace práva a spravedlnosti správně tak jak se od zástupců veřejné správy státu občany očekává, to vše při zohlednění historických souvislostí jejich vývoje a povahy v moderním právním řádu České republiky.
Ke zpracování takového zrcadlení byly zvoleny metody kompilace a historické komparace, jejichž kombinací je možno nejen popsat historii předmětných pojmů v rámci vývoje právního myšlení, ale také porovnat způsob nahlížení na tyto pojmy jak v kontextu určitého historického období, tak v naší současnosti a zároveň popsat proměny chápání principů spravedlnosti a právní jistoty od nejstarších zmínek až po práh 20. století. Současná doba je tedy hledáním nové cesty, ne pomocí dalších cizokrajných virtuálních myšlenkových kompilátů, ale obnovením a oživením starých znalostí tedy kulturního dědictví našich předků ve světle nových okolností.
1 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-19-93>
Právní jistota a spravedlnost jsou jedny ze základních principů práva a snahu o jejich zaručení lze vysledovat již v nejstarších dochovaných politicko - právnických textech. Ze specifických vlastností každého z nich však plyne potřeba značně rozdílných přístupů. Zatímco spravedlnost lze do zákona vštípit vhodnou formulací a snahou o rovný přístup, právní jistotu je potřeba garantovat mechanismy moci. Ani spravedlivé právo neposkytuje jistotu spravedlnosti, pokud na jeho výkon nebude dohlíženo. Prostředky zajištění spravedlnosti se v právu objevovaly od pradávna, jejich povaha však odrážela možnosti dané doby. Zatímco dnes se spravedlnost zjišťuje komplexním vyšetřováním, zjišťováním přímých i nepřímých důkazů a kromě orgánů činných v trestním řízení se celého procesu účastní také řada osob z řad odborníků v oblasti, jíž se vyšetřování týká, aby prostřednictvím znaleckých posudků doložili či naopak vyvrátili možnost, že sporná skutečnost mohla doopravdy nastat, v dobách archaického práva byla situace docela odlišná. Právo se tehdy zjišťovalo jednoduchými, přímými důkazy založenými jednoduše na svědectví. Věhlasný právní historik a emeritní profesor Univerzity Christiana Albrechta v německém Kielu Hans Hattenhauer (1998) uvádí jednoduché příklady: k usvědčení z krádeže krávy třeba stačilo, aby její majitel přistihl jinou osobu, jak ji za sebou vede. Protože tehdejší právo neznalo pojem „nepřímý důkaz“, nezabýval se soudce otázkou, zda daná osoba krávu skutečně odcizila, nebo ji jen našla poté, co kráva sama utekla. Ještě složitější pak bylo dokazování skutků, u nichž jakýkoli přímý důkaz chyběl. Hattenhauer uvádí, jaký byl postup v případě podezření z vraždy dle práva Langobardů: „Je-li tu podezření, že šlechtic odpravil svou ženu, pak stanovíme (následující). Muž se má se svými spolupřísežníky přísahou očistit: Že se na smrti své ženy nepodílel ani on sám ani prostřednictvím poslaného muže. A (tím) je zbaven podezření ze spáchaného zločinu.“(HATTENHAUER, H.; 1998).
Je nasnadě, že stačila-li k očištění od takto závažného činu pouhá přísaha, musela požívat značné důvěry. K tomu bylo nutné zajistit postih v případě lživé přísahy. Z toho důvodu se přísahalo na bohy. Tvrzení stvrzené přísahou se mělo za pravdivé, pokud nebyla případná křivá přísaha stižena božím trestem.
Téma spravedlnosti nevynechal ve svých spisech ani antický filosof Aristoteles. Přestože v souvislost se spravedlností zmiňuje i pojem rovnosti, míní jí toliko rovnost sobě rovných, tedy svobodných a plně svéprávných Řeků (VEČEŘA, M.;1997). S myšlenkou rovnosti všech přišli až stoikové, přesněji jejich pojetí etiky, které v pozdějším období připomínalo pozdější etiku křesťanskou (STÖRIG, H. J.; 2007). Smysl pro rovnost nabyl pro stoiky dokonce takového významu, že jej spolu s dobromyslností považovali za neoddělitelnou součást spravedlnosti (LAERTIOS, D.; 1964). V Etice Nikomachově popisuje Aristoteles spravedlnost jako jednu ze ctností, jejíž podstatou přitom je, že „každý nejen zná, ale zároveň respektuje své místo, které mu náleží ve vesmírném řádu“ (SKŘEJPEK, M.; 2010.) Na základě přiměřenosti takového místa potom Aristoteles rozlišuje dva druhy spravedlnosti: distributivní (geometrickou, podílnou), která rozděluje hodnoty statků podle stejného měřítka, a komutativní (aritmetickou, směsnou), která udržuje rovnovážný stav.
Svůj pohled na spravedlnost představili nezávisle na stoicích též epikurejci, pro které se naopak jednalo o pojem čistě smluvní. Nechápali spravedlnost jako princip, který by měl platit nerozdílně pro každého, nýbrž jako něco, co si mezi sebou musejí strany sjednat. Epikúros ve svých Hlavních myšlenkách uvádí: „Pro všechny živé tvory, kteří nemohli uzavírat smlouvu o tom, že nebudou škodu působit ani ji trpět, nebylo spravedlnosti ani nespravedlnosti; a stejně tak i pro národy, které nemohly nebo nechtěly uzavírat smlouvy o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964) Z tohoto přístupu lze usoudit, že epikurejci chápali pojmy spravedlnost a právní jistota velmi úzce. Bez smlouvy nejen že dotyčný neměl možnost se spravedlnosti domoci, dokonce pro něj ani žádná spravedlnost či nespravedlnost neexistovala. Její existenci zajistila teprve podepsaná smlouva. Zajímavé ovšem je, že smlouva řešila nejen zákaz trpění škody, ale také zákaz jejího působení. Spravedlnost tedy vlastně byla pouze vzájemným závazkem smluvních stran. To je v dobách, kdy pojem právní jistoty byl jen těžko uchopitelný, poměrně chytré řešení. O vyslovené nutnosti spravedlnost podepřít vypovídá další Epikúrovo pravidlo, totiž že: „Nebyla spravedlnost něčím sama o sobě, nýbrž jen jako jakási smlouva, uzavřená ve vzájemných stycích lidí někdy na některých místech o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964)
V období středověku nedoznalo pojetí spravedlnosti či právní jistoty výraznějších změn. Mezi učenci byly stále v živém povědomí tradice Římského práva, k jehož zachování a rozšíření velkou měrou přispěla Východořímská říše (TRETERA, J. R.; 2010). Důraz byl tehdy kladen především na posílení vztahu mezi světskou a církevní mocí, která se nezřídka stávala panovníkovi významnou oporou. Zajištění spravedlnosti pak leželo na bedrech obou těchto stran. Není proto divu, že z řad kléru pocházel též jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků a filosofů středověku, Tomáš Akvinský (ADAMOVÁ, K.; 2010). Ten přirozeně převzal a dále rozvinul Aristotelovo pojetí spravedlnosti, přičemž je doplnil zásadou suum cuique tribuere (dát každému, co mu patří). Tato zásada, převzatá vlastně již od římského politika Catona staršího, se stala ústředním principem učení Akvinského a nakonec i moderního tomismu (VEČEŘA, M.; 1997).
Proměny pojetí práva v 19. století, plynuly zejména z odlišných názorů panujících ve společnosti právních teoretiků na pozitivní a přirozené právo. V nelehkých dobách světových válečných konfliktů a v ještě těžších, které na ně navazovaly, mělo totiž rozdělení práva na pozitivní a přirozené zásadní význam a stávalo se pomyslnou červenou linií táhnoucí se mezi životem a smrtí.
Kult zákona v 19. století aneb pryč s vyššími přirozenými principy!
Pro 19. století je typický odklon od přirozeného pojetí práva ve prospěch pojetí pozitivně-právního, proto také, jak uvádí český právní historik Radim Seltenreich (2010), bývá nazýváno „stoletím pozitivního práva“. O překonání stavu podvojného vnímání práva se rovněž hovoří jako o „výměně kultu práva za kult zákona.“ Tehdejší přístup k přirozenému právu lze doložit například výrokem právního filosofa Karla Bergbohma, který ve své knize Jurispurdenz und Rechtsphilosofie z roku 1892 píše (citováno dle HATTENHAUER, H.; 1998):
| „Jedním slovem, musí se do kořenů vymýtit plevel přirozeného práva, nechť vstupuje v jakékoli formě a převleku, otevřeně nebo stydlivě, a to nemilosrdně. Lidé si mohou pod právem představovat, co chtějí a věřit třeba v nadpozemské právo. Ale ze všeho, co se nazývá jurisprudencí, právní naukou, filozofií práva a činí si nárok na vědeckost, je nutné důrazně odmítnout cokoli, co by mohlo být právem, ale není právem pozitivním.“ |
Zatímco tedy v přirozenoprávním pojetí se právo odvozuje od duchovních principů a má pocházet od Boha, pozitivisté staví do popředí lidský rozum. Kodifikace práva založená na kauzálních popisech se transformuje do podoby obecných norem zákona, který slouží jako jediný zdroj práva. Postoj, kdy je za právo považováno jen to, co je obsahem státem vydaných a tudíž garantovaných norem, snad nejlépe a bohužel i dnes groteskně dokumentuje známý výrok francouzského profesora G. Bugneta: „Neznám občanské právo, vykládám jen občanský zákoník.“!!! (SELTENREICH, R.; 2010)
Pro bezvýhradné upřednostňování pozitivního práva, neboli juspozitivismus, platí, že je kladen zvláštní důraz na právní jistotu a předvídatelnost. Co to znamená, si můžeme ukázat třeba na příkladu soudce. Ten, pokud se necítí striktně vázán psaným právem, totiž dle zastánců pozitivního práva snáze podléhá vnějším vlivům, ale i emocím. Jeho rozhodování pak může být pozitivisty nepředvídatelné, což nutně snižuje právní jistotu. A právě z přísné zákonnosti kodifikace práva plyne posílení právní jistoty, neboť úzce specifikované normy stavějí jasné mantinely, v nichž se osoby mohou pohybovat.
Poněkud paradoxním faktem přitom je, že jak francouzský Code civil des Français (Občanský zákoník Francouzů), tak rakouský Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie (ABGB, tzv. Všeobecný zákoník občanský) byly veskrze přirozenoprávní povahy. Jejich autoři totiž přes veškerou snahu o národní kodifikaci i nadále vycházeli ze základů položených v antickém Římě. Ačkoli tedy bylo právo vykládáno pozitivně, přirozenoprávní a racionální principy zůstaly v jeho strukturách zachovány. Kogentní výklad norem významných z hlediska veřejného pořádku či dobrých mravů nicméně vylučoval jakákoli odchylná ujednání. Dohody odporující těmto ustanovením byly jednoduše neplatné. Toto bezvýhradné respektování dané doktríny bez možnosti zapojení vlastního uvážení je dnes považováno za překonané, v tehdejších časech však nejspíš v duchu motta „svornost, rovnost, bratrství“ znamenalo záruku právní jistoty, jíž se obyvatelstvu v předrevolučních dobách jednoduše nedostávalo.
Seltenreich (2010) k tomu dodává: „Tím, že je ale určení obsahu zákona (při zřeknutí se jakékoli kritiky) přenecháno zcela zákonodárci, dochází nutně i k praktickému ztotožnění práva s mocí – nejvyšším ideálem práva tak nutně přestává být ‚spravedlnost‘, její místo zaujímá ‚právní jistota‘.“, z čehož dle Seltenreicha pro soudce „dále vyplývá povinnost přidržet se při výkladu „přísných, nahých písmen zákona‘, která v žádném případě nesměji tvůrčím způsobem doplňovat. Tato ‚poslušnost soudce vůči zákonu‘ je vlastně pouze logickým dovozením kultu zákona, který ve společnosti 19. století panoval.“ (SELTENREICH, R.; 2010). Tento striktní přístup povýšil jistotu v právu nad rozum a vlastní uvážení. Právo znamenalo stát a stát znamenal jistotu.
O bezvýhradném příklonu k pozitivněprávnímu výkladu práva se s oblibou hovoří typicky ve spojení s německými nacisty, kteří se řídili dvěma maximami, totiž že „zákon je zákon a že řád je řád“ (SOBEK, T.; 2009). Tímto přístupem měli snadno odmítat jakékoli hlasy volající po morálních hodnotách, neboť morálku právní pozitivisté pojímají jako záležitost od práva zcela oddělenou a na rozdíl od právních naturalistů k ní odmítají přihlížet.
| Pomocí zásad pozitivního práva mohli nacisté zcela legálně obejít ústavu vlastního státu a pod záminkou legislativní nouze zmocnit k zákonotvorné činnosti exekutivu. Pak už byl jen krok k omezení práv vlastních občanů a genocidě, vše zcela legálně. Takový dopad totiž může mít „ochota pozitivismu zaměňovat legalitu s legitimitou“, která státu umožňuje, aby se „legálně zbavoval sebeomezení a přitom se nadále tvářil jako právní stát“ (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). |
Snad právě zkušenosti s nacistickými zvěrstvy druhé světové války vedly významného právního teoretika Gustava Radbrucha k pozdějšímu přehodnocení svého do té doby výhradně pozitivistického přístupu, když ve své práci Zákonné neprávo a nadzákonné právo (1946) uvedl myšlenku, která se později stala známou pod označením Radbruchova formule a významně ovlivnila právnické teoretiky 2. poloviny 20. století.:
| „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, když je obsahově nespravedlivé a neúčelné, to ovšem vyjma případu, kdy rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon jako ‚nesprávné (nepatřičné) právo‘ musí spravedlnosti ustoupit“ (HANUŠ, L.; 2009). |
Podle některých názorů se soudci tímto krokem dokonce smířili s omezením právní jistoty, neboť došlo k narušení právní kontinuity.
Radbruchova formule se v druhé polovině 20. století stala jedním z nejčastěji citovaných výroků právnického světa. Zásadním způsobem ovlivnila pohled justice v ošemetných případech posuzování činů obžalovaných podle dramaticky odlišných zákonů, než jaké platily v době jejich spáchání. Ať už hovoříme o soudních tribunálech v norimberských procesech, které se musely vypořádat s otázkou souzení válečných zločinů, nebo o soudcích nově vzniklé Spolkové republiky Německo, kteří posuzovali akty členů hraniční stráže ve východním Berlíně (tzv. Mauerschützenprozesse, „procesy se střelci na zdi“), nemůžeme význam Radbruchovy formule opomenout. Právě z ní se stal jeden z hlavních opěrných bodů, které soudcům v těchto kauzách umožnily vyloučit zásadu secundum et intra legem a odsoudit vojáky, kteří byli „nuceni vykonávat rozkazy“ (HANUŠ, L. 2009).
Zajímavý je v tomto ohledu názor českého právního teoretika Tomáše Sobka, který zpochybňuje pozitivněprávní povahu práva v nacistickém Německu jako takovou. Uvádí, že mnohem blíže mělo k právu přirozenému, ovšem nebylo přiznáváno každému. Nacistické právo je podle něj „výrazem národní koncepce spravedlnosti (…), opírá se o přirozené právo nacistického společenství“ (SOBEK, T.; 2011). Spravedlnost nacisté zkrátka nechápali podle našich měřítek. Jakkoli to může znít pohoršlivě, nacisté považovali své jednání za zcela spravedlivé, neboť, jak píše Sobek, „jejich ‚spravedlnost‘ byla národně-rasovou spravedlností. Společenství Árijců, jakožto nadřazená (panská) rasa má určitá přirozená práva, např. právo na životní prostor, která mohou ospravedlnit i extrémní praktiky, např. vyhlazovací válku nebo zotročení jiných národů.“(ibid.) Dále Sobek zmiňuje názor nacisty Heinze Hildebrandta, který podle něj tvrdil, že „v německém právu má správnost práva přednost před právní jistotou,“(ibid.) v kontextu výše uvedeného není těžké usoudit, jakým způsobem nacističtí právníci onu „správnost“ práva nalézali a komu nárokovali právní jistotu.
Popření teze o pozitivní povaze nacistického práva Sobek podepírá několika citacemi, přičemž se vychází zejména z práce známého právníka a politika Viktora Knappa. Z jeho knihy Problém nacistické právní filosofie uvádí například výrok, že „nacističtí právníci, stejně jako stalinští, měli dokonce tendenci říkat, že právo se rovná morálce.“ (SOBEK, T.; 2011). S odkazem na Schädlera dokonce uvádí, že „Soudce byl vázán zákonem pouze formálně, zároveň byl podřízen hodnotám národního společenství a vůdcovskému principu. Pokud to národně socialistická ideologie vyžadovala, musel v případě potřeby rozhodnout contra legem“(ibid.). Těmito slovy Sobek přesvědčivě podporuje své odmítnutí nacistického práva coby čistě pozitivistického. Své tvrzení, že právo „pouze“ nebylo přiznáváno každému, pak podkládá dalšími argumenty, přičemž zvláštní důraz klade na potřebu objevit podstatu problému výkladu práva v nacistickém Německu. Sám také nabízí jednu možnost, která ve světle známých dějin druhé světové války nezní vůbec neuvěřitelně: „Vůdcovo mínění se stalo pramenem práva, který měl přednost před právem pozitivním“ (ibid.). Na základě těchto skutečností pak Sobek vyvozuje, že: „nacistická aplikace práva nebyla formalistická, ale naopak hodnotově-teleologická“(ibid.).
Z výše uvedeného vyplývá Sobkovo rezolutní odmítnutí chápání německého nacistického práva jako pozitivního. Radbruchovu formuli označuje za mýtus a tvrdí, že „hlavní příčinou úspěchu velkého vyprávění o údajném pozitivismu nacistických právníků nejspíš bylo to, že fungoval jako jejich morální exkulpace, něco jako společenská úleva. V jeho optice jsou totiž prezentováni jako oběti chybné teorie práva a ne jako rasisté, tedy odporně nemorální lidé.“ (SOBEK, T.; 2011).
Československo se po válce muselo opět vypořádat s problémem právní kontinuity. Bylo nutné vypořádat se s událostmi uplynulých let a zajistit určitým způsobem výkon práva. V neklidné a hektické době si však lidé nepočínali zdaleka tak demokraticky, jak bychom si mohli myslet. Jak uvádí historik Tomáš Bursík (2012), soudy tzv. Třetí Československé republiky například neumožňovaly odvolání proti vyneseným rozsudkům. Vyšetřování tehdy trvalo jen několik málo dní a tehdejší lidové soudy v touze rychle se vypořádat s událostmi uplynulých let dokázaly obžalovaného odsoudit k smrti během dvou hodin.
V právu období komunismu (které dle Bursíka nebylo o tolik krutější, než předchozí Třetí republika) panovala obdobná situace, jako v právu nacistickém. Pod silným ideologickým tlakem bylo právo od roku 1948 vykládáno v zájmu komunistické společnosti a především pak s cílem upevnit moc státu. Přestože demokratická ústava zaručovala řadu práv, nebyla její ustanovení často vůbec v praxi využita a docházelo tak například k diskriminačnímu zacházení s menšinami (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). Zákon na ochranu lidově demokratické republiky, který navazoval na předchozí zákon na ochranu republiky, avšak výrazně zpřísňoval sankce a kromě republiky samotné chránil také její lidově demokratické zřízení, pak nově nastolenému režimu posloužil jako nástroj teroru. Jeho prostřednictvím byl v národu vzbuzován strach vzepřít se a stát si tak vynucoval poslušnost lidu. Na jeho základě bylo vykonáno přes dvě stě rozsudků trestu smrti, desetitisíce lidí pak putovalo do vězení a pracovních táborů. (SOVADINA, J.; 2009).
Zejména pro padesátá a šedesátá léta je typická snaha probudit v lidech budovatelského ducha a pomoci postavit zemi poničenou válečnými událostmi opět na nohy. Tomuto zájmu, který v menší míře prostupoval celou éru socialistického Československa, samozřejmě nesloužilo zdaleka jen umění, v němž jsou stopy minulých úmyslů dobře patrny dodnes. Užito bylo také prostředků legislativních; nejlépe je tento fakt vidět na úpravě socialistických sociálních práv. Ať už se jedná o sféru zaměstnaneckou, zdravotní nebo vzdělávací, platí, že tehdejší sociální práva byla současně povinnostmi. Právo pracovat znamenalo povinnost pracovat. Tento přístup je typický nejen pro socialismus, ale pro totalitární režimy obecně a týkal se také nacistického Německa. (VEČEŘA, M.; 1993).
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
Spravedlnost v právu a právní jistota jako základní požadavek občana v demokratickém státním uspořádání. Dva ze základních principů práva mají k sobě na první pohled velmi blízko a přece se často jen velmi obtížně udržují ve vzájemném souladu. Společným jmenovatelem obou pojmů, které budí dojem určité vzájemnosti, je výraz „hodnota.“ Povaha spravedlnosti a právní jistoty totiž přesahuje rámec právní vědy a sahá až k samotným kořenům naší společnosti, k nejhlubším základům našeho morálního a sociálního cítění, k samotným pramenům poznání života člověka ve společnosti. Není tak pochyby o tom, že tyto hodnoty patří mezi stěžejní prvky každé rozvinuté společnosti a tedy i každého státu, který se odvolává na demokratické zřízení a za nejvyšší princip označuje svrchovanost lidu coby nositele nadstátní moci.1
Z důvodu nesmírné šíře dotčených vědních disciplín se pro potřeby práva oba pojmy vždy doplňují o přívlastek vylučující pochybnost o tom, zda je zrovna myšlena spravedlnost morální, nebo spravedlnost právní; totéž platí o právní jistotě. Odtud také pramení ony obtíže se snahou o docílení souladu mezi oběma pojmy. Ačkoli morálka může v otázce spravedlnosti velet něco jiného, v právu je spravedlnost pojmem zaměřeným daleko specifičtěji: nelze jej aplikovat sám o sobě, nýbrž vždy v souladu s ostatními právními principy a zásadami, tedy i s právní jistotou. Jenže jistota dopřávána jednomu může být druhým snadno pociťována jako nespravedlnost.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že význam obou pojmů, ať už z hlediska jejich hodnotového nebo právně pojmového výkladu, není v dnešní době o nic menší, než jaký byl v dobách archaických, antických všech pozdějších dějin lidstva. Jedná se tedy o pilíře, na jejichž základě jsou vydávány zákony, o něž se soudy při výkladu těchto zákonů opírají.
Cílem každodenní praxe zastupitelů obcí je proto poznat a odlišit charakteristiku obou významných přirozených právních principů a používat jejich odvěké role v rámci aplikace práva a spravedlnosti správně tak jak se od zástupců veřejné správy státu občany očekává, to vše při zohlednění historických souvislostí jejich vývoje a povahy v moderním právním řádu České republiky.
Ke zpracování takového zrcadlení byly zvoleny metody kompilace a historické komparace, jejichž kombinací je možno nejen popsat historii předmětných pojmů v rámci vývoje právního myšlení, ale také porovnat způsob nahlížení na tyto pojmy jak v kontextu určitého historického období, tak v naší současnosti a zároveň popsat proměny chápání principů spravedlnosti a právní jistoty od nejstarších zmínek až po práh 20. století. Současná doba je tedy hledáním nové cesty, ne pomocí dalších cizokrajných virtuálních myšlenkových kompilátů, ale obnovením a oživením starých znalostí tedy kulturního dědictví našich předků ve světle nových okolností.
1 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-19-93>
Právní jistota a spravedlnost jsou jedny ze základních principů práva a snahu o jejich zaručení lze vysledovat již v nejstarších dochovaných politicko - právnických textech. Ze specifických vlastností každého z nich však plyne potřeba značně rozdílných přístupů. Zatímco spravedlnost lze do zákona vštípit vhodnou formulací a snahou o rovný přístup, právní jistotu je potřeba garantovat mechanismy moci. Ani spravedlivé právo neposkytuje jistotu spravedlnosti, pokud na jeho výkon nebude dohlíženo. Prostředky zajištění spravedlnosti se v právu objevovaly od pradávna, jejich povaha však odrážela možnosti dané doby. Zatímco dnes se spravedlnost zjišťuje komplexním vyšetřováním, zjišťováním přímých i nepřímých důkazů a kromě orgánů činných v trestním řízení se celého procesu účastní také řada osob z řad odborníků v oblasti, jíž se vyšetřování týká, aby prostřednictvím znaleckých posudků doložili či naopak vyvrátili možnost, že sporná skutečnost mohla doopravdy nastat, v dobách archaického práva byla situace docela odlišná. Právo se tehdy zjišťovalo jednoduchými, přímými důkazy založenými jednoduše na svědectví. Věhlasný právní historik a emeritní profesor Univerzity Christiana Albrechta v německém Kielu Hans Hattenhauer (1998) uvádí jednoduché příklady: k usvědčení z krádeže krávy třeba stačilo, aby její majitel přistihl jinou osobu, jak ji za sebou vede. Protože tehdejší právo neznalo pojem „nepřímý důkaz“, nezabýval se soudce otázkou, zda daná osoba krávu skutečně odcizila, nebo ji jen našla poté, co kráva sama utekla. Ještě složitější pak bylo dokazování skutků, u nichž jakýkoli přímý důkaz chyběl. Hattenhauer uvádí, jaký byl postup v případě podezření z vraždy dle práva Langobardů: „Je-li tu podezření, že šlechtic odpravil svou ženu, pak stanovíme (následující). Muž se má se svými spolupřísežníky přísahou očistit: Že se na smrti své ženy nepodílel ani on sám ani prostřednictvím poslaného muže. A (tím) je zbaven podezření ze spáchaného zločinu.“(HATTENHAUER, H.; 1998).
Je nasnadě, že stačila-li k očištění od takto závažného činu pouhá přísaha, musela požívat značné důvěry. K tomu bylo nutné zajistit postih v případě lživé přísahy. Z toho důvodu se přísahalo na bohy. Tvrzení stvrzené přísahou se mělo za pravdivé, pokud nebyla případná křivá přísaha stižena božím trestem.
Téma spravedlnosti nevynechal ve svých spisech ani antický filosof Aristoteles. Přestože v souvislost se spravedlností zmiňuje i pojem rovnosti, míní jí toliko rovnost sobě rovných, tedy svobodných a plně svéprávných Řeků (VEČEŘA, M.;1997). S myšlenkou rovnosti všech přišli až stoikové, přesněji jejich pojetí etiky, které v pozdějším období připomínalo pozdější etiku křesťanskou (STÖRIG, H. J.; 2007). Smysl pro rovnost nabyl pro stoiky dokonce takového významu, že jej spolu s dobromyslností považovali za neoddělitelnou součást spravedlnosti (LAERTIOS, D.; 1964). V Etice Nikomachově popisuje Aristoteles spravedlnost jako jednu ze ctností, jejíž podstatou přitom je, že „každý nejen zná, ale zároveň respektuje své místo, které mu náleží ve vesmírném řádu“ (SKŘEJPEK, M.; 2010.) Na základě přiměřenosti takového místa potom Aristoteles rozlišuje dva druhy spravedlnosti: distributivní (geometrickou, podílnou), která rozděluje hodnoty statků podle stejného měřítka, a komutativní (aritmetickou, směsnou), která udržuje rovnovážný stav.
Svůj pohled na spravedlnost představili nezávisle na stoicích též epikurejci, pro které se naopak jednalo o pojem čistě smluvní. Nechápali spravedlnost jako princip, který by měl platit nerozdílně pro každého, nýbrž jako něco, co si mezi sebou musejí strany sjednat. Epikúros ve svých Hlavních myšlenkách uvádí: „Pro všechny živé tvory, kteří nemohli uzavírat smlouvu o tom, že nebudou škodu působit ani ji trpět, nebylo spravedlnosti ani nespravedlnosti; a stejně tak i pro národy, které nemohly nebo nechtěly uzavírat smlouvy o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964) Z tohoto přístupu lze usoudit, že epikurejci chápali pojmy spravedlnost a právní jistota velmi úzce. Bez smlouvy nejen že dotyčný neměl možnost se spravedlnosti domoci, dokonce pro něj ani žádná spravedlnost či nespravedlnost neexistovala. Její existenci zajistila teprve podepsaná smlouva. Zajímavé ovšem je, že smlouva řešila nejen zákaz trpění škody, ale také zákaz jejího působení. Spravedlnost tedy vlastně byla pouze vzájemným závazkem smluvních stran. To je v dobách, kdy pojem právní jistoty byl jen těžko uchopitelný, poměrně chytré řešení. O vyslovené nutnosti spravedlnost podepřít vypovídá další Epikúrovo pravidlo, totiž že: „Nebyla spravedlnost něčím sama o sobě, nýbrž jen jako jakási smlouva, uzavřená ve vzájemných stycích lidí někdy na některých místech o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964)
V období středověku nedoznalo pojetí spravedlnosti či právní jistoty výraznějších změn. Mezi učenci byly stále v živém povědomí tradice Římského práva, k jehož zachování a rozšíření velkou měrou přispěla Východořímská říše (TRETERA, J. R.; 2010). Důraz byl tehdy kladen především na posílení vztahu mezi světskou a církevní mocí, která se nezřídka stávala panovníkovi významnou oporou. Zajištění spravedlnosti pak leželo na bedrech obou těchto stran. Není proto divu, že z řad kléru pocházel též jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků a filosofů středověku, Tomáš Akvinský (ADAMOVÁ, K.; 2010). Ten přirozeně převzal a dále rozvinul Aristotelovo pojetí spravedlnosti, přičemž je doplnil zásadou suum cuique tribuere (dát každému, co mu patří). Tato zásada, převzatá vlastně již od římského politika Catona staršího, se stala ústředním principem učení Akvinského a nakonec i moderního tomismu (VEČEŘA, M.; 1997).
Proměny pojetí práva v 19. století, plynuly zejména z odlišných názorů panujících ve společnosti právních teoretiků na pozitivní a přirozené právo. V nelehkých dobách světových válečných konfliktů a v ještě těžších, které na ně navazovaly, mělo totiž rozdělení práva na pozitivní a přirozené zásadní význam a stávalo se pomyslnou červenou linií táhnoucí se mezi životem a smrtí.
Kult zákona v 19. století aneb pryč s vyššími přirozenými principy!
Pro 19. století je typický odklon od přirozeného pojetí práva ve prospěch pojetí pozitivně-právního, proto také, jak uvádí český právní historik Radim Seltenreich (2010), bývá nazýváno „stoletím pozitivního práva“. O překonání stavu podvojného vnímání práva se rovněž hovoří jako o „výměně kultu práva za kult zákona.“ Tehdejší přístup k přirozenému právu lze doložit například výrokem právního filosofa Karla Bergbohma, který ve své knize Jurispurdenz und Rechtsphilosofie z roku 1892 píše (citováno dle HATTENHAUER, H.; 1998):
| „Jedním slovem, musí se do kořenů vymýtit plevel přirozeného práva, nechť vstupuje v jakékoli formě a převleku, otevřeně nebo stydlivě, a to nemilosrdně. Lidé si mohou pod právem představovat, co chtějí a věřit třeba v nadpozemské právo. Ale ze všeho, co se nazývá jurisprudencí, právní naukou, filozofií práva a činí si nárok na vědeckost, je nutné důrazně odmítnout cokoli, co by mohlo být právem, ale není právem pozitivním.“ |
Zatímco tedy v přirozenoprávním pojetí se právo odvozuje od duchovních principů a má pocházet od Boha, pozitivisté staví do popředí lidský rozum. Kodifikace práva založená na kauzálních popisech se transformuje do podoby obecných norem zákona, který slouží jako jediný zdroj práva. Postoj, kdy je za právo považováno jen to, co je obsahem státem vydaných a tudíž garantovaných norem, snad nejlépe a bohužel i dnes groteskně dokumentuje známý výrok francouzského profesora G. Bugneta: „Neznám občanské právo, vykládám jen občanský zákoník.“!!! (SELTENREICH, R.; 2010)
Pro bezvýhradné upřednostňování pozitivního práva, neboli juspozitivismus, platí, že je kladen zvláštní důraz na právní jistotu a předvídatelnost. Co to znamená, si můžeme ukázat třeba na příkladu soudce. Ten, pokud se necítí striktně vázán psaným právem, totiž dle zastánců pozitivního práva snáze podléhá vnějším vlivům, ale i emocím. Jeho rozhodování pak může být pozitivisty nepředvídatelné, což nutně snižuje právní jistotu. A právě z přísné zákonnosti kodifikace práva plyne posílení právní jistoty, neboť úzce specifikované normy stavějí jasné mantinely, v nichž se osoby mohou pohybovat.
Poněkud paradoxním faktem přitom je, že jak francouzský Code civil des Français (Občanský zákoník Francouzů), tak rakouský Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie (ABGB, tzv. Všeobecný zákoník občanský) byly veskrze přirozenoprávní povahy. Jejich autoři totiž přes veškerou snahu o národní kodifikaci i nadále vycházeli ze základů položených v antickém Římě. Ačkoli tedy bylo právo vykládáno pozitivně, přirozenoprávní a racionální principy zůstaly v jeho strukturách zachovány. Kogentní výklad norem významných z hlediska veřejného pořádku či dobrých mravů nicméně vylučoval jakákoli odchylná ujednání. Dohody odporující těmto ustanovením byly jednoduše neplatné. Toto bezvýhradné respektování dané doktríny bez možnosti zapojení vlastního uvážení je dnes považováno za překonané, v tehdejších časech však nejspíš v duchu motta „svornost, rovnost, bratrství“ znamenalo záruku právní jistoty, jíž se obyvatelstvu v předrevolučních dobách jednoduše nedostávalo.
Seltenreich (2010) k tomu dodává: „Tím, že je ale určení obsahu zákona (při zřeknutí se jakékoli kritiky) přenecháno zcela zákonodárci, dochází nutně i k praktickému ztotožnění práva s mocí – nejvyšším ideálem práva tak nutně přestává být ‚spravedlnost‘, její místo zaujímá ‚právní jistota‘.“, z čehož dle Seltenreicha pro soudce „dále vyplývá povinnost přidržet se při výkladu „přísných, nahých písmen zákona‘, která v žádném případě nesměji tvůrčím způsobem doplňovat. Tato ‚poslušnost soudce vůči zákonu‘ je vlastně pouze logickým dovozením kultu zákona, který ve společnosti 19. století panoval.“ (SELTENREICH, R.; 2010). Tento striktní přístup povýšil jistotu v právu nad rozum a vlastní uvážení. Právo znamenalo stát a stát znamenal jistotu.
O bezvýhradném příklonu k pozitivněprávnímu výkladu práva se s oblibou hovoří typicky ve spojení s německými nacisty, kteří se řídili dvěma maximami, totiž že „zákon je zákon a že řád je řád“ (SOBEK, T.; 2009). Tímto přístupem měli snadno odmítat jakékoli hlasy volající po morálních hodnotách, neboť morálku právní pozitivisté pojímají jako záležitost od práva zcela oddělenou a na rozdíl od právních naturalistů k ní odmítají přihlížet.
| Pomocí zásad pozitivního práva mohli nacisté zcela legálně obejít ústavu vlastního státu a pod záminkou legislativní nouze zmocnit k zákonotvorné činnosti exekutivu. Pak už byl jen krok k omezení práv vlastních občanů a genocidě, vše zcela legálně. Takový dopad totiž může mít „ochota pozitivismu zaměňovat legalitu s legitimitou“, která státu umožňuje, aby se „legálně zbavoval sebeomezení a přitom se nadále tvářil jako právní stát“ (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). |
Snad právě zkušenosti s nacistickými zvěrstvy druhé světové války vedly významného právního teoretika Gustava Radbrucha k pozdějšímu přehodnocení svého do té doby výhradně pozitivistického přístupu, když ve své práci Zákonné neprávo a nadzákonné právo (1946) uvedl myšlenku, která se později stala známou pod označením Radbruchova formule a významně ovlivnila právnické teoretiky 2. poloviny 20. století.:
| „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, když je obsahově nespravedlivé a neúčelné, to ovšem vyjma případu, kdy rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon jako ‚nesprávné (nepatřičné) právo‘ musí spravedlnosti ustoupit“ (HANUŠ, L.; 2009). |
Podle některých názorů se soudci tímto krokem dokonce smířili s omezením právní jistoty, neboť došlo k narušení právní kontinuity.
Radbruchova formule se v druhé polovině 20. století stala jedním z nejčastěji citovaných výroků právnického světa. Zásadním způsobem ovlivnila pohled justice v ošemetných případech posuzování činů obžalovaných podle dramaticky odlišných zákonů, než jaké platily v době jejich spáchání. Ať už hovoříme o soudních tribunálech v norimberských procesech, které se musely vypořádat s otázkou souzení válečných zločinů, nebo o soudcích nově vzniklé Spolkové republiky Německo, kteří posuzovali akty členů hraniční stráže ve východním Berlíně (tzv. Mauerschützenprozesse, „procesy se střelci na zdi“), nemůžeme význam Radbruchovy formule opomenout. Právě z ní se stal jeden z hlavních opěrných bodů, které soudcům v těchto kauzách umožnily vyloučit zásadu secundum et intra legem a odsoudit vojáky, kteří byli „nuceni vykonávat rozkazy“ (HANUŠ, L. 2009).
Zajímavý je v tomto ohledu názor českého právního teoretika Tomáše Sobka, který zpochybňuje pozitivněprávní povahu práva v nacistickém Německu jako takovou. Uvádí, že mnohem blíže mělo k právu přirozenému, ovšem nebylo přiznáváno každému. Nacistické právo je podle něj „výrazem národní koncepce spravedlnosti (…), opírá se o přirozené právo nacistického společenství“ (SOBEK, T.; 2011). Spravedlnost nacisté zkrátka nechápali podle našich měřítek. Jakkoli to může znít pohoršlivě, nacisté považovali své jednání za zcela spravedlivé, neboť, jak píše Sobek, „jejich ‚spravedlnost‘ byla národně-rasovou spravedlností. Společenství Árijců, jakožto nadřazená (panská) rasa má určitá přirozená práva, např. právo na životní prostor, která mohou ospravedlnit i extrémní praktiky, např. vyhlazovací válku nebo zotročení jiných národů.“(ibid.) Dále Sobek zmiňuje názor nacisty Heinze Hildebrandta, který podle něj tvrdil, že „v německém právu má správnost práva přednost před právní jistotou,“(ibid.) v kontextu výše uvedeného není těžké usoudit, jakým způsobem nacističtí právníci onu „správnost“ práva nalézali a komu nárokovali právní jistotu.
Popření teze o pozitivní povaze nacistického práva Sobek podepírá několika citacemi, přičemž se vychází zejména z práce známého právníka a politika Viktora Knappa. Z jeho knihy Problém nacistické právní filosofie uvádí například výrok, že „nacističtí právníci, stejně jako stalinští, měli dokonce tendenci říkat, že právo se rovná morálce.“ (SOBEK, T.; 2011). S odkazem na Schädlera dokonce uvádí, že „Soudce byl vázán zákonem pouze formálně, zároveň byl podřízen hodnotám národního společenství a vůdcovskému principu. Pokud to národně socialistická ideologie vyžadovala, musel v případě potřeby rozhodnout contra legem“(ibid.). Těmito slovy Sobek přesvědčivě podporuje své odmítnutí nacistického práva coby čistě pozitivistického. Své tvrzení, že právo „pouze“ nebylo přiznáváno každému, pak podkládá dalšími argumenty, přičemž zvláštní důraz klade na potřebu objevit podstatu problému výkladu práva v nacistickém Německu. Sám také nabízí jednu možnost, která ve světle známých dějin druhé světové války nezní vůbec neuvěřitelně: „Vůdcovo mínění se stalo pramenem práva, který měl přednost před právem pozitivním“ (ibid.). Na základě těchto skutečností pak Sobek vyvozuje, že: „nacistická aplikace práva nebyla formalistická, ale naopak hodnotově-teleologická“(ibid.).
Z výše uvedeného vyplývá Sobkovo rezolutní odmítnutí chápání německého nacistického práva jako pozitivního. Radbruchovu formuli označuje za mýtus a tvrdí, že „hlavní příčinou úspěchu velkého vyprávění o údajném pozitivismu nacistických právníků nejspíš bylo to, že fungoval jako jejich morální exkulpace, něco jako společenská úleva. V jeho optice jsou totiž prezentováni jako oběti chybné teorie práva a ne jako rasisté, tedy odporně nemorální lidé.“ (SOBEK, T.; 2011).
Československo se po válce muselo opět vypořádat s problémem právní kontinuity. Bylo nutné vypořádat se s událostmi uplynulých let a zajistit určitým způsobem výkon práva. V neklidné a hektické době si však lidé nepočínali zdaleka tak demokraticky, jak bychom si mohli myslet. Jak uvádí historik Tomáš Bursík (2012), soudy tzv. Třetí Československé republiky například neumožňovaly odvolání proti vyneseným rozsudkům. Vyšetřování tehdy trvalo jen několik málo dní a tehdejší lidové soudy v touze rychle se vypořádat s událostmi uplynulých let dokázaly obžalovaného odsoudit k smrti během dvou hodin.
V právu období komunismu (které dle Bursíka nebylo o tolik krutější, než předchozí Třetí republika) panovala obdobná situace, jako v právu nacistickém. Pod silným ideologickým tlakem bylo právo od roku 1948 vykládáno v zájmu komunistické společnosti a především pak s cílem upevnit moc státu. Přestože demokratická ústava zaručovala řadu práv, nebyla její ustanovení často vůbec v praxi využita a docházelo tak například k diskriminačnímu zacházení s menšinami (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). Zákon na ochranu lidově demokratické republiky, který navazoval na předchozí zákon na ochranu republiky, avšak výrazně zpřísňoval sankce a kromě republiky samotné chránil také její lidově demokratické zřízení, pak nově nastolenému režimu posloužil jako nástroj teroru. Jeho prostřednictvím byl v národu vzbuzován strach vzepřít se a stát si tak vynucoval poslušnost lidu. Na jeho základě bylo vykonáno přes dvě stě rozsudků trestu smrti, desetitisíce lidí pak putovalo do vězení a pracovních táborů. (SOVADINA, J.; 2009).
Zejména pro padesátá a šedesátá léta je typická snaha probudit v lidech budovatelského ducha a pomoci postavit zemi poničenou válečnými událostmi opět na nohy. Tomuto zájmu, který v menší míře prostupoval celou éru socialistického Československa, samozřejmě nesloužilo zdaleka jen umění, v němž jsou stopy minulých úmyslů dobře patrny dodnes. Užito bylo také prostředků legislativních; nejlépe je tento fakt vidět na úpravě socialistických sociálních práv. Ať už se jedná o sféru zaměstnaneckou, zdravotní nebo vzdělávací, platí, že tehdejší sociální práva byla současně povinnostmi. Právo pracovat znamenalo povinnost pracovat. Tento přístup je typický nejen pro socialismus, ale pro totalitární režimy obecně a týkal se také nacistického Německa. (VEČEŘA, M.; 1993).
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
Spravedlnost v právu a právní jistota jako základní požadavek občana v demokratickém státním uspořádání. Dva ze základních principů práva mají k sobě na první pohled velmi blízko a přece se často jen velmi obtížně udržují ve vzájemném souladu. Společným jmenovatelem obou pojmů, které budí dojem určité vzájemnosti, je výraz „hodnota.“ Povaha spravedlnosti a právní jistoty totiž přesahuje rámec právní vědy a sahá až k samotným kořenům naší společnosti, k nejhlubším základům našeho morálního a sociálního cítění, k samotným pramenům poznání života člověka ve společnosti. Není tak pochyby o tom, že tyto hodnoty patří mezi stěžejní prvky každé rozvinuté společnosti a tedy i každého státu, který se odvolává na demokratické zřízení a za nejvyšší princip označuje svrchovanost lidu coby nositele nadstátní moci.1
Z důvodu nesmírné šíře dotčených vědních disciplín se pro potřeby práva oba pojmy vždy doplňují o přívlastek vylučující pochybnost o tom, zda je zrovna myšlena spravedlnost morální, nebo spravedlnost právní; totéž platí o právní jistotě. Odtud také pramení ony obtíže se snahou o docílení souladu mezi oběma pojmy. Ačkoli morálka může v otázce spravedlnosti velet něco jiného, v právu je spravedlnost pojmem zaměřeným daleko specifičtěji: nelze jej aplikovat sám o sobě, nýbrž vždy v souladu s ostatními právními principy a zásadami, tedy i s právní jistotou. Jenže jistota dopřávána jednomu může být druhým snadno pociťována jako nespravedlnost.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že význam obou pojmů, ať už z hlediska jejich hodnotového nebo právně pojmového výkladu, není v dnešní době o nic menší, než jaký byl v dobách archaických, antických všech pozdějších dějin lidstva. Jedná se tedy o pilíře, na jejichž základě jsou vydávány zákony, o něž se soudy při výkladu těchto zákonů opírají.
Cílem každodenní praxe zastupitelů obcí je proto poznat a odlišit charakteristiku obou významných přirozených právních principů a používat jejich odvěké role v rámci aplikace práva a spravedlnosti správně tak jak se od zástupců veřejné správy státu občany očekává, to vše při zohlednění historických souvislostí jejich vývoje a povahy v moderním právním řádu České republiky.
Ke zpracování takového zrcadlení byly zvoleny metody kompilace a historické komparace, jejichž kombinací je možno nejen popsat historii předmětných pojmů v rámci vývoje právního myšlení, ale také porovnat způsob nahlížení na tyto pojmy jak v kontextu určitého historického období, tak v naší současnosti a zároveň popsat proměny chápání principů spravedlnosti a právní jistoty od nejstarších zmínek až po práh 20. století. Současná doba je tedy hledáním nové cesty, ne pomocí dalších cizokrajných virtuálních myšlenkových kompilátů, ale obnovením a oživením starých znalostí tedy kulturního dědictví našich předků ve světle nových okolností.
1 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-19-93>
Právní jistota a spravedlnost jsou jedny ze základních principů práva a snahu o jejich zaručení lze vysledovat již v nejstarších dochovaných politicko - právnických textech. Ze specifických vlastností každého z nich však plyne potřeba značně rozdílných přístupů. Zatímco spravedlnost lze do zákona vštípit vhodnou formulací a snahou o rovný přístup, právní jistotu je potřeba garantovat mechanismy moci. Ani spravedlivé právo neposkytuje jistotu spravedlnosti, pokud na jeho výkon nebude dohlíženo. Prostředky zajištění spravedlnosti se v právu objevovaly od pradávna, jejich povaha však odrážela možnosti dané doby. Zatímco dnes se spravedlnost zjišťuje komplexním vyšetřováním, zjišťováním přímých i nepřímých důkazů a kromě orgánů činných v trestním řízení se celého procesu účastní také řada osob z řad odborníků v oblasti, jíž se vyšetřování týká, aby prostřednictvím znaleckých posudků doložili či naopak vyvrátili možnost, že sporná skutečnost mohla doopravdy nastat, v dobách archaického práva byla situace docela odlišná. Právo se tehdy zjišťovalo jednoduchými, přímými důkazy založenými jednoduše na svědectví. Věhlasný právní historik a emeritní profesor Univerzity Christiana Albrechta v německém Kielu Hans Hattenhauer (1998) uvádí jednoduché příklady: k usvědčení z krádeže krávy třeba stačilo, aby její majitel přistihl jinou osobu, jak ji za sebou vede. Protože tehdejší právo neznalo pojem „nepřímý důkaz“, nezabýval se soudce otázkou, zda daná osoba krávu skutečně odcizila, nebo ji jen našla poté, co kráva sama utekla. Ještě složitější pak bylo dokazování skutků, u nichž jakýkoli přímý důkaz chyběl. Hattenhauer uvádí, jaký byl postup v případě podezření z vraždy dle práva Langobardů: „Je-li tu podezření, že šlechtic odpravil svou ženu, pak stanovíme (následující). Muž se má se svými spolupřísežníky přísahou očistit: Že se na smrti své ženy nepodílel ani on sám ani prostřednictvím poslaného muže. A (tím) je zbaven podezření ze spáchaného zločinu.“(HATTENHAUER, H.; 1998).
Je nasnadě, že stačila-li k očištění od takto závažného činu pouhá přísaha, musela požívat značné důvěry. K tomu bylo nutné zajistit postih v případě lživé přísahy. Z toho důvodu se přísahalo na bohy. Tvrzení stvrzené přísahou se mělo za pravdivé, pokud nebyla případná křivá přísaha stižena božím trestem.
Téma spravedlnosti nevynechal ve svých spisech ani antický filosof Aristoteles. Přestože v souvislost se spravedlností zmiňuje i pojem rovnosti, míní jí toliko rovnost sobě rovných, tedy svobodných a plně svéprávných Řeků (VEČEŘA, M.;1997). S myšlenkou rovnosti všech přišli až stoikové, přesněji jejich pojetí etiky, které v pozdějším období připomínalo pozdější etiku křesťanskou (STÖRIG, H. J.; 2007). Smysl pro rovnost nabyl pro stoiky dokonce takového významu, že jej spolu s dobromyslností považovali za neoddělitelnou součást spravedlnosti (LAERTIOS, D.; 1964). V Etice Nikomachově popisuje Aristoteles spravedlnost jako jednu ze ctností, jejíž podstatou přitom je, že „každý nejen zná, ale zároveň respektuje své místo, které mu náleží ve vesmírném řádu“ (SKŘEJPEK, M.; 2010.) Na základě přiměřenosti takového místa potom Aristoteles rozlišuje dva druhy spravedlnosti: distributivní (geometrickou, podílnou), která rozděluje hodnoty statků podle stejného měřítka, a komutativní (aritmetickou, směsnou), která udržuje rovnovážný stav.
Svůj pohled na spravedlnost představili nezávisle na stoicích též epikurejci, pro které se naopak jednalo o pojem čistě smluvní. Nechápali spravedlnost jako princip, který by měl platit nerozdílně pro každého, nýbrž jako něco, co si mezi sebou musejí strany sjednat. Epikúros ve svých Hlavních myšlenkách uvádí: „Pro všechny živé tvory, kteří nemohli uzavírat smlouvu o tom, že nebudou škodu působit ani ji trpět, nebylo spravedlnosti ani nespravedlnosti; a stejně tak i pro národy, které nemohly nebo nechtěly uzavírat smlouvy o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964) Z tohoto přístupu lze usoudit, že epikurejci chápali pojmy spravedlnost a právní jistota velmi úzce. Bez smlouvy nejen že dotyčný neměl možnost se spravedlnosti domoci, dokonce pro něj ani žádná spravedlnost či nespravedlnost neexistovala. Její existenci zajistila teprve podepsaná smlouva. Zajímavé ovšem je, že smlouva řešila nejen zákaz trpění škody, ale také zákaz jejího působení. Spravedlnost tedy vlastně byla pouze vzájemným závazkem smluvních stran. To je v dobách, kdy pojem právní jistoty byl jen těžko uchopitelný, poměrně chytré řešení. O vyslovené nutnosti spravedlnost podepřít vypovídá další Epikúrovo pravidlo, totiž že: „Nebyla spravedlnost něčím sama o sobě, nýbrž jen jako jakási smlouva, uzavřená ve vzájemných stycích lidí někdy na některých místech o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964)
V období středověku nedoznalo pojetí spravedlnosti či právní jistoty výraznějších změn. Mezi učenci byly stále v živém povědomí tradice Římského práva, k jehož zachování a rozšíření velkou měrou přispěla Východořímská říše (TRETERA, J. R.; 2010). Důraz byl tehdy kladen především na posílení vztahu mezi světskou a církevní mocí, která se nezřídka stávala panovníkovi významnou oporou. Zajištění spravedlnosti pak leželo na bedrech obou těchto stran. Není proto divu, že z řad kléru pocházel též jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků a filosofů středověku, Tomáš Akvinský (ADAMOVÁ, K.; 2010). Ten přirozeně převzal a dále rozvinul Aristotelovo pojetí spravedlnosti, přičemž je doplnil zásadou suum cuique tribuere (dát každému, co mu patří). Tato zásada, převzatá vlastně již od římského politika Catona staršího, se stala ústředním principem učení Akvinského a nakonec i moderního tomismu (VEČEŘA, M.; 1997).
Proměny pojetí práva v 19. století, plynuly zejména z odlišných názorů panujících ve společnosti právních teoretiků na pozitivní a přirozené právo. V nelehkých dobách světových válečných konfliktů a v ještě těžších, které na ně navazovaly, mělo totiž rozdělení práva na pozitivní a přirozené zásadní význam a stávalo se pomyslnou červenou linií táhnoucí se mezi životem a smrtí.
Kult zákona v 19. století aneb pryč s vyššími přirozenými principy!
Pro 19. století je typický odklon od přirozeného pojetí práva ve prospěch pojetí pozitivně-právního, proto také, jak uvádí český právní historik Radim Seltenreich (2010), bývá nazýváno „stoletím pozitivního práva“. O překonání stavu podvojného vnímání práva se rovněž hovoří jako o „výměně kultu práva za kult zákona.“ Tehdejší přístup k přirozenému právu lze doložit například výrokem právního filosofa Karla Bergbohma, který ve své knize Jurispurdenz und Rechtsphilosofie z roku 1892 píše (citováno dle HATTENHAUER, H.; 1998):
| „Jedním slovem, musí se do kořenů vymýtit plevel přirozeného práva, nechť vstupuje v jakékoli formě a převleku, otevřeně nebo stydlivě, a to nemilosrdně. Lidé si mohou pod právem představovat, co chtějí a věřit třeba v nadpozemské právo. Ale ze všeho, co se nazývá jurisprudencí, právní naukou, filozofií práva a činí si nárok na vědeckost, je nutné důrazně odmítnout cokoli, co by mohlo být právem, ale není právem pozitivním.“ |
Zatímco tedy v přirozenoprávním pojetí se právo odvozuje od duchovních principů a má pocházet od Boha, pozitivisté staví do popředí lidský rozum. Kodifikace práva založená na kauzálních popisech se transformuje do podoby obecných norem zákona, který slouží jako jediný zdroj práva. Postoj, kdy je za právo považováno jen to, co je obsahem státem vydaných a tudíž garantovaných norem, snad nejlépe a bohužel i dnes groteskně dokumentuje známý výrok francouzského profesora G. Bugneta: „Neznám občanské právo, vykládám jen občanský zákoník.“!!! (SELTENREICH, R.; 2010)
Pro bezvýhradné upřednostňování pozitivního práva, neboli juspozitivismus, platí, že je kladen zvláštní důraz na právní jistotu a předvídatelnost. Co to znamená, si můžeme ukázat třeba na příkladu soudce. Ten, pokud se necítí striktně vázán psaným právem, totiž dle zastánců pozitivního práva snáze podléhá vnějším vlivům, ale i emocím. Jeho rozhodování pak může být pozitivisty nepředvídatelné, což nutně snižuje právní jistotu. A právě z přísné zákonnosti kodifikace práva plyne posílení právní jistoty, neboť úzce specifikované normy stavějí jasné mantinely, v nichž se osoby mohou pohybovat.
Poněkud paradoxním faktem přitom je, že jak francouzský Code civil des Français (Občanský zákoník Francouzů), tak rakouský Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie (ABGB, tzv. Všeobecný zákoník občanský) byly veskrze přirozenoprávní povahy. Jejich autoři totiž přes veškerou snahu o národní kodifikaci i nadále vycházeli ze základů položených v antickém Římě. Ačkoli tedy bylo právo vykládáno pozitivně, přirozenoprávní a racionální principy zůstaly v jeho strukturách zachovány. Kogentní výklad norem významných z hlediska veřejného pořádku či dobrých mravů nicméně vylučoval jakákoli odchylná ujednání. Dohody odporující těmto ustanovením byly jednoduše neplatné. Toto bezvýhradné respektování dané doktríny bez možnosti zapojení vlastního uvážení je dnes považováno za překonané, v tehdejších časech však nejspíš v duchu motta „svornost, rovnost, bratrství“ znamenalo záruku právní jistoty, jíž se obyvatelstvu v předrevolučních dobách jednoduše nedostávalo.
Seltenreich (2010) k tomu dodává: „Tím, že je ale určení obsahu zákona (při zřeknutí se jakékoli kritiky) přenecháno zcela zákonodárci, dochází nutně i k praktickému ztotožnění práva s mocí – nejvyšším ideálem práva tak nutně přestává být ‚spravedlnost‘, její místo zaujímá ‚právní jistota‘.“, z čehož dle Seltenreicha pro soudce „dále vyplývá povinnost přidržet se při výkladu „přísných, nahých písmen zákona‘, která v žádném případě nesměji tvůrčím způsobem doplňovat. Tato ‚poslušnost soudce vůči zákonu‘ je vlastně pouze logickým dovozením kultu zákona, který ve společnosti 19. století panoval.“ (SELTENREICH, R.; 2010). Tento striktní přístup povýšil jistotu v právu nad rozum a vlastní uvážení. Právo znamenalo stát a stát znamenal jistotu.
O bezvýhradném příklonu k pozitivněprávnímu výkladu práva se s oblibou hovoří typicky ve spojení s německými nacisty, kteří se řídili dvěma maximami, totiž že „zákon je zákon a že řád je řád“ (SOBEK, T.; 2009). Tímto přístupem měli snadno odmítat jakékoli hlasy volající po morálních hodnotách, neboť morálku právní pozitivisté pojímají jako záležitost od práva zcela oddělenou a na rozdíl od právních naturalistů k ní odmítají přihlížet.
| Pomocí zásad pozitivního práva mohli nacisté zcela legálně obejít ústavu vlastního státu a pod záminkou legislativní nouze zmocnit k zákonotvorné činnosti exekutivu. Pak už byl jen krok k omezení práv vlastních občanů a genocidě, vše zcela legálně. Takový dopad totiž může mít „ochota pozitivismu zaměňovat legalitu s legitimitou“, která státu umožňuje, aby se „legálně zbavoval sebeomezení a přitom se nadále tvářil jako právní stát“ (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). |
Snad právě zkušenosti s nacistickými zvěrstvy druhé světové války vedly významného právního teoretika Gustava Radbrucha k pozdějšímu přehodnocení svého do té doby výhradně pozitivistického přístupu, když ve své práci Zákonné neprávo a nadzákonné právo (1946) uvedl myšlenku, která se později stala známou pod označením Radbruchova formule a významně ovlivnila právnické teoretiky 2. poloviny 20. století.:
| „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, když je obsahově nespravedlivé a neúčelné, to ovšem vyjma případu, kdy rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon jako ‚nesprávné (nepatřičné) právo‘ musí spravedlnosti ustoupit“ (HANUŠ, L.; 2009). |
Podle některých názorů se soudci tímto krokem dokonce smířili s omezením právní jistoty, neboť došlo k narušení právní kontinuity.
Radbruchova formule se v druhé polovině 20. století stala jedním z nejčastěji citovaných výroků právnického světa. Zásadním způsobem ovlivnila pohled justice v ošemetných případech posuzování činů obžalovaných podle dramaticky odlišných zákonů, než jaké platily v době jejich spáchání. Ať už hovoříme o soudních tribunálech v norimberských procesech, které se musely vypořádat s otázkou souzení válečných zločinů, nebo o soudcích nově vzniklé Spolkové republiky Německo, kteří posuzovali akty členů hraniční stráže ve východním Berlíně (tzv. Mauerschützenprozesse, „procesy se střelci na zdi“), nemůžeme význam Radbruchovy formule opomenout. Právě z ní se stal jeden z hlavních opěrných bodů, které soudcům v těchto kauzách umožnily vyloučit zásadu secundum et intra legem a odsoudit vojáky, kteří byli „nuceni vykonávat rozkazy“ (HANUŠ, L. 2009).
Zajímavý je v tomto ohledu názor českého právního teoretika Tomáše Sobka, který zpochybňuje pozitivněprávní povahu práva v nacistickém Německu jako takovou. Uvádí, že mnohem blíže mělo k právu přirozenému, ovšem nebylo přiznáváno každému. Nacistické právo je podle něj „výrazem národní koncepce spravedlnosti (…), opírá se o přirozené právo nacistického společenství“ (SOBEK, T.; 2011). Spravedlnost nacisté zkrátka nechápali podle našich měřítek. Jakkoli to může znít pohoršlivě, nacisté považovali své jednání za zcela spravedlivé, neboť, jak píše Sobek, „jejich ‚spravedlnost‘ byla národně-rasovou spravedlností. Společenství Árijců, jakožto nadřazená (panská) rasa má určitá přirozená práva, např. právo na životní prostor, která mohou ospravedlnit i extrémní praktiky, např. vyhlazovací válku nebo zotročení jiných národů.“(ibid.) Dále Sobek zmiňuje názor nacisty Heinze Hildebrandta, který podle něj tvrdil, že „v německém právu má správnost práva přednost před právní jistotou,“(ibid.) v kontextu výše uvedeného není těžké usoudit, jakým způsobem nacističtí právníci onu „správnost“ práva nalézali a komu nárokovali právní jistotu.
Popření teze o pozitivní povaze nacistického práva Sobek podepírá několika citacemi, přičemž se vychází zejména z práce známého právníka a politika Viktora Knappa. Z jeho knihy Problém nacistické právní filosofie uvádí například výrok, že „nacističtí právníci, stejně jako stalinští, měli dokonce tendenci říkat, že právo se rovná morálce.“ (SOBEK, T.; 2011). S odkazem na Schädlera dokonce uvádí, že „Soudce byl vázán zákonem pouze formálně, zároveň byl podřízen hodnotám národního společenství a vůdcovskému principu. Pokud to národně socialistická ideologie vyžadovala, musel v případě potřeby rozhodnout contra legem“(ibid.). Těmito slovy Sobek přesvědčivě podporuje své odmítnutí nacistického práva coby čistě pozitivistického. Své tvrzení, že právo „pouze“ nebylo přiznáváno každému, pak podkládá dalšími argumenty, přičemž zvláštní důraz klade na potřebu objevit podstatu problému výkladu práva v nacistickém Německu. Sám také nabízí jednu možnost, která ve světle známých dějin druhé světové války nezní vůbec neuvěřitelně: „Vůdcovo mínění se stalo pramenem práva, který měl přednost před právem pozitivním“ (ibid.). Na základě těchto skutečností pak Sobek vyvozuje, že: „nacistická aplikace práva nebyla formalistická, ale naopak hodnotově-teleologická“(ibid.).
Z výše uvedeného vyplývá Sobkovo rezolutní odmítnutí chápání německého nacistického práva jako pozitivního. Radbruchovu formuli označuje za mýtus a tvrdí, že „hlavní příčinou úspěchu velkého vyprávění o údajném pozitivismu nacistických právníků nejspíš bylo to, že fungoval jako jejich morální exkulpace, něco jako společenská úleva. V jeho optice jsou totiž prezentováni jako oběti chybné teorie práva a ne jako rasisté, tedy odporně nemorální lidé.“ (SOBEK, T.; 2011).
Československo se po válce muselo opět vypořádat s problémem právní kontinuity. Bylo nutné vypořádat se s událostmi uplynulých let a zajistit určitým způsobem výkon práva. V neklidné a hektické době si však lidé nepočínali zdaleka tak demokraticky, jak bychom si mohli myslet. Jak uvádí historik Tomáš Bursík (2012), soudy tzv. Třetí Československé republiky například neumožňovaly odvolání proti vyneseným rozsudkům. Vyšetřování tehdy trvalo jen několik málo dní a tehdejší lidové soudy v touze rychle se vypořádat s událostmi uplynulých let dokázaly obžalovaného odsoudit k smrti během dvou hodin.
V právu období komunismu (které dle Bursíka nebylo o tolik krutější, než předchozí Třetí republika) panovala obdobná situace, jako v právu nacistickém. Pod silným ideologickým tlakem bylo právo od roku 1948 vykládáno v zájmu komunistické společnosti a především pak s cílem upevnit moc státu. Přestože demokratická ústava zaručovala řadu práv, nebyla její ustanovení často vůbec v praxi využita a docházelo tak například k diskriminačnímu zacházení s menšinami (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). Zákon na ochranu lidově demokratické republiky, který navazoval na předchozí zákon na ochranu republiky, avšak výrazně zpřísňoval sankce a kromě republiky samotné chránil také její lidově demokratické zřízení, pak nově nastolenému režimu posloužil jako nástroj teroru. Jeho prostřednictvím byl v národu vzbuzován strach vzepřít se a stát si tak vynucoval poslušnost lidu. Na jeho základě bylo vykonáno přes dvě stě rozsudků trestu smrti, desetitisíce lidí pak putovalo do vězení a pracovních táborů. (SOVADINA, J.; 2009).
Zejména pro padesátá a šedesátá léta je typická snaha probudit v lidech budovatelského ducha a pomoci postavit zemi poničenou válečnými událostmi opět na nohy. Tomuto zájmu, který v menší míře prostupoval celou éru socialistického Československa, samozřejmě nesloužilo zdaleka jen umění, v němž jsou stopy minulých úmyslů dobře patrny dodnes. Užito bylo také prostředků legislativních; nejlépe je tento fakt vidět na úpravě socialistických sociálních práv. Ať už se jedná o sféru zaměstnaneckou, zdravotní nebo vzdělávací, platí, že tehdejší sociální práva byla současně povinnostmi. Právo pracovat znamenalo povinnost pracovat. Tento přístup je typický nejen pro socialismus, ale pro totalitární režimy obecně a týkal se také nacistického Německa. (VEČEŘA, M.; 1993).
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
Spravedlnost v právu a právní jistota jako základní požadavek občana v demokratickém státním uspořádání. Dva ze základních principů práva mají k sobě na první pohled velmi blízko a přece se často jen velmi obtížně udržují ve vzájemném souladu. Společným jmenovatelem obou pojmů, které budí dojem určité vzájemnosti, je výraz „hodnota.“ Povaha spravedlnosti a právní jistoty totiž přesahuje rámec právní vědy a sahá až k samotným kořenům naší společnosti, k nejhlubším základům našeho morálního a sociálního cítění, k samotným pramenům poznání života člověka ve společnosti. Není tak pochyby o tom, že tyto hodnoty patří mezi stěžejní prvky každé rozvinuté společnosti a tedy i každého státu, který se odvolává na demokratické zřízení a za nejvyšší princip označuje svrchovanost lidu coby nositele nadstátní moci.1
Z důvodu nesmírné šíře dotčených vědních disciplín se pro potřeby práva oba pojmy vždy doplňují o přívlastek vylučující pochybnost o tom, zda je zrovna myšlena spravedlnost morální, nebo spravedlnost právní; totéž platí o právní jistotě. Odtud také pramení ony obtíže se snahou o docílení souladu mezi oběma pojmy. Ačkoli morálka může v otázce spravedlnosti velet něco jiného, v právu je spravedlnost pojmem zaměřeným daleko specifičtěji: nelze jej aplikovat sám o sobě, nýbrž vždy v souladu s ostatními právními principy a zásadami, tedy i s právní jistotou. Jenže jistota dopřávána jednomu může být druhým snadno pociťována jako nespravedlnost.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že význam obou pojmů, ať už z hlediska jejich hodnotového nebo právně pojmového výkladu, není v dnešní době o nic menší, než jaký byl v dobách archaických, antických všech pozdějších dějin lidstva. Jedná se tedy o pilíře, na jejichž základě jsou vydávány zákony, o něž se soudy při výkladu těchto zákonů opírají.
Cílem každodenní praxe zastupitelů obcí je proto poznat a odlišit charakteristiku obou významných přirozených právních principů a používat jejich odvěké role v rámci aplikace práva a spravedlnosti správně tak jak se od zástupců veřejné správy státu občany očekává, to vše při zohlednění historických souvislostí jejich vývoje a povahy v moderním právním řádu České republiky.
Ke zpracování takového zrcadlení byly zvoleny metody kompilace a historické komparace, jejichž kombinací je možno nejen popsat historii předmětných pojmů v rámci vývoje právního myšlení, ale také porovnat způsob nahlížení na tyto pojmy jak v kontextu určitého historického období, tak v naší současnosti a zároveň popsat proměny chápání principů spravedlnosti a právní jistoty od nejstarších zmínek až po práh 20. století. Současná doba je tedy hledáním nové cesty, ne pomocí dalších cizokrajných virtuálních myšlenkových kompilátů, ale obnovením a oživením starých znalostí tedy kulturního dědictví našich předků ve světle nových okolností.
1 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-19-93>
Právní jistota a spravedlnost jsou jedny ze základních principů práva a snahu o jejich zaručení lze vysledovat již v nejstarších dochovaných politicko - právnických textech. Ze specifických vlastností každého z nich však plyne potřeba značně rozdílných přístupů. Zatímco spravedlnost lze do zákona vštípit vhodnou formulací a snahou o rovný přístup, právní jistotu je potřeba garantovat mechanismy moci. Ani spravedlivé právo neposkytuje jistotu spravedlnosti, pokud na jeho výkon nebude dohlíženo. Prostředky zajištění spravedlnosti se v právu objevovaly od pradávna, jejich povaha však odrážela možnosti dané doby. Zatímco dnes se spravedlnost zjišťuje komplexním vyšetřováním, zjišťováním přímých i nepřímých důkazů a kromě orgánů činných v trestním řízení se celého procesu účastní také řada osob z řad odborníků v oblasti, jíž se vyšetřování týká, aby prostřednictvím znaleckých posudků doložili či naopak vyvrátili možnost, že sporná skutečnost mohla doopravdy nastat, v dobách archaického práva byla situace docela odlišná. Právo se tehdy zjišťovalo jednoduchými, přímými důkazy založenými jednoduše na svědectví. Věhlasný právní historik a emeritní profesor Univerzity Christiana Albrechta v německém Kielu Hans Hattenhauer (1998) uvádí jednoduché příklady: k usvědčení z krádeže krávy třeba stačilo, aby její majitel přistihl jinou osobu, jak ji za sebou vede. Protože tehdejší právo neznalo pojem „nepřímý důkaz“, nezabýval se soudce otázkou, zda daná osoba krávu skutečně odcizila, nebo ji jen našla poté, co kráva sama utekla. Ještě složitější pak bylo dokazování skutků, u nichž jakýkoli přímý důkaz chyběl. Hattenhauer uvádí, jaký byl postup v případě podezření z vraždy dle práva Langobardů: „Je-li tu podezření, že šlechtic odpravil svou ženu, pak stanovíme (následující). Muž se má se svými spolupřísežníky přísahou očistit: Že se na smrti své ženy nepodílel ani on sám ani prostřednictvím poslaného muže. A (tím) je zbaven podezření ze spáchaného zločinu.“(HATTENHAUER, H.; 1998).
Je nasnadě, že stačila-li k očištění od takto závažného činu pouhá přísaha, musela požívat značné důvěry. K tomu bylo nutné zajistit postih v případě lživé přísahy. Z toho důvodu se přísahalo na bohy. Tvrzení stvrzené přísahou se mělo za pravdivé, pokud nebyla případná křivá přísaha stižena božím trestem.
Téma spravedlnosti nevynechal ve svých spisech ani antický filosof Aristoteles. Přestože v souvislost se spravedlností zmiňuje i pojem rovnosti, míní jí toliko rovnost sobě rovných, tedy svobodných a plně svéprávných Řeků (VEČEŘA, M.;1997). S myšlenkou rovnosti všech přišli až stoikové, přesněji jejich pojetí etiky, které v pozdějším období připomínalo pozdější etiku křesťanskou (STÖRIG, H. J.; 2007). Smysl pro rovnost nabyl pro stoiky dokonce takového významu, že jej spolu s dobromyslností považovali za neoddělitelnou součást spravedlnosti (LAERTIOS, D.; 1964). V Etice Nikomachově popisuje Aristoteles spravedlnost jako jednu ze ctností, jejíž podstatou přitom je, že „každý nejen zná, ale zároveň respektuje své místo, které mu náleží ve vesmírném řádu“ (SKŘEJPEK, M.; 2010.) Na základě přiměřenosti takového místa potom Aristoteles rozlišuje dva druhy spravedlnosti: distributivní (geometrickou, podílnou), která rozděluje hodnoty statků podle stejného měřítka, a komutativní (aritmetickou, směsnou), která udržuje rovnovážný stav.
Svůj pohled na spravedlnost představili nezávisle na stoicích též epikurejci, pro které se naopak jednalo o pojem čistě smluvní. Nechápali spravedlnost jako princip, který by měl platit nerozdílně pro každého, nýbrž jako něco, co si mezi sebou musejí strany sjednat. Epikúros ve svých Hlavních myšlenkách uvádí: „Pro všechny živé tvory, kteří nemohli uzavírat smlouvu o tom, že nebudou škodu působit ani ji trpět, nebylo spravedlnosti ani nespravedlnosti; a stejně tak i pro národy, které nemohly nebo nechtěly uzavírat smlouvy o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964) Z tohoto přístupu lze usoudit, že epikurejci chápali pojmy spravedlnost a právní jistota velmi úzce. Bez smlouvy nejen že dotyčný neměl možnost se spravedlnosti domoci, dokonce pro něj ani žádná spravedlnost či nespravedlnost neexistovala. Její existenci zajistila teprve podepsaná smlouva. Zajímavé ovšem je, že smlouva řešila nejen zákaz trpění škody, ale také zákaz jejího působení. Spravedlnost tedy vlastně byla pouze vzájemným závazkem smluvních stran. To je v dobách, kdy pojem právní jistoty byl jen těžko uchopitelný, poměrně chytré řešení. O vyslovené nutnosti spravedlnost podepřít vypovídá další Epikúrovo pravidlo, totiž že: „Nebyla spravedlnost něčím sama o sobě, nýbrž jen jako jakási smlouva, uzavřená ve vzájemných stycích lidí někdy na některých místech o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964)
V období středověku nedoznalo pojetí spravedlnosti či právní jistoty výraznějších změn. Mezi učenci byly stále v živém povědomí tradice Římského práva, k jehož zachování a rozšíření velkou měrou přispěla Východořímská říše (TRETERA, J. R.; 2010). Důraz byl tehdy kladen především na posílení vztahu mezi světskou a církevní mocí, která se nezřídka stávala panovníkovi významnou oporou. Zajištění spravedlnosti pak leželo na bedrech obou těchto stran. Není proto divu, že z řad kléru pocházel též jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků a filosofů středověku, Tomáš Akvinský (ADAMOVÁ, K.; 2010). Ten přirozeně převzal a dále rozvinul Aristotelovo pojetí spravedlnosti, přičemž je doplnil zásadou suum cuique tribuere (dát každému, co mu patří). Tato zásada, převzatá vlastně již od římského politika Catona staršího, se stala ústředním principem učení Akvinského a nakonec i moderního tomismu (VEČEŘA, M.; 1997).
Proměny pojetí práva v 19. století, plynuly zejména z odlišných názorů panujících ve společnosti právních teoretiků na pozitivní a přirozené právo. V nelehkých dobách světových válečných konfliktů a v ještě těžších, které na ně navazovaly, mělo totiž rozdělení práva na pozitivní a přirozené zásadní význam a stávalo se pomyslnou červenou linií táhnoucí se mezi životem a smrtí.
Kult zákona v 19. století aneb pryč s vyššími přirozenými principy!
Pro 19. století je typický odklon od přirozeného pojetí práva ve prospěch pojetí pozitivně-právního, proto také, jak uvádí český právní historik Radim Seltenreich (2010), bývá nazýváno „stoletím pozitivního práva“. O překonání stavu podvojného vnímání práva se rovněž hovoří jako o „výměně kultu práva za kult zákona.“ Tehdejší přístup k přirozenému právu lze doložit například výrokem právního filosofa Karla Bergbohma, který ve své knize Jurispurdenz und Rechtsphilosofie z roku 1892 píše (citováno dle HATTENHAUER, H.; 1998):
| „Jedním slovem, musí se do kořenů vymýtit plevel přirozeného práva, nechť vstupuje v jakékoli formě a převleku, otevřeně nebo stydlivě, a to nemilosrdně. Lidé si mohou pod právem představovat, co chtějí a věřit třeba v nadpozemské právo. Ale ze všeho, co se nazývá jurisprudencí, právní naukou, filozofií práva a činí si nárok na vědeckost, je nutné důrazně odmítnout cokoli, co by mohlo být právem, ale není právem pozitivním.“ |
Zatímco tedy v přirozenoprávním pojetí se právo odvozuje od duchovních principů a má pocházet od Boha, pozitivisté staví do popředí lidský rozum. Kodifikace práva založená na kauzálních popisech se transformuje do podoby obecných norem zákona, který slouží jako jediný zdroj práva. Postoj, kdy je za právo považováno jen to, co je obsahem státem vydaných a tudíž garantovaných norem, snad nejlépe a bohužel i dnes groteskně dokumentuje známý výrok francouzského profesora G. Bugneta: „Neznám občanské právo, vykládám jen občanský zákoník.“!!! (SELTENREICH, R.; 2010)
Pro bezvýhradné upřednostňování pozitivního práva, neboli juspozitivismus, platí, že je kladen zvláštní důraz na právní jistotu a předvídatelnost. Co to znamená, si můžeme ukázat třeba na příkladu soudce. Ten, pokud se necítí striktně vázán psaným právem, totiž dle zastánců pozitivního práva snáze podléhá vnějším vlivům, ale i emocím. Jeho rozhodování pak může být pozitivisty nepředvídatelné, což nutně snižuje právní jistotu. A právě z přísné zákonnosti kodifikace práva plyne posílení právní jistoty, neboť úzce specifikované normy stavějí jasné mantinely, v nichž se osoby mohou pohybovat.
Poněkud paradoxním faktem přitom je, že jak francouzský Code civil des Français (Občanský zákoník Francouzů), tak rakouský Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie (ABGB, tzv. Všeobecný zákoník občanský) byly veskrze přirozenoprávní povahy. Jejich autoři totiž přes veškerou snahu o národní kodifikaci i nadále vycházeli ze základů položených v antickém Římě. Ačkoli tedy bylo právo vykládáno pozitivně, přirozenoprávní a racionální principy zůstaly v jeho strukturách zachovány. Kogentní výklad norem významných z hlediska veřejného pořádku či dobrých mravů nicméně vylučoval jakákoli odchylná ujednání. Dohody odporující těmto ustanovením byly jednoduše neplatné. Toto bezvýhradné respektování dané doktríny bez možnosti zapojení vlastního uvážení je dnes považováno za překonané, v tehdejších časech však nejspíš v duchu motta „svornost, rovnost, bratrství“ znamenalo záruku právní jistoty, jíž se obyvatelstvu v předrevolučních dobách jednoduše nedostávalo.
Seltenreich (2010) k tomu dodává: „Tím, že je ale určení obsahu zákona (při zřeknutí se jakékoli kritiky) přenecháno zcela zákonodárci, dochází nutně i k praktickému ztotožnění práva s mocí – nejvyšším ideálem práva tak nutně přestává být ‚spravedlnost‘, její místo zaujímá ‚právní jistota‘.“, z čehož dle Seltenreicha pro soudce „dále vyplývá povinnost přidržet se při výkladu „přísných, nahých písmen zákona‘, která v žádném případě nesměji tvůrčím způsobem doplňovat. Tato ‚poslušnost soudce vůči zákonu‘ je vlastně pouze logickým dovozením kultu zákona, který ve společnosti 19. století panoval.“ (SELTENREICH, R.; 2010). Tento striktní přístup povýšil jistotu v právu nad rozum a vlastní uvážení. Právo znamenalo stát a stát znamenal jistotu.
O bezvýhradném příklonu k pozitivněprávnímu výkladu práva se s oblibou hovoří typicky ve spojení s německými nacisty, kteří se řídili dvěma maximami, totiž že „zákon je zákon a že řád je řád“ (SOBEK, T.; 2009). Tímto přístupem měli snadno odmítat jakékoli hlasy volající po morálních hodnotách, neboť morálku právní pozitivisté pojímají jako záležitost od práva zcela oddělenou a na rozdíl od právních naturalistů k ní odmítají přihlížet.
| Pomocí zásad pozitivního práva mohli nacisté zcela legálně obejít ústavu vlastního státu a pod záminkou legislativní nouze zmocnit k zákonotvorné činnosti exekutivu. Pak už byl jen krok k omezení práv vlastních občanů a genocidě, vše zcela legálně. Takový dopad totiž může mít „ochota pozitivismu zaměňovat legalitu s legitimitou“, která státu umožňuje, aby se „legálně zbavoval sebeomezení a přitom se nadále tvářil jako právní stát“ (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). |
Snad právě zkušenosti s nacistickými zvěrstvy druhé světové války vedly významného právního teoretika Gustava Radbrucha k pozdějšímu přehodnocení svého do té doby výhradně pozitivistického přístupu, když ve své práci Zákonné neprávo a nadzákonné právo (1946) uvedl myšlenku, která se později stala známou pod označením Radbruchova formule a významně ovlivnila právnické teoretiky 2. poloviny 20. století.:
| „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, když je obsahově nespravedlivé a neúčelné, to ovšem vyjma případu, kdy rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon jako ‚nesprávné (nepatřičné) právo‘ musí spravedlnosti ustoupit“ (HANUŠ, L.; 2009). |
Podle některých názorů se soudci tímto krokem dokonce smířili s omezením právní jistoty, neboť došlo k narušení právní kontinuity.
Radbruchova formule se v druhé polovině 20. století stala jedním z nejčastěji citovaných výroků právnického světa. Zásadním způsobem ovlivnila pohled justice v ošemetných případech posuzování činů obžalovaných podle dramaticky odlišných zákonů, než jaké platily v době jejich spáchání. Ať už hovoříme o soudních tribunálech v norimberských procesech, které se musely vypořádat s otázkou souzení válečných zločinů, nebo o soudcích nově vzniklé Spolkové republiky Německo, kteří posuzovali akty členů hraniční stráže ve východním Berlíně (tzv. Mauerschützenprozesse, „procesy se střelci na zdi“), nemůžeme význam Radbruchovy formule opomenout. Právě z ní se stal jeden z hlavních opěrných bodů, které soudcům v těchto kauzách umožnily vyloučit zásadu secundum et intra legem a odsoudit vojáky, kteří byli „nuceni vykonávat rozkazy“ (HANUŠ, L. 2009).
Zajímavý je v tomto ohledu názor českého právního teoretika Tomáše Sobka, který zpochybňuje pozitivněprávní povahu práva v nacistickém Německu jako takovou. Uvádí, že mnohem blíže mělo k právu přirozenému, ovšem nebylo přiznáváno každému. Nacistické právo je podle něj „výrazem národní koncepce spravedlnosti (…), opírá se o přirozené právo nacistického společenství“ (SOBEK, T.; 2011). Spravedlnost nacisté zkrátka nechápali podle našich měřítek. Jakkoli to může znít pohoršlivě, nacisté považovali své jednání za zcela spravedlivé, neboť, jak píše Sobek, „jejich ‚spravedlnost‘ byla národně-rasovou spravedlností. Společenství Árijců, jakožto nadřazená (panská) rasa má určitá přirozená práva, např. právo na životní prostor, která mohou ospravedlnit i extrémní praktiky, např. vyhlazovací válku nebo zotročení jiných národů.“(ibid.) Dále Sobek zmiňuje názor nacisty Heinze Hildebrandta, který podle něj tvrdil, že „v německém právu má správnost práva přednost před právní jistotou,“(ibid.) v kontextu výše uvedeného není těžké usoudit, jakým způsobem nacističtí právníci onu „správnost“ práva nalézali a komu nárokovali právní jistotu.
Popření teze o pozitivní povaze nacistického práva Sobek podepírá několika citacemi, přičemž se vychází zejména z práce známého právníka a politika Viktora Knappa. Z jeho knihy Problém nacistické právní filosofie uvádí například výrok, že „nacističtí právníci, stejně jako stalinští, měli dokonce tendenci říkat, že právo se rovná morálce.“ (SOBEK, T.; 2011). S odkazem na Schädlera dokonce uvádí, že „Soudce byl vázán zákonem pouze formálně, zároveň byl podřízen hodnotám národního společenství a vůdcovskému principu. Pokud to národně socialistická ideologie vyžadovala, musel v případě potřeby rozhodnout contra legem“(ibid.). Těmito slovy Sobek přesvědčivě podporuje své odmítnutí nacistického práva coby čistě pozitivistického. Své tvrzení, že právo „pouze“ nebylo přiznáváno každému, pak podkládá dalšími argumenty, přičemž zvláštní důraz klade na potřebu objevit podstatu problému výkladu práva v nacistickém Německu. Sám také nabízí jednu možnost, která ve světle známých dějin druhé světové války nezní vůbec neuvěřitelně: „Vůdcovo mínění se stalo pramenem práva, který měl přednost před právem pozitivním“ (ibid.). Na základě těchto skutečností pak Sobek vyvozuje, že: „nacistická aplikace práva nebyla formalistická, ale naopak hodnotově-teleologická“(ibid.).
Z výše uvedeného vyplývá Sobkovo rezolutní odmítnutí chápání německého nacistického práva jako pozitivního. Radbruchovu formuli označuje za mýtus a tvrdí, že „hlavní příčinou úspěchu velkého vyprávění o údajném pozitivismu nacistických právníků nejspíš bylo to, že fungoval jako jejich morální exkulpace, něco jako společenská úleva. V jeho optice jsou totiž prezentováni jako oběti chybné teorie práva a ne jako rasisté, tedy odporně nemorální lidé.“ (SOBEK, T.; 2011).
Československo se po válce muselo opět vypořádat s problémem právní kontinuity. Bylo nutné vypořádat se s událostmi uplynulých let a zajistit určitým způsobem výkon práva. V neklidné a hektické době si však lidé nepočínali zdaleka tak demokraticky, jak bychom si mohli myslet. Jak uvádí historik Tomáš Bursík (2012), soudy tzv. Třetí Československé republiky například neumožňovaly odvolání proti vyneseným rozsudkům. Vyšetřování tehdy trvalo jen několik málo dní a tehdejší lidové soudy v touze rychle se vypořádat s událostmi uplynulých let dokázaly obžalovaného odsoudit k smrti během dvou hodin.
V právu období komunismu (které dle Bursíka nebylo o tolik krutější, než předchozí Třetí republika) panovala obdobná situace, jako v právu nacistickém. Pod silným ideologickým tlakem bylo právo od roku 1948 vykládáno v zájmu komunistické společnosti a především pak s cílem upevnit moc státu. Přestože demokratická ústava zaručovala řadu práv, nebyla její ustanovení často vůbec v praxi využita a docházelo tak například k diskriminačnímu zacházení s menšinami (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). Zákon na ochranu lidově demokratické republiky, který navazoval na předchozí zákon na ochranu republiky, avšak výrazně zpřísňoval sankce a kromě republiky samotné chránil také její lidově demokratické zřízení, pak nově nastolenému režimu posloužil jako nástroj teroru. Jeho prostřednictvím byl v národu vzbuzován strach vzepřít se a stát si tak vynucoval poslušnost lidu. Na jeho základě bylo vykonáno přes dvě stě rozsudků trestu smrti, desetitisíce lidí pak putovalo do vězení a pracovních táborů. (SOVADINA, J.; 2009).
Zejména pro padesátá a šedesátá léta je typická snaha probudit v lidech budovatelského ducha a pomoci postavit zemi poničenou válečnými událostmi opět na nohy. Tomuto zájmu, který v menší míře prostupoval celou éru socialistického Československa, samozřejmě nesloužilo zdaleka jen umění, v němž jsou stopy minulých úmyslů dobře patrny dodnes. Užito bylo také prostředků legislativních; nejlépe je tento fakt vidět na úpravě socialistických sociálních práv. Ať už se jedná o sféru zaměstnaneckou, zdravotní nebo vzdělávací, platí, že tehdejší sociální práva byla současně povinnostmi. Právo pracovat znamenalo povinnost pracovat. Tento přístup je typický nejen pro socialismus, ale pro totalitární režimy obecně a týkal se také nacistického Německa. (VEČEŘA, M.; 1993).
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
Spravedlnost v právu a právní jistota jako základní požadavek občana v demokratickém státním uspořádání. Dva ze základních principů práva mají k sobě na první pohled velmi blízko a přece se často jen velmi obtížně udržují ve vzájemném souladu. Společným jmenovatelem obou pojmů, které budí dojem určité vzájemnosti, je výraz „hodnota.“ Povaha spravedlnosti a právní jistoty totiž přesahuje rámec právní vědy a sahá až k samotným kořenům naší společnosti, k nejhlubším základům našeho morálního a sociálního cítění, k samotným pramenům poznání života člověka ve společnosti. Není tak pochyby o tom, že tyto hodnoty patří mezi stěžejní prvky každé rozvinuté společnosti a tedy i každého státu, který se odvolává na demokratické zřízení a za nejvyšší princip označuje svrchovanost lidu coby nositele nadstátní moci.1
Z důvodu nesmírné šíře dotčených vědních disciplín se pro potřeby práva oba pojmy vždy doplňují o přívlastek vylučující pochybnost o tom, zda je zrovna myšlena spravedlnost morální, nebo spravedlnost právní; totéž platí o právní jistotě. Odtud také pramení ony obtíže se snahou o docílení souladu mezi oběma pojmy. Ačkoli morálka může v otázce spravedlnosti velet něco jiného, v právu je spravedlnost pojmem zaměřeným daleko specifičtěji: nelze jej aplikovat sám o sobě, nýbrž vždy v souladu s ostatními právními principy a zásadami, tedy i s právní jistotou. Jenže jistota dopřávána jednomu může být druhým snadno pociťována jako nespravedlnost.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že význam obou pojmů, ať už z hlediska jejich hodnotového nebo právně pojmového výkladu, není v dnešní době o nic menší, než jaký byl v dobách archaických, antických všech pozdějších dějin lidstva. Jedná se tedy o pilíře, na jejichž základě jsou vydávány zákony, o něž se soudy při výkladu těchto zákonů opírají.
Cílem každodenní praxe zastupitelů obcí je proto poznat a odlišit charakteristiku obou významných přirozených právních principů a používat jejich odvěké role v rámci aplikace práva a spravedlnosti správně tak jak se od zástupců veřejné správy státu občany očekává, to vše při zohlednění historických souvislostí jejich vývoje a povahy v moderním právním řádu České republiky.
Ke zpracování takového zrcadlení byly zvoleny metody kompilace a historické komparace, jejichž kombinací je možno nejen popsat historii předmětných pojmů v rámci vývoje právního myšlení, ale také porovnat způsob nahlížení na tyto pojmy jak v kontextu určitého historického období, tak v naší současnosti a zároveň popsat proměny chápání principů spravedlnosti a právní jistoty od nejstarších zmínek až po práh 20. století. Současná doba je tedy hledáním nové cesty, ne pomocí dalších cizokrajných virtuálních myšlenkových kompilátů, ale obnovením a oživením starých znalostí tedy kulturního dědictví našich předků ve světle nových okolností.
1 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-19-93>
Právní jistota a spravedlnost jsou jedny ze základních principů práva a snahu o jejich zaručení lze vysledovat již v nejstarších dochovaných politicko - právnických textech. Ze specifických vlastností každého z nich však plyne potřeba značně rozdílných přístupů. Zatímco spravedlnost lze do zákona vštípit vhodnou formulací a snahou o rovný přístup, právní jistotu je potřeba garantovat mechanismy moci. Ani spravedlivé právo neposkytuje jistotu spravedlnosti, pokud na jeho výkon nebude dohlíženo. Prostředky zajištění spravedlnosti se v právu objevovaly od pradávna, jejich povaha však odrážela možnosti dané doby. Zatímco dnes se spravedlnost zjišťuje komplexním vyšetřováním, zjišťováním přímých i nepřímých důkazů a kromě orgánů činných v trestním řízení se celého procesu účastní také řada osob z řad odborníků v oblasti, jíž se vyšetřování týká, aby prostřednictvím znaleckých posudků doložili či naopak vyvrátili možnost, že sporná skutečnost mohla doopravdy nastat, v dobách archaického práva byla situace docela odlišná. Právo se tehdy zjišťovalo jednoduchými, přímými důkazy založenými jednoduše na svědectví. Věhlasný právní historik a emeritní profesor Univerzity Christiana Albrechta v německém Kielu Hans Hattenhauer (1998) uvádí jednoduché příklady: k usvědčení z krádeže krávy třeba stačilo, aby její majitel přistihl jinou osobu, jak ji za sebou vede. Protože tehdejší právo neznalo pojem „nepřímý důkaz“, nezabýval se soudce otázkou, zda daná osoba krávu skutečně odcizila, nebo ji jen našla poté, co kráva sama utekla. Ještě složitější pak bylo dokazování skutků, u nichž jakýkoli přímý důkaz chyběl. Hattenhauer uvádí, jaký byl postup v případě podezření z vraždy dle práva Langobardů: „Je-li tu podezření, že šlechtic odpravil svou ženu, pak stanovíme (následující). Muž se má se svými spolupřísežníky přísahou očistit: Že se na smrti své ženy nepodílel ani on sám ani prostřednictvím poslaného muže. A (tím) je zbaven podezření ze spáchaného zločinu.“(HATTENHAUER, H.; 1998).
Je nasnadě, že stačila-li k očištění od takto závažného činu pouhá přísaha, musela požívat značné důvěry. K tomu bylo nutné zajistit postih v případě lživé přísahy. Z toho důvodu se přísahalo na bohy. Tvrzení stvrzené přísahou se mělo za pravdivé, pokud nebyla případná křivá přísaha stižena božím trestem.
Téma spravedlnosti nevynechal ve svých spisech ani antický filosof Aristoteles. Přestože v souvislost se spravedlností zmiňuje i pojem rovnosti, míní jí toliko rovnost sobě rovných, tedy svobodných a plně svéprávných Řeků (VEČEŘA, M.;1997). S myšlenkou rovnosti všech přišli až stoikové, přesněji jejich pojetí etiky, které v pozdějším období připomínalo pozdější etiku křesťanskou (STÖRIG, H. J.; 2007). Smysl pro rovnost nabyl pro stoiky dokonce takového významu, že jej spolu s dobromyslností považovali za neoddělitelnou součást spravedlnosti (LAERTIOS, D.; 1964). V Etice Nikomachově popisuje Aristoteles spravedlnost jako jednu ze ctností, jejíž podstatou přitom je, že „každý nejen zná, ale zároveň respektuje své místo, které mu náleží ve vesmírném řádu“ (SKŘEJPEK, M.; 2010.) Na základě přiměřenosti takového místa potom Aristoteles rozlišuje dva druhy spravedlnosti: distributivní (geometrickou, podílnou), která rozděluje hodnoty statků podle stejného měřítka, a komutativní (aritmetickou, směsnou), která udržuje rovnovážný stav.
Svůj pohled na spravedlnost představili nezávisle na stoicích též epikurejci, pro které se naopak jednalo o pojem čistě smluvní. Nechápali spravedlnost jako princip, který by měl platit nerozdílně pro každého, nýbrž jako něco, co si mezi sebou musejí strany sjednat. Epikúros ve svých Hlavních myšlenkách uvádí: „Pro všechny živé tvory, kteří nemohli uzavírat smlouvu o tom, že nebudou škodu působit ani ji trpět, nebylo spravedlnosti ani nespravedlnosti; a stejně tak i pro národy, které nemohly nebo nechtěly uzavírat smlouvy o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964) Z tohoto přístupu lze usoudit, že epikurejci chápali pojmy spravedlnost a právní jistota velmi úzce. Bez smlouvy nejen že dotyčný neměl možnost se spravedlnosti domoci, dokonce pro něj ani žádná spravedlnost či nespravedlnost neexistovala. Její existenci zajistila teprve podepsaná smlouva. Zajímavé ovšem je, že smlouva řešila nejen zákaz trpění škody, ale také zákaz jejího působení. Spravedlnost tedy vlastně byla pouze vzájemným závazkem smluvních stran. To je v dobách, kdy pojem právní jistoty byl jen těžko uchopitelný, poměrně chytré řešení. O vyslovené nutnosti spravedlnost podepřít vypovídá další Epikúrovo pravidlo, totiž že: „Nebyla spravedlnost něčím sama o sobě, nýbrž jen jako jakási smlouva, uzavřená ve vzájemných stycích lidí někdy na některých místech o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964)
V období středověku nedoznalo pojetí spravedlnosti či právní jistoty výraznějších změn. Mezi učenci byly stále v živém povědomí tradice Římského práva, k jehož zachování a rozšíření velkou měrou přispěla Východořímská říše (TRETERA, J. R.; 2010). Důraz byl tehdy kladen především na posílení vztahu mezi světskou a církevní mocí, která se nezřídka stávala panovníkovi významnou oporou. Zajištění spravedlnosti pak leželo na bedrech obou těchto stran. Není proto divu, že z řad kléru pocházel též jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků a filosofů středověku, Tomáš Akvinský (ADAMOVÁ, K.; 2010). Ten přirozeně převzal a dále rozvinul Aristotelovo pojetí spravedlnosti, přičemž je doplnil zásadou suum cuique tribuere (dát každému, co mu patří). Tato zásada, převzatá vlastně již od římského politika Catona staršího, se stala ústředním principem učení Akvinského a nakonec i moderního tomismu (VEČEŘA, M.; 1997).
Proměny pojetí práva v 19. století, plynuly zejména z odlišných názorů panujících ve společnosti právních teoretiků na pozitivní a přirozené právo. V nelehkých dobách světových válečných konfliktů a v ještě těžších, které na ně navazovaly, mělo totiž rozdělení práva na pozitivní a přirozené zásadní význam a stávalo se pomyslnou červenou linií táhnoucí se mezi životem a smrtí.
Kult zákona v 19. století aneb pryč s vyššími přirozenými principy!
Pro 19. století je typický odklon od přirozeného pojetí práva ve prospěch pojetí pozitivně-právního, proto také, jak uvádí český právní historik Radim Seltenreich (2010), bývá nazýváno „stoletím pozitivního práva“. O překonání stavu podvojného vnímání práva se rovněž hovoří jako o „výměně kultu práva za kult zákona.“ Tehdejší přístup k přirozenému právu lze doložit například výrokem právního filosofa Karla Bergbohma, který ve své knize Jurispurdenz und Rechtsphilosofie z roku 1892 píše (citováno dle HATTENHAUER, H.; 1998):
| „Jedním slovem, musí se do kořenů vymýtit plevel přirozeného práva, nechť vstupuje v jakékoli formě a převleku, otevřeně nebo stydlivě, a to nemilosrdně. Lidé si mohou pod právem představovat, co chtějí a věřit třeba v nadpozemské právo. Ale ze všeho, co se nazývá jurisprudencí, právní naukou, filozofií práva a činí si nárok na vědeckost, je nutné důrazně odmítnout cokoli, co by mohlo být právem, ale není právem pozitivním.“ |
Zatímco tedy v přirozenoprávním pojetí se právo odvozuje od duchovních principů a má pocházet od Boha, pozitivisté staví do popředí lidský rozum. Kodifikace práva založená na kauzálních popisech se transformuje do podoby obecných norem zákona, který slouží jako jediný zdroj práva. Postoj, kdy je za právo považováno jen to, co je obsahem státem vydaných a tudíž garantovaných norem, snad nejlépe a bohužel i dnes groteskně dokumentuje známý výrok francouzského profesora G. Bugneta: „Neznám občanské právo, vykládám jen občanský zákoník.“!!! (SELTENREICH, R.; 2010)
Pro bezvýhradné upřednostňování pozitivního práva, neboli juspozitivismus, platí, že je kladen zvláštní důraz na právní jistotu a předvídatelnost. Co to znamená, si můžeme ukázat třeba na příkladu soudce. Ten, pokud se necítí striktně vázán psaným právem, totiž dle zastánců pozitivního práva snáze podléhá vnějším vlivům, ale i emocím. Jeho rozhodování pak může být pozitivisty nepředvídatelné, což nutně snižuje právní jistotu. A právě z přísné zákonnosti kodifikace práva plyne posílení právní jistoty, neboť úzce specifikované normy stavějí jasné mantinely, v nichž se osoby mohou pohybovat.
Poněkud paradoxním faktem přitom je, že jak francouzský Code civil des Français (Občanský zákoník Francouzů), tak rakouský Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie (ABGB, tzv. Všeobecný zákoník občanský) byly veskrze přirozenoprávní povahy. Jejich autoři totiž přes veškerou snahu o národní kodifikaci i nadále vycházeli ze základů položených v antickém Římě. Ačkoli tedy bylo právo vykládáno pozitivně, přirozenoprávní a racionální principy zůstaly v jeho strukturách zachovány. Kogentní výklad norem významných z hlediska veřejného pořádku či dobrých mravů nicméně vylučoval jakákoli odchylná ujednání. Dohody odporující těmto ustanovením byly jednoduše neplatné. Toto bezvýhradné respektování dané doktríny bez možnosti zapojení vlastního uvážení je dnes považováno za překonané, v tehdejších časech však nejspíš v duchu motta „svornost, rovnost, bratrství“ znamenalo záruku právní jistoty, jíž se obyvatelstvu v předrevolučních dobách jednoduše nedostávalo.
Seltenreich (2010) k tomu dodává: „Tím, že je ale určení obsahu zákona (při zřeknutí se jakékoli kritiky) přenecháno zcela zákonodárci, dochází nutně i k praktickému ztotožnění práva s mocí – nejvyšším ideálem práva tak nutně přestává být ‚spravedlnost‘, její místo zaujímá ‚právní jistota‘.“, z čehož dle Seltenreicha pro soudce „dále vyplývá povinnost přidržet se při výkladu „přísných, nahých písmen zákona‘, která v žádném případě nesměji tvůrčím způsobem doplňovat. Tato ‚poslušnost soudce vůči zákonu‘ je vlastně pouze logickým dovozením kultu zákona, který ve společnosti 19. století panoval.“ (SELTENREICH, R.; 2010). Tento striktní přístup povýšil jistotu v právu nad rozum a vlastní uvážení. Právo znamenalo stát a stát znamenal jistotu.
O bezvýhradném příklonu k pozitivněprávnímu výkladu práva se s oblibou hovoří typicky ve spojení s německými nacisty, kteří se řídili dvěma maximami, totiž že „zákon je zákon a že řád je řád“ (SOBEK, T.; 2009). Tímto přístupem měli snadno odmítat jakékoli hlasy volající po morálních hodnotách, neboť morálku právní pozitivisté pojímají jako záležitost od práva zcela oddělenou a na rozdíl od právních naturalistů k ní odmítají přihlížet.
| Pomocí zásad pozitivního práva mohli nacisté zcela legálně obejít ústavu vlastního státu a pod záminkou legislativní nouze zmocnit k zákonotvorné činnosti exekutivu. Pak už byl jen krok k omezení práv vlastních občanů a genocidě, vše zcela legálně. Takový dopad totiž může mít „ochota pozitivismu zaměňovat legalitu s legitimitou“, která státu umožňuje, aby se „legálně zbavoval sebeomezení a přitom se nadále tvářil jako právní stát“ (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). |
Snad právě zkušenosti s nacistickými zvěrstvy druhé světové války vedly významného právního teoretika Gustava Radbrucha k pozdějšímu přehodnocení svého do té doby výhradně pozitivistického přístupu, když ve své práci Zákonné neprávo a nadzákonné právo (1946) uvedl myšlenku, která se později stala známou pod označením Radbruchova formule a významně ovlivnila právnické teoretiky 2. poloviny 20. století.:
| „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, když je obsahově nespravedlivé a neúčelné, to ovšem vyjma případu, kdy rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon jako ‚nesprávné (nepatřičné) právo‘ musí spravedlnosti ustoupit“ (HANUŠ, L.; 2009). |
Podle některých názorů se soudci tímto krokem dokonce smířili s omezením právní jistoty, neboť došlo k narušení právní kontinuity.
Radbruchova formule se v druhé polovině 20. století stala jedním z nejčastěji citovaných výroků právnického světa. Zásadním způsobem ovlivnila pohled justice v ošemetných případech posuzování činů obžalovaných podle dramaticky odlišných zákonů, než jaké platily v době jejich spáchání. Ať už hovoříme o soudních tribunálech v norimberských procesech, které se musely vypořádat s otázkou souzení válečných zločinů, nebo o soudcích nově vzniklé Spolkové republiky Německo, kteří posuzovali akty členů hraniční stráže ve východním Berlíně (tzv. Mauerschützenprozesse, „procesy se střelci na zdi“), nemůžeme význam Radbruchovy formule opomenout. Právě z ní se stal jeden z hlavních opěrných bodů, které soudcům v těchto kauzách umožnily vyloučit zásadu secundum et intra legem a odsoudit vojáky, kteří byli „nuceni vykonávat rozkazy“ (HANUŠ, L. 2009).
Zajímavý je v tomto ohledu názor českého právního teoretika Tomáše Sobka, který zpochybňuje pozitivněprávní povahu práva v nacistickém Německu jako takovou. Uvádí, že mnohem blíže mělo k právu přirozenému, ovšem nebylo přiznáváno každému. Nacistické právo je podle něj „výrazem národní koncepce spravedlnosti (…), opírá se o přirozené právo nacistického společenství“ (SOBEK, T.; 2011). Spravedlnost nacisté zkrátka nechápali podle našich měřítek. Jakkoli to může znít pohoršlivě, nacisté považovali své jednání za zcela spravedlivé, neboť, jak píše Sobek, „jejich ‚spravedlnost‘ byla národně-rasovou spravedlností. Společenství Árijců, jakožto nadřazená (panská) rasa má určitá přirozená práva, např. právo na životní prostor, která mohou ospravedlnit i extrémní praktiky, např. vyhlazovací válku nebo zotročení jiných národů.“(ibid.) Dále Sobek zmiňuje názor nacisty Heinze Hildebrandta, který podle něj tvrdil, že „v německém právu má správnost práva přednost před právní jistotou,“(ibid.) v kontextu výše uvedeného není těžké usoudit, jakým způsobem nacističtí právníci onu „správnost“ práva nalézali a komu nárokovali právní jistotu.
Popření teze o pozitivní povaze nacistického práva Sobek podepírá několika citacemi, přičemž se vychází zejména z práce známého právníka a politika Viktora Knappa. Z jeho knihy Problém nacistické právní filosofie uvádí například výrok, že „nacističtí právníci, stejně jako stalinští, měli dokonce tendenci říkat, že právo se rovná morálce.“ (SOBEK, T.; 2011). S odkazem na Schädlera dokonce uvádí, že „Soudce byl vázán zákonem pouze formálně, zároveň byl podřízen hodnotám národního společenství a vůdcovskému principu. Pokud to národně socialistická ideologie vyžadovala, musel v případě potřeby rozhodnout contra legem“(ibid.). Těmito slovy Sobek přesvědčivě podporuje své odmítnutí nacistického práva coby čistě pozitivistického. Své tvrzení, že právo „pouze“ nebylo přiznáváno každému, pak podkládá dalšími argumenty, přičemž zvláštní důraz klade na potřebu objevit podstatu problému výkladu práva v nacistickém Německu. Sám také nabízí jednu možnost, která ve světle známých dějin druhé světové války nezní vůbec neuvěřitelně: „Vůdcovo mínění se stalo pramenem práva, který měl přednost před právem pozitivním“ (ibid.). Na základě těchto skutečností pak Sobek vyvozuje, že: „nacistická aplikace práva nebyla formalistická, ale naopak hodnotově-teleologická“(ibid.).
Z výše uvedeného vyplývá Sobkovo rezolutní odmítnutí chápání německého nacistického práva jako pozitivního. Radbruchovu formuli označuje za mýtus a tvrdí, že „hlavní příčinou úspěchu velkého vyprávění o údajném pozitivismu nacistických právníků nejspíš bylo to, že fungoval jako jejich morální exkulpace, něco jako společenská úleva. V jeho optice jsou totiž prezentováni jako oběti chybné teorie práva a ne jako rasisté, tedy odporně nemorální lidé.“ (SOBEK, T.; 2011).
Československo se po válce muselo opět vypořádat s problémem právní kontinuity. Bylo nutné vypořádat se s událostmi uplynulých let a zajistit určitým způsobem výkon práva. V neklidné a hektické době si však lidé nepočínali zdaleka tak demokraticky, jak bychom si mohli myslet. Jak uvádí historik Tomáš Bursík (2012), soudy tzv. Třetí Československé republiky například neumožňovaly odvolání proti vyneseným rozsudkům. Vyšetřování tehdy trvalo jen několik málo dní a tehdejší lidové soudy v touze rychle se vypořádat s událostmi uplynulých let dokázaly obžalovaného odsoudit k smrti během dvou hodin.
V právu období komunismu (které dle Bursíka nebylo o tolik krutější, než předchozí Třetí republika) panovala obdobná situace, jako v právu nacistickém. Pod silným ideologickým tlakem bylo právo od roku 1948 vykládáno v zájmu komunistické společnosti a především pak s cílem upevnit moc státu. Přestože demokratická ústava zaručovala řadu práv, nebyla její ustanovení často vůbec v praxi využita a docházelo tak například k diskriminačnímu zacházení s menšinami (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). Zákon na ochranu lidově demokratické republiky, který navazoval na předchozí zákon na ochranu republiky, avšak výrazně zpřísňoval sankce a kromě republiky samotné chránil také její lidově demokratické zřízení, pak nově nastolenému režimu posloužil jako nástroj teroru. Jeho prostřednictvím byl v národu vzbuzován strach vzepřít se a stát si tak vynucoval poslušnost lidu. Na jeho základě bylo vykonáno přes dvě stě rozsudků trestu smrti, desetitisíce lidí pak putovalo do vězení a pracovních táborů. (SOVADINA, J.; 2009).
Zejména pro padesátá a šedesátá léta je typická snaha probudit v lidech budovatelského ducha a pomoci postavit zemi poničenou válečnými událostmi opět na nohy. Tomuto zájmu, který v menší míře prostupoval celou éru socialistického Československa, samozřejmě nesloužilo zdaleka jen umění, v němž jsou stopy minulých úmyslů dobře patrny dodnes. Užito bylo také prostředků legislativních; nejlépe je tento fakt vidět na úpravě socialistických sociálních práv. Ať už se jedná o sféru zaměstnaneckou, zdravotní nebo vzdělávací, platí, že tehdejší sociální práva byla současně povinnostmi. Právo pracovat znamenalo povinnost pracovat. Tento přístup je typický nejen pro socialismus, ale pro totalitární režimy obecně a týkal se také nacistického Německa. (VEČEŘA, M.; 1993).
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
Spravedlnost v právu a právní jistota jako základní požadavek občana v demokratickém státním uspořádání. Dva ze základních principů práva mají k sobě na první pohled velmi blízko a přece se často jen velmi obtížně udržují ve vzájemném souladu. Společným jmenovatelem obou pojmů, které budí dojem určité vzájemnosti, je výraz „hodnota.“ Povaha spravedlnosti a právní jistoty totiž přesahuje rámec právní vědy a sahá až k samotným kořenům naší společnosti, k nejhlubším základům našeho morálního a sociálního cítění, k samotným pramenům poznání života člověka ve společnosti. Není tak pochyby o tom, že tyto hodnoty patří mezi stěžejní prvky každé rozvinuté společnosti a tedy i každého státu, který se odvolává na demokratické zřízení a za nejvyšší princip označuje svrchovanost lidu coby nositele nadstátní moci.1
Z důvodu nesmírné šíře dotčených vědních disciplín se pro potřeby práva oba pojmy vždy doplňují o přívlastek vylučující pochybnost o tom, zda je zrovna myšlena spravedlnost morální, nebo spravedlnost právní; totéž platí o právní jistotě. Odtud také pramení ony obtíže se snahou o docílení souladu mezi oběma pojmy. Ačkoli morálka může v otázce spravedlnosti velet něco jiného, v právu je spravedlnost pojmem zaměřeným daleko specifičtěji: nelze jej aplikovat sám o sobě, nýbrž vždy v souladu s ostatními právními principy a zásadami, tedy i s právní jistotou. Jenže jistota dopřávána jednomu může být druhým snadno pociťována jako nespravedlnost.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že význam obou pojmů, ať už z hlediska jejich hodnotového nebo právně pojmového výkladu, není v dnešní době o nic menší, než jaký byl v dobách archaických, antických všech pozdějších dějin lidstva. Jedná se tedy o pilíře, na jejichž základě jsou vydávány zákony, o něž se soudy při výkladu těchto zákonů opírají.
Cílem každodenní praxe zastupitelů obcí je proto poznat a odlišit charakteristiku obou významných přirozených právních principů a používat jejich odvěké role v rámci aplikace práva a spravedlnosti správně tak jak se od zástupců veřejné správy státu občany očekává, to vše při zohlednění historických souvislostí jejich vývoje a povahy v moderním právním řádu České republiky.
Ke zpracování takového zrcadlení byly zvoleny metody kompilace a historické komparace, jejichž kombinací je možno nejen popsat historii předmětných pojmů v rámci vývoje právního myšlení, ale také porovnat způsob nahlížení na tyto pojmy jak v kontextu určitého historického období, tak v naší současnosti a zároveň popsat proměny chápání principů spravedlnosti a právní jistoty od nejstarších zmínek až po práh 20. století. Současná doba je tedy hledáním nové cesty, ne pomocí dalších cizokrajných virtuálních myšlenkových kompilátů, ale obnovením a oživením starých znalostí tedy kulturního dědictví našich předků ve světle nových okolností.
1 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-19-93>
Právní jistota a spravedlnost jsou jedny ze základních principů práva a snahu o jejich zaručení lze vysledovat již v nejstarších dochovaných politicko - právnických textech. Ze specifických vlastností každého z nich však plyne potřeba značně rozdílných přístupů. Zatímco spravedlnost lze do zákona vštípit vhodnou formulací a snahou o rovný přístup, právní jistotu je potřeba garantovat mechanismy moci. Ani spravedlivé právo neposkytuje jistotu spravedlnosti, pokud na jeho výkon nebude dohlíženo. Prostředky zajištění spravedlnosti se v právu objevovaly od pradávna, jejich povaha však odrážela možnosti dané doby. Zatímco dnes se spravedlnost zjišťuje komplexním vyšetřováním, zjišťováním přímých i nepřímých důkazů a kromě orgánů činných v trestním řízení se celého procesu účastní také řada osob z řad odborníků v oblasti, jíž se vyšetřování týká, aby prostřednictvím znaleckých posudků doložili či naopak vyvrátili možnost, že sporná skutečnost mohla doopravdy nastat, v dobách archaického práva byla situace docela odlišná. Právo se tehdy zjišťovalo jednoduchými, přímými důkazy založenými jednoduše na svědectví. Věhlasný právní historik a emeritní profesor Univerzity Christiana Albrechta v německém Kielu Hans Hattenhauer (1998) uvádí jednoduché příklady: k usvědčení z krádeže krávy třeba stačilo, aby její majitel přistihl jinou osobu, jak ji za sebou vede. Protože tehdejší právo neznalo pojem „nepřímý důkaz“, nezabýval se soudce otázkou, zda daná osoba krávu skutečně odcizila, nebo ji jen našla poté, co kráva sama utekla. Ještě složitější pak bylo dokazování skutků, u nichž jakýkoli přímý důkaz chyběl. Hattenhauer uvádí, jaký byl postup v případě podezření z vraždy dle práva Langobardů: „Je-li tu podezření, že šlechtic odpravil svou ženu, pak stanovíme (následující). Muž se má se svými spolupřísežníky přísahou očistit: Že se na smrti své ženy nepodílel ani on sám ani prostřednictvím poslaného muže. A (tím) je zbaven podezření ze spáchaného zločinu.“(HATTENHAUER, H.; 1998).
Je nasnadě, že stačila-li k očištění od takto závažného činu pouhá přísaha, musela požívat značné důvěry. K tomu bylo nutné zajistit postih v případě lživé přísahy. Z toho důvodu se přísahalo na bohy. Tvrzení stvrzené přísahou se mělo za pravdivé, pokud nebyla případná křivá přísaha stižena božím trestem.
Téma spravedlnosti nevynechal ve svých spisech ani antický filosof Aristoteles. Přestože v souvislost se spravedlností zmiňuje i pojem rovnosti, míní jí toliko rovnost sobě rovných, tedy svobodných a plně svéprávných Řeků (VEČEŘA, M.;1997). S myšlenkou rovnosti všech přišli až stoikové, přesněji jejich pojetí etiky, které v pozdějším období připomínalo pozdější etiku křesťanskou (STÖRIG, H. J.; 2007). Smysl pro rovnost nabyl pro stoiky dokonce takového významu, že jej spolu s dobromyslností považovali za neoddělitelnou součást spravedlnosti (LAERTIOS, D.; 1964). V Etice Nikomachově popisuje Aristoteles spravedlnost jako jednu ze ctností, jejíž podstatou přitom je, že „každý nejen zná, ale zároveň respektuje své místo, které mu náleží ve vesmírném řádu“ (SKŘEJPEK, M.; 2010.) Na základě přiměřenosti takového místa potom Aristoteles rozlišuje dva druhy spravedlnosti: distributivní (geometrickou, podílnou), která rozděluje hodnoty statků podle stejného měřítka, a komutativní (aritmetickou, směsnou), která udržuje rovnovážný stav.
Svůj pohled na spravedlnost představili nezávisle na stoicích též epikurejci, pro které se naopak jednalo o pojem čistě smluvní. Nechápali spravedlnost jako princip, který by měl platit nerozdílně pro každého, nýbrž jako něco, co si mezi sebou musejí strany sjednat. Epikúros ve svých Hlavních myšlenkách uvádí: „Pro všechny živé tvory, kteří nemohli uzavírat smlouvu o tom, že nebudou škodu působit ani ji trpět, nebylo spravedlnosti ani nespravedlnosti; a stejně tak i pro národy, které nemohly nebo nechtěly uzavírat smlouvy o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964) Z tohoto přístupu lze usoudit, že epikurejci chápali pojmy spravedlnost a právní jistota velmi úzce. Bez smlouvy nejen že dotyčný neměl možnost se spravedlnosti domoci, dokonce pro něj ani žádná spravedlnost či nespravedlnost neexistovala. Její existenci zajistila teprve podepsaná smlouva. Zajímavé ovšem je, že smlouva řešila nejen zákaz trpění škody, ale také zákaz jejího působení. Spravedlnost tedy vlastně byla pouze vzájemným závazkem smluvních stran. To je v dobách, kdy pojem právní jistoty byl jen těžko uchopitelný, poměrně chytré řešení. O vyslovené nutnosti spravedlnost podepřít vypovídá další Epikúrovo pravidlo, totiž že: „Nebyla spravedlnost něčím sama o sobě, nýbrž jen jako jakási smlouva, uzavřená ve vzájemných stycích lidí někdy na některých místech o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964)
V období středověku nedoznalo pojetí spravedlnosti či právní jistoty výraznějších změn. Mezi učenci byly stále v živém povědomí tradice Římského práva, k jehož zachování a rozšíření velkou měrou přispěla Východořímská říše (TRETERA, J. R.; 2010). Důraz byl tehdy kladen především na posílení vztahu mezi světskou a církevní mocí, která se nezřídka stávala panovníkovi významnou oporou. Zajištění spravedlnosti pak leželo na bedrech obou těchto stran. Není proto divu, že z řad kléru pocházel též jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků a filosofů středověku, Tomáš Akvinský (ADAMOVÁ, K.; 2010). Ten přirozeně převzal a dále rozvinul Aristotelovo pojetí spravedlnosti, přičemž je doplnil zásadou suum cuique tribuere (dát každému, co mu patří). Tato zásada, převzatá vlastně již od římského politika Catona staršího, se stala ústředním principem učení Akvinského a nakonec i moderního tomismu (VEČEŘA, M.; 1997).
Proměny pojetí práva v 19. století, plynuly zejména z odlišných názorů panujících ve společnosti právních teoretiků na pozitivní a přirozené právo. V nelehkých dobách světových válečných konfliktů a v ještě těžších, které na ně navazovaly, mělo totiž rozdělení práva na pozitivní a přirozené zásadní význam a stávalo se pomyslnou červenou linií táhnoucí se mezi životem a smrtí.
Kult zákona v 19. století aneb pryč s vyššími přirozenými principy!
Pro 19. století je typický odklon od přirozeného pojetí práva ve prospěch pojetí pozitivně-právního, proto také, jak uvádí český právní historik Radim Seltenreich (2010), bývá nazýváno „stoletím pozitivního práva“. O překonání stavu podvojného vnímání práva se rovněž hovoří jako o „výměně kultu práva za kult zákona.“ Tehdejší přístup k přirozenému právu lze doložit například výrokem právního filosofa Karla Bergbohma, který ve své knize Jurispurdenz und Rechtsphilosofie z roku 1892 píše (citováno dle HATTENHAUER, H.; 1998):
| „Jedním slovem, musí se do kořenů vymýtit plevel přirozeného práva, nechť vstupuje v jakékoli formě a převleku, otevřeně nebo stydlivě, a to nemilosrdně. Lidé si mohou pod právem představovat, co chtějí a věřit třeba v nadpozemské právo. Ale ze všeho, co se nazývá jurisprudencí, právní naukou, filozofií práva a činí si nárok na vědeckost, je nutné důrazně odmítnout cokoli, co by mohlo být právem, ale není právem pozitivním.“ |
Zatímco tedy v přirozenoprávním pojetí se právo odvozuje od duchovních principů a má pocházet od Boha, pozitivisté staví do popředí lidský rozum. Kodifikace práva založená na kauzálních popisech se transformuje do podoby obecných norem zákona, který slouží jako jediný zdroj práva. Postoj, kdy je za právo považováno jen to, co je obsahem státem vydaných a tudíž garantovaných norem, snad nejlépe a bohužel i dnes groteskně dokumentuje známý výrok francouzského profesora G. Bugneta: „Neznám občanské právo, vykládám jen občanský zákoník.“!!! (SELTENREICH, R.; 2010)
Pro bezvýhradné upřednostňování pozitivního práva, neboli juspozitivismus, platí, že je kladen zvláštní důraz na právní jistotu a předvídatelnost. Co to znamená, si můžeme ukázat třeba na příkladu soudce. Ten, pokud se necítí striktně vázán psaným právem, totiž dle zastánců pozitivního práva snáze podléhá vnějším vlivům, ale i emocím. Jeho rozhodování pak může být pozitivisty nepředvídatelné, což nutně snižuje právní jistotu. A právě z přísné zákonnosti kodifikace práva plyne posílení právní jistoty, neboť úzce specifikované normy stavějí jasné mantinely, v nichž se osoby mohou pohybovat.
Poněkud paradoxním faktem přitom je, že jak francouzský Code civil des Français (Občanský zákoník Francouzů), tak rakouský Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie (ABGB, tzv. Všeobecný zákoník občanský) byly veskrze přirozenoprávní povahy. Jejich autoři totiž přes veškerou snahu o národní kodifikaci i nadále vycházeli ze základů položených v antickém Římě. Ačkoli tedy bylo právo vykládáno pozitivně, přirozenoprávní a racionální principy zůstaly v jeho strukturách zachovány. Kogentní výklad norem významných z hlediska veřejného pořádku či dobrých mravů nicméně vylučoval jakákoli odchylná ujednání. Dohody odporující těmto ustanovením byly jednoduše neplatné. Toto bezvýhradné respektování dané doktríny bez možnosti zapojení vlastního uvážení je dnes považováno za překonané, v tehdejších časech však nejspíš v duchu motta „svornost, rovnost, bratrství“ znamenalo záruku právní jistoty, jíž se obyvatelstvu v předrevolučních dobách jednoduše nedostávalo.
Seltenreich (2010) k tomu dodává: „Tím, že je ale určení obsahu zákona (při zřeknutí se jakékoli kritiky) přenecháno zcela zákonodárci, dochází nutně i k praktickému ztotožnění práva s mocí – nejvyšším ideálem práva tak nutně přestává být ‚spravedlnost‘, její místo zaujímá ‚právní jistota‘.“, z čehož dle Seltenreicha pro soudce „dále vyplývá povinnost přidržet se při výkladu „přísných, nahých písmen zákona‘, která v žádném případě nesměji tvůrčím způsobem doplňovat. Tato ‚poslušnost soudce vůči zákonu‘ je vlastně pouze logickým dovozením kultu zákona, který ve společnosti 19. století panoval.“ (SELTENREICH, R.; 2010). Tento striktní přístup povýšil jistotu v právu nad rozum a vlastní uvážení. Právo znamenalo stát a stát znamenal jistotu.
O bezvýhradném příklonu k pozitivněprávnímu výkladu práva se s oblibou hovoří typicky ve spojení s německými nacisty, kteří se řídili dvěma maximami, totiž že „zákon je zákon a že řád je řád“ (SOBEK, T.; 2009). Tímto přístupem měli snadno odmítat jakékoli hlasy volající po morálních hodnotách, neboť morálku právní pozitivisté pojímají jako záležitost od práva zcela oddělenou a na rozdíl od právních naturalistů k ní odmítají přihlížet.
| Pomocí zásad pozitivního práva mohli nacisté zcela legálně obejít ústavu vlastního státu a pod záminkou legislativní nouze zmocnit k zákonotvorné činnosti exekutivu. Pak už byl jen krok k omezení práv vlastních občanů a genocidě, vše zcela legálně. Takový dopad totiž může mít „ochota pozitivismu zaměňovat legalitu s legitimitou“, která státu umožňuje, aby se „legálně zbavoval sebeomezení a přitom se nadále tvářil jako právní stát“ (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). |
Snad právě zkušenosti s nacistickými zvěrstvy druhé světové války vedly významného právního teoretika Gustava Radbrucha k pozdějšímu přehodnocení svého do té doby výhradně pozitivistického přístupu, když ve své práci Zákonné neprávo a nadzákonné právo (1946) uvedl myšlenku, která se později stala známou pod označením Radbruchova formule a významně ovlivnila právnické teoretiky 2. poloviny 20. století.:
| „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, když je obsahově nespravedlivé a neúčelné, to ovšem vyjma případu, kdy rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon jako ‚nesprávné (nepatřičné) právo‘ musí spravedlnosti ustoupit“ (HANUŠ, L.; 2009). |
Podle některých názorů se soudci tímto krokem dokonce smířili s omezením právní jistoty, neboť došlo k narušení právní kontinuity.
Radbruchova formule se v druhé polovině 20. století stala jedním z nejčastěji citovaných výroků právnického světa. Zásadním způsobem ovlivnila pohled justice v ošemetných případech posuzování činů obžalovaných podle dramaticky odlišných zákonů, než jaké platily v době jejich spáchání. Ať už hovoříme o soudních tribunálech v norimberských procesech, které se musely vypořádat s otázkou souzení válečných zločinů, nebo o soudcích nově vzniklé Spolkové republiky Německo, kteří posuzovali akty členů hraniční stráže ve východním Berlíně (tzv. Mauerschützenprozesse, „procesy se střelci na zdi“), nemůžeme význam Radbruchovy formule opomenout. Právě z ní se stal jeden z hlavních opěrných bodů, které soudcům v těchto kauzách umožnily vyloučit zásadu secundum et intra legem a odsoudit vojáky, kteří byli „nuceni vykonávat rozkazy“ (HANUŠ, L. 2009).
Zajímavý je v tomto ohledu názor českého právního teoretika Tomáše Sobka, který zpochybňuje pozitivněprávní povahu práva v nacistickém Německu jako takovou. Uvádí, že mnohem blíže mělo k právu přirozenému, ovšem nebylo přiznáváno každému. Nacistické právo je podle něj „výrazem národní koncepce spravedlnosti (…), opírá se o přirozené právo nacistického společenství“ (SOBEK, T.; 2011). Spravedlnost nacisté zkrátka nechápali podle našich měřítek. Jakkoli to může znít pohoršlivě, nacisté považovali své jednání za zcela spravedlivé, neboť, jak píše Sobek, „jejich ‚spravedlnost‘ byla národně-rasovou spravedlností. Společenství Árijců, jakožto nadřazená (panská) rasa má určitá přirozená práva, např. právo na životní prostor, která mohou ospravedlnit i extrémní praktiky, např. vyhlazovací válku nebo zotročení jiných národů.“(ibid.) Dále Sobek zmiňuje názor nacisty Heinze Hildebrandta, který podle něj tvrdil, že „v německém právu má správnost práva přednost před právní jistotou,“(ibid.) v kontextu výše uvedeného není těžké usoudit, jakým způsobem nacističtí právníci onu „správnost“ práva nalézali a komu nárokovali právní jistotu.
Popření teze o pozitivní povaze nacistického práva Sobek podepírá několika citacemi, přičemž se vychází zejména z práce známého právníka a politika Viktora Knappa. Z jeho knihy Problém nacistické právní filosofie uvádí například výrok, že „nacističtí právníci, stejně jako stalinští, měli dokonce tendenci říkat, že právo se rovná morálce.“ (SOBEK, T.; 2011). S odkazem na Schädlera dokonce uvádí, že „Soudce byl vázán zákonem pouze formálně, zároveň byl podřízen hodnotám národního společenství a vůdcovskému principu. Pokud to národně socialistická ideologie vyžadovala, musel v případě potřeby rozhodnout contra legem“(ibid.). Těmito slovy Sobek přesvědčivě podporuje své odmítnutí nacistického práva coby čistě pozitivistického. Své tvrzení, že právo „pouze“ nebylo přiznáváno každému, pak podkládá dalšími argumenty, přičemž zvláštní důraz klade na potřebu objevit podstatu problému výkladu práva v nacistickém Německu. Sám také nabízí jednu možnost, která ve světle známých dějin druhé světové války nezní vůbec neuvěřitelně: „Vůdcovo mínění se stalo pramenem práva, který měl přednost před právem pozitivním“ (ibid.). Na základě těchto skutečností pak Sobek vyvozuje, že: „nacistická aplikace práva nebyla formalistická, ale naopak hodnotově-teleologická“(ibid.).
Z výše uvedeného vyplývá Sobkovo rezolutní odmítnutí chápání německého nacistického práva jako pozitivního. Radbruchovu formuli označuje za mýtus a tvrdí, že „hlavní příčinou úspěchu velkého vyprávění o údajném pozitivismu nacistických právníků nejspíš bylo to, že fungoval jako jejich morální exkulpace, něco jako společenská úleva. V jeho optice jsou totiž prezentováni jako oběti chybné teorie práva a ne jako rasisté, tedy odporně nemorální lidé.“ (SOBEK, T.; 2011).
Československo se po válce muselo opět vypořádat s problémem právní kontinuity. Bylo nutné vypořádat se s událostmi uplynulých let a zajistit určitým způsobem výkon práva. V neklidné a hektické době si však lidé nepočínali zdaleka tak demokraticky, jak bychom si mohli myslet. Jak uvádí historik Tomáš Bursík (2012), soudy tzv. Třetí Československé republiky například neumožňovaly odvolání proti vyneseným rozsudkům. Vyšetřování tehdy trvalo jen několik málo dní a tehdejší lidové soudy v touze rychle se vypořádat s událostmi uplynulých let dokázaly obžalovaného odsoudit k smrti během dvou hodin.
V právu období komunismu (které dle Bursíka nebylo o tolik krutější, než předchozí Třetí republika) panovala obdobná situace, jako v právu nacistickém. Pod silným ideologickým tlakem bylo právo od roku 1948 vykládáno v zájmu komunistické společnosti a především pak s cílem upevnit moc státu. Přestože demokratická ústava zaručovala řadu práv, nebyla její ustanovení často vůbec v praxi využita a docházelo tak například k diskriminačnímu zacházení s menšinami (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). Zákon na ochranu lidově demokratické republiky, který navazoval na předchozí zákon na ochranu republiky, avšak výrazně zpřísňoval sankce a kromě republiky samotné chránil také její lidově demokratické zřízení, pak nově nastolenému režimu posloužil jako nástroj teroru. Jeho prostřednictvím byl v národu vzbuzován strach vzepřít se a stát si tak vynucoval poslušnost lidu. Na jeho základě bylo vykonáno přes dvě stě rozsudků trestu smrti, desetitisíce lidí pak putovalo do vězení a pracovních táborů. (SOVADINA, J.; 2009).
Zejména pro padesátá a šedesátá léta je typická snaha probudit v lidech budovatelského ducha a pomoci postavit zemi poničenou válečnými událostmi opět na nohy. Tomuto zájmu, který v menší míře prostupoval celou éru socialistického Československa, samozřejmě nesloužilo zdaleka jen umění, v němž jsou stopy minulých úmyslů dobře patrny dodnes. Užito bylo také prostředků legislativních; nejlépe je tento fakt vidět na úpravě socialistických sociálních práv. Ať už se jedná o sféru zaměstnaneckou, zdravotní nebo vzdělávací, platí, že tehdejší sociální práva byla současně povinnostmi. Právo pracovat znamenalo povinnost pracovat. Tento přístup je typický nejen pro socialismus, ale pro totalitární režimy obecně a týkal se také nacistického Německa. (VEČEŘA, M.; 1993).
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
Spravedlnost v právu a právní jistota jako základní požadavek občana v demokratickém státním uspořádání. Dva ze základních principů práva mají k sobě na první pohled velmi blízko a přece se často jen velmi obtížně udržují ve vzájemném souladu. Společným jmenovatelem obou pojmů, které budí dojem určité vzájemnosti, je výraz „hodnota.“ Povaha spravedlnosti a právní jistoty totiž přesahuje rámec právní vědy a sahá až k samotným kořenům naší společnosti, k nejhlubším základům našeho morálního a sociálního cítění, k samotným pramenům poznání života člověka ve společnosti. Není tak pochyby o tom, že tyto hodnoty patří mezi stěžejní prvky každé rozvinuté společnosti a tedy i každého státu, který se odvolává na demokratické zřízení a za nejvyšší princip označuje svrchovanost lidu coby nositele nadstátní moci.1
Z důvodu nesmírné šíře dotčených vědních disciplín se pro potřeby práva oba pojmy vždy doplňují o přívlastek vylučující pochybnost o tom, zda je zrovna myšlena spravedlnost morální, nebo spravedlnost právní; totéž platí o právní jistotě. Odtud také pramení ony obtíže se snahou o docílení souladu mezi oběma pojmy. Ačkoli morálka může v otázce spravedlnosti velet něco jiného, v právu je spravedlnost pojmem zaměřeným daleko specifičtěji: nelze jej aplikovat sám o sobě, nýbrž vždy v souladu s ostatními právními principy a zásadami, tedy i s právní jistotou. Jenže jistota dopřávána jednomu může být druhým snadno pociťována jako nespravedlnost.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že význam obou pojmů, ať už z hlediska jejich hodnotového nebo právně pojmového výkladu, není v dnešní době o nic menší, než jaký byl v dobách archaických, antických všech pozdějších dějin lidstva. Jedná se tedy o pilíře, na jejichž základě jsou vydávány zákony, o něž se soudy při výkladu těchto zákonů opírají.
Cílem každodenní praxe zastupitelů obcí je proto poznat a odlišit charakteristiku obou významných přirozených právních principů a používat jejich odvěké role v rámci aplikace práva a spravedlnosti správně tak jak se od zástupců veřejné správy státu občany očekává, to vše při zohlednění historických souvislostí jejich vývoje a povahy v moderním právním řádu České republiky.
Ke zpracování takového zrcadlení byly zvoleny metody kompilace a historické komparace, jejichž kombinací je možno nejen popsat historii předmětných pojmů v rámci vývoje právního myšlení, ale také porovnat způsob nahlížení na tyto pojmy jak v kontextu určitého historického období, tak v naší současnosti a zároveň popsat proměny chápání principů spravedlnosti a právní jistoty od nejstarších zmínek až po práh 20. století. Současná doba je tedy hledáním nové cesty, ne pomocí dalších cizokrajných virtuálních myšlenkových kompilátů, ale obnovením a oživením starých znalostí tedy kulturního dědictví našich předků ve světle nových okolností.
1 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-19-93>
Právní jistota a spravedlnost jsou jedny ze základních principů práva a snahu o jejich zaručení lze vysledovat již v nejstarších dochovaných politicko - právnických textech. Ze specifických vlastností každého z nich však plyne potřeba značně rozdílných přístupů. Zatímco spravedlnost lze do zákona vštípit vhodnou formulací a snahou o rovný přístup, právní jistotu je potřeba garantovat mechanismy moci. Ani spravedlivé právo neposkytuje jistotu spravedlnosti, pokud na jeho výkon nebude dohlíženo. Prostředky zajištění spravedlnosti se v právu objevovaly od pradávna, jejich povaha však odrážela možnosti dané doby. Zatímco dnes se spravedlnost zjišťuje komplexním vyšetřováním, zjišťováním přímých i nepřímých důkazů a kromě orgánů činných v trestním řízení se celého procesu účastní také řada osob z řad odborníků v oblasti, jíž se vyšetřování týká, aby prostřednictvím znaleckých posudků doložili či naopak vyvrátili možnost, že sporná skutečnost mohla doopravdy nastat, v dobách archaického práva byla situace docela odlišná. Právo se tehdy zjišťovalo jednoduchými, přímými důkazy založenými jednoduše na svědectví. Věhlasný právní historik a emeritní profesor Univerzity Christiana Albrechta v německém Kielu Hans Hattenhauer (1998) uvádí jednoduché příklady: k usvědčení z krádeže krávy třeba stačilo, aby její majitel přistihl jinou osobu, jak ji za sebou vede. Protože tehdejší právo neznalo pojem „nepřímý důkaz“, nezabýval se soudce otázkou, zda daná osoba krávu skutečně odcizila, nebo ji jen našla poté, co kráva sama utekla. Ještě složitější pak bylo dokazování skutků, u nichž jakýkoli přímý důkaz chyběl. Hattenhauer uvádí, jaký byl postup v případě podezření z vraždy dle práva Langobardů: „Je-li tu podezření, že šlechtic odpravil svou ženu, pak stanovíme (následující). Muž se má se svými spolupřísežníky přísahou očistit: Že se na smrti své ženy nepodílel ani on sám ani prostřednictvím poslaného muže. A (tím) je zbaven podezření ze spáchaného zločinu.“(HATTENHAUER, H.; 1998).
Je nasnadě, že stačila-li k očištění od takto závažného činu pouhá přísaha, musela požívat značné důvěry. K tomu bylo nutné zajistit postih v případě lživé přísahy. Z toho důvodu se přísahalo na bohy. Tvrzení stvrzené přísahou se mělo za pravdivé, pokud nebyla případná křivá přísaha stižena božím trestem.
Téma spravedlnosti nevynechal ve svých spisech ani antický filosof Aristoteles. Přestože v souvislost se spravedlností zmiňuje i pojem rovnosti, míní jí toliko rovnost sobě rovných, tedy svobodných a plně svéprávných Řeků (VEČEŘA, M.;1997). S myšlenkou rovnosti všech přišli až stoikové, přesněji jejich pojetí etiky, které v pozdějším období připomínalo pozdější etiku křesťanskou (STÖRIG, H. J.; 2007). Smysl pro rovnost nabyl pro stoiky dokonce takového významu, že jej spolu s dobromyslností považovali za neoddělitelnou součást spravedlnosti (LAERTIOS, D.; 1964). V Etice Nikomachově popisuje Aristoteles spravedlnost jako jednu ze ctností, jejíž podstatou přitom je, že „každý nejen zná, ale zároveň respektuje své místo, které mu náleží ve vesmírném řádu“ (SKŘEJPEK, M.; 2010.) Na základě přiměřenosti takového místa potom Aristoteles rozlišuje dva druhy spravedlnosti: distributivní (geometrickou, podílnou), která rozděluje hodnoty statků podle stejného měřítka, a komutativní (aritmetickou, směsnou), která udržuje rovnovážný stav.
Svůj pohled na spravedlnost představili nezávisle na stoicích též epikurejci, pro které se naopak jednalo o pojem čistě smluvní. Nechápali spravedlnost jako princip, který by měl platit nerozdílně pro každého, nýbrž jako něco, co si mezi sebou musejí strany sjednat. Epikúros ve svých Hlavních myšlenkách uvádí: „Pro všechny živé tvory, kteří nemohli uzavírat smlouvu o tom, že nebudou škodu působit ani ji trpět, nebylo spravedlnosti ani nespravedlnosti; a stejně tak i pro národy, které nemohly nebo nechtěly uzavírat smlouvy o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964) Z tohoto přístupu lze usoudit, že epikurejci chápali pojmy spravedlnost a právní jistota velmi úzce. Bez smlouvy nejen že dotyčný neměl možnost se spravedlnosti domoci, dokonce pro něj ani žádná spravedlnost či nespravedlnost neexistovala. Její existenci zajistila teprve podepsaná smlouva. Zajímavé ovšem je, že smlouva řešila nejen zákaz trpění škody, ale také zákaz jejího působení. Spravedlnost tedy vlastně byla pouze vzájemným závazkem smluvních stran. To je v dobách, kdy pojem právní jistoty byl jen těžko uchopitelný, poměrně chytré řešení. O vyslovené nutnosti spravedlnost podepřít vypovídá další Epikúrovo pravidlo, totiž že: „Nebyla spravedlnost něčím sama o sobě, nýbrž jen jako jakási smlouva, uzavřená ve vzájemných stycích lidí někdy na některých místech o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964)
V období středověku nedoznalo pojetí spravedlnosti či právní jistoty výraznějších změn. Mezi učenci byly stále v živém povědomí tradice Římského práva, k jehož zachování a rozšíření velkou měrou přispěla Východořímská říše (TRETERA, J. R.; 2010). Důraz byl tehdy kladen především na posílení vztahu mezi světskou a církevní mocí, která se nezřídka stávala panovníkovi významnou oporou. Zajištění spravedlnosti pak leželo na bedrech obou těchto stran. Není proto divu, že z řad kléru pocházel též jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků a filosofů středověku, Tomáš Akvinský (ADAMOVÁ, K.; 2010). Ten přirozeně převzal a dále rozvinul Aristotelovo pojetí spravedlnosti, přičemž je doplnil zásadou suum cuique tribuere (dát každému, co mu patří). Tato zásada, převzatá vlastně již od římského politika Catona staršího, se stala ústředním principem učení Akvinského a nakonec i moderního tomismu (VEČEŘA, M.; 1997).
Proměny pojetí práva v 19. století, plynuly zejména z odlišných názorů panujících ve společnosti právních teoretiků na pozitivní a přirozené právo. V nelehkých dobách světových válečných konfliktů a v ještě těžších, které na ně navazovaly, mělo totiž rozdělení práva na pozitivní a přirozené zásadní význam a stávalo se pomyslnou červenou linií táhnoucí se mezi životem a smrtí.
Kult zákona v 19. století aneb pryč s vyššími přirozenými principy!
Pro 19. století je typický odklon od přirozeného pojetí práva ve prospěch pojetí pozitivně-právního, proto také, jak uvádí český právní historik Radim Seltenreich (2010), bývá nazýváno „stoletím pozitivního práva“. O překonání stavu podvojného vnímání práva se rovněž hovoří jako o „výměně kultu práva za kult zákona.“ Tehdejší přístup k přirozenému právu lze doložit například výrokem právního filosofa Karla Bergbohma, který ve své knize Jurispurdenz und Rechtsphilosofie z roku 1892 píše (citováno dle HATTENHAUER, H.; 1998):
| „Jedním slovem, musí se do kořenů vymýtit plevel přirozeného práva, nechť vstupuje v jakékoli formě a převleku, otevřeně nebo stydlivě, a to nemilosrdně. Lidé si mohou pod právem představovat, co chtějí a věřit třeba v nadpozemské právo. Ale ze všeho, co se nazývá jurisprudencí, právní naukou, filozofií práva a činí si nárok na vědeckost, je nutné důrazně odmítnout cokoli, co by mohlo být právem, ale není právem pozitivním.“ |
Zatímco tedy v přirozenoprávním pojetí se právo odvozuje od duchovních principů a má pocházet od Boha, pozitivisté staví do popředí lidský rozum. Kodifikace práva založená na kauzálních popisech se transformuje do podoby obecných norem zákona, který slouží jako jediný zdroj práva. Postoj, kdy je za právo považováno jen to, co je obsahem státem vydaných a tudíž garantovaných norem, snad nejlépe a bohužel i dnes groteskně dokumentuje známý výrok francouzského profesora G. Bugneta: „Neznám občanské právo, vykládám jen občanský zákoník.“!!! (SELTENREICH, R.; 2010)
Pro bezvýhradné upřednostňování pozitivního práva, neboli juspozitivismus, platí, že je kladen zvláštní důraz na právní jistotu a předvídatelnost. Co to znamená, si můžeme ukázat třeba na příkladu soudce. Ten, pokud se necítí striktně vázán psaným právem, totiž dle zastánců pozitivního práva snáze podléhá vnějším vlivům, ale i emocím. Jeho rozhodování pak může být pozitivisty nepředvídatelné, což nutně snižuje právní jistotu. A právě z přísné zákonnosti kodifikace práva plyne posílení právní jistoty, neboť úzce specifikované normy stavějí jasné mantinely, v nichž se osoby mohou pohybovat.
Poněkud paradoxním faktem přitom je, že jak francouzský Code civil des Français (Občanský zákoník Francouzů), tak rakouský Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie (ABGB, tzv. Všeobecný zákoník občanský) byly veskrze přirozenoprávní povahy. Jejich autoři totiž přes veškerou snahu o národní kodifikaci i nadále vycházeli ze základů položených v antickém Římě. Ačkoli tedy bylo právo vykládáno pozitivně, přirozenoprávní a racionální principy zůstaly v jeho strukturách zachovány. Kogentní výklad norem významných z hlediska veřejného pořádku či dobrých mravů nicméně vylučoval jakákoli odchylná ujednání. Dohody odporující těmto ustanovením byly jednoduše neplatné. Toto bezvýhradné respektování dané doktríny bez možnosti zapojení vlastního uvážení je dnes považováno za překonané, v tehdejších časech však nejspíš v duchu motta „svornost, rovnost, bratrství“ znamenalo záruku právní jistoty, jíž se obyvatelstvu v předrevolučních dobách jednoduše nedostávalo.
Seltenreich (2010) k tomu dodává: „Tím, že je ale určení obsahu zákona (při zřeknutí se jakékoli kritiky) přenecháno zcela zákonodárci, dochází nutně i k praktickému ztotožnění práva s mocí – nejvyšším ideálem práva tak nutně přestává být ‚spravedlnost‘, její místo zaujímá ‚právní jistota‘.“, z čehož dle Seltenreicha pro soudce „dále vyplývá povinnost přidržet se při výkladu „přísných, nahých písmen zákona‘, která v žádném případě nesměji tvůrčím způsobem doplňovat. Tato ‚poslušnost soudce vůči zákonu‘ je vlastně pouze logickým dovozením kultu zákona, který ve společnosti 19. století panoval.“ (SELTENREICH, R.; 2010). Tento striktní přístup povýšil jistotu v právu nad rozum a vlastní uvážení. Právo znamenalo stát a stát znamenal jistotu.
O bezvýhradném příklonu k pozitivněprávnímu výkladu práva se s oblibou hovoří typicky ve spojení s německými nacisty, kteří se řídili dvěma maximami, totiž že „zákon je zákon a že řád je řád“ (SOBEK, T.; 2009). Tímto přístupem měli snadno odmítat jakékoli hlasy volající po morálních hodnotách, neboť morálku právní pozitivisté pojímají jako záležitost od práva zcela oddělenou a na rozdíl od právních naturalistů k ní odmítají přihlížet.
| Pomocí zásad pozitivního práva mohli nacisté zcela legálně obejít ústavu vlastního státu a pod záminkou legislativní nouze zmocnit k zákonotvorné činnosti exekutivu. Pak už byl jen krok k omezení práv vlastních občanů a genocidě, vše zcela legálně. Takový dopad totiž může mít „ochota pozitivismu zaměňovat legalitu s legitimitou“, která státu umožňuje, aby se „legálně zbavoval sebeomezení a přitom se nadále tvářil jako právní stát“ (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). |
Snad právě zkušenosti s nacistickými zvěrstvy druhé světové války vedly významného právního teoretika Gustava Radbrucha k pozdějšímu přehodnocení svého do té doby výhradně pozitivistického přístupu, když ve své práci Zákonné neprávo a nadzákonné právo (1946) uvedl myšlenku, která se později stala známou pod označením Radbruchova formule a významně ovlivnila právnické teoretiky 2. poloviny 20. století.:
| „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, když je obsahově nespravedlivé a neúčelné, to ovšem vyjma případu, kdy rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon jako ‚nesprávné (nepatřičné) právo‘ musí spravedlnosti ustoupit“ (HANUŠ, L.; 2009). |
Podle některých názorů se soudci tímto krokem dokonce smířili s omezením právní jistoty, neboť došlo k narušení právní kontinuity.
Radbruchova formule se v druhé polovině 20. století stala jedním z nejčastěji citovaných výroků právnického světa. Zásadním způsobem ovlivnila pohled justice v ošemetných případech posuzování činů obžalovaných podle dramaticky odlišných zákonů, než jaké platily v době jejich spáchání. Ať už hovoříme o soudních tribunálech v norimberských procesech, které se musely vypořádat s otázkou souzení válečných zločinů, nebo o soudcích nově vzniklé Spolkové republiky Německo, kteří posuzovali akty členů hraniční stráže ve východním Berlíně (tzv. Mauerschützenprozesse, „procesy se střelci na zdi“), nemůžeme význam Radbruchovy formule opomenout. Právě z ní se stal jeden z hlavních opěrných bodů, které soudcům v těchto kauzách umožnily vyloučit zásadu secundum et intra legem a odsoudit vojáky, kteří byli „nuceni vykonávat rozkazy“ (HANUŠ, L. 2009).
Zajímavý je v tomto ohledu názor českého právního teoretika Tomáše Sobka, který zpochybňuje pozitivněprávní povahu práva v nacistickém Německu jako takovou. Uvádí, že mnohem blíže mělo k právu přirozenému, ovšem nebylo přiznáváno každému. Nacistické právo je podle něj „výrazem národní koncepce spravedlnosti (…), opírá se o přirozené právo nacistického společenství“ (SOBEK, T.; 2011). Spravedlnost nacisté zkrátka nechápali podle našich měřítek. Jakkoli to může znít pohoršlivě, nacisté považovali své jednání za zcela spravedlivé, neboť, jak píše Sobek, „jejich ‚spravedlnost‘ byla národně-rasovou spravedlností. Společenství Árijců, jakožto nadřazená (panská) rasa má určitá přirozená práva, např. právo na životní prostor, která mohou ospravedlnit i extrémní praktiky, např. vyhlazovací válku nebo zotročení jiných národů.“(ibid.) Dále Sobek zmiňuje názor nacisty Heinze Hildebrandta, který podle něj tvrdil, že „v německém právu má správnost práva přednost před právní jistotou,“(ibid.) v kontextu výše uvedeného není těžké usoudit, jakým způsobem nacističtí právníci onu „správnost“ práva nalézali a komu nárokovali právní jistotu.
Popření teze o pozitivní povaze nacistického práva Sobek podepírá několika citacemi, přičemž se vychází zejména z práce známého právníka a politika Viktora Knappa. Z jeho knihy Problém nacistické právní filosofie uvádí například výrok, že „nacističtí právníci, stejně jako stalinští, měli dokonce tendenci říkat, že právo se rovná morálce.“ (SOBEK, T.; 2011). S odkazem na Schädlera dokonce uvádí, že „Soudce byl vázán zákonem pouze formálně, zároveň byl podřízen hodnotám národního společenství a vůdcovskému principu. Pokud to národně socialistická ideologie vyžadovala, musel v případě potřeby rozhodnout contra legem“(ibid.). Těmito slovy Sobek přesvědčivě podporuje své odmítnutí nacistického práva coby čistě pozitivistického. Své tvrzení, že právo „pouze“ nebylo přiznáváno každému, pak podkládá dalšími argumenty, přičemž zvláštní důraz klade na potřebu objevit podstatu problému výkladu práva v nacistickém Německu. Sám také nabízí jednu možnost, která ve světle známých dějin druhé světové války nezní vůbec neuvěřitelně: „Vůdcovo mínění se stalo pramenem práva, který měl přednost před právem pozitivním“ (ibid.). Na základě těchto skutečností pak Sobek vyvozuje, že: „nacistická aplikace práva nebyla formalistická, ale naopak hodnotově-teleologická“(ibid.).
Z výše uvedeného vyplývá Sobkovo rezolutní odmítnutí chápání německého nacistického práva jako pozitivního. Radbruchovu formuli označuje za mýtus a tvrdí, že „hlavní příčinou úspěchu velkého vyprávění o údajném pozitivismu nacistických právníků nejspíš bylo to, že fungoval jako jejich morální exkulpace, něco jako společenská úleva. V jeho optice jsou totiž prezentováni jako oběti chybné teorie práva a ne jako rasisté, tedy odporně nemorální lidé.“ (SOBEK, T.; 2011).
Československo se po válce muselo opět vypořádat s problémem právní kontinuity. Bylo nutné vypořádat se s událostmi uplynulých let a zajistit určitým způsobem výkon práva. V neklidné a hektické době si však lidé nepočínali zdaleka tak demokraticky, jak bychom si mohli myslet. Jak uvádí historik Tomáš Bursík (2012), soudy tzv. Třetí Československé republiky například neumožňovaly odvolání proti vyneseným rozsudkům. Vyšetřování tehdy trvalo jen několik málo dní a tehdejší lidové soudy v touze rychle se vypořádat s událostmi uplynulých let dokázaly obžalovaného odsoudit k smrti během dvou hodin.
V právu období komunismu (které dle Bursíka nebylo o tolik krutější, než předchozí Třetí republika) panovala obdobná situace, jako v právu nacistickém. Pod silným ideologickým tlakem bylo právo od roku 1948 vykládáno v zájmu komunistické společnosti a především pak s cílem upevnit moc státu. Přestože demokratická ústava zaručovala řadu práv, nebyla její ustanovení často vůbec v praxi využita a docházelo tak například k diskriminačnímu zacházení s menšinami (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). Zákon na ochranu lidově demokratické republiky, který navazoval na předchozí zákon na ochranu republiky, avšak výrazně zpřísňoval sankce a kromě republiky samotné chránil také její lidově demokratické zřízení, pak nově nastolenému režimu posloužil jako nástroj teroru. Jeho prostřednictvím byl v národu vzbuzován strach vzepřít se a stát si tak vynucoval poslušnost lidu. Na jeho základě bylo vykonáno přes dvě stě rozsudků trestu smrti, desetitisíce lidí pak putovalo do vězení a pracovních táborů. (SOVADINA, J.; 2009).
Zejména pro padesátá a šedesátá léta je typická snaha probudit v lidech budovatelského ducha a pomoci postavit zemi poničenou válečnými událostmi opět na nohy. Tomuto zájmu, který v menší míře prostupoval celou éru socialistického Československa, samozřejmě nesloužilo zdaleka jen umění, v němž jsou stopy minulých úmyslů dobře patrny dodnes. Užito bylo také prostředků legislativních; nejlépe je tento fakt vidět na úpravě socialistických sociálních práv. Ať už se jedná o sféru zaměstnaneckou, zdravotní nebo vzdělávací, platí, že tehdejší sociální práva byla současně povinnostmi. Právo pracovat znamenalo povinnost pracovat. Tento přístup je typický nejen pro socialismus, ale pro totalitární režimy obecně a týkal se také nacistického Německa. (VEČEŘA, M.; 1993).
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
Spravedlnost v právu a právní jistota jako základní požadavek občana v demokratickém státním uspořádání. Dva ze základních principů práva mají k sobě na první pohled velmi blízko a přece se často jen velmi obtížně udržují ve vzájemném souladu. Společným jmenovatelem obou pojmů, které budí dojem určité vzájemnosti, je výraz „hodnota.“ Povaha spravedlnosti a právní jistoty totiž přesahuje rámec právní vědy a sahá až k samotným kořenům naší společnosti, k nejhlubším základům našeho morálního a sociálního cítění, k samotným pramenům poznání života člověka ve společnosti. Není tak pochyby o tom, že tyto hodnoty patří mezi stěžejní prvky každé rozvinuté společnosti a tedy i každého státu, který se odvolává na demokratické zřízení a za nejvyšší princip označuje svrchovanost lidu coby nositele nadstátní moci.1
Z důvodu nesmírné šíře dotčených vědních disciplín se pro potřeby práva oba pojmy vždy doplňují o přívlastek vylučující pochybnost o tom, zda je zrovna myšlena spravedlnost morální, nebo spravedlnost právní; totéž platí o právní jistotě. Odtud také pramení ony obtíže se snahou o docílení souladu mezi oběma pojmy. Ačkoli morálka může v otázce spravedlnosti velet něco jiného, v právu je spravedlnost pojmem zaměřeným daleko specifičtěji: nelze jej aplikovat sám o sobě, nýbrž vždy v souladu s ostatními právními principy a zásadami, tedy i s právní jistotou. Jenže jistota dopřávána jednomu může být druhým snadno pociťována jako nespravedlnost.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že význam obou pojmů, ať už z hlediska jejich hodnotového nebo právně pojmového výkladu, není v dnešní době o nic menší, než jaký byl v dobách archaických, antických všech pozdějších dějin lidstva. Jedná se tedy o pilíře, na jejichž základě jsou vydávány zákony, o něž se soudy při výkladu těchto zákonů opírají.
Cílem každodenní praxe zastupitelů obcí je proto poznat a odlišit charakteristiku obou významných přirozených právních principů a používat jejich odvěké role v rámci aplikace práva a spravedlnosti správně tak jak se od zástupců veřejné správy státu občany očekává, to vše při zohlednění historických souvislostí jejich vývoje a povahy v moderním právním řádu České republiky.
Ke zpracování takového zrcadlení byly zvoleny metody kompilace a historické komparace, jejichž kombinací je možno nejen popsat historii předmětných pojmů v rámci vývoje právního myšlení, ale také porovnat způsob nahlížení na tyto pojmy jak v kontextu určitého historického období, tak v naší současnosti a zároveň popsat proměny chápání principů spravedlnosti a právní jistoty od nejstarších zmínek až po práh 20. století. Současná doba je tedy hledáním nové cesty, ne pomocí dalších cizokrajných virtuálních myšlenkových kompilátů, ale obnovením a oživením starých znalostí tedy kulturního dědictví našich předků ve světle nových okolností.
1 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-19-93>
Právní jistota a spravedlnost jsou jedny ze základních principů práva a snahu o jejich zaručení lze vysledovat již v nejstarších dochovaných politicko - právnických textech. Ze specifických vlastností každého z nich však plyne potřeba značně rozdílných přístupů. Zatímco spravedlnost lze do zákona vštípit vhodnou formulací a snahou o rovný přístup, právní jistotu je potřeba garantovat mechanismy moci. Ani spravedlivé právo neposkytuje jistotu spravedlnosti, pokud na jeho výkon nebude dohlíženo. Prostředky zajištění spravedlnosti se v právu objevovaly od pradávna, jejich povaha však odrážela možnosti dané doby. Zatímco dnes se spravedlnost zjišťuje komplexním vyšetřováním, zjišťováním přímých i nepřímých důkazů a kromě orgánů činných v trestním řízení se celého procesu účastní také řada osob z řad odborníků v oblasti, jíž se vyšetřování týká, aby prostřednictvím znaleckých posudků doložili či naopak vyvrátili možnost, že sporná skutečnost mohla doopravdy nastat, v dobách archaického práva byla situace docela odlišná. Právo se tehdy zjišťovalo jednoduchými, přímými důkazy založenými jednoduše na svědectví. Věhlasný právní historik a emeritní profesor Univerzity Christiana Albrechta v německém Kielu Hans Hattenhauer (1998) uvádí jednoduché příklady: k usvědčení z krádeže krávy třeba stačilo, aby její majitel přistihl jinou osobu, jak ji za sebou vede. Protože tehdejší právo neznalo pojem „nepřímý důkaz“, nezabýval se soudce otázkou, zda daná osoba krávu skutečně odcizila, nebo ji jen našla poté, co kráva sama utekla. Ještě složitější pak bylo dokazování skutků, u nichž jakýkoli přímý důkaz chyběl. Hattenhauer uvádí, jaký byl postup v případě podezření z vraždy dle práva Langobardů: „Je-li tu podezření, že šlechtic odpravil svou ženu, pak stanovíme (následující). Muž se má se svými spolupřísežníky přísahou očistit: Že se na smrti své ženy nepodílel ani on sám ani prostřednictvím poslaného muže. A (tím) je zbaven podezření ze spáchaného zločinu.“(HATTENHAUER, H.; 1998).
Je nasnadě, že stačila-li k očištění od takto závažného činu pouhá přísaha, musela požívat značné důvěry. K tomu bylo nutné zajistit postih v případě lživé přísahy. Z toho důvodu se přísahalo na bohy. Tvrzení stvrzené přísahou se mělo za pravdivé, pokud nebyla případná křivá přísaha stižena božím trestem.
Téma spravedlnosti nevynechal ve svých spisech ani antický filosof Aristoteles. Přestože v souvislost se spravedlností zmiňuje i pojem rovnosti, míní jí toliko rovnost sobě rovných, tedy svobodných a plně svéprávných Řeků (VEČEŘA, M.;1997). S myšlenkou rovnosti všech přišli až stoikové, přesněji jejich pojetí etiky, které v pozdějším období připomínalo pozdější etiku křesťanskou (STÖRIG, H. J.; 2007). Smysl pro rovnost nabyl pro stoiky dokonce takového významu, že jej spolu s dobromyslností považovali za neoddělitelnou součást spravedlnosti (LAERTIOS, D.; 1964). V Etice Nikomachově popisuje Aristoteles spravedlnost jako jednu ze ctností, jejíž podstatou přitom je, že „každý nejen zná, ale zároveň respektuje své místo, které mu náleží ve vesmírném řádu“ (SKŘEJPEK, M.; 2010.) Na základě přiměřenosti takového místa potom Aristoteles rozlišuje dva druhy spravedlnosti: distributivní (geometrickou, podílnou), která rozděluje hodnoty statků podle stejného měřítka, a komutativní (aritmetickou, směsnou), která udržuje rovnovážný stav.
Svůj pohled na spravedlnost představili nezávisle na stoicích též epikurejci, pro které se naopak jednalo o pojem čistě smluvní. Nechápali spravedlnost jako princip, který by měl platit nerozdílně pro každého, nýbrž jako něco, co si mezi sebou musejí strany sjednat. Epikúros ve svých Hlavních myšlenkách uvádí: „Pro všechny živé tvory, kteří nemohli uzavírat smlouvu o tom, že nebudou škodu působit ani ji trpět, nebylo spravedlnosti ani nespravedlnosti; a stejně tak i pro národy, které nemohly nebo nechtěly uzavírat smlouvy o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964) Z tohoto přístupu lze usoudit, že epikurejci chápali pojmy spravedlnost a právní jistota velmi úzce. Bez smlouvy nejen že dotyčný neměl možnost se spravedlnosti domoci, dokonce pro něj ani žádná spravedlnost či nespravedlnost neexistovala. Její existenci zajistila teprve podepsaná smlouva. Zajímavé ovšem je, že smlouva řešila nejen zákaz trpění škody, ale také zákaz jejího působení. Spravedlnost tedy vlastně byla pouze vzájemným závazkem smluvních stran. To je v dobách, kdy pojem právní jistoty byl jen těžko uchopitelný, poměrně chytré řešení. O vyslovené nutnosti spravedlnost podepřít vypovídá další Epikúrovo pravidlo, totiž že: „Nebyla spravedlnost něčím sama o sobě, nýbrž jen jako jakási smlouva, uzavřená ve vzájemných stycích lidí někdy na některých místech o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964)
V období středověku nedoznalo pojetí spravedlnosti či právní jistoty výraznějších změn. Mezi učenci byly stále v živém povědomí tradice Římského práva, k jehož zachování a rozšíření velkou měrou přispěla Východořímská říše (TRETERA, J. R.; 2010). Důraz byl tehdy kladen především na posílení vztahu mezi světskou a církevní mocí, která se nezřídka stávala panovníkovi významnou oporou. Zajištění spravedlnosti pak leželo na bedrech obou těchto stran. Není proto divu, že z řad kléru pocházel též jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků a filosofů středověku, Tomáš Akvinský (ADAMOVÁ, K.; 2010). Ten přirozeně převzal a dále rozvinul Aristotelovo pojetí spravedlnosti, přičemž je doplnil zásadou suum cuique tribuere (dát každému, co mu patří). Tato zásada, převzatá vlastně již od římského politika Catona staršího, se stala ústředním principem učení Akvinského a nakonec i moderního tomismu (VEČEŘA, M.; 1997).
Proměny pojetí práva v 19. století, plynuly zejména z odlišných názorů panujících ve společnosti právních teoretiků na pozitivní a přirozené právo. V nelehkých dobách světových válečných konfliktů a v ještě těžších, které na ně navazovaly, mělo totiž rozdělení práva na pozitivní a přirozené zásadní význam a stávalo se pomyslnou červenou linií táhnoucí se mezi životem a smrtí.
Kult zákona v 19. století aneb pryč s vyššími přirozenými principy!
Pro 19. století je typický odklon od přirozeného pojetí práva ve prospěch pojetí pozitivně-právního, proto také, jak uvádí český právní historik Radim Seltenreich (2010), bývá nazýváno „stoletím pozitivního práva“. O překonání stavu podvojného vnímání práva se rovněž hovoří jako o „výměně kultu práva za kult zákona.“ Tehdejší přístup k přirozenému právu lze doložit například výrokem právního filosofa Karla Bergbohma, který ve své knize Jurispurdenz und Rechtsphilosofie z roku 1892 píše (citováno dle HATTENHAUER, H.; 1998):
| „Jedním slovem, musí se do kořenů vymýtit plevel přirozeného práva, nechť vstupuje v jakékoli formě a převleku, otevřeně nebo stydlivě, a to nemilosrdně. Lidé si mohou pod právem představovat, co chtějí a věřit třeba v nadpozemské právo. Ale ze všeho, co se nazývá jurisprudencí, právní naukou, filozofií práva a činí si nárok na vědeckost, je nutné důrazně odmítnout cokoli, co by mohlo být právem, ale není právem pozitivním.“ |
Zatímco tedy v přirozenoprávním pojetí se právo odvozuje od duchovních principů a má pocházet od Boha, pozitivisté staví do popředí lidský rozum. Kodifikace práva založená na kauzálních popisech se transformuje do podoby obecných norem zákona, který slouží jako jediný zdroj práva. Postoj, kdy je za právo považováno jen to, co je obsahem státem vydaných a tudíž garantovaných norem, snad nejlépe a bohužel i dnes groteskně dokumentuje známý výrok francouzského profesora G. Bugneta: „Neznám občanské právo, vykládám jen občanský zákoník.“!!! (SELTENREICH, R.; 2010)
Pro bezvýhradné upřednostňování pozitivního práva, neboli juspozitivismus, platí, že je kladen zvláštní důraz na právní jistotu a předvídatelnost. Co to znamená, si můžeme ukázat třeba na příkladu soudce. Ten, pokud se necítí striktně vázán psaným právem, totiž dle zastánců pozitivního práva snáze podléhá vnějším vlivům, ale i emocím. Jeho rozhodování pak může být pozitivisty nepředvídatelné, což nutně snižuje právní jistotu. A právě z přísné zákonnosti kodifikace práva plyne posílení právní jistoty, neboť úzce specifikované normy stavějí jasné mantinely, v nichž se osoby mohou pohybovat.
Poněkud paradoxním faktem přitom je, že jak francouzský Code civil des Français (Občanský zákoník Francouzů), tak rakouský Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie (ABGB, tzv. Všeobecný zákoník občanský) byly veskrze přirozenoprávní povahy. Jejich autoři totiž přes veškerou snahu o národní kodifikaci i nadále vycházeli ze základů položených v antickém Římě. Ačkoli tedy bylo právo vykládáno pozitivně, přirozenoprávní a racionální principy zůstaly v jeho strukturách zachovány. Kogentní výklad norem významných z hlediska veřejného pořádku či dobrých mravů nicméně vylučoval jakákoli odchylná ujednání. Dohody odporující těmto ustanovením byly jednoduše neplatné. Toto bezvýhradné respektování dané doktríny bez možnosti zapojení vlastního uvážení je dnes považováno za překonané, v tehdejších časech však nejspíš v duchu motta „svornost, rovnost, bratrství“ znamenalo záruku právní jistoty, jíž se obyvatelstvu v předrevolučních dobách jednoduše nedostávalo.
Seltenreich (2010) k tomu dodává: „Tím, že je ale určení obsahu zákona (při zřeknutí se jakékoli kritiky) přenecháno zcela zákonodárci, dochází nutně i k praktickému ztotožnění práva s mocí – nejvyšším ideálem práva tak nutně přestává být ‚spravedlnost‘, její místo zaujímá ‚právní jistota‘.“, z čehož dle Seltenreicha pro soudce „dále vyplývá povinnost přidržet se při výkladu „přísných, nahých písmen zákona‘, která v žádném případě nesměji tvůrčím způsobem doplňovat. Tato ‚poslušnost soudce vůči zákonu‘ je vlastně pouze logickým dovozením kultu zákona, který ve společnosti 19. století panoval.“ (SELTENREICH, R.; 2010). Tento striktní přístup povýšil jistotu v právu nad rozum a vlastní uvážení. Právo znamenalo stát a stát znamenal jistotu.
O bezvýhradném příklonu k pozitivněprávnímu výkladu práva se s oblibou hovoří typicky ve spojení s německými nacisty, kteří se řídili dvěma maximami, totiž že „zákon je zákon a že řád je řád“ (SOBEK, T.; 2009). Tímto přístupem měli snadno odmítat jakékoli hlasy volající po morálních hodnotách, neboť morálku právní pozitivisté pojímají jako záležitost od práva zcela oddělenou a na rozdíl od právních naturalistů k ní odmítají přihlížet.
| Pomocí zásad pozitivního práva mohli nacisté zcela legálně obejít ústavu vlastního státu a pod záminkou legislativní nouze zmocnit k zákonotvorné činnosti exekutivu. Pak už byl jen krok k omezení práv vlastních občanů a genocidě, vše zcela legálně. Takový dopad totiž může mít „ochota pozitivismu zaměňovat legalitu s legitimitou“, která státu umožňuje, aby se „legálně zbavoval sebeomezení a přitom se nadále tvářil jako právní stát“ (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). |
Snad právě zkušenosti s nacistickými zvěrstvy druhé světové války vedly významného právního teoretika Gustava Radbrucha k pozdějšímu přehodnocení svého do té doby výhradně pozitivistického přístupu, když ve své práci Zákonné neprávo a nadzákonné právo (1946) uvedl myšlenku, která se později stala známou pod označením Radbruchova formule a významně ovlivnila právnické teoretiky 2. poloviny 20. století.:
| „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, když je obsahově nespravedlivé a neúčelné, to ovšem vyjma případu, kdy rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon jako ‚nesprávné (nepatřičné) právo‘ musí spravedlnosti ustoupit“ (HANUŠ, L.; 2009). |
Podle některých názorů se soudci tímto krokem dokonce smířili s omezením právní jistoty, neboť došlo k narušení právní kontinuity.
Radbruchova formule se v druhé polovině 20. století stala jedním z nejčastěji citovaných výroků právnického světa. Zásadním způsobem ovlivnila pohled justice v ošemetných případech posuzování činů obžalovaných podle dramaticky odlišných zákonů, než jaké platily v době jejich spáchání. Ať už hovoříme o soudních tribunálech v norimberských procesech, které se musely vypořádat s otázkou souzení válečných zločinů, nebo o soudcích nově vzniklé Spolkové republiky Německo, kteří posuzovali akty členů hraniční stráže ve východním Berlíně (tzv. Mauerschützenprozesse, „procesy se střelci na zdi“), nemůžeme význam Radbruchovy formule opomenout. Právě z ní se stal jeden z hlavních opěrných bodů, které soudcům v těchto kauzách umožnily vyloučit zásadu secundum et intra legem a odsoudit vojáky, kteří byli „nuceni vykonávat rozkazy“ (HANUŠ, L. 2009).
Zajímavý je v tomto ohledu názor českého právního teoretika Tomáše Sobka, který zpochybňuje pozitivněprávní povahu práva v nacistickém Německu jako takovou. Uvádí, že mnohem blíže mělo k právu přirozenému, ovšem nebylo přiznáváno každému. Nacistické právo je podle něj „výrazem národní koncepce spravedlnosti (…), opírá se o přirozené právo nacistického společenství“ (SOBEK, T.; 2011). Spravedlnost nacisté zkrátka nechápali podle našich měřítek. Jakkoli to může znít pohoršlivě, nacisté považovali své jednání za zcela spravedlivé, neboť, jak píše Sobek, „jejich ‚spravedlnost‘ byla národně-rasovou spravedlností. Společenství Árijců, jakožto nadřazená (panská) rasa má určitá přirozená práva, např. právo na životní prostor, která mohou ospravedlnit i extrémní praktiky, např. vyhlazovací válku nebo zotročení jiných národů.“(ibid.) Dále Sobek zmiňuje názor nacisty Heinze Hildebrandta, který podle něj tvrdil, že „v německém právu má správnost práva přednost před právní jistotou,“(ibid.) v kontextu výše uvedeného není těžké usoudit, jakým způsobem nacističtí právníci onu „správnost“ práva nalézali a komu nárokovali právní jistotu.
Popření teze o pozitivní povaze nacistického práva Sobek podepírá několika citacemi, přičemž se vychází zejména z práce známého právníka a politika Viktora Knappa. Z jeho knihy Problém nacistické právní filosofie uvádí například výrok, že „nacističtí právníci, stejně jako stalinští, měli dokonce tendenci říkat, že právo se rovná morálce.“ (SOBEK, T.; 2011). S odkazem na Schädlera dokonce uvádí, že „Soudce byl vázán zákonem pouze formálně, zároveň byl podřízen hodnotám národního společenství a vůdcovskému principu. Pokud to národně socialistická ideologie vyžadovala, musel v případě potřeby rozhodnout contra legem“(ibid.). Těmito slovy Sobek přesvědčivě podporuje své odmítnutí nacistického práva coby čistě pozitivistického. Své tvrzení, že právo „pouze“ nebylo přiznáváno každému, pak podkládá dalšími argumenty, přičemž zvláštní důraz klade na potřebu objevit podstatu problému výkladu práva v nacistickém Německu. Sám také nabízí jednu možnost, která ve světle známých dějin druhé světové války nezní vůbec neuvěřitelně: „Vůdcovo mínění se stalo pramenem práva, který měl přednost před právem pozitivním“ (ibid.). Na základě těchto skutečností pak Sobek vyvozuje, že: „nacistická aplikace práva nebyla formalistická, ale naopak hodnotově-teleologická“(ibid.).
Z výše uvedeného vyplývá Sobkovo rezolutní odmítnutí chápání německého nacistického práva jako pozitivního. Radbruchovu formuli označuje za mýtus a tvrdí, že „hlavní příčinou úspěchu velkého vyprávění o údajném pozitivismu nacistických právníků nejspíš bylo to, že fungoval jako jejich morální exkulpace, něco jako společenská úleva. V jeho optice jsou totiž prezentováni jako oběti chybné teorie práva a ne jako rasisté, tedy odporně nemorální lidé.“ (SOBEK, T.; 2011).
Československo se po válce muselo opět vypořádat s problémem právní kontinuity. Bylo nutné vypořádat se s událostmi uplynulých let a zajistit určitým způsobem výkon práva. V neklidné a hektické době si však lidé nepočínali zdaleka tak demokraticky, jak bychom si mohli myslet. Jak uvádí historik Tomáš Bursík (2012), soudy tzv. Třetí Československé republiky například neumožňovaly odvolání proti vyneseným rozsudkům. Vyšetřování tehdy trvalo jen několik málo dní a tehdejší lidové soudy v touze rychle se vypořádat s událostmi uplynulých let dokázaly obžalovaného odsoudit k smrti během dvou hodin.
V právu období komunismu (které dle Bursíka nebylo o tolik krutější, než předchozí Třetí republika) panovala obdobná situace, jako v právu nacistickém. Pod silným ideologickým tlakem bylo právo od roku 1948 vykládáno v zájmu komunistické společnosti a především pak s cílem upevnit moc státu. Přestože demokratická ústava zaručovala řadu práv, nebyla její ustanovení často vůbec v praxi využita a docházelo tak například k diskriminačnímu zacházení s menšinami (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). Zákon na ochranu lidově demokratické republiky, který navazoval na předchozí zákon na ochranu republiky, avšak výrazně zpřísňoval sankce a kromě republiky samotné chránil také její lidově demokratické zřízení, pak nově nastolenému režimu posloužil jako nástroj teroru. Jeho prostřednictvím byl v národu vzbuzován strach vzepřít se a stát si tak vynucoval poslušnost lidu. Na jeho základě bylo vykonáno přes dvě stě rozsudků trestu smrti, desetitisíce lidí pak putovalo do vězení a pracovních táborů. (SOVADINA, J.; 2009).
Zejména pro padesátá a šedesátá léta je typická snaha probudit v lidech budovatelského ducha a pomoci postavit zemi poničenou válečnými událostmi opět na nohy. Tomuto zájmu, který v menší míře prostupoval celou éru socialistického Československa, samozřejmě nesloužilo zdaleka jen umění, v němž jsou stopy minulých úmyslů dobře patrny dodnes. Užito bylo také prostředků legislativních; nejlépe je tento fakt vidět na úpravě socialistických sociálních práv. Ať už se jedná o sféru zaměstnaneckou, zdravotní nebo vzdělávací, platí, že tehdejší sociální práva byla současně povinnostmi. Právo pracovat znamenalo povinnost pracovat. Tento přístup je typický nejen pro socialismus, ale pro totalitární režimy obecně a týkal se také nacistického Německa. (VEČEŘA, M.; 1993).
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
Spravedlnost v právu a právní jistota jako základní požadavek občana v demokratickém státním uspořádání. Dva ze základních principů práva mají k sobě na první pohled velmi blízko a přece se často jen velmi obtížně udržují ve vzájemném souladu. Společným jmenovatelem obou pojmů, které budí dojem určité vzájemnosti, je výraz „hodnota.“ Povaha spravedlnosti a právní jistoty totiž přesahuje rámec právní vědy a sahá až k samotným kořenům naší společnosti, k nejhlubším základům našeho morálního a sociálního cítění, k samotným pramenům poznání života člověka ve společnosti. Není tak pochyby o tom, že tyto hodnoty patří mezi stěžejní prvky každé rozvinuté společnosti a tedy i každého státu, který se odvolává na demokratické zřízení a za nejvyšší princip označuje svrchovanost lidu coby nositele nadstátní moci.1
Z důvodu nesmírné šíře dotčených vědních disciplín se pro potřeby práva oba pojmy vždy doplňují o přívlastek vylučující pochybnost o tom, zda je zrovna myšlena spravedlnost morální, nebo spravedlnost právní; totéž platí o právní jistotě. Odtud také pramení ony obtíže se snahou o docílení souladu mezi oběma pojmy. Ačkoli morálka může v otázce spravedlnosti velet něco jiného, v právu je spravedlnost pojmem zaměřeným daleko specifičtěji: nelze jej aplikovat sám o sobě, nýbrž vždy v souladu s ostatními právními principy a zásadami, tedy i s právní jistotou. Jenže jistota dopřávána jednomu může být druhým snadno pociťována jako nespravedlnost.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že význam obou pojmů, ať už z hlediska jejich hodnotového nebo právně pojmového výkladu, není v dnešní době o nic menší, než jaký byl v dobách archaických, antických všech pozdějších dějin lidstva. Jedná se tedy o pilíře, na jejichž základě jsou vydávány zákony, o něž se soudy při výkladu těchto zákonů opírají.
Cílem každodenní praxe zastupitelů obcí je proto poznat a odlišit charakteristiku obou významných přirozených právních principů a používat jejich odvěké role v rámci aplikace práva a spravedlnosti správně tak jak se od zástupců veřejné správy státu občany očekává, to vše při zohlednění historických souvislostí jejich vývoje a povahy v moderním právním řádu České republiky.
Ke zpracování takového zrcadlení byly zvoleny metody kompilace a historické komparace, jejichž kombinací je možno nejen popsat historii předmětných pojmů v rámci vývoje právního myšlení, ale také porovnat způsob nahlížení na tyto pojmy jak v kontextu určitého historického období, tak v naší současnosti a zároveň popsat proměny chápání principů spravedlnosti a právní jistoty od nejstarších zmínek až po práh 20. století. Současná doba je tedy hledáním nové cesty, ne pomocí dalších cizokrajných virtuálních myšlenkových kompilátů, ale obnovením a oživením starých znalostí tedy kulturního dědictví našich předků ve světle nových okolností.
1 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-19-93>
Právní jistota a spravedlnost jsou jedny ze základních principů práva a snahu o jejich zaručení lze vysledovat již v nejstarších dochovaných politicko - právnických textech. Ze specifických vlastností každého z nich však plyne potřeba značně rozdílných přístupů. Zatímco spravedlnost lze do zákona vštípit vhodnou formulací a snahou o rovný přístup, právní jistotu je potřeba garantovat mechanismy moci. Ani spravedlivé právo neposkytuje jistotu spravedlnosti, pokud na jeho výkon nebude dohlíženo. Prostředky zajištění spravedlnosti se v právu objevovaly od pradávna, jejich povaha však odrážela možnosti dané doby. Zatímco dnes se spravedlnost zjišťuje komplexním vyšetřováním, zjišťováním přímých i nepřímých důkazů a kromě orgánů činných v trestním řízení se celého procesu účastní také řada osob z řad odborníků v oblasti, jíž se vyšetřování týká, aby prostřednictvím znaleckých posudků doložili či naopak vyvrátili možnost, že sporná skutečnost mohla doopravdy nastat, v dobách archaického práva byla situace docela odlišná. Právo se tehdy zjišťovalo jednoduchými, přímými důkazy založenými jednoduše na svědectví. Věhlasný právní historik a emeritní profesor Univerzity Christiana Albrechta v německém Kielu Hans Hattenhauer (1998) uvádí jednoduché příklady: k usvědčení z krádeže krávy třeba stačilo, aby její majitel přistihl jinou osobu, jak ji za sebou vede. Protože tehdejší právo neznalo pojem „nepřímý důkaz“, nezabýval se soudce otázkou, zda daná osoba krávu skutečně odcizila, nebo ji jen našla poté, co kráva sama utekla. Ještě složitější pak bylo dokazování skutků, u nichž jakýkoli přímý důkaz chyběl. Hattenhauer uvádí, jaký byl postup v případě podezření z vraždy dle práva Langobardů: „Je-li tu podezření, že šlechtic odpravil svou ženu, pak stanovíme (následující). Muž se má se svými spolupřísežníky přísahou očistit: Že se na smrti své ženy nepodílel ani on sám ani prostřednictvím poslaného muže. A (tím) je zbaven podezření ze spáchaného zločinu.“(HATTENHAUER, H.; 1998).
Je nasnadě, že stačila-li k očištění od takto závažného činu pouhá přísaha, musela požívat značné důvěry. K tomu bylo nutné zajistit postih v případě lživé přísahy. Z toho důvodu se přísahalo na bohy. Tvrzení stvrzené přísahou se mělo za pravdivé, pokud nebyla případná křivá přísaha stižena božím trestem.
Téma spravedlnosti nevynechal ve svých spisech ani antický filosof Aristoteles. Přestože v souvislost se spravedlností zmiňuje i pojem rovnosti, míní jí toliko rovnost sobě rovných, tedy svobodných a plně svéprávných Řeků (VEČEŘA, M.;1997). S myšlenkou rovnosti všech přišli až stoikové, přesněji jejich pojetí etiky, které v pozdějším období připomínalo pozdější etiku křesťanskou (STÖRIG, H. J.; 2007). Smysl pro rovnost nabyl pro stoiky dokonce takového významu, že jej spolu s dobromyslností považovali za neoddělitelnou součást spravedlnosti (LAERTIOS, D.; 1964). V Etice Nikomachově popisuje Aristoteles spravedlnost jako jednu ze ctností, jejíž podstatou přitom je, že „každý nejen zná, ale zároveň respektuje své místo, které mu náleží ve vesmírném řádu“ (SKŘEJPEK, M.; 2010.) Na základě přiměřenosti takového místa potom Aristoteles rozlišuje dva druhy spravedlnosti: distributivní (geometrickou, podílnou), která rozděluje hodnoty statků podle stejného měřítka, a komutativní (aritmetickou, směsnou), která udržuje rovnovážný stav.
Svůj pohled na spravedlnost představili nezávisle na stoicích též epikurejci, pro které se naopak jednalo o pojem čistě smluvní. Nechápali spravedlnost jako princip, který by měl platit nerozdílně pro každého, nýbrž jako něco, co si mezi sebou musejí strany sjednat. Epikúros ve svých Hlavních myšlenkách uvádí: „Pro všechny živé tvory, kteří nemohli uzavírat smlouvu o tom, že nebudou škodu působit ani ji trpět, nebylo spravedlnosti ani nespravedlnosti; a stejně tak i pro národy, které nemohly nebo nechtěly uzavírat smlouvy o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964) Z tohoto přístupu lze usoudit, že epikurejci chápali pojmy spravedlnost a právní jistota velmi úzce. Bez smlouvy nejen že dotyčný neměl možnost se spravedlnosti domoci, dokonce pro něj ani žádná spravedlnost či nespravedlnost neexistovala. Její existenci zajistila teprve podepsaná smlouva. Zajímavé ovšem je, že smlouva řešila nejen zákaz trpění škody, ale také zákaz jejího působení. Spravedlnost tedy vlastně byla pouze vzájemným závazkem smluvních stran. To je v dobách, kdy pojem právní jistoty byl jen těžko uchopitelný, poměrně chytré řešení. O vyslovené nutnosti spravedlnost podepřít vypovídá další Epikúrovo pravidlo, totiž že: „Nebyla spravedlnost něčím sama o sobě, nýbrž jen jako jakási smlouva, uzavřená ve vzájemných stycích lidí někdy na některých místech o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964)
V období středověku nedoznalo pojetí spravedlnosti či právní jistoty výraznějších změn. Mezi učenci byly stále v živém povědomí tradice Římského práva, k jehož zachování a rozšíření velkou měrou přispěla Východořímská říše (TRETERA, J. R.; 2010). Důraz byl tehdy kladen především na posílení vztahu mezi světskou a církevní mocí, která se nezřídka stávala panovníkovi významnou oporou. Zajištění spravedlnosti pak leželo na bedrech obou těchto stran. Není proto divu, že z řad kléru pocházel též jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků a filosofů středověku, Tomáš Akvinský (ADAMOVÁ, K.; 2010). Ten přirozeně převzal a dále rozvinul Aristotelovo pojetí spravedlnosti, přičemž je doplnil zásadou suum cuique tribuere (dát každému, co mu patří). Tato zásada, převzatá vlastně již od římského politika Catona staršího, se stala ústředním principem učení Akvinského a nakonec i moderního tomismu (VEČEŘA, M.; 1997).
Proměny pojetí práva v 19. století, plynuly zejména z odlišných názorů panujících ve společnosti právních teoretiků na pozitivní a přirozené právo. V nelehkých dobách světových válečných konfliktů a v ještě těžších, které na ně navazovaly, mělo totiž rozdělení práva na pozitivní a přirozené zásadní význam a stávalo se pomyslnou červenou linií táhnoucí se mezi životem a smrtí.
Kult zákona v 19. století aneb pryč s vyššími přirozenými principy!
Pro 19. století je typický odklon od přirozeného pojetí práva ve prospěch pojetí pozitivně-právního, proto také, jak uvádí český právní historik Radim Seltenreich (2010), bývá nazýváno „stoletím pozitivního práva“. O překonání stavu podvojného vnímání práva se rovněž hovoří jako o „výměně kultu práva za kult zákona.“ Tehdejší přístup k přirozenému právu lze doložit například výrokem právního filosofa Karla Bergbohma, který ve své knize Jurispurdenz und Rechtsphilosofie z roku 1892 píše (citováno dle HATTENHAUER, H.; 1998):
| „Jedním slovem, musí se do kořenů vymýtit plevel přirozeného práva, nechť vstupuje v jakékoli formě a převleku, otevřeně nebo stydlivě, a to nemilosrdně. Lidé si mohou pod právem představovat, co chtějí a věřit třeba v nadpozemské právo. Ale ze všeho, co se nazývá jurisprudencí, právní naukou, filozofií práva a činí si nárok na vědeckost, je nutné důrazně odmítnout cokoli, co by mohlo být právem, ale není právem pozitivním.“ |
Zatímco tedy v přirozenoprávním pojetí se právo odvozuje od duchovních principů a má pocházet od Boha, pozitivisté staví do popředí lidský rozum. Kodifikace práva založená na kauzálních popisech se transformuje do podoby obecných norem zákona, který slouží jako jediný zdroj práva. Postoj, kdy je za právo považováno jen to, co je obsahem státem vydaných a tudíž garantovaných norem, snad nejlépe a bohužel i dnes groteskně dokumentuje známý výrok francouzského profesora G. Bugneta: „Neznám občanské právo, vykládám jen občanský zákoník.“!!! (SELTENREICH, R.; 2010)
Pro bezvýhradné upřednostňování pozitivního práva, neboli juspozitivismus, platí, že je kladen zvláštní důraz na právní jistotu a předvídatelnost. Co to znamená, si můžeme ukázat třeba na příkladu soudce. Ten, pokud se necítí striktně vázán psaným právem, totiž dle zastánců pozitivního práva snáze podléhá vnějším vlivům, ale i emocím. Jeho rozhodování pak může být pozitivisty nepředvídatelné, což nutně snižuje právní jistotu. A právě z přísné zákonnosti kodifikace práva plyne posílení právní jistoty, neboť úzce specifikované normy stavějí jasné mantinely, v nichž se osoby mohou pohybovat.
Poněkud paradoxním faktem přitom je, že jak francouzský Code civil des Français (Občanský zákoník Francouzů), tak rakouský Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie (ABGB, tzv. Všeobecný zákoník občanský) byly veskrze přirozenoprávní povahy. Jejich autoři totiž přes veškerou snahu o národní kodifikaci i nadále vycházeli ze základů položených v antickém Římě. Ačkoli tedy bylo právo vykládáno pozitivně, přirozenoprávní a racionální principy zůstaly v jeho strukturách zachovány. Kogentní výklad norem významných z hlediska veřejného pořádku či dobrých mravů nicméně vylučoval jakákoli odchylná ujednání. Dohody odporující těmto ustanovením byly jednoduše neplatné. Toto bezvýhradné respektování dané doktríny bez možnosti zapojení vlastního uvážení je dnes považováno za překonané, v tehdejších časech však nejspíš v duchu motta „svornost, rovnost, bratrství“ znamenalo záruku právní jistoty, jíž se obyvatelstvu v předrevolučních dobách jednoduše nedostávalo.
Seltenreich (2010) k tomu dodává: „Tím, že je ale určení obsahu zákona (při zřeknutí se jakékoli kritiky) přenecháno zcela zákonodárci, dochází nutně i k praktickému ztotožnění práva s mocí – nejvyšším ideálem práva tak nutně přestává být ‚spravedlnost‘, její místo zaujímá ‚právní jistota‘.“, z čehož dle Seltenreicha pro soudce „dále vyplývá povinnost přidržet se při výkladu „přísných, nahých písmen zákona‘, která v žádném případě nesměji tvůrčím způsobem doplňovat. Tato ‚poslušnost soudce vůči zákonu‘ je vlastně pouze logickým dovozením kultu zákona, který ve společnosti 19. století panoval.“ (SELTENREICH, R.; 2010). Tento striktní přístup povýšil jistotu v právu nad rozum a vlastní uvážení. Právo znamenalo stát a stát znamenal jistotu.
O bezvýhradném příklonu k pozitivněprávnímu výkladu práva se s oblibou hovoří typicky ve spojení s německými nacisty, kteří se řídili dvěma maximami, totiž že „zákon je zákon a že řád je řád“ (SOBEK, T.; 2009). Tímto přístupem měli snadno odmítat jakékoli hlasy volající po morálních hodnotách, neboť morálku právní pozitivisté pojímají jako záležitost od práva zcela oddělenou a na rozdíl od právních naturalistů k ní odmítají přihlížet.
| Pomocí zásad pozitivního práva mohli nacisté zcela legálně obejít ústavu vlastního státu a pod záminkou legislativní nouze zmocnit k zákonotvorné činnosti exekutivu. Pak už byl jen krok k omezení práv vlastních občanů a genocidě, vše zcela legálně. Takový dopad totiž může mít „ochota pozitivismu zaměňovat legalitu s legitimitou“, která státu umožňuje, aby se „legálně zbavoval sebeomezení a přitom se nadále tvářil jako právní stát“ (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). |
Snad právě zkušenosti s nacistickými zvěrstvy druhé světové války vedly významného právního teoretika Gustava Radbrucha k pozdějšímu přehodnocení svého do té doby výhradně pozitivistického přístupu, když ve své práci Zákonné neprávo a nadzákonné právo (1946) uvedl myšlenku, která se později stala známou pod označením Radbruchova formule a významně ovlivnila právnické teoretiky 2. poloviny 20. století.:
| „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, když je obsahově nespravedlivé a neúčelné, to ovšem vyjma případu, kdy rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon jako ‚nesprávné (nepatřičné) právo‘ musí spravedlnosti ustoupit“ (HANUŠ, L.; 2009). |
Podle některých názorů se soudci tímto krokem dokonce smířili s omezením právní jistoty, neboť došlo k narušení právní kontinuity.
Radbruchova formule se v druhé polovině 20. století stala jedním z nejčastěji citovaných výroků právnického světa. Zásadním způsobem ovlivnila pohled justice v ošemetných případech posuzování činů obžalovaných podle dramaticky odlišných zákonů, než jaké platily v době jejich spáchání. Ať už hovoříme o soudních tribunálech v norimberských procesech, které se musely vypořádat s otázkou souzení válečných zločinů, nebo o soudcích nově vzniklé Spolkové republiky Německo, kteří posuzovali akty členů hraniční stráže ve východním Berlíně (tzv. Mauerschützenprozesse, „procesy se střelci na zdi“), nemůžeme význam Radbruchovy formule opomenout. Právě z ní se stal jeden z hlavních opěrných bodů, které soudcům v těchto kauzách umožnily vyloučit zásadu secundum et intra legem a odsoudit vojáky, kteří byli „nuceni vykonávat rozkazy“ (HANUŠ, L. 2009).
Zajímavý je v tomto ohledu názor českého právního teoretika Tomáše Sobka, který zpochybňuje pozitivněprávní povahu práva v nacistickém Německu jako takovou. Uvádí, že mnohem blíže mělo k právu přirozenému, ovšem nebylo přiznáváno každému. Nacistické právo je podle něj „výrazem národní koncepce spravedlnosti (…), opírá se o přirozené právo nacistického společenství“ (SOBEK, T.; 2011). Spravedlnost nacisté zkrátka nechápali podle našich měřítek. Jakkoli to může znít pohoršlivě, nacisté považovali své jednání za zcela spravedlivé, neboť, jak píše Sobek, „jejich ‚spravedlnost‘ byla národně-rasovou spravedlností. Společenství Árijců, jakožto nadřazená (panská) rasa má určitá přirozená práva, např. právo na životní prostor, která mohou ospravedlnit i extrémní praktiky, např. vyhlazovací válku nebo zotročení jiných národů.“(ibid.) Dále Sobek zmiňuje názor nacisty Heinze Hildebrandta, který podle něj tvrdil, že „v německém právu má správnost práva přednost před právní jistotou,“(ibid.) v kontextu výše uvedeného není těžké usoudit, jakým způsobem nacističtí právníci onu „správnost“ práva nalézali a komu nárokovali právní jistotu.
Popření teze o pozitivní povaze nacistického práva Sobek podepírá několika citacemi, přičemž se vychází zejména z práce známého právníka a politika Viktora Knappa. Z jeho knihy Problém nacistické právní filosofie uvádí například výrok, že „nacističtí právníci, stejně jako stalinští, měli dokonce tendenci říkat, že právo se rovná morálce.“ (SOBEK, T.; 2011). S odkazem na Schädlera dokonce uvádí, že „Soudce byl vázán zákonem pouze formálně, zároveň byl podřízen hodnotám národního společenství a vůdcovskému principu. Pokud to národně socialistická ideologie vyžadovala, musel v případě potřeby rozhodnout contra legem“(ibid.). Těmito slovy Sobek přesvědčivě podporuje své odmítnutí nacistického práva coby čistě pozitivistického. Své tvrzení, že právo „pouze“ nebylo přiznáváno každému, pak podkládá dalšími argumenty, přičemž zvláštní důraz klade na potřebu objevit podstatu problému výkladu práva v nacistickém Německu. Sám také nabízí jednu možnost, která ve světle známých dějin druhé světové války nezní vůbec neuvěřitelně: „Vůdcovo mínění se stalo pramenem práva, který měl přednost před právem pozitivním“ (ibid.). Na základě těchto skutečností pak Sobek vyvozuje, že: „nacistická aplikace práva nebyla formalistická, ale naopak hodnotově-teleologická“(ibid.).
Z výše uvedeného vyplývá Sobkovo rezolutní odmítnutí chápání německého nacistického práva jako pozitivního. Radbruchovu formuli označuje za mýtus a tvrdí, že „hlavní příčinou úspěchu velkého vyprávění o údajném pozitivismu nacistických právníků nejspíš bylo to, že fungoval jako jejich morální exkulpace, něco jako společenská úleva. V jeho optice jsou totiž prezentováni jako oběti chybné teorie práva a ne jako rasisté, tedy odporně nemorální lidé.“ (SOBEK, T.; 2011).
Československo se po válce muselo opět vypořádat s problémem právní kontinuity. Bylo nutné vypořádat se s událostmi uplynulých let a zajistit určitým způsobem výkon práva. V neklidné a hektické době si však lidé nepočínali zdaleka tak demokraticky, jak bychom si mohli myslet. Jak uvádí historik Tomáš Bursík (2012), soudy tzv. Třetí Československé republiky například neumožňovaly odvolání proti vyneseným rozsudkům. Vyšetřování tehdy trvalo jen několik málo dní a tehdejší lidové soudy v touze rychle se vypořádat s událostmi uplynulých let dokázaly obžalovaného odsoudit k smrti během dvou hodin.
V právu období komunismu (které dle Bursíka nebylo o tolik krutější, než předchozí Třetí republika) panovala obdobná situace, jako v právu nacistickém. Pod silným ideologickým tlakem bylo právo od roku 1948 vykládáno v zájmu komunistické společnosti a především pak s cílem upevnit moc státu. Přestože demokratická ústava zaručovala řadu práv, nebyla její ustanovení často vůbec v praxi využita a docházelo tak například k diskriminačnímu zacházení s menšinami (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). Zákon na ochranu lidově demokratické republiky, který navazoval na předchozí zákon na ochranu republiky, avšak výrazně zpřísňoval sankce a kromě republiky samotné chránil také její lidově demokratické zřízení, pak nově nastolenému režimu posloužil jako nástroj teroru. Jeho prostřednictvím byl v národu vzbuzován strach vzepřít se a stát si tak vynucoval poslušnost lidu. Na jeho základě bylo vykonáno přes dvě stě rozsudků trestu smrti, desetitisíce lidí pak putovalo do vězení a pracovních táborů. (SOVADINA, J.; 2009).
Zejména pro padesátá a šedesátá léta je typická snaha probudit v lidech budovatelského ducha a pomoci postavit zemi poničenou válečnými událostmi opět na nohy. Tomuto zájmu, který v menší míře prostupoval celou éru socialistického Československa, samozřejmě nesloužilo zdaleka jen umění, v němž jsou stopy minulých úmyslů dobře patrny dodnes. Užito bylo také prostředků legislativních; nejlépe je tento fakt vidět na úpravě socialistických sociálních práv. Ať už se jedná o sféru zaměstnaneckou, zdravotní nebo vzdělávací, platí, že tehdejší sociální práva byla současně povinnostmi. Právo pracovat znamenalo povinnost pracovat. Tento přístup je typický nejen pro socialismus, ale pro totalitární režimy obecně a týkal se také nacistického Německa. (VEČEŘA, M.; 1993).
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
Spravedlnost v právu a právní jistota jako základní požadavek občana v demokratickém státním uspořádání. Dva ze základních principů práva mají k sobě na první pohled velmi blízko a přece se často jen velmi obtížně udržují ve vzájemném souladu. Společným jmenovatelem obou pojmů, které budí dojem určité vzájemnosti, je výraz „hodnota.“ Povaha spravedlnosti a právní jistoty totiž přesahuje rámec právní vědy a sahá až k samotným kořenům naší společnosti, k nejhlubším základům našeho morálního a sociálního cítění, k samotným pramenům poznání života člověka ve společnosti. Není tak pochyby o tom, že tyto hodnoty patří mezi stěžejní prvky každé rozvinuté společnosti a tedy i každého státu, který se odvolává na demokratické zřízení a za nejvyšší princip označuje svrchovanost lidu coby nositele nadstátní moci.1
Z důvodu nesmírné šíře dotčených vědních disciplín se pro potřeby práva oba pojmy vždy doplňují o přívlastek vylučující pochybnost o tom, zda je zrovna myšlena spravedlnost morální, nebo spravedlnost právní; totéž platí o právní jistotě. Odtud také pramení ony obtíže se snahou o docílení souladu mezi oběma pojmy. Ačkoli morálka může v otázce spravedlnosti velet něco jiného, v právu je spravedlnost pojmem zaměřeným daleko specifičtěji: nelze jej aplikovat sám o sobě, nýbrž vždy v souladu s ostatními právními principy a zásadami, tedy i s právní jistotou. Jenže jistota dopřávána jednomu může být druhým snadno pociťována jako nespravedlnost.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že význam obou pojmů, ať už z hlediska jejich hodnotového nebo právně pojmového výkladu, není v dnešní době o nic menší, než jaký byl v dobách archaických, antických všech pozdějších dějin lidstva. Jedná se tedy o pilíře, na jejichž základě jsou vydávány zákony, o něž se soudy při výkladu těchto zákonů opírají.
Cílem každodenní praxe zastupitelů obcí je proto poznat a odlišit charakteristiku obou významných přirozených právních principů a používat jejich odvěké role v rámci aplikace práva a spravedlnosti správně tak jak se od zástupců veřejné správy státu občany očekává, to vše při zohlednění historických souvislostí jejich vývoje a povahy v moderním právním řádu České republiky.
Ke zpracování takového zrcadlení byly zvoleny metody kompilace a historické komparace, jejichž kombinací je možno nejen popsat historii předmětných pojmů v rámci vývoje právního myšlení, ale také porovnat způsob nahlížení na tyto pojmy jak v kontextu určitého historického období, tak v naší současnosti a zároveň popsat proměny chápání principů spravedlnosti a právní jistoty od nejstarších zmínek až po práh 20. století. Současná doba je tedy hledáním nové cesty, ne pomocí dalších cizokrajných virtuálních myšlenkových kompilátů, ale obnovením a oživením starých znalostí tedy kulturního dědictví našich předků ve světle nových okolností.
1 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-19-93>
Právní jistota a spravedlnost jsou jedny ze základních principů práva a snahu o jejich zaručení lze vysledovat již v nejstarších dochovaných politicko - právnických textech. Ze specifických vlastností každého z nich však plyne potřeba značně rozdílných přístupů. Zatímco spravedlnost lze do zákona vštípit vhodnou formulací a snahou o rovný přístup, právní jistotu je potřeba garantovat mechanismy moci. Ani spravedlivé právo neposkytuje jistotu spravedlnosti, pokud na jeho výkon nebude dohlíženo. Prostředky zajištění spravedlnosti se v právu objevovaly od pradávna, jejich povaha však odrážela možnosti dané doby. Zatímco dnes se spravedlnost zjišťuje komplexním vyšetřováním, zjišťováním přímých i nepřímých důkazů a kromě orgánů činných v trestním řízení se celého procesu účastní také řada osob z řad odborníků v oblasti, jíž se vyšetřování týká, aby prostřednictvím znaleckých posudků doložili či naopak vyvrátili možnost, že sporná skutečnost mohla doopravdy nastat, v dobách archaického práva byla situace docela odlišná. Právo se tehdy zjišťovalo jednoduchými, přímými důkazy založenými jednoduše na svědectví. Věhlasný právní historik a emeritní profesor Univerzity Christiana Albrechta v německém Kielu Hans Hattenhauer (1998) uvádí jednoduché příklady: k usvědčení z krádeže krávy třeba stačilo, aby její majitel přistihl jinou osobu, jak ji za sebou vede. Protože tehdejší právo neznalo pojem „nepřímý důkaz“, nezabýval se soudce otázkou, zda daná osoba krávu skutečně odcizila, nebo ji jen našla poté, co kráva sama utekla. Ještě složitější pak bylo dokazování skutků, u nichž jakýkoli přímý důkaz chyběl. Hattenhauer uvádí, jaký byl postup v případě podezření z vraždy dle práva Langobardů: „Je-li tu podezření, že šlechtic odpravil svou ženu, pak stanovíme (následující). Muž se má se svými spolupřísežníky přísahou očistit: Že se na smrti své ženy nepodílel ani on sám ani prostřednictvím poslaného muže. A (tím) je zbaven podezření ze spáchaného zločinu.“(HATTENHAUER, H.; 1998).
Je nasnadě, že stačila-li k očištění od takto závažného činu pouhá přísaha, musela požívat značné důvěry. K tomu bylo nutné zajistit postih v případě lživé přísahy. Z toho důvodu se přísahalo na bohy. Tvrzení stvrzené přísahou se mělo za pravdivé, pokud nebyla případná křivá přísaha stižena božím trestem.
Téma spravedlnosti nevynechal ve svých spisech ani antický filosof Aristoteles. Přestože v souvislost se spravedlností zmiňuje i pojem rovnosti, míní jí toliko rovnost sobě rovných, tedy svobodných a plně svéprávných Řeků (VEČEŘA, M.;1997). S myšlenkou rovnosti všech přišli až stoikové, přesněji jejich pojetí etiky, které v pozdějším období připomínalo pozdější etiku křesťanskou (STÖRIG, H. J.; 2007). Smysl pro rovnost nabyl pro stoiky dokonce takového významu, že jej spolu s dobromyslností považovali za neoddělitelnou součást spravedlnosti (LAERTIOS, D.; 1964). V Etice Nikomachově popisuje Aristoteles spravedlnost jako jednu ze ctností, jejíž podstatou přitom je, že „každý nejen zná, ale zároveň respektuje své místo, které mu náleží ve vesmírném řádu“ (SKŘEJPEK, M.; 2010.) Na základě přiměřenosti takového místa potom Aristoteles rozlišuje dva druhy spravedlnosti: distributivní (geometrickou, podílnou), která rozděluje hodnoty statků podle stejného měřítka, a komutativní (aritmetickou, směsnou), která udržuje rovnovážný stav.
Svůj pohled na spravedlnost představili nezávisle na stoicích též epikurejci, pro které se naopak jednalo o pojem čistě smluvní. Nechápali spravedlnost jako princip, který by měl platit nerozdílně pro každého, nýbrž jako něco, co si mezi sebou musejí strany sjednat. Epikúros ve svých Hlavních myšlenkách uvádí: „Pro všechny živé tvory, kteří nemohli uzavírat smlouvu o tom, že nebudou škodu působit ani ji trpět, nebylo spravedlnosti ani nespravedlnosti; a stejně tak i pro národy, které nemohly nebo nechtěly uzavírat smlouvy o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964) Z tohoto přístupu lze usoudit, že epikurejci chápali pojmy spravedlnost a právní jistota velmi úzce. Bez smlouvy nejen že dotyčný neměl možnost se spravedlnosti domoci, dokonce pro něj ani žádná spravedlnost či nespravedlnost neexistovala. Její existenci zajistila teprve podepsaná smlouva. Zajímavé ovšem je, že smlouva řešila nejen zákaz trpění škody, ale také zákaz jejího působení. Spravedlnost tedy vlastně byla pouze vzájemným závazkem smluvních stran. To je v dobách, kdy pojem právní jistoty byl jen těžko uchopitelný, poměrně chytré řešení. O vyslovené nutnosti spravedlnost podepřít vypovídá další Epikúrovo pravidlo, totiž že: „Nebyla spravedlnost něčím sama o sobě, nýbrž jen jako jakási smlouva, uzavřená ve vzájemných stycích lidí někdy na některých místech o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964)
V období středověku nedoznalo pojetí spravedlnosti či právní jistoty výraznějších změn. Mezi učenci byly stále v živém povědomí tradice Římského práva, k jehož zachování a rozšíření velkou měrou přispěla Východořímská říše (TRETERA, J. R.; 2010). Důraz byl tehdy kladen především na posílení vztahu mezi světskou a církevní mocí, která se nezřídka stávala panovníkovi významnou oporou. Zajištění spravedlnosti pak leželo na bedrech obou těchto stran. Není proto divu, že z řad kléru pocházel též jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků a filosofů středověku, Tomáš Akvinský (ADAMOVÁ, K.; 2010). Ten přirozeně převzal a dále rozvinul Aristotelovo pojetí spravedlnosti, přičemž je doplnil zásadou suum cuique tribuere (dát každému, co mu patří). Tato zásada, převzatá vlastně již od římského politika Catona staršího, se stala ústředním principem učení Akvinského a nakonec i moderního tomismu (VEČEŘA, M.; 1997).
Proměny pojetí práva v 19. století, plynuly zejména z odlišných názorů panujících ve společnosti právních teoretiků na pozitivní a přirozené právo. V nelehkých dobách světových válečných konfliktů a v ještě těžších, které na ně navazovaly, mělo totiž rozdělení práva na pozitivní a přirozené zásadní význam a stávalo se pomyslnou červenou linií táhnoucí se mezi životem a smrtí.
Kult zákona v 19. století aneb pryč s vyššími přirozenými principy!
Pro 19. století je typický odklon od přirozeného pojetí práva ve prospěch pojetí pozitivně-právního, proto také, jak uvádí český právní historik Radim Seltenreich (2010), bývá nazýváno „stoletím pozitivního práva“. O překonání stavu podvojného vnímání práva se rovněž hovoří jako o „výměně kultu práva za kult zákona.“ Tehdejší přístup k přirozenému právu lze doložit například výrokem právního filosofa Karla Bergbohma, který ve své knize Jurispurdenz und Rechtsphilosofie z roku 1892 píše (citováno dle HATTENHAUER, H.; 1998):
| „Jedním slovem, musí se do kořenů vymýtit plevel přirozeného práva, nechť vstupuje v jakékoli formě a převleku, otevřeně nebo stydlivě, a to nemilosrdně. Lidé si mohou pod právem představovat, co chtějí a věřit třeba v nadpozemské právo. Ale ze všeho, co se nazývá jurisprudencí, právní naukou, filozofií práva a činí si nárok na vědeckost, je nutné důrazně odmítnout cokoli, co by mohlo být právem, ale není právem pozitivním.“ |
Zatímco tedy v přirozenoprávním pojetí se právo odvozuje od duchovních principů a má pocházet od Boha, pozitivisté staví do popředí lidský rozum. Kodifikace práva založená na kauzálních popisech se transformuje do podoby obecných norem zákona, který slouží jako jediný zdroj práva. Postoj, kdy je za právo považováno jen to, co je obsahem státem vydaných a tudíž garantovaných norem, snad nejlépe a bohužel i dnes groteskně dokumentuje známý výrok francouzského profesora G. Bugneta: „Neznám občanské právo, vykládám jen občanský zákoník.“!!! (SELTENREICH, R.; 2010)
Pro bezvýhradné upřednostňování pozitivního práva, neboli juspozitivismus, platí, že je kladen zvláštní důraz na právní jistotu a předvídatelnost. Co to znamená, si můžeme ukázat třeba na příkladu soudce. Ten, pokud se necítí striktně vázán psaným právem, totiž dle zastánců pozitivního práva snáze podléhá vnějším vlivům, ale i emocím. Jeho rozhodování pak může být pozitivisty nepředvídatelné, což nutně snižuje právní jistotu. A právě z přísné zákonnosti kodifikace práva plyne posílení právní jistoty, neboť úzce specifikované normy stavějí jasné mantinely, v nichž se osoby mohou pohybovat.
Poněkud paradoxním faktem přitom je, že jak francouzský Code civil des Français (Občanský zákoník Francouzů), tak rakouský Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie (ABGB, tzv. Všeobecný zákoník občanský) byly veskrze přirozenoprávní povahy. Jejich autoři totiž přes veškerou snahu o národní kodifikaci i nadále vycházeli ze základů položených v antickém Římě. Ačkoli tedy bylo právo vykládáno pozitivně, přirozenoprávní a racionální principy zůstaly v jeho strukturách zachovány. Kogentní výklad norem významných z hlediska veřejného pořádku či dobrých mravů nicméně vylučoval jakákoli odchylná ujednání. Dohody odporující těmto ustanovením byly jednoduše neplatné. Toto bezvýhradné respektování dané doktríny bez možnosti zapojení vlastního uvážení je dnes považováno za překonané, v tehdejších časech však nejspíš v duchu motta „svornost, rovnost, bratrství“ znamenalo záruku právní jistoty, jíž se obyvatelstvu v předrevolučních dobách jednoduše nedostávalo.
Seltenreich (2010) k tomu dodává: „Tím, že je ale určení obsahu zákona (při zřeknutí se jakékoli kritiky) přenecháno zcela zákonodárci, dochází nutně i k praktickému ztotožnění práva s mocí – nejvyšším ideálem práva tak nutně přestává být ‚spravedlnost‘, její místo zaujímá ‚právní jistota‘.“, z čehož dle Seltenreicha pro soudce „dále vyplývá povinnost přidržet se při výkladu „přísných, nahých písmen zákona‘, která v žádném případě nesměji tvůrčím způsobem doplňovat. Tato ‚poslušnost soudce vůči zákonu‘ je vlastně pouze logickým dovozením kultu zákona, který ve společnosti 19. století panoval.“ (SELTENREICH, R.; 2010). Tento striktní přístup povýšil jistotu v právu nad rozum a vlastní uvážení. Právo znamenalo stát a stát znamenal jistotu.
O bezvýhradném příklonu k pozitivněprávnímu výkladu práva se s oblibou hovoří typicky ve spojení s německými nacisty, kteří se řídili dvěma maximami, totiž že „zákon je zákon a že řád je řád“ (SOBEK, T.; 2009). Tímto přístupem měli snadno odmítat jakékoli hlasy volající po morálních hodnotách, neboť morálku právní pozitivisté pojímají jako záležitost od práva zcela oddělenou a na rozdíl od právních naturalistů k ní odmítají přihlížet.
| Pomocí zásad pozitivního práva mohli nacisté zcela legálně obejít ústavu vlastního státu a pod záminkou legislativní nouze zmocnit k zákonotvorné činnosti exekutivu. Pak už byl jen krok k omezení práv vlastních občanů a genocidě, vše zcela legálně. Takový dopad totiž může mít „ochota pozitivismu zaměňovat legalitu s legitimitou“, která státu umožňuje, aby se „legálně zbavoval sebeomezení a přitom se nadále tvářil jako právní stát“ (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). |
Snad právě zkušenosti s nacistickými zvěrstvy druhé světové války vedly významného právního teoretika Gustava Radbrucha k pozdějšímu přehodnocení svého do té doby výhradně pozitivistického přístupu, když ve své práci Zákonné neprávo a nadzákonné právo (1946) uvedl myšlenku, která se později stala známou pod označením Radbruchova formule a významně ovlivnila právnické teoretiky 2. poloviny 20. století.:
| „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, když je obsahově nespravedlivé a neúčelné, to ovšem vyjma případu, kdy rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon jako ‚nesprávné (nepatřičné) právo‘ musí spravedlnosti ustoupit“ (HANUŠ, L.; 2009). |
Podle některých názorů se soudci tímto krokem dokonce smířili s omezením právní jistoty, neboť došlo k narušení právní kontinuity.
Radbruchova formule se v druhé polovině 20. století stala jedním z nejčastěji citovaných výroků právnického světa. Zásadním způsobem ovlivnila pohled justice v ošemetných případech posuzování činů obžalovaných podle dramaticky odlišných zákonů, než jaké platily v době jejich spáchání. Ať už hovoříme o soudních tribunálech v norimberských procesech, které se musely vypořádat s otázkou souzení válečných zločinů, nebo o soudcích nově vzniklé Spolkové republiky Německo, kteří posuzovali akty členů hraniční stráže ve východním Berlíně (tzv. Mauerschützenprozesse, „procesy se střelci na zdi“), nemůžeme význam Radbruchovy formule opomenout. Právě z ní se stal jeden z hlavních opěrných bodů, které soudcům v těchto kauzách umožnily vyloučit zásadu secundum et intra legem a odsoudit vojáky, kteří byli „nuceni vykonávat rozkazy“ (HANUŠ, L. 2009).
Zajímavý je v tomto ohledu názor českého právního teoretika Tomáše Sobka, který zpochybňuje pozitivněprávní povahu práva v nacistickém Německu jako takovou. Uvádí, že mnohem blíže mělo k právu přirozenému, ovšem nebylo přiznáváno každému. Nacistické právo je podle něj „výrazem národní koncepce spravedlnosti (…), opírá se o přirozené právo nacistického společenství“ (SOBEK, T.; 2011). Spravedlnost nacisté zkrátka nechápali podle našich měřítek. Jakkoli to může znít pohoršlivě, nacisté považovali své jednání za zcela spravedlivé, neboť, jak píše Sobek, „jejich ‚spravedlnost‘ byla národně-rasovou spravedlností. Společenství Árijců, jakožto nadřazená (panská) rasa má určitá přirozená práva, např. právo na životní prostor, která mohou ospravedlnit i extrémní praktiky, např. vyhlazovací válku nebo zotročení jiných národů.“(ibid.) Dále Sobek zmiňuje názor nacisty Heinze Hildebrandta, který podle něj tvrdil, že „v německém právu má správnost práva přednost před právní jistotou,“(ibid.) v kontextu výše uvedeného není těžké usoudit, jakým způsobem nacističtí právníci onu „správnost“ práva nalézali a komu nárokovali právní jistotu.
Popření teze o pozitivní povaze nacistického práva Sobek podepírá několika citacemi, přičemž se vychází zejména z práce známého právníka a politika Viktora Knappa. Z jeho knihy Problém nacistické právní filosofie uvádí například výrok, že „nacističtí právníci, stejně jako stalinští, měli dokonce tendenci říkat, že právo se rovná morálce.“ (SOBEK, T.; 2011). S odkazem na Schädlera dokonce uvádí, že „Soudce byl vázán zákonem pouze formálně, zároveň byl podřízen hodnotám národního společenství a vůdcovskému principu. Pokud to národně socialistická ideologie vyžadovala, musel v případě potřeby rozhodnout contra legem“(ibid.). Těmito slovy Sobek přesvědčivě podporuje své odmítnutí nacistického práva coby čistě pozitivistického. Své tvrzení, že právo „pouze“ nebylo přiznáváno každému, pak podkládá dalšími argumenty, přičemž zvláštní důraz klade na potřebu objevit podstatu problému výkladu práva v nacistickém Německu. Sám také nabízí jednu možnost, která ve světle známých dějin druhé světové války nezní vůbec neuvěřitelně: „Vůdcovo mínění se stalo pramenem práva, který měl přednost před právem pozitivním“ (ibid.). Na základě těchto skutečností pak Sobek vyvozuje, že: „nacistická aplikace práva nebyla formalistická, ale naopak hodnotově-teleologická“(ibid.).
Z výše uvedeného vyplývá Sobkovo rezolutní odmítnutí chápání německého nacistického práva jako pozitivního. Radbruchovu formuli označuje za mýtus a tvrdí, že „hlavní příčinou úspěchu velkého vyprávění o údajném pozitivismu nacistických právníků nejspíš bylo to, že fungoval jako jejich morální exkulpace, něco jako společenská úleva. V jeho optice jsou totiž prezentováni jako oběti chybné teorie práva a ne jako rasisté, tedy odporně nemorální lidé.“ (SOBEK, T.; 2011).
Československo se po válce muselo opět vypořádat s problémem právní kontinuity. Bylo nutné vypořádat se s událostmi uplynulých let a zajistit určitým způsobem výkon práva. V neklidné a hektické době si však lidé nepočínali zdaleka tak demokraticky, jak bychom si mohli myslet. Jak uvádí historik Tomáš Bursík (2012), soudy tzv. Třetí Československé republiky například neumožňovaly odvolání proti vyneseným rozsudkům. Vyšetřování tehdy trvalo jen několik málo dní a tehdejší lidové soudy v touze rychle se vypořádat s událostmi uplynulých let dokázaly obžalovaného odsoudit k smrti během dvou hodin.
V právu období komunismu (které dle Bursíka nebylo o tolik krutější, než předchozí Třetí republika) panovala obdobná situace, jako v právu nacistickém. Pod silným ideologickým tlakem bylo právo od roku 1948 vykládáno v zájmu komunistické společnosti a především pak s cílem upevnit moc státu. Přestože demokratická ústava zaručovala řadu práv, nebyla její ustanovení často vůbec v praxi využita a docházelo tak například k diskriminačnímu zacházení s menšinami (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). Zákon na ochranu lidově demokratické republiky, který navazoval na předchozí zákon na ochranu republiky, avšak výrazně zpřísňoval sankce a kromě republiky samotné chránil také její lidově demokratické zřízení, pak nově nastolenému režimu posloužil jako nástroj teroru. Jeho prostřednictvím byl v národu vzbuzován strach vzepřít se a stát si tak vynucoval poslušnost lidu. Na jeho základě bylo vykonáno přes dvě stě rozsudků trestu smrti, desetitisíce lidí pak putovalo do vězení a pracovních táborů. (SOVADINA, J.; 2009).
Zejména pro padesátá a šedesátá léta je typická snaha probudit v lidech budovatelského ducha a pomoci postavit zemi poničenou válečnými událostmi opět na nohy. Tomuto zájmu, který v menší míře prostupoval celou éru socialistického Československa, samozřejmě nesloužilo zdaleka jen umění, v němž jsou stopy minulých úmyslů dobře patrny dodnes. Užito bylo také prostředků legislativních; nejlépe je tento fakt vidět na úpravě socialistických sociálních práv. Ať už se jedná o sféru zaměstnaneckou, zdravotní nebo vzdělávací, platí, že tehdejší sociální práva byla současně povinnostmi. Právo pracovat znamenalo povinnost pracovat. Tento přístup je typický nejen pro socialismus, ale pro totalitární režimy obecně a týkal se také nacistického Německa. (VEČEŘA, M.; 1993).
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
Spravedlnost v právu a právní jistota jako základní požadavek občana v demokratickém státním uspořádání. Dva ze základních principů práva mají k sobě na první pohled velmi blízko a přece se často jen velmi obtížně udržují ve vzájemném souladu. Společným jmenovatelem obou pojmů, které budí dojem určité vzájemnosti, je výraz „hodnota.“ Povaha spravedlnosti a právní jistoty totiž přesahuje rámec právní vědy a sahá až k samotným kořenům naší společnosti, k nejhlubším základům našeho morálního a sociálního cítění, k samotným pramenům poznání života člověka ve společnosti. Není tak pochyby o tom, že tyto hodnoty patří mezi stěžejní prvky každé rozvinuté společnosti a tedy i každého státu, který se odvolává na demokratické zřízení a za nejvyšší princip označuje svrchovanost lidu coby nositele nadstátní moci.1
Z důvodu nesmírné šíře dotčených vědních disciplín se pro potřeby práva oba pojmy vždy doplňují o přívlastek vylučující pochybnost o tom, zda je zrovna myšlena spravedlnost morální, nebo spravedlnost právní; totéž platí o právní jistotě. Odtud také pramení ony obtíže se snahou o docílení souladu mezi oběma pojmy. Ačkoli morálka může v otázce spravedlnosti velet něco jiného, v právu je spravedlnost pojmem zaměřeným daleko specifičtěji: nelze jej aplikovat sám o sobě, nýbrž vždy v souladu s ostatními právními principy a zásadami, tedy i s právní jistotou. Jenže jistota dopřávána jednomu může být druhým snadno pociťována jako nespravedlnost.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že význam obou pojmů, ať už z hlediska jejich hodnotového nebo právně pojmového výkladu, není v dnešní době o nic menší, než jaký byl v dobách archaických, antických všech pozdějších dějin lidstva. Jedná se tedy o pilíře, na jejichž základě jsou vydávány zákony, o něž se soudy při výkladu těchto zákonů opírají.
Cílem každodenní praxe zastupitelů obcí je proto poznat a odlišit charakteristiku obou významných přirozených právních principů a používat jejich odvěké role v rámci aplikace práva a spravedlnosti správně tak jak se od zástupců veřejné správy státu občany očekává, to vše při zohlednění historických souvislostí jejich vývoje a povahy v moderním právním řádu České republiky.
Ke zpracování takového zrcadlení byly zvoleny metody kompilace a historické komparace, jejichž kombinací je možno nejen popsat historii předmětných pojmů v rámci vývoje právního myšlení, ale také porovnat způsob nahlížení na tyto pojmy jak v kontextu určitého historického období, tak v naší současnosti a zároveň popsat proměny chápání principů spravedlnosti a právní jistoty od nejstarších zmínek až po práh 20. století. Současná doba je tedy hledáním nové cesty, ne pomocí dalších cizokrajných virtuálních myšlenkových kompilátů, ale obnovením a oživením starých znalostí tedy kulturního dědictví našich předků ve světle nových okolností.
1 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-19-93>
Právní jistota a spravedlnost jsou jedny ze základních principů práva a snahu o jejich zaručení lze vysledovat již v nejstarších dochovaných politicko - právnických textech. Ze specifických vlastností každého z nich však plyne potřeba značně rozdílných přístupů. Zatímco spravedlnost lze do zákona vštípit vhodnou formulací a snahou o rovný přístup, právní jistotu je potřeba garantovat mechanismy moci. Ani spravedlivé právo neposkytuje jistotu spravedlnosti, pokud na jeho výkon nebude dohlíženo. Prostředky zajištění spravedlnosti se v právu objevovaly od pradávna, jejich povaha však odrážela možnosti dané doby. Zatímco dnes se spravedlnost zjišťuje komplexním vyšetřováním, zjišťováním přímých i nepřímých důkazů a kromě orgánů činných v trestním řízení se celého procesu účastní také řada osob z řad odborníků v oblasti, jíž se vyšetřování týká, aby prostřednictvím znaleckých posudků doložili či naopak vyvrátili možnost, že sporná skutečnost mohla doopravdy nastat, v dobách archaického práva byla situace docela odlišná. Právo se tehdy zjišťovalo jednoduchými, přímými důkazy založenými jednoduše na svědectví. Věhlasný právní historik a emeritní profesor Univerzity Christiana Albrechta v německém Kielu Hans Hattenhauer (1998) uvádí jednoduché příklady: k usvědčení z krádeže krávy třeba stačilo, aby její majitel přistihl jinou osobu, jak ji za sebou vede. Protože tehdejší právo neznalo pojem „nepřímý důkaz“, nezabýval se soudce otázkou, zda daná osoba krávu skutečně odcizila, nebo ji jen našla poté, co kráva sama utekla. Ještě složitější pak bylo dokazování skutků, u nichž jakýkoli přímý důkaz chyběl. Hattenhauer uvádí, jaký byl postup v případě podezření z vraždy dle práva Langobardů: „Je-li tu podezření, že šlechtic odpravil svou ženu, pak stanovíme (následující). Muž se má se svými spolupřísežníky přísahou očistit: Že se na smrti své ženy nepodílel ani on sám ani prostřednictvím poslaného muže. A (tím) je zbaven podezření ze spáchaného zločinu.“(HATTENHAUER, H.; 1998).
Je nasnadě, že stačila-li k očištění od takto závažného činu pouhá přísaha, musela požívat značné důvěry. K tomu bylo nutné zajistit postih v případě lživé přísahy. Z toho důvodu se přísahalo na bohy. Tvrzení stvrzené přísahou se mělo za pravdivé, pokud nebyla případná křivá přísaha stižena božím trestem.
Téma spravedlnosti nevynechal ve svých spisech ani antický filosof Aristoteles. Přestože v souvislost se spravedlností zmiňuje i pojem rovnosti, míní jí toliko rovnost sobě rovných, tedy svobodných a plně svéprávných Řeků (VEČEŘA, M.;1997). S myšlenkou rovnosti všech přišli až stoikové, přesněji jejich pojetí etiky, které v pozdějším období připomínalo pozdější etiku křesťanskou (STÖRIG, H. J.; 2007). Smysl pro rovnost nabyl pro stoiky dokonce takového významu, že jej spolu s dobromyslností považovali za neoddělitelnou součást spravedlnosti (LAERTIOS, D.; 1964). V Etice Nikomachově popisuje Aristoteles spravedlnost jako jednu ze ctností, jejíž podstatou přitom je, že „každý nejen zná, ale zároveň respektuje své místo, které mu náleží ve vesmírném řádu“ (SKŘEJPEK, M.; 2010.) Na základě přiměřenosti takového místa potom Aristoteles rozlišuje dva druhy spravedlnosti: distributivní (geometrickou, podílnou), která rozděluje hodnoty statků podle stejného měřítka, a komutativní (aritmetickou, směsnou), která udržuje rovnovážný stav.
Svůj pohled na spravedlnost představili nezávisle na stoicích též epikurejci, pro které se naopak jednalo o pojem čistě smluvní. Nechápali spravedlnost jako princip, který by měl platit nerozdílně pro každého, nýbrž jako něco, co si mezi sebou musejí strany sjednat. Epikúros ve svých Hlavních myšlenkách uvádí: „Pro všechny živé tvory, kteří nemohli uzavírat smlouvu o tom, že nebudou škodu působit ani ji trpět, nebylo spravedlnosti ani nespravedlnosti; a stejně tak i pro národy, které nemohly nebo nechtěly uzavírat smlouvy o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964) Z tohoto přístupu lze usoudit, že epikurejci chápali pojmy spravedlnost a právní jistota velmi úzce. Bez smlouvy nejen že dotyčný neměl možnost se spravedlnosti domoci, dokonce pro něj ani žádná spravedlnost či nespravedlnost neexistovala. Její existenci zajistila teprve podepsaná smlouva. Zajímavé ovšem je, že smlouva řešila nejen zákaz trpění škody, ale také zákaz jejího působení. Spravedlnost tedy vlastně byla pouze vzájemným závazkem smluvních stran. To je v dobách, kdy pojem právní jistoty byl jen těžko uchopitelný, poměrně chytré řešení. O vyslovené nutnosti spravedlnost podepřít vypovídá další Epikúrovo pravidlo, totiž že: „Nebyla spravedlnost něčím sama o sobě, nýbrž jen jako jakási smlouva, uzavřená ve vzájemných stycích lidí někdy na některých místech o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964)
V období středověku nedoznalo pojetí spravedlnosti či právní jistoty výraznějších změn. Mezi učenci byly stále v živém povědomí tradice Římského práva, k jehož zachování a rozšíření velkou měrou přispěla Východořímská říše (TRETERA, J. R.; 2010). Důraz byl tehdy kladen především na posílení vztahu mezi světskou a církevní mocí, která se nezřídka stávala panovníkovi významnou oporou. Zajištění spravedlnosti pak leželo na bedrech obou těchto stran. Není proto divu, že z řad kléru pocházel též jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků a filosofů středověku, Tomáš Akvinský (ADAMOVÁ, K.; 2010). Ten přirozeně převzal a dále rozvinul Aristotelovo pojetí spravedlnosti, přičemž je doplnil zásadou suum cuique tribuere (dát každému, co mu patří). Tato zásada, převzatá vlastně již od římského politika Catona staršího, se stala ústředním principem učení Akvinského a nakonec i moderního tomismu (VEČEŘA, M.; 1997).
Proměny pojetí práva v 19. století, plynuly zejména z odlišných názorů panujících ve společnosti právních teoretiků na pozitivní a přirozené právo. V nelehkých dobách světových válečných konfliktů a v ještě těžších, které na ně navazovaly, mělo totiž rozdělení práva na pozitivní a přirozené zásadní význam a stávalo se pomyslnou červenou linií táhnoucí se mezi životem a smrtí.
Kult zákona v 19. století aneb pryč s vyššími přirozenými principy!
Pro 19. století je typický odklon od přirozeného pojetí práva ve prospěch pojetí pozitivně-právního, proto také, jak uvádí český právní historik Radim Seltenreich (2010), bývá nazýváno „stoletím pozitivního práva“. O překonání stavu podvojného vnímání práva se rovněž hovoří jako o „výměně kultu práva za kult zákona.“ Tehdejší přístup k přirozenému právu lze doložit například výrokem právního filosofa Karla Bergbohma, který ve své knize Jurispurdenz und Rechtsphilosofie z roku 1892 píše (citováno dle HATTENHAUER, H.; 1998):
| „Jedním slovem, musí se do kořenů vymýtit plevel přirozeného práva, nechť vstupuje v jakékoli formě a převleku, otevřeně nebo stydlivě, a to nemilosrdně. Lidé si mohou pod právem představovat, co chtějí a věřit třeba v nadpozemské právo. Ale ze všeho, co se nazývá jurisprudencí, právní naukou, filozofií práva a činí si nárok na vědeckost, je nutné důrazně odmítnout cokoli, co by mohlo být právem, ale není právem pozitivním.“ |
Zatímco tedy v přirozenoprávním pojetí se právo odvozuje od duchovních principů a má pocházet od Boha, pozitivisté staví do popředí lidský rozum. Kodifikace práva založená na kauzálních popisech se transformuje do podoby obecných norem zákona, který slouží jako jediný zdroj práva. Postoj, kdy je za právo považováno jen to, co je obsahem státem vydaných a tudíž garantovaných norem, snad nejlépe a bohužel i dnes groteskně dokumentuje známý výrok francouzského profesora G. Bugneta: „Neznám občanské právo, vykládám jen občanský zákoník.“!!! (SELTENREICH, R.; 2010)
Pro bezvýhradné upřednostňování pozitivního práva, neboli juspozitivismus, platí, že je kladen zvláštní důraz na právní jistotu a předvídatelnost. Co to znamená, si můžeme ukázat třeba na příkladu soudce. Ten, pokud se necítí striktně vázán psaným právem, totiž dle zastánců pozitivního práva snáze podléhá vnějším vlivům, ale i emocím. Jeho rozhodování pak může být pozitivisty nepředvídatelné, což nutně snižuje právní jistotu. A právě z přísné zákonnosti kodifikace práva plyne posílení právní jistoty, neboť úzce specifikované normy stavějí jasné mantinely, v nichž se osoby mohou pohybovat.
Poněkud paradoxním faktem přitom je, že jak francouzský Code civil des Français (Občanský zákoník Francouzů), tak rakouský Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie (ABGB, tzv. Všeobecný zákoník občanský) byly veskrze přirozenoprávní povahy. Jejich autoři totiž přes veškerou snahu o národní kodifikaci i nadále vycházeli ze základů položených v antickém Římě. Ačkoli tedy bylo právo vykládáno pozitivně, přirozenoprávní a racionální principy zůstaly v jeho strukturách zachovány. Kogentní výklad norem významných z hlediska veřejného pořádku či dobrých mravů nicméně vylučoval jakákoli odchylná ujednání. Dohody odporující těmto ustanovením byly jednoduše neplatné. Toto bezvýhradné respektování dané doktríny bez možnosti zapojení vlastního uvážení je dnes považováno za překonané, v tehdejších časech však nejspíš v duchu motta „svornost, rovnost, bratrství“ znamenalo záruku právní jistoty, jíž se obyvatelstvu v předrevolučních dobách jednoduše nedostávalo.
Seltenreich (2010) k tomu dodává: „Tím, že je ale určení obsahu zákona (při zřeknutí se jakékoli kritiky) přenecháno zcela zákonodárci, dochází nutně i k praktickému ztotožnění práva s mocí – nejvyšším ideálem práva tak nutně přestává být ‚spravedlnost‘, její místo zaujímá ‚právní jistota‘.“, z čehož dle Seltenreicha pro soudce „dále vyplývá povinnost přidržet se při výkladu „přísných, nahých písmen zákona‘, která v žádném případě nesměji tvůrčím způsobem doplňovat. Tato ‚poslušnost soudce vůči zákonu‘ je vlastně pouze logickým dovozením kultu zákona, který ve společnosti 19. století panoval.“ (SELTENREICH, R.; 2010). Tento striktní přístup povýšil jistotu v právu nad rozum a vlastní uvážení. Právo znamenalo stát a stát znamenal jistotu.
O bezvýhradném příklonu k pozitivněprávnímu výkladu práva se s oblibou hovoří typicky ve spojení s německými nacisty, kteří se řídili dvěma maximami, totiž že „zákon je zákon a že řád je řád“ (SOBEK, T.; 2009). Tímto přístupem měli snadno odmítat jakékoli hlasy volající po morálních hodnotách, neboť morálku právní pozitivisté pojímají jako záležitost od práva zcela oddělenou a na rozdíl od právních naturalistů k ní odmítají přihlížet.
| Pomocí zásad pozitivního práva mohli nacisté zcela legálně obejít ústavu vlastního státu a pod záminkou legislativní nouze zmocnit k zákonotvorné činnosti exekutivu. Pak už byl jen krok k omezení práv vlastních občanů a genocidě, vše zcela legálně. Takový dopad totiž může mít „ochota pozitivismu zaměňovat legalitu s legitimitou“, která státu umožňuje, aby se „legálně zbavoval sebeomezení a přitom se nadále tvářil jako právní stát“ (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). |
Snad právě zkušenosti s nacistickými zvěrstvy druhé světové války vedly významného právního teoretika Gustava Radbrucha k pozdějšímu přehodnocení svého do té doby výhradně pozitivistického přístupu, když ve své práci Zákonné neprávo a nadzákonné právo (1946) uvedl myšlenku, která se později stala známou pod označením Radbruchova formule a významně ovlivnila právnické teoretiky 2. poloviny 20. století.:
| „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, když je obsahově nespravedlivé a neúčelné, to ovšem vyjma případu, kdy rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon jako ‚nesprávné (nepatřičné) právo‘ musí spravedlnosti ustoupit“ (HANUŠ, L.; 2009). |
Podle některých názorů se soudci tímto krokem dokonce smířili s omezením právní jistoty, neboť došlo k narušení právní kontinuity.
Radbruchova formule se v druhé polovině 20. století stala jedním z nejčastěji citovaných výroků právnického světa. Zásadním způsobem ovlivnila pohled justice v ošemetných případech posuzování činů obžalovaných podle dramaticky odlišných zákonů, než jaké platily v době jejich spáchání. Ať už hovoříme o soudních tribunálech v norimberských procesech, které se musely vypořádat s otázkou souzení válečných zločinů, nebo o soudcích nově vzniklé Spolkové republiky Německo, kteří posuzovali akty členů hraniční stráže ve východním Berlíně (tzv. Mauerschützenprozesse, „procesy se střelci na zdi“), nemůžeme význam Radbruchovy formule opomenout. Právě z ní se stal jeden z hlavních opěrných bodů, které soudcům v těchto kauzách umožnily vyloučit zásadu secundum et intra legem a odsoudit vojáky, kteří byli „nuceni vykonávat rozkazy“ (HANUŠ, L. 2009).
Zajímavý je v tomto ohledu názor českého právního teoretika Tomáše Sobka, který zpochybňuje pozitivněprávní povahu práva v nacistickém Německu jako takovou. Uvádí, že mnohem blíže mělo k právu přirozenému, ovšem nebylo přiznáváno každému. Nacistické právo je podle něj „výrazem národní koncepce spravedlnosti (…), opírá se o přirozené právo nacistického společenství“ (SOBEK, T.; 2011). Spravedlnost nacisté zkrátka nechápali podle našich měřítek. Jakkoli to může znít pohoršlivě, nacisté považovali své jednání za zcela spravedlivé, neboť, jak píše Sobek, „jejich ‚spravedlnost‘ byla národně-rasovou spravedlností. Společenství Árijců, jakožto nadřazená (panská) rasa má určitá přirozená práva, např. právo na životní prostor, která mohou ospravedlnit i extrémní praktiky, např. vyhlazovací válku nebo zotročení jiných národů.“(ibid.) Dále Sobek zmiňuje názor nacisty Heinze Hildebrandta, který podle něj tvrdil, že „v německém právu má správnost práva přednost před právní jistotou,“(ibid.) v kontextu výše uvedeného není těžké usoudit, jakým způsobem nacističtí právníci onu „správnost“ práva nalézali a komu nárokovali právní jistotu.
Popření teze o pozitivní povaze nacistického práva Sobek podepírá několika citacemi, přičemž se vychází zejména z práce známého právníka a politika Viktora Knappa. Z jeho knihy Problém nacistické právní filosofie uvádí například výrok, že „nacističtí právníci, stejně jako stalinští, měli dokonce tendenci říkat, že právo se rovná morálce.“ (SOBEK, T.; 2011). S odkazem na Schädlera dokonce uvádí, že „Soudce byl vázán zákonem pouze formálně, zároveň byl podřízen hodnotám národního společenství a vůdcovskému principu. Pokud to národně socialistická ideologie vyžadovala, musel v případě potřeby rozhodnout contra legem“(ibid.). Těmito slovy Sobek přesvědčivě podporuje své odmítnutí nacistického práva coby čistě pozitivistického. Své tvrzení, že právo „pouze“ nebylo přiznáváno každému, pak podkládá dalšími argumenty, přičemž zvláštní důraz klade na potřebu objevit podstatu problému výkladu práva v nacistickém Německu. Sám také nabízí jednu možnost, která ve světle známých dějin druhé světové války nezní vůbec neuvěřitelně: „Vůdcovo mínění se stalo pramenem práva, který měl přednost před právem pozitivním“ (ibid.). Na základě těchto skutečností pak Sobek vyvozuje, že: „nacistická aplikace práva nebyla formalistická, ale naopak hodnotově-teleologická“(ibid.).
Z výše uvedeného vyplývá Sobkovo rezolutní odmítnutí chápání německého nacistického práva jako pozitivního. Radbruchovu formuli označuje za mýtus a tvrdí, že „hlavní příčinou úspěchu velkého vyprávění o údajném pozitivismu nacistických právníků nejspíš bylo to, že fungoval jako jejich morální exkulpace, něco jako společenská úleva. V jeho optice jsou totiž prezentováni jako oběti chybné teorie práva a ne jako rasisté, tedy odporně nemorální lidé.“ (SOBEK, T.; 2011).
Československo se po válce muselo opět vypořádat s problémem právní kontinuity. Bylo nutné vypořádat se s událostmi uplynulých let a zajistit určitým způsobem výkon práva. V neklidné a hektické době si však lidé nepočínali zdaleka tak demokraticky, jak bychom si mohli myslet. Jak uvádí historik Tomáš Bursík (2012), soudy tzv. Třetí Československé republiky například neumožňovaly odvolání proti vyneseným rozsudkům. Vyšetřování tehdy trvalo jen několik málo dní a tehdejší lidové soudy v touze rychle se vypořádat s událostmi uplynulých let dokázaly obžalovaného odsoudit k smrti během dvou hodin.
V právu období komunismu (které dle Bursíka nebylo o tolik krutější, než předchozí Třetí republika) panovala obdobná situace, jako v právu nacistickém. Pod silným ideologickým tlakem bylo právo od roku 1948 vykládáno v zájmu komunistické společnosti a především pak s cílem upevnit moc státu. Přestože demokratická ústava zaručovala řadu práv, nebyla její ustanovení často vůbec v praxi využita a docházelo tak například k diskriminačnímu zacházení s menšinami (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). Zákon na ochranu lidově demokratické republiky, který navazoval na předchozí zákon na ochranu republiky, avšak výrazně zpřísňoval sankce a kromě republiky samotné chránil také její lidově demokratické zřízení, pak nově nastolenému režimu posloužil jako nástroj teroru. Jeho prostřednictvím byl v národu vzbuzován strach vzepřít se a stát si tak vynucoval poslušnost lidu. Na jeho základě bylo vykonáno přes dvě stě rozsudků trestu smrti, desetitisíce lidí pak putovalo do vězení a pracovních táborů. (SOVADINA, J.; 2009).
Zejména pro padesátá a šedesátá léta je typická snaha probudit v lidech budovatelského ducha a pomoci postavit zemi poničenou válečnými událostmi opět na nohy. Tomuto zájmu, který v menší míře prostupoval celou éru socialistického Československa, samozřejmě nesloužilo zdaleka jen umění, v němž jsou stopy minulých úmyslů dobře patrny dodnes. Užito bylo také prostředků legislativních; nejlépe je tento fakt vidět na úpravě socialistických sociálních práv. Ať už se jedná o sféru zaměstnaneckou, zdravotní nebo vzdělávací, platí, že tehdejší sociální práva byla současně povinnostmi. Právo pracovat znamenalo povinnost pracovat. Tento přístup je typický nejen pro socialismus, ale pro totalitární režimy obecně a týkal se také nacistického Německa. (VEČEŘA, M.; 1993).
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
Spravedlnost v právu a právní jistota jako základní požadavek občana v demokratickém státním uspořádání. Dva ze základních principů práva mají k sobě na první pohled velmi blízko a přece se často jen velmi obtížně udržují ve vzájemném souladu. Společným jmenovatelem obou pojmů, které budí dojem určité vzájemnosti, je výraz „hodnota.“ Povaha spravedlnosti a právní jistoty totiž přesahuje rámec právní vědy a sahá až k samotným kořenům naší společnosti, k nejhlubším základům našeho morálního a sociálního cítění, k samotným pramenům poznání života člověka ve společnosti. Není tak pochyby o tom, že tyto hodnoty patří mezi stěžejní prvky každé rozvinuté společnosti a tedy i každého státu, který se odvolává na demokratické zřízení a za nejvyšší princip označuje svrchovanost lidu coby nositele nadstátní moci.1
Z důvodu nesmírné šíře dotčených vědních disciplín se pro potřeby práva oba pojmy vždy doplňují o přívlastek vylučující pochybnost o tom, zda je zrovna myšlena spravedlnost morální, nebo spravedlnost právní; totéž platí o právní jistotě. Odtud také pramení ony obtíže se snahou o docílení souladu mezi oběma pojmy. Ačkoli morálka může v otázce spravedlnosti velet něco jiného, v právu je spravedlnost pojmem zaměřeným daleko specifičtěji: nelze jej aplikovat sám o sobě, nýbrž vždy v souladu s ostatními právními principy a zásadami, tedy i s právní jistotou. Jenže jistota dopřávána jednomu může být druhým snadno pociťována jako nespravedlnost.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že význam obou pojmů, ať už z hlediska jejich hodnotového nebo právně pojmového výkladu, není v dnešní době o nic menší, než jaký byl v dobách archaických, antických všech pozdějších dějin lidstva. Jedná se tedy o pilíře, na jejichž základě jsou vydávány zákony, o něž se soudy při výkladu těchto zákonů opírají.
Cílem každodenní praxe zastupitelů obcí je proto poznat a odlišit charakteristiku obou významných přirozených právních principů a používat jejich odvěké role v rámci aplikace práva a spravedlnosti správně tak jak se od zástupců veřejné správy státu občany očekává, to vše při zohlednění historických souvislostí jejich vývoje a povahy v moderním právním řádu České republiky.
Ke zpracování takového zrcadlení byly zvoleny metody kompilace a historické komparace, jejichž kombinací je možno nejen popsat historii předmětných pojmů v rámci vývoje právního myšlení, ale také porovnat způsob nahlížení na tyto pojmy jak v kontextu určitého historického období, tak v naší současnosti a zároveň popsat proměny chápání principů spravedlnosti a právní jistoty od nejstarších zmínek až po práh 20. století. Současná doba je tedy hledáním nové cesty, ne pomocí dalších cizokrajných virtuálních myšlenkových kompilátů, ale obnovením a oživením starých znalostí tedy kulturního dědictví našich předků ve světle nových okolností.
1 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-19-93>
Právní jistota a spravedlnost jsou jedny ze základních principů práva a snahu o jejich zaručení lze vysledovat již v nejstarších dochovaných politicko - právnických textech. Ze specifických vlastností každého z nich však plyne potřeba značně rozdílných přístupů. Zatímco spravedlnost lze do zákona vštípit vhodnou formulací a snahou o rovný přístup, právní jistotu je potřeba garantovat mechanismy moci. Ani spravedlivé právo neposkytuje jistotu spravedlnosti, pokud na jeho výkon nebude dohlíženo. Prostředky zajištění spravedlnosti se v právu objevovaly od pradávna, jejich povaha však odrážela možnosti dané doby. Zatímco dnes se spravedlnost zjišťuje komplexním vyšetřováním, zjišťováním přímých i nepřímých důkazů a kromě orgánů činných v trestním řízení se celého procesu účastní také řada osob z řad odborníků v oblasti, jíž se vyšetřování týká, aby prostřednictvím znaleckých posudků doložili či naopak vyvrátili možnost, že sporná skutečnost mohla doopravdy nastat, v dobách archaického práva byla situace docela odlišná. Právo se tehdy zjišťovalo jednoduchými, přímými důkazy založenými jednoduše na svědectví. Věhlasný právní historik a emeritní profesor Univerzity Christiana Albrechta v německém Kielu Hans Hattenhauer (1998) uvádí jednoduché příklady: k usvědčení z krádeže krávy třeba stačilo, aby její majitel přistihl jinou osobu, jak ji za sebou vede. Protože tehdejší právo neznalo pojem „nepřímý důkaz“, nezabýval se soudce otázkou, zda daná osoba krávu skutečně odcizila, nebo ji jen našla poté, co kráva sama utekla. Ještě složitější pak bylo dokazování skutků, u nichž jakýkoli přímý důkaz chyběl. Hattenhauer uvádí, jaký byl postup v případě podezření z vraždy dle práva Langobardů: „Je-li tu podezření, že šlechtic odpravil svou ženu, pak stanovíme (následující). Muž se má se svými spolupřísežníky přísahou očistit: Že se na smrti své ženy nepodílel ani on sám ani prostřednictvím poslaného muže. A (tím) je zbaven podezření ze spáchaného zločinu.“(HATTENHAUER, H.; 1998).
Je nasnadě, že stačila-li k očištění od takto závažného činu pouhá přísaha, musela požívat značné důvěry. K tomu bylo nutné zajistit postih v případě lživé přísahy. Z toho důvodu se přísahalo na bohy. Tvrzení stvrzené přísahou se mělo za pravdivé, pokud nebyla případná křivá přísaha stižena božím trestem.
Téma spravedlnosti nevynechal ve svých spisech ani antický filosof Aristoteles. Přestože v souvislost se spravedlností zmiňuje i pojem rovnosti, míní jí toliko rovnost sobě rovných, tedy svobodných a plně svéprávných Řeků (VEČEŘA, M.;1997). S myšlenkou rovnosti všech přišli až stoikové, přesněji jejich pojetí etiky, které v pozdějším období připomínalo pozdější etiku křesťanskou (STÖRIG, H. J.; 2007). Smysl pro rovnost nabyl pro stoiky dokonce takového významu, že jej spolu s dobromyslností považovali za neoddělitelnou součást spravedlnosti (LAERTIOS, D.; 1964). V Etice Nikomachově popisuje Aristoteles spravedlnost jako jednu ze ctností, jejíž podstatou přitom je, že „každý nejen zná, ale zároveň respektuje své místo, které mu náleží ve vesmírném řádu“ (SKŘEJPEK, M.; 2010.) Na základě přiměřenosti takového místa potom Aristoteles rozlišuje dva druhy spravedlnosti: distributivní (geometrickou, podílnou), která rozděluje hodnoty statků podle stejného měřítka, a komutativní (aritmetickou, směsnou), která udržuje rovnovážný stav.
Svůj pohled na spravedlnost představili nezávisle na stoicích též epikurejci, pro které se naopak jednalo o pojem čistě smluvní. Nechápali spravedlnost jako princip, který by měl platit nerozdílně pro každého, nýbrž jako něco, co si mezi sebou musejí strany sjednat. Epikúros ve svých Hlavních myšlenkách uvádí: „Pro všechny živé tvory, kteří nemohli uzavírat smlouvu o tom, že nebudou škodu působit ani ji trpět, nebylo spravedlnosti ani nespravedlnosti; a stejně tak i pro národy, které nemohly nebo nechtěly uzavírat smlouvy o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964) Z tohoto přístupu lze usoudit, že epikurejci chápali pojmy spravedlnost a právní jistota velmi úzce. Bez smlouvy nejen že dotyčný neměl možnost se spravedlnosti domoci, dokonce pro něj ani žádná spravedlnost či nespravedlnost neexistovala. Její existenci zajistila teprve podepsaná smlouva. Zajímavé ovšem je, že smlouva řešila nejen zákaz trpění škody, ale také zákaz jejího působení. Spravedlnost tedy vlastně byla pouze vzájemným závazkem smluvních stran. To je v dobách, kdy pojem právní jistoty byl jen těžko uchopitelný, poměrně chytré řešení. O vyslovené nutnosti spravedlnost podepřít vypovídá další Epikúrovo pravidlo, totiž že: „Nebyla spravedlnost něčím sama o sobě, nýbrž jen jako jakási smlouva, uzavřená ve vzájemných stycích lidí někdy na některých místech o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964)
V období středověku nedoznalo pojetí spravedlnosti či právní jistoty výraznějších změn. Mezi učenci byly stále v živém povědomí tradice Římského práva, k jehož zachování a rozšíření velkou měrou přispěla Východořímská říše (TRETERA, J. R.; 2010). Důraz byl tehdy kladen především na posílení vztahu mezi světskou a církevní mocí, která se nezřídka stávala panovníkovi významnou oporou. Zajištění spravedlnosti pak leželo na bedrech obou těchto stran. Není proto divu, že z řad kléru pocházel též jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků a filosofů středověku, Tomáš Akvinský (ADAMOVÁ, K.; 2010). Ten přirozeně převzal a dále rozvinul Aristotelovo pojetí spravedlnosti, přičemž je doplnil zásadou suum cuique tribuere (dát každému, co mu patří). Tato zásada, převzatá vlastně již od římského politika Catona staršího, se stala ústředním principem učení Akvinského a nakonec i moderního tomismu (VEČEŘA, M.; 1997).
Proměny pojetí práva v 19. století, plynuly zejména z odlišných názorů panujících ve společnosti právních teoretiků na pozitivní a přirozené právo. V nelehkých dobách světových válečných konfliktů a v ještě těžších, které na ně navazovaly, mělo totiž rozdělení práva na pozitivní a přirozené zásadní význam a stávalo se pomyslnou červenou linií táhnoucí se mezi životem a smrtí.
Kult zákona v 19. století aneb pryč s vyššími přirozenými principy!
Pro 19. století je typický odklon od přirozeného pojetí práva ve prospěch pojetí pozitivně-právního, proto také, jak uvádí český právní historik Radim Seltenreich (2010), bývá nazýváno „stoletím pozitivního práva“. O překonání stavu podvojného vnímání práva se rovněž hovoří jako o „výměně kultu práva za kult zákona.“ Tehdejší přístup k přirozenému právu lze doložit například výrokem právního filosofa Karla Bergbohma, který ve své knize Jurispurdenz und Rechtsphilosofie z roku 1892 píše (citováno dle HATTENHAUER, H.; 1998):
| „Jedním slovem, musí se do kořenů vymýtit plevel přirozeného práva, nechť vstupuje v jakékoli formě a převleku, otevřeně nebo stydlivě, a to nemilosrdně. Lidé si mohou pod právem představovat, co chtějí a věřit třeba v nadpozemské právo. Ale ze všeho, co se nazývá jurisprudencí, právní naukou, filozofií práva a činí si nárok na vědeckost, je nutné důrazně odmítnout cokoli, co by mohlo být právem, ale není právem pozitivním.“ |
Zatímco tedy v přirozenoprávním pojetí se právo odvozuje od duchovních principů a má pocházet od Boha, pozitivisté staví do popředí lidský rozum. Kodifikace práva založená na kauzálních popisech se transformuje do podoby obecných norem zákona, který slouží jako jediný zdroj práva. Postoj, kdy je za právo považováno jen to, co je obsahem státem vydaných a tudíž garantovaných norem, snad nejlépe a bohužel i dnes groteskně dokumentuje známý výrok francouzského profesora G. Bugneta: „Neznám občanské právo, vykládám jen občanský zákoník.“!!! (SELTENREICH, R.; 2010)
Pro bezvýhradné upřednostňování pozitivního práva, neboli juspozitivismus, platí, že je kladen zvláštní důraz na právní jistotu a předvídatelnost. Co to znamená, si můžeme ukázat třeba na příkladu soudce. Ten, pokud se necítí striktně vázán psaným právem, totiž dle zastánců pozitivního práva snáze podléhá vnějším vlivům, ale i emocím. Jeho rozhodování pak může být pozitivisty nepředvídatelné, což nutně snižuje právní jistotu. A právě z přísné zákonnosti kodifikace práva plyne posílení právní jistoty, neboť úzce specifikované normy stavějí jasné mantinely, v nichž se osoby mohou pohybovat.
Poněkud paradoxním faktem přitom je, že jak francouzský Code civil des Français (Občanský zákoník Francouzů), tak rakouský Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie (ABGB, tzv. Všeobecný zákoník občanský) byly veskrze přirozenoprávní povahy. Jejich autoři totiž přes veškerou snahu o národní kodifikaci i nadále vycházeli ze základů položených v antickém Římě. Ačkoli tedy bylo právo vykládáno pozitivně, přirozenoprávní a racionální principy zůstaly v jeho strukturách zachovány. Kogentní výklad norem významných z hlediska veřejného pořádku či dobrých mravů nicméně vylučoval jakákoli odchylná ujednání. Dohody odporující těmto ustanovením byly jednoduše neplatné. Toto bezvýhradné respektování dané doktríny bez možnosti zapojení vlastního uvážení je dnes považováno za překonané, v tehdejších časech však nejspíš v duchu motta „svornost, rovnost, bratrství“ znamenalo záruku právní jistoty, jíž se obyvatelstvu v předrevolučních dobách jednoduše nedostávalo.
Seltenreich (2010) k tomu dodává: „Tím, že je ale určení obsahu zákona (při zřeknutí se jakékoli kritiky) přenecháno zcela zákonodárci, dochází nutně i k praktickému ztotožnění práva s mocí – nejvyšším ideálem práva tak nutně přestává být ‚spravedlnost‘, její místo zaujímá ‚právní jistota‘.“, z čehož dle Seltenreicha pro soudce „dále vyplývá povinnost přidržet se při výkladu „přísných, nahých písmen zákona‘, která v žádném případě nesměji tvůrčím způsobem doplňovat. Tato ‚poslušnost soudce vůči zákonu‘ je vlastně pouze logickým dovozením kultu zákona, který ve společnosti 19. století panoval.“ (SELTENREICH, R.; 2010). Tento striktní přístup povýšil jistotu v právu nad rozum a vlastní uvážení. Právo znamenalo stát a stát znamenal jistotu.
O bezvýhradném příklonu k pozitivněprávnímu výkladu práva se s oblibou hovoří typicky ve spojení s německými nacisty, kteří se řídili dvěma maximami, totiž že „zákon je zákon a že řád je řád“ (SOBEK, T.; 2009). Tímto přístupem měli snadno odmítat jakékoli hlasy volající po morálních hodnotách, neboť morálku právní pozitivisté pojímají jako záležitost od práva zcela oddělenou a na rozdíl od právních naturalistů k ní odmítají přihlížet.
| Pomocí zásad pozitivního práva mohli nacisté zcela legálně obejít ústavu vlastního státu a pod záminkou legislativní nouze zmocnit k zákonotvorné činnosti exekutivu. Pak už byl jen krok k omezení práv vlastních občanů a genocidě, vše zcela legálně. Takový dopad totiž může mít „ochota pozitivismu zaměňovat legalitu s legitimitou“, která státu umožňuje, aby se „legálně zbavoval sebeomezení a přitom se nadále tvářil jako právní stát“ (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). |
Snad právě zkušenosti s nacistickými zvěrstvy druhé světové války vedly významného právního teoretika Gustava Radbrucha k pozdějšímu přehodnocení svého do té doby výhradně pozitivistického přístupu, když ve své práci Zákonné neprávo a nadzákonné právo (1946) uvedl myšlenku, která se později stala známou pod označením Radbruchova formule a významně ovlivnila právnické teoretiky 2. poloviny 20. století.:
| „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, když je obsahově nespravedlivé a neúčelné, to ovšem vyjma případu, kdy rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon jako ‚nesprávné (nepatřičné) právo‘ musí spravedlnosti ustoupit“ (HANUŠ, L.; 2009). |
Podle některých názorů se soudci tímto krokem dokonce smířili s omezením právní jistoty, neboť došlo k narušení právní kontinuity.
Radbruchova formule se v druhé polovině 20. století stala jedním z nejčastěji citovaných výroků právnického světa. Zásadním způsobem ovlivnila pohled justice v ošemetných případech posuzování činů obžalovaných podle dramaticky odlišných zákonů, než jaké platily v době jejich spáchání. Ať už hovoříme o soudních tribunálech v norimberských procesech, které se musely vypořádat s otázkou souzení válečných zločinů, nebo o soudcích nově vzniklé Spolkové republiky Německo, kteří posuzovali akty členů hraniční stráže ve východním Berlíně (tzv. Mauerschützenprozesse, „procesy se střelci na zdi“), nemůžeme význam Radbruchovy formule opomenout. Právě z ní se stal jeden z hlavních opěrných bodů, které soudcům v těchto kauzách umožnily vyloučit zásadu secundum et intra legem a odsoudit vojáky, kteří byli „nuceni vykonávat rozkazy“ (HANUŠ, L. 2009).
Zajímavý je v tomto ohledu názor českého právního teoretika Tomáše Sobka, který zpochybňuje pozitivněprávní povahu práva v nacistickém Německu jako takovou. Uvádí, že mnohem blíže mělo k právu přirozenému, ovšem nebylo přiznáváno každému. Nacistické právo je podle něj „výrazem národní koncepce spravedlnosti (…), opírá se o přirozené právo nacistického společenství“ (SOBEK, T.; 2011). Spravedlnost nacisté zkrátka nechápali podle našich měřítek. Jakkoli to může znít pohoršlivě, nacisté považovali své jednání za zcela spravedlivé, neboť, jak píše Sobek, „jejich ‚spravedlnost‘ byla národně-rasovou spravedlností. Společenství Árijců, jakožto nadřazená (panská) rasa má určitá přirozená práva, např. právo na životní prostor, která mohou ospravedlnit i extrémní praktiky, např. vyhlazovací válku nebo zotročení jiných národů.“(ibid.) Dále Sobek zmiňuje názor nacisty Heinze Hildebrandta, který podle něj tvrdil, že „v německém právu má správnost práva přednost před právní jistotou,“(ibid.) v kontextu výše uvedeného není těžké usoudit, jakým způsobem nacističtí právníci onu „správnost“ práva nalézali a komu nárokovali právní jistotu.
Popření teze o pozitivní povaze nacistického práva Sobek podepírá několika citacemi, přičemž se vychází zejména z práce známého právníka a politika Viktora Knappa. Z jeho knihy Problém nacistické právní filosofie uvádí například výrok, že „nacističtí právníci, stejně jako stalinští, měli dokonce tendenci říkat, že právo se rovná morálce.“ (SOBEK, T.; 2011). S odkazem na Schädlera dokonce uvádí, že „Soudce byl vázán zákonem pouze formálně, zároveň byl podřízen hodnotám národního společenství a vůdcovskému principu. Pokud to národně socialistická ideologie vyžadovala, musel v případě potřeby rozhodnout contra legem“(ibid.). Těmito slovy Sobek přesvědčivě podporuje své odmítnutí nacistického práva coby čistě pozitivistického. Své tvrzení, že právo „pouze“ nebylo přiznáváno každému, pak podkládá dalšími argumenty, přičemž zvláštní důraz klade na potřebu objevit podstatu problému výkladu práva v nacistickém Německu. Sám také nabízí jednu možnost, která ve světle známých dějin druhé světové války nezní vůbec neuvěřitelně: „Vůdcovo mínění se stalo pramenem práva, který měl přednost před právem pozitivním“ (ibid.). Na základě těchto skutečností pak Sobek vyvozuje, že: „nacistická aplikace práva nebyla formalistická, ale naopak hodnotově-teleologická“(ibid.).
Z výše uvedeného vyplývá Sobkovo rezolutní odmítnutí chápání německého nacistického práva jako pozitivního. Radbruchovu formuli označuje za mýtus a tvrdí, že „hlavní příčinou úspěchu velkého vyprávění o údajném pozitivismu nacistických právníků nejspíš bylo to, že fungoval jako jejich morální exkulpace, něco jako společenská úleva. V jeho optice jsou totiž prezentováni jako oběti chybné teorie práva a ne jako rasisté, tedy odporně nemorální lidé.“ (SOBEK, T.; 2011).
Československo se po válce muselo opět vypořádat s problémem právní kontinuity. Bylo nutné vypořádat se s událostmi uplynulých let a zajistit určitým způsobem výkon práva. V neklidné a hektické době si však lidé nepočínali zdaleka tak demokraticky, jak bychom si mohli myslet. Jak uvádí historik Tomáš Bursík (2012), soudy tzv. Třetí Československé republiky například neumožňovaly odvolání proti vyneseným rozsudkům. Vyšetřování tehdy trvalo jen několik málo dní a tehdejší lidové soudy v touze rychle se vypořádat s událostmi uplynulých let dokázaly obžalovaného odsoudit k smrti během dvou hodin.
V právu období komunismu (které dle Bursíka nebylo o tolik krutější, než předchozí Třetí republika) panovala obdobná situace, jako v právu nacistickém. Pod silným ideologickým tlakem bylo právo od roku 1948 vykládáno v zájmu komunistické společnosti a především pak s cílem upevnit moc státu. Přestože demokratická ústava zaručovala řadu práv, nebyla její ustanovení často vůbec v praxi využita a docházelo tak například k diskriminačnímu zacházení s menšinami (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). Zákon na ochranu lidově demokratické republiky, který navazoval na předchozí zákon na ochranu republiky, avšak výrazně zpřísňoval sankce a kromě republiky samotné chránil také její lidově demokratické zřízení, pak nově nastolenému režimu posloužil jako nástroj teroru. Jeho prostřednictvím byl v národu vzbuzován strach vzepřít se a stát si tak vynucoval poslušnost lidu. Na jeho základě bylo vykonáno přes dvě stě rozsudků trestu smrti, desetitisíce lidí pak putovalo do vězení a pracovních táborů. (SOVADINA, J.; 2009).
Zejména pro padesátá a šedesátá léta je typická snaha probudit v lidech budovatelského ducha a pomoci postavit zemi poničenou válečnými událostmi opět na nohy. Tomuto zájmu, který v menší míře prostupoval celou éru socialistického Československa, samozřejmě nesloužilo zdaleka jen umění, v němž jsou stopy minulých úmyslů dobře patrny dodnes. Užito bylo také prostředků legislativních; nejlépe je tento fakt vidět na úpravě socialistických sociálních práv. Ať už se jedná o sféru zaměstnaneckou, zdravotní nebo vzdělávací, platí, že tehdejší sociální práva byla současně povinnostmi. Právo pracovat znamenalo povinnost pracovat. Tento přístup je typický nejen pro socialismus, ale pro totalitární režimy obecně a týkal se také nacistického Německa. (VEČEŘA, M.; 1993).
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
Spravedlnost v právu a právní jistota jako základní požadavek občana v demokratickém státním uspořádání. Dva ze základních principů práva mají k sobě na první pohled velmi blízko a přece se často jen velmi obtížně udržují ve vzájemném souladu. Společným jmenovatelem obou pojmů, které budí dojem určité vzájemnosti, je výraz „hodnota.“ Povaha spravedlnosti a právní jistoty totiž přesahuje rámec právní vědy a sahá až k samotným kořenům naší společnosti, k nejhlubším základům našeho morálního a sociálního cítění, k samotným pramenům poznání života člověka ve společnosti. Není tak pochyby o tom, že tyto hodnoty patří mezi stěžejní prvky každé rozvinuté společnosti a tedy i každého státu, který se odvolává na demokratické zřízení a za nejvyšší princip označuje svrchovanost lidu coby nositele nadstátní moci.1
Z důvodu nesmírné šíře dotčených vědních disciplín se pro potřeby práva oba pojmy vždy doplňují o přívlastek vylučující pochybnost o tom, zda je zrovna myšlena spravedlnost morální, nebo spravedlnost právní; totéž platí o právní jistotě. Odtud také pramení ony obtíže se snahou o docílení souladu mezi oběma pojmy. Ačkoli morálka může v otázce spravedlnosti velet něco jiného, v právu je spravedlnost pojmem zaměřeným daleko specifičtěji: nelze jej aplikovat sám o sobě, nýbrž vždy v souladu s ostatními právními principy a zásadami, tedy i s právní jistotou. Jenže jistota dopřávána jednomu může být druhým snadno pociťována jako nespravedlnost.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že význam obou pojmů, ať už z hlediska jejich hodnotového nebo právně pojmového výkladu, není v dnešní době o nic menší, než jaký byl v dobách archaických, antických všech pozdějších dějin lidstva. Jedná se tedy o pilíře, na jejichž základě jsou vydávány zákony, o něž se soudy při výkladu těchto zákonů opírají.
Cílem každodenní praxe zastupitelů obcí je proto poznat a odlišit charakteristiku obou významných přirozených právních principů a používat jejich odvěké role v rámci aplikace práva a spravedlnosti správně tak jak se od zástupců veřejné správy státu občany očekává, to vše při zohlednění historických souvislostí jejich vývoje a povahy v moderním právním řádu České republiky.
Ke zpracování takového zrcadlení byly zvoleny metody kompilace a historické komparace, jejichž kombinací je možno nejen popsat historii předmětných pojmů v rámci vývoje právního myšlení, ale také porovnat způsob nahlížení na tyto pojmy jak v kontextu určitého historického období, tak v naší současnosti a zároveň popsat proměny chápání principů spravedlnosti a právní jistoty od nejstarších zmínek až po práh 20. století. Současná doba je tedy hledáním nové cesty, ne pomocí dalších cizokrajných virtuálních myšlenkových kompilátů, ale obnovením a oživením starých znalostí tedy kulturního dědictví našich předků ve světle nových okolností.
1 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-19-93>
Právní jistota a spravedlnost jsou jedny ze základních principů práva a snahu o jejich zaručení lze vysledovat již v nejstarších dochovaných politicko - právnických textech. Ze specifických vlastností každého z nich však plyne potřeba značně rozdílných přístupů. Zatímco spravedlnost lze do zákona vštípit vhodnou formulací a snahou o rovný přístup, právní jistotu je potřeba garantovat mechanismy moci. Ani spravedlivé právo neposkytuje jistotu spravedlnosti, pokud na jeho výkon nebude dohlíženo. Prostředky zajištění spravedlnosti se v právu objevovaly od pradávna, jejich povaha však odrážela možnosti dané doby. Zatímco dnes se spravedlnost zjišťuje komplexním vyšetřováním, zjišťováním přímých i nepřímých důkazů a kromě orgánů činných v trestním řízení se celého procesu účastní také řada osob z řad odborníků v oblasti, jíž se vyšetřování týká, aby prostřednictvím znaleckých posudků doložili či naopak vyvrátili možnost, že sporná skutečnost mohla doopravdy nastat, v dobách archaického práva byla situace docela odlišná. Právo se tehdy zjišťovalo jednoduchými, přímými důkazy založenými jednoduše na svědectví. Věhlasný právní historik a emeritní profesor Univerzity Christiana Albrechta v německém Kielu Hans Hattenhauer (1998) uvádí jednoduché příklady: k usvědčení z krádeže krávy třeba stačilo, aby její majitel přistihl jinou osobu, jak ji za sebou vede. Protože tehdejší právo neznalo pojem „nepřímý důkaz“, nezabýval se soudce otázkou, zda daná osoba krávu skutečně odcizila, nebo ji jen našla poté, co kráva sama utekla. Ještě složitější pak bylo dokazování skutků, u nichž jakýkoli přímý důkaz chyběl. Hattenhauer uvádí, jaký byl postup v případě podezření z vraždy dle práva Langobardů: „Je-li tu podezření, že šlechtic odpravil svou ženu, pak stanovíme (následující). Muž se má se svými spolupřísežníky přísahou očistit: Že se na smrti své ženy nepodílel ani on sám ani prostřednictvím poslaného muže. A (tím) je zbaven podezření ze spáchaného zločinu.“(HATTENHAUER, H.; 1998).
Je nasnadě, že stačila-li k očištění od takto závažného činu pouhá přísaha, musela požívat značné důvěry. K tomu bylo nutné zajistit postih v případě lživé přísahy. Z toho důvodu se přísahalo na bohy. Tvrzení stvrzené přísahou se mělo za pravdivé, pokud nebyla případná křivá přísaha stižena božím trestem.
Téma spravedlnosti nevynechal ve svých spisech ani antický filosof Aristoteles. Přestože v souvislost se spravedlností zmiňuje i pojem rovnosti, míní jí toliko rovnost sobě rovných, tedy svobodných a plně svéprávných Řeků (VEČEŘA, M.;1997). S myšlenkou rovnosti všech přišli až stoikové, přesněji jejich pojetí etiky, které v pozdějším období připomínalo pozdější etiku křesťanskou (STÖRIG, H. J.; 2007). Smysl pro rovnost nabyl pro stoiky dokonce takového významu, že jej spolu s dobromyslností považovali za neoddělitelnou součást spravedlnosti (LAERTIOS, D.; 1964). V Etice Nikomachově popisuje Aristoteles spravedlnost jako jednu ze ctností, jejíž podstatou přitom je, že „každý nejen zná, ale zároveň respektuje své místo, které mu náleží ve vesmírném řádu“ (SKŘEJPEK, M.; 2010.) Na základě přiměřenosti takového místa potom Aristoteles rozlišuje dva druhy spravedlnosti: distributivní (geometrickou, podílnou), která rozděluje hodnoty statků podle stejného měřítka, a komutativní (aritmetickou, směsnou), která udržuje rovnovážný stav.
Svůj pohled na spravedlnost představili nezávisle na stoicích též epikurejci, pro které se naopak jednalo o pojem čistě smluvní. Nechápali spravedlnost jako princip, který by měl platit nerozdílně pro každého, nýbrž jako něco, co si mezi sebou musejí strany sjednat. Epikúros ve svých Hlavních myšlenkách uvádí: „Pro všechny živé tvory, kteří nemohli uzavírat smlouvu o tom, že nebudou škodu působit ani ji trpět, nebylo spravedlnosti ani nespravedlnosti; a stejně tak i pro národy, které nemohly nebo nechtěly uzavírat smlouvy o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964) Z tohoto přístupu lze usoudit, že epikurejci chápali pojmy spravedlnost a právní jistota velmi úzce. Bez smlouvy nejen že dotyčný neměl možnost se spravedlnosti domoci, dokonce pro něj ani žádná spravedlnost či nespravedlnost neexistovala. Její existenci zajistila teprve podepsaná smlouva. Zajímavé ovšem je, že smlouva řešila nejen zákaz trpění škody, ale také zákaz jejího působení. Spravedlnost tedy vlastně byla pouze vzájemným závazkem smluvních stran. To je v dobách, kdy pojem právní jistoty byl jen těžko uchopitelný, poměrně chytré řešení. O vyslovené nutnosti spravedlnost podepřít vypovídá další Epikúrovo pravidlo, totiž že: „Nebyla spravedlnost něčím sama o sobě, nýbrž jen jako jakási smlouva, uzavřená ve vzájemných stycích lidí někdy na některých místech o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964)
V období středověku nedoznalo pojetí spravedlnosti či právní jistoty výraznějších změn. Mezi učenci byly stále v živém povědomí tradice Římského práva, k jehož zachování a rozšíření velkou měrou přispěla Východořímská říše (TRETERA, J. R.; 2010). Důraz byl tehdy kladen především na posílení vztahu mezi světskou a církevní mocí, která se nezřídka stávala panovníkovi významnou oporou. Zajištění spravedlnosti pak leželo na bedrech obou těchto stran. Není proto divu, že z řad kléru pocházel též jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků a filosofů středověku, Tomáš Akvinský (ADAMOVÁ, K.; 2010). Ten přirozeně převzal a dále rozvinul Aristotelovo pojetí spravedlnosti, přičemž je doplnil zásadou suum cuique tribuere (dát každému, co mu patří). Tato zásada, převzatá vlastně již od římského politika Catona staršího, se stala ústředním principem učení Akvinského a nakonec i moderního tomismu (VEČEŘA, M.; 1997).
Proměny pojetí práva v 19. století, plynuly zejména z odlišných názorů panujících ve společnosti právních teoretiků na pozitivní a přirozené právo. V nelehkých dobách světových válečných konfliktů a v ještě těžších, které na ně navazovaly, mělo totiž rozdělení práva na pozitivní a přirozené zásadní význam a stávalo se pomyslnou červenou linií táhnoucí se mezi životem a smrtí.
Kult zákona v 19. století aneb pryč s vyššími přirozenými principy!
Pro 19. století je typický odklon od přirozeného pojetí práva ve prospěch pojetí pozitivně-právního, proto také, jak uvádí český právní historik Radim Seltenreich (2010), bývá nazýváno „stoletím pozitivního práva“. O překonání stavu podvojného vnímání práva se rovněž hovoří jako o „výměně kultu práva za kult zákona.“ Tehdejší přístup k přirozenému právu lze doložit například výrokem právního filosofa Karla Bergbohma, který ve své knize Jurispurdenz und Rechtsphilosofie z roku 1892 píše (citováno dle HATTENHAUER, H.; 1998):
| „Jedním slovem, musí se do kořenů vymýtit plevel přirozeného práva, nechť vstupuje v jakékoli formě a převleku, otevřeně nebo stydlivě, a to nemilosrdně. Lidé si mohou pod právem představovat, co chtějí a věřit třeba v nadpozemské právo. Ale ze všeho, co se nazývá jurisprudencí, právní naukou, filozofií práva a činí si nárok na vědeckost, je nutné důrazně odmítnout cokoli, co by mohlo být právem, ale není právem pozitivním.“ |
Zatímco tedy v přirozenoprávním pojetí se právo odvozuje od duchovních principů a má pocházet od Boha, pozitivisté staví do popředí lidský rozum. Kodifikace práva založená na kauzálních popisech se transformuje do podoby obecných norem zákona, který slouží jako jediný zdroj práva. Postoj, kdy je za právo považováno jen to, co je obsahem státem vydaných a tudíž garantovaných norem, snad nejlépe a bohužel i dnes groteskně dokumentuje známý výrok francouzského profesora G. Bugneta: „Neznám občanské právo, vykládám jen občanský zákoník.“!!! (SELTENREICH, R.; 2010)
Pro bezvýhradné upřednostňování pozitivního práva, neboli juspozitivismus, platí, že je kladen zvláštní důraz na právní jistotu a předvídatelnost. Co to znamená, si můžeme ukázat třeba na příkladu soudce. Ten, pokud se necítí striktně vázán psaným právem, totiž dle zastánců pozitivního práva snáze podléhá vnějším vlivům, ale i emocím. Jeho rozhodování pak může být pozitivisty nepředvídatelné, což nutně snižuje právní jistotu. A právě z přísné zákonnosti kodifikace práva plyne posílení právní jistoty, neboť úzce specifikované normy stavějí jasné mantinely, v nichž se osoby mohou pohybovat.
Poněkud paradoxním faktem přitom je, že jak francouzský Code civil des Français (Občanský zákoník Francouzů), tak rakouský Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie (ABGB, tzv. Všeobecný zákoník občanský) byly veskrze přirozenoprávní povahy. Jejich autoři totiž přes veškerou snahu o národní kodifikaci i nadále vycházeli ze základů položených v antickém Římě. Ačkoli tedy bylo právo vykládáno pozitivně, přirozenoprávní a racionální principy zůstaly v jeho strukturách zachovány. Kogentní výklad norem významných z hlediska veřejného pořádku či dobrých mravů nicméně vylučoval jakákoli odchylná ujednání. Dohody odporující těmto ustanovením byly jednoduše neplatné. Toto bezvýhradné respektování dané doktríny bez možnosti zapojení vlastního uvážení je dnes považováno za překonané, v tehdejších časech však nejspíš v duchu motta „svornost, rovnost, bratrství“ znamenalo záruku právní jistoty, jíž se obyvatelstvu v předrevolučních dobách jednoduše nedostávalo.
Seltenreich (2010) k tomu dodává: „Tím, že je ale určení obsahu zákona (při zřeknutí se jakékoli kritiky) přenecháno zcela zákonodárci, dochází nutně i k praktickému ztotožnění práva s mocí – nejvyšším ideálem práva tak nutně přestává být ‚spravedlnost‘, její místo zaujímá ‚právní jistota‘.“, z čehož dle Seltenreicha pro soudce „dále vyplývá povinnost přidržet se při výkladu „přísných, nahých písmen zákona‘, která v žádném případě nesměji tvůrčím způsobem doplňovat. Tato ‚poslušnost soudce vůči zákonu‘ je vlastně pouze logickým dovozením kultu zákona, který ve společnosti 19. století panoval.“ (SELTENREICH, R.; 2010). Tento striktní přístup povýšil jistotu v právu nad rozum a vlastní uvážení. Právo znamenalo stát a stát znamenal jistotu.
O bezvýhradném příklonu k pozitivněprávnímu výkladu práva se s oblibou hovoří typicky ve spojení s německými nacisty, kteří se řídili dvěma maximami, totiž že „zákon je zákon a že řád je řád“ (SOBEK, T.; 2009). Tímto přístupem měli snadno odmítat jakékoli hlasy volající po morálních hodnotách, neboť morálku právní pozitivisté pojímají jako záležitost od práva zcela oddělenou a na rozdíl od právních naturalistů k ní odmítají přihlížet.
| Pomocí zásad pozitivního práva mohli nacisté zcela legálně obejít ústavu vlastního státu a pod záminkou legislativní nouze zmocnit k zákonotvorné činnosti exekutivu. Pak už byl jen krok k omezení práv vlastních občanů a genocidě, vše zcela legálně. Takový dopad totiž může mít „ochota pozitivismu zaměňovat legalitu s legitimitou“, která státu umožňuje, aby se „legálně zbavoval sebeomezení a přitom se nadále tvářil jako právní stát“ (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). |
Snad právě zkušenosti s nacistickými zvěrstvy druhé světové války vedly významného právního teoretika Gustava Radbrucha k pozdějšímu přehodnocení svého do té doby výhradně pozitivistického přístupu, když ve své práci Zákonné neprávo a nadzákonné právo (1946) uvedl myšlenku, která se později stala známou pod označením Radbruchova formule a významně ovlivnila právnické teoretiky 2. poloviny 20. století.:
| „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, když je obsahově nespravedlivé a neúčelné, to ovšem vyjma případu, kdy rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon jako ‚nesprávné (nepatřičné) právo‘ musí spravedlnosti ustoupit“ (HANUŠ, L.; 2009). |
Podle některých názorů se soudci tímto krokem dokonce smířili s omezením právní jistoty, neboť došlo k narušení právní kontinuity.
Radbruchova formule se v druhé polovině 20. století stala jedním z nejčastěji citovaných výroků právnického světa. Zásadním způsobem ovlivnila pohled justice v ošemetných případech posuzování činů obžalovaných podle dramaticky odlišných zákonů, než jaké platily v době jejich spáchání. Ať už hovoříme o soudních tribunálech v norimberských procesech, které se musely vypořádat s otázkou souzení válečných zločinů, nebo o soudcích nově vzniklé Spolkové republiky Německo, kteří posuzovali akty členů hraniční stráže ve východním Berlíně (tzv. Mauerschützenprozesse, „procesy se střelci na zdi“), nemůžeme význam Radbruchovy formule opomenout. Právě z ní se stal jeden z hlavních opěrných bodů, které soudcům v těchto kauzách umožnily vyloučit zásadu secundum et intra legem a odsoudit vojáky, kteří byli „nuceni vykonávat rozkazy“ (HANUŠ, L. 2009).
Zajímavý je v tomto ohledu názor českého právního teoretika Tomáše Sobka, který zpochybňuje pozitivněprávní povahu práva v nacistickém Německu jako takovou. Uvádí, že mnohem blíže mělo k právu přirozenému, ovšem nebylo přiznáváno každému. Nacistické právo je podle něj „výrazem národní koncepce spravedlnosti (…), opírá se o přirozené právo nacistického společenství“ (SOBEK, T.; 2011). Spravedlnost nacisté zkrátka nechápali podle našich měřítek. Jakkoli to může znít pohoršlivě, nacisté považovali své jednání za zcela spravedlivé, neboť, jak píše Sobek, „jejich ‚spravedlnost‘ byla národně-rasovou spravedlností. Společenství Árijců, jakožto nadřazená (panská) rasa má určitá přirozená práva, např. právo na životní prostor, která mohou ospravedlnit i extrémní praktiky, např. vyhlazovací válku nebo zotročení jiných národů.“(ibid.) Dále Sobek zmiňuje názor nacisty Heinze Hildebrandta, který podle něj tvrdil, že „v německém právu má správnost práva přednost před právní jistotou,“(ibid.) v kontextu výše uvedeného není těžké usoudit, jakým způsobem nacističtí právníci onu „správnost“ práva nalézali a komu nárokovali právní jistotu.
Popření teze o pozitivní povaze nacistického práva Sobek podepírá několika citacemi, přičemž se vychází zejména z práce známého právníka a politika Viktora Knappa. Z jeho knihy Problém nacistické právní filosofie uvádí například výrok, že „nacističtí právníci, stejně jako stalinští, měli dokonce tendenci říkat, že právo se rovná morálce.“ (SOBEK, T.; 2011). S odkazem na Schädlera dokonce uvádí, že „Soudce byl vázán zákonem pouze formálně, zároveň byl podřízen hodnotám národního společenství a vůdcovskému principu. Pokud to národně socialistická ideologie vyžadovala, musel v případě potřeby rozhodnout contra legem“(ibid.). Těmito slovy Sobek přesvědčivě podporuje své odmítnutí nacistického práva coby čistě pozitivistického. Své tvrzení, že právo „pouze“ nebylo přiznáváno každému, pak podkládá dalšími argumenty, přičemž zvláštní důraz klade na potřebu objevit podstatu problému výkladu práva v nacistickém Německu. Sám také nabízí jednu možnost, která ve světle známých dějin druhé světové války nezní vůbec neuvěřitelně: „Vůdcovo mínění se stalo pramenem práva, který měl přednost před právem pozitivním“ (ibid.). Na základě těchto skutečností pak Sobek vyvozuje, že: „nacistická aplikace práva nebyla formalistická, ale naopak hodnotově-teleologická“(ibid.).
Z výše uvedeného vyplývá Sobkovo rezolutní odmítnutí chápání německého nacistického práva jako pozitivního. Radbruchovu formuli označuje za mýtus a tvrdí, že „hlavní příčinou úspěchu velkého vyprávění o údajném pozitivismu nacistických právníků nejspíš bylo to, že fungoval jako jejich morální exkulpace, něco jako společenská úleva. V jeho optice jsou totiž prezentováni jako oběti chybné teorie práva a ne jako rasisté, tedy odporně nemorální lidé.“ (SOBEK, T.; 2011).
Československo se po válce muselo opět vypořádat s problémem právní kontinuity. Bylo nutné vypořádat se s událostmi uplynulých let a zajistit určitým způsobem výkon práva. V neklidné a hektické době si však lidé nepočínali zdaleka tak demokraticky, jak bychom si mohli myslet. Jak uvádí historik Tomáš Bursík (2012), soudy tzv. Třetí Československé republiky například neumožňovaly odvolání proti vyneseným rozsudkům. Vyšetřování tehdy trvalo jen několik málo dní a tehdejší lidové soudy v touze rychle se vypořádat s událostmi uplynulých let dokázaly obžalovaného odsoudit k smrti během dvou hodin.
V právu období komunismu (které dle Bursíka nebylo o tolik krutější, než předchozí Třetí republika) panovala obdobná situace, jako v právu nacistickém. Pod silným ideologickým tlakem bylo právo od roku 1948 vykládáno v zájmu komunistické společnosti a především pak s cílem upevnit moc státu. Přestože demokratická ústava zaručovala řadu práv, nebyla její ustanovení často vůbec v praxi využita a docházelo tak například k diskriminačnímu zacházení s menšinami (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). Zákon na ochranu lidově demokratické republiky, který navazoval na předchozí zákon na ochranu republiky, avšak výrazně zpřísňoval sankce a kromě republiky samotné chránil také její lidově demokratické zřízení, pak nově nastolenému režimu posloužil jako nástroj teroru. Jeho prostřednictvím byl v národu vzbuzován strach vzepřít se a stát si tak vynucoval poslušnost lidu. Na jeho základě bylo vykonáno přes dvě stě rozsudků trestu smrti, desetitisíce lidí pak putovalo do vězení a pracovních táborů. (SOVADINA, J.; 2009).
Zejména pro padesátá a šedesátá léta je typická snaha probudit v lidech budovatelského ducha a pomoci postavit zemi poničenou válečnými událostmi opět na nohy. Tomuto zájmu, který v menší míře prostupoval celou éru socialistického Československa, samozřejmě nesloužilo zdaleka jen umění, v němž jsou stopy minulých úmyslů dobře patrny dodnes. Užito bylo také prostředků legislativních; nejlépe je tento fakt vidět na úpravě socialistických sociálních práv. Ať už se jedná o sféru zaměstnaneckou, zdravotní nebo vzdělávací, platí, že tehdejší sociální práva byla současně povinnostmi. Právo pracovat znamenalo povinnost pracovat. Tento přístup je typický nejen pro socialismus, ale pro totalitární režimy obecně a týkal se také nacistického Německa. (VEČEŘA, M.; 1993).
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
Spravedlnost v právu a právní jistota jako základní požadavek občana v demokratickém státním uspořádání. Dva ze základních principů práva mají k sobě na první pohled velmi blízko a přece se často jen velmi obtížně udržují ve vzájemném souladu. Společným jmenovatelem obou pojmů, které budí dojem určité vzájemnosti, je výraz „hodnota.“ Povaha spravedlnosti a právní jistoty totiž přesahuje rámec právní vědy a sahá až k samotným kořenům naší společnosti, k nejhlubším základům našeho morálního a sociálního cítění, k samotným pramenům poznání života člověka ve společnosti. Není tak pochyby o tom, že tyto hodnoty patří mezi stěžejní prvky každé rozvinuté společnosti a tedy i každého státu, který se odvolává na demokratické zřízení a za nejvyšší princip označuje svrchovanost lidu coby nositele nadstátní moci.1
Z důvodu nesmírné šíře dotčených vědních disciplín se pro potřeby práva oba pojmy vždy doplňují o přívlastek vylučující pochybnost o tom, zda je zrovna myšlena spravedlnost morální, nebo spravedlnost právní; totéž platí o právní jistotě. Odtud také pramení ony obtíže se snahou o docílení souladu mezi oběma pojmy. Ačkoli morálka může v otázce spravedlnosti velet něco jiného, v právu je spravedlnost pojmem zaměřeným daleko specifičtěji: nelze jej aplikovat sám o sobě, nýbrž vždy v souladu s ostatními právními principy a zásadami, tedy i s právní jistotou. Jenže jistota dopřávána jednomu může být druhým snadno pociťována jako nespravedlnost.
Z výše uvedených skutečností vyplývá, že význam obou pojmů, ať už z hlediska jejich hodnotového nebo právně pojmového výkladu, není v dnešní době o nic menší, než jaký byl v dobách archaických, antických všech pozdějších dějin lidstva. Jedná se tedy o pilíře, na jejichž základě jsou vydávány zákony, o něž se soudy při výkladu těchto zákonů opírají.
Cílem každodenní praxe zastupitelů obcí je proto poznat a odlišit charakteristiku obou významných přirozených právních principů a používat jejich odvěké role v rámci aplikace práva a spravedlnosti správně tak jak se od zástupců veřejné správy státu občany očekává, to vše při zohlednění historických souvislostí jejich vývoje a povahy v moderním právním řádu České republiky.
Ke zpracování takového zrcadlení byly zvoleny metody kompilace a historické komparace, jejichž kombinací je možno nejen popsat historii předmětných pojmů v rámci vývoje právního myšlení, ale také porovnat způsob nahlížení na tyto pojmy jak v kontextu určitého historického období, tak v naší současnosti a zároveň popsat proměny chápání principů spravedlnosti a právní jistoty od nejstarších zmínek až po práh 20. století. Současná doba je tedy hledáním nové cesty, ne pomocí dalších cizokrajných virtuálních myšlenkových kompilátů, ale obnovením a oživením starých znalostí tedy kulturního dědictví našich předků ve světle nových okolností.
1 Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=Pl-19-93>
Právní jistota a spravedlnost jsou jedny ze základních principů práva a snahu o jejich zaručení lze vysledovat již v nejstarších dochovaných politicko - právnických textech. Ze specifických vlastností každého z nich však plyne potřeba značně rozdílných přístupů. Zatímco spravedlnost lze do zákona vštípit vhodnou formulací a snahou o rovný přístup, právní jistotu je potřeba garantovat mechanismy moci. Ani spravedlivé právo neposkytuje jistotu spravedlnosti, pokud na jeho výkon nebude dohlíženo. Prostředky zajištění spravedlnosti se v právu objevovaly od pradávna, jejich povaha však odrážela možnosti dané doby. Zatímco dnes se spravedlnost zjišťuje komplexním vyšetřováním, zjišťováním přímých i nepřímých důkazů a kromě orgánů činných v trestním řízení se celého procesu účastní také řada osob z řad odborníků v oblasti, jíž se vyšetřování týká, aby prostřednictvím znaleckých posudků doložili či naopak vyvrátili možnost, že sporná skutečnost mohla doopravdy nastat, v dobách archaického práva byla situace docela odlišná. Právo se tehdy zjišťovalo jednoduchými, přímými důkazy založenými jednoduše na svědectví. Věhlasný právní historik a emeritní profesor Univerzity Christiana Albrechta v německém Kielu Hans Hattenhauer (1998) uvádí jednoduché příklady: k usvědčení z krádeže krávy třeba stačilo, aby její majitel přistihl jinou osobu, jak ji za sebou vede. Protože tehdejší právo neznalo pojem „nepřímý důkaz“, nezabýval se soudce otázkou, zda daná osoba krávu skutečně odcizila, nebo ji jen našla poté, co kráva sama utekla. Ještě složitější pak bylo dokazování skutků, u nichž jakýkoli přímý důkaz chyběl. Hattenhauer uvádí, jaký byl postup v případě podezření z vraždy dle práva Langobardů: „Je-li tu podezření, že šlechtic odpravil svou ženu, pak stanovíme (následující). Muž se má se svými spolupřísežníky přísahou očistit: Že se na smrti své ženy nepodílel ani on sám ani prostřednictvím poslaného muže. A (tím) je zbaven podezření ze spáchaného zločinu.“(HATTENHAUER, H.; 1998).
Je nasnadě, že stačila-li k očištění od takto závažného činu pouhá přísaha, musela požívat značné důvěry. K tomu bylo nutné zajistit postih v případě lživé přísahy. Z toho důvodu se přísahalo na bohy. Tvrzení stvrzené přísahou se mělo za pravdivé, pokud nebyla případná křivá přísaha stižena božím trestem.
Téma spravedlnosti nevynechal ve svých spisech ani antický filosof Aristoteles. Přestože v souvislost se spravedlností zmiňuje i pojem rovnosti, míní jí toliko rovnost sobě rovných, tedy svobodných a plně svéprávných Řeků (VEČEŘA, M.;1997). S myšlenkou rovnosti všech přišli až stoikové, přesněji jejich pojetí etiky, které v pozdějším období připomínalo pozdější etiku křesťanskou (STÖRIG, H. J.; 2007). Smysl pro rovnost nabyl pro stoiky dokonce takového významu, že jej spolu s dobromyslností považovali za neoddělitelnou součást spravedlnosti (LAERTIOS, D.; 1964). V Etice Nikomachově popisuje Aristoteles spravedlnost jako jednu ze ctností, jejíž podstatou přitom je, že „každý nejen zná, ale zároveň respektuje své místo, které mu náleží ve vesmírném řádu“ (SKŘEJPEK, M.; 2010.) Na základě přiměřenosti takového místa potom Aristoteles rozlišuje dva druhy spravedlnosti: distributivní (geometrickou, podílnou), která rozděluje hodnoty statků podle stejného měřítka, a komutativní (aritmetickou, směsnou), která udržuje rovnovážný stav.
Svůj pohled na spravedlnost představili nezávisle na stoicích též epikurejci, pro které se naopak jednalo o pojem čistě smluvní. Nechápali spravedlnost jako princip, který by měl platit nerozdílně pro každého, nýbrž jako něco, co si mezi sebou musejí strany sjednat. Epikúros ve svých Hlavních myšlenkách uvádí: „Pro všechny živé tvory, kteří nemohli uzavírat smlouvu o tom, že nebudou škodu působit ani ji trpět, nebylo spravedlnosti ani nespravedlnosti; a stejně tak i pro národy, které nemohly nebo nechtěly uzavírat smlouvy o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964) Z tohoto přístupu lze usoudit, že epikurejci chápali pojmy spravedlnost a právní jistota velmi úzce. Bez smlouvy nejen že dotyčný neměl možnost se spravedlnosti domoci, dokonce pro něj ani žádná spravedlnost či nespravedlnost neexistovala. Její existenci zajistila teprve podepsaná smlouva. Zajímavé ovšem je, že smlouva řešila nejen zákaz trpění škody, ale také zákaz jejího působení. Spravedlnost tedy vlastně byla pouze vzájemným závazkem smluvních stran. To je v dobách, kdy pojem právní jistoty byl jen těžko uchopitelný, poměrně chytré řešení. O vyslovené nutnosti spravedlnost podepřít vypovídá další Epikúrovo pravidlo, totiž že: „Nebyla spravedlnost něčím sama o sobě, nýbrž jen jako jakási smlouva, uzavřená ve vzájemných stycích lidí někdy na některých místech o tom, že si nebudou škodit ani škodu trpět.“ (LAERTIOS, D.; 1964)
V období středověku nedoznalo pojetí spravedlnosti či právní jistoty výraznějších změn. Mezi učenci byly stále v živém povědomí tradice Římského práva, k jehož zachování a rozšíření velkou měrou přispěla Východořímská říše (TRETERA, J. R.; 2010). Důraz byl tehdy kladen především na posílení vztahu mezi světskou a církevní mocí, která se nezřídka stávala panovníkovi významnou oporou. Zajištění spravedlnosti pak leželo na bedrech obou těchto stran. Není proto divu, že z řad kléru pocházel též jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků a filosofů středověku, Tomáš Akvinský (ADAMOVÁ, K.; 2010). Ten přirozeně převzal a dále rozvinul Aristotelovo pojetí spravedlnosti, přičemž je doplnil zásadou suum cuique tribuere (dát každému, co mu patří). Tato zásada, převzatá vlastně již od římského politika Catona staršího, se stala ústředním principem učení Akvinského a nakonec i moderního tomismu (VEČEŘA, M.; 1997).
Proměny pojetí práva v 19. století, plynuly zejména z odlišných názorů panujících ve společnosti právních teoretiků na pozitivní a přirozené právo. V nelehkých dobách světových válečných konfliktů a v ještě těžších, které na ně navazovaly, mělo totiž rozdělení práva na pozitivní a přirozené zásadní význam a stávalo se pomyslnou červenou linií táhnoucí se mezi životem a smrtí.
Kult zákona v 19. století aneb pryč s vyššími přirozenými principy!
Pro 19. století je typický odklon od přirozeného pojetí práva ve prospěch pojetí pozitivně-právního, proto také, jak uvádí český právní historik Radim Seltenreich (2010), bývá nazýváno „stoletím pozitivního práva“. O překonání stavu podvojného vnímání práva se rovněž hovoří jako o „výměně kultu práva za kult zákona.“ Tehdejší přístup k přirozenému právu lze doložit například výrokem právního filosofa Karla Bergbohma, který ve své knize Jurispurdenz und Rechtsphilosofie z roku 1892 píše (citováno dle HATTENHAUER, H.; 1998):
| „Jedním slovem, musí se do kořenů vymýtit plevel přirozeného práva, nechť vstupuje v jakékoli formě a převleku, otevřeně nebo stydlivě, a to nemilosrdně. Lidé si mohou pod právem představovat, co chtějí a věřit třeba v nadpozemské právo. Ale ze všeho, co se nazývá jurisprudencí, právní naukou, filozofií práva a činí si nárok na vědeckost, je nutné důrazně odmítnout cokoli, co by mohlo být právem, ale není právem pozitivním.“ |
Zatímco tedy v přirozenoprávním pojetí se právo odvozuje od duchovních principů a má pocházet od Boha, pozitivisté staví do popředí lidský rozum. Kodifikace práva založená na kauzálních popisech se transformuje do podoby obecných norem zákona, který slouží jako jediný zdroj práva. Postoj, kdy je za právo považováno jen to, co je obsahem státem vydaných a tudíž garantovaných norem, snad nejlépe a bohužel i dnes groteskně dokumentuje známý výrok francouzského profesora G. Bugneta: „Neznám občanské právo, vykládám jen občanský zákoník.“!!! (SELTENREICH, R.; 2010)
Pro bezvýhradné upřednostňování pozitivního práva, neboli juspozitivismus, platí, že je kladen zvláštní důraz na právní jistotu a předvídatelnost. Co to znamená, si můžeme ukázat třeba na příkladu soudce. Ten, pokud se necítí striktně vázán psaným právem, totiž dle zastánců pozitivního práva snáze podléhá vnějším vlivům, ale i emocím. Jeho rozhodování pak může být pozitivisty nepředvídatelné, což nutně snižuje právní jistotu. A právě z přísné zákonnosti kodifikace práva plyne posílení právní jistoty, neboť úzce specifikované normy stavějí jasné mantinely, v nichž se osoby mohou pohybovat.
Poněkud paradoxním faktem přitom je, že jak francouzský Code civil des Français (Občanský zákoník Francouzů), tak rakouský Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie (ABGB, tzv. Všeobecný zákoník občanský) byly veskrze přirozenoprávní povahy. Jejich autoři totiž přes veškerou snahu o národní kodifikaci i nadále vycházeli ze základů položených v antickém Římě. Ačkoli tedy bylo právo vykládáno pozitivně, přirozenoprávní a racionální principy zůstaly v jeho strukturách zachovány. Kogentní výklad norem významných z hlediska veřejného pořádku či dobrých mravů nicméně vylučoval jakákoli odchylná ujednání. Dohody odporující těmto ustanovením byly jednoduše neplatné. Toto bezvýhradné respektování dané doktríny bez možnosti zapojení vlastního uvážení je dnes považováno za překonané, v tehdejších časech však nejspíš v duchu motta „svornost, rovnost, bratrství“ znamenalo záruku právní jistoty, jíž se obyvatelstvu v předrevolučních dobách jednoduše nedostávalo.
Seltenreich (2010) k tomu dodává: „Tím, že je ale určení obsahu zákona (při zřeknutí se jakékoli kritiky) přenecháno zcela zákonodárci, dochází nutně i k praktickému ztotožnění práva s mocí – nejvyšším ideálem práva tak nutně přestává být ‚spravedlnost‘, její místo zaujímá ‚právní jistota‘.“, z čehož dle Seltenreicha pro soudce „dále vyplývá povinnost přidržet se při výkladu „přísných, nahých písmen zákona‘, která v žádném případě nesměji tvůrčím způsobem doplňovat. Tato ‚poslušnost soudce vůči zákonu‘ je vlastně pouze logickým dovozením kultu zákona, který ve společnosti 19. století panoval.“ (SELTENREICH, R.; 2010). Tento striktní přístup povýšil jistotu v právu nad rozum a vlastní uvážení. Právo znamenalo stát a stát znamenal jistotu.
O bezvýhradném příklonu k pozitivněprávnímu výkladu práva se s oblibou hovoří typicky ve spojení s německými nacisty, kteří se řídili dvěma maximami, totiž že „zákon je zákon a že řád je řád“ (SOBEK, T.; 2009). Tímto přístupem měli snadno odmítat jakékoli hlasy volající po morálních hodnotách, neboť morálku právní pozitivisté pojímají jako záležitost od práva zcela oddělenou a na rozdíl od právních naturalistů k ní odmítají přihlížet.
| Pomocí zásad pozitivního práva mohli nacisté zcela legálně obejít ústavu vlastního státu a pod záminkou legislativní nouze zmocnit k zákonotvorné činnosti exekutivu. Pak už byl jen krok k omezení práv vlastních občanů a genocidě, vše zcela legálně. Takový dopad totiž může mít „ochota pozitivismu zaměňovat legalitu s legitimitou“, která státu umožňuje, aby se „legálně zbavoval sebeomezení a přitom se nadále tvářil jako právní stát“ (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). |
Snad právě zkušenosti s nacistickými zvěrstvy druhé světové války vedly významného právního teoretika Gustava Radbrucha k pozdějšímu přehodnocení svého do té doby výhradně pozitivistického přístupu, když ve své práci Zákonné neprávo a nadzákonné právo (1946) uvedl myšlenku, která se později stala známou pod označením Radbruchova formule a významně ovlivnila právnické teoretiky 2. poloviny 20. století.:
| „Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze patrně řešit jen tak, že pozitivní právo, zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, když je obsahově nespravedlivé a neúčelné, to ovšem vyjma případu, kdy rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon jako ‚nesprávné (nepatřičné) právo‘ musí spravedlnosti ustoupit“ (HANUŠ, L.; 2009). |
Podle některých názorů se soudci tímto krokem dokonce smířili s omezením právní jistoty, neboť došlo k narušení právní kontinuity.
Radbruchova formule se v druhé polovině 20. století stala jedním z nejčastěji citovaných výroků právnického světa. Zásadním způsobem ovlivnila pohled justice v ošemetných případech posuzování činů obžalovaných podle dramaticky odlišných zákonů, než jaké platily v době jejich spáchání. Ať už hovoříme o soudních tribunálech v norimberských procesech, které se musely vypořádat s otázkou souzení válečných zločinů, nebo o soudcích nově vzniklé Spolkové republiky Německo, kteří posuzovali akty členů hraniční stráže ve východním Berlíně (tzv. Mauerschützenprozesse, „procesy se střelci na zdi“), nemůžeme význam Radbruchovy formule opomenout. Právě z ní se stal jeden z hlavních opěrných bodů, které soudcům v těchto kauzách umožnily vyloučit zásadu secundum et intra legem a odsoudit vojáky, kteří byli „nuceni vykonávat rozkazy“ (HANUŠ, L. 2009).
Zajímavý je v tomto ohledu názor českého právního teoretika Tomáše Sobka, který zpochybňuje pozitivněprávní povahu práva v nacistickém Německu jako takovou. Uvádí, že mnohem blíže mělo k právu přirozenému, ovšem nebylo přiznáváno každému. Nacistické právo je podle něj „výrazem národní koncepce spravedlnosti (…), opírá se o přirozené právo nacistického společenství“ (SOBEK, T.; 2011). Spravedlnost nacisté zkrátka nechápali podle našich měřítek. Jakkoli to může znít pohoršlivě, nacisté považovali své jednání za zcela spravedlivé, neboť, jak píše Sobek, „jejich ‚spravedlnost‘ byla národně-rasovou spravedlností. Společenství Árijců, jakožto nadřazená (panská) rasa má určitá přirozená práva, např. právo na životní prostor, která mohou ospravedlnit i extrémní praktiky, např. vyhlazovací válku nebo zotročení jiných národů.“(ibid.) Dále Sobek zmiňuje názor nacisty Heinze Hildebrandta, který podle něj tvrdil, že „v německém právu má správnost práva přednost před právní jistotou,“(ibid.) v kontextu výše uvedeného není těžké usoudit, jakým způsobem nacističtí právníci onu „správnost“ práva nalézali a komu nárokovali právní jistotu.
Popření teze o pozitivní povaze nacistického práva Sobek podepírá několika citacemi, přičemž se vychází zejména z práce známého právníka a politika Viktora Knappa. Z jeho knihy Problém nacistické právní filosofie uvádí například výrok, že „nacističtí právníci, stejně jako stalinští, měli dokonce tendenci říkat, že právo se rovná morálce.“ (SOBEK, T.; 2011). S odkazem na Schädlera dokonce uvádí, že „Soudce byl vázán zákonem pouze formálně, zároveň byl podřízen hodnotám národního společenství a vůdcovskému principu. Pokud to národně socialistická ideologie vyžadovala, musel v případě potřeby rozhodnout contra legem“(ibid.). Těmito slovy Sobek přesvědčivě podporuje své odmítnutí nacistického práva coby čistě pozitivistického. Své tvrzení, že právo „pouze“ nebylo přiznáváno každému, pak podkládá dalšími argumenty, přičemž zvláštní důraz klade na potřebu objevit podstatu problému výkladu práva v nacistickém Německu. Sám také nabízí jednu možnost, která ve světle známých dějin druhé světové války nezní vůbec neuvěřitelně: „Vůdcovo mínění se stalo pramenem práva, který měl přednost před právem pozitivním“ (ibid.). Na základě těchto skutečností pak Sobek vyvozuje, že: „nacistická aplikace práva nebyla formalistická, ale naopak hodnotově-teleologická“(ibid.).
Z výše uvedeného vyplývá Sobkovo rezolutní odmítnutí chápání německého nacistického práva jako pozitivního. Radbruchovu formuli označuje za mýtus a tvrdí, že „hlavní příčinou úspěchu velkého vyprávění o údajném pozitivismu nacistických právníků nejspíš bylo to, že fungoval jako jejich morální exkulpace, něco jako společenská úleva. V jeho optice jsou totiž prezentováni jako oběti chybné teorie práva a ne jako rasisté, tedy odporně nemorální lidé.“ (SOBEK, T.; 2011).
Československo se po válce muselo opět vypořádat s problémem právní kontinuity. Bylo nutné vypořádat se s událostmi uplynulých let a zajistit určitým způsobem výkon práva. V neklidné a hektické době si však lidé nepočínali zdaleka tak demokraticky, jak bychom si mohli myslet. Jak uvádí historik Tomáš Bursík (2012), soudy tzv. Třetí Československé republiky například neumožňovaly odvolání proti vyneseným rozsudkům. Vyšetřování tehdy trvalo jen několik málo dní a tehdejší lidové soudy v touze rychle se vypořádat s událostmi uplynulých let dokázaly obžalovaného odsoudit k smrti během dvou hodin.
V právu období komunismu (které dle Bursíka nebylo o tolik krutější, než předchozí Třetí republika) panovala obdobná situace, jako v právu nacistickém. Pod silným ideologickým tlakem bylo právo od roku 1948 vykládáno v zájmu komunistické společnosti a především pak s cílem upevnit moc státu. Přestože demokratická ústava zaručovala řadu práv, nebyla její ustanovení často vůbec v praxi využita a docházelo tak například k diskriminačnímu zacházení s menšinami (ŠIMÁČKOVÁ, K.; 2009). Zákon na ochranu lidově demokratické republiky, který navazoval na předchozí zákon na ochranu republiky, avšak výrazně zpřísňoval sankce a kromě republiky samotné chránil také její lidově demokratické zřízení, pak nově nastolenému režimu posloužil jako nástroj teroru. Jeho prostřednictvím byl v národu vzbuzován strach vzepřít se a stát si tak vynucoval poslušnost lidu. Na jeho základě bylo vykonáno přes dvě stě rozsudků trestu smrti, desetitisíce lidí pak putovalo do vězení a pracovních táborů. (SOVADINA, J.; 2009).
Zejména pro padesátá a šedesátá léta je typická snaha probudit v lidech budovatelského ducha a pomoci postavit zemi poničenou válečnými událostmi opět na nohy. Tomuto zájmu, který v menší míře prostupoval celou éru socialistického Československa, samozřejmě nesloužilo zdaleka jen umění, v němž jsou stopy minulých úmyslů dobře patrny dodnes. Užito bylo také prostředků legislativních; nejlépe je tento fakt vidět na úpravě socialistických sociálních práv. Ať už se jedná o sféru zaměstnaneckou, zdravotní nebo vzdělávací, platí, že tehdejší sociální práva byla současně povinnostmi. Právo pracovat znamenalo povinnost pracovat. Tento přístup je typický nejen pro socialismus, ale pro totalitární režimy obecně a týkal se také nacistického Německa. (VEČEŘA, M.; 1993).
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2