Přihlášení
Oblasti
Kalendář akcí
Dnes je pojem spravedlnosti vymezován v kontextu různých společensko – politických zájmů a potřeb, kormidlo osudu se tedy otáčí různými směry. Odlišné je pojetí spravedlnosti coby problému etického, morálního, právního. Brněnský právník a vysokoškolský pedagog Miloš Večeřa (1997) v knize Spravedlnost v právu uvádí následující pohledy na dnešní rozdělení spravedlnosti:
- deskriptivní studie, které empirickými metodami usilují o zjištění, jakým způsobem je vnímána spravedlnost nebo podle jakých zásad spravedlnosti jednají sociální aktéři;
- explanační studie, které se snaží odhalit nezávislé proměnné, jimiž by vysvětlily zjištění získaná deskriptivními studiemi;
- normativní studie, které se snaží nalézt validní koncepce spravedlnosti na základě podstatných principů spravedlnosti;
- instrumentalistické studie, které chápou koncept spravedlnosti a spravedlivé způsoby chování především jako prostředek k dosažení jiných cílů, přičemž za podstatné považuje zvláště druhé dva.
Ani moderní vymezení spravedlnosti se nevyhne srovnání s prací Aristotelovou. Vždyť i britský právní teoretik H. L. A. Hart ve své práci The Concept of Law (1961) vyjadřuje princip spravedlnosti, coby snahy o udržování či obnovu rovnováhy či poměrného podílu, těmito slovy: „treat like cases alike and different cases differently,“ neboli „se stejnými případy nakládejte stejně, s rozdílnými rozdílně“, což není příliš vzdáleno Aristotelově myšlence, že základem spravedlnosti je rovnost a že nespravedlnost vzniká, když s rovným je zacházeno nerovně nebo když s nerovným je nakládáno rovně. (VEČEŘA, M.; 1997)
Právní jistota patří mezi nejdůležitější právní principy. Jedná se o logický důsledek a současně nezbytnou součást potřeby legitimity práva, a byť třeba samostatně užitý, je pojem „jistota“ v této práci chápán vždy právě z tohoto pohledu, nikoli z pohledu závazkového práva.
Vědomí nezbytnosti existence právní jistoty vedlo ostatně i ke vzniku prvních kodifikací práva, jako třeba Zákona dvanácti desek, jejichž účelem bylo dát všem na vědomí, jaké právo je platné, a legitimizovat tak vyžadování jeho dodržování. Každý má možnost se s právem seznámit, od každého se proto očekává, že právo zná a od každého může být vyžadováno, aby se jím řídil, což je myšlenka stručně vystihnutá ve známém pravidle „neznalost zákona neomlouvá.“ |
O tom, že potřeba právní jistoty není ojedinělým úkazem, ale táhne se jako červená nit celou historií lidstva, přičemž na povrch vyplouvá vždy, když z různých důvodů klesne vymahatelnost či legitimita práva, svědčí například českým právníkem Jiřím Čapkem (1995) citované dobrozdání Lyonského soudu k návrhu code civil. V něm se praví, že Francouzi jsou již „unaveni (…) množstvím zvyklostí a bizarně nesouvisejících obyčejů“. Z těchto slov je zjevná touha po zkrocení dosavadní právní svévole a ustanovení jasného řádu, který by byl závazný pro všechny shodně a nerozdílně. Není potom divu, že se 19. století neslo v duchu tak usilovného právního pozitivismu.
Právní jistotou rozumíme míru předvídatelnosti; míru, do jaké se subjekt práva může spolehnout, že ke konkrétnímu případu bude přistupováno pokaždé stejně, že soudce o téže věc rozhodne zítra tak, jako o ní rozhodl dnes. Právní jistota neznamená nutně spravedlnost, spíše se jedná o výraz spolehlivosti. Důležitá je v tomto ohledu záležitost právní kontinuity, která bývá narušována zejména při událostech majících povahu historického předělu. Jedná se například o konce období válečných konfliktů nebo o převraty mající za následek změny politických režimů (viz výše zmíněné události po konci 2. světové války, resp. zániku NDR), kdy se nově vzniknuvší jurisdikce musí vypořádat s právními událostmi předchozích let. V sousedním Německu tak v obou případech došlo k prohlášení právních forem minulých systémů za neplatné od samého počátku. (ALEXY, R.; 2012).
V obou případech zmíněných v předchozím odstavci se pochopitelně soudci opírali o slavnou Radbruchovu formuli. Z té vychází také polský filosof a právník Bartosz Brożek (2012), když popisuje tři aspekty právní jistoty:
- právo lze považovat za jisté, pokud je poznatelné – musí být vyjádřeno jasně a srozumitelně
- právo lze považovat za jisté, pokud je prakticky realizovatelné – nejen že nesmí vyžadovat nemožné, ale jeho aplikace musí též být předvídatelná
- právo lze považovat za jisté, pokud je stabilní – nesmí být měněno libovolným, resp. pro adresáty právních norem překvapivým způsobem
Z výše uvedených aspektů vyplývá v ryzí formě účel právní jistoty, totiž podpořit všeobecné přijetí právních norem určitou zárukou, že se tyto nebudou jakkoli měnit a přinesou stav, na nějž se společnost bude moci spolehnout jako na něco trvalého a neměnného.
Potřeba takové záruky je velmi dobře zřejmá zejména v dnešním světě, kdy hodnota morálky v mezilidské a především mezinárodní komunikaci značně ustupuje ekonomickým zájmům. Jedině pevný a funkční právní řád umožní, aby byl stát vnímán okolním světem jako spolehlivý partner, což je ve finanční oblasti mimořádně významné. Stát, v němž právní jistota neexistuje, dnes těžko může počítat se zahraničními investicemi či s pomocí okolních států, neboť nikdo se neodváží svěřit své peníze do rukou někomu, kdo mu nedokáže zaručit, že mu je bude moci zase vrátit, třeba proto, že právo, podle kterého si je dnes půjčil, už zítra platit nebude. |
Na druhou stranu ani jistota neexistuje sama o sobě, zákony slouží k tomu, aby ji posílily a naopak snižovaly jakoukoli nejistotu. (KYSELA, J.; 2012). Jistota tak vlastně zajišťuje, že zákony budou všem srozumitelné, platné, realizovatelné a že se jimi budou všichni řídit. Zákony naopak zajišťují existenci určitých norem, pro které platí výše uvedená charakteristika, čímž se jejich adresátům dostává jistoty a vědomí potřebného řádu.
Ve vztahu k právní jistotě je důležité zvážit také otázku legitimity, kterou by jistota měla podepírat a zvyšovat. Zatímco legálnost práva je dána prostou existencí zákonů, legitimita znamená oprávněnost tyto zákony uplatňovat ve společnosti a souvisí se schopností je prosadit jako nanejvýš potřebné ve všeobecném mínění většinové společnosti. Jak v závěru své kapitoly píše Kysela (2012): „Právní jistota je ostatně významným komponentem legitimace práva, protože do značné míry právě kvůli (nějaké) jistotě tu právo je.“
Brněnští právníci a vysokoškolští pedagogové Jan Hurdík a Petr Lavický (2010), autoři publikace Systém zásad soukromého práva, považují právní jistotu za jeden z vůbec nejdůležitějších principů právního státu a zdůrazňují, že je třeba mít jej na zřeteli nejen v každém okamžiku tvorby práva, ale také během jeho aplikace a interpretace. Z podobných zásad teorie práva vychází nezřídka též Ústavní soud, když dovozuje zakotvení právní jistoty v českém právním řádu.
Hurdík s Lavickým (2010) vycházejí podle svých slov při snaze o definici právní jistoty z Knappa a Boguszaka, kteří rozlišovali mezi právní jistotou v oblasti tvorby práva a právní jistotou v oblasti jeho aplikace. V oblasti tvorby práva uvádějí tyto základní projevy právní jistoty:
1. Stabilita práva
Jedno z všeobecně neznámějších právních pravidel praví, že „neznalost zákona neomlouvá.“ Tento prastarý princip je i v dnešní době stejně aktuální, jako byl v dobách starého Říma, neboť adresáty právních norem upozorňuje na skutečnost, že zákony znamenají nejen práva, ale především povinnosti. A klade na ně pochopitelný požadavek, aby se o právní normy aktivně zajímali. Autoři zmíněné publikace však upozorňují na to, že zdaleka ne každý adresát má příležitost či možnost se s nimi skutečně podrobně seznámit. Právo si k nim dle jejich závěrů hledá cestu mnoha jinými způsoby, pomocí nichž se v nich utváří určité právní vědomí, například jako v této „Rukověti“ si právo hledá cestu k zástupcům veřejné správy státu.
A právě z této skutečnosti autoři požadavek stability práva vyvozují. Nepožadují stabilní právní řád v prvé řadě proto, aby časté měnění norem nevyvolávalo zmatky ve státní správě, jurisdikci, aby příliš nezatěžovalo administrativu, nevysílalo špatný signál okolním státům, potenciálním partnerům či investorům. Hlavním důvodem dle jejich mínění jsou omezené možnosti většiny běžných adresátů práva do důsledku se s novými normami seznámit (HURDÍK J., LAVICKÝ, P.; 2010). Opodstatněnost této obavy lze ostatně snadno pozorovat v dnešní době, kdy po zavedení nového občanského zákoníku a především docela nového právnického jazyka, není ani pro mnohé odborníky právě snadné přijmout nové pojmosloví za vlastní. Ba dokonce se zdá, že ani mezi zákonodárci není jeho užívání zcela samozřejmé, když ve zvláštních předpisech užívají jiné termíny, než v občanském zákoníku.1 V oč složitější situaci se potom ocitá běžný občan, jenž obecné právnické pojmy zná nikoli z odborné literatury, ale pouze z běžného hovorového užívání. S trochou nadsázky se tak blížíme bájnému zmatení jazyků na stavbě Babylonské věže.
Není to však jediný význam požadavku stability práva. V dalším výkladu Hurdík s Lavickým (2010) upozorňují, že silný a stabilní právní řád brání účelovým a neodůvodněným změnám sebe sama. Ve stabilním prostředí nemůže zákonodárce snadno shodit ze stolu vše, co se mu nehodí. Musí zachovávat vše, co funguje a opustit může jen takovou normu, která se ukáže býti nadále nefunkční. Dále uvádějí pochopitelné negativní dopady radikálních změn, jako snížená předvídatelnost výsledků soudních řízení nebo nárůst jeho délky vlivem množstvím kasačních rozhodnutí a to po dobu nutnou k seznámení se s novými předpisy.
2. Jednotnost právního řádu
Právní řád by pro zachování jistoty a dalších principů neměl vykazovat velké rozdíly v pojmosloví; pokud zákonodárce užívá týchž pojmů ve více předpisech, měl by jim také pokaždé přisuzovat týž či alespoň obdobný obsah. Ústavní soud tento fakt demonstruje na příkladu prekluze: „ze širokého zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplývají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit.“2
3. Zákonnost tvorby práva
Právo musí být tvořeno na základě platných legislativních procesů, zákonným a ústavních způsobem a v souladu s veškerými pravidly, jimiž je zákonodárce vázán. Nedodržení tohoto projevu právní jistoty by nutně mělo dopad i na ostatní projevy.
4. Jasnost, přesnost a srozumitelnost právních norem, resp. jejich určitost
Také zde se projevuje pravidlo „neznalost zákona neomlouvá“ respektive jeho obrácený význam; adresátům právních norem musí být umožněno se s normami řádně seznámit. Nestačí proto text zákona pouze zveřejnit, nýbrž je nezbytné, aby byl také jasný, přesný a srozumitelný a umožňoval tak dostatečnou míru předvídatelnosti.
Požadavek určitosti pak vyplývá z faktu, že přestože právní normy musejí být ze své podstaty obecné, aby obsáhly co možná nejpestřejší okruh situací, jež pod ně mají spadat, musejí být dostatečně určité, aby praxe neznemožnila jejich uplatnění.
5. Přístupnost právních předpisů
Jak bylo naznačeno výše, předpokladem legitimity požadavku znalosti zákona je možnost se s ním seznámit. Nad tímto požadavkem by snad dnes již nikdo nepochyboval, jeho všeobecné respektování lze ostatně doložit již v Ústavě ČR, kde se v čl. 52 odst. 1 píše, že „K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen.“3
Jiný problém nastává v souvislosti s urychlováním novelizace zákonů prostřednictvím tzv. přílepků, kdy se společně se zákonem schválí i ustanovení, která s jím upravovanou oblastí nikterak nesouvisejí a v případě samostatného projednávání by nejspíš vůbec přijata nebyla. Není divu, že jej Ústavní soud v roce 2007 ve svém nálezu Pl. ÚS 77/06 prohlásil za neústavní, přičemž palčivost problému popsal těmito slovy:
„Požadavek předvídatelnosti zákona jako součást principu právního státu přestává být naplňován v okamžiku, kdy novelizace zákona je součástí jiného zákona ve formálním smyslu, jehož obsah s novelizovaným zákonem nijak nesouvisí. Orientace adresáta právní normy v právním řádu se bez použití přístrojů informačních technologií stává zcela nemožnou. (…) Přitom je zřejmé, že bez možnosti používání těchto systémů se dnes již v právním řádu České republiky nelze vyznat, a tak se problematizuje uplatnění obecné zásady právní, podle které neznalost zákona neomlouvá. Právo se tak stává pro své adresáty zcela nepředvídatelné.“ |
6. Zákaz retroaktivity
Přestože osoba zná zákon a koná v souladu s ním, může v právním státu nastat situace, kdy například po novele zákona nebude její konání napříště považováno za legální. Nemělo by se však stát, že by jí hrozil postih zpětně za konání, které bylo secundum legem, případně praeter legem. Hurdík s Lavickým (2010) téma uzavírají konstatováním, že „jestliže teprve poté, kdy někdo jednal, je přijat právní předpis upravující následky či náležitosti tohoto jednání, je takový přístup v hrubém rozporu s předvídatelností právního řádu.“ Podobný závěr lze vyvodit i z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.“
V situaci, kdy jednání osoby je (trestně) upraveno až poté, co proběhlo, je nasnadě, že bude užito úpravy dřívější, tj. žádné. Přesto je však vhodné upozornit na skutečnost, že takto vyhraněně zobrazený případ není jedinou variantou otázky retroaktivity právního předpisu. Uvedený článek Listiny totiž pokračuje ještě druhou větou, která říká, že „pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ Z té vyplývá další rozměr otázky zpětné účinnosti právního předpisu, a sice že pokud konání osoby bylo contra legem již v době, kdy nastalo, ale nová právní úprava stanovuje nižší postihy, užije se přednostně.
Výše uvedené případy označuje Knapp (1994) za retroaktivitu pravou. Ve své práci popisuje ovšem také retroaktivitu nepravou, vztahující se k právním vztahům, které vznikly v době dřívější, avšak trvají nadále. Zde připouští, aby následky takových vztahů byly posouzeny podle nového zákona, ovšem pouze pokud nastaly poté, co tento nabyl účinnosti. K následkům, k nimž došlo v době dřívější, takto přistupovat nelze.
V oblasti aplikace práva pak Hurdík s Lavickým (2010) uvádějí následující základní projevy principu právní jistoty, v nichž se v praktických důsledcích promítají výše zmíněné projevy právní jistoty v tvorbě práva:
1. Stabilita výkladu práva
Samotná stabilita právní úpravy, o níž bylo pojednáváno výše, nezaručuje ještě právní jistotu, pokud není doprovázena stabilním výkladem. Teprve dlouhodobá správní praxe a judikatura zajistí, že budou občané skutečně cítit důvěru v právo, což lze označit za jeden z důkazů existence právní jistoty.
2. Předvídatelnost soudních rozhodnutí
Jak mnohokrát judikoval Ústavní soud, je předvídatelnost soudních rozhodnutí jedním ze základních kamenů demokratického právního státu, státu právní jistoty. S tímto tématem úzce souvisí také předchozí požadavek stabilního výkladu – pokud by se osoba rozhodla domoci svých práv soudní cestou poté, co soud vyhověl žalobě jiné osoby v obdobném případě, a její případ by byl posouzen odlišně, vypovídalo by to o neustáleném výkladu a o nepředvídatelnosti, což by nutně snížilo vnímání právní jistoty. Jak ostatně vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07, „ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad (…) východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti).“4
Neznamená to ovšem, že by soudy byly starším výkladem práva vázány, jako je tomu například v angloamerickém právním systému. Spolu s proměnami společnosti, poměrů a všeobecným míněním se postupně může měnit též judikatura. V odlišném stanovisku k výše uvedenému nálezu to přímo zdůrazňuje ústavní soudce František Duchoň, když uvádí, že „Změna judikatury obecných soudů je důsledkem přirozeného vývoje, kdy justice (…) průběžně a přirozeně (…) reaguje na postupnou změnu poměrů v zemi.“
3. Stabilita pravomocných rozhodnutí
Pokud soud či příslušný orgán vydá rozsudek či rozhodnutí atp., mělo by toto být závazné a užití opravných prostředků by mělo být omezeno jen na skutečně odůvodněné případy. Musejí být stanoveny také jasně vymezené lhůty, které jsou nezbytné k nabytí právní účinnosti daného rozhodnutí.
4. Oprávněná důvěra v právo
Jestliže jsou ve státě prostřednictvím fungujícího systému legislativy, exekutivy a jurisdikce zakotveny demokratické hodnoty jako je zákaz retroaktivity právní normy, zásada stability výkladu či předvídatelnosti práva, je přirozené, že občan takové země bude právu věřit a bude oprávněně očekávat ochranu svých zájmů tím, že jeho země se řídí právem, které je v ní zakotveno.
Důvěra občana v právo vlastně podmiňuje oprávněnost požadovat po něm, aby se takovým právem řídil, neboť spolu s dalšími demokratickými principy právnímu státu umožňuje legitimně po něm požadovat znalost zákona a jeho respektování. Současně však dává občanovi do rukou nárok legitimně očekávat ochranu svých práv. Občan, který důvěru v právo nemá, ať už z důvodu nejasných zákonů nebo neprůhledné justice, nebude ani motivován je respektovat, nebude se jím cítit vázán, což bude mít logicky za následek vzrůst rizika všeobecné anarchie a destabilizace řízení státního systému. (ŠÍN, Z.; 2003)
S potřebou předvídatelnosti práva spojuje otázku důvěry také Ústavní soud, když ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 705/06 uvádí např.: „Povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgánů veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy“.5
5. Promlčení a prekluze
Pojmy jako promlčení, tedy zánik povinnosti dlužníka plnit, nebo prekluze, čili zánik samotného práva domáhat se plnění, možná na první pohled nevzbuzují dojem, že by měly mít cokoli společného s principem právní jistoty, ve skutečnosti se však jedná o další z podpůrných faktorů stability práva: jde o jednu z podmínek jasné orientace v právních vztazích.
Promlčení a prekluze stanovují lhůty, jejichž marným uplynutím ztrácí věřitel nárok domáhat se u dlužníka plnění. Pravým účelem obou institutů však není zkrátit práva věřitele, nýbrž zamezit nejistotě ohledně (ne)existence právních vztahů. Po uplynutí velmi dlouhé doby (50 - 100 let) totiž mohou vznikat pochybnosti o tom, zda mezi danými subjekty nějaký právní vztah vůbec existoval, případně jaký byl jeho přesný obsah. Z toho Hurdík s Lavickým (2010) sice vyvozují, že je nutné stanovit nepřekročitelné hranice limitující možnost soudního prosazení subjektivních práv, zdůrazňují však, že je současně nutno přihlédnout k tomu, aby naopak neomezovaly oprávněnou osobu.
1 Jedná se například o nesoulad týkající se pojmu „nebytový prostor,“ který spolu se zákony č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, přestal platit k 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník (NOZ). Ten totiž hovoří o „prostoru sloužícím podnikání“ a zavádí tak nový pojem, který si ovšem již nenašel cestu do zvláštních předpisů, což lze ukázat na následujícím příkladu: v § 2247 odst. 2 NOZ stanoví, že „způsob rozúčtování cen a úhrady služeb stanoví jiný právní předpis.“ Tím je v současnosti zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Ona matoucí skutečnost je zřejmá již z názvu zákona, kde se opět hovoří o nebytovém prostoru, přestože NOZ tento pojem nezná.
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1169-07_1>
3 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 52 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
4 Nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-566-07_1>
5 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 705/06 ze dne 14. 2. 2008 (N 35/48 SbNU 435). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-705-06_1>
Pojem právní jistota není v našem právním řádu přímo zakotven, ale vyplývá z něho. Ústavní soud ve svých četných judikátech dovozuje jeho existenci z prvního odstavce prvního článku Ústavy ČR, ve kterém se píše, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“1 Právě v závazku býti právním státem spatřuje Ústavní soud pramen právní jistoty v českém právu, když na základě teoreticko-právních principů vysvětluje, že právní jistota je jedním z neoddělitelných znaků právního státu.2
Situace právní jistoty v České republice bývá často kritizována zejména z hlediska stability. Náš právní řád je mnohdy značně roztříštěný a některé zákony jsou novelizovány i několikrát ročně. Z toho důvodu si veřejnost, ale i mnozí experti stěžují na nestabilní právní prostředí a nemožnost se na právo skutečně spolehnout, což je přitom jeden ze tří základních znaků právní jistoty, tak jak ji charakterizoval Brożek (2012).
V posledních letech bylo u nás téma právní jistoty ještě živější zejména v souvislosti se zákonem č. 89/2012, Sb., který 1. 1. 2014 vstoupil v platnost jako Občanský zákoník. Svým pojetím a také svou jazykovou podobou v mnohém navazuje na Obecný občanský zákoník z roku 1812. Právní praktici i teoretici mu proto vyčítají zapříčinění právní diskontinuity a upozorňují, že ještě po dlouhou dobu bude mít za následek značné snížení právní jistoty. Nejen kvůli všeobecné neobeznámenosti veřejnosti s novými ustanoveními, ale také z důvodu chybějící judikatury. Ta v našem právním prostředí sice neznamená posuzování případů podle stejné logiky, jaká byla u obdobných užita kdykoli v minulosti, přesto však nabízí určité vodítko podpořené skutečností, že rozhodnutí soudů vyšších instancí mají pro soudy nižší doporučující charakter.
V prostředí České republiky se v souvislosti s novým občanským zákoníkem hovoří o snížení právní jistoty snad i v tom kontextu, že nová právní úprava navrhuje nové metodologické interpretační pokyny, což logicky vede k nejistotě a otázkám, jak nyní budou soudci při řešení sporů postupovat. Dosud se totiž, jak píše Tryzna (2012:192), v zásadě akceptovala základní východiska 200 let staré metodologie Obecného zákona občanského, který ovšem v tehdejším Československu přestal platit již před 65 lety. Tento občanský zákoník byl silně juspozitivistický a, především v § 6, 7, a 8, důsledně vyžadoval prosazování vůle zákonodárcovy, který měl jako jediný „moc vyložiti zákon způsobem obecně závazným.“3 Tím byl soudce zbaven možnosti v širším rozsahu užívat svého uvážení a byl veden k poslušnému následování paragrafů.
Tato situace v dnešní době samozřejmě neplatí. Nový občanský zákoník se starší podobou právní úpravy sice inspiruje, rozhodně však nelze říci, že bychom se vrátili o 2 století zpátky. Určité pozitivně zakotvené interpretační metodické direktivy však zvláště v § 2 zavádí, např. ve větě: „Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a s ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání.“4 Také nový občanský zákoník zmiňuje autoritu zákonodárce a zakazuje, aby se se zákonnému ustanovení přikládal jiný význam, než jaký plyne z jeho jasného úmyslu, již mu však nevyhrazuje moc vykládat zákon obecně závazným způsobem. Tuto pravomoc má v dnešní době také Ústavní soud prostřednictvím právní věty uvedené v odůvodnění jím vydaného rozhodnutí. V případě, že je zákon v rozporu s ústavou, může jej dokonce zrušit.
1 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 1 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 385/07 ze dne 12. 8. 2009 (N 182/54 SbNU 267). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-385-07_1>
3 Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
4 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ze dne 3. 2. 2012. § 2. Dostupné na internetu: <https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=89~2F2012&rpp=15#seznam>
Přestože Ústavní soud, jak bylo napsáno výše, má o zakotvení principu právní jistoty v českém právním řádu jasno, není tento stav zcela dostatečný, jak ostatně dokládá situace posledních let, kdy dochází k postupnému propadu hodnocení České republiky coby země vhodné k investicím a podnikání.
Jak dokládají průzkumy Německých zahraničních hospodářských komor (AHK) týkající se zemí střední a východní Evropy, je „faktor ‚právní jistota‘ pro investory nejdůležitějším faktorem pro rozhodování o místě investic,“ (VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B.; 2014) a jak se v souhrnném stanovisku komory uvádí, atraktivita České republiky se poslední roky neustále snižuje. Hlavní příčinu přitom autoři studie spatřují právě v mizející důvěře k právní jistotě v naší zemi. Dle jejich průzkumů totiž mezi 16 hodnocenými státy zaujala třetí místo od konce; níže skončily pouze Rumunsko a Albánie. (ibid.) Nabízí se však také jakýsi zatím nejasný, mlhavý pohled ze strany lidu a to, zdali je v této zemi ještě něco naše České s čím bychom mohli sami podnikat a zúročovat naše peníze v zisku z obratu a né z krátkodobého odprodeje. Otázkou, kterou nikdo také neřeší je poskytnutí prostoru pro podnikání zahraničních subjektu a negativní dopady v podobě trvalého poškození životního prostření, narušení rovnováhy domácího trhu mezi domácími mnohem menšími subjekty oproti velkým mezinárodním koncernům. Česko je malý stát, je otázkou kdo tady bude podnikat, kam půjdou zisky a kdo bude sanovat následky.
Tyto otázky a mnohé další volají potřebu po stanovení právních limitů, jejich role by vždy byla a jako i u zahraničních partnerů jest, nutnost ochraňovat zájmy obyvatel své země, umožnit jim zemi rozvíjet, hospodařit ve své zemi podle vlastních možnosti, chránit národní bohatství projevující se ve všech pracovních odvětvích napříč celou naší vlasti proti nenasytnosti zahraničních makro koncernů, které pod pláštíkem demokracie, globálního trhu a podobných sloganů drancují národní bohatství nejen v Česku. Naplňující své vlastní finanční zájmy, hájí se teoriemi o rozvoji trhu a volné hospodářské soutěži, teorie, která se doposavad v Česku neošoupala. Mezinárodní giganti s historií, referencemi a majetkem versus střední a malé podnikatelské subjekty třeba i obce kormidlujícími na evropském pracovním trhu, který je všechno jiné než postaven na rovných příležitostech, protože ty nestojí na rovných výchozích poměrech. To je překvapení se kterým jsme my Češi zdá se nepočítali a nebo naopak někteří počítali velmi dobře.
Kritiku právní jistoty v ČR zejména podnikatelskými subjekty si lze nejsnáze vysvětlit nestabilním daňovým prostředím. Předpisy související s touto oblastí se nezřídka mění i několikrát ročně bez přechozího upozornění a naopak předem avizované změny častokrát vůbec nenabydou účinnosti. Důkladně se tomuto tématu věnoval daňový poradce Petr Neškrábal (2012) ve svém článku pro časopis Euro, kde zdůrazňuje komplikace způsobované začínajícímu podnikateli, který si musí nastavovat základní rámec svého podnikání, aniž by se mohl spolehnout, že pravidla, podle kterých se rozhodoval, zůstanou opravdu platná.
Podnikatelské subjekty v čele s Česko-německou obchodní a průmyslovou komorou, potažmo Německými zahraničními hospodářskými komorami vůbec, přitom nejsou v kritizování právní (ne)jistoty v České republice osamoceny; nelichotivou známku jí uděluje též Transparency International ve své Studii národní integrity z roku 2011: „Domáhání se práva soudní cestou je v České republice běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Není zcela zřejmé, zda hlavní příčinou tohoto stavu je nedostatečná kapacita soudního aparátu, neefektivita procesů uvnitř soudního systému nebo děravá a rychle se měnící legislativa, kterou jsou soudy nuceny aplikovat. Jistý je pouze výsledek – nedůvěra občanů ve spravedlnost, kterou mají soudy nalézat a garantovat.“ (JANSA, P., BUREŠ, R. a kol.; 2011) Přestože v dalším textu autoři studie pozitivně hodnotí schopnost soudů nezávisle kontrolovat excesy moci výkonné i zákonodárné, neopomínají kritizovat fakt, že největší korupční kauzy se k soudu vlastně vůbec nedostanou. Státní zastupitelství pak dokonce přirovnávají k černé díře, která pohlcuje informace, ale sama žádné nevydává.1
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
ALEXY, R. 2012. Právní jistota a správnost. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BROŻEK, B. 2012. Právní jistota jako strukturální stabilita. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al, Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
ČAPEK, J. 1995. Spravedlnost a soudní rozhodování. In Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. ISSN 0324-7007, 1995, roč. 134, č. 6, s. 563 – 570
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o senioryVyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109
HURDÍK J., LAVICKÝ, P. 2010. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 197 s. ISBN 978-80-210-5063-1
JANSA, P., BUREŠ, R. a kol. 2011. Studie národní integrity. Praha: Transparency International – Česká republika, 2011. 248 s. ISBN 978-80-87123-17-1. Dostupné také z internetu:
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
KYSELA, J. 2012. Jaká jistota v měnícím se světě? In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94
Metodická pomůcka je dostupná na www: http://www.uur.cz/images/publikace/uur/2009/2009-05/30_IOP.pdf a je označena jako neaktuální. Schéma provázanosti jednotlivých nástrojů územního plánování, tj. zejm. ÚAP, ÚPD a politiky územního rozvoje.
NEŠKRÁBAL P. 2012. Nejistota místo zjednodušení. In Euro. ISSN 1212-3129, 2012, roč. 15, č. 27-28
PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9. s. 11
PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha:ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6. s. 20
Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
ŠÍN, Z. 2003. Tvorba práva – Pravidla, metodika, technika. 1. vyd. Praha: C. H, Beck, 2003. 190 s. ISBN 80-7179-832-0
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
TRYZNA, J. 2012. Garance právní jistoty z hlediska metodologie interpretace práva předvídané novým občanským zákoníkem. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B. 2014. Souhrnné stanovisko Česko-německé obchodní a průmyslové komory: Posilování právní jistoty v České republice [online]. 2014, updated March 2014 [cit. 4. 5. 2015]. Dostupné na internetu: <http://tschechien.ahk.de/fileadmin/ahk_tschechien/Mitglieder/Arbeitskreise/PP_Pravni_jistota_2014.pdf>
1 Tamtéž
Dnes je pojem spravedlnosti vymezován v kontextu různých společensko – politických zájmů a potřeb, kormidlo osudu se tedy otáčí různými směry. Odlišné je pojetí spravedlnosti coby problému etického, morálního, právního. Brněnský právník a vysokoškolský pedagog Miloš Večeřa (1997) v knize Spravedlnost v právu uvádí následující pohledy na dnešní rozdělení spravedlnosti:
- deskriptivní studie, které empirickými metodami usilují o zjištění, jakým způsobem je vnímána spravedlnost nebo podle jakých zásad spravedlnosti jednají sociální aktéři;
- explanační studie, které se snaží odhalit nezávislé proměnné, jimiž by vysvětlily zjištění získaná deskriptivními studiemi;
- normativní studie, které se snaží nalézt validní koncepce spravedlnosti na základě podstatných principů spravedlnosti;
- instrumentalistické studie, které chápou koncept spravedlnosti a spravedlivé způsoby chování především jako prostředek k dosažení jiných cílů, přičemž za podstatné považuje zvláště druhé dva.
Ani moderní vymezení spravedlnosti se nevyhne srovnání s prací Aristotelovou. Vždyť i britský právní teoretik H. L. A. Hart ve své práci The Concept of Law (1961) vyjadřuje princip spravedlnosti, coby snahy o udržování či obnovu rovnováhy či poměrného podílu, těmito slovy: „treat like cases alike and different cases differently,“ neboli „se stejnými případy nakládejte stejně, s rozdílnými rozdílně“, což není příliš vzdáleno Aristotelově myšlence, že základem spravedlnosti je rovnost a že nespravedlnost vzniká, když s rovným je zacházeno nerovně nebo když s nerovným je nakládáno rovně. (VEČEŘA, M.; 1997)
Právní jistota patří mezi nejdůležitější právní principy. Jedná se o logický důsledek a současně nezbytnou součást potřeby legitimity práva, a byť třeba samostatně užitý, je pojem „jistota“ v této práci chápán vždy právě z tohoto pohledu, nikoli z pohledu závazkového práva.
Vědomí nezbytnosti existence právní jistoty vedlo ostatně i ke vzniku prvních kodifikací práva, jako třeba Zákona dvanácti desek, jejichž účelem bylo dát všem na vědomí, jaké právo je platné, a legitimizovat tak vyžadování jeho dodržování. Každý má možnost se s právem seznámit, od každého se proto očekává, že právo zná a od každého může být vyžadováno, aby se jím řídil, což je myšlenka stručně vystihnutá ve známém pravidle „neznalost zákona neomlouvá.“ |
O tom, že potřeba právní jistoty není ojedinělým úkazem, ale táhne se jako červená nit celou historií lidstva, přičemž na povrch vyplouvá vždy, když z různých důvodů klesne vymahatelnost či legitimita práva, svědčí například českým právníkem Jiřím Čapkem (1995) citované dobrozdání Lyonského soudu k návrhu code civil. V něm se praví, že Francouzi jsou již „unaveni (…) množstvím zvyklostí a bizarně nesouvisejících obyčejů“. Z těchto slov je zjevná touha po zkrocení dosavadní právní svévole a ustanovení jasného řádu, který by byl závazný pro všechny shodně a nerozdílně. Není potom divu, že se 19. století neslo v duchu tak usilovného právního pozitivismu.
Právní jistotou rozumíme míru předvídatelnosti; míru, do jaké se subjekt práva může spolehnout, že ke konkrétnímu případu bude přistupováno pokaždé stejně, že soudce o téže věc rozhodne zítra tak, jako o ní rozhodl dnes. Právní jistota neznamená nutně spravedlnost, spíše se jedná o výraz spolehlivosti. Důležitá je v tomto ohledu záležitost právní kontinuity, která bývá narušována zejména při událostech majících povahu historického předělu. Jedná se například o konce období válečných konfliktů nebo o převraty mající za následek změny politických režimů (viz výše zmíněné události po konci 2. světové války, resp. zániku NDR), kdy se nově vzniknuvší jurisdikce musí vypořádat s právními událostmi předchozích let. V sousedním Německu tak v obou případech došlo k prohlášení právních forem minulých systémů za neplatné od samého počátku. (ALEXY, R.; 2012).
V obou případech zmíněných v předchozím odstavci se pochopitelně soudci opírali o slavnou Radbruchovu formuli. Z té vychází také polský filosof a právník Bartosz Brożek (2012), když popisuje tři aspekty právní jistoty:
- právo lze považovat za jisté, pokud je poznatelné – musí být vyjádřeno jasně a srozumitelně
- právo lze považovat za jisté, pokud je prakticky realizovatelné – nejen že nesmí vyžadovat nemožné, ale jeho aplikace musí též být předvídatelná
- právo lze považovat za jisté, pokud je stabilní – nesmí být měněno libovolným, resp. pro adresáty právních norem překvapivým způsobem
Z výše uvedených aspektů vyplývá v ryzí formě účel právní jistoty, totiž podpořit všeobecné přijetí právních norem určitou zárukou, že se tyto nebudou jakkoli měnit a přinesou stav, na nějž se společnost bude moci spolehnout jako na něco trvalého a neměnného.
Potřeba takové záruky je velmi dobře zřejmá zejména v dnešním světě, kdy hodnota morálky v mezilidské a především mezinárodní komunikaci značně ustupuje ekonomickým zájmům. Jedině pevný a funkční právní řád umožní, aby byl stát vnímán okolním světem jako spolehlivý partner, což je ve finanční oblasti mimořádně významné. Stát, v němž právní jistota neexistuje, dnes těžko může počítat se zahraničními investicemi či s pomocí okolních států, neboť nikdo se neodváží svěřit své peníze do rukou někomu, kdo mu nedokáže zaručit, že mu je bude moci zase vrátit, třeba proto, že právo, podle kterého si je dnes půjčil, už zítra platit nebude. |
Na druhou stranu ani jistota neexistuje sama o sobě, zákony slouží k tomu, aby ji posílily a naopak snižovaly jakoukoli nejistotu. (KYSELA, J.; 2012). Jistota tak vlastně zajišťuje, že zákony budou všem srozumitelné, platné, realizovatelné a že se jimi budou všichni řídit. Zákony naopak zajišťují existenci určitých norem, pro které platí výše uvedená charakteristika, čímž se jejich adresátům dostává jistoty a vědomí potřebného řádu.
Ve vztahu k právní jistotě je důležité zvážit také otázku legitimity, kterou by jistota měla podepírat a zvyšovat. Zatímco legálnost práva je dána prostou existencí zákonů, legitimita znamená oprávněnost tyto zákony uplatňovat ve společnosti a souvisí se schopností je prosadit jako nanejvýš potřebné ve všeobecném mínění většinové společnosti. Jak v závěru své kapitoly píše Kysela (2012): „Právní jistota je ostatně významným komponentem legitimace práva, protože do značné míry právě kvůli (nějaké) jistotě tu právo je.“
Brněnští právníci a vysokoškolští pedagogové Jan Hurdík a Petr Lavický (2010), autoři publikace Systém zásad soukromého práva, považují právní jistotu za jeden z vůbec nejdůležitějších principů právního státu a zdůrazňují, že je třeba mít jej na zřeteli nejen v každém okamžiku tvorby práva, ale také během jeho aplikace a interpretace. Z podobných zásad teorie práva vychází nezřídka též Ústavní soud, když dovozuje zakotvení právní jistoty v českém právním řádu.
Hurdík s Lavickým (2010) vycházejí podle svých slov při snaze o definici právní jistoty z Knappa a Boguszaka, kteří rozlišovali mezi právní jistotou v oblasti tvorby práva a právní jistotou v oblasti jeho aplikace. V oblasti tvorby práva uvádějí tyto základní projevy právní jistoty:
1. Stabilita práva
Jedno z všeobecně neznámějších právních pravidel praví, že „neznalost zákona neomlouvá.“ Tento prastarý princip je i v dnešní době stejně aktuální, jako byl v dobách starého Říma, neboť adresáty právních norem upozorňuje na skutečnost, že zákony znamenají nejen práva, ale především povinnosti. A klade na ně pochopitelný požadavek, aby se o právní normy aktivně zajímali. Autoři zmíněné publikace však upozorňují na to, že zdaleka ne každý adresát má příležitost či možnost se s nimi skutečně podrobně seznámit. Právo si k nim dle jejich závěrů hledá cestu mnoha jinými způsoby, pomocí nichž se v nich utváří určité právní vědomí, například jako v této „Rukověti“ si právo hledá cestu k zástupcům veřejné správy státu.
A právě z této skutečnosti autoři požadavek stability práva vyvozují. Nepožadují stabilní právní řád v prvé řadě proto, aby časté měnění norem nevyvolávalo zmatky ve státní správě, jurisdikci, aby příliš nezatěžovalo administrativu, nevysílalo špatný signál okolním státům, potenciálním partnerům či investorům. Hlavním důvodem dle jejich mínění jsou omezené možnosti většiny běžných adresátů práva do důsledku se s novými normami seznámit (HURDÍK J., LAVICKÝ, P.; 2010). Opodstatněnost této obavy lze ostatně snadno pozorovat v dnešní době, kdy po zavedení nového občanského zákoníku a především docela nového právnického jazyka, není ani pro mnohé odborníky právě snadné přijmout nové pojmosloví za vlastní. Ba dokonce se zdá, že ani mezi zákonodárci není jeho užívání zcela samozřejmé, když ve zvláštních předpisech užívají jiné termíny, než v občanském zákoníku.1 V oč složitější situaci se potom ocitá běžný občan, jenž obecné právnické pojmy zná nikoli z odborné literatury, ale pouze z běžného hovorového užívání. S trochou nadsázky se tak blížíme bájnému zmatení jazyků na stavbě Babylonské věže.
Není to však jediný význam požadavku stability práva. V dalším výkladu Hurdík s Lavickým (2010) upozorňují, že silný a stabilní právní řád brání účelovým a neodůvodněným změnám sebe sama. Ve stabilním prostředí nemůže zákonodárce snadno shodit ze stolu vše, co se mu nehodí. Musí zachovávat vše, co funguje a opustit může jen takovou normu, která se ukáže býti nadále nefunkční. Dále uvádějí pochopitelné negativní dopady radikálních změn, jako snížená předvídatelnost výsledků soudních řízení nebo nárůst jeho délky vlivem množstvím kasačních rozhodnutí a to po dobu nutnou k seznámení se s novými předpisy.
2. Jednotnost právního řádu
Právní řád by pro zachování jistoty a dalších principů neměl vykazovat velké rozdíly v pojmosloví; pokud zákonodárce užívá týchž pojmů ve více předpisech, měl by jim také pokaždé přisuzovat týž či alespoň obdobný obsah. Ústavní soud tento fakt demonstruje na příkladu prekluze: „ze širokého zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplývají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit.“2
3. Zákonnost tvorby práva
Právo musí být tvořeno na základě platných legislativních procesů, zákonným a ústavních způsobem a v souladu s veškerými pravidly, jimiž je zákonodárce vázán. Nedodržení tohoto projevu právní jistoty by nutně mělo dopad i na ostatní projevy.
4. Jasnost, přesnost a srozumitelnost právních norem, resp. jejich určitost
Také zde se projevuje pravidlo „neznalost zákona neomlouvá“ respektive jeho obrácený význam; adresátům právních norem musí být umožněno se s normami řádně seznámit. Nestačí proto text zákona pouze zveřejnit, nýbrž je nezbytné, aby byl také jasný, přesný a srozumitelný a umožňoval tak dostatečnou míru předvídatelnosti.
Požadavek určitosti pak vyplývá z faktu, že přestože právní normy musejí být ze své podstaty obecné, aby obsáhly co možná nejpestřejší okruh situací, jež pod ně mají spadat, musejí být dostatečně určité, aby praxe neznemožnila jejich uplatnění.
5. Přístupnost právních předpisů
Jak bylo naznačeno výše, předpokladem legitimity požadavku znalosti zákona je možnost se s ním seznámit. Nad tímto požadavkem by snad dnes již nikdo nepochyboval, jeho všeobecné respektování lze ostatně doložit již v Ústavě ČR, kde se v čl. 52 odst. 1 píše, že „K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen.“3
Jiný problém nastává v souvislosti s urychlováním novelizace zákonů prostřednictvím tzv. přílepků, kdy se společně se zákonem schválí i ustanovení, která s jím upravovanou oblastí nikterak nesouvisejí a v případě samostatného projednávání by nejspíš vůbec přijata nebyla. Není divu, že jej Ústavní soud v roce 2007 ve svém nálezu Pl. ÚS 77/06 prohlásil za neústavní, přičemž palčivost problému popsal těmito slovy:
„Požadavek předvídatelnosti zákona jako součást principu právního státu přestává být naplňován v okamžiku, kdy novelizace zákona je součástí jiného zákona ve formálním smyslu, jehož obsah s novelizovaným zákonem nijak nesouvisí. Orientace adresáta právní normy v právním řádu se bez použití přístrojů informačních technologií stává zcela nemožnou. (…) Přitom je zřejmé, že bez možnosti používání těchto systémů se dnes již v právním řádu České republiky nelze vyznat, a tak se problematizuje uplatnění obecné zásady právní, podle které neznalost zákona neomlouvá. Právo se tak stává pro své adresáty zcela nepředvídatelné.“ |
6. Zákaz retroaktivity
Přestože osoba zná zákon a koná v souladu s ním, může v právním státu nastat situace, kdy například po novele zákona nebude její konání napříště považováno za legální. Nemělo by se však stát, že by jí hrozil postih zpětně za konání, které bylo secundum legem, případně praeter legem. Hurdík s Lavickým (2010) téma uzavírají konstatováním, že „jestliže teprve poté, kdy někdo jednal, je přijat právní předpis upravující následky či náležitosti tohoto jednání, je takový přístup v hrubém rozporu s předvídatelností právního řádu.“ Podobný závěr lze vyvodit i z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.“
V situaci, kdy jednání osoby je (trestně) upraveno až poté, co proběhlo, je nasnadě, že bude užito úpravy dřívější, tj. žádné. Přesto je však vhodné upozornit na skutečnost, že takto vyhraněně zobrazený případ není jedinou variantou otázky retroaktivity právního předpisu. Uvedený článek Listiny totiž pokračuje ještě druhou větou, která říká, že „pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ Z té vyplývá další rozměr otázky zpětné účinnosti právního předpisu, a sice že pokud konání osoby bylo contra legem již v době, kdy nastalo, ale nová právní úprava stanovuje nižší postihy, užije se přednostně.
Výše uvedené případy označuje Knapp (1994) za retroaktivitu pravou. Ve své práci popisuje ovšem také retroaktivitu nepravou, vztahující se k právním vztahům, které vznikly v době dřívější, avšak trvají nadále. Zde připouští, aby následky takových vztahů byly posouzeny podle nového zákona, ovšem pouze pokud nastaly poté, co tento nabyl účinnosti. K následkům, k nimž došlo v době dřívější, takto přistupovat nelze.
V oblasti aplikace práva pak Hurdík s Lavickým (2010) uvádějí následující základní projevy principu právní jistoty, v nichž se v praktických důsledcích promítají výše zmíněné projevy právní jistoty v tvorbě práva:
1. Stabilita výkladu práva
Samotná stabilita právní úpravy, o níž bylo pojednáváno výše, nezaručuje ještě právní jistotu, pokud není doprovázena stabilním výkladem. Teprve dlouhodobá správní praxe a judikatura zajistí, že budou občané skutečně cítit důvěru v právo, což lze označit za jeden z důkazů existence právní jistoty.
2. Předvídatelnost soudních rozhodnutí
Jak mnohokrát judikoval Ústavní soud, je předvídatelnost soudních rozhodnutí jedním ze základních kamenů demokratického právního státu, státu právní jistoty. S tímto tématem úzce souvisí také předchozí požadavek stabilního výkladu – pokud by se osoba rozhodla domoci svých práv soudní cestou poté, co soud vyhověl žalobě jiné osoby v obdobném případě, a její případ by byl posouzen odlišně, vypovídalo by to o neustáleném výkladu a o nepředvídatelnosti, což by nutně snížilo vnímání právní jistoty. Jak ostatně vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07, „ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad (…) východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti).“4
Neznamená to ovšem, že by soudy byly starším výkladem práva vázány, jako je tomu například v angloamerickém právním systému. Spolu s proměnami společnosti, poměrů a všeobecným míněním se postupně může měnit též judikatura. V odlišném stanovisku k výše uvedenému nálezu to přímo zdůrazňuje ústavní soudce František Duchoň, když uvádí, že „Změna judikatury obecných soudů je důsledkem přirozeného vývoje, kdy justice (…) průběžně a přirozeně (…) reaguje na postupnou změnu poměrů v zemi.“
3. Stabilita pravomocných rozhodnutí
Pokud soud či příslušný orgán vydá rozsudek či rozhodnutí atp., mělo by toto být závazné a užití opravných prostředků by mělo být omezeno jen na skutečně odůvodněné případy. Musejí být stanoveny také jasně vymezené lhůty, které jsou nezbytné k nabytí právní účinnosti daného rozhodnutí.
4. Oprávněná důvěra v právo
Jestliže jsou ve státě prostřednictvím fungujícího systému legislativy, exekutivy a jurisdikce zakotveny demokratické hodnoty jako je zákaz retroaktivity právní normy, zásada stability výkladu či předvídatelnosti práva, je přirozené, že občan takové země bude právu věřit a bude oprávněně očekávat ochranu svých zájmů tím, že jeho země se řídí právem, které je v ní zakotveno.
Důvěra občana v právo vlastně podmiňuje oprávněnost požadovat po něm, aby se takovým právem řídil, neboť spolu s dalšími demokratickými principy právnímu státu umožňuje legitimně po něm požadovat znalost zákona a jeho respektování. Současně však dává občanovi do rukou nárok legitimně očekávat ochranu svých práv. Občan, který důvěru v právo nemá, ať už z důvodu nejasných zákonů nebo neprůhledné justice, nebude ani motivován je respektovat, nebude se jím cítit vázán, což bude mít logicky za následek vzrůst rizika všeobecné anarchie a destabilizace řízení státního systému. (ŠÍN, Z.; 2003)
S potřebou předvídatelnosti práva spojuje otázku důvěry také Ústavní soud, když ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 705/06 uvádí např.: „Povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgánů veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy“.5
5. Promlčení a prekluze
Pojmy jako promlčení, tedy zánik povinnosti dlužníka plnit, nebo prekluze, čili zánik samotného práva domáhat se plnění, možná na první pohled nevzbuzují dojem, že by měly mít cokoli společného s principem právní jistoty, ve skutečnosti se však jedná o další z podpůrných faktorů stability práva: jde o jednu z podmínek jasné orientace v právních vztazích.
Promlčení a prekluze stanovují lhůty, jejichž marným uplynutím ztrácí věřitel nárok domáhat se u dlužníka plnění. Pravým účelem obou institutů však není zkrátit práva věřitele, nýbrž zamezit nejistotě ohledně (ne)existence právních vztahů. Po uplynutí velmi dlouhé doby (50 - 100 let) totiž mohou vznikat pochybnosti o tom, zda mezi danými subjekty nějaký právní vztah vůbec existoval, případně jaký byl jeho přesný obsah. Z toho Hurdík s Lavickým (2010) sice vyvozují, že je nutné stanovit nepřekročitelné hranice limitující možnost soudního prosazení subjektivních práv, zdůrazňují však, že je současně nutno přihlédnout k tomu, aby naopak neomezovaly oprávněnou osobu.
1 Jedná se například o nesoulad týkající se pojmu „nebytový prostor,“ který spolu se zákony č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, přestal platit k 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník (NOZ). Ten totiž hovoří o „prostoru sloužícím podnikání“ a zavádí tak nový pojem, který si ovšem již nenašel cestu do zvláštních předpisů, což lze ukázat na následujícím příkladu: v § 2247 odst. 2 NOZ stanoví, že „způsob rozúčtování cen a úhrady služeb stanoví jiný právní předpis.“ Tím je v současnosti zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Ona matoucí skutečnost je zřejmá již z názvu zákona, kde se opět hovoří o nebytovém prostoru, přestože NOZ tento pojem nezná.
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1169-07_1>
3 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 52 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
4 Nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-566-07_1>
5 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 705/06 ze dne 14. 2. 2008 (N 35/48 SbNU 435). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-705-06_1>
Pojem právní jistota není v našem právním řádu přímo zakotven, ale vyplývá z něho. Ústavní soud ve svých četných judikátech dovozuje jeho existenci z prvního odstavce prvního článku Ústavy ČR, ve kterém se píše, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“1 Právě v závazku býti právním státem spatřuje Ústavní soud pramen právní jistoty v českém právu, když na základě teoreticko-právních principů vysvětluje, že právní jistota je jedním z neoddělitelných znaků právního státu.2
Situace právní jistoty v České republice bývá často kritizována zejména z hlediska stability. Náš právní řád je mnohdy značně roztříštěný a některé zákony jsou novelizovány i několikrát ročně. Z toho důvodu si veřejnost, ale i mnozí experti stěžují na nestabilní právní prostředí a nemožnost se na právo skutečně spolehnout, což je přitom jeden ze tří základních znaků právní jistoty, tak jak ji charakterizoval Brożek (2012).
V posledních letech bylo u nás téma právní jistoty ještě živější zejména v souvislosti se zákonem č. 89/2012, Sb., který 1. 1. 2014 vstoupil v platnost jako Občanský zákoník. Svým pojetím a také svou jazykovou podobou v mnohém navazuje na Obecný občanský zákoník z roku 1812. Právní praktici i teoretici mu proto vyčítají zapříčinění právní diskontinuity a upozorňují, že ještě po dlouhou dobu bude mít za následek značné snížení právní jistoty. Nejen kvůli všeobecné neobeznámenosti veřejnosti s novými ustanoveními, ale také z důvodu chybějící judikatury. Ta v našem právním prostředí sice neznamená posuzování případů podle stejné logiky, jaká byla u obdobných užita kdykoli v minulosti, přesto však nabízí určité vodítko podpořené skutečností, že rozhodnutí soudů vyšších instancí mají pro soudy nižší doporučující charakter.
V prostředí České republiky se v souvislosti s novým občanským zákoníkem hovoří o snížení právní jistoty snad i v tom kontextu, že nová právní úprava navrhuje nové metodologické interpretační pokyny, což logicky vede k nejistotě a otázkám, jak nyní budou soudci při řešení sporů postupovat. Dosud se totiž, jak píše Tryzna (2012:192), v zásadě akceptovala základní východiska 200 let staré metodologie Obecného zákona občanského, který ovšem v tehdejším Československu přestal platit již před 65 lety. Tento občanský zákoník byl silně juspozitivistický a, především v § 6, 7, a 8, důsledně vyžadoval prosazování vůle zákonodárcovy, který měl jako jediný „moc vyložiti zákon způsobem obecně závazným.“3 Tím byl soudce zbaven možnosti v širším rozsahu užívat svého uvážení a byl veden k poslušnému následování paragrafů.
Tato situace v dnešní době samozřejmě neplatí. Nový občanský zákoník se starší podobou právní úpravy sice inspiruje, rozhodně však nelze říci, že bychom se vrátili o 2 století zpátky. Určité pozitivně zakotvené interpretační metodické direktivy však zvláště v § 2 zavádí, např. ve větě: „Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a s ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání.“4 Také nový občanský zákoník zmiňuje autoritu zákonodárce a zakazuje, aby se se zákonnému ustanovení přikládal jiný význam, než jaký plyne z jeho jasného úmyslu, již mu však nevyhrazuje moc vykládat zákon obecně závazným způsobem. Tuto pravomoc má v dnešní době také Ústavní soud prostřednictvím právní věty uvedené v odůvodnění jím vydaného rozhodnutí. V případě, že je zákon v rozporu s ústavou, může jej dokonce zrušit.
1 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 1 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 385/07 ze dne 12. 8. 2009 (N 182/54 SbNU 267). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-385-07_1>
3 Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
4 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ze dne 3. 2. 2012. § 2. Dostupné na internetu: <https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=89~2F2012&rpp=15#seznam>
Přestože Ústavní soud, jak bylo napsáno výše, má o zakotvení principu právní jistoty v českém právním řádu jasno, není tento stav zcela dostatečný, jak ostatně dokládá situace posledních let, kdy dochází k postupnému propadu hodnocení České republiky coby země vhodné k investicím a podnikání.
Jak dokládají průzkumy Německých zahraničních hospodářských komor (AHK) týkající se zemí střední a východní Evropy, je „faktor ‚právní jistota‘ pro investory nejdůležitějším faktorem pro rozhodování o místě investic,“ (VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B.; 2014) a jak se v souhrnném stanovisku komory uvádí, atraktivita České republiky se poslední roky neustále snižuje. Hlavní příčinu přitom autoři studie spatřují právě v mizející důvěře k právní jistotě v naší zemi. Dle jejich průzkumů totiž mezi 16 hodnocenými státy zaujala třetí místo od konce; níže skončily pouze Rumunsko a Albánie. (ibid.) Nabízí se však také jakýsi zatím nejasný, mlhavý pohled ze strany lidu a to, zdali je v této zemi ještě něco naše České s čím bychom mohli sami podnikat a zúročovat naše peníze v zisku z obratu a né z krátkodobého odprodeje. Otázkou, kterou nikdo také neřeší je poskytnutí prostoru pro podnikání zahraničních subjektu a negativní dopady v podobě trvalého poškození životního prostření, narušení rovnováhy domácího trhu mezi domácími mnohem menšími subjekty oproti velkým mezinárodním koncernům. Česko je malý stát, je otázkou kdo tady bude podnikat, kam půjdou zisky a kdo bude sanovat následky.
Tyto otázky a mnohé další volají potřebu po stanovení právních limitů, jejich role by vždy byla a jako i u zahraničních partnerů jest, nutnost ochraňovat zájmy obyvatel své země, umožnit jim zemi rozvíjet, hospodařit ve své zemi podle vlastních možnosti, chránit národní bohatství projevující se ve všech pracovních odvětvích napříč celou naší vlasti proti nenasytnosti zahraničních makro koncernů, které pod pláštíkem demokracie, globálního trhu a podobných sloganů drancují národní bohatství nejen v Česku. Naplňující své vlastní finanční zájmy, hájí se teoriemi o rozvoji trhu a volné hospodářské soutěži, teorie, která se doposavad v Česku neošoupala. Mezinárodní giganti s historií, referencemi a majetkem versus střední a malé podnikatelské subjekty třeba i obce kormidlujícími na evropském pracovním trhu, který je všechno jiné než postaven na rovných příležitostech, protože ty nestojí na rovných výchozích poměrech. To je překvapení se kterým jsme my Češi zdá se nepočítali a nebo naopak někteří počítali velmi dobře.
Kritiku právní jistoty v ČR zejména podnikatelskými subjekty si lze nejsnáze vysvětlit nestabilním daňovým prostředím. Předpisy související s touto oblastí se nezřídka mění i několikrát ročně bez přechozího upozornění a naopak předem avizované změny častokrát vůbec nenabydou účinnosti. Důkladně se tomuto tématu věnoval daňový poradce Petr Neškrábal (2012) ve svém článku pro časopis Euro, kde zdůrazňuje komplikace způsobované začínajícímu podnikateli, který si musí nastavovat základní rámec svého podnikání, aniž by se mohl spolehnout, že pravidla, podle kterých se rozhodoval, zůstanou opravdu platná.
Podnikatelské subjekty v čele s Česko-německou obchodní a průmyslovou komorou, potažmo Německými zahraničními hospodářskými komorami vůbec, přitom nejsou v kritizování právní (ne)jistoty v České republice osamoceny; nelichotivou známku jí uděluje též Transparency International ve své Studii národní integrity z roku 2011: „Domáhání se práva soudní cestou je v České republice běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Není zcela zřejmé, zda hlavní příčinou tohoto stavu je nedostatečná kapacita soudního aparátu, neefektivita procesů uvnitř soudního systému nebo děravá a rychle se měnící legislativa, kterou jsou soudy nuceny aplikovat. Jistý je pouze výsledek – nedůvěra občanů ve spravedlnost, kterou mají soudy nalézat a garantovat.“ (JANSA, P., BUREŠ, R. a kol.; 2011) Přestože v dalším textu autoři studie pozitivně hodnotí schopnost soudů nezávisle kontrolovat excesy moci výkonné i zákonodárné, neopomínají kritizovat fakt, že největší korupční kauzy se k soudu vlastně vůbec nedostanou. Státní zastupitelství pak dokonce přirovnávají k černé díře, která pohlcuje informace, ale sama žádné nevydává.1
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
ALEXY, R. 2012. Právní jistota a správnost. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BROŻEK, B. 2012. Právní jistota jako strukturální stabilita. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al, Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
ČAPEK, J. 1995. Spravedlnost a soudní rozhodování. In Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. ISSN 0324-7007, 1995, roč. 134, č. 6, s. 563 – 570
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o senioryVyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109
HURDÍK J., LAVICKÝ, P. 2010. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 197 s. ISBN 978-80-210-5063-1
JANSA, P., BUREŠ, R. a kol. 2011. Studie národní integrity. Praha: Transparency International – Česká republika, 2011. 248 s. ISBN 978-80-87123-17-1. Dostupné také z internetu:
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
KYSELA, J. 2012. Jaká jistota v měnícím se světě? In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94
Metodická pomůcka je dostupná na www: http://www.uur.cz/images/publikace/uur/2009/2009-05/30_IOP.pdf a je označena jako neaktuální. Schéma provázanosti jednotlivých nástrojů územního plánování, tj. zejm. ÚAP, ÚPD a politiky územního rozvoje.
NEŠKRÁBAL P. 2012. Nejistota místo zjednodušení. In Euro. ISSN 1212-3129, 2012, roč. 15, č. 27-28
PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9. s. 11
PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha:ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6. s. 20
Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
ŠÍN, Z. 2003. Tvorba práva – Pravidla, metodika, technika. 1. vyd. Praha: C. H, Beck, 2003. 190 s. ISBN 80-7179-832-0
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
TRYZNA, J. 2012. Garance právní jistoty z hlediska metodologie interpretace práva předvídané novým občanským zákoníkem. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B. 2014. Souhrnné stanovisko Česko-německé obchodní a průmyslové komory: Posilování právní jistoty v České republice [online]. 2014, updated March 2014 [cit. 4. 5. 2015]. Dostupné na internetu: <http://tschechien.ahk.de/fileadmin/ahk_tschechien/Mitglieder/Arbeitskreise/PP_Pravni_jistota_2014.pdf>
1 Tamtéž
Dnes je pojem spravedlnosti vymezován v kontextu různých společensko – politických zájmů a potřeb, kormidlo osudu se tedy otáčí různými směry. Odlišné je pojetí spravedlnosti coby problému etického, morálního, právního. Brněnský právník a vysokoškolský pedagog Miloš Večeřa (1997) v knize Spravedlnost v právu uvádí následující pohledy na dnešní rozdělení spravedlnosti:
- deskriptivní studie, které empirickými metodami usilují o zjištění, jakým způsobem je vnímána spravedlnost nebo podle jakých zásad spravedlnosti jednají sociální aktéři;
- explanační studie, které se snaží odhalit nezávislé proměnné, jimiž by vysvětlily zjištění získaná deskriptivními studiemi;
- normativní studie, které se snaží nalézt validní koncepce spravedlnosti na základě podstatných principů spravedlnosti;
- instrumentalistické studie, které chápou koncept spravedlnosti a spravedlivé způsoby chování především jako prostředek k dosažení jiných cílů, přičemž za podstatné považuje zvláště druhé dva.
Ani moderní vymezení spravedlnosti se nevyhne srovnání s prací Aristotelovou. Vždyť i britský právní teoretik H. L. A. Hart ve své práci The Concept of Law (1961) vyjadřuje princip spravedlnosti, coby snahy o udržování či obnovu rovnováhy či poměrného podílu, těmito slovy: „treat like cases alike and different cases differently,“ neboli „se stejnými případy nakládejte stejně, s rozdílnými rozdílně“, což není příliš vzdáleno Aristotelově myšlence, že základem spravedlnosti je rovnost a že nespravedlnost vzniká, když s rovným je zacházeno nerovně nebo když s nerovným je nakládáno rovně. (VEČEŘA, M.; 1997)
Právní jistota patří mezi nejdůležitější právní principy. Jedná se o logický důsledek a současně nezbytnou součást potřeby legitimity práva, a byť třeba samostatně užitý, je pojem „jistota“ v této práci chápán vždy právě z tohoto pohledu, nikoli z pohledu závazkového práva.
Vědomí nezbytnosti existence právní jistoty vedlo ostatně i ke vzniku prvních kodifikací práva, jako třeba Zákona dvanácti desek, jejichž účelem bylo dát všem na vědomí, jaké právo je platné, a legitimizovat tak vyžadování jeho dodržování. Každý má možnost se s právem seznámit, od každého se proto očekává, že právo zná a od každého může být vyžadováno, aby se jím řídil, což je myšlenka stručně vystihnutá ve známém pravidle „neznalost zákona neomlouvá.“ |
O tom, že potřeba právní jistoty není ojedinělým úkazem, ale táhne se jako červená nit celou historií lidstva, přičemž na povrch vyplouvá vždy, když z různých důvodů klesne vymahatelnost či legitimita práva, svědčí například českým právníkem Jiřím Čapkem (1995) citované dobrozdání Lyonského soudu k návrhu code civil. V něm se praví, že Francouzi jsou již „unaveni (…) množstvím zvyklostí a bizarně nesouvisejících obyčejů“. Z těchto slov je zjevná touha po zkrocení dosavadní právní svévole a ustanovení jasného řádu, který by byl závazný pro všechny shodně a nerozdílně. Není potom divu, že se 19. století neslo v duchu tak usilovného právního pozitivismu.
Právní jistotou rozumíme míru předvídatelnosti; míru, do jaké se subjekt práva může spolehnout, že ke konkrétnímu případu bude přistupováno pokaždé stejně, že soudce o téže věc rozhodne zítra tak, jako o ní rozhodl dnes. Právní jistota neznamená nutně spravedlnost, spíše se jedná o výraz spolehlivosti. Důležitá je v tomto ohledu záležitost právní kontinuity, která bývá narušována zejména při událostech majících povahu historického předělu. Jedná se například o konce období válečných konfliktů nebo o převraty mající za následek změny politických režimů (viz výše zmíněné události po konci 2. světové války, resp. zániku NDR), kdy se nově vzniknuvší jurisdikce musí vypořádat s právními událostmi předchozích let. V sousedním Německu tak v obou případech došlo k prohlášení právních forem minulých systémů za neplatné od samého počátku. (ALEXY, R.; 2012).
V obou případech zmíněných v předchozím odstavci se pochopitelně soudci opírali o slavnou Radbruchovu formuli. Z té vychází také polský filosof a právník Bartosz Brożek (2012), když popisuje tři aspekty právní jistoty:
- právo lze považovat za jisté, pokud je poznatelné – musí být vyjádřeno jasně a srozumitelně
- právo lze považovat za jisté, pokud je prakticky realizovatelné – nejen že nesmí vyžadovat nemožné, ale jeho aplikace musí též být předvídatelná
- právo lze považovat za jisté, pokud je stabilní – nesmí být měněno libovolným, resp. pro adresáty právních norem překvapivým způsobem
Z výše uvedených aspektů vyplývá v ryzí formě účel právní jistoty, totiž podpořit všeobecné přijetí právních norem určitou zárukou, že se tyto nebudou jakkoli měnit a přinesou stav, na nějž se společnost bude moci spolehnout jako na něco trvalého a neměnného.
Potřeba takové záruky je velmi dobře zřejmá zejména v dnešním světě, kdy hodnota morálky v mezilidské a především mezinárodní komunikaci značně ustupuje ekonomickým zájmům. Jedině pevný a funkční právní řád umožní, aby byl stát vnímán okolním světem jako spolehlivý partner, což je ve finanční oblasti mimořádně významné. Stát, v němž právní jistota neexistuje, dnes těžko může počítat se zahraničními investicemi či s pomocí okolních států, neboť nikdo se neodváží svěřit své peníze do rukou někomu, kdo mu nedokáže zaručit, že mu je bude moci zase vrátit, třeba proto, že právo, podle kterého si je dnes půjčil, už zítra platit nebude. |
Na druhou stranu ani jistota neexistuje sama o sobě, zákony slouží k tomu, aby ji posílily a naopak snižovaly jakoukoli nejistotu. (KYSELA, J.; 2012). Jistota tak vlastně zajišťuje, že zákony budou všem srozumitelné, platné, realizovatelné a že se jimi budou všichni řídit. Zákony naopak zajišťují existenci určitých norem, pro které platí výše uvedená charakteristika, čímž se jejich adresátům dostává jistoty a vědomí potřebného řádu.
Ve vztahu k právní jistotě je důležité zvážit také otázku legitimity, kterou by jistota měla podepírat a zvyšovat. Zatímco legálnost práva je dána prostou existencí zákonů, legitimita znamená oprávněnost tyto zákony uplatňovat ve společnosti a souvisí se schopností je prosadit jako nanejvýš potřebné ve všeobecném mínění většinové společnosti. Jak v závěru své kapitoly píše Kysela (2012): „Právní jistota je ostatně významným komponentem legitimace práva, protože do značné míry právě kvůli (nějaké) jistotě tu právo je.“
Brněnští právníci a vysokoškolští pedagogové Jan Hurdík a Petr Lavický (2010), autoři publikace Systém zásad soukromého práva, považují právní jistotu za jeden z vůbec nejdůležitějších principů právního státu a zdůrazňují, že je třeba mít jej na zřeteli nejen v každém okamžiku tvorby práva, ale také během jeho aplikace a interpretace. Z podobných zásad teorie práva vychází nezřídka též Ústavní soud, když dovozuje zakotvení právní jistoty v českém právním řádu.
Hurdík s Lavickým (2010) vycházejí podle svých slov při snaze o definici právní jistoty z Knappa a Boguszaka, kteří rozlišovali mezi právní jistotou v oblasti tvorby práva a právní jistotou v oblasti jeho aplikace. V oblasti tvorby práva uvádějí tyto základní projevy právní jistoty:
1. Stabilita práva
Jedno z všeobecně neznámějších právních pravidel praví, že „neznalost zákona neomlouvá.“ Tento prastarý princip je i v dnešní době stejně aktuální, jako byl v dobách starého Říma, neboť adresáty právních norem upozorňuje na skutečnost, že zákony znamenají nejen práva, ale především povinnosti. A klade na ně pochopitelný požadavek, aby se o právní normy aktivně zajímali. Autoři zmíněné publikace však upozorňují na to, že zdaleka ne každý adresát má příležitost či možnost se s nimi skutečně podrobně seznámit. Právo si k nim dle jejich závěrů hledá cestu mnoha jinými způsoby, pomocí nichž se v nich utváří určité právní vědomí, například jako v této „Rukověti“ si právo hledá cestu k zástupcům veřejné správy státu.
A právě z této skutečnosti autoři požadavek stability práva vyvozují. Nepožadují stabilní právní řád v prvé řadě proto, aby časté měnění norem nevyvolávalo zmatky ve státní správě, jurisdikci, aby příliš nezatěžovalo administrativu, nevysílalo špatný signál okolním státům, potenciálním partnerům či investorům. Hlavním důvodem dle jejich mínění jsou omezené možnosti většiny běžných adresátů práva do důsledku se s novými normami seznámit (HURDÍK J., LAVICKÝ, P.; 2010). Opodstatněnost této obavy lze ostatně snadno pozorovat v dnešní době, kdy po zavedení nového občanského zákoníku a především docela nového právnického jazyka, není ani pro mnohé odborníky právě snadné přijmout nové pojmosloví za vlastní. Ba dokonce se zdá, že ani mezi zákonodárci není jeho užívání zcela samozřejmé, když ve zvláštních předpisech užívají jiné termíny, než v občanském zákoníku.1 V oč složitější situaci se potom ocitá běžný občan, jenž obecné právnické pojmy zná nikoli z odborné literatury, ale pouze z běžného hovorového užívání. S trochou nadsázky se tak blížíme bájnému zmatení jazyků na stavbě Babylonské věže.
Není to však jediný význam požadavku stability práva. V dalším výkladu Hurdík s Lavickým (2010) upozorňují, že silný a stabilní právní řád brání účelovým a neodůvodněným změnám sebe sama. Ve stabilním prostředí nemůže zákonodárce snadno shodit ze stolu vše, co se mu nehodí. Musí zachovávat vše, co funguje a opustit může jen takovou normu, která se ukáže býti nadále nefunkční. Dále uvádějí pochopitelné negativní dopady radikálních změn, jako snížená předvídatelnost výsledků soudních řízení nebo nárůst jeho délky vlivem množstvím kasačních rozhodnutí a to po dobu nutnou k seznámení se s novými předpisy.
2. Jednotnost právního řádu
Právní řád by pro zachování jistoty a dalších principů neměl vykazovat velké rozdíly v pojmosloví; pokud zákonodárce užívá týchž pojmů ve více předpisech, měl by jim také pokaždé přisuzovat týž či alespoň obdobný obsah. Ústavní soud tento fakt demonstruje na příkladu prekluze: „ze širokého zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplývají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit.“2
3. Zákonnost tvorby práva
Právo musí být tvořeno na základě platných legislativních procesů, zákonným a ústavních způsobem a v souladu s veškerými pravidly, jimiž je zákonodárce vázán. Nedodržení tohoto projevu právní jistoty by nutně mělo dopad i na ostatní projevy.
4. Jasnost, přesnost a srozumitelnost právních norem, resp. jejich určitost
Také zde se projevuje pravidlo „neznalost zákona neomlouvá“ respektive jeho obrácený význam; adresátům právních norem musí být umožněno se s normami řádně seznámit. Nestačí proto text zákona pouze zveřejnit, nýbrž je nezbytné, aby byl také jasný, přesný a srozumitelný a umožňoval tak dostatečnou míru předvídatelnosti.
Požadavek určitosti pak vyplývá z faktu, že přestože právní normy musejí být ze své podstaty obecné, aby obsáhly co možná nejpestřejší okruh situací, jež pod ně mají spadat, musejí být dostatečně určité, aby praxe neznemožnila jejich uplatnění.
5. Přístupnost právních předpisů
Jak bylo naznačeno výše, předpokladem legitimity požadavku znalosti zákona je možnost se s ním seznámit. Nad tímto požadavkem by snad dnes již nikdo nepochyboval, jeho všeobecné respektování lze ostatně doložit již v Ústavě ČR, kde se v čl. 52 odst. 1 píše, že „K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen.“3
Jiný problém nastává v souvislosti s urychlováním novelizace zákonů prostřednictvím tzv. přílepků, kdy se společně se zákonem schválí i ustanovení, která s jím upravovanou oblastí nikterak nesouvisejí a v případě samostatného projednávání by nejspíš vůbec přijata nebyla. Není divu, že jej Ústavní soud v roce 2007 ve svém nálezu Pl. ÚS 77/06 prohlásil za neústavní, přičemž palčivost problému popsal těmito slovy:
„Požadavek předvídatelnosti zákona jako součást principu právního státu přestává být naplňován v okamžiku, kdy novelizace zákona je součástí jiného zákona ve formálním smyslu, jehož obsah s novelizovaným zákonem nijak nesouvisí. Orientace adresáta právní normy v právním řádu se bez použití přístrojů informačních technologií stává zcela nemožnou. (…) Přitom je zřejmé, že bez možnosti používání těchto systémů se dnes již v právním řádu České republiky nelze vyznat, a tak se problematizuje uplatnění obecné zásady právní, podle které neznalost zákona neomlouvá. Právo se tak stává pro své adresáty zcela nepředvídatelné.“ |
6. Zákaz retroaktivity
Přestože osoba zná zákon a koná v souladu s ním, může v právním státu nastat situace, kdy například po novele zákona nebude její konání napříště považováno za legální. Nemělo by se však stát, že by jí hrozil postih zpětně za konání, které bylo secundum legem, případně praeter legem. Hurdík s Lavickým (2010) téma uzavírají konstatováním, že „jestliže teprve poté, kdy někdo jednal, je přijat právní předpis upravující následky či náležitosti tohoto jednání, je takový přístup v hrubém rozporu s předvídatelností právního řádu.“ Podobný závěr lze vyvodit i z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.“
V situaci, kdy jednání osoby je (trestně) upraveno až poté, co proběhlo, je nasnadě, že bude užito úpravy dřívější, tj. žádné. Přesto je však vhodné upozornit na skutečnost, že takto vyhraněně zobrazený případ není jedinou variantou otázky retroaktivity právního předpisu. Uvedený článek Listiny totiž pokračuje ještě druhou větou, která říká, že „pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ Z té vyplývá další rozměr otázky zpětné účinnosti právního předpisu, a sice že pokud konání osoby bylo contra legem již v době, kdy nastalo, ale nová právní úprava stanovuje nižší postihy, užije se přednostně.
Výše uvedené případy označuje Knapp (1994) za retroaktivitu pravou. Ve své práci popisuje ovšem také retroaktivitu nepravou, vztahující se k právním vztahům, které vznikly v době dřívější, avšak trvají nadále. Zde připouští, aby následky takových vztahů byly posouzeny podle nového zákona, ovšem pouze pokud nastaly poté, co tento nabyl účinnosti. K následkům, k nimž došlo v době dřívější, takto přistupovat nelze.
V oblasti aplikace práva pak Hurdík s Lavickým (2010) uvádějí následující základní projevy principu právní jistoty, v nichž se v praktických důsledcích promítají výše zmíněné projevy právní jistoty v tvorbě práva:
1. Stabilita výkladu práva
Samotná stabilita právní úpravy, o níž bylo pojednáváno výše, nezaručuje ještě právní jistotu, pokud není doprovázena stabilním výkladem. Teprve dlouhodobá správní praxe a judikatura zajistí, že budou občané skutečně cítit důvěru v právo, což lze označit za jeden z důkazů existence právní jistoty.
2. Předvídatelnost soudních rozhodnutí
Jak mnohokrát judikoval Ústavní soud, je předvídatelnost soudních rozhodnutí jedním ze základních kamenů demokratického právního státu, státu právní jistoty. S tímto tématem úzce souvisí také předchozí požadavek stabilního výkladu – pokud by se osoba rozhodla domoci svých práv soudní cestou poté, co soud vyhověl žalobě jiné osoby v obdobném případě, a její případ by byl posouzen odlišně, vypovídalo by to o neustáleném výkladu a o nepředvídatelnosti, což by nutně snížilo vnímání právní jistoty. Jak ostatně vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07, „ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad (…) východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti).“4
Neznamená to ovšem, že by soudy byly starším výkladem práva vázány, jako je tomu například v angloamerickém právním systému. Spolu s proměnami společnosti, poměrů a všeobecným míněním se postupně může měnit též judikatura. V odlišném stanovisku k výše uvedenému nálezu to přímo zdůrazňuje ústavní soudce František Duchoň, když uvádí, že „Změna judikatury obecných soudů je důsledkem přirozeného vývoje, kdy justice (…) průběžně a přirozeně (…) reaguje na postupnou změnu poměrů v zemi.“
3. Stabilita pravomocných rozhodnutí
Pokud soud či příslušný orgán vydá rozsudek či rozhodnutí atp., mělo by toto být závazné a užití opravných prostředků by mělo být omezeno jen na skutečně odůvodněné případy. Musejí být stanoveny také jasně vymezené lhůty, které jsou nezbytné k nabytí právní účinnosti daného rozhodnutí.
4. Oprávněná důvěra v právo
Jestliže jsou ve státě prostřednictvím fungujícího systému legislativy, exekutivy a jurisdikce zakotveny demokratické hodnoty jako je zákaz retroaktivity právní normy, zásada stability výkladu či předvídatelnosti práva, je přirozené, že občan takové země bude právu věřit a bude oprávněně očekávat ochranu svých zájmů tím, že jeho země se řídí právem, které je v ní zakotveno.
Důvěra občana v právo vlastně podmiňuje oprávněnost požadovat po něm, aby se takovým právem řídil, neboť spolu s dalšími demokratickými principy právnímu státu umožňuje legitimně po něm požadovat znalost zákona a jeho respektování. Současně však dává občanovi do rukou nárok legitimně očekávat ochranu svých práv. Občan, který důvěru v právo nemá, ať už z důvodu nejasných zákonů nebo neprůhledné justice, nebude ani motivován je respektovat, nebude se jím cítit vázán, což bude mít logicky za následek vzrůst rizika všeobecné anarchie a destabilizace řízení státního systému. (ŠÍN, Z.; 2003)
S potřebou předvídatelnosti práva spojuje otázku důvěry také Ústavní soud, když ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 705/06 uvádí např.: „Povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgánů veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy“.5
5. Promlčení a prekluze
Pojmy jako promlčení, tedy zánik povinnosti dlužníka plnit, nebo prekluze, čili zánik samotného práva domáhat se plnění, možná na první pohled nevzbuzují dojem, že by měly mít cokoli společného s principem právní jistoty, ve skutečnosti se však jedná o další z podpůrných faktorů stability práva: jde o jednu z podmínek jasné orientace v právních vztazích.
Promlčení a prekluze stanovují lhůty, jejichž marným uplynutím ztrácí věřitel nárok domáhat se u dlužníka plnění. Pravým účelem obou institutů však není zkrátit práva věřitele, nýbrž zamezit nejistotě ohledně (ne)existence právních vztahů. Po uplynutí velmi dlouhé doby (50 - 100 let) totiž mohou vznikat pochybnosti o tom, zda mezi danými subjekty nějaký právní vztah vůbec existoval, případně jaký byl jeho přesný obsah. Z toho Hurdík s Lavickým (2010) sice vyvozují, že je nutné stanovit nepřekročitelné hranice limitující možnost soudního prosazení subjektivních práv, zdůrazňují však, že je současně nutno přihlédnout k tomu, aby naopak neomezovaly oprávněnou osobu.
1 Jedná se například o nesoulad týkající se pojmu „nebytový prostor,“ který spolu se zákony č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, přestal platit k 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník (NOZ). Ten totiž hovoří o „prostoru sloužícím podnikání“ a zavádí tak nový pojem, který si ovšem již nenašel cestu do zvláštních předpisů, což lze ukázat na následujícím příkladu: v § 2247 odst. 2 NOZ stanoví, že „způsob rozúčtování cen a úhrady služeb stanoví jiný právní předpis.“ Tím je v současnosti zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Ona matoucí skutečnost je zřejmá již z názvu zákona, kde se opět hovoří o nebytovém prostoru, přestože NOZ tento pojem nezná.
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1169-07_1>
3 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 52 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
4 Nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-566-07_1>
5 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 705/06 ze dne 14. 2. 2008 (N 35/48 SbNU 435). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-705-06_1>
Pojem právní jistota není v našem právním řádu přímo zakotven, ale vyplývá z něho. Ústavní soud ve svých četných judikátech dovozuje jeho existenci z prvního odstavce prvního článku Ústavy ČR, ve kterém se píše, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“1 Právě v závazku býti právním státem spatřuje Ústavní soud pramen právní jistoty v českém právu, když na základě teoreticko-právních principů vysvětluje, že právní jistota je jedním z neoddělitelných znaků právního státu.2
Situace právní jistoty v České republice bývá často kritizována zejména z hlediska stability. Náš právní řád je mnohdy značně roztříštěný a některé zákony jsou novelizovány i několikrát ročně. Z toho důvodu si veřejnost, ale i mnozí experti stěžují na nestabilní právní prostředí a nemožnost se na právo skutečně spolehnout, což je přitom jeden ze tří základních znaků právní jistoty, tak jak ji charakterizoval Brożek (2012).
V posledních letech bylo u nás téma právní jistoty ještě živější zejména v souvislosti se zákonem č. 89/2012, Sb., který 1. 1. 2014 vstoupil v platnost jako Občanský zákoník. Svým pojetím a také svou jazykovou podobou v mnohém navazuje na Obecný občanský zákoník z roku 1812. Právní praktici i teoretici mu proto vyčítají zapříčinění právní diskontinuity a upozorňují, že ještě po dlouhou dobu bude mít za následek značné snížení právní jistoty. Nejen kvůli všeobecné neobeznámenosti veřejnosti s novými ustanoveními, ale také z důvodu chybějící judikatury. Ta v našem právním prostředí sice neznamená posuzování případů podle stejné logiky, jaká byla u obdobných užita kdykoli v minulosti, přesto však nabízí určité vodítko podpořené skutečností, že rozhodnutí soudů vyšších instancí mají pro soudy nižší doporučující charakter.
V prostředí České republiky se v souvislosti s novým občanským zákoníkem hovoří o snížení právní jistoty snad i v tom kontextu, že nová právní úprava navrhuje nové metodologické interpretační pokyny, což logicky vede k nejistotě a otázkám, jak nyní budou soudci při řešení sporů postupovat. Dosud se totiž, jak píše Tryzna (2012:192), v zásadě akceptovala základní východiska 200 let staré metodologie Obecného zákona občanského, který ovšem v tehdejším Československu přestal platit již před 65 lety. Tento občanský zákoník byl silně juspozitivistický a, především v § 6, 7, a 8, důsledně vyžadoval prosazování vůle zákonodárcovy, který měl jako jediný „moc vyložiti zákon způsobem obecně závazným.“3 Tím byl soudce zbaven možnosti v širším rozsahu užívat svého uvážení a byl veden k poslušnému následování paragrafů.
Tato situace v dnešní době samozřejmě neplatí. Nový občanský zákoník se starší podobou právní úpravy sice inspiruje, rozhodně však nelze říci, že bychom se vrátili o 2 století zpátky. Určité pozitivně zakotvené interpretační metodické direktivy však zvláště v § 2 zavádí, např. ve větě: „Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a s ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání.“4 Také nový občanský zákoník zmiňuje autoritu zákonodárce a zakazuje, aby se se zákonnému ustanovení přikládal jiný význam, než jaký plyne z jeho jasného úmyslu, již mu však nevyhrazuje moc vykládat zákon obecně závazným způsobem. Tuto pravomoc má v dnešní době také Ústavní soud prostřednictvím právní věty uvedené v odůvodnění jím vydaného rozhodnutí. V případě, že je zákon v rozporu s ústavou, může jej dokonce zrušit.
1 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 1 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 385/07 ze dne 12. 8. 2009 (N 182/54 SbNU 267). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-385-07_1>
3 Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
4 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ze dne 3. 2. 2012. § 2. Dostupné na internetu: <https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=89~2F2012&rpp=15#seznam>
Přestože Ústavní soud, jak bylo napsáno výše, má o zakotvení principu právní jistoty v českém právním řádu jasno, není tento stav zcela dostatečný, jak ostatně dokládá situace posledních let, kdy dochází k postupnému propadu hodnocení České republiky coby země vhodné k investicím a podnikání.
Jak dokládají průzkumy Německých zahraničních hospodářských komor (AHK) týkající se zemí střední a východní Evropy, je „faktor ‚právní jistota‘ pro investory nejdůležitějším faktorem pro rozhodování o místě investic,“ (VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B.; 2014) a jak se v souhrnném stanovisku komory uvádí, atraktivita České republiky se poslední roky neustále snižuje. Hlavní příčinu přitom autoři studie spatřují právě v mizející důvěře k právní jistotě v naší zemi. Dle jejich průzkumů totiž mezi 16 hodnocenými státy zaujala třetí místo od konce; níže skončily pouze Rumunsko a Albánie. (ibid.) Nabízí se však také jakýsi zatím nejasný, mlhavý pohled ze strany lidu a to, zdali je v této zemi ještě něco naše České s čím bychom mohli sami podnikat a zúročovat naše peníze v zisku z obratu a né z krátkodobého odprodeje. Otázkou, kterou nikdo také neřeší je poskytnutí prostoru pro podnikání zahraničních subjektu a negativní dopady v podobě trvalého poškození životního prostření, narušení rovnováhy domácího trhu mezi domácími mnohem menšími subjekty oproti velkým mezinárodním koncernům. Česko je malý stát, je otázkou kdo tady bude podnikat, kam půjdou zisky a kdo bude sanovat následky.
Tyto otázky a mnohé další volají potřebu po stanovení právních limitů, jejich role by vždy byla a jako i u zahraničních partnerů jest, nutnost ochraňovat zájmy obyvatel své země, umožnit jim zemi rozvíjet, hospodařit ve své zemi podle vlastních možnosti, chránit národní bohatství projevující se ve všech pracovních odvětvích napříč celou naší vlasti proti nenasytnosti zahraničních makro koncernů, které pod pláštíkem demokracie, globálního trhu a podobných sloganů drancují národní bohatství nejen v Česku. Naplňující své vlastní finanční zájmy, hájí se teoriemi o rozvoji trhu a volné hospodářské soutěži, teorie, která se doposavad v Česku neošoupala. Mezinárodní giganti s historií, referencemi a majetkem versus střední a malé podnikatelské subjekty třeba i obce kormidlujícími na evropském pracovním trhu, který je všechno jiné než postaven na rovných příležitostech, protože ty nestojí na rovných výchozích poměrech. To je překvapení se kterým jsme my Češi zdá se nepočítali a nebo naopak někteří počítali velmi dobře.
Kritiku právní jistoty v ČR zejména podnikatelskými subjekty si lze nejsnáze vysvětlit nestabilním daňovým prostředím. Předpisy související s touto oblastí se nezřídka mění i několikrát ročně bez přechozího upozornění a naopak předem avizované změny častokrát vůbec nenabydou účinnosti. Důkladně se tomuto tématu věnoval daňový poradce Petr Neškrábal (2012) ve svém článku pro časopis Euro, kde zdůrazňuje komplikace způsobované začínajícímu podnikateli, který si musí nastavovat základní rámec svého podnikání, aniž by se mohl spolehnout, že pravidla, podle kterých se rozhodoval, zůstanou opravdu platná.
Podnikatelské subjekty v čele s Česko-německou obchodní a průmyslovou komorou, potažmo Německými zahraničními hospodářskými komorami vůbec, přitom nejsou v kritizování právní (ne)jistoty v České republice osamoceny; nelichotivou známku jí uděluje též Transparency International ve své Studii národní integrity z roku 2011: „Domáhání se práva soudní cestou je v České republice běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Není zcela zřejmé, zda hlavní příčinou tohoto stavu je nedostatečná kapacita soudního aparátu, neefektivita procesů uvnitř soudního systému nebo děravá a rychle se měnící legislativa, kterou jsou soudy nuceny aplikovat. Jistý je pouze výsledek – nedůvěra občanů ve spravedlnost, kterou mají soudy nalézat a garantovat.“ (JANSA, P., BUREŠ, R. a kol.; 2011) Přestože v dalším textu autoři studie pozitivně hodnotí schopnost soudů nezávisle kontrolovat excesy moci výkonné i zákonodárné, neopomínají kritizovat fakt, že největší korupční kauzy se k soudu vlastně vůbec nedostanou. Státní zastupitelství pak dokonce přirovnávají k černé díře, která pohlcuje informace, ale sama žádné nevydává.1
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
ALEXY, R. 2012. Právní jistota a správnost. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BROŻEK, B. 2012. Právní jistota jako strukturální stabilita. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al, Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
ČAPEK, J. 1995. Spravedlnost a soudní rozhodování. In Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. ISSN 0324-7007, 1995, roč. 134, č. 6, s. 563 – 570
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o senioryVyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109
HURDÍK J., LAVICKÝ, P. 2010. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 197 s. ISBN 978-80-210-5063-1
JANSA, P., BUREŠ, R. a kol. 2011. Studie národní integrity. Praha: Transparency International – Česká republika, 2011. 248 s. ISBN 978-80-87123-17-1. Dostupné také z internetu:
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
KYSELA, J. 2012. Jaká jistota v měnícím se světě? In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94
Metodická pomůcka je dostupná na www: http://www.uur.cz/images/publikace/uur/2009/2009-05/30_IOP.pdf a je označena jako neaktuální. Schéma provázanosti jednotlivých nástrojů územního plánování, tj. zejm. ÚAP, ÚPD a politiky územního rozvoje.
NEŠKRÁBAL P. 2012. Nejistota místo zjednodušení. In Euro. ISSN 1212-3129, 2012, roč. 15, č. 27-28
PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9. s. 11
PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha:ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6. s. 20
Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
ŠÍN, Z. 2003. Tvorba práva – Pravidla, metodika, technika. 1. vyd. Praha: C. H, Beck, 2003. 190 s. ISBN 80-7179-832-0
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
TRYZNA, J. 2012. Garance právní jistoty z hlediska metodologie interpretace práva předvídané novým občanským zákoníkem. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B. 2014. Souhrnné stanovisko Česko-německé obchodní a průmyslové komory: Posilování právní jistoty v České republice [online]. 2014, updated March 2014 [cit. 4. 5. 2015]. Dostupné na internetu: <http://tschechien.ahk.de/fileadmin/ahk_tschechien/Mitglieder/Arbeitskreise/PP_Pravni_jistota_2014.pdf>
1 Tamtéž
Dnes je pojem spravedlnosti vymezován v kontextu různých společensko – politických zájmů a potřeb, kormidlo osudu se tedy otáčí různými směry. Odlišné je pojetí spravedlnosti coby problému etického, morálního, právního. Brněnský právník a vysokoškolský pedagog Miloš Večeřa (1997) v knize Spravedlnost v právu uvádí následující pohledy na dnešní rozdělení spravedlnosti:
- deskriptivní studie, které empirickými metodami usilují o zjištění, jakým způsobem je vnímána spravedlnost nebo podle jakých zásad spravedlnosti jednají sociální aktéři;
- explanační studie, které se snaží odhalit nezávislé proměnné, jimiž by vysvětlily zjištění získaná deskriptivními studiemi;
- normativní studie, které se snaží nalézt validní koncepce spravedlnosti na základě podstatných principů spravedlnosti;
- instrumentalistické studie, které chápou koncept spravedlnosti a spravedlivé způsoby chování především jako prostředek k dosažení jiných cílů, přičemž za podstatné považuje zvláště druhé dva.
Ani moderní vymezení spravedlnosti se nevyhne srovnání s prací Aristotelovou. Vždyť i britský právní teoretik H. L. A. Hart ve své práci The Concept of Law (1961) vyjadřuje princip spravedlnosti, coby snahy o udržování či obnovu rovnováhy či poměrného podílu, těmito slovy: „treat like cases alike and different cases differently,“ neboli „se stejnými případy nakládejte stejně, s rozdílnými rozdílně“, což není příliš vzdáleno Aristotelově myšlence, že základem spravedlnosti je rovnost a že nespravedlnost vzniká, když s rovným je zacházeno nerovně nebo když s nerovným je nakládáno rovně. (VEČEŘA, M.; 1997)
Právní jistota patří mezi nejdůležitější právní principy. Jedná se o logický důsledek a současně nezbytnou součást potřeby legitimity práva, a byť třeba samostatně užitý, je pojem „jistota“ v této práci chápán vždy právě z tohoto pohledu, nikoli z pohledu závazkového práva.
Vědomí nezbytnosti existence právní jistoty vedlo ostatně i ke vzniku prvních kodifikací práva, jako třeba Zákona dvanácti desek, jejichž účelem bylo dát všem na vědomí, jaké právo je platné, a legitimizovat tak vyžadování jeho dodržování. Každý má možnost se s právem seznámit, od každého se proto očekává, že právo zná a od každého může být vyžadováno, aby se jím řídil, což je myšlenka stručně vystihnutá ve známém pravidle „neznalost zákona neomlouvá.“ |
O tom, že potřeba právní jistoty není ojedinělým úkazem, ale táhne se jako červená nit celou historií lidstva, přičemž na povrch vyplouvá vždy, když z různých důvodů klesne vymahatelnost či legitimita práva, svědčí například českým právníkem Jiřím Čapkem (1995) citované dobrozdání Lyonského soudu k návrhu code civil. V něm se praví, že Francouzi jsou již „unaveni (…) množstvím zvyklostí a bizarně nesouvisejících obyčejů“. Z těchto slov je zjevná touha po zkrocení dosavadní právní svévole a ustanovení jasného řádu, který by byl závazný pro všechny shodně a nerozdílně. Není potom divu, že se 19. století neslo v duchu tak usilovného právního pozitivismu.
Právní jistotou rozumíme míru předvídatelnosti; míru, do jaké se subjekt práva může spolehnout, že ke konkrétnímu případu bude přistupováno pokaždé stejně, že soudce o téže věc rozhodne zítra tak, jako o ní rozhodl dnes. Právní jistota neznamená nutně spravedlnost, spíše se jedná o výraz spolehlivosti. Důležitá je v tomto ohledu záležitost právní kontinuity, která bývá narušována zejména při událostech majících povahu historického předělu. Jedná se například o konce období válečných konfliktů nebo o převraty mající za následek změny politických režimů (viz výše zmíněné události po konci 2. světové války, resp. zániku NDR), kdy se nově vzniknuvší jurisdikce musí vypořádat s právními událostmi předchozích let. V sousedním Německu tak v obou případech došlo k prohlášení právních forem minulých systémů za neplatné od samého počátku. (ALEXY, R.; 2012).
V obou případech zmíněných v předchozím odstavci se pochopitelně soudci opírali o slavnou Radbruchovu formuli. Z té vychází také polský filosof a právník Bartosz Brożek (2012), když popisuje tři aspekty právní jistoty:
- právo lze považovat za jisté, pokud je poznatelné – musí být vyjádřeno jasně a srozumitelně
- právo lze považovat za jisté, pokud je prakticky realizovatelné – nejen že nesmí vyžadovat nemožné, ale jeho aplikace musí též být předvídatelná
- právo lze považovat za jisté, pokud je stabilní – nesmí být měněno libovolným, resp. pro adresáty právních norem překvapivým způsobem
Z výše uvedených aspektů vyplývá v ryzí formě účel právní jistoty, totiž podpořit všeobecné přijetí právních norem určitou zárukou, že se tyto nebudou jakkoli měnit a přinesou stav, na nějž se společnost bude moci spolehnout jako na něco trvalého a neměnného.
Potřeba takové záruky je velmi dobře zřejmá zejména v dnešním světě, kdy hodnota morálky v mezilidské a především mezinárodní komunikaci značně ustupuje ekonomickým zájmům. Jedině pevný a funkční právní řád umožní, aby byl stát vnímán okolním světem jako spolehlivý partner, což je ve finanční oblasti mimořádně významné. Stát, v němž právní jistota neexistuje, dnes těžko může počítat se zahraničními investicemi či s pomocí okolních států, neboť nikdo se neodváží svěřit své peníze do rukou někomu, kdo mu nedokáže zaručit, že mu je bude moci zase vrátit, třeba proto, že právo, podle kterého si je dnes půjčil, už zítra platit nebude. |
Na druhou stranu ani jistota neexistuje sama o sobě, zákony slouží k tomu, aby ji posílily a naopak snižovaly jakoukoli nejistotu. (KYSELA, J.; 2012). Jistota tak vlastně zajišťuje, že zákony budou všem srozumitelné, platné, realizovatelné a že se jimi budou všichni řídit. Zákony naopak zajišťují existenci určitých norem, pro které platí výše uvedená charakteristika, čímž se jejich adresátům dostává jistoty a vědomí potřebného řádu.
Ve vztahu k právní jistotě je důležité zvážit také otázku legitimity, kterou by jistota měla podepírat a zvyšovat. Zatímco legálnost práva je dána prostou existencí zákonů, legitimita znamená oprávněnost tyto zákony uplatňovat ve společnosti a souvisí se schopností je prosadit jako nanejvýš potřebné ve všeobecném mínění většinové společnosti. Jak v závěru své kapitoly píše Kysela (2012): „Právní jistota je ostatně významným komponentem legitimace práva, protože do značné míry právě kvůli (nějaké) jistotě tu právo je.“
Brněnští právníci a vysokoškolští pedagogové Jan Hurdík a Petr Lavický (2010), autoři publikace Systém zásad soukromého práva, považují právní jistotu za jeden z vůbec nejdůležitějších principů právního státu a zdůrazňují, že je třeba mít jej na zřeteli nejen v každém okamžiku tvorby práva, ale také během jeho aplikace a interpretace. Z podobných zásad teorie práva vychází nezřídka též Ústavní soud, když dovozuje zakotvení právní jistoty v českém právním řádu.
Hurdík s Lavickým (2010) vycházejí podle svých slov při snaze o definici právní jistoty z Knappa a Boguszaka, kteří rozlišovali mezi právní jistotou v oblasti tvorby práva a právní jistotou v oblasti jeho aplikace. V oblasti tvorby práva uvádějí tyto základní projevy právní jistoty:
1. Stabilita práva
Jedno z všeobecně neznámějších právních pravidel praví, že „neznalost zákona neomlouvá.“ Tento prastarý princip je i v dnešní době stejně aktuální, jako byl v dobách starého Říma, neboť adresáty právních norem upozorňuje na skutečnost, že zákony znamenají nejen práva, ale především povinnosti. A klade na ně pochopitelný požadavek, aby se o právní normy aktivně zajímali. Autoři zmíněné publikace však upozorňují na to, že zdaleka ne každý adresát má příležitost či možnost se s nimi skutečně podrobně seznámit. Právo si k nim dle jejich závěrů hledá cestu mnoha jinými způsoby, pomocí nichž se v nich utváří určité právní vědomí, například jako v této „Rukověti“ si právo hledá cestu k zástupcům veřejné správy státu.
A právě z této skutečnosti autoři požadavek stability práva vyvozují. Nepožadují stabilní právní řád v prvé řadě proto, aby časté měnění norem nevyvolávalo zmatky ve státní správě, jurisdikci, aby příliš nezatěžovalo administrativu, nevysílalo špatný signál okolním státům, potenciálním partnerům či investorům. Hlavním důvodem dle jejich mínění jsou omezené možnosti většiny běžných adresátů práva do důsledku se s novými normami seznámit (HURDÍK J., LAVICKÝ, P.; 2010). Opodstatněnost této obavy lze ostatně snadno pozorovat v dnešní době, kdy po zavedení nového občanského zákoníku a především docela nového právnického jazyka, není ani pro mnohé odborníky právě snadné přijmout nové pojmosloví za vlastní. Ba dokonce se zdá, že ani mezi zákonodárci není jeho užívání zcela samozřejmé, když ve zvláštních předpisech užívají jiné termíny, než v občanském zákoníku.1 V oč složitější situaci se potom ocitá běžný občan, jenž obecné právnické pojmy zná nikoli z odborné literatury, ale pouze z běžného hovorového užívání. S trochou nadsázky se tak blížíme bájnému zmatení jazyků na stavbě Babylonské věže.
Není to však jediný význam požadavku stability práva. V dalším výkladu Hurdík s Lavickým (2010) upozorňují, že silný a stabilní právní řád brání účelovým a neodůvodněným změnám sebe sama. Ve stabilním prostředí nemůže zákonodárce snadno shodit ze stolu vše, co se mu nehodí. Musí zachovávat vše, co funguje a opustit může jen takovou normu, která se ukáže býti nadále nefunkční. Dále uvádějí pochopitelné negativní dopady radikálních změn, jako snížená předvídatelnost výsledků soudních řízení nebo nárůst jeho délky vlivem množstvím kasačních rozhodnutí a to po dobu nutnou k seznámení se s novými předpisy.
2. Jednotnost právního řádu
Právní řád by pro zachování jistoty a dalších principů neměl vykazovat velké rozdíly v pojmosloví; pokud zákonodárce užívá týchž pojmů ve více předpisech, měl by jim také pokaždé přisuzovat týž či alespoň obdobný obsah. Ústavní soud tento fakt demonstruje na příkladu prekluze: „ze širokého zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplývají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit.“2
3. Zákonnost tvorby práva
Právo musí být tvořeno na základě platných legislativních procesů, zákonným a ústavních způsobem a v souladu s veškerými pravidly, jimiž je zákonodárce vázán. Nedodržení tohoto projevu právní jistoty by nutně mělo dopad i na ostatní projevy.
4. Jasnost, přesnost a srozumitelnost právních norem, resp. jejich určitost
Také zde se projevuje pravidlo „neznalost zákona neomlouvá“ respektive jeho obrácený význam; adresátům právních norem musí být umožněno se s normami řádně seznámit. Nestačí proto text zákona pouze zveřejnit, nýbrž je nezbytné, aby byl také jasný, přesný a srozumitelný a umožňoval tak dostatečnou míru předvídatelnosti.
Požadavek určitosti pak vyplývá z faktu, že přestože právní normy musejí být ze své podstaty obecné, aby obsáhly co možná nejpestřejší okruh situací, jež pod ně mají spadat, musejí být dostatečně určité, aby praxe neznemožnila jejich uplatnění.
5. Přístupnost právních předpisů
Jak bylo naznačeno výše, předpokladem legitimity požadavku znalosti zákona je možnost se s ním seznámit. Nad tímto požadavkem by snad dnes již nikdo nepochyboval, jeho všeobecné respektování lze ostatně doložit již v Ústavě ČR, kde se v čl. 52 odst. 1 píše, že „K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen.“3
Jiný problém nastává v souvislosti s urychlováním novelizace zákonů prostřednictvím tzv. přílepků, kdy se společně se zákonem schválí i ustanovení, která s jím upravovanou oblastí nikterak nesouvisejí a v případě samostatného projednávání by nejspíš vůbec přijata nebyla. Není divu, že jej Ústavní soud v roce 2007 ve svém nálezu Pl. ÚS 77/06 prohlásil za neústavní, přičemž palčivost problému popsal těmito slovy:
„Požadavek předvídatelnosti zákona jako součást principu právního státu přestává být naplňován v okamžiku, kdy novelizace zákona je součástí jiného zákona ve formálním smyslu, jehož obsah s novelizovaným zákonem nijak nesouvisí. Orientace adresáta právní normy v právním řádu se bez použití přístrojů informačních technologií stává zcela nemožnou. (…) Přitom je zřejmé, že bez možnosti používání těchto systémů se dnes již v právním řádu České republiky nelze vyznat, a tak se problematizuje uplatnění obecné zásady právní, podle které neznalost zákona neomlouvá. Právo se tak stává pro své adresáty zcela nepředvídatelné.“ |
6. Zákaz retroaktivity
Přestože osoba zná zákon a koná v souladu s ním, může v právním státu nastat situace, kdy například po novele zákona nebude její konání napříště považováno za legální. Nemělo by se však stát, že by jí hrozil postih zpětně za konání, které bylo secundum legem, případně praeter legem. Hurdík s Lavickým (2010) téma uzavírají konstatováním, že „jestliže teprve poté, kdy někdo jednal, je přijat právní předpis upravující následky či náležitosti tohoto jednání, je takový přístup v hrubém rozporu s předvídatelností právního řádu.“ Podobný závěr lze vyvodit i z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.“
V situaci, kdy jednání osoby je (trestně) upraveno až poté, co proběhlo, je nasnadě, že bude užito úpravy dřívější, tj. žádné. Přesto je však vhodné upozornit na skutečnost, že takto vyhraněně zobrazený případ není jedinou variantou otázky retroaktivity právního předpisu. Uvedený článek Listiny totiž pokračuje ještě druhou větou, která říká, že „pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ Z té vyplývá další rozměr otázky zpětné účinnosti právního předpisu, a sice že pokud konání osoby bylo contra legem již v době, kdy nastalo, ale nová právní úprava stanovuje nižší postihy, užije se přednostně.
Výše uvedené případy označuje Knapp (1994) za retroaktivitu pravou. Ve své práci popisuje ovšem také retroaktivitu nepravou, vztahující se k právním vztahům, které vznikly v době dřívější, avšak trvají nadále. Zde připouští, aby následky takových vztahů byly posouzeny podle nového zákona, ovšem pouze pokud nastaly poté, co tento nabyl účinnosti. K následkům, k nimž došlo v době dřívější, takto přistupovat nelze.
V oblasti aplikace práva pak Hurdík s Lavickým (2010) uvádějí následující základní projevy principu právní jistoty, v nichž se v praktických důsledcích promítají výše zmíněné projevy právní jistoty v tvorbě práva:
1. Stabilita výkladu práva
Samotná stabilita právní úpravy, o níž bylo pojednáváno výše, nezaručuje ještě právní jistotu, pokud není doprovázena stabilním výkladem. Teprve dlouhodobá správní praxe a judikatura zajistí, že budou občané skutečně cítit důvěru v právo, což lze označit za jeden z důkazů existence právní jistoty.
2. Předvídatelnost soudních rozhodnutí
Jak mnohokrát judikoval Ústavní soud, je předvídatelnost soudních rozhodnutí jedním ze základních kamenů demokratického právního státu, státu právní jistoty. S tímto tématem úzce souvisí také předchozí požadavek stabilního výkladu – pokud by se osoba rozhodla domoci svých práv soudní cestou poté, co soud vyhověl žalobě jiné osoby v obdobném případě, a její případ by byl posouzen odlišně, vypovídalo by to o neustáleném výkladu a o nepředvídatelnosti, což by nutně snížilo vnímání právní jistoty. Jak ostatně vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07, „ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad (…) východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti).“4
Neznamená to ovšem, že by soudy byly starším výkladem práva vázány, jako je tomu například v angloamerickém právním systému. Spolu s proměnami společnosti, poměrů a všeobecným míněním se postupně může měnit též judikatura. V odlišném stanovisku k výše uvedenému nálezu to přímo zdůrazňuje ústavní soudce František Duchoň, když uvádí, že „Změna judikatury obecných soudů je důsledkem přirozeného vývoje, kdy justice (…) průběžně a přirozeně (…) reaguje na postupnou změnu poměrů v zemi.“
3. Stabilita pravomocných rozhodnutí
Pokud soud či příslušný orgán vydá rozsudek či rozhodnutí atp., mělo by toto být závazné a užití opravných prostředků by mělo být omezeno jen na skutečně odůvodněné případy. Musejí být stanoveny také jasně vymezené lhůty, které jsou nezbytné k nabytí právní účinnosti daného rozhodnutí.
4. Oprávněná důvěra v právo
Jestliže jsou ve státě prostřednictvím fungujícího systému legislativy, exekutivy a jurisdikce zakotveny demokratické hodnoty jako je zákaz retroaktivity právní normy, zásada stability výkladu či předvídatelnosti práva, je přirozené, že občan takové země bude právu věřit a bude oprávněně očekávat ochranu svých zájmů tím, že jeho země se řídí právem, které je v ní zakotveno.
Důvěra občana v právo vlastně podmiňuje oprávněnost požadovat po něm, aby se takovým právem řídil, neboť spolu s dalšími demokratickými principy právnímu státu umožňuje legitimně po něm požadovat znalost zákona a jeho respektování. Současně však dává občanovi do rukou nárok legitimně očekávat ochranu svých práv. Občan, který důvěru v právo nemá, ať už z důvodu nejasných zákonů nebo neprůhledné justice, nebude ani motivován je respektovat, nebude se jím cítit vázán, což bude mít logicky za následek vzrůst rizika všeobecné anarchie a destabilizace řízení státního systému. (ŠÍN, Z.; 2003)
S potřebou předvídatelnosti práva spojuje otázku důvěry také Ústavní soud, když ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 705/06 uvádí např.: „Povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgánů veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy“.5
5. Promlčení a prekluze
Pojmy jako promlčení, tedy zánik povinnosti dlužníka plnit, nebo prekluze, čili zánik samotného práva domáhat se plnění, možná na první pohled nevzbuzují dojem, že by měly mít cokoli společného s principem právní jistoty, ve skutečnosti se však jedná o další z podpůrných faktorů stability práva: jde o jednu z podmínek jasné orientace v právních vztazích.
Promlčení a prekluze stanovují lhůty, jejichž marným uplynutím ztrácí věřitel nárok domáhat se u dlužníka plnění. Pravým účelem obou institutů však není zkrátit práva věřitele, nýbrž zamezit nejistotě ohledně (ne)existence právních vztahů. Po uplynutí velmi dlouhé doby (50 - 100 let) totiž mohou vznikat pochybnosti o tom, zda mezi danými subjekty nějaký právní vztah vůbec existoval, případně jaký byl jeho přesný obsah. Z toho Hurdík s Lavickým (2010) sice vyvozují, že je nutné stanovit nepřekročitelné hranice limitující možnost soudního prosazení subjektivních práv, zdůrazňují však, že je současně nutno přihlédnout k tomu, aby naopak neomezovaly oprávněnou osobu.
1 Jedná se například o nesoulad týkající se pojmu „nebytový prostor,“ který spolu se zákony č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, přestal platit k 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník (NOZ). Ten totiž hovoří o „prostoru sloužícím podnikání“ a zavádí tak nový pojem, který si ovšem již nenašel cestu do zvláštních předpisů, což lze ukázat na následujícím příkladu: v § 2247 odst. 2 NOZ stanoví, že „způsob rozúčtování cen a úhrady služeb stanoví jiný právní předpis.“ Tím je v současnosti zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Ona matoucí skutečnost je zřejmá již z názvu zákona, kde se opět hovoří o nebytovém prostoru, přestože NOZ tento pojem nezná.
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1169-07_1>
3 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 52 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
4 Nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-566-07_1>
5 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 705/06 ze dne 14. 2. 2008 (N 35/48 SbNU 435). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-705-06_1>
Pojem právní jistota není v našem právním řádu přímo zakotven, ale vyplývá z něho. Ústavní soud ve svých četných judikátech dovozuje jeho existenci z prvního odstavce prvního článku Ústavy ČR, ve kterém se píše, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“1 Právě v závazku býti právním státem spatřuje Ústavní soud pramen právní jistoty v českém právu, když na základě teoreticko-právních principů vysvětluje, že právní jistota je jedním z neoddělitelných znaků právního státu.2
Situace právní jistoty v České republice bývá často kritizována zejména z hlediska stability. Náš právní řád je mnohdy značně roztříštěný a některé zákony jsou novelizovány i několikrát ročně. Z toho důvodu si veřejnost, ale i mnozí experti stěžují na nestabilní právní prostředí a nemožnost se na právo skutečně spolehnout, což je přitom jeden ze tří základních znaků právní jistoty, tak jak ji charakterizoval Brożek (2012).
V posledních letech bylo u nás téma právní jistoty ještě živější zejména v souvislosti se zákonem č. 89/2012, Sb., který 1. 1. 2014 vstoupil v platnost jako Občanský zákoník. Svým pojetím a také svou jazykovou podobou v mnohém navazuje na Obecný občanský zákoník z roku 1812. Právní praktici i teoretici mu proto vyčítají zapříčinění právní diskontinuity a upozorňují, že ještě po dlouhou dobu bude mít za následek značné snížení právní jistoty. Nejen kvůli všeobecné neobeznámenosti veřejnosti s novými ustanoveními, ale také z důvodu chybějící judikatury. Ta v našem právním prostředí sice neznamená posuzování případů podle stejné logiky, jaká byla u obdobných užita kdykoli v minulosti, přesto však nabízí určité vodítko podpořené skutečností, že rozhodnutí soudů vyšších instancí mají pro soudy nižší doporučující charakter.
V prostředí České republiky se v souvislosti s novým občanským zákoníkem hovoří o snížení právní jistoty snad i v tom kontextu, že nová právní úprava navrhuje nové metodologické interpretační pokyny, což logicky vede k nejistotě a otázkám, jak nyní budou soudci při řešení sporů postupovat. Dosud se totiž, jak píše Tryzna (2012:192), v zásadě akceptovala základní východiska 200 let staré metodologie Obecného zákona občanského, který ovšem v tehdejším Československu přestal platit již před 65 lety. Tento občanský zákoník byl silně juspozitivistický a, především v § 6, 7, a 8, důsledně vyžadoval prosazování vůle zákonodárcovy, který měl jako jediný „moc vyložiti zákon způsobem obecně závazným.“3 Tím byl soudce zbaven možnosti v širším rozsahu užívat svého uvážení a byl veden k poslušnému následování paragrafů.
Tato situace v dnešní době samozřejmě neplatí. Nový občanský zákoník se starší podobou právní úpravy sice inspiruje, rozhodně však nelze říci, že bychom se vrátili o 2 století zpátky. Určité pozitivně zakotvené interpretační metodické direktivy však zvláště v § 2 zavádí, např. ve větě: „Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a s ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání.“4 Také nový občanský zákoník zmiňuje autoritu zákonodárce a zakazuje, aby se se zákonnému ustanovení přikládal jiný význam, než jaký plyne z jeho jasného úmyslu, již mu však nevyhrazuje moc vykládat zákon obecně závazným způsobem. Tuto pravomoc má v dnešní době také Ústavní soud prostřednictvím právní věty uvedené v odůvodnění jím vydaného rozhodnutí. V případě, že je zákon v rozporu s ústavou, může jej dokonce zrušit.
1 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 1 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 385/07 ze dne 12. 8. 2009 (N 182/54 SbNU 267). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-385-07_1>
3 Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
4 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ze dne 3. 2. 2012. § 2. Dostupné na internetu: <https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=89~2F2012&rpp=15#seznam>
Přestože Ústavní soud, jak bylo napsáno výše, má o zakotvení principu právní jistoty v českém právním řádu jasno, není tento stav zcela dostatečný, jak ostatně dokládá situace posledních let, kdy dochází k postupnému propadu hodnocení České republiky coby země vhodné k investicím a podnikání.
Jak dokládají průzkumy Německých zahraničních hospodářských komor (AHK) týkající se zemí střední a východní Evropy, je „faktor ‚právní jistota‘ pro investory nejdůležitějším faktorem pro rozhodování o místě investic,“ (VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B.; 2014) a jak se v souhrnném stanovisku komory uvádí, atraktivita České republiky se poslední roky neustále snižuje. Hlavní příčinu přitom autoři studie spatřují právě v mizející důvěře k právní jistotě v naší zemi. Dle jejich průzkumů totiž mezi 16 hodnocenými státy zaujala třetí místo od konce; níže skončily pouze Rumunsko a Albánie. (ibid.) Nabízí se však také jakýsi zatím nejasný, mlhavý pohled ze strany lidu a to, zdali je v této zemi ještě něco naše České s čím bychom mohli sami podnikat a zúročovat naše peníze v zisku z obratu a né z krátkodobého odprodeje. Otázkou, kterou nikdo také neřeší je poskytnutí prostoru pro podnikání zahraničních subjektu a negativní dopady v podobě trvalého poškození životního prostření, narušení rovnováhy domácího trhu mezi domácími mnohem menšími subjekty oproti velkým mezinárodním koncernům. Česko je malý stát, je otázkou kdo tady bude podnikat, kam půjdou zisky a kdo bude sanovat následky.
Tyto otázky a mnohé další volají potřebu po stanovení právních limitů, jejich role by vždy byla a jako i u zahraničních partnerů jest, nutnost ochraňovat zájmy obyvatel své země, umožnit jim zemi rozvíjet, hospodařit ve své zemi podle vlastních možnosti, chránit národní bohatství projevující se ve všech pracovních odvětvích napříč celou naší vlasti proti nenasytnosti zahraničních makro koncernů, které pod pláštíkem demokracie, globálního trhu a podobných sloganů drancují národní bohatství nejen v Česku. Naplňující své vlastní finanční zájmy, hájí se teoriemi o rozvoji trhu a volné hospodářské soutěži, teorie, která se doposavad v Česku neošoupala. Mezinárodní giganti s historií, referencemi a majetkem versus střední a malé podnikatelské subjekty třeba i obce kormidlujícími na evropském pracovním trhu, který je všechno jiné než postaven na rovných příležitostech, protože ty nestojí na rovných výchozích poměrech. To je překvapení se kterým jsme my Češi zdá se nepočítali a nebo naopak někteří počítali velmi dobře.
Kritiku právní jistoty v ČR zejména podnikatelskými subjekty si lze nejsnáze vysvětlit nestabilním daňovým prostředím. Předpisy související s touto oblastí se nezřídka mění i několikrát ročně bez přechozího upozornění a naopak předem avizované změny častokrát vůbec nenabydou účinnosti. Důkladně se tomuto tématu věnoval daňový poradce Petr Neškrábal (2012) ve svém článku pro časopis Euro, kde zdůrazňuje komplikace způsobované začínajícímu podnikateli, který si musí nastavovat základní rámec svého podnikání, aniž by se mohl spolehnout, že pravidla, podle kterých se rozhodoval, zůstanou opravdu platná.
Podnikatelské subjekty v čele s Česko-německou obchodní a průmyslovou komorou, potažmo Německými zahraničními hospodářskými komorami vůbec, přitom nejsou v kritizování právní (ne)jistoty v České republice osamoceny; nelichotivou známku jí uděluje též Transparency International ve své Studii národní integrity z roku 2011: „Domáhání se práva soudní cestou je v České republice běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Není zcela zřejmé, zda hlavní příčinou tohoto stavu je nedostatečná kapacita soudního aparátu, neefektivita procesů uvnitř soudního systému nebo děravá a rychle se měnící legislativa, kterou jsou soudy nuceny aplikovat. Jistý je pouze výsledek – nedůvěra občanů ve spravedlnost, kterou mají soudy nalézat a garantovat.“ (JANSA, P., BUREŠ, R. a kol.; 2011) Přestože v dalším textu autoři studie pozitivně hodnotí schopnost soudů nezávisle kontrolovat excesy moci výkonné i zákonodárné, neopomínají kritizovat fakt, že největší korupční kauzy se k soudu vlastně vůbec nedostanou. Státní zastupitelství pak dokonce přirovnávají k černé díře, která pohlcuje informace, ale sama žádné nevydává.1
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
ALEXY, R. 2012. Právní jistota a správnost. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BROŻEK, B. 2012. Právní jistota jako strukturální stabilita. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al, Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
ČAPEK, J. 1995. Spravedlnost a soudní rozhodování. In Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. ISSN 0324-7007, 1995, roč. 134, č. 6, s. 563 – 570
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o senioryVyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109
HURDÍK J., LAVICKÝ, P. 2010. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 197 s. ISBN 978-80-210-5063-1
JANSA, P., BUREŠ, R. a kol. 2011. Studie národní integrity. Praha: Transparency International – Česká republika, 2011. 248 s. ISBN 978-80-87123-17-1. Dostupné také z internetu:
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
KYSELA, J. 2012. Jaká jistota v měnícím se světě? In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94
Metodická pomůcka je dostupná na www: http://www.uur.cz/images/publikace/uur/2009/2009-05/30_IOP.pdf a je označena jako neaktuální. Schéma provázanosti jednotlivých nástrojů územního plánování, tj. zejm. ÚAP, ÚPD a politiky územního rozvoje.
NEŠKRÁBAL P. 2012. Nejistota místo zjednodušení. In Euro. ISSN 1212-3129, 2012, roč. 15, č. 27-28
PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9. s. 11
PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha:ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6. s. 20
Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
ŠÍN, Z. 2003. Tvorba práva – Pravidla, metodika, technika. 1. vyd. Praha: C. H, Beck, 2003. 190 s. ISBN 80-7179-832-0
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
TRYZNA, J. 2012. Garance právní jistoty z hlediska metodologie interpretace práva předvídané novým občanským zákoníkem. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B. 2014. Souhrnné stanovisko Česko-německé obchodní a průmyslové komory: Posilování právní jistoty v České republice [online]. 2014, updated March 2014 [cit. 4. 5. 2015]. Dostupné na internetu: <http://tschechien.ahk.de/fileadmin/ahk_tschechien/Mitglieder/Arbeitskreise/PP_Pravni_jistota_2014.pdf>
1 Tamtéž
Dnes je pojem spravedlnosti vymezován v kontextu různých společensko – politických zájmů a potřeb, kormidlo osudu se tedy otáčí různými směry. Odlišné je pojetí spravedlnosti coby problému etického, morálního, právního. Brněnský právník a vysokoškolský pedagog Miloš Večeřa (1997) v knize Spravedlnost v právu uvádí následující pohledy na dnešní rozdělení spravedlnosti:
- deskriptivní studie, které empirickými metodami usilují o zjištění, jakým způsobem je vnímána spravedlnost nebo podle jakých zásad spravedlnosti jednají sociální aktéři;
- explanační studie, které se snaží odhalit nezávislé proměnné, jimiž by vysvětlily zjištění získaná deskriptivními studiemi;
- normativní studie, které se snaží nalézt validní koncepce spravedlnosti na základě podstatných principů spravedlnosti;
- instrumentalistické studie, které chápou koncept spravedlnosti a spravedlivé způsoby chování především jako prostředek k dosažení jiných cílů, přičemž za podstatné považuje zvláště druhé dva.
Ani moderní vymezení spravedlnosti se nevyhne srovnání s prací Aristotelovou. Vždyť i britský právní teoretik H. L. A. Hart ve své práci The Concept of Law (1961) vyjadřuje princip spravedlnosti, coby snahy o udržování či obnovu rovnováhy či poměrného podílu, těmito slovy: „treat like cases alike and different cases differently,“ neboli „se stejnými případy nakládejte stejně, s rozdílnými rozdílně“, což není příliš vzdáleno Aristotelově myšlence, že základem spravedlnosti je rovnost a že nespravedlnost vzniká, když s rovným je zacházeno nerovně nebo když s nerovným je nakládáno rovně. (VEČEŘA, M.; 1997)
Právní jistota patří mezi nejdůležitější právní principy. Jedná se o logický důsledek a současně nezbytnou součást potřeby legitimity práva, a byť třeba samostatně užitý, je pojem „jistota“ v této práci chápán vždy právě z tohoto pohledu, nikoli z pohledu závazkového práva.
Vědomí nezbytnosti existence právní jistoty vedlo ostatně i ke vzniku prvních kodifikací práva, jako třeba Zákona dvanácti desek, jejichž účelem bylo dát všem na vědomí, jaké právo je platné, a legitimizovat tak vyžadování jeho dodržování. Každý má možnost se s právem seznámit, od každého se proto očekává, že právo zná a od každého může být vyžadováno, aby se jím řídil, což je myšlenka stručně vystihnutá ve známém pravidle „neznalost zákona neomlouvá.“ |
O tom, že potřeba právní jistoty není ojedinělým úkazem, ale táhne se jako červená nit celou historií lidstva, přičemž na povrch vyplouvá vždy, když z různých důvodů klesne vymahatelnost či legitimita práva, svědčí například českým právníkem Jiřím Čapkem (1995) citované dobrozdání Lyonského soudu k návrhu code civil. V něm se praví, že Francouzi jsou již „unaveni (…) množstvím zvyklostí a bizarně nesouvisejících obyčejů“. Z těchto slov je zjevná touha po zkrocení dosavadní právní svévole a ustanovení jasného řádu, který by byl závazný pro všechny shodně a nerozdílně. Není potom divu, že se 19. století neslo v duchu tak usilovného právního pozitivismu.
Právní jistotou rozumíme míru předvídatelnosti; míru, do jaké se subjekt práva může spolehnout, že ke konkrétnímu případu bude přistupováno pokaždé stejně, že soudce o téže věc rozhodne zítra tak, jako o ní rozhodl dnes. Právní jistota neznamená nutně spravedlnost, spíše se jedná o výraz spolehlivosti. Důležitá je v tomto ohledu záležitost právní kontinuity, která bývá narušována zejména při událostech majících povahu historického předělu. Jedná se například o konce období válečných konfliktů nebo o převraty mající za následek změny politických režimů (viz výše zmíněné události po konci 2. světové války, resp. zániku NDR), kdy se nově vzniknuvší jurisdikce musí vypořádat s právními událostmi předchozích let. V sousedním Německu tak v obou případech došlo k prohlášení právních forem minulých systémů za neplatné od samého počátku. (ALEXY, R.; 2012).
V obou případech zmíněných v předchozím odstavci se pochopitelně soudci opírali o slavnou Radbruchovu formuli. Z té vychází také polský filosof a právník Bartosz Brożek (2012), když popisuje tři aspekty právní jistoty:
- právo lze považovat za jisté, pokud je poznatelné – musí být vyjádřeno jasně a srozumitelně
- právo lze považovat za jisté, pokud je prakticky realizovatelné – nejen že nesmí vyžadovat nemožné, ale jeho aplikace musí též být předvídatelná
- právo lze považovat za jisté, pokud je stabilní – nesmí být měněno libovolným, resp. pro adresáty právních norem překvapivým způsobem
Z výše uvedených aspektů vyplývá v ryzí formě účel právní jistoty, totiž podpořit všeobecné přijetí právních norem určitou zárukou, že se tyto nebudou jakkoli měnit a přinesou stav, na nějž se společnost bude moci spolehnout jako na něco trvalého a neměnného.
Potřeba takové záruky je velmi dobře zřejmá zejména v dnešním světě, kdy hodnota morálky v mezilidské a především mezinárodní komunikaci značně ustupuje ekonomickým zájmům. Jedině pevný a funkční právní řád umožní, aby byl stát vnímán okolním světem jako spolehlivý partner, což je ve finanční oblasti mimořádně významné. Stát, v němž právní jistota neexistuje, dnes těžko může počítat se zahraničními investicemi či s pomocí okolních států, neboť nikdo se neodváží svěřit své peníze do rukou někomu, kdo mu nedokáže zaručit, že mu je bude moci zase vrátit, třeba proto, že právo, podle kterého si je dnes půjčil, už zítra platit nebude. |
Na druhou stranu ani jistota neexistuje sama o sobě, zákony slouží k tomu, aby ji posílily a naopak snižovaly jakoukoli nejistotu. (KYSELA, J.; 2012). Jistota tak vlastně zajišťuje, že zákony budou všem srozumitelné, platné, realizovatelné a že se jimi budou všichni řídit. Zákony naopak zajišťují existenci určitých norem, pro které platí výše uvedená charakteristika, čímž se jejich adresátům dostává jistoty a vědomí potřebného řádu.
Ve vztahu k právní jistotě je důležité zvážit také otázku legitimity, kterou by jistota měla podepírat a zvyšovat. Zatímco legálnost práva je dána prostou existencí zákonů, legitimita znamená oprávněnost tyto zákony uplatňovat ve společnosti a souvisí se schopností je prosadit jako nanejvýš potřebné ve všeobecném mínění většinové společnosti. Jak v závěru své kapitoly píše Kysela (2012): „Právní jistota je ostatně významným komponentem legitimace práva, protože do značné míry právě kvůli (nějaké) jistotě tu právo je.“
Brněnští právníci a vysokoškolští pedagogové Jan Hurdík a Petr Lavický (2010), autoři publikace Systém zásad soukromého práva, považují právní jistotu za jeden z vůbec nejdůležitějších principů právního státu a zdůrazňují, že je třeba mít jej na zřeteli nejen v každém okamžiku tvorby práva, ale také během jeho aplikace a interpretace. Z podobných zásad teorie práva vychází nezřídka též Ústavní soud, když dovozuje zakotvení právní jistoty v českém právním řádu.
Hurdík s Lavickým (2010) vycházejí podle svých slov při snaze o definici právní jistoty z Knappa a Boguszaka, kteří rozlišovali mezi právní jistotou v oblasti tvorby práva a právní jistotou v oblasti jeho aplikace. V oblasti tvorby práva uvádějí tyto základní projevy právní jistoty:
1. Stabilita práva
Jedno z všeobecně neznámějších právních pravidel praví, že „neznalost zákona neomlouvá.“ Tento prastarý princip je i v dnešní době stejně aktuální, jako byl v dobách starého Říma, neboť adresáty právních norem upozorňuje na skutečnost, že zákony znamenají nejen práva, ale především povinnosti. A klade na ně pochopitelný požadavek, aby se o právní normy aktivně zajímali. Autoři zmíněné publikace však upozorňují na to, že zdaleka ne každý adresát má příležitost či možnost se s nimi skutečně podrobně seznámit. Právo si k nim dle jejich závěrů hledá cestu mnoha jinými způsoby, pomocí nichž se v nich utváří určité právní vědomí, například jako v této „Rukověti“ si právo hledá cestu k zástupcům veřejné správy státu.
A právě z této skutečnosti autoři požadavek stability práva vyvozují. Nepožadují stabilní právní řád v prvé řadě proto, aby časté měnění norem nevyvolávalo zmatky ve státní správě, jurisdikci, aby příliš nezatěžovalo administrativu, nevysílalo špatný signál okolním státům, potenciálním partnerům či investorům. Hlavním důvodem dle jejich mínění jsou omezené možnosti většiny běžných adresátů práva do důsledku se s novými normami seznámit (HURDÍK J., LAVICKÝ, P.; 2010). Opodstatněnost této obavy lze ostatně snadno pozorovat v dnešní době, kdy po zavedení nového občanského zákoníku a především docela nového právnického jazyka, není ani pro mnohé odborníky právě snadné přijmout nové pojmosloví za vlastní. Ba dokonce se zdá, že ani mezi zákonodárci není jeho užívání zcela samozřejmé, když ve zvláštních předpisech užívají jiné termíny, než v občanském zákoníku.1 V oč složitější situaci se potom ocitá běžný občan, jenž obecné právnické pojmy zná nikoli z odborné literatury, ale pouze z běžného hovorového užívání. S trochou nadsázky se tak blížíme bájnému zmatení jazyků na stavbě Babylonské věže.
Není to však jediný význam požadavku stability práva. V dalším výkladu Hurdík s Lavickým (2010) upozorňují, že silný a stabilní právní řád brání účelovým a neodůvodněným změnám sebe sama. Ve stabilním prostředí nemůže zákonodárce snadno shodit ze stolu vše, co se mu nehodí. Musí zachovávat vše, co funguje a opustit může jen takovou normu, která se ukáže býti nadále nefunkční. Dále uvádějí pochopitelné negativní dopady radikálních změn, jako snížená předvídatelnost výsledků soudních řízení nebo nárůst jeho délky vlivem množstvím kasačních rozhodnutí a to po dobu nutnou k seznámení se s novými předpisy.
2. Jednotnost právního řádu
Právní řád by pro zachování jistoty a dalších principů neměl vykazovat velké rozdíly v pojmosloví; pokud zákonodárce užívá týchž pojmů ve více předpisech, měl by jim také pokaždé přisuzovat týž či alespoň obdobný obsah. Ústavní soud tento fakt demonstruje na příkladu prekluze: „ze širokého zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplývají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit.“2
3. Zákonnost tvorby práva
Právo musí být tvořeno na základě platných legislativních procesů, zákonným a ústavních způsobem a v souladu s veškerými pravidly, jimiž je zákonodárce vázán. Nedodržení tohoto projevu právní jistoty by nutně mělo dopad i na ostatní projevy.
4. Jasnost, přesnost a srozumitelnost právních norem, resp. jejich určitost
Také zde se projevuje pravidlo „neznalost zákona neomlouvá“ respektive jeho obrácený význam; adresátům právních norem musí být umožněno se s normami řádně seznámit. Nestačí proto text zákona pouze zveřejnit, nýbrž je nezbytné, aby byl také jasný, přesný a srozumitelný a umožňoval tak dostatečnou míru předvídatelnosti.
Požadavek určitosti pak vyplývá z faktu, že přestože právní normy musejí být ze své podstaty obecné, aby obsáhly co možná nejpestřejší okruh situací, jež pod ně mají spadat, musejí být dostatečně určité, aby praxe neznemožnila jejich uplatnění.
5. Přístupnost právních předpisů
Jak bylo naznačeno výše, předpokladem legitimity požadavku znalosti zákona je možnost se s ním seznámit. Nad tímto požadavkem by snad dnes již nikdo nepochyboval, jeho všeobecné respektování lze ostatně doložit již v Ústavě ČR, kde se v čl. 52 odst. 1 píše, že „K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen.“3
Jiný problém nastává v souvislosti s urychlováním novelizace zákonů prostřednictvím tzv. přílepků, kdy se společně se zákonem schválí i ustanovení, která s jím upravovanou oblastí nikterak nesouvisejí a v případě samostatného projednávání by nejspíš vůbec přijata nebyla. Není divu, že jej Ústavní soud v roce 2007 ve svém nálezu Pl. ÚS 77/06 prohlásil za neústavní, přičemž palčivost problému popsal těmito slovy:
„Požadavek předvídatelnosti zákona jako součást principu právního státu přestává být naplňován v okamžiku, kdy novelizace zákona je součástí jiného zákona ve formálním smyslu, jehož obsah s novelizovaným zákonem nijak nesouvisí. Orientace adresáta právní normy v právním řádu se bez použití přístrojů informačních technologií stává zcela nemožnou. (…) Přitom je zřejmé, že bez možnosti používání těchto systémů se dnes již v právním řádu České republiky nelze vyznat, a tak se problematizuje uplatnění obecné zásady právní, podle které neznalost zákona neomlouvá. Právo se tak stává pro své adresáty zcela nepředvídatelné.“ |
6. Zákaz retroaktivity
Přestože osoba zná zákon a koná v souladu s ním, může v právním státu nastat situace, kdy například po novele zákona nebude její konání napříště považováno za legální. Nemělo by se však stát, že by jí hrozil postih zpětně za konání, které bylo secundum legem, případně praeter legem. Hurdík s Lavickým (2010) téma uzavírají konstatováním, že „jestliže teprve poté, kdy někdo jednal, je přijat právní předpis upravující následky či náležitosti tohoto jednání, je takový přístup v hrubém rozporu s předvídatelností právního řádu.“ Podobný závěr lze vyvodit i z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.“
V situaci, kdy jednání osoby je (trestně) upraveno až poté, co proběhlo, je nasnadě, že bude užito úpravy dřívější, tj. žádné. Přesto je však vhodné upozornit na skutečnost, že takto vyhraněně zobrazený případ není jedinou variantou otázky retroaktivity právního předpisu. Uvedený článek Listiny totiž pokračuje ještě druhou větou, která říká, že „pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ Z té vyplývá další rozměr otázky zpětné účinnosti právního předpisu, a sice že pokud konání osoby bylo contra legem již v době, kdy nastalo, ale nová právní úprava stanovuje nižší postihy, užije se přednostně.
Výše uvedené případy označuje Knapp (1994) za retroaktivitu pravou. Ve své práci popisuje ovšem také retroaktivitu nepravou, vztahující se k právním vztahům, které vznikly v době dřívější, avšak trvají nadále. Zde připouští, aby následky takových vztahů byly posouzeny podle nového zákona, ovšem pouze pokud nastaly poté, co tento nabyl účinnosti. K následkům, k nimž došlo v době dřívější, takto přistupovat nelze.
V oblasti aplikace práva pak Hurdík s Lavickým (2010) uvádějí následující základní projevy principu právní jistoty, v nichž se v praktických důsledcích promítají výše zmíněné projevy právní jistoty v tvorbě práva:
1. Stabilita výkladu práva
Samotná stabilita právní úpravy, o níž bylo pojednáváno výše, nezaručuje ještě právní jistotu, pokud není doprovázena stabilním výkladem. Teprve dlouhodobá správní praxe a judikatura zajistí, že budou občané skutečně cítit důvěru v právo, což lze označit za jeden z důkazů existence právní jistoty.
2. Předvídatelnost soudních rozhodnutí
Jak mnohokrát judikoval Ústavní soud, je předvídatelnost soudních rozhodnutí jedním ze základních kamenů demokratického právního státu, státu právní jistoty. S tímto tématem úzce souvisí také předchozí požadavek stabilního výkladu – pokud by se osoba rozhodla domoci svých práv soudní cestou poté, co soud vyhověl žalobě jiné osoby v obdobném případě, a její případ by byl posouzen odlišně, vypovídalo by to o neustáleném výkladu a o nepředvídatelnosti, což by nutně snížilo vnímání právní jistoty. Jak ostatně vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07, „ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad (…) východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti).“4
Neznamená to ovšem, že by soudy byly starším výkladem práva vázány, jako je tomu například v angloamerickém právním systému. Spolu s proměnami společnosti, poměrů a všeobecným míněním se postupně může měnit též judikatura. V odlišném stanovisku k výše uvedenému nálezu to přímo zdůrazňuje ústavní soudce František Duchoň, když uvádí, že „Změna judikatury obecných soudů je důsledkem přirozeného vývoje, kdy justice (…) průběžně a přirozeně (…) reaguje na postupnou změnu poměrů v zemi.“
3. Stabilita pravomocných rozhodnutí
Pokud soud či příslušný orgán vydá rozsudek či rozhodnutí atp., mělo by toto být závazné a užití opravných prostředků by mělo být omezeno jen na skutečně odůvodněné případy. Musejí být stanoveny také jasně vymezené lhůty, které jsou nezbytné k nabytí právní účinnosti daného rozhodnutí.
4. Oprávněná důvěra v právo
Jestliže jsou ve státě prostřednictvím fungujícího systému legislativy, exekutivy a jurisdikce zakotveny demokratické hodnoty jako je zákaz retroaktivity právní normy, zásada stability výkladu či předvídatelnosti práva, je přirozené, že občan takové země bude právu věřit a bude oprávněně očekávat ochranu svých zájmů tím, že jeho země se řídí právem, které je v ní zakotveno.
Důvěra občana v právo vlastně podmiňuje oprávněnost požadovat po něm, aby se takovým právem řídil, neboť spolu s dalšími demokratickými principy právnímu státu umožňuje legitimně po něm požadovat znalost zákona a jeho respektování. Současně však dává občanovi do rukou nárok legitimně očekávat ochranu svých práv. Občan, který důvěru v právo nemá, ať už z důvodu nejasných zákonů nebo neprůhledné justice, nebude ani motivován je respektovat, nebude se jím cítit vázán, což bude mít logicky za následek vzrůst rizika všeobecné anarchie a destabilizace řízení státního systému. (ŠÍN, Z.; 2003)
S potřebou předvídatelnosti práva spojuje otázku důvěry také Ústavní soud, když ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 705/06 uvádí např.: „Povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgánů veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy“.5
5. Promlčení a prekluze
Pojmy jako promlčení, tedy zánik povinnosti dlužníka plnit, nebo prekluze, čili zánik samotného práva domáhat se plnění, možná na první pohled nevzbuzují dojem, že by měly mít cokoli společného s principem právní jistoty, ve skutečnosti se však jedná o další z podpůrných faktorů stability práva: jde o jednu z podmínek jasné orientace v právních vztazích.
Promlčení a prekluze stanovují lhůty, jejichž marným uplynutím ztrácí věřitel nárok domáhat se u dlužníka plnění. Pravým účelem obou institutů však není zkrátit práva věřitele, nýbrž zamezit nejistotě ohledně (ne)existence právních vztahů. Po uplynutí velmi dlouhé doby (50 - 100 let) totiž mohou vznikat pochybnosti o tom, zda mezi danými subjekty nějaký právní vztah vůbec existoval, případně jaký byl jeho přesný obsah. Z toho Hurdík s Lavickým (2010) sice vyvozují, že je nutné stanovit nepřekročitelné hranice limitující možnost soudního prosazení subjektivních práv, zdůrazňují však, že je současně nutno přihlédnout k tomu, aby naopak neomezovaly oprávněnou osobu.
1 Jedná se například o nesoulad týkající se pojmu „nebytový prostor,“ který spolu se zákony č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, přestal platit k 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník (NOZ). Ten totiž hovoří o „prostoru sloužícím podnikání“ a zavádí tak nový pojem, který si ovšem již nenašel cestu do zvláštních předpisů, což lze ukázat na následujícím příkladu: v § 2247 odst. 2 NOZ stanoví, že „způsob rozúčtování cen a úhrady služeb stanoví jiný právní předpis.“ Tím je v současnosti zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Ona matoucí skutečnost je zřejmá již z názvu zákona, kde se opět hovoří o nebytovém prostoru, přestože NOZ tento pojem nezná.
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1169-07_1>
3 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 52 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
4 Nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-566-07_1>
5 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 705/06 ze dne 14. 2. 2008 (N 35/48 SbNU 435). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-705-06_1>
Pojem právní jistota není v našem právním řádu přímo zakotven, ale vyplývá z něho. Ústavní soud ve svých četných judikátech dovozuje jeho existenci z prvního odstavce prvního článku Ústavy ČR, ve kterém se píše, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“1 Právě v závazku býti právním státem spatřuje Ústavní soud pramen právní jistoty v českém právu, když na základě teoreticko-právních principů vysvětluje, že právní jistota je jedním z neoddělitelných znaků právního státu.2
Situace právní jistoty v České republice bývá často kritizována zejména z hlediska stability. Náš právní řád je mnohdy značně roztříštěný a některé zákony jsou novelizovány i několikrát ročně. Z toho důvodu si veřejnost, ale i mnozí experti stěžují na nestabilní právní prostředí a nemožnost se na právo skutečně spolehnout, což je přitom jeden ze tří základních znaků právní jistoty, tak jak ji charakterizoval Brożek (2012).
V posledních letech bylo u nás téma právní jistoty ještě živější zejména v souvislosti se zákonem č. 89/2012, Sb., který 1. 1. 2014 vstoupil v platnost jako Občanský zákoník. Svým pojetím a také svou jazykovou podobou v mnohém navazuje na Obecný občanský zákoník z roku 1812. Právní praktici i teoretici mu proto vyčítají zapříčinění právní diskontinuity a upozorňují, že ještě po dlouhou dobu bude mít za následek značné snížení právní jistoty. Nejen kvůli všeobecné neobeznámenosti veřejnosti s novými ustanoveními, ale také z důvodu chybějící judikatury. Ta v našem právním prostředí sice neznamená posuzování případů podle stejné logiky, jaká byla u obdobných užita kdykoli v minulosti, přesto však nabízí určité vodítko podpořené skutečností, že rozhodnutí soudů vyšších instancí mají pro soudy nižší doporučující charakter.
V prostředí České republiky se v souvislosti s novým občanským zákoníkem hovoří o snížení právní jistoty snad i v tom kontextu, že nová právní úprava navrhuje nové metodologické interpretační pokyny, což logicky vede k nejistotě a otázkám, jak nyní budou soudci při řešení sporů postupovat. Dosud se totiž, jak píše Tryzna (2012:192), v zásadě akceptovala základní východiska 200 let staré metodologie Obecného zákona občanského, který ovšem v tehdejším Československu přestal platit již před 65 lety. Tento občanský zákoník byl silně juspozitivistický a, především v § 6, 7, a 8, důsledně vyžadoval prosazování vůle zákonodárcovy, který měl jako jediný „moc vyložiti zákon způsobem obecně závazným.“3 Tím byl soudce zbaven možnosti v širším rozsahu užívat svého uvážení a byl veden k poslušnému následování paragrafů.
Tato situace v dnešní době samozřejmě neplatí. Nový občanský zákoník se starší podobou právní úpravy sice inspiruje, rozhodně však nelze říci, že bychom se vrátili o 2 století zpátky. Určité pozitivně zakotvené interpretační metodické direktivy však zvláště v § 2 zavádí, např. ve větě: „Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a s ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání.“4 Také nový občanský zákoník zmiňuje autoritu zákonodárce a zakazuje, aby se se zákonnému ustanovení přikládal jiný význam, než jaký plyne z jeho jasného úmyslu, již mu však nevyhrazuje moc vykládat zákon obecně závazným způsobem. Tuto pravomoc má v dnešní době také Ústavní soud prostřednictvím právní věty uvedené v odůvodnění jím vydaného rozhodnutí. V případě, že je zákon v rozporu s ústavou, může jej dokonce zrušit.
1 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 1 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 385/07 ze dne 12. 8. 2009 (N 182/54 SbNU 267). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-385-07_1>
3 Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
4 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ze dne 3. 2. 2012. § 2. Dostupné na internetu: <https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=89~2F2012&rpp=15#seznam>
Přestože Ústavní soud, jak bylo napsáno výše, má o zakotvení principu právní jistoty v českém právním řádu jasno, není tento stav zcela dostatečný, jak ostatně dokládá situace posledních let, kdy dochází k postupnému propadu hodnocení České republiky coby země vhodné k investicím a podnikání.
Jak dokládají průzkumy Německých zahraničních hospodářských komor (AHK) týkající se zemí střední a východní Evropy, je „faktor ‚právní jistota‘ pro investory nejdůležitějším faktorem pro rozhodování o místě investic,“ (VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B.; 2014) a jak se v souhrnném stanovisku komory uvádí, atraktivita České republiky se poslední roky neustále snižuje. Hlavní příčinu přitom autoři studie spatřují právě v mizející důvěře k právní jistotě v naší zemi. Dle jejich průzkumů totiž mezi 16 hodnocenými státy zaujala třetí místo od konce; níže skončily pouze Rumunsko a Albánie. (ibid.) Nabízí se však také jakýsi zatím nejasný, mlhavý pohled ze strany lidu a to, zdali je v této zemi ještě něco naše České s čím bychom mohli sami podnikat a zúročovat naše peníze v zisku z obratu a né z krátkodobého odprodeje. Otázkou, kterou nikdo také neřeší je poskytnutí prostoru pro podnikání zahraničních subjektu a negativní dopady v podobě trvalého poškození životního prostření, narušení rovnováhy domácího trhu mezi domácími mnohem menšími subjekty oproti velkým mezinárodním koncernům. Česko je malý stát, je otázkou kdo tady bude podnikat, kam půjdou zisky a kdo bude sanovat následky.
Tyto otázky a mnohé další volají potřebu po stanovení právních limitů, jejich role by vždy byla a jako i u zahraničních partnerů jest, nutnost ochraňovat zájmy obyvatel své země, umožnit jim zemi rozvíjet, hospodařit ve své zemi podle vlastních možnosti, chránit národní bohatství projevující se ve všech pracovních odvětvích napříč celou naší vlasti proti nenasytnosti zahraničních makro koncernů, které pod pláštíkem demokracie, globálního trhu a podobných sloganů drancují národní bohatství nejen v Česku. Naplňující své vlastní finanční zájmy, hájí se teoriemi o rozvoji trhu a volné hospodářské soutěži, teorie, která se doposavad v Česku neošoupala. Mezinárodní giganti s historií, referencemi a majetkem versus střední a malé podnikatelské subjekty třeba i obce kormidlujícími na evropském pracovním trhu, který je všechno jiné než postaven na rovných příležitostech, protože ty nestojí na rovných výchozích poměrech. To je překvapení se kterým jsme my Češi zdá se nepočítali a nebo naopak někteří počítali velmi dobře.
Kritiku právní jistoty v ČR zejména podnikatelskými subjekty si lze nejsnáze vysvětlit nestabilním daňovým prostředím. Předpisy související s touto oblastí se nezřídka mění i několikrát ročně bez přechozího upozornění a naopak předem avizované změny častokrát vůbec nenabydou účinnosti. Důkladně se tomuto tématu věnoval daňový poradce Petr Neškrábal (2012) ve svém článku pro časopis Euro, kde zdůrazňuje komplikace způsobované začínajícímu podnikateli, který si musí nastavovat základní rámec svého podnikání, aniž by se mohl spolehnout, že pravidla, podle kterých se rozhodoval, zůstanou opravdu platná.
Podnikatelské subjekty v čele s Česko-německou obchodní a průmyslovou komorou, potažmo Německými zahraničními hospodářskými komorami vůbec, přitom nejsou v kritizování právní (ne)jistoty v České republice osamoceny; nelichotivou známku jí uděluje též Transparency International ve své Studii národní integrity z roku 2011: „Domáhání se práva soudní cestou je v České republice běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Není zcela zřejmé, zda hlavní příčinou tohoto stavu je nedostatečná kapacita soudního aparátu, neefektivita procesů uvnitř soudního systému nebo děravá a rychle se měnící legislativa, kterou jsou soudy nuceny aplikovat. Jistý je pouze výsledek – nedůvěra občanů ve spravedlnost, kterou mají soudy nalézat a garantovat.“ (JANSA, P., BUREŠ, R. a kol.; 2011) Přestože v dalším textu autoři studie pozitivně hodnotí schopnost soudů nezávisle kontrolovat excesy moci výkonné i zákonodárné, neopomínají kritizovat fakt, že největší korupční kauzy se k soudu vlastně vůbec nedostanou. Státní zastupitelství pak dokonce přirovnávají k černé díře, která pohlcuje informace, ale sama žádné nevydává.1
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
ALEXY, R. 2012. Právní jistota a správnost. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BROŻEK, B. 2012. Právní jistota jako strukturální stabilita. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al, Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
ČAPEK, J. 1995. Spravedlnost a soudní rozhodování. In Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. ISSN 0324-7007, 1995, roč. 134, č. 6, s. 563 – 570
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o senioryVyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109
HURDÍK J., LAVICKÝ, P. 2010. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 197 s. ISBN 978-80-210-5063-1
JANSA, P., BUREŠ, R. a kol. 2011. Studie národní integrity. Praha: Transparency International – Česká republika, 2011. 248 s. ISBN 978-80-87123-17-1. Dostupné také z internetu:
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
KYSELA, J. 2012. Jaká jistota v měnícím se světě? In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94
Metodická pomůcka je dostupná na www: http://www.uur.cz/images/publikace/uur/2009/2009-05/30_IOP.pdf a je označena jako neaktuální. Schéma provázanosti jednotlivých nástrojů územního plánování, tj. zejm. ÚAP, ÚPD a politiky územního rozvoje.
NEŠKRÁBAL P. 2012. Nejistota místo zjednodušení. In Euro. ISSN 1212-3129, 2012, roč. 15, č. 27-28
PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9. s. 11
PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha:ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6. s. 20
Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
ŠÍN, Z. 2003. Tvorba práva – Pravidla, metodika, technika. 1. vyd. Praha: C. H, Beck, 2003. 190 s. ISBN 80-7179-832-0
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
TRYZNA, J. 2012. Garance právní jistoty z hlediska metodologie interpretace práva předvídané novým občanským zákoníkem. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B. 2014. Souhrnné stanovisko Česko-německé obchodní a průmyslové komory: Posilování právní jistoty v České republice [online]. 2014, updated March 2014 [cit. 4. 5. 2015]. Dostupné na internetu: <http://tschechien.ahk.de/fileadmin/ahk_tschechien/Mitglieder/Arbeitskreise/PP_Pravni_jistota_2014.pdf>
1 Tamtéž
Dnes je pojem spravedlnosti vymezován v kontextu různých společensko – politických zájmů a potřeb, kormidlo osudu se tedy otáčí různými směry. Odlišné je pojetí spravedlnosti coby problému etického, morálního, právního. Brněnský právník a vysokoškolský pedagog Miloš Večeřa (1997) v knize Spravedlnost v právu uvádí následující pohledy na dnešní rozdělení spravedlnosti:
- deskriptivní studie, které empirickými metodami usilují o zjištění, jakým způsobem je vnímána spravedlnost nebo podle jakých zásad spravedlnosti jednají sociální aktéři;
- explanační studie, které se snaží odhalit nezávislé proměnné, jimiž by vysvětlily zjištění získaná deskriptivními studiemi;
- normativní studie, které se snaží nalézt validní koncepce spravedlnosti na základě podstatných principů spravedlnosti;
- instrumentalistické studie, které chápou koncept spravedlnosti a spravedlivé způsoby chování především jako prostředek k dosažení jiných cílů, přičemž za podstatné považuje zvláště druhé dva.
Ani moderní vymezení spravedlnosti se nevyhne srovnání s prací Aristotelovou. Vždyť i britský právní teoretik H. L. A. Hart ve své práci The Concept of Law (1961) vyjadřuje princip spravedlnosti, coby snahy o udržování či obnovu rovnováhy či poměrného podílu, těmito slovy: „treat like cases alike and different cases differently,“ neboli „se stejnými případy nakládejte stejně, s rozdílnými rozdílně“, což není příliš vzdáleno Aristotelově myšlence, že základem spravedlnosti je rovnost a že nespravedlnost vzniká, když s rovným je zacházeno nerovně nebo když s nerovným je nakládáno rovně. (VEČEŘA, M.; 1997)
Právní jistota patří mezi nejdůležitější právní principy. Jedná se o logický důsledek a současně nezbytnou součást potřeby legitimity práva, a byť třeba samostatně užitý, je pojem „jistota“ v této práci chápán vždy právě z tohoto pohledu, nikoli z pohledu závazkového práva.
Vědomí nezbytnosti existence právní jistoty vedlo ostatně i ke vzniku prvních kodifikací práva, jako třeba Zákona dvanácti desek, jejichž účelem bylo dát všem na vědomí, jaké právo je platné, a legitimizovat tak vyžadování jeho dodržování. Každý má možnost se s právem seznámit, od každého se proto očekává, že právo zná a od každého může být vyžadováno, aby se jím řídil, což je myšlenka stručně vystihnutá ve známém pravidle „neznalost zákona neomlouvá.“ |
O tom, že potřeba právní jistoty není ojedinělým úkazem, ale táhne se jako červená nit celou historií lidstva, přičemž na povrch vyplouvá vždy, když z různých důvodů klesne vymahatelnost či legitimita práva, svědčí například českým právníkem Jiřím Čapkem (1995) citované dobrozdání Lyonského soudu k návrhu code civil. V něm se praví, že Francouzi jsou již „unaveni (…) množstvím zvyklostí a bizarně nesouvisejících obyčejů“. Z těchto slov je zjevná touha po zkrocení dosavadní právní svévole a ustanovení jasného řádu, který by byl závazný pro všechny shodně a nerozdílně. Není potom divu, že se 19. století neslo v duchu tak usilovného právního pozitivismu.
Právní jistotou rozumíme míru předvídatelnosti; míru, do jaké se subjekt práva může spolehnout, že ke konkrétnímu případu bude přistupováno pokaždé stejně, že soudce o téže věc rozhodne zítra tak, jako o ní rozhodl dnes. Právní jistota neznamená nutně spravedlnost, spíše se jedná o výraz spolehlivosti. Důležitá je v tomto ohledu záležitost právní kontinuity, která bývá narušována zejména při událostech majících povahu historického předělu. Jedná se například o konce období válečných konfliktů nebo o převraty mající za následek změny politických režimů (viz výše zmíněné události po konci 2. světové války, resp. zániku NDR), kdy se nově vzniknuvší jurisdikce musí vypořádat s právními událostmi předchozích let. V sousedním Německu tak v obou případech došlo k prohlášení právních forem minulých systémů za neplatné od samého počátku. (ALEXY, R.; 2012).
V obou případech zmíněných v předchozím odstavci se pochopitelně soudci opírali o slavnou Radbruchovu formuli. Z té vychází také polský filosof a právník Bartosz Brożek (2012), když popisuje tři aspekty právní jistoty:
- právo lze považovat za jisté, pokud je poznatelné – musí být vyjádřeno jasně a srozumitelně
- právo lze považovat za jisté, pokud je prakticky realizovatelné – nejen že nesmí vyžadovat nemožné, ale jeho aplikace musí též být předvídatelná
- právo lze považovat za jisté, pokud je stabilní – nesmí být měněno libovolným, resp. pro adresáty právních norem překvapivým způsobem
Z výše uvedených aspektů vyplývá v ryzí formě účel právní jistoty, totiž podpořit všeobecné přijetí právních norem určitou zárukou, že se tyto nebudou jakkoli měnit a přinesou stav, na nějž se společnost bude moci spolehnout jako na něco trvalého a neměnného.
Potřeba takové záruky je velmi dobře zřejmá zejména v dnešním světě, kdy hodnota morálky v mezilidské a především mezinárodní komunikaci značně ustupuje ekonomickým zájmům. Jedině pevný a funkční právní řád umožní, aby byl stát vnímán okolním světem jako spolehlivý partner, což je ve finanční oblasti mimořádně významné. Stát, v němž právní jistota neexistuje, dnes těžko může počítat se zahraničními investicemi či s pomocí okolních států, neboť nikdo se neodváží svěřit své peníze do rukou někomu, kdo mu nedokáže zaručit, že mu je bude moci zase vrátit, třeba proto, že právo, podle kterého si je dnes půjčil, už zítra platit nebude. |
Na druhou stranu ani jistota neexistuje sama o sobě, zákony slouží k tomu, aby ji posílily a naopak snižovaly jakoukoli nejistotu. (KYSELA, J.; 2012). Jistota tak vlastně zajišťuje, že zákony budou všem srozumitelné, platné, realizovatelné a že se jimi budou všichni řídit. Zákony naopak zajišťují existenci určitých norem, pro které platí výše uvedená charakteristika, čímž se jejich adresátům dostává jistoty a vědomí potřebného řádu.
Ve vztahu k právní jistotě je důležité zvážit také otázku legitimity, kterou by jistota měla podepírat a zvyšovat. Zatímco legálnost práva je dána prostou existencí zákonů, legitimita znamená oprávněnost tyto zákony uplatňovat ve společnosti a souvisí se schopností je prosadit jako nanejvýš potřebné ve všeobecném mínění většinové společnosti. Jak v závěru své kapitoly píše Kysela (2012): „Právní jistota je ostatně významným komponentem legitimace práva, protože do značné míry právě kvůli (nějaké) jistotě tu právo je.“
Brněnští právníci a vysokoškolští pedagogové Jan Hurdík a Petr Lavický (2010), autoři publikace Systém zásad soukromého práva, považují právní jistotu za jeden z vůbec nejdůležitějších principů právního státu a zdůrazňují, že je třeba mít jej na zřeteli nejen v každém okamžiku tvorby práva, ale také během jeho aplikace a interpretace. Z podobných zásad teorie práva vychází nezřídka též Ústavní soud, když dovozuje zakotvení právní jistoty v českém právním řádu.
Hurdík s Lavickým (2010) vycházejí podle svých slov při snaze o definici právní jistoty z Knappa a Boguszaka, kteří rozlišovali mezi právní jistotou v oblasti tvorby práva a právní jistotou v oblasti jeho aplikace. V oblasti tvorby práva uvádějí tyto základní projevy právní jistoty:
1. Stabilita práva
Jedno z všeobecně neznámějších právních pravidel praví, že „neznalost zákona neomlouvá.“ Tento prastarý princip je i v dnešní době stejně aktuální, jako byl v dobách starého Říma, neboť adresáty právních norem upozorňuje na skutečnost, že zákony znamenají nejen práva, ale především povinnosti. A klade na ně pochopitelný požadavek, aby se o právní normy aktivně zajímali. Autoři zmíněné publikace však upozorňují na to, že zdaleka ne každý adresát má příležitost či možnost se s nimi skutečně podrobně seznámit. Právo si k nim dle jejich závěrů hledá cestu mnoha jinými způsoby, pomocí nichž se v nich utváří určité právní vědomí, například jako v této „Rukověti“ si právo hledá cestu k zástupcům veřejné správy státu.
A právě z této skutečnosti autoři požadavek stability práva vyvozují. Nepožadují stabilní právní řád v prvé řadě proto, aby časté měnění norem nevyvolávalo zmatky ve státní správě, jurisdikci, aby příliš nezatěžovalo administrativu, nevysílalo špatný signál okolním státům, potenciálním partnerům či investorům. Hlavním důvodem dle jejich mínění jsou omezené možnosti většiny běžných adresátů práva do důsledku se s novými normami seznámit (HURDÍK J., LAVICKÝ, P.; 2010). Opodstatněnost této obavy lze ostatně snadno pozorovat v dnešní době, kdy po zavedení nového občanského zákoníku a především docela nového právnického jazyka, není ani pro mnohé odborníky právě snadné přijmout nové pojmosloví za vlastní. Ba dokonce se zdá, že ani mezi zákonodárci není jeho užívání zcela samozřejmé, když ve zvláštních předpisech užívají jiné termíny, než v občanském zákoníku.1 V oč složitější situaci se potom ocitá běžný občan, jenž obecné právnické pojmy zná nikoli z odborné literatury, ale pouze z běžného hovorového užívání. S trochou nadsázky se tak blížíme bájnému zmatení jazyků na stavbě Babylonské věže.
Není to však jediný význam požadavku stability práva. V dalším výkladu Hurdík s Lavickým (2010) upozorňují, že silný a stabilní právní řád brání účelovým a neodůvodněným změnám sebe sama. Ve stabilním prostředí nemůže zákonodárce snadno shodit ze stolu vše, co se mu nehodí. Musí zachovávat vše, co funguje a opustit může jen takovou normu, která se ukáže býti nadále nefunkční. Dále uvádějí pochopitelné negativní dopady radikálních změn, jako snížená předvídatelnost výsledků soudních řízení nebo nárůst jeho délky vlivem množstvím kasačních rozhodnutí a to po dobu nutnou k seznámení se s novými předpisy.
2. Jednotnost právního řádu
Právní řád by pro zachování jistoty a dalších principů neměl vykazovat velké rozdíly v pojmosloví; pokud zákonodárce užívá týchž pojmů ve více předpisech, měl by jim také pokaždé přisuzovat týž či alespoň obdobný obsah. Ústavní soud tento fakt demonstruje na příkladu prekluze: „ze širokého zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplývají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit.“2
3. Zákonnost tvorby práva
Právo musí být tvořeno na základě platných legislativních procesů, zákonným a ústavních způsobem a v souladu s veškerými pravidly, jimiž je zákonodárce vázán. Nedodržení tohoto projevu právní jistoty by nutně mělo dopad i na ostatní projevy.
4. Jasnost, přesnost a srozumitelnost právních norem, resp. jejich určitost
Také zde se projevuje pravidlo „neznalost zákona neomlouvá“ respektive jeho obrácený význam; adresátům právních norem musí být umožněno se s normami řádně seznámit. Nestačí proto text zákona pouze zveřejnit, nýbrž je nezbytné, aby byl také jasný, přesný a srozumitelný a umožňoval tak dostatečnou míru předvídatelnosti.
Požadavek určitosti pak vyplývá z faktu, že přestože právní normy musejí být ze své podstaty obecné, aby obsáhly co možná nejpestřejší okruh situací, jež pod ně mají spadat, musejí být dostatečně určité, aby praxe neznemožnila jejich uplatnění.
5. Přístupnost právních předpisů
Jak bylo naznačeno výše, předpokladem legitimity požadavku znalosti zákona je možnost se s ním seznámit. Nad tímto požadavkem by snad dnes již nikdo nepochyboval, jeho všeobecné respektování lze ostatně doložit již v Ústavě ČR, kde se v čl. 52 odst. 1 píše, že „K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen.“3
Jiný problém nastává v souvislosti s urychlováním novelizace zákonů prostřednictvím tzv. přílepků, kdy se společně se zákonem schválí i ustanovení, která s jím upravovanou oblastí nikterak nesouvisejí a v případě samostatného projednávání by nejspíš vůbec přijata nebyla. Není divu, že jej Ústavní soud v roce 2007 ve svém nálezu Pl. ÚS 77/06 prohlásil za neústavní, přičemž palčivost problému popsal těmito slovy:
„Požadavek předvídatelnosti zákona jako součást principu právního státu přestává být naplňován v okamžiku, kdy novelizace zákona je součástí jiného zákona ve formálním smyslu, jehož obsah s novelizovaným zákonem nijak nesouvisí. Orientace adresáta právní normy v právním řádu se bez použití přístrojů informačních technologií stává zcela nemožnou. (…) Přitom je zřejmé, že bez možnosti používání těchto systémů se dnes již v právním řádu České republiky nelze vyznat, a tak se problematizuje uplatnění obecné zásady právní, podle které neznalost zákona neomlouvá. Právo se tak stává pro své adresáty zcela nepředvídatelné.“ |
6. Zákaz retroaktivity
Přestože osoba zná zákon a koná v souladu s ním, může v právním státu nastat situace, kdy například po novele zákona nebude její konání napříště považováno za legální. Nemělo by se však stát, že by jí hrozil postih zpětně za konání, které bylo secundum legem, případně praeter legem. Hurdík s Lavickým (2010) téma uzavírají konstatováním, že „jestliže teprve poté, kdy někdo jednal, je přijat právní předpis upravující následky či náležitosti tohoto jednání, je takový přístup v hrubém rozporu s předvídatelností právního řádu.“ Podobný závěr lze vyvodit i z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.“
V situaci, kdy jednání osoby je (trestně) upraveno až poté, co proběhlo, je nasnadě, že bude užito úpravy dřívější, tj. žádné. Přesto je však vhodné upozornit na skutečnost, že takto vyhraněně zobrazený případ není jedinou variantou otázky retroaktivity právního předpisu. Uvedený článek Listiny totiž pokračuje ještě druhou větou, která říká, že „pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ Z té vyplývá další rozměr otázky zpětné účinnosti právního předpisu, a sice že pokud konání osoby bylo contra legem již v době, kdy nastalo, ale nová právní úprava stanovuje nižší postihy, užije se přednostně.
Výše uvedené případy označuje Knapp (1994) za retroaktivitu pravou. Ve své práci popisuje ovšem také retroaktivitu nepravou, vztahující se k právním vztahům, které vznikly v době dřívější, avšak trvají nadále. Zde připouští, aby následky takových vztahů byly posouzeny podle nového zákona, ovšem pouze pokud nastaly poté, co tento nabyl účinnosti. K následkům, k nimž došlo v době dřívější, takto přistupovat nelze.
V oblasti aplikace práva pak Hurdík s Lavickým (2010) uvádějí následující základní projevy principu právní jistoty, v nichž se v praktických důsledcích promítají výše zmíněné projevy právní jistoty v tvorbě práva:
1. Stabilita výkladu práva
Samotná stabilita právní úpravy, o níž bylo pojednáváno výše, nezaručuje ještě právní jistotu, pokud není doprovázena stabilním výkladem. Teprve dlouhodobá správní praxe a judikatura zajistí, že budou občané skutečně cítit důvěru v právo, což lze označit za jeden z důkazů existence právní jistoty.
2. Předvídatelnost soudních rozhodnutí
Jak mnohokrát judikoval Ústavní soud, je předvídatelnost soudních rozhodnutí jedním ze základních kamenů demokratického právního státu, státu právní jistoty. S tímto tématem úzce souvisí také předchozí požadavek stabilního výkladu – pokud by se osoba rozhodla domoci svých práv soudní cestou poté, co soud vyhověl žalobě jiné osoby v obdobném případě, a její případ by byl posouzen odlišně, vypovídalo by to o neustáleném výkladu a o nepředvídatelnosti, což by nutně snížilo vnímání právní jistoty. Jak ostatně vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07, „ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad (…) východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti).“4
Neznamená to ovšem, že by soudy byly starším výkladem práva vázány, jako je tomu například v angloamerickém právním systému. Spolu s proměnami společnosti, poměrů a všeobecným míněním se postupně může měnit též judikatura. V odlišném stanovisku k výše uvedenému nálezu to přímo zdůrazňuje ústavní soudce František Duchoň, když uvádí, že „Změna judikatury obecných soudů je důsledkem přirozeného vývoje, kdy justice (…) průběžně a přirozeně (…) reaguje na postupnou změnu poměrů v zemi.“
3. Stabilita pravomocných rozhodnutí
Pokud soud či příslušný orgán vydá rozsudek či rozhodnutí atp., mělo by toto být závazné a užití opravných prostředků by mělo být omezeno jen na skutečně odůvodněné případy. Musejí být stanoveny také jasně vymezené lhůty, které jsou nezbytné k nabytí právní účinnosti daného rozhodnutí.
4. Oprávněná důvěra v právo
Jestliže jsou ve státě prostřednictvím fungujícího systému legislativy, exekutivy a jurisdikce zakotveny demokratické hodnoty jako je zákaz retroaktivity právní normy, zásada stability výkladu či předvídatelnosti práva, je přirozené, že občan takové země bude právu věřit a bude oprávněně očekávat ochranu svých zájmů tím, že jeho země se řídí právem, které je v ní zakotveno.
Důvěra občana v právo vlastně podmiňuje oprávněnost požadovat po něm, aby se takovým právem řídil, neboť spolu s dalšími demokratickými principy právnímu státu umožňuje legitimně po něm požadovat znalost zákona a jeho respektování. Současně však dává občanovi do rukou nárok legitimně očekávat ochranu svých práv. Občan, který důvěru v právo nemá, ať už z důvodu nejasných zákonů nebo neprůhledné justice, nebude ani motivován je respektovat, nebude se jím cítit vázán, což bude mít logicky za následek vzrůst rizika všeobecné anarchie a destabilizace řízení státního systému. (ŠÍN, Z.; 2003)
S potřebou předvídatelnosti práva spojuje otázku důvěry také Ústavní soud, když ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 705/06 uvádí např.: „Povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgánů veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy“.5
5. Promlčení a prekluze
Pojmy jako promlčení, tedy zánik povinnosti dlužníka plnit, nebo prekluze, čili zánik samotného práva domáhat se plnění, možná na první pohled nevzbuzují dojem, že by měly mít cokoli společného s principem právní jistoty, ve skutečnosti se však jedná o další z podpůrných faktorů stability práva: jde o jednu z podmínek jasné orientace v právních vztazích.
Promlčení a prekluze stanovují lhůty, jejichž marným uplynutím ztrácí věřitel nárok domáhat se u dlužníka plnění. Pravým účelem obou institutů však není zkrátit práva věřitele, nýbrž zamezit nejistotě ohledně (ne)existence právních vztahů. Po uplynutí velmi dlouhé doby (50 - 100 let) totiž mohou vznikat pochybnosti o tom, zda mezi danými subjekty nějaký právní vztah vůbec existoval, případně jaký byl jeho přesný obsah. Z toho Hurdík s Lavickým (2010) sice vyvozují, že je nutné stanovit nepřekročitelné hranice limitující možnost soudního prosazení subjektivních práv, zdůrazňují však, že je současně nutno přihlédnout k tomu, aby naopak neomezovaly oprávněnou osobu.
1 Jedná se například o nesoulad týkající se pojmu „nebytový prostor,“ který spolu se zákony č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, přestal platit k 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník (NOZ). Ten totiž hovoří o „prostoru sloužícím podnikání“ a zavádí tak nový pojem, který si ovšem již nenašel cestu do zvláštních předpisů, což lze ukázat na následujícím příkladu: v § 2247 odst. 2 NOZ stanoví, že „způsob rozúčtování cen a úhrady služeb stanoví jiný právní předpis.“ Tím je v současnosti zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Ona matoucí skutečnost je zřejmá již z názvu zákona, kde se opět hovoří o nebytovém prostoru, přestože NOZ tento pojem nezná.
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1169-07_1>
3 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 52 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
4 Nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-566-07_1>
5 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 705/06 ze dne 14. 2. 2008 (N 35/48 SbNU 435). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-705-06_1>
Pojem právní jistota není v našem právním řádu přímo zakotven, ale vyplývá z něho. Ústavní soud ve svých četných judikátech dovozuje jeho existenci z prvního odstavce prvního článku Ústavy ČR, ve kterém se píše, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“1 Právě v závazku býti právním státem spatřuje Ústavní soud pramen právní jistoty v českém právu, když na základě teoreticko-právních principů vysvětluje, že právní jistota je jedním z neoddělitelných znaků právního státu.2
Situace právní jistoty v České republice bývá často kritizována zejména z hlediska stability. Náš právní řád je mnohdy značně roztříštěný a některé zákony jsou novelizovány i několikrát ročně. Z toho důvodu si veřejnost, ale i mnozí experti stěžují na nestabilní právní prostředí a nemožnost se na právo skutečně spolehnout, což je přitom jeden ze tří základních znaků právní jistoty, tak jak ji charakterizoval Brożek (2012).
V posledních letech bylo u nás téma právní jistoty ještě živější zejména v souvislosti se zákonem č. 89/2012, Sb., který 1. 1. 2014 vstoupil v platnost jako Občanský zákoník. Svým pojetím a také svou jazykovou podobou v mnohém navazuje na Obecný občanský zákoník z roku 1812. Právní praktici i teoretici mu proto vyčítají zapříčinění právní diskontinuity a upozorňují, že ještě po dlouhou dobu bude mít za následek značné snížení právní jistoty. Nejen kvůli všeobecné neobeznámenosti veřejnosti s novými ustanoveními, ale také z důvodu chybějící judikatury. Ta v našem právním prostředí sice neznamená posuzování případů podle stejné logiky, jaká byla u obdobných užita kdykoli v minulosti, přesto však nabízí určité vodítko podpořené skutečností, že rozhodnutí soudů vyšších instancí mají pro soudy nižší doporučující charakter.
V prostředí České republiky se v souvislosti s novým občanským zákoníkem hovoří o snížení právní jistoty snad i v tom kontextu, že nová právní úprava navrhuje nové metodologické interpretační pokyny, což logicky vede k nejistotě a otázkám, jak nyní budou soudci při řešení sporů postupovat. Dosud se totiž, jak píše Tryzna (2012:192), v zásadě akceptovala základní východiska 200 let staré metodologie Obecného zákona občanského, který ovšem v tehdejším Československu přestal platit již před 65 lety. Tento občanský zákoník byl silně juspozitivistický a, především v § 6, 7, a 8, důsledně vyžadoval prosazování vůle zákonodárcovy, který měl jako jediný „moc vyložiti zákon způsobem obecně závazným.“3 Tím byl soudce zbaven možnosti v širším rozsahu užívat svého uvážení a byl veden k poslušnému následování paragrafů.
Tato situace v dnešní době samozřejmě neplatí. Nový občanský zákoník se starší podobou právní úpravy sice inspiruje, rozhodně však nelze říci, že bychom se vrátili o 2 století zpátky. Určité pozitivně zakotvené interpretační metodické direktivy však zvláště v § 2 zavádí, např. ve větě: „Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a s ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání.“4 Také nový občanský zákoník zmiňuje autoritu zákonodárce a zakazuje, aby se se zákonnému ustanovení přikládal jiný význam, než jaký plyne z jeho jasného úmyslu, již mu však nevyhrazuje moc vykládat zákon obecně závazným způsobem. Tuto pravomoc má v dnešní době také Ústavní soud prostřednictvím právní věty uvedené v odůvodnění jím vydaného rozhodnutí. V případě, že je zákon v rozporu s ústavou, může jej dokonce zrušit.
1 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 1 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 385/07 ze dne 12. 8. 2009 (N 182/54 SbNU 267). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-385-07_1>
3 Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
4 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ze dne 3. 2. 2012. § 2. Dostupné na internetu: <https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=89~2F2012&rpp=15#seznam>
Přestože Ústavní soud, jak bylo napsáno výše, má o zakotvení principu právní jistoty v českém právním řádu jasno, není tento stav zcela dostatečný, jak ostatně dokládá situace posledních let, kdy dochází k postupnému propadu hodnocení České republiky coby země vhodné k investicím a podnikání.
Jak dokládají průzkumy Německých zahraničních hospodářských komor (AHK) týkající se zemí střední a východní Evropy, je „faktor ‚právní jistota‘ pro investory nejdůležitějším faktorem pro rozhodování o místě investic,“ (VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B.; 2014) a jak se v souhrnném stanovisku komory uvádí, atraktivita České republiky se poslední roky neustále snižuje. Hlavní příčinu přitom autoři studie spatřují právě v mizející důvěře k právní jistotě v naší zemi. Dle jejich průzkumů totiž mezi 16 hodnocenými státy zaujala třetí místo od konce; níže skončily pouze Rumunsko a Albánie. (ibid.) Nabízí se však také jakýsi zatím nejasný, mlhavý pohled ze strany lidu a to, zdali je v této zemi ještě něco naše České s čím bychom mohli sami podnikat a zúročovat naše peníze v zisku z obratu a né z krátkodobého odprodeje. Otázkou, kterou nikdo také neřeší je poskytnutí prostoru pro podnikání zahraničních subjektu a negativní dopady v podobě trvalého poškození životního prostření, narušení rovnováhy domácího trhu mezi domácími mnohem menšími subjekty oproti velkým mezinárodním koncernům. Česko je malý stát, je otázkou kdo tady bude podnikat, kam půjdou zisky a kdo bude sanovat následky.
Tyto otázky a mnohé další volají potřebu po stanovení právních limitů, jejich role by vždy byla a jako i u zahraničních partnerů jest, nutnost ochraňovat zájmy obyvatel své země, umožnit jim zemi rozvíjet, hospodařit ve své zemi podle vlastních možnosti, chránit národní bohatství projevující se ve všech pracovních odvětvích napříč celou naší vlasti proti nenasytnosti zahraničních makro koncernů, které pod pláštíkem demokracie, globálního trhu a podobných sloganů drancují národní bohatství nejen v Česku. Naplňující své vlastní finanční zájmy, hájí se teoriemi o rozvoji trhu a volné hospodářské soutěži, teorie, která se doposavad v Česku neošoupala. Mezinárodní giganti s historií, referencemi a majetkem versus střední a malé podnikatelské subjekty třeba i obce kormidlujícími na evropském pracovním trhu, který je všechno jiné než postaven na rovných příležitostech, protože ty nestojí na rovných výchozích poměrech. To je překvapení se kterým jsme my Češi zdá se nepočítali a nebo naopak někteří počítali velmi dobře.
Kritiku právní jistoty v ČR zejména podnikatelskými subjekty si lze nejsnáze vysvětlit nestabilním daňovým prostředím. Předpisy související s touto oblastí se nezřídka mění i několikrát ročně bez přechozího upozornění a naopak předem avizované změny častokrát vůbec nenabydou účinnosti. Důkladně se tomuto tématu věnoval daňový poradce Petr Neškrábal (2012) ve svém článku pro časopis Euro, kde zdůrazňuje komplikace způsobované začínajícímu podnikateli, který si musí nastavovat základní rámec svého podnikání, aniž by se mohl spolehnout, že pravidla, podle kterých se rozhodoval, zůstanou opravdu platná.
Podnikatelské subjekty v čele s Česko-německou obchodní a průmyslovou komorou, potažmo Německými zahraničními hospodářskými komorami vůbec, přitom nejsou v kritizování právní (ne)jistoty v České republice osamoceny; nelichotivou známku jí uděluje též Transparency International ve své Studii národní integrity z roku 2011: „Domáhání se práva soudní cestou je v České republice běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Není zcela zřejmé, zda hlavní příčinou tohoto stavu je nedostatečná kapacita soudního aparátu, neefektivita procesů uvnitř soudního systému nebo děravá a rychle se měnící legislativa, kterou jsou soudy nuceny aplikovat. Jistý je pouze výsledek – nedůvěra občanů ve spravedlnost, kterou mají soudy nalézat a garantovat.“ (JANSA, P., BUREŠ, R. a kol.; 2011) Přestože v dalším textu autoři studie pozitivně hodnotí schopnost soudů nezávisle kontrolovat excesy moci výkonné i zákonodárné, neopomínají kritizovat fakt, že největší korupční kauzy se k soudu vlastně vůbec nedostanou. Státní zastupitelství pak dokonce přirovnávají k černé díře, která pohlcuje informace, ale sama žádné nevydává.1
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
ALEXY, R. 2012. Právní jistota a správnost. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BROŻEK, B. 2012. Právní jistota jako strukturální stabilita. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al, Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
ČAPEK, J. 1995. Spravedlnost a soudní rozhodování. In Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. ISSN 0324-7007, 1995, roč. 134, č. 6, s. 563 – 570
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o senioryVyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109
HURDÍK J., LAVICKÝ, P. 2010. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 197 s. ISBN 978-80-210-5063-1
JANSA, P., BUREŠ, R. a kol. 2011. Studie národní integrity. Praha: Transparency International – Česká republika, 2011. 248 s. ISBN 978-80-87123-17-1. Dostupné také z internetu:
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
KYSELA, J. 2012. Jaká jistota v měnícím se světě? In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94
Metodická pomůcka je dostupná na www: http://www.uur.cz/images/publikace/uur/2009/2009-05/30_IOP.pdf a je označena jako neaktuální. Schéma provázanosti jednotlivých nástrojů územního plánování, tj. zejm. ÚAP, ÚPD a politiky územního rozvoje.
NEŠKRÁBAL P. 2012. Nejistota místo zjednodušení. In Euro. ISSN 1212-3129, 2012, roč. 15, č. 27-28
PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9. s. 11
PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha:ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6. s. 20
Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
ŠÍN, Z. 2003. Tvorba práva – Pravidla, metodika, technika. 1. vyd. Praha: C. H, Beck, 2003. 190 s. ISBN 80-7179-832-0
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
TRYZNA, J. 2012. Garance právní jistoty z hlediska metodologie interpretace práva předvídané novým občanským zákoníkem. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B. 2014. Souhrnné stanovisko Česko-německé obchodní a průmyslové komory: Posilování právní jistoty v České republice [online]. 2014, updated March 2014 [cit. 4. 5. 2015]. Dostupné na internetu: <http://tschechien.ahk.de/fileadmin/ahk_tschechien/Mitglieder/Arbeitskreise/PP_Pravni_jistota_2014.pdf>
1 Tamtéž
Dnes je pojem spravedlnosti vymezován v kontextu různých společensko – politických zájmů a potřeb, kormidlo osudu se tedy otáčí různými směry. Odlišné je pojetí spravedlnosti coby problému etického, morálního, právního. Brněnský právník a vysokoškolský pedagog Miloš Večeřa (1997) v knize Spravedlnost v právu uvádí následující pohledy na dnešní rozdělení spravedlnosti:
- deskriptivní studie, které empirickými metodami usilují o zjištění, jakým způsobem je vnímána spravedlnost nebo podle jakých zásad spravedlnosti jednají sociální aktéři;
- explanační studie, které se snaží odhalit nezávislé proměnné, jimiž by vysvětlily zjištění získaná deskriptivními studiemi;
- normativní studie, které se snaží nalézt validní koncepce spravedlnosti na základě podstatných principů spravedlnosti;
- instrumentalistické studie, které chápou koncept spravedlnosti a spravedlivé způsoby chování především jako prostředek k dosažení jiných cílů, přičemž za podstatné považuje zvláště druhé dva.
Ani moderní vymezení spravedlnosti se nevyhne srovnání s prací Aristotelovou. Vždyť i britský právní teoretik H. L. A. Hart ve své práci The Concept of Law (1961) vyjadřuje princip spravedlnosti, coby snahy o udržování či obnovu rovnováhy či poměrného podílu, těmito slovy: „treat like cases alike and different cases differently,“ neboli „se stejnými případy nakládejte stejně, s rozdílnými rozdílně“, což není příliš vzdáleno Aristotelově myšlence, že základem spravedlnosti je rovnost a že nespravedlnost vzniká, když s rovným je zacházeno nerovně nebo když s nerovným je nakládáno rovně. (VEČEŘA, M.; 1997)
Právní jistota patří mezi nejdůležitější právní principy. Jedná se o logický důsledek a současně nezbytnou součást potřeby legitimity práva, a byť třeba samostatně užitý, je pojem „jistota“ v této práci chápán vždy právě z tohoto pohledu, nikoli z pohledu závazkového práva.
Vědomí nezbytnosti existence právní jistoty vedlo ostatně i ke vzniku prvních kodifikací práva, jako třeba Zákona dvanácti desek, jejichž účelem bylo dát všem na vědomí, jaké právo je platné, a legitimizovat tak vyžadování jeho dodržování. Každý má možnost se s právem seznámit, od každého se proto očekává, že právo zná a od každého může být vyžadováno, aby se jím řídil, což je myšlenka stručně vystihnutá ve známém pravidle „neznalost zákona neomlouvá.“ |
O tom, že potřeba právní jistoty není ojedinělým úkazem, ale táhne se jako červená nit celou historií lidstva, přičemž na povrch vyplouvá vždy, když z různých důvodů klesne vymahatelnost či legitimita práva, svědčí například českým právníkem Jiřím Čapkem (1995) citované dobrozdání Lyonského soudu k návrhu code civil. V něm se praví, že Francouzi jsou již „unaveni (…) množstvím zvyklostí a bizarně nesouvisejících obyčejů“. Z těchto slov je zjevná touha po zkrocení dosavadní právní svévole a ustanovení jasného řádu, který by byl závazný pro všechny shodně a nerozdílně. Není potom divu, že se 19. století neslo v duchu tak usilovného právního pozitivismu.
Právní jistotou rozumíme míru předvídatelnosti; míru, do jaké se subjekt práva může spolehnout, že ke konkrétnímu případu bude přistupováno pokaždé stejně, že soudce o téže věc rozhodne zítra tak, jako o ní rozhodl dnes. Právní jistota neznamená nutně spravedlnost, spíše se jedná o výraz spolehlivosti. Důležitá je v tomto ohledu záležitost právní kontinuity, která bývá narušována zejména při událostech majících povahu historického předělu. Jedná se například o konce období válečných konfliktů nebo o převraty mající za následek změny politických režimů (viz výše zmíněné události po konci 2. světové války, resp. zániku NDR), kdy se nově vzniknuvší jurisdikce musí vypořádat s právními událostmi předchozích let. V sousedním Německu tak v obou případech došlo k prohlášení právních forem minulých systémů za neplatné od samého počátku. (ALEXY, R.; 2012).
V obou případech zmíněných v předchozím odstavci se pochopitelně soudci opírali o slavnou Radbruchovu formuli. Z té vychází také polský filosof a právník Bartosz Brożek (2012), když popisuje tři aspekty právní jistoty:
- právo lze považovat za jisté, pokud je poznatelné – musí být vyjádřeno jasně a srozumitelně
- právo lze považovat za jisté, pokud je prakticky realizovatelné – nejen že nesmí vyžadovat nemožné, ale jeho aplikace musí též být předvídatelná
- právo lze považovat za jisté, pokud je stabilní – nesmí být měněno libovolným, resp. pro adresáty právních norem překvapivým způsobem
Z výše uvedených aspektů vyplývá v ryzí formě účel právní jistoty, totiž podpořit všeobecné přijetí právních norem určitou zárukou, že se tyto nebudou jakkoli měnit a přinesou stav, na nějž se společnost bude moci spolehnout jako na něco trvalého a neměnného.
Potřeba takové záruky je velmi dobře zřejmá zejména v dnešním světě, kdy hodnota morálky v mezilidské a především mezinárodní komunikaci značně ustupuje ekonomickým zájmům. Jedině pevný a funkční právní řád umožní, aby byl stát vnímán okolním světem jako spolehlivý partner, což je ve finanční oblasti mimořádně významné. Stát, v němž právní jistota neexistuje, dnes těžko může počítat se zahraničními investicemi či s pomocí okolních států, neboť nikdo se neodváží svěřit své peníze do rukou někomu, kdo mu nedokáže zaručit, že mu je bude moci zase vrátit, třeba proto, že právo, podle kterého si je dnes půjčil, už zítra platit nebude. |
Na druhou stranu ani jistota neexistuje sama o sobě, zákony slouží k tomu, aby ji posílily a naopak snižovaly jakoukoli nejistotu. (KYSELA, J.; 2012). Jistota tak vlastně zajišťuje, že zákony budou všem srozumitelné, platné, realizovatelné a že se jimi budou všichni řídit. Zákony naopak zajišťují existenci určitých norem, pro které platí výše uvedená charakteristika, čímž se jejich adresátům dostává jistoty a vědomí potřebného řádu.
Ve vztahu k právní jistotě je důležité zvážit také otázku legitimity, kterou by jistota měla podepírat a zvyšovat. Zatímco legálnost práva je dána prostou existencí zákonů, legitimita znamená oprávněnost tyto zákony uplatňovat ve společnosti a souvisí se schopností je prosadit jako nanejvýš potřebné ve všeobecném mínění většinové společnosti. Jak v závěru své kapitoly píše Kysela (2012): „Právní jistota je ostatně významným komponentem legitimace práva, protože do značné míry právě kvůli (nějaké) jistotě tu právo je.“
Brněnští právníci a vysokoškolští pedagogové Jan Hurdík a Petr Lavický (2010), autoři publikace Systém zásad soukromého práva, považují právní jistotu za jeden z vůbec nejdůležitějších principů právního státu a zdůrazňují, že je třeba mít jej na zřeteli nejen v každém okamžiku tvorby práva, ale také během jeho aplikace a interpretace. Z podobných zásad teorie práva vychází nezřídka též Ústavní soud, když dovozuje zakotvení právní jistoty v českém právním řádu.
Hurdík s Lavickým (2010) vycházejí podle svých slov při snaze o definici právní jistoty z Knappa a Boguszaka, kteří rozlišovali mezi právní jistotou v oblasti tvorby práva a právní jistotou v oblasti jeho aplikace. V oblasti tvorby práva uvádějí tyto základní projevy právní jistoty:
1. Stabilita práva
Jedno z všeobecně neznámějších právních pravidel praví, že „neznalost zákona neomlouvá.“ Tento prastarý princip je i v dnešní době stejně aktuální, jako byl v dobách starého Říma, neboť adresáty právních norem upozorňuje na skutečnost, že zákony znamenají nejen práva, ale především povinnosti. A klade na ně pochopitelný požadavek, aby se o právní normy aktivně zajímali. Autoři zmíněné publikace však upozorňují na to, že zdaleka ne každý adresát má příležitost či možnost se s nimi skutečně podrobně seznámit. Právo si k nim dle jejich závěrů hledá cestu mnoha jinými způsoby, pomocí nichž se v nich utváří určité právní vědomí, například jako v této „Rukověti“ si právo hledá cestu k zástupcům veřejné správy státu.
A právě z této skutečnosti autoři požadavek stability práva vyvozují. Nepožadují stabilní právní řád v prvé řadě proto, aby časté měnění norem nevyvolávalo zmatky ve státní správě, jurisdikci, aby příliš nezatěžovalo administrativu, nevysílalo špatný signál okolním státům, potenciálním partnerům či investorům. Hlavním důvodem dle jejich mínění jsou omezené možnosti většiny běžných adresátů práva do důsledku se s novými normami seznámit (HURDÍK J., LAVICKÝ, P.; 2010). Opodstatněnost této obavy lze ostatně snadno pozorovat v dnešní době, kdy po zavedení nového občanského zákoníku a především docela nového právnického jazyka, není ani pro mnohé odborníky právě snadné přijmout nové pojmosloví za vlastní. Ba dokonce se zdá, že ani mezi zákonodárci není jeho užívání zcela samozřejmé, když ve zvláštních předpisech užívají jiné termíny, než v občanském zákoníku.1 V oč složitější situaci se potom ocitá běžný občan, jenž obecné právnické pojmy zná nikoli z odborné literatury, ale pouze z běžného hovorového užívání. S trochou nadsázky se tak blížíme bájnému zmatení jazyků na stavbě Babylonské věže.
Není to však jediný význam požadavku stability práva. V dalším výkladu Hurdík s Lavickým (2010) upozorňují, že silný a stabilní právní řád brání účelovým a neodůvodněným změnám sebe sama. Ve stabilním prostředí nemůže zákonodárce snadno shodit ze stolu vše, co se mu nehodí. Musí zachovávat vše, co funguje a opustit může jen takovou normu, která se ukáže býti nadále nefunkční. Dále uvádějí pochopitelné negativní dopady radikálních změn, jako snížená předvídatelnost výsledků soudních řízení nebo nárůst jeho délky vlivem množstvím kasačních rozhodnutí a to po dobu nutnou k seznámení se s novými předpisy.
2. Jednotnost právního řádu
Právní řád by pro zachování jistoty a dalších principů neměl vykazovat velké rozdíly v pojmosloví; pokud zákonodárce užívá týchž pojmů ve více předpisech, měl by jim také pokaždé přisuzovat týž či alespoň obdobný obsah. Ústavní soud tento fakt demonstruje na příkladu prekluze: „ze širokého zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplývají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit.“2
3. Zákonnost tvorby práva
Právo musí být tvořeno na základě platných legislativních procesů, zákonným a ústavních způsobem a v souladu s veškerými pravidly, jimiž je zákonodárce vázán. Nedodržení tohoto projevu právní jistoty by nutně mělo dopad i na ostatní projevy.
4. Jasnost, přesnost a srozumitelnost právních norem, resp. jejich určitost
Také zde se projevuje pravidlo „neznalost zákona neomlouvá“ respektive jeho obrácený význam; adresátům právních norem musí být umožněno se s normami řádně seznámit. Nestačí proto text zákona pouze zveřejnit, nýbrž je nezbytné, aby byl také jasný, přesný a srozumitelný a umožňoval tak dostatečnou míru předvídatelnosti.
Požadavek určitosti pak vyplývá z faktu, že přestože právní normy musejí být ze své podstaty obecné, aby obsáhly co možná nejpestřejší okruh situací, jež pod ně mají spadat, musejí být dostatečně určité, aby praxe neznemožnila jejich uplatnění.
5. Přístupnost právních předpisů
Jak bylo naznačeno výše, předpokladem legitimity požadavku znalosti zákona je možnost se s ním seznámit. Nad tímto požadavkem by snad dnes již nikdo nepochyboval, jeho všeobecné respektování lze ostatně doložit již v Ústavě ČR, kde se v čl. 52 odst. 1 píše, že „K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen.“3
Jiný problém nastává v souvislosti s urychlováním novelizace zákonů prostřednictvím tzv. přílepků, kdy se společně se zákonem schválí i ustanovení, která s jím upravovanou oblastí nikterak nesouvisejí a v případě samostatného projednávání by nejspíš vůbec přijata nebyla. Není divu, že jej Ústavní soud v roce 2007 ve svém nálezu Pl. ÚS 77/06 prohlásil za neústavní, přičemž palčivost problému popsal těmito slovy:
„Požadavek předvídatelnosti zákona jako součást principu právního státu přestává být naplňován v okamžiku, kdy novelizace zákona je součástí jiného zákona ve formálním smyslu, jehož obsah s novelizovaným zákonem nijak nesouvisí. Orientace adresáta právní normy v právním řádu se bez použití přístrojů informačních technologií stává zcela nemožnou. (…) Přitom je zřejmé, že bez možnosti používání těchto systémů se dnes již v právním řádu České republiky nelze vyznat, a tak se problematizuje uplatnění obecné zásady právní, podle které neznalost zákona neomlouvá. Právo se tak stává pro své adresáty zcela nepředvídatelné.“ |
6. Zákaz retroaktivity
Přestože osoba zná zákon a koná v souladu s ním, může v právním státu nastat situace, kdy například po novele zákona nebude její konání napříště považováno za legální. Nemělo by se však stát, že by jí hrozil postih zpětně za konání, které bylo secundum legem, případně praeter legem. Hurdík s Lavickým (2010) téma uzavírají konstatováním, že „jestliže teprve poté, kdy někdo jednal, je přijat právní předpis upravující následky či náležitosti tohoto jednání, je takový přístup v hrubém rozporu s předvídatelností právního řádu.“ Podobný závěr lze vyvodit i z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.“
V situaci, kdy jednání osoby je (trestně) upraveno až poté, co proběhlo, je nasnadě, že bude užito úpravy dřívější, tj. žádné. Přesto je však vhodné upozornit na skutečnost, že takto vyhraněně zobrazený případ není jedinou variantou otázky retroaktivity právního předpisu. Uvedený článek Listiny totiž pokračuje ještě druhou větou, která říká, že „pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ Z té vyplývá další rozměr otázky zpětné účinnosti právního předpisu, a sice že pokud konání osoby bylo contra legem již v době, kdy nastalo, ale nová právní úprava stanovuje nižší postihy, užije se přednostně.
Výše uvedené případy označuje Knapp (1994) za retroaktivitu pravou. Ve své práci popisuje ovšem také retroaktivitu nepravou, vztahující se k právním vztahům, které vznikly v době dřívější, avšak trvají nadále. Zde připouští, aby následky takových vztahů byly posouzeny podle nového zákona, ovšem pouze pokud nastaly poté, co tento nabyl účinnosti. K následkům, k nimž došlo v době dřívější, takto přistupovat nelze.
V oblasti aplikace práva pak Hurdík s Lavickým (2010) uvádějí následující základní projevy principu právní jistoty, v nichž se v praktických důsledcích promítají výše zmíněné projevy právní jistoty v tvorbě práva:
1. Stabilita výkladu práva
Samotná stabilita právní úpravy, o níž bylo pojednáváno výše, nezaručuje ještě právní jistotu, pokud není doprovázena stabilním výkladem. Teprve dlouhodobá správní praxe a judikatura zajistí, že budou občané skutečně cítit důvěru v právo, což lze označit za jeden z důkazů existence právní jistoty.
2. Předvídatelnost soudních rozhodnutí
Jak mnohokrát judikoval Ústavní soud, je předvídatelnost soudních rozhodnutí jedním ze základních kamenů demokratického právního státu, státu právní jistoty. S tímto tématem úzce souvisí také předchozí požadavek stabilního výkladu – pokud by se osoba rozhodla domoci svých práv soudní cestou poté, co soud vyhověl žalobě jiné osoby v obdobném případě, a její případ by byl posouzen odlišně, vypovídalo by to o neustáleném výkladu a o nepředvídatelnosti, což by nutně snížilo vnímání právní jistoty. Jak ostatně vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07, „ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad (…) východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti).“4
Neznamená to ovšem, že by soudy byly starším výkladem práva vázány, jako je tomu například v angloamerickém právním systému. Spolu s proměnami společnosti, poměrů a všeobecným míněním se postupně může měnit též judikatura. V odlišném stanovisku k výše uvedenému nálezu to přímo zdůrazňuje ústavní soudce František Duchoň, když uvádí, že „Změna judikatury obecných soudů je důsledkem přirozeného vývoje, kdy justice (…) průběžně a přirozeně (…) reaguje na postupnou změnu poměrů v zemi.“
3. Stabilita pravomocných rozhodnutí
Pokud soud či příslušný orgán vydá rozsudek či rozhodnutí atp., mělo by toto být závazné a užití opravných prostředků by mělo být omezeno jen na skutečně odůvodněné případy. Musejí být stanoveny také jasně vymezené lhůty, které jsou nezbytné k nabytí právní účinnosti daného rozhodnutí.
4. Oprávněná důvěra v právo
Jestliže jsou ve státě prostřednictvím fungujícího systému legislativy, exekutivy a jurisdikce zakotveny demokratické hodnoty jako je zákaz retroaktivity právní normy, zásada stability výkladu či předvídatelnosti práva, je přirozené, že občan takové země bude právu věřit a bude oprávněně očekávat ochranu svých zájmů tím, že jeho země se řídí právem, které je v ní zakotveno.
Důvěra občana v právo vlastně podmiňuje oprávněnost požadovat po něm, aby se takovým právem řídil, neboť spolu s dalšími demokratickými principy právnímu státu umožňuje legitimně po něm požadovat znalost zákona a jeho respektování. Současně však dává občanovi do rukou nárok legitimně očekávat ochranu svých práv. Občan, který důvěru v právo nemá, ať už z důvodu nejasných zákonů nebo neprůhledné justice, nebude ani motivován je respektovat, nebude se jím cítit vázán, což bude mít logicky za následek vzrůst rizika všeobecné anarchie a destabilizace řízení státního systému. (ŠÍN, Z.; 2003)
S potřebou předvídatelnosti práva spojuje otázku důvěry také Ústavní soud, když ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 705/06 uvádí např.: „Povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgánů veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy“.5
5. Promlčení a prekluze
Pojmy jako promlčení, tedy zánik povinnosti dlužníka plnit, nebo prekluze, čili zánik samotného práva domáhat se plnění, možná na první pohled nevzbuzují dojem, že by měly mít cokoli společného s principem právní jistoty, ve skutečnosti se však jedná o další z podpůrných faktorů stability práva: jde o jednu z podmínek jasné orientace v právních vztazích.
Promlčení a prekluze stanovují lhůty, jejichž marným uplynutím ztrácí věřitel nárok domáhat se u dlužníka plnění. Pravým účelem obou institutů však není zkrátit práva věřitele, nýbrž zamezit nejistotě ohledně (ne)existence právních vztahů. Po uplynutí velmi dlouhé doby (50 - 100 let) totiž mohou vznikat pochybnosti o tom, zda mezi danými subjekty nějaký právní vztah vůbec existoval, případně jaký byl jeho přesný obsah. Z toho Hurdík s Lavickým (2010) sice vyvozují, že je nutné stanovit nepřekročitelné hranice limitující možnost soudního prosazení subjektivních práv, zdůrazňují však, že je současně nutno přihlédnout k tomu, aby naopak neomezovaly oprávněnou osobu.
1 Jedná se například o nesoulad týkající se pojmu „nebytový prostor,“ který spolu se zákony č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, přestal platit k 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník (NOZ). Ten totiž hovoří o „prostoru sloužícím podnikání“ a zavádí tak nový pojem, který si ovšem již nenašel cestu do zvláštních předpisů, což lze ukázat na následujícím příkladu: v § 2247 odst. 2 NOZ stanoví, že „způsob rozúčtování cen a úhrady služeb stanoví jiný právní předpis.“ Tím je v současnosti zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Ona matoucí skutečnost je zřejmá již z názvu zákona, kde se opět hovoří o nebytovém prostoru, přestože NOZ tento pojem nezná.
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1169-07_1>
3 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 52 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
4 Nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-566-07_1>
5 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 705/06 ze dne 14. 2. 2008 (N 35/48 SbNU 435). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-705-06_1>
Pojem právní jistota není v našem právním řádu přímo zakotven, ale vyplývá z něho. Ústavní soud ve svých četných judikátech dovozuje jeho existenci z prvního odstavce prvního článku Ústavy ČR, ve kterém se píše, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“1 Právě v závazku býti právním státem spatřuje Ústavní soud pramen právní jistoty v českém právu, když na základě teoreticko-právních principů vysvětluje, že právní jistota je jedním z neoddělitelných znaků právního státu.2
Situace právní jistoty v České republice bývá často kritizována zejména z hlediska stability. Náš právní řád je mnohdy značně roztříštěný a některé zákony jsou novelizovány i několikrát ročně. Z toho důvodu si veřejnost, ale i mnozí experti stěžují na nestabilní právní prostředí a nemožnost se na právo skutečně spolehnout, což je přitom jeden ze tří základních znaků právní jistoty, tak jak ji charakterizoval Brożek (2012).
V posledních letech bylo u nás téma právní jistoty ještě živější zejména v souvislosti se zákonem č. 89/2012, Sb., který 1. 1. 2014 vstoupil v platnost jako Občanský zákoník. Svým pojetím a také svou jazykovou podobou v mnohém navazuje na Obecný občanský zákoník z roku 1812. Právní praktici i teoretici mu proto vyčítají zapříčinění právní diskontinuity a upozorňují, že ještě po dlouhou dobu bude mít za následek značné snížení právní jistoty. Nejen kvůli všeobecné neobeznámenosti veřejnosti s novými ustanoveními, ale také z důvodu chybějící judikatury. Ta v našem právním prostředí sice neznamená posuzování případů podle stejné logiky, jaká byla u obdobných užita kdykoli v minulosti, přesto však nabízí určité vodítko podpořené skutečností, že rozhodnutí soudů vyšších instancí mají pro soudy nižší doporučující charakter.
V prostředí České republiky se v souvislosti s novým občanským zákoníkem hovoří o snížení právní jistoty snad i v tom kontextu, že nová právní úprava navrhuje nové metodologické interpretační pokyny, což logicky vede k nejistotě a otázkám, jak nyní budou soudci při řešení sporů postupovat. Dosud se totiž, jak píše Tryzna (2012:192), v zásadě akceptovala základní východiska 200 let staré metodologie Obecného zákona občanského, který ovšem v tehdejším Československu přestal platit již před 65 lety. Tento občanský zákoník byl silně juspozitivistický a, především v § 6, 7, a 8, důsledně vyžadoval prosazování vůle zákonodárcovy, který měl jako jediný „moc vyložiti zákon způsobem obecně závazným.“3 Tím byl soudce zbaven možnosti v širším rozsahu užívat svého uvážení a byl veden k poslušnému následování paragrafů.
Tato situace v dnešní době samozřejmě neplatí. Nový občanský zákoník se starší podobou právní úpravy sice inspiruje, rozhodně však nelze říci, že bychom se vrátili o 2 století zpátky. Určité pozitivně zakotvené interpretační metodické direktivy však zvláště v § 2 zavádí, např. ve větě: „Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a s ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání.“4 Také nový občanský zákoník zmiňuje autoritu zákonodárce a zakazuje, aby se se zákonnému ustanovení přikládal jiný význam, než jaký plyne z jeho jasného úmyslu, již mu však nevyhrazuje moc vykládat zákon obecně závazným způsobem. Tuto pravomoc má v dnešní době také Ústavní soud prostřednictvím právní věty uvedené v odůvodnění jím vydaného rozhodnutí. V případě, že je zákon v rozporu s ústavou, může jej dokonce zrušit.
1 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 1 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 385/07 ze dne 12. 8. 2009 (N 182/54 SbNU 267). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-385-07_1>
3 Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
4 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ze dne 3. 2. 2012. § 2. Dostupné na internetu: <https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=89~2F2012&rpp=15#seznam>
Přestože Ústavní soud, jak bylo napsáno výše, má o zakotvení principu právní jistoty v českém právním řádu jasno, není tento stav zcela dostatečný, jak ostatně dokládá situace posledních let, kdy dochází k postupnému propadu hodnocení České republiky coby země vhodné k investicím a podnikání.
Jak dokládají průzkumy Německých zahraničních hospodářských komor (AHK) týkající se zemí střední a východní Evropy, je „faktor ‚právní jistota‘ pro investory nejdůležitějším faktorem pro rozhodování o místě investic,“ (VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B.; 2014) a jak se v souhrnném stanovisku komory uvádí, atraktivita České republiky se poslední roky neustále snižuje. Hlavní příčinu přitom autoři studie spatřují právě v mizející důvěře k právní jistotě v naší zemi. Dle jejich průzkumů totiž mezi 16 hodnocenými státy zaujala třetí místo od konce; níže skončily pouze Rumunsko a Albánie. (ibid.) Nabízí se však také jakýsi zatím nejasný, mlhavý pohled ze strany lidu a to, zdali je v této zemi ještě něco naše České s čím bychom mohli sami podnikat a zúročovat naše peníze v zisku z obratu a né z krátkodobého odprodeje. Otázkou, kterou nikdo také neřeší je poskytnutí prostoru pro podnikání zahraničních subjektu a negativní dopady v podobě trvalého poškození životního prostření, narušení rovnováhy domácího trhu mezi domácími mnohem menšími subjekty oproti velkým mezinárodním koncernům. Česko je malý stát, je otázkou kdo tady bude podnikat, kam půjdou zisky a kdo bude sanovat následky.
Tyto otázky a mnohé další volají potřebu po stanovení právních limitů, jejich role by vždy byla a jako i u zahraničních partnerů jest, nutnost ochraňovat zájmy obyvatel své země, umožnit jim zemi rozvíjet, hospodařit ve své zemi podle vlastních možnosti, chránit národní bohatství projevující se ve všech pracovních odvětvích napříč celou naší vlasti proti nenasytnosti zahraničních makro koncernů, které pod pláštíkem demokracie, globálního trhu a podobných sloganů drancují národní bohatství nejen v Česku. Naplňující své vlastní finanční zájmy, hájí se teoriemi o rozvoji trhu a volné hospodářské soutěži, teorie, která se doposavad v Česku neošoupala. Mezinárodní giganti s historií, referencemi a majetkem versus střední a malé podnikatelské subjekty třeba i obce kormidlujícími na evropském pracovním trhu, který je všechno jiné než postaven na rovných příležitostech, protože ty nestojí na rovných výchozích poměrech. To je překvapení se kterým jsme my Češi zdá se nepočítali a nebo naopak někteří počítali velmi dobře.
Kritiku právní jistoty v ČR zejména podnikatelskými subjekty si lze nejsnáze vysvětlit nestabilním daňovým prostředím. Předpisy související s touto oblastí se nezřídka mění i několikrát ročně bez přechozího upozornění a naopak předem avizované změny častokrát vůbec nenabydou účinnosti. Důkladně se tomuto tématu věnoval daňový poradce Petr Neškrábal (2012) ve svém článku pro časopis Euro, kde zdůrazňuje komplikace způsobované začínajícímu podnikateli, který si musí nastavovat základní rámec svého podnikání, aniž by se mohl spolehnout, že pravidla, podle kterých se rozhodoval, zůstanou opravdu platná.
Podnikatelské subjekty v čele s Česko-německou obchodní a průmyslovou komorou, potažmo Německými zahraničními hospodářskými komorami vůbec, přitom nejsou v kritizování právní (ne)jistoty v České republice osamoceny; nelichotivou známku jí uděluje též Transparency International ve své Studii národní integrity z roku 2011: „Domáhání se práva soudní cestou je v České republice běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Není zcela zřejmé, zda hlavní příčinou tohoto stavu je nedostatečná kapacita soudního aparátu, neefektivita procesů uvnitř soudního systému nebo děravá a rychle se měnící legislativa, kterou jsou soudy nuceny aplikovat. Jistý je pouze výsledek – nedůvěra občanů ve spravedlnost, kterou mají soudy nalézat a garantovat.“ (JANSA, P., BUREŠ, R. a kol.; 2011) Přestože v dalším textu autoři studie pozitivně hodnotí schopnost soudů nezávisle kontrolovat excesy moci výkonné i zákonodárné, neopomínají kritizovat fakt, že největší korupční kauzy se k soudu vlastně vůbec nedostanou. Státní zastupitelství pak dokonce přirovnávají k černé díře, která pohlcuje informace, ale sama žádné nevydává.1
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
ALEXY, R. 2012. Právní jistota a správnost. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BROŻEK, B. 2012. Právní jistota jako strukturální stabilita. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al, Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
ČAPEK, J. 1995. Spravedlnost a soudní rozhodování. In Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. ISSN 0324-7007, 1995, roč. 134, č. 6, s. 563 – 570
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o senioryVyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109
HURDÍK J., LAVICKÝ, P. 2010. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 197 s. ISBN 978-80-210-5063-1
JANSA, P., BUREŠ, R. a kol. 2011. Studie národní integrity. Praha: Transparency International – Česká republika, 2011. 248 s. ISBN 978-80-87123-17-1. Dostupné také z internetu:
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
KYSELA, J. 2012. Jaká jistota v měnícím se světě? In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94
Metodická pomůcka je dostupná na www: http://www.uur.cz/images/publikace/uur/2009/2009-05/30_IOP.pdf a je označena jako neaktuální. Schéma provázanosti jednotlivých nástrojů územního plánování, tj. zejm. ÚAP, ÚPD a politiky územního rozvoje.
NEŠKRÁBAL P. 2012. Nejistota místo zjednodušení. In Euro. ISSN 1212-3129, 2012, roč. 15, č. 27-28
PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9. s. 11
PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha:ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6. s. 20
Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
ŠÍN, Z. 2003. Tvorba práva – Pravidla, metodika, technika. 1. vyd. Praha: C. H, Beck, 2003. 190 s. ISBN 80-7179-832-0
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
TRYZNA, J. 2012. Garance právní jistoty z hlediska metodologie interpretace práva předvídané novým občanským zákoníkem. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B. 2014. Souhrnné stanovisko Česko-německé obchodní a průmyslové komory: Posilování právní jistoty v České republice [online]. 2014, updated March 2014 [cit. 4. 5. 2015]. Dostupné na internetu: <http://tschechien.ahk.de/fileadmin/ahk_tschechien/Mitglieder/Arbeitskreise/PP_Pravni_jistota_2014.pdf>
1 Tamtéž
Dnes je pojem spravedlnosti vymezován v kontextu různých společensko – politických zájmů a potřeb, kormidlo osudu se tedy otáčí různými směry. Odlišné je pojetí spravedlnosti coby problému etického, morálního, právního. Brněnský právník a vysokoškolský pedagog Miloš Večeřa (1997) v knize Spravedlnost v právu uvádí následující pohledy na dnešní rozdělení spravedlnosti:
- deskriptivní studie, které empirickými metodami usilují o zjištění, jakým způsobem je vnímána spravedlnost nebo podle jakých zásad spravedlnosti jednají sociální aktéři;
- explanační studie, které se snaží odhalit nezávislé proměnné, jimiž by vysvětlily zjištění získaná deskriptivními studiemi;
- normativní studie, které se snaží nalézt validní koncepce spravedlnosti na základě podstatných principů spravedlnosti;
- instrumentalistické studie, které chápou koncept spravedlnosti a spravedlivé způsoby chování především jako prostředek k dosažení jiných cílů, přičemž za podstatné považuje zvláště druhé dva.
Ani moderní vymezení spravedlnosti se nevyhne srovnání s prací Aristotelovou. Vždyť i britský právní teoretik H. L. A. Hart ve své práci The Concept of Law (1961) vyjadřuje princip spravedlnosti, coby snahy o udržování či obnovu rovnováhy či poměrného podílu, těmito slovy: „treat like cases alike and different cases differently,“ neboli „se stejnými případy nakládejte stejně, s rozdílnými rozdílně“, což není příliš vzdáleno Aristotelově myšlence, že základem spravedlnosti je rovnost a že nespravedlnost vzniká, když s rovným je zacházeno nerovně nebo když s nerovným je nakládáno rovně. (VEČEŘA, M.; 1997)
Právní jistota patří mezi nejdůležitější právní principy. Jedná se o logický důsledek a současně nezbytnou součást potřeby legitimity práva, a byť třeba samostatně užitý, je pojem „jistota“ v této práci chápán vždy právě z tohoto pohledu, nikoli z pohledu závazkového práva.
Vědomí nezbytnosti existence právní jistoty vedlo ostatně i ke vzniku prvních kodifikací práva, jako třeba Zákona dvanácti desek, jejichž účelem bylo dát všem na vědomí, jaké právo je platné, a legitimizovat tak vyžadování jeho dodržování. Každý má možnost se s právem seznámit, od každého se proto očekává, že právo zná a od každého může být vyžadováno, aby se jím řídil, což je myšlenka stručně vystihnutá ve známém pravidle „neznalost zákona neomlouvá.“ |
O tom, že potřeba právní jistoty není ojedinělým úkazem, ale táhne se jako červená nit celou historií lidstva, přičemž na povrch vyplouvá vždy, když z různých důvodů klesne vymahatelnost či legitimita práva, svědčí například českým právníkem Jiřím Čapkem (1995) citované dobrozdání Lyonského soudu k návrhu code civil. V něm se praví, že Francouzi jsou již „unaveni (…) množstvím zvyklostí a bizarně nesouvisejících obyčejů“. Z těchto slov je zjevná touha po zkrocení dosavadní právní svévole a ustanovení jasného řádu, který by byl závazný pro všechny shodně a nerozdílně. Není potom divu, že se 19. století neslo v duchu tak usilovného právního pozitivismu.
Právní jistotou rozumíme míru předvídatelnosti; míru, do jaké se subjekt práva může spolehnout, že ke konkrétnímu případu bude přistupováno pokaždé stejně, že soudce o téže věc rozhodne zítra tak, jako o ní rozhodl dnes. Právní jistota neznamená nutně spravedlnost, spíše se jedná o výraz spolehlivosti. Důležitá je v tomto ohledu záležitost právní kontinuity, která bývá narušována zejména při událostech majících povahu historického předělu. Jedná se například o konce období válečných konfliktů nebo o převraty mající za následek změny politických režimů (viz výše zmíněné události po konci 2. světové války, resp. zániku NDR), kdy se nově vzniknuvší jurisdikce musí vypořádat s právními událostmi předchozích let. V sousedním Německu tak v obou případech došlo k prohlášení právních forem minulých systémů za neplatné od samého počátku. (ALEXY, R.; 2012).
V obou případech zmíněných v předchozím odstavci se pochopitelně soudci opírali o slavnou Radbruchovu formuli. Z té vychází také polský filosof a právník Bartosz Brożek (2012), když popisuje tři aspekty právní jistoty:
- právo lze považovat za jisté, pokud je poznatelné – musí být vyjádřeno jasně a srozumitelně
- právo lze považovat za jisté, pokud je prakticky realizovatelné – nejen že nesmí vyžadovat nemožné, ale jeho aplikace musí též být předvídatelná
- právo lze považovat za jisté, pokud je stabilní – nesmí být měněno libovolným, resp. pro adresáty právních norem překvapivým způsobem
Z výše uvedených aspektů vyplývá v ryzí formě účel právní jistoty, totiž podpořit všeobecné přijetí právních norem určitou zárukou, že se tyto nebudou jakkoli měnit a přinesou stav, na nějž se společnost bude moci spolehnout jako na něco trvalého a neměnného.
Potřeba takové záruky je velmi dobře zřejmá zejména v dnešním světě, kdy hodnota morálky v mezilidské a především mezinárodní komunikaci značně ustupuje ekonomickým zájmům. Jedině pevný a funkční právní řád umožní, aby byl stát vnímán okolním světem jako spolehlivý partner, což je ve finanční oblasti mimořádně významné. Stát, v němž právní jistota neexistuje, dnes těžko může počítat se zahraničními investicemi či s pomocí okolních států, neboť nikdo se neodváží svěřit své peníze do rukou někomu, kdo mu nedokáže zaručit, že mu je bude moci zase vrátit, třeba proto, že právo, podle kterého si je dnes půjčil, už zítra platit nebude. |
Na druhou stranu ani jistota neexistuje sama o sobě, zákony slouží k tomu, aby ji posílily a naopak snižovaly jakoukoli nejistotu. (KYSELA, J.; 2012). Jistota tak vlastně zajišťuje, že zákony budou všem srozumitelné, platné, realizovatelné a že se jimi budou všichni řídit. Zákony naopak zajišťují existenci určitých norem, pro které platí výše uvedená charakteristika, čímž se jejich adresátům dostává jistoty a vědomí potřebného řádu.
Ve vztahu k právní jistotě je důležité zvážit také otázku legitimity, kterou by jistota měla podepírat a zvyšovat. Zatímco legálnost práva je dána prostou existencí zákonů, legitimita znamená oprávněnost tyto zákony uplatňovat ve společnosti a souvisí se schopností je prosadit jako nanejvýš potřebné ve všeobecném mínění většinové společnosti. Jak v závěru své kapitoly píše Kysela (2012): „Právní jistota je ostatně významným komponentem legitimace práva, protože do značné míry právě kvůli (nějaké) jistotě tu právo je.“
Brněnští právníci a vysokoškolští pedagogové Jan Hurdík a Petr Lavický (2010), autoři publikace Systém zásad soukromého práva, považují právní jistotu za jeden z vůbec nejdůležitějších principů právního státu a zdůrazňují, že je třeba mít jej na zřeteli nejen v každém okamžiku tvorby práva, ale také během jeho aplikace a interpretace. Z podobných zásad teorie práva vychází nezřídka též Ústavní soud, když dovozuje zakotvení právní jistoty v českém právním řádu.
Hurdík s Lavickým (2010) vycházejí podle svých slov při snaze o definici právní jistoty z Knappa a Boguszaka, kteří rozlišovali mezi právní jistotou v oblasti tvorby práva a právní jistotou v oblasti jeho aplikace. V oblasti tvorby práva uvádějí tyto základní projevy právní jistoty:
1. Stabilita práva
Jedno z všeobecně neznámějších právních pravidel praví, že „neznalost zákona neomlouvá.“ Tento prastarý princip je i v dnešní době stejně aktuální, jako byl v dobách starého Říma, neboť adresáty právních norem upozorňuje na skutečnost, že zákony znamenají nejen práva, ale především povinnosti. A klade na ně pochopitelný požadavek, aby se o právní normy aktivně zajímali. Autoři zmíněné publikace však upozorňují na to, že zdaleka ne každý adresát má příležitost či možnost se s nimi skutečně podrobně seznámit. Právo si k nim dle jejich závěrů hledá cestu mnoha jinými způsoby, pomocí nichž se v nich utváří určité právní vědomí, například jako v této „Rukověti“ si právo hledá cestu k zástupcům veřejné správy státu.
A právě z této skutečnosti autoři požadavek stability práva vyvozují. Nepožadují stabilní právní řád v prvé řadě proto, aby časté měnění norem nevyvolávalo zmatky ve státní správě, jurisdikci, aby příliš nezatěžovalo administrativu, nevysílalo špatný signál okolním státům, potenciálním partnerům či investorům. Hlavním důvodem dle jejich mínění jsou omezené možnosti většiny běžných adresátů práva do důsledku se s novými normami seznámit (HURDÍK J., LAVICKÝ, P.; 2010). Opodstatněnost této obavy lze ostatně snadno pozorovat v dnešní době, kdy po zavedení nového občanského zákoníku a především docela nového právnického jazyka, není ani pro mnohé odborníky právě snadné přijmout nové pojmosloví za vlastní. Ba dokonce se zdá, že ani mezi zákonodárci není jeho užívání zcela samozřejmé, když ve zvláštních předpisech užívají jiné termíny, než v občanském zákoníku.1 V oč složitější situaci se potom ocitá běžný občan, jenž obecné právnické pojmy zná nikoli z odborné literatury, ale pouze z běžného hovorového užívání. S trochou nadsázky se tak blížíme bájnému zmatení jazyků na stavbě Babylonské věže.
Není to však jediný význam požadavku stability práva. V dalším výkladu Hurdík s Lavickým (2010) upozorňují, že silný a stabilní právní řád brání účelovým a neodůvodněným změnám sebe sama. Ve stabilním prostředí nemůže zákonodárce snadno shodit ze stolu vše, co se mu nehodí. Musí zachovávat vše, co funguje a opustit může jen takovou normu, která se ukáže býti nadále nefunkční. Dále uvádějí pochopitelné negativní dopady radikálních změn, jako snížená předvídatelnost výsledků soudních řízení nebo nárůst jeho délky vlivem množstvím kasačních rozhodnutí a to po dobu nutnou k seznámení se s novými předpisy.
2. Jednotnost právního řádu
Právní řád by pro zachování jistoty a dalších principů neměl vykazovat velké rozdíly v pojmosloví; pokud zákonodárce užívá týchž pojmů ve více předpisech, měl by jim také pokaždé přisuzovat týž či alespoň obdobný obsah. Ústavní soud tento fakt demonstruje na příkladu prekluze: „ze širokého zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplývají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit.“2
3. Zákonnost tvorby práva
Právo musí být tvořeno na základě platných legislativních procesů, zákonným a ústavních způsobem a v souladu s veškerými pravidly, jimiž je zákonodárce vázán. Nedodržení tohoto projevu právní jistoty by nutně mělo dopad i na ostatní projevy.
4. Jasnost, přesnost a srozumitelnost právních norem, resp. jejich určitost
Také zde se projevuje pravidlo „neznalost zákona neomlouvá“ respektive jeho obrácený význam; adresátům právních norem musí být umožněno se s normami řádně seznámit. Nestačí proto text zákona pouze zveřejnit, nýbrž je nezbytné, aby byl také jasný, přesný a srozumitelný a umožňoval tak dostatečnou míru předvídatelnosti.
Požadavek určitosti pak vyplývá z faktu, že přestože právní normy musejí být ze své podstaty obecné, aby obsáhly co možná nejpestřejší okruh situací, jež pod ně mají spadat, musejí být dostatečně určité, aby praxe neznemožnila jejich uplatnění.
5. Přístupnost právních předpisů
Jak bylo naznačeno výše, předpokladem legitimity požadavku znalosti zákona je možnost se s ním seznámit. Nad tímto požadavkem by snad dnes již nikdo nepochyboval, jeho všeobecné respektování lze ostatně doložit již v Ústavě ČR, kde se v čl. 52 odst. 1 píše, že „K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen.“3
Jiný problém nastává v souvislosti s urychlováním novelizace zákonů prostřednictvím tzv. přílepků, kdy se společně se zákonem schválí i ustanovení, která s jím upravovanou oblastí nikterak nesouvisejí a v případě samostatného projednávání by nejspíš vůbec přijata nebyla. Není divu, že jej Ústavní soud v roce 2007 ve svém nálezu Pl. ÚS 77/06 prohlásil za neústavní, přičemž palčivost problému popsal těmito slovy:
„Požadavek předvídatelnosti zákona jako součást principu právního státu přestává být naplňován v okamžiku, kdy novelizace zákona je součástí jiného zákona ve formálním smyslu, jehož obsah s novelizovaným zákonem nijak nesouvisí. Orientace adresáta právní normy v právním řádu se bez použití přístrojů informačních technologií stává zcela nemožnou. (…) Přitom je zřejmé, že bez možnosti používání těchto systémů se dnes již v právním řádu České republiky nelze vyznat, a tak se problematizuje uplatnění obecné zásady právní, podle které neznalost zákona neomlouvá. Právo se tak stává pro své adresáty zcela nepředvídatelné.“ |
6. Zákaz retroaktivity
Přestože osoba zná zákon a koná v souladu s ním, může v právním státu nastat situace, kdy například po novele zákona nebude její konání napříště považováno za legální. Nemělo by se však stát, že by jí hrozil postih zpětně za konání, které bylo secundum legem, případně praeter legem. Hurdík s Lavickým (2010) téma uzavírají konstatováním, že „jestliže teprve poté, kdy někdo jednal, je přijat právní předpis upravující následky či náležitosti tohoto jednání, je takový přístup v hrubém rozporu s předvídatelností právního řádu.“ Podobný závěr lze vyvodit i z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.“
V situaci, kdy jednání osoby je (trestně) upraveno až poté, co proběhlo, je nasnadě, že bude užito úpravy dřívější, tj. žádné. Přesto je však vhodné upozornit na skutečnost, že takto vyhraněně zobrazený případ není jedinou variantou otázky retroaktivity právního předpisu. Uvedený článek Listiny totiž pokračuje ještě druhou větou, která říká, že „pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ Z té vyplývá další rozměr otázky zpětné účinnosti právního předpisu, a sice že pokud konání osoby bylo contra legem již v době, kdy nastalo, ale nová právní úprava stanovuje nižší postihy, užije se přednostně.
Výše uvedené případy označuje Knapp (1994) za retroaktivitu pravou. Ve své práci popisuje ovšem také retroaktivitu nepravou, vztahující se k právním vztahům, které vznikly v době dřívější, avšak trvají nadále. Zde připouští, aby následky takových vztahů byly posouzeny podle nového zákona, ovšem pouze pokud nastaly poté, co tento nabyl účinnosti. K následkům, k nimž došlo v době dřívější, takto přistupovat nelze.
V oblasti aplikace práva pak Hurdík s Lavickým (2010) uvádějí následující základní projevy principu právní jistoty, v nichž se v praktických důsledcích promítají výše zmíněné projevy právní jistoty v tvorbě práva:
1. Stabilita výkladu práva
Samotná stabilita právní úpravy, o níž bylo pojednáváno výše, nezaručuje ještě právní jistotu, pokud není doprovázena stabilním výkladem. Teprve dlouhodobá správní praxe a judikatura zajistí, že budou občané skutečně cítit důvěru v právo, což lze označit za jeden z důkazů existence právní jistoty.
2. Předvídatelnost soudních rozhodnutí
Jak mnohokrát judikoval Ústavní soud, je předvídatelnost soudních rozhodnutí jedním ze základních kamenů demokratického právního státu, státu právní jistoty. S tímto tématem úzce souvisí také předchozí požadavek stabilního výkladu – pokud by se osoba rozhodla domoci svých práv soudní cestou poté, co soud vyhověl žalobě jiné osoby v obdobném případě, a její případ by byl posouzen odlišně, vypovídalo by to o neustáleném výkladu a o nepředvídatelnosti, což by nutně snížilo vnímání právní jistoty. Jak ostatně vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07, „ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad (…) východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti).“4
Neznamená to ovšem, že by soudy byly starším výkladem práva vázány, jako je tomu například v angloamerickém právním systému. Spolu s proměnami společnosti, poměrů a všeobecným míněním se postupně může měnit též judikatura. V odlišném stanovisku k výše uvedenému nálezu to přímo zdůrazňuje ústavní soudce František Duchoň, když uvádí, že „Změna judikatury obecných soudů je důsledkem přirozeného vývoje, kdy justice (…) průběžně a přirozeně (…) reaguje na postupnou změnu poměrů v zemi.“
3. Stabilita pravomocných rozhodnutí
Pokud soud či příslušný orgán vydá rozsudek či rozhodnutí atp., mělo by toto být závazné a užití opravných prostředků by mělo být omezeno jen na skutečně odůvodněné případy. Musejí být stanoveny také jasně vymezené lhůty, které jsou nezbytné k nabytí právní účinnosti daného rozhodnutí.
4. Oprávněná důvěra v právo
Jestliže jsou ve státě prostřednictvím fungujícího systému legislativy, exekutivy a jurisdikce zakotveny demokratické hodnoty jako je zákaz retroaktivity právní normy, zásada stability výkladu či předvídatelnosti práva, je přirozené, že občan takové země bude právu věřit a bude oprávněně očekávat ochranu svých zájmů tím, že jeho země se řídí právem, které je v ní zakotveno.
Důvěra občana v právo vlastně podmiňuje oprávněnost požadovat po něm, aby se takovým právem řídil, neboť spolu s dalšími demokratickými principy právnímu státu umožňuje legitimně po něm požadovat znalost zákona a jeho respektování. Současně však dává občanovi do rukou nárok legitimně očekávat ochranu svých práv. Občan, který důvěru v právo nemá, ať už z důvodu nejasných zákonů nebo neprůhledné justice, nebude ani motivován je respektovat, nebude se jím cítit vázán, což bude mít logicky za následek vzrůst rizika všeobecné anarchie a destabilizace řízení státního systému. (ŠÍN, Z.; 2003)
S potřebou předvídatelnosti práva spojuje otázku důvěry také Ústavní soud, když ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 705/06 uvádí např.: „Povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgánů veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy“.5
5. Promlčení a prekluze
Pojmy jako promlčení, tedy zánik povinnosti dlužníka plnit, nebo prekluze, čili zánik samotného práva domáhat se plnění, možná na první pohled nevzbuzují dojem, že by měly mít cokoli společného s principem právní jistoty, ve skutečnosti se však jedná o další z podpůrných faktorů stability práva: jde o jednu z podmínek jasné orientace v právních vztazích.
Promlčení a prekluze stanovují lhůty, jejichž marným uplynutím ztrácí věřitel nárok domáhat se u dlužníka plnění. Pravým účelem obou institutů však není zkrátit práva věřitele, nýbrž zamezit nejistotě ohledně (ne)existence právních vztahů. Po uplynutí velmi dlouhé doby (50 - 100 let) totiž mohou vznikat pochybnosti o tom, zda mezi danými subjekty nějaký právní vztah vůbec existoval, případně jaký byl jeho přesný obsah. Z toho Hurdík s Lavickým (2010) sice vyvozují, že je nutné stanovit nepřekročitelné hranice limitující možnost soudního prosazení subjektivních práv, zdůrazňují však, že je současně nutno přihlédnout k tomu, aby naopak neomezovaly oprávněnou osobu.
1 Jedná se například o nesoulad týkající se pojmu „nebytový prostor,“ který spolu se zákony č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, přestal platit k 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník (NOZ). Ten totiž hovoří o „prostoru sloužícím podnikání“ a zavádí tak nový pojem, který si ovšem již nenašel cestu do zvláštních předpisů, což lze ukázat na následujícím příkladu: v § 2247 odst. 2 NOZ stanoví, že „způsob rozúčtování cen a úhrady služeb stanoví jiný právní předpis.“ Tím je v současnosti zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Ona matoucí skutečnost je zřejmá již z názvu zákona, kde se opět hovoří o nebytovém prostoru, přestože NOZ tento pojem nezná.
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1169-07_1>
3 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 52 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
4 Nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-566-07_1>
5 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 705/06 ze dne 14. 2. 2008 (N 35/48 SbNU 435). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-705-06_1>
Pojem právní jistota není v našem právním řádu přímo zakotven, ale vyplývá z něho. Ústavní soud ve svých četných judikátech dovozuje jeho existenci z prvního odstavce prvního článku Ústavy ČR, ve kterém se píše, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“1 Právě v závazku býti právním státem spatřuje Ústavní soud pramen právní jistoty v českém právu, když na základě teoreticko-právních principů vysvětluje, že právní jistota je jedním z neoddělitelných znaků právního státu.2
Situace právní jistoty v České republice bývá často kritizována zejména z hlediska stability. Náš právní řád je mnohdy značně roztříštěný a některé zákony jsou novelizovány i několikrát ročně. Z toho důvodu si veřejnost, ale i mnozí experti stěžují na nestabilní právní prostředí a nemožnost se na právo skutečně spolehnout, což je přitom jeden ze tří základních znaků právní jistoty, tak jak ji charakterizoval Brożek (2012).
V posledních letech bylo u nás téma právní jistoty ještě živější zejména v souvislosti se zákonem č. 89/2012, Sb., který 1. 1. 2014 vstoupil v platnost jako Občanský zákoník. Svým pojetím a také svou jazykovou podobou v mnohém navazuje na Obecný občanský zákoník z roku 1812. Právní praktici i teoretici mu proto vyčítají zapříčinění právní diskontinuity a upozorňují, že ještě po dlouhou dobu bude mít za následek značné snížení právní jistoty. Nejen kvůli všeobecné neobeznámenosti veřejnosti s novými ustanoveními, ale také z důvodu chybějící judikatury. Ta v našem právním prostředí sice neznamená posuzování případů podle stejné logiky, jaká byla u obdobných užita kdykoli v minulosti, přesto však nabízí určité vodítko podpořené skutečností, že rozhodnutí soudů vyšších instancí mají pro soudy nižší doporučující charakter.
V prostředí České republiky se v souvislosti s novým občanským zákoníkem hovoří o snížení právní jistoty snad i v tom kontextu, že nová právní úprava navrhuje nové metodologické interpretační pokyny, což logicky vede k nejistotě a otázkám, jak nyní budou soudci při řešení sporů postupovat. Dosud se totiž, jak píše Tryzna (2012:192), v zásadě akceptovala základní východiska 200 let staré metodologie Obecného zákona občanského, který ovšem v tehdejším Československu přestal platit již před 65 lety. Tento občanský zákoník byl silně juspozitivistický a, především v § 6, 7, a 8, důsledně vyžadoval prosazování vůle zákonodárcovy, který měl jako jediný „moc vyložiti zákon způsobem obecně závazným.“3 Tím byl soudce zbaven možnosti v širším rozsahu užívat svého uvážení a byl veden k poslušnému následování paragrafů.
Tato situace v dnešní době samozřejmě neplatí. Nový občanský zákoník se starší podobou právní úpravy sice inspiruje, rozhodně však nelze říci, že bychom se vrátili o 2 století zpátky. Určité pozitivně zakotvené interpretační metodické direktivy však zvláště v § 2 zavádí, např. ve větě: „Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a s ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání.“4 Také nový občanský zákoník zmiňuje autoritu zákonodárce a zakazuje, aby se se zákonnému ustanovení přikládal jiný význam, než jaký plyne z jeho jasného úmyslu, již mu však nevyhrazuje moc vykládat zákon obecně závazným způsobem. Tuto pravomoc má v dnešní době také Ústavní soud prostřednictvím právní věty uvedené v odůvodnění jím vydaného rozhodnutí. V případě, že je zákon v rozporu s ústavou, může jej dokonce zrušit.
1 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 1 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 385/07 ze dne 12. 8. 2009 (N 182/54 SbNU 267). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-385-07_1>
3 Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
4 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ze dne 3. 2. 2012. § 2. Dostupné na internetu: <https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=89~2F2012&rpp=15#seznam>
Přestože Ústavní soud, jak bylo napsáno výše, má o zakotvení principu právní jistoty v českém právním řádu jasno, není tento stav zcela dostatečný, jak ostatně dokládá situace posledních let, kdy dochází k postupnému propadu hodnocení České republiky coby země vhodné k investicím a podnikání.
Jak dokládají průzkumy Německých zahraničních hospodářských komor (AHK) týkající se zemí střední a východní Evropy, je „faktor ‚právní jistota‘ pro investory nejdůležitějším faktorem pro rozhodování o místě investic,“ (VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B.; 2014) a jak se v souhrnném stanovisku komory uvádí, atraktivita České republiky se poslední roky neustále snižuje. Hlavní příčinu přitom autoři studie spatřují právě v mizející důvěře k právní jistotě v naší zemi. Dle jejich průzkumů totiž mezi 16 hodnocenými státy zaujala třetí místo od konce; níže skončily pouze Rumunsko a Albánie. (ibid.) Nabízí se však také jakýsi zatím nejasný, mlhavý pohled ze strany lidu a to, zdali je v této zemi ještě něco naše České s čím bychom mohli sami podnikat a zúročovat naše peníze v zisku z obratu a né z krátkodobého odprodeje. Otázkou, kterou nikdo také neřeší je poskytnutí prostoru pro podnikání zahraničních subjektu a negativní dopady v podobě trvalého poškození životního prostření, narušení rovnováhy domácího trhu mezi domácími mnohem menšími subjekty oproti velkým mezinárodním koncernům. Česko je malý stát, je otázkou kdo tady bude podnikat, kam půjdou zisky a kdo bude sanovat následky.
Tyto otázky a mnohé další volají potřebu po stanovení právních limitů, jejich role by vždy byla a jako i u zahraničních partnerů jest, nutnost ochraňovat zájmy obyvatel své země, umožnit jim zemi rozvíjet, hospodařit ve své zemi podle vlastních možnosti, chránit národní bohatství projevující se ve všech pracovních odvětvích napříč celou naší vlasti proti nenasytnosti zahraničních makro koncernů, které pod pláštíkem demokracie, globálního trhu a podobných sloganů drancují národní bohatství nejen v Česku. Naplňující své vlastní finanční zájmy, hájí se teoriemi o rozvoji trhu a volné hospodářské soutěži, teorie, která se doposavad v Česku neošoupala. Mezinárodní giganti s historií, referencemi a majetkem versus střední a malé podnikatelské subjekty třeba i obce kormidlujícími na evropském pracovním trhu, který je všechno jiné než postaven na rovných příležitostech, protože ty nestojí na rovných výchozích poměrech. To je překvapení se kterým jsme my Češi zdá se nepočítali a nebo naopak někteří počítali velmi dobře.
Kritiku právní jistoty v ČR zejména podnikatelskými subjekty si lze nejsnáze vysvětlit nestabilním daňovým prostředím. Předpisy související s touto oblastí se nezřídka mění i několikrát ročně bez přechozího upozornění a naopak předem avizované změny častokrát vůbec nenabydou účinnosti. Důkladně se tomuto tématu věnoval daňový poradce Petr Neškrábal (2012) ve svém článku pro časopis Euro, kde zdůrazňuje komplikace způsobované začínajícímu podnikateli, který si musí nastavovat základní rámec svého podnikání, aniž by se mohl spolehnout, že pravidla, podle kterých se rozhodoval, zůstanou opravdu platná.
Podnikatelské subjekty v čele s Česko-německou obchodní a průmyslovou komorou, potažmo Německými zahraničními hospodářskými komorami vůbec, přitom nejsou v kritizování právní (ne)jistoty v České republice osamoceny; nelichotivou známku jí uděluje též Transparency International ve své Studii národní integrity z roku 2011: „Domáhání se práva soudní cestou je v České republice běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Není zcela zřejmé, zda hlavní příčinou tohoto stavu je nedostatečná kapacita soudního aparátu, neefektivita procesů uvnitř soudního systému nebo děravá a rychle se měnící legislativa, kterou jsou soudy nuceny aplikovat. Jistý je pouze výsledek – nedůvěra občanů ve spravedlnost, kterou mají soudy nalézat a garantovat.“ (JANSA, P., BUREŠ, R. a kol.; 2011) Přestože v dalším textu autoři studie pozitivně hodnotí schopnost soudů nezávisle kontrolovat excesy moci výkonné i zákonodárné, neopomínají kritizovat fakt, že největší korupční kauzy se k soudu vlastně vůbec nedostanou. Státní zastupitelství pak dokonce přirovnávají k černé díře, která pohlcuje informace, ale sama žádné nevydává.1
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
ALEXY, R. 2012. Právní jistota a správnost. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BROŻEK, B. 2012. Právní jistota jako strukturální stabilita. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al, Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
ČAPEK, J. 1995. Spravedlnost a soudní rozhodování. In Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. ISSN 0324-7007, 1995, roč. 134, č. 6, s. 563 – 570
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o senioryVyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109
HURDÍK J., LAVICKÝ, P. 2010. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 197 s. ISBN 978-80-210-5063-1
JANSA, P., BUREŠ, R. a kol. 2011. Studie národní integrity. Praha: Transparency International – Česká republika, 2011. 248 s. ISBN 978-80-87123-17-1. Dostupné také z internetu:
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
KYSELA, J. 2012. Jaká jistota v měnícím se světě? In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94
Metodická pomůcka je dostupná na www: http://www.uur.cz/images/publikace/uur/2009/2009-05/30_IOP.pdf a je označena jako neaktuální. Schéma provázanosti jednotlivých nástrojů územního plánování, tj. zejm. ÚAP, ÚPD a politiky územního rozvoje.
NEŠKRÁBAL P. 2012. Nejistota místo zjednodušení. In Euro. ISSN 1212-3129, 2012, roč. 15, č. 27-28
PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9. s. 11
PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha:ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6. s. 20
Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
ŠÍN, Z. 2003. Tvorba práva – Pravidla, metodika, technika. 1. vyd. Praha: C. H, Beck, 2003. 190 s. ISBN 80-7179-832-0
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
TRYZNA, J. 2012. Garance právní jistoty z hlediska metodologie interpretace práva předvídané novým občanským zákoníkem. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B. 2014. Souhrnné stanovisko Česko-německé obchodní a průmyslové komory: Posilování právní jistoty v České republice [online]. 2014, updated March 2014 [cit. 4. 5. 2015]. Dostupné na internetu: <http://tschechien.ahk.de/fileadmin/ahk_tschechien/Mitglieder/Arbeitskreise/PP_Pravni_jistota_2014.pdf>
1 Tamtéž
Dnes je pojem spravedlnosti vymezován v kontextu různých společensko – politických zájmů a potřeb, kormidlo osudu se tedy otáčí různými směry. Odlišné je pojetí spravedlnosti coby problému etického, morálního, právního. Brněnský právník a vysokoškolský pedagog Miloš Večeřa (1997) v knize Spravedlnost v právu uvádí následující pohledy na dnešní rozdělení spravedlnosti:
- deskriptivní studie, které empirickými metodami usilují o zjištění, jakým způsobem je vnímána spravedlnost nebo podle jakých zásad spravedlnosti jednají sociální aktéři;
- explanační studie, které se snaží odhalit nezávislé proměnné, jimiž by vysvětlily zjištění získaná deskriptivními studiemi;
- normativní studie, které se snaží nalézt validní koncepce spravedlnosti na základě podstatných principů spravedlnosti;
- instrumentalistické studie, které chápou koncept spravedlnosti a spravedlivé způsoby chování především jako prostředek k dosažení jiných cílů, přičemž za podstatné považuje zvláště druhé dva.
Ani moderní vymezení spravedlnosti se nevyhne srovnání s prací Aristotelovou. Vždyť i britský právní teoretik H. L. A. Hart ve své práci The Concept of Law (1961) vyjadřuje princip spravedlnosti, coby snahy o udržování či obnovu rovnováhy či poměrného podílu, těmito slovy: „treat like cases alike and different cases differently,“ neboli „se stejnými případy nakládejte stejně, s rozdílnými rozdílně“, což není příliš vzdáleno Aristotelově myšlence, že základem spravedlnosti je rovnost a že nespravedlnost vzniká, když s rovným je zacházeno nerovně nebo když s nerovným je nakládáno rovně. (VEČEŘA, M.; 1997)
Právní jistota patří mezi nejdůležitější právní principy. Jedná se o logický důsledek a současně nezbytnou součást potřeby legitimity práva, a byť třeba samostatně užitý, je pojem „jistota“ v této práci chápán vždy právě z tohoto pohledu, nikoli z pohledu závazkového práva.
Vědomí nezbytnosti existence právní jistoty vedlo ostatně i ke vzniku prvních kodifikací práva, jako třeba Zákona dvanácti desek, jejichž účelem bylo dát všem na vědomí, jaké právo je platné, a legitimizovat tak vyžadování jeho dodržování. Každý má možnost se s právem seznámit, od každého se proto očekává, že právo zná a od každého může být vyžadováno, aby se jím řídil, což je myšlenka stručně vystihnutá ve známém pravidle „neznalost zákona neomlouvá.“ |
O tom, že potřeba právní jistoty není ojedinělým úkazem, ale táhne se jako červená nit celou historií lidstva, přičemž na povrch vyplouvá vždy, když z různých důvodů klesne vymahatelnost či legitimita práva, svědčí například českým právníkem Jiřím Čapkem (1995) citované dobrozdání Lyonského soudu k návrhu code civil. V něm se praví, že Francouzi jsou již „unaveni (…) množstvím zvyklostí a bizarně nesouvisejících obyčejů“. Z těchto slov je zjevná touha po zkrocení dosavadní právní svévole a ustanovení jasného řádu, který by byl závazný pro všechny shodně a nerozdílně. Není potom divu, že se 19. století neslo v duchu tak usilovného právního pozitivismu.
Právní jistotou rozumíme míru předvídatelnosti; míru, do jaké se subjekt práva může spolehnout, že ke konkrétnímu případu bude přistupováno pokaždé stejně, že soudce o téže věc rozhodne zítra tak, jako o ní rozhodl dnes. Právní jistota neznamená nutně spravedlnost, spíše se jedná o výraz spolehlivosti. Důležitá je v tomto ohledu záležitost právní kontinuity, která bývá narušována zejména při událostech majících povahu historického předělu. Jedná se například o konce období válečných konfliktů nebo o převraty mající za následek změny politických režimů (viz výše zmíněné události po konci 2. světové války, resp. zániku NDR), kdy se nově vzniknuvší jurisdikce musí vypořádat s právními událostmi předchozích let. V sousedním Německu tak v obou případech došlo k prohlášení právních forem minulých systémů za neplatné od samého počátku. (ALEXY, R.; 2012).
V obou případech zmíněných v předchozím odstavci se pochopitelně soudci opírali o slavnou Radbruchovu formuli. Z té vychází také polský filosof a právník Bartosz Brożek (2012), když popisuje tři aspekty právní jistoty:
- právo lze považovat za jisté, pokud je poznatelné – musí být vyjádřeno jasně a srozumitelně
- právo lze považovat za jisté, pokud je prakticky realizovatelné – nejen že nesmí vyžadovat nemožné, ale jeho aplikace musí též být předvídatelná
- právo lze považovat za jisté, pokud je stabilní – nesmí být měněno libovolným, resp. pro adresáty právních norem překvapivým způsobem
Z výše uvedených aspektů vyplývá v ryzí formě účel právní jistoty, totiž podpořit všeobecné přijetí právních norem určitou zárukou, že se tyto nebudou jakkoli měnit a přinesou stav, na nějž se společnost bude moci spolehnout jako na něco trvalého a neměnného.
Potřeba takové záruky je velmi dobře zřejmá zejména v dnešním světě, kdy hodnota morálky v mezilidské a především mezinárodní komunikaci značně ustupuje ekonomickým zájmům. Jedině pevný a funkční právní řád umožní, aby byl stát vnímán okolním světem jako spolehlivý partner, což je ve finanční oblasti mimořádně významné. Stát, v němž právní jistota neexistuje, dnes těžko může počítat se zahraničními investicemi či s pomocí okolních států, neboť nikdo se neodváží svěřit své peníze do rukou někomu, kdo mu nedokáže zaručit, že mu je bude moci zase vrátit, třeba proto, že právo, podle kterého si je dnes půjčil, už zítra platit nebude. |
Na druhou stranu ani jistota neexistuje sama o sobě, zákony slouží k tomu, aby ji posílily a naopak snižovaly jakoukoli nejistotu. (KYSELA, J.; 2012). Jistota tak vlastně zajišťuje, že zákony budou všem srozumitelné, platné, realizovatelné a že se jimi budou všichni řídit. Zákony naopak zajišťují existenci určitých norem, pro které platí výše uvedená charakteristika, čímž se jejich adresátům dostává jistoty a vědomí potřebného řádu.
Ve vztahu k právní jistotě je důležité zvážit také otázku legitimity, kterou by jistota měla podepírat a zvyšovat. Zatímco legálnost práva je dána prostou existencí zákonů, legitimita znamená oprávněnost tyto zákony uplatňovat ve společnosti a souvisí se schopností je prosadit jako nanejvýš potřebné ve všeobecném mínění většinové společnosti. Jak v závěru své kapitoly píše Kysela (2012): „Právní jistota je ostatně významným komponentem legitimace práva, protože do značné míry právě kvůli (nějaké) jistotě tu právo je.“
Brněnští právníci a vysokoškolští pedagogové Jan Hurdík a Petr Lavický (2010), autoři publikace Systém zásad soukromého práva, považují právní jistotu za jeden z vůbec nejdůležitějších principů právního státu a zdůrazňují, že je třeba mít jej na zřeteli nejen v každém okamžiku tvorby práva, ale také během jeho aplikace a interpretace. Z podobných zásad teorie práva vychází nezřídka též Ústavní soud, když dovozuje zakotvení právní jistoty v českém právním řádu.
Hurdík s Lavickým (2010) vycházejí podle svých slov při snaze o definici právní jistoty z Knappa a Boguszaka, kteří rozlišovali mezi právní jistotou v oblasti tvorby práva a právní jistotou v oblasti jeho aplikace. V oblasti tvorby práva uvádějí tyto základní projevy právní jistoty:
1. Stabilita práva
Jedno z všeobecně neznámějších právních pravidel praví, že „neznalost zákona neomlouvá.“ Tento prastarý princip je i v dnešní době stejně aktuální, jako byl v dobách starého Říma, neboť adresáty právních norem upozorňuje na skutečnost, že zákony znamenají nejen práva, ale především povinnosti. A klade na ně pochopitelný požadavek, aby se o právní normy aktivně zajímali. Autoři zmíněné publikace však upozorňují na to, že zdaleka ne každý adresát má příležitost či možnost se s nimi skutečně podrobně seznámit. Právo si k nim dle jejich závěrů hledá cestu mnoha jinými způsoby, pomocí nichž se v nich utváří určité právní vědomí, například jako v této „Rukověti“ si právo hledá cestu k zástupcům veřejné správy státu.
A právě z této skutečnosti autoři požadavek stability práva vyvozují. Nepožadují stabilní právní řád v prvé řadě proto, aby časté měnění norem nevyvolávalo zmatky ve státní správě, jurisdikci, aby příliš nezatěžovalo administrativu, nevysílalo špatný signál okolním státům, potenciálním partnerům či investorům. Hlavním důvodem dle jejich mínění jsou omezené možnosti většiny běžných adresátů práva do důsledku se s novými normami seznámit (HURDÍK J., LAVICKÝ, P.; 2010). Opodstatněnost této obavy lze ostatně snadno pozorovat v dnešní době, kdy po zavedení nového občanského zákoníku a především docela nového právnického jazyka, není ani pro mnohé odborníky právě snadné přijmout nové pojmosloví za vlastní. Ba dokonce se zdá, že ani mezi zákonodárci není jeho užívání zcela samozřejmé, když ve zvláštních předpisech užívají jiné termíny, než v občanském zákoníku.1 V oč složitější situaci se potom ocitá běžný občan, jenž obecné právnické pojmy zná nikoli z odborné literatury, ale pouze z běžného hovorového užívání. S trochou nadsázky se tak blížíme bájnému zmatení jazyků na stavbě Babylonské věže.
Není to však jediný význam požadavku stability práva. V dalším výkladu Hurdík s Lavickým (2010) upozorňují, že silný a stabilní právní řád brání účelovým a neodůvodněným změnám sebe sama. Ve stabilním prostředí nemůže zákonodárce snadno shodit ze stolu vše, co se mu nehodí. Musí zachovávat vše, co funguje a opustit může jen takovou normu, která se ukáže býti nadále nefunkční. Dále uvádějí pochopitelné negativní dopady radikálních změn, jako snížená předvídatelnost výsledků soudních řízení nebo nárůst jeho délky vlivem množstvím kasačních rozhodnutí a to po dobu nutnou k seznámení se s novými předpisy.
2. Jednotnost právního řádu
Právní řád by pro zachování jistoty a dalších principů neměl vykazovat velké rozdíly v pojmosloví; pokud zákonodárce užívá týchž pojmů ve více předpisech, měl by jim také pokaždé přisuzovat týž či alespoň obdobný obsah. Ústavní soud tento fakt demonstruje na příkladu prekluze: „ze širokého zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplývají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit.“2
3. Zákonnost tvorby práva
Právo musí být tvořeno na základě platných legislativních procesů, zákonným a ústavních způsobem a v souladu s veškerými pravidly, jimiž je zákonodárce vázán. Nedodržení tohoto projevu právní jistoty by nutně mělo dopad i na ostatní projevy.
4. Jasnost, přesnost a srozumitelnost právních norem, resp. jejich určitost
Také zde se projevuje pravidlo „neznalost zákona neomlouvá“ respektive jeho obrácený význam; adresátům právních norem musí být umožněno se s normami řádně seznámit. Nestačí proto text zákona pouze zveřejnit, nýbrž je nezbytné, aby byl také jasný, přesný a srozumitelný a umožňoval tak dostatečnou míru předvídatelnosti.
Požadavek určitosti pak vyplývá z faktu, že přestože právní normy musejí být ze své podstaty obecné, aby obsáhly co možná nejpestřejší okruh situací, jež pod ně mají spadat, musejí být dostatečně určité, aby praxe neznemožnila jejich uplatnění.
5. Přístupnost právních předpisů
Jak bylo naznačeno výše, předpokladem legitimity požadavku znalosti zákona je možnost se s ním seznámit. Nad tímto požadavkem by snad dnes již nikdo nepochyboval, jeho všeobecné respektování lze ostatně doložit již v Ústavě ČR, kde se v čl. 52 odst. 1 píše, že „K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen.“3
Jiný problém nastává v souvislosti s urychlováním novelizace zákonů prostřednictvím tzv. přílepků, kdy se společně se zákonem schválí i ustanovení, která s jím upravovanou oblastí nikterak nesouvisejí a v případě samostatného projednávání by nejspíš vůbec přijata nebyla. Není divu, že jej Ústavní soud v roce 2007 ve svém nálezu Pl. ÚS 77/06 prohlásil za neústavní, přičemž palčivost problému popsal těmito slovy:
„Požadavek předvídatelnosti zákona jako součást principu právního státu přestává být naplňován v okamžiku, kdy novelizace zákona je součástí jiného zákona ve formálním smyslu, jehož obsah s novelizovaným zákonem nijak nesouvisí. Orientace adresáta právní normy v právním řádu se bez použití přístrojů informačních technologií stává zcela nemožnou. (…) Přitom je zřejmé, že bez možnosti používání těchto systémů se dnes již v právním řádu České republiky nelze vyznat, a tak se problematizuje uplatnění obecné zásady právní, podle které neznalost zákona neomlouvá. Právo se tak stává pro své adresáty zcela nepředvídatelné.“ |
6. Zákaz retroaktivity
Přestože osoba zná zákon a koná v souladu s ním, může v právním státu nastat situace, kdy například po novele zákona nebude její konání napříště považováno za legální. Nemělo by se však stát, že by jí hrozil postih zpětně za konání, které bylo secundum legem, případně praeter legem. Hurdík s Lavickým (2010) téma uzavírají konstatováním, že „jestliže teprve poté, kdy někdo jednal, je přijat právní předpis upravující následky či náležitosti tohoto jednání, je takový přístup v hrubém rozporu s předvídatelností právního řádu.“ Podobný závěr lze vyvodit i z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.“
V situaci, kdy jednání osoby je (trestně) upraveno až poté, co proběhlo, je nasnadě, že bude užito úpravy dřívější, tj. žádné. Přesto je však vhodné upozornit na skutečnost, že takto vyhraněně zobrazený případ není jedinou variantou otázky retroaktivity právního předpisu. Uvedený článek Listiny totiž pokračuje ještě druhou větou, která říká, že „pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ Z té vyplývá další rozměr otázky zpětné účinnosti právního předpisu, a sice že pokud konání osoby bylo contra legem již v době, kdy nastalo, ale nová právní úprava stanovuje nižší postihy, užije se přednostně.
Výše uvedené případy označuje Knapp (1994) za retroaktivitu pravou. Ve své práci popisuje ovšem také retroaktivitu nepravou, vztahující se k právním vztahům, které vznikly v době dřívější, avšak trvají nadále. Zde připouští, aby následky takových vztahů byly posouzeny podle nového zákona, ovšem pouze pokud nastaly poté, co tento nabyl účinnosti. K následkům, k nimž došlo v době dřívější, takto přistupovat nelze.
V oblasti aplikace práva pak Hurdík s Lavickým (2010) uvádějí následující základní projevy principu právní jistoty, v nichž se v praktických důsledcích promítají výše zmíněné projevy právní jistoty v tvorbě práva:
1. Stabilita výkladu práva
Samotná stabilita právní úpravy, o níž bylo pojednáváno výše, nezaručuje ještě právní jistotu, pokud není doprovázena stabilním výkladem. Teprve dlouhodobá správní praxe a judikatura zajistí, že budou občané skutečně cítit důvěru v právo, což lze označit za jeden z důkazů existence právní jistoty.
2. Předvídatelnost soudních rozhodnutí
Jak mnohokrát judikoval Ústavní soud, je předvídatelnost soudních rozhodnutí jedním ze základních kamenů demokratického právního státu, státu právní jistoty. S tímto tématem úzce souvisí také předchozí požadavek stabilního výkladu – pokud by se osoba rozhodla domoci svých práv soudní cestou poté, co soud vyhověl žalobě jiné osoby v obdobném případě, a její případ by byl posouzen odlišně, vypovídalo by to o neustáleném výkladu a o nepředvídatelnosti, což by nutně snížilo vnímání právní jistoty. Jak ostatně vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07, „ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad (…) východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti).“4
Neznamená to ovšem, že by soudy byly starším výkladem práva vázány, jako je tomu například v angloamerickém právním systému. Spolu s proměnami společnosti, poměrů a všeobecným míněním se postupně může měnit též judikatura. V odlišném stanovisku k výše uvedenému nálezu to přímo zdůrazňuje ústavní soudce František Duchoň, když uvádí, že „Změna judikatury obecných soudů je důsledkem přirozeného vývoje, kdy justice (…) průběžně a přirozeně (…) reaguje na postupnou změnu poměrů v zemi.“
3. Stabilita pravomocných rozhodnutí
Pokud soud či příslušný orgán vydá rozsudek či rozhodnutí atp., mělo by toto být závazné a užití opravných prostředků by mělo být omezeno jen na skutečně odůvodněné případy. Musejí být stanoveny také jasně vymezené lhůty, které jsou nezbytné k nabytí právní účinnosti daného rozhodnutí.
4. Oprávněná důvěra v právo
Jestliže jsou ve státě prostřednictvím fungujícího systému legislativy, exekutivy a jurisdikce zakotveny demokratické hodnoty jako je zákaz retroaktivity právní normy, zásada stability výkladu či předvídatelnosti práva, je přirozené, že občan takové země bude právu věřit a bude oprávněně očekávat ochranu svých zájmů tím, že jeho země se řídí právem, které je v ní zakotveno.
Důvěra občana v právo vlastně podmiňuje oprávněnost požadovat po něm, aby se takovým právem řídil, neboť spolu s dalšími demokratickými principy právnímu státu umožňuje legitimně po něm požadovat znalost zákona a jeho respektování. Současně však dává občanovi do rukou nárok legitimně očekávat ochranu svých práv. Občan, který důvěru v právo nemá, ať už z důvodu nejasných zákonů nebo neprůhledné justice, nebude ani motivován je respektovat, nebude se jím cítit vázán, což bude mít logicky za následek vzrůst rizika všeobecné anarchie a destabilizace řízení státního systému. (ŠÍN, Z.; 2003)
S potřebou předvídatelnosti práva spojuje otázku důvěry také Ústavní soud, když ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 705/06 uvádí např.: „Povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgánů veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy“.5
5. Promlčení a prekluze
Pojmy jako promlčení, tedy zánik povinnosti dlužníka plnit, nebo prekluze, čili zánik samotného práva domáhat se plnění, možná na první pohled nevzbuzují dojem, že by měly mít cokoli společného s principem právní jistoty, ve skutečnosti se však jedná o další z podpůrných faktorů stability práva: jde o jednu z podmínek jasné orientace v právních vztazích.
Promlčení a prekluze stanovují lhůty, jejichž marným uplynutím ztrácí věřitel nárok domáhat se u dlužníka plnění. Pravým účelem obou institutů však není zkrátit práva věřitele, nýbrž zamezit nejistotě ohledně (ne)existence právních vztahů. Po uplynutí velmi dlouhé doby (50 - 100 let) totiž mohou vznikat pochybnosti o tom, zda mezi danými subjekty nějaký právní vztah vůbec existoval, případně jaký byl jeho přesný obsah. Z toho Hurdík s Lavickým (2010) sice vyvozují, že je nutné stanovit nepřekročitelné hranice limitující možnost soudního prosazení subjektivních práv, zdůrazňují však, že je současně nutno přihlédnout k tomu, aby naopak neomezovaly oprávněnou osobu.
1 Jedná se například o nesoulad týkající se pojmu „nebytový prostor,“ který spolu se zákony č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, přestal platit k 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník (NOZ). Ten totiž hovoří o „prostoru sloužícím podnikání“ a zavádí tak nový pojem, který si ovšem již nenašel cestu do zvláštních předpisů, což lze ukázat na následujícím příkladu: v § 2247 odst. 2 NOZ stanoví, že „způsob rozúčtování cen a úhrady služeb stanoví jiný právní předpis.“ Tím je v současnosti zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Ona matoucí skutečnost je zřejmá již z názvu zákona, kde se opět hovoří o nebytovém prostoru, přestože NOZ tento pojem nezná.
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1169-07_1>
3 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 52 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
4 Nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-566-07_1>
5 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 705/06 ze dne 14. 2. 2008 (N 35/48 SbNU 435). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-705-06_1>
Pojem právní jistota není v našem právním řádu přímo zakotven, ale vyplývá z něho. Ústavní soud ve svých četných judikátech dovozuje jeho existenci z prvního odstavce prvního článku Ústavy ČR, ve kterém se píše, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“1 Právě v závazku býti právním státem spatřuje Ústavní soud pramen právní jistoty v českém právu, když na základě teoreticko-právních principů vysvětluje, že právní jistota je jedním z neoddělitelných znaků právního státu.2
Situace právní jistoty v České republice bývá často kritizována zejména z hlediska stability. Náš právní řád je mnohdy značně roztříštěný a některé zákony jsou novelizovány i několikrát ročně. Z toho důvodu si veřejnost, ale i mnozí experti stěžují na nestabilní právní prostředí a nemožnost se na právo skutečně spolehnout, což je přitom jeden ze tří základních znaků právní jistoty, tak jak ji charakterizoval Brożek (2012).
V posledních letech bylo u nás téma právní jistoty ještě živější zejména v souvislosti se zákonem č. 89/2012, Sb., který 1. 1. 2014 vstoupil v platnost jako Občanský zákoník. Svým pojetím a také svou jazykovou podobou v mnohém navazuje na Obecný občanský zákoník z roku 1812. Právní praktici i teoretici mu proto vyčítají zapříčinění právní diskontinuity a upozorňují, že ještě po dlouhou dobu bude mít za následek značné snížení právní jistoty. Nejen kvůli všeobecné neobeznámenosti veřejnosti s novými ustanoveními, ale také z důvodu chybějící judikatury. Ta v našem právním prostředí sice neznamená posuzování případů podle stejné logiky, jaká byla u obdobných užita kdykoli v minulosti, přesto však nabízí určité vodítko podpořené skutečností, že rozhodnutí soudů vyšších instancí mají pro soudy nižší doporučující charakter.
V prostředí České republiky se v souvislosti s novým občanským zákoníkem hovoří o snížení právní jistoty snad i v tom kontextu, že nová právní úprava navrhuje nové metodologické interpretační pokyny, což logicky vede k nejistotě a otázkám, jak nyní budou soudci při řešení sporů postupovat. Dosud se totiž, jak píše Tryzna (2012:192), v zásadě akceptovala základní východiska 200 let staré metodologie Obecného zákona občanského, který ovšem v tehdejším Československu přestal platit již před 65 lety. Tento občanský zákoník byl silně juspozitivistický a, především v § 6, 7, a 8, důsledně vyžadoval prosazování vůle zákonodárcovy, který měl jako jediný „moc vyložiti zákon způsobem obecně závazným.“3 Tím byl soudce zbaven možnosti v širším rozsahu užívat svého uvážení a byl veden k poslušnému následování paragrafů.
Tato situace v dnešní době samozřejmě neplatí. Nový občanský zákoník se starší podobou právní úpravy sice inspiruje, rozhodně však nelze říci, že bychom se vrátili o 2 století zpátky. Určité pozitivně zakotvené interpretační metodické direktivy však zvláště v § 2 zavádí, např. ve větě: „Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a s ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání.“4 Také nový občanský zákoník zmiňuje autoritu zákonodárce a zakazuje, aby se se zákonnému ustanovení přikládal jiný význam, než jaký plyne z jeho jasného úmyslu, již mu však nevyhrazuje moc vykládat zákon obecně závazným způsobem. Tuto pravomoc má v dnešní době také Ústavní soud prostřednictvím právní věty uvedené v odůvodnění jím vydaného rozhodnutí. V případě, že je zákon v rozporu s ústavou, může jej dokonce zrušit.
1 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 1 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 385/07 ze dne 12. 8. 2009 (N 182/54 SbNU 267). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-385-07_1>
3 Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
4 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ze dne 3. 2. 2012. § 2. Dostupné na internetu: <https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=89~2F2012&rpp=15#seznam>
Přestože Ústavní soud, jak bylo napsáno výše, má o zakotvení principu právní jistoty v českém právním řádu jasno, není tento stav zcela dostatečný, jak ostatně dokládá situace posledních let, kdy dochází k postupnému propadu hodnocení České republiky coby země vhodné k investicím a podnikání.
Jak dokládají průzkumy Německých zahraničních hospodářských komor (AHK) týkající se zemí střední a východní Evropy, je „faktor ‚právní jistota‘ pro investory nejdůležitějším faktorem pro rozhodování o místě investic,“ (VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B.; 2014) a jak se v souhrnném stanovisku komory uvádí, atraktivita České republiky se poslední roky neustále snižuje. Hlavní příčinu přitom autoři studie spatřují právě v mizející důvěře k právní jistotě v naší zemi. Dle jejich průzkumů totiž mezi 16 hodnocenými státy zaujala třetí místo od konce; níže skončily pouze Rumunsko a Albánie. (ibid.) Nabízí se však také jakýsi zatím nejasný, mlhavý pohled ze strany lidu a to, zdali je v této zemi ještě něco naše České s čím bychom mohli sami podnikat a zúročovat naše peníze v zisku z obratu a né z krátkodobého odprodeje. Otázkou, kterou nikdo také neřeší je poskytnutí prostoru pro podnikání zahraničních subjektu a negativní dopady v podobě trvalého poškození životního prostření, narušení rovnováhy domácího trhu mezi domácími mnohem menšími subjekty oproti velkým mezinárodním koncernům. Česko je malý stát, je otázkou kdo tady bude podnikat, kam půjdou zisky a kdo bude sanovat následky.
Tyto otázky a mnohé další volají potřebu po stanovení právních limitů, jejich role by vždy byla a jako i u zahraničních partnerů jest, nutnost ochraňovat zájmy obyvatel své země, umožnit jim zemi rozvíjet, hospodařit ve své zemi podle vlastních možnosti, chránit národní bohatství projevující se ve všech pracovních odvětvích napříč celou naší vlasti proti nenasytnosti zahraničních makro koncernů, které pod pláštíkem demokracie, globálního trhu a podobných sloganů drancují národní bohatství nejen v Česku. Naplňující své vlastní finanční zájmy, hájí se teoriemi o rozvoji trhu a volné hospodářské soutěži, teorie, která se doposavad v Česku neošoupala. Mezinárodní giganti s historií, referencemi a majetkem versus střední a malé podnikatelské subjekty třeba i obce kormidlujícími na evropském pracovním trhu, který je všechno jiné než postaven na rovných příležitostech, protože ty nestojí na rovných výchozích poměrech. To je překvapení se kterým jsme my Češi zdá se nepočítali a nebo naopak někteří počítali velmi dobře.
Kritiku právní jistoty v ČR zejména podnikatelskými subjekty si lze nejsnáze vysvětlit nestabilním daňovým prostředím. Předpisy související s touto oblastí se nezřídka mění i několikrát ročně bez přechozího upozornění a naopak předem avizované změny častokrát vůbec nenabydou účinnosti. Důkladně se tomuto tématu věnoval daňový poradce Petr Neškrábal (2012) ve svém článku pro časopis Euro, kde zdůrazňuje komplikace způsobované začínajícímu podnikateli, který si musí nastavovat základní rámec svého podnikání, aniž by se mohl spolehnout, že pravidla, podle kterých se rozhodoval, zůstanou opravdu platná.
Podnikatelské subjekty v čele s Česko-německou obchodní a průmyslovou komorou, potažmo Německými zahraničními hospodářskými komorami vůbec, přitom nejsou v kritizování právní (ne)jistoty v České republice osamoceny; nelichotivou známku jí uděluje též Transparency International ve své Studii národní integrity z roku 2011: „Domáhání se práva soudní cestou je v České republice běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Není zcela zřejmé, zda hlavní příčinou tohoto stavu je nedostatečná kapacita soudního aparátu, neefektivita procesů uvnitř soudního systému nebo děravá a rychle se měnící legislativa, kterou jsou soudy nuceny aplikovat. Jistý je pouze výsledek – nedůvěra občanů ve spravedlnost, kterou mají soudy nalézat a garantovat.“ (JANSA, P., BUREŠ, R. a kol.; 2011) Přestože v dalším textu autoři studie pozitivně hodnotí schopnost soudů nezávisle kontrolovat excesy moci výkonné i zákonodárné, neopomínají kritizovat fakt, že největší korupční kauzy se k soudu vlastně vůbec nedostanou. Státní zastupitelství pak dokonce přirovnávají k černé díře, která pohlcuje informace, ale sama žádné nevydává.1
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
ALEXY, R. 2012. Právní jistota a správnost. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BROŻEK, B. 2012. Právní jistota jako strukturální stabilita. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al, Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
ČAPEK, J. 1995. Spravedlnost a soudní rozhodování. In Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. ISSN 0324-7007, 1995, roč. 134, č. 6, s. 563 – 570
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o senioryVyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109
HURDÍK J., LAVICKÝ, P. 2010. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 197 s. ISBN 978-80-210-5063-1
JANSA, P., BUREŠ, R. a kol. 2011. Studie národní integrity. Praha: Transparency International – Česká republika, 2011. 248 s. ISBN 978-80-87123-17-1. Dostupné také z internetu:
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
KYSELA, J. 2012. Jaká jistota v měnícím se světě? In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94
Metodická pomůcka je dostupná na www: http://www.uur.cz/images/publikace/uur/2009/2009-05/30_IOP.pdf a je označena jako neaktuální. Schéma provázanosti jednotlivých nástrojů územního plánování, tj. zejm. ÚAP, ÚPD a politiky územního rozvoje.
NEŠKRÁBAL P. 2012. Nejistota místo zjednodušení. In Euro. ISSN 1212-3129, 2012, roč. 15, č. 27-28
PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9. s. 11
PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha:ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6. s. 20
Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
ŠÍN, Z. 2003. Tvorba práva – Pravidla, metodika, technika. 1. vyd. Praha: C. H, Beck, 2003. 190 s. ISBN 80-7179-832-0
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
TRYZNA, J. 2012. Garance právní jistoty z hlediska metodologie interpretace práva předvídané novým občanským zákoníkem. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B. 2014. Souhrnné stanovisko Česko-německé obchodní a průmyslové komory: Posilování právní jistoty v České republice [online]. 2014, updated March 2014 [cit. 4. 5. 2015]. Dostupné na internetu: <http://tschechien.ahk.de/fileadmin/ahk_tschechien/Mitglieder/Arbeitskreise/PP_Pravni_jistota_2014.pdf>
1 Tamtéž
Dnes je pojem spravedlnosti vymezován v kontextu různých společensko – politických zájmů a potřeb, kormidlo osudu se tedy otáčí různými směry. Odlišné je pojetí spravedlnosti coby problému etického, morálního, právního. Brněnský právník a vysokoškolský pedagog Miloš Večeřa (1997) v knize Spravedlnost v právu uvádí následující pohledy na dnešní rozdělení spravedlnosti:
- deskriptivní studie, které empirickými metodami usilují o zjištění, jakým způsobem je vnímána spravedlnost nebo podle jakých zásad spravedlnosti jednají sociální aktéři;
- explanační studie, které se snaží odhalit nezávislé proměnné, jimiž by vysvětlily zjištění získaná deskriptivními studiemi;
- normativní studie, které se snaží nalézt validní koncepce spravedlnosti na základě podstatných principů spravedlnosti;
- instrumentalistické studie, které chápou koncept spravedlnosti a spravedlivé způsoby chování především jako prostředek k dosažení jiných cílů, přičemž za podstatné považuje zvláště druhé dva.
Ani moderní vymezení spravedlnosti se nevyhne srovnání s prací Aristotelovou. Vždyť i britský právní teoretik H. L. A. Hart ve své práci The Concept of Law (1961) vyjadřuje princip spravedlnosti, coby snahy o udržování či obnovu rovnováhy či poměrného podílu, těmito slovy: „treat like cases alike and different cases differently,“ neboli „se stejnými případy nakládejte stejně, s rozdílnými rozdílně“, což není příliš vzdáleno Aristotelově myšlence, že základem spravedlnosti je rovnost a že nespravedlnost vzniká, když s rovným je zacházeno nerovně nebo když s nerovným je nakládáno rovně. (VEČEŘA, M.; 1997)
Právní jistota patří mezi nejdůležitější právní principy. Jedná se o logický důsledek a současně nezbytnou součást potřeby legitimity práva, a byť třeba samostatně užitý, je pojem „jistota“ v této práci chápán vždy právě z tohoto pohledu, nikoli z pohledu závazkového práva.
Vědomí nezbytnosti existence právní jistoty vedlo ostatně i ke vzniku prvních kodifikací práva, jako třeba Zákona dvanácti desek, jejichž účelem bylo dát všem na vědomí, jaké právo je platné, a legitimizovat tak vyžadování jeho dodržování. Každý má možnost se s právem seznámit, od každého se proto očekává, že právo zná a od každého může být vyžadováno, aby se jím řídil, což je myšlenka stručně vystihnutá ve známém pravidle „neznalost zákona neomlouvá.“ |
O tom, že potřeba právní jistoty není ojedinělým úkazem, ale táhne se jako červená nit celou historií lidstva, přičemž na povrch vyplouvá vždy, když z různých důvodů klesne vymahatelnost či legitimita práva, svědčí například českým právníkem Jiřím Čapkem (1995) citované dobrozdání Lyonského soudu k návrhu code civil. V něm se praví, že Francouzi jsou již „unaveni (…) množstvím zvyklostí a bizarně nesouvisejících obyčejů“. Z těchto slov je zjevná touha po zkrocení dosavadní právní svévole a ustanovení jasného řádu, který by byl závazný pro všechny shodně a nerozdílně. Není potom divu, že se 19. století neslo v duchu tak usilovného právního pozitivismu.
Právní jistotou rozumíme míru předvídatelnosti; míru, do jaké se subjekt práva může spolehnout, že ke konkrétnímu případu bude přistupováno pokaždé stejně, že soudce o téže věc rozhodne zítra tak, jako o ní rozhodl dnes. Právní jistota neznamená nutně spravedlnost, spíše se jedná o výraz spolehlivosti. Důležitá je v tomto ohledu záležitost právní kontinuity, která bývá narušována zejména při událostech majících povahu historického předělu. Jedná se například o konce období válečných konfliktů nebo o převraty mající za následek změny politických režimů (viz výše zmíněné události po konci 2. světové války, resp. zániku NDR), kdy se nově vzniknuvší jurisdikce musí vypořádat s právními událostmi předchozích let. V sousedním Německu tak v obou případech došlo k prohlášení právních forem minulých systémů za neplatné od samého počátku. (ALEXY, R.; 2012).
V obou případech zmíněných v předchozím odstavci se pochopitelně soudci opírali o slavnou Radbruchovu formuli. Z té vychází také polský filosof a právník Bartosz Brożek (2012), když popisuje tři aspekty právní jistoty:
- právo lze považovat za jisté, pokud je poznatelné – musí být vyjádřeno jasně a srozumitelně
- právo lze považovat za jisté, pokud je prakticky realizovatelné – nejen že nesmí vyžadovat nemožné, ale jeho aplikace musí též být předvídatelná
- právo lze považovat za jisté, pokud je stabilní – nesmí být měněno libovolným, resp. pro adresáty právních norem překvapivým způsobem
Z výše uvedených aspektů vyplývá v ryzí formě účel právní jistoty, totiž podpořit všeobecné přijetí právních norem určitou zárukou, že se tyto nebudou jakkoli měnit a přinesou stav, na nějž se společnost bude moci spolehnout jako na něco trvalého a neměnného.
Potřeba takové záruky je velmi dobře zřejmá zejména v dnešním světě, kdy hodnota morálky v mezilidské a především mezinárodní komunikaci značně ustupuje ekonomickým zájmům. Jedině pevný a funkční právní řád umožní, aby byl stát vnímán okolním světem jako spolehlivý partner, což je ve finanční oblasti mimořádně významné. Stát, v němž právní jistota neexistuje, dnes těžko může počítat se zahraničními investicemi či s pomocí okolních států, neboť nikdo se neodváží svěřit své peníze do rukou někomu, kdo mu nedokáže zaručit, že mu je bude moci zase vrátit, třeba proto, že právo, podle kterého si je dnes půjčil, už zítra platit nebude. |
Na druhou stranu ani jistota neexistuje sama o sobě, zákony slouží k tomu, aby ji posílily a naopak snižovaly jakoukoli nejistotu. (KYSELA, J.; 2012). Jistota tak vlastně zajišťuje, že zákony budou všem srozumitelné, platné, realizovatelné a že se jimi budou všichni řídit. Zákony naopak zajišťují existenci určitých norem, pro které platí výše uvedená charakteristika, čímž se jejich adresátům dostává jistoty a vědomí potřebného řádu.
Ve vztahu k právní jistotě je důležité zvážit také otázku legitimity, kterou by jistota měla podepírat a zvyšovat. Zatímco legálnost práva je dána prostou existencí zákonů, legitimita znamená oprávněnost tyto zákony uplatňovat ve společnosti a souvisí se schopností je prosadit jako nanejvýš potřebné ve všeobecném mínění většinové společnosti. Jak v závěru své kapitoly píše Kysela (2012): „Právní jistota je ostatně významným komponentem legitimace práva, protože do značné míry právě kvůli (nějaké) jistotě tu právo je.“
Brněnští právníci a vysokoškolští pedagogové Jan Hurdík a Petr Lavický (2010), autoři publikace Systém zásad soukromého práva, považují právní jistotu za jeden z vůbec nejdůležitějších principů právního státu a zdůrazňují, že je třeba mít jej na zřeteli nejen v každém okamžiku tvorby práva, ale také během jeho aplikace a interpretace. Z podobných zásad teorie práva vychází nezřídka též Ústavní soud, když dovozuje zakotvení právní jistoty v českém právním řádu.
Hurdík s Lavickým (2010) vycházejí podle svých slov při snaze o definici právní jistoty z Knappa a Boguszaka, kteří rozlišovali mezi právní jistotou v oblasti tvorby práva a právní jistotou v oblasti jeho aplikace. V oblasti tvorby práva uvádějí tyto základní projevy právní jistoty:
1. Stabilita práva
Jedno z všeobecně neznámějších právních pravidel praví, že „neznalost zákona neomlouvá.“ Tento prastarý princip je i v dnešní době stejně aktuální, jako byl v dobách starého Říma, neboť adresáty právních norem upozorňuje na skutečnost, že zákony znamenají nejen práva, ale především povinnosti. A klade na ně pochopitelný požadavek, aby se o právní normy aktivně zajímali. Autoři zmíněné publikace však upozorňují na to, že zdaleka ne každý adresát má příležitost či možnost se s nimi skutečně podrobně seznámit. Právo si k nim dle jejich závěrů hledá cestu mnoha jinými způsoby, pomocí nichž se v nich utváří určité právní vědomí, například jako v této „Rukověti“ si právo hledá cestu k zástupcům veřejné správy státu.
A právě z této skutečnosti autoři požadavek stability práva vyvozují. Nepožadují stabilní právní řád v prvé řadě proto, aby časté měnění norem nevyvolávalo zmatky ve státní správě, jurisdikci, aby příliš nezatěžovalo administrativu, nevysílalo špatný signál okolním státům, potenciálním partnerům či investorům. Hlavním důvodem dle jejich mínění jsou omezené možnosti většiny běžných adresátů práva do důsledku se s novými normami seznámit (HURDÍK J., LAVICKÝ, P.; 2010). Opodstatněnost této obavy lze ostatně snadno pozorovat v dnešní době, kdy po zavedení nového občanského zákoníku a především docela nového právnického jazyka, není ani pro mnohé odborníky právě snadné přijmout nové pojmosloví za vlastní. Ba dokonce se zdá, že ani mezi zákonodárci není jeho užívání zcela samozřejmé, když ve zvláštních předpisech užívají jiné termíny, než v občanském zákoníku.1 V oč složitější situaci se potom ocitá běžný občan, jenž obecné právnické pojmy zná nikoli z odborné literatury, ale pouze z běžného hovorového užívání. S trochou nadsázky se tak blížíme bájnému zmatení jazyků na stavbě Babylonské věže.
Není to však jediný význam požadavku stability práva. V dalším výkladu Hurdík s Lavickým (2010) upozorňují, že silný a stabilní právní řád brání účelovým a neodůvodněným změnám sebe sama. Ve stabilním prostředí nemůže zákonodárce snadno shodit ze stolu vše, co se mu nehodí. Musí zachovávat vše, co funguje a opustit může jen takovou normu, která se ukáže býti nadále nefunkční. Dále uvádějí pochopitelné negativní dopady radikálních změn, jako snížená předvídatelnost výsledků soudních řízení nebo nárůst jeho délky vlivem množstvím kasačních rozhodnutí a to po dobu nutnou k seznámení se s novými předpisy.
2. Jednotnost právního řádu
Právní řád by pro zachování jistoty a dalších principů neměl vykazovat velké rozdíly v pojmosloví; pokud zákonodárce užívá týchž pojmů ve více předpisech, měl by jim také pokaždé přisuzovat týž či alespoň obdobný obsah. Ústavní soud tento fakt demonstruje na příkladu prekluze: „ze širokého zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplývají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit.“2
3. Zákonnost tvorby práva
Právo musí být tvořeno na základě platných legislativních procesů, zákonným a ústavních způsobem a v souladu s veškerými pravidly, jimiž je zákonodárce vázán. Nedodržení tohoto projevu právní jistoty by nutně mělo dopad i na ostatní projevy.
4. Jasnost, přesnost a srozumitelnost právních norem, resp. jejich určitost
Také zde se projevuje pravidlo „neznalost zákona neomlouvá“ respektive jeho obrácený význam; adresátům právních norem musí být umožněno se s normami řádně seznámit. Nestačí proto text zákona pouze zveřejnit, nýbrž je nezbytné, aby byl také jasný, přesný a srozumitelný a umožňoval tak dostatečnou míru předvídatelnosti.
Požadavek určitosti pak vyplývá z faktu, že přestože právní normy musejí být ze své podstaty obecné, aby obsáhly co možná nejpestřejší okruh situací, jež pod ně mají spadat, musejí být dostatečně určité, aby praxe neznemožnila jejich uplatnění.
5. Přístupnost právních předpisů
Jak bylo naznačeno výše, předpokladem legitimity požadavku znalosti zákona je možnost se s ním seznámit. Nad tímto požadavkem by snad dnes již nikdo nepochyboval, jeho všeobecné respektování lze ostatně doložit již v Ústavě ČR, kde se v čl. 52 odst. 1 píše, že „K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen.“3
Jiný problém nastává v souvislosti s urychlováním novelizace zákonů prostřednictvím tzv. přílepků, kdy se společně se zákonem schválí i ustanovení, která s jím upravovanou oblastí nikterak nesouvisejí a v případě samostatného projednávání by nejspíš vůbec přijata nebyla. Není divu, že jej Ústavní soud v roce 2007 ve svém nálezu Pl. ÚS 77/06 prohlásil za neústavní, přičemž palčivost problému popsal těmito slovy:
„Požadavek předvídatelnosti zákona jako součást principu právního státu přestává být naplňován v okamžiku, kdy novelizace zákona je součástí jiného zákona ve formálním smyslu, jehož obsah s novelizovaným zákonem nijak nesouvisí. Orientace adresáta právní normy v právním řádu se bez použití přístrojů informačních technologií stává zcela nemožnou. (…) Přitom je zřejmé, že bez možnosti používání těchto systémů se dnes již v právním řádu České republiky nelze vyznat, a tak se problematizuje uplatnění obecné zásady právní, podle které neznalost zákona neomlouvá. Právo se tak stává pro své adresáty zcela nepředvídatelné.“ |
6. Zákaz retroaktivity
Přestože osoba zná zákon a koná v souladu s ním, může v právním státu nastat situace, kdy například po novele zákona nebude její konání napříště považováno za legální. Nemělo by se však stát, že by jí hrozil postih zpětně za konání, které bylo secundum legem, případně praeter legem. Hurdík s Lavickým (2010) téma uzavírají konstatováním, že „jestliže teprve poté, kdy někdo jednal, je přijat právní předpis upravující následky či náležitosti tohoto jednání, je takový přístup v hrubém rozporu s předvídatelností právního řádu.“ Podobný závěr lze vyvodit i z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.“
V situaci, kdy jednání osoby je (trestně) upraveno až poté, co proběhlo, je nasnadě, že bude užito úpravy dřívější, tj. žádné. Přesto je však vhodné upozornit na skutečnost, že takto vyhraněně zobrazený případ není jedinou variantou otázky retroaktivity právního předpisu. Uvedený článek Listiny totiž pokračuje ještě druhou větou, která říká, že „pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ Z té vyplývá další rozměr otázky zpětné účinnosti právního předpisu, a sice že pokud konání osoby bylo contra legem již v době, kdy nastalo, ale nová právní úprava stanovuje nižší postihy, užije se přednostně.
Výše uvedené případy označuje Knapp (1994) za retroaktivitu pravou. Ve své práci popisuje ovšem také retroaktivitu nepravou, vztahující se k právním vztahům, které vznikly v době dřívější, avšak trvají nadále. Zde připouští, aby následky takových vztahů byly posouzeny podle nového zákona, ovšem pouze pokud nastaly poté, co tento nabyl účinnosti. K následkům, k nimž došlo v době dřívější, takto přistupovat nelze.
V oblasti aplikace práva pak Hurdík s Lavickým (2010) uvádějí následující základní projevy principu právní jistoty, v nichž se v praktických důsledcích promítají výše zmíněné projevy právní jistoty v tvorbě práva:
1. Stabilita výkladu práva
Samotná stabilita právní úpravy, o níž bylo pojednáváno výše, nezaručuje ještě právní jistotu, pokud není doprovázena stabilním výkladem. Teprve dlouhodobá správní praxe a judikatura zajistí, že budou občané skutečně cítit důvěru v právo, což lze označit za jeden z důkazů existence právní jistoty.
2. Předvídatelnost soudních rozhodnutí
Jak mnohokrát judikoval Ústavní soud, je předvídatelnost soudních rozhodnutí jedním ze základních kamenů demokratického právního státu, státu právní jistoty. S tímto tématem úzce souvisí také předchozí požadavek stabilního výkladu – pokud by se osoba rozhodla domoci svých práv soudní cestou poté, co soud vyhověl žalobě jiné osoby v obdobném případě, a její případ by byl posouzen odlišně, vypovídalo by to o neustáleném výkladu a o nepředvídatelnosti, což by nutně snížilo vnímání právní jistoty. Jak ostatně vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07, „ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad (…) východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti).“4
Neznamená to ovšem, že by soudy byly starším výkladem práva vázány, jako je tomu například v angloamerickém právním systému. Spolu s proměnami společnosti, poměrů a všeobecným míněním se postupně může měnit též judikatura. V odlišném stanovisku k výše uvedenému nálezu to přímo zdůrazňuje ústavní soudce František Duchoň, když uvádí, že „Změna judikatury obecných soudů je důsledkem přirozeného vývoje, kdy justice (…) průběžně a přirozeně (…) reaguje na postupnou změnu poměrů v zemi.“
3. Stabilita pravomocných rozhodnutí
Pokud soud či příslušný orgán vydá rozsudek či rozhodnutí atp., mělo by toto být závazné a užití opravných prostředků by mělo být omezeno jen na skutečně odůvodněné případy. Musejí být stanoveny také jasně vymezené lhůty, které jsou nezbytné k nabytí právní účinnosti daného rozhodnutí.
4. Oprávněná důvěra v právo
Jestliže jsou ve státě prostřednictvím fungujícího systému legislativy, exekutivy a jurisdikce zakotveny demokratické hodnoty jako je zákaz retroaktivity právní normy, zásada stability výkladu či předvídatelnosti práva, je přirozené, že občan takové země bude právu věřit a bude oprávněně očekávat ochranu svých zájmů tím, že jeho země se řídí právem, které je v ní zakotveno.
Důvěra občana v právo vlastně podmiňuje oprávněnost požadovat po něm, aby se takovým právem řídil, neboť spolu s dalšími demokratickými principy právnímu státu umožňuje legitimně po něm požadovat znalost zákona a jeho respektování. Současně však dává občanovi do rukou nárok legitimně očekávat ochranu svých práv. Občan, který důvěru v právo nemá, ať už z důvodu nejasných zákonů nebo neprůhledné justice, nebude ani motivován je respektovat, nebude se jím cítit vázán, což bude mít logicky za následek vzrůst rizika všeobecné anarchie a destabilizace řízení státního systému. (ŠÍN, Z.; 2003)
S potřebou předvídatelnosti práva spojuje otázku důvěry také Ústavní soud, když ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 705/06 uvádí např.: „Povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgánů veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy“.5
5. Promlčení a prekluze
Pojmy jako promlčení, tedy zánik povinnosti dlužníka plnit, nebo prekluze, čili zánik samotného práva domáhat se plnění, možná na první pohled nevzbuzují dojem, že by měly mít cokoli společného s principem právní jistoty, ve skutečnosti se však jedná o další z podpůrných faktorů stability práva: jde o jednu z podmínek jasné orientace v právních vztazích.
Promlčení a prekluze stanovují lhůty, jejichž marným uplynutím ztrácí věřitel nárok domáhat se u dlužníka plnění. Pravým účelem obou institutů však není zkrátit práva věřitele, nýbrž zamezit nejistotě ohledně (ne)existence právních vztahů. Po uplynutí velmi dlouhé doby (50 - 100 let) totiž mohou vznikat pochybnosti o tom, zda mezi danými subjekty nějaký právní vztah vůbec existoval, případně jaký byl jeho přesný obsah. Z toho Hurdík s Lavickým (2010) sice vyvozují, že je nutné stanovit nepřekročitelné hranice limitující možnost soudního prosazení subjektivních práv, zdůrazňují však, že je současně nutno přihlédnout k tomu, aby naopak neomezovaly oprávněnou osobu.
1 Jedná se například o nesoulad týkající se pojmu „nebytový prostor,“ který spolu se zákony č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, přestal platit k 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník (NOZ). Ten totiž hovoří o „prostoru sloužícím podnikání“ a zavádí tak nový pojem, který si ovšem již nenašel cestu do zvláštních předpisů, což lze ukázat na následujícím příkladu: v § 2247 odst. 2 NOZ stanoví, že „způsob rozúčtování cen a úhrady služeb stanoví jiný právní předpis.“ Tím je v současnosti zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Ona matoucí skutečnost je zřejmá již z názvu zákona, kde se opět hovoří o nebytovém prostoru, přestože NOZ tento pojem nezná.
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1169-07_1>
3 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 52 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
4 Nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-566-07_1>
5 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 705/06 ze dne 14. 2. 2008 (N 35/48 SbNU 435). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-705-06_1>
Pojem právní jistota není v našem právním řádu přímo zakotven, ale vyplývá z něho. Ústavní soud ve svých četných judikátech dovozuje jeho existenci z prvního odstavce prvního článku Ústavy ČR, ve kterém se píše, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“1 Právě v závazku býti právním státem spatřuje Ústavní soud pramen právní jistoty v českém právu, když na základě teoreticko-právních principů vysvětluje, že právní jistota je jedním z neoddělitelných znaků právního státu.2
Situace právní jistoty v České republice bývá často kritizována zejména z hlediska stability. Náš právní řád je mnohdy značně roztříštěný a některé zákony jsou novelizovány i několikrát ročně. Z toho důvodu si veřejnost, ale i mnozí experti stěžují na nestabilní právní prostředí a nemožnost se na právo skutečně spolehnout, což je přitom jeden ze tří základních znaků právní jistoty, tak jak ji charakterizoval Brożek (2012).
V posledních letech bylo u nás téma právní jistoty ještě živější zejména v souvislosti se zákonem č. 89/2012, Sb., který 1. 1. 2014 vstoupil v platnost jako Občanský zákoník. Svým pojetím a také svou jazykovou podobou v mnohém navazuje na Obecný občanský zákoník z roku 1812. Právní praktici i teoretici mu proto vyčítají zapříčinění právní diskontinuity a upozorňují, že ještě po dlouhou dobu bude mít za následek značné snížení právní jistoty. Nejen kvůli všeobecné neobeznámenosti veřejnosti s novými ustanoveními, ale také z důvodu chybějící judikatury. Ta v našem právním prostředí sice neznamená posuzování případů podle stejné logiky, jaká byla u obdobných užita kdykoli v minulosti, přesto však nabízí určité vodítko podpořené skutečností, že rozhodnutí soudů vyšších instancí mají pro soudy nižší doporučující charakter.
V prostředí České republiky se v souvislosti s novým občanským zákoníkem hovoří o snížení právní jistoty snad i v tom kontextu, že nová právní úprava navrhuje nové metodologické interpretační pokyny, což logicky vede k nejistotě a otázkám, jak nyní budou soudci při řešení sporů postupovat. Dosud se totiž, jak píše Tryzna (2012:192), v zásadě akceptovala základní východiska 200 let staré metodologie Obecného zákona občanského, který ovšem v tehdejším Československu přestal platit již před 65 lety. Tento občanský zákoník byl silně juspozitivistický a, především v § 6, 7, a 8, důsledně vyžadoval prosazování vůle zákonodárcovy, který měl jako jediný „moc vyložiti zákon způsobem obecně závazným.“3 Tím byl soudce zbaven možnosti v širším rozsahu užívat svého uvážení a byl veden k poslušnému následování paragrafů.
Tato situace v dnešní době samozřejmě neplatí. Nový občanský zákoník se starší podobou právní úpravy sice inspiruje, rozhodně však nelze říci, že bychom se vrátili o 2 století zpátky. Určité pozitivně zakotvené interpretační metodické direktivy však zvláště v § 2 zavádí, např. ve větě: „Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a s ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání.“4 Také nový občanský zákoník zmiňuje autoritu zákonodárce a zakazuje, aby se se zákonnému ustanovení přikládal jiný význam, než jaký plyne z jeho jasného úmyslu, již mu však nevyhrazuje moc vykládat zákon obecně závazným způsobem. Tuto pravomoc má v dnešní době také Ústavní soud prostřednictvím právní věty uvedené v odůvodnění jím vydaného rozhodnutí. V případě, že je zákon v rozporu s ústavou, může jej dokonce zrušit.
1 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 1 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 385/07 ze dne 12. 8. 2009 (N 182/54 SbNU 267). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-385-07_1>
3 Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
4 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ze dne 3. 2. 2012. § 2. Dostupné na internetu: <https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=89~2F2012&rpp=15#seznam>
Přestože Ústavní soud, jak bylo napsáno výše, má o zakotvení principu právní jistoty v českém právním řádu jasno, není tento stav zcela dostatečný, jak ostatně dokládá situace posledních let, kdy dochází k postupnému propadu hodnocení České republiky coby země vhodné k investicím a podnikání.
Jak dokládají průzkumy Německých zahraničních hospodářských komor (AHK) týkající se zemí střední a východní Evropy, je „faktor ‚právní jistota‘ pro investory nejdůležitějším faktorem pro rozhodování o místě investic,“ (VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B.; 2014) a jak se v souhrnném stanovisku komory uvádí, atraktivita České republiky se poslední roky neustále snižuje. Hlavní příčinu přitom autoři studie spatřují právě v mizející důvěře k právní jistotě v naší zemi. Dle jejich průzkumů totiž mezi 16 hodnocenými státy zaujala třetí místo od konce; níže skončily pouze Rumunsko a Albánie. (ibid.) Nabízí se však také jakýsi zatím nejasný, mlhavý pohled ze strany lidu a to, zdali je v této zemi ještě něco naše České s čím bychom mohli sami podnikat a zúročovat naše peníze v zisku z obratu a né z krátkodobého odprodeje. Otázkou, kterou nikdo také neřeší je poskytnutí prostoru pro podnikání zahraničních subjektu a negativní dopady v podobě trvalého poškození životního prostření, narušení rovnováhy domácího trhu mezi domácími mnohem menšími subjekty oproti velkým mezinárodním koncernům. Česko je malý stát, je otázkou kdo tady bude podnikat, kam půjdou zisky a kdo bude sanovat následky.
Tyto otázky a mnohé další volají potřebu po stanovení právních limitů, jejich role by vždy byla a jako i u zahraničních partnerů jest, nutnost ochraňovat zájmy obyvatel své země, umožnit jim zemi rozvíjet, hospodařit ve své zemi podle vlastních možnosti, chránit národní bohatství projevující se ve všech pracovních odvětvích napříč celou naší vlasti proti nenasytnosti zahraničních makro koncernů, které pod pláštíkem demokracie, globálního trhu a podobných sloganů drancují národní bohatství nejen v Česku. Naplňující své vlastní finanční zájmy, hájí se teoriemi o rozvoji trhu a volné hospodářské soutěži, teorie, která se doposavad v Česku neošoupala. Mezinárodní giganti s historií, referencemi a majetkem versus střední a malé podnikatelské subjekty třeba i obce kormidlujícími na evropském pracovním trhu, který je všechno jiné než postaven na rovných příležitostech, protože ty nestojí na rovných výchozích poměrech. To je překvapení se kterým jsme my Češi zdá se nepočítali a nebo naopak někteří počítali velmi dobře.
Kritiku právní jistoty v ČR zejména podnikatelskými subjekty si lze nejsnáze vysvětlit nestabilním daňovým prostředím. Předpisy související s touto oblastí se nezřídka mění i několikrát ročně bez přechozího upozornění a naopak předem avizované změny častokrát vůbec nenabydou účinnosti. Důkladně se tomuto tématu věnoval daňový poradce Petr Neškrábal (2012) ve svém článku pro časopis Euro, kde zdůrazňuje komplikace způsobované začínajícímu podnikateli, který si musí nastavovat základní rámec svého podnikání, aniž by se mohl spolehnout, že pravidla, podle kterých se rozhodoval, zůstanou opravdu platná.
Podnikatelské subjekty v čele s Česko-německou obchodní a průmyslovou komorou, potažmo Německými zahraničními hospodářskými komorami vůbec, přitom nejsou v kritizování právní (ne)jistoty v České republice osamoceny; nelichotivou známku jí uděluje též Transparency International ve své Studii národní integrity z roku 2011: „Domáhání se práva soudní cestou je v České republice běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Není zcela zřejmé, zda hlavní příčinou tohoto stavu je nedostatečná kapacita soudního aparátu, neefektivita procesů uvnitř soudního systému nebo děravá a rychle se měnící legislativa, kterou jsou soudy nuceny aplikovat. Jistý je pouze výsledek – nedůvěra občanů ve spravedlnost, kterou mají soudy nalézat a garantovat.“ (JANSA, P., BUREŠ, R. a kol.; 2011) Přestože v dalším textu autoři studie pozitivně hodnotí schopnost soudů nezávisle kontrolovat excesy moci výkonné i zákonodárné, neopomínají kritizovat fakt, že největší korupční kauzy se k soudu vlastně vůbec nedostanou. Státní zastupitelství pak dokonce přirovnávají k černé díře, která pohlcuje informace, ale sama žádné nevydává.1
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
ALEXY, R. 2012. Právní jistota a správnost. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BROŻEK, B. 2012. Právní jistota jako strukturální stabilita. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al, Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
ČAPEK, J. 1995. Spravedlnost a soudní rozhodování. In Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. ISSN 0324-7007, 1995, roč. 134, č. 6, s. 563 – 570
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o senioryVyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109
HURDÍK J., LAVICKÝ, P. 2010. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 197 s. ISBN 978-80-210-5063-1
JANSA, P., BUREŠ, R. a kol. 2011. Studie národní integrity. Praha: Transparency International – Česká republika, 2011. 248 s. ISBN 978-80-87123-17-1. Dostupné také z internetu:
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
KYSELA, J. 2012. Jaká jistota v měnícím se světě? In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94
Metodická pomůcka je dostupná na www: http://www.uur.cz/images/publikace/uur/2009/2009-05/30_IOP.pdf a je označena jako neaktuální. Schéma provázanosti jednotlivých nástrojů územního plánování, tj. zejm. ÚAP, ÚPD a politiky územního rozvoje.
NEŠKRÁBAL P. 2012. Nejistota místo zjednodušení. In Euro. ISSN 1212-3129, 2012, roč. 15, č. 27-28
PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9. s. 11
PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha:ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6. s. 20
Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
ŠÍN, Z. 2003. Tvorba práva – Pravidla, metodika, technika. 1. vyd. Praha: C. H, Beck, 2003. 190 s. ISBN 80-7179-832-0
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
TRYZNA, J. 2012. Garance právní jistoty z hlediska metodologie interpretace práva předvídané novým občanským zákoníkem. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B. 2014. Souhrnné stanovisko Česko-německé obchodní a průmyslové komory: Posilování právní jistoty v České republice [online]. 2014, updated March 2014 [cit. 4. 5. 2015]. Dostupné na internetu: <http://tschechien.ahk.de/fileadmin/ahk_tschechien/Mitglieder/Arbeitskreise/PP_Pravni_jistota_2014.pdf>
1 Tamtéž
Dnes je pojem spravedlnosti vymezován v kontextu různých společensko – politických zájmů a potřeb, kormidlo osudu se tedy otáčí různými směry. Odlišné je pojetí spravedlnosti coby problému etického, morálního, právního. Brněnský právník a vysokoškolský pedagog Miloš Večeřa (1997) v knize Spravedlnost v právu uvádí následující pohledy na dnešní rozdělení spravedlnosti:
- deskriptivní studie, které empirickými metodami usilují o zjištění, jakým způsobem je vnímána spravedlnost nebo podle jakých zásad spravedlnosti jednají sociální aktéři;
- explanační studie, které se snaží odhalit nezávislé proměnné, jimiž by vysvětlily zjištění získaná deskriptivními studiemi;
- normativní studie, které se snaží nalézt validní koncepce spravedlnosti na základě podstatných principů spravedlnosti;
- instrumentalistické studie, které chápou koncept spravedlnosti a spravedlivé způsoby chování především jako prostředek k dosažení jiných cílů, přičemž za podstatné považuje zvláště druhé dva.
Ani moderní vymezení spravedlnosti se nevyhne srovnání s prací Aristotelovou. Vždyť i britský právní teoretik H. L. A. Hart ve své práci The Concept of Law (1961) vyjadřuje princip spravedlnosti, coby snahy o udržování či obnovu rovnováhy či poměrného podílu, těmito slovy: „treat like cases alike and different cases differently,“ neboli „se stejnými případy nakládejte stejně, s rozdílnými rozdílně“, což není příliš vzdáleno Aristotelově myšlence, že základem spravedlnosti je rovnost a že nespravedlnost vzniká, když s rovným je zacházeno nerovně nebo když s nerovným je nakládáno rovně. (VEČEŘA, M.; 1997)
Právní jistota patří mezi nejdůležitější právní principy. Jedná se o logický důsledek a současně nezbytnou součást potřeby legitimity práva, a byť třeba samostatně užitý, je pojem „jistota“ v této práci chápán vždy právě z tohoto pohledu, nikoli z pohledu závazkového práva.
Vědomí nezbytnosti existence právní jistoty vedlo ostatně i ke vzniku prvních kodifikací práva, jako třeba Zákona dvanácti desek, jejichž účelem bylo dát všem na vědomí, jaké právo je platné, a legitimizovat tak vyžadování jeho dodržování. Každý má možnost se s právem seznámit, od každého se proto očekává, že právo zná a od každého může být vyžadováno, aby se jím řídil, což je myšlenka stručně vystihnutá ve známém pravidle „neznalost zákona neomlouvá.“ |
O tom, že potřeba právní jistoty není ojedinělým úkazem, ale táhne se jako červená nit celou historií lidstva, přičemž na povrch vyplouvá vždy, když z různých důvodů klesne vymahatelnost či legitimita práva, svědčí například českým právníkem Jiřím Čapkem (1995) citované dobrozdání Lyonského soudu k návrhu code civil. V něm se praví, že Francouzi jsou již „unaveni (…) množstvím zvyklostí a bizarně nesouvisejících obyčejů“. Z těchto slov je zjevná touha po zkrocení dosavadní právní svévole a ustanovení jasného řádu, který by byl závazný pro všechny shodně a nerozdílně. Není potom divu, že se 19. století neslo v duchu tak usilovného právního pozitivismu.
Právní jistotou rozumíme míru předvídatelnosti; míru, do jaké se subjekt práva může spolehnout, že ke konkrétnímu případu bude přistupováno pokaždé stejně, že soudce o téže věc rozhodne zítra tak, jako o ní rozhodl dnes. Právní jistota neznamená nutně spravedlnost, spíše se jedná o výraz spolehlivosti. Důležitá je v tomto ohledu záležitost právní kontinuity, která bývá narušována zejména při událostech majících povahu historického předělu. Jedná se například o konce období válečných konfliktů nebo o převraty mající za následek změny politických režimů (viz výše zmíněné události po konci 2. světové války, resp. zániku NDR), kdy se nově vzniknuvší jurisdikce musí vypořádat s právními událostmi předchozích let. V sousedním Německu tak v obou případech došlo k prohlášení právních forem minulých systémů za neplatné od samého počátku. (ALEXY, R.; 2012).
V obou případech zmíněných v předchozím odstavci se pochopitelně soudci opírali o slavnou Radbruchovu formuli. Z té vychází také polský filosof a právník Bartosz Brożek (2012), když popisuje tři aspekty právní jistoty:
- právo lze považovat za jisté, pokud je poznatelné – musí být vyjádřeno jasně a srozumitelně
- právo lze považovat za jisté, pokud je prakticky realizovatelné – nejen že nesmí vyžadovat nemožné, ale jeho aplikace musí též být předvídatelná
- právo lze považovat za jisté, pokud je stabilní – nesmí být měněno libovolným, resp. pro adresáty právních norem překvapivým způsobem
Z výše uvedených aspektů vyplývá v ryzí formě účel právní jistoty, totiž podpořit všeobecné přijetí právních norem určitou zárukou, že se tyto nebudou jakkoli měnit a přinesou stav, na nějž se společnost bude moci spolehnout jako na něco trvalého a neměnného.
Potřeba takové záruky je velmi dobře zřejmá zejména v dnešním světě, kdy hodnota morálky v mezilidské a především mezinárodní komunikaci značně ustupuje ekonomickým zájmům. Jedině pevný a funkční právní řád umožní, aby byl stát vnímán okolním světem jako spolehlivý partner, což je ve finanční oblasti mimořádně významné. Stát, v němž právní jistota neexistuje, dnes těžko může počítat se zahraničními investicemi či s pomocí okolních států, neboť nikdo se neodváží svěřit své peníze do rukou někomu, kdo mu nedokáže zaručit, že mu je bude moci zase vrátit, třeba proto, že právo, podle kterého si je dnes půjčil, už zítra platit nebude. |
Na druhou stranu ani jistota neexistuje sama o sobě, zákony slouží k tomu, aby ji posílily a naopak snižovaly jakoukoli nejistotu. (KYSELA, J.; 2012). Jistota tak vlastně zajišťuje, že zákony budou všem srozumitelné, platné, realizovatelné a že se jimi budou všichni řídit. Zákony naopak zajišťují existenci určitých norem, pro které platí výše uvedená charakteristika, čímž se jejich adresátům dostává jistoty a vědomí potřebného řádu.
Ve vztahu k právní jistotě je důležité zvážit také otázku legitimity, kterou by jistota měla podepírat a zvyšovat. Zatímco legálnost práva je dána prostou existencí zákonů, legitimita znamená oprávněnost tyto zákony uplatňovat ve společnosti a souvisí se schopností je prosadit jako nanejvýš potřebné ve všeobecném mínění většinové společnosti. Jak v závěru své kapitoly píše Kysela (2012): „Právní jistota je ostatně významným komponentem legitimace práva, protože do značné míry právě kvůli (nějaké) jistotě tu právo je.“
Brněnští právníci a vysokoškolští pedagogové Jan Hurdík a Petr Lavický (2010), autoři publikace Systém zásad soukromého práva, považují právní jistotu za jeden z vůbec nejdůležitějších principů právního státu a zdůrazňují, že je třeba mít jej na zřeteli nejen v každém okamžiku tvorby práva, ale také během jeho aplikace a interpretace. Z podobných zásad teorie práva vychází nezřídka též Ústavní soud, když dovozuje zakotvení právní jistoty v českém právním řádu.
Hurdík s Lavickým (2010) vycházejí podle svých slov při snaze o definici právní jistoty z Knappa a Boguszaka, kteří rozlišovali mezi právní jistotou v oblasti tvorby práva a právní jistotou v oblasti jeho aplikace. V oblasti tvorby práva uvádějí tyto základní projevy právní jistoty:
1. Stabilita práva
Jedno z všeobecně neznámějších právních pravidel praví, že „neznalost zákona neomlouvá.“ Tento prastarý princip je i v dnešní době stejně aktuální, jako byl v dobách starého Říma, neboť adresáty právních norem upozorňuje na skutečnost, že zákony znamenají nejen práva, ale především povinnosti. A klade na ně pochopitelný požadavek, aby se o právní normy aktivně zajímali. Autoři zmíněné publikace však upozorňují na to, že zdaleka ne každý adresát má příležitost či možnost se s nimi skutečně podrobně seznámit. Právo si k nim dle jejich závěrů hledá cestu mnoha jinými způsoby, pomocí nichž se v nich utváří určité právní vědomí, například jako v této „Rukověti“ si právo hledá cestu k zástupcům veřejné správy státu.
A právě z této skutečnosti autoři požadavek stability práva vyvozují. Nepožadují stabilní právní řád v prvé řadě proto, aby časté měnění norem nevyvolávalo zmatky ve státní správě, jurisdikci, aby příliš nezatěžovalo administrativu, nevysílalo špatný signál okolním státům, potenciálním partnerům či investorům. Hlavním důvodem dle jejich mínění jsou omezené možnosti většiny běžných adresátů práva do důsledku se s novými normami seznámit (HURDÍK J., LAVICKÝ, P.; 2010). Opodstatněnost této obavy lze ostatně snadno pozorovat v dnešní době, kdy po zavedení nového občanského zákoníku a především docela nového právnického jazyka, není ani pro mnohé odborníky právě snadné přijmout nové pojmosloví za vlastní. Ba dokonce se zdá, že ani mezi zákonodárci není jeho užívání zcela samozřejmé, když ve zvláštních předpisech užívají jiné termíny, než v občanském zákoníku.1 V oč složitější situaci se potom ocitá běžný občan, jenž obecné právnické pojmy zná nikoli z odborné literatury, ale pouze z běžného hovorového užívání. S trochou nadsázky se tak blížíme bájnému zmatení jazyků na stavbě Babylonské věže.
Není to však jediný význam požadavku stability práva. V dalším výkladu Hurdík s Lavickým (2010) upozorňují, že silný a stabilní právní řád brání účelovým a neodůvodněným změnám sebe sama. Ve stabilním prostředí nemůže zákonodárce snadno shodit ze stolu vše, co se mu nehodí. Musí zachovávat vše, co funguje a opustit může jen takovou normu, která se ukáže býti nadále nefunkční. Dále uvádějí pochopitelné negativní dopady radikálních změn, jako snížená předvídatelnost výsledků soudních řízení nebo nárůst jeho délky vlivem množstvím kasačních rozhodnutí a to po dobu nutnou k seznámení se s novými předpisy.
2. Jednotnost právního řádu
Právní řád by pro zachování jistoty a dalších principů neměl vykazovat velké rozdíly v pojmosloví; pokud zákonodárce užívá týchž pojmů ve více předpisech, měl by jim také pokaždé přisuzovat týž či alespoň obdobný obsah. Ústavní soud tento fakt demonstruje na příkladu prekluze: „ze širokého zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplývají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit.“2
3. Zákonnost tvorby práva
Právo musí být tvořeno na základě platných legislativních procesů, zákonným a ústavních způsobem a v souladu s veškerými pravidly, jimiž je zákonodárce vázán. Nedodržení tohoto projevu právní jistoty by nutně mělo dopad i na ostatní projevy.
4. Jasnost, přesnost a srozumitelnost právních norem, resp. jejich určitost
Také zde se projevuje pravidlo „neznalost zákona neomlouvá“ respektive jeho obrácený význam; adresátům právních norem musí být umožněno se s normami řádně seznámit. Nestačí proto text zákona pouze zveřejnit, nýbrž je nezbytné, aby byl také jasný, přesný a srozumitelný a umožňoval tak dostatečnou míru předvídatelnosti.
Požadavek určitosti pak vyplývá z faktu, že přestože právní normy musejí být ze své podstaty obecné, aby obsáhly co možná nejpestřejší okruh situací, jež pod ně mají spadat, musejí být dostatečně určité, aby praxe neznemožnila jejich uplatnění.
5. Přístupnost právních předpisů
Jak bylo naznačeno výše, předpokladem legitimity požadavku znalosti zákona je možnost se s ním seznámit. Nad tímto požadavkem by snad dnes již nikdo nepochyboval, jeho všeobecné respektování lze ostatně doložit již v Ústavě ČR, kde se v čl. 52 odst. 1 píše, že „K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen.“3
Jiný problém nastává v souvislosti s urychlováním novelizace zákonů prostřednictvím tzv. přílepků, kdy se společně se zákonem schválí i ustanovení, která s jím upravovanou oblastí nikterak nesouvisejí a v případě samostatného projednávání by nejspíš vůbec přijata nebyla. Není divu, že jej Ústavní soud v roce 2007 ve svém nálezu Pl. ÚS 77/06 prohlásil za neústavní, přičemž palčivost problému popsal těmito slovy:
„Požadavek předvídatelnosti zákona jako součást principu právního státu přestává být naplňován v okamžiku, kdy novelizace zákona je součástí jiného zákona ve formálním smyslu, jehož obsah s novelizovaným zákonem nijak nesouvisí. Orientace adresáta právní normy v právním řádu se bez použití přístrojů informačních technologií stává zcela nemožnou. (…) Přitom je zřejmé, že bez možnosti používání těchto systémů se dnes již v právním řádu České republiky nelze vyznat, a tak se problematizuje uplatnění obecné zásady právní, podle které neznalost zákona neomlouvá. Právo se tak stává pro své adresáty zcela nepředvídatelné.“ |
6. Zákaz retroaktivity
Přestože osoba zná zákon a koná v souladu s ním, může v právním státu nastat situace, kdy například po novele zákona nebude její konání napříště považováno za legální. Nemělo by se však stát, že by jí hrozil postih zpětně za konání, které bylo secundum legem, případně praeter legem. Hurdík s Lavickým (2010) téma uzavírají konstatováním, že „jestliže teprve poté, kdy někdo jednal, je přijat právní předpis upravující následky či náležitosti tohoto jednání, je takový přístup v hrubém rozporu s předvídatelností právního řádu.“ Podobný závěr lze vyvodit i z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.“
V situaci, kdy jednání osoby je (trestně) upraveno až poté, co proběhlo, je nasnadě, že bude užito úpravy dřívější, tj. žádné. Přesto je však vhodné upozornit na skutečnost, že takto vyhraněně zobrazený případ není jedinou variantou otázky retroaktivity právního předpisu. Uvedený článek Listiny totiž pokračuje ještě druhou větou, která říká, že „pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ Z té vyplývá další rozměr otázky zpětné účinnosti právního předpisu, a sice že pokud konání osoby bylo contra legem již v době, kdy nastalo, ale nová právní úprava stanovuje nižší postihy, užije se přednostně.
Výše uvedené případy označuje Knapp (1994) za retroaktivitu pravou. Ve své práci popisuje ovšem také retroaktivitu nepravou, vztahující se k právním vztahům, které vznikly v době dřívější, avšak trvají nadále. Zde připouští, aby následky takových vztahů byly posouzeny podle nového zákona, ovšem pouze pokud nastaly poté, co tento nabyl účinnosti. K následkům, k nimž došlo v době dřívější, takto přistupovat nelze.
V oblasti aplikace práva pak Hurdík s Lavickým (2010) uvádějí následující základní projevy principu právní jistoty, v nichž se v praktických důsledcích promítají výše zmíněné projevy právní jistoty v tvorbě práva:
1. Stabilita výkladu práva
Samotná stabilita právní úpravy, o níž bylo pojednáváno výše, nezaručuje ještě právní jistotu, pokud není doprovázena stabilním výkladem. Teprve dlouhodobá správní praxe a judikatura zajistí, že budou občané skutečně cítit důvěru v právo, což lze označit za jeden z důkazů existence právní jistoty.
2. Předvídatelnost soudních rozhodnutí
Jak mnohokrát judikoval Ústavní soud, je předvídatelnost soudních rozhodnutí jedním ze základních kamenů demokratického právního státu, státu právní jistoty. S tímto tématem úzce souvisí také předchozí požadavek stabilního výkladu – pokud by se osoba rozhodla domoci svých práv soudní cestou poté, co soud vyhověl žalobě jiné osoby v obdobném případě, a její případ by byl posouzen odlišně, vypovídalo by to o neustáleném výkladu a o nepředvídatelnosti, což by nutně snížilo vnímání právní jistoty. Jak ostatně vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07, „ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad (…) východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti).“4
Neznamená to ovšem, že by soudy byly starším výkladem práva vázány, jako je tomu například v angloamerickém právním systému. Spolu s proměnami společnosti, poměrů a všeobecným míněním se postupně může měnit též judikatura. V odlišném stanovisku k výše uvedenému nálezu to přímo zdůrazňuje ústavní soudce František Duchoň, když uvádí, že „Změna judikatury obecných soudů je důsledkem přirozeného vývoje, kdy justice (…) průběžně a přirozeně (…) reaguje na postupnou změnu poměrů v zemi.“
3. Stabilita pravomocných rozhodnutí
Pokud soud či příslušný orgán vydá rozsudek či rozhodnutí atp., mělo by toto být závazné a užití opravných prostředků by mělo být omezeno jen na skutečně odůvodněné případy. Musejí být stanoveny také jasně vymezené lhůty, které jsou nezbytné k nabytí právní účinnosti daného rozhodnutí.
4. Oprávněná důvěra v právo
Jestliže jsou ve státě prostřednictvím fungujícího systému legislativy, exekutivy a jurisdikce zakotveny demokratické hodnoty jako je zákaz retroaktivity právní normy, zásada stability výkladu či předvídatelnosti práva, je přirozené, že občan takové země bude právu věřit a bude oprávněně očekávat ochranu svých zájmů tím, že jeho země se řídí právem, které je v ní zakotveno.
Důvěra občana v právo vlastně podmiňuje oprávněnost požadovat po něm, aby se takovým právem řídil, neboť spolu s dalšími demokratickými principy právnímu státu umožňuje legitimně po něm požadovat znalost zákona a jeho respektování. Současně však dává občanovi do rukou nárok legitimně očekávat ochranu svých práv. Občan, který důvěru v právo nemá, ať už z důvodu nejasných zákonů nebo neprůhledné justice, nebude ani motivován je respektovat, nebude se jím cítit vázán, což bude mít logicky za následek vzrůst rizika všeobecné anarchie a destabilizace řízení státního systému. (ŠÍN, Z.; 2003)
S potřebou předvídatelnosti práva spojuje otázku důvěry také Ústavní soud, když ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 705/06 uvádí např.: „Povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgánů veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy“.5
5. Promlčení a prekluze
Pojmy jako promlčení, tedy zánik povinnosti dlužníka plnit, nebo prekluze, čili zánik samotného práva domáhat se plnění, možná na první pohled nevzbuzují dojem, že by měly mít cokoli společného s principem právní jistoty, ve skutečnosti se však jedná o další z podpůrných faktorů stability práva: jde o jednu z podmínek jasné orientace v právních vztazích.
Promlčení a prekluze stanovují lhůty, jejichž marným uplynutím ztrácí věřitel nárok domáhat se u dlužníka plnění. Pravým účelem obou institutů však není zkrátit práva věřitele, nýbrž zamezit nejistotě ohledně (ne)existence právních vztahů. Po uplynutí velmi dlouhé doby (50 - 100 let) totiž mohou vznikat pochybnosti o tom, zda mezi danými subjekty nějaký právní vztah vůbec existoval, případně jaký byl jeho přesný obsah. Z toho Hurdík s Lavickým (2010) sice vyvozují, že je nutné stanovit nepřekročitelné hranice limitující možnost soudního prosazení subjektivních práv, zdůrazňují však, že je současně nutno přihlédnout k tomu, aby naopak neomezovaly oprávněnou osobu.
1 Jedná se například o nesoulad týkající se pojmu „nebytový prostor,“ který spolu se zákony č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, přestal platit k 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník (NOZ). Ten totiž hovoří o „prostoru sloužícím podnikání“ a zavádí tak nový pojem, který si ovšem již nenašel cestu do zvláštních předpisů, což lze ukázat na následujícím příkladu: v § 2247 odst. 2 NOZ stanoví, že „způsob rozúčtování cen a úhrady služeb stanoví jiný právní předpis.“ Tím je v současnosti zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Ona matoucí skutečnost je zřejmá již z názvu zákona, kde se opět hovoří o nebytovém prostoru, přestože NOZ tento pojem nezná.
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1169-07_1>
3 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 52 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
4 Nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-566-07_1>
5 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 705/06 ze dne 14. 2. 2008 (N 35/48 SbNU 435). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-705-06_1>
Pojem právní jistota není v našem právním řádu přímo zakotven, ale vyplývá z něho. Ústavní soud ve svých četných judikátech dovozuje jeho existenci z prvního odstavce prvního článku Ústavy ČR, ve kterém se píše, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“1 Právě v závazku býti právním státem spatřuje Ústavní soud pramen právní jistoty v českém právu, když na základě teoreticko-právních principů vysvětluje, že právní jistota je jedním z neoddělitelných znaků právního státu.2
Situace právní jistoty v České republice bývá často kritizována zejména z hlediska stability. Náš právní řád je mnohdy značně roztříštěný a některé zákony jsou novelizovány i několikrát ročně. Z toho důvodu si veřejnost, ale i mnozí experti stěžují na nestabilní právní prostředí a nemožnost se na právo skutečně spolehnout, což je přitom jeden ze tří základních znaků právní jistoty, tak jak ji charakterizoval Brożek (2012).
V posledních letech bylo u nás téma právní jistoty ještě živější zejména v souvislosti se zákonem č. 89/2012, Sb., který 1. 1. 2014 vstoupil v platnost jako Občanský zákoník. Svým pojetím a také svou jazykovou podobou v mnohém navazuje na Obecný občanský zákoník z roku 1812. Právní praktici i teoretici mu proto vyčítají zapříčinění právní diskontinuity a upozorňují, že ještě po dlouhou dobu bude mít za následek značné snížení právní jistoty. Nejen kvůli všeobecné neobeznámenosti veřejnosti s novými ustanoveními, ale také z důvodu chybějící judikatury. Ta v našem právním prostředí sice neznamená posuzování případů podle stejné logiky, jaká byla u obdobných užita kdykoli v minulosti, přesto však nabízí určité vodítko podpořené skutečností, že rozhodnutí soudů vyšších instancí mají pro soudy nižší doporučující charakter.
V prostředí České republiky se v souvislosti s novým občanským zákoníkem hovoří o snížení právní jistoty snad i v tom kontextu, že nová právní úprava navrhuje nové metodologické interpretační pokyny, což logicky vede k nejistotě a otázkám, jak nyní budou soudci při řešení sporů postupovat. Dosud se totiž, jak píše Tryzna (2012:192), v zásadě akceptovala základní východiska 200 let staré metodologie Obecného zákona občanského, který ovšem v tehdejším Československu přestal platit již před 65 lety. Tento občanský zákoník byl silně juspozitivistický a, především v § 6, 7, a 8, důsledně vyžadoval prosazování vůle zákonodárcovy, který měl jako jediný „moc vyložiti zákon způsobem obecně závazným.“3 Tím byl soudce zbaven možnosti v širším rozsahu užívat svého uvážení a byl veden k poslušnému následování paragrafů.
Tato situace v dnešní době samozřejmě neplatí. Nový občanský zákoník se starší podobou právní úpravy sice inspiruje, rozhodně však nelze říci, že bychom se vrátili o 2 století zpátky. Určité pozitivně zakotvené interpretační metodické direktivy však zvláště v § 2 zavádí, např. ve větě: „Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a s ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání.“4 Také nový občanský zákoník zmiňuje autoritu zákonodárce a zakazuje, aby se se zákonnému ustanovení přikládal jiný význam, než jaký plyne z jeho jasného úmyslu, již mu však nevyhrazuje moc vykládat zákon obecně závazným způsobem. Tuto pravomoc má v dnešní době také Ústavní soud prostřednictvím právní věty uvedené v odůvodnění jím vydaného rozhodnutí. V případě, že je zákon v rozporu s ústavou, může jej dokonce zrušit.
1 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 1 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 385/07 ze dne 12. 8. 2009 (N 182/54 SbNU 267). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-385-07_1>
3 Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
4 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ze dne 3. 2. 2012. § 2. Dostupné na internetu: <https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=89~2F2012&rpp=15#seznam>
Přestože Ústavní soud, jak bylo napsáno výše, má o zakotvení principu právní jistoty v českém právním řádu jasno, není tento stav zcela dostatečný, jak ostatně dokládá situace posledních let, kdy dochází k postupnému propadu hodnocení České republiky coby země vhodné k investicím a podnikání.
Jak dokládají průzkumy Německých zahraničních hospodářských komor (AHK) týkající se zemí střední a východní Evropy, je „faktor ‚právní jistota‘ pro investory nejdůležitějším faktorem pro rozhodování o místě investic,“ (VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B.; 2014) a jak se v souhrnném stanovisku komory uvádí, atraktivita České republiky se poslední roky neustále snižuje. Hlavní příčinu přitom autoři studie spatřují právě v mizející důvěře k právní jistotě v naší zemi. Dle jejich průzkumů totiž mezi 16 hodnocenými státy zaujala třetí místo od konce; níže skončily pouze Rumunsko a Albánie. (ibid.) Nabízí se však také jakýsi zatím nejasný, mlhavý pohled ze strany lidu a to, zdali je v této zemi ještě něco naše České s čím bychom mohli sami podnikat a zúročovat naše peníze v zisku z obratu a né z krátkodobého odprodeje. Otázkou, kterou nikdo také neřeší je poskytnutí prostoru pro podnikání zahraničních subjektu a negativní dopady v podobě trvalého poškození životního prostření, narušení rovnováhy domácího trhu mezi domácími mnohem menšími subjekty oproti velkým mezinárodním koncernům. Česko je malý stát, je otázkou kdo tady bude podnikat, kam půjdou zisky a kdo bude sanovat následky.
Tyto otázky a mnohé další volají potřebu po stanovení právních limitů, jejich role by vždy byla a jako i u zahraničních partnerů jest, nutnost ochraňovat zájmy obyvatel své země, umožnit jim zemi rozvíjet, hospodařit ve své zemi podle vlastních možnosti, chránit národní bohatství projevující se ve všech pracovních odvětvích napříč celou naší vlasti proti nenasytnosti zahraničních makro koncernů, které pod pláštíkem demokracie, globálního trhu a podobných sloganů drancují národní bohatství nejen v Česku. Naplňující své vlastní finanční zájmy, hájí se teoriemi o rozvoji trhu a volné hospodářské soutěži, teorie, která se doposavad v Česku neošoupala. Mezinárodní giganti s historií, referencemi a majetkem versus střední a malé podnikatelské subjekty třeba i obce kormidlujícími na evropském pracovním trhu, který je všechno jiné než postaven na rovných příležitostech, protože ty nestojí na rovných výchozích poměrech. To je překvapení se kterým jsme my Češi zdá se nepočítali a nebo naopak někteří počítali velmi dobře.
Kritiku právní jistoty v ČR zejména podnikatelskými subjekty si lze nejsnáze vysvětlit nestabilním daňovým prostředím. Předpisy související s touto oblastí se nezřídka mění i několikrát ročně bez přechozího upozornění a naopak předem avizované změny častokrát vůbec nenabydou účinnosti. Důkladně se tomuto tématu věnoval daňový poradce Petr Neškrábal (2012) ve svém článku pro časopis Euro, kde zdůrazňuje komplikace způsobované začínajícímu podnikateli, který si musí nastavovat základní rámec svého podnikání, aniž by se mohl spolehnout, že pravidla, podle kterých se rozhodoval, zůstanou opravdu platná.
Podnikatelské subjekty v čele s Česko-německou obchodní a průmyslovou komorou, potažmo Německými zahraničními hospodářskými komorami vůbec, přitom nejsou v kritizování právní (ne)jistoty v České republice osamoceny; nelichotivou známku jí uděluje též Transparency International ve své Studii národní integrity z roku 2011: „Domáhání se práva soudní cestou je v České republice běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Není zcela zřejmé, zda hlavní příčinou tohoto stavu je nedostatečná kapacita soudního aparátu, neefektivita procesů uvnitř soudního systému nebo děravá a rychle se měnící legislativa, kterou jsou soudy nuceny aplikovat. Jistý je pouze výsledek – nedůvěra občanů ve spravedlnost, kterou mají soudy nalézat a garantovat.“ (JANSA, P., BUREŠ, R. a kol.; 2011) Přestože v dalším textu autoři studie pozitivně hodnotí schopnost soudů nezávisle kontrolovat excesy moci výkonné i zákonodárné, neopomínají kritizovat fakt, že největší korupční kauzy se k soudu vlastně vůbec nedostanou. Státní zastupitelství pak dokonce přirovnávají k černé díře, která pohlcuje informace, ale sama žádné nevydává.1
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
ALEXY, R. 2012. Právní jistota a správnost. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BROŻEK, B. 2012. Právní jistota jako strukturální stabilita. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al, Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
ČAPEK, J. 1995. Spravedlnost a soudní rozhodování. In Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. ISSN 0324-7007, 1995, roč. 134, č. 6, s. 563 – 570
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o senioryVyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109
HURDÍK J., LAVICKÝ, P. 2010. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 197 s. ISBN 978-80-210-5063-1
JANSA, P., BUREŠ, R. a kol. 2011. Studie národní integrity. Praha: Transparency International – Česká republika, 2011. 248 s. ISBN 978-80-87123-17-1. Dostupné také z internetu:
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
KYSELA, J. 2012. Jaká jistota v měnícím se světě? In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94
Metodická pomůcka je dostupná na www: http://www.uur.cz/images/publikace/uur/2009/2009-05/30_IOP.pdf a je označena jako neaktuální. Schéma provázanosti jednotlivých nástrojů územního plánování, tj. zejm. ÚAP, ÚPD a politiky územního rozvoje.
NEŠKRÁBAL P. 2012. Nejistota místo zjednodušení. In Euro. ISSN 1212-3129, 2012, roč. 15, č. 27-28
PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9. s. 11
PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha:ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6. s. 20
Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
ŠÍN, Z. 2003. Tvorba práva – Pravidla, metodika, technika. 1. vyd. Praha: C. H, Beck, 2003. 190 s. ISBN 80-7179-832-0
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
TRYZNA, J. 2012. Garance právní jistoty z hlediska metodologie interpretace práva předvídané novým občanským zákoníkem. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B. 2014. Souhrnné stanovisko Česko-německé obchodní a průmyslové komory: Posilování právní jistoty v České republice [online]. 2014, updated March 2014 [cit. 4. 5. 2015]. Dostupné na internetu: <http://tschechien.ahk.de/fileadmin/ahk_tschechien/Mitglieder/Arbeitskreise/PP_Pravni_jistota_2014.pdf>
1 Tamtéž
Dnes je pojem spravedlnosti vymezován v kontextu různých společensko – politických zájmů a potřeb, kormidlo osudu se tedy otáčí různými směry. Odlišné je pojetí spravedlnosti coby problému etického, morálního, právního. Brněnský právník a vysokoškolský pedagog Miloš Večeřa (1997) v knize Spravedlnost v právu uvádí následující pohledy na dnešní rozdělení spravedlnosti:
- deskriptivní studie, které empirickými metodami usilují o zjištění, jakým způsobem je vnímána spravedlnost nebo podle jakých zásad spravedlnosti jednají sociální aktéři;
- explanační studie, které se snaží odhalit nezávislé proměnné, jimiž by vysvětlily zjištění získaná deskriptivními studiemi;
- normativní studie, které se snaží nalézt validní koncepce spravedlnosti na základě podstatných principů spravedlnosti;
- instrumentalistické studie, které chápou koncept spravedlnosti a spravedlivé způsoby chování především jako prostředek k dosažení jiných cílů, přičemž za podstatné považuje zvláště druhé dva.
Ani moderní vymezení spravedlnosti se nevyhne srovnání s prací Aristotelovou. Vždyť i britský právní teoretik H. L. A. Hart ve své práci The Concept of Law (1961) vyjadřuje princip spravedlnosti, coby snahy o udržování či obnovu rovnováhy či poměrného podílu, těmito slovy: „treat like cases alike and different cases differently,“ neboli „se stejnými případy nakládejte stejně, s rozdílnými rozdílně“, což není příliš vzdáleno Aristotelově myšlence, že základem spravedlnosti je rovnost a že nespravedlnost vzniká, když s rovným je zacházeno nerovně nebo když s nerovným je nakládáno rovně. (VEČEŘA, M.; 1997)
Právní jistota patří mezi nejdůležitější právní principy. Jedná se o logický důsledek a současně nezbytnou součást potřeby legitimity práva, a byť třeba samostatně užitý, je pojem „jistota“ v této práci chápán vždy právě z tohoto pohledu, nikoli z pohledu závazkového práva.
Vědomí nezbytnosti existence právní jistoty vedlo ostatně i ke vzniku prvních kodifikací práva, jako třeba Zákona dvanácti desek, jejichž účelem bylo dát všem na vědomí, jaké právo je platné, a legitimizovat tak vyžadování jeho dodržování. Každý má možnost se s právem seznámit, od každého se proto očekává, že právo zná a od každého může být vyžadováno, aby se jím řídil, což je myšlenka stručně vystihnutá ve známém pravidle „neznalost zákona neomlouvá.“ |
O tom, že potřeba právní jistoty není ojedinělým úkazem, ale táhne se jako červená nit celou historií lidstva, přičemž na povrch vyplouvá vždy, když z různých důvodů klesne vymahatelnost či legitimita práva, svědčí například českým právníkem Jiřím Čapkem (1995) citované dobrozdání Lyonského soudu k návrhu code civil. V něm se praví, že Francouzi jsou již „unaveni (…) množstvím zvyklostí a bizarně nesouvisejících obyčejů“. Z těchto slov je zjevná touha po zkrocení dosavadní právní svévole a ustanovení jasného řádu, který by byl závazný pro všechny shodně a nerozdílně. Není potom divu, že se 19. století neslo v duchu tak usilovného právního pozitivismu.
Právní jistotou rozumíme míru předvídatelnosti; míru, do jaké se subjekt práva může spolehnout, že ke konkrétnímu případu bude přistupováno pokaždé stejně, že soudce o téže věc rozhodne zítra tak, jako o ní rozhodl dnes. Právní jistota neznamená nutně spravedlnost, spíše se jedná o výraz spolehlivosti. Důležitá je v tomto ohledu záležitost právní kontinuity, která bývá narušována zejména při událostech majících povahu historického předělu. Jedná se například o konce období válečných konfliktů nebo o převraty mající za následek změny politických režimů (viz výše zmíněné události po konci 2. světové války, resp. zániku NDR), kdy se nově vzniknuvší jurisdikce musí vypořádat s právními událostmi předchozích let. V sousedním Německu tak v obou případech došlo k prohlášení právních forem minulých systémů za neplatné od samého počátku. (ALEXY, R.; 2012).
V obou případech zmíněných v předchozím odstavci se pochopitelně soudci opírali o slavnou Radbruchovu formuli. Z té vychází také polský filosof a právník Bartosz Brożek (2012), když popisuje tři aspekty právní jistoty:
- právo lze považovat za jisté, pokud je poznatelné – musí být vyjádřeno jasně a srozumitelně
- právo lze považovat za jisté, pokud je prakticky realizovatelné – nejen že nesmí vyžadovat nemožné, ale jeho aplikace musí též být předvídatelná
- právo lze považovat za jisté, pokud je stabilní – nesmí být měněno libovolným, resp. pro adresáty právních norem překvapivým způsobem
Z výše uvedených aspektů vyplývá v ryzí formě účel právní jistoty, totiž podpořit všeobecné přijetí právních norem určitou zárukou, že se tyto nebudou jakkoli měnit a přinesou stav, na nějž se společnost bude moci spolehnout jako na něco trvalého a neměnného.
Potřeba takové záruky je velmi dobře zřejmá zejména v dnešním světě, kdy hodnota morálky v mezilidské a především mezinárodní komunikaci značně ustupuje ekonomickým zájmům. Jedině pevný a funkční právní řád umožní, aby byl stát vnímán okolním světem jako spolehlivý partner, což je ve finanční oblasti mimořádně významné. Stát, v němž právní jistota neexistuje, dnes těžko může počítat se zahraničními investicemi či s pomocí okolních států, neboť nikdo se neodváží svěřit své peníze do rukou někomu, kdo mu nedokáže zaručit, že mu je bude moci zase vrátit, třeba proto, že právo, podle kterého si je dnes půjčil, už zítra platit nebude. |
Na druhou stranu ani jistota neexistuje sama o sobě, zákony slouží k tomu, aby ji posílily a naopak snižovaly jakoukoli nejistotu. (KYSELA, J.; 2012). Jistota tak vlastně zajišťuje, že zákony budou všem srozumitelné, platné, realizovatelné a že se jimi budou všichni řídit. Zákony naopak zajišťují existenci určitých norem, pro které platí výše uvedená charakteristika, čímž se jejich adresátům dostává jistoty a vědomí potřebného řádu.
Ve vztahu k právní jistotě je důležité zvážit také otázku legitimity, kterou by jistota měla podepírat a zvyšovat. Zatímco legálnost práva je dána prostou existencí zákonů, legitimita znamená oprávněnost tyto zákony uplatňovat ve společnosti a souvisí se schopností je prosadit jako nanejvýš potřebné ve všeobecném mínění většinové společnosti. Jak v závěru své kapitoly píše Kysela (2012): „Právní jistota je ostatně významným komponentem legitimace práva, protože do značné míry právě kvůli (nějaké) jistotě tu právo je.“
Brněnští právníci a vysokoškolští pedagogové Jan Hurdík a Petr Lavický (2010), autoři publikace Systém zásad soukromého práva, považují právní jistotu za jeden z vůbec nejdůležitějších principů právního státu a zdůrazňují, že je třeba mít jej na zřeteli nejen v každém okamžiku tvorby práva, ale také během jeho aplikace a interpretace. Z podobných zásad teorie práva vychází nezřídka též Ústavní soud, když dovozuje zakotvení právní jistoty v českém právním řádu.
Hurdík s Lavickým (2010) vycházejí podle svých slov při snaze o definici právní jistoty z Knappa a Boguszaka, kteří rozlišovali mezi právní jistotou v oblasti tvorby práva a právní jistotou v oblasti jeho aplikace. V oblasti tvorby práva uvádějí tyto základní projevy právní jistoty:
1. Stabilita práva
Jedno z všeobecně neznámějších právních pravidel praví, že „neznalost zákona neomlouvá.“ Tento prastarý princip je i v dnešní době stejně aktuální, jako byl v dobách starého Říma, neboť adresáty právních norem upozorňuje na skutečnost, že zákony znamenají nejen práva, ale především povinnosti. A klade na ně pochopitelný požadavek, aby se o právní normy aktivně zajímali. Autoři zmíněné publikace však upozorňují na to, že zdaleka ne každý adresát má příležitost či možnost se s nimi skutečně podrobně seznámit. Právo si k nim dle jejich závěrů hledá cestu mnoha jinými způsoby, pomocí nichž se v nich utváří určité právní vědomí, například jako v této „Rukověti“ si právo hledá cestu k zástupcům veřejné správy státu.
A právě z této skutečnosti autoři požadavek stability práva vyvozují. Nepožadují stabilní právní řád v prvé řadě proto, aby časté měnění norem nevyvolávalo zmatky ve státní správě, jurisdikci, aby příliš nezatěžovalo administrativu, nevysílalo špatný signál okolním státům, potenciálním partnerům či investorům. Hlavním důvodem dle jejich mínění jsou omezené možnosti většiny běžných adresátů práva do důsledku se s novými normami seznámit (HURDÍK J., LAVICKÝ, P.; 2010). Opodstatněnost této obavy lze ostatně snadno pozorovat v dnešní době, kdy po zavedení nového občanského zákoníku a především docela nového právnického jazyka, není ani pro mnohé odborníky právě snadné přijmout nové pojmosloví za vlastní. Ba dokonce se zdá, že ani mezi zákonodárci není jeho užívání zcela samozřejmé, když ve zvláštních předpisech užívají jiné termíny, než v občanském zákoníku.1 V oč složitější situaci se potom ocitá běžný občan, jenž obecné právnické pojmy zná nikoli z odborné literatury, ale pouze z běžného hovorového užívání. S trochou nadsázky se tak blížíme bájnému zmatení jazyků na stavbě Babylonské věže.
Není to však jediný význam požadavku stability práva. V dalším výkladu Hurdík s Lavickým (2010) upozorňují, že silný a stabilní právní řád brání účelovým a neodůvodněným změnám sebe sama. Ve stabilním prostředí nemůže zákonodárce snadno shodit ze stolu vše, co se mu nehodí. Musí zachovávat vše, co funguje a opustit může jen takovou normu, která se ukáže býti nadále nefunkční. Dále uvádějí pochopitelné negativní dopady radikálních změn, jako snížená předvídatelnost výsledků soudních řízení nebo nárůst jeho délky vlivem množstvím kasačních rozhodnutí a to po dobu nutnou k seznámení se s novými předpisy.
2. Jednotnost právního řádu
Právní řád by pro zachování jistoty a dalších principů neměl vykazovat velké rozdíly v pojmosloví; pokud zákonodárce užívá týchž pojmů ve více předpisech, měl by jim také pokaždé přisuzovat týž či alespoň obdobný obsah. Ústavní soud tento fakt demonstruje na příkladu prekluze: „ze širokého zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplývají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit.“2
3. Zákonnost tvorby práva
Právo musí být tvořeno na základě platných legislativních procesů, zákonným a ústavních způsobem a v souladu s veškerými pravidly, jimiž je zákonodárce vázán. Nedodržení tohoto projevu právní jistoty by nutně mělo dopad i na ostatní projevy.
4. Jasnost, přesnost a srozumitelnost právních norem, resp. jejich určitost
Také zde se projevuje pravidlo „neznalost zákona neomlouvá“ respektive jeho obrácený význam; adresátům právních norem musí být umožněno se s normami řádně seznámit. Nestačí proto text zákona pouze zveřejnit, nýbrž je nezbytné, aby byl také jasný, přesný a srozumitelný a umožňoval tak dostatečnou míru předvídatelnosti.
Požadavek určitosti pak vyplývá z faktu, že přestože právní normy musejí být ze své podstaty obecné, aby obsáhly co možná nejpestřejší okruh situací, jež pod ně mají spadat, musejí být dostatečně určité, aby praxe neznemožnila jejich uplatnění.
5. Přístupnost právních předpisů
Jak bylo naznačeno výše, předpokladem legitimity požadavku znalosti zákona je možnost se s ním seznámit. Nad tímto požadavkem by snad dnes již nikdo nepochyboval, jeho všeobecné respektování lze ostatně doložit již v Ústavě ČR, kde se v čl. 52 odst. 1 píše, že „K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen.“3
Jiný problém nastává v souvislosti s urychlováním novelizace zákonů prostřednictvím tzv. přílepků, kdy se společně se zákonem schválí i ustanovení, která s jím upravovanou oblastí nikterak nesouvisejí a v případě samostatného projednávání by nejspíš vůbec přijata nebyla. Není divu, že jej Ústavní soud v roce 2007 ve svém nálezu Pl. ÚS 77/06 prohlásil za neústavní, přičemž palčivost problému popsal těmito slovy:
„Požadavek předvídatelnosti zákona jako součást principu právního státu přestává být naplňován v okamžiku, kdy novelizace zákona je součástí jiného zákona ve formálním smyslu, jehož obsah s novelizovaným zákonem nijak nesouvisí. Orientace adresáta právní normy v právním řádu se bez použití přístrojů informačních technologií stává zcela nemožnou. (…) Přitom je zřejmé, že bez možnosti používání těchto systémů se dnes již v právním řádu České republiky nelze vyznat, a tak se problematizuje uplatnění obecné zásady právní, podle které neznalost zákona neomlouvá. Právo se tak stává pro své adresáty zcela nepředvídatelné.“ |
6. Zákaz retroaktivity
Přestože osoba zná zákon a koná v souladu s ním, může v právním státu nastat situace, kdy například po novele zákona nebude její konání napříště považováno za legální. Nemělo by se však stát, že by jí hrozil postih zpětně za konání, které bylo secundum legem, případně praeter legem. Hurdík s Lavickým (2010) téma uzavírají konstatováním, že „jestliže teprve poté, kdy někdo jednal, je přijat právní předpis upravující následky či náležitosti tohoto jednání, je takový přístup v hrubém rozporu s předvídatelností právního řádu.“ Podobný závěr lze vyvodit i z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.“
V situaci, kdy jednání osoby je (trestně) upraveno až poté, co proběhlo, je nasnadě, že bude užito úpravy dřívější, tj. žádné. Přesto je však vhodné upozornit na skutečnost, že takto vyhraněně zobrazený případ není jedinou variantou otázky retroaktivity právního předpisu. Uvedený článek Listiny totiž pokračuje ještě druhou větou, která říká, že „pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ Z té vyplývá další rozměr otázky zpětné účinnosti právního předpisu, a sice že pokud konání osoby bylo contra legem již v době, kdy nastalo, ale nová právní úprava stanovuje nižší postihy, užije se přednostně.
Výše uvedené případy označuje Knapp (1994) za retroaktivitu pravou. Ve své práci popisuje ovšem také retroaktivitu nepravou, vztahující se k právním vztahům, které vznikly v době dřívější, avšak trvají nadále. Zde připouští, aby následky takových vztahů byly posouzeny podle nového zákona, ovšem pouze pokud nastaly poté, co tento nabyl účinnosti. K následkům, k nimž došlo v době dřívější, takto přistupovat nelze.
V oblasti aplikace práva pak Hurdík s Lavickým (2010) uvádějí následující základní projevy principu právní jistoty, v nichž se v praktických důsledcích promítají výše zmíněné projevy právní jistoty v tvorbě práva:
1. Stabilita výkladu práva
Samotná stabilita právní úpravy, o níž bylo pojednáváno výše, nezaručuje ještě právní jistotu, pokud není doprovázena stabilním výkladem. Teprve dlouhodobá správní praxe a judikatura zajistí, že budou občané skutečně cítit důvěru v právo, což lze označit za jeden z důkazů existence právní jistoty.
2. Předvídatelnost soudních rozhodnutí
Jak mnohokrát judikoval Ústavní soud, je předvídatelnost soudních rozhodnutí jedním ze základních kamenů demokratického právního státu, státu právní jistoty. S tímto tématem úzce souvisí také předchozí požadavek stabilního výkladu – pokud by se osoba rozhodla domoci svých práv soudní cestou poté, co soud vyhověl žalobě jiné osoby v obdobném případě, a její případ by byl posouzen odlišně, vypovídalo by to o neustáleném výkladu a o nepředvídatelnosti, což by nutně snížilo vnímání právní jistoty. Jak ostatně vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07, „ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad (…) východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti).“4
Neznamená to ovšem, že by soudy byly starším výkladem práva vázány, jako je tomu například v angloamerickém právním systému. Spolu s proměnami společnosti, poměrů a všeobecným míněním se postupně může měnit též judikatura. V odlišném stanovisku k výše uvedenému nálezu to přímo zdůrazňuje ústavní soudce František Duchoň, když uvádí, že „Změna judikatury obecných soudů je důsledkem přirozeného vývoje, kdy justice (…) průběžně a přirozeně (…) reaguje na postupnou změnu poměrů v zemi.“
3. Stabilita pravomocných rozhodnutí
Pokud soud či příslušný orgán vydá rozsudek či rozhodnutí atp., mělo by toto být závazné a užití opravných prostředků by mělo být omezeno jen na skutečně odůvodněné případy. Musejí být stanoveny také jasně vymezené lhůty, které jsou nezbytné k nabytí právní účinnosti daného rozhodnutí.
4. Oprávněná důvěra v právo
Jestliže jsou ve státě prostřednictvím fungujícího systému legislativy, exekutivy a jurisdikce zakotveny demokratické hodnoty jako je zákaz retroaktivity právní normy, zásada stability výkladu či předvídatelnosti práva, je přirozené, že občan takové země bude právu věřit a bude oprávněně očekávat ochranu svých zájmů tím, že jeho země se řídí právem, které je v ní zakotveno.
Důvěra občana v právo vlastně podmiňuje oprávněnost požadovat po něm, aby se takovým právem řídil, neboť spolu s dalšími demokratickými principy právnímu státu umožňuje legitimně po něm požadovat znalost zákona a jeho respektování. Současně však dává občanovi do rukou nárok legitimně očekávat ochranu svých práv. Občan, který důvěru v právo nemá, ať už z důvodu nejasných zákonů nebo neprůhledné justice, nebude ani motivován je respektovat, nebude se jím cítit vázán, což bude mít logicky za následek vzrůst rizika všeobecné anarchie a destabilizace řízení státního systému. (ŠÍN, Z.; 2003)
S potřebou předvídatelnosti práva spojuje otázku důvěry také Ústavní soud, když ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 705/06 uvádí např.: „Povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgánů veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy“.5
5. Promlčení a prekluze
Pojmy jako promlčení, tedy zánik povinnosti dlužníka plnit, nebo prekluze, čili zánik samotného práva domáhat se plnění, možná na první pohled nevzbuzují dojem, že by měly mít cokoli společného s principem právní jistoty, ve skutečnosti se však jedná o další z podpůrných faktorů stability práva: jde o jednu z podmínek jasné orientace v právních vztazích.
Promlčení a prekluze stanovují lhůty, jejichž marným uplynutím ztrácí věřitel nárok domáhat se u dlužníka plnění. Pravým účelem obou institutů však není zkrátit práva věřitele, nýbrž zamezit nejistotě ohledně (ne)existence právních vztahů. Po uplynutí velmi dlouhé doby (50 - 100 let) totiž mohou vznikat pochybnosti o tom, zda mezi danými subjekty nějaký právní vztah vůbec existoval, případně jaký byl jeho přesný obsah. Z toho Hurdík s Lavickým (2010) sice vyvozují, že je nutné stanovit nepřekročitelné hranice limitující možnost soudního prosazení subjektivních práv, zdůrazňují však, že je současně nutno přihlédnout k tomu, aby naopak neomezovaly oprávněnou osobu.
1 Jedná se například o nesoulad týkající se pojmu „nebytový prostor,“ který spolu se zákony č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, přestal platit k 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník (NOZ). Ten totiž hovoří o „prostoru sloužícím podnikání“ a zavádí tak nový pojem, který si ovšem již nenašel cestu do zvláštních předpisů, což lze ukázat na následujícím příkladu: v § 2247 odst. 2 NOZ stanoví, že „způsob rozúčtování cen a úhrady služeb stanoví jiný právní předpis.“ Tím je v současnosti zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Ona matoucí skutečnost je zřejmá již z názvu zákona, kde se opět hovoří o nebytovém prostoru, přestože NOZ tento pojem nezná.
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1169-07_1>
3 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 52 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
4 Nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-566-07_1>
5 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 705/06 ze dne 14. 2. 2008 (N 35/48 SbNU 435). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-705-06_1>
Pojem právní jistota není v našem právním řádu přímo zakotven, ale vyplývá z něho. Ústavní soud ve svých četných judikátech dovozuje jeho existenci z prvního odstavce prvního článku Ústavy ČR, ve kterém se píše, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“1 Právě v závazku býti právním státem spatřuje Ústavní soud pramen právní jistoty v českém právu, když na základě teoreticko-právních principů vysvětluje, že právní jistota je jedním z neoddělitelných znaků právního státu.2
Situace právní jistoty v České republice bývá často kritizována zejména z hlediska stability. Náš právní řád je mnohdy značně roztříštěný a některé zákony jsou novelizovány i několikrát ročně. Z toho důvodu si veřejnost, ale i mnozí experti stěžují na nestabilní právní prostředí a nemožnost se na právo skutečně spolehnout, což je přitom jeden ze tří základních znaků právní jistoty, tak jak ji charakterizoval Brożek (2012).
V posledních letech bylo u nás téma právní jistoty ještě živější zejména v souvislosti se zákonem č. 89/2012, Sb., který 1. 1. 2014 vstoupil v platnost jako Občanský zákoník. Svým pojetím a také svou jazykovou podobou v mnohém navazuje na Obecný občanský zákoník z roku 1812. Právní praktici i teoretici mu proto vyčítají zapříčinění právní diskontinuity a upozorňují, že ještě po dlouhou dobu bude mít za následek značné snížení právní jistoty. Nejen kvůli všeobecné neobeznámenosti veřejnosti s novými ustanoveními, ale také z důvodu chybějící judikatury. Ta v našem právním prostředí sice neznamená posuzování případů podle stejné logiky, jaká byla u obdobných užita kdykoli v minulosti, přesto však nabízí určité vodítko podpořené skutečností, že rozhodnutí soudů vyšších instancí mají pro soudy nižší doporučující charakter.
V prostředí České republiky se v souvislosti s novým občanským zákoníkem hovoří o snížení právní jistoty snad i v tom kontextu, že nová právní úprava navrhuje nové metodologické interpretační pokyny, což logicky vede k nejistotě a otázkám, jak nyní budou soudci při řešení sporů postupovat. Dosud se totiž, jak píše Tryzna (2012:192), v zásadě akceptovala základní východiska 200 let staré metodologie Obecného zákona občanského, který ovšem v tehdejším Československu přestal platit již před 65 lety. Tento občanský zákoník byl silně juspozitivistický a, především v § 6, 7, a 8, důsledně vyžadoval prosazování vůle zákonodárcovy, který měl jako jediný „moc vyložiti zákon způsobem obecně závazným.“3 Tím byl soudce zbaven možnosti v širším rozsahu užívat svého uvážení a byl veden k poslušnému následování paragrafů.
Tato situace v dnešní době samozřejmě neplatí. Nový občanský zákoník se starší podobou právní úpravy sice inspiruje, rozhodně však nelze říci, že bychom se vrátili o 2 století zpátky. Určité pozitivně zakotvené interpretační metodické direktivy však zvláště v § 2 zavádí, např. ve větě: „Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a s ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání.“4 Také nový občanský zákoník zmiňuje autoritu zákonodárce a zakazuje, aby se se zákonnému ustanovení přikládal jiný význam, než jaký plyne z jeho jasného úmyslu, již mu však nevyhrazuje moc vykládat zákon obecně závazným způsobem. Tuto pravomoc má v dnešní době také Ústavní soud prostřednictvím právní věty uvedené v odůvodnění jím vydaného rozhodnutí. V případě, že je zákon v rozporu s ústavou, může jej dokonce zrušit.
1 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 1 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 385/07 ze dne 12. 8. 2009 (N 182/54 SbNU 267). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-385-07_1>
3 Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
4 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ze dne 3. 2. 2012. § 2. Dostupné na internetu: <https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=89~2F2012&rpp=15#seznam>
Přestože Ústavní soud, jak bylo napsáno výše, má o zakotvení principu právní jistoty v českém právním řádu jasno, není tento stav zcela dostatečný, jak ostatně dokládá situace posledních let, kdy dochází k postupnému propadu hodnocení České republiky coby země vhodné k investicím a podnikání.
Jak dokládají průzkumy Německých zahraničních hospodářských komor (AHK) týkající se zemí střední a východní Evropy, je „faktor ‚právní jistota‘ pro investory nejdůležitějším faktorem pro rozhodování o místě investic,“ (VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B.; 2014) a jak se v souhrnném stanovisku komory uvádí, atraktivita České republiky se poslední roky neustále snižuje. Hlavní příčinu přitom autoři studie spatřují právě v mizející důvěře k právní jistotě v naší zemi. Dle jejich průzkumů totiž mezi 16 hodnocenými státy zaujala třetí místo od konce; níže skončily pouze Rumunsko a Albánie. (ibid.) Nabízí se však také jakýsi zatím nejasný, mlhavý pohled ze strany lidu a to, zdali je v této zemi ještě něco naše České s čím bychom mohli sami podnikat a zúročovat naše peníze v zisku z obratu a né z krátkodobého odprodeje. Otázkou, kterou nikdo také neřeší je poskytnutí prostoru pro podnikání zahraničních subjektu a negativní dopady v podobě trvalého poškození životního prostření, narušení rovnováhy domácího trhu mezi domácími mnohem menšími subjekty oproti velkým mezinárodním koncernům. Česko je malý stát, je otázkou kdo tady bude podnikat, kam půjdou zisky a kdo bude sanovat následky.
Tyto otázky a mnohé další volají potřebu po stanovení právních limitů, jejich role by vždy byla a jako i u zahraničních partnerů jest, nutnost ochraňovat zájmy obyvatel své země, umožnit jim zemi rozvíjet, hospodařit ve své zemi podle vlastních možnosti, chránit národní bohatství projevující se ve všech pracovních odvětvích napříč celou naší vlasti proti nenasytnosti zahraničních makro koncernů, které pod pláštíkem demokracie, globálního trhu a podobných sloganů drancují národní bohatství nejen v Česku. Naplňující své vlastní finanční zájmy, hájí se teoriemi o rozvoji trhu a volné hospodářské soutěži, teorie, která se doposavad v Česku neošoupala. Mezinárodní giganti s historií, referencemi a majetkem versus střední a malé podnikatelské subjekty třeba i obce kormidlujícími na evropském pracovním trhu, který je všechno jiné než postaven na rovných příležitostech, protože ty nestojí na rovných výchozích poměrech. To je překvapení se kterým jsme my Češi zdá se nepočítali a nebo naopak někteří počítali velmi dobře.
Kritiku právní jistoty v ČR zejména podnikatelskými subjekty si lze nejsnáze vysvětlit nestabilním daňovým prostředím. Předpisy související s touto oblastí se nezřídka mění i několikrát ročně bez přechozího upozornění a naopak předem avizované změny častokrát vůbec nenabydou účinnosti. Důkladně se tomuto tématu věnoval daňový poradce Petr Neškrábal (2012) ve svém článku pro časopis Euro, kde zdůrazňuje komplikace způsobované začínajícímu podnikateli, který si musí nastavovat základní rámec svého podnikání, aniž by se mohl spolehnout, že pravidla, podle kterých se rozhodoval, zůstanou opravdu platná.
Podnikatelské subjekty v čele s Česko-německou obchodní a průmyslovou komorou, potažmo Německými zahraničními hospodářskými komorami vůbec, přitom nejsou v kritizování právní (ne)jistoty v České republice osamoceny; nelichotivou známku jí uděluje též Transparency International ve své Studii národní integrity z roku 2011: „Domáhání se práva soudní cestou je v České republice běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Není zcela zřejmé, zda hlavní příčinou tohoto stavu je nedostatečná kapacita soudního aparátu, neefektivita procesů uvnitř soudního systému nebo děravá a rychle se měnící legislativa, kterou jsou soudy nuceny aplikovat. Jistý je pouze výsledek – nedůvěra občanů ve spravedlnost, kterou mají soudy nalézat a garantovat.“ (JANSA, P., BUREŠ, R. a kol.; 2011) Přestože v dalším textu autoři studie pozitivně hodnotí schopnost soudů nezávisle kontrolovat excesy moci výkonné i zákonodárné, neopomínají kritizovat fakt, že největší korupční kauzy se k soudu vlastně vůbec nedostanou. Státní zastupitelství pak dokonce přirovnávají k černé díře, která pohlcuje informace, ale sama žádné nevydává.1
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
ALEXY, R. 2012. Právní jistota a správnost. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BROŻEK, B. 2012. Právní jistota jako strukturální stabilita. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al, Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
ČAPEK, J. 1995. Spravedlnost a soudní rozhodování. In Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. ISSN 0324-7007, 1995, roč. 134, č. 6, s. 563 – 570
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o senioryVyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109
HURDÍK J., LAVICKÝ, P. 2010. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 197 s. ISBN 978-80-210-5063-1
JANSA, P., BUREŠ, R. a kol. 2011. Studie národní integrity. Praha: Transparency International – Česká republika, 2011. 248 s. ISBN 978-80-87123-17-1. Dostupné také z internetu:
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
KYSELA, J. 2012. Jaká jistota v měnícím se světě? In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94
Metodická pomůcka je dostupná na www: http://www.uur.cz/images/publikace/uur/2009/2009-05/30_IOP.pdf a je označena jako neaktuální. Schéma provázanosti jednotlivých nástrojů územního plánování, tj. zejm. ÚAP, ÚPD a politiky územního rozvoje.
NEŠKRÁBAL P. 2012. Nejistota místo zjednodušení. In Euro. ISSN 1212-3129, 2012, roč. 15, č. 27-28
PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9. s. 11
PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha:ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6. s. 20
Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
ŠÍN, Z. 2003. Tvorba práva – Pravidla, metodika, technika. 1. vyd. Praha: C. H, Beck, 2003. 190 s. ISBN 80-7179-832-0
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
TRYZNA, J. 2012. Garance právní jistoty z hlediska metodologie interpretace práva předvídané novým občanským zákoníkem. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B. 2014. Souhrnné stanovisko Česko-německé obchodní a průmyslové komory: Posilování právní jistoty v České republice [online]. 2014, updated March 2014 [cit. 4. 5. 2015]. Dostupné na internetu: <http://tschechien.ahk.de/fileadmin/ahk_tschechien/Mitglieder/Arbeitskreise/PP_Pravni_jistota_2014.pdf>
1 Tamtéž
Dnes je pojem spravedlnosti vymezován v kontextu různých společensko – politických zájmů a potřeb, kormidlo osudu se tedy otáčí různými směry. Odlišné je pojetí spravedlnosti coby problému etického, morálního, právního. Brněnský právník a vysokoškolský pedagog Miloš Večeřa (1997) v knize Spravedlnost v právu uvádí následující pohledy na dnešní rozdělení spravedlnosti:
- deskriptivní studie, které empirickými metodami usilují o zjištění, jakým způsobem je vnímána spravedlnost nebo podle jakých zásad spravedlnosti jednají sociální aktéři;
- explanační studie, které se snaží odhalit nezávislé proměnné, jimiž by vysvětlily zjištění získaná deskriptivními studiemi;
- normativní studie, které se snaží nalézt validní koncepce spravedlnosti na základě podstatných principů spravedlnosti;
- instrumentalistické studie, které chápou koncept spravedlnosti a spravedlivé způsoby chování především jako prostředek k dosažení jiných cílů, přičemž za podstatné považuje zvláště druhé dva.
Ani moderní vymezení spravedlnosti se nevyhne srovnání s prací Aristotelovou. Vždyť i britský právní teoretik H. L. A. Hart ve své práci The Concept of Law (1961) vyjadřuje princip spravedlnosti, coby snahy o udržování či obnovu rovnováhy či poměrného podílu, těmito slovy: „treat like cases alike and different cases differently,“ neboli „se stejnými případy nakládejte stejně, s rozdílnými rozdílně“, což není příliš vzdáleno Aristotelově myšlence, že základem spravedlnosti je rovnost a že nespravedlnost vzniká, když s rovným je zacházeno nerovně nebo když s nerovným je nakládáno rovně. (VEČEŘA, M.; 1997)
Právní jistota patří mezi nejdůležitější právní principy. Jedná se o logický důsledek a současně nezbytnou součást potřeby legitimity práva, a byť třeba samostatně užitý, je pojem „jistota“ v této práci chápán vždy právě z tohoto pohledu, nikoli z pohledu závazkového práva.
Vědomí nezbytnosti existence právní jistoty vedlo ostatně i ke vzniku prvních kodifikací práva, jako třeba Zákona dvanácti desek, jejichž účelem bylo dát všem na vědomí, jaké právo je platné, a legitimizovat tak vyžadování jeho dodržování. Každý má možnost se s právem seznámit, od každého se proto očekává, že právo zná a od každého může být vyžadováno, aby se jím řídil, což je myšlenka stručně vystihnutá ve známém pravidle „neznalost zákona neomlouvá.“ |
O tom, že potřeba právní jistoty není ojedinělým úkazem, ale táhne se jako červená nit celou historií lidstva, přičemž na povrch vyplouvá vždy, když z různých důvodů klesne vymahatelnost či legitimita práva, svědčí například českým právníkem Jiřím Čapkem (1995) citované dobrozdání Lyonského soudu k návrhu code civil. V něm se praví, že Francouzi jsou již „unaveni (…) množstvím zvyklostí a bizarně nesouvisejících obyčejů“. Z těchto slov je zjevná touha po zkrocení dosavadní právní svévole a ustanovení jasného řádu, který by byl závazný pro všechny shodně a nerozdílně. Není potom divu, že se 19. století neslo v duchu tak usilovného právního pozitivismu.
Právní jistotou rozumíme míru předvídatelnosti; míru, do jaké se subjekt práva může spolehnout, že ke konkrétnímu případu bude přistupováno pokaždé stejně, že soudce o téže věc rozhodne zítra tak, jako o ní rozhodl dnes. Právní jistota neznamená nutně spravedlnost, spíše se jedná o výraz spolehlivosti. Důležitá je v tomto ohledu záležitost právní kontinuity, která bývá narušována zejména při událostech majících povahu historického předělu. Jedná se například o konce období válečných konfliktů nebo o převraty mající za následek změny politických režimů (viz výše zmíněné události po konci 2. světové války, resp. zániku NDR), kdy se nově vzniknuvší jurisdikce musí vypořádat s právními událostmi předchozích let. V sousedním Německu tak v obou případech došlo k prohlášení právních forem minulých systémů za neplatné od samého počátku. (ALEXY, R.; 2012).
V obou případech zmíněných v předchozím odstavci se pochopitelně soudci opírali o slavnou Radbruchovu formuli. Z té vychází také polský filosof a právník Bartosz Brożek (2012), když popisuje tři aspekty právní jistoty:
- právo lze považovat za jisté, pokud je poznatelné – musí být vyjádřeno jasně a srozumitelně
- právo lze považovat za jisté, pokud je prakticky realizovatelné – nejen že nesmí vyžadovat nemožné, ale jeho aplikace musí též být předvídatelná
- právo lze považovat za jisté, pokud je stabilní – nesmí být měněno libovolným, resp. pro adresáty právních norem překvapivým způsobem
Z výše uvedených aspektů vyplývá v ryzí formě účel právní jistoty, totiž podpořit všeobecné přijetí právních norem určitou zárukou, že se tyto nebudou jakkoli měnit a přinesou stav, na nějž se společnost bude moci spolehnout jako na něco trvalého a neměnného.
Potřeba takové záruky je velmi dobře zřejmá zejména v dnešním světě, kdy hodnota morálky v mezilidské a především mezinárodní komunikaci značně ustupuje ekonomickým zájmům. Jedině pevný a funkční právní řád umožní, aby byl stát vnímán okolním světem jako spolehlivý partner, což je ve finanční oblasti mimořádně významné. Stát, v němž právní jistota neexistuje, dnes těžko může počítat se zahraničními investicemi či s pomocí okolních států, neboť nikdo se neodváží svěřit své peníze do rukou někomu, kdo mu nedokáže zaručit, že mu je bude moci zase vrátit, třeba proto, že právo, podle kterého si je dnes půjčil, už zítra platit nebude. |
Na druhou stranu ani jistota neexistuje sama o sobě, zákony slouží k tomu, aby ji posílily a naopak snižovaly jakoukoli nejistotu. (KYSELA, J.; 2012). Jistota tak vlastně zajišťuje, že zákony budou všem srozumitelné, platné, realizovatelné a že se jimi budou všichni řídit. Zákony naopak zajišťují existenci určitých norem, pro které platí výše uvedená charakteristika, čímž se jejich adresátům dostává jistoty a vědomí potřebného řádu.
Ve vztahu k právní jistotě je důležité zvážit také otázku legitimity, kterou by jistota měla podepírat a zvyšovat. Zatímco legálnost práva je dána prostou existencí zákonů, legitimita znamená oprávněnost tyto zákony uplatňovat ve společnosti a souvisí se schopností je prosadit jako nanejvýš potřebné ve všeobecném mínění většinové společnosti. Jak v závěru své kapitoly píše Kysela (2012): „Právní jistota je ostatně významným komponentem legitimace práva, protože do značné míry právě kvůli (nějaké) jistotě tu právo je.“
Brněnští právníci a vysokoškolští pedagogové Jan Hurdík a Petr Lavický (2010), autoři publikace Systém zásad soukromého práva, považují právní jistotu za jeden z vůbec nejdůležitějších principů právního státu a zdůrazňují, že je třeba mít jej na zřeteli nejen v každém okamžiku tvorby práva, ale také během jeho aplikace a interpretace. Z podobných zásad teorie práva vychází nezřídka též Ústavní soud, když dovozuje zakotvení právní jistoty v českém právním řádu.
Hurdík s Lavickým (2010) vycházejí podle svých slov při snaze o definici právní jistoty z Knappa a Boguszaka, kteří rozlišovali mezi právní jistotou v oblasti tvorby práva a právní jistotou v oblasti jeho aplikace. V oblasti tvorby práva uvádějí tyto základní projevy právní jistoty:
1. Stabilita práva
Jedno z všeobecně neznámějších právních pravidel praví, že „neznalost zákona neomlouvá.“ Tento prastarý princip je i v dnešní době stejně aktuální, jako byl v dobách starého Říma, neboť adresáty právních norem upozorňuje na skutečnost, že zákony znamenají nejen práva, ale především povinnosti. A klade na ně pochopitelný požadavek, aby se o právní normy aktivně zajímali. Autoři zmíněné publikace však upozorňují na to, že zdaleka ne každý adresát má příležitost či možnost se s nimi skutečně podrobně seznámit. Právo si k nim dle jejich závěrů hledá cestu mnoha jinými způsoby, pomocí nichž se v nich utváří určité právní vědomí, například jako v této „Rukověti“ si právo hledá cestu k zástupcům veřejné správy státu.
A právě z této skutečnosti autoři požadavek stability práva vyvozují. Nepožadují stabilní právní řád v prvé řadě proto, aby časté měnění norem nevyvolávalo zmatky ve státní správě, jurisdikci, aby příliš nezatěžovalo administrativu, nevysílalo špatný signál okolním státům, potenciálním partnerům či investorům. Hlavním důvodem dle jejich mínění jsou omezené možnosti většiny běžných adresátů práva do důsledku se s novými normami seznámit (HURDÍK J., LAVICKÝ, P.; 2010). Opodstatněnost této obavy lze ostatně snadno pozorovat v dnešní době, kdy po zavedení nového občanského zákoníku a především docela nového právnického jazyka, není ani pro mnohé odborníky právě snadné přijmout nové pojmosloví za vlastní. Ba dokonce se zdá, že ani mezi zákonodárci není jeho užívání zcela samozřejmé, když ve zvláštních předpisech užívají jiné termíny, než v občanském zákoníku.1 V oč složitější situaci se potom ocitá běžný občan, jenž obecné právnické pojmy zná nikoli z odborné literatury, ale pouze z běžného hovorového užívání. S trochou nadsázky se tak blížíme bájnému zmatení jazyků na stavbě Babylonské věže.
Není to však jediný význam požadavku stability práva. V dalším výkladu Hurdík s Lavickým (2010) upozorňují, že silný a stabilní právní řád brání účelovým a neodůvodněným změnám sebe sama. Ve stabilním prostředí nemůže zákonodárce snadno shodit ze stolu vše, co se mu nehodí. Musí zachovávat vše, co funguje a opustit může jen takovou normu, která se ukáže býti nadále nefunkční. Dále uvádějí pochopitelné negativní dopady radikálních změn, jako snížená předvídatelnost výsledků soudních řízení nebo nárůst jeho délky vlivem množstvím kasačních rozhodnutí a to po dobu nutnou k seznámení se s novými předpisy.
2. Jednotnost právního řádu
Právní řád by pro zachování jistoty a dalších principů neměl vykazovat velké rozdíly v pojmosloví; pokud zákonodárce užívá týchž pojmů ve více předpisech, měl by jim také pokaždé přisuzovat týž či alespoň obdobný obsah. Ústavní soud tento fakt demonstruje na příkladu prekluze: „ze širokého zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplývají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit.“2
3. Zákonnost tvorby práva
Právo musí být tvořeno na základě platných legislativních procesů, zákonným a ústavních způsobem a v souladu s veškerými pravidly, jimiž je zákonodárce vázán. Nedodržení tohoto projevu právní jistoty by nutně mělo dopad i na ostatní projevy.
4. Jasnost, přesnost a srozumitelnost právních norem, resp. jejich určitost
Také zde se projevuje pravidlo „neznalost zákona neomlouvá“ respektive jeho obrácený význam; adresátům právních norem musí být umožněno se s normami řádně seznámit. Nestačí proto text zákona pouze zveřejnit, nýbrž je nezbytné, aby byl také jasný, přesný a srozumitelný a umožňoval tak dostatečnou míru předvídatelnosti.
Požadavek určitosti pak vyplývá z faktu, že přestože právní normy musejí být ze své podstaty obecné, aby obsáhly co možná nejpestřejší okruh situací, jež pod ně mají spadat, musejí být dostatečně určité, aby praxe neznemožnila jejich uplatnění.
5. Přístupnost právních předpisů
Jak bylo naznačeno výše, předpokladem legitimity požadavku znalosti zákona je možnost se s ním seznámit. Nad tímto požadavkem by snad dnes již nikdo nepochyboval, jeho všeobecné respektování lze ostatně doložit již v Ústavě ČR, kde se v čl. 52 odst. 1 píše, že „K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen.“3
Jiný problém nastává v souvislosti s urychlováním novelizace zákonů prostřednictvím tzv. přílepků, kdy se společně se zákonem schválí i ustanovení, která s jím upravovanou oblastí nikterak nesouvisejí a v případě samostatného projednávání by nejspíš vůbec přijata nebyla. Není divu, že jej Ústavní soud v roce 2007 ve svém nálezu Pl. ÚS 77/06 prohlásil za neústavní, přičemž palčivost problému popsal těmito slovy:
„Požadavek předvídatelnosti zákona jako součást principu právního státu přestává být naplňován v okamžiku, kdy novelizace zákona je součástí jiného zákona ve formálním smyslu, jehož obsah s novelizovaným zákonem nijak nesouvisí. Orientace adresáta právní normy v právním řádu se bez použití přístrojů informačních technologií stává zcela nemožnou. (…) Přitom je zřejmé, že bez možnosti používání těchto systémů se dnes již v právním řádu České republiky nelze vyznat, a tak se problematizuje uplatnění obecné zásady právní, podle které neznalost zákona neomlouvá. Právo se tak stává pro své adresáty zcela nepředvídatelné.“ |
6. Zákaz retroaktivity
Přestože osoba zná zákon a koná v souladu s ním, může v právním státu nastat situace, kdy například po novele zákona nebude její konání napříště považováno za legální. Nemělo by se však stát, že by jí hrozil postih zpětně za konání, které bylo secundum legem, případně praeter legem. Hurdík s Lavickým (2010) téma uzavírají konstatováním, že „jestliže teprve poté, kdy někdo jednal, je přijat právní předpis upravující následky či náležitosti tohoto jednání, je takový přístup v hrubém rozporu s předvídatelností právního řádu.“ Podobný závěr lze vyvodit i z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.“
V situaci, kdy jednání osoby je (trestně) upraveno až poté, co proběhlo, je nasnadě, že bude užito úpravy dřívější, tj. žádné. Přesto je však vhodné upozornit na skutečnost, že takto vyhraněně zobrazený případ není jedinou variantou otázky retroaktivity právního předpisu. Uvedený článek Listiny totiž pokračuje ještě druhou větou, která říká, že „pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ Z té vyplývá další rozměr otázky zpětné účinnosti právního předpisu, a sice že pokud konání osoby bylo contra legem již v době, kdy nastalo, ale nová právní úprava stanovuje nižší postihy, užije se přednostně.
Výše uvedené případy označuje Knapp (1994) za retroaktivitu pravou. Ve své práci popisuje ovšem také retroaktivitu nepravou, vztahující se k právním vztahům, které vznikly v době dřívější, avšak trvají nadále. Zde připouští, aby následky takových vztahů byly posouzeny podle nového zákona, ovšem pouze pokud nastaly poté, co tento nabyl účinnosti. K následkům, k nimž došlo v době dřívější, takto přistupovat nelze.
V oblasti aplikace práva pak Hurdík s Lavickým (2010) uvádějí následující základní projevy principu právní jistoty, v nichž se v praktických důsledcích promítají výše zmíněné projevy právní jistoty v tvorbě práva:
1. Stabilita výkladu práva
Samotná stabilita právní úpravy, o níž bylo pojednáváno výše, nezaručuje ještě právní jistotu, pokud není doprovázena stabilním výkladem. Teprve dlouhodobá správní praxe a judikatura zajistí, že budou občané skutečně cítit důvěru v právo, což lze označit za jeden z důkazů existence právní jistoty.
2. Předvídatelnost soudních rozhodnutí
Jak mnohokrát judikoval Ústavní soud, je předvídatelnost soudních rozhodnutí jedním ze základních kamenů demokratického právního státu, státu právní jistoty. S tímto tématem úzce souvisí také předchozí požadavek stabilního výkladu – pokud by se osoba rozhodla domoci svých práv soudní cestou poté, co soud vyhověl žalobě jiné osoby v obdobném případě, a její případ by byl posouzen odlišně, vypovídalo by to o neustáleném výkladu a o nepředvídatelnosti, což by nutně snížilo vnímání právní jistoty. Jak ostatně vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07, „ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad (…) východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti).“4
Neznamená to ovšem, že by soudy byly starším výkladem práva vázány, jako je tomu například v angloamerickém právním systému. Spolu s proměnami společnosti, poměrů a všeobecným míněním se postupně může měnit též judikatura. V odlišném stanovisku k výše uvedenému nálezu to přímo zdůrazňuje ústavní soudce František Duchoň, když uvádí, že „Změna judikatury obecných soudů je důsledkem přirozeného vývoje, kdy justice (…) průběžně a přirozeně (…) reaguje na postupnou změnu poměrů v zemi.“
3. Stabilita pravomocných rozhodnutí
Pokud soud či příslušný orgán vydá rozsudek či rozhodnutí atp., mělo by toto být závazné a užití opravných prostředků by mělo být omezeno jen na skutečně odůvodněné případy. Musejí být stanoveny také jasně vymezené lhůty, které jsou nezbytné k nabytí právní účinnosti daného rozhodnutí.
4. Oprávněná důvěra v právo
Jestliže jsou ve státě prostřednictvím fungujícího systému legislativy, exekutivy a jurisdikce zakotveny demokratické hodnoty jako je zákaz retroaktivity právní normy, zásada stability výkladu či předvídatelnosti práva, je přirozené, že občan takové země bude právu věřit a bude oprávněně očekávat ochranu svých zájmů tím, že jeho země se řídí právem, které je v ní zakotveno.
Důvěra občana v právo vlastně podmiňuje oprávněnost požadovat po něm, aby se takovým právem řídil, neboť spolu s dalšími demokratickými principy právnímu státu umožňuje legitimně po něm požadovat znalost zákona a jeho respektování. Současně však dává občanovi do rukou nárok legitimně očekávat ochranu svých práv. Občan, který důvěru v právo nemá, ať už z důvodu nejasných zákonů nebo neprůhledné justice, nebude ani motivován je respektovat, nebude se jím cítit vázán, což bude mít logicky za následek vzrůst rizika všeobecné anarchie a destabilizace řízení státního systému. (ŠÍN, Z.; 2003)
S potřebou předvídatelnosti práva spojuje otázku důvěry také Ústavní soud, když ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 705/06 uvádí např.: „Povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgánů veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy“.5
5. Promlčení a prekluze
Pojmy jako promlčení, tedy zánik povinnosti dlužníka plnit, nebo prekluze, čili zánik samotného práva domáhat se plnění, možná na první pohled nevzbuzují dojem, že by měly mít cokoli společného s principem právní jistoty, ve skutečnosti se však jedná o další z podpůrných faktorů stability práva: jde o jednu z podmínek jasné orientace v právních vztazích.
Promlčení a prekluze stanovují lhůty, jejichž marným uplynutím ztrácí věřitel nárok domáhat se u dlužníka plnění. Pravým účelem obou institutů však není zkrátit práva věřitele, nýbrž zamezit nejistotě ohledně (ne)existence právních vztahů. Po uplynutí velmi dlouhé doby (50 - 100 let) totiž mohou vznikat pochybnosti o tom, zda mezi danými subjekty nějaký právní vztah vůbec existoval, případně jaký byl jeho přesný obsah. Z toho Hurdík s Lavickým (2010) sice vyvozují, že je nutné stanovit nepřekročitelné hranice limitující možnost soudního prosazení subjektivních práv, zdůrazňují však, že je současně nutno přihlédnout k tomu, aby naopak neomezovaly oprávněnou osobu.
1 Jedná se například o nesoulad týkající se pojmu „nebytový prostor,“ který spolu se zákony č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, přestal platit k 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník (NOZ). Ten totiž hovoří o „prostoru sloužícím podnikání“ a zavádí tak nový pojem, který si ovšem již nenašel cestu do zvláštních předpisů, což lze ukázat na následujícím příkladu: v § 2247 odst. 2 NOZ stanoví, že „způsob rozúčtování cen a úhrady služeb stanoví jiný právní předpis.“ Tím je v současnosti zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Ona matoucí skutečnost je zřejmá již z názvu zákona, kde se opět hovoří o nebytovém prostoru, přestože NOZ tento pojem nezná.
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1169-07_1>
3 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 52 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
4 Nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-566-07_1>
5 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 705/06 ze dne 14. 2. 2008 (N 35/48 SbNU 435). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-705-06_1>
Pojem právní jistota není v našem právním řádu přímo zakotven, ale vyplývá z něho. Ústavní soud ve svých četných judikátech dovozuje jeho existenci z prvního odstavce prvního článku Ústavy ČR, ve kterém se píše, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“1 Právě v závazku býti právním státem spatřuje Ústavní soud pramen právní jistoty v českém právu, když na základě teoreticko-právních principů vysvětluje, že právní jistota je jedním z neoddělitelných znaků právního státu.2
Situace právní jistoty v České republice bývá často kritizována zejména z hlediska stability. Náš právní řád je mnohdy značně roztříštěný a některé zákony jsou novelizovány i několikrát ročně. Z toho důvodu si veřejnost, ale i mnozí experti stěžují na nestabilní právní prostředí a nemožnost se na právo skutečně spolehnout, což je přitom jeden ze tří základních znaků právní jistoty, tak jak ji charakterizoval Brożek (2012).
V posledních letech bylo u nás téma právní jistoty ještě živější zejména v souvislosti se zákonem č. 89/2012, Sb., který 1. 1. 2014 vstoupil v platnost jako Občanský zákoník. Svým pojetím a také svou jazykovou podobou v mnohém navazuje na Obecný občanský zákoník z roku 1812. Právní praktici i teoretici mu proto vyčítají zapříčinění právní diskontinuity a upozorňují, že ještě po dlouhou dobu bude mít za následek značné snížení právní jistoty. Nejen kvůli všeobecné neobeznámenosti veřejnosti s novými ustanoveními, ale také z důvodu chybějící judikatury. Ta v našem právním prostředí sice neznamená posuzování případů podle stejné logiky, jaká byla u obdobných užita kdykoli v minulosti, přesto však nabízí určité vodítko podpořené skutečností, že rozhodnutí soudů vyšších instancí mají pro soudy nižší doporučující charakter.
V prostředí České republiky se v souvislosti s novým občanským zákoníkem hovoří o snížení právní jistoty snad i v tom kontextu, že nová právní úprava navrhuje nové metodologické interpretační pokyny, což logicky vede k nejistotě a otázkám, jak nyní budou soudci při řešení sporů postupovat. Dosud se totiž, jak píše Tryzna (2012:192), v zásadě akceptovala základní východiska 200 let staré metodologie Obecného zákona občanského, který ovšem v tehdejším Československu přestal platit již před 65 lety. Tento občanský zákoník byl silně juspozitivistický a, především v § 6, 7, a 8, důsledně vyžadoval prosazování vůle zákonodárcovy, který měl jako jediný „moc vyložiti zákon způsobem obecně závazným.“3 Tím byl soudce zbaven možnosti v širším rozsahu užívat svého uvážení a byl veden k poslušnému následování paragrafů.
Tato situace v dnešní době samozřejmě neplatí. Nový občanský zákoník se starší podobou právní úpravy sice inspiruje, rozhodně však nelze říci, že bychom se vrátili o 2 století zpátky. Určité pozitivně zakotvené interpretační metodické direktivy však zvláště v § 2 zavádí, např. ve větě: „Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a s ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání.“4 Také nový občanský zákoník zmiňuje autoritu zákonodárce a zakazuje, aby se se zákonnému ustanovení přikládal jiný význam, než jaký plyne z jeho jasného úmyslu, již mu však nevyhrazuje moc vykládat zákon obecně závazným způsobem. Tuto pravomoc má v dnešní době také Ústavní soud prostřednictvím právní věty uvedené v odůvodnění jím vydaného rozhodnutí. V případě, že je zákon v rozporu s ústavou, může jej dokonce zrušit.
1 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 1 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 385/07 ze dne 12. 8. 2009 (N 182/54 SbNU 267). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-385-07_1>
3 Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
4 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ze dne 3. 2. 2012. § 2. Dostupné na internetu: <https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=89~2F2012&rpp=15#seznam>
Přestože Ústavní soud, jak bylo napsáno výše, má o zakotvení principu právní jistoty v českém právním řádu jasno, není tento stav zcela dostatečný, jak ostatně dokládá situace posledních let, kdy dochází k postupnému propadu hodnocení České republiky coby země vhodné k investicím a podnikání.
Jak dokládají průzkumy Německých zahraničních hospodářských komor (AHK) týkající se zemí střední a východní Evropy, je „faktor ‚právní jistota‘ pro investory nejdůležitějším faktorem pro rozhodování o místě investic,“ (VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B.; 2014) a jak se v souhrnném stanovisku komory uvádí, atraktivita České republiky se poslední roky neustále snižuje. Hlavní příčinu přitom autoři studie spatřují právě v mizející důvěře k právní jistotě v naší zemi. Dle jejich průzkumů totiž mezi 16 hodnocenými státy zaujala třetí místo od konce; níže skončily pouze Rumunsko a Albánie. (ibid.) Nabízí se však také jakýsi zatím nejasný, mlhavý pohled ze strany lidu a to, zdali je v této zemi ještě něco naše České s čím bychom mohli sami podnikat a zúročovat naše peníze v zisku z obratu a né z krátkodobého odprodeje. Otázkou, kterou nikdo také neřeší je poskytnutí prostoru pro podnikání zahraničních subjektu a negativní dopady v podobě trvalého poškození životního prostření, narušení rovnováhy domácího trhu mezi domácími mnohem menšími subjekty oproti velkým mezinárodním koncernům. Česko je malý stát, je otázkou kdo tady bude podnikat, kam půjdou zisky a kdo bude sanovat následky.
Tyto otázky a mnohé další volají potřebu po stanovení právních limitů, jejich role by vždy byla a jako i u zahraničních partnerů jest, nutnost ochraňovat zájmy obyvatel své země, umožnit jim zemi rozvíjet, hospodařit ve své zemi podle vlastních možnosti, chránit národní bohatství projevující se ve všech pracovních odvětvích napříč celou naší vlasti proti nenasytnosti zahraničních makro koncernů, které pod pláštíkem demokracie, globálního trhu a podobných sloganů drancují národní bohatství nejen v Česku. Naplňující své vlastní finanční zájmy, hájí se teoriemi o rozvoji trhu a volné hospodářské soutěži, teorie, která se doposavad v Česku neošoupala. Mezinárodní giganti s historií, referencemi a majetkem versus střední a malé podnikatelské subjekty třeba i obce kormidlujícími na evropském pracovním trhu, který je všechno jiné než postaven na rovných příležitostech, protože ty nestojí na rovných výchozích poměrech. To je překvapení se kterým jsme my Češi zdá se nepočítali a nebo naopak někteří počítali velmi dobře.
Kritiku právní jistoty v ČR zejména podnikatelskými subjekty si lze nejsnáze vysvětlit nestabilním daňovým prostředím. Předpisy související s touto oblastí se nezřídka mění i několikrát ročně bez přechozího upozornění a naopak předem avizované změny častokrát vůbec nenabydou účinnosti. Důkladně se tomuto tématu věnoval daňový poradce Petr Neškrábal (2012) ve svém článku pro časopis Euro, kde zdůrazňuje komplikace způsobované začínajícímu podnikateli, který si musí nastavovat základní rámec svého podnikání, aniž by se mohl spolehnout, že pravidla, podle kterých se rozhodoval, zůstanou opravdu platná.
Podnikatelské subjekty v čele s Česko-německou obchodní a průmyslovou komorou, potažmo Německými zahraničními hospodářskými komorami vůbec, přitom nejsou v kritizování právní (ne)jistoty v České republice osamoceny; nelichotivou známku jí uděluje též Transparency International ve své Studii národní integrity z roku 2011: „Domáhání se práva soudní cestou je v České republice běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Není zcela zřejmé, zda hlavní příčinou tohoto stavu je nedostatečná kapacita soudního aparátu, neefektivita procesů uvnitř soudního systému nebo děravá a rychle se měnící legislativa, kterou jsou soudy nuceny aplikovat. Jistý je pouze výsledek – nedůvěra občanů ve spravedlnost, kterou mají soudy nalézat a garantovat.“ (JANSA, P., BUREŠ, R. a kol.; 2011) Přestože v dalším textu autoři studie pozitivně hodnotí schopnost soudů nezávisle kontrolovat excesy moci výkonné i zákonodárné, neopomínají kritizovat fakt, že největší korupční kauzy se k soudu vlastně vůbec nedostanou. Státní zastupitelství pak dokonce přirovnávají k černé díře, která pohlcuje informace, ale sama žádné nevydává.1
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
ALEXY, R. 2012. Právní jistota a správnost. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BROŻEK, B. 2012. Právní jistota jako strukturální stabilita. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al, Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
ČAPEK, J. 1995. Spravedlnost a soudní rozhodování. In Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. ISSN 0324-7007, 1995, roč. 134, č. 6, s. 563 – 570
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o senioryVyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109
HURDÍK J., LAVICKÝ, P. 2010. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 197 s. ISBN 978-80-210-5063-1
JANSA, P., BUREŠ, R. a kol. 2011. Studie národní integrity. Praha: Transparency International – Česká republika, 2011. 248 s. ISBN 978-80-87123-17-1. Dostupné také z internetu:
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
KYSELA, J. 2012. Jaká jistota v měnícím se světě? In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94
Metodická pomůcka je dostupná na www: http://www.uur.cz/images/publikace/uur/2009/2009-05/30_IOP.pdf a je označena jako neaktuální. Schéma provázanosti jednotlivých nástrojů územního plánování, tj. zejm. ÚAP, ÚPD a politiky územního rozvoje.
NEŠKRÁBAL P. 2012. Nejistota místo zjednodušení. In Euro. ISSN 1212-3129, 2012, roč. 15, č. 27-28
PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9. s. 11
PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha:ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6. s. 20
Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
ŠÍN, Z. 2003. Tvorba práva – Pravidla, metodika, technika. 1. vyd. Praha: C. H, Beck, 2003. 190 s. ISBN 80-7179-832-0
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
TRYZNA, J. 2012. Garance právní jistoty z hlediska metodologie interpretace práva předvídané novým občanským zákoníkem. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B. 2014. Souhrnné stanovisko Česko-německé obchodní a průmyslové komory: Posilování právní jistoty v České republice [online]. 2014, updated March 2014 [cit. 4. 5. 2015]. Dostupné na internetu: <http://tschechien.ahk.de/fileadmin/ahk_tschechien/Mitglieder/Arbeitskreise/PP_Pravni_jistota_2014.pdf>
1 Tamtéž
Dnes je pojem spravedlnosti vymezován v kontextu různých společensko – politických zájmů a potřeb, kormidlo osudu se tedy otáčí různými směry. Odlišné je pojetí spravedlnosti coby problému etického, morálního, právního. Brněnský právník a vysokoškolský pedagog Miloš Večeřa (1997) v knize Spravedlnost v právu uvádí následující pohledy na dnešní rozdělení spravedlnosti:
- deskriptivní studie, které empirickými metodami usilují o zjištění, jakým způsobem je vnímána spravedlnost nebo podle jakých zásad spravedlnosti jednají sociální aktéři;
- explanační studie, které se snaží odhalit nezávislé proměnné, jimiž by vysvětlily zjištění získaná deskriptivními studiemi;
- normativní studie, které se snaží nalézt validní koncepce spravedlnosti na základě podstatných principů spravedlnosti;
- instrumentalistické studie, které chápou koncept spravedlnosti a spravedlivé způsoby chování především jako prostředek k dosažení jiných cílů, přičemž za podstatné považuje zvláště druhé dva.
Ani moderní vymezení spravedlnosti se nevyhne srovnání s prací Aristotelovou. Vždyť i britský právní teoretik H. L. A. Hart ve své práci The Concept of Law (1961) vyjadřuje princip spravedlnosti, coby snahy o udržování či obnovu rovnováhy či poměrného podílu, těmito slovy: „treat like cases alike and different cases differently,“ neboli „se stejnými případy nakládejte stejně, s rozdílnými rozdílně“, což není příliš vzdáleno Aristotelově myšlence, že základem spravedlnosti je rovnost a že nespravedlnost vzniká, když s rovným je zacházeno nerovně nebo když s nerovným je nakládáno rovně. (VEČEŘA, M.; 1997)
Právní jistota patří mezi nejdůležitější právní principy. Jedná se o logický důsledek a současně nezbytnou součást potřeby legitimity práva, a byť třeba samostatně užitý, je pojem „jistota“ v této práci chápán vždy právě z tohoto pohledu, nikoli z pohledu závazkového práva.
Vědomí nezbytnosti existence právní jistoty vedlo ostatně i ke vzniku prvních kodifikací práva, jako třeba Zákona dvanácti desek, jejichž účelem bylo dát všem na vědomí, jaké právo je platné, a legitimizovat tak vyžadování jeho dodržování. Každý má možnost se s právem seznámit, od každého se proto očekává, že právo zná a od každého může být vyžadováno, aby se jím řídil, což je myšlenka stručně vystihnutá ve známém pravidle „neznalost zákona neomlouvá.“ |
O tom, že potřeba právní jistoty není ojedinělým úkazem, ale táhne se jako červená nit celou historií lidstva, přičemž na povrch vyplouvá vždy, když z různých důvodů klesne vymahatelnost či legitimita práva, svědčí například českým právníkem Jiřím Čapkem (1995) citované dobrozdání Lyonského soudu k návrhu code civil. V něm se praví, že Francouzi jsou již „unaveni (…) množstvím zvyklostí a bizarně nesouvisejících obyčejů“. Z těchto slov je zjevná touha po zkrocení dosavadní právní svévole a ustanovení jasného řádu, který by byl závazný pro všechny shodně a nerozdílně. Není potom divu, že se 19. století neslo v duchu tak usilovného právního pozitivismu.
Právní jistotou rozumíme míru předvídatelnosti; míru, do jaké se subjekt práva může spolehnout, že ke konkrétnímu případu bude přistupováno pokaždé stejně, že soudce o téže věc rozhodne zítra tak, jako o ní rozhodl dnes. Právní jistota neznamená nutně spravedlnost, spíše se jedná o výraz spolehlivosti. Důležitá je v tomto ohledu záležitost právní kontinuity, která bývá narušována zejména při událostech majících povahu historického předělu. Jedná se například o konce období válečných konfliktů nebo o převraty mající za následek změny politických režimů (viz výše zmíněné události po konci 2. světové války, resp. zániku NDR), kdy se nově vzniknuvší jurisdikce musí vypořádat s právními událostmi předchozích let. V sousedním Německu tak v obou případech došlo k prohlášení právních forem minulých systémů za neplatné od samého počátku. (ALEXY, R.; 2012).
V obou případech zmíněných v předchozím odstavci se pochopitelně soudci opírali o slavnou Radbruchovu formuli. Z té vychází také polský filosof a právník Bartosz Brożek (2012), když popisuje tři aspekty právní jistoty:
- právo lze považovat za jisté, pokud je poznatelné – musí být vyjádřeno jasně a srozumitelně
- právo lze považovat za jisté, pokud je prakticky realizovatelné – nejen že nesmí vyžadovat nemožné, ale jeho aplikace musí též být předvídatelná
- právo lze považovat za jisté, pokud je stabilní – nesmí být měněno libovolným, resp. pro adresáty právních norem překvapivým způsobem
Z výše uvedených aspektů vyplývá v ryzí formě účel právní jistoty, totiž podpořit všeobecné přijetí právních norem určitou zárukou, že se tyto nebudou jakkoli měnit a přinesou stav, na nějž se společnost bude moci spolehnout jako na něco trvalého a neměnného.
Potřeba takové záruky je velmi dobře zřejmá zejména v dnešním světě, kdy hodnota morálky v mezilidské a především mezinárodní komunikaci značně ustupuje ekonomickým zájmům. Jedině pevný a funkční právní řád umožní, aby byl stát vnímán okolním světem jako spolehlivý partner, což je ve finanční oblasti mimořádně významné. Stát, v němž právní jistota neexistuje, dnes těžko může počítat se zahraničními investicemi či s pomocí okolních států, neboť nikdo se neodváží svěřit své peníze do rukou někomu, kdo mu nedokáže zaručit, že mu je bude moci zase vrátit, třeba proto, že právo, podle kterého si je dnes půjčil, už zítra platit nebude. |
Na druhou stranu ani jistota neexistuje sama o sobě, zákony slouží k tomu, aby ji posílily a naopak snižovaly jakoukoli nejistotu. (KYSELA, J.; 2012). Jistota tak vlastně zajišťuje, že zákony budou všem srozumitelné, platné, realizovatelné a že se jimi budou všichni řídit. Zákony naopak zajišťují existenci určitých norem, pro které platí výše uvedená charakteristika, čímž se jejich adresátům dostává jistoty a vědomí potřebného řádu.
Ve vztahu k právní jistotě je důležité zvážit také otázku legitimity, kterou by jistota měla podepírat a zvyšovat. Zatímco legálnost práva je dána prostou existencí zákonů, legitimita znamená oprávněnost tyto zákony uplatňovat ve společnosti a souvisí se schopností je prosadit jako nanejvýš potřebné ve všeobecném mínění většinové společnosti. Jak v závěru své kapitoly píše Kysela (2012): „Právní jistota je ostatně významným komponentem legitimace práva, protože do značné míry právě kvůli (nějaké) jistotě tu právo je.“
Brněnští právníci a vysokoškolští pedagogové Jan Hurdík a Petr Lavický (2010), autoři publikace Systém zásad soukromého práva, považují právní jistotu za jeden z vůbec nejdůležitějších principů právního státu a zdůrazňují, že je třeba mít jej na zřeteli nejen v každém okamžiku tvorby práva, ale také během jeho aplikace a interpretace. Z podobných zásad teorie práva vychází nezřídka též Ústavní soud, když dovozuje zakotvení právní jistoty v českém právním řádu.
Hurdík s Lavickým (2010) vycházejí podle svých slov při snaze o definici právní jistoty z Knappa a Boguszaka, kteří rozlišovali mezi právní jistotou v oblasti tvorby práva a právní jistotou v oblasti jeho aplikace. V oblasti tvorby práva uvádějí tyto základní projevy právní jistoty:
1. Stabilita práva
Jedno z všeobecně neznámějších právních pravidel praví, že „neznalost zákona neomlouvá.“ Tento prastarý princip je i v dnešní době stejně aktuální, jako byl v dobách starého Říma, neboť adresáty právních norem upozorňuje na skutečnost, že zákony znamenají nejen práva, ale především povinnosti. A klade na ně pochopitelný požadavek, aby se o právní normy aktivně zajímali. Autoři zmíněné publikace však upozorňují na to, že zdaleka ne každý adresát má příležitost či možnost se s nimi skutečně podrobně seznámit. Právo si k nim dle jejich závěrů hledá cestu mnoha jinými způsoby, pomocí nichž se v nich utváří určité právní vědomí, například jako v této „Rukověti“ si právo hledá cestu k zástupcům veřejné správy státu.
A právě z této skutečnosti autoři požadavek stability práva vyvozují. Nepožadují stabilní právní řád v prvé řadě proto, aby časté měnění norem nevyvolávalo zmatky ve státní správě, jurisdikci, aby příliš nezatěžovalo administrativu, nevysílalo špatný signál okolním státům, potenciálním partnerům či investorům. Hlavním důvodem dle jejich mínění jsou omezené možnosti většiny běžných adresátů práva do důsledku se s novými normami seznámit (HURDÍK J., LAVICKÝ, P.; 2010). Opodstatněnost této obavy lze ostatně snadno pozorovat v dnešní době, kdy po zavedení nového občanského zákoníku a především docela nového právnického jazyka, není ani pro mnohé odborníky právě snadné přijmout nové pojmosloví za vlastní. Ba dokonce se zdá, že ani mezi zákonodárci není jeho užívání zcela samozřejmé, když ve zvláštních předpisech užívají jiné termíny, než v občanském zákoníku.1 V oč složitější situaci se potom ocitá běžný občan, jenž obecné právnické pojmy zná nikoli z odborné literatury, ale pouze z běžného hovorového užívání. S trochou nadsázky se tak blížíme bájnému zmatení jazyků na stavbě Babylonské věže.
Není to však jediný význam požadavku stability práva. V dalším výkladu Hurdík s Lavickým (2010) upozorňují, že silný a stabilní právní řád brání účelovým a neodůvodněným změnám sebe sama. Ve stabilním prostředí nemůže zákonodárce snadno shodit ze stolu vše, co se mu nehodí. Musí zachovávat vše, co funguje a opustit může jen takovou normu, která se ukáže býti nadále nefunkční. Dále uvádějí pochopitelné negativní dopady radikálních změn, jako snížená předvídatelnost výsledků soudních řízení nebo nárůst jeho délky vlivem množstvím kasačních rozhodnutí a to po dobu nutnou k seznámení se s novými předpisy.
2. Jednotnost právního řádu
Právní řád by pro zachování jistoty a dalších principů neměl vykazovat velké rozdíly v pojmosloví; pokud zákonodárce užívá týchž pojmů ve více předpisech, měl by jim také pokaždé přisuzovat týž či alespoň obdobný obsah. Ústavní soud tento fakt demonstruje na příkladu prekluze: „ze širokého zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplývají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit.“2
3. Zákonnost tvorby práva
Právo musí být tvořeno na základě platných legislativních procesů, zákonným a ústavních způsobem a v souladu s veškerými pravidly, jimiž je zákonodárce vázán. Nedodržení tohoto projevu právní jistoty by nutně mělo dopad i na ostatní projevy.
4. Jasnost, přesnost a srozumitelnost právních norem, resp. jejich určitost
Také zde se projevuje pravidlo „neznalost zákona neomlouvá“ respektive jeho obrácený význam; adresátům právních norem musí být umožněno se s normami řádně seznámit. Nestačí proto text zákona pouze zveřejnit, nýbrž je nezbytné, aby byl také jasný, přesný a srozumitelný a umožňoval tak dostatečnou míru předvídatelnosti.
Požadavek určitosti pak vyplývá z faktu, že přestože právní normy musejí být ze své podstaty obecné, aby obsáhly co možná nejpestřejší okruh situací, jež pod ně mají spadat, musejí být dostatečně určité, aby praxe neznemožnila jejich uplatnění.
5. Přístupnost právních předpisů
Jak bylo naznačeno výše, předpokladem legitimity požadavku znalosti zákona je možnost se s ním seznámit. Nad tímto požadavkem by snad dnes již nikdo nepochyboval, jeho všeobecné respektování lze ostatně doložit již v Ústavě ČR, kde se v čl. 52 odst. 1 píše, že „K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen.“3
Jiný problém nastává v souvislosti s urychlováním novelizace zákonů prostřednictvím tzv. přílepků, kdy se společně se zákonem schválí i ustanovení, která s jím upravovanou oblastí nikterak nesouvisejí a v případě samostatného projednávání by nejspíš vůbec přijata nebyla. Není divu, že jej Ústavní soud v roce 2007 ve svém nálezu Pl. ÚS 77/06 prohlásil za neústavní, přičemž palčivost problému popsal těmito slovy:
„Požadavek předvídatelnosti zákona jako součást principu právního státu přestává být naplňován v okamžiku, kdy novelizace zákona je součástí jiného zákona ve formálním smyslu, jehož obsah s novelizovaným zákonem nijak nesouvisí. Orientace adresáta právní normy v právním řádu se bez použití přístrojů informačních technologií stává zcela nemožnou. (…) Přitom je zřejmé, že bez možnosti používání těchto systémů se dnes již v právním řádu České republiky nelze vyznat, a tak se problematizuje uplatnění obecné zásady právní, podle které neznalost zákona neomlouvá. Právo se tak stává pro své adresáty zcela nepředvídatelné.“ |
6. Zákaz retroaktivity
Přestože osoba zná zákon a koná v souladu s ním, může v právním státu nastat situace, kdy například po novele zákona nebude její konání napříště považováno za legální. Nemělo by se však stát, že by jí hrozil postih zpětně za konání, které bylo secundum legem, případně praeter legem. Hurdík s Lavickým (2010) téma uzavírají konstatováním, že „jestliže teprve poté, kdy někdo jednal, je přijat právní předpis upravující následky či náležitosti tohoto jednání, je takový přístup v hrubém rozporu s předvídatelností právního řádu.“ Podobný závěr lze vyvodit i z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.“
V situaci, kdy jednání osoby je (trestně) upraveno až poté, co proběhlo, je nasnadě, že bude užito úpravy dřívější, tj. žádné. Přesto je však vhodné upozornit na skutečnost, že takto vyhraněně zobrazený případ není jedinou variantou otázky retroaktivity právního předpisu. Uvedený článek Listiny totiž pokračuje ještě druhou větou, která říká, že „pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ Z té vyplývá další rozměr otázky zpětné účinnosti právního předpisu, a sice že pokud konání osoby bylo contra legem již v době, kdy nastalo, ale nová právní úprava stanovuje nižší postihy, užije se přednostně.
Výše uvedené případy označuje Knapp (1994) za retroaktivitu pravou. Ve své práci popisuje ovšem také retroaktivitu nepravou, vztahující se k právním vztahům, které vznikly v době dřívější, avšak trvají nadále. Zde připouští, aby následky takových vztahů byly posouzeny podle nového zákona, ovšem pouze pokud nastaly poté, co tento nabyl účinnosti. K následkům, k nimž došlo v době dřívější, takto přistupovat nelze.
V oblasti aplikace práva pak Hurdík s Lavickým (2010) uvádějí následující základní projevy principu právní jistoty, v nichž se v praktických důsledcích promítají výše zmíněné projevy právní jistoty v tvorbě práva:
1. Stabilita výkladu práva
Samotná stabilita právní úpravy, o níž bylo pojednáváno výše, nezaručuje ještě právní jistotu, pokud není doprovázena stabilním výkladem. Teprve dlouhodobá správní praxe a judikatura zajistí, že budou občané skutečně cítit důvěru v právo, což lze označit za jeden z důkazů existence právní jistoty.
2. Předvídatelnost soudních rozhodnutí
Jak mnohokrát judikoval Ústavní soud, je předvídatelnost soudních rozhodnutí jedním ze základních kamenů demokratického právního státu, státu právní jistoty. S tímto tématem úzce souvisí také předchozí požadavek stabilního výkladu – pokud by se osoba rozhodla domoci svých práv soudní cestou poté, co soud vyhověl žalobě jiné osoby v obdobném případě, a její případ by byl posouzen odlišně, vypovídalo by to o neustáleném výkladu a o nepředvídatelnosti, což by nutně snížilo vnímání právní jistoty. Jak ostatně vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07, „ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad (…) východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti).“4
Neznamená to ovšem, že by soudy byly starším výkladem práva vázány, jako je tomu například v angloamerickém právním systému. Spolu s proměnami společnosti, poměrů a všeobecným míněním se postupně může měnit též judikatura. V odlišném stanovisku k výše uvedenému nálezu to přímo zdůrazňuje ústavní soudce František Duchoň, když uvádí, že „Změna judikatury obecných soudů je důsledkem přirozeného vývoje, kdy justice (…) průběžně a přirozeně (…) reaguje na postupnou změnu poměrů v zemi.“
3. Stabilita pravomocných rozhodnutí
Pokud soud či příslušný orgán vydá rozsudek či rozhodnutí atp., mělo by toto být závazné a užití opravných prostředků by mělo být omezeno jen na skutečně odůvodněné případy. Musejí být stanoveny také jasně vymezené lhůty, které jsou nezbytné k nabytí právní účinnosti daného rozhodnutí.
4. Oprávněná důvěra v právo
Jestliže jsou ve státě prostřednictvím fungujícího systému legislativy, exekutivy a jurisdikce zakotveny demokratické hodnoty jako je zákaz retroaktivity právní normy, zásada stability výkladu či předvídatelnosti práva, je přirozené, že občan takové země bude právu věřit a bude oprávněně očekávat ochranu svých zájmů tím, že jeho země se řídí právem, které je v ní zakotveno.
Důvěra občana v právo vlastně podmiňuje oprávněnost požadovat po něm, aby se takovým právem řídil, neboť spolu s dalšími demokratickými principy právnímu státu umožňuje legitimně po něm požadovat znalost zákona a jeho respektování. Současně však dává občanovi do rukou nárok legitimně očekávat ochranu svých práv. Občan, který důvěru v právo nemá, ať už z důvodu nejasných zákonů nebo neprůhledné justice, nebude ani motivován je respektovat, nebude se jím cítit vázán, což bude mít logicky za následek vzrůst rizika všeobecné anarchie a destabilizace řízení státního systému. (ŠÍN, Z.; 2003)
S potřebou předvídatelnosti práva spojuje otázku důvěry také Ústavní soud, když ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 705/06 uvádí např.: „Povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgánů veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy“.5
5. Promlčení a prekluze
Pojmy jako promlčení, tedy zánik povinnosti dlužníka plnit, nebo prekluze, čili zánik samotného práva domáhat se plnění, možná na první pohled nevzbuzují dojem, že by měly mít cokoli společného s principem právní jistoty, ve skutečnosti se však jedná o další z podpůrných faktorů stability práva: jde o jednu z podmínek jasné orientace v právních vztazích.
Promlčení a prekluze stanovují lhůty, jejichž marným uplynutím ztrácí věřitel nárok domáhat se u dlužníka plnění. Pravým účelem obou institutů však není zkrátit práva věřitele, nýbrž zamezit nejistotě ohledně (ne)existence právních vztahů. Po uplynutí velmi dlouhé doby (50 - 100 let) totiž mohou vznikat pochybnosti o tom, zda mezi danými subjekty nějaký právní vztah vůbec existoval, případně jaký byl jeho přesný obsah. Z toho Hurdík s Lavickým (2010) sice vyvozují, že je nutné stanovit nepřekročitelné hranice limitující možnost soudního prosazení subjektivních práv, zdůrazňují však, že je současně nutno přihlédnout k tomu, aby naopak neomezovaly oprávněnou osobu.
1 Jedná se například o nesoulad týkající se pojmu „nebytový prostor,“ který spolu se zákony č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, přestal platit k 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník (NOZ). Ten totiž hovoří o „prostoru sloužícím podnikání“ a zavádí tak nový pojem, který si ovšem již nenašel cestu do zvláštních předpisů, což lze ukázat na následujícím příkladu: v § 2247 odst. 2 NOZ stanoví, že „způsob rozúčtování cen a úhrady služeb stanoví jiný právní předpis.“ Tím je v současnosti zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Ona matoucí skutečnost je zřejmá již z názvu zákona, kde se opět hovoří o nebytovém prostoru, přestože NOZ tento pojem nezná.
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1169-07_1>
3 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 52 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
4 Nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-566-07_1>
5 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 705/06 ze dne 14. 2. 2008 (N 35/48 SbNU 435). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-705-06_1>
Pojem právní jistota není v našem právním řádu přímo zakotven, ale vyplývá z něho. Ústavní soud ve svých četných judikátech dovozuje jeho existenci z prvního odstavce prvního článku Ústavy ČR, ve kterém se píše, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“1 Právě v závazku býti právním státem spatřuje Ústavní soud pramen právní jistoty v českém právu, když na základě teoreticko-právních principů vysvětluje, že právní jistota je jedním z neoddělitelných znaků právního státu.2
Situace právní jistoty v České republice bývá často kritizována zejména z hlediska stability. Náš právní řád je mnohdy značně roztříštěný a některé zákony jsou novelizovány i několikrát ročně. Z toho důvodu si veřejnost, ale i mnozí experti stěžují na nestabilní právní prostředí a nemožnost se na právo skutečně spolehnout, což je přitom jeden ze tří základních znaků právní jistoty, tak jak ji charakterizoval Brożek (2012).
V posledních letech bylo u nás téma právní jistoty ještě živější zejména v souvislosti se zákonem č. 89/2012, Sb., který 1. 1. 2014 vstoupil v platnost jako Občanský zákoník. Svým pojetím a také svou jazykovou podobou v mnohém navazuje na Obecný občanský zákoník z roku 1812. Právní praktici i teoretici mu proto vyčítají zapříčinění právní diskontinuity a upozorňují, že ještě po dlouhou dobu bude mít za následek značné snížení právní jistoty. Nejen kvůli všeobecné neobeznámenosti veřejnosti s novými ustanoveními, ale také z důvodu chybějící judikatury. Ta v našem právním prostředí sice neznamená posuzování případů podle stejné logiky, jaká byla u obdobných užita kdykoli v minulosti, přesto však nabízí určité vodítko podpořené skutečností, že rozhodnutí soudů vyšších instancí mají pro soudy nižší doporučující charakter.
V prostředí České republiky se v souvislosti s novým občanským zákoníkem hovoří o snížení právní jistoty snad i v tom kontextu, že nová právní úprava navrhuje nové metodologické interpretační pokyny, což logicky vede k nejistotě a otázkám, jak nyní budou soudci při řešení sporů postupovat. Dosud se totiž, jak píše Tryzna (2012:192), v zásadě akceptovala základní východiska 200 let staré metodologie Obecného zákona občanského, který ovšem v tehdejším Československu přestal platit již před 65 lety. Tento občanský zákoník byl silně juspozitivistický a, především v § 6, 7, a 8, důsledně vyžadoval prosazování vůle zákonodárcovy, který měl jako jediný „moc vyložiti zákon způsobem obecně závazným.“3 Tím byl soudce zbaven možnosti v širším rozsahu užívat svého uvážení a byl veden k poslušnému následování paragrafů.
Tato situace v dnešní době samozřejmě neplatí. Nový občanský zákoník se starší podobou právní úpravy sice inspiruje, rozhodně však nelze říci, že bychom se vrátili o 2 století zpátky. Určité pozitivně zakotvené interpretační metodické direktivy však zvláště v § 2 zavádí, např. ve větě: „Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a s ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání.“4 Také nový občanský zákoník zmiňuje autoritu zákonodárce a zakazuje, aby se se zákonnému ustanovení přikládal jiný význam, než jaký plyne z jeho jasného úmyslu, již mu však nevyhrazuje moc vykládat zákon obecně závazným způsobem. Tuto pravomoc má v dnešní době také Ústavní soud prostřednictvím právní věty uvedené v odůvodnění jím vydaného rozhodnutí. V případě, že je zákon v rozporu s ústavou, může jej dokonce zrušit.
1 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 1 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 385/07 ze dne 12. 8. 2009 (N 182/54 SbNU 267). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-385-07_1>
3 Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
4 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ze dne 3. 2. 2012. § 2. Dostupné na internetu: <https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=89~2F2012&rpp=15#seznam>
Přestože Ústavní soud, jak bylo napsáno výše, má o zakotvení principu právní jistoty v českém právním řádu jasno, není tento stav zcela dostatečný, jak ostatně dokládá situace posledních let, kdy dochází k postupnému propadu hodnocení České republiky coby země vhodné k investicím a podnikání.
Jak dokládají průzkumy Německých zahraničních hospodářských komor (AHK) týkající se zemí střední a východní Evropy, je „faktor ‚právní jistota‘ pro investory nejdůležitějším faktorem pro rozhodování o místě investic,“ (VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B.; 2014) a jak se v souhrnném stanovisku komory uvádí, atraktivita České republiky se poslední roky neustále snižuje. Hlavní příčinu přitom autoři studie spatřují právě v mizející důvěře k právní jistotě v naší zemi. Dle jejich průzkumů totiž mezi 16 hodnocenými státy zaujala třetí místo od konce; níže skončily pouze Rumunsko a Albánie. (ibid.) Nabízí se však také jakýsi zatím nejasný, mlhavý pohled ze strany lidu a to, zdali je v této zemi ještě něco naše České s čím bychom mohli sami podnikat a zúročovat naše peníze v zisku z obratu a né z krátkodobého odprodeje. Otázkou, kterou nikdo také neřeší je poskytnutí prostoru pro podnikání zahraničních subjektu a negativní dopady v podobě trvalého poškození životního prostření, narušení rovnováhy domácího trhu mezi domácími mnohem menšími subjekty oproti velkým mezinárodním koncernům. Česko je malý stát, je otázkou kdo tady bude podnikat, kam půjdou zisky a kdo bude sanovat následky.
Tyto otázky a mnohé další volají potřebu po stanovení právních limitů, jejich role by vždy byla a jako i u zahraničních partnerů jest, nutnost ochraňovat zájmy obyvatel své země, umožnit jim zemi rozvíjet, hospodařit ve své zemi podle vlastních možnosti, chránit národní bohatství projevující se ve všech pracovních odvětvích napříč celou naší vlasti proti nenasytnosti zahraničních makro koncernů, které pod pláštíkem demokracie, globálního trhu a podobných sloganů drancují národní bohatství nejen v Česku. Naplňující své vlastní finanční zájmy, hájí se teoriemi o rozvoji trhu a volné hospodářské soutěži, teorie, která se doposavad v Česku neošoupala. Mezinárodní giganti s historií, referencemi a majetkem versus střední a malé podnikatelské subjekty třeba i obce kormidlujícími na evropském pracovním trhu, který je všechno jiné než postaven na rovných příležitostech, protože ty nestojí na rovných výchozích poměrech. To je překvapení se kterým jsme my Češi zdá se nepočítali a nebo naopak někteří počítali velmi dobře.
Kritiku právní jistoty v ČR zejména podnikatelskými subjekty si lze nejsnáze vysvětlit nestabilním daňovým prostředím. Předpisy související s touto oblastí se nezřídka mění i několikrát ročně bez přechozího upozornění a naopak předem avizované změny častokrát vůbec nenabydou účinnosti. Důkladně se tomuto tématu věnoval daňový poradce Petr Neškrábal (2012) ve svém článku pro časopis Euro, kde zdůrazňuje komplikace způsobované začínajícímu podnikateli, který si musí nastavovat základní rámec svého podnikání, aniž by se mohl spolehnout, že pravidla, podle kterých se rozhodoval, zůstanou opravdu platná.
Podnikatelské subjekty v čele s Česko-německou obchodní a průmyslovou komorou, potažmo Německými zahraničními hospodářskými komorami vůbec, přitom nejsou v kritizování právní (ne)jistoty v České republice osamoceny; nelichotivou známku jí uděluje též Transparency International ve své Studii národní integrity z roku 2011: „Domáhání se práva soudní cestou je v České republice běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Není zcela zřejmé, zda hlavní příčinou tohoto stavu je nedostatečná kapacita soudního aparátu, neefektivita procesů uvnitř soudního systému nebo děravá a rychle se měnící legislativa, kterou jsou soudy nuceny aplikovat. Jistý je pouze výsledek – nedůvěra občanů ve spravedlnost, kterou mají soudy nalézat a garantovat.“ (JANSA, P., BUREŠ, R. a kol.; 2011) Přestože v dalším textu autoři studie pozitivně hodnotí schopnost soudů nezávisle kontrolovat excesy moci výkonné i zákonodárné, neopomínají kritizovat fakt, že největší korupční kauzy se k soudu vlastně vůbec nedostanou. Státní zastupitelství pak dokonce přirovnávají k černé díře, která pohlcuje informace, ale sama žádné nevydává.1
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
ALEXY, R. 2012. Právní jistota a správnost. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BROŻEK, B. 2012. Právní jistota jako strukturální stabilita. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al, Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
ČAPEK, J. 1995. Spravedlnost a soudní rozhodování. In Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. ISSN 0324-7007, 1995, roč. 134, č. 6, s. 563 – 570
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o senioryVyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109
HURDÍK J., LAVICKÝ, P. 2010. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 197 s. ISBN 978-80-210-5063-1
JANSA, P., BUREŠ, R. a kol. 2011. Studie národní integrity. Praha: Transparency International – Česká republika, 2011. 248 s. ISBN 978-80-87123-17-1. Dostupné také z internetu:
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
KYSELA, J. 2012. Jaká jistota v měnícím se světě? In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94
Metodická pomůcka je dostupná na www: http://www.uur.cz/images/publikace/uur/2009/2009-05/30_IOP.pdf a je označena jako neaktuální. Schéma provázanosti jednotlivých nástrojů územního plánování, tj. zejm. ÚAP, ÚPD a politiky územního rozvoje.
NEŠKRÁBAL P. 2012. Nejistota místo zjednodušení. In Euro. ISSN 1212-3129, 2012, roč. 15, č. 27-28
PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9. s. 11
PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha:ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6. s. 20
Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
ŠÍN, Z. 2003. Tvorba práva – Pravidla, metodika, technika. 1. vyd. Praha: C. H, Beck, 2003. 190 s. ISBN 80-7179-832-0
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
TRYZNA, J. 2012. Garance právní jistoty z hlediska metodologie interpretace práva předvídané novým občanským zákoníkem. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B. 2014. Souhrnné stanovisko Česko-německé obchodní a průmyslové komory: Posilování právní jistoty v České republice [online]. 2014, updated March 2014 [cit. 4. 5. 2015]. Dostupné na internetu: <http://tschechien.ahk.de/fileadmin/ahk_tschechien/Mitglieder/Arbeitskreise/PP_Pravni_jistota_2014.pdf>
1 Tamtéž
Dnes je pojem spravedlnosti vymezován v kontextu různých společensko – politických zájmů a potřeb, kormidlo osudu se tedy otáčí různými směry. Odlišné je pojetí spravedlnosti coby problému etického, morálního, právního. Brněnský právník a vysokoškolský pedagog Miloš Večeřa (1997) v knize Spravedlnost v právu uvádí následující pohledy na dnešní rozdělení spravedlnosti:
- deskriptivní studie, které empirickými metodami usilují o zjištění, jakým způsobem je vnímána spravedlnost nebo podle jakých zásad spravedlnosti jednají sociální aktéři;
- explanační studie, které se snaží odhalit nezávislé proměnné, jimiž by vysvětlily zjištění získaná deskriptivními studiemi;
- normativní studie, které se snaží nalézt validní koncepce spravedlnosti na základě podstatných principů spravedlnosti;
- instrumentalistické studie, které chápou koncept spravedlnosti a spravedlivé způsoby chování především jako prostředek k dosažení jiných cílů, přičemž za podstatné považuje zvláště druhé dva.
Ani moderní vymezení spravedlnosti se nevyhne srovnání s prací Aristotelovou. Vždyť i britský právní teoretik H. L. A. Hart ve své práci The Concept of Law (1961) vyjadřuje princip spravedlnosti, coby snahy o udržování či obnovu rovnováhy či poměrného podílu, těmito slovy: „treat like cases alike and different cases differently,“ neboli „se stejnými případy nakládejte stejně, s rozdílnými rozdílně“, což není příliš vzdáleno Aristotelově myšlence, že základem spravedlnosti je rovnost a že nespravedlnost vzniká, když s rovným je zacházeno nerovně nebo když s nerovným je nakládáno rovně. (VEČEŘA, M.; 1997)
Právní jistota patří mezi nejdůležitější právní principy. Jedná se o logický důsledek a současně nezbytnou součást potřeby legitimity práva, a byť třeba samostatně užitý, je pojem „jistota“ v této práci chápán vždy právě z tohoto pohledu, nikoli z pohledu závazkového práva.
Vědomí nezbytnosti existence právní jistoty vedlo ostatně i ke vzniku prvních kodifikací práva, jako třeba Zákona dvanácti desek, jejichž účelem bylo dát všem na vědomí, jaké právo je platné, a legitimizovat tak vyžadování jeho dodržování. Každý má možnost se s právem seznámit, od každého se proto očekává, že právo zná a od každého může být vyžadováno, aby se jím řídil, což je myšlenka stručně vystihnutá ve známém pravidle „neznalost zákona neomlouvá.“ |
O tom, že potřeba právní jistoty není ojedinělým úkazem, ale táhne se jako červená nit celou historií lidstva, přičemž na povrch vyplouvá vždy, když z různých důvodů klesne vymahatelnost či legitimita práva, svědčí například českým právníkem Jiřím Čapkem (1995) citované dobrozdání Lyonského soudu k návrhu code civil. V něm se praví, že Francouzi jsou již „unaveni (…) množstvím zvyklostí a bizarně nesouvisejících obyčejů“. Z těchto slov je zjevná touha po zkrocení dosavadní právní svévole a ustanovení jasného řádu, který by byl závazný pro všechny shodně a nerozdílně. Není potom divu, že se 19. století neslo v duchu tak usilovného právního pozitivismu.
Právní jistotou rozumíme míru předvídatelnosti; míru, do jaké se subjekt práva může spolehnout, že ke konkrétnímu případu bude přistupováno pokaždé stejně, že soudce o téže věc rozhodne zítra tak, jako o ní rozhodl dnes. Právní jistota neznamená nutně spravedlnost, spíše se jedná o výraz spolehlivosti. Důležitá je v tomto ohledu záležitost právní kontinuity, která bývá narušována zejména při událostech majících povahu historického předělu. Jedná se například o konce období válečných konfliktů nebo o převraty mající za následek změny politických režimů (viz výše zmíněné události po konci 2. světové války, resp. zániku NDR), kdy se nově vzniknuvší jurisdikce musí vypořádat s právními událostmi předchozích let. V sousedním Německu tak v obou případech došlo k prohlášení právních forem minulých systémů za neplatné od samého počátku. (ALEXY, R.; 2012).
V obou případech zmíněných v předchozím odstavci se pochopitelně soudci opírali o slavnou Radbruchovu formuli. Z té vychází také polský filosof a právník Bartosz Brożek (2012), když popisuje tři aspekty právní jistoty:
- právo lze považovat za jisté, pokud je poznatelné – musí být vyjádřeno jasně a srozumitelně
- právo lze považovat za jisté, pokud je prakticky realizovatelné – nejen že nesmí vyžadovat nemožné, ale jeho aplikace musí též být předvídatelná
- právo lze považovat za jisté, pokud je stabilní – nesmí být měněno libovolným, resp. pro adresáty právních norem překvapivým způsobem
Z výše uvedených aspektů vyplývá v ryzí formě účel právní jistoty, totiž podpořit všeobecné přijetí právních norem určitou zárukou, že se tyto nebudou jakkoli měnit a přinesou stav, na nějž se společnost bude moci spolehnout jako na něco trvalého a neměnného.
Potřeba takové záruky je velmi dobře zřejmá zejména v dnešním světě, kdy hodnota morálky v mezilidské a především mezinárodní komunikaci značně ustupuje ekonomickým zájmům. Jedině pevný a funkční právní řád umožní, aby byl stát vnímán okolním světem jako spolehlivý partner, což je ve finanční oblasti mimořádně významné. Stát, v němž právní jistota neexistuje, dnes těžko může počítat se zahraničními investicemi či s pomocí okolních států, neboť nikdo se neodváží svěřit své peníze do rukou někomu, kdo mu nedokáže zaručit, že mu je bude moci zase vrátit, třeba proto, že právo, podle kterého si je dnes půjčil, už zítra platit nebude. |
Na druhou stranu ani jistota neexistuje sama o sobě, zákony slouží k tomu, aby ji posílily a naopak snižovaly jakoukoli nejistotu. (KYSELA, J.; 2012). Jistota tak vlastně zajišťuje, že zákony budou všem srozumitelné, platné, realizovatelné a že se jimi budou všichni řídit. Zákony naopak zajišťují existenci určitých norem, pro které platí výše uvedená charakteristika, čímž se jejich adresátům dostává jistoty a vědomí potřebného řádu.
Ve vztahu k právní jistotě je důležité zvážit také otázku legitimity, kterou by jistota měla podepírat a zvyšovat. Zatímco legálnost práva je dána prostou existencí zákonů, legitimita znamená oprávněnost tyto zákony uplatňovat ve společnosti a souvisí se schopností je prosadit jako nanejvýš potřebné ve všeobecném mínění většinové společnosti. Jak v závěru své kapitoly píše Kysela (2012): „Právní jistota je ostatně významným komponentem legitimace práva, protože do značné míry právě kvůli (nějaké) jistotě tu právo je.“
Brněnští právníci a vysokoškolští pedagogové Jan Hurdík a Petr Lavický (2010), autoři publikace Systém zásad soukromého práva, považují právní jistotu za jeden z vůbec nejdůležitějších principů právního státu a zdůrazňují, že je třeba mít jej na zřeteli nejen v každém okamžiku tvorby práva, ale také během jeho aplikace a interpretace. Z podobných zásad teorie práva vychází nezřídka též Ústavní soud, když dovozuje zakotvení právní jistoty v českém právním řádu.
Hurdík s Lavickým (2010) vycházejí podle svých slov při snaze o definici právní jistoty z Knappa a Boguszaka, kteří rozlišovali mezi právní jistotou v oblasti tvorby práva a právní jistotou v oblasti jeho aplikace. V oblasti tvorby práva uvádějí tyto základní projevy právní jistoty:
1. Stabilita práva
Jedno z všeobecně neznámějších právních pravidel praví, že „neznalost zákona neomlouvá.“ Tento prastarý princip je i v dnešní době stejně aktuální, jako byl v dobách starého Říma, neboť adresáty právních norem upozorňuje na skutečnost, že zákony znamenají nejen práva, ale především povinnosti. A klade na ně pochopitelný požadavek, aby se o právní normy aktivně zajímali. Autoři zmíněné publikace však upozorňují na to, že zdaleka ne každý adresát má příležitost či možnost se s nimi skutečně podrobně seznámit. Právo si k nim dle jejich závěrů hledá cestu mnoha jinými způsoby, pomocí nichž se v nich utváří určité právní vědomí, například jako v této „Rukověti“ si právo hledá cestu k zástupcům veřejné správy státu.
A právě z této skutečnosti autoři požadavek stability práva vyvozují. Nepožadují stabilní právní řád v prvé řadě proto, aby časté měnění norem nevyvolávalo zmatky ve státní správě, jurisdikci, aby příliš nezatěžovalo administrativu, nevysílalo špatný signál okolním státům, potenciálním partnerům či investorům. Hlavním důvodem dle jejich mínění jsou omezené možnosti většiny běžných adresátů práva do důsledku se s novými normami seznámit (HURDÍK J., LAVICKÝ, P.; 2010). Opodstatněnost této obavy lze ostatně snadno pozorovat v dnešní době, kdy po zavedení nového občanského zákoníku a především docela nového právnického jazyka, není ani pro mnohé odborníky právě snadné přijmout nové pojmosloví za vlastní. Ba dokonce se zdá, že ani mezi zákonodárci není jeho užívání zcela samozřejmé, když ve zvláštních předpisech užívají jiné termíny, než v občanském zákoníku.1 V oč složitější situaci se potom ocitá běžný občan, jenž obecné právnické pojmy zná nikoli z odborné literatury, ale pouze z běžného hovorového užívání. S trochou nadsázky se tak blížíme bájnému zmatení jazyků na stavbě Babylonské věže.
Není to však jediný význam požadavku stability práva. V dalším výkladu Hurdík s Lavickým (2010) upozorňují, že silný a stabilní právní řád brání účelovým a neodůvodněným změnám sebe sama. Ve stabilním prostředí nemůže zákonodárce snadno shodit ze stolu vše, co se mu nehodí. Musí zachovávat vše, co funguje a opustit může jen takovou normu, která se ukáže býti nadále nefunkční. Dále uvádějí pochopitelné negativní dopady radikálních změn, jako snížená předvídatelnost výsledků soudních řízení nebo nárůst jeho délky vlivem množstvím kasačních rozhodnutí a to po dobu nutnou k seznámení se s novými předpisy.
2. Jednotnost právního řádu
Právní řád by pro zachování jistoty a dalších principů neměl vykazovat velké rozdíly v pojmosloví; pokud zákonodárce užívá týchž pojmů ve více předpisech, měl by jim také pokaždé přisuzovat týž či alespoň obdobný obsah. Ústavní soud tento fakt demonstruje na příkladu prekluze: „ze širokého zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplývají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit.“2
3. Zákonnost tvorby práva
Právo musí být tvořeno na základě platných legislativních procesů, zákonným a ústavních způsobem a v souladu s veškerými pravidly, jimiž je zákonodárce vázán. Nedodržení tohoto projevu právní jistoty by nutně mělo dopad i na ostatní projevy.
4. Jasnost, přesnost a srozumitelnost právních norem, resp. jejich určitost
Také zde se projevuje pravidlo „neznalost zákona neomlouvá“ respektive jeho obrácený význam; adresátům právních norem musí být umožněno se s normami řádně seznámit. Nestačí proto text zákona pouze zveřejnit, nýbrž je nezbytné, aby byl také jasný, přesný a srozumitelný a umožňoval tak dostatečnou míru předvídatelnosti.
Požadavek určitosti pak vyplývá z faktu, že přestože právní normy musejí být ze své podstaty obecné, aby obsáhly co možná nejpestřejší okruh situací, jež pod ně mají spadat, musejí být dostatečně určité, aby praxe neznemožnila jejich uplatnění.
5. Přístupnost právních předpisů
Jak bylo naznačeno výše, předpokladem legitimity požadavku znalosti zákona je možnost se s ním seznámit. Nad tímto požadavkem by snad dnes již nikdo nepochyboval, jeho všeobecné respektování lze ostatně doložit již v Ústavě ČR, kde se v čl. 52 odst. 1 píše, že „K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen.“3
Jiný problém nastává v souvislosti s urychlováním novelizace zákonů prostřednictvím tzv. přílepků, kdy se společně se zákonem schválí i ustanovení, která s jím upravovanou oblastí nikterak nesouvisejí a v případě samostatného projednávání by nejspíš vůbec přijata nebyla. Není divu, že jej Ústavní soud v roce 2007 ve svém nálezu Pl. ÚS 77/06 prohlásil za neústavní, přičemž palčivost problému popsal těmito slovy:
„Požadavek předvídatelnosti zákona jako součást principu právního státu přestává být naplňován v okamžiku, kdy novelizace zákona je součástí jiného zákona ve formálním smyslu, jehož obsah s novelizovaným zákonem nijak nesouvisí. Orientace adresáta právní normy v právním řádu se bez použití přístrojů informačních technologií stává zcela nemožnou. (…) Přitom je zřejmé, že bez možnosti používání těchto systémů se dnes již v právním řádu České republiky nelze vyznat, a tak se problematizuje uplatnění obecné zásady právní, podle které neznalost zákona neomlouvá. Právo se tak stává pro své adresáty zcela nepředvídatelné.“ |
6. Zákaz retroaktivity
Přestože osoba zná zákon a koná v souladu s ním, může v právním státu nastat situace, kdy například po novele zákona nebude její konání napříště považováno za legální. Nemělo by se však stát, že by jí hrozil postih zpětně za konání, které bylo secundum legem, případně praeter legem. Hurdík s Lavickým (2010) téma uzavírají konstatováním, že „jestliže teprve poté, kdy někdo jednal, je přijat právní předpis upravující následky či náležitosti tohoto jednání, je takový přístup v hrubém rozporu s předvídatelností právního řádu.“ Podobný závěr lze vyvodit i z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.“
V situaci, kdy jednání osoby je (trestně) upraveno až poté, co proběhlo, je nasnadě, že bude užito úpravy dřívější, tj. žádné. Přesto je však vhodné upozornit na skutečnost, že takto vyhraněně zobrazený případ není jedinou variantou otázky retroaktivity právního předpisu. Uvedený článek Listiny totiž pokračuje ještě druhou větou, která říká, že „pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ Z té vyplývá další rozměr otázky zpětné účinnosti právního předpisu, a sice že pokud konání osoby bylo contra legem již v době, kdy nastalo, ale nová právní úprava stanovuje nižší postihy, užije se přednostně.
Výše uvedené případy označuje Knapp (1994) za retroaktivitu pravou. Ve své práci popisuje ovšem také retroaktivitu nepravou, vztahující se k právním vztahům, které vznikly v době dřívější, avšak trvají nadále. Zde připouští, aby následky takových vztahů byly posouzeny podle nového zákona, ovšem pouze pokud nastaly poté, co tento nabyl účinnosti. K následkům, k nimž došlo v době dřívější, takto přistupovat nelze.
V oblasti aplikace práva pak Hurdík s Lavickým (2010) uvádějí následující základní projevy principu právní jistoty, v nichž se v praktických důsledcích promítají výše zmíněné projevy právní jistoty v tvorbě práva:
1. Stabilita výkladu práva
Samotná stabilita právní úpravy, o níž bylo pojednáváno výše, nezaručuje ještě právní jistotu, pokud není doprovázena stabilním výkladem. Teprve dlouhodobá správní praxe a judikatura zajistí, že budou občané skutečně cítit důvěru v právo, což lze označit za jeden z důkazů existence právní jistoty.
2. Předvídatelnost soudních rozhodnutí
Jak mnohokrát judikoval Ústavní soud, je předvídatelnost soudních rozhodnutí jedním ze základních kamenů demokratického právního státu, státu právní jistoty. S tímto tématem úzce souvisí také předchozí požadavek stabilního výkladu – pokud by se osoba rozhodla domoci svých práv soudní cestou poté, co soud vyhověl žalobě jiné osoby v obdobném případě, a její případ by byl posouzen odlišně, vypovídalo by to o neustáleném výkladu a o nepředvídatelnosti, což by nutně snížilo vnímání právní jistoty. Jak ostatně vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07, „ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad (…) východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti).“4
Neznamená to ovšem, že by soudy byly starším výkladem práva vázány, jako je tomu například v angloamerickém právním systému. Spolu s proměnami společnosti, poměrů a všeobecným míněním se postupně může měnit též judikatura. V odlišném stanovisku k výše uvedenému nálezu to přímo zdůrazňuje ústavní soudce František Duchoň, když uvádí, že „Změna judikatury obecných soudů je důsledkem přirozeného vývoje, kdy justice (…) průběžně a přirozeně (…) reaguje na postupnou změnu poměrů v zemi.“
3. Stabilita pravomocných rozhodnutí
Pokud soud či příslušný orgán vydá rozsudek či rozhodnutí atp., mělo by toto být závazné a užití opravných prostředků by mělo být omezeno jen na skutečně odůvodněné případy. Musejí být stanoveny také jasně vymezené lhůty, které jsou nezbytné k nabytí právní účinnosti daného rozhodnutí.
4. Oprávněná důvěra v právo
Jestliže jsou ve státě prostřednictvím fungujícího systému legislativy, exekutivy a jurisdikce zakotveny demokratické hodnoty jako je zákaz retroaktivity právní normy, zásada stability výkladu či předvídatelnosti práva, je přirozené, že občan takové země bude právu věřit a bude oprávněně očekávat ochranu svých zájmů tím, že jeho země se řídí právem, které je v ní zakotveno.
Důvěra občana v právo vlastně podmiňuje oprávněnost požadovat po něm, aby se takovým právem řídil, neboť spolu s dalšími demokratickými principy právnímu státu umožňuje legitimně po něm požadovat znalost zákona a jeho respektování. Současně však dává občanovi do rukou nárok legitimně očekávat ochranu svých práv. Občan, který důvěru v právo nemá, ať už z důvodu nejasných zákonů nebo neprůhledné justice, nebude ani motivován je respektovat, nebude se jím cítit vázán, což bude mít logicky za následek vzrůst rizika všeobecné anarchie a destabilizace řízení státního systému. (ŠÍN, Z.; 2003)
S potřebou předvídatelnosti práva spojuje otázku důvěry také Ústavní soud, když ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 705/06 uvádí např.: „Povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgánů veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy“.5
5. Promlčení a prekluze
Pojmy jako promlčení, tedy zánik povinnosti dlužníka plnit, nebo prekluze, čili zánik samotného práva domáhat se plnění, možná na první pohled nevzbuzují dojem, že by měly mít cokoli společného s principem právní jistoty, ve skutečnosti se však jedná o další z podpůrných faktorů stability práva: jde o jednu z podmínek jasné orientace v právních vztazích.
Promlčení a prekluze stanovují lhůty, jejichž marným uplynutím ztrácí věřitel nárok domáhat se u dlužníka plnění. Pravým účelem obou institutů však není zkrátit práva věřitele, nýbrž zamezit nejistotě ohledně (ne)existence právních vztahů. Po uplynutí velmi dlouhé doby (50 - 100 let) totiž mohou vznikat pochybnosti o tom, zda mezi danými subjekty nějaký právní vztah vůbec existoval, případně jaký byl jeho přesný obsah. Z toho Hurdík s Lavickým (2010) sice vyvozují, že je nutné stanovit nepřekročitelné hranice limitující možnost soudního prosazení subjektivních práv, zdůrazňují však, že je současně nutno přihlédnout k tomu, aby naopak neomezovaly oprávněnou osobu.
1 Jedná se například o nesoulad týkající se pojmu „nebytový prostor,“ který spolu se zákony č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, přestal platit k 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník (NOZ). Ten totiž hovoří o „prostoru sloužícím podnikání“ a zavádí tak nový pojem, který si ovšem již nenašel cestu do zvláštních předpisů, což lze ukázat na následujícím příkladu: v § 2247 odst. 2 NOZ stanoví, že „způsob rozúčtování cen a úhrady služeb stanoví jiný právní předpis.“ Tím je v současnosti zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Ona matoucí skutečnost je zřejmá již z názvu zákona, kde se opět hovoří o nebytovém prostoru, přestože NOZ tento pojem nezná.
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1169-07_1>
3 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 52 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
4 Nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-566-07_1>
5 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 705/06 ze dne 14. 2. 2008 (N 35/48 SbNU 435). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-705-06_1>
Pojem právní jistota není v našem právním řádu přímo zakotven, ale vyplývá z něho. Ústavní soud ve svých četných judikátech dovozuje jeho existenci z prvního odstavce prvního článku Ústavy ČR, ve kterém se píše, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“1 Právě v závazku býti právním státem spatřuje Ústavní soud pramen právní jistoty v českém právu, když na základě teoreticko-právních principů vysvětluje, že právní jistota je jedním z neoddělitelných znaků právního státu.2
Situace právní jistoty v České republice bývá často kritizována zejména z hlediska stability. Náš právní řád je mnohdy značně roztříštěný a některé zákony jsou novelizovány i několikrát ročně. Z toho důvodu si veřejnost, ale i mnozí experti stěžují na nestabilní právní prostředí a nemožnost se na právo skutečně spolehnout, což je přitom jeden ze tří základních znaků právní jistoty, tak jak ji charakterizoval Brożek (2012).
V posledních letech bylo u nás téma právní jistoty ještě živější zejména v souvislosti se zákonem č. 89/2012, Sb., který 1. 1. 2014 vstoupil v platnost jako Občanský zákoník. Svým pojetím a také svou jazykovou podobou v mnohém navazuje na Obecný občanský zákoník z roku 1812. Právní praktici i teoretici mu proto vyčítají zapříčinění právní diskontinuity a upozorňují, že ještě po dlouhou dobu bude mít za následek značné snížení právní jistoty. Nejen kvůli všeobecné neobeznámenosti veřejnosti s novými ustanoveními, ale také z důvodu chybějící judikatury. Ta v našem právním prostředí sice neznamená posuzování případů podle stejné logiky, jaká byla u obdobných užita kdykoli v minulosti, přesto však nabízí určité vodítko podpořené skutečností, že rozhodnutí soudů vyšších instancí mají pro soudy nižší doporučující charakter.
V prostředí České republiky se v souvislosti s novým občanským zákoníkem hovoří o snížení právní jistoty snad i v tom kontextu, že nová právní úprava navrhuje nové metodologické interpretační pokyny, což logicky vede k nejistotě a otázkám, jak nyní budou soudci při řešení sporů postupovat. Dosud se totiž, jak píše Tryzna (2012:192), v zásadě akceptovala základní východiska 200 let staré metodologie Obecného zákona občanského, který ovšem v tehdejším Československu přestal platit již před 65 lety. Tento občanský zákoník byl silně juspozitivistický a, především v § 6, 7, a 8, důsledně vyžadoval prosazování vůle zákonodárcovy, který měl jako jediný „moc vyložiti zákon způsobem obecně závazným.“3 Tím byl soudce zbaven možnosti v širším rozsahu užívat svého uvážení a byl veden k poslušnému následování paragrafů.
Tato situace v dnešní době samozřejmě neplatí. Nový občanský zákoník se starší podobou právní úpravy sice inspiruje, rozhodně však nelze říci, že bychom se vrátili o 2 století zpátky. Určité pozitivně zakotvené interpretační metodické direktivy však zvláště v § 2 zavádí, např. ve větě: „Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a s ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání.“4 Také nový občanský zákoník zmiňuje autoritu zákonodárce a zakazuje, aby se se zákonnému ustanovení přikládal jiný význam, než jaký plyne z jeho jasného úmyslu, již mu však nevyhrazuje moc vykládat zákon obecně závazným způsobem. Tuto pravomoc má v dnešní době také Ústavní soud prostřednictvím právní věty uvedené v odůvodnění jím vydaného rozhodnutí. V případě, že je zákon v rozporu s ústavou, může jej dokonce zrušit.
1 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 1 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 385/07 ze dne 12. 8. 2009 (N 182/54 SbNU 267). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-385-07_1>
3 Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
4 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ze dne 3. 2. 2012. § 2. Dostupné na internetu: <https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=89~2F2012&rpp=15#seznam>
Přestože Ústavní soud, jak bylo napsáno výše, má o zakotvení principu právní jistoty v českém právním řádu jasno, není tento stav zcela dostatečný, jak ostatně dokládá situace posledních let, kdy dochází k postupnému propadu hodnocení České republiky coby země vhodné k investicím a podnikání.
Jak dokládají průzkumy Německých zahraničních hospodářských komor (AHK) týkající se zemí střední a východní Evropy, je „faktor ‚právní jistota‘ pro investory nejdůležitějším faktorem pro rozhodování o místě investic,“ (VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B.; 2014) a jak se v souhrnném stanovisku komory uvádí, atraktivita České republiky se poslední roky neustále snižuje. Hlavní příčinu přitom autoři studie spatřují právě v mizející důvěře k právní jistotě v naší zemi. Dle jejich průzkumů totiž mezi 16 hodnocenými státy zaujala třetí místo od konce; níže skončily pouze Rumunsko a Albánie. (ibid.) Nabízí se však také jakýsi zatím nejasný, mlhavý pohled ze strany lidu a to, zdali je v této zemi ještě něco naše České s čím bychom mohli sami podnikat a zúročovat naše peníze v zisku z obratu a né z krátkodobého odprodeje. Otázkou, kterou nikdo také neřeší je poskytnutí prostoru pro podnikání zahraničních subjektu a negativní dopady v podobě trvalého poškození životního prostření, narušení rovnováhy domácího trhu mezi domácími mnohem menšími subjekty oproti velkým mezinárodním koncernům. Česko je malý stát, je otázkou kdo tady bude podnikat, kam půjdou zisky a kdo bude sanovat následky.
Tyto otázky a mnohé další volají potřebu po stanovení právních limitů, jejich role by vždy byla a jako i u zahraničních partnerů jest, nutnost ochraňovat zájmy obyvatel své země, umožnit jim zemi rozvíjet, hospodařit ve své zemi podle vlastních možnosti, chránit národní bohatství projevující se ve všech pracovních odvětvích napříč celou naší vlasti proti nenasytnosti zahraničních makro koncernů, které pod pláštíkem demokracie, globálního trhu a podobných sloganů drancují národní bohatství nejen v Česku. Naplňující své vlastní finanční zájmy, hájí se teoriemi o rozvoji trhu a volné hospodářské soutěži, teorie, která se doposavad v Česku neošoupala. Mezinárodní giganti s historií, referencemi a majetkem versus střední a malé podnikatelské subjekty třeba i obce kormidlujícími na evropském pracovním trhu, který je všechno jiné než postaven na rovných příležitostech, protože ty nestojí na rovných výchozích poměrech. To je překvapení se kterým jsme my Češi zdá se nepočítali a nebo naopak někteří počítali velmi dobře.
Kritiku právní jistoty v ČR zejména podnikatelskými subjekty si lze nejsnáze vysvětlit nestabilním daňovým prostředím. Předpisy související s touto oblastí se nezřídka mění i několikrát ročně bez přechozího upozornění a naopak předem avizované změny častokrát vůbec nenabydou účinnosti. Důkladně se tomuto tématu věnoval daňový poradce Petr Neškrábal (2012) ve svém článku pro časopis Euro, kde zdůrazňuje komplikace způsobované začínajícímu podnikateli, který si musí nastavovat základní rámec svého podnikání, aniž by se mohl spolehnout, že pravidla, podle kterých se rozhodoval, zůstanou opravdu platná.
Podnikatelské subjekty v čele s Česko-německou obchodní a průmyslovou komorou, potažmo Německými zahraničními hospodářskými komorami vůbec, přitom nejsou v kritizování právní (ne)jistoty v České republice osamoceny; nelichotivou známku jí uděluje též Transparency International ve své Studii národní integrity z roku 2011: „Domáhání se práva soudní cestou je v České republice běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Není zcela zřejmé, zda hlavní příčinou tohoto stavu je nedostatečná kapacita soudního aparátu, neefektivita procesů uvnitř soudního systému nebo děravá a rychle se měnící legislativa, kterou jsou soudy nuceny aplikovat. Jistý je pouze výsledek – nedůvěra občanů ve spravedlnost, kterou mají soudy nalézat a garantovat.“ (JANSA, P., BUREŠ, R. a kol.; 2011) Přestože v dalším textu autoři studie pozitivně hodnotí schopnost soudů nezávisle kontrolovat excesy moci výkonné i zákonodárné, neopomínají kritizovat fakt, že největší korupční kauzy se k soudu vlastně vůbec nedostanou. Státní zastupitelství pak dokonce přirovnávají k černé díře, která pohlcuje informace, ale sama žádné nevydává.1
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
ALEXY, R. 2012. Právní jistota a správnost. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BROŻEK, B. 2012. Právní jistota jako strukturální stabilita. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al, Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
ČAPEK, J. 1995. Spravedlnost a soudní rozhodování. In Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. ISSN 0324-7007, 1995, roč. 134, č. 6, s. 563 – 570
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o senioryVyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109
HURDÍK J., LAVICKÝ, P. 2010. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 197 s. ISBN 978-80-210-5063-1
JANSA, P., BUREŠ, R. a kol. 2011. Studie národní integrity. Praha: Transparency International – Česká republika, 2011. 248 s. ISBN 978-80-87123-17-1. Dostupné také z internetu:
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
KYSELA, J. 2012. Jaká jistota v měnícím se světě? In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94
Metodická pomůcka je dostupná na www: http://www.uur.cz/images/publikace/uur/2009/2009-05/30_IOP.pdf a je označena jako neaktuální. Schéma provázanosti jednotlivých nástrojů územního plánování, tj. zejm. ÚAP, ÚPD a politiky územního rozvoje.
NEŠKRÁBAL P. 2012. Nejistota místo zjednodušení. In Euro. ISSN 1212-3129, 2012, roč. 15, č. 27-28
PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9. s. 11
PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha:ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6. s. 20
Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
ŠÍN, Z. 2003. Tvorba práva – Pravidla, metodika, technika. 1. vyd. Praha: C. H, Beck, 2003. 190 s. ISBN 80-7179-832-0
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
TRYZNA, J. 2012. Garance právní jistoty z hlediska metodologie interpretace práva předvídané novým občanským zákoníkem. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B. 2014. Souhrnné stanovisko Česko-německé obchodní a průmyslové komory: Posilování právní jistoty v České republice [online]. 2014, updated March 2014 [cit. 4. 5. 2015]. Dostupné na internetu: <http://tschechien.ahk.de/fileadmin/ahk_tschechien/Mitglieder/Arbeitskreise/PP_Pravni_jistota_2014.pdf>
1 Tamtéž
Dnes je pojem spravedlnosti vymezován v kontextu různých společensko – politických zájmů a potřeb, kormidlo osudu se tedy otáčí různými směry. Odlišné je pojetí spravedlnosti coby problému etického, morálního, právního. Brněnský právník a vysokoškolský pedagog Miloš Večeřa (1997) v knize Spravedlnost v právu uvádí následující pohledy na dnešní rozdělení spravedlnosti:
- deskriptivní studie, které empirickými metodami usilují o zjištění, jakým způsobem je vnímána spravedlnost nebo podle jakých zásad spravedlnosti jednají sociální aktéři;
- explanační studie, které se snaží odhalit nezávislé proměnné, jimiž by vysvětlily zjištění získaná deskriptivními studiemi;
- normativní studie, které se snaží nalézt validní koncepce spravedlnosti na základě podstatných principů spravedlnosti;
- instrumentalistické studie, které chápou koncept spravedlnosti a spravedlivé způsoby chování především jako prostředek k dosažení jiných cílů, přičemž za podstatné považuje zvláště druhé dva.
Ani moderní vymezení spravedlnosti se nevyhne srovnání s prací Aristotelovou. Vždyť i britský právní teoretik H. L. A. Hart ve své práci The Concept of Law (1961) vyjadřuje princip spravedlnosti, coby snahy o udržování či obnovu rovnováhy či poměrného podílu, těmito slovy: „treat like cases alike and different cases differently,“ neboli „se stejnými případy nakládejte stejně, s rozdílnými rozdílně“, což není příliš vzdáleno Aristotelově myšlence, že základem spravedlnosti je rovnost a že nespravedlnost vzniká, když s rovným je zacházeno nerovně nebo když s nerovným je nakládáno rovně. (VEČEŘA, M.; 1997)
Právní jistota patří mezi nejdůležitější právní principy. Jedná se o logický důsledek a současně nezbytnou součást potřeby legitimity práva, a byť třeba samostatně užitý, je pojem „jistota“ v této práci chápán vždy právě z tohoto pohledu, nikoli z pohledu závazkového práva.
Vědomí nezbytnosti existence právní jistoty vedlo ostatně i ke vzniku prvních kodifikací práva, jako třeba Zákona dvanácti desek, jejichž účelem bylo dát všem na vědomí, jaké právo je platné, a legitimizovat tak vyžadování jeho dodržování. Každý má možnost se s právem seznámit, od každého se proto očekává, že právo zná a od každého může být vyžadováno, aby se jím řídil, což je myšlenka stručně vystihnutá ve známém pravidle „neznalost zákona neomlouvá.“ |
O tom, že potřeba právní jistoty není ojedinělým úkazem, ale táhne se jako červená nit celou historií lidstva, přičemž na povrch vyplouvá vždy, když z různých důvodů klesne vymahatelnost či legitimita práva, svědčí například českým právníkem Jiřím Čapkem (1995) citované dobrozdání Lyonského soudu k návrhu code civil. V něm se praví, že Francouzi jsou již „unaveni (…) množstvím zvyklostí a bizarně nesouvisejících obyčejů“. Z těchto slov je zjevná touha po zkrocení dosavadní právní svévole a ustanovení jasného řádu, který by byl závazný pro všechny shodně a nerozdílně. Není potom divu, že se 19. století neslo v duchu tak usilovného právního pozitivismu.
Právní jistotou rozumíme míru předvídatelnosti; míru, do jaké se subjekt práva může spolehnout, že ke konkrétnímu případu bude přistupováno pokaždé stejně, že soudce o téže věc rozhodne zítra tak, jako o ní rozhodl dnes. Právní jistota neznamená nutně spravedlnost, spíše se jedná o výraz spolehlivosti. Důležitá je v tomto ohledu záležitost právní kontinuity, která bývá narušována zejména při událostech majících povahu historického předělu. Jedná se například o konce období válečných konfliktů nebo o převraty mající za následek změny politických režimů (viz výše zmíněné události po konci 2. světové války, resp. zániku NDR), kdy se nově vzniknuvší jurisdikce musí vypořádat s právními událostmi předchozích let. V sousedním Německu tak v obou případech došlo k prohlášení právních forem minulých systémů za neplatné od samého počátku. (ALEXY, R.; 2012).
V obou případech zmíněných v předchozím odstavci se pochopitelně soudci opírali o slavnou Radbruchovu formuli. Z té vychází také polský filosof a právník Bartosz Brożek (2012), když popisuje tři aspekty právní jistoty:
- právo lze považovat za jisté, pokud je poznatelné – musí být vyjádřeno jasně a srozumitelně
- právo lze považovat za jisté, pokud je prakticky realizovatelné – nejen že nesmí vyžadovat nemožné, ale jeho aplikace musí též být předvídatelná
- právo lze považovat za jisté, pokud je stabilní – nesmí být měněno libovolným, resp. pro adresáty právních norem překvapivým způsobem
Z výše uvedených aspektů vyplývá v ryzí formě účel právní jistoty, totiž podpořit všeobecné přijetí právních norem určitou zárukou, že se tyto nebudou jakkoli měnit a přinesou stav, na nějž se společnost bude moci spolehnout jako na něco trvalého a neměnného.
Potřeba takové záruky je velmi dobře zřejmá zejména v dnešním světě, kdy hodnota morálky v mezilidské a především mezinárodní komunikaci značně ustupuje ekonomickým zájmům. Jedině pevný a funkční právní řád umožní, aby byl stát vnímán okolním světem jako spolehlivý partner, což je ve finanční oblasti mimořádně významné. Stát, v němž právní jistota neexistuje, dnes těžko může počítat se zahraničními investicemi či s pomocí okolních států, neboť nikdo se neodváží svěřit své peníze do rukou někomu, kdo mu nedokáže zaručit, že mu je bude moci zase vrátit, třeba proto, že právo, podle kterého si je dnes půjčil, už zítra platit nebude. |
Na druhou stranu ani jistota neexistuje sama o sobě, zákony slouží k tomu, aby ji posílily a naopak snižovaly jakoukoli nejistotu. (KYSELA, J.; 2012). Jistota tak vlastně zajišťuje, že zákony budou všem srozumitelné, platné, realizovatelné a že se jimi budou všichni řídit. Zákony naopak zajišťují existenci určitých norem, pro které platí výše uvedená charakteristika, čímž se jejich adresátům dostává jistoty a vědomí potřebného řádu.
Ve vztahu k právní jistotě je důležité zvážit také otázku legitimity, kterou by jistota měla podepírat a zvyšovat. Zatímco legálnost práva je dána prostou existencí zákonů, legitimita znamená oprávněnost tyto zákony uplatňovat ve společnosti a souvisí se schopností je prosadit jako nanejvýš potřebné ve všeobecném mínění většinové společnosti. Jak v závěru své kapitoly píše Kysela (2012): „Právní jistota je ostatně významným komponentem legitimace práva, protože do značné míry právě kvůli (nějaké) jistotě tu právo je.“
Brněnští právníci a vysokoškolští pedagogové Jan Hurdík a Petr Lavický (2010), autoři publikace Systém zásad soukromého práva, považují právní jistotu za jeden z vůbec nejdůležitějších principů právního státu a zdůrazňují, že je třeba mít jej na zřeteli nejen v každém okamžiku tvorby práva, ale také během jeho aplikace a interpretace. Z podobných zásad teorie práva vychází nezřídka též Ústavní soud, když dovozuje zakotvení právní jistoty v českém právním řádu.
Hurdík s Lavickým (2010) vycházejí podle svých slov při snaze o definici právní jistoty z Knappa a Boguszaka, kteří rozlišovali mezi právní jistotou v oblasti tvorby práva a právní jistotou v oblasti jeho aplikace. V oblasti tvorby práva uvádějí tyto základní projevy právní jistoty:
1. Stabilita práva
Jedno z všeobecně neznámějších právních pravidel praví, že „neznalost zákona neomlouvá.“ Tento prastarý princip je i v dnešní době stejně aktuální, jako byl v dobách starého Říma, neboť adresáty právních norem upozorňuje na skutečnost, že zákony znamenají nejen práva, ale především povinnosti. A klade na ně pochopitelný požadavek, aby se o právní normy aktivně zajímali. Autoři zmíněné publikace však upozorňují na to, že zdaleka ne každý adresát má příležitost či možnost se s nimi skutečně podrobně seznámit. Právo si k nim dle jejich závěrů hledá cestu mnoha jinými způsoby, pomocí nichž se v nich utváří určité právní vědomí, například jako v této „Rukověti“ si právo hledá cestu k zástupcům veřejné správy státu.
A právě z této skutečnosti autoři požadavek stability práva vyvozují. Nepožadují stabilní právní řád v prvé řadě proto, aby časté měnění norem nevyvolávalo zmatky ve státní správě, jurisdikci, aby příliš nezatěžovalo administrativu, nevysílalo špatný signál okolním státům, potenciálním partnerům či investorům. Hlavním důvodem dle jejich mínění jsou omezené možnosti většiny běžných adresátů práva do důsledku se s novými normami seznámit (HURDÍK J., LAVICKÝ, P.; 2010). Opodstatněnost této obavy lze ostatně snadno pozorovat v dnešní době, kdy po zavedení nového občanského zákoníku a především docela nového právnického jazyka, není ani pro mnohé odborníky právě snadné přijmout nové pojmosloví za vlastní. Ba dokonce se zdá, že ani mezi zákonodárci není jeho užívání zcela samozřejmé, když ve zvláštních předpisech užívají jiné termíny, než v občanském zákoníku.1 V oč složitější situaci se potom ocitá běžný občan, jenž obecné právnické pojmy zná nikoli z odborné literatury, ale pouze z běžného hovorového užívání. S trochou nadsázky se tak blížíme bájnému zmatení jazyků na stavbě Babylonské věže.
Není to však jediný význam požadavku stability práva. V dalším výkladu Hurdík s Lavickým (2010) upozorňují, že silný a stabilní právní řád brání účelovým a neodůvodněným změnám sebe sama. Ve stabilním prostředí nemůže zákonodárce snadno shodit ze stolu vše, co se mu nehodí. Musí zachovávat vše, co funguje a opustit může jen takovou normu, která se ukáže býti nadále nefunkční. Dále uvádějí pochopitelné negativní dopady radikálních změn, jako snížená předvídatelnost výsledků soudních řízení nebo nárůst jeho délky vlivem množstvím kasačních rozhodnutí a to po dobu nutnou k seznámení se s novými předpisy.
2. Jednotnost právního řádu
Právní řád by pro zachování jistoty a dalších principů neměl vykazovat velké rozdíly v pojmosloví; pokud zákonodárce užívá týchž pojmů ve více předpisech, měl by jim také pokaždé přisuzovat týž či alespoň obdobný obsah. Ústavní soud tento fakt demonstruje na příkladu prekluze: „ze širokého zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplývají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit.“2
3. Zákonnost tvorby práva
Právo musí být tvořeno na základě platných legislativních procesů, zákonným a ústavních způsobem a v souladu s veškerými pravidly, jimiž je zákonodárce vázán. Nedodržení tohoto projevu právní jistoty by nutně mělo dopad i na ostatní projevy.
4. Jasnost, přesnost a srozumitelnost právních norem, resp. jejich určitost
Také zde se projevuje pravidlo „neznalost zákona neomlouvá“ respektive jeho obrácený význam; adresátům právních norem musí být umožněno se s normami řádně seznámit. Nestačí proto text zákona pouze zveřejnit, nýbrž je nezbytné, aby byl také jasný, přesný a srozumitelný a umožňoval tak dostatečnou míru předvídatelnosti.
Požadavek určitosti pak vyplývá z faktu, že přestože právní normy musejí být ze své podstaty obecné, aby obsáhly co možná nejpestřejší okruh situací, jež pod ně mají spadat, musejí být dostatečně určité, aby praxe neznemožnila jejich uplatnění.
5. Přístupnost právních předpisů
Jak bylo naznačeno výše, předpokladem legitimity požadavku znalosti zákona je možnost se s ním seznámit. Nad tímto požadavkem by snad dnes již nikdo nepochyboval, jeho všeobecné respektování lze ostatně doložit již v Ústavě ČR, kde se v čl. 52 odst. 1 píše, že „K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen.“3
Jiný problém nastává v souvislosti s urychlováním novelizace zákonů prostřednictvím tzv. přílepků, kdy se společně se zákonem schválí i ustanovení, která s jím upravovanou oblastí nikterak nesouvisejí a v případě samostatného projednávání by nejspíš vůbec přijata nebyla. Není divu, že jej Ústavní soud v roce 2007 ve svém nálezu Pl. ÚS 77/06 prohlásil za neústavní, přičemž palčivost problému popsal těmito slovy:
„Požadavek předvídatelnosti zákona jako součást principu právního státu přestává být naplňován v okamžiku, kdy novelizace zákona je součástí jiného zákona ve formálním smyslu, jehož obsah s novelizovaným zákonem nijak nesouvisí. Orientace adresáta právní normy v právním řádu se bez použití přístrojů informačních technologií stává zcela nemožnou. (…) Přitom je zřejmé, že bez možnosti používání těchto systémů se dnes již v právním řádu České republiky nelze vyznat, a tak se problematizuje uplatnění obecné zásady právní, podle které neznalost zákona neomlouvá. Právo se tak stává pro své adresáty zcela nepředvídatelné.“ |
6. Zákaz retroaktivity
Přestože osoba zná zákon a koná v souladu s ním, může v právním státu nastat situace, kdy například po novele zákona nebude její konání napříště považováno za legální. Nemělo by se však stát, že by jí hrozil postih zpětně za konání, které bylo secundum legem, případně praeter legem. Hurdík s Lavickým (2010) téma uzavírají konstatováním, že „jestliže teprve poté, kdy někdo jednal, je přijat právní předpis upravující následky či náležitosti tohoto jednání, je takový přístup v hrubém rozporu s předvídatelností právního řádu.“ Podobný závěr lze vyvodit i z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.“
V situaci, kdy jednání osoby je (trestně) upraveno až poté, co proběhlo, je nasnadě, že bude užito úpravy dřívější, tj. žádné. Přesto je však vhodné upozornit na skutečnost, že takto vyhraněně zobrazený případ není jedinou variantou otázky retroaktivity právního předpisu. Uvedený článek Listiny totiž pokračuje ještě druhou větou, která říká, že „pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ Z té vyplývá další rozměr otázky zpětné účinnosti právního předpisu, a sice že pokud konání osoby bylo contra legem již v době, kdy nastalo, ale nová právní úprava stanovuje nižší postihy, užije se přednostně.
Výše uvedené případy označuje Knapp (1994) za retroaktivitu pravou. Ve své práci popisuje ovšem také retroaktivitu nepravou, vztahující se k právním vztahům, které vznikly v době dřívější, avšak trvají nadále. Zde připouští, aby následky takových vztahů byly posouzeny podle nového zákona, ovšem pouze pokud nastaly poté, co tento nabyl účinnosti. K následkům, k nimž došlo v době dřívější, takto přistupovat nelze.
V oblasti aplikace práva pak Hurdík s Lavickým (2010) uvádějí následující základní projevy principu právní jistoty, v nichž se v praktických důsledcích promítají výše zmíněné projevy právní jistoty v tvorbě práva:
1. Stabilita výkladu práva
Samotná stabilita právní úpravy, o níž bylo pojednáváno výše, nezaručuje ještě právní jistotu, pokud není doprovázena stabilním výkladem. Teprve dlouhodobá správní praxe a judikatura zajistí, že budou občané skutečně cítit důvěru v právo, což lze označit za jeden z důkazů existence právní jistoty.
2. Předvídatelnost soudních rozhodnutí
Jak mnohokrát judikoval Ústavní soud, je předvídatelnost soudních rozhodnutí jedním ze základních kamenů demokratického právního státu, státu právní jistoty. S tímto tématem úzce souvisí také předchozí požadavek stabilního výkladu – pokud by se osoba rozhodla domoci svých práv soudní cestou poté, co soud vyhověl žalobě jiné osoby v obdobném případě, a její případ by byl posouzen odlišně, vypovídalo by to o neustáleném výkladu a o nepředvídatelnosti, což by nutně snížilo vnímání právní jistoty. Jak ostatně vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07, „ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad (…) východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti).“4
Neznamená to ovšem, že by soudy byly starším výkladem práva vázány, jako je tomu například v angloamerickém právním systému. Spolu s proměnami společnosti, poměrů a všeobecným míněním se postupně může měnit též judikatura. V odlišném stanovisku k výše uvedenému nálezu to přímo zdůrazňuje ústavní soudce František Duchoň, když uvádí, že „Změna judikatury obecných soudů je důsledkem přirozeného vývoje, kdy justice (…) průběžně a přirozeně (…) reaguje na postupnou změnu poměrů v zemi.“
3. Stabilita pravomocných rozhodnutí
Pokud soud či příslušný orgán vydá rozsudek či rozhodnutí atp., mělo by toto být závazné a užití opravných prostředků by mělo být omezeno jen na skutečně odůvodněné případy. Musejí být stanoveny také jasně vymezené lhůty, které jsou nezbytné k nabytí právní účinnosti daného rozhodnutí.
4. Oprávněná důvěra v právo
Jestliže jsou ve státě prostřednictvím fungujícího systému legislativy, exekutivy a jurisdikce zakotveny demokratické hodnoty jako je zákaz retroaktivity právní normy, zásada stability výkladu či předvídatelnosti práva, je přirozené, že občan takové země bude právu věřit a bude oprávněně očekávat ochranu svých zájmů tím, že jeho země se řídí právem, které je v ní zakotveno.
Důvěra občana v právo vlastně podmiňuje oprávněnost požadovat po něm, aby se takovým právem řídil, neboť spolu s dalšími demokratickými principy právnímu státu umožňuje legitimně po něm požadovat znalost zákona a jeho respektování. Současně však dává občanovi do rukou nárok legitimně očekávat ochranu svých práv. Občan, který důvěru v právo nemá, ať už z důvodu nejasných zákonů nebo neprůhledné justice, nebude ani motivován je respektovat, nebude se jím cítit vázán, což bude mít logicky za následek vzrůst rizika všeobecné anarchie a destabilizace řízení státního systému. (ŠÍN, Z.; 2003)
S potřebou předvídatelnosti práva spojuje otázku důvěry také Ústavní soud, když ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 705/06 uvádí např.: „Povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgánů veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy“.5
5. Promlčení a prekluze
Pojmy jako promlčení, tedy zánik povinnosti dlužníka plnit, nebo prekluze, čili zánik samotného práva domáhat se plnění, možná na první pohled nevzbuzují dojem, že by měly mít cokoli společného s principem právní jistoty, ve skutečnosti se však jedná o další z podpůrných faktorů stability práva: jde o jednu z podmínek jasné orientace v právních vztazích.
Promlčení a prekluze stanovují lhůty, jejichž marným uplynutím ztrácí věřitel nárok domáhat se u dlužníka plnění. Pravým účelem obou institutů však není zkrátit práva věřitele, nýbrž zamezit nejistotě ohledně (ne)existence právních vztahů. Po uplynutí velmi dlouhé doby (50 - 100 let) totiž mohou vznikat pochybnosti o tom, zda mezi danými subjekty nějaký právní vztah vůbec existoval, případně jaký byl jeho přesný obsah. Z toho Hurdík s Lavickým (2010) sice vyvozují, že je nutné stanovit nepřekročitelné hranice limitující možnost soudního prosazení subjektivních práv, zdůrazňují však, že je současně nutno přihlédnout k tomu, aby naopak neomezovaly oprávněnou osobu.
1 Jedná se například o nesoulad týkající se pojmu „nebytový prostor,“ který spolu se zákony č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, přestal platit k 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník (NOZ). Ten totiž hovoří o „prostoru sloužícím podnikání“ a zavádí tak nový pojem, který si ovšem již nenašel cestu do zvláštních předpisů, což lze ukázat na následujícím příkladu: v § 2247 odst. 2 NOZ stanoví, že „způsob rozúčtování cen a úhrady služeb stanoví jiný právní předpis.“ Tím je v současnosti zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Ona matoucí skutečnost je zřejmá již z názvu zákona, kde se opět hovoří o nebytovém prostoru, přestože NOZ tento pojem nezná.
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1169-07_1>
3 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 52 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
4 Nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-566-07_1>
5 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 705/06 ze dne 14. 2. 2008 (N 35/48 SbNU 435). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-705-06_1>
Pojem právní jistota není v našem právním řádu přímo zakotven, ale vyplývá z něho. Ústavní soud ve svých četných judikátech dovozuje jeho existenci z prvního odstavce prvního článku Ústavy ČR, ve kterém se píše, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“1 Právě v závazku býti právním státem spatřuje Ústavní soud pramen právní jistoty v českém právu, když na základě teoreticko-právních principů vysvětluje, že právní jistota je jedním z neoddělitelných znaků právního státu.2
Situace právní jistoty v České republice bývá často kritizována zejména z hlediska stability. Náš právní řád je mnohdy značně roztříštěný a některé zákony jsou novelizovány i několikrát ročně. Z toho důvodu si veřejnost, ale i mnozí experti stěžují na nestabilní právní prostředí a nemožnost se na právo skutečně spolehnout, což je přitom jeden ze tří základních znaků právní jistoty, tak jak ji charakterizoval Brożek (2012).
V posledních letech bylo u nás téma právní jistoty ještě živější zejména v souvislosti se zákonem č. 89/2012, Sb., který 1. 1. 2014 vstoupil v platnost jako Občanský zákoník. Svým pojetím a také svou jazykovou podobou v mnohém navazuje na Obecný občanský zákoník z roku 1812. Právní praktici i teoretici mu proto vyčítají zapříčinění právní diskontinuity a upozorňují, že ještě po dlouhou dobu bude mít za následek značné snížení právní jistoty. Nejen kvůli všeobecné neobeznámenosti veřejnosti s novými ustanoveními, ale také z důvodu chybějící judikatury. Ta v našem právním prostředí sice neznamená posuzování případů podle stejné logiky, jaká byla u obdobných užita kdykoli v minulosti, přesto však nabízí určité vodítko podpořené skutečností, že rozhodnutí soudů vyšších instancí mají pro soudy nižší doporučující charakter.
V prostředí České republiky se v souvislosti s novým občanským zákoníkem hovoří o snížení právní jistoty snad i v tom kontextu, že nová právní úprava navrhuje nové metodologické interpretační pokyny, což logicky vede k nejistotě a otázkám, jak nyní budou soudci při řešení sporů postupovat. Dosud se totiž, jak píše Tryzna (2012:192), v zásadě akceptovala základní východiska 200 let staré metodologie Obecného zákona občanského, který ovšem v tehdejším Československu přestal platit již před 65 lety. Tento občanský zákoník byl silně juspozitivistický a, především v § 6, 7, a 8, důsledně vyžadoval prosazování vůle zákonodárcovy, který měl jako jediný „moc vyložiti zákon způsobem obecně závazným.“3 Tím byl soudce zbaven možnosti v širším rozsahu užívat svého uvážení a byl veden k poslušnému následování paragrafů.
Tato situace v dnešní době samozřejmě neplatí. Nový občanský zákoník se starší podobou právní úpravy sice inspiruje, rozhodně však nelze říci, že bychom se vrátili o 2 století zpátky. Určité pozitivně zakotvené interpretační metodické direktivy však zvláště v § 2 zavádí, např. ve větě: „Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a s ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání.“4 Také nový občanský zákoník zmiňuje autoritu zákonodárce a zakazuje, aby se se zákonnému ustanovení přikládal jiný význam, než jaký plyne z jeho jasného úmyslu, již mu však nevyhrazuje moc vykládat zákon obecně závazným způsobem. Tuto pravomoc má v dnešní době také Ústavní soud prostřednictvím právní věty uvedené v odůvodnění jím vydaného rozhodnutí. V případě, že je zákon v rozporu s ústavou, může jej dokonce zrušit.
1 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 1 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 385/07 ze dne 12. 8. 2009 (N 182/54 SbNU 267). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-385-07_1>
3 Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
4 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ze dne 3. 2. 2012. § 2. Dostupné na internetu: <https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=89~2F2012&rpp=15#seznam>
Přestože Ústavní soud, jak bylo napsáno výše, má o zakotvení principu právní jistoty v českém právním řádu jasno, není tento stav zcela dostatečný, jak ostatně dokládá situace posledních let, kdy dochází k postupnému propadu hodnocení České republiky coby země vhodné k investicím a podnikání.
Jak dokládají průzkumy Německých zahraničních hospodářských komor (AHK) týkající se zemí střední a východní Evropy, je „faktor ‚právní jistota‘ pro investory nejdůležitějším faktorem pro rozhodování o místě investic,“ (VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B.; 2014) a jak se v souhrnném stanovisku komory uvádí, atraktivita České republiky se poslední roky neustále snižuje. Hlavní příčinu přitom autoři studie spatřují právě v mizející důvěře k právní jistotě v naší zemi. Dle jejich průzkumů totiž mezi 16 hodnocenými státy zaujala třetí místo od konce; níže skončily pouze Rumunsko a Albánie. (ibid.) Nabízí se však také jakýsi zatím nejasný, mlhavý pohled ze strany lidu a to, zdali je v této zemi ještě něco naše České s čím bychom mohli sami podnikat a zúročovat naše peníze v zisku z obratu a né z krátkodobého odprodeje. Otázkou, kterou nikdo také neřeší je poskytnutí prostoru pro podnikání zahraničních subjektu a negativní dopady v podobě trvalého poškození životního prostření, narušení rovnováhy domácího trhu mezi domácími mnohem menšími subjekty oproti velkým mezinárodním koncernům. Česko je malý stát, je otázkou kdo tady bude podnikat, kam půjdou zisky a kdo bude sanovat následky.
Tyto otázky a mnohé další volají potřebu po stanovení právních limitů, jejich role by vždy byla a jako i u zahraničních partnerů jest, nutnost ochraňovat zájmy obyvatel své země, umožnit jim zemi rozvíjet, hospodařit ve své zemi podle vlastních možnosti, chránit národní bohatství projevující se ve všech pracovních odvětvích napříč celou naší vlasti proti nenasytnosti zahraničních makro koncernů, které pod pláštíkem demokracie, globálního trhu a podobných sloganů drancují národní bohatství nejen v Česku. Naplňující své vlastní finanční zájmy, hájí se teoriemi o rozvoji trhu a volné hospodářské soutěži, teorie, která se doposavad v Česku neošoupala. Mezinárodní giganti s historií, referencemi a majetkem versus střední a malé podnikatelské subjekty třeba i obce kormidlujícími na evropském pracovním trhu, který je všechno jiné než postaven na rovných příležitostech, protože ty nestojí na rovných výchozích poměrech. To je překvapení se kterým jsme my Češi zdá se nepočítali a nebo naopak někteří počítali velmi dobře.
Kritiku právní jistoty v ČR zejména podnikatelskými subjekty si lze nejsnáze vysvětlit nestabilním daňovým prostředím. Předpisy související s touto oblastí se nezřídka mění i několikrát ročně bez přechozího upozornění a naopak předem avizované změny častokrát vůbec nenabydou účinnosti. Důkladně se tomuto tématu věnoval daňový poradce Petr Neškrábal (2012) ve svém článku pro časopis Euro, kde zdůrazňuje komplikace způsobované začínajícímu podnikateli, který si musí nastavovat základní rámec svého podnikání, aniž by se mohl spolehnout, že pravidla, podle kterých se rozhodoval, zůstanou opravdu platná.
Podnikatelské subjekty v čele s Česko-německou obchodní a průmyslovou komorou, potažmo Německými zahraničními hospodářskými komorami vůbec, přitom nejsou v kritizování právní (ne)jistoty v České republice osamoceny; nelichotivou známku jí uděluje též Transparency International ve své Studii národní integrity z roku 2011: „Domáhání se práva soudní cestou je v České republice běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Není zcela zřejmé, zda hlavní příčinou tohoto stavu je nedostatečná kapacita soudního aparátu, neefektivita procesů uvnitř soudního systému nebo děravá a rychle se měnící legislativa, kterou jsou soudy nuceny aplikovat. Jistý je pouze výsledek – nedůvěra občanů ve spravedlnost, kterou mají soudy nalézat a garantovat.“ (JANSA, P., BUREŠ, R. a kol.; 2011) Přestože v dalším textu autoři studie pozitivně hodnotí schopnost soudů nezávisle kontrolovat excesy moci výkonné i zákonodárné, neopomínají kritizovat fakt, že největší korupční kauzy se k soudu vlastně vůbec nedostanou. Státní zastupitelství pak dokonce přirovnávají k černé díře, která pohlcuje informace, ale sama žádné nevydává.1
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
ALEXY, R. 2012. Právní jistota a správnost. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BROŻEK, B. 2012. Právní jistota jako strukturální stabilita. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al, Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
ČAPEK, J. 1995. Spravedlnost a soudní rozhodování. In Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. ISSN 0324-7007, 1995, roč. 134, č. 6, s. 563 – 570
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o senioryVyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109
HURDÍK J., LAVICKÝ, P. 2010. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 197 s. ISBN 978-80-210-5063-1
JANSA, P., BUREŠ, R. a kol. 2011. Studie národní integrity. Praha: Transparency International – Česká republika, 2011. 248 s. ISBN 978-80-87123-17-1. Dostupné také z internetu:
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
KYSELA, J. 2012. Jaká jistota v měnícím se světě? In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94
Metodická pomůcka je dostupná na www: http://www.uur.cz/images/publikace/uur/2009/2009-05/30_IOP.pdf a je označena jako neaktuální. Schéma provázanosti jednotlivých nástrojů územního plánování, tj. zejm. ÚAP, ÚPD a politiky územního rozvoje.
NEŠKRÁBAL P. 2012. Nejistota místo zjednodušení. In Euro. ISSN 1212-3129, 2012, roč. 15, č. 27-28
PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9. s. 11
PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha:ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6. s. 20
Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
ŠÍN, Z. 2003. Tvorba práva – Pravidla, metodika, technika. 1. vyd. Praha: C. H, Beck, 2003. 190 s. ISBN 80-7179-832-0
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
TRYZNA, J. 2012. Garance právní jistoty z hlediska metodologie interpretace práva předvídané novým občanským zákoníkem. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B. 2014. Souhrnné stanovisko Česko-německé obchodní a průmyslové komory: Posilování právní jistoty v České republice [online]. 2014, updated March 2014 [cit. 4. 5. 2015]. Dostupné na internetu: <http://tschechien.ahk.de/fileadmin/ahk_tschechien/Mitglieder/Arbeitskreise/PP_Pravni_jistota_2014.pdf>
1 Tamtéž
Dnes je pojem spravedlnosti vymezován v kontextu různých společensko – politických zájmů a potřeb, kormidlo osudu se tedy otáčí různými směry. Odlišné je pojetí spravedlnosti coby problému etického, morálního, právního. Brněnský právník a vysokoškolský pedagog Miloš Večeřa (1997) v knize Spravedlnost v právu uvádí následující pohledy na dnešní rozdělení spravedlnosti:
- deskriptivní studie, které empirickými metodami usilují o zjištění, jakým způsobem je vnímána spravedlnost nebo podle jakých zásad spravedlnosti jednají sociální aktéři;
- explanační studie, které se snaží odhalit nezávislé proměnné, jimiž by vysvětlily zjištění získaná deskriptivními studiemi;
- normativní studie, které se snaží nalézt validní koncepce spravedlnosti na základě podstatných principů spravedlnosti;
- instrumentalistické studie, které chápou koncept spravedlnosti a spravedlivé způsoby chování především jako prostředek k dosažení jiných cílů, přičemž za podstatné považuje zvláště druhé dva.
Ani moderní vymezení spravedlnosti se nevyhne srovnání s prací Aristotelovou. Vždyť i britský právní teoretik H. L. A. Hart ve své práci The Concept of Law (1961) vyjadřuje princip spravedlnosti, coby snahy o udržování či obnovu rovnováhy či poměrného podílu, těmito slovy: „treat like cases alike and different cases differently,“ neboli „se stejnými případy nakládejte stejně, s rozdílnými rozdílně“, což není příliš vzdáleno Aristotelově myšlence, že základem spravedlnosti je rovnost a že nespravedlnost vzniká, když s rovným je zacházeno nerovně nebo když s nerovným je nakládáno rovně. (VEČEŘA, M.; 1997)
Právní jistota patří mezi nejdůležitější právní principy. Jedná se o logický důsledek a současně nezbytnou součást potřeby legitimity práva, a byť třeba samostatně užitý, je pojem „jistota“ v této práci chápán vždy právě z tohoto pohledu, nikoli z pohledu závazkového práva.
Vědomí nezbytnosti existence právní jistoty vedlo ostatně i ke vzniku prvních kodifikací práva, jako třeba Zákona dvanácti desek, jejichž účelem bylo dát všem na vědomí, jaké právo je platné, a legitimizovat tak vyžadování jeho dodržování. Každý má možnost se s právem seznámit, od každého se proto očekává, že právo zná a od každého může být vyžadováno, aby se jím řídil, což je myšlenka stručně vystihnutá ve známém pravidle „neznalost zákona neomlouvá.“ |
O tom, že potřeba právní jistoty není ojedinělým úkazem, ale táhne se jako červená nit celou historií lidstva, přičemž na povrch vyplouvá vždy, když z různých důvodů klesne vymahatelnost či legitimita práva, svědčí například českým právníkem Jiřím Čapkem (1995) citované dobrozdání Lyonského soudu k návrhu code civil. V něm se praví, že Francouzi jsou již „unaveni (…) množstvím zvyklostí a bizarně nesouvisejících obyčejů“. Z těchto slov je zjevná touha po zkrocení dosavadní právní svévole a ustanovení jasného řádu, který by byl závazný pro všechny shodně a nerozdílně. Není potom divu, že se 19. století neslo v duchu tak usilovného právního pozitivismu.
Právní jistotou rozumíme míru předvídatelnosti; míru, do jaké se subjekt práva může spolehnout, že ke konkrétnímu případu bude přistupováno pokaždé stejně, že soudce o téže věc rozhodne zítra tak, jako o ní rozhodl dnes. Právní jistota neznamená nutně spravedlnost, spíše se jedná o výraz spolehlivosti. Důležitá je v tomto ohledu záležitost právní kontinuity, která bývá narušována zejména při událostech majících povahu historického předělu. Jedná se například o konce období válečných konfliktů nebo o převraty mající za následek změny politických režimů (viz výše zmíněné události po konci 2. světové války, resp. zániku NDR), kdy se nově vzniknuvší jurisdikce musí vypořádat s právními událostmi předchozích let. V sousedním Německu tak v obou případech došlo k prohlášení právních forem minulých systémů za neplatné od samého počátku. (ALEXY, R.; 2012).
V obou případech zmíněných v předchozím odstavci se pochopitelně soudci opírali o slavnou Radbruchovu formuli. Z té vychází také polský filosof a právník Bartosz Brożek (2012), když popisuje tři aspekty právní jistoty:
- právo lze považovat za jisté, pokud je poznatelné – musí být vyjádřeno jasně a srozumitelně
- právo lze považovat za jisté, pokud je prakticky realizovatelné – nejen že nesmí vyžadovat nemožné, ale jeho aplikace musí též být předvídatelná
- právo lze považovat za jisté, pokud je stabilní – nesmí být měněno libovolným, resp. pro adresáty právních norem překvapivým způsobem
Z výše uvedených aspektů vyplývá v ryzí formě účel právní jistoty, totiž podpořit všeobecné přijetí právních norem určitou zárukou, že se tyto nebudou jakkoli měnit a přinesou stav, na nějž se společnost bude moci spolehnout jako na něco trvalého a neměnného.
Potřeba takové záruky je velmi dobře zřejmá zejména v dnešním světě, kdy hodnota morálky v mezilidské a především mezinárodní komunikaci značně ustupuje ekonomickým zájmům. Jedině pevný a funkční právní řád umožní, aby byl stát vnímán okolním světem jako spolehlivý partner, což je ve finanční oblasti mimořádně významné. Stát, v němž právní jistota neexistuje, dnes těžko může počítat se zahraničními investicemi či s pomocí okolních států, neboť nikdo se neodváží svěřit své peníze do rukou někomu, kdo mu nedokáže zaručit, že mu je bude moci zase vrátit, třeba proto, že právo, podle kterého si je dnes půjčil, už zítra platit nebude. |
Na druhou stranu ani jistota neexistuje sama o sobě, zákony slouží k tomu, aby ji posílily a naopak snižovaly jakoukoli nejistotu. (KYSELA, J.; 2012). Jistota tak vlastně zajišťuje, že zákony budou všem srozumitelné, platné, realizovatelné a že se jimi budou všichni řídit. Zákony naopak zajišťují existenci určitých norem, pro které platí výše uvedená charakteristika, čímž se jejich adresátům dostává jistoty a vědomí potřebného řádu.
Ve vztahu k právní jistotě je důležité zvážit také otázku legitimity, kterou by jistota měla podepírat a zvyšovat. Zatímco legálnost práva je dána prostou existencí zákonů, legitimita znamená oprávněnost tyto zákony uplatňovat ve společnosti a souvisí se schopností je prosadit jako nanejvýš potřebné ve všeobecném mínění většinové společnosti. Jak v závěru své kapitoly píše Kysela (2012): „Právní jistota je ostatně významným komponentem legitimace práva, protože do značné míry právě kvůli (nějaké) jistotě tu právo je.“
Brněnští právníci a vysokoškolští pedagogové Jan Hurdík a Petr Lavický (2010), autoři publikace Systém zásad soukromého práva, považují právní jistotu za jeden z vůbec nejdůležitějších principů právního státu a zdůrazňují, že je třeba mít jej na zřeteli nejen v každém okamžiku tvorby práva, ale také během jeho aplikace a interpretace. Z podobných zásad teorie práva vychází nezřídka též Ústavní soud, když dovozuje zakotvení právní jistoty v českém právním řádu.
Hurdík s Lavickým (2010) vycházejí podle svých slov při snaze o definici právní jistoty z Knappa a Boguszaka, kteří rozlišovali mezi právní jistotou v oblasti tvorby práva a právní jistotou v oblasti jeho aplikace. V oblasti tvorby práva uvádějí tyto základní projevy právní jistoty:
1. Stabilita práva
Jedno z všeobecně neznámějších právních pravidel praví, že „neznalost zákona neomlouvá.“ Tento prastarý princip je i v dnešní době stejně aktuální, jako byl v dobách starého Říma, neboť adresáty právních norem upozorňuje na skutečnost, že zákony znamenají nejen práva, ale především povinnosti. A klade na ně pochopitelný požadavek, aby se o právní normy aktivně zajímali. Autoři zmíněné publikace však upozorňují na to, že zdaleka ne každý adresát má příležitost či možnost se s nimi skutečně podrobně seznámit. Právo si k nim dle jejich závěrů hledá cestu mnoha jinými způsoby, pomocí nichž se v nich utváří určité právní vědomí, například jako v této „Rukověti“ si právo hledá cestu k zástupcům veřejné správy státu.
A právě z této skutečnosti autoři požadavek stability práva vyvozují. Nepožadují stabilní právní řád v prvé řadě proto, aby časté měnění norem nevyvolávalo zmatky ve státní správě, jurisdikci, aby příliš nezatěžovalo administrativu, nevysílalo špatný signál okolním státům, potenciálním partnerům či investorům. Hlavním důvodem dle jejich mínění jsou omezené možnosti většiny běžných adresátů práva do důsledku se s novými normami seznámit (HURDÍK J., LAVICKÝ, P.; 2010). Opodstatněnost této obavy lze ostatně snadno pozorovat v dnešní době, kdy po zavedení nového občanského zákoníku a především docela nového právnického jazyka, není ani pro mnohé odborníky právě snadné přijmout nové pojmosloví za vlastní. Ba dokonce se zdá, že ani mezi zákonodárci není jeho užívání zcela samozřejmé, když ve zvláštních předpisech užívají jiné termíny, než v občanském zákoníku.1 V oč složitější situaci se potom ocitá běžný občan, jenž obecné právnické pojmy zná nikoli z odborné literatury, ale pouze z běžného hovorového užívání. S trochou nadsázky se tak blížíme bájnému zmatení jazyků na stavbě Babylonské věže.
Není to však jediný význam požadavku stability práva. V dalším výkladu Hurdík s Lavickým (2010) upozorňují, že silný a stabilní právní řád brání účelovým a neodůvodněným změnám sebe sama. Ve stabilním prostředí nemůže zákonodárce snadno shodit ze stolu vše, co se mu nehodí. Musí zachovávat vše, co funguje a opustit může jen takovou normu, která se ukáže býti nadále nefunkční. Dále uvádějí pochopitelné negativní dopady radikálních změn, jako snížená předvídatelnost výsledků soudních řízení nebo nárůst jeho délky vlivem množstvím kasačních rozhodnutí a to po dobu nutnou k seznámení se s novými předpisy.
2. Jednotnost právního řádu
Právní řád by pro zachování jistoty a dalších principů neměl vykazovat velké rozdíly v pojmosloví; pokud zákonodárce užívá týchž pojmů ve více předpisech, měl by jim také pokaždé přisuzovat týž či alespoň obdobný obsah. Ústavní soud tento fakt demonstruje na příkladu prekluze: „ze širokého zastoupení prekluze v různých právních odvětvích vyplývají také samozřejmé obsahové rozdíly; přesto však vždy zůstávají určité znaky společné, bez nichž by již nebylo možno o prekluzi vůbec hovořit.“2
3. Zákonnost tvorby práva
Právo musí být tvořeno na základě platných legislativních procesů, zákonným a ústavních způsobem a v souladu s veškerými pravidly, jimiž je zákonodárce vázán. Nedodržení tohoto projevu právní jistoty by nutně mělo dopad i na ostatní projevy.
4. Jasnost, přesnost a srozumitelnost právních norem, resp. jejich určitost
Také zde se projevuje pravidlo „neznalost zákona neomlouvá“ respektive jeho obrácený význam; adresátům právních norem musí být umožněno se s normami řádně seznámit. Nestačí proto text zákona pouze zveřejnit, nýbrž je nezbytné, aby byl také jasný, přesný a srozumitelný a umožňoval tak dostatečnou míru předvídatelnosti.
Požadavek určitosti pak vyplývá z faktu, že přestože právní normy musejí být ze své podstaty obecné, aby obsáhly co možná nejpestřejší okruh situací, jež pod ně mají spadat, musejí být dostatečně určité, aby praxe neznemožnila jejich uplatnění.
5. Přístupnost právních předpisů
Jak bylo naznačeno výše, předpokladem legitimity požadavku znalosti zákona je možnost se s ním seznámit. Nad tímto požadavkem by snad dnes již nikdo nepochyboval, jeho všeobecné respektování lze ostatně doložit již v Ústavě ČR, kde se v čl. 52 odst. 1 píše, že „K platnosti zákona je třeba, aby byl vyhlášen.“3
Jiný problém nastává v souvislosti s urychlováním novelizace zákonů prostřednictvím tzv. přílepků, kdy se společně se zákonem schválí i ustanovení, která s jím upravovanou oblastí nikterak nesouvisejí a v případě samostatného projednávání by nejspíš vůbec přijata nebyla. Není divu, že jej Ústavní soud v roce 2007 ve svém nálezu Pl. ÚS 77/06 prohlásil za neústavní, přičemž palčivost problému popsal těmito slovy:
„Požadavek předvídatelnosti zákona jako součást principu právního státu přestává být naplňován v okamžiku, kdy novelizace zákona je součástí jiného zákona ve formálním smyslu, jehož obsah s novelizovaným zákonem nijak nesouvisí. Orientace adresáta právní normy v právním řádu se bez použití přístrojů informačních technologií stává zcela nemožnou. (…) Přitom je zřejmé, že bez možnosti používání těchto systémů se dnes již v právním řádu České republiky nelze vyznat, a tak se problematizuje uplatnění obecné zásady právní, podle které neznalost zákona neomlouvá. Právo se tak stává pro své adresáty zcela nepředvídatelné.“ |
6. Zákaz retroaktivity
Přestože osoba zná zákon a koná v souladu s ním, může v právním státu nastat situace, kdy například po novele zákona nebude její konání napříště považováno za legální. Nemělo by se však stát, že by jí hrozil postih zpětně za konání, které bylo secundum legem, případně praeter legem. Hurdík s Lavickým (2010) téma uzavírají konstatováním, že „jestliže teprve poté, kdy někdo jednal, je přijat právní předpis upravující následky či náležitosti tohoto jednání, je takový přístup v hrubém rozporu s předvídatelností právního řádu.“ Podobný závěr lze vyvodit i z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.“
V situaci, kdy jednání osoby je (trestně) upraveno až poté, co proběhlo, je nasnadě, že bude užito úpravy dřívější, tj. žádné. Přesto je však vhodné upozornit na skutečnost, že takto vyhraněně zobrazený případ není jedinou variantou otázky retroaktivity právního předpisu. Uvedený článek Listiny totiž pokračuje ještě druhou větou, která říká, že „pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ Z té vyplývá další rozměr otázky zpětné účinnosti právního předpisu, a sice že pokud konání osoby bylo contra legem již v době, kdy nastalo, ale nová právní úprava stanovuje nižší postihy, užije se přednostně.
Výše uvedené případy označuje Knapp (1994) za retroaktivitu pravou. Ve své práci popisuje ovšem také retroaktivitu nepravou, vztahující se k právním vztahům, které vznikly v době dřívější, avšak trvají nadále. Zde připouští, aby následky takových vztahů byly posouzeny podle nového zákona, ovšem pouze pokud nastaly poté, co tento nabyl účinnosti. K následkům, k nimž došlo v době dřívější, takto přistupovat nelze.
V oblasti aplikace práva pak Hurdík s Lavickým (2010) uvádějí následující základní projevy principu právní jistoty, v nichž se v praktických důsledcích promítají výše zmíněné projevy právní jistoty v tvorbě práva:
1. Stabilita výkladu práva
Samotná stabilita právní úpravy, o níž bylo pojednáváno výše, nezaručuje ještě právní jistotu, pokud není doprovázena stabilním výkladem. Teprve dlouhodobá správní praxe a judikatura zajistí, že budou občané skutečně cítit důvěru v právo, což lze označit za jeden z důkazů existence právní jistoty.
2. Předvídatelnost soudních rozhodnutí
Jak mnohokrát judikoval Ústavní soud, je předvídatelnost soudních rozhodnutí jedním ze základních kamenů demokratického právního státu, státu právní jistoty. S tímto tématem úzce souvisí také předchozí požadavek stabilního výkladu – pokud by se osoba rozhodla domoci svých práv soudní cestou poté, co soud vyhověl žalobě jiné osoby v obdobném případě, a její případ by byl posouzen odlišně, vypovídalo by to o neustáleném výkladu a o nepředvídatelnosti, což by nutně snížilo vnímání právní jistoty. Jak ostatně vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07, „ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad (…) východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti).“4
Neznamená to ovšem, že by soudy byly starším výkladem práva vázány, jako je tomu například v angloamerickém právním systému. Spolu s proměnami společnosti, poměrů a všeobecným míněním se postupně může měnit též judikatura. V odlišném stanovisku k výše uvedenému nálezu to přímo zdůrazňuje ústavní soudce František Duchoň, když uvádí, že „Změna judikatury obecných soudů je důsledkem přirozeného vývoje, kdy justice (…) průběžně a přirozeně (…) reaguje na postupnou změnu poměrů v zemi.“
3. Stabilita pravomocných rozhodnutí
Pokud soud či příslušný orgán vydá rozsudek či rozhodnutí atp., mělo by toto být závazné a užití opravných prostředků by mělo být omezeno jen na skutečně odůvodněné případy. Musejí být stanoveny také jasně vymezené lhůty, které jsou nezbytné k nabytí právní účinnosti daného rozhodnutí.
4. Oprávněná důvěra v právo
Jestliže jsou ve státě prostřednictvím fungujícího systému legislativy, exekutivy a jurisdikce zakotveny demokratické hodnoty jako je zákaz retroaktivity právní normy, zásada stability výkladu či předvídatelnosti práva, je přirozené, že občan takové země bude právu věřit a bude oprávněně očekávat ochranu svých zájmů tím, že jeho země se řídí právem, které je v ní zakotveno.
Důvěra občana v právo vlastně podmiňuje oprávněnost požadovat po něm, aby se takovým právem řídil, neboť spolu s dalšími demokratickými principy právnímu státu umožňuje legitimně po něm požadovat znalost zákona a jeho respektování. Současně však dává občanovi do rukou nárok legitimně očekávat ochranu svých práv. Občan, který důvěru v právo nemá, ať už z důvodu nejasných zákonů nebo neprůhledné justice, nebude ani motivován je respektovat, nebude se jím cítit vázán, což bude mít logicky za následek vzrůst rizika všeobecné anarchie a destabilizace řízení státního systému. (ŠÍN, Z.; 2003)
S potřebou předvídatelnosti práva spojuje otázku důvěry také Ústavní soud, když ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 705/06 uvádí např.: „Povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž, jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgánů veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy“.5
5. Promlčení a prekluze
Pojmy jako promlčení, tedy zánik povinnosti dlužníka plnit, nebo prekluze, čili zánik samotného práva domáhat se plnění, možná na první pohled nevzbuzují dojem, že by měly mít cokoli společného s principem právní jistoty, ve skutečnosti se však jedná o další z podpůrných faktorů stability práva: jde o jednu z podmínek jasné orientace v právních vztazích.
Promlčení a prekluze stanovují lhůty, jejichž marným uplynutím ztrácí věřitel nárok domáhat se u dlužníka plnění. Pravým účelem obou institutů však není zkrátit práva věřitele, nýbrž zamezit nejistotě ohledně (ne)existence právních vztahů. Po uplynutí velmi dlouhé doby (50 - 100 let) totiž mohou vznikat pochybnosti o tom, zda mezi danými subjekty nějaký právní vztah vůbec existoval, případně jaký byl jeho přesný obsah. Z toho Hurdík s Lavickým (2010) sice vyvozují, že je nutné stanovit nepřekročitelné hranice limitující možnost soudního prosazení subjektivních práv, zdůrazňují však, že je současně nutno přihlédnout k tomu, aby naopak neomezovaly oprávněnou osobu.
1 Jedná se například o nesoulad týkající se pojmu „nebytový prostor,“ který spolu se zákony č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, přestal platit k 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti nový občanský zákoník (NOZ). Ten totiž hovoří o „prostoru sloužícím podnikání“ a zavádí tak nový pojem, který si ovšem již nenašel cestu do zvláštních předpisů, což lze ukázat na následujícím příkladu: v § 2247 odst. 2 NOZ stanoví, že „způsob rozúčtování cen a úhrady služeb stanoví jiný právní předpis.“ Tím je v současnosti zákon č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Ona matoucí skutečnost je zřejmá již z názvu zákona, kde se opět hovoří o nebytovém prostoru, přestože NOZ tento pojem nezná.
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-1169-07_1>
3 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 52 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
4 Nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-566-07_1>
5 Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 705/06 ze dne 14. 2. 2008 (N 35/48 SbNU 435). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-705-06_1>
Pojem právní jistota není v našem právním řádu přímo zakotven, ale vyplývá z něho. Ústavní soud ve svých četných judikátech dovozuje jeho existenci z prvního odstavce prvního článku Ústavy ČR, ve kterém se píše, že „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.“1 Právě v závazku býti právním státem spatřuje Ústavní soud pramen právní jistoty v českém právu, když na základě teoreticko-právních principů vysvětluje, že právní jistota je jedním z neoddělitelných znaků právního státu.2
Situace právní jistoty v České republice bývá často kritizována zejména z hlediska stability. Náš právní řád je mnohdy značně roztříštěný a některé zákony jsou novelizovány i několikrát ročně. Z toho důvodu si veřejnost, ale i mnozí experti stěžují na nestabilní právní prostředí a nemožnost se na právo skutečně spolehnout, což je přitom jeden ze tří základních znaků právní jistoty, tak jak ji charakterizoval Brożek (2012).
V posledních letech bylo u nás téma právní jistoty ještě živější zejména v souvislosti se zákonem č. 89/2012, Sb., který 1. 1. 2014 vstoupil v platnost jako Občanský zákoník. Svým pojetím a také svou jazykovou podobou v mnohém navazuje na Obecný občanský zákoník z roku 1812. Právní praktici i teoretici mu proto vyčítají zapříčinění právní diskontinuity a upozorňují, že ještě po dlouhou dobu bude mít za následek značné snížení právní jistoty. Nejen kvůli všeobecné neobeznámenosti veřejnosti s novými ustanoveními, ale také z důvodu chybějící judikatury. Ta v našem právním prostředí sice neznamená posuzování případů podle stejné logiky, jaká byla u obdobných užita kdykoli v minulosti, přesto však nabízí určité vodítko podpořené skutečností, že rozhodnutí soudů vyšších instancí mají pro soudy nižší doporučující charakter.
V prostředí České republiky se v souvislosti s novým občanským zákoníkem hovoří o snížení právní jistoty snad i v tom kontextu, že nová právní úprava navrhuje nové metodologické interpretační pokyny, což logicky vede k nejistotě a otázkám, jak nyní budou soudci při řešení sporů postupovat. Dosud se totiž, jak píše Tryzna (2012:192), v zásadě akceptovala základní východiska 200 let staré metodologie Obecného zákona občanského, který ovšem v tehdejším Československu přestal platit již před 65 lety. Tento občanský zákoník byl silně juspozitivistický a, především v § 6, 7, a 8, důsledně vyžadoval prosazování vůle zákonodárcovy, který měl jako jediný „moc vyložiti zákon způsobem obecně závazným.“3 Tím byl soudce zbaven možnosti v širším rozsahu užívat svého uvážení a byl veden k poslušnému následování paragrafů.
Tato situace v dnešní době samozřejmě neplatí. Nový občanský zákoník se starší podobou právní úpravy sice inspiruje, rozhodně však nelze říci, že bychom se vrátili o 2 století zpátky. Určité pozitivně zakotvené interpretační metodické direktivy však zvláště v § 2 zavádí, např. ve větě: „Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a s ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání.“4 Také nový občanský zákoník zmiňuje autoritu zákonodárce a zakazuje, aby se se zákonnému ustanovení přikládal jiný význam, než jaký plyne z jeho jasného úmyslu, již mu však nevyhrazuje moc vykládat zákon obecně závazným způsobem. Tuto pravomoc má v dnešní době také Ústavní soud prostřednictvím právní věty uvedené v odůvodnění jím vydaného rozhodnutí. V případě, že je zákon v rozporu s ústavou, může jej dokonce zrušit.
1 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ze dne 16. 12. 1992. Čl. 1 odst. 1. Dostupné na internetu: <http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html>
2 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 385/07 ze dne 12. 8. 2009 (N 182/54 SbNU 267). Dostupné na internetu: <http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-385-07_1>
3 Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
4 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ze dne 3. 2. 2012. § 2. Dostupné na internetu: <https://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=89~2F2012&rpp=15#seznam>
Přestože Ústavní soud, jak bylo napsáno výše, má o zakotvení principu právní jistoty v českém právním řádu jasno, není tento stav zcela dostatečný, jak ostatně dokládá situace posledních let, kdy dochází k postupnému propadu hodnocení České republiky coby země vhodné k investicím a podnikání.
Jak dokládají průzkumy Německých zahraničních hospodářských komor (AHK) týkající se zemí střední a východní Evropy, je „faktor ‚právní jistota‘ pro investory nejdůležitějším faktorem pro rozhodování o místě investic,“ (VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B.; 2014) a jak se v souhrnném stanovisku komory uvádí, atraktivita České republiky se poslední roky neustále snižuje. Hlavní příčinu přitom autoři studie spatřují právě v mizející důvěře k právní jistotě v naší zemi. Dle jejich průzkumů totiž mezi 16 hodnocenými státy zaujala třetí místo od konce; níže skončily pouze Rumunsko a Albánie. (ibid.) Nabízí se však také jakýsi zatím nejasný, mlhavý pohled ze strany lidu a to, zdali je v této zemi ještě něco naše České s čím bychom mohli sami podnikat a zúročovat naše peníze v zisku z obratu a né z krátkodobého odprodeje. Otázkou, kterou nikdo také neřeší je poskytnutí prostoru pro podnikání zahraničních subjektu a negativní dopady v podobě trvalého poškození životního prostření, narušení rovnováhy domácího trhu mezi domácími mnohem menšími subjekty oproti velkým mezinárodním koncernům. Česko je malý stát, je otázkou kdo tady bude podnikat, kam půjdou zisky a kdo bude sanovat následky.
Tyto otázky a mnohé další volají potřebu po stanovení právních limitů, jejich role by vždy byla a jako i u zahraničních partnerů jest, nutnost ochraňovat zájmy obyvatel své země, umožnit jim zemi rozvíjet, hospodařit ve své zemi podle vlastních možnosti, chránit národní bohatství projevující se ve všech pracovních odvětvích napříč celou naší vlasti proti nenasytnosti zahraničních makro koncernů, které pod pláštíkem demokracie, globálního trhu a podobných sloganů drancují národní bohatství nejen v Česku. Naplňující své vlastní finanční zájmy, hájí se teoriemi o rozvoji trhu a volné hospodářské soutěži, teorie, která se doposavad v Česku neošoupala. Mezinárodní giganti s historií, referencemi a majetkem versus střední a malé podnikatelské subjekty třeba i obce kormidlujícími na evropském pracovním trhu, který je všechno jiné než postaven na rovných příležitostech, protože ty nestojí na rovných výchozích poměrech. To je překvapení se kterým jsme my Češi zdá se nepočítali a nebo naopak někteří počítali velmi dobře.
Kritiku právní jistoty v ČR zejména podnikatelskými subjekty si lze nejsnáze vysvětlit nestabilním daňovým prostředím. Předpisy související s touto oblastí se nezřídka mění i několikrát ročně bez přechozího upozornění a naopak předem avizované změny častokrát vůbec nenabydou účinnosti. Důkladně se tomuto tématu věnoval daňový poradce Petr Neškrábal (2012) ve svém článku pro časopis Euro, kde zdůrazňuje komplikace způsobované začínajícímu podnikateli, který si musí nastavovat základní rámec svého podnikání, aniž by se mohl spolehnout, že pravidla, podle kterých se rozhodoval, zůstanou opravdu platná.
Podnikatelské subjekty v čele s Česko-německou obchodní a průmyslovou komorou, potažmo Německými zahraničními hospodářskými komorami vůbec, přitom nejsou v kritizování právní (ne)jistoty v České republice osamoceny; nelichotivou známku jí uděluje též Transparency International ve své Studii národní integrity z roku 2011: „Domáhání se práva soudní cestou je v České republice běh na dlouhou trať s nejistým výsledkem. Není zcela zřejmé, zda hlavní příčinou tohoto stavu je nedostatečná kapacita soudního aparátu, neefektivita procesů uvnitř soudního systému nebo děravá a rychle se měnící legislativa, kterou jsou soudy nuceny aplikovat. Jistý je pouze výsledek – nedůvěra občanů ve spravedlnost, kterou mají soudy nalézat a garantovat.“ (JANSA, P., BUREŠ, R. a kol.; 2011) Přestože v dalším textu autoři studie pozitivně hodnotí schopnost soudů nezávisle kontrolovat excesy moci výkonné i zákonodárné, neopomínají kritizovat fakt, že největší korupční kauzy se k soudu vlastně vůbec nedostanou. Státní zastupitelství pak dokonce přirovnávají k černé díře, která pohlcuje informace, ale sama žádné nevydává.1
Použité zdroje:
ADAMOVÁ, K. 2010. Politická a právní učení vrcholného a pozdního středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
ALEXY, R. 2012. Právní jistota a správnost. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BROŻEK, B. 2012. Právní jistota jako strukturální stabilita. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al, Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
BURSÍK, T. 2012. Soudnictví za Třetí Československé republiky. In Příběh herečky [film] [online]. Režie HÁJEK, V. Praha: Česká televize, 2012. Délka: 53 min. Dostupné na internetu: <http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10366883725-pribeh-herecky/>
Císařský patent č, 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský, ze dne 1. 6. 1811. § 8. Dostupné na internetu: <http://www.kakanien.info/law/obecny-zakonik-obcansky-uvod>
ČAPEK, J. 1995. Spravedlnost a soudní rozhodování. In Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. ISSN 0324-7007, 1995, roč. 134, č. 6, s. 563 – 570
HANUŠ, L. 2009. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. In Právní rozhledy. ISSN 1210-6410, 2009, roč. 17, č. 16, s. 579 – 585
HATTENHAUER, H. 1998.Evropské dějiny práva. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1998. 708 s. ISBN 80-7179-056-7
HROZENSKÁ, Martina, DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Sociální péče o senioryVyd. 1. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. s. 109
HURDÍK J., LAVICKÝ, P. 2010. Systém zásad soukromého práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 197 s. ISBN 978-80-210-5063-1
JANSA, P., BUREŠ, R. a kol. 2011. Studie národní integrity. Praha: Transparency International – Česká republika, 2011. 248 s. ISBN 978-80-87123-17-1. Dostupné také z internetu:
KNAPP, V. 1994. Teorie práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1994. 162 s. ISBN 80-7082-140-X
KYSELA, J. 2012. Jaká jistota v měnícím se světě? In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
LAERTIOS, D. 1964. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1964. 492 s.
LUX, Martin, KOSTELECKÝ, Tomáš. Bytová politika teorie a inovace pro praxi. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2011. s. 94
Metodická pomůcka je dostupná na www: http://www.uur.cz/images/publikace/uur/2009/2009-05/30_IOP.pdf a je označena jako neaktuální. Schéma provázanosti jednotlivých nástrojů územního plánování, tj. zejm. ÚAP, ÚPD a politiky územního rozvoje.
NEŠKRÁBAL P. 2012. Nejistota místo zjednodušení. In Euro. ISSN 1212-3129, 2012, roč. 15, č. 27-28
PRŮŠA, L.. (ed.) Obce, města, regiony a sociální služby. Vyd. 1. Praha: Socioklub, 1997. ISBN 80-902260-1-9. s. 11
PRŮŠA, Ladislav. Ekonomie sociálních služeb. Vyd. 2. Praha:ASPI, a.s., 2007. ISBN 978-80-7357-255-6. s. 20
Příručka pro osoby se zdravotním postižením v roce 2014. Praha MPSV ČR 2013 . ISBN: 978-80-7421-061-7. s. 17-23
RAWLS, J. 1995. Teorie Spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995. 361 s. ISBN 80-85605-89-9
SELTENREICH, R. 2010. Dějiny právního myšlení v 19. století. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SKŘEJPEK, M. 2010. Dějiny politického a právního myšlení ve starověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
SOBEK, T. 2009. Radbruchův mýtus. In Teorie práva [online]. 2009, updated 30 May 2009 [cit. 2009-04-17]. Dostupné na internetu: <http://teorieprava.blogspot.cz/2009/05/radbruchuv-mytus.html>
SOVADINA, J. 2009. 231/1948 Zákon na ochranu lidově demokratické republiky (6. 10. 1948). In Moderní dějiny [online]. 2009, updated 4 March 2012 [cit. 2015-06-11]. Dostupné na internetu: <http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/231-1948-zakon-na-ochranu-lidove-demokraticke-republiky-6-10-1948/>
STÖRIG, H. J. 2007. Malé dějiny filosofie. 8. české vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 653 s. ISBN 978-80-7195-206-0
ŠIMÁČKOVÁ, K. 2009. Fiktivní, nebo reálná ústava: Paradoxy ústavního vývoje socialistického Československa. In Bobek, M., Molek, P., Šimíček, V. a kol. Komunistické právo v Československu: kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN: 978-80-210-4844-7, s. 123 – 144. Dostupné na internetu: <http://www.komunistickepravo.cz/kapitoly/04_123-144_komunistickepravo-cz_Simackova_Fiktivni-ustava.pdf>
ŠÍN, Z. 2003. Tvorba práva – Pravidla, metodika, technika. 1. vyd. Praha: C. H, Beck, 2003. 190 s. ISBN 80-7179-832-0
TRETERA, J. R. 2010. Právní vývoj v raném středověku. In SELTENREICH, R. a kol., Dějiny evropského kontinentálního práva. 3. vyd. Praha: Leges, 2010. 808 s. ISBN 978-80-87212-54-7
TRYZNA, J. 2012. Garance právní jistoty z hlediska metodologie interpretace práva předvídané novým občanským zákoníkem. In GERLOCH, A., TRYZNA, J., WINTR, J. et al. Metodologie interpretace práva a právní jistota. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012. 497 s. ISBN 978-80-7380-388-9
VEČEŘA, M. 1993. Sociální stát: Východiska a přístupy. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 1993. 103 s. ISBN 80-901424-6-X
VEČEŘA, M. 1997. Spravedlnost v právu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 182 s. ISBN 80-210-1644-2
VORLÍČKOVÁ, L., BAUER, B. 2014. Souhrnné stanovisko Česko-německé obchodní a průmyslové komory: Posilování právní jistoty v České republice [online]. 2014, updated March 2014 [cit. 4. 5. 2015]. Dostupné na internetu: <http://tschechien.ahk.de/fileadmin/ahk_tschechien/Mitglieder/Arbeitskreise/PP_Pravni_jistota_2014.pdf>
1 Tamtéž