Každé právní odvětví je ovlivňováno základními principy, jeho zásadami. Představují zejména vodítko při výkladu znění jeho ustanovení. Jejich znění předně nesmí být chápáno tak, že to odporuje stanovené zásadě, a dále může usnadnit použití daného ustanovení na konkrétní právní situaci. Zásady také zajišťují jednotu a soulad jednotlivých právních norem. Některé zásady jsou obecně platné pro celé právo (zásada neznalost práva neomlouvá) a některé jsou uvedeny v určitém právním předpise (zásada dobrých mravů). Právní zásady jsou vynikajícími pomocníky, jelikož mohou pomoci vyplnit případné mezery v zákoně.

Mezi některé základní zásady občanského práva patří zásady autonomie vůle (osoby se mohou chovat v právních vztazích podle svých představ a smlouvy uzavírat jen pokud chtějí), dispozitivnosti (§ 1 odst. 2 NOZ, osoby si mohou znění smlouvy přizpůsobit okolnostem dané transakce a třeba odchylně od znění zákona, pokud to tento výslovně nezakazuje), je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno, dále rovnosti osob, také zákazu zneužití práv (každý může své právo využívat, avšak nikoliv s úmyslem omezovat práva jiných osob). Důležitou zásadou je princip souladu výkonu práv s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 NOZ, např. při sjednání příliš vysokého úroku z poskytnuté zápůjčky peněz, je takový úrok pro rozpor s touto zásadou soudně nevymahatelný) a také pravidlo, že nikdo nemůže převést více práv než má sám (např. nájemce nemůže pronajatou věc prodat, může ji pouze přenechat se souhlasem jejího majitele do podnájmu)

Občanský zákoník upravuje několik desítek různých smluvních typů. Smluvní typ je druh smlouvy, který se historicky vyvinul do určité podoby, kterou zákon nabízí jako vzor do značné míry otevřený úpravám podle podmínek uzavírání konkrétní smlouvy (zásada dispozitivnosti). Nejznámější jsou kupní smlouva, darovací smlouva, smlouva o dílo, nájemní smlouva, apod. Smlouvy se zásadně dají uzavřít ústně, písemná forma však poskytuje větší právní jistotu ohledně jejích ujednání.

V praxi je tedy vhodné ujasnit si nejdříve, co je podstatou chystané transakce („kdo co komu za co“) a pak nalézt smluvní typ jí odpovídající či alespoň nejbližší. Nesmí se však zapomenout na jedno ze základních právních pravidel, že právní jednání se posuzuje podle obsahu a nikoliv dle jeho označení (platí i ve správním řízení). Proto je nutné při práci se smluvním typem vždy respektovat (neměnit) jeho úvodní ustanovení, které jeden typ vždy odlišuje od typu jiného. Je možno spojit i více smluv v jednu nebo sepsat za sebou na jedné listině a případně dodržet jejich potřebné pořadí.

Kromě toho mohou smluvní strany uzavírat rovněž smlouvy nepojmenované (zákon takový typ smlouvy neobsahuje), kdy si smluvní strany jejich obsah vytvoří podle vlastních představ a dohody, ale vždy musí být ze smlouvy zřejmé, jaká vzájemná plnění si její strany poskytují. Velkou výhodou využití smluvního typu však je to, že v případě opomenutí uvést nějakou důležitou okolnost do smlouvy, se použije ustanovení uvedené k tomu v zákoně (následek nevyužití zásady dispozitivnosti občanskoprávní úpravy – viz shora). Zatímco opomenutí nějakého důležitého ujednání ve smlouvě nepojmenované může vyvolat spor a jeho případné soudní řešení nebude snadné.

Služebnosti jsou v NOZ upraveny v § 1257 až § 1308. Důsledkem existence věcného břemene je, že určitá věc slouží i jiné (oprávněné) osobě než vlastníku a ten je povinen strpět příslušné jednání této osoby (např. chůzi přes vlastní pozemek), anebo že vlastník je povinen nějakého svého jednání se zdržet (např. zbudování stavby na vlastním pozemku v určitém místě). Služebností může být zatížena především věc nemovitá (pevně spojená se zemí).

Služebnosti se dělí na pozemkové a osobní. V případě pozemkových služebností je oprávněnou osobou každý vlastník určité (panující) nemovitosti, u osobních služebností je oprávněná osoba určena individuálně (např. smlouvou) a služebnost zásadně zaniká její smrtí.

Služebnost se nabývá smlouvou, děděním nebo vydržením a dále, když nabytí stanoví přímo zákon nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. V případě služebnosti k věci zapsané do veřejného seznamu (katastr nemovitostí), vzniká služebnost zápisem do takového seznamu. Zřizuje-li se služebnost k věci nezapsané ve veřejném seznamu, vzniká účinností smlouvy (zásadně dnem uzavření).

Druhy služebností pozemkových (§ 1267 a násl. NOZ)

• právo na vodu
• právo pastvy
• služebnost inženýrské sítě
• služebnost okapu
• služebnost rozlivu
• služebnost stezky, průhonu a cesty
• opora cizí stavby
• právo na svod dešťové vody

Služebnosti užívací (osobní, § 1283 a násl. NOZ)

• užívací právo
• požívací právo
• služebnost bytu

Od služebností se reálná břemena (§ 1303 a násl. NOZ) odlišují jednak tím, že jimi lze zatížit pouze věc zapsanou ve veřejném seznamu, a jednak tím, že věc zatěžují povinností jejího vlastníka k aktivitě. Je-li k věci zřízeno reálné břemeno, je vlastník věci povinen oprávněné osobě něco dávat nebo v její prospěch něco konat (např. výměnek). Omezují vlastníka věci mnohem více než služebnosti, proto je nelze nabýt jinak než smlouvou a vznikají zápisem do veřejného seznamu.

Služebnost i reálné břemeno zanikají trvalou změnou, která brání sloužení svému účelu. Dále dohodou obou stran a následným výmazem z veřejného seznamu a též uplynutím doby, na kterou byly sjednány. Na návrh může soud rozhodnout o zrušení obou, pokud nastal zákonný důvod. Osobní služebnost zaniká smrtí oprávněné osoby.

Manželství je definováno jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý zákonem stanoveným způsobem (§ 655 NOZ). Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. Manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže a ženy o vstupu do manželství před orgánem veřejné moci provádějícím obřad sňatku nebo orgánem oprávněné církve. Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé zákonem stanoveným způsobem a to prohlášením dvou osob stejného pohlaví o vstupu do partnerství před matričním úřadem (§ 1 zákona o registrovaném partnerství). Manželství i partnerství zaniká smrtí jednoho z manželů nebo partnerů nebo rozhodnutím soudu (rozvod).

Rodičovská odpovědnost (§ 865 a násl. NOZ) je souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění. Rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům stejně a musí ji vykonávat v souladu se zájmy dítěte. Rodiče zastupují dítě při právním jednání, ke kterému není plně svéprávné. Jmění dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře.

Matkou dítěte je žena, která dítě porodila (§ 775 NOZ). Otce dítěte určuje několik vyvratitelných domněnek, které platí, dokud není prokázán opak (soudně). Tak je otcem dítěte zejména manžel matky a muž, který se otcem prohlásí se souhlasem matky (§ 776 a násl. NOZ).

V případě, že dítě nemá rodiče, rodiče o dítě nemohou pečovat, nejsou zárukou jeho řádného všestranného vývoje a v jiných situacích závažného ohrožení zájmů dítěte, musí společnost dítěti zajistit možnost náhrady rodičovské péče ve formě pro dítě nejvhodnější.

Osvojení (§ 794 a násl. NOZ)

Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní za účelem zejména vzniku nové rodiny pro nezletilé dítě (lze osvojit také osobu zletilou). O osvojení rozhoduje na návrh osvojitele soud.

Poručenství (§ 928 a násl. NOZ)

Nemá-li dítě rodiče, vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu poručník jmenovaný soudem, ale nemá k dítěti vyživovací povinnost.

Opatrovnictví (§ 943 a násl. NOZ)

Soud jmenuje dítěti opatrovníka k ochraně zájmů dítěte, pokud hrozí „střet zájmů“ dítěte a jiné osoby (např. rodiče chtějí použít uspořené peněžité prostředky nezletilého dítěte), pokud jeho zákonný zástupce jeho zájmy dostatečně nehájí anebo je to zapotřebí z jiného důvodu či zákon stanoví takovou povinnost. Zvláštním opatrovníkem je opatrovník pro správu jmění dítěte.

Svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství (§ 953 a násl. NOZ)

Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče jiného člověka. Svěření dítěte do osobní péče pečující osoby nenahrazuje pěstounskou péči, předpěstounskou péči ani péči, která musí předcházet osvojení. Má dočasný účel a přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.

Nejvýznamnější osobní péčí o dítě je pěstounství. Pěstoun je povinen a oprávněn o dítě osobně pečovat, při výchově dítěte vykonávat přiměřeně povinnosti a práva rodičů, a to zásadně až do doby zletilosti dítěte.

Ústavní výchova (§ 971 a násl. NOZ)

Soud může nařídit ústavní výchovu jako nezbytné opatření, jsou-li pro to závažné důvody uvedené v zákoně (např. je vážně ohrožen tělesný nebo duševní stav dítěte v rozporu s jeho zájmem) a pokud nelze dát přednost péči fyzické osoby. Ústavní výchova trvá nejdéle 3 roky, ale lze ji opakovaně na stejnou dobu prodloužit.

Výživné (§ 910 a násl. NOZ)

Občanský zákoník upravuje rovněž komplex vyživovacích vztahů mezi určitými členy rodiny. Výživným se rozumí zabezpečování a úhrada osobních potřeb dané osoby.

Mezi jednotlivé druhy vyživovací povinnosti řadíme:

1. vzájemnou vyživovací povinnost rodičů a dětí
2. vyživovací povinnost mezi potomky a předky
3. vyživovací povinnost mezi manžely
4. výživné rozvedeného manžela
5. výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce.

Použité zdroje:

DVOŘÁK, J. a kol. (2013). Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013. ISBN: 978-80-7478-326-5.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Každé právní odvětví je ovlivňováno základními principy, jeho zásadami. Představují zejména vodítko při výkladu znění jeho ustanovení. Jejich znění předně nesmí být chápáno tak, že to odporuje stanovené zásadě, a dále může usnadnit použití daného ustanovení na konkrétní právní situaci. Zásady také zajišťují jednotu a soulad jednotlivých právních norem. Některé zásady jsou obecně platné pro celé právo (zásada neznalost práva neomlouvá) a některé jsou uvedeny v určitém právním předpise (zásada dobrých mravů). Právní zásady jsou vynikajícími pomocníky, jelikož mohou pomoci vyplnit případné mezery v zákoně.

Mezi některé základní zásady občanského práva patří zásady autonomie vůle (osoby se mohou chovat v právních vztazích podle svých představ a smlouvy uzavírat jen pokud chtějí), dispozitivnosti (§ 1 odst. 2 NOZ, osoby si mohou znění smlouvy přizpůsobit okolnostem dané transakce a třeba odchylně od znění zákona, pokud to tento výslovně nezakazuje), je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno, dále rovnosti osob, také zákazu zneužití práv (každý může své právo využívat, avšak nikoliv s úmyslem omezovat práva jiných osob). Důležitou zásadou je princip souladu výkonu práv s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 NOZ, např. při sjednání příliš vysokého úroku z poskytnuté zápůjčky peněz, je takový úrok pro rozpor s touto zásadou soudně nevymahatelný) a také pravidlo, že nikdo nemůže převést více práv než má sám (např. nájemce nemůže pronajatou věc prodat, může ji pouze přenechat se souhlasem jejího majitele do podnájmu)

Občanský zákoník upravuje několik desítek různých smluvních typů. Smluvní typ je druh smlouvy, který se historicky vyvinul do určité podoby, kterou zákon nabízí jako vzor do značné míry otevřený úpravám podle podmínek uzavírání konkrétní smlouvy (zásada dispozitivnosti). Nejznámější jsou kupní smlouva, darovací smlouva, smlouva o dílo, nájemní smlouva, apod. Smlouvy se zásadně dají uzavřít ústně, písemná forma však poskytuje větší právní jistotu ohledně jejích ujednání.

V praxi je tedy vhodné ujasnit si nejdříve, co je podstatou chystané transakce („kdo co komu za co“) a pak nalézt smluvní typ jí odpovídající či alespoň nejbližší. Nesmí se však zapomenout na jedno ze základních právních pravidel, že právní jednání se posuzuje podle obsahu a nikoliv dle jeho označení (platí i ve správním řízení). Proto je nutné při práci se smluvním typem vždy respektovat (neměnit) jeho úvodní ustanovení, které jeden typ vždy odlišuje od typu jiného. Je možno spojit i více smluv v jednu nebo sepsat za sebou na jedné listině a případně dodržet jejich potřebné pořadí.

Kromě toho mohou smluvní strany uzavírat rovněž smlouvy nepojmenované (zákon takový typ smlouvy neobsahuje), kdy si smluvní strany jejich obsah vytvoří podle vlastních představ a dohody, ale vždy musí být ze smlouvy zřejmé, jaká vzájemná plnění si její strany poskytují. Velkou výhodou využití smluvního typu však je to, že v případě opomenutí uvést nějakou důležitou okolnost do smlouvy, se použije ustanovení uvedené k tomu v zákoně (následek nevyužití zásady dispozitivnosti občanskoprávní úpravy – viz shora). Zatímco opomenutí nějakého důležitého ujednání ve smlouvě nepojmenované může vyvolat spor a jeho případné soudní řešení nebude snadné.

Služebnosti jsou v NOZ upraveny v § 1257 až § 1308. Důsledkem existence věcného břemene je, že určitá věc slouží i jiné (oprávněné) osobě než vlastníku a ten je povinen strpět příslušné jednání této osoby (např. chůzi přes vlastní pozemek), anebo že vlastník je povinen nějakého svého jednání se zdržet (např. zbudování stavby na vlastním pozemku v určitém místě). Služebností může být zatížena především věc nemovitá (pevně spojená se zemí).

Služebnosti se dělí na pozemkové a osobní. V případě pozemkových služebností je oprávněnou osobou každý vlastník určité (panující) nemovitosti, u osobních služebností je oprávněná osoba určena individuálně (např. smlouvou) a služebnost zásadně zaniká její smrtí.

Služebnost se nabývá smlouvou, děděním nebo vydržením a dále, když nabytí stanoví přímo zákon nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. V případě služebnosti k věci zapsané do veřejného seznamu (katastr nemovitostí), vzniká služebnost zápisem do takového seznamu. Zřizuje-li se služebnost k věci nezapsané ve veřejném seznamu, vzniká účinností smlouvy (zásadně dnem uzavření).

Druhy služebností pozemkových (§ 1267 a násl. NOZ)

• právo na vodu
• právo pastvy
• služebnost inženýrské sítě
• služebnost okapu
• služebnost rozlivu
• služebnost stezky, průhonu a cesty
• opora cizí stavby
• právo na svod dešťové vody

Služebnosti užívací (osobní, § 1283 a násl. NOZ)

• užívací právo
• požívací právo
• služebnost bytu

Od služebností se reálná břemena (§ 1303 a násl. NOZ) odlišují jednak tím, že jimi lze zatížit pouze věc zapsanou ve veřejném seznamu, a jednak tím, že věc zatěžují povinností jejího vlastníka k aktivitě. Je-li k věci zřízeno reálné břemeno, je vlastník věci povinen oprávněné osobě něco dávat nebo v její prospěch něco konat (např. výměnek). Omezují vlastníka věci mnohem více než služebnosti, proto je nelze nabýt jinak než smlouvou a vznikají zápisem do veřejného seznamu.

Služebnost i reálné břemeno zanikají trvalou změnou, která brání sloužení svému účelu. Dále dohodou obou stran a následným výmazem z veřejného seznamu a též uplynutím doby, na kterou byly sjednány. Na návrh může soud rozhodnout o zrušení obou, pokud nastal zákonný důvod. Osobní služebnost zaniká smrtí oprávněné osoby.

Manželství je definováno jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý zákonem stanoveným způsobem (§ 655 NOZ). Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. Manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže a ženy o vstupu do manželství před orgánem veřejné moci provádějícím obřad sňatku nebo orgánem oprávněné církve. Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé zákonem stanoveným způsobem a to prohlášením dvou osob stejného pohlaví o vstupu do partnerství před matričním úřadem (§ 1 zákona o registrovaném partnerství). Manželství i partnerství zaniká smrtí jednoho z manželů nebo partnerů nebo rozhodnutím soudu (rozvod).

Rodičovská odpovědnost (§ 865 a násl. NOZ) je souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění. Rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům stejně a musí ji vykonávat v souladu se zájmy dítěte. Rodiče zastupují dítě při právním jednání, ke kterému není plně svéprávné. Jmění dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře.

Matkou dítěte je žena, která dítě porodila (§ 775 NOZ). Otce dítěte určuje několik vyvratitelných domněnek, které platí, dokud není prokázán opak (soudně). Tak je otcem dítěte zejména manžel matky a muž, který se otcem prohlásí se souhlasem matky (§ 776 a násl. NOZ).

V případě, že dítě nemá rodiče, rodiče o dítě nemohou pečovat, nejsou zárukou jeho řádného všestranného vývoje a v jiných situacích závažného ohrožení zájmů dítěte, musí společnost dítěti zajistit možnost náhrady rodičovské péče ve formě pro dítě nejvhodnější.

Osvojení (§ 794 a násl. NOZ)

Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní za účelem zejména vzniku nové rodiny pro nezletilé dítě (lze osvojit také osobu zletilou). O osvojení rozhoduje na návrh osvojitele soud.

Poručenství (§ 928 a násl. NOZ)

Nemá-li dítě rodiče, vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu poručník jmenovaný soudem, ale nemá k dítěti vyživovací povinnost.

Opatrovnictví (§ 943 a násl. NOZ)

Soud jmenuje dítěti opatrovníka k ochraně zájmů dítěte, pokud hrozí „střet zájmů“ dítěte a jiné osoby (např. rodiče chtějí použít uspořené peněžité prostředky nezletilého dítěte), pokud jeho zákonný zástupce jeho zájmy dostatečně nehájí anebo je to zapotřebí z jiného důvodu či zákon stanoví takovou povinnost. Zvláštním opatrovníkem je opatrovník pro správu jmění dítěte.

Svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství (§ 953 a násl. NOZ)

Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče jiného člověka. Svěření dítěte do osobní péče pečující osoby nenahrazuje pěstounskou péči, předpěstounskou péči ani péči, která musí předcházet osvojení. Má dočasný účel a přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.

Nejvýznamnější osobní péčí o dítě je pěstounství. Pěstoun je povinen a oprávněn o dítě osobně pečovat, při výchově dítěte vykonávat přiměřeně povinnosti a práva rodičů, a to zásadně až do doby zletilosti dítěte.

Ústavní výchova (§ 971 a násl. NOZ)

Soud může nařídit ústavní výchovu jako nezbytné opatření, jsou-li pro to závažné důvody uvedené v zákoně (např. je vážně ohrožen tělesný nebo duševní stav dítěte v rozporu s jeho zájmem) a pokud nelze dát přednost péči fyzické osoby. Ústavní výchova trvá nejdéle 3 roky, ale lze ji opakovaně na stejnou dobu prodloužit.

Výživné (§ 910 a násl. NOZ)

Občanský zákoník upravuje rovněž komplex vyživovacích vztahů mezi určitými členy rodiny. Výživným se rozumí zabezpečování a úhrada osobních potřeb dané osoby.

Mezi jednotlivé druhy vyživovací povinnosti řadíme:

1. vzájemnou vyživovací povinnost rodičů a dětí
2. vyživovací povinnost mezi potomky a předky
3. vyživovací povinnost mezi manžely
4. výživné rozvedeného manžela
5. výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce.

Použité zdroje:

DVOŘÁK, J. a kol. (2013). Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013. ISBN: 978-80-7478-326-5.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Každé právní odvětví je ovlivňováno základními principy, jeho zásadami. Představují zejména vodítko při výkladu znění jeho ustanovení. Jejich znění předně nesmí být chápáno tak, že to odporuje stanovené zásadě, a dále může usnadnit použití daného ustanovení na konkrétní právní situaci. Zásady také zajišťují jednotu a soulad jednotlivých právních norem. Některé zásady jsou obecně platné pro celé právo (zásada neznalost práva neomlouvá) a některé jsou uvedeny v určitém právním předpise (zásada dobrých mravů). Právní zásady jsou vynikajícími pomocníky, jelikož mohou pomoci vyplnit případné mezery v zákoně.

Mezi některé základní zásady občanského práva patří zásady autonomie vůle (osoby se mohou chovat v právních vztazích podle svých představ a smlouvy uzavírat jen pokud chtějí), dispozitivnosti (§ 1 odst. 2 NOZ, osoby si mohou znění smlouvy přizpůsobit okolnostem dané transakce a třeba odchylně od znění zákona, pokud to tento výslovně nezakazuje), je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno, dále rovnosti osob, také zákazu zneužití práv (každý může své právo využívat, avšak nikoliv s úmyslem omezovat práva jiných osob). Důležitou zásadou je princip souladu výkonu práv s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 NOZ, např. při sjednání příliš vysokého úroku z poskytnuté zápůjčky peněz, je takový úrok pro rozpor s touto zásadou soudně nevymahatelný) a také pravidlo, že nikdo nemůže převést více práv než má sám (např. nájemce nemůže pronajatou věc prodat, může ji pouze přenechat se souhlasem jejího majitele do podnájmu)

Občanský zákoník upravuje několik desítek různých smluvních typů. Smluvní typ je druh smlouvy, který se historicky vyvinul do určité podoby, kterou zákon nabízí jako vzor do značné míry otevřený úpravám podle podmínek uzavírání konkrétní smlouvy (zásada dispozitivnosti). Nejznámější jsou kupní smlouva, darovací smlouva, smlouva o dílo, nájemní smlouva, apod. Smlouvy se zásadně dají uzavřít ústně, písemná forma však poskytuje větší právní jistotu ohledně jejích ujednání.

V praxi je tedy vhodné ujasnit si nejdříve, co je podstatou chystané transakce („kdo co komu za co“) a pak nalézt smluvní typ jí odpovídající či alespoň nejbližší. Nesmí se však zapomenout na jedno ze základních právních pravidel, že právní jednání se posuzuje podle obsahu a nikoliv dle jeho označení (platí i ve správním řízení). Proto je nutné při práci se smluvním typem vždy respektovat (neměnit) jeho úvodní ustanovení, které jeden typ vždy odlišuje od typu jiného. Je možno spojit i více smluv v jednu nebo sepsat za sebou na jedné listině a případně dodržet jejich potřebné pořadí.

Kromě toho mohou smluvní strany uzavírat rovněž smlouvy nepojmenované (zákon takový typ smlouvy neobsahuje), kdy si smluvní strany jejich obsah vytvoří podle vlastních představ a dohody, ale vždy musí být ze smlouvy zřejmé, jaká vzájemná plnění si její strany poskytují. Velkou výhodou využití smluvního typu však je to, že v případě opomenutí uvést nějakou důležitou okolnost do smlouvy, se použije ustanovení uvedené k tomu v zákoně (následek nevyužití zásady dispozitivnosti občanskoprávní úpravy – viz shora). Zatímco opomenutí nějakého důležitého ujednání ve smlouvě nepojmenované může vyvolat spor a jeho případné soudní řešení nebude snadné.

Služebnosti jsou v NOZ upraveny v § 1257 až § 1308. Důsledkem existence věcného břemene je, že určitá věc slouží i jiné (oprávněné) osobě než vlastníku a ten je povinen strpět příslušné jednání této osoby (např. chůzi přes vlastní pozemek), anebo že vlastník je povinen nějakého svého jednání se zdržet (např. zbudování stavby na vlastním pozemku v určitém místě). Služebností může být zatížena především věc nemovitá (pevně spojená se zemí).

Služebnosti se dělí na pozemkové a osobní. V případě pozemkových služebností je oprávněnou osobou každý vlastník určité (panující) nemovitosti, u osobních služebností je oprávněná osoba určena individuálně (např. smlouvou) a služebnost zásadně zaniká její smrtí.

Služebnost se nabývá smlouvou, děděním nebo vydržením a dále, když nabytí stanoví přímo zákon nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. V případě služebnosti k věci zapsané do veřejného seznamu (katastr nemovitostí), vzniká služebnost zápisem do takového seznamu. Zřizuje-li se služebnost k věci nezapsané ve veřejném seznamu, vzniká účinností smlouvy (zásadně dnem uzavření).

Druhy služebností pozemkových (§ 1267 a násl. NOZ)

• právo na vodu
• právo pastvy
• služebnost inženýrské sítě
• služebnost okapu
• služebnost rozlivu
• služebnost stezky, průhonu a cesty
• opora cizí stavby
• právo na svod dešťové vody

Služebnosti užívací (osobní, § 1283 a násl. NOZ)

• užívací právo
• požívací právo
• služebnost bytu

Od služebností se reálná břemena (§ 1303 a násl. NOZ) odlišují jednak tím, že jimi lze zatížit pouze věc zapsanou ve veřejném seznamu, a jednak tím, že věc zatěžují povinností jejího vlastníka k aktivitě. Je-li k věci zřízeno reálné břemeno, je vlastník věci povinen oprávněné osobě něco dávat nebo v její prospěch něco konat (např. výměnek). Omezují vlastníka věci mnohem více než služebnosti, proto je nelze nabýt jinak než smlouvou a vznikají zápisem do veřejného seznamu.

Služebnost i reálné břemeno zanikají trvalou změnou, která brání sloužení svému účelu. Dále dohodou obou stran a následným výmazem z veřejného seznamu a též uplynutím doby, na kterou byly sjednány. Na návrh může soud rozhodnout o zrušení obou, pokud nastal zákonný důvod. Osobní služebnost zaniká smrtí oprávněné osoby.

Manželství je definováno jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý zákonem stanoveným způsobem (§ 655 NOZ). Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. Manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže a ženy o vstupu do manželství před orgánem veřejné moci provádějícím obřad sňatku nebo orgánem oprávněné církve. Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé zákonem stanoveným způsobem a to prohlášením dvou osob stejného pohlaví o vstupu do partnerství před matričním úřadem (§ 1 zákona o registrovaném partnerství). Manželství i partnerství zaniká smrtí jednoho z manželů nebo partnerů nebo rozhodnutím soudu (rozvod).

Rodičovská odpovědnost (§ 865 a násl. NOZ) je souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění. Rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům stejně a musí ji vykonávat v souladu se zájmy dítěte. Rodiče zastupují dítě při právním jednání, ke kterému není plně svéprávné. Jmění dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře.

Matkou dítěte je žena, která dítě porodila (§ 775 NOZ). Otce dítěte určuje několik vyvratitelných domněnek, které platí, dokud není prokázán opak (soudně). Tak je otcem dítěte zejména manžel matky a muž, který se otcem prohlásí se souhlasem matky (§ 776 a násl. NOZ).

V případě, že dítě nemá rodiče, rodiče o dítě nemohou pečovat, nejsou zárukou jeho řádného všestranného vývoje a v jiných situacích závažného ohrožení zájmů dítěte, musí společnost dítěti zajistit možnost náhrady rodičovské péče ve formě pro dítě nejvhodnější.

Osvojení (§ 794 a násl. NOZ)

Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní za účelem zejména vzniku nové rodiny pro nezletilé dítě (lze osvojit také osobu zletilou). O osvojení rozhoduje na návrh osvojitele soud.

Poručenství (§ 928 a násl. NOZ)

Nemá-li dítě rodiče, vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu poručník jmenovaný soudem, ale nemá k dítěti vyživovací povinnost.

Opatrovnictví (§ 943 a násl. NOZ)

Soud jmenuje dítěti opatrovníka k ochraně zájmů dítěte, pokud hrozí „střet zájmů“ dítěte a jiné osoby (např. rodiče chtějí použít uspořené peněžité prostředky nezletilého dítěte), pokud jeho zákonný zástupce jeho zájmy dostatečně nehájí anebo je to zapotřebí z jiného důvodu či zákon stanoví takovou povinnost. Zvláštním opatrovníkem je opatrovník pro správu jmění dítěte.

Svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství (§ 953 a násl. NOZ)

Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče jiného člověka. Svěření dítěte do osobní péče pečující osoby nenahrazuje pěstounskou péči, předpěstounskou péči ani péči, která musí předcházet osvojení. Má dočasný účel a přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.

Nejvýznamnější osobní péčí o dítě je pěstounství. Pěstoun je povinen a oprávněn o dítě osobně pečovat, při výchově dítěte vykonávat přiměřeně povinnosti a práva rodičů, a to zásadně až do doby zletilosti dítěte.

Ústavní výchova (§ 971 a násl. NOZ)

Soud může nařídit ústavní výchovu jako nezbytné opatření, jsou-li pro to závažné důvody uvedené v zákoně (např. je vážně ohrožen tělesný nebo duševní stav dítěte v rozporu s jeho zájmem) a pokud nelze dát přednost péči fyzické osoby. Ústavní výchova trvá nejdéle 3 roky, ale lze ji opakovaně na stejnou dobu prodloužit.

Výživné (§ 910 a násl. NOZ)

Občanský zákoník upravuje rovněž komplex vyživovacích vztahů mezi určitými členy rodiny. Výživným se rozumí zabezpečování a úhrada osobních potřeb dané osoby.

Mezi jednotlivé druhy vyživovací povinnosti řadíme:

1. vzájemnou vyživovací povinnost rodičů a dětí
2. vyživovací povinnost mezi potomky a předky
3. vyživovací povinnost mezi manžely
4. výživné rozvedeného manžela
5. výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce.

Použité zdroje:

DVOŘÁK, J. a kol. (2013). Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013. ISBN: 978-80-7478-326-5.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Každé právní odvětví je ovlivňováno základními principy, jeho zásadami. Představují zejména vodítko při výkladu znění jeho ustanovení. Jejich znění předně nesmí být chápáno tak, že to odporuje stanovené zásadě, a dále může usnadnit použití daného ustanovení na konkrétní právní situaci. Zásady také zajišťují jednotu a soulad jednotlivých právních norem. Některé zásady jsou obecně platné pro celé právo (zásada neznalost práva neomlouvá) a některé jsou uvedeny v určitém právním předpise (zásada dobrých mravů). Právní zásady jsou vynikajícími pomocníky, jelikož mohou pomoci vyplnit případné mezery v zákoně.

Mezi některé základní zásady občanského práva patří zásady autonomie vůle (osoby se mohou chovat v právních vztazích podle svých představ a smlouvy uzavírat jen pokud chtějí), dispozitivnosti (§ 1 odst. 2 NOZ, osoby si mohou znění smlouvy přizpůsobit okolnostem dané transakce a třeba odchylně od znění zákona, pokud to tento výslovně nezakazuje), je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno, dále rovnosti osob, také zákazu zneužití práv (každý může své právo využívat, avšak nikoliv s úmyslem omezovat práva jiných osob). Důležitou zásadou je princip souladu výkonu práv s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 NOZ, např. při sjednání příliš vysokého úroku z poskytnuté zápůjčky peněz, je takový úrok pro rozpor s touto zásadou soudně nevymahatelný) a také pravidlo, že nikdo nemůže převést více práv než má sám (např. nájemce nemůže pronajatou věc prodat, může ji pouze přenechat se souhlasem jejího majitele do podnájmu)

Občanský zákoník upravuje několik desítek různých smluvních typů. Smluvní typ je druh smlouvy, který se historicky vyvinul do určité podoby, kterou zákon nabízí jako vzor do značné míry otevřený úpravám podle podmínek uzavírání konkrétní smlouvy (zásada dispozitivnosti). Nejznámější jsou kupní smlouva, darovací smlouva, smlouva o dílo, nájemní smlouva, apod. Smlouvy se zásadně dají uzavřít ústně, písemná forma však poskytuje větší právní jistotu ohledně jejích ujednání.

V praxi je tedy vhodné ujasnit si nejdříve, co je podstatou chystané transakce („kdo co komu za co“) a pak nalézt smluvní typ jí odpovídající či alespoň nejbližší. Nesmí se však zapomenout na jedno ze základních právních pravidel, že právní jednání se posuzuje podle obsahu a nikoliv dle jeho označení (platí i ve správním řízení). Proto je nutné při práci se smluvním typem vždy respektovat (neměnit) jeho úvodní ustanovení, které jeden typ vždy odlišuje od typu jiného. Je možno spojit i více smluv v jednu nebo sepsat za sebou na jedné listině a případně dodržet jejich potřebné pořadí.

Kromě toho mohou smluvní strany uzavírat rovněž smlouvy nepojmenované (zákon takový typ smlouvy neobsahuje), kdy si smluvní strany jejich obsah vytvoří podle vlastních představ a dohody, ale vždy musí být ze smlouvy zřejmé, jaká vzájemná plnění si její strany poskytují. Velkou výhodou využití smluvního typu však je to, že v případě opomenutí uvést nějakou důležitou okolnost do smlouvy, se použije ustanovení uvedené k tomu v zákoně (následek nevyužití zásady dispozitivnosti občanskoprávní úpravy – viz shora). Zatímco opomenutí nějakého důležitého ujednání ve smlouvě nepojmenované může vyvolat spor a jeho případné soudní řešení nebude snadné.

Služebnosti jsou v NOZ upraveny v § 1257 až § 1308. Důsledkem existence věcného břemene je, že určitá věc slouží i jiné (oprávněné) osobě než vlastníku a ten je povinen strpět příslušné jednání této osoby (např. chůzi přes vlastní pozemek), anebo že vlastník je povinen nějakého svého jednání se zdržet (např. zbudování stavby na vlastním pozemku v určitém místě). Služebností může být zatížena především věc nemovitá (pevně spojená se zemí).

Služebnosti se dělí na pozemkové a osobní. V případě pozemkových služebností je oprávněnou osobou každý vlastník určité (panující) nemovitosti, u osobních služebností je oprávněná osoba určena individuálně (např. smlouvou) a služebnost zásadně zaniká její smrtí.

Služebnost se nabývá smlouvou, děděním nebo vydržením a dále, když nabytí stanoví přímo zákon nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. V případě služebnosti k věci zapsané do veřejného seznamu (katastr nemovitostí), vzniká služebnost zápisem do takového seznamu. Zřizuje-li se služebnost k věci nezapsané ve veřejném seznamu, vzniká účinností smlouvy (zásadně dnem uzavření).

Druhy služebností pozemkových (§ 1267 a násl. NOZ)

• právo na vodu
• právo pastvy
• služebnost inženýrské sítě
• služebnost okapu
• služebnost rozlivu
• služebnost stezky, průhonu a cesty
• opora cizí stavby
• právo na svod dešťové vody

Služebnosti užívací (osobní, § 1283 a násl. NOZ)

• užívací právo
• požívací právo
• služebnost bytu

Od služebností se reálná břemena (§ 1303 a násl. NOZ) odlišují jednak tím, že jimi lze zatížit pouze věc zapsanou ve veřejném seznamu, a jednak tím, že věc zatěžují povinností jejího vlastníka k aktivitě. Je-li k věci zřízeno reálné břemeno, je vlastník věci povinen oprávněné osobě něco dávat nebo v její prospěch něco konat (např. výměnek). Omezují vlastníka věci mnohem více než služebnosti, proto je nelze nabýt jinak než smlouvou a vznikají zápisem do veřejného seznamu.

Služebnost i reálné břemeno zanikají trvalou změnou, která brání sloužení svému účelu. Dále dohodou obou stran a následným výmazem z veřejného seznamu a též uplynutím doby, na kterou byly sjednány. Na návrh může soud rozhodnout o zrušení obou, pokud nastal zákonný důvod. Osobní služebnost zaniká smrtí oprávněné osoby.

Manželství je definováno jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý zákonem stanoveným způsobem (§ 655 NOZ). Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. Manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže a ženy o vstupu do manželství před orgánem veřejné moci provádějícím obřad sňatku nebo orgánem oprávněné církve. Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé zákonem stanoveným způsobem a to prohlášením dvou osob stejného pohlaví o vstupu do partnerství před matričním úřadem (§ 1 zákona o registrovaném partnerství). Manželství i partnerství zaniká smrtí jednoho z manželů nebo partnerů nebo rozhodnutím soudu (rozvod).

Rodičovská odpovědnost (§ 865 a násl. NOZ) je souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění. Rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům stejně a musí ji vykonávat v souladu se zájmy dítěte. Rodiče zastupují dítě při právním jednání, ke kterému není plně svéprávné. Jmění dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře.

Matkou dítěte je žena, která dítě porodila (§ 775 NOZ). Otce dítěte určuje několik vyvratitelných domněnek, které platí, dokud není prokázán opak (soudně). Tak je otcem dítěte zejména manžel matky a muž, který se otcem prohlásí se souhlasem matky (§ 776 a násl. NOZ).

V případě, že dítě nemá rodiče, rodiče o dítě nemohou pečovat, nejsou zárukou jeho řádného všestranného vývoje a v jiných situacích závažného ohrožení zájmů dítěte, musí společnost dítěti zajistit možnost náhrady rodičovské péče ve formě pro dítě nejvhodnější.

Osvojení (§ 794 a násl. NOZ)

Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní za účelem zejména vzniku nové rodiny pro nezletilé dítě (lze osvojit také osobu zletilou). O osvojení rozhoduje na návrh osvojitele soud.

Poručenství (§ 928 a násl. NOZ)

Nemá-li dítě rodiče, vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu poručník jmenovaný soudem, ale nemá k dítěti vyživovací povinnost.

Opatrovnictví (§ 943 a násl. NOZ)

Soud jmenuje dítěti opatrovníka k ochraně zájmů dítěte, pokud hrozí „střet zájmů“ dítěte a jiné osoby (např. rodiče chtějí použít uspořené peněžité prostředky nezletilého dítěte), pokud jeho zákonný zástupce jeho zájmy dostatečně nehájí anebo je to zapotřebí z jiného důvodu či zákon stanoví takovou povinnost. Zvláštním opatrovníkem je opatrovník pro správu jmění dítěte.

Svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství (§ 953 a násl. NOZ)

Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče jiného člověka. Svěření dítěte do osobní péče pečující osoby nenahrazuje pěstounskou péči, předpěstounskou péči ani péči, která musí předcházet osvojení. Má dočasný účel a přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.

Nejvýznamnější osobní péčí o dítě je pěstounství. Pěstoun je povinen a oprávněn o dítě osobně pečovat, při výchově dítěte vykonávat přiměřeně povinnosti a práva rodičů, a to zásadně až do doby zletilosti dítěte.

Ústavní výchova (§ 971 a násl. NOZ)

Soud může nařídit ústavní výchovu jako nezbytné opatření, jsou-li pro to závažné důvody uvedené v zákoně (např. je vážně ohrožen tělesný nebo duševní stav dítěte v rozporu s jeho zájmem) a pokud nelze dát přednost péči fyzické osoby. Ústavní výchova trvá nejdéle 3 roky, ale lze ji opakovaně na stejnou dobu prodloužit.

Výživné (§ 910 a násl. NOZ)

Občanský zákoník upravuje rovněž komplex vyživovacích vztahů mezi určitými členy rodiny. Výživným se rozumí zabezpečování a úhrada osobních potřeb dané osoby.

Mezi jednotlivé druhy vyživovací povinnosti řadíme:

1. vzájemnou vyživovací povinnost rodičů a dětí
2. vyživovací povinnost mezi potomky a předky
3. vyživovací povinnost mezi manžely
4. výživné rozvedeného manžela
5. výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce.

Použité zdroje:

DVOŘÁK, J. a kol. (2013). Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013. ISBN: 978-80-7478-326-5.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Každé právní odvětví je ovlivňováno základními principy, jeho zásadami. Představují zejména vodítko při výkladu znění jeho ustanovení. Jejich znění předně nesmí být chápáno tak, že to odporuje stanovené zásadě, a dále může usnadnit použití daného ustanovení na konkrétní právní situaci. Zásady také zajišťují jednotu a soulad jednotlivých právních norem. Některé zásady jsou obecně platné pro celé právo (zásada neznalost práva neomlouvá) a některé jsou uvedeny v určitém právním předpise (zásada dobrých mravů). Právní zásady jsou vynikajícími pomocníky, jelikož mohou pomoci vyplnit případné mezery v zákoně.

Mezi některé základní zásady občanského práva patří zásady autonomie vůle (osoby se mohou chovat v právních vztazích podle svých představ a smlouvy uzavírat jen pokud chtějí), dispozitivnosti (§ 1 odst. 2 NOZ, osoby si mohou znění smlouvy přizpůsobit okolnostem dané transakce a třeba odchylně od znění zákona, pokud to tento výslovně nezakazuje), je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno, dále rovnosti osob, také zákazu zneužití práv (každý může své právo využívat, avšak nikoliv s úmyslem omezovat práva jiných osob). Důležitou zásadou je princip souladu výkonu práv s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 NOZ, např. při sjednání příliš vysokého úroku z poskytnuté zápůjčky peněz, je takový úrok pro rozpor s touto zásadou soudně nevymahatelný) a také pravidlo, že nikdo nemůže převést více práv než má sám (např. nájemce nemůže pronajatou věc prodat, může ji pouze přenechat se souhlasem jejího majitele do podnájmu)

Občanský zákoník upravuje několik desítek různých smluvních typů. Smluvní typ je druh smlouvy, který se historicky vyvinul do určité podoby, kterou zákon nabízí jako vzor do značné míry otevřený úpravám podle podmínek uzavírání konkrétní smlouvy (zásada dispozitivnosti). Nejznámější jsou kupní smlouva, darovací smlouva, smlouva o dílo, nájemní smlouva, apod. Smlouvy se zásadně dají uzavřít ústně, písemná forma však poskytuje větší právní jistotu ohledně jejích ujednání.

V praxi je tedy vhodné ujasnit si nejdříve, co je podstatou chystané transakce („kdo co komu za co“) a pak nalézt smluvní typ jí odpovídající či alespoň nejbližší. Nesmí se však zapomenout na jedno ze základních právních pravidel, že právní jednání se posuzuje podle obsahu a nikoliv dle jeho označení (platí i ve správním řízení). Proto je nutné při práci se smluvním typem vždy respektovat (neměnit) jeho úvodní ustanovení, které jeden typ vždy odlišuje od typu jiného. Je možno spojit i více smluv v jednu nebo sepsat za sebou na jedné listině a případně dodržet jejich potřebné pořadí.

Kromě toho mohou smluvní strany uzavírat rovněž smlouvy nepojmenované (zákon takový typ smlouvy neobsahuje), kdy si smluvní strany jejich obsah vytvoří podle vlastních představ a dohody, ale vždy musí být ze smlouvy zřejmé, jaká vzájemná plnění si její strany poskytují. Velkou výhodou využití smluvního typu však je to, že v případě opomenutí uvést nějakou důležitou okolnost do smlouvy, se použije ustanovení uvedené k tomu v zákoně (následek nevyužití zásady dispozitivnosti občanskoprávní úpravy – viz shora). Zatímco opomenutí nějakého důležitého ujednání ve smlouvě nepojmenované může vyvolat spor a jeho případné soudní řešení nebude snadné.

Služebnosti jsou v NOZ upraveny v § 1257 až § 1308. Důsledkem existence věcného břemene je, že určitá věc slouží i jiné (oprávněné) osobě než vlastníku a ten je povinen strpět příslušné jednání této osoby (např. chůzi přes vlastní pozemek), anebo že vlastník je povinen nějakého svého jednání se zdržet (např. zbudování stavby na vlastním pozemku v určitém místě). Služebností může být zatížena především věc nemovitá (pevně spojená se zemí).

Služebnosti se dělí na pozemkové a osobní. V případě pozemkových služebností je oprávněnou osobou každý vlastník určité (panující) nemovitosti, u osobních služebností je oprávněná osoba určena individuálně (např. smlouvou) a služebnost zásadně zaniká její smrtí.

Služebnost se nabývá smlouvou, děděním nebo vydržením a dále, když nabytí stanoví přímo zákon nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. V případě služebnosti k věci zapsané do veřejného seznamu (katastr nemovitostí), vzniká služebnost zápisem do takového seznamu. Zřizuje-li se služebnost k věci nezapsané ve veřejném seznamu, vzniká účinností smlouvy (zásadně dnem uzavření).

Druhy služebností pozemkových (§ 1267 a násl. NOZ)

• právo na vodu
• právo pastvy
• služebnost inženýrské sítě
• služebnost okapu
• služebnost rozlivu
• služebnost stezky, průhonu a cesty
• opora cizí stavby
• právo na svod dešťové vody

Služebnosti užívací (osobní, § 1283 a násl. NOZ)

• užívací právo
• požívací právo
• služebnost bytu

Od služebností se reálná břemena (§ 1303 a násl. NOZ) odlišují jednak tím, že jimi lze zatížit pouze věc zapsanou ve veřejném seznamu, a jednak tím, že věc zatěžují povinností jejího vlastníka k aktivitě. Je-li k věci zřízeno reálné břemeno, je vlastník věci povinen oprávněné osobě něco dávat nebo v její prospěch něco konat (např. výměnek). Omezují vlastníka věci mnohem více než služebnosti, proto je nelze nabýt jinak než smlouvou a vznikají zápisem do veřejného seznamu.

Služebnost i reálné břemeno zanikají trvalou změnou, která brání sloužení svému účelu. Dále dohodou obou stran a následným výmazem z veřejného seznamu a též uplynutím doby, na kterou byly sjednány. Na návrh může soud rozhodnout o zrušení obou, pokud nastal zákonný důvod. Osobní služebnost zaniká smrtí oprávněné osoby.

Manželství je definováno jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý zákonem stanoveným způsobem (§ 655 NOZ). Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. Manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže a ženy o vstupu do manželství před orgánem veřejné moci provádějícím obřad sňatku nebo orgánem oprávněné církve. Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé zákonem stanoveným způsobem a to prohlášením dvou osob stejného pohlaví o vstupu do partnerství před matričním úřadem (§ 1 zákona o registrovaném partnerství). Manželství i partnerství zaniká smrtí jednoho z manželů nebo partnerů nebo rozhodnutím soudu (rozvod).

Rodičovská odpovědnost (§ 865 a násl. NOZ) je souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění. Rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům stejně a musí ji vykonávat v souladu se zájmy dítěte. Rodiče zastupují dítě při právním jednání, ke kterému není plně svéprávné. Jmění dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře.

Matkou dítěte je žena, která dítě porodila (§ 775 NOZ). Otce dítěte určuje několik vyvratitelných domněnek, které platí, dokud není prokázán opak (soudně). Tak je otcem dítěte zejména manžel matky a muž, který se otcem prohlásí se souhlasem matky (§ 776 a násl. NOZ).

V případě, že dítě nemá rodiče, rodiče o dítě nemohou pečovat, nejsou zárukou jeho řádného všestranného vývoje a v jiných situacích závažného ohrožení zájmů dítěte, musí společnost dítěti zajistit možnost náhrady rodičovské péče ve formě pro dítě nejvhodnější.

Osvojení (§ 794 a násl. NOZ)

Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní za účelem zejména vzniku nové rodiny pro nezletilé dítě (lze osvojit také osobu zletilou). O osvojení rozhoduje na návrh osvojitele soud.

Poručenství (§ 928 a násl. NOZ)

Nemá-li dítě rodiče, vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu poručník jmenovaný soudem, ale nemá k dítěti vyživovací povinnost.

Opatrovnictví (§ 943 a násl. NOZ)

Soud jmenuje dítěti opatrovníka k ochraně zájmů dítěte, pokud hrozí „střet zájmů“ dítěte a jiné osoby (např. rodiče chtějí použít uspořené peněžité prostředky nezletilého dítěte), pokud jeho zákonný zástupce jeho zájmy dostatečně nehájí anebo je to zapotřebí z jiného důvodu či zákon stanoví takovou povinnost. Zvláštním opatrovníkem je opatrovník pro správu jmění dítěte.

Svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství (§ 953 a násl. NOZ)

Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče jiného člověka. Svěření dítěte do osobní péče pečující osoby nenahrazuje pěstounskou péči, předpěstounskou péči ani péči, která musí předcházet osvojení. Má dočasný účel a přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.

Nejvýznamnější osobní péčí o dítě je pěstounství. Pěstoun je povinen a oprávněn o dítě osobně pečovat, při výchově dítěte vykonávat přiměřeně povinnosti a práva rodičů, a to zásadně až do doby zletilosti dítěte.

Ústavní výchova (§ 971 a násl. NOZ)

Soud může nařídit ústavní výchovu jako nezbytné opatření, jsou-li pro to závažné důvody uvedené v zákoně (např. je vážně ohrožen tělesný nebo duševní stav dítěte v rozporu s jeho zájmem) a pokud nelze dát přednost péči fyzické osoby. Ústavní výchova trvá nejdéle 3 roky, ale lze ji opakovaně na stejnou dobu prodloužit.

Výživné (§ 910 a násl. NOZ)

Občanský zákoník upravuje rovněž komplex vyživovacích vztahů mezi určitými členy rodiny. Výživným se rozumí zabezpečování a úhrada osobních potřeb dané osoby.

Mezi jednotlivé druhy vyživovací povinnosti řadíme:

1. vzájemnou vyživovací povinnost rodičů a dětí
2. vyživovací povinnost mezi potomky a předky
3. vyživovací povinnost mezi manžely
4. výživné rozvedeného manžela
5. výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce.

Použité zdroje:

DVOŘÁK, J. a kol. (2013). Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013. ISBN: 978-80-7478-326-5.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Každé právní odvětví je ovlivňováno základními principy, jeho zásadami. Představují zejména vodítko při výkladu znění jeho ustanovení. Jejich znění předně nesmí být chápáno tak, že to odporuje stanovené zásadě, a dále může usnadnit použití daného ustanovení na konkrétní právní situaci. Zásady také zajišťují jednotu a soulad jednotlivých právních norem. Některé zásady jsou obecně platné pro celé právo (zásada neznalost práva neomlouvá) a některé jsou uvedeny v určitém právním předpise (zásada dobrých mravů). Právní zásady jsou vynikajícími pomocníky, jelikož mohou pomoci vyplnit případné mezery v zákoně.

Mezi některé základní zásady občanského práva patří zásady autonomie vůle (osoby se mohou chovat v právních vztazích podle svých představ a smlouvy uzavírat jen pokud chtějí), dispozitivnosti (§ 1 odst. 2 NOZ, osoby si mohou znění smlouvy přizpůsobit okolnostem dané transakce a třeba odchylně od znění zákona, pokud to tento výslovně nezakazuje), je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno, dále rovnosti osob, také zákazu zneužití práv (každý může své právo využívat, avšak nikoliv s úmyslem omezovat práva jiných osob). Důležitou zásadou je princip souladu výkonu práv s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 NOZ, např. při sjednání příliš vysokého úroku z poskytnuté zápůjčky peněz, je takový úrok pro rozpor s touto zásadou soudně nevymahatelný) a také pravidlo, že nikdo nemůže převést více práv než má sám (např. nájemce nemůže pronajatou věc prodat, může ji pouze přenechat se souhlasem jejího majitele do podnájmu)

Občanský zákoník upravuje několik desítek různých smluvních typů. Smluvní typ je druh smlouvy, který se historicky vyvinul do určité podoby, kterou zákon nabízí jako vzor do značné míry otevřený úpravám podle podmínek uzavírání konkrétní smlouvy (zásada dispozitivnosti). Nejznámější jsou kupní smlouva, darovací smlouva, smlouva o dílo, nájemní smlouva, apod. Smlouvy se zásadně dají uzavřít ústně, písemná forma však poskytuje větší právní jistotu ohledně jejích ujednání.

V praxi je tedy vhodné ujasnit si nejdříve, co je podstatou chystané transakce („kdo co komu za co“) a pak nalézt smluvní typ jí odpovídající či alespoň nejbližší. Nesmí se však zapomenout na jedno ze základních právních pravidel, že právní jednání se posuzuje podle obsahu a nikoliv dle jeho označení (platí i ve správním řízení). Proto je nutné při práci se smluvním typem vždy respektovat (neměnit) jeho úvodní ustanovení, které jeden typ vždy odlišuje od typu jiného. Je možno spojit i více smluv v jednu nebo sepsat za sebou na jedné listině a případně dodržet jejich potřebné pořadí.

Kromě toho mohou smluvní strany uzavírat rovněž smlouvy nepojmenované (zákon takový typ smlouvy neobsahuje), kdy si smluvní strany jejich obsah vytvoří podle vlastních představ a dohody, ale vždy musí být ze smlouvy zřejmé, jaká vzájemná plnění si její strany poskytují. Velkou výhodou využití smluvního typu však je to, že v případě opomenutí uvést nějakou důležitou okolnost do smlouvy, se použije ustanovení uvedené k tomu v zákoně (následek nevyužití zásady dispozitivnosti občanskoprávní úpravy – viz shora). Zatímco opomenutí nějakého důležitého ujednání ve smlouvě nepojmenované může vyvolat spor a jeho případné soudní řešení nebude snadné.

Služebnosti jsou v NOZ upraveny v § 1257 až § 1308. Důsledkem existence věcného břemene je, že určitá věc slouží i jiné (oprávněné) osobě než vlastníku a ten je povinen strpět příslušné jednání této osoby (např. chůzi přes vlastní pozemek), anebo že vlastník je povinen nějakého svého jednání se zdržet (např. zbudování stavby na vlastním pozemku v určitém místě). Služebností může být zatížena především věc nemovitá (pevně spojená se zemí).

Služebnosti se dělí na pozemkové a osobní. V případě pozemkových služebností je oprávněnou osobou každý vlastník určité (panující) nemovitosti, u osobních služebností je oprávněná osoba určena individuálně (např. smlouvou) a služebnost zásadně zaniká její smrtí.

Služebnost se nabývá smlouvou, děděním nebo vydržením a dále, když nabytí stanoví přímo zákon nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. V případě služebnosti k věci zapsané do veřejného seznamu (katastr nemovitostí), vzniká služebnost zápisem do takového seznamu. Zřizuje-li se služebnost k věci nezapsané ve veřejném seznamu, vzniká účinností smlouvy (zásadně dnem uzavření).

Druhy služebností pozemkových (§ 1267 a násl. NOZ)

• právo na vodu
• právo pastvy
• služebnost inženýrské sítě
• služebnost okapu
• služebnost rozlivu
• služebnost stezky, průhonu a cesty
• opora cizí stavby
• právo na svod dešťové vody

Služebnosti užívací (osobní, § 1283 a násl. NOZ)

• užívací právo
• požívací právo
• služebnost bytu

Od služebností se reálná břemena (§ 1303 a násl. NOZ) odlišují jednak tím, že jimi lze zatížit pouze věc zapsanou ve veřejném seznamu, a jednak tím, že věc zatěžují povinností jejího vlastníka k aktivitě. Je-li k věci zřízeno reálné břemeno, je vlastník věci povinen oprávněné osobě něco dávat nebo v její prospěch něco konat (např. výměnek). Omezují vlastníka věci mnohem více než služebnosti, proto je nelze nabýt jinak než smlouvou a vznikají zápisem do veřejného seznamu.

Služebnost i reálné břemeno zanikají trvalou změnou, která brání sloužení svému účelu. Dále dohodou obou stran a následným výmazem z veřejného seznamu a též uplynutím doby, na kterou byly sjednány. Na návrh může soud rozhodnout o zrušení obou, pokud nastal zákonný důvod. Osobní služebnost zaniká smrtí oprávněné osoby.

Manželství je definováno jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý zákonem stanoveným způsobem (§ 655 NOZ). Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. Manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže a ženy o vstupu do manželství před orgánem veřejné moci provádějícím obřad sňatku nebo orgánem oprávněné církve. Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé zákonem stanoveným způsobem a to prohlášením dvou osob stejného pohlaví o vstupu do partnerství před matričním úřadem (§ 1 zákona o registrovaném partnerství). Manželství i partnerství zaniká smrtí jednoho z manželů nebo partnerů nebo rozhodnutím soudu (rozvod).

Rodičovská odpovědnost (§ 865 a násl. NOZ) je souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění. Rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům stejně a musí ji vykonávat v souladu se zájmy dítěte. Rodiče zastupují dítě při právním jednání, ke kterému není plně svéprávné. Jmění dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře.

Matkou dítěte je žena, která dítě porodila (§ 775 NOZ). Otce dítěte určuje několik vyvratitelných domněnek, které platí, dokud není prokázán opak (soudně). Tak je otcem dítěte zejména manžel matky a muž, který se otcem prohlásí se souhlasem matky (§ 776 a násl. NOZ).

V případě, že dítě nemá rodiče, rodiče o dítě nemohou pečovat, nejsou zárukou jeho řádného všestranného vývoje a v jiných situacích závažného ohrožení zájmů dítěte, musí společnost dítěti zajistit možnost náhrady rodičovské péče ve formě pro dítě nejvhodnější.

Osvojení (§ 794 a násl. NOZ)

Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní za účelem zejména vzniku nové rodiny pro nezletilé dítě (lze osvojit také osobu zletilou). O osvojení rozhoduje na návrh osvojitele soud.

Poručenství (§ 928 a násl. NOZ)

Nemá-li dítě rodiče, vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu poručník jmenovaný soudem, ale nemá k dítěti vyživovací povinnost.

Opatrovnictví (§ 943 a násl. NOZ)

Soud jmenuje dítěti opatrovníka k ochraně zájmů dítěte, pokud hrozí „střet zájmů“ dítěte a jiné osoby (např. rodiče chtějí použít uspořené peněžité prostředky nezletilého dítěte), pokud jeho zákonný zástupce jeho zájmy dostatečně nehájí anebo je to zapotřebí z jiného důvodu či zákon stanoví takovou povinnost. Zvláštním opatrovníkem je opatrovník pro správu jmění dítěte.

Svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství (§ 953 a násl. NOZ)

Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče jiného člověka. Svěření dítěte do osobní péče pečující osoby nenahrazuje pěstounskou péči, předpěstounskou péči ani péči, která musí předcházet osvojení. Má dočasný účel a přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.

Nejvýznamnější osobní péčí o dítě je pěstounství. Pěstoun je povinen a oprávněn o dítě osobně pečovat, při výchově dítěte vykonávat přiměřeně povinnosti a práva rodičů, a to zásadně až do doby zletilosti dítěte.

Ústavní výchova (§ 971 a násl. NOZ)

Soud může nařídit ústavní výchovu jako nezbytné opatření, jsou-li pro to závažné důvody uvedené v zákoně (např. je vážně ohrožen tělesný nebo duševní stav dítěte v rozporu s jeho zájmem) a pokud nelze dát přednost péči fyzické osoby. Ústavní výchova trvá nejdéle 3 roky, ale lze ji opakovaně na stejnou dobu prodloužit.

Výživné (§ 910 a násl. NOZ)

Občanský zákoník upravuje rovněž komplex vyživovacích vztahů mezi určitými členy rodiny. Výživným se rozumí zabezpečování a úhrada osobních potřeb dané osoby.

Mezi jednotlivé druhy vyživovací povinnosti řadíme:

1. vzájemnou vyživovací povinnost rodičů a dětí
2. vyživovací povinnost mezi potomky a předky
3. vyživovací povinnost mezi manžely
4. výživné rozvedeného manžela
5. výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce.

Použité zdroje:

DVOŘÁK, J. a kol. (2013). Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013. ISBN: 978-80-7478-326-5.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Každé právní odvětví je ovlivňováno základními principy, jeho zásadami. Představují zejména vodítko při výkladu znění jeho ustanovení. Jejich znění předně nesmí být chápáno tak, že to odporuje stanovené zásadě, a dále může usnadnit použití daného ustanovení na konkrétní právní situaci. Zásady také zajišťují jednotu a soulad jednotlivých právních norem. Některé zásady jsou obecně platné pro celé právo (zásada neznalost práva neomlouvá) a některé jsou uvedeny v určitém právním předpise (zásada dobrých mravů). Právní zásady jsou vynikajícími pomocníky, jelikož mohou pomoci vyplnit případné mezery v zákoně.

Mezi některé základní zásady občanského práva patří zásady autonomie vůle (osoby se mohou chovat v právních vztazích podle svých představ a smlouvy uzavírat jen pokud chtějí), dispozitivnosti (§ 1 odst. 2 NOZ, osoby si mohou znění smlouvy přizpůsobit okolnostem dané transakce a třeba odchylně od znění zákona, pokud to tento výslovně nezakazuje), je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno, dále rovnosti osob, také zákazu zneužití práv (každý může své právo využívat, avšak nikoliv s úmyslem omezovat práva jiných osob). Důležitou zásadou je princip souladu výkonu práv s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 NOZ, např. při sjednání příliš vysokého úroku z poskytnuté zápůjčky peněz, je takový úrok pro rozpor s touto zásadou soudně nevymahatelný) a také pravidlo, že nikdo nemůže převést více práv než má sám (např. nájemce nemůže pronajatou věc prodat, může ji pouze přenechat se souhlasem jejího majitele do podnájmu)

Občanský zákoník upravuje několik desítek různých smluvních typů. Smluvní typ je druh smlouvy, který se historicky vyvinul do určité podoby, kterou zákon nabízí jako vzor do značné míry otevřený úpravám podle podmínek uzavírání konkrétní smlouvy (zásada dispozitivnosti). Nejznámější jsou kupní smlouva, darovací smlouva, smlouva o dílo, nájemní smlouva, apod. Smlouvy se zásadně dají uzavřít ústně, písemná forma však poskytuje větší právní jistotu ohledně jejích ujednání.

V praxi je tedy vhodné ujasnit si nejdříve, co je podstatou chystané transakce („kdo co komu za co“) a pak nalézt smluvní typ jí odpovídající či alespoň nejbližší. Nesmí se však zapomenout na jedno ze základních právních pravidel, že právní jednání se posuzuje podle obsahu a nikoliv dle jeho označení (platí i ve správním řízení). Proto je nutné při práci se smluvním typem vždy respektovat (neměnit) jeho úvodní ustanovení, které jeden typ vždy odlišuje od typu jiného. Je možno spojit i více smluv v jednu nebo sepsat za sebou na jedné listině a případně dodržet jejich potřebné pořadí.

Kromě toho mohou smluvní strany uzavírat rovněž smlouvy nepojmenované (zákon takový typ smlouvy neobsahuje), kdy si smluvní strany jejich obsah vytvoří podle vlastních představ a dohody, ale vždy musí být ze smlouvy zřejmé, jaká vzájemná plnění si její strany poskytují. Velkou výhodou využití smluvního typu však je to, že v případě opomenutí uvést nějakou důležitou okolnost do smlouvy, se použije ustanovení uvedené k tomu v zákoně (následek nevyužití zásady dispozitivnosti občanskoprávní úpravy – viz shora). Zatímco opomenutí nějakého důležitého ujednání ve smlouvě nepojmenované může vyvolat spor a jeho případné soudní řešení nebude snadné.

Služebnosti jsou v NOZ upraveny v § 1257 až § 1308. Důsledkem existence věcného břemene je, že určitá věc slouží i jiné (oprávněné) osobě než vlastníku a ten je povinen strpět příslušné jednání této osoby (např. chůzi přes vlastní pozemek), anebo že vlastník je povinen nějakého svého jednání se zdržet (např. zbudování stavby na vlastním pozemku v určitém místě). Služebností může být zatížena především věc nemovitá (pevně spojená se zemí).

Služebnosti se dělí na pozemkové a osobní. V případě pozemkových služebností je oprávněnou osobou každý vlastník určité (panující) nemovitosti, u osobních služebností je oprávněná osoba určena individuálně (např. smlouvou) a služebnost zásadně zaniká její smrtí.

Služebnost se nabývá smlouvou, děděním nebo vydržením a dále, když nabytí stanoví přímo zákon nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. V případě služebnosti k věci zapsané do veřejného seznamu (katastr nemovitostí), vzniká služebnost zápisem do takového seznamu. Zřizuje-li se služebnost k věci nezapsané ve veřejném seznamu, vzniká účinností smlouvy (zásadně dnem uzavření).

Druhy služebností pozemkových (§ 1267 a násl. NOZ)

• právo na vodu
• právo pastvy
• služebnost inženýrské sítě
• služebnost okapu
• služebnost rozlivu
• služebnost stezky, průhonu a cesty
• opora cizí stavby
• právo na svod dešťové vody

Služebnosti užívací (osobní, § 1283 a násl. NOZ)

• užívací právo
• požívací právo
• služebnost bytu

Od služebností se reálná břemena (§ 1303 a násl. NOZ) odlišují jednak tím, že jimi lze zatížit pouze věc zapsanou ve veřejném seznamu, a jednak tím, že věc zatěžují povinností jejího vlastníka k aktivitě. Je-li k věci zřízeno reálné břemeno, je vlastník věci povinen oprávněné osobě něco dávat nebo v její prospěch něco konat (např. výměnek). Omezují vlastníka věci mnohem více než služebnosti, proto je nelze nabýt jinak než smlouvou a vznikají zápisem do veřejného seznamu.

Služebnost i reálné břemeno zanikají trvalou změnou, která brání sloužení svému účelu. Dále dohodou obou stran a následným výmazem z veřejného seznamu a též uplynutím doby, na kterou byly sjednány. Na návrh může soud rozhodnout o zrušení obou, pokud nastal zákonný důvod. Osobní služebnost zaniká smrtí oprávněné osoby.

Manželství je definováno jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý zákonem stanoveným způsobem (§ 655 NOZ). Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. Manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže a ženy o vstupu do manželství před orgánem veřejné moci provádějícím obřad sňatku nebo orgánem oprávněné církve. Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé zákonem stanoveným způsobem a to prohlášením dvou osob stejného pohlaví o vstupu do partnerství před matričním úřadem (§ 1 zákona o registrovaném partnerství). Manželství i partnerství zaniká smrtí jednoho z manželů nebo partnerů nebo rozhodnutím soudu (rozvod).

Rodičovská odpovědnost (§ 865 a násl. NOZ) je souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění. Rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům stejně a musí ji vykonávat v souladu se zájmy dítěte. Rodiče zastupují dítě při právním jednání, ke kterému není plně svéprávné. Jmění dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře.

Matkou dítěte je žena, která dítě porodila (§ 775 NOZ). Otce dítěte určuje několik vyvratitelných domněnek, které platí, dokud není prokázán opak (soudně). Tak je otcem dítěte zejména manžel matky a muž, který se otcem prohlásí se souhlasem matky (§ 776 a násl. NOZ).

V případě, že dítě nemá rodiče, rodiče o dítě nemohou pečovat, nejsou zárukou jeho řádného všestranného vývoje a v jiných situacích závažného ohrožení zájmů dítěte, musí společnost dítěti zajistit možnost náhrady rodičovské péče ve formě pro dítě nejvhodnější.

Osvojení (§ 794 a násl. NOZ)

Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní za účelem zejména vzniku nové rodiny pro nezletilé dítě (lze osvojit také osobu zletilou). O osvojení rozhoduje na návrh osvojitele soud.

Poručenství (§ 928 a násl. NOZ)

Nemá-li dítě rodiče, vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu poručník jmenovaný soudem, ale nemá k dítěti vyživovací povinnost.

Opatrovnictví (§ 943 a násl. NOZ)

Soud jmenuje dítěti opatrovníka k ochraně zájmů dítěte, pokud hrozí „střet zájmů“ dítěte a jiné osoby (např. rodiče chtějí použít uspořené peněžité prostředky nezletilého dítěte), pokud jeho zákonný zástupce jeho zájmy dostatečně nehájí anebo je to zapotřebí z jiného důvodu či zákon stanoví takovou povinnost. Zvláštním opatrovníkem je opatrovník pro správu jmění dítěte.

Svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství (§ 953 a násl. NOZ)

Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče jiného člověka. Svěření dítěte do osobní péče pečující osoby nenahrazuje pěstounskou péči, předpěstounskou péči ani péči, která musí předcházet osvojení. Má dočasný účel a přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.

Nejvýznamnější osobní péčí o dítě je pěstounství. Pěstoun je povinen a oprávněn o dítě osobně pečovat, při výchově dítěte vykonávat přiměřeně povinnosti a práva rodičů, a to zásadně až do doby zletilosti dítěte.

Ústavní výchova (§ 971 a násl. NOZ)

Soud může nařídit ústavní výchovu jako nezbytné opatření, jsou-li pro to závažné důvody uvedené v zákoně (např. je vážně ohrožen tělesný nebo duševní stav dítěte v rozporu s jeho zájmem) a pokud nelze dát přednost péči fyzické osoby. Ústavní výchova trvá nejdéle 3 roky, ale lze ji opakovaně na stejnou dobu prodloužit.

Výživné (§ 910 a násl. NOZ)

Občanský zákoník upravuje rovněž komplex vyživovacích vztahů mezi určitými členy rodiny. Výživným se rozumí zabezpečování a úhrada osobních potřeb dané osoby.

Mezi jednotlivé druhy vyživovací povinnosti řadíme:

1. vzájemnou vyživovací povinnost rodičů a dětí
2. vyživovací povinnost mezi potomky a předky
3. vyživovací povinnost mezi manžely
4. výživné rozvedeného manžela
5. výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce.

Použité zdroje:

DVOŘÁK, J. a kol. (2013). Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013. ISBN: 978-80-7478-326-5.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Každé právní odvětví je ovlivňováno základními principy, jeho zásadami. Představují zejména vodítko při výkladu znění jeho ustanovení. Jejich znění předně nesmí být chápáno tak, že to odporuje stanovené zásadě, a dále může usnadnit použití daného ustanovení na konkrétní právní situaci. Zásady také zajišťují jednotu a soulad jednotlivých právních norem. Některé zásady jsou obecně platné pro celé právo (zásada neznalost práva neomlouvá) a některé jsou uvedeny v určitém právním předpise (zásada dobrých mravů). Právní zásady jsou vynikajícími pomocníky, jelikož mohou pomoci vyplnit případné mezery v zákoně.

Mezi některé základní zásady občanského práva patří zásady autonomie vůle (osoby se mohou chovat v právních vztazích podle svých představ a smlouvy uzavírat jen pokud chtějí), dispozitivnosti (§ 1 odst. 2 NOZ, osoby si mohou znění smlouvy přizpůsobit okolnostem dané transakce a třeba odchylně od znění zákona, pokud to tento výslovně nezakazuje), je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno, dále rovnosti osob, také zákazu zneužití práv (každý může své právo využívat, avšak nikoliv s úmyslem omezovat práva jiných osob). Důležitou zásadou je princip souladu výkonu práv s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 NOZ, např. při sjednání příliš vysokého úroku z poskytnuté zápůjčky peněz, je takový úrok pro rozpor s touto zásadou soudně nevymahatelný) a také pravidlo, že nikdo nemůže převést více práv než má sám (např. nájemce nemůže pronajatou věc prodat, může ji pouze přenechat se souhlasem jejího majitele do podnájmu)

Občanský zákoník upravuje několik desítek různých smluvních typů. Smluvní typ je druh smlouvy, který se historicky vyvinul do určité podoby, kterou zákon nabízí jako vzor do značné míry otevřený úpravám podle podmínek uzavírání konkrétní smlouvy (zásada dispozitivnosti). Nejznámější jsou kupní smlouva, darovací smlouva, smlouva o dílo, nájemní smlouva, apod. Smlouvy se zásadně dají uzavřít ústně, písemná forma však poskytuje větší právní jistotu ohledně jejích ujednání.

V praxi je tedy vhodné ujasnit si nejdříve, co je podstatou chystané transakce („kdo co komu za co“) a pak nalézt smluvní typ jí odpovídající či alespoň nejbližší. Nesmí se však zapomenout na jedno ze základních právních pravidel, že právní jednání se posuzuje podle obsahu a nikoliv dle jeho označení (platí i ve správním řízení). Proto je nutné při práci se smluvním typem vždy respektovat (neměnit) jeho úvodní ustanovení, které jeden typ vždy odlišuje od typu jiného. Je možno spojit i více smluv v jednu nebo sepsat za sebou na jedné listině a případně dodržet jejich potřebné pořadí.

Kromě toho mohou smluvní strany uzavírat rovněž smlouvy nepojmenované (zákon takový typ smlouvy neobsahuje), kdy si smluvní strany jejich obsah vytvoří podle vlastních představ a dohody, ale vždy musí být ze smlouvy zřejmé, jaká vzájemná plnění si její strany poskytují. Velkou výhodou využití smluvního typu však je to, že v případě opomenutí uvést nějakou důležitou okolnost do smlouvy, se použije ustanovení uvedené k tomu v zákoně (následek nevyužití zásady dispozitivnosti občanskoprávní úpravy – viz shora). Zatímco opomenutí nějakého důležitého ujednání ve smlouvě nepojmenované může vyvolat spor a jeho případné soudní řešení nebude snadné.

Služebnosti jsou v NOZ upraveny v § 1257 až § 1308. Důsledkem existence věcného břemene je, že určitá věc slouží i jiné (oprávněné) osobě než vlastníku a ten je povinen strpět příslušné jednání této osoby (např. chůzi přes vlastní pozemek), anebo že vlastník je povinen nějakého svého jednání se zdržet (např. zbudování stavby na vlastním pozemku v určitém místě). Služebností může být zatížena především věc nemovitá (pevně spojená se zemí).

Služebnosti se dělí na pozemkové a osobní. V případě pozemkových služebností je oprávněnou osobou každý vlastník určité (panující) nemovitosti, u osobních služebností je oprávněná osoba určena individuálně (např. smlouvou) a služebnost zásadně zaniká její smrtí.

Služebnost se nabývá smlouvou, děděním nebo vydržením a dále, když nabytí stanoví přímo zákon nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. V případě služebnosti k věci zapsané do veřejného seznamu (katastr nemovitostí), vzniká služebnost zápisem do takového seznamu. Zřizuje-li se služebnost k věci nezapsané ve veřejném seznamu, vzniká účinností smlouvy (zásadně dnem uzavření).

Druhy služebností pozemkových (§ 1267 a násl. NOZ)

• právo na vodu
• právo pastvy
• služebnost inženýrské sítě
• služebnost okapu
• služebnost rozlivu
• služebnost stezky, průhonu a cesty
• opora cizí stavby
• právo na svod dešťové vody

Služebnosti užívací (osobní, § 1283 a násl. NOZ)

• užívací právo
• požívací právo
• služebnost bytu

Od služebností se reálná břemena (§ 1303 a násl. NOZ) odlišují jednak tím, že jimi lze zatížit pouze věc zapsanou ve veřejném seznamu, a jednak tím, že věc zatěžují povinností jejího vlastníka k aktivitě. Je-li k věci zřízeno reálné břemeno, je vlastník věci povinen oprávněné osobě něco dávat nebo v její prospěch něco konat (např. výměnek). Omezují vlastníka věci mnohem více než služebnosti, proto je nelze nabýt jinak než smlouvou a vznikají zápisem do veřejného seznamu.

Služebnost i reálné břemeno zanikají trvalou změnou, která brání sloužení svému účelu. Dále dohodou obou stran a následným výmazem z veřejného seznamu a též uplynutím doby, na kterou byly sjednány. Na návrh může soud rozhodnout o zrušení obou, pokud nastal zákonný důvod. Osobní služebnost zaniká smrtí oprávněné osoby.

Manželství je definováno jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý zákonem stanoveným způsobem (§ 655 NOZ). Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. Manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže a ženy o vstupu do manželství před orgánem veřejné moci provádějícím obřad sňatku nebo orgánem oprávněné církve. Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé zákonem stanoveným způsobem a to prohlášením dvou osob stejného pohlaví o vstupu do partnerství před matričním úřadem (§ 1 zákona o registrovaném partnerství). Manželství i partnerství zaniká smrtí jednoho z manželů nebo partnerů nebo rozhodnutím soudu (rozvod).

Rodičovská odpovědnost (§ 865 a násl. NOZ) je souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění. Rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům stejně a musí ji vykonávat v souladu se zájmy dítěte. Rodiče zastupují dítě při právním jednání, ke kterému není plně svéprávné. Jmění dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře.

Matkou dítěte je žena, která dítě porodila (§ 775 NOZ). Otce dítěte určuje několik vyvratitelných domněnek, které platí, dokud není prokázán opak (soudně). Tak je otcem dítěte zejména manžel matky a muž, který se otcem prohlásí se souhlasem matky (§ 776 a násl. NOZ).

V případě, že dítě nemá rodiče, rodiče o dítě nemohou pečovat, nejsou zárukou jeho řádného všestranného vývoje a v jiných situacích závažného ohrožení zájmů dítěte, musí společnost dítěti zajistit možnost náhrady rodičovské péče ve formě pro dítě nejvhodnější.

Osvojení (§ 794 a násl. NOZ)

Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní za účelem zejména vzniku nové rodiny pro nezletilé dítě (lze osvojit také osobu zletilou). O osvojení rozhoduje na návrh osvojitele soud.

Poručenství (§ 928 a násl. NOZ)

Nemá-li dítě rodiče, vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu poručník jmenovaný soudem, ale nemá k dítěti vyživovací povinnost.

Opatrovnictví (§ 943 a násl. NOZ)

Soud jmenuje dítěti opatrovníka k ochraně zájmů dítěte, pokud hrozí „střet zájmů“ dítěte a jiné osoby (např. rodiče chtějí použít uspořené peněžité prostředky nezletilého dítěte), pokud jeho zákonný zástupce jeho zájmy dostatečně nehájí anebo je to zapotřebí z jiného důvodu či zákon stanoví takovou povinnost. Zvláštním opatrovníkem je opatrovník pro správu jmění dítěte.

Svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství (§ 953 a násl. NOZ)

Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče jiného člověka. Svěření dítěte do osobní péče pečující osoby nenahrazuje pěstounskou péči, předpěstounskou péči ani péči, která musí předcházet osvojení. Má dočasný účel a přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.

Nejvýznamnější osobní péčí o dítě je pěstounství. Pěstoun je povinen a oprávněn o dítě osobně pečovat, při výchově dítěte vykonávat přiměřeně povinnosti a práva rodičů, a to zásadně až do doby zletilosti dítěte.

Ústavní výchova (§ 971 a násl. NOZ)

Soud může nařídit ústavní výchovu jako nezbytné opatření, jsou-li pro to závažné důvody uvedené v zákoně (např. je vážně ohrožen tělesný nebo duševní stav dítěte v rozporu s jeho zájmem) a pokud nelze dát přednost péči fyzické osoby. Ústavní výchova trvá nejdéle 3 roky, ale lze ji opakovaně na stejnou dobu prodloužit.

Výživné (§ 910 a násl. NOZ)

Občanský zákoník upravuje rovněž komplex vyživovacích vztahů mezi určitými členy rodiny. Výživným se rozumí zabezpečování a úhrada osobních potřeb dané osoby.

Mezi jednotlivé druhy vyživovací povinnosti řadíme:

1. vzájemnou vyživovací povinnost rodičů a dětí
2. vyživovací povinnost mezi potomky a předky
3. vyživovací povinnost mezi manžely
4. výživné rozvedeného manžela
5. výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce.

Použité zdroje:

DVOŘÁK, J. a kol. (2013). Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013. ISBN: 978-80-7478-326-5.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Každé právní odvětví je ovlivňováno základními principy, jeho zásadami. Představují zejména vodítko při výkladu znění jeho ustanovení. Jejich znění předně nesmí být chápáno tak, že to odporuje stanovené zásadě, a dále může usnadnit použití daného ustanovení na konkrétní právní situaci. Zásady také zajišťují jednotu a soulad jednotlivých právních norem. Některé zásady jsou obecně platné pro celé právo (zásada neznalost práva neomlouvá) a některé jsou uvedeny v určitém právním předpise (zásada dobrých mravů). Právní zásady jsou vynikajícími pomocníky, jelikož mohou pomoci vyplnit případné mezery v zákoně.

Mezi některé základní zásady občanského práva patří zásady autonomie vůle (osoby se mohou chovat v právních vztazích podle svých představ a smlouvy uzavírat jen pokud chtějí), dispozitivnosti (§ 1 odst. 2 NOZ, osoby si mohou znění smlouvy přizpůsobit okolnostem dané transakce a třeba odchylně od znění zákona, pokud to tento výslovně nezakazuje), je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno, dále rovnosti osob, také zákazu zneužití práv (každý může své právo využívat, avšak nikoliv s úmyslem omezovat práva jiných osob). Důležitou zásadou je princip souladu výkonu práv s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 NOZ, např. při sjednání příliš vysokého úroku z poskytnuté zápůjčky peněz, je takový úrok pro rozpor s touto zásadou soudně nevymahatelný) a také pravidlo, že nikdo nemůže převést více práv než má sám (např. nájemce nemůže pronajatou věc prodat, může ji pouze přenechat se souhlasem jejího majitele do podnájmu)

Občanský zákoník upravuje několik desítek různých smluvních typů. Smluvní typ je druh smlouvy, který se historicky vyvinul do určité podoby, kterou zákon nabízí jako vzor do značné míry otevřený úpravám podle podmínek uzavírání konkrétní smlouvy (zásada dispozitivnosti). Nejznámější jsou kupní smlouva, darovací smlouva, smlouva o dílo, nájemní smlouva, apod. Smlouvy se zásadně dají uzavřít ústně, písemná forma však poskytuje větší právní jistotu ohledně jejích ujednání.

V praxi je tedy vhodné ujasnit si nejdříve, co je podstatou chystané transakce („kdo co komu za co“) a pak nalézt smluvní typ jí odpovídající či alespoň nejbližší. Nesmí se však zapomenout na jedno ze základních právních pravidel, že právní jednání se posuzuje podle obsahu a nikoliv dle jeho označení (platí i ve správním řízení). Proto je nutné při práci se smluvním typem vždy respektovat (neměnit) jeho úvodní ustanovení, které jeden typ vždy odlišuje od typu jiného. Je možno spojit i více smluv v jednu nebo sepsat za sebou na jedné listině a případně dodržet jejich potřebné pořadí.

Kromě toho mohou smluvní strany uzavírat rovněž smlouvy nepojmenované (zákon takový typ smlouvy neobsahuje), kdy si smluvní strany jejich obsah vytvoří podle vlastních představ a dohody, ale vždy musí být ze smlouvy zřejmé, jaká vzájemná plnění si její strany poskytují. Velkou výhodou využití smluvního typu však je to, že v případě opomenutí uvést nějakou důležitou okolnost do smlouvy, se použije ustanovení uvedené k tomu v zákoně (následek nevyužití zásady dispozitivnosti občanskoprávní úpravy – viz shora). Zatímco opomenutí nějakého důležitého ujednání ve smlouvě nepojmenované může vyvolat spor a jeho případné soudní řešení nebude snadné.

Služebnosti jsou v NOZ upraveny v § 1257 až § 1308. Důsledkem existence věcného břemene je, že určitá věc slouží i jiné (oprávněné) osobě než vlastníku a ten je povinen strpět příslušné jednání této osoby (např. chůzi přes vlastní pozemek), anebo že vlastník je povinen nějakého svého jednání se zdržet (např. zbudování stavby na vlastním pozemku v určitém místě). Služebností může být zatížena především věc nemovitá (pevně spojená se zemí).

Služebnosti se dělí na pozemkové a osobní. V případě pozemkových služebností je oprávněnou osobou každý vlastník určité (panující) nemovitosti, u osobních služebností je oprávněná osoba určena individuálně (např. smlouvou) a služebnost zásadně zaniká její smrtí.

Služebnost se nabývá smlouvou, děděním nebo vydržením a dále, když nabytí stanoví přímo zákon nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. V případě služebnosti k věci zapsané do veřejného seznamu (katastr nemovitostí), vzniká služebnost zápisem do takového seznamu. Zřizuje-li se služebnost k věci nezapsané ve veřejném seznamu, vzniká účinností smlouvy (zásadně dnem uzavření).

Druhy služebností pozemkových (§ 1267 a násl. NOZ)

• právo na vodu
• právo pastvy
• služebnost inženýrské sítě
• služebnost okapu
• služebnost rozlivu
• služebnost stezky, průhonu a cesty
• opora cizí stavby
• právo na svod dešťové vody

Služebnosti užívací (osobní, § 1283 a násl. NOZ)

• užívací právo
• požívací právo
• služebnost bytu

Od služebností se reálná břemena (§ 1303 a násl. NOZ) odlišují jednak tím, že jimi lze zatížit pouze věc zapsanou ve veřejném seznamu, a jednak tím, že věc zatěžují povinností jejího vlastníka k aktivitě. Je-li k věci zřízeno reálné břemeno, je vlastník věci povinen oprávněné osobě něco dávat nebo v její prospěch něco konat (např. výměnek). Omezují vlastníka věci mnohem více než služebnosti, proto je nelze nabýt jinak než smlouvou a vznikají zápisem do veřejného seznamu.

Služebnost i reálné břemeno zanikají trvalou změnou, která brání sloužení svému účelu. Dále dohodou obou stran a následným výmazem z veřejného seznamu a též uplynutím doby, na kterou byly sjednány. Na návrh může soud rozhodnout o zrušení obou, pokud nastal zákonný důvod. Osobní služebnost zaniká smrtí oprávněné osoby.

Manželství je definováno jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý zákonem stanoveným způsobem (§ 655 NOZ). Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. Manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže a ženy o vstupu do manželství před orgánem veřejné moci provádějícím obřad sňatku nebo orgánem oprávněné církve. Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé zákonem stanoveným způsobem a to prohlášením dvou osob stejného pohlaví o vstupu do partnerství před matričním úřadem (§ 1 zákona o registrovaném partnerství). Manželství i partnerství zaniká smrtí jednoho z manželů nebo partnerů nebo rozhodnutím soudu (rozvod).

Rodičovská odpovědnost (§ 865 a násl. NOZ) je souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění. Rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům stejně a musí ji vykonávat v souladu se zájmy dítěte. Rodiče zastupují dítě při právním jednání, ke kterému není plně svéprávné. Jmění dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře.

Matkou dítěte je žena, která dítě porodila (§ 775 NOZ). Otce dítěte určuje několik vyvratitelných domněnek, které platí, dokud není prokázán opak (soudně). Tak je otcem dítěte zejména manžel matky a muž, který se otcem prohlásí se souhlasem matky (§ 776 a násl. NOZ).

V případě, že dítě nemá rodiče, rodiče o dítě nemohou pečovat, nejsou zárukou jeho řádného všestranného vývoje a v jiných situacích závažného ohrožení zájmů dítěte, musí společnost dítěti zajistit možnost náhrady rodičovské péče ve formě pro dítě nejvhodnější.

Osvojení (§ 794 a násl. NOZ)

Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní za účelem zejména vzniku nové rodiny pro nezletilé dítě (lze osvojit také osobu zletilou). O osvojení rozhoduje na návrh osvojitele soud.

Poručenství (§ 928 a násl. NOZ)

Nemá-li dítě rodiče, vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu poručník jmenovaný soudem, ale nemá k dítěti vyživovací povinnost.

Opatrovnictví (§ 943 a násl. NOZ)

Soud jmenuje dítěti opatrovníka k ochraně zájmů dítěte, pokud hrozí „střet zájmů“ dítěte a jiné osoby (např. rodiče chtějí použít uspořené peněžité prostředky nezletilého dítěte), pokud jeho zákonný zástupce jeho zájmy dostatečně nehájí anebo je to zapotřebí z jiného důvodu či zákon stanoví takovou povinnost. Zvláštním opatrovníkem je opatrovník pro správu jmění dítěte.

Svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství (§ 953 a násl. NOZ)

Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče jiného člověka. Svěření dítěte do osobní péče pečující osoby nenahrazuje pěstounskou péči, předpěstounskou péči ani péči, která musí předcházet osvojení. Má dočasný účel a přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.

Nejvýznamnější osobní péčí o dítě je pěstounství. Pěstoun je povinen a oprávněn o dítě osobně pečovat, při výchově dítěte vykonávat přiměřeně povinnosti a práva rodičů, a to zásadně až do doby zletilosti dítěte.

Ústavní výchova (§ 971 a násl. NOZ)

Soud může nařídit ústavní výchovu jako nezbytné opatření, jsou-li pro to závažné důvody uvedené v zákoně (např. je vážně ohrožen tělesný nebo duševní stav dítěte v rozporu s jeho zájmem) a pokud nelze dát přednost péči fyzické osoby. Ústavní výchova trvá nejdéle 3 roky, ale lze ji opakovaně na stejnou dobu prodloužit.

Výživné (§ 910 a násl. NOZ)

Občanský zákoník upravuje rovněž komplex vyživovacích vztahů mezi určitými členy rodiny. Výživným se rozumí zabezpečování a úhrada osobních potřeb dané osoby.

Mezi jednotlivé druhy vyživovací povinnosti řadíme:

1. vzájemnou vyživovací povinnost rodičů a dětí
2. vyživovací povinnost mezi potomky a předky
3. vyživovací povinnost mezi manžely
4. výživné rozvedeného manžela
5. výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce.

Použité zdroje:

DVOŘÁK, J. a kol. (2013). Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013. ISBN: 978-80-7478-326-5.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Každé právní odvětví je ovlivňováno základními principy, jeho zásadami. Představují zejména vodítko při výkladu znění jeho ustanovení. Jejich znění předně nesmí být chápáno tak, že to odporuje stanovené zásadě, a dále může usnadnit použití daného ustanovení na konkrétní právní situaci. Zásady také zajišťují jednotu a soulad jednotlivých právních norem. Některé zásady jsou obecně platné pro celé právo (zásada neznalost práva neomlouvá) a některé jsou uvedeny v určitém právním předpise (zásada dobrých mravů). Právní zásady jsou vynikajícími pomocníky, jelikož mohou pomoci vyplnit případné mezery v zákoně.

Mezi některé základní zásady občanského práva patří zásady autonomie vůle (osoby se mohou chovat v právních vztazích podle svých představ a smlouvy uzavírat jen pokud chtějí), dispozitivnosti (§ 1 odst. 2 NOZ, osoby si mohou znění smlouvy přizpůsobit okolnostem dané transakce a třeba odchylně od znění zákona, pokud to tento výslovně nezakazuje), je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno, dále rovnosti osob, také zákazu zneužití práv (každý může své právo využívat, avšak nikoliv s úmyslem omezovat práva jiných osob). Důležitou zásadou je princip souladu výkonu práv s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 NOZ, např. při sjednání příliš vysokého úroku z poskytnuté zápůjčky peněz, je takový úrok pro rozpor s touto zásadou soudně nevymahatelný) a také pravidlo, že nikdo nemůže převést více práv než má sám (např. nájemce nemůže pronajatou věc prodat, může ji pouze přenechat se souhlasem jejího majitele do podnájmu)

Občanský zákoník upravuje několik desítek různých smluvních typů. Smluvní typ je druh smlouvy, který se historicky vyvinul do určité podoby, kterou zákon nabízí jako vzor do značné míry otevřený úpravám podle podmínek uzavírání konkrétní smlouvy (zásada dispozitivnosti). Nejznámější jsou kupní smlouva, darovací smlouva, smlouva o dílo, nájemní smlouva, apod. Smlouvy se zásadně dají uzavřít ústně, písemná forma však poskytuje větší právní jistotu ohledně jejích ujednání.

V praxi je tedy vhodné ujasnit si nejdříve, co je podstatou chystané transakce („kdo co komu za co“) a pak nalézt smluvní typ jí odpovídající či alespoň nejbližší. Nesmí se však zapomenout na jedno ze základních právních pravidel, že právní jednání se posuzuje podle obsahu a nikoliv dle jeho označení (platí i ve správním řízení). Proto je nutné při práci se smluvním typem vždy respektovat (neměnit) jeho úvodní ustanovení, které jeden typ vždy odlišuje od typu jiného. Je možno spojit i více smluv v jednu nebo sepsat za sebou na jedné listině a případně dodržet jejich potřebné pořadí.

Kromě toho mohou smluvní strany uzavírat rovněž smlouvy nepojmenované (zákon takový typ smlouvy neobsahuje), kdy si smluvní strany jejich obsah vytvoří podle vlastních představ a dohody, ale vždy musí být ze smlouvy zřejmé, jaká vzájemná plnění si její strany poskytují. Velkou výhodou využití smluvního typu však je to, že v případě opomenutí uvést nějakou důležitou okolnost do smlouvy, se použije ustanovení uvedené k tomu v zákoně (následek nevyužití zásady dispozitivnosti občanskoprávní úpravy – viz shora). Zatímco opomenutí nějakého důležitého ujednání ve smlouvě nepojmenované může vyvolat spor a jeho případné soudní řešení nebude snadné.

Služebnosti jsou v NOZ upraveny v § 1257 až § 1308. Důsledkem existence věcného břemene je, že určitá věc slouží i jiné (oprávněné) osobě než vlastníku a ten je povinen strpět příslušné jednání této osoby (např. chůzi přes vlastní pozemek), anebo že vlastník je povinen nějakého svého jednání se zdržet (např. zbudování stavby na vlastním pozemku v určitém místě). Služebností může být zatížena především věc nemovitá (pevně spojená se zemí).

Služebnosti se dělí na pozemkové a osobní. V případě pozemkových služebností je oprávněnou osobou každý vlastník určité (panující) nemovitosti, u osobních služebností je oprávněná osoba určena individuálně (např. smlouvou) a služebnost zásadně zaniká její smrtí.

Služebnost se nabývá smlouvou, děděním nebo vydržením a dále, když nabytí stanoví přímo zákon nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. V případě služebnosti k věci zapsané do veřejného seznamu (katastr nemovitostí), vzniká služebnost zápisem do takového seznamu. Zřizuje-li se služebnost k věci nezapsané ve veřejném seznamu, vzniká účinností smlouvy (zásadně dnem uzavření).

Druhy služebností pozemkových (§ 1267 a násl. NOZ)

• právo na vodu
• právo pastvy
• služebnost inženýrské sítě
• služebnost okapu
• služebnost rozlivu
• služebnost stezky, průhonu a cesty
• opora cizí stavby
• právo na svod dešťové vody

Služebnosti užívací (osobní, § 1283 a násl. NOZ)

• užívací právo
• požívací právo
• služebnost bytu

Od služebností se reálná břemena (§ 1303 a násl. NOZ) odlišují jednak tím, že jimi lze zatížit pouze věc zapsanou ve veřejném seznamu, a jednak tím, že věc zatěžují povinností jejího vlastníka k aktivitě. Je-li k věci zřízeno reálné břemeno, je vlastník věci povinen oprávněné osobě něco dávat nebo v její prospěch něco konat (např. výměnek). Omezují vlastníka věci mnohem více než služebnosti, proto je nelze nabýt jinak než smlouvou a vznikají zápisem do veřejného seznamu.

Služebnost i reálné břemeno zanikají trvalou změnou, která brání sloužení svému účelu. Dále dohodou obou stran a následným výmazem z veřejného seznamu a též uplynutím doby, na kterou byly sjednány. Na návrh může soud rozhodnout o zrušení obou, pokud nastal zákonný důvod. Osobní služebnost zaniká smrtí oprávněné osoby.

Manželství je definováno jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý zákonem stanoveným způsobem (§ 655 NOZ). Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. Manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže a ženy o vstupu do manželství před orgánem veřejné moci provádějícím obřad sňatku nebo orgánem oprávněné církve. Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé zákonem stanoveným způsobem a to prohlášením dvou osob stejného pohlaví o vstupu do partnerství před matričním úřadem (§ 1 zákona o registrovaném partnerství). Manželství i partnerství zaniká smrtí jednoho z manželů nebo partnerů nebo rozhodnutím soudu (rozvod).

Rodičovská odpovědnost (§ 865 a násl. NOZ) je souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění. Rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům stejně a musí ji vykonávat v souladu se zájmy dítěte. Rodiče zastupují dítě při právním jednání, ke kterému není plně svéprávné. Jmění dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře.

Matkou dítěte je žena, která dítě porodila (§ 775 NOZ). Otce dítěte určuje několik vyvratitelných domněnek, které platí, dokud není prokázán opak (soudně). Tak je otcem dítěte zejména manžel matky a muž, který se otcem prohlásí se souhlasem matky (§ 776 a násl. NOZ).

V případě, že dítě nemá rodiče, rodiče o dítě nemohou pečovat, nejsou zárukou jeho řádného všestranného vývoje a v jiných situacích závažného ohrožení zájmů dítěte, musí společnost dítěti zajistit možnost náhrady rodičovské péče ve formě pro dítě nejvhodnější.

Osvojení (§ 794 a násl. NOZ)

Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní za účelem zejména vzniku nové rodiny pro nezletilé dítě (lze osvojit také osobu zletilou). O osvojení rozhoduje na návrh osvojitele soud.

Poručenství (§ 928 a násl. NOZ)

Nemá-li dítě rodiče, vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu poručník jmenovaný soudem, ale nemá k dítěti vyživovací povinnost.

Opatrovnictví (§ 943 a násl. NOZ)

Soud jmenuje dítěti opatrovníka k ochraně zájmů dítěte, pokud hrozí „střet zájmů“ dítěte a jiné osoby (např. rodiče chtějí použít uspořené peněžité prostředky nezletilého dítěte), pokud jeho zákonný zástupce jeho zájmy dostatečně nehájí anebo je to zapotřebí z jiného důvodu či zákon stanoví takovou povinnost. Zvláštním opatrovníkem je opatrovník pro správu jmění dítěte.

Svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství (§ 953 a násl. NOZ)

Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče jiného člověka. Svěření dítěte do osobní péče pečující osoby nenahrazuje pěstounskou péči, předpěstounskou péči ani péči, která musí předcházet osvojení. Má dočasný účel a přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.

Nejvýznamnější osobní péčí o dítě je pěstounství. Pěstoun je povinen a oprávněn o dítě osobně pečovat, při výchově dítěte vykonávat přiměřeně povinnosti a práva rodičů, a to zásadně až do doby zletilosti dítěte.

Ústavní výchova (§ 971 a násl. NOZ)

Soud může nařídit ústavní výchovu jako nezbytné opatření, jsou-li pro to závažné důvody uvedené v zákoně (např. je vážně ohrožen tělesný nebo duševní stav dítěte v rozporu s jeho zájmem) a pokud nelze dát přednost péči fyzické osoby. Ústavní výchova trvá nejdéle 3 roky, ale lze ji opakovaně na stejnou dobu prodloužit.

Výživné (§ 910 a násl. NOZ)

Občanský zákoník upravuje rovněž komplex vyživovacích vztahů mezi určitými členy rodiny. Výživným se rozumí zabezpečování a úhrada osobních potřeb dané osoby.

Mezi jednotlivé druhy vyživovací povinnosti řadíme:

1. vzájemnou vyživovací povinnost rodičů a dětí
2. vyživovací povinnost mezi potomky a předky
3. vyživovací povinnost mezi manžely
4. výživné rozvedeného manžela
5. výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce.

Použité zdroje:

DVOŘÁK, J. a kol. (2013). Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013. ISBN: 978-80-7478-326-5.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Každé právní odvětví je ovlivňováno základními principy, jeho zásadami. Představují zejména vodítko při výkladu znění jeho ustanovení. Jejich znění předně nesmí být chápáno tak, že to odporuje stanovené zásadě, a dále může usnadnit použití daného ustanovení na konkrétní právní situaci. Zásady také zajišťují jednotu a soulad jednotlivých právních norem. Některé zásady jsou obecně platné pro celé právo (zásada neznalost práva neomlouvá) a některé jsou uvedeny v určitém právním předpise (zásada dobrých mravů). Právní zásady jsou vynikajícími pomocníky, jelikož mohou pomoci vyplnit případné mezery v zákoně.

Mezi některé základní zásady občanského práva patří zásady autonomie vůle (osoby se mohou chovat v právních vztazích podle svých představ a smlouvy uzavírat jen pokud chtějí), dispozitivnosti (§ 1 odst. 2 NOZ, osoby si mohou znění smlouvy přizpůsobit okolnostem dané transakce a třeba odchylně od znění zákona, pokud to tento výslovně nezakazuje), je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno, dále rovnosti osob, také zákazu zneužití práv (každý může své právo využívat, avšak nikoliv s úmyslem omezovat práva jiných osob). Důležitou zásadou je princip souladu výkonu práv s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 NOZ, např. při sjednání příliš vysokého úroku z poskytnuté zápůjčky peněz, je takový úrok pro rozpor s touto zásadou soudně nevymahatelný) a také pravidlo, že nikdo nemůže převést více práv než má sám (např. nájemce nemůže pronajatou věc prodat, může ji pouze přenechat se souhlasem jejího majitele do podnájmu)

Občanský zákoník upravuje několik desítek různých smluvních typů. Smluvní typ je druh smlouvy, který se historicky vyvinul do určité podoby, kterou zákon nabízí jako vzor do značné míry otevřený úpravám podle podmínek uzavírání konkrétní smlouvy (zásada dispozitivnosti). Nejznámější jsou kupní smlouva, darovací smlouva, smlouva o dílo, nájemní smlouva, apod. Smlouvy se zásadně dají uzavřít ústně, písemná forma však poskytuje větší právní jistotu ohledně jejích ujednání.

V praxi je tedy vhodné ujasnit si nejdříve, co je podstatou chystané transakce („kdo co komu za co“) a pak nalézt smluvní typ jí odpovídající či alespoň nejbližší. Nesmí se však zapomenout na jedno ze základních právních pravidel, že právní jednání se posuzuje podle obsahu a nikoliv dle jeho označení (platí i ve správním řízení). Proto je nutné při práci se smluvním typem vždy respektovat (neměnit) jeho úvodní ustanovení, které jeden typ vždy odlišuje od typu jiného. Je možno spojit i více smluv v jednu nebo sepsat za sebou na jedné listině a případně dodržet jejich potřebné pořadí.

Kromě toho mohou smluvní strany uzavírat rovněž smlouvy nepojmenované (zákon takový typ smlouvy neobsahuje), kdy si smluvní strany jejich obsah vytvoří podle vlastních představ a dohody, ale vždy musí být ze smlouvy zřejmé, jaká vzájemná plnění si její strany poskytují. Velkou výhodou využití smluvního typu však je to, že v případě opomenutí uvést nějakou důležitou okolnost do smlouvy, se použije ustanovení uvedené k tomu v zákoně (následek nevyužití zásady dispozitivnosti občanskoprávní úpravy – viz shora). Zatímco opomenutí nějakého důležitého ujednání ve smlouvě nepojmenované může vyvolat spor a jeho případné soudní řešení nebude snadné.

Služebnosti jsou v NOZ upraveny v § 1257 až § 1308. Důsledkem existence věcného břemene je, že určitá věc slouží i jiné (oprávněné) osobě než vlastníku a ten je povinen strpět příslušné jednání této osoby (např. chůzi přes vlastní pozemek), anebo že vlastník je povinen nějakého svého jednání se zdržet (např. zbudování stavby na vlastním pozemku v určitém místě). Služebností může být zatížena především věc nemovitá (pevně spojená se zemí).

Služebnosti se dělí na pozemkové a osobní. V případě pozemkových služebností je oprávněnou osobou každý vlastník určité (panující) nemovitosti, u osobních služebností je oprávněná osoba určena individuálně (např. smlouvou) a služebnost zásadně zaniká její smrtí.

Služebnost se nabývá smlouvou, děděním nebo vydržením a dále, když nabytí stanoví přímo zákon nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. V případě služebnosti k věci zapsané do veřejného seznamu (katastr nemovitostí), vzniká služebnost zápisem do takového seznamu. Zřizuje-li se služebnost k věci nezapsané ve veřejném seznamu, vzniká účinností smlouvy (zásadně dnem uzavření).

Druhy služebností pozemkových (§ 1267 a násl. NOZ)

• právo na vodu
• právo pastvy
• služebnost inženýrské sítě
• služebnost okapu
• služebnost rozlivu
• služebnost stezky, průhonu a cesty
• opora cizí stavby
• právo na svod dešťové vody

Služebnosti užívací (osobní, § 1283 a násl. NOZ)

• užívací právo
• požívací právo
• služebnost bytu

Od služebností se reálná břemena (§ 1303 a násl. NOZ) odlišují jednak tím, že jimi lze zatížit pouze věc zapsanou ve veřejném seznamu, a jednak tím, že věc zatěžují povinností jejího vlastníka k aktivitě. Je-li k věci zřízeno reálné břemeno, je vlastník věci povinen oprávněné osobě něco dávat nebo v její prospěch něco konat (např. výměnek). Omezují vlastníka věci mnohem více než služebnosti, proto je nelze nabýt jinak než smlouvou a vznikají zápisem do veřejného seznamu.

Služebnost i reálné břemeno zanikají trvalou změnou, která brání sloužení svému účelu. Dále dohodou obou stran a následným výmazem z veřejného seznamu a též uplynutím doby, na kterou byly sjednány. Na návrh může soud rozhodnout o zrušení obou, pokud nastal zákonný důvod. Osobní služebnost zaniká smrtí oprávněné osoby.

Manželství je definováno jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý zákonem stanoveným způsobem (§ 655 NOZ). Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. Manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže a ženy o vstupu do manželství před orgánem veřejné moci provádějícím obřad sňatku nebo orgánem oprávněné církve. Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé zákonem stanoveným způsobem a to prohlášením dvou osob stejného pohlaví o vstupu do partnerství před matričním úřadem (§ 1 zákona o registrovaném partnerství). Manželství i partnerství zaniká smrtí jednoho z manželů nebo partnerů nebo rozhodnutím soudu (rozvod).

Rodičovská odpovědnost (§ 865 a násl. NOZ) je souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění. Rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům stejně a musí ji vykonávat v souladu se zájmy dítěte. Rodiče zastupují dítě při právním jednání, ke kterému není plně svéprávné. Jmění dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře.

Matkou dítěte je žena, která dítě porodila (§ 775 NOZ). Otce dítěte určuje několik vyvratitelných domněnek, které platí, dokud není prokázán opak (soudně). Tak je otcem dítěte zejména manžel matky a muž, který se otcem prohlásí se souhlasem matky (§ 776 a násl. NOZ).

V případě, že dítě nemá rodiče, rodiče o dítě nemohou pečovat, nejsou zárukou jeho řádného všestranného vývoje a v jiných situacích závažného ohrožení zájmů dítěte, musí společnost dítěti zajistit možnost náhrady rodičovské péče ve formě pro dítě nejvhodnější.

Osvojení (§ 794 a násl. NOZ)

Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní za účelem zejména vzniku nové rodiny pro nezletilé dítě (lze osvojit také osobu zletilou). O osvojení rozhoduje na návrh osvojitele soud.

Poručenství (§ 928 a násl. NOZ)

Nemá-li dítě rodiče, vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu poručník jmenovaný soudem, ale nemá k dítěti vyživovací povinnost.

Opatrovnictví (§ 943 a násl. NOZ)

Soud jmenuje dítěti opatrovníka k ochraně zájmů dítěte, pokud hrozí „střet zájmů“ dítěte a jiné osoby (např. rodiče chtějí použít uspořené peněžité prostředky nezletilého dítěte), pokud jeho zákonný zástupce jeho zájmy dostatečně nehájí anebo je to zapotřebí z jiného důvodu či zákon stanoví takovou povinnost. Zvláštním opatrovníkem je opatrovník pro správu jmění dítěte.

Svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství (§ 953 a násl. NOZ)

Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče jiného člověka. Svěření dítěte do osobní péče pečující osoby nenahrazuje pěstounskou péči, předpěstounskou péči ani péči, která musí předcházet osvojení. Má dočasný účel a přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.

Nejvýznamnější osobní péčí o dítě je pěstounství. Pěstoun je povinen a oprávněn o dítě osobně pečovat, při výchově dítěte vykonávat přiměřeně povinnosti a práva rodičů, a to zásadně až do doby zletilosti dítěte.

Ústavní výchova (§ 971 a násl. NOZ)

Soud může nařídit ústavní výchovu jako nezbytné opatření, jsou-li pro to závažné důvody uvedené v zákoně (např. je vážně ohrožen tělesný nebo duševní stav dítěte v rozporu s jeho zájmem) a pokud nelze dát přednost péči fyzické osoby. Ústavní výchova trvá nejdéle 3 roky, ale lze ji opakovaně na stejnou dobu prodloužit.

Výživné (§ 910 a násl. NOZ)

Občanský zákoník upravuje rovněž komplex vyživovacích vztahů mezi určitými členy rodiny. Výživným se rozumí zabezpečování a úhrada osobních potřeb dané osoby.

Mezi jednotlivé druhy vyživovací povinnosti řadíme:

1. vzájemnou vyživovací povinnost rodičů a dětí
2. vyživovací povinnost mezi potomky a předky
3. vyživovací povinnost mezi manžely
4. výživné rozvedeného manžela
5. výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce.

Použité zdroje:

DVOŘÁK, J. a kol. (2013). Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013. ISBN: 978-80-7478-326-5.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Každé právní odvětví je ovlivňováno základními principy, jeho zásadami. Představují zejména vodítko při výkladu znění jeho ustanovení. Jejich znění předně nesmí být chápáno tak, že to odporuje stanovené zásadě, a dále může usnadnit použití daného ustanovení na konkrétní právní situaci. Zásady také zajišťují jednotu a soulad jednotlivých právních norem. Některé zásady jsou obecně platné pro celé právo (zásada neznalost práva neomlouvá) a některé jsou uvedeny v určitém právním předpise (zásada dobrých mravů). Právní zásady jsou vynikajícími pomocníky, jelikož mohou pomoci vyplnit případné mezery v zákoně.

Mezi některé základní zásady občanského práva patří zásady autonomie vůle (osoby se mohou chovat v právních vztazích podle svých představ a smlouvy uzavírat jen pokud chtějí), dispozitivnosti (§ 1 odst. 2 NOZ, osoby si mohou znění smlouvy přizpůsobit okolnostem dané transakce a třeba odchylně od znění zákona, pokud to tento výslovně nezakazuje), je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno, dále rovnosti osob, také zákazu zneužití práv (každý může své právo využívat, avšak nikoliv s úmyslem omezovat práva jiných osob). Důležitou zásadou je princip souladu výkonu práv s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 NOZ, např. při sjednání příliš vysokého úroku z poskytnuté zápůjčky peněz, je takový úrok pro rozpor s touto zásadou soudně nevymahatelný) a také pravidlo, že nikdo nemůže převést více práv než má sám (např. nájemce nemůže pronajatou věc prodat, může ji pouze přenechat se souhlasem jejího majitele do podnájmu)

Občanský zákoník upravuje několik desítek různých smluvních typů. Smluvní typ je druh smlouvy, který se historicky vyvinul do určité podoby, kterou zákon nabízí jako vzor do značné míry otevřený úpravám podle podmínek uzavírání konkrétní smlouvy (zásada dispozitivnosti). Nejznámější jsou kupní smlouva, darovací smlouva, smlouva o dílo, nájemní smlouva, apod. Smlouvy se zásadně dají uzavřít ústně, písemná forma však poskytuje větší právní jistotu ohledně jejích ujednání.

V praxi je tedy vhodné ujasnit si nejdříve, co je podstatou chystané transakce („kdo co komu za co“) a pak nalézt smluvní typ jí odpovídající či alespoň nejbližší. Nesmí se však zapomenout na jedno ze základních právních pravidel, že právní jednání se posuzuje podle obsahu a nikoliv dle jeho označení (platí i ve správním řízení). Proto je nutné při práci se smluvním typem vždy respektovat (neměnit) jeho úvodní ustanovení, které jeden typ vždy odlišuje od typu jiného. Je možno spojit i více smluv v jednu nebo sepsat za sebou na jedné listině a případně dodržet jejich potřebné pořadí.

Kromě toho mohou smluvní strany uzavírat rovněž smlouvy nepojmenované (zákon takový typ smlouvy neobsahuje), kdy si smluvní strany jejich obsah vytvoří podle vlastních představ a dohody, ale vždy musí být ze smlouvy zřejmé, jaká vzájemná plnění si její strany poskytují. Velkou výhodou využití smluvního typu však je to, že v případě opomenutí uvést nějakou důležitou okolnost do smlouvy, se použije ustanovení uvedené k tomu v zákoně (následek nevyužití zásady dispozitivnosti občanskoprávní úpravy – viz shora). Zatímco opomenutí nějakého důležitého ujednání ve smlouvě nepojmenované může vyvolat spor a jeho případné soudní řešení nebude snadné.

Služebnosti jsou v NOZ upraveny v § 1257 až § 1308. Důsledkem existence věcného břemene je, že určitá věc slouží i jiné (oprávněné) osobě než vlastníku a ten je povinen strpět příslušné jednání této osoby (např. chůzi přes vlastní pozemek), anebo že vlastník je povinen nějakého svého jednání se zdržet (např. zbudování stavby na vlastním pozemku v určitém místě). Služebností může být zatížena především věc nemovitá (pevně spojená se zemí).

Služebnosti se dělí na pozemkové a osobní. V případě pozemkových služebností je oprávněnou osobou každý vlastník určité (panující) nemovitosti, u osobních služebností je oprávněná osoba určena individuálně (např. smlouvou) a služebnost zásadně zaniká její smrtí.

Služebnost se nabývá smlouvou, děděním nebo vydržením a dále, když nabytí stanoví přímo zákon nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. V případě služebnosti k věci zapsané do veřejného seznamu (katastr nemovitostí), vzniká služebnost zápisem do takového seznamu. Zřizuje-li se služebnost k věci nezapsané ve veřejném seznamu, vzniká účinností smlouvy (zásadně dnem uzavření).

Druhy služebností pozemkových (§ 1267 a násl. NOZ)

• právo na vodu
• právo pastvy
• služebnost inženýrské sítě
• služebnost okapu
• služebnost rozlivu
• služebnost stezky, průhonu a cesty
• opora cizí stavby
• právo na svod dešťové vody

Služebnosti užívací (osobní, § 1283 a násl. NOZ)

• užívací právo
• požívací právo
• služebnost bytu

Od služebností se reálná břemena (§ 1303 a násl. NOZ) odlišují jednak tím, že jimi lze zatížit pouze věc zapsanou ve veřejném seznamu, a jednak tím, že věc zatěžují povinností jejího vlastníka k aktivitě. Je-li k věci zřízeno reálné břemeno, je vlastník věci povinen oprávněné osobě něco dávat nebo v její prospěch něco konat (např. výměnek). Omezují vlastníka věci mnohem více než služebnosti, proto je nelze nabýt jinak než smlouvou a vznikají zápisem do veřejného seznamu.

Služebnost i reálné břemeno zanikají trvalou změnou, která brání sloužení svému účelu. Dále dohodou obou stran a následným výmazem z veřejného seznamu a též uplynutím doby, na kterou byly sjednány. Na návrh může soud rozhodnout o zrušení obou, pokud nastal zákonný důvod. Osobní služebnost zaniká smrtí oprávněné osoby.

Manželství je definováno jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý zákonem stanoveným způsobem (§ 655 NOZ). Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. Manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže a ženy o vstupu do manželství před orgánem veřejné moci provádějícím obřad sňatku nebo orgánem oprávněné církve. Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé zákonem stanoveným způsobem a to prohlášením dvou osob stejného pohlaví o vstupu do partnerství před matričním úřadem (§ 1 zákona o registrovaném partnerství). Manželství i partnerství zaniká smrtí jednoho z manželů nebo partnerů nebo rozhodnutím soudu (rozvod).

Rodičovská odpovědnost (§ 865 a násl. NOZ) je souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění. Rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům stejně a musí ji vykonávat v souladu se zájmy dítěte. Rodiče zastupují dítě při právním jednání, ke kterému není plně svéprávné. Jmění dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře.

Matkou dítěte je žena, která dítě porodila (§ 775 NOZ). Otce dítěte určuje několik vyvratitelných domněnek, které platí, dokud není prokázán opak (soudně). Tak je otcem dítěte zejména manžel matky a muž, který se otcem prohlásí se souhlasem matky (§ 776 a násl. NOZ).

V případě, že dítě nemá rodiče, rodiče o dítě nemohou pečovat, nejsou zárukou jeho řádného všestranného vývoje a v jiných situacích závažného ohrožení zájmů dítěte, musí společnost dítěti zajistit možnost náhrady rodičovské péče ve formě pro dítě nejvhodnější.

Osvojení (§ 794 a násl. NOZ)

Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní za účelem zejména vzniku nové rodiny pro nezletilé dítě (lze osvojit také osobu zletilou). O osvojení rozhoduje na návrh osvojitele soud.

Poručenství (§ 928 a násl. NOZ)

Nemá-li dítě rodiče, vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu poručník jmenovaný soudem, ale nemá k dítěti vyživovací povinnost.

Opatrovnictví (§ 943 a násl. NOZ)

Soud jmenuje dítěti opatrovníka k ochraně zájmů dítěte, pokud hrozí „střet zájmů“ dítěte a jiné osoby (např. rodiče chtějí použít uspořené peněžité prostředky nezletilého dítěte), pokud jeho zákonný zástupce jeho zájmy dostatečně nehájí anebo je to zapotřebí z jiného důvodu či zákon stanoví takovou povinnost. Zvláštním opatrovníkem je opatrovník pro správu jmění dítěte.

Svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství (§ 953 a násl. NOZ)

Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče jiného člověka. Svěření dítěte do osobní péče pečující osoby nenahrazuje pěstounskou péči, předpěstounskou péči ani péči, která musí předcházet osvojení. Má dočasný účel a přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.

Nejvýznamnější osobní péčí o dítě je pěstounství. Pěstoun je povinen a oprávněn o dítě osobně pečovat, při výchově dítěte vykonávat přiměřeně povinnosti a práva rodičů, a to zásadně až do doby zletilosti dítěte.

Ústavní výchova (§ 971 a násl. NOZ)

Soud může nařídit ústavní výchovu jako nezbytné opatření, jsou-li pro to závažné důvody uvedené v zákoně (např. je vážně ohrožen tělesný nebo duševní stav dítěte v rozporu s jeho zájmem) a pokud nelze dát přednost péči fyzické osoby. Ústavní výchova trvá nejdéle 3 roky, ale lze ji opakovaně na stejnou dobu prodloužit.

Výživné (§ 910 a násl. NOZ)

Občanský zákoník upravuje rovněž komplex vyživovacích vztahů mezi určitými členy rodiny. Výživným se rozumí zabezpečování a úhrada osobních potřeb dané osoby.

Mezi jednotlivé druhy vyživovací povinnosti řadíme:

1. vzájemnou vyživovací povinnost rodičů a dětí
2. vyživovací povinnost mezi potomky a předky
3. vyživovací povinnost mezi manžely
4. výživné rozvedeného manžela
5. výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce.

Použité zdroje:

DVOŘÁK, J. a kol. (2013). Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013. ISBN: 978-80-7478-326-5.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Každé právní odvětví je ovlivňováno základními principy, jeho zásadami. Představují zejména vodítko při výkladu znění jeho ustanovení. Jejich znění předně nesmí být chápáno tak, že to odporuje stanovené zásadě, a dále může usnadnit použití daného ustanovení na konkrétní právní situaci. Zásady také zajišťují jednotu a soulad jednotlivých právních norem. Některé zásady jsou obecně platné pro celé právo (zásada neznalost práva neomlouvá) a některé jsou uvedeny v určitém právním předpise (zásada dobrých mravů). Právní zásady jsou vynikajícími pomocníky, jelikož mohou pomoci vyplnit případné mezery v zákoně.

Mezi některé základní zásady občanského práva patří zásady autonomie vůle (osoby se mohou chovat v právních vztazích podle svých představ a smlouvy uzavírat jen pokud chtějí), dispozitivnosti (§ 1 odst. 2 NOZ, osoby si mohou znění smlouvy přizpůsobit okolnostem dané transakce a třeba odchylně od znění zákona, pokud to tento výslovně nezakazuje), je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno, dále rovnosti osob, také zákazu zneužití práv (každý může své právo využívat, avšak nikoliv s úmyslem omezovat práva jiných osob). Důležitou zásadou je princip souladu výkonu práv s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 NOZ, např. při sjednání příliš vysokého úroku z poskytnuté zápůjčky peněz, je takový úrok pro rozpor s touto zásadou soudně nevymahatelný) a také pravidlo, že nikdo nemůže převést více práv než má sám (např. nájemce nemůže pronajatou věc prodat, může ji pouze přenechat se souhlasem jejího majitele do podnájmu)

Občanský zákoník upravuje několik desítek různých smluvních typů. Smluvní typ je druh smlouvy, který se historicky vyvinul do určité podoby, kterou zákon nabízí jako vzor do značné míry otevřený úpravám podle podmínek uzavírání konkrétní smlouvy (zásada dispozitivnosti). Nejznámější jsou kupní smlouva, darovací smlouva, smlouva o dílo, nájemní smlouva, apod. Smlouvy se zásadně dají uzavřít ústně, písemná forma však poskytuje větší právní jistotu ohledně jejích ujednání.

V praxi je tedy vhodné ujasnit si nejdříve, co je podstatou chystané transakce („kdo co komu za co“) a pak nalézt smluvní typ jí odpovídající či alespoň nejbližší. Nesmí se však zapomenout na jedno ze základních právních pravidel, že právní jednání se posuzuje podle obsahu a nikoliv dle jeho označení (platí i ve správním řízení). Proto je nutné při práci se smluvním typem vždy respektovat (neměnit) jeho úvodní ustanovení, které jeden typ vždy odlišuje od typu jiného. Je možno spojit i více smluv v jednu nebo sepsat za sebou na jedné listině a případně dodržet jejich potřebné pořadí.

Kromě toho mohou smluvní strany uzavírat rovněž smlouvy nepojmenované (zákon takový typ smlouvy neobsahuje), kdy si smluvní strany jejich obsah vytvoří podle vlastních představ a dohody, ale vždy musí být ze smlouvy zřejmé, jaká vzájemná plnění si její strany poskytují. Velkou výhodou využití smluvního typu však je to, že v případě opomenutí uvést nějakou důležitou okolnost do smlouvy, se použije ustanovení uvedené k tomu v zákoně (následek nevyužití zásady dispozitivnosti občanskoprávní úpravy – viz shora). Zatímco opomenutí nějakého důležitého ujednání ve smlouvě nepojmenované může vyvolat spor a jeho případné soudní řešení nebude snadné.

Služebnosti jsou v NOZ upraveny v § 1257 až § 1308. Důsledkem existence věcného břemene je, že určitá věc slouží i jiné (oprávněné) osobě než vlastníku a ten je povinen strpět příslušné jednání této osoby (např. chůzi přes vlastní pozemek), anebo že vlastník je povinen nějakého svého jednání se zdržet (např. zbudování stavby na vlastním pozemku v určitém místě). Služebností může být zatížena především věc nemovitá (pevně spojená se zemí).

Služebnosti se dělí na pozemkové a osobní. V případě pozemkových služebností je oprávněnou osobou každý vlastník určité (panující) nemovitosti, u osobních služebností je oprávněná osoba určena individuálně (např. smlouvou) a služebnost zásadně zaniká její smrtí.

Služebnost se nabývá smlouvou, děděním nebo vydržením a dále, když nabytí stanoví přímo zákon nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. V případě služebnosti k věci zapsané do veřejného seznamu (katastr nemovitostí), vzniká služebnost zápisem do takového seznamu. Zřizuje-li se služebnost k věci nezapsané ve veřejném seznamu, vzniká účinností smlouvy (zásadně dnem uzavření).

Druhy služebností pozemkových (§ 1267 a násl. NOZ)

• právo na vodu
• právo pastvy
• služebnost inženýrské sítě
• služebnost okapu
• služebnost rozlivu
• služebnost stezky, průhonu a cesty
• opora cizí stavby
• právo na svod dešťové vody

Služebnosti užívací (osobní, § 1283 a násl. NOZ)

• užívací právo
• požívací právo
• služebnost bytu

Od služebností se reálná břemena (§ 1303 a násl. NOZ) odlišují jednak tím, že jimi lze zatížit pouze věc zapsanou ve veřejném seznamu, a jednak tím, že věc zatěžují povinností jejího vlastníka k aktivitě. Je-li k věci zřízeno reálné břemeno, je vlastník věci povinen oprávněné osobě něco dávat nebo v její prospěch něco konat (např. výměnek). Omezují vlastníka věci mnohem více než služebnosti, proto je nelze nabýt jinak než smlouvou a vznikají zápisem do veřejného seznamu.

Služebnost i reálné břemeno zanikají trvalou změnou, která brání sloužení svému účelu. Dále dohodou obou stran a následným výmazem z veřejného seznamu a též uplynutím doby, na kterou byly sjednány. Na návrh může soud rozhodnout o zrušení obou, pokud nastal zákonný důvod. Osobní služebnost zaniká smrtí oprávněné osoby.

Manželství je definováno jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý zákonem stanoveným způsobem (§ 655 NOZ). Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. Manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže a ženy o vstupu do manželství před orgánem veřejné moci provádějícím obřad sňatku nebo orgánem oprávněné církve. Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé zákonem stanoveným způsobem a to prohlášením dvou osob stejného pohlaví o vstupu do partnerství před matričním úřadem (§ 1 zákona o registrovaném partnerství). Manželství i partnerství zaniká smrtí jednoho z manželů nebo partnerů nebo rozhodnutím soudu (rozvod).

Rodičovská odpovědnost (§ 865 a násl. NOZ) je souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění. Rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům stejně a musí ji vykonávat v souladu se zájmy dítěte. Rodiče zastupují dítě při právním jednání, ke kterému není plně svéprávné. Jmění dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře.

Matkou dítěte je žena, která dítě porodila (§ 775 NOZ). Otce dítěte určuje několik vyvratitelných domněnek, které platí, dokud není prokázán opak (soudně). Tak je otcem dítěte zejména manžel matky a muž, který se otcem prohlásí se souhlasem matky (§ 776 a násl. NOZ).

V případě, že dítě nemá rodiče, rodiče o dítě nemohou pečovat, nejsou zárukou jeho řádného všestranného vývoje a v jiných situacích závažného ohrožení zájmů dítěte, musí společnost dítěti zajistit možnost náhrady rodičovské péče ve formě pro dítě nejvhodnější.

Osvojení (§ 794 a násl. NOZ)

Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní za účelem zejména vzniku nové rodiny pro nezletilé dítě (lze osvojit také osobu zletilou). O osvojení rozhoduje na návrh osvojitele soud.

Poručenství (§ 928 a násl. NOZ)

Nemá-li dítě rodiče, vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu poručník jmenovaný soudem, ale nemá k dítěti vyživovací povinnost.

Opatrovnictví (§ 943 a násl. NOZ)

Soud jmenuje dítěti opatrovníka k ochraně zájmů dítěte, pokud hrozí „střet zájmů“ dítěte a jiné osoby (např. rodiče chtějí použít uspořené peněžité prostředky nezletilého dítěte), pokud jeho zákonný zástupce jeho zájmy dostatečně nehájí anebo je to zapotřebí z jiného důvodu či zákon stanoví takovou povinnost. Zvláštním opatrovníkem je opatrovník pro správu jmění dítěte.

Svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství (§ 953 a násl. NOZ)

Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče jiného člověka. Svěření dítěte do osobní péče pečující osoby nenahrazuje pěstounskou péči, předpěstounskou péči ani péči, která musí předcházet osvojení. Má dočasný účel a přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.

Nejvýznamnější osobní péčí o dítě je pěstounství. Pěstoun je povinen a oprávněn o dítě osobně pečovat, při výchově dítěte vykonávat přiměřeně povinnosti a práva rodičů, a to zásadně až do doby zletilosti dítěte.

Ústavní výchova (§ 971 a násl. NOZ)

Soud může nařídit ústavní výchovu jako nezbytné opatření, jsou-li pro to závažné důvody uvedené v zákoně (např. je vážně ohrožen tělesný nebo duševní stav dítěte v rozporu s jeho zájmem) a pokud nelze dát přednost péči fyzické osoby. Ústavní výchova trvá nejdéle 3 roky, ale lze ji opakovaně na stejnou dobu prodloužit.

Výživné (§ 910 a násl. NOZ)

Občanský zákoník upravuje rovněž komplex vyživovacích vztahů mezi určitými členy rodiny. Výživným se rozumí zabezpečování a úhrada osobních potřeb dané osoby.

Mezi jednotlivé druhy vyživovací povinnosti řadíme:

1. vzájemnou vyživovací povinnost rodičů a dětí
2. vyživovací povinnost mezi potomky a předky
3. vyživovací povinnost mezi manžely
4. výživné rozvedeného manžela
5. výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce.

Použité zdroje:

DVOŘÁK, J. a kol. (2013). Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013. ISBN: 978-80-7478-326-5.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Každé právní odvětví je ovlivňováno základními principy, jeho zásadami. Představují zejména vodítko při výkladu znění jeho ustanovení. Jejich znění předně nesmí být chápáno tak, že to odporuje stanovené zásadě, a dále může usnadnit použití daného ustanovení na konkrétní právní situaci. Zásady také zajišťují jednotu a soulad jednotlivých právních norem. Některé zásady jsou obecně platné pro celé právo (zásada neznalost práva neomlouvá) a některé jsou uvedeny v určitém právním předpise (zásada dobrých mravů). Právní zásady jsou vynikajícími pomocníky, jelikož mohou pomoci vyplnit případné mezery v zákoně.

Mezi některé základní zásady občanského práva patří zásady autonomie vůle (osoby se mohou chovat v právních vztazích podle svých představ a smlouvy uzavírat jen pokud chtějí), dispozitivnosti (§ 1 odst. 2 NOZ, osoby si mohou znění smlouvy přizpůsobit okolnostem dané transakce a třeba odchylně od znění zákona, pokud to tento výslovně nezakazuje), je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno, dále rovnosti osob, také zákazu zneužití práv (každý může své právo využívat, avšak nikoliv s úmyslem omezovat práva jiných osob). Důležitou zásadou je princip souladu výkonu práv s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 NOZ, např. při sjednání příliš vysokého úroku z poskytnuté zápůjčky peněz, je takový úrok pro rozpor s touto zásadou soudně nevymahatelný) a také pravidlo, že nikdo nemůže převést více práv než má sám (např. nájemce nemůže pronajatou věc prodat, může ji pouze přenechat se souhlasem jejího majitele do podnájmu)

Občanský zákoník upravuje několik desítek různých smluvních typů. Smluvní typ je druh smlouvy, který se historicky vyvinul do určité podoby, kterou zákon nabízí jako vzor do značné míry otevřený úpravám podle podmínek uzavírání konkrétní smlouvy (zásada dispozitivnosti). Nejznámější jsou kupní smlouva, darovací smlouva, smlouva o dílo, nájemní smlouva, apod. Smlouvy se zásadně dají uzavřít ústně, písemná forma však poskytuje větší právní jistotu ohledně jejích ujednání.

V praxi je tedy vhodné ujasnit si nejdříve, co je podstatou chystané transakce („kdo co komu za co“) a pak nalézt smluvní typ jí odpovídající či alespoň nejbližší. Nesmí se však zapomenout na jedno ze základních právních pravidel, že právní jednání se posuzuje podle obsahu a nikoliv dle jeho označení (platí i ve správním řízení). Proto je nutné při práci se smluvním typem vždy respektovat (neměnit) jeho úvodní ustanovení, které jeden typ vždy odlišuje od typu jiného. Je možno spojit i více smluv v jednu nebo sepsat za sebou na jedné listině a případně dodržet jejich potřebné pořadí.

Kromě toho mohou smluvní strany uzavírat rovněž smlouvy nepojmenované (zákon takový typ smlouvy neobsahuje), kdy si smluvní strany jejich obsah vytvoří podle vlastních představ a dohody, ale vždy musí být ze smlouvy zřejmé, jaká vzájemná plnění si její strany poskytují. Velkou výhodou využití smluvního typu však je to, že v případě opomenutí uvést nějakou důležitou okolnost do smlouvy, se použije ustanovení uvedené k tomu v zákoně (následek nevyužití zásady dispozitivnosti občanskoprávní úpravy – viz shora). Zatímco opomenutí nějakého důležitého ujednání ve smlouvě nepojmenované může vyvolat spor a jeho případné soudní řešení nebude snadné.

Služebnosti jsou v NOZ upraveny v § 1257 až § 1308. Důsledkem existence věcného břemene je, že určitá věc slouží i jiné (oprávněné) osobě než vlastníku a ten je povinen strpět příslušné jednání této osoby (např. chůzi přes vlastní pozemek), anebo že vlastník je povinen nějakého svého jednání se zdržet (např. zbudování stavby na vlastním pozemku v určitém místě). Služebností může být zatížena především věc nemovitá (pevně spojená se zemí).

Služebnosti se dělí na pozemkové a osobní. V případě pozemkových služebností je oprávněnou osobou každý vlastník určité (panující) nemovitosti, u osobních služebností je oprávněná osoba určena individuálně (např. smlouvou) a služebnost zásadně zaniká její smrtí.

Služebnost se nabývá smlouvou, děděním nebo vydržením a dále, když nabytí stanoví přímo zákon nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. V případě služebnosti k věci zapsané do veřejného seznamu (katastr nemovitostí), vzniká služebnost zápisem do takového seznamu. Zřizuje-li se služebnost k věci nezapsané ve veřejném seznamu, vzniká účinností smlouvy (zásadně dnem uzavření).

Druhy služebností pozemkových (§ 1267 a násl. NOZ)

• právo na vodu
• právo pastvy
• služebnost inženýrské sítě
• služebnost okapu
• služebnost rozlivu
• služebnost stezky, průhonu a cesty
• opora cizí stavby
• právo na svod dešťové vody

Služebnosti užívací (osobní, § 1283 a násl. NOZ)

• užívací právo
• požívací právo
• služebnost bytu

Od služebností se reálná břemena (§ 1303 a násl. NOZ) odlišují jednak tím, že jimi lze zatížit pouze věc zapsanou ve veřejném seznamu, a jednak tím, že věc zatěžují povinností jejího vlastníka k aktivitě. Je-li k věci zřízeno reálné břemeno, je vlastník věci povinen oprávněné osobě něco dávat nebo v její prospěch něco konat (např. výměnek). Omezují vlastníka věci mnohem více než služebnosti, proto je nelze nabýt jinak než smlouvou a vznikají zápisem do veřejného seznamu.

Služebnost i reálné břemeno zanikají trvalou změnou, která brání sloužení svému účelu. Dále dohodou obou stran a následným výmazem z veřejného seznamu a též uplynutím doby, na kterou byly sjednány. Na návrh může soud rozhodnout o zrušení obou, pokud nastal zákonný důvod. Osobní služebnost zaniká smrtí oprávněné osoby.

Manželství je definováno jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý zákonem stanoveným způsobem (§ 655 NOZ). Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. Manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže a ženy o vstupu do manželství před orgánem veřejné moci provádějícím obřad sňatku nebo orgánem oprávněné církve. Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé zákonem stanoveným způsobem a to prohlášením dvou osob stejného pohlaví o vstupu do partnerství před matričním úřadem (§ 1 zákona o registrovaném partnerství). Manželství i partnerství zaniká smrtí jednoho z manželů nebo partnerů nebo rozhodnutím soudu (rozvod).

Rodičovská odpovědnost (§ 865 a násl. NOZ) je souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění. Rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům stejně a musí ji vykonávat v souladu se zájmy dítěte. Rodiče zastupují dítě při právním jednání, ke kterému není plně svéprávné. Jmění dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře.

Matkou dítěte je žena, která dítě porodila (§ 775 NOZ). Otce dítěte určuje několik vyvratitelných domněnek, které platí, dokud není prokázán opak (soudně). Tak je otcem dítěte zejména manžel matky a muž, který se otcem prohlásí se souhlasem matky (§ 776 a násl. NOZ).

V případě, že dítě nemá rodiče, rodiče o dítě nemohou pečovat, nejsou zárukou jeho řádného všestranného vývoje a v jiných situacích závažného ohrožení zájmů dítěte, musí společnost dítěti zajistit možnost náhrady rodičovské péče ve formě pro dítě nejvhodnější.

Osvojení (§ 794 a násl. NOZ)

Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní za účelem zejména vzniku nové rodiny pro nezletilé dítě (lze osvojit také osobu zletilou). O osvojení rozhoduje na návrh osvojitele soud.

Poručenství (§ 928 a násl. NOZ)

Nemá-li dítě rodiče, vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu poručník jmenovaný soudem, ale nemá k dítěti vyživovací povinnost.

Opatrovnictví (§ 943 a násl. NOZ)

Soud jmenuje dítěti opatrovníka k ochraně zájmů dítěte, pokud hrozí „střet zájmů“ dítěte a jiné osoby (např. rodiče chtějí použít uspořené peněžité prostředky nezletilého dítěte), pokud jeho zákonný zástupce jeho zájmy dostatečně nehájí anebo je to zapotřebí z jiného důvodu či zákon stanoví takovou povinnost. Zvláštním opatrovníkem je opatrovník pro správu jmění dítěte.

Svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství (§ 953 a násl. NOZ)

Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče jiného člověka. Svěření dítěte do osobní péče pečující osoby nenahrazuje pěstounskou péči, předpěstounskou péči ani péči, která musí předcházet osvojení. Má dočasný účel a přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.

Nejvýznamnější osobní péčí o dítě je pěstounství. Pěstoun je povinen a oprávněn o dítě osobně pečovat, při výchově dítěte vykonávat přiměřeně povinnosti a práva rodičů, a to zásadně až do doby zletilosti dítěte.

Ústavní výchova (§ 971 a násl. NOZ)

Soud může nařídit ústavní výchovu jako nezbytné opatření, jsou-li pro to závažné důvody uvedené v zákoně (např. je vážně ohrožen tělesný nebo duševní stav dítěte v rozporu s jeho zájmem) a pokud nelze dát přednost péči fyzické osoby. Ústavní výchova trvá nejdéle 3 roky, ale lze ji opakovaně na stejnou dobu prodloužit.

Výživné (§ 910 a násl. NOZ)

Občanský zákoník upravuje rovněž komplex vyživovacích vztahů mezi určitými členy rodiny. Výživným se rozumí zabezpečování a úhrada osobních potřeb dané osoby.

Mezi jednotlivé druhy vyživovací povinnosti řadíme:

1. vzájemnou vyživovací povinnost rodičů a dětí
2. vyživovací povinnost mezi potomky a předky
3. vyživovací povinnost mezi manžely
4. výživné rozvedeného manžela
5. výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce.

Použité zdroje:

DVOŘÁK, J. a kol. (2013). Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013. ISBN: 978-80-7478-326-5.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Každé právní odvětví je ovlivňováno základními principy, jeho zásadami. Představují zejména vodítko při výkladu znění jeho ustanovení. Jejich znění předně nesmí být chápáno tak, že to odporuje stanovené zásadě, a dále může usnadnit použití daného ustanovení na konkrétní právní situaci. Zásady také zajišťují jednotu a soulad jednotlivých právních norem. Některé zásady jsou obecně platné pro celé právo (zásada neznalost práva neomlouvá) a některé jsou uvedeny v určitém právním předpise (zásada dobrých mravů). Právní zásady jsou vynikajícími pomocníky, jelikož mohou pomoci vyplnit případné mezery v zákoně.

Mezi některé základní zásady občanského práva patří zásady autonomie vůle (osoby se mohou chovat v právních vztazích podle svých představ a smlouvy uzavírat jen pokud chtějí), dispozitivnosti (§ 1 odst. 2 NOZ, osoby si mohou znění smlouvy přizpůsobit okolnostem dané transakce a třeba odchylně od znění zákona, pokud to tento výslovně nezakazuje), je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno, dále rovnosti osob, také zákazu zneužití práv (každý může své právo využívat, avšak nikoliv s úmyslem omezovat práva jiných osob). Důležitou zásadou je princip souladu výkonu práv s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 NOZ, např. při sjednání příliš vysokého úroku z poskytnuté zápůjčky peněz, je takový úrok pro rozpor s touto zásadou soudně nevymahatelný) a také pravidlo, že nikdo nemůže převést více práv než má sám (např. nájemce nemůže pronajatou věc prodat, může ji pouze přenechat se souhlasem jejího majitele do podnájmu)

Občanský zákoník upravuje několik desítek různých smluvních typů. Smluvní typ je druh smlouvy, který se historicky vyvinul do určité podoby, kterou zákon nabízí jako vzor do značné míry otevřený úpravám podle podmínek uzavírání konkrétní smlouvy (zásada dispozitivnosti). Nejznámější jsou kupní smlouva, darovací smlouva, smlouva o dílo, nájemní smlouva, apod. Smlouvy se zásadně dají uzavřít ústně, písemná forma však poskytuje větší právní jistotu ohledně jejích ujednání.

V praxi je tedy vhodné ujasnit si nejdříve, co je podstatou chystané transakce („kdo co komu za co“) a pak nalézt smluvní typ jí odpovídající či alespoň nejbližší. Nesmí se však zapomenout na jedno ze základních právních pravidel, že právní jednání se posuzuje podle obsahu a nikoliv dle jeho označení (platí i ve správním řízení). Proto je nutné při práci se smluvním typem vždy respektovat (neměnit) jeho úvodní ustanovení, které jeden typ vždy odlišuje od typu jiného. Je možno spojit i více smluv v jednu nebo sepsat za sebou na jedné listině a případně dodržet jejich potřebné pořadí.

Kromě toho mohou smluvní strany uzavírat rovněž smlouvy nepojmenované (zákon takový typ smlouvy neobsahuje), kdy si smluvní strany jejich obsah vytvoří podle vlastních představ a dohody, ale vždy musí být ze smlouvy zřejmé, jaká vzájemná plnění si její strany poskytují. Velkou výhodou využití smluvního typu však je to, že v případě opomenutí uvést nějakou důležitou okolnost do smlouvy, se použije ustanovení uvedené k tomu v zákoně (následek nevyužití zásady dispozitivnosti občanskoprávní úpravy – viz shora). Zatímco opomenutí nějakého důležitého ujednání ve smlouvě nepojmenované může vyvolat spor a jeho případné soudní řešení nebude snadné.

Služebnosti jsou v NOZ upraveny v § 1257 až § 1308. Důsledkem existence věcného břemene je, že určitá věc slouží i jiné (oprávněné) osobě než vlastníku a ten je povinen strpět příslušné jednání této osoby (např. chůzi přes vlastní pozemek), anebo že vlastník je povinen nějakého svého jednání se zdržet (např. zbudování stavby na vlastním pozemku v určitém místě). Služebností může být zatížena především věc nemovitá (pevně spojená se zemí).

Služebnosti se dělí na pozemkové a osobní. V případě pozemkových služebností je oprávněnou osobou každý vlastník určité (panující) nemovitosti, u osobních služebností je oprávněná osoba určena individuálně (např. smlouvou) a služebnost zásadně zaniká její smrtí.

Služebnost se nabývá smlouvou, děděním nebo vydržením a dále, když nabytí stanoví přímo zákon nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. V případě služebnosti k věci zapsané do veřejného seznamu (katastr nemovitostí), vzniká služebnost zápisem do takového seznamu. Zřizuje-li se služebnost k věci nezapsané ve veřejném seznamu, vzniká účinností smlouvy (zásadně dnem uzavření).

Druhy služebností pozemkových (§ 1267 a násl. NOZ)

• právo na vodu
• právo pastvy
• služebnost inženýrské sítě
• služebnost okapu
• služebnost rozlivu
• služebnost stezky, průhonu a cesty
• opora cizí stavby
• právo na svod dešťové vody

Služebnosti užívací (osobní, § 1283 a násl. NOZ)

• užívací právo
• požívací právo
• služebnost bytu

Od služebností se reálná břemena (§ 1303 a násl. NOZ) odlišují jednak tím, že jimi lze zatížit pouze věc zapsanou ve veřejném seznamu, a jednak tím, že věc zatěžují povinností jejího vlastníka k aktivitě. Je-li k věci zřízeno reálné břemeno, je vlastník věci povinen oprávněné osobě něco dávat nebo v její prospěch něco konat (např. výměnek). Omezují vlastníka věci mnohem více než služebnosti, proto je nelze nabýt jinak než smlouvou a vznikají zápisem do veřejného seznamu.

Služebnost i reálné břemeno zanikají trvalou změnou, která brání sloužení svému účelu. Dále dohodou obou stran a následným výmazem z veřejného seznamu a též uplynutím doby, na kterou byly sjednány. Na návrh může soud rozhodnout o zrušení obou, pokud nastal zákonný důvod. Osobní služebnost zaniká smrtí oprávněné osoby.

Manželství je definováno jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý zákonem stanoveným způsobem (§ 655 NOZ). Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. Manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže a ženy o vstupu do manželství před orgánem veřejné moci provádějícím obřad sňatku nebo orgánem oprávněné církve. Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé zákonem stanoveným způsobem a to prohlášením dvou osob stejného pohlaví o vstupu do partnerství před matričním úřadem (§ 1 zákona o registrovaném partnerství). Manželství i partnerství zaniká smrtí jednoho z manželů nebo partnerů nebo rozhodnutím soudu (rozvod).

Rodičovská odpovědnost (§ 865 a násl. NOZ) je souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění. Rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům stejně a musí ji vykonávat v souladu se zájmy dítěte. Rodiče zastupují dítě při právním jednání, ke kterému není plně svéprávné. Jmění dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře.

Matkou dítěte je žena, která dítě porodila (§ 775 NOZ). Otce dítěte určuje několik vyvratitelných domněnek, které platí, dokud není prokázán opak (soudně). Tak je otcem dítěte zejména manžel matky a muž, který se otcem prohlásí se souhlasem matky (§ 776 a násl. NOZ).

V případě, že dítě nemá rodiče, rodiče o dítě nemohou pečovat, nejsou zárukou jeho řádného všestranného vývoje a v jiných situacích závažného ohrožení zájmů dítěte, musí společnost dítěti zajistit možnost náhrady rodičovské péče ve formě pro dítě nejvhodnější.

Osvojení (§ 794 a násl. NOZ)

Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní za účelem zejména vzniku nové rodiny pro nezletilé dítě (lze osvojit také osobu zletilou). O osvojení rozhoduje na návrh osvojitele soud.

Poručenství (§ 928 a násl. NOZ)

Nemá-li dítě rodiče, vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu poručník jmenovaný soudem, ale nemá k dítěti vyživovací povinnost.

Opatrovnictví (§ 943 a násl. NOZ)

Soud jmenuje dítěti opatrovníka k ochraně zájmů dítěte, pokud hrozí „střet zájmů“ dítěte a jiné osoby (např. rodiče chtějí použít uspořené peněžité prostředky nezletilého dítěte), pokud jeho zákonný zástupce jeho zájmy dostatečně nehájí anebo je to zapotřebí z jiného důvodu či zákon stanoví takovou povinnost. Zvláštním opatrovníkem je opatrovník pro správu jmění dítěte.

Svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství (§ 953 a násl. NOZ)

Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče jiného člověka. Svěření dítěte do osobní péče pečující osoby nenahrazuje pěstounskou péči, předpěstounskou péči ani péči, která musí předcházet osvojení. Má dočasný účel a přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.

Nejvýznamnější osobní péčí o dítě je pěstounství. Pěstoun je povinen a oprávněn o dítě osobně pečovat, při výchově dítěte vykonávat přiměřeně povinnosti a práva rodičů, a to zásadně až do doby zletilosti dítěte.

Ústavní výchova (§ 971 a násl. NOZ)

Soud může nařídit ústavní výchovu jako nezbytné opatření, jsou-li pro to závažné důvody uvedené v zákoně (např. je vážně ohrožen tělesný nebo duševní stav dítěte v rozporu s jeho zájmem) a pokud nelze dát přednost péči fyzické osoby. Ústavní výchova trvá nejdéle 3 roky, ale lze ji opakovaně na stejnou dobu prodloužit.

Výživné (§ 910 a násl. NOZ)

Občanský zákoník upravuje rovněž komplex vyživovacích vztahů mezi určitými členy rodiny. Výživným se rozumí zabezpečování a úhrada osobních potřeb dané osoby.

Mezi jednotlivé druhy vyživovací povinnosti řadíme:

1. vzájemnou vyživovací povinnost rodičů a dětí
2. vyživovací povinnost mezi potomky a předky
3. vyživovací povinnost mezi manžely
4. výživné rozvedeného manžela
5. výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce.

Použité zdroje:

DVOŘÁK, J. a kol. (2013). Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013. ISBN: 978-80-7478-326-5.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Každé právní odvětví je ovlivňováno základními principy, jeho zásadami. Představují zejména vodítko při výkladu znění jeho ustanovení. Jejich znění předně nesmí být chápáno tak, že to odporuje stanovené zásadě, a dále může usnadnit použití daného ustanovení na konkrétní právní situaci. Zásady také zajišťují jednotu a soulad jednotlivých právních norem. Některé zásady jsou obecně platné pro celé právo (zásada neznalost práva neomlouvá) a některé jsou uvedeny v určitém právním předpise (zásada dobrých mravů). Právní zásady jsou vynikajícími pomocníky, jelikož mohou pomoci vyplnit případné mezery v zákoně.

Mezi některé základní zásady občanského práva patří zásady autonomie vůle (osoby se mohou chovat v právních vztazích podle svých představ a smlouvy uzavírat jen pokud chtějí), dispozitivnosti (§ 1 odst. 2 NOZ, osoby si mohou znění smlouvy přizpůsobit okolnostem dané transakce a třeba odchylně od znění zákona, pokud to tento výslovně nezakazuje), je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno, dále rovnosti osob, také zákazu zneužití práv (každý může své právo využívat, avšak nikoliv s úmyslem omezovat práva jiných osob). Důležitou zásadou je princip souladu výkonu práv s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 NOZ, např. při sjednání příliš vysokého úroku z poskytnuté zápůjčky peněz, je takový úrok pro rozpor s touto zásadou soudně nevymahatelný) a také pravidlo, že nikdo nemůže převést více práv než má sám (např. nájemce nemůže pronajatou věc prodat, může ji pouze přenechat se souhlasem jejího majitele do podnájmu)

Občanský zákoník upravuje několik desítek různých smluvních typů. Smluvní typ je druh smlouvy, který se historicky vyvinul do určité podoby, kterou zákon nabízí jako vzor do značné míry otevřený úpravám podle podmínek uzavírání konkrétní smlouvy (zásada dispozitivnosti). Nejznámější jsou kupní smlouva, darovací smlouva, smlouva o dílo, nájemní smlouva, apod. Smlouvy se zásadně dají uzavřít ústně, písemná forma však poskytuje větší právní jistotu ohledně jejích ujednání.

V praxi je tedy vhodné ujasnit si nejdříve, co je podstatou chystané transakce („kdo co komu za co“) a pak nalézt smluvní typ jí odpovídající či alespoň nejbližší. Nesmí se však zapomenout na jedno ze základních právních pravidel, že právní jednání se posuzuje podle obsahu a nikoliv dle jeho označení (platí i ve správním řízení). Proto je nutné při práci se smluvním typem vždy respektovat (neměnit) jeho úvodní ustanovení, které jeden typ vždy odlišuje od typu jiného. Je možno spojit i více smluv v jednu nebo sepsat za sebou na jedné listině a případně dodržet jejich potřebné pořadí.

Kromě toho mohou smluvní strany uzavírat rovněž smlouvy nepojmenované (zákon takový typ smlouvy neobsahuje), kdy si smluvní strany jejich obsah vytvoří podle vlastních představ a dohody, ale vždy musí být ze smlouvy zřejmé, jaká vzájemná plnění si její strany poskytují. Velkou výhodou využití smluvního typu však je to, že v případě opomenutí uvést nějakou důležitou okolnost do smlouvy, se použije ustanovení uvedené k tomu v zákoně (následek nevyužití zásady dispozitivnosti občanskoprávní úpravy – viz shora). Zatímco opomenutí nějakého důležitého ujednání ve smlouvě nepojmenované může vyvolat spor a jeho případné soudní řešení nebude snadné.

Služebnosti jsou v NOZ upraveny v § 1257 až § 1308. Důsledkem existence věcného břemene je, že určitá věc slouží i jiné (oprávněné) osobě než vlastníku a ten je povinen strpět příslušné jednání této osoby (např. chůzi přes vlastní pozemek), anebo že vlastník je povinen nějakého svého jednání se zdržet (např. zbudování stavby na vlastním pozemku v určitém místě). Služebností může být zatížena především věc nemovitá (pevně spojená se zemí).

Služebnosti se dělí na pozemkové a osobní. V případě pozemkových služebností je oprávněnou osobou každý vlastník určité (panující) nemovitosti, u osobních služebností je oprávněná osoba určena individuálně (např. smlouvou) a služebnost zásadně zaniká její smrtí.

Služebnost se nabývá smlouvou, děděním nebo vydržením a dále, když nabytí stanoví přímo zákon nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. V případě služebnosti k věci zapsané do veřejného seznamu (katastr nemovitostí), vzniká služebnost zápisem do takového seznamu. Zřizuje-li se služebnost k věci nezapsané ve veřejném seznamu, vzniká účinností smlouvy (zásadně dnem uzavření).

Druhy služebností pozemkových (§ 1267 a násl. NOZ)

• právo na vodu
• právo pastvy
• služebnost inženýrské sítě
• služebnost okapu
• služebnost rozlivu
• služebnost stezky, průhonu a cesty
• opora cizí stavby
• právo na svod dešťové vody

Služebnosti užívací (osobní, § 1283 a násl. NOZ)

• užívací právo
• požívací právo
• služebnost bytu

Od služebností se reálná břemena (§ 1303 a násl. NOZ) odlišují jednak tím, že jimi lze zatížit pouze věc zapsanou ve veřejném seznamu, a jednak tím, že věc zatěžují povinností jejího vlastníka k aktivitě. Je-li k věci zřízeno reálné břemeno, je vlastník věci povinen oprávněné osobě něco dávat nebo v její prospěch něco konat (např. výměnek). Omezují vlastníka věci mnohem více než služebnosti, proto je nelze nabýt jinak než smlouvou a vznikají zápisem do veřejného seznamu.

Služebnost i reálné břemeno zanikají trvalou změnou, která brání sloužení svému účelu. Dále dohodou obou stran a následným výmazem z veřejného seznamu a též uplynutím doby, na kterou byly sjednány. Na návrh může soud rozhodnout o zrušení obou, pokud nastal zákonný důvod. Osobní služebnost zaniká smrtí oprávněné osoby.

Manželství je definováno jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý zákonem stanoveným způsobem (§ 655 NOZ). Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. Manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže a ženy o vstupu do manželství před orgánem veřejné moci provádějícím obřad sňatku nebo orgánem oprávněné církve. Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé zákonem stanoveným způsobem a to prohlášením dvou osob stejného pohlaví o vstupu do partnerství před matričním úřadem (§ 1 zákona o registrovaném partnerství). Manželství i partnerství zaniká smrtí jednoho z manželů nebo partnerů nebo rozhodnutím soudu (rozvod).

Rodičovská odpovědnost (§ 865 a násl. NOZ) je souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění. Rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům stejně a musí ji vykonávat v souladu se zájmy dítěte. Rodiče zastupují dítě při právním jednání, ke kterému není plně svéprávné. Jmění dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře.

Matkou dítěte je žena, která dítě porodila (§ 775 NOZ). Otce dítěte určuje několik vyvratitelných domněnek, které platí, dokud není prokázán opak (soudně). Tak je otcem dítěte zejména manžel matky a muž, který se otcem prohlásí se souhlasem matky (§ 776 a násl. NOZ).

V případě, že dítě nemá rodiče, rodiče o dítě nemohou pečovat, nejsou zárukou jeho řádného všestranného vývoje a v jiných situacích závažného ohrožení zájmů dítěte, musí společnost dítěti zajistit možnost náhrady rodičovské péče ve formě pro dítě nejvhodnější.

Osvojení (§ 794 a násl. NOZ)

Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní za účelem zejména vzniku nové rodiny pro nezletilé dítě (lze osvojit také osobu zletilou). O osvojení rozhoduje na návrh osvojitele soud.

Poručenství (§ 928 a násl. NOZ)

Nemá-li dítě rodiče, vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu poručník jmenovaný soudem, ale nemá k dítěti vyživovací povinnost.

Opatrovnictví (§ 943 a násl. NOZ)

Soud jmenuje dítěti opatrovníka k ochraně zájmů dítěte, pokud hrozí „střet zájmů“ dítěte a jiné osoby (např. rodiče chtějí použít uspořené peněžité prostředky nezletilého dítěte), pokud jeho zákonný zástupce jeho zájmy dostatečně nehájí anebo je to zapotřebí z jiného důvodu či zákon stanoví takovou povinnost. Zvláštním opatrovníkem je opatrovník pro správu jmění dítěte.

Svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství (§ 953 a násl. NOZ)

Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče jiného člověka. Svěření dítěte do osobní péče pečující osoby nenahrazuje pěstounskou péči, předpěstounskou péči ani péči, která musí předcházet osvojení. Má dočasný účel a přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.

Nejvýznamnější osobní péčí o dítě je pěstounství. Pěstoun je povinen a oprávněn o dítě osobně pečovat, při výchově dítěte vykonávat přiměřeně povinnosti a práva rodičů, a to zásadně až do doby zletilosti dítěte.

Ústavní výchova (§ 971 a násl. NOZ)

Soud může nařídit ústavní výchovu jako nezbytné opatření, jsou-li pro to závažné důvody uvedené v zákoně (např. je vážně ohrožen tělesný nebo duševní stav dítěte v rozporu s jeho zájmem) a pokud nelze dát přednost péči fyzické osoby. Ústavní výchova trvá nejdéle 3 roky, ale lze ji opakovaně na stejnou dobu prodloužit.

Výživné (§ 910 a násl. NOZ)

Občanský zákoník upravuje rovněž komplex vyživovacích vztahů mezi určitými členy rodiny. Výživným se rozumí zabezpečování a úhrada osobních potřeb dané osoby.

Mezi jednotlivé druhy vyživovací povinnosti řadíme:

1. vzájemnou vyživovací povinnost rodičů a dětí
2. vyživovací povinnost mezi potomky a předky
3. vyživovací povinnost mezi manžely
4. výživné rozvedeného manžela
5. výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce.

Použité zdroje:

DVOŘÁK, J. a kol. (2013). Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013. ISBN: 978-80-7478-326-5.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Každé právní odvětví je ovlivňováno základními principy, jeho zásadami. Představují zejména vodítko při výkladu znění jeho ustanovení. Jejich znění předně nesmí být chápáno tak, že to odporuje stanovené zásadě, a dále může usnadnit použití daného ustanovení na konkrétní právní situaci. Zásady také zajišťují jednotu a soulad jednotlivých právních norem. Některé zásady jsou obecně platné pro celé právo (zásada neznalost práva neomlouvá) a některé jsou uvedeny v určitém právním předpise (zásada dobrých mravů). Právní zásady jsou vynikajícími pomocníky, jelikož mohou pomoci vyplnit případné mezery v zákoně.

Mezi některé základní zásady občanského práva patří zásady autonomie vůle (osoby se mohou chovat v právních vztazích podle svých představ a smlouvy uzavírat jen pokud chtějí), dispozitivnosti (§ 1 odst. 2 NOZ, osoby si mohou znění smlouvy přizpůsobit okolnostem dané transakce a třeba odchylně od znění zákona, pokud to tento výslovně nezakazuje), je dovoleno vše, co není výslovně zakázáno, dále rovnosti osob, také zákazu zneužití práv (každý může své právo využívat, avšak nikoliv s úmyslem omezovat práva jiných osob). Důležitou zásadou je princip souladu výkonu práv s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 NOZ, např. při sjednání příliš vysokého úroku z poskytnuté zápůjčky peněz, je takový úrok pro rozpor s touto zásadou soudně nevymahatelný) a také pravidlo, že nikdo nemůže převést více práv než má sám (např. nájemce nemůže pronajatou věc prodat, může ji pouze přenechat se souhlasem jejího majitele do podnájmu)

Občanský zákoník upravuje několik desítek různých smluvních typů. Smluvní typ je druh smlouvy, který se historicky vyvinul do určité podoby, kterou zákon nabízí jako vzor do značné míry otevřený úpravám podle podmínek uzavírání konkrétní smlouvy (zásada dispozitivnosti). Nejznámější jsou kupní smlouva, darovací smlouva, smlouva o dílo, nájemní smlouva, apod. Smlouvy se zásadně dají uzavřít ústně, písemná forma však poskytuje větší právní jistotu ohledně jejích ujednání.

V praxi je tedy vhodné ujasnit si nejdříve, co je podstatou chystané transakce („kdo co komu za co“) a pak nalézt smluvní typ jí odpovídající či alespoň nejbližší. Nesmí se však zapomenout na jedno ze základních právních pravidel, že právní jednání se posuzuje podle obsahu a nikoliv dle jeho označení (platí i ve správním řízení). Proto je nutné při práci se smluvním typem vždy respektovat (neměnit) jeho úvodní ustanovení, které jeden typ vždy odlišuje od typu jiného. Je možno spojit i více smluv v jednu nebo sepsat za sebou na jedné listině a případně dodržet jejich potřebné pořadí.

Kromě toho mohou smluvní strany uzavírat rovněž smlouvy nepojmenované (zákon takový typ smlouvy neobsahuje), kdy si smluvní strany jejich obsah vytvoří podle vlastních představ a dohody, ale vždy musí být ze smlouvy zřejmé, jaká vzájemná plnění si její strany poskytují. Velkou výhodou využití smluvního typu však je to, že v případě opomenutí uvést nějakou důležitou okolnost do smlouvy, se použije ustanovení uvedené k tomu v zákoně (následek nevyužití zásady dispozitivnosti občanskoprávní úpravy – viz shora). Zatímco opomenutí nějakého důležitého ujednání ve smlouvě nepojmenované může vyvolat spor a jeho případné soudní řešení nebude snadné.

Služebnosti jsou v NOZ upraveny v § 1257 až § 1308. Důsledkem existence věcného břemene je, že určitá věc slouží i jiné (oprávněné) osobě než vlastníku a ten je povinen strpět příslušné jednání této osoby (např. chůzi přes vlastní pozemek), anebo že vlastník je povinen nějakého svého jednání se zdržet (např. zbudování stavby na vlastním pozemku v určitém místě). Služebností může být zatížena především věc nemovitá (pevně spojená se zemí).

Služebnosti se dělí na pozemkové a osobní. V případě pozemkových služebností je oprávněnou osobou každý vlastník určité (panující) nemovitosti, u osobních služebností je oprávněná osoba určena individuálně (např. smlouvou) a služebnost zásadně zaniká její smrtí.

Služebnost se nabývá smlouvou, děděním nebo vydržením a dále, když nabytí stanoví přímo zákon nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci. V případě služebnosti k věci zapsané do veřejného seznamu (katastr nemovitostí), vzniká služebnost zápisem do takového seznamu. Zřizuje-li se služebnost k věci nezapsané ve veřejném seznamu, vzniká účinností smlouvy (zásadně dnem uzavření).

Druhy služebností pozemkových (§ 1267 a násl. NOZ)

• právo na vodu
• právo pastvy
• služebnost inženýrské sítě
• služebnost okapu
• služebnost rozlivu
• služebnost stezky, průhonu a cesty
• opora cizí stavby
• právo na svod dešťové vody

Služebnosti užívací (osobní, § 1283 a násl. NOZ)

• užívací právo
• požívací právo
• služebnost bytu

Od služebností se reálná břemena (§ 1303 a násl. NOZ) odlišují jednak tím, že jimi lze zatížit pouze věc zapsanou ve veřejném seznamu, a jednak tím, že věc zatěžují povinností jejího vlastníka k aktivitě. Je-li k věci zřízeno reálné břemeno, je vlastník věci povinen oprávněné osobě něco dávat nebo v její prospěch něco konat (např. výměnek). Omezují vlastníka věci mnohem více než služebnosti, proto je nelze nabýt jinak než smlouvou a vznikají zápisem do veřejného seznamu.

Služebnost i reálné břemeno zanikají trvalou změnou, která brání sloužení svému účelu. Dále dohodou obou stran a následným výmazem z veřejného seznamu a též uplynutím doby, na kterou byly sjednány. Na návrh může soud rozhodnout o zrušení obou, pokud nastal zákonný důvod. Osobní služebnost zaniká smrtí oprávněné osoby.

Manželství je definováno jako trvalý svazek muže a ženy vzniklý zákonem stanoveným způsobem (§ 655 NOZ). Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc. Manželství vzniká svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže a ženy o vstupu do manželství před orgánem veřejné moci provádějícím obřad sňatku nebo orgánem oprávněné církve. Registrované partnerství je trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé zákonem stanoveným způsobem a to prohlášením dvou osob stejného pohlaví o vstupu do partnerství před matričním úřadem (§ 1 zákona o registrovaném partnerství). Manželství i partnerství zaniká smrtí jednoho z manželů nebo partnerů nebo rozhodnutím soudu (rozvod).

Rodičovská odpovědnost (§ 865 a násl. NOZ) je souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění. Rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům stejně a musí ji vykonávat v souladu se zájmy dítěte. Rodiče zastupují dítě při právním jednání, ke kterému není plně svéprávné. Jmění dítěte jsou rodiče povinni spravovat s péčí řádného hospodáře.

Matkou dítěte je žena, která dítě porodila (§ 775 NOZ). Otce dítěte určuje několik vyvratitelných domněnek, které platí, dokud není prokázán opak (soudně). Tak je otcem dítěte zejména manžel matky a muž, který se otcem prohlásí se souhlasem matky (§ 776 a násl. NOZ).

V případě, že dítě nemá rodiče, rodiče o dítě nemohou pečovat, nejsou zárukou jeho řádného všestranného vývoje a v jiných situacích závažného ohrožení zájmů dítěte, musí společnost dítěti zajistit možnost náhrady rodičovské péče ve formě pro dítě nejvhodnější.

Osvojení (§ 794 a násl. NOZ)

Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní za účelem zejména vzniku nové rodiny pro nezletilé dítě (lze osvojit také osobu zletilou). O osvojení rozhoduje na návrh osvojitele soud.

Poručenství (§ 928 a násl. NOZ)

Nemá-li dítě rodiče, vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu poručník jmenovaný soudem, ale nemá k dítěti vyživovací povinnost.

Opatrovnictví (§ 943 a násl. NOZ)

Soud jmenuje dítěti opatrovníka k ochraně zájmů dítěte, pokud hrozí „střet zájmů“ dítěte a jiné osoby (např. rodiče chtějí použít uspořené peněžité prostředky nezletilého dítěte), pokud jeho zákonný zástupce jeho zájmy dostatečně nehájí anebo je to zapotřebí z jiného důvodu či zákon stanoví takovou povinnost. Zvláštním opatrovníkem je opatrovník pro správu jmění dítěte.

Svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství (§ 953 a násl. NOZ)

Nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče jiného člověka. Svěření dítěte do osobní péče pečující osoby nenahrazuje pěstounskou péči, předpěstounskou péči ani péči, která musí předcházet osvojení. Má dočasný účel a přednost před péčí o dítě v ústavní výchově.

Nejvýznamnější osobní péčí o dítě je pěstounství. Pěstoun je povinen a oprávněn o dítě osobně pečovat, při výchově dítěte vykonávat přiměřeně povinnosti a práva rodičů, a to zásadně až do doby zletilosti dítěte.

Ústavní výchova (§ 971 a násl. NOZ)

Soud může nařídit ústavní výchovu jako nezbytné opatření, jsou-li pro to závažné důvody uvedené v zákoně (např. je vážně ohrožen tělesný nebo duševní stav dítěte v rozporu s jeho zájmem) a pokud nelze dát přednost péči fyzické osoby. Ústavní výchova trvá nejdéle 3 roky, ale lze ji opakovaně na stejnou dobu prodloužit.

Výživné (§ 910 a násl. NOZ)

Občanský zákoník upravuje rovněž komplex vyživovacích vztahů mezi určitými členy rodiny. Výživným se rozumí zabezpečování a úhrada osobních potřeb dané osoby.

Mezi jednotlivé druhy vyživovací povinnosti řadíme:

1. vzájemnou vyživovací povinnost rodičů a dětí
2. vyživovací povinnost mezi potomky a předky
3. vyživovací povinnost mezi manžely
4. výživné rozvedeného manžela
5. výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce.

Použité zdroje:

DVOŘÁK, J. a kol. (2013). Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013. ISBN: 978-80-7478-326-5.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.