Přihlášení
Oblasti
Kalendář akcí
Související postupy pro řešení typických situací: · 01 Odchyt volně pobíhajících psů · 02 Oblast ochrany zvířat · 06 Povolování kácení dřevin rostoucích mimo les Související vzory dokumentů: · 13 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (s povinností náhradní výsadby) · 14 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (bez povinnosti náhradní výsadby) · 43 Dopis majiteli volně pobíhajícího psa |
Obsah kapitoly:
10.1 Ochrana životního prostředí
10.2 Odpady, kanalizace, vody
10.2.1 Odpadové hospodářství
10.2.2 Kanalizace
10.2.3 Vody
10.3 Ochrana zvířat
10.4 Lesy a ochrana zeleně
10.4.1 Lesy
10.4.2 Údržba zeleně
Životní prostředí se dá definovat jako prostor pro život, který je ovlivněn působením složek – vody, vzduchu, hornin, půdy, energie, ekosystémů a organismů. Kvalita života obyvatel planety je těmito složkami, potažmo jejich kvalitou, nesmírně ovlivněna.
V minulosti se při rozvoji hospodářství na životní prostředí nebral zřetel. Jeho kvalita se zhoršovala. Dá se říci, že stoupající hospodářský rozvoj má negativní dopad na životní prostředí. Existuje přímá úměra mezi vývojem ekonomiky a stavem životního prostředí.
Všechny již zmiňované složky životního prostředí jsou v současnosti větší či menší měrou postižené a znehodnocené. S rozvojem průmyslu v padesátých letech minulého století došlo k znečištění ovzduší. To bylo v některých lokalitách velmi špatné. Tento jev se bohužel v některých oblastech nelepší, jen zdroje znečištění se léty změnily.
Půda intenzivním způsobem zemědělství erodovala a je zamořena chemickými hnojivy. V některých lokalitách je trvale nebo dočasně znehodnocena. Fenoménem dneška jsou brownfieldy, tedy pozemky, areály nebo objekty, které se v současnosti nevyužívají, jsou zanedbané a jejich regenerace je finančně velmi náročná nebo nemožná.
V oblasti čistoty vody v nádržích a vodních tocích došlo ke zlepšení odkanalizováním obcí, bohužel však stále dochází k velké eutrofizaci (přemnožení sinic a řas a v jeho důsledku úbytku kyslíku ve vodě) a acidifikaci (překyselení) používáním nadměrného množství dusíku a fosforu při hnojení polí.
Masivní výstavbou v posledních dvaceti pěti letech došlo k poměrně velké fragmentaci území. Došlo k velkému rozvoji dopravní infrastruktury a zabírání zemědělského půdního fondu pro rozvoj obcí. V jejím důsledku pak dochází k narušování přirozených stanovišť flory a fauny a tím k zániku jejich biotopů. Zástavbou došlo k narušení přirozené retence a infiltrace vody v území. Změnily se odtokové poměry, v této souvislosti dochází k častějším lokálním záplavám.
Z výše uvedených důvodů je vyvíjen tlak na zlepšování stavu životního prostředí v návaznosti na udržitelný rozvoj. Tyto tlaky sílí vlivem globální změny klimatu, na kterou vědci už léta upozorňují.
Oblast životního prostředí je rozsáhlá, proto je legislativně vymezena mnoha zákony. Pro obce těmi nejdůležitějšími jsou:
- zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí,
- zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon,
- zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, prováděcí vyhláška č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích,
- zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech,
- zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jeho prováděcí vyhláška č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení,
- zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů,
- zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání,
- zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.
Ochranou životního prostředí rozumíme zmírňování všech negativních dopadů na složky životního prostředí, ovzduší, vody, půdy, rostlin a živočichy. V prostředí obce se jedná ponejvíce o ochranu dřevin, vody a nakládání s odpady. V poslední době se hovoří i o ovlivňování kvality ovzduší kontrolou lokálních topenišť, které se staly jedním z hlavních původců znečistění ovzduší obzvláště v kontextu s emisemi suspendovaných částic prachu PM10, PM2,5.
S ochranou životního prostředí, kde obce hrají důležitou úlohu, souvisí vydávání územního plánu. Územním plánem mohou obce regulovat rozvoj, ale i zachování či obnovu životního prostředí. Územní plán je vydáván v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). Veškerou výstavbu či úpravy v krajině musí obce provádět či schvalovat tak, aby nedocházelo ke kolizím ve vztahu k územnímu plánu a jeho členění území obce.
Územní plán je závazný dokument předkládající řešení území obce na souvislé oblasti dle směru rozvoje katastru obce (upraven v § 43 a násl. stavebního zákona). Územní plán řeší nejen takové oblasti jako je infrastruktura, bydlení, doprava, průmysl, ale i zachování a ochranu životního prostředí. Jednou z mapových vrstev je systém ekologické stability, dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (§ 59).
ÚSES, jak se územním systémům ekologické stability říká, je tvořen třemi základními prvky:
- biocentrum
- biokoridor
- interakční prvek
Biocentrum je geograficky vymezená oblast, která umožňuje přežití a trvalou existenci rostlin a živočichů na daném území. Vymezením a zapojením území do systému ekologické stability dojde k jejich ochraně před užitím území nevhodným způsobem, které by ohrozilo jejich další existenci.
Biokoridor není vhodný k samotnému přežití a existenci rostlin a živočichů, ale je možný k přesunu těchto jedinců mezi jednotlivými biocentry.
Interakční prvek nepropojuje biocentra, ale umožňuje existenci rostlin a živočichů, které nejsou prostorově náročné. Může se jednat o menší parky či plochy zeleně.
ÚSES se dále dělí z hlediska velikosti řešeného území, ale v kontextu obce I. typu se jedná o ÚSES lokální. Ten by měl respektovat systémy ekologické stability vyššího řádu, tedy nadregionální. Ochrana životního prostředí je hlavním hlediskem udržitelného rozvoje.
Rozhodnutí o vypracování územního plánu nebo jeho změně vydává zastupitelstvo obce (§ 6 odst. 5 stavebního zákona). Návrh zásad územního rozvoje musí být předložen kraji (§ 7 odst. 2 písm. b) stavebního zákona).
Pro obce I. typu zpracovávají územní plán obce s rozšířenou působností, do jejichž správního obvodu obec I. typu spadá (§ 6 odst. 1 stavebního zákona). Obce s rozšířenou působností vypracovávají územní plán v přenesené působnosti na žádost obce, která při zpracování územního plánu poskytuje zpracovateli podklady a je maximálně součinná. Zpracovatel územního plánu musí splňovat kvalifikační předpoklady podle § 24 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon a zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů.
Do ochrany životního prostředí spadají i oblasti odpadového hospodářství, nakládání s povrchovými vodami a vodami obecně. Tyto oblasti životního prostředí jsou obcemi řešeny jak v samostatné působnosti, tak v přenesené působnosti. V samostatné působnosti vystupují obce jako původci odpadů a jejich povinnosti je postupovat dle zákona, tzn. mít zajištěn sběr a svoz komunálního odpadu a dalších odpadů, pokud ho vyprodukují.
Odpady řeší zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“), prováděcí vyhláškou č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.
Obce, které dle § 44, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, produkují více než 10 t nebezpečného odpadu nebo více než 1000 t odpadu ostatního, zpracovávají plán odpadového hospodářství obce. Jeho obsah stanovuje Ministerstvo životního prostředí. Plán odpadového hospodářství obce se vydává na dobu min. 5 let. Do 3 měsíců od vydání tohoto dokumentu je nutné plán zaslat na příslušný krajský úřad ke schválení.
Obce vydávají ve své samostatné působnosti obecně závaznou vyhlášku, kterou řeší systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na jejím katastrálním území. Součástí vyhlášky je stanovená částka, kterou občané trvale hlášení na území obce, nebo na něm vlastnící nemovitost např. k rekreačnímu bydlení, musejí platit (§ 17 odst. 2 zákona o odpadech).
Ukládání odpadů na skládky je zpoplatněno a poplatek se promítá do výsledných cen za svoz komunálního odpadu pro fyzické nepodnikající osoby. Poplatek za sběr a svoz komunálního odpadu, který je vymezen v obecně závazné vyhlášce vydávané zastupitelstvem, se skládá ze dvou částek, viz místní poplatky v kapitole „Veřejné finance, dotace, majetek obcí“. Obec je povinna vést evidenci odvezených a uložených odpadů (dle třídění), které eviduje dle kódu odpadu, názvu a objemu (§ 39 zákona o odpadech). Pokud je původcem odpadu obec a ukládá odpad na skládku, která je na jejím katastrálním území, nevybírá se podle § 46 odst. 4 zákona o odpadech od této obce základní složka poplatku.
V současnosti musí mít obce vyřešen systém třídění odpadů (§ 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech) minimálně v rozsahu papír, sklo, plasty a biologicky rozložitelný odpad (tráva z kosení, listí ze stromů), kovy a nebezpečný odpad. Dále je vhodné mít zajištěn zpětný odběr elektrozařízení. K těmto účelům je možné kontaktovat firmy, které se zpětným odběrem elektrozařízení zabývají. Ze systému zpětného odběru elektrozařízení mohou obce čerpat i finanční prostředky na zařízení místa pro zpětný odběr elektrozařízení. Další finance získávají ze zpětného odběru elektrozařízení, který je odměňován v návaznosti na počty kusů nebo kila zpět odevzdaných elektrospotřebičů.
Další významnou složkou ochrany životního prostředí v prostředí obce je nakládání s odpadními vodami dle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“) a jeho prováděcí vyhláškou č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích. Odpadními vodami se rozumí srážkové vody (deště) a odpadní vody (vody vyprodukované domácnostmi a dalšími subjekty ze své činnosti). Dalším důležitým předpisem je vyhláška č. 416/2010 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění odpadních vod.
Provozování vodního díla (stavby dešťové či splaškové kanalizace) obec může provádět jen s povolením k provozování tohoto typu stavby, kterou vydává kraj (§ 6 zákona o vodovodech a kanalizacích).
Odkanalizování obcí a stavění čističek odpadních vod, které slouží k čištění splaškových vod před vypouštěním do vodních zdrojů, jsou v současnosti důležitým tématem, protože každý provozovatel musí splňovat přesně stanovené hodnoty výstupní vody. Pokud tyto hodnoty překračuje, hrozí provozovateli této kanalizace velké sankce (§ 18 a § 19 zákona o vodovodech a kanalizacích).
V praxi obcí I. typu to znamená, že může v obci mít umístěnou kanalizaci společnou pro odvádění odpadních (splaškových) i srážkových (dešťových) vod najednou nebo může mít vybudované kanalizace dvě. Jednu pro odvádění odpadních vod a druhou pro odvádění srážkových vod. Pokud je v obci umístěna kanalizace, zastupitelstvo obce vydává kanalizační řád.
V případě, že v obci není kanalizace umístěna, každá nemovitost musí mít vyřešenou likvidaci splaškových vod formou jímky, která je nepropustná a nemá přepad. Na požádání orgánu ochrany životního prostředí je povinna předložit doklad o likvidaci splaškových vod (§ 38 odst. 6 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách – dále jen „vodní zákon“).
Hospodaření s povrchovými a podzemními vodami dle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, také podléhá povolení k provozování technického zařízení (vodovodní řad), které uděluje kraj. Provozování vodovodního řadu se rozumí dodávka pitné vody domácnostem v katastru obce. Jedná se o soubor činností zahrnujících dodržování technologických postupů při odběru, úpravě a dodávce pitné vody odběratelům (§ 8 vodního zákona).
V praxi obcí je možné zřídit právnickou osobu, která bude oprávněna dle zákona nakládat s vodami jak odpadními tak pitnou vodou a bude v postavení správce majetku zajišťujícího dodávku a odvádění vod. Ovšem to je případ obce, která má vodovodní řad v majetku. Jinak je voda dodávána vodárenskými společnostmi.
Povinnosti související s vodními díly a ochrana vodních děl a rybníků
Vzdouvání a stabilizace vod ve vodních dílech i jejich energetické využití patří mezi důvody, proč je třeba veřejný zájem spatřován i v ochraně vodních děl. V důsledku poškození vodního díla by dále mohlo nastat též (přímé) ohrožení lidských životů, životního prostředí či majetku, tedy hodnot, jejichž ochrana je beze sporu ve veřejném zájmu. Znečištění vody dokonce naplňuje jednu ze skutkových podstat trestných činů dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen TZ), tedy jde o čin s obecně nejvyšší mírou společenské škodlivosti. Speciální skutkovou podstatou trestného činu je například poškození vodního zdroje dle § 294a TZ. Dále § 301 TZ sankcionuje poškozování významného krajinného prvku, mezi něž se řadí i rybník, z čehož tedy vyplývá, že současný trestní zákoník chrání před poškozováním vodní díla nejen jako součást majetku jejich vlastníka či jako zdroj obecného ohrožení, ale i ve speciálních ustanoveních, a to konkrétně výše zmíněný rybník.
Významným právním předpisem obsahující právní ochranu vodních děl je i vodní zákon, který v § 58, zavádí institut ochrany vodních děl. Toto ustanovení zakazuje poškozovat vodní díla a narušovat jejich funkce. Demonstrativní výčet toho, co se zákazem rozumí, je v § 58 odst. 2 vodního zákona.
Zejména je zakázáno
- na ochranných hrázích vysazovat dřeviny, jezdit po nich vozidly, pokud se nejedná o údržbu, s výjimkou míst k tomu určených,
- poškozovat vodotoky, vodoměry, cejchy, vodní značky, značky velkých vod a jiná zařízení sloužící k plnění úkolů stanovený vodním zákonem.
Ustanovení § 58 odst. 3 vodního zákona zakotvuje způsob ochrany vodního díla, a to skrze stanovení ochranného pásma. Zákon přímo neupravuje, jaké činnosti jsou zakázané, to je třeba stanovit s přihlédnutím k povaze konkrétního vodního díla přímo až v opatření obecné povahy. Ochranné pásmo podél vodního díla je oprávněn stanovit na návrh vlastníka vodního díla příslušný vodoprávní úřad. Ochranné pásmo má podobu opatření obecné povahy ve smyslu SŘ § 171 a násl. Vodoprávní úřad může rovněž na návrh vlastníka zakázat nebo omezit na vodním díle umisťování a provádění některých staveb nebo činností. Důsledkem stanovením ochranného pásma může být omezení vlastnického práva vlastníků pozemků a staveb v ochranném pásmu, jež je v souladu s čl. 11 odst. 4 Listinou základních práv a svobod. Za zmíněnou majetkovou újmu přísluší omezenému náhrada
Hlavním předpisem v oblasti ochrany zvířat je zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (dále jen „zákon na ochranu zvířat“). Ochranou zvířat rozumíme zacházení s živým tvorem, který je schopen vnímat bolest a utrpení, tak, aby nedocházelo k poškozování jeho zdraví, týraní nebo usmrcování bez důvodu (§ 13 odst. 1 zákona na ochranu zvířat). Obce ve své samostatné působnosti mohou ze zákona zřizovat, provozovat a rušit útulky zvířat a vydávat obecně závaznou vyhlášku, kterou vymezují prostory pro volný pohyb psů a upravují podmínky pohybu zvířat na veřejných prostranstvích (§ 24 zákona na ochranu zvířat). Dále mohou vydáním obecně závazné vyhlášky nařizovat povinné čipování psů z důvodu jejich evidence a identifikace v případě jejich zaběhnutí (§ 13 odst. 2 zákona na ochranu zvířat).
V přenesené působnosti hlídá dodržování litery zákona na ochranu zvířat proti týrání orgán ochrany životního prostředí. Ve věcech přenesené působnosti jsou pověřeny obecní úřady s rozšířenou působnosti, které výkon státní správy pro obce I. typu zabezpečují (§ 23a a násl. zákona na ochranu zvířat).
K provozování útulku zvířat je potřeba získat doklad o odborné způsobilosti útulek provozovat. Je nutné mít schválený provozní řád, který je povinen provozovatel útulku na požádání orgánu ochrany životního prostředí předložit ke kontrole. Dále je nutné vést seznam zvířat přijatých, vydaných, uprchlých s uvedením o jaký druh zvířete jde, původní adresu nebo adresu nových majitelů. Musí se vést i takové údaje zvířete jako je hmotnost, barva a jejich signifikantní znaky, podle kterých lze zvíře poznat (§25 odst. 3 zákona na ochranu zvířat).
V případě, že dojde k podezření, že v katastru obce dochází k týrání zvířete, obec je povinna takovou situaci řešit oznámením skutečnosti o podezření ze spáchání správního deliktu týrání zvířete na krajskou veterinární správu (§ 27 a násl. zákona na ochranu zvířat). Obrací se také na příslušný orgán ochrany životního prostředí obce s rozšířenou působností, do jehož správního obvodu spadá. Skutečnost, že k týrání dochází, je oprávněna prověřit a stanovit podle zákona pouze osoba odborně způsobilá k výkonu této činnosti (§ 16 a násl. vyhlášky č. 22/2013 Sb., o vzdělávání na úseku ochrany zvířat proti týrání).
Ochrana zeleně je další velkou oblastí, kde obce vystupují v samostatné působnosti jako majitelé pozemků, na které se veřejná zeleň nachází nebo plní funkci ochrany životního prostředí ve vztahu k přírodě pro stát v přenesené působnosti.
I obce musejí dbát nařízení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody“). Jako vlastníci pozemků s veřejnou zelení jsou obce povinny tyto udržovat minimálně tak, jak zákon ukládá. Dále dle § 63 tohoto zákona musí být zajištěn přístup do krajiny. Obce jsou povinny mít zpracovaný seznam veřejně přístupných účelových komunikací, stezek a pěšin, které zabezpečují volný přístup do krajiny (§ 63 odst. 1 zákona na ochranu přírody).
Téma lesů je upraveno v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích (dále jen „lesní zákon“). Lesy jsou považovány, bez ohledu na vlastnictví, za přírodní bohatství státu (§ 1 lesního zákona). Dle ustanovení lesního zákona je vlastník lesního pozemku povinen se o les starat a postupovat dle zákona. Lesy plní dle lesního zákona trojí funkci:
- ochrannou (§ 7 lesního zákona),
- zvláštního určení (§ 8 lesního zákona),
- hospodářskou (§ 9 lesního zákona).
Pokud obec nezaměstnává osobu odborně vzdělanou pro údržbu lesa, je povinna dle zákona spolupracovat s odborným lesním hospodářem (§ 37 lesního zákona). Pokud vlastní obec les o výměře menší než 50 ha, je jí v plnění uvedených povinností nápomocná státní správa lesů (§ 24 a násl. lesního zákona). Primární odpovědnost za hospodaření s lesním pozemkem však vždy nese vlastník. Pokud je závazné hospodaření majitele lesa na jedné straně, na druhé straně na toto hospodaření může vlastník čerpat finanční příspěvky. Více o finančních příspěvcích na stránkách ministerstva zemědělství.
Vlastníku lesa je dle lesního zákona zamezeno oplocovat pozemky sloužící k funkci lesa. Výjimkou jsou jen lesní školky a oplocenky sloužící k ochraně vysazeného lesa před zvěří (§ 32 odst. 7 lesního zákona). Kácení stromů pro hospodářské účely je povoleno u stromů, které dosáhly minimálního věku 80 let (§ 33 odst. 4 lesního zákona). Stát podporuje hospodaření v lesích poskytováním služeb nebo finančních příspěvků vlastníkům lesa. Jde například o podporu obnovy a zajištění výchovy lesních porostů do 40 let věku, ale i další podporu (§ 46 lesního zákona). Výkon státní správy na úseku lesního hospodářství vykonává obec s rozšířenou působností (§ 47 odst. 1 lesního zákona). Ta je pomocným a poradním orgánem obcím I. typu.
Dle § 48 lesního zákona obecní úřady obcí s rozšířenou působností rozhodují ve věcech:
- prohlášení pozemku za pozemek určený k plnění funkcí lesa,
- pochybností, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa,
- dělení lesních pozemků, při kterém výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha,
- odnětí lesních pozemků určených k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha nebo o omezení jejich využívání pro plnění funkcí lesa a o výši poplatků za odnětí,
- dočasného omezení nebo vyloučení vstupu do lesa, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- povolení výjimky ze zákazu některých činností v lese,
- stanovení podmínek ke konání organizovaných nebo hromadných sportovních akcí v lese, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- uložení opatření k zajištění bezpečnosti osob a majetku před škodami, které by mohly být způsobeny padáním kamenů, sesouváním půdy, pádem stromů a lavinami z lesních pozemků, a o tom, kdo ponese náklady s tím spojené,
- uložení opatření v případech mimořádných okolností, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- výjimek ze zákazu provádět mýtní těžbu v lesních porostech mladších než 80 let,
- podmínek lesní dopravy po cizích pozemcích,
- udělení nebo odnětí licence pro výkon funkce odborného lesního hospodáře,
- pověření právnické nebo fyzické osoby výkonem funkce odborného lesního hospodáře,
- ukládání pokut (hlava devátá),
- uložení opatření k odstranění zjištěných nedostatků, opatření ke zlepšení stavu lesů a plnění jejich funkcí, o zastavení nebo omezení výroby nebo jiné činnosti v lese v případech hrozících škod, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- nezbytných opatřeních, vedoucích k odvrácení hrozícího nebezpečí, pokud nepřesahují jejich správní obvod.
Dále pak:
- vedou evidenci nájmů a výpůjček pozemků určených k plnění funkcí lesa ve svém správním obvodu,
- uplatňují stanovisko k územně plánovací dokumentaci, pokud není příslušný kraj nebo ministerstvo,
- vydávají souhlas k vydání územního rozhodnutí, jímž mají být dotčeny pozemky určené k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha, pokud není příslušný kraj, a souhlas k vydání rozhodnutí o umístění stavby nebo využití území do 50 m od okraje lesa,
- zajišťují zpracování lesní hospodářské osnovy (ust. § 25 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel),
- povolují výjimky ze stanovené velikosti nebo šířky holé seče,
- povolují výjimky ze zákonných lhůt pro zalesnění a zajištění kultur,
- ustanovují lesní stráž a zrušují ustanovení lesní stráže (§ 38 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel), ve svém správním obvodu,
- soustřeďují údaje lesní hospodářské evidence o lesích ve svém správním obvodu a postupují je pověřené organizační složce státu,
- vykonávají dozor nad dodržováním lesního zákona, předpisů vydaných k jeho provedení a rozhodnutí vydaných na jejich základě.
Při překročení výměr lesního pozemku ve výše uvedených bodech přechází pravomoc rozhodování na kraj.
Údržba pozemků s veřejnou zelení (tj. soubor všech volně rostoucích a veřejně přístupných rostlin) spočívá zpravidla v jejich kosení, které obec může upravit veřejnou vyhláškou. Obce obvykle stanovují intenzitní třídy s rozdílnou intenzitou sečí, která se řídí povahou a polohou daného pozemku. Obce obvykle stanovuje minimální počet sečí na dvě ročně a dále pak dle nutnosti v jednotlivých intenzitních třídách. Seče se provádějí ve vegetační době, obce mohou stanovit, do jakého termínu se musejí jednotlivé seče uskutečnit, a další podmínky pro jejich provádění.
Pozemky v intravilánu obce, v lokalitě s vysokým pohybem osob, bývají zařazeny do intenzitní třídy s nejvyšším počtem sečí. Obvykle jde zejména o parky nebo parkově upravené plochy. Můžou to být veřejná prostranství před budovami, které slouží veřejným účelům, jako jsou radnice, obchody, školy apod. Ve střední intenzitní třídě se obvykle nacházejí ostatní veřejně přístupné plochy v zastavěném území i parkově upravené plochy mimo zastavěná území nacházející se v katastru obce. Do intenzitní třídy s nejmenším počtem sečí se zařazují ostatní plochy ke kosení.
Příklady intenzitních tříd a počtu sečí:
- I. intenzitní třída – 5 sečí
- II. intenzitní třída – 3 seče
- III. intenzitní třída – 2 seče
Součástí údržby zeleně je i péče o dřeviny (stromy a keře), které se nacházejí v katastru obce a rostou na jejích pozemcích. Dle § 507 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jsou rostliny na pozemku vzešlé jeho součástí a jsou tedy majetkem jeho majitele bez ohledu na to, kdo dřevinu vysadil.
V současné praxi, a pokud to finanční možnosti obce dovolují, je běžné provádění inventarizace dřevin, jejíž součástí je vyhodnocení jejich stavu a zanesení polohy do mapových podkladů. Z informací získaných z inventarizace mohou obce sestavit plány péče o dřeviny. Je pak vcelku snadné postupovat dle těchto plánů, které určí způsob a dobu ošetření. Obzvláště důležité je, že se tímto eliminují ty dřeviny, které jsou v havarijním nebo špatném zdravotním stavu. Ty jsou pak určeny ke kácení.
Kromě inventarizace dřevin mohou obce provádět pasportizace veřejné zeleně. Jde o grafické zpracování veřejných ploch do logických celků. Celkem může být parcela nebo základní plocha. Základní plochy pak předkládají uživateli informace o funkčním využití a prvcích, ze kterých se skládají. Podávají také informace o finanční náročnosti údržby rozdělené do měsíců. Jde o poměrně efektivní nástroj k zjištění množství udržované zeleně a potřebných financí v celém katastru obce.
Je nutno mít na paměti, že při ošetřování dřevin ořezem je více než vhodné, aby ořezy prováděla osoba k tomu vyškolená. Platí, že pokud řezy na stromech či keřích provádí autorizovaná osoba, pak se daří dřeviny uchovávat v dobrém zdravotním stavu a tím eliminovat riziko jejich úhynu.
Podle současné legislativy platí, že při nutném kácení dřevin je povinnost postupovat podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhlášky č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení (dále jen „vyhláška o povolování kácení dřevin“). Je nutné znát, v jakém režimu je možné dřeviny skácet, zda bude nutné povolení kácení dřeviny orgánem ochrany životního prostředí nebo bude možné dřeviny odstranit bez povolení.
Velikost a charakteristika dřevin, k jejichž kácení není třeba povolení
Dle vyhlášky č. 189/2013 Sb. v platném znění (tj. včetně aktualizace č. 222/2014 Sb.) se nevyžaduje povolení ke kácení dřevin, pokud nejsou součástí významného krajinného prvku nebo stromořadí:
- pro dřeviny o obvodu kmene do 80 cm měřeného ve výšce 130 cm nad zemí,
- pro zapojené porosty dřevin[1] tj. křoví, pokud celková plocha kácených zapojených porostů dřevin nepřesahuje 40 m2,
- pro dřeviny pěstované na pozemcích vedených v katastru nemovitostí ve způsobu využití jako plantáž dřevin),
- pro ovocné dřeviny rostoucí na pozemcích v zastavěném území evidovaných v katastru nemovitostí jako druh pozemku zahrada, zastavěná plocha a nádvoří nebo ostatní plocha se způsobem využití pozemku zeleň.
Stromořadí je souvislá řada stromů, které rostou v pravidelných odstupech. Minimální počet stromů v řadě je deset kusů. Chybí-li stromy v souvislé řadě, stále se jedná o stromořadí. Toto neplatí pro ovocné sady ani plantáže dřevin (§ 1 písm. c) vyhlášky o povolování kácení dřevin).
Žádost o povolení kácení dřevin má své náležitosti a předkládá se orgánu ochrany životního prostředí, který v přenesené působnosti vydá povolení ke kácení nebo žádost zamítne. V současné době jsou tímto orgánem všechny obce (tj. i I. typu). Je nutné specifikovat katastrální území a parcelu, kde se dřevina nachází, případně i dodat situační nákres. Dále je nutné určit druh dřeviny a její další parametry (§ 4 odst. 1 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Orgán ochrany životního prostředí zhodnotí funkční a estetickou hodnotu dřeviny, která je navržena ke kácení. Na jejím základě může uložit povinnou náhradní výsadbu za skácený kus stromu, která je adekvátní ekologické újmě, k níž skácením dojde. Zákon počítá také s budoucí možností odvodů, které by nahradily ekologickou újmu. Právní úprava však zatím není kompletní, je tedy možno nařídit pouze náhradní výsadbu (§ 9 zákona o ochraně přírody).
Pokud si obec nechá zpracovat inventarizaci dřevin, bývá součástí dodávky i elektronický systém vedení stavu a počtu těchto dřevin. Tento systém zpravidla umí zpracovat i žádost o kácení dřevin.
Pokud je nutné kácení dřeviny ze závažných zdravotních důvodu dle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody, je potřeba nejdříve poslat orgánu ochrany životního prostředí oznámení o kácení dřeviny s lokalizací stromu v mapovém podkladu, zdůvodněním nutnosti kácení a určením druhu stromu včetně jeho parametrů. Je nutné uvést míry obvodu kmene stromu ve výšce 130 cm nad zemí (§ 4 odst. 2 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Následně je potřeba počkat 15 dnů. Pokud do této doby orgán ochrany životního prostředí nekontaktuje oznamovatele, je možné kácení provést (§ 8 odst. 2 zákona na ochranu přírody).
V případě, že dojde k vývratu stromu nebo jinému závažnému poškození, které je nutné řešit okamžitým odstraněním stromu, pak není nutné žádat o povolení ani skutečnost předem oznamovat. Je jen nutno oznámit, že došlo k tomuto zásahu, a to ve lhůtě do 15 dnů od jeho provedení (§ 8 odst. 4 zákona na ochranu přírody).
Použité zdroje:
CIKÁNKOVÁ, J., E. KOBLÍŽKOVÁ, J. MERTL, J. POKORNÝ, T. PONOCNÁ, M. ROLLEROVÁ a E. TRNKOVÁ. Zpráva o životním prostředí České republiky 2013. Praha, 2014.
Ministerstvo zemědělství [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-31]. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/mze/ochrana-zvirat/
Portál veřejné správy: Na úřad přes internet [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-20]. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/?path=/portal/obcan/
ÚSES. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky [online]. 2015 [cit. 2015-05-29]. Dostupné z: http://www.ochranaprirody.cz/obecna-ochrana-prirody-a-krajiny/uses/
[1] Zapojeným porostem dřevin je soubor dřevin, v němž se nadzemní části dřevin jednoho patra vzájemně dotýkají, prorůstají nebo překrývají, s výjimkou dřevin tvořících stromořadí, pokud obvod kmene jednotlivých dřevin měřený ve výšce 130 cm nad zemí nepřesahuje 80 cm; jestliže některá z dřevin v souboru přesahuje uvedené rozměry, posuzuje se vždy jako jednotlivá dřevina.
Související postupy pro řešení typických situací: · 01 Odchyt volně pobíhajících psů · 02 Oblast ochrany zvířat · 06 Povolování kácení dřevin rostoucích mimo les Související vzory dokumentů: · 13 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (s povinností náhradní výsadby) · 14 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (bez povinnosti náhradní výsadby) · 43 Dopis majiteli volně pobíhajícího psa |
Obsah kapitoly:
10.1 Ochrana životního prostředí
10.2 Odpady, kanalizace, vody
10.2.1 Odpadové hospodářství
10.2.2 Kanalizace
10.2.3 Vody
10.3 Ochrana zvířat
10.4 Lesy a ochrana zeleně
10.4.1 Lesy
10.4.2 Údržba zeleně
Životní prostředí se dá definovat jako prostor pro život, který je ovlivněn působením složek – vody, vzduchu, hornin, půdy, energie, ekosystémů a organismů. Kvalita života obyvatel planety je těmito složkami, potažmo jejich kvalitou, nesmírně ovlivněna.
V minulosti se při rozvoji hospodářství na životní prostředí nebral zřetel. Jeho kvalita se zhoršovala. Dá se říci, že stoupající hospodářský rozvoj má negativní dopad na životní prostředí. Existuje přímá úměra mezi vývojem ekonomiky a stavem životního prostředí.
Všechny již zmiňované složky životního prostředí jsou v současnosti větší či menší měrou postižené a znehodnocené. S rozvojem průmyslu v padesátých letech minulého století došlo k znečištění ovzduší. To bylo v některých lokalitách velmi špatné. Tento jev se bohužel v některých oblastech nelepší, jen zdroje znečištění se léty změnily.
Půda intenzivním způsobem zemědělství erodovala a je zamořena chemickými hnojivy. V některých lokalitách je trvale nebo dočasně znehodnocena. Fenoménem dneška jsou brownfieldy, tedy pozemky, areály nebo objekty, které se v současnosti nevyužívají, jsou zanedbané a jejich regenerace je finančně velmi náročná nebo nemožná.
V oblasti čistoty vody v nádržích a vodních tocích došlo ke zlepšení odkanalizováním obcí, bohužel však stále dochází k velké eutrofizaci (přemnožení sinic a řas a v jeho důsledku úbytku kyslíku ve vodě) a acidifikaci (překyselení) používáním nadměrného množství dusíku a fosforu při hnojení polí.
Masivní výstavbou v posledních dvaceti pěti letech došlo k poměrně velké fragmentaci území. Došlo k velkému rozvoji dopravní infrastruktury a zabírání zemědělského půdního fondu pro rozvoj obcí. V jejím důsledku pak dochází k narušování přirozených stanovišť flory a fauny a tím k zániku jejich biotopů. Zástavbou došlo k narušení přirozené retence a infiltrace vody v území. Změnily se odtokové poměry, v této souvislosti dochází k častějším lokálním záplavám.
Z výše uvedených důvodů je vyvíjen tlak na zlepšování stavu životního prostředí v návaznosti na udržitelný rozvoj. Tyto tlaky sílí vlivem globální změny klimatu, na kterou vědci už léta upozorňují.
Oblast životního prostředí je rozsáhlá, proto je legislativně vymezena mnoha zákony. Pro obce těmi nejdůležitějšími jsou:
- zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí,
- zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon,
- zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, prováděcí vyhláška č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích,
- zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech,
- zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jeho prováděcí vyhláška č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení,
- zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů,
- zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání,
- zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.
Ochranou životního prostředí rozumíme zmírňování všech negativních dopadů na složky životního prostředí, ovzduší, vody, půdy, rostlin a živočichy. V prostředí obce se jedná ponejvíce o ochranu dřevin, vody a nakládání s odpady. V poslední době se hovoří i o ovlivňování kvality ovzduší kontrolou lokálních topenišť, které se staly jedním z hlavních původců znečistění ovzduší obzvláště v kontextu s emisemi suspendovaných částic prachu PM10, PM2,5.
S ochranou životního prostředí, kde obce hrají důležitou úlohu, souvisí vydávání územního plánu. Územním plánem mohou obce regulovat rozvoj, ale i zachování či obnovu životního prostředí. Územní plán je vydáván v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). Veškerou výstavbu či úpravy v krajině musí obce provádět či schvalovat tak, aby nedocházelo ke kolizím ve vztahu k územnímu plánu a jeho členění území obce.
Územní plán je závazný dokument předkládající řešení území obce na souvislé oblasti dle směru rozvoje katastru obce (upraven v § 43 a násl. stavebního zákona). Územní plán řeší nejen takové oblasti jako je infrastruktura, bydlení, doprava, průmysl, ale i zachování a ochranu životního prostředí. Jednou z mapových vrstev je systém ekologické stability, dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (§ 59).
ÚSES, jak se územním systémům ekologické stability říká, je tvořen třemi základními prvky:
- biocentrum
- biokoridor
- interakční prvek
Biocentrum je geograficky vymezená oblast, která umožňuje přežití a trvalou existenci rostlin a živočichů na daném území. Vymezením a zapojením území do systému ekologické stability dojde k jejich ochraně před užitím území nevhodným způsobem, které by ohrozilo jejich další existenci.
Biokoridor není vhodný k samotnému přežití a existenci rostlin a živočichů, ale je možný k přesunu těchto jedinců mezi jednotlivými biocentry.
Interakční prvek nepropojuje biocentra, ale umožňuje existenci rostlin a živočichů, které nejsou prostorově náročné. Může se jednat o menší parky či plochy zeleně.
ÚSES se dále dělí z hlediska velikosti řešeného území, ale v kontextu obce I. typu se jedná o ÚSES lokální. Ten by měl respektovat systémy ekologické stability vyššího řádu, tedy nadregionální. Ochrana životního prostředí je hlavním hlediskem udržitelného rozvoje.
Rozhodnutí o vypracování územního plánu nebo jeho změně vydává zastupitelstvo obce (§ 6 odst. 5 stavebního zákona). Návrh zásad územního rozvoje musí být předložen kraji (§ 7 odst. 2 písm. b) stavebního zákona).
Pro obce I. typu zpracovávají územní plán obce s rozšířenou působností, do jejichž správního obvodu obec I. typu spadá (§ 6 odst. 1 stavebního zákona). Obce s rozšířenou působností vypracovávají územní plán v přenesené působnosti na žádost obce, která při zpracování územního plánu poskytuje zpracovateli podklady a je maximálně součinná. Zpracovatel územního plánu musí splňovat kvalifikační předpoklady podle § 24 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon a zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů.
Do ochrany životního prostředí spadají i oblasti odpadového hospodářství, nakládání s povrchovými vodami a vodami obecně. Tyto oblasti životního prostředí jsou obcemi řešeny jak v samostatné působnosti, tak v přenesené působnosti. V samostatné působnosti vystupují obce jako původci odpadů a jejich povinnosti je postupovat dle zákona, tzn. mít zajištěn sběr a svoz komunálního odpadu a dalších odpadů, pokud ho vyprodukují.
Odpady řeší zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“), prováděcí vyhláškou č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.
Obce, které dle § 44, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, produkují více než 10 t nebezpečného odpadu nebo více než 1000 t odpadu ostatního, zpracovávají plán odpadového hospodářství obce. Jeho obsah stanovuje Ministerstvo životního prostředí. Plán odpadového hospodářství obce se vydává na dobu min. 5 let. Do 3 měsíců od vydání tohoto dokumentu je nutné plán zaslat na příslušný krajský úřad ke schválení.
Obce vydávají ve své samostatné působnosti obecně závaznou vyhlášku, kterou řeší systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na jejím katastrálním území. Součástí vyhlášky je stanovená částka, kterou občané trvale hlášení na území obce, nebo na něm vlastnící nemovitost např. k rekreačnímu bydlení, musejí platit (§ 17 odst. 2 zákona o odpadech).
Ukládání odpadů na skládky je zpoplatněno a poplatek se promítá do výsledných cen za svoz komunálního odpadu pro fyzické nepodnikající osoby. Poplatek za sběr a svoz komunálního odpadu, který je vymezen v obecně závazné vyhlášce vydávané zastupitelstvem, se skládá ze dvou částek, viz místní poplatky v kapitole „Veřejné finance, dotace, majetek obcí“. Obec je povinna vést evidenci odvezených a uložených odpadů (dle třídění), které eviduje dle kódu odpadu, názvu a objemu (§ 39 zákona o odpadech). Pokud je původcem odpadu obec a ukládá odpad na skládku, která je na jejím katastrálním území, nevybírá se podle § 46 odst. 4 zákona o odpadech od této obce základní složka poplatku.
V současnosti musí mít obce vyřešen systém třídění odpadů (§ 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech) minimálně v rozsahu papír, sklo, plasty a biologicky rozložitelný odpad (tráva z kosení, listí ze stromů), kovy a nebezpečný odpad. Dále je vhodné mít zajištěn zpětný odběr elektrozařízení. K těmto účelům je možné kontaktovat firmy, které se zpětným odběrem elektrozařízení zabývají. Ze systému zpětného odběru elektrozařízení mohou obce čerpat i finanční prostředky na zařízení místa pro zpětný odběr elektrozařízení. Další finance získávají ze zpětného odběru elektrozařízení, který je odměňován v návaznosti na počty kusů nebo kila zpět odevzdaných elektrospotřebičů.
Další významnou složkou ochrany životního prostředí v prostředí obce je nakládání s odpadními vodami dle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“) a jeho prováděcí vyhláškou č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích. Odpadními vodami se rozumí srážkové vody (deště) a odpadní vody (vody vyprodukované domácnostmi a dalšími subjekty ze své činnosti). Dalším důležitým předpisem je vyhláška č. 416/2010 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění odpadních vod.
Provozování vodního díla (stavby dešťové či splaškové kanalizace) obec může provádět jen s povolením k provozování tohoto typu stavby, kterou vydává kraj (§ 6 zákona o vodovodech a kanalizacích).
Odkanalizování obcí a stavění čističek odpadních vod, které slouží k čištění splaškových vod před vypouštěním do vodních zdrojů, jsou v současnosti důležitým tématem, protože každý provozovatel musí splňovat přesně stanovené hodnoty výstupní vody. Pokud tyto hodnoty překračuje, hrozí provozovateli této kanalizace velké sankce (§ 18 a § 19 zákona o vodovodech a kanalizacích).
V praxi obcí I. typu to znamená, že může v obci mít umístěnou kanalizaci společnou pro odvádění odpadních (splaškových) i srážkových (dešťových) vod najednou nebo může mít vybudované kanalizace dvě. Jednu pro odvádění odpadních vod a druhou pro odvádění srážkových vod. Pokud je v obci umístěna kanalizace, zastupitelstvo obce vydává kanalizační řád.
V případě, že v obci není kanalizace umístěna, každá nemovitost musí mít vyřešenou likvidaci splaškových vod formou jímky, která je nepropustná a nemá přepad. Na požádání orgánu ochrany životního prostředí je povinna předložit doklad o likvidaci splaškových vod (§ 38 odst. 6 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách – dále jen „vodní zákon“).
Hospodaření s povrchovými a podzemními vodami dle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, také podléhá povolení k provozování technického zařízení (vodovodní řad), které uděluje kraj. Provozování vodovodního řadu se rozumí dodávka pitné vody domácnostem v katastru obce. Jedná se o soubor činností zahrnujících dodržování technologických postupů při odběru, úpravě a dodávce pitné vody odběratelům (§ 8 vodního zákona).
V praxi obcí je možné zřídit právnickou osobu, která bude oprávněna dle zákona nakládat s vodami jak odpadními tak pitnou vodou a bude v postavení správce majetku zajišťujícího dodávku a odvádění vod. Ovšem to je případ obce, která má vodovodní řad v majetku. Jinak je voda dodávána vodárenskými společnostmi.
Povinnosti související s vodními díly a ochrana vodních děl a rybníků
Vzdouvání a stabilizace vod ve vodních dílech i jejich energetické využití patří mezi důvody, proč je třeba veřejný zájem spatřován i v ochraně vodních děl. V důsledku poškození vodního díla by dále mohlo nastat též (přímé) ohrožení lidských životů, životního prostředí či majetku, tedy hodnot, jejichž ochrana je beze sporu ve veřejném zájmu. Znečištění vody dokonce naplňuje jednu ze skutkových podstat trestných činů dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen TZ), tedy jde o čin s obecně nejvyšší mírou společenské škodlivosti. Speciální skutkovou podstatou trestného činu je například poškození vodního zdroje dle § 294a TZ. Dále § 301 TZ sankcionuje poškozování významného krajinného prvku, mezi něž se řadí i rybník, z čehož tedy vyplývá, že současný trestní zákoník chrání před poškozováním vodní díla nejen jako součást majetku jejich vlastníka či jako zdroj obecného ohrožení, ale i ve speciálních ustanoveních, a to konkrétně výše zmíněný rybník.
Významným právním předpisem obsahující právní ochranu vodních děl je i vodní zákon, který v § 58, zavádí institut ochrany vodních děl. Toto ustanovení zakazuje poškozovat vodní díla a narušovat jejich funkce. Demonstrativní výčet toho, co se zákazem rozumí, je v § 58 odst. 2 vodního zákona.
Zejména je zakázáno
- na ochranných hrázích vysazovat dřeviny, jezdit po nich vozidly, pokud se nejedná o údržbu, s výjimkou míst k tomu určených,
- poškozovat vodotoky, vodoměry, cejchy, vodní značky, značky velkých vod a jiná zařízení sloužící k plnění úkolů stanovený vodním zákonem.
Ustanovení § 58 odst. 3 vodního zákona zakotvuje způsob ochrany vodního díla, a to skrze stanovení ochranného pásma. Zákon přímo neupravuje, jaké činnosti jsou zakázané, to je třeba stanovit s přihlédnutím k povaze konkrétního vodního díla přímo až v opatření obecné povahy. Ochranné pásmo podél vodního díla je oprávněn stanovit na návrh vlastníka vodního díla příslušný vodoprávní úřad. Ochranné pásmo má podobu opatření obecné povahy ve smyslu SŘ § 171 a násl. Vodoprávní úřad může rovněž na návrh vlastníka zakázat nebo omezit na vodním díle umisťování a provádění některých staveb nebo činností. Důsledkem stanovením ochranného pásma může být omezení vlastnického práva vlastníků pozemků a staveb v ochranném pásmu, jež je v souladu s čl. 11 odst. 4 Listinou základních práv a svobod. Za zmíněnou majetkovou újmu přísluší omezenému náhrada
Hlavním předpisem v oblasti ochrany zvířat je zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (dále jen „zákon na ochranu zvířat“). Ochranou zvířat rozumíme zacházení s živým tvorem, který je schopen vnímat bolest a utrpení, tak, aby nedocházelo k poškozování jeho zdraví, týraní nebo usmrcování bez důvodu (§ 13 odst. 1 zákona na ochranu zvířat). Obce ve své samostatné působnosti mohou ze zákona zřizovat, provozovat a rušit útulky zvířat a vydávat obecně závaznou vyhlášku, kterou vymezují prostory pro volný pohyb psů a upravují podmínky pohybu zvířat na veřejných prostranstvích (§ 24 zákona na ochranu zvířat). Dále mohou vydáním obecně závazné vyhlášky nařizovat povinné čipování psů z důvodu jejich evidence a identifikace v případě jejich zaběhnutí (§ 13 odst. 2 zákona na ochranu zvířat).
V přenesené působnosti hlídá dodržování litery zákona na ochranu zvířat proti týrání orgán ochrany životního prostředí. Ve věcech přenesené působnosti jsou pověřeny obecní úřady s rozšířenou působnosti, které výkon státní správy pro obce I. typu zabezpečují (§ 23a a násl. zákona na ochranu zvířat).
K provozování útulku zvířat je potřeba získat doklad o odborné způsobilosti útulek provozovat. Je nutné mít schválený provozní řád, který je povinen provozovatel útulku na požádání orgánu ochrany životního prostředí předložit ke kontrole. Dále je nutné vést seznam zvířat přijatých, vydaných, uprchlých s uvedením o jaký druh zvířete jde, původní adresu nebo adresu nových majitelů. Musí se vést i takové údaje zvířete jako je hmotnost, barva a jejich signifikantní znaky, podle kterých lze zvíře poznat (§25 odst. 3 zákona na ochranu zvířat).
V případě, že dojde k podezření, že v katastru obce dochází k týrání zvířete, obec je povinna takovou situaci řešit oznámením skutečnosti o podezření ze spáchání správního deliktu týrání zvířete na krajskou veterinární správu (§ 27 a násl. zákona na ochranu zvířat). Obrací se také na příslušný orgán ochrany životního prostředí obce s rozšířenou působností, do jehož správního obvodu spadá. Skutečnost, že k týrání dochází, je oprávněna prověřit a stanovit podle zákona pouze osoba odborně způsobilá k výkonu této činnosti (§ 16 a násl. vyhlášky č. 22/2013 Sb., o vzdělávání na úseku ochrany zvířat proti týrání).
Ochrana zeleně je další velkou oblastí, kde obce vystupují v samostatné působnosti jako majitelé pozemků, na které se veřejná zeleň nachází nebo plní funkci ochrany životního prostředí ve vztahu k přírodě pro stát v přenesené působnosti.
I obce musejí dbát nařízení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody“). Jako vlastníci pozemků s veřejnou zelení jsou obce povinny tyto udržovat minimálně tak, jak zákon ukládá. Dále dle § 63 tohoto zákona musí být zajištěn přístup do krajiny. Obce jsou povinny mít zpracovaný seznam veřejně přístupných účelových komunikací, stezek a pěšin, které zabezpečují volný přístup do krajiny (§ 63 odst. 1 zákona na ochranu přírody).
Téma lesů je upraveno v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích (dále jen „lesní zákon“). Lesy jsou považovány, bez ohledu na vlastnictví, za přírodní bohatství státu (§ 1 lesního zákona). Dle ustanovení lesního zákona je vlastník lesního pozemku povinen se o les starat a postupovat dle zákona. Lesy plní dle lesního zákona trojí funkci:
- ochrannou (§ 7 lesního zákona),
- zvláštního určení (§ 8 lesního zákona),
- hospodářskou (§ 9 lesního zákona).
Pokud obec nezaměstnává osobu odborně vzdělanou pro údržbu lesa, je povinna dle zákona spolupracovat s odborným lesním hospodářem (§ 37 lesního zákona). Pokud vlastní obec les o výměře menší než 50 ha, je jí v plnění uvedených povinností nápomocná státní správa lesů (§ 24 a násl. lesního zákona). Primární odpovědnost za hospodaření s lesním pozemkem však vždy nese vlastník. Pokud je závazné hospodaření majitele lesa na jedné straně, na druhé straně na toto hospodaření může vlastník čerpat finanční příspěvky. Více o finančních příspěvcích na stránkách ministerstva zemědělství.
Vlastníku lesa je dle lesního zákona zamezeno oplocovat pozemky sloužící k funkci lesa. Výjimkou jsou jen lesní školky a oplocenky sloužící k ochraně vysazeného lesa před zvěří (§ 32 odst. 7 lesního zákona). Kácení stromů pro hospodářské účely je povoleno u stromů, které dosáhly minimálního věku 80 let (§ 33 odst. 4 lesního zákona). Stát podporuje hospodaření v lesích poskytováním služeb nebo finančních příspěvků vlastníkům lesa. Jde například o podporu obnovy a zajištění výchovy lesních porostů do 40 let věku, ale i další podporu (§ 46 lesního zákona). Výkon státní správy na úseku lesního hospodářství vykonává obec s rozšířenou působností (§ 47 odst. 1 lesního zákona). Ta je pomocným a poradním orgánem obcím I. typu.
Dle § 48 lesního zákona obecní úřady obcí s rozšířenou působností rozhodují ve věcech:
- prohlášení pozemku za pozemek určený k plnění funkcí lesa,
- pochybností, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa,
- dělení lesních pozemků, při kterém výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha,
- odnětí lesních pozemků určených k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha nebo o omezení jejich využívání pro plnění funkcí lesa a o výši poplatků za odnětí,
- dočasného omezení nebo vyloučení vstupu do lesa, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- povolení výjimky ze zákazu některých činností v lese,
- stanovení podmínek ke konání organizovaných nebo hromadných sportovních akcí v lese, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- uložení opatření k zajištění bezpečnosti osob a majetku před škodami, které by mohly být způsobeny padáním kamenů, sesouváním půdy, pádem stromů a lavinami z lesních pozemků, a o tom, kdo ponese náklady s tím spojené,
- uložení opatření v případech mimořádných okolností, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- výjimek ze zákazu provádět mýtní těžbu v lesních porostech mladších než 80 let,
- podmínek lesní dopravy po cizích pozemcích,
- udělení nebo odnětí licence pro výkon funkce odborného lesního hospodáře,
- pověření právnické nebo fyzické osoby výkonem funkce odborného lesního hospodáře,
- ukládání pokut (hlava devátá),
- uložení opatření k odstranění zjištěných nedostatků, opatření ke zlepšení stavu lesů a plnění jejich funkcí, o zastavení nebo omezení výroby nebo jiné činnosti v lese v případech hrozících škod, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- nezbytných opatřeních, vedoucích k odvrácení hrozícího nebezpečí, pokud nepřesahují jejich správní obvod.
Dále pak:
- vedou evidenci nájmů a výpůjček pozemků určených k plnění funkcí lesa ve svém správním obvodu,
- uplatňují stanovisko k územně plánovací dokumentaci, pokud není příslušný kraj nebo ministerstvo,
- vydávají souhlas k vydání územního rozhodnutí, jímž mají být dotčeny pozemky určené k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha, pokud není příslušný kraj, a souhlas k vydání rozhodnutí o umístění stavby nebo využití území do 50 m od okraje lesa,
- zajišťují zpracování lesní hospodářské osnovy (ust. § 25 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel),
- povolují výjimky ze stanovené velikosti nebo šířky holé seče,
- povolují výjimky ze zákonných lhůt pro zalesnění a zajištění kultur,
- ustanovují lesní stráž a zrušují ustanovení lesní stráže (§ 38 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel), ve svém správním obvodu,
- soustřeďují údaje lesní hospodářské evidence o lesích ve svém správním obvodu a postupují je pověřené organizační složce státu,
- vykonávají dozor nad dodržováním lesního zákona, předpisů vydaných k jeho provedení a rozhodnutí vydaných na jejich základě.
Při překročení výměr lesního pozemku ve výše uvedených bodech přechází pravomoc rozhodování na kraj.
Údržba pozemků s veřejnou zelení (tj. soubor všech volně rostoucích a veřejně přístupných rostlin) spočívá zpravidla v jejich kosení, které obec může upravit veřejnou vyhláškou. Obce obvykle stanovují intenzitní třídy s rozdílnou intenzitou sečí, která se řídí povahou a polohou daného pozemku. Obce obvykle stanovuje minimální počet sečí na dvě ročně a dále pak dle nutnosti v jednotlivých intenzitních třídách. Seče se provádějí ve vegetační době, obce mohou stanovit, do jakého termínu se musejí jednotlivé seče uskutečnit, a další podmínky pro jejich provádění.
Pozemky v intravilánu obce, v lokalitě s vysokým pohybem osob, bývají zařazeny do intenzitní třídy s nejvyšším počtem sečí. Obvykle jde zejména o parky nebo parkově upravené plochy. Můžou to být veřejná prostranství před budovami, které slouží veřejným účelům, jako jsou radnice, obchody, školy apod. Ve střední intenzitní třídě se obvykle nacházejí ostatní veřejně přístupné plochy v zastavěném území i parkově upravené plochy mimo zastavěná území nacházející se v katastru obce. Do intenzitní třídy s nejmenším počtem sečí se zařazují ostatní plochy ke kosení.
Příklady intenzitních tříd a počtu sečí:
- I. intenzitní třída – 5 sečí
- II. intenzitní třída – 3 seče
- III. intenzitní třída – 2 seče
Součástí údržby zeleně je i péče o dřeviny (stromy a keře), které se nacházejí v katastru obce a rostou na jejích pozemcích. Dle § 507 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jsou rostliny na pozemku vzešlé jeho součástí a jsou tedy majetkem jeho majitele bez ohledu na to, kdo dřevinu vysadil.
V současné praxi, a pokud to finanční možnosti obce dovolují, je běžné provádění inventarizace dřevin, jejíž součástí je vyhodnocení jejich stavu a zanesení polohy do mapových podkladů. Z informací získaných z inventarizace mohou obce sestavit plány péče o dřeviny. Je pak vcelku snadné postupovat dle těchto plánů, které určí způsob a dobu ošetření. Obzvláště důležité je, že se tímto eliminují ty dřeviny, které jsou v havarijním nebo špatném zdravotním stavu. Ty jsou pak určeny ke kácení.
Kromě inventarizace dřevin mohou obce provádět pasportizace veřejné zeleně. Jde o grafické zpracování veřejných ploch do logických celků. Celkem může být parcela nebo základní plocha. Základní plochy pak předkládají uživateli informace o funkčním využití a prvcích, ze kterých se skládají. Podávají také informace o finanční náročnosti údržby rozdělené do měsíců. Jde o poměrně efektivní nástroj k zjištění množství udržované zeleně a potřebných financí v celém katastru obce.
Je nutno mít na paměti, že při ošetřování dřevin ořezem je více než vhodné, aby ořezy prováděla osoba k tomu vyškolená. Platí, že pokud řezy na stromech či keřích provádí autorizovaná osoba, pak se daří dřeviny uchovávat v dobrém zdravotním stavu a tím eliminovat riziko jejich úhynu.
Podle současné legislativy platí, že při nutném kácení dřevin je povinnost postupovat podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhlášky č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení (dále jen „vyhláška o povolování kácení dřevin“). Je nutné znát, v jakém režimu je možné dřeviny skácet, zda bude nutné povolení kácení dřeviny orgánem ochrany životního prostředí nebo bude možné dřeviny odstranit bez povolení.
Velikost a charakteristika dřevin, k jejichž kácení není třeba povolení
Dle vyhlášky č. 189/2013 Sb. v platném znění (tj. včetně aktualizace č. 222/2014 Sb.) se nevyžaduje povolení ke kácení dřevin, pokud nejsou součástí významného krajinného prvku nebo stromořadí:
- pro dřeviny o obvodu kmene do 80 cm měřeného ve výšce 130 cm nad zemí,
- pro zapojené porosty dřevin[1] tj. křoví, pokud celková plocha kácených zapojených porostů dřevin nepřesahuje 40 m2,
- pro dřeviny pěstované na pozemcích vedených v katastru nemovitostí ve způsobu využití jako plantáž dřevin),
- pro ovocné dřeviny rostoucí na pozemcích v zastavěném území evidovaných v katastru nemovitostí jako druh pozemku zahrada, zastavěná plocha a nádvoří nebo ostatní plocha se způsobem využití pozemku zeleň.
Stromořadí je souvislá řada stromů, které rostou v pravidelných odstupech. Minimální počet stromů v řadě je deset kusů. Chybí-li stromy v souvislé řadě, stále se jedná o stromořadí. Toto neplatí pro ovocné sady ani plantáže dřevin (§ 1 písm. c) vyhlášky o povolování kácení dřevin).
Žádost o povolení kácení dřevin má své náležitosti a předkládá se orgánu ochrany životního prostředí, který v přenesené působnosti vydá povolení ke kácení nebo žádost zamítne. V současné době jsou tímto orgánem všechny obce (tj. i I. typu). Je nutné specifikovat katastrální území a parcelu, kde se dřevina nachází, případně i dodat situační nákres. Dále je nutné určit druh dřeviny a její další parametry (§ 4 odst. 1 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Orgán ochrany životního prostředí zhodnotí funkční a estetickou hodnotu dřeviny, která je navržena ke kácení. Na jejím základě může uložit povinnou náhradní výsadbu za skácený kus stromu, která je adekvátní ekologické újmě, k níž skácením dojde. Zákon počítá také s budoucí možností odvodů, které by nahradily ekologickou újmu. Právní úprava však zatím není kompletní, je tedy možno nařídit pouze náhradní výsadbu (§ 9 zákona o ochraně přírody).
Pokud si obec nechá zpracovat inventarizaci dřevin, bývá součástí dodávky i elektronický systém vedení stavu a počtu těchto dřevin. Tento systém zpravidla umí zpracovat i žádost o kácení dřevin.
Pokud je nutné kácení dřeviny ze závažných zdravotních důvodu dle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody, je potřeba nejdříve poslat orgánu ochrany životního prostředí oznámení o kácení dřeviny s lokalizací stromu v mapovém podkladu, zdůvodněním nutnosti kácení a určením druhu stromu včetně jeho parametrů. Je nutné uvést míry obvodu kmene stromu ve výšce 130 cm nad zemí (§ 4 odst. 2 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Následně je potřeba počkat 15 dnů. Pokud do této doby orgán ochrany životního prostředí nekontaktuje oznamovatele, je možné kácení provést (§ 8 odst. 2 zákona na ochranu přírody).
V případě, že dojde k vývratu stromu nebo jinému závažnému poškození, které je nutné řešit okamžitým odstraněním stromu, pak není nutné žádat o povolení ani skutečnost předem oznamovat. Je jen nutno oznámit, že došlo k tomuto zásahu, a to ve lhůtě do 15 dnů od jeho provedení (§ 8 odst. 4 zákona na ochranu přírody).
Použité zdroje:
CIKÁNKOVÁ, J., E. KOBLÍŽKOVÁ, J. MERTL, J. POKORNÝ, T. PONOCNÁ, M. ROLLEROVÁ a E. TRNKOVÁ. Zpráva o životním prostředí České republiky 2013. Praha, 2014.
Ministerstvo zemědělství [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-31]. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/mze/ochrana-zvirat/
Portál veřejné správy: Na úřad přes internet [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-20]. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/?path=/portal/obcan/
ÚSES. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky [online]. 2015 [cit. 2015-05-29]. Dostupné z: http://www.ochranaprirody.cz/obecna-ochrana-prirody-a-krajiny/uses/
[1] Zapojeným porostem dřevin je soubor dřevin, v němž se nadzemní části dřevin jednoho patra vzájemně dotýkají, prorůstají nebo překrývají, s výjimkou dřevin tvořících stromořadí, pokud obvod kmene jednotlivých dřevin měřený ve výšce 130 cm nad zemí nepřesahuje 80 cm; jestliže některá z dřevin v souboru přesahuje uvedené rozměry, posuzuje se vždy jako jednotlivá dřevina.
Související postupy pro řešení typických situací: · 01 Odchyt volně pobíhajících psů · 02 Oblast ochrany zvířat · 06 Povolování kácení dřevin rostoucích mimo les Související vzory dokumentů: · 13 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (s povinností náhradní výsadby) · 14 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (bez povinnosti náhradní výsadby) · 43 Dopis majiteli volně pobíhajícího psa |
Obsah kapitoly:
10.1 Ochrana životního prostředí
10.2 Odpady, kanalizace, vody
10.2.1 Odpadové hospodářství
10.2.2 Kanalizace
10.2.3 Vody
10.3 Ochrana zvířat
10.4 Lesy a ochrana zeleně
10.4.1 Lesy
10.4.2 Údržba zeleně
Životní prostředí se dá definovat jako prostor pro život, který je ovlivněn působením složek – vody, vzduchu, hornin, půdy, energie, ekosystémů a organismů. Kvalita života obyvatel planety je těmito složkami, potažmo jejich kvalitou, nesmírně ovlivněna.
V minulosti se při rozvoji hospodářství na životní prostředí nebral zřetel. Jeho kvalita se zhoršovala. Dá se říci, že stoupající hospodářský rozvoj má negativní dopad na životní prostředí. Existuje přímá úměra mezi vývojem ekonomiky a stavem životního prostředí.
Všechny již zmiňované složky životního prostředí jsou v současnosti větší či menší měrou postižené a znehodnocené. S rozvojem průmyslu v padesátých letech minulého století došlo k znečištění ovzduší. To bylo v některých lokalitách velmi špatné. Tento jev se bohužel v některých oblastech nelepší, jen zdroje znečištění se léty změnily.
Půda intenzivním způsobem zemědělství erodovala a je zamořena chemickými hnojivy. V některých lokalitách je trvale nebo dočasně znehodnocena. Fenoménem dneška jsou brownfieldy, tedy pozemky, areály nebo objekty, které se v současnosti nevyužívají, jsou zanedbané a jejich regenerace je finančně velmi náročná nebo nemožná.
V oblasti čistoty vody v nádržích a vodních tocích došlo ke zlepšení odkanalizováním obcí, bohužel však stále dochází k velké eutrofizaci (přemnožení sinic a řas a v jeho důsledku úbytku kyslíku ve vodě) a acidifikaci (překyselení) používáním nadměrného množství dusíku a fosforu při hnojení polí.
Masivní výstavbou v posledních dvaceti pěti letech došlo k poměrně velké fragmentaci území. Došlo k velkému rozvoji dopravní infrastruktury a zabírání zemědělského půdního fondu pro rozvoj obcí. V jejím důsledku pak dochází k narušování přirozených stanovišť flory a fauny a tím k zániku jejich biotopů. Zástavbou došlo k narušení přirozené retence a infiltrace vody v území. Změnily se odtokové poměry, v této souvislosti dochází k častějším lokálním záplavám.
Z výše uvedených důvodů je vyvíjen tlak na zlepšování stavu životního prostředí v návaznosti na udržitelný rozvoj. Tyto tlaky sílí vlivem globální změny klimatu, na kterou vědci už léta upozorňují.
Oblast životního prostředí je rozsáhlá, proto je legislativně vymezena mnoha zákony. Pro obce těmi nejdůležitějšími jsou:
- zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí,
- zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon,
- zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, prováděcí vyhláška č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích,
- zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech,
- zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jeho prováděcí vyhláška č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení,
- zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů,
- zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání,
- zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.
Ochranou životního prostředí rozumíme zmírňování všech negativních dopadů na složky životního prostředí, ovzduší, vody, půdy, rostlin a živočichy. V prostředí obce se jedná ponejvíce o ochranu dřevin, vody a nakládání s odpady. V poslední době se hovoří i o ovlivňování kvality ovzduší kontrolou lokálních topenišť, které se staly jedním z hlavních původců znečistění ovzduší obzvláště v kontextu s emisemi suspendovaných částic prachu PM10, PM2,5.
S ochranou životního prostředí, kde obce hrají důležitou úlohu, souvisí vydávání územního plánu. Územním plánem mohou obce regulovat rozvoj, ale i zachování či obnovu životního prostředí. Územní plán je vydáván v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). Veškerou výstavbu či úpravy v krajině musí obce provádět či schvalovat tak, aby nedocházelo ke kolizím ve vztahu k územnímu plánu a jeho členění území obce.
Územní plán je závazný dokument předkládající řešení území obce na souvislé oblasti dle směru rozvoje katastru obce (upraven v § 43 a násl. stavebního zákona). Územní plán řeší nejen takové oblasti jako je infrastruktura, bydlení, doprava, průmysl, ale i zachování a ochranu životního prostředí. Jednou z mapových vrstev je systém ekologické stability, dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (§ 59).
ÚSES, jak se územním systémům ekologické stability říká, je tvořen třemi základními prvky:
- biocentrum
- biokoridor
- interakční prvek
Biocentrum je geograficky vymezená oblast, která umožňuje přežití a trvalou existenci rostlin a živočichů na daném území. Vymezením a zapojením území do systému ekologické stability dojde k jejich ochraně před užitím území nevhodným způsobem, které by ohrozilo jejich další existenci.
Biokoridor není vhodný k samotnému přežití a existenci rostlin a živočichů, ale je možný k přesunu těchto jedinců mezi jednotlivými biocentry.
Interakční prvek nepropojuje biocentra, ale umožňuje existenci rostlin a živočichů, které nejsou prostorově náročné. Může se jednat o menší parky či plochy zeleně.
ÚSES se dále dělí z hlediska velikosti řešeného území, ale v kontextu obce I. typu se jedná o ÚSES lokální. Ten by měl respektovat systémy ekologické stability vyššího řádu, tedy nadregionální. Ochrana životního prostředí je hlavním hlediskem udržitelného rozvoje.
Rozhodnutí o vypracování územního plánu nebo jeho změně vydává zastupitelstvo obce (§ 6 odst. 5 stavebního zákona). Návrh zásad územního rozvoje musí být předložen kraji (§ 7 odst. 2 písm. b) stavebního zákona).
Pro obce I. typu zpracovávají územní plán obce s rozšířenou působností, do jejichž správního obvodu obec I. typu spadá (§ 6 odst. 1 stavebního zákona). Obce s rozšířenou působností vypracovávají územní plán v přenesené působnosti na žádost obce, která při zpracování územního plánu poskytuje zpracovateli podklady a je maximálně součinná. Zpracovatel územního plánu musí splňovat kvalifikační předpoklady podle § 24 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon a zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů.
Do ochrany životního prostředí spadají i oblasti odpadového hospodářství, nakládání s povrchovými vodami a vodami obecně. Tyto oblasti životního prostředí jsou obcemi řešeny jak v samostatné působnosti, tak v přenesené působnosti. V samostatné působnosti vystupují obce jako původci odpadů a jejich povinnosti je postupovat dle zákona, tzn. mít zajištěn sběr a svoz komunálního odpadu a dalších odpadů, pokud ho vyprodukují.
Odpady řeší zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“), prováděcí vyhláškou č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.
Obce, které dle § 44, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, produkují více než 10 t nebezpečného odpadu nebo více než 1000 t odpadu ostatního, zpracovávají plán odpadového hospodářství obce. Jeho obsah stanovuje Ministerstvo životního prostředí. Plán odpadového hospodářství obce se vydává na dobu min. 5 let. Do 3 měsíců od vydání tohoto dokumentu je nutné plán zaslat na příslušný krajský úřad ke schválení.
Obce vydávají ve své samostatné působnosti obecně závaznou vyhlášku, kterou řeší systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na jejím katastrálním území. Součástí vyhlášky je stanovená částka, kterou občané trvale hlášení na území obce, nebo na něm vlastnící nemovitost např. k rekreačnímu bydlení, musejí platit (§ 17 odst. 2 zákona o odpadech).
Ukládání odpadů na skládky je zpoplatněno a poplatek se promítá do výsledných cen za svoz komunálního odpadu pro fyzické nepodnikající osoby. Poplatek za sběr a svoz komunálního odpadu, který je vymezen v obecně závazné vyhlášce vydávané zastupitelstvem, se skládá ze dvou částek, viz místní poplatky v kapitole „Veřejné finance, dotace, majetek obcí“. Obec je povinna vést evidenci odvezených a uložených odpadů (dle třídění), které eviduje dle kódu odpadu, názvu a objemu (§ 39 zákona o odpadech). Pokud je původcem odpadu obec a ukládá odpad na skládku, která je na jejím katastrálním území, nevybírá se podle § 46 odst. 4 zákona o odpadech od této obce základní složka poplatku.
V současnosti musí mít obce vyřešen systém třídění odpadů (§ 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech) minimálně v rozsahu papír, sklo, plasty a biologicky rozložitelný odpad (tráva z kosení, listí ze stromů), kovy a nebezpečný odpad. Dále je vhodné mít zajištěn zpětný odběr elektrozařízení. K těmto účelům je možné kontaktovat firmy, které se zpětným odběrem elektrozařízení zabývají. Ze systému zpětného odběru elektrozařízení mohou obce čerpat i finanční prostředky na zařízení místa pro zpětný odběr elektrozařízení. Další finance získávají ze zpětného odběru elektrozařízení, který je odměňován v návaznosti na počty kusů nebo kila zpět odevzdaných elektrospotřebičů.
Další významnou složkou ochrany životního prostředí v prostředí obce je nakládání s odpadními vodami dle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“) a jeho prováděcí vyhláškou č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích. Odpadními vodami se rozumí srážkové vody (deště) a odpadní vody (vody vyprodukované domácnostmi a dalšími subjekty ze své činnosti). Dalším důležitým předpisem je vyhláška č. 416/2010 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění odpadních vod.
Provozování vodního díla (stavby dešťové či splaškové kanalizace) obec může provádět jen s povolením k provozování tohoto typu stavby, kterou vydává kraj (§ 6 zákona o vodovodech a kanalizacích).
Odkanalizování obcí a stavění čističek odpadních vod, které slouží k čištění splaškových vod před vypouštěním do vodních zdrojů, jsou v současnosti důležitým tématem, protože každý provozovatel musí splňovat přesně stanovené hodnoty výstupní vody. Pokud tyto hodnoty překračuje, hrozí provozovateli této kanalizace velké sankce (§ 18 a § 19 zákona o vodovodech a kanalizacích).
V praxi obcí I. typu to znamená, že může v obci mít umístěnou kanalizaci společnou pro odvádění odpadních (splaškových) i srážkových (dešťových) vod najednou nebo může mít vybudované kanalizace dvě. Jednu pro odvádění odpadních vod a druhou pro odvádění srážkových vod. Pokud je v obci umístěna kanalizace, zastupitelstvo obce vydává kanalizační řád.
V případě, že v obci není kanalizace umístěna, každá nemovitost musí mít vyřešenou likvidaci splaškových vod formou jímky, která je nepropustná a nemá přepad. Na požádání orgánu ochrany životního prostředí je povinna předložit doklad o likvidaci splaškových vod (§ 38 odst. 6 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách – dále jen „vodní zákon“).
Hospodaření s povrchovými a podzemními vodami dle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, také podléhá povolení k provozování technického zařízení (vodovodní řad), které uděluje kraj. Provozování vodovodního řadu se rozumí dodávka pitné vody domácnostem v katastru obce. Jedná se o soubor činností zahrnujících dodržování technologických postupů při odběru, úpravě a dodávce pitné vody odběratelům (§ 8 vodního zákona).
V praxi obcí je možné zřídit právnickou osobu, která bude oprávněna dle zákona nakládat s vodami jak odpadními tak pitnou vodou a bude v postavení správce majetku zajišťujícího dodávku a odvádění vod. Ovšem to je případ obce, která má vodovodní řad v majetku. Jinak je voda dodávána vodárenskými společnostmi.
Povinnosti související s vodními díly a ochrana vodních děl a rybníků
Vzdouvání a stabilizace vod ve vodních dílech i jejich energetické využití patří mezi důvody, proč je třeba veřejný zájem spatřován i v ochraně vodních děl. V důsledku poškození vodního díla by dále mohlo nastat též (přímé) ohrožení lidských životů, životního prostředí či majetku, tedy hodnot, jejichž ochrana je beze sporu ve veřejném zájmu. Znečištění vody dokonce naplňuje jednu ze skutkových podstat trestných činů dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen TZ), tedy jde o čin s obecně nejvyšší mírou společenské škodlivosti. Speciální skutkovou podstatou trestného činu je například poškození vodního zdroje dle § 294a TZ. Dále § 301 TZ sankcionuje poškozování významného krajinného prvku, mezi něž se řadí i rybník, z čehož tedy vyplývá, že současný trestní zákoník chrání před poškozováním vodní díla nejen jako součást majetku jejich vlastníka či jako zdroj obecného ohrožení, ale i ve speciálních ustanoveních, a to konkrétně výše zmíněný rybník.
Významným právním předpisem obsahující právní ochranu vodních děl je i vodní zákon, který v § 58, zavádí institut ochrany vodních děl. Toto ustanovení zakazuje poškozovat vodní díla a narušovat jejich funkce. Demonstrativní výčet toho, co se zákazem rozumí, je v § 58 odst. 2 vodního zákona.
Zejména je zakázáno
- na ochranných hrázích vysazovat dřeviny, jezdit po nich vozidly, pokud se nejedná o údržbu, s výjimkou míst k tomu určených,
- poškozovat vodotoky, vodoměry, cejchy, vodní značky, značky velkých vod a jiná zařízení sloužící k plnění úkolů stanovený vodním zákonem.
Ustanovení § 58 odst. 3 vodního zákona zakotvuje způsob ochrany vodního díla, a to skrze stanovení ochranného pásma. Zákon přímo neupravuje, jaké činnosti jsou zakázané, to je třeba stanovit s přihlédnutím k povaze konkrétního vodního díla přímo až v opatření obecné povahy. Ochranné pásmo podél vodního díla je oprávněn stanovit na návrh vlastníka vodního díla příslušný vodoprávní úřad. Ochranné pásmo má podobu opatření obecné povahy ve smyslu SŘ § 171 a násl. Vodoprávní úřad může rovněž na návrh vlastníka zakázat nebo omezit na vodním díle umisťování a provádění některých staveb nebo činností. Důsledkem stanovením ochranného pásma může být omezení vlastnického práva vlastníků pozemků a staveb v ochranném pásmu, jež je v souladu s čl. 11 odst. 4 Listinou základních práv a svobod. Za zmíněnou majetkovou újmu přísluší omezenému náhrada
Hlavním předpisem v oblasti ochrany zvířat je zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (dále jen „zákon na ochranu zvířat“). Ochranou zvířat rozumíme zacházení s živým tvorem, který je schopen vnímat bolest a utrpení, tak, aby nedocházelo k poškozování jeho zdraví, týraní nebo usmrcování bez důvodu (§ 13 odst. 1 zákona na ochranu zvířat). Obce ve své samostatné působnosti mohou ze zákona zřizovat, provozovat a rušit útulky zvířat a vydávat obecně závaznou vyhlášku, kterou vymezují prostory pro volný pohyb psů a upravují podmínky pohybu zvířat na veřejných prostranstvích (§ 24 zákona na ochranu zvířat). Dále mohou vydáním obecně závazné vyhlášky nařizovat povinné čipování psů z důvodu jejich evidence a identifikace v případě jejich zaběhnutí (§ 13 odst. 2 zákona na ochranu zvířat).
V přenesené působnosti hlídá dodržování litery zákona na ochranu zvířat proti týrání orgán ochrany životního prostředí. Ve věcech přenesené působnosti jsou pověřeny obecní úřady s rozšířenou působnosti, které výkon státní správy pro obce I. typu zabezpečují (§ 23a a násl. zákona na ochranu zvířat).
K provozování útulku zvířat je potřeba získat doklad o odborné způsobilosti útulek provozovat. Je nutné mít schválený provozní řád, který je povinen provozovatel útulku na požádání orgánu ochrany životního prostředí předložit ke kontrole. Dále je nutné vést seznam zvířat přijatých, vydaných, uprchlých s uvedením o jaký druh zvířete jde, původní adresu nebo adresu nových majitelů. Musí se vést i takové údaje zvířete jako je hmotnost, barva a jejich signifikantní znaky, podle kterých lze zvíře poznat (§25 odst. 3 zákona na ochranu zvířat).
V případě, že dojde k podezření, že v katastru obce dochází k týrání zvířete, obec je povinna takovou situaci řešit oznámením skutečnosti o podezření ze spáchání správního deliktu týrání zvířete na krajskou veterinární správu (§ 27 a násl. zákona na ochranu zvířat). Obrací se také na příslušný orgán ochrany životního prostředí obce s rozšířenou působností, do jehož správního obvodu spadá. Skutečnost, že k týrání dochází, je oprávněna prověřit a stanovit podle zákona pouze osoba odborně způsobilá k výkonu této činnosti (§ 16 a násl. vyhlášky č. 22/2013 Sb., o vzdělávání na úseku ochrany zvířat proti týrání).
Ochrana zeleně je další velkou oblastí, kde obce vystupují v samostatné působnosti jako majitelé pozemků, na které se veřejná zeleň nachází nebo plní funkci ochrany životního prostředí ve vztahu k přírodě pro stát v přenesené působnosti.
I obce musejí dbát nařízení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody“). Jako vlastníci pozemků s veřejnou zelení jsou obce povinny tyto udržovat minimálně tak, jak zákon ukládá. Dále dle § 63 tohoto zákona musí být zajištěn přístup do krajiny. Obce jsou povinny mít zpracovaný seznam veřejně přístupných účelových komunikací, stezek a pěšin, které zabezpečují volný přístup do krajiny (§ 63 odst. 1 zákona na ochranu přírody).
Téma lesů je upraveno v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích (dále jen „lesní zákon“). Lesy jsou považovány, bez ohledu na vlastnictví, za přírodní bohatství státu (§ 1 lesního zákona). Dle ustanovení lesního zákona je vlastník lesního pozemku povinen se o les starat a postupovat dle zákona. Lesy plní dle lesního zákona trojí funkci:
- ochrannou (§ 7 lesního zákona),
- zvláštního určení (§ 8 lesního zákona),
- hospodářskou (§ 9 lesního zákona).
Pokud obec nezaměstnává osobu odborně vzdělanou pro údržbu lesa, je povinna dle zákona spolupracovat s odborným lesním hospodářem (§ 37 lesního zákona). Pokud vlastní obec les o výměře menší než 50 ha, je jí v plnění uvedených povinností nápomocná státní správa lesů (§ 24 a násl. lesního zákona). Primární odpovědnost za hospodaření s lesním pozemkem však vždy nese vlastník. Pokud je závazné hospodaření majitele lesa na jedné straně, na druhé straně na toto hospodaření může vlastník čerpat finanční příspěvky. Více o finančních příspěvcích na stránkách ministerstva zemědělství.
Vlastníku lesa je dle lesního zákona zamezeno oplocovat pozemky sloužící k funkci lesa. Výjimkou jsou jen lesní školky a oplocenky sloužící k ochraně vysazeného lesa před zvěří (§ 32 odst. 7 lesního zákona). Kácení stromů pro hospodářské účely je povoleno u stromů, které dosáhly minimálního věku 80 let (§ 33 odst. 4 lesního zákona). Stát podporuje hospodaření v lesích poskytováním služeb nebo finančních příspěvků vlastníkům lesa. Jde například o podporu obnovy a zajištění výchovy lesních porostů do 40 let věku, ale i další podporu (§ 46 lesního zákona). Výkon státní správy na úseku lesního hospodářství vykonává obec s rozšířenou působností (§ 47 odst. 1 lesního zákona). Ta je pomocným a poradním orgánem obcím I. typu.
Dle § 48 lesního zákona obecní úřady obcí s rozšířenou působností rozhodují ve věcech:
- prohlášení pozemku za pozemek určený k plnění funkcí lesa,
- pochybností, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa,
- dělení lesních pozemků, při kterém výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha,
- odnětí lesních pozemků určených k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha nebo o omezení jejich využívání pro plnění funkcí lesa a o výši poplatků za odnětí,
- dočasného omezení nebo vyloučení vstupu do lesa, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- povolení výjimky ze zákazu některých činností v lese,
- stanovení podmínek ke konání organizovaných nebo hromadných sportovních akcí v lese, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- uložení opatření k zajištění bezpečnosti osob a majetku před škodami, které by mohly být způsobeny padáním kamenů, sesouváním půdy, pádem stromů a lavinami z lesních pozemků, a o tom, kdo ponese náklady s tím spojené,
- uložení opatření v případech mimořádných okolností, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- výjimek ze zákazu provádět mýtní těžbu v lesních porostech mladších než 80 let,
- podmínek lesní dopravy po cizích pozemcích,
- udělení nebo odnětí licence pro výkon funkce odborného lesního hospodáře,
- pověření právnické nebo fyzické osoby výkonem funkce odborného lesního hospodáře,
- ukládání pokut (hlava devátá),
- uložení opatření k odstranění zjištěných nedostatků, opatření ke zlepšení stavu lesů a plnění jejich funkcí, o zastavení nebo omezení výroby nebo jiné činnosti v lese v případech hrozících škod, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- nezbytných opatřeních, vedoucích k odvrácení hrozícího nebezpečí, pokud nepřesahují jejich správní obvod.
Dále pak:
- vedou evidenci nájmů a výpůjček pozemků určených k plnění funkcí lesa ve svém správním obvodu,
- uplatňují stanovisko k územně plánovací dokumentaci, pokud není příslušný kraj nebo ministerstvo,
- vydávají souhlas k vydání územního rozhodnutí, jímž mají být dotčeny pozemky určené k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha, pokud není příslušný kraj, a souhlas k vydání rozhodnutí o umístění stavby nebo využití území do 50 m od okraje lesa,
- zajišťují zpracování lesní hospodářské osnovy (ust. § 25 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel),
- povolují výjimky ze stanovené velikosti nebo šířky holé seče,
- povolují výjimky ze zákonných lhůt pro zalesnění a zajištění kultur,
- ustanovují lesní stráž a zrušují ustanovení lesní stráže (§ 38 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel), ve svém správním obvodu,
- soustřeďují údaje lesní hospodářské evidence o lesích ve svém správním obvodu a postupují je pověřené organizační složce státu,
- vykonávají dozor nad dodržováním lesního zákona, předpisů vydaných k jeho provedení a rozhodnutí vydaných na jejich základě.
Při překročení výměr lesního pozemku ve výše uvedených bodech přechází pravomoc rozhodování na kraj.
Údržba pozemků s veřejnou zelení (tj. soubor všech volně rostoucích a veřejně přístupných rostlin) spočívá zpravidla v jejich kosení, které obec může upravit veřejnou vyhláškou. Obce obvykle stanovují intenzitní třídy s rozdílnou intenzitou sečí, která se řídí povahou a polohou daného pozemku. Obce obvykle stanovuje minimální počet sečí na dvě ročně a dále pak dle nutnosti v jednotlivých intenzitních třídách. Seče se provádějí ve vegetační době, obce mohou stanovit, do jakého termínu se musejí jednotlivé seče uskutečnit, a další podmínky pro jejich provádění.
Pozemky v intravilánu obce, v lokalitě s vysokým pohybem osob, bývají zařazeny do intenzitní třídy s nejvyšším počtem sečí. Obvykle jde zejména o parky nebo parkově upravené plochy. Můžou to být veřejná prostranství před budovami, které slouží veřejným účelům, jako jsou radnice, obchody, školy apod. Ve střední intenzitní třídě se obvykle nacházejí ostatní veřejně přístupné plochy v zastavěném území i parkově upravené plochy mimo zastavěná území nacházející se v katastru obce. Do intenzitní třídy s nejmenším počtem sečí se zařazují ostatní plochy ke kosení.
Příklady intenzitních tříd a počtu sečí:
- I. intenzitní třída – 5 sečí
- II. intenzitní třída – 3 seče
- III. intenzitní třída – 2 seče
Součástí údržby zeleně je i péče o dřeviny (stromy a keře), které se nacházejí v katastru obce a rostou na jejích pozemcích. Dle § 507 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jsou rostliny na pozemku vzešlé jeho součástí a jsou tedy majetkem jeho majitele bez ohledu na to, kdo dřevinu vysadil.
V současné praxi, a pokud to finanční možnosti obce dovolují, je běžné provádění inventarizace dřevin, jejíž součástí je vyhodnocení jejich stavu a zanesení polohy do mapových podkladů. Z informací získaných z inventarizace mohou obce sestavit plány péče o dřeviny. Je pak vcelku snadné postupovat dle těchto plánů, které určí způsob a dobu ošetření. Obzvláště důležité je, že se tímto eliminují ty dřeviny, které jsou v havarijním nebo špatném zdravotním stavu. Ty jsou pak určeny ke kácení.
Kromě inventarizace dřevin mohou obce provádět pasportizace veřejné zeleně. Jde o grafické zpracování veřejných ploch do logických celků. Celkem může být parcela nebo základní plocha. Základní plochy pak předkládají uživateli informace o funkčním využití a prvcích, ze kterých se skládají. Podávají také informace o finanční náročnosti údržby rozdělené do měsíců. Jde o poměrně efektivní nástroj k zjištění množství udržované zeleně a potřebných financí v celém katastru obce.
Je nutno mít na paměti, že při ošetřování dřevin ořezem je více než vhodné, aby ořezy prováděla osoba k tomu vyškolená. Platí, že pokud řezy na stromech či keřích provádí autorizovaná osoba, pak se daří dřeviny uchovávat v dobrém zdravotním stavu a tím eliminovat riziko jejich úhynu.
Podle současné legislativy platí, že při nutném kácení dřevin je povinnost postupovat podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhlášky č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení (dále jen „vyhláška o povolování kácení dřevin“). Je nutné znát, v jakém režimu je možné dřeviny skácet, zda bude nutné povolení kácení dřeviny orgánem ochrany životního prostředí nebo bude možné dřeviny odstranit bez povolení.
Velikost a charakteristika dřevin, k jejichž kácení není třeba povolení
Dle vyhlášky č. 189/2013 Sb. v platném znění (tj. včetně aktualizace č. 222/2014 Sb.) se nevyžaduje povolení ke kácení dřevin, pokud nejsou součástí významného krajinného prvku nebo stromořadí:
- pro dřeviny o obvodu kmene do 80 cm měřeného ve výšce 130 cm nad zemí,
- pro zapojené porosty dřevin[1] tj. křoví, pokud celková plocha kácených zapojených porostů dřevin nepřesahuje 40 m2,
- pro dřeviny pěstované na pozemcích vedených v katastru nemovitostí ve způsobu využití jako plantáž dřevin),
- pro ovocné dřeviny rostoucí na pozemcích v zastavěném území evidovaných v katastru nemovitostí jako druh pozemku zahrada, zastavěná plocha a nádvoří nebo ostatní plocha se způsobem využití pozemku zeleň.
Stromořadí je souvislá řada stromů, které rostou v pravidelných odstupech. Minimální počet stromů v řadě je deset kusů. Chybí-li stromy v souvislé řadě, stále se jedná o stromořadí. Toto neplatí pro ovocné sady ani plantáže dřevin (§ 1 písm. c) vyhlášky o povolování kácení dřevin).
Žádost o povolení kácení dřevin má své náležitosti a předkládá se orgánu ochrany životního prostředí, který v přenesené působnosti vydá povolení ke kácení nebo žádost zamítne. V současné době jsou tímto orgánem všechny obce (tj. i I. typu). Je nutné specifikovat katastrální území a parcelu, kde se dřevina nachází, případně i dodat situační nákres. Dále je nutné určit druh dřeviny a její další parametry (§ 4 odst. 1 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Orgán ochrany životního prostředí zhodnotí funkční a estetickou hodnotu dřeviny, která je navržena ke kácení. Na jejím základě může uložit povinnou náhradní výsadbu za skácený kus stromu, která je adekvátní ekologické újmě, k níž skácením dojde. Zákon počítá také s budoucí možností odvodů, které by nahradily ekologickou újmu. Právní úprava však zatím není kompletní, je tedy možno nařídit pouze náhradní výsadbu (§ 9 zákona o ochraně přírody).
Pokud si obec nechá zpracovat inventarizaci dřevin, bývá součástí dodávky i elektronický systém vedení stavu a počtu těchto dřevin. Tento systém zpravidla umí zpracovat i žádost o kácení dřevin.
Pokud je nutné kácení dřeviny ze závažných zdravotních důvodu dle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody, je potřeba nejdříve poslat orgánu ochrany životního prostředí oznámení o kácení dřeviny s lokalizací stromu v mapovém podkladu, zdůvodněním nutnosti kácení a určením druhu stromu včetně jeho parametrů. Je nutné uvést míry obvodu kmene stromu ve výšce 130 cm nad zemí (§ 4 odst. 2 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Následně je potřeba počkat 15 dnů. Pokud do této doby orgán ochrany životního prostředí nekontaktuje oznamovatele, je možné kácení provést (§ 8 odst. 2 zákona na ochranu přírody).
V případě, že dojde k vývratu stromu nebo jinému závažnému poškození, které je nutné řešit okamžitým odstraněním stromu, pak není nutné žádat o povolení ani skutečnost předem oznamovat. Je jen nutno oznámit, že došlo k tomuto zásahu, a to ve lhůtě do 15 dnů od jeho provedení (§ 8 odst. 4 zákona na ochranu přírody).
Použité zdroje:
CIKÁNKOVÁ, J., E. KOBLÍŽKOVÁ, J. MERTL, J. POKORNÝ, T. PONOCNÁ, M. ROLLEROVÁ a E. TRNKOVÁ. Zpráva o životním prostředí České republiky 2013. Praha, 2014.
Ministerstvo zemědělství [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-31]. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/mze/ochrana-zvirat/
Portál veřejné správy: Na úřad přes internet [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-20]. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/?path=/portal/obcan/
ÚSES. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky [online]. 2015 [cit. 2015-05-29]. Dostupné z: http://www.ochranaprirody.cz/obecna-ochrana-prirody-a-krajiny/uses/
[1] Zapojeným porostem dřevin je soubor dřevin, v němž se nadzemní části dřevin jednoho patra vzájemně dotýkají, prorůstají nebo překrývají, s výjimkou dřevin tvořících stromořadí, pokud obvod kmene jednotlivých dřevin měřený ve výšce 130 cm nad zemí nepřesahuje 80 cm; jestliže některá z dřevin v souboru přesahuje uvedené rozměry, posuzuje se vždy jako jednotlivá dřevina.
Související postupy pro řešení typických situací: · 01 Odchyt volně pobíhajících psů · 02 Oblast ochrany zvířat · 06 Povolování kácení dřevin rostoucích mimo les Související vzory dokumentů: · 13 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (s povinností náhradní výsadby) · 14 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (bez povinnosti náhradní výsadby) · 43 Dopis majiteli volně pobíhajícího psa |
Obsah kapitoly:
10.1 Ochrana životního prostředí
10.2 Odpady, kanalizace, vody
10.2.1 Odpadové hospodářství
10.2.2 Kanalizace
10.2.3 Vody
10.3 Ochrana zvířat
10.4 Lesy a ochrana zeleně
10.4.1 Lesy
10.4.2 Údržba zeleně
Životní prostředí se dá definovat jako prostor pro život, který je ovlivněn působením složek – vody, vzduchu, hornin, půdy, energie, ekosystémů a organismů. Kvalita života obyvatel planety je těmito složkami, potažmo jejich kvalitou, nesmírně ovlivněna.
V minulosti se při rozvoji hospodářství na životní prostředí nebral zřetel. Jeho kvalita se zhoršovala. Dá se říci, že stoupající hospodářský rozvoj má negativní dopad na životní prostředí. Existuje přímá úměra mezi vývojem ekonomiky a stavem životního prostředí.
Všechny již zmiňované složky životního prostředí jsou v současnosti větší či menší měrou postižené a znehodnocené. S rozvojem průmyslu v padesátých letech minulého století došlo k znečištění ovzduší. To bylo v některých lokalitách velmi špatné. Tento jev se bohužel v některých oblastech nelepší, jen zdroje znečištění se léty změnily.
Půda intenzivním způsobem zemědělství erodovala a je zamořena chemickými hnojivy. V některých lokalitách je trvale nebo dočasně znehodnocena. Fenoménem dneška jsou brownfieldy, tedy pozemky, areály nebo objekty, které se v současnosti nevyužívají, jsou zanedbané a jejich regenerace je finančně velmi náročná nebo nemožná.
V oblasti čistoty vody v nádržích a vodních tocích došlo ke zlepšení odkanalizováním obcí, bohužel však stále dochází k velké eutrofizaci (přemnožení sinic a řas a v jeho důsledku úbytku kyslíku ve vodě) a acidifikaci (překyselení) používáním nadměrného množství dusíku a fosforu při hnojení polí.
Masivní výstavbou v posledních dvaceti pěti letech došlo k poměrně velké fragmentaci území. Došlo k velkému rozvoji dopravní infrastruktury a zabírání zemědělského půdního fondu pro rozvoj obcí. V jejím důsledku pak dochází k narušování přirozených stanovišť flory a fauny a tím k zániku jejich biotopů. Zástavbou došlo k narušení přirozené retence a infiltrace vody v území. Změnily se odtokové poměry, v této souvislosti dochází k častějším lokálním záplavám.
Z výše uvedených důvodů je vyvíjen tlak na zlepšování stavu životního prostředí v návaznosti na udržitelný rozvoj. Tyto tlaky sílí vlivem globální změny klimatu, na kterou vědci už léta upozorňují.
Oblast životního prostředí je rozsáhlá, proto je legislativně vymezena mnoha zákony. Pro obce těmi nejdůležitějšími jsou:
- zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí,
- zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon,
- zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, prováděcí vyhláška č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích,
- zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech,
- zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jeho prováděcí vyhláška č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení,
- zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů,
- zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání,
- zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.
Ochranou životního prostředí rozumíme zmírňování všech negativních dopadů na složky životního prostředí, ovzduší, vody, půdy, rostlin a živočichy. V prostředí obce se jedná ponejvíce o ochranu dřevin, vody a nakládání s odpady. V poslední době se hovoří i o ovlivňování kvality ovzduší kontrolou lokálních topenišť, které se staly jedním z hlavních původců znečistění ovzduší obzvláště v kontextu s emisemi suspendovaných částic prachu PM10, PM2,5.
S ochranou životního prostředí, kde obce hrají důležitou úlohu, souvisí vydávání územního plánu. Územním plánem mohou obce regulovat rozvoj, ale i zachování či obnovu životního prostředí. Územní plán je vydáván v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). Veškerou výstavbu či úpravy v krajině musí obce provádět či schvalovat tak, aby nedocházelo ke kolizím ve vztahu k územnímu plánu a jeho členění území obce.
Územní plán je závazný dokument předkládající řešení území obce na souvislé oblasti dle směru rozvoje katastru obce (upraven v § 43 a násl. stavebního zákona). Územní plán řeší nejen takové oblasti jako je infrastruktura, bydlení, doprava, průmysl, ale i zachování a ochranu životního prostředí. Jednou z mapových vrstev je systém ekologické stability, dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (§ 59).
ÚSES, jak se územním systémům ekologické stability říká, je tvořen třemi základními prvky:
- biocentrum
- biokoridor
- interakční prvek
Biocentrum je geograficky vymezená oblast, která umožňuje přežití a trvalou existenci rostlin a živočichů na daném území. Vymezením a zapojením území do systému ekologické stability dojde k jejich ochraně před užitím území nevhodným způsobem, které by ohrozilo jejich další existenci.
Biokoridor není vhodný k samotnému přežití a existenci rostlin a živočichů, ale je možný k přesunu těchto jedinců mezi jednotlivými biocentry.
Interakční prvek nepropojuje biocentra, ale umožňuje existenci rostlin a živočichů, které nejsou prostorově náročné. Může se jednat o menší parky či plochy zeleně.
ÚSES se dále dělí z hlediska velikosti řešeného území, ale v kontextu obce I. typu se jedná o ÚSES lokální. Ten by měl respektovat systémy ekologické stability vyššího řádu, tedy nadregionální. Ochrana životního prostředí je hlavním hlediskem udržitelného rozvoje.
Rozhodnutí o vypracování územního plánu nebo jeho změně vydává zastupitelstvo obce (§ 6 odst. 5 stavebního zákona). Návrh zásad územního rozvoje musí být předložen kraji (§ 7 odst. 2 písm. b) stavebního zákona).
Pro obce I. typu zpracovávají územní plán obce s rozšířenou působností, do jejichž správního obvodu obec I. typu spadá (§ 6 odst. 1 stavebního zákona). Obce s rozšířenou působností vypracovávají územní plán v přenesené působnosti na žádost obce, která při zpracování územního plánu poskytuje zpracovateli podklady a je maximálně součinná. Zpracovatel územního plánu musí splňovat kvalifikační předpoklady podle § 24 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon a zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů.
Do ochrany životního prostředí spadají i oblasti odpadového hospodářství, nakládání s povrchovými vodami a vodami obecně. Tyto oblasti životního prostředí jsou obcemi řešeny jak v samostatné působnosti, tak v přenesené působnosti. V samostatné působnosti vystupují obce jako původci odpadů a jejich povinnosti je postupovat dle zákona, tzn. mít zajištěn sběr a svoz komunálního odpadu a dalších odpadů, pokud ho vyprodukují.
Odpady řeší zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“), prováděcí vyhláškou č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.
Obce, které dle § 44, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, produkují více než 10 t nebezpečného odpadu nebo více než 1000 t odpadu ostatního, zpracovávají plán odpadového hospodářství obce. Jeho obsah stanovuje Ministerstvo životního prostředí. Plán odpadového hospodářství obce se vydává na dobu min. 5 let. Do 3 měsíců od vydání tohoto dokumentu je nutné plán zaslat na příslušný krajský úřad ke schválení.
Obce vydávají ve své samostatné působnosti obecně závaznou vyhlášku, kterou řeší systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na jejím katastrálním území. Součástí vyhlášky je stanovená částka, kterou občané trvale hlášení na území obce, nebo na něm vlastnící nemovitost např. k rekreačnímu bydlení, musejí platit (§ 17 odst. 2 zákona o odpadech).
Ukládání odpadů na skládky je zpoplatněno a poplatek se promítá do výsledných cen za svoz komunálního odpadu pro fyzické nepodnikající osoby. Poplatek za sběr a svoz komunálního odpadu, který je vymezen v obecně závazné vyhlášce vydávané zastupitelstvem, se skládá ze dvou částek, viz místní poplatky v kapitole „Veřejné finance, dotace, majetek obcí“. Obec je povinna vést evidenci odvezených a uložených odpadů (dle třídění), které eviduje dle kódu odpadu, názvu a objemu (§ 39 zákona o odpadech). Pokud je původcem odpadu obec a ukládá odpad na skládku, která je na jejím katastrálním území, nevybírá se podle § 46 odst. 4 zákona o odpadech od této obce základní složka poplatku.
V současnosti musí mít obce vyřešen systém třídění odpadů (§ 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech) minimálně v rozsahu papír, sklo, plasty a biologicky rozložitelný odpad (tráva z kosení, listí ze stromů), kovy a nebezpečný odpad. Dále je vhodné mít zajištěn zpětný odběr elektrozařízení. K těmto účelům je možné kontaktovat firmy, které se zpětným odběrem elektrozařízení zabývají. Ze systému zpětného odběru elektrozařízení mohou obce čerpat i finanční prostředky na zařízení místa pro zpětný odběr elektrozařízení. Další finance získávají ze zpětného odběru elektrozařízení, který je odměňován v návaznosti na počty kusů nebo kila zpět odevzdaných elektrospotřebičů.
Další významnou složkou ochrany životního prostředí v prostředí obce je nakládání s odpadními vodami dle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“) a jeho prováděcí vyhláškou č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích. Odpadními vodami se rozumí srážkové vody (deště) a odpadní vody (vody vyprodukované domácnostmi a dalšími subjekty ze své činnosti). Dalším důležitým předpisem je vyhláška č. 416/2010 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění odpadních vod.
Provozování vodního díla (stavby dešťové či splaškové kanalizace) obec může provádět jen s povolením k provozování tohoto typu stavby, kterou vydává kraj (§ 6 zákona o vodovodech a kanalizacích).
Odkanalizování obcí a stavění čističek odpadních vod, které slouží k čištění splaškových vod před vypouštěním do vodních zdrojů, jsou v současnosti důležitým tématem, protože každý provozovatel musí splňovat přesně stanovené hodnoty výstupní vody. Pokud tyto hodnoty překračuje, hrozí provozovateli této kanalizace velké sankce (§ 18 a § 19 zákona o vodovodech a kanalizacích).
V praxi obcí I. typu to znamená, že může v obci mít umístěnou kanalizaci společnou pro odvádění odpadních (splaškových) i srážkových (dešťových) vod najednou nebo může mít vybudované kanalizace dvě. Jednu pro odvádění odpadních vod a druhou pro odvádění srážkových vod. Pokud je v obci umístěna kanalizace, zastupitelstvo obce vydává kanalizační řád.
V případě, že v obci není kanalizace umístěna, každá nemovitost musí mít vyřešenou likvidaci splaškových vod formou jímky, která je nepropustná a nemá přepad. Na požádání orgánu ochrany životního prostředí je povinna předložit doklad o likvidaci splaškových vod (§ 38 odst. 6 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách – dále jen „vodní zákon“).
Hospodaření s povrchovými a podzemními vodami dle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, také podléhá povolení k provozování technického zařízení (vodovodní řad), které uděluje kraj. Provozování vodovodního řadu se rozumí dodávka pitné vody domácnostem v katastru obce. Jedná se o soubor činností zahrnujících dodržování technologických postupů při odběru, úpravě a dodávce pitné vody odběratelům (§ 8 vodního zákona).
V praxi obcí je možné zřídit právnickou osobu, která bude oprávněna dle zákona nakládat s vodami jak odpadními tak pitnou vodou a bude v postavení správce majetku zajišťujícího dodávku a odvádění vod. Ovšem to je případ obce, která má vodovodní řad v majetku. Jinak je voda dodávána vodárenskými společnostmi.
Povinnosti související s vodními díly a ochrana vodních děl a rybníků
Vzdouvání a stabilizace vod ve vodních dílech i jejich energetické využití patří mezi důvody, proč je třeba veřejný zájem spatřován i v ochraně vodních děl. V důsledku poškození vodního díla by dále mohlo nastat též (přímé) ohrožení lidských životů, životního prostředí či majetku, tedy hodnot, jejichž ochrana je beze sporu ve veřejném zájmu. Znečištění vody dokonce naplňuje jednu ze skutkových podstat trestných činů dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen TZ), tedy jde o čin s obecně nejvyšší mírou společenské škodlivosti. Speciální skutkovou podstatou trestného činu je například poškození vodního zdroje dle § 294a TZ. Dále § 301 TZ sankcionuje poškozování významného krajinného prvku, mezi něž se řadí i rybník, z čehož tedy vyplývá, že současný trestní zákoník chrání před poškozováním vodní díla nejen jako součást majetku jejich vlastníka či jako zdroj obecného ohrožení, ale i ve speciálních ustanoveních, a to konkrétně výše zmíněný rybník.
Významným právním předpisem obsahující právní ochranu vodních děl je i vodní zákon, který v § 58, zavádí institut ochrany vodních děl. Toto ustanovení zakazuje poškozovat vodní díla a narušovat jejich funkce. Demonstrativní výčet toho, co se zákazem rozumí, je v § 58 odst. 2 vodního zákona.
Zejména je zakázáno
- na ochranných hrázích vysazovat dřeviny, jezdit po nich vozidly, pokud se nejedná o údržbu, s výjimkou míst k tomu určených,
- poškozovat vodotoky, vodoměry, cejchy, vodní značky, značky velkých vod a jiná zařízení sloužící k plnění úkolů stanovený vodním zákonem.
Ustanovení § 58 odst. 3 vodního zákona zakotvuje způsob ochrany vodního díla, a to skrze stanovení ochranného pásma. Zákon přímo neupravuje, jaké činnosti jsou zakázané, to je třeba stanovit s přihlédnutím k povaze konkrétního vodního díla přímo až v opatření obecné povahy. Ochranné pásmo podél vodního díla je oprávněn stanovit na návrh vlastníka vodního díla příslušný vodoprávní úřad. Ochranné pásmo má podobu opatření obecné povahy ve smyslu SŘ § 171 a násl. Vodoprávní úřad může rovněž na návrh vlastníka zakázat nebo omezit na vodním díle umisťování a provádění některých staveb nebo činností. Důsledkem stanovením ochranného pásma může být omezení vlastnického práva vlastníků pozemků a staveb v ochranném pásmu, jež je v souladu s čl. 11 odst. 4 Listinou základních práv a svobod. Za zmíněnou majetkovou újmu přísluší omezenému náhrada
Hlavním předpisem v oblasti ochrany zvířat je zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (dále jen „zákon na ochranu zvířat“). Ochranou zvířat rozumíme zacházení s živým tvorem, který je schopen vnímat bolest a utrpení, tak, aby nedocházelo k poškozování jeho zdraví, týraní nebo usmrcování bez důvodu (§ 13 odst. 1 zákona na ochranu zvířat). Obce ve své samostatné působnosti mohou ze zákona zřizovat, provozovat a rušit útulky zvířat a vydávat obecně závaznou vyhlášku, kterou vymezují prostory pro volný pohyb psů a upravují podmínky pohybu zvířat na veřejných prostranstvích (§ 24 zákona na ochranu zvířat). Dále mohou vydáním obecně závazné vyhlášky nařizovat povinné čipování psů z důvodu jejich evidence a identifikace v případě jejich zaběhnutí (§ 13 odst. 2 zákona na ochranu zvířat).
V přenesené působnosti hlídá dodržování litery zákona na ochranu zvířat proti týrání orgán ochrany životního prostředí. Ve věcech přenesené působnosti jsou pověřeny obecní úřady s rozšířenou působnosti, které výkon státní správy pro obce I. typu zabezpečují (§ 23a a násl. zákona na ochranu zvířat).
K provozování útulku zvířat je potřeba získat doklad o odborné způsobilosti útulek provozovat. Je nutné mít schválený provozní řád, který je povinen provozovatel útulku na požádání orgánu ochrany životního prostředí předložit ke kontrole. Dále je nutné vést seznam zvířat přijatých, vydaných, uprchlých s uvedením o jaký druh zvířete jde, původní adresu nebo adresu nových majitelů. Musí se vést i takové údaje zvířete jako je hmotnost, barva a jejich signifikantní znaky, podle kterých lze zvíře poznat (§25 odst. 3 zákona na ochranu zvířat).
V případě, že dojde k podezření, že v katastru obce dochází k týrání zvířete, obec je povinna takovou situaci řešit oznámením skutečnosti o podezření ze spáchání správního deliktu týrání zvířete na krajskou veterinární správu (§ 27 a násl. zákona na ochranu zvířat). Obrací se také na příslušný orgán ochrany životního prostředí obce s rozšířenou působností, do jehož správního obvodu spadá. Skutečnost, že k týrání dochází, je oprávněna prověřit a stanovit podle zákona pouze osoba odborně způsobilá k výkonu této činnosti (§ 16 a násl. vyhlášky č. 22/2013 Sb., o vzdělávání na úseku ochrany zvířat proti týrání).
Ochrana zeleně je další velkou oblastí, kde obce vystupují v samostatné působnosti jako majitelé pozemků, na které se veřejná zeleň nachází nebo plní funkci ochrany životního prostředí ve vztahu k přírodě pro stát v přenesené působnosti.
I obce musejí dbát nařízení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody“). Jako vlastníci pozemků s veřejnou zelení jsou obce povinny tyto udržovat minimálně tak, jak zákon ukládá. Dále dle § 63 tohoto zákona musí být zajištěn přístup do krajiny. Obce jsou povinny mít zpracovaný seznam veřejně přístupných účelových komunikací, stezek a pěšin, které zabezpečují volný přístup do krajiny (§ 63 odst. 1 zákona na ochranu přírody).
Téma lesů je upraveno v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích (dále jen „lesní zákon“). Lesy jsou považovány, bez ohledu na vlastnictví, za přírodní bohatství státu (§ 1 lesního zákona). Dle ustanovení lesního zákona je vlastník lesního pozemku povinen se o les starat a postupovat dle zákona. Lesy plní dle lesního zákona trojí funkci:
- ochrannou (§ 7 lesního zákona),
- zvláštního určení (§ 8 lesního zákona),
- hospodářskou (§ 9 lesního zákona).
Pokud obec nezaměstnává osobu odborně vzdělanou pro údržbu lesa, je povinna dle zákona spolupracovat s odborným lesním hospodářem (§ 37 lesního zákona). Pokud vlastní obec les o výměře menší než 50 ha, je jí v plnění uvedených povinností nápomocná státní správa lesů (§ 24 a násl. lesního zákona). Primární odpovědnost za hospodaření s lesním pozemkem však vždy nese vlastník. Pokud je závazné hospodaření majitele lesa na jedné straně, na druhé straně na toto hospodaření může vlastník čerpat finanční příspěvky. Více o finančních příspěvcích na stránkách ministerstva zemědělství.
Vlastníku lesa je dle lesního zákona zamezeno oplocovat pozemky sloužící k funkci lesa. Výjimkou jsou jen lesní školky a oplocenky sloužící k ochraně vysazeného lesa před zvěří (§ 32 odst. 7 lesního zákona). Kácení stromů pro hospodářské účely je povoleno u stromů, které dosáhly minimálního věku 80 let (§ 33 odst. 4 lesního zákona). Stát podporuje hospodaření v lesích poskytováním služeb nebo finančních příspěvků vlastníkům lesa. Jde například o podporu obnovy a zajištění výchovy lesních porostů do 40 let věku, ale i další podporu (§ 46 lesního zákona). Výkon státní správy na úseku lesního hospodářství vykonává obec s rozšířenou působností (§ 47 odst. 1 lesního zákona). Ta je pomocným a poradním orgánem obcím I. typu.
Dle § 48 lesního zákona obecní úřady obcí s rozšířenou působností rozhodují ve věcech:
- prohlášení pozemku za pozemek určený k plnění funkcí lesa,
- pochybností, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa,
- dělení lesních pozemků, při kterém výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha,
- odnětí lesních pozemků určených k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha nebo o omezení jejich využívání pro plnění funkcí lesa a o výši poplatků za odnětí,
- dočasného omezení nebo vyloučení vstupu do lesa, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- povolení výjimky ze zákazu některých činností v lese,
- stanovení podmínek ke konání organizovaných nebo hromadných sportovních akcí v lese, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- uložení opatření k zajištění bezpečnosti osob a majetku před škodami, které by mohly být způsobeny padáním kamenů, sesouváním půdy, pádem stromů a lavinami z lesních pozemků, a o tom, kdo ponese náklady s tím spojené,
- uložení opatření v případech mimořádných okolností, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- výjimek ze zákazu provádět mýtní těžbu v lesních porostech mladších než 80 let,
- podmínek lesní dopravy po cizích pozemcích,
- udělení nebo odnětí licence pro výkon funkce odborného lesního hospodáře,
- pověření právnické nebo fyzické osoby výkonem funkce odborného lesního hospodáře,
- ukládání pokut (hlava devátá),
- uložení opatření k odstranění zjištěných nedostatků, opatření ke zlepšení stavu lesů a plnění jejich funkcí, o zastavení nebo omezení výroby nebo jiné činnosti v lese v případech hrozících škod, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- nezbytných opatřeních, vedoucích k odvrácení hrozícího nebezpečí, pokud nepřesahují jejich správní obvod.
Dále pak:
- vedou evidenci nájmů a výpůjček pozemků určených k plnění funkcí lesa ve svém správním obvodu,
- uplatňují stanovisko k územně plánovací dokumentaci, pokud není příslušný kraj nebo ministerstvo,
- vydávají souhlas k vydání územního rozhodnutí, jímž mají být dotčeny pozemky určené k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha, pokud není příslušný kraj, a souhlas k vydání rozhodnutí o umístění stavby nebo využití území do 50 m od okraje lesa,
- zajišťují zpracování lesní hospodářské osnovy (ust. § 25 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel),
- povolují výjimky ze stanovené velikosti nebo šířky holé seče,
- povolují výjimky ze zákonných lhůt pro zalesnění a zajištění kultur,
- ustanovují lesní stráž a zrušují ustanovení lesní stráže (§ 38 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel), ve svém správním obvodu,
- soustřeďují údaje lesní hospodářské evidence o lesích ve svém správním obvodu a postupují je pověřené organizační složce státu,
- vykonávají dozor nad dodržováním lesního zákona, předpisů vydaných k jeho provedení a rozhodnutí vydaných na jejich základě.
Při překročení výměr lesního pozemku ve výše uvedených bodech přechází pravomoc rozhodování na kraj.
Údržba pozemků s veřejnou zelení (tj. soubor všech volně rostoucích a veřejně přístupných rostlin) spočívá zpravidla v jejich kosení, které obec může upravit veřejnou vyhláškou. Obce obvykle stanovují intenzitní třídy s rozdílnou intenzitou sečí, která se řídí povahou a polohou daného pozemku. Obce obvykle stanovuje minimální počet sečí na dvě ročně a dále pak dle nutnosti v jednotlivých intenzitních třídách. Seče se provádějí ve vegetační době, obce mohou stanovit, do jakého termínu se musejí jednotlivé seče uskutečnit, a další podmínky pro jejich provádění.
Pozemky v intravilánu obce, v lokalitě s vysokým pohybem osob, bývají zařazeny do intenzitní třídy s nejvyšším počtem sečí. Obvykle jde zejména o parky nebo parkově upravené plochy. Můžou to být veřejná prostranství před budovami, které slouží veřejným účelům, jako jsou radnice, obchody, školy apod. Ve střední intenzitní třídě se obvykle nacházejí ostatní veřejně přístupné plochy v zastavěném území i parkově upravené plochy mimo zastavěná území nacházející se v katastru obce. Do intenzitní třídy s nejmenším počtem sečí se zařazují ostatní plochy ke kosení.
Příklady intenzitních tříd a počtu sečí:
- I. intenzitní třída – 5 sečí
- II. intenzitní třída – 3 seče
- III. intenzitní třída – 2 seče
Součástí údržby zeleně je i péče o dřeviny (stromy a keře), které se nacházejí v katastru obce a rostou na jejích pozemcích. Dle § 507 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jsou rostliny na pozemku vzešlé jeho součástí a jsou tedy majetkem jeho majitele bez ohledu na to, kdo dřevinu vysadil.
V současné praxi, a pokud to finanční možnosti obce dovolují, je běžné provádění inventarizace dřevin, jejíž součástí je vyhodnocení jejich stavu a zanesení polohy do mapových podkladů. Z informací získaných z inventarizace mohou obce sestavit plány péče o dřeviny. Je pak vcelku snadné postupovat dle těchto plánů, které určí způsob a dobu ošetření. Obzvláště důležité je, že se tímto eliminují ty dřeviny, které jsou v havarijním nebo špatném zdravotním stavu. Ty jsou pak určeny ke kácení.
Kromě inventarizace dřevin mohou obce provádět pasportizace veřejné zeleně. Jde o grafické zpracování veřejných ploch do logických celků. Celkem může být parcela nebo základní plocha. Základní plochy pak předkládají uživateli informace o funkčním využití a prvcích, ze kterých se skládají. Podávají také informace o finanční náročnosti údržby rozdělené do měsíců. Jde o poměrně efektivní nástroj k zjištění množství udržované zeleně a potřebných financí v celém katastru obce.
Je nutno mít na paměti, že při ošetřování dřevin ořezem je více než vhodné, aby ořezy prováděla osoba k tomu vyškolená. Platí, že pokud řezy na stromech či keřích provádí autorizovaná osoba, pak se daří dřeviny uchovávat v dobrém zdravotním stavu a tím eliminovat riziko jejich úhynu.
Podle současné legislativy platí, že při nutném kácení dřevin je povinnost postupovat podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhlášky č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení (dále jen „vyhláška o povolování kácení dřevin“). Je nutné znát, v jakém režimu je možné dřeviny skácet, zda bude nutné povolení kácení dřeviny orgánem ochrany životního prostředí nebo bude možné dřeviny odstranit bez povolení.
Velikost a charakteristika dřevin, k jejichž kácení není třeba povolení
Dle vyhlášky č. 189/2013 Sb. v platném znění (tj. včetně aktualizace č. 222/2014 Sb.) se nevyžaduje povolení ke kácení dřevin, pokud nejsou součástí významného krajinného prvku nebo stromořadí:
- pro dřeviny o obvodu kmene do 80 cm měřeného ve výšce 130 cm nad zemí,
- pro zapojené porosty dřevin[1] tj. křoví, pokud celková plocha kácených zapojených porostů dřevin nepřesahuje 40 m2,
- pro dřeviny pěstované na pozemcích vedených v katastru nemovitostí ve způsobu využití jako plantáž dřevin),
- pro ovocné dřeviny rostoucí na pozemcích v zastavěném území evidovaných v katastru nemovitostí jako druh pozemku zahrada, zastavěná plocha a nádvoří nebo ostatní plocha se způsobem využití pozemku zeleň.
Stromořadí je souvislá řada stromů, které rostou v pravidelných odstupech. Minimální počet stromů v řadě je deset kusů. Chybí-li stromy v souvislé řadě, stále se jedná o stromořadí. Toto neplatí pro ovocné sady ani plantáže dřevin (§ 1 písm. c) vyhlášky o povolování kácení dřevin).
Žádost o povolení kácení dřevin má své náležitosti a předkládá se orgánu ochrany životního prostředí, který v přenesené působnosti vydá povolení ke kácení nebo žádost zamítne. V současné době jsou tímto orgánem všechny obce (tj. i I. typu). Je nutné specifikovat katastrální území a parcelu, kde se dřevina nachází, případně i dodat situační nákres. Dále je nutné určit druh dřeviny a její další parametry (§ 4 odst. 1 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Orgán ochrany životního prostředí zhodnotí funkční a estetickou hodnotu dřeviny, která je navržena ke kácení. Na jejím základě může uložit povinnou náhradní výsadbu za skácený kus stromu, která je adekvátní ekologické újmě, k níž skácením dojde. Zákon počítá také s budoucí možností odvodů, které by nahradily ekologickou újmu. Právní úprava však zatím není kompletní, je tedy možno nařídit pouze náhradní výsadbu (§ 9 zákona o ochraně přírody).
Pokud si obec nechá zpracovat inventarizaci dřevin, bývá součástí dodávky i elektronický systém vedení stavu a počtu těchto dřevin. Tento systém zpravidla umí zpracovat i žádost o kácení dřevin.
Pokud je nutné kácení dřeviny ze závažných zdravotních důvodu dle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody, je potřeba nejdříve poslat orgánu ochrany životního prostředí oznámení o kácení dřeviny s lokalizací stromu v mapovém podkladu, zdůvodněním nutnosti kácení a určením druhu stromu včetně jeho parametrů. Je nutné uvést míry obvodu kmene stromu ve výšce 130 cm nad zemí (§ 4 odst. 2 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Následně je potřeba počkat 15 dnů. Pokud do této doby orgán ochrany životního prostředí nekontaktuje oznamovatele, je možné kácení provést (§ 8 odst. 2 zákona na ochranu přírody).
V případě, že dojde k vývratu stromu nebo jinému závažnému poškození, které je nutné řešit okamžitým odstraněním stromu, pak není nutné žádat o povolení ani skutečnost předem oznamovat. Je jen nutno oznámit, že došlo k tomuto zásahu, a to ve lhůtě do 15 dnů od jeho provedení (§ 8 odst. 4 zákona na ochranu přírody).
Použité zdroje:
CIKÁNKOVÁ, J., E. KOBLÍŽKOVÁ, J. MERTL, J. POKORNÝ, T. PONOCNÁ, M. ROLLEROVÁ a E. TRNKOVÁ. Zpráva o životním prostředí České republiky 2013. Praha, 2014.
Ministerstvo zemědělství [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-31]. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/mze/ochrana-zvirat/
Portál veřejné správy: Na úřad přes internet [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-20]. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/?path=/portal/obcan/
ÚSES. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky [online]. 2015 [cit. 2015-05-29]. Dostupné z: http://www.ochranaprirody.cz/obecna-ochrana-prirody-a-krajiny/uses/
[1] Zapojeným porostem dřevin je soubor dřevin, v němž se nadzemní části dřevin jednoho patra vzájemně dotýkají, prorůstají nebo překrývají, s výjimkou dřevin tvořících stromořadí, pokud obvod kmene jednotlivých dřevin měřený ve výšce 130 cm nad zemí nepřesahuje 80 cm; jestliže některá z dřevin v souboru přesahuje uvedené rozměry, posuzuje se vždy jako jednotlivá dřevina.
Související postupy pro řešení typických situací: · 01 Odchyt volně pobíhajících psů · 02 Oblast ochrany zvířat · 06 Povolování kácení dřevin rostoucích mimo les Související vzory dokumentů: · 13 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (s povinností náhradní výsadby) · 14 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (bez povinnosti náhradní výsadby) · 43 Dopis majiteli volně pobíhajícího psa |
Obsah kapitoly:
10.1 Ochrana životního prostředí
10.2 Odpady, kanalizace, vody
10.2.1 Odpadové hospodářství
10.2.2 Kanalizace
10.2.3 Vody
10.3 Ochrana zvířat
10.4 Lesy a ochrana zeleně
10.4.1 Lesy
10.4.2 Údržba zeleně
Životní prostředí se dá definovat jako prostor pro život, který je ovlivněn působením složek – vody, vzduchu, hornin, půdy, energie, ekosystémů a organismů. Kvalita života obyvatel planety je těmito složkami, potažmo jejich kvalitou, nesmírně ovlivněna.
V minulosti se při rozvoji hospodářství na životní prostředí nebral zřetel. Jeho kvalita se zhoršovala. Dá se říci, že stoupající hospodářský rozvoj má negativní dopad na životní prostředí. Existuje přímá úměra mezi vývojem ekonomiky a stavem životního prostředí.
Všechny již zmiňované složky životního prostředí jsou v současnosti větší či menší měrou postižené a znehodnocené. S rozvojem průmyslu v padesátých letech minulého století došlo k znečištění ovzduší. To bylo v některých lokalitách velmi špatné. Tento jev se bohužel v některých oblastech nelepší, jen zdroje znečištění se léty změnily.
Půda intenzivním způsobem zemědělství erodovala a je zamořena chemickými hnojivy. V některých lokalitách je trvale nebo dočasně znehodnocena. Fenoménem dneška jsou brownfieldy, tedy pozemky, areály nebo objekty, které se v současnosti nevyužívají, jsou zanedbané a jejich regenerace je finančně velmi náročná nebo nemožná.
V oblasti čistoty vody v nádržích a vodních tocích došlo ke zlepšení odkanalizováním obcí, bohužel však stále dochází k velké eutrofizaci (přemnožení sinic a řas a v jeho důsledku úbytku kyslíku ve vodě) a acidifikaci (překyselení) používáním nadměrného množství dusíku a fosforu při hnojení polí.
Masivní výstavbou v posledních dvaceti pěti letech došlo k poměrně velké fragmentaci území. Došlo k velkému rozvoji dopravní infrastruktury a zabírání zemědělského půdního fondu pro rozvoj obcí. V jejím důsledku pak dochází k narušování přirozených stanovišť flory a fauny a tím k zániku jejich biotopů. Zástavbou došlo k narušení přirozené retence a infiltrace vody v území. Změnily se odtokové poměry, v této souvislosti dochází k častějším lokálním záplavám.
Z výše uvedených důvodů je vyvíjen tlak na zlepšování stavu životního prostředí v návaznosti na udržitelný rozvoj. Tyto tlaky sílí vlivem globální změny klimatu, na kterou vědci už léta upozorňují.
Oblast životního prostředí je rozsáhlá, proto je legislativně vymezena mnoha zákony. Pro obce těmi nejdůležitějšími jsou:
- zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí,
- zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon,
- zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, prováděcí vyhláška č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích,
- zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech,
- zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jeho prováděcí vyhláška č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení,
- zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů,
- zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání,
- zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.
Ochranou životního prostředí rozumíme zmírňování všech negativních dopadů na složky životního prostředí, ovzduší, vody, půdy, rostlin a živočichy. V prostředí obce se jedná ponejvíce o ochranu dřevin, vody a nakládání s odpady. V poslední době se hovoří i o ovlivňování kvality ovzduší kontrolou lokálních topenišť, které se staly jedním z hlavních původců znečistění ovzduší obzvláště v kontextu s emisemi suspendovaných částic prachu PM10, PM2,5.
S ochranou životního prostředí, kde obce hrají důležitou úlohu, souvisí vydávání územního plánu. Územním plánem mohou obce regulovat rozvoj, ale i zachování či obnovu životního prostředí. Územní plán je vydáván v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). Veškerou výstavbu či úpravy v krajině musí obce provádět či schvalovat tak, aby nedocházelo ke kolizím ve vztahu k územnímu plánu a jeho členění území obce.
Územní plán je závazný dokument předkládající řešení území obce na souvislé oblasti dle směru rozvoje katastru obce (upraven v § 43 a násl. stavebního zákona). Územní plán řeší nejen takové oblasti jako je infrastruktura, bydlení, doprava, průmysl, ale i zachování a ochranu životního prostředí. Jednou z mapových vrstev je systém ekologické stability, dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (§ 59).
ÚSES, jak se územním systémům ekologické stability říká, je tvořen třemi základními prvky:
- biocentrum
- biokoridor
- interakční prvek
Biocentrum je geograficky vymezená oblast, která umožňuje přežití a trvalou existenci rostlin a živočichů na daném území. Vymezením a zapojením území do systému ekologické stability dojde k jejich ochraně před užitím území nevhodným způsobem, které by ohrozilo jejich další existenci.
Biokoridor není vhodný k samotnému přežití a existenci rostlin a živočichů, ale je možný k přesunu těchto jedinců mezi jednotlivými biocentry.
Interakční prvek nepropojuje biocentra, ale umožňuje existenci rostlin a živočichů, které nejsou prostorově náročné. Může se jednat o menší parky či plochy zeleně.
ÚSES se dále dělí z hlediska velikosti řešeného území, ale v kontextu obce I. typu se jedná o ÚSES lokální. Ten by měl respektovat systémy ekologické stability vyššího řádu, tedy nadregionální. Ochrana životního prostředí je hlavním hlediskem udržitelného rozvoje.
Rozhodnutí o vypracování územního plánu nebo jeho změně vydává zastupitelstvo obce (§ 6 odst. 5 stavebního zákona). Návrh zásad územního rozvoje musí být předložen kraji (§ 7 odst. 2 písm. b) stavebního zákona).
Pro obce I. typu zpracovávají územní plán obce s rozšířenou působností, do jejichž správního obvodu obec I. typu spadá (§ 6 odst. 1 stavebního zákona). Obce s rozšířenou působností vypracovávají územní plán v přenesené působnosti na žádost obce, která při zpracování územního plánu poskytuje zpracovateli podklady a je maximálně součinná. Zpracovatel územního plánu musí splňovat kvalifikační předpoklady podle § 24 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon a zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů.
Do ochrany životního prostředí spadají i oblasti odpadového hospodářství, nakládání s povrchovými vodami a vodami obecně. Tyto oblasti životního prostředí jsou obcemi řešeny jak v samostatné působnosti, tak v přenesené působnosti. V samostatné působnosti vystupují obce jako původci odpadů a jejich povinnosti je postupovat dle zákona, tzn. mít zajištěn sběr a svoz komunálního odpadu a dalších odpadů, pokud ho vyprodukují.
Odpady řeší zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“), prováděcí vyhláškou č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.
Obce, které dle § 44, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, produkují více než 10 t nebezpečného odpadu nebo více než 1000 t odpadu ostatního, zpracovávají plán odpadového hospodářství obce. Jeho obsah stanovuje Ministerstvo životního prostředí. Plán odpadového hospodářství obce se vydává na dobu min. 5 let. Do 3 měsíců od vydání tohoto dokumentu je nutné plán zaslat na příslušný krajský úřad ke schválení.
Obce vydávají ve své samostatné působnosti obecně závaznou vyhlášku, kterou řeší systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na jejím katastrálním území. Součástí vyhlášky je stanovená částka, kterou občané trvale hlášení na území obce, nebo na něm vlastnící nemovitost např. k rekreačnímu bydlení, musejí platit (§ 17 odst. 2 zákona o odpadech).
Ukládání odpadů na skládky je zpoplatněno a poplatek se promítá do výsledných cen za svoz komunálního odpadu pro fyzické nepodnikající osoby. Poplatek za sběr a svoz komunálního odpadu, který je vymezen v obecně závazné vyhlášce vydávané zastupitelstvem, se skládá ze dvou částek, viz místní poplatky v kapitole „Veřejné finance, dotace, majetek obcí“. Obec je povinna vést evidenci odvezených a uložených odpadů (dle třídění), které eviduje dle kódu odpadu, názvu a objemu (§ 39 zákona o odpadech). Pokud je původcem odpadu obec a ukládá odpad na skládku, která je na jejím katastrálním území, nevybírá se podle § 46 odst. 4 zákona o odpadech od této obce základní složka poplatku.
V současnosti musí mít obce vyřešen systém třídění odpadů (§ 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech) minimálně v rozsahu papír, sklo, plasty a biologicky rozložitelný odpad (tráva z kosení, listí ze stromů), kovy a nebezpečný odpad. Dále je vhodné mít zajištěn zpětný odběr elektrozařízení. K těmto účelům je možné kontaktovat firmy, které se zpětným odběrem elektrozařízení zabývají. Ze systému zpětného odběru elektrozařízení mohou obce čerpat i finanční prostředky na zařízení místa pro zpětný odběr elektrozařízení. Další finance získávají ze zpětného odběru elektrozařízení, který je odměňován v návaznosti na počty kusů nebo kila zpět odevzdaných elektrospotřebičů.
Další významnou složkou ochrany životního prostředí v prostředí obce je nakládání s odpadními vodami dle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“) a jeho prováděcí vyhláškou č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích. Odpadními vodami se rozumí srážkové vody (deště) a odpadní vody (vody vyprodukované domácnostmi a dalšími subjekty ze své činnosti). Dalším důležitým předpisem je vyhláška č. 416/2010 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění odpadních vod.
Provozování vodního díla (stavby dešťové či splaškové kanalizace) obec může provádět jen s povolením k provozování tohoto typu stavby, kterou vydává kraj (§ 6 zákona o vodovodech a kanalizacích).
Odkanalizování obcí a stavění čističek odpadních vod, které slouží k čištění splaškových vod před vypouštěním do vodních zdrojů, jsou v současnosti důležitým tématem, protože každý provozovatel musí splňovat přesně stanovené hodnoty výstupní vody. Pokud tyto hodnoty překračuje, hrozí provozovateli této kanalizace velké sankce (§ 18 a § 19 zákona o vodovodech a kanalizacích).
V praxi obcí I. typu to znamená, že může v obci mít umístěnou kanalizaci společnou pro odvádění odpadních (splaškových) i srážkových (dešťových) vod najednou nebo může mít vybudované kanalizace dvě. Jednu pro odvádění odpadních vod a druhou pro odvádění srážkových vod. Pokud je v obci umístěna kanalizace, zastupitelstvo obce vydává kanalizační řád.
V případě, že v obci není kanalizace umístěna, každá nemovitost musí mít vyřešenou likvidaci splaškových vod formou jímky, která je nepropustná a nemá přepad. Na požádání orgánu ochrany životního prostředí je povinna předložit doklad o likvidaci splaškových vod (§ 38 odst. 6 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách – dále jen „vodní zákon“).
Hospodaření s povrchovými a podzemními vodami dle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, také podléhá povolení k provozování technického zařízení (vodovodní řad), které uděluje kraj. Provozování vodovodního řadu se rozumí dodávka pitné vody domácnostem v katastru obce. Jedná se o soubor činností zahrnujících dodržování technologických postupů při odběru, úpravě a dodávce pitné vody odběratelům (§ 8 vodního zákona).
V praxi obcí je možné zřídit právnickou osobu, která bude oprávněna dle zákona nakládat s vodami jak odpadními tak pitnou vodou a bude v postavení správce majetku zajišťujícího dodávku a odvádění vod. Ovšem to je případ obce, která má vodovodní řad v majetku. Jinak je voda dodávána vodárenskými společnostmi.
Povinnosti související s vodními díly a ochrana vodních děl a rybníků
Vzdouvání a stabilizace vod ve vodních dílech i jejich energetické využití patří mezi důvody, proč je třeba veřejný zájem spatřován i v ochraně vodních děl. V důsledku poškození vodního díla by dále mohlo nastat též (přímé) ohrožení lidských životů, životního prostředí či majetku, tedy hodnot, jejichž ochrana je beze sporu ve veřejném zájmu. Znečištění vody dokonce naplňuje jednu ze skutkových podstat trestných činů dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen TZ), tedy jde o čin s obecně nejvyšší mírou společenské škodlivosti. Speciální skutkovou podstatou trestného činu je například poškození vodního zdroje dle § 294a TZ. Dále § 301 TZ sankcionuje poškozování významného krajinného prvku, mezi něž se řadí i rybník, z čehož tedy vyplývá, že současný trestní zákoník chrání před poškozováním vodní díla nejen jako součást majetku jejich vlastníka či jako zdroj obecného ohrožení, ale i ve speciálních ustanoveních, a to konkrétně výše zmíněný rybník.
Významným právním předpisem obsahující právní ochranu vodních děl je i vodní zákon, který v § 58, zavádí institut ochrany vodních děl. Toto ustanovení zakazuje poškozovat vodní díla a narušovat jejich funkce. Demonstrativní výčet toho, co se zákazem rozumí, je v § 58 odst. 2 vodního zákona.
Zejména je zakázáno
- na ochranných hrázích vysazovat dřeviny, jezdit po nich vozidly, pokud se nejedná o údržbu, s výjimkou míst k tomu určených,
- poškozovat vodotoky, vodoměry, cejchy, vodní značky, značky velkých vod a jiná zařízení sloužící k plnění úkolů stanovený vodním zákonem.
Ustanovení § 58 odst. 3 vodního zákona zakotvuje způsob ochrany vodního díla, a to skrze stanovení ochranného pásma. Zákon přímo neupravuje, jaké činnosti jsou zakázané, to je třeba stanovit s přihlédnutím k povaze konkrétního vodního díla přímo až v opatření obecné povahy. Ochranné pásmo podél vodního díla je oprávněn stanovit na návrh vlastníka vodního díla příslušný vodoprávní úřad. Ochranné pásmo má podobu opatření obecné povahy ve smyslu SŘ § 171 a násl. Vodoprávní úřad může rovněž na návrh vlastníka zakázat nebo omezit na vodním díle umisťování a provádění některých staveb nebo činností. Důsledkem stanovením ochranného pásma může být omezení vlastnického práva vlastníků pozemků a staveb v ochranném pásmu, jež je v souladu s čl. 11 odst. 4 Listinou základních práv a svobod. Za zmíněnou majetkovou újmu přísluší omezenému náhrada
Hlavním předpisem v oblasti ochrany zvířat je zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (dále jen „zákon na ochranu zvířat“). Ochranou zvířat rozumíme zacházení s živým tvorem, který je schopen vnímat bolest a utrpení, tak, aby nedocházelo k poškozování jeho zdraví, týraní nebo usmrcování bez důvodu (§ 13 odst. 1 zákona na ochranu zvířat). Obce ve své samostatné působnosti mohou ze zákona zřizovat, provozovat a rušit útulky zvířat a vydávat obecně závaznou vyhlášku, kterou vymezují prostory pro volný pohyb psů a upravují podmínky pohybu zvířat na veřejných prostranstvích (§ 24 zákona na ochranu zvířat). Dále mohou vydáním obecně závazné vyhlášky nařizovat povinné čipování psů z důvodu jejich evidence a identifikace v případě jejich zaběhnutí (§ 13 odst. 2 zákona na ochranu zvířat).
V přenesené působnosti hlídá dodržování litery zákona na ochranu zvířat proti týrání orgán ochrany životního prostředí. Ve věcech přenesené působnosti jsou pověřeny obecní úřady s rozšířenou působnosti, které výkon státní správy pro obce I. typu zabezpečují (§ 23a a násl. zákona na ochranu zvířat).
K provozování útulku zvířat je potřeba získat doklad o odborné způsobilosti útulek provozovat. Je nutné mít schválený provozní řád, který je povinen provozovatel útulku na požádání orgánu ochrany životního prostředí předložit ke kontrole. Dále je nutné vést seznam zvířat přijatých, vydaných, uprchlých s uvedením o jaký druh zvířete jde, původní adresu nebo adresu nových majitelů. Musí se vést i takové údaje zvířete jako je hmotnost, barva a jejich signifikantní znaky, podle kterých lze zvíře poznat (§25 odst. 3 zákona na ochranu zvířat).
V případě, že dojde k podezření, že v katastru obce dochází k týrání zvířete, obec je povinna takovou situaci řešit oznámením skutečnosti o podezření ze spáchání správního deliktu týrání zvířete na krajskou veterinární správu (§ 27 a násl. zákona na ochranu zvířat). Obrací se také na příslušný orgán ochrany životního prostředí obce s rozšířenou působností, do jehož správního obvodu spadá. Skutečnost, že k týrání dochází, je oprávněna prověřit a stanovit podle zákona pouze osoba odborně způsobilá k výkonu této činnosti (§ 16 a násl. vyhlášky č. 22/2013 Sb., o vzdělávání na úseku ochrany zvířat proti týrání).
Ochrana zeleně je další velkou oblastí, kde obce vystupují v samostatné působnosti jako majitelé pozemků, na které se veřejná zeleň nachází nebo plní funkci ochrany životního prostředí ve vztahu k přírodě pro stát v přenesené působnosti.
I obce musejí dbát nařízení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody“). Jako vlastníci pozemků s veřejnou zelení jsou obce povinny tyto udržovat minimálně tak, jak zákon ukládá. Dále dle § 63 tohoto zákona musí být zajištěn přístup do krajiny. Obce jsou povinny mít zpracovaný seznam veřejně přístupných účelových komunikací, stezek a pěšin, které zabezpečují volný přístup do krajiny (§ 63 odst. 1 zákona na ochranu přírody).
Téma lesů je upraveno v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích (dále jen „lesní zákon“). Lesy jsou považovány, bez ohledu na vlastnictví, za přírodní bohatství státu (§ 1 lesního zákona). Dle ustanovení lesního zákona je vlastník lesního pozemku povinen se o les starat a postupovat dle zákona. Lesy plní dle lesního zákona trojí funkci:
- ochrannou (§ 7 lesního zákona),
- zvláštního určení (§ 8 lesního zákona),
- hospodářskou (§ 9 lesního zákona).
Pokud obec nezaměstnává osobu odborně vzdělanou pro údržbu lesa, je povinna dle zákona spolupracovat s odborným lesním hospodářem (§ 37 lesního zákona). Pokud vlastní obec les o výměře menší než 50 ha, je jí v plnění uvedených povinností nápomocná státní správa lesů (§ 24 a násl. lesního zákona). Primární odpovědnost za hospodaření s lesním pozemkem však vždy nese vlastník. Pokud je závazné hospodaření majitele lesa na jedné straně, na druhé straně na toto hospodaření může vlastník čerpat finanční příspěvky. Více o finančních příspěvcích na stránkách ministerstva zemědělství.
Vlastníku lesa je dle lesního zákona zamezeno oplocovat pozemky sloužící k funkci lesa. Výjimkou jsou jen lesní školky a oplocenky sloužící k ochraně vysazeného lesa před zvěří (§ 32 odst. 7 lesního zákona). Kácení stromů pro hospodářské účely je povoleno u stromů, které dosáhly minimálního věku 80 let (§ 33 odst. 4 lesního zákona). Stát podporuje hospodaření v lesích poskytováním služeb nebo finančních příspěvků vlastníkům lesa. Jde například o podporu obnovy a zajištění výchovy lesních porostů do 40 let věku, ale i další podporu (§ 46 lesního zákona). Výkon státní správy na úseku lesního hospodářství vykonává obec s rozšířenou působností (§ 47 odst. 1 lesního zákona). Ta je pomocným a poradním orgánem obcím I. typu.
Dle § 48 lesního zákona obecní úřady obcí s rozšířenou působností rozhodují ve věcech:
- prohlášení pozemku za pozemek určený k plnění funkcí lesa,
- pochybností, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa,
- dělení lesních pozemků, při kterém výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha,
- odnětí lesních pozemků určených k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha nebo o omezení jejich využívání pro plnění funkcí lesa a o výši poplatků za odnětí,
- dočasného omezení nebo vyloučení vstupu do lesa, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- povolení výjimky ze zákazu některých činností v lese,
- stanovení podmínek ke konání organizovaných nebo hromadných sportovních akcí v lese, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- uložení opatření k zajištění bezpečnosti osob a majetku před škodami, které by mohly být způsobeny padáním kamenů, sesouváním půdy, pádem stromů a lavinami z lesních pozemků, a o tom, kdo ponese náklady s tím spojené,
- uložení opatření v případech mimořádných okolností, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- výjimek ze zákazu provádět mýtní těžbu v lesních porostech mladších než 80 let,
- podmínek lesní dopravy po cizích pozemcích,
- udělení nebo odnětí licence pro výkon funkce odborného lesního hospodáře,
- pověření právnické nebo fyzické osoby výkonem funkce odborného lesního hospodáře,
- ukládání pokut (hlava devátá),
- uložení opatření k odstranění zjištěných nedostatků, opatření ke zlepšení stavu lesů a plnění jejich funkcí, o zastavení nebo omezení výroby nebo jiné činnosti v lese v případech hrozících škod, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- nezbytných opatřeních, vedoucích k odvrácení hrozícího nebezpečí, pokud nepřesahují jejich správní obvod.
Dále pak:
- vedou evidenci nájmů a výpůjček pozemků určených k plnění funkcí lesa ve svém správním obvodu,
- uplatňují stanovisko k územně plánovací dokumentaci, pokud není příslušný kraj nebo ministerstvo,
- vydávají souhlas k vydání územního rozhodnutí, jímž mají být dotčeny pozemky určené k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha, pokud není příslušný kraj, a souhlas k vydání rozhodnutí o umístění stavby nebo využití území do 50 m od okraje lesa,
- zajišťují zpracování lesní hospodářské osnovy (ust. § 25 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel),
- povolují výjimky ze stanovené velikosti nebo šířky holé seče,
- povolují výjimky ze zákonných lhůt pro zalesnění a zajištění kultur,
- ustanovují lesní stráž a zrušují ustanovení lesní stráže (§ 38 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel), ve svém správním obvodu,
- soustřeďují údaje lesní hospodářské evidence o lesích ve svém správním obvodu a postupují je pověřené organizační složce státu,
- vykonávají dozor nad dodržováním lesního zákona, předpisů vydaných k jeho provedení a rozhodnutí vydaných na jejich základě.
Při překročení výměr lesního pozemku ve výše uvedených bodech přechází pravomoc rozhodování na kraj.
Údržba pozemků s veřejnou zelení (tj. soubor všech volně rostoucích a veřejně přístupných rostlin) spočívá zpravidla v jejich kosení, které obec může upravit veřejnou vyhláškou. Obce obvykle stanovují intenzitní třídy s rozdílnou intenzitou sečí, která se řídí povahou a polohou daného pozemku. Obce obvykle stanovuje minimální počet sečí na dvě ročně a dále pak dle nutnosti v jednotlivých intenzitních třídách. Seče se provádějí ve vegetační době, obce mohou stanovit, do jakého termínu se musejí jednotlivé seče uskutečnit, a další podmínky pro jejich provádění.
Pozemky v intravilánu obce, v lokalitě s vysokým pohybem osob, bývají zařazeny do intenzitní třídy s nejvyšším počtem sečí. Obvykle jde zejména o parky nebo parkově upravené plochy. Můžou to být veřejná prostranství před budovami, které slouží veřejným účelům, jako jsou radnice, obchody, školy apod. Ve střední intenzitní třídě se obvykle nacházejí ostatní veřejně přístupné plochy v zastavěném území i parkově upravené plochy mimo zastavěná území nacházející se v katastru obce. Do intenzitní třídy s nejmenším počtem sečí se zařazují ostatní plochy ke kosení.
Příklady intenzitních tříd a počtu sečí:
- I. intenzitní třída – 5 sečí
- II. intenzitní třída – 3 seče
- III. intenzitní třída – 2 seče
Součástí údržby zeleně je i péče o dřeviny (stromy a keře), které se nacházejí v katastru obce a rostou na jejích pozemcích. Dle § 507 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jsou rostliny na pozemku vzešlé jeho součástí a jsou tedy majetkem jeho majitele bez ohledu na to, kdo dřevinu vysadil.
V současné praxi, a pokud to finanční možnosti obce dovolují, je běžné provádění inventarizace dřevin, jejíž součástí je vyhodnocení jejich stavu a zanesení polohy do mapových podkladů. Z informací získaných z inventarizace mohou obce sestavit plány péče o dřeviny. Je pak vcelku snadné postupovat dle těchto plánů, které určí způsob a dobu ošetření. Obzvláště důležité je, že se tímto eliminují ty dřeviny, které jsou v havarijním nebo špatném zdravotním stavu. Ty jsou pak určeny ke kácení.
Kromě inventarizace dřevin mohou obce provádět pasportizace veřejné zeleně. Jde o grafické zpracování veřejných ploch do logických celků. Celkem může být parcela nebo základní plocha. Základní plochy pak předkládají uživateli informace o funkčním využití a prvcích, ze kterých se skládají. Podávají také informace o finanční náročnosti údržby rozdělené do měsíců. Jde o poměrně efektivní nástroj k zjištění množství udržované zeleně a potřebných financí v celém katastru obce.
Je nutno mít na paměti, že při ošetřování dřevin ořezem je více než vhodné, aby ořezy prováděla osoba k tomu vyškolená. Platí, že pokud řezy na stromech či keřích provádí autorizovaná osoba, pak se daří dřeviny uchovávat v dobrém zdravotním stavu a tím eliminovat riziko jejich úhynu.
Podle současné legislativy platí, že při nutném kácení dřevin je povinnost postupovat podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhlášky č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení (dále jen „vyhláška o povolování kácení dřevin“). Je nutné znát, v jakém režimu je možné dřeviny skácet, zda bude nutné povolení kácení dřeviny orgánem ochrany životního prostředí nebo bude možné dřeviny odstranit bez povolení.
Velikost a charakteristika dřevin, k jejichž kácení není třeba povolení
Dle vyhlášky č. 189/2013 Sb. v platném znění (tj. včetně aktualizace č. 222/2014 Sb.) se nevyžaduje povolení ke kácení dřevin, pokud nejsou součástí významného krajinného prvku nebo stromořadí:
- pro dřeviny o obvodu kmene do 80 cm měřeného ve výšce 130 cm nad zemí,
- pro zapojené porosty dřevin[1] tj. křoví, pokud celková plocha kácených zapojených porostů dřevin nepřesahuje 40 m2,
- pro dřeviny pěstované na pozemcích vedených v katastru nemovitostí ve způsobu využití jako plantáž dřevin),
- pro ovocné dřeviny rostoucí na pozemcích v zastavěném území evidovaných v katastru nemovitostí jako druh pozemku zahrada, zastavěná plocha a nádvoří nebo ostatní plocha se způsobem využití pozemku zeleň.
Stromořadí je souvislá řada stromů, které rostou v pravidelných odstupech. Minimální počet stromů v řadě je deset kusů. Chybí-li stromy v souvislé řadě, stále se jedná o stromořadí. Toto neplatí pro ovocné sady ani plantáže dřevin (§ 1 písm. c) vyhlášky o povolování kácení dřevin).
Žádost o povolení kácení dřevin má své náležitosti a předkládá se orgánu ochrany životního prostředí, který v přenesené působnosti vydá povolení ke kácení nebo žádost zamítne. V současné době jsou tímto orgánem všechny obce (tj. i I. typu). Je nutné specifikovat katastrální území a parcelu, kde se dřevina nachází, případně i dodat situační nákres. Dále je nutné určit druh dřeviny a její další parametry (§ 4 odst. 1 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Orgán ochrany životního prostředí zhodnotí funkční a estetickou hodnotu dřeviny, která je navržena ke kácení. Na jejím základě může uložit povinnou náhradní výsadbu za skácený kus stromu, která je adekvátní ekologické újmě, k níž skácením dojde. Zákon počítá také s budoucí možností odvodů, které by nahradily ekologickou újmu. Právní úprava však zatím není kompletní, je tedy možno nařídit pouze náhradní výsadbu (§ 9 zákona o ochraně přírody).
Pokud si obec nechá zpracovat inventarizaci dřevin, bývá součástí dodávky i elektronický systém vedení stavu a počtu těchto dřevin. Tento systém zpravidla umí zpracovat i žádost o kácení dřevin.
Pokud je nutné kácení dřeviny ze závažných zdravotních důvodu dle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody, je potřeba nejdříve poslat orgánu ochrany životního prostředí oznámení o kácení dřeviny s lokalizací stromu v mapovém podkladu, zdůvodněním nutnosti kácení a určením druhu stromu včetně jeho parametrů. Je nutné uvést míry obvodu kmene stromu ve výšce 130 cm nad zemí (§ 4 odst. 2 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Následně je potřeba počkat 15 dnů. Pokud do této doby orgán ochrany životního prostředí nekontaktuje oznamovatele, je možné kácení provést (§ 8 odst. 2 zákona na ochranu přírody).
V případě, že dojde k vývratu stromu nebo jinému závažnému poškození, které je nutné řešit okamžitým odstraněním stromu, pak není nutné žádat o povolení ani skutečnost předem oznamovat. Je jen nutno oznámit, že došlo k tomuto zásahu, a to ve lhůtě do 15 dnů od jeho provedení (§ 8 odst. 4 zákona na ochranu přírody).
Použité zdroje:
CIKÁNKOVÁ, J., E. KOBLÍŽKOVÁ, J. MERTL, J. POKORNÝ, T. PONOCNÁ, M. ROLLEROVÁ a E. TRNKOVÁ. Zpráva o životním prostředí České republiky 2013. Praha, 2014.
Ministerstvo zemědělství [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-31]. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/mze/ochrana-zvirat/
Portál veřejné správy: Na úřad přes internet [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-20]. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/?path=/portal/obcan/
ÚSES. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky [online]. 2015 [cit. 2015-05-29]. Dostupné z: http://www.ochranaprirody.cz/obecna-ochrana-prirody-a-krajiny/uses/
[1] Zapojeným porostem dřevin je soubor dřevin, v němž se nadzemní části dřevin jednoho patra vzájemně dotýkají, prorůstají nebo překrývají, s výjimkou dřevin tvořících stromořadí, pokud obvod kmene jednotlivých dřevin měřený ve výšce 130 cm nad zemí nepřesahuje 80 cm; jestliže některá z dřevin v souboru přesahuje uvedené rozměry, posuzuje se vždy jako jednotlivá dřevina.
Související postupy pro řešení typických situací: · 01 Odchyt volně pobíhajících psů · 02 Oblast ochrany zvířat · 06 Povolování kácení dřevin rostoucích mimo les Související vzory dokumentů: · 13 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (s povinností náhradní výsadby) · 14 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (bez povinnosti náhradní výsadby) · 43 Dopis majiteli volně pobíhajícího psa |
Obsah kapitoly:
10.1 Ochrana životního prostředí
10.2 Odpady, kanalizace, vody
10.2.1 Odpadové hospodářství
10.2.2 Kanalizace
10.2.3 Vody
10.3 Ochrana zvířat
10.4 Lesy a ochrana zeleně
10.4.1 Lesy
10.4.2 Údržba zeleně
Životní prostředí se dá definovat jako prostor pro život, který je ovlivněn působením složek – vody, vzduchu, hornin, půdy, energie, ekosystémů a organismů. Kvalita života obyvatel planety je těmito složkami, potažmo jejich kvalitou, nesmírně ovlivněna.
V minulosti se při rozvoji hospodářství na životní prostředí nebral zřetel. Jeho kvalita se zhoršovala. Dá se říci, že stoupající hospodářský rozvoj má negativní dopad na životní prostředí. Existuje přímá úměra mezi vývojem ekonomiky a stavem životního prostředí.
Všechny již zmiňované složky životního prostředí jsou v současnosti větší či menší měrou postižené a znehodnocené. S rozvojem průmyslu v padesátých letech minulého století došlo k znečištění ovzduší. To bylo v některých lokalitách velmi špatné. Tento jev se bohužel v některých oblastech nelepší, jen zdroje znečištění se léty změnily.
Půda intenzivním způsobem zemědělství erodovala a je zamořena chemickými hnojivy. V některých lokalitách je trvale nebo dočasně znehodnocena. Fenoménem dneška jsou brownfieldy, tedy pozemky, areály nebo objekty, které se v současnosti nevyužívají, jsou zanedbané a jejich regenerace je finančně velmi náročná nebo nemožná.
V oblasti čistoty vody v nádržích a vodních tocích došlo ke zlepšení odkanalizováním obcí, bohužel však stále dochází k velké eutrofizaci (přemnožení sinic a řas a v jeho důsledku úbytku kyslíku ve vodě) a acidifikaci (překyselení) používáním nadměrného množství dusíku a fosforu při hnojení polí.
Masivní výstavbou v posledních dvaceti pěti letech došlo k poměrně velké fragmentaci území. Došlo k velkému rozvoji dopravní infrastruktury a zabírání zemědělského půdního fondu pro rozvoj obcí. V jejím důsledku pak dochází k narušování přirozených stanovišť flory a fauny a tím k zániku jejich biotopů. Zástavbou došlo k narušení přirozené retence a infiltrace vody v území. Změnily se odtokové poměry, v této souvislosti dochází k častějším lokálním záplavám.
Z výše uvedených důvodů je vyvíjen tlak na zlepšování stavu životního prostředí v návaznosti na udržitelný rozvoj. Tyto tlaky sílí vlivem globální změny klimatu, na kterou vědci už léta upozorňují.
Oblast životního prostředí je rozsáhlá, proto je legislativně vymezena mnoha zákony. Pro obce těmi nejdůležitějšími jsou:
- zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí,
- zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon,
- zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, prováděcí vyhláška č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích,
- zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech,
- zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jeho prováděcí vyhláška č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení,
- zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů,
- zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání,
- zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.
Ochranou životního prostředí rozumíme zmírňování všech negativních dopadů na složky životního prostředí, ovzduší, vody, půdy, rostlin a živočichy. V prostředí obce se jedná ponejvíce o ochranu dřevin, vody a nakládání s odpady. V poslední době se hovoří i o ovlivňování kvality ovzduší kontrolou lokálních topenišť, které se staly jedním z hlavních původců znečistění ovzduší obzvláště v kontextu s emisemi suspendovaných částic prachu PM10, PM2,5.
S ochranou životního prostředí, kde obce hrají důležitou úlohu, souvisí vydávání územního plánu. Územním plánem mohou obce regulovat rozvoj, ale i zachování či obnovu životního prostředí. Územní plán je vydáván v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). Veškerou výstavbu či úpravy v krajině musí obce provádět či schvalovat tak, aby nedocházelo ke kolizím ve vztahu k územnímu plánu a jeho členění území obce.
Územní plán je závazný dokument předkládající řešení území obce na souvislé oblasti dle směru rozvoje katastru obce (upraven v § 43 a násl. stavebního zákona). Územní plán řeší nejen takové oblasti jako je infrastruktura, bydlení, doprava, průmysl, ale i zachování a ochranu životního prostředí. Jednou z mapových vrstev je systém ekologické stability, dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (§ 59).
ÚSES, jak se územním systémům ekologické stability říká, je tvořen třemi základními prvky:
- biocentrum
- biokoridor
- interakční prvek
Biocentrum je geograficky vymezená oblast, která umožňuje přežití a trvalou existenci rostlin a živočichů na daném území. Vymezením a zapojením území do systému ekologické stability dojde k jejich ochraně před užitím území nevhodným způsobem, které by ohrozilo jejich další existenci.
Biokoridor není vhodný k samotnému přežití a existenci rostlin a živočichů, ale je možný k přesunu těchto jedinců mezi jednotlivými biocentry.
Interakční prvek nepropojuje biocentra, ale umožňuje existenci rostlin a živočichů, které nejsou prostorově náročné. Může se jednat o menší parky či plochy zeleně.
ÚSES se dále dělí z hlediska velikosti řešeného území, ale v kontextu obce I. typu se jedná o ÚSES lokální. Ten by měl respektovat systémy ekologické stability vyššího řádu, tedy nadregionální. Ochrana životního prostředí je hlavním hlediskem udržitelného rozvoje.
Rozhodnutí o vypracování územního plánu nebo jeho změně vydává zastupitelstvo obce (§ 6 odst. 5 stavebního zákona). Návrh zásad územního rozvoje musí být předložen kraji (§ 7 odst. 2 písm. b) stavebního zákona).
Pro obce I. typu zpracovávají územní plán obce s rozšířenou působností, do jejichž správního obvodu obec I. typu spadá (§ 6 odst. 1 stavebního zákona). Obce s rozšířenou působností vypracovávají územní plán v přenesené působnosti na žádost obce, která při zpracování územního plánu poskytuje zpracovateli podklady a je maximálně součinná. Zpracovatel územního plánu musí splňovat kvalifikační předpoklady podle § 24 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon a zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů.
Do ochrany životního prostředí spadají i oblasti odpadového hospodářství, nakládání s povrchovými vodami a vodami obecně. Tyto oblasti životního prostředí jsou obcemi řešeny jak v samostatné působnosti, tak v přenesené působnosti. V samostatné působnosti vystupují obce jako původci odpadů a jejich povinnosti je postupovat dle zákona, tzn. mít zajištěn sběr a svoz komunálního odpadu a dalších odpadů, pokud ho vyprodukují.
Odpady řeší zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“), prováděcí vyhláškou č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.
Obce, které dle § 44, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, produkují více než 10 t nebezpečného odpadu nebo více než 1000 t odpadu ostatního, zpracovávají plán odpadového hospodářství obce. Jeho obsah stanovuje Ministerstvo životního prostředí. Plán odpadového hospodářství obce se vydává na dobu min. 5 let. Do 3 měsíců od vydání tohoto dokumentu je nutné plán zaslat na příslušný krajský úřad ke schválení.
Obce vydávají ve své samostatné působnosti obecně závaznou vyhlášku, kterou řeší systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na jejím katastrálním území. Součástí vyhlášky je stanovená částka, kterou občané trvale hlášení na území obce, nebo na něm vlastnící nemovitost např. k rekreačnímu bydlení, musejí platit (§ 17 odst. 2 zákona o odpadech).
Ukládání odpadů na skládky je zpoplatněno a poplatek se promítá do výsledných cen za svoz komunálního odpadu pro fyzické nepodnikající osoby. Poplatek za sběr a svoz komunálního odpadu, který je vymezen v obecně závazné vyhlášce vydávané zastupitelstvem, se skládá ze dvou částek, viz místní poplatky v kapitole „Veřejné finance, dotace, majetek obcí“. Obec je povinna vést evidenci odvezených a uložených odpadů (dle třídění), které eviduje dle kódu odpadu, názvu a objemu (§ 39 zákona o odpadech). Pokud je původcem odpadu obec a ukládá odpad na skládku, která je na jejím katastrálním území, nevybírá se podle § 46 odst. 4 zákona o odpadech od této obce základní složka poplatku.
V současnosti musí mít obce vyřešen systém třídění odpadů (§ 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech) minimálně v rozsahu papír, sklo, plasty a biologicky rozložitelný odpad (tráva z kosení, listí ze stromů), kovy a nebezpečný odpad. Dále je vhodné mít zajištěn zpětný odběr elektrozařízení. K těmto účelům je možné kontaktovat firmy, které se zpětným odběrem elektrozařízení zabývají. Ze systému zpětného odběru elektrozařízení mohou obce čerpat i finanční prostředky na zařízení místa pro zpětný odběr elektrozařízení. Další finance získávají ze zpětného odběru elektrozařízení, který je odměňován v návaznosti na počty kusů nebo kila zpět odevzdaných elektrospotřebičů.
Další významnou složkou ochrany životního prostředí v prostředí obce je nakládání s odpadními vodami dle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“) a jeho prováděcí vyhláškou č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích. Odpadními vodami se rozumí srážkové vody (deště) a odpadní vody (vody vyprodukované domácnostmi a dalšími subjekty ze své činnosti). Dalším důležitým předpisem je vyhláška č. 416/2010 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění odpadních vod.
Provozování vodního díla (stavby dešťové či splaškové kanalizace) obec může provádět jen s povolením k provozování tohoto typu stavby, kterou vydává kraj (§ 6 zákona o vodovodech a kanalizacích).
Odkanalizování obcí a stavění čističek odpadních vod, které slouží k čištění splaškových vod před vypouštěním do vodních zdrojů, jsou v současnosti důležitým tématem, protože každý provozovatel musí splňovat přesně stanovené hodnoty výstupní vody. Pokud tyto hodnoty překračuje, hrozí provozovateli této kanalizace velké sankce (§ 18 a § 19 zákona o vodovodech a kanalizacích).
V praxi obcí I. typu to znamená, že může v obci mít umístěnou kanalizaci společnou pro odvádění odpadních (splaškových) i srážkových (dešťových) vod najednou nebo může mít vybudované kanalizace dvě. Jednu pro odvádění odpadních vod a druhou pro odvádění srážkových vod. Pokud je v obci umístěna kanalizace, zastupitelstvo obce vydává kanalizační řád.
V případě, že v obci není kanalizace umístěna, každá nemovitost musí mít vyřešenou likvidaci splaškových vod formou jímky, která je nepropustná a nemá přepad. Na požádání orgánu ochrany životního prostředí je povinna předložit doklad o likvidaci splaškových vod (§ 38 odst. 6 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách – dále jen „vodní zákon“).
Hospodaření s povrchovými a podzemními vodami dle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, také podléhá povolení k provozování technického zařízení (vodovodní řad), které uděluje kraj. Provozování vodovodního řadu se rozumí dodávka pitné vody domácnostem v katastru obce. Jedná se o soubor činností zahrnujících dodržování technologických postupů při odběru, úpravě a dodávce pitné vody odběratelům (§ 8 vodního zákona).
V praxi obcí je možné zřídit právnickou osobu, která bude oprávněna dle zákona nakládat s vodami jak odpadními tak pitnou vodou a bude v postavení správce majetku zajišťujícího dodávku a odvádění vod. Ovšem to je případ obce, která má vodovodní řad v majetku. Jinak je voda dodávána vodárenskými společnostmi.
Povinnosti související s vodními díly a ochrana vodních děl a rybníků
Vzdouvání a stabilizace vod ve vodních dílech i jejich energetické využití patří mezi důvody, proč je třeba veřejný zájem spatřován i v ochraně vodních děl. V důsledku poškození vodního díla by dále mohlo nastat též (přímé) ohrožení lidských životů, životního prostředí či majetku, tedy hodnot, jejichž ochrana je beze sporu ve veřejném zájmu. Znečištění vody dokonce naplňuje jednu ze skutkových podstat trestných činů dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen TZ), tedy jde o čin s obecně nejvyšší mírou společenské škodlivosti. Speciální skutkovou podstatou trestného činu je například poškození vodního zdroje dle § 294a TZ. Dále § 301 TZ sankcionuje poškozování významného krajinného prvku, mezi něž se řadí i rybník, z čehož tedy vyplývá, že současný trestní zákoník chrání před poškozováním vodní díla nejen jako součást majetku jejich vlastníka či jako zdroj obecného ohrožení, ale i ve speciálních ustanoveních, a to konkrétně výše zmíněný rybník.
Významným právním předpisem obsahující právní ochranu vodních děl je i vodní zákon, který v § 58, zavádí institut ochrany vodních děl. Toto ustanovení zakazuje poškozovat vodní díla a narušovat jejich funkce. Demonstrativní výčet toho, co se zákazem rozumí, je v § 58 odst. 2 vodního zákona.
Zejména je zakázáno
- na ochranných hrázích vysazovat dřeviny, jezdit po nich vozidly, pokud se nejedná o údržbu, s výjimkou míst k tomu určených,
- poškozovat vodotoky, vodoměry, cejchy, vodní značky, značky velkých vod a jiná zařízení sloužící k plnění úkolů stanovený vodním zákonem.
Ustanovení § 58 odst. 3 vodního zákona zakotvuje způsob ochrany vodního díla, a to skrze stanovení ochranného pásma. Zákon přímo neupravuje, jaké činnosti jsou zakázané, to je třeba stanovit s přihlédnutím k povaze konkrétního vodního díla přímo až v opatření obecné povahy. Ochranné pásmo podél vodního díla je oprávněn stanovit na návrh vlastníka vodního díla příslušný vodoprávní úřad. Ochranné pásmo má podobu opatření obecné povahy ve smyslu SŘ § 171 a násl. Vodoprávní úřad může rovněž na návrh vlastníka zakázat nebo omezit na vodním díle umisťování a provádění některých staveb nebo činností. Důsledkem stanovením ochranného pásma může být omezení vlastnického práva vlastníků pozemků a staveb v ochranném pásmu, jež je v souladu s čl. 11 odst. 4 Listinou základních práv a svobod. Za zmíněnou majetkovou újmu přísluší omezenému náhrada
Hlavním předpisem v oblasti ochrany zvířat je zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (dále jen „zákon na ochranu zvířat“). Ochranou zvířat rozumíme zacházení s živým tvorem, který je schopen vnímat bolest a utrpení, tak, aby nedocházelo k poškozování jeho zdraví, týraní nebo usmrcování bez důvodu (§ 13 odst. 1 zákona na ochranu zvířat). Obce ve své samostatné působnosti mohou ze zákona zřizovat, provozovat a rušit útulky zvířat a vydávat obecně závaznou vyhlášku, kterou vymezují prostory pro volný pohyb psů a upravují podmínky pohybu zvířat na veřejných prostranstvích (§ 24 zákona na ochranu zvířat). Dále mohou vydáním obecně závazné vyhlášky nařizovat povinné čipování psů z důvodu jejich evidence a identifikace v případě jejich zaběhnutí (§ 13 odst. 2 zákona na ochranu zvířat).
V přenesené působnosti hlídá dodržování litery zákona na ochranu zvířat proti týrání orgán ochrany životního prostředí. Ve věcech přenesené působnosti jsou pověřeny obecní úřady s rozšířenou působnosti, které výkon státní správy pro obce I. typu zabezpečují (§ 23a a násl. zákona na ochranu zvířat).
K provozování útulku zvířat je potřeba získat doklad o odborné způsobilosti útulek provozovat. Je nutné mít schválený provozní řád, který je povinen provozovatel útulku na požádání orgánu ochrany životního prostředí předložit ke kontrole. Dále je nutné vést seznam zvířat přijatých, vydaných, uprchlých s uvedením o jaký druh zvířete jde, původní adresu nebo adresu nových majitelů. Musí se vést i takové údaje zvířete jako je hmotnost, barva a jejich signifikantní znaky, podle kterých lze zvíře poznat (§25 odst. 3 zákona na ochranu zvířat).
V případě, že dojde k podezření, že v katastru obce dochází k týrání zvířete, obec je povinna takovou situaci řešit oznámením skutečnosti o podezření ze spáchání správního deliktu týrání zvířete na krajskou veterinární správu (§ 27 a násl. zákona na ochranu zvířat). Obrací se také na příslušný orgán ochrany životního prostředí obce s rozšířenou působností, do jehož správního obvodu spadá. Skutečnost, že k týrání dochází, je oprávněna prověřit a stanovit podle zákona pouze osoba odborně způsobilá k výkonu této činnosti (§ 16 a násl. vyhlášky č. 22/2013 Sb., o vzdělávání na úseku ochrany zvířat proti týrání).
Ochrana zeleně je další velkou oblastí, kde obce vystupují v samostatné působnosti jako majitelé pozemků, na které se veřejná zeleň nachází nebo plní funkci ochrany životního prostředí ve vztahu k přírodě pro stát v přenesené působnosti.
I obce musejí dbát nařízení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody“). Jako vlastníci pozemků s veřejnou zelení jsou obce povinny tyto udržovat minimálně tak, jak zákon ukládá. Dále dle § 63 tohoto zákona musí být zajištěn přístup do krajiny. Obce jsou povinny mít zpracovaný seznam veřejně přístupných účelových komunikací, stezek a pěšin, které zabezpečují volný přístup do krajiny (§ 63 odst. 1 zákona na ochranu přírody).
Téma lesů je upraveno v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích (dále jen „lesní zákon“). Lesy jsou považovány, bez ohledu na vlastnictví, za přírodní bohatství státu (§ 1 lesního zákona). Dle ustanovení lesního zákona je vlastník lesního pozemku povinen se o les starat a postupovat dle zákona. Lesy plní dle lesního zákona trojí funkci:
- ochrannou (§ 7 lesního zákona),
- zvláštního určení (§ 8 lesního zákona),
- hospodářskou (§ 9 lesního zákona).
Pokud obec nezaměstnává osobu odborně vzdělanou pro údržbu lesa, je povinna dle zákona spolupracovat s odborným lesním hospodářem (§ 37 lesního zákona). Pokud vlastní obec les o výměře menší než 50 ha, je jí v plnění uvedených povinností nápomocná státní správa lesů (§ 24 a násl. lesního zákona). Primární odpovědnost za hospodaření s lesním pozemkem však vždy nese vlastník. Pokud je závazné hospodaření majitele lesa na jedné straně, na druhé straně na toto hospodaření může vlastník čerpat finanční příspěvky. Více o finančních příspěvcích na stránkách ministerstva zemědělství.
Vlastníku lesa je dle lesního zákona zamezeno oplocovat pozemky sloužící k funkci lesa. Výjimkou jsou jen lesní školky a oplocenky sloužící k ochraně vysazeného lesa před zvěří (§ 32 odst. 7 lesního zákona). Kácení stromů pro hospodářské účely je povoleno u stromů, které dosáhly minimálního věku 80 let (§ 33 odst. 4 lesního zákona). Stát podporuje hospodaření v lesích poskytováním služeb nebo finančních příspěvků vlastníkům lesa. Jde například o podporu obnovy a zajištění výchovy lesních porostů do 40 let věku, ale i další podporu (§ 46 lesního zákona). Výkon státní správy na úseku lesního hospodářství vykonává obec s rozšířenou působností (§ 47 odst. 1 lesního zákona). Ta je pomocným a poradním orgánem obcím I. typu.
Dle § 48 lesního zákona obecní úřady obcí s rozšířenou působností rozhodují ve věcech:
- prohlášení pozemku za pozemek určený k plnění funkcí lesa,
- pochybností, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa,
- dělení lesních pozemků, při kterém výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha,
- odnětí lesních pozemků určených k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha nebo o omezení jejich využívání pro plnění funkcí lesa a o výši poplatků za odnětí,
- dočasného omezení nebo vyloučení vstupu do lesa, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- povolení výjimky ze zákazu některých činností v lese,
- stanovení podmínek ke konání organizovaných nebo hromadných sportovních akcí v lese, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- uložení opatření k zajištění bezpečnosti osob a majetku před škodami, které by mohly být způsobeny padáním kamenů, sesouváním půdy, pádem stromů a lavinami z lesních pozemků, a o tom, kdo ponese náklady s tím spojené,
- uložení opatření v případech mimořádných okolností, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- výjimek ze zákazu provádět mýtní těžbu v lesních porostech mladších než 80 let,
- podmínek lesní dopravy po cizích pozemcích,
- udělení nebo odnětí licence pro výkon funkce odborného lesního hospodáře,
- pověření právnické nebo fyzické osoby výkonem funkce odborného lesního hospodáře,
- ukládání pokut (hlava devátá),
- uložení opatření k odstranění zjištěných nedostatků, opatření ke zlepšení stavu lesů a plnění jejich funkcí, o zastavení nebo omezení výroby nebo jiné činnosti v lese v případech hrozících škod, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- nezbytných opatřeních, vedoucích k odvrácení hrozícího nebezpečí, pokud nepřesahují jejich správní obvod.
Dále pak:
- vedou evidenci nájmů a výpůjček pozemků určených k plnění funkcí lesa ve svém správním obvodu,
- uplatňují stanovisko k územně plánovací dokumentaci, pokud není příslušný kraj nebo ministerstvo,
- vydávají souhlas k vydání územního rozhodnutí, jímž mají být dotčeny pozemky určené k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha, pokud není příslušný kraj, a souhlas k vydání rozhodnutí o umístění stavby nebo využití území do 50 m od okraje lesa,
- zajišťují zpracování lesní hospodářské osnovy (ust. § 25 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel),
- povolují výjimky ze stanovené velikosti nebo šířky holé seče,
- povolují výjimky ze zákonných lhůt pro zalesnění a zajištění kultur,
- ustanovují lesní stráž a zrušují ustanovení lesní stráže (§ 38 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel), ve svém správním obvodu,
- soustřeďují údaje lesní hospodářské evidence o lesích ve svém správním obvodu a postupují je pověřené organizační složce státu,
- vykonávají dozor nad dodržováním lesního zákona, předpisů vydaných k jeho provedení a rozhodnutí vydaných na jejich základě.
Při překročení výměr lesního pozemku ve výše uvedených bodech přechází pravomoc rozhodování na kraj.
Údržba pozemků s veřejnou zelení (tj. soubor všech volně rostoucích a veřejně přístupných rostlin) spočívá zpravidla v jejich kosení, které obec může upravit veřejnou vyhláškou. Obce obvykle stanovují intenzitní třídy s rozdílnou intenzitou sečí, která se řídí povahou a polohou daného pozemku. Obce obvykle stanovuje minimální počet sečí na dvě ročně a dále pak dle nutnosti v jednotlivých intenzitních třídách. Seče se provádějí ve vegetační době, obce mohou stanovit, do jakého termínu se musejí jednotlivé seče uskutečnit, a další podmínky pro jejich provádění.
Pozemky v intravilánu obce, v lokalitě s vysokým pohybem osob, bývají zařazeny do intenzitní třídy s nejvyšším počtem sečí. Obvykle jde zejména o parky nebo parkově upravené plochy. Můžou to být veřejná prostranství před budovami, které slouží veřejným účelům, jako jsou radnice, obchody, školy apod. Ve střední intenzitní třídě se obvykle nacházejí ostatní veřejně přístupné plochy v zastavěném území i parkově upravené plochy mimo zastavěná území nacházející se v katastru obce. Do intenzitní třídy s nejmenším počtem sečí se zařazují ostatní plochy ke kosení.
Příklady intenzitních tříd a počtu sečí:
- I. intenzitní třída – 5 sečí
- II. intenzitní třída – 3 seče
- III. intenzitní třída – 2 seče
Součástí údržby zeleně je i péče o dřeviny (stromy a keře), které se nacházejí v katastru obce a rostou na jejích pozemcích. Dle § 507 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jsou rostliny na pozemku vzešlé jeho součástí a jsou tedy majetkem jeho majitele bez ohledu na to, kdo dřevinu vysadil.
V současné praxi, a pokud to finanční možnosti obce dovolují, je běžné provádění inventarizace dřevin, jejíž součástí je vyhodnocení jejich stavu a zanesení polohy do mapových podkladů. Z informací získaných z inventarizace mohou obce sestavit plány péče o dřeviny. Je pak vcelku snadné postupovat dle těchto plánů, které určí způsob a dobu ošetření. Obzvláště důležité je, že se tímto eliminují ty dřeviny, které jsou v havarijním nebo špatném zdravotním stavu. Ty jsou pak určeny ke kácení.
Kromě inventarizace dřevin mohou obce provádět pasportizace veřejné zeleně. Jde o grafické zpracování veřejných ploch do logických celků. Celkem může být parcela nebo základní plocha. Základní plochy pak předkládají uživateli informace o funkčním využití a prvcích, ze kterých se skládají. Podávají také informace o finanční náročnosti údržby rozdělené do měsíců. Jde o poměrně efektivní nástroj k zjištění množství udržované zeleně a potřebných financí v celém katastru obce.
Je nutno mít na paměti, že při ošetřování dřevin ořezem je více než vhodné, aby ořezy prováděla osoba k tomu vyškolená. Platí, že pokud řezy na stromech či keřích provádí autorizovaná osoba, pak se daří dřeviny uchovávat v dobrém zdravotním stavu a tím eliminovat riziko jejich úhynu.
Podle současné legislativy platí, že při nutném kácení dřevin je povinnost postupovat podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhlášky č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení (dále jen „vyhláška o povolování kácení dřevin“). Je nutné znát, v jakém režimu je možné dřeviny skácet, zda bude nutné povolení kácení dřeviny orgánem ochrany životního prostředí nebo bude možné dřeviny odstranit bez povolení.
Velikost a charakteristika dřevin, k jejichž kácení není třeba povolení
Dle vyhlášky č. 189/2013 Sb. v platném znění (tj. včetně aktualizace č. 222/2014 Sb.) se nevyžaduje povolení ke kácení dřevin, pokud nejsou součástí významného krajinného prvku nebo stromořadí:
- pro dřeviny o obvodu kmene do 80 cm měřeného ve výšce 130 cm nad zemí,
- pro zapojené porosty dřevin[1] tj. křoví, pokud celková plocha kácených zapojených porostů dřevin nepřesahuje 40 m2,
- pro dřeviny pěstované na pozemcích vedených v katastru nemovitostí ve způsobu využití jako plantáž dřevin),
- pro ovocné dřeviny rostoucí na pozemcích v zastavěném území evidovaných v katastru nemovitostí jako druh pozemku zahrada, zastavěná plocha a nádvoří nebo ostatní plocha se způsobem využití pozemku zeleň.
Stromořadí je souvislá řada stromů, které rostou v pravidelných odstupech. Minimální počet stromů v řadě je deset kusů. Chybí-li stromy v souvislé řadě, stále se jedná o stromořadí. Toto neplatí pro ovocné sady ani plantáže dřevin (§ 1 písm. c) vyhlášky o povolování kácení dřevin).
Žádost o povolení kácení dřevin má své náležitosti a předkládá se orgánu ochrany životního prostředí, který v přenesené působnosti vydá povolení ke kácení nebo žádost zamítne. V současné době jsou tímto orgánem všechny obce (tj. i I. typu). Je nutné specifikovat katastrální území a parcelu, kde se dřevina nachází, případně i dodat situační nákres. Dále je nutné určit druh dřeviny a její další parametry (§ 4 odst. 1 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Orgán ochrany životního prostředí zhodnotí funkční a estetickou hodnotu dřeviny, která je navržena ke kácení. Na jejím základě může uložit povinnou náhradní výsadbu za skácený kus stromu, která je adekvátní ekologické újmě, k níž skácením dojde. Zákon počítá také s budoucí možností odvodů, které by nahradily ekologickou újmu. Právní úprava však zatím není kompletní, je tedy možno nařídit pouze náhradní výsadbu (§ 9 zákona o ochraně přírody).
Pokud si obec nechá zpracovat inventarizaci dřevin, bývá součástí dodávky i elektronický systém vedení stavu a počtu těchto dřevin. Tento systém zpravidla umí zpracovat i žádost o kácení dřevin.
Pokud je nutné kácení dřeviny ze závažných zdravotních důvodu dle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody, je potřeba nejdříve poslat orgánu ochrany životního prostředí oznámení o kácení dřeviny s lokalizací stromu v mapovém podkladu, zdůvodněním nutnosti kácení a určením druhu stromu včetně jeho parametrů. Je nutné uvést míry obvodu kmene stromu ve výšce 130 cm nad zemí (§ 4 odst. 2 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Následně je potřeba počkat 15 dnů. Pokud do této doby orgán ochrany životního prostředí nekontaktuje oznamovatele, je možné kácení provést (§ 8 odst. 2 zákona na ochranu přírody).
V případě, že dojde k vývratu stromu nebo jinému závažnému poškození, které je nutné řešit okamžitým odstraněním stromu, pak není nutné žádat o povolení ani skutečnost předem oznamovat. Je jen nutno oznámit, že došlo k tomuto zásahu, a to ve lhůtě do 15 dnů od jeho provedení (§ 8 odst. 4 zákona na ochranu přírody).
Použité zdroje:
CIKÁNKOVÁ, J., E. KOBLÍŽKOVÁ, J. MERTL, J. POKORNÝ, T. PONOCNÁ, M. ROLLEROVÁ a E. TRNKOVÁ. Zpráva o životním prostředí České republiky 2013. Praha, 2014.
Ministerstvo zemědělství [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-31]. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/mze/ochrana-zvirat/
Portál veřejné správy: Na úřad přes internet [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-20]. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/?path=/portal/obcan/
ÚSES. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky [online]. 2015 [cit. 2015-05-29]. Dostupné z: http://www.ochranaprirody.cz/obecna-ochrana-prirody-a-krajiny/uses/
[1] Zapojeným porostem dřevin je soubor dřevin, v němž se nadzemní části dřevin jednoho patra vzájemně dotýkají, prorůstají nebo překrývají, s výjimkou dřevin tvořících stromořadí, pokud obvod kmene jednotlivých dřevin měřený ve výšce 130 cm nad zemí nepřesahuje 80 cm; jestliže některá z dřevin v souboru přesahuje uvedené rozměry, posuzuje se vždy jako jednotlivá dřevina.
Související postupy pro řešení typických situací: · 01 Odchyt volně pobíhajících psů · 02 Oblast ochrany zvířat · 06 Povolování kácení dřevin rostoucích mimo les Související vzory dokumentů: · 13 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (s povinností náhradní výsadby) · 14 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (bez povinnosti náhradní výsadby) · 43 Dopis majiteli volně pobíhajícího psa |
Obsah kapitoly:
10.1 Ochrana životního prostředí
10.2 Odpady, kanalizace, vody
10.2.1 Odpadové hospodářství
10.2.2 Kanalizace
10.2.3 Vody
10.3 Ochrana zvířat
10.4 Lesy a ochrana zeleně
10.4.1 Lesy
10.4.2 Údržba zeleně
Životní prostředí se dá definovat jako prostor pro život, který je ovlivněn působením složek – vody, vzduchu, hornin, půdy, energie, ekosystémů a organismů. Kvalita života obyvatel planety je těmito složkami, potažmo jejich kvalitou, nesmírně ovlivněna.
V minulosti se při rozvoji hospodářství na životní prostředí nebral zřetel. Jeho kvalita se zhoršovala. Dá se říci, že stoupající hospodářský rozvoj má negativní dopad na životní prostředí. Existuje přímá úměra mezi vývojem ekonomiky a stavem životního prostředí.
Všechny již zmiňované složky životního prostředí jsou v současnosti větší či menší měrou postižené a znehodnocené. S rozvojem průmyslu v padesátých letech minulého století došlo k znečištění ovzduší. To bylo v některých lokalitách velmi špatné. Tento jev se bohužel v některých oblastech nelepší, jen zdroje znečištění se léty změnily.
Půda intenzivním způsobem zemědělství erodovala a je zamořena chemickými hnojivy. V některých lokalitách je trvale nebo dočasně znehodnocena. Fenoménem dneška jsou brownfieldy, tedy pozemky, areály nebo objekty, které se v současnosti nevyužívají, jsou zanedbané a jejich regenerace je finančně velmi náročná nebo nemožná.
V oblasti čistoty vody v nádržích a vodních tocích došlo ke zlepšení odkanalizováním obcí, bohužel však stále dochází k velké eutrofizaci (přemnožení sinic a řas a v jeho důsledku úbytku kyslíku ve vodě) a acidifikaci (překyselení) používáním nadměrného množství dusíku a fosforu při hnojení polí.
Masivní výstavbou v posledních dvaceti pěti letech došlo k poměrně velké fragmentaci území. Došlo k velkému rozvoji dopravní infrastruktury a zabírání zemědělského půdního fondu pro rozvoj obcí. V jejím důsledku pak dochází k narušování přirozených stanovišť flory a fauny a tím k zániku jejich biotopů. Zástavbou došlo k narušení přirozené retence a infiltrace vody v území. Změnily se odtokové poměry, v této souvislosti dochází k častějším lokálním záplavám.
Z výše uvedených důvodů je vyvíjen tlak na zlepšování stavu životního prostředí v návaznosti na udržitelný rozvoj. Tyto tlaky sílí vlivem globální změny klimatu, na kterou vědci už léta upozorňují.
Oblast životního prostředí je rozsáhlá, proto je legislativně vymezena mnoha zákony. Pro obce těmi nejdůležitějšími jsou:
- zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí,
- zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon,
- zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, prováděcí vyhláška č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích,
- zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech,
- zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jeho prováděcí vyhláška č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení,
- zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů,
- zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání,
- zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.
Ochranou životního prostředí rozumíme zmírňování všech negativních dopadů na složky životního prostředí, ovzduší, vody, půdy, rostlin a živočichy. V prostředí obce se jedná ponejvíce o ochranu dřevin, vody a nakládání s odpady. V poslední době se hovoří i o ovlivňování kvality ovzduší kontrolou lokálních topenišť, které se staly jedním z hlavních původců znečistění ovzduší obzvláště v kontextu s emisemi suspendovaných částic prachu PM10, PM2,5.
S ochranou životního prostředí, kde obce hrají důležitou úlohu, souvisí vydávání územního plánu. Územním plánem mohou obce regulovat rozvoj, ale i zachování či obnovu životního prostředí. Územní plán je vydáván v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). Veškerou výstavbu či úpravy v krajině musí obce provádět či schvalovat tak, aby nedocházelo ke kolizím ve vztahu k územnímu plánu a jeho členění území obce.
Územní plán je závazný dokument předkládající řešení území obce na souvislé oblasti dle směru rozvoje katastru obce (upraven v § 43 a násl. stavebního zákona). Územní plán řeší nejen takové oblasti jako je infrastruktura, bydlení, doprava, průmysl, ale i zachování a ochranu životního prostředí. Jednou z mapových vrstev je systém ekologické stability, dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (§ 59).
ÚSES, jak se územním systémům ekologické stability říká, je tvořen třemi základními prvky:
- biocentrum
- biokoridor
- interakční prvek
Biocentrum je geograficky vymezená oblast, která umožňuje přežití a trvalou existenci rostlin a živočichů na daném území. Vymezením a zapojením území do systému ekologické stability dojde k jejich ochraně před užitím území nevhodným způsobem, které by ohrozilo jejich další existenci.
Biokoridor není vhodný k samotnému přežití a existenci rostlin a živočichů, ale je možný k přesunu těchto jedinců mezi jednotlivými biocentry.
Interakční prvek nepropojuje biocentra, ale umožňuje existenci rostlin a živočichů, které nejsou prostorově náročné. Může se jednat o menší parky či plochy zeleně.
ÚSES se dále dělí z hlediska velikosti řešeného území, ale v kontextu obce I. typu se jedná o ÚSES lokální. Ten by měl respektovat systémy ekologické stability vyššího řádu, tedy nadregionální. Ochrana životního prostředí je hlavním hlediskem udržitelného rozvoje.
Rozhodnutí o vypracování územního plánu nebo jeho změně vydává zastupitelstvo obce (§ 6 odst. 5 stavebního zákona). Návrh zásad územního rozvoje musí být předložen kraji (§ 7 odst. 2 písm. b) stavebního zákona).
Pro obce I. typu zpracovávají územní plán obce s rozšířenou působností, do jejichž správního obvodu obec I. typu spadá (§ 6 odst. 1 stavebního zákona). Obce s rozšířenou působností vypracovávají územní plán v přenesené působnosti na žádost obce, která při zpracování územního plánu poskytuje zpracovateli podklady a je maximálně součinná. Zpracovatel územního plánu musí splňovat kvalifikační předpoklady podle § 24 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon a zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů.
Do ochrany životního prostředí spadají i oblasti odpadového hospodářství, nakládání s povrchovými vodami a vodami obecně. Tyto oblasti životního prostředí jsou obcemi řešeny jak v samostatné působnosti, tak v přenesené působnosti. V samostatné působnosti vystupují obce jako původci odpadů a jejich povinnosti je postupovat dle zákona, tzn. mít zajištěn sběr a svoz komunálního odpadu a dalších odpadů, pokud ho vyprodukují.
Odpady řeší zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“), prováděcí vyhláškou č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.
Obce, které dle § 44, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, produkují více než 10 t nebezpečného odpadu nebo více než 1000 t odpadu ostatního, zpracovávají plán odpadového hospodářství obce. Jeho obsah stanovuje Ministerstvo životního prostředí. Plán odpadového hospodářství obce se vydává na dobu min. 5 let. Do 3 měsíců od vydání tohoto dokumentu je nutné plán zaslat na příslušný krajský úřad ke schválení.
Obce vydávají ve své samostatné působnosti obecně závaznou vyhlášku, kterou řeší systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na jejím katastrálním území. Součástí vyhlášky je stanovená částka, kterou občané trvale hlášení na území obce, nebo na něm vlastnící nemovitost např. k rekreačnímu bydlení, musejí platit (§ 17 odst. 2 zákona o odpadech).
Ukládání odpadů na skládky je zpoplatněno a poplatek se promítá do výsledných cen za svoz komunálního odpadu pro fyzické nepodnikající osoby. Poplatek za sběr a svoz komunálního odpadu, který je vymezen v obecně závazné vyhlášce vydávané zastupitelstvem, se skládá ze dvou částek, viz místní poplatky v kapitole „Veřejné finance, dotace, majetek obcí“. Obec je povinna vést evidenci odvezených a uložených odpadů (dle třídění), které eviduje dle kódu odpadu, názvu a objemu (§ 39 zákona o odpadech). Pokud je původcem odpadu obec a ukládá odpad na skládku, která je na jejím katastrálním území, nevybírá se podle § 46 odst. 4 zákona o odpadech od této obce základní složka poplatku.
V současnosti musí mít obce vyřešen systém třídění odpadů (§ 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech) minimálně v rozsahu papír, sklo, plasty a biologicky rozložitelný odpad (tráva z kosení, listí ze stromů), kovy a nebezpečný odpad. Dále je vhodné mít zajištěn zpětný odběr elektrozařízení. K těmto účelům je možné kontaktovat firmy, které se zpětným odběrem elektrozařízení zabývají. Ze systému zpětného odběru elektrozařízení mohou obce čerpat i finanční prostředky na zařízení místa pro zpětný odběr elektrozařízení. Další finance získávají ze zpětného odběru elektrozařízení, který je odměňován v návaznosti na počty kusů nebo kila zpět odevzdaných elektrospotřebičů.
Další významnou složkou ochrany životního prostředí v prostředí obce je nakládání s odpadními vodami dle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“) a jeho prováděcí vyhláškou č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích. Odpadními vodami se rozumí srážkové vody (deště) a odpadní vody (vody vyprodukované domácnostmi a dalšími subjekty ze své činnosti). Dalším důležitým předpisem je vyhláška č. 416/2010 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění odpadních vod.
Provozování vodního díla (stavby dešťové či splaškové kanalizace) obec může provádět jen s povolením k provozování tohoto typu stavby, kterou vydává kraj (§ 6 zákona o vodovodech a kanalizacích).
Odkanalizování obcí a stavění čističek odpadních vod, které slouží k čištění splaškových vod před vypouštěním do vodních zdrojů, jsou v současnosti důležitým tématem, protože každý provozovatel musí splňovat přesně stanovené hodnoty výstupní vody. Pokud tyto hodnoty překračuje, hrozí provozovateli této kanalizace velké sankce (§ 18 a § 19 zákona o vodovodech a kanalizacích).
V praxi obcí I. typu to znamená, že může v obci mít umístěnou kanalizaci společnou pro odvádění odpadních (splaškových) i srážkových (dešťových) vod najednou nebo může mít vybudované kanalizace dvě. Jednu pro odvádění odpadních vod a druhou pro odvádění srážkových vod. Pokud je v obci umístěna kanalizace, zastupitelstvo obce vydává kanalizační řád.
V případě, že v obci není kanalizace umístěna, každá nemovitost musí mít vyřešenou likvidaci splaškových vod formou jímky, která je nepropustná a nemá přepad. Na požádání orgánu ochrany životního prostředí je povinna předložit doklad o likvidaci splaškových vod (§ 38 odst. 6 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách – dále jen „vodní zákon“).
Hospodaření s povrchovými a podzemními vodami dle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, také podléhá povolení k provozování technického zařízení (vodovodní řad), které uděluje kraj. Provozování vodovodního řadu se rozumí dodávka pitné vody domácnostem v katastru obce. Jedná se o soubor činností zahrnujících dodržování technologických postupů při odběru, úpravě a dodávce pitné vody odběratelům (§ 8 vodního zákona).
V praxi obcí je možné zřídit právnickou osobu, která bude oprávněna dle zákona nakládat s vodami jak odpadními tak pitnou vodou a bude v postavení správce majetku zajišťujícího dodávku a odvádění vod. Ovšem to je případ obce, která má vodovodní řad v majetku. Jinak je voda dodávána vodárenskými společnostmi.
Povinnosti související s vodními díly a ochrana vodních děl a rybníků
Vzdouvání a stabilizace vod ve vodních dílech i jejich energetické využití patří mezi důvody, proč je třeba veřejný zájem spatřován i v ochraně vodních děl. V důsledku poškození vodního díla by dále mohlo nastat též (přímé) ohrožení lidských životů, životního prostředí či majetku, tedy hodnot, jejichž ochrana je beze sporu ve veřejném zájmu. Znečištění vody dokonce naplňuje jednu ze skutkových podstat trestných činů dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen TZ), tedy jde o čin s obecně nejvyšší mírou společenské škodlivosti. Speciální skutkovou podstatou trestného činu je například poškození vodního zdroje dle § 294a TZ. Dále § 301 TZ sankcionuje poškozování významného krajinného prvku, mezi něž se řadí i rybník, z čehož tedy vyplývá, že současný trestní zákoník chrání před poškozováním vodní díla nejen jako součást majetku jejich vlastníka či jako zdroj obecného ohrožení, ale i ve speciálních ustanoveních, a to konkrétně výše zmíněný rybník.
Významným právním předpisem obsahující právní ochranu vodních děl je i vodní zákon, který v § 58, zavádí institut ochrany vodních děl. Toto ustanovení zakazuje poškozovat vodní díla a narušovat jejich funkce. Demonstrativní výčet toho, co se zákazem rozumí, je v § 58 odst. 2 vodního zákona.
Zejména je zakázáno
- na ochranných hrázích vysazovat dřeviny, jezdit po nich vozidly, pokud se nejedná o údržbu, s výjimkou míst k tomu určených,
- poškozovat vodotoky, vodoměry, cejchy, vodní značky, značky velkých vod a jiná zařízení sloužící k plnění úkolů stanovený vodním zákonem.
Ustanovení § 58 odst. 3 vodního zákona zakotvuje způsob ochrany vodního díla, a to skrze stanovení ochranného pásma. Zákon přímo neupravuje, jaké činnosti jsou zakázané, to je třeba stanovit s přihlédnutím k povaze konkrétního vodního díla přímo až v opatření obecné povahy. Ochranné pásmo podél vodního díla je oprávněn stanovit na návrh vlastníka vodního díla příslušný vodoprávní úřad. Ochranné pásmo má podobu opatření obecné povahy ve smyslu SŘ § 171 a násl. Vodoprávní úřad může rovněž na návrh vlastníka zakázat nebo omezit na vodním díle umisťování a provádění některých staveb nebo činností. Důsledkem stanovením ochranného pásma může být omezení vlastnického práva vlastníků pozemků a staveb v ochranném pásmu, jež je v souladu s čl. 11 odst. 4 Listinou základních práv a svobod. Za zmíněnou majetkovou újmu přísluší omezenému náhrada
Hlavním předpisem v oblasti ochrany zvířat je zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (dále jen „zákon na ochranu zvířat“). Ochranou zvířat rozumíme zacházení s živým tvorem, který je schopen vnímat bolest a utrpení, tak, aby nedocházelo k poškozování jeho zdraví, týraní nebo usmrcování bez důvodu (§ 13 odst. 1 zákona na ochranu zvířat). Obce ve své samostatné působnosti mohou ze zákona zřizovat, provozovat a rušit útulky zvířat a vydávat obecně závaznou vyhlášku, kterou vymezují prostory pro volný pohyb psů a upravují podmínky pohybu zvířat na veřejných prostranstvích (§ 24 zákona na ochranu zvířat). Dále mohou vydáním obecně závazné vyhlášky nařizovat povinné čipování psů z důvodu jejich evidence a identifikace v případě jejich zaběhnutí (§ 13 odst. 2 zákona na ochranu zvířat).
V přenesené působnosti hlídá dodržování litery zákona na ochranu zvířat proti týrání orgán ochrany životního prostředí. Ve věcech přenesené působnosti jsou pověřeny obecní úřady s rozšířenou působnosti, které výkon státní správy pro obce I. typu zabezpečují (§ 23a a násl. zákona na ochranu zvířat).
K provozování útulku zvířat je potřeba získat doklad o odborné způsobilosti útulek provozovat. Je nutné mít schválený provozní řád, který je povinen provozovatel útulku na požádání orgánu ochrany životního prostředí předložit ke kontrole. Dále je nutné vést seznam zvířat přijatých, vydaných, uprchlých s uvedením o jaký druh zvířete jde, původní adresu nebo adresu nových majitelů. Musí se vést i takové údaje zvířete jako je hmotnost, barva a jejich signifikantní znaky, podle kterých lze zvíře poznat (§25 odst. 3 zákona na ochranu zvířat).
V případě, že dojde k podezření, že v katastru obce dochází k týrání zvířete, obec je povinna takovou situaci řešit oznámením skutečnosti o podezření ze spáchání správního deliktu týrání zvířete na krajskou veterinární správu (§ 27 a násl. zákona na ochranu zvířat). Obrací se také na příslušný orgán ochrany životního prostředí obce s rozšířenou působností, do jehož správního obvodu spadá. Skutečnost, že k týrání dochází, je oprávněna prověřit a stanovit podle zákona pouze osoba odborně způsobilá k výkonu této činnosti (§ 16 a násl. vyhlášky č. 22/2013 Sb., o vzdělávání na úseku ochrany zvířat proti týrání).
Ochrana zeleně je další velkou oblastí, kde obce vystupují v samostatné působnosti jako majitelé pozemků, na které se veřejná zeleň nachází nebo plní funkci ochrany životního prostředí ve vztahu k přírodě pro stát v přenesené působnosti.
I obce musejí dbát nařízení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody“). Jako vlastníci pozemků s veřejnou zelení jsou obce povinny tyto udržovat minimálně tak, jak zákon ukládá. Dále dle § 63 tohoto zákona musí být zajištěn přístup do krajiny. Obce jsou povinny mít zpracovaný seznam veřejně přístupných účelových komunikací, stezek a pěšin, které zabezpečují volný přístup do krajiny (§ 63 odst. 1 zákona na ochranu přírody).
Téma lesů je upraveno v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích (dále jen „lesní zákon“). Lesy jsou považovány, bez ohledu na vlastnictví, za přírodní bohatství státu (§ 1 lesního zákona). Dle ustanovení lesního zákona je vlastník lesního pozemku povinen se o les starat a postupovat dle zákona. Lesy plní dle lesního zákona trojí funkci:
- ochrannou (§ 7 lesního zákona),
- zvláštního určení (§ 8 lesního zákona),
- hospodářskou (§ 9 lesního zákona).
Pokud obec nezaměstnává osobu odborně vzdělanou pro údržbu lesa, je povinna dle zákona spolupracovat s odborným lesním hospodářem (§ 37 lesního zákona). Pokud vlastní obec les o výměře menší než 50 ha, je jí v plnění uvedených povinností nápomocná státní správa lesů (§ 24 a násl. lesního zákona). Primární odpovědnost za hospodaření s lesním pozemkem však vždy nese vlastník. Pokud je závazné hospodaření majitele lesa na jedné straně, na druhé straně na toto hospodaření může vlastník čerpat finanční příspěvky. Více o finančních příspěvcích na stránkách ministerstva zemědělství.
Vlastníku lesa je dle lesního zákona zamezeno oplocovat pozemky sloužící k funkci lesa. Výjimkou jsou jen lesní školky a oplocenky sloužící k ochraně vysazeného lesa před zvěří (§ 32 odst. 7 lesního zákona). Kácení stromů pro hospodářské účely je povoleno u stromů, které dosáhly minimálního věku 80 let (§ 33 odst. 4 lesního zákona). Stát podporuje hospodaření v lesích poskytováním služeb nebo finančních příspěvků vlastníkům lesa. Jde například o podporu obnovy a zajištění výchovy lesních porostů do 40 let věku, ale i další podporu (§ 46 lesního zákona). Výkon státní správy na úseku lesního hospodářství vykonává obec s rozšířenou působností (§ 47 odst. 1 lesního zákona). Ta je pomocným a poradním orgánem obcím I. typu.
Dle § 48 lesního zákona obecní úřady obcí s rozšířenou působností rozhodují ve věcech:
- prohlášení pozemku za pozemek určený k plnění funkcí lesa,
- pochybností, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa,
- dělení lesních pozemků, při kterém výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha,
- odnětí lesních pozemků určených k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha nebo o omezení jejich využívání pro plnění funkcí lesa a o výši poplatků za odnětí,
- dočasného omezení nebo vyloučení vstupu do lesa, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- povolení výjimky ze zákazu některých činností v lese,
- stanovení podmínek ke konání organizovaných nebo hromadných sportovních akcí v lese, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- uložení opatření k zajištění bezpečnosti osob a majetku před škodami, které by mohly být způsobeny padáním kamenů, sesouváním půdy, pádem stromů a lavinami z lesních pozemků, a o tom, kdo ponese náklady s tím spojené,
- uložení opatření v případech mimořádných okolností, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- výjimek ze zákazu provádět mýtní těžbu v lesních porostech mladších než 80 let,
- podmínek lesní dopravy po cizích pozemcích,
- udělení nebo odnětí licence pro výkon funkce odborného lesního hospodáře,
- pověření právnické nebo fyzické osoby výkonem funkce odborného lesního hospodáře,
- ukládání pokut (hlava devátá),
- uložení opatření k odstranění zjištěných nedostatků, opatření ke zlepšení stavu lesů a plnění jejich funkcí, o zastavení nebo omezení výroby nebo jiné činnosti v lese v případech hrozících škod, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- nezbytných opatřeních, vedoucích k odvrácení hrozícího nebezpečí, pokud nepřesahují jejich správní obvod.
Dále pak:
- vedou evidenci nájmů a výpůjček pozemků určených k plnění funkcí lesa ve svém správním obvodu,
- uplatňují stanovisko k územně plánovací dokumentaci, pokud není příslušný kraj nebo ministerstvo,
- vydávají souhlas k vydání územního rozhodnutí, jímž mají být dotčeny pozemky určené k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha, pokud není příslušný kraj, a souhlas k vydání rozhodnutí o umístění stavby nebo využití území do 50 m od okraje lesa,
- zajišťují zpracování lesní hospodářské osnovy (ust. § 25 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel),
- povolují výjimky ze stanovené velikosti nebo šířky holé seče,
- povolují výjimky ze zákonných lhůt pro zalesnění a zajištění kultur,
- ustanovují lesní stráž a zrušují ustanovení lesní stráže (§ 38 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel), ve svém správním obvodu,
- soustřeďují údaje lesní hospodářské evidence o lesích ve svém správním obvodu a postupují je pověřené organizační složce státu,
- vykonávají dozor nad dodržováním lesního zákona, předpisů vydaných k jeho provedení a rozhodnutí vydaných na jejich základě.
Při překročení výměr lesního pozemku ve výše uvedených bodech přechází pravomoc rozhodování na kraj.
Údržba pozemků s veřejnou zelení (tj. soubor všech volně rostoucích a veřejně přístupných rostlin) spočívá zpravidla v jejich kosení, které obec může upravit veřejnou vyhláškou. Obce obvykle stanovují intenzitní třídy s rozdílnou intenzitou sečí, která se řídí povahou a polohou daného pozemku. Obce obvykle stanovuje minimální počet sečí na dvě ročně a dále pak dle nutnosti v jednotlivých intenzitních třídách. Seče se provádějí ve vegetační době, obce mohou stanovit, do jakého termínu se musejí jednotlivé seče uskutečnit, a další podmínky pro jejich provádění.
Pozemky v intravilánu obce, v lokalitě s vysokým pohybem osob, bývají zařazeny do intenzitní třídy s nejvyšším počtem sečí. Obvykle jde zejména o parky nebo parkově upravené plochy. Můžou to být veřejná prostranství před budovami, které slouží veřejným účelům, jako jsou radnice, obchody, školy apod. Ve střední intenzitní třídě se obvykle nacházejí ostatní veřejně přístupné plochy v zastavěném území i parkově upravené plochy mimo zastavěná území nacházející se v katastru obce. Do intenzitní třídy s nejmenším počtem sečí se zařazují ostatní plochy ke kosení.
Příklady intenzitních tříd a počtu sečí:
- I. intenzitní třída – 5 sečí
- II. intenzitní třída – 3 seče
- III. intenzitní třída – 2 seče
Součástí údržby zeleně je i péče o dřeviny (stromy a keře), které se nacházejí v katastru obce a rostou na jejích pozemcích. Dle § 507 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jsou rostliny na pozemku vzešlé jeho součástí a jsou tedy majetkem jeho majitele bez ohledu na to, kdo dřevinu vysadil.
V současné praxi, a pokud to finanční možnosti obce dovolují, je běžné provádění inventarizace dřevin, jejíž součástí je vyhodnocení jejich stavu a zanesení polohy do mapových podkladů. Z informací získaných z inventarizace mohou obce sestavit plány péče o dřeviny. Je pak vcelku snadné postupovat dle těchto plánů, které určí způsob a dobu ošetření. Obzvláště důležité je, že se tímto eliminují ty dřeviny, které jsou v havarijním nebo špatném zdravotním stavu. Ty jsou pak určeny ke kácení.
Kromě inventarizace dřevin mohou obce provádět pasportizace veřejné zeleně. Jde o grafické zpracování veřejných ploch do logických celků. Celkem může být parcela nebo základní plocha. Základní plochy pak předkládají uživateli informace o funkčním využití a prvcích, ze kterých se skládají. Podávají také informace o finanční náročnosti údržby rozdělené do měsíců. Jde o poměrně efektivní nástroj k zjištění množství udržované zeleně a potřebných financí v celém katastru obce.
Je nutno mít na paměti, že při ošetřování dřevin ořezem je více než vhodné, aby ořezy prováděla osoba k tomu vyškolená. Platí, že pokud řezy na stromech či keřích provádí autorizovaná osoba, pak se daří dřeviny uchovávat v dobrém zdravotním stavu a tím eliminovat riziko jejich úhynu.
Podle současné legislativy platí, že při nutném kácení dřevin je povinnost postupovat podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhlášky č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení (dále jen „vyhláška o povolování kácení dřevin“). Je nutné znát, v jakém režimu je možné dřeviny skácet, zda bude nutné povolení kácení dřeviny orgánem ochrany životního prostředí nebo bude možné dřeviny odstranit bez povolení.
Velikost a charakteristika dřevin, k jejichž kácení není třeba povolení
Dle vyhlášky č. 189/2013 Sb. v platném znění (tj. včetně aktualizace č. 222/2014 Sb.) se nevyžaduje povolení ke kácení dřevin, pokud nejsou součástí významného krajinného prvku nebo stromořadí:
- pro dřeviny o obvodu kmene do 80 cm měřeného ve výšce 130 cm nad zemí,
- pro zapojené porosty dřevin[1] tj. křoví, pokud celková plocha kácených zapojených porostů dřevin nepřesahuje 40 m2,
- pro dřeviny pěstované na pozemcích vedených v katastru nemovitostí ve způsobu využití jako plantáž dřevin),
- pro ovocné dřeviny rostoucí na pozemcích v zastavěném území evidovaných v katastru nemovitostí jako druh pozemku zahrada, zastavěná plocha a nádvoří nebo ostatní plocha se způsobem využití pozemku zeleň.
Stromořadí je souvislá řada stromů, které rostou v pravidelných odstupech. Minimální počet stromů v řadě je deset kusů. Chybí-li stromy v souvislé řadě, stále se jedná o stromořadí. Toto neplatí pro ovocné sady ani plantáže dřevin (§ 1 písm. c) vyhlášky o povolování kácení dřevin).
Žádost o povolení kácení dřevin má své náležitosti a předkládá se orgánu ochrany životního prostředí, který v přenesené působnosti vydá povolení ke kácení nebo žádost zamítne. V současné době jsou tímto orgánem všechny obce (tj. i I. typu). Je nutné specifikovat katastrální území a parcelu, kde se dřevina nachází, případně i dodat situační nákres. Dále je nutné určit druh dřeviny a její další parametry (§ 4 odst. 1 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Orgán ochrany životního prostředí zhodnotí funkční a estetickou hodnotu dřeviny, která je navržena ke kácení. Na jejím základě může uložit povinnou náhradní výsadbu za skácený kus stromu, která je adekvátní ekologické újmě, k níž skácením dojde. Zákon počítá také s budoucí možností odvodů, které by nahradily ekologickou újmu. Právní úprava však zatím není kompletní, je tedy možno nařídit pouze náhradní výsadbu (§ 9 zákona o ochraně přírody).
Pokud si obec nechá zpracovat inventarizaci dřevin, bývá součástí dodávky i elektronický systém vedení stavu a počtu těchto dřevin. Tento systém zpravidla umí zpracovat i žádost o kácení dřevin.
Pokud je nutné kácení dřeviny ze závažných zdravotních důvodu dle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody, je potřeba nejdříve poslat orgánu ochrany životního prostředí oznámení o kácení dřeviny s lokalizací stromu v mapovém podkladu, zdůvodněním nutnosti kácení a určením druhu stromu včetně jeho parametrů. Je nutné uvést míry obvodu kmene stromu ve výšce 130 cm nad zemí (§ 4 odst. 2 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Následně je potřeba počkat 15 dnů. Pokud do této doby orgán ochrany životního prostředí nekontaktuje oznamovatele, je možné kácení provést (§ 8 odst. 2 zákona na ochranu přírody).
V případě, že dojde k vývratu stromu nebo jinému závažnému poškození, které je nutné řešit okamžitým odstraněním stromu, pak není nutné žádat o povolení ani skutečnost předem oznamovat. Je jen nutno oznámit, že došlo k tomuto zásahu, a to ve lhůtě do 15 dnů od jeho provedení (§ 8 odst. 4 zákona na ochranu přírody).
Použité zdroje:
CIKÁNKOVÁ, J., E. KOBLÍŽKOVÁ, J. MERTL, J. POKORNÝ, T. PONOCNÁ, M. ROLLEROVÁ a E. TRNKOVÁ. Zpráva o životním prostředí České republiky 2013. Praha, 2014.
Ministerstvo zemědělství [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-31]. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/mze/ochrana-zvirat/
Portál veřejné správy: Na úřad přes internet [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-20]. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/?path=/portal/obcan/
ÚSES. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky [online]. 2015 [cit. 2015-05-29]. Dostupné z: http://www.ochranaprirody.cz/obecna-ochrana-prirody-a-krajiny/uses/
[1] Zapojeným porostem dřevin je soubor dřevin, v němž se nadzemní části dřevin jednoho patra vzájemně dotýkají, prorůstají nebo překrývají, s výjimkou dřevin tvořících stromořadí, pokud obvod kmene jednotlivých dřevin měřený ve výšce 130 cm nad zemí nepřesahuje 80 cm; jestliže některá z dřevin v souboru přesahuje uvedené rozměry, posuzuje se vždy jako jednotlivá dřevina.
Související postupy pro řešení typických situací: · 01 Odchyt volně pobíhajících psů · 02 Oblast ochrany zvířat · 06 Povolování kácení dřevin rostoucích mimo les Související vzory dokumentů: · 13 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (s povinností náhradní výsadby) · 14 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (bez povinnosti náhradní výsadby) · 43 Dopis majiteli volně pobíhajícího psa |
Obsah kapitoly:
10.1 Ochrana životního prostředí
10.2 Odpady, kanalizace, vody
10.2.1 Odpadové hospodářství
10.2.2 Kanalizace
10.2.3 Vody
10.3 Ochrana zvířat
10.4 Lesy a ochrana zeleně
10.4.1 Lesy
10.4.2 Údržba zeleně
Životní prostředí se dá definovat jako prostor pro život, který je ovlivněn působením složek – vody, vzduchu, hornin, půdy, energie, ekosystémů a organismů. Kvalita života obyvatel planety je těmito složkami, potažmo jejich kvalitou, nesmírně ovlivněna.
V minulosti se při rozvoji hospodářství na životní prostředí nebral zřetel. Jeho kvalita se zhoršovala. Dá se říci, že stoupající hospodářský rozvoj má negativní dopad na životní prostředí. Existuje přímá úměra mezi vývojem ekonomiky a stavem životního prostředí.
Všechny již zmiňované složky životního prostředí jsou v současnosti větší či menší měrou postižené a znehodnocené. S rozvojem průmyslu v padesátých letech minulého století došlo k znečištění ovzduší. To bylo v některých lokalitách velmi špatné. Tento jev se bohužel v některých oblastech nelepší, jen zdroje znečištění se léty změnily.
Půda intenzivním způsobem zemědělství erodovala a je zamořena chemickými hnojivy. V některých lokalitách je trvale nebo dočasně znehodnocena. Fenoménem dneška jsou brownfieldy, tedy pozemky, areály nebo objekty, které se v současnosti nevyužívají, jsou zanedbané a jejich regenerace je finančně velmi náročná nebo nemožná.
V oblasti čistoty vody v nádržích a vodních tocích došlo ke zlepšení odkanalizováním obcí, bohužel však stále dochází k velké eutrofizaci (přemnožení sinic a řas a v jeho důsledku úbytku kyslíku ve vodě) a acidifikaci (překyselení) používáním nadměrného množství dusíku a fosforu při hnojení polí.
Masivní výstavbou v posledních dvaceti pěti letech došlo k poměrně velké fragmentaci území. Došlo k velkému rozvoji dopravní infrastruktury a zabírání zemědělského půdního fondu pro rozvoj obcí. V jejím důsledku pak dochází k narušování přirozených stanovišť flory a fauny a tím k zániku jejich biotopů. Zástavbou došlo k narušení přirozené retence a infiltrace vody v území. Změnily se odtokové poměry, v této souvislosti dochází k častějším lokálním záplavám.
Z výše uvedených důvodů je vyvíjen tlak na zlepšování stavu životního prostředí v návaznosti na udržitelný rozvoj. Tyto tlaky sílí vlivem globální změny klimatu, na kterou vědci už léta upozorňují.
Oblast životního prostředí je rozsáhlá, proto je legislativně vymezena mnoha zákony. Pro obce těmi nejdůležitějšími jsou:
- zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí,
- zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon,
- zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, prováděcí vyhláška č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích,
- zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech,
- zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jeho prováděcí vyhláška č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení,
- zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů,
- zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání,
- zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.
Ochranou životního prostředí rozumíme zmírňování všech negativních dopadů na složky životního prostředí, ovzduší, vody, půdy, rostlin a živočichy. V prostředí obce se jedná ponejvíce o ochranu dřevin, vody a nakládání s odpady. V poslední době se hovoří i o ovlivňování kvality ovzduší kontrolou lokálních topenišť, které se staly jedním z hlavních původců znečistění ovzduší obzvláště v kontextu s emisemi suspendovaných částic prachu PM10, PM2,5.
S ochranou životního prostředí, kde obce hrají důležitou úlohu, souvisí vydávání územního plánu. Územním plánem mohou obce regulovat rozvoj, ale i zachování či obnovu životního prostředí. Územní plán je vydáván v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). Veškerou výstavbu či úpravy v krajině musí obce provádět či schvalovat tak, aby nedocházelo ke kolizím ve vztahu k územnímu plánu a jeho členění území obce.
Územní plán je závazný dokument předkládající řešení území obce na souvislé oblasti dle směru rozvoje katastru obce (upraven v § 43 a násl. stavebního zákona). Územní plán řeší nejen takové oblasti jako je infrastruktura, bydlení, doprava, průmysl, ale i zachování a ochranu životního prostředí. Jednou z mapových vrstev je systém ekologické stability, dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (§ 59).
ÚSES, jak se územním systémům ekologické stability říká, je tvořen třemi základními prvky:
- biocentrum
- biokoridor
- interakční prvek
Biocentrum je geograficky vymezená oblast, která umožňuje přežití a trvalou existenci rostlin a živočichů na daném území. Vymezením a zapojením území do systému ekologické stability dojde k jejich ochraně před užitím území nevhodným způsobem, které by ohrozilo jejich další existenci.
Biokoridor není vhodný k samotnému přežití a existenci rostlin a živočichů, ale je možný k přesunu těchto jedinců mezi jednotlivými biocentry.
Interakční prvek nepropojuje biocentra, ale umožňuje existenci rostlin a živočichů, které nejsou prostorově náročné. Může se jednat o menší parky či plochy zeleně.
ÚSES se dále dělí z hlediska velikosti řešeného území, ale v kontextu obce I. typu se jedná o ÚSES lokální. Ten by měl respektovat systémy ekologické stability vyššího řádu, tedy nadregionální. Ochrana životního prostředí je hlavním hlediskem udržitelného rozvoje.
Rozhodnutí o vypracování územního plánu nebo jeho změně vydává zastupitelstvo obce (§ 6 odst. 5 stavebního zákona). Návrh zásad územního rozvoje musí být předložen kraji (§ 7 odst. 2 písm. b) stavebního zákona).
Pro obce I. typu zpracovávají územní plán obce s rozšířenou působností, do jejichž správního obvodu obec I. typu spadá (§ 6 odst. 1 stavebního zákona). Obce s rozšířenou působností vypracovávají územní plán v přenesené působnosti na žádost obce, která při zpracování územního plánu poskytuje zpracovateli podklady a je maximálně součinná. Zpracovatel územního plánu musí splňovat kvalifikační předpoklady podle § 24 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon a zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů.
Do ochrany životního prostředí spadají i oblasti odpadového hospodářství, nakládání s povrchovými vodami a vodami obecně. Tyto oblasti životního prostředí jsou obcemi řešeny jak v samostatné působnosti, tak v přenesené působnosti. V samostatné působnosti vystupují obce jako původci odpadů a jejich povinnosti je postupovat dle zákona, tzn. mít zajištěn sběr a svoz komunálního odpadu a dalších odpadů, pokud ho vyprodukují.
Odpady řeší zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“), prováděcí vyhláškou č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.
Obce, které dle § 44, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, produkují více než 10 t nebezpečného odpadu nebo více než 1000 t odpadu ostatního, zpracovávají plán odpadového hospodářství obce. Jeho obsah stanovuje Ministerstvo životního prostředí. Plán odpadového hospodářství obce se vydává na dobu min. 5 let. Do 3 měsíců od vydání tohoto dokumentu je nutné plán zaslat na příslušný krajský úřad ke schválení.
Obce vydávají ve své samostatné působnosti obecně závaznou vyhlášku, kterou řeší systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na jejím katastrálním území. Součástí vyhlášky je stanovená částka, kterou občané trvale hlášení na území obce, nebo na něm vlastnící nemovitost např. k rekreačnímu bydlení, musejí platit (§ 17 odst. 2 zákona o odpadech).
Ukládání odpadů na skládky je zpoplatněno a poplatek se promítá do výsledných cen za svoz komunálního odpadu pro fyzické nepodnikající osoby. Poplatek za sběr a svoz komunálního odpadu, který je vymezen v obecně závazné vyhlášce vydávané zastupitelstvem, se skládá ze dvou částek, viz místní poplatky v kapitole „Veřejné finance, dotace, majetek obcí“. Obec je povinna vést evidenci odvezených a uložených odpadů (dle třídění), které eviduje dle kódu odpadu, názvu a objemu (§ 39 zákona o odpadech). Pokud je původcem odpadu obec a ukládá odpad na skládku, která je na jejím katastrálním území, nevybírá se podle § 46 odst. 4 zákona o odpadech od této obce základní složka poplatku.
V současnosti musí mít obce vyřešen systém třídění odpadů (§ 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech) minimálně v rozsahu papír, sklo, plasty a biologicky rozložitelný odpad (tráva z kosení, listí ze stromů), kovy a nebezpečný odpad. Dále je vhodné mít zajištěn zpětný odběr elektrozařízení. K těmto účelům je možné kontaktovat firmy, které se zpětným odběrem elektrozařízení zabývají. Ze systému zpětného odběru elektrozařízení mohou obce čerpat i finanční prostředky na zařízení místa pro zpětný odběr elektrozařízení. Další finance získávají ze zpětného odběru elektrozařízení, který je odměňován v návaznosti na počty kusů nebo kila zpět odevzdaných elektrospotřebičů.
Další významnou složkou ochrany životního prostředí v prostředí obce je nakládání s odpadními vodami dle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“) a jeho prováděcí vyhláškou č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích. Odpadními vodami se rozumí srážkové vody (deště) a odpadní vody (vody vyprodukované domácnostmi a dalšími subjekty ze své činnosti). Dalším důležitým předpisem je vyhláška č. 416/2010 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění odpadních vod.
Provozování vodního díla (stavby dešťové či splaškové kanalizace) obec může provádět jen s povolením k provozování tohoto typu stavby, kterou vydává kraj (§ 6 zákona o vodovodech a kanalizacích).
Odkanalizování obcí a stavění čističek odpadních vod, které slouží k čištění splaškových vod před vypouštěním do vodních zdrojů, jsou v současnosti důležitým tématem, protože každý provozovatel musí splňovat přesně stanovené hodnoty výstupní vody. Pokud tyto hodnoty překračuje, hrozí provozovateli této kanalizace velké sankce (§ 18 a § 19 zákona o vodovodech a kanalizacích).
V praxi obcí I. typu to znamená, že může v obci mít umístěnou kanalizaci společnou pro odvádění odpadních (splaškových) i srážkových (dešťových) vod najednou nebo může mít vybudované kanalizace dvě. Jednu pro odvádění odpadních vod a druhou pro odvádění srážkových vod. Pokud je v obci umístěna kanalizace, zastupitelstvo obce vydává kanalizační řád.
V případě, že v obci není kanalizace umístěna, každá nemovitost musí mít vyřešenou likvidaci splaškových vod formou jímky, která je nepropustná a nemá přepad. Na požádání orgánu ochrany životního prostředí je povinna předložit doklad o likvidaci splaškových vod (§ 38 odst. 6 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách – dále jen „vodní zákon“).
Hospodaření s povrchovými a podzemními vodami dle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, také podléhá povolení k provozování technického zařízení (vodovodní řad), které uděluje kraj. Provozování vodovodního řadu se rozumí dodávka pitné vody domácnostem v katastru obce. Jedná se o soubor činností zahrnujících dodržování technologických postupů při odběru, úpravě a dodávce pitné vody odběratelům (§ 8 vodního zákona).
V praxi obcí je možné zřídit právnickou osobu, která bude oprávněna dle zákona nakládat s vodami jak odpadními tak pitnou vodou a bude v postavení správce majetku zajišťujícího dodávku a odvádění vod. Ovšem to je případ obce, která má vodovodní řad v majetku. Jinak je voda dodávána vodárenskými společnostmi.
Povinnosti související s vodními díly a ochrana vodních děl a rybníků
Vzdouvání a stabilizace vod ve vodních dílech i jejich energetické využití patří mezi důvody, proč je třeba veřejný zájem spatřován i v ochraně vodních děl. V důsledku poškození vodního díla by dále mohlo nastat též (přímé) ohrožení lidských životů, životního prostředí či majetku, tedy hodnot, jejichž ochrana je beze sporu ve veřejném zájmu. Znečištění vody dokonce naplňuje jednu ze skutkových podstat trestných činů dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen TZ), tedy jde o čin s obecně nejvyšší mírou společenské škodlivosti. Speciální skutkovou podstatou trestného činu je například poškození vodního zdroje dle § 294a TZ. Dále § 301 TZ sankcionuje poškozování významného krajinného prvku, mezi něž se řadí i rybník, z čehož tedy vyplývá, že současný trestní zákoník chrání před poškozováním vodní díla nejen jako součást majetku jejich vlastníka či jako zdroj obecného ohrožení, ale i ve speciálních ustanoveních, a to konkrétně výše zmíněný rybník.
Významným právním předpisem obsahující právní ochranu vodních děl je i vodní zákon, který v § 58, zavádí institut ochrany vodních děl. Toto ustanovení zakazuje poškozovat vodní díla a narušovat jejich funkce. Demonstrativní výčet toho, co se zákazem rozumí, je v § 58 odst. 2 vodního zákona.
Zejména je zakázáno
- na ochranných hrázích vysazovat dřeviny, jezdit po nich vozidly, pokud se nejedná o údržbu, s výjimkou míst k tomu určených,
- poškozovat vodotoky, vodoměry, cejchy, vodní značky, značky velkých vod a jiná zařízení sloužící k plnění úkolů stanovený vodním zákonem.
Ustanovení § 58 odst. 3 vodního zákona zakotvuje způsob ochrany vodního díla, a to skrze stanovení ochranného pásma. Zákon přímo neupravuje, jaké činnosti jsou zakázané, to je třeba stanovit s přihlédnutím k povaze konkrétního vodního díla přímo až v opatření obecné povahy. Ochranné pásmo podél vodního díla je oprávněn stanovit na návrh vlastníka vodního díla příslušný vodoprávní úřad. Ochranné pásmo má podobu opatření obecné povahy ve smyslu SŘ § 171 a násl. Vodoprávní úřad může rovněž na návrh vlastníka zakázat nebo omezit na vodním díle umisťování a provádění některých staveb nebo činností. Důsledkem stanovením ochranného pásma může být omezení vlastnického práva vlastníků pozemků a staveb v ochranném pásmu, jež je v souladu s čl. 11 odst. 4 Listinou základních práv a svobod. Za zmíněnou majetkovou újmu přísluší omezenému náhrada
Hlavním předpisem v oblasti ochrany zvířat je zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (dále jen „zákon na ochranu zvířat“). Ochranou zvířat rozumíme zacházení s živým tvorem, který je schopen vnímat bolest a utrpení, tak, aby nedocházelo k poškozování jeho zdraví, týraní nebo usmrcování bez důvodu (§ 13 odst. 1 zákona na ochranu zvířat). Obce ve své samostatné působnosti mohou ze zákona zřizovat, provozovat a rušit útulky zvířat a vydávat obecně závaznou vyhlášku, kterou vymezují prostory pro volný pohyb psů a upravují podmínky pohybu zvířat na veřejných prostranstvích (§ 24 zákona na ochranu zvířat). Dále mohou vydáním obecně závazné vyhlášky nařizovat povinné čipování psů z důvodu jejich evidence a identifikace v případě jejich zaběhnutí (§ 13 odst. 2 zákona na ochranu zvířat).
V přenesené působnosti hlídá dodržování litery zákona na ochranu zvířat proti týrání orgán ochrany životního prostředí. Ve věcech přenesené působnosti jsou pověřeny obecní úřady s rozšířenou působnosti, které výkon státní správy pro obce I. typu zabezpečují (§ 23a a násl. zákona na ochranu zvířat).
K provozování útulku zvířat je potřeba získat doklad o odborné způsobilosti útulek provozovat. Je nutné mít schválený provozní řád, který je povinen provozovatel útulku na požádání orgánu ochrany životního prostředí předložit ke kontrole. Dále je nutné vést seznam zvířat přijatých, vydaných, uprchlých s uvedením o jaký druh zvířete jde, původní adresu nebo adresu nových majitelů. Musí se vést i takové údaje zvířete jako je hmotnost, barva a jejich signifikantní znaky, podle kterých lze zvíře poznat (§25 odst. 3 zákona na ochranu zvířat).
V případě, že dojde k podezření, že v katastru obce dochází k týrání zvířete, obec je povinna takovou situaci řešit oznámením skutečnosti o podezření ze spáchání správního deliktu týrání zvířete na krajskou veterinární správu (§ 27 a násl. zákona na ochranu zvířat). Obrací se také na příslušný orgán ochrany životního prostředí obce s rozšířenou působností, do jehož správního obvodu spadá. Skutečnost, že k týrání dochází, je oprávněna prověřit a stanovit podle zákona pouze osoba odborně způsobilá k výkonu této činnosti (§ 16 a násl. vyhlášky č. 22/2013 Sb., o vzdělávání na úseku ochrany zvířat proti týrání).
Ochrana zeleně je další velkou oblastí, kde obce vystupují v samostatné působnosti jako majitelé pozemků, na které se veřejná zeleň nachází nebo plní funkci ochrany životního prostředí ve vztahu k přírodě pro stát v přenesené působnosti.
I obce musejí dbát nařízení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody“). Jako vlastníci pozemků s veřejnou zelení jsou obce povinny tyto udržovat minimálně tak, jak zákon ukládá. Dále dle § 63 tohoto zákona musí být zajištěn přístup do krajiny. Obce jsou povinny mít zpracovaný seznam veřejně přístupných účelových komunikací, stezek a pěšin, které zabezpečují volný přístup do krajiny (§ 63 odst. 1 zákona na ochranu přírody).
Téma lesů je upraveno v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích (dále jen „lesní zákon“). Lesy jsou považovány, bez ohledu na vlastnictví, za přírodní bohatství státu (§ 1 lesního zákona). Dle ustanovení lesního zákona je vlastník lesního pozemku povinen se o les starat a postupovat dle zákona. Lesy plní dle lesního zákona trojí funkci:
- ochrannou (§ 7 lesního zákona),
- zvláštního určení (§ 8 lesního zákona),
- hospodářskou (§ 9 lesního zákona).
Pokud obec nezaměstnává osobu odborně vzdělanou pro údržbu lesa, je povinna dle zákona spolupracovat s odborným lesním hospodářem (§ 37 lesního zákona). Pokud vlastní obec les o výměře menší než 50 ha, je jí v plnění uvedených povinností nápomocná státní správa lesů (§ 24 a násl. lesního zákona). Primární odpovědnost za hospodaření s lesním pozemkem však vždy nese vlastník. Pokud je závazné hospodaření majitele lesa na jedné straně, na druhé straně na toto hospodaření může vlastník čerpat finanční příspěvky. Více o finančních příspěvcích na stránkách ministerstva zemědělství.
Vlastníku lesa je dle lesního zákona zamezeno oplocovat pozemky sloužící k funkci lesa. Výjimkou jsou jen lesní školky a oplocenky sloužící k ochraně vysazeného lesa před zvěří (§ 32 odst. 7 lesního zákona). Kácení stromů pro hospodářské účely je povoleno u stromů, které dosáhly minimálního věku 80 let (§ 33 odst. 4 lesního zákona). Stát podporuje hospodaření v lesích poskytováním služeb nebo finančních příspěvků vlastníkům lesa. Jde například o podporu obnovy a zajištění výchovy lesních porostů do 40 let věku, ale i další podporu (§ 46 lesního zákona). Výkon státní správy na úseku lesního hospodářství vykonává obec s rozšířenou působností (§ 47 odst. 1 lesního zákona). Ta je pomocným a poradním orgánem obcím I. typu.
Dle § 48 lesního zákona obecní úřady obcí s rozšířenou působností rozhodují ve věcech:
- prohlášení pozemku za pozemek určený k plnění funkcí lesa,
- pochybností, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa,
- dělení lesních pozemků, při kterém výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha,
- odnětí lesních pozemků určených k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha nebo o omezení jejich využívání pro plnění funkcí lesa a o výši poplatků za odnětí,
- dočasného omezení nebo vyloučení vstupu do lesa, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- povolení výjimky ze zákazu některých činností v lese,
- stanovení podmínek ke konání organizovaných nebo hromadných sportovních akcí v lese, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- uložení opatření k zajištění bezpečnosti osob a majetku před škodami, které by mohly být způsobeny padáním kamenů, sesouváním půdy, pádem stromů a lavinami z lesních pozemků, a o tom, kdo ponese náklady s tím spojené,
- uložení opatření v případech mimořádných okolností, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- výjimek ze zákazu provádět mýtní těžbu v lesních porostech mladších než 80 let,
- podmínek lesní dopravy po cizích pozemcích,
- udělení nebo odnětí licence pro výkon funkce odborného lesního hospodáře,
- pověření právnické nebo fyzické osoby výkonem funkce odborného lesního hospodáře,
- ukládání pokut (hlava devátá),
- uložení opatření k odstranění zjištěných nedostatků, opatření ke zlepšení stavu lesů a plnění jejich funkcí, o zastavení nebo omezení výroby nebo jiné činnosti v lese v případech hrozících škod, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- nezbytných opatřeních, vedoucích k odvrácení hrozícího nebezpečí, pokud nepřesahují jejich správní obvod.
Dále pak:
- vedou evidenci nájmů a výpůjček pozemků určených k plnění funkcí lesa ve svém správním obvodu,
- uplatňují stanovisko k územně plánovací dokumentaci, pokud není příslušný kraj nebo ministerstvo,
- vydávají souhlas k vydání územního rozhodnutí, jímž mají být dotčeny pozemky určené k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha, pokud není příslušný kraj, a souhlas k vydání rozhodnutí o umístění stavby nebo využití území do 50 m od okraje lesa,
- zajišťují zpracování lesní hospodářské osnovy (ust. § 25 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel),
- povolují výjimky ze stanovené velikosti nebo šířky holé seče,
- povolují výjimky ze zákonných lhůt pro zalesnění a zajištění kultur,
- ustanovují lesní stráž a zrušují ustanovení lesní stráže (§ 38 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel), ve svém správním obvodu,
- soustřeďují údaje lesní hospodářské evidence o lesích ve svém správním obvodu a postupují je pověřené organizační složce státu,
- vykonávají dozor nad dodržováním lesního zákona, předpisů vydaných k jeho provedení a rozhodnutí vydaných na jejich základě.
Při překročení výměr lesního pozemku ve výše uvedených bodech přechází pravomoc rozhodování na kraj.
Údržba pozemků s veřejnou zelení (tj. soubor všech volně rostoucích a veřejně přístupných rostlin) spočívá zpravidla v jejich kosení, které obec může upravit veřejnou vyhláškou. Obce obvykle stanovují intenzitní třídy s rozdílnou intenzitou sečí, která se řídí povahou a polohou daného pozemku. Obce obvykle stanovuje minimální počet sečí na dvě ročně a dále pak dle nutnosti v jednotlivých intenzitních třídách. Seče se provádějí ve vegetační době, obce mohou stanovit, do jakého termínu se musejí jednotlivé seče uskutečnit, a další podmínky pro jejich provádění.
Pozemky v intravilánu obce, v lokalitě s vysokým pohybem osob, bývají zařazeny do intenzitní třídy s nejvyšším počtem sečí. Obvykle jde zejména o parky nebo parkově upravené plochy. Můžou to být veřejná prostranství před budovami, které slouží veřejným účelům, jako jsou radnice, obchody, školy apod. Ve střední intenzitní třídě se obvykle nacházejí ostatní veřejně přístupné plochy v zastavěném území i parkově upravené plochy mimo zastavěná území nacházející se v katastru obce. Do intenzitní třídy s nejmenším počtem sečí se zařazují ostatní plochy ke kosení.
Příklady intenzitních tříd a počtu sečí:
- I. intenzitní třída – 5 sečí
- II. intenzitní třída – 3 seče
- III. intenzitní třída – 2 seče
Součástí údržby zeleně je i péče o dřeviny (stromy a keře), které se nacházejí v katastru obce a rostou na jejích pozemcích. Dle § 507 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jsou rostliny na pozemku vzešlé jeho součástí a jsou tedy majetkem jeho majitele bez ohledu na to, kdo dřevinu vysadil.
V současné praxi, a pokud to finanční možnosti obce dovolují, je běžné provádění inventarizace dřevin, jejíž součástí je vyhodnocení jejich stavu a zanesení polohy do mapových podkladů. Z informací získaných z inventarizace mohou obce sestavit plány péče o dřeviny. Je pak vcelku snadné postupovat dle těchto plánů, které určí způsob a dobu ošetření. Obzvláště důležité je, že se tímto eliminují ty dřeviny, které jsou v havarijním nebo špatném zdravotním stavu. Ty jsou pak určeny ke kácení.
Kromě inventarizace dřevin mohou obce provádět pasportizace veřejné zeleně. Jde o grafické zpracování veřejných ploch do logických celků. Celkem může být parcela nebo základní plocha. Základní plochy pak předkládají uživateli informace o funkčním využití a prvcích, ze kterých se skládají. Podávají také informace o finanční náročnosti údržby rozdělené do měsíců. Jde o poměrně efektivní nástroj k zjištění množství udržované zeleně a potřebných financí v celém katastru obce.
Je nutno mít na paměti, že při ošetřování dřevin ořezem je více než vhodné, aby ořezy prováděla osoba k tomu vyškolená. Platí, že pokud řezy na stromech či keřích provádí autorizovaná osoba, pak se daří dřeviny uchovávat v dobrém zdravotním stavu a tím eliminovat riziko jejich úhynu.
Podle současné legislativy platí, že při nutném kácení dřevin je povinnost postupovat podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhlášky č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení (dále jen „vyhláška o povolování kácení dřevin“). Je nutné znát, v jakém režimu je možné dřeviny skácet, zda bude nutné povolení kácení dřeviny orgánem ochrany životního prostředí nebo bude možné dřeviny odstranit bez povolení.
Velikost a charakteristika dřevin, k jejichž kácení není třeba povolení
Dle vyhlášky č. 189/2013 Sb. v platném znění (tj. včetně aktualizace č. 222/2014 Sb.) se nevyžaduje povolení ke kácení dřevin, pokud nejsou součástí významného krajinného prvku nebo stromořadí:
- pro dřeviny o obvodu kmene do 80 cm měřeného ve výšce 130 cm nad zemí,
- pro zapojené porosty dřevin[1] tj. křoví, pokud celková plocha kácených zapojených porostů dřevin nepřesahuje 40 m2,
- pro dřeviny pěstované na pozemcích vedených v katastru nemovitostí ve způsobu využití jako plantáž dřevin),
- pro ovocné dřeviny rostoucí na pozemcích v zastavěném území evidovaných v katastru nemovitostí jako druh pozemku zahrada, zastavěná plocha a nádvoří nebo ostatní plocha se způsobem využití pozemku zeleň.
Stromořadí je souvislá řada stromů, které rostou v pravidelných odstupech. Minimální počet stromů v řadě je deset kusů. Chybí-li stromy v souvislé řadě, stále se jedná o stromořadí. Toto neplatí pro ovocné sady ani plantáže dřevin (§ 1 písm. c) vyhlášky o povolování kácení dřevin).
Žádost o povolení kácení dřevin má své náležitosti a předkládá se orgánu ochrany životního prostředí, který v přenesené působnosti vydá povolení ke kácení nebo žádost zamítne. V současné době jsou tímto orgánem všechny obce (tj. i I. typu). Je nutné specifikovat katastrální území a parcelu, kde se dřevina nachází, případně i dodat situační nákres. Dále je nutné určit druh dřeviny a její další parametry (§ 4 odst. 1 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Orgán ochrany životního prostředí zhodnotí funkční a estetickou hodnotu dřeviny, která je navržena ke kácení. Na jejím základě může uložit povinnou náhradní výsadbu za skácený kus stromu, která je adekvátní ekologické újmě, k níž skácením dojde. Zákon počítá také s budoucí možností odvodů, které by nahradily ekologickou újmu. Právní úprava však zatím není kompletní, je tedy možno nařídit pouze náhradní výsadbu (§ 9 zákona o ochraně přírody).
Pokud si obec nechá zpracovat inventarizaci dřevin, bývá součástí dodávky i elektronický systém vedení stavu a počtu těchto dřevin. Tento systém zpravidla umí zpracovat i žádost o kácení dřevin.
Pokud je nutné kácení dřeviny ze závažných zdravotních důvodu dle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody, je potřeba nejdříve poslat orgánu ochrany životního prostředí oznámení o kácení dřeviny s lokalizací stromu v mapovém podkladu, zdůvodněním nutnosti kácení a určením druhu stromu včetně jeho parametrů. Je nutné uvést míry obvodu kmene stromu ve výšce 130 cm nad zemí (§ 4 odst. 2 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Následně je potřeba počkat 15 dnů. Pokud do této doby orgán ochrany životního prostředí nekontaktuje oznamovatele, je možné kácení provést (§ 8 odst. 2 zákona na ochranu přírody).
V případě, že dojde k vývratu stromu nebo jinému závažnému poškození, které je nutné řešit okamžitým odstraněním stromu, pak není nutné žádat o povolení ani skutečnost předem oznamovat. Je jen nutno oznámit, že došlo k tomuto zásahu, a to ve lhůtě do 15 dnů od jeho provedení (§ 8 odst. 4 zákona na ochranu přírody).
Použité zdroje:
CIKÁNKOVÁ, J., E. KOBLÍŽKOVÁ, J. MERTL, J. POKORNÝ, T. PONOCNÁ, M. ROLLEROVÁ a E. TRNKOVÁ. Zpráva o životním prostředí České republiky 2013. Praha, 2014.
Ministerstvo zemědělství [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-31]. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/mze/ochrana-zvirat/
Portál veřejné správy: Na úřad přes internet [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-20]. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/?path=/portal/obcan/
ÚSES. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky [online]. 2015 [cit. 2015-05-29]. Dostupné z: http://www.ochranaprirody.cz/obecna-ochrana-prirody-a-krajiny/uses/
[1] Zapojeným porostem dřevin je soubor dřevin, v němž se nadzemní části dřevin jednoho patra vzájemně dotýkají, prorůstají nebo překrývají, s výjimkou dřevin tvořících stromořadí, pokud obvod kmene jednotlivých dřevin měřený ve výšce 130 cm nad zemí nepřesahuje 80 cm; jestliže některá z dřevin v souboru přesahuje uvedené rozměry, posuzuje se vždy jako jednotlivá dřevina.
Související postupy pro řešení typických situací: · 01 Odchyt volně pobíhajících psů · 02 Oblast ochrany zvířat · 06 Povolování kácení dřevin rostoucích mimo les Související vzory dokumentů: · 13 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (s povinností náhradní výsadby) · 14 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (bez povinnosti náhradní výsadby) · 43 Dopis majiteli volně pobíhajícího psa |
Obsah kapitoly:
10.1 Ochrana životního prostředí
10.2 Odpady, kanalizace, vody
10.2.1 Odpadové hospodářství
10.2.2 Kanalizace
10.2.3 Vody
10.3 Ochrana zvířat
10.4 Lesy a ochrana zeleně
10.4.1 Lesy
10.4.2 Údržba zeleně
Životní prostředí se dá definovat jako prostor pro život, který je ovlivněn působením složek – vody, vzduchu, hornin, půdy, energie, ekosystémů a organismů. Kvalita života obyvatel planety je těmito složkami, potažmo jejich kvalitou, nesmírně ovlivněna.
V minulosti se při rozvoji hospodářství na životní prostředí nebral zřetel. Jeho kvalita se zhoršovala. Dá se říci, že stoupající hospodářský rozvoj má negativní dopad na životní prostředí. Existuje přímá úměra mezi vývojem ekonomiky a stavem životního prostředí.
Všechny již zmiňované složky životního prostředí jsou v současnosti větší či menší měrou postižené a znehodnocené. S rozvojem průmyslu v padesátých letech minulého století došlo k znečištění ovzduší. To bylo v některých lokalitách velmi špatné. Tento jev se bohužel v některých oblastech nelepší, jen zdroje znečištění se léty změnily.
Půda intenzivním způsobem zemědělství erodovala a je zamořena chemickými hnojivy. V některých lokalitách je trvale nebo dočasně znehodnocena. Fenoménem dneška jsou brownfieldy, tedy pozemky, areály nebo objekty, které se v současnosti nevyužívají, jsou zanedbané a jejich regenerace je finančně velmi náročná nebo nemožná.
V oblasti čistoty vody v nádržích a vodních tocích došlo ke zlepšení odkanalizováním obcí, bohužel však stále dochází k velké eutrofizaci (přemnožení sinic a řas a v jeho důsledku úbytku kyslíku ve vodě) a acidifikaci (překyselení) používáním nadměrného množství dusíku a fosforu při hnojení polí.
Masivní výstavbou v posledních dvaceti pěti letech došlo k poměrně velké fragmentaci území. Došlo k velkému rozvoji dopravní infrastruktury a zabírání zemědělského půdního fondu pro rozvoj obcí. V jejím důsledku pak dochází k narušování přirozených stanovišť flory a fauny a tím k zániku jejich biotopů. Zástavbou došlo k narušení přirozené retence a infiltrace vody v území. Změnily se odtokové poměry, v této souvislosti dochází k častějším lokálním záplavám.
Z výše uvedených důvodů je vyvíjen tlak na zlepšování stavu životního prostředí v návaznosti na udržitelný rozvoj. Tyto tlaky sílí vlivem globální změny klimatu, na kterou vědci už léta upozorňují.
Oblast životního prostředí je rozsáhlá, proto je legislativně vymezena mnoha zákony. Pro obce těmi nejdůležitějšími jsou:
- zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí,
- zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon,
- zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, prováděcí vyhláška č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích,
- zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech,
- zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jeho prováděcí vyhláška č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení,
- zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů,
- zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání,
- zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.
Ochranou životního prostředí rozumíme zmírňování všech negativních dopadů na složky životního prostředí, ovzduší, vody, půdy, rostlin a živočichy. V prostředí obce se jedná ponejvíce o ochranu dřevin, vody a nakládání s odpady. V poslední době se hovoří i o ovlivňování kvality ovzduší kontrolou lokálních topenišť, které se staly jedním z hlavních původců znečistění ovzduší obzvláště v kontextu s emisemi suspendovaných částic prachu PM10, PM2,5.
S ochranou životního prostředí, kde obce hrají důležitou úlohu, souvisí vydávání územního plánu. Územním plánem mohou obce regulovat rozvoj, ale i zachování či obnovu životního prostředí. Územní plán je vydáván v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). Veškerou výstavbu či úpravy v krajině musí obce provádět či schvalovat tak, aby nedocházelo ke kolizím ve vztahu k územnímu plánu a jeho členění území obce.
Územní plán je závazný dokument předkládající řešení území obce na souvislé oblasti dle směru rozvoje katastru obce (upraven v § 43 a násl. stavebního zákona). Územní plán řeší nejen takové oblasti jako je infrastruktura, bydlení, doprava, průmysl, ale i zachování a ochranu životního prostředí. Jednou z mapových vrstev je systém ekologické stability, dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (§ 59).
ÚSES, jak se územním systémům ekologické stability říká, je tvořen třemi základními prvky:
- biocentrum
- biokoridor
- interakční prvek
Biocentrum je geograficky vymezená oblast, která umožňuje přežití a trvalou existenci rostlin a živočichů na daném území. Vymezením a zapojením území do systému ekologické stability dojde k jejich ochraně před užitím území nevhodným způsobem, které by ohrozilo jejich další existenci.
Biokoridor není vhodný k samotnému přežití a existenci rostlin a živočichů, ale je možný k přesunu těchto jedinců mezi jednotlivými biocentry.
Interakční prvek nepropojuje biocentra, ale umožňuje existenci rostlin a živočichů, které nejsou prostorově náročné. Může se jednat o menší parky či plochy zeleně.
ÚSES se dále dělí z hlediska velikosti řešeného území, ale v kontextu obce I. typu se jedná o ÚSES lokální. Ten by měl respektovat systémy ekologické stability vyššího řádu, tedy nadregionální. Ochrana životního prostředí je hlavním hlediskem udržitelného rozvoje.
Rozhodnutí o vypracování územního plánu nebo jeho změně vydává zastupitelstvo obce (§ 6 odst. 5 stavebního zákona). Návrh zásad územního rozvoje musí být předložen kraji (§ 7 odst. 2 písm. b) stavebního zákona).
Pro obce I. typu zpracovávají územní plán obce s rozšířenou působností, do jejichž správního obvodu obec I. typu spadá (§ 6 odst. 1 stavebního zákona). Obce s rozšířenou působností vypracovávají územní plán v přenesené působnosti na žádost obce, která při zpracování územního plánu poskytuje zpracovateli podklady a je maximálně součinná. Zpracovatel územního plánu musí splňovat kvalifikační předpoklady podle § 24 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon a zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů.
Do ochrany životního prostředí spadají i oblasti odpadového hospodářství, nakládání s povrchovými vodami a vodami obecně. Tyto oblasti životního prostředí jsou obcemi řešeny jak v samostatné působnosti, tak v přenesené působnosti. V samostatné působnosti vystupují obce jako původci odpadů a jejich povinnosti je postupovat dle zákona, tzn. mít zajištěn sběr a svoz komunálního odpadu a dalších odpadů, pokud ho vyprodukují.
Odpady řeší zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“), prováděcí vyhláškou č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.
Obce, které dle § 44, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, produkují více než 10 t nebezpečného odpadu nebo více než 1000 t odpadu ostatního, zpracovávají plán odpadového hospodářství obce. Jeho obsah stanovuje Ministerstvo životního prostředí. Plán odpadového hospodářství obce se vydává na dobu min. 5 let. Do 3 měsíců od vydání tohoto dokumentu je nutné plán zaslat na příslušný krajský úřad ke schválení.
Obce vydávají ve své samostatné působnosti obecně závaznou vyhlášku, kterou řeší systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na jejím katastrálním území. Součástí vyhlášky je stanovená částka, kterou občané trvale hlášení na území obce, nebo na něm vlastnící nemovitost např. k rekreačnímu bydlení, musejí platit (§ 17 odst. 2 zákona o odpadech).
Ukládání odpadů na skládky je zpoplatněno a poplatek se promítá do výsledných cen za svoz komunálního odpadu pro fyzické nepodnikající osoby. Poplatek za sběr a svoz komunálního odpadu, který je vymezen v obecně závazné vyhlášce vydávané zastupitelstvem, se skládá ze dvou částek, viz místní poplatky v kapitole „Veřejné finance, dotace, majetek obcí“. Obec je povinna vést evidenci odvezených a uložených odpadů (dle třídění), které eviduje dle kódu odpadu, názvu a objemu (§ 39 zákona o odpadech). Pokud je původcem odpadu obec a ukládá odpad na skládku, která je na jejím katastrálním území, nevybírá se podle § 46 odst. 4 zákona o odpadech od této obce základní složka poplatku.
V současnosti musí mít obce vyřešen systém třídění odpadů (§ 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech) minimálně v rozsahu papír, sklo, plasty a biologicky rozložitelný odpad (tráva z kosení, listí ze stromů), kovy a nebezpečný odpad. Dále je vhodné mít zajištěn zpětný odběr elektrozařízení. K těmto účelům je možné kontaktovat firmy, které se zpětným odběrem elektrozařízení zabývají. Ze systému zpětného odběru elektrozařízení mohou obce čerpat i finanční prostředky na zařízení místa pro zpětný odběr elektrozařízení. Další finance získávají ze zpětného odběru elektrozařízení, který je odměňován v návaznosti na počty kusů nebo kila zpět odevzdaných elektrospotřebičů.
Další významnou složkou ochrany životního prostředí v prostředí obce je nakládání s odpadními vodami dle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“) a jeho prováděcí vyhláškou č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích. Odpadními vodami se rozumí srážkové vody (deště) a odpadní vody (vody vyprodukované domácnostmi a dalšími subjekty ze své činnosti). Dalším důležitým předpisem je vyhláška č. 416/2010 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění odpadních vod.
Provozování vodního díla (stavby dešťové či splaškové kanalizace) obec může provádět jen s povolením k provozování tohoto typu stavby, kterou vydává kraj (§ 6 zákona o vodovodech a kanalizacích).
Odkanalizování obcí a stavění čističek odpadních vod, které slouží k čištění splaškových vod před vypouštěním do vodních zdrojů, jsou v současnosti důležitým tématem, protože každý provozovatel musí splňovat přesně stanovené hodnoty výstupní vody. Pokud tyto hodnoty překračuje, hrozí provozovateli této kanalizace velké sankce (§ 18 a § 19 zákona o vodovodech a kanalizacích).
V praxi obcí I. typu to znamená, že může v obci mít umístěnou kanalizaci společnou pro odvádění odpadních (splaškových) i srážkových (dešťových) vod najednou nebo může mít vybudované kanalizace dvě. Jednu pro odvádění odpadních vod a druhou pro odvádění srážkových vod. Pokud je v obci umístěna kanalizace, zastupitelstvo obce vydává kanalizační řád.
V případě, že v obci není kanalizace umístěna, každá nemovitost musí mít vyřešenou likvidaci splaškových vod formou jímky, která je nepropustná a nemá přepad. Na požádání orgánu ochrany životního prostředí je povinna předložit doklad o likvidaci splaškových vod (§ 38 odst. 6 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách – dále jen „vodní zákon“).
Hospodaření s povrchovými a podzemními vodami dle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, také podléhá povolení k provozování technického zařízení (vodovodní řad), které uděluje kraj. Provozování vodovodního řadu se rozumí dodávka pitné vody domácnostem v katastru obce. Jedná se o soubor činností zahrnujících dodržování technologických postupů při odběru, úpravě a dodávce pitné vody odběratelům (§ 8 vodního zákona).
V praxi obcí je možné zřídit právnickou osobu, která bude oprávněna dle zákona nakládat s vodami jak odpadními tak pitnou vodou a bude v postavení správce majetku zajišťujícího dodávku a odvádění vod. Ovšem to je případ obce, která má vodovodní řad v majetku. Jinak je voda dodávána vodárenskými společnostmi.
Povinnosti související s vodními díly a ochrana vodních děl a rybníků
Vzdouvání a stabilizace vod ve vodních dílech i jejich energetické využití patří mezi důvody, proč je třeba veřejný zájem spatřován i v ochraně vodních děl. V důsledku poškození vodního díla by dále mohlo nastat též (přímé) ohrožení lidských životů, životního prostředí či majetku, tedy hodnot, jejichž ochrana je beze sporu ve veřejném zájmu. Znečištění vody dokonce naplňuje jednu ze skutkových podstat trestných činů dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen TZ), tedy jde o čin s obecně nejvyšší mírou společenské škodlivosti. Speciální skutkovou podstatou trestného činu je například poškození vodního zdroje dle § 294a TZ. Dále § 301 TZ sankcionuje poškozování významného krajinného prvku, mezi něž se řadí i rybník, z čehož tedy vyplývá, že současný trestní zákoník chrání před poškozováním vodní díla nejen jako součást majetku jejich vlastníka či jako zdroj obecného ohrožení, ale i ve speciálních ustanoveních, a to konkrétně výše zmíněný rybník.
Významným právním předpisem obsahující právní ochranu vodních děl je i vodní zákon, který v § 58, zavádí institut ochrany vodních děl. Toto ustanovení zakazuje poškozovat vodní díla a narušovat jejich funkce. Demonstrativní výčet toho, co se zákazem rozumí, je v § 58 odst. 2 vodního zákona.
Zejména je zakázáno
- na ochranných hrázích vysazovat dřeviny, jezdit po nich vozidly, pokud se nejedná o údržbu, s výjimkou míst k tomu určených,
- poškozovat vodotoky, vodoměry, cejchy, vodní značky, značky velkých vod a jiná zařízení sloužící k plnění úkolů stanovený vodním zákonem.
Ustanovení § 58 odst. 3 vodního zákona zakotvuje způsob ochrany vodního díla, a to skrze stanovení ochranného pásma. Zákon přímo neupravuje, jaké činnosti jsou zakázané, to je třeba stanovit s přihlédnutím k povaze konkrétního vodního díla přímo až v opatření obecné povahy. Ochranné pásmo podél vodního díla je oprávněn stanovit na návrh vlastníka vodního díla příslušný vodoprávní úřad. Ochranné pásmo má podobu opatření obecné povahy ve smyslu SŘ § 171 a násl. Vodoprávní úřad může rovněž na návrh vlastníka zakázat nebo omezit na vodním díle umisťování a provádění některých staveb nebo činností. Důsledkem stanovením ochranného pásma může být omezení vlastnického práva vlastníků pozemků a staveb v ochranném pásmu, jež je v souladu s čl. 11 odst. 4 Listinou základních práv a svobod. Za zmíněnou majetkovou újmu přísluší omezenému náhrada
Hlavním předpisem v oblasti ochrany zvířat je zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (dále jen „zákon na ochranu zvířat“). Ochranou zvířat rozumíme zacházení s živým tvorem, který je schopen vnímat bolest a utrpení, tak, aby nedocházelo k poškozování jeho zdraví, týraní nebo usmrcování bez důvodu (§ 13 odst. 1 zákona na ochranu zvířat). Obce ve své samostatné působnosti mohou ze zákona zřizovat, provozovat a rušit útulky zvířat a vydávat obecně závaznou vyhlášku, kterou vymezují prostory pro volný pohyb psů a upravují podmínky pohybu zvířat na veřejných prostranstvích (§ 24 zákona na ochranu zvířat). Dále mohou vydáním obecně závazné vyhlášky nařizovat povinné čipování psů z důvodu jejich evidence a identifikace v případě jejich zaběhnutí (§ 13 odst. 2 zákona na ochranu zvířat).
V přenesené působnosti hlídá dodržování litery zákona na ochranu zvířat proti týrání orgán ochrany životního prostředí. Ve věcech přenesené působnosti jsou pověřeny obecní úřady s rozšířenou působnosti, které výkon státní správy pro obce I. typu zabezpečují (§ 23a a násl. zákona na ochranu zvířat).
K provozování útulku zvířat je potřeba získat doklad o odborné způsobilosti útulek provozovat. Je nutné mít schválený provozní řád, který je povinen provozovatel útulku na požádání orgánu ochrany životního prostředí předložit ke kontrole. Dále je nutné vést seznam zvířat přijatých, vydaných, uprchlých s uvedením o jaký druh zvířete jde, původní adresu nebo adresu nových majitelů. Musí se vést i takové údaje zvířete jako je hmotnost, barva a jejich signifikantní znaky, podle kterých lze zvíře poznat (§25 odst. 3 zákona na ochranu zvířat).
V případě, že dojde k podezření, že v katastru obce dochází k týrání zvířete, obec je povinna takovou situaci řešit oznámením skutečnosti o podezření ze spáchání správního deliktu týrání zvířete na krajskou veterinární správu (§ 27 a násl. zákona na ochranu zvířat). Obrací se také na příslušný orgán ochrany životního prostředí obce s rozšířenou působností, do jehož správního obvodu spadá. Skutečnost, že k týrání dochází, je oprávněna prověřit a stanovit podle zákona pouze osoba odborně způsobilá k výkonu této činnosti (§ 16 a násl. vyhlášky č. 22/2013 Sb., o vzdělávání na úseku ochrany zvířat proti týrání).
Ochrana zeleně je další velkou oblastí, kde obce vystupují v samostatné působnosti jako majitelé pozemků, na které se veřejná zeleň nachází nebo plní funkci ochrany životního prostředí ve vztahu k přírodě pro stát v přenesené působnosti.
I obce musejí dbát nařízení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody“). Jako vlastníci pozemků s veřejnou zelení jsou obce povinny tyto udržovat minimálně tak, jak zákon ukládá. Dále dle § 63 tohoto zákona musí být zajištěn přístup do krajiny. Obce jsou povinny mít zpracovaný seznam veřejně přístupných účelových komunikací, stezek a pěšin, které zabezpečují volný přístup do krajiny (§ 63 odst. 1 zákona na ochranu přírody).
Téma lesů je upraveno v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích (dále jen „lesní zákon“). Lesy jsou považovány, bez ohledu na vlastnictví, za přírodní bohatství státu (§ 1 lesního zákona). Dle ustanovení lesního zákona je vlastník lesního pozemku povinen se o les starat a postupovat dle zákona. Lesy plní dle lesního zákona trojí funkci:
- ochrannou (§ 7 lesního zákona),
- zvláštního určení (§ 8 lesního zákona),
- hospodářskou (§ 9 lesního zákona).
Pokud obec nezaměstnává osobu odborně vzdělanou pro údržbu lesa, je povinna dle zákona spolupracovat s odborným lesním hospodářem (§ 37 lesního zákona). Pokud vlastní obec les o výměře menší než 50 ha, je jí v plnění uvedených povinností nápomocná státní správa lesů (§ 24 a násl. lesního zákona). Primární odpovědnost za hospodaření s lesním pozemkem však vždy nese vlastník. Pokud je závazné hospodaření majitele lesa na jedné straně, na druhé straně na toto hospodaření může vlastník čerpat finanční příspěvky. Více o finančních příspěvcích na stránkách ministerstva zemědělství.
Vlastníku lesa je dle lesního zákona zamezeno oplocovat pozemky sloužící k funkci lesa. Výjimkou jsou jen lesní školky a oplocenky sloužící k ochraně vysazeného lesa před zvěří (§ 32 odst. 7 lesního zákona). Kácení stromů pro hospodářské účely je povoleno u stromů, které dosáhly minimálního věku 80 let (§ 33 odst. 4 lesního zákona). Stát podporuje hospodaření v lesích poskytováním služeb nebo finančních příspěvků vlastníkům lesa. Jde například o podporu obnovy a zajištění výchovy lesních porostů do 40 let věku, ale i další podporu (§ 46 lesního zákona). Výkon státní správy na úseku lesního hospodářství vykonává obec s rozšířenou působností (§ 47 odst. 1 lesního zákona). Ta je pomocným a poradním orgánem obcím I. typu.
Dle § 48 lesního zákona obecní úřady obcí s rozšířenou působností rozhodují ve věcech:
- prohlášení pozemku za pozemek určený k plnění funkcí lesa,
- pochybností, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa,
- dělení lesních pozemků, při kterém výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha,
- odnětí lesních pozemků určených k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha nebo o omezení jejich využívání pro plnění funkcí lesa a o výši poplatků za odnětí,
- dočasného omezení nebo vyloučení vstupu do lesa, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- povolení výjimky ze zákazu některých činností v lese,
- stanovení podmínek ke konání organizovaných nebo hromadných sportovních akcí v lese, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- uložení opatření k zajištění bezpečnosti osob a majetku před škodami, které by mohly být způsobeny padáním kamenů, sesouváním půdy, pádem stromů a lavinami z lesních pozemků, a o tom, kdo ponese náklady s tím spojené,
- uložení opatření v případech mimořádných okolností, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- výjimek ze zákazu provádět mýtní těžbu v lesních porostech mladších než 80 let,
- podmínek lesní dopravy po cizích pozemcích,
- udělení nebo odnětí licence pro výkon funkce odborného lesního hospodáře,
- pověření právnické nebo fyzické osoby výkonem funkce odborného lesního hospodáře,
- ukládání pokut (hlava devátá),
- uložení opatření k odstranění zjištěných nedostatků, opatření ke zlepšení stavu lesů a plnění jejich funkcí, o zastavení nebo omezení výroby nebo jiné činnosti v lese v případech hrozících škod, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- nezbytných opatřeních, vedoucích k odvrácení hrozícího nebezpečí, pokud nepřesahují jejich správní obvod.
Dále pak:
- vedou evidenci nájmů a výpůjček pozemků určených k plnění funkcí lesa ve svém správním obvodu,
- uplatňují stanovisko k územně plánovací dokumentaci, pokud není příslušný kraj nebo ministerstvo,
- vydávají souhlas k vydání územního rozhodnutí, jímž mají být dotčeny pozemky určené k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha, pokud není příslušný kraj, a souhlas k vydání rozhodnutí o umístění stavby nebo využití území do 50 m od okraje lesa,
- zajišťují zpracování lesní hospodářské osnovy (ust. § 25 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel),
- povolují výjimky ze stanovené velikosti nebo šířky holé seče,
- povolují výjimky ze zákonných lhůt pro zalesnění a zajištění kultur,
- ustanovují lesní stráž a zrušují ustanovení lesní stráže (§ 38 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel), ve svém správním obvodu,
- soustřeďují údaje lesní hospodářské evidence o lesích ve svém správním obvodu a postupují je pověřené organizační složce státu,
- vykonávají dozor nad dodržováním lesního zákona, předpisů vydaných k jeho provedení a rozhodnutí vydaných na jejich základě.
Při překročení výměr lesního pozemku ve výše uvedených bodech přechází pravomoc rozhodování na kraj.
Údržba pozemků s veřejnou zelení (tj. soubor všech volně rostoucích a veřejně přístupných rostlin) spočívá zpravidla v jejich kosení, které obec může upravit veřejnou vyhláškou. Obce obvykle stanovují intenzitní třídy s rozdílnou intenzitou sečí, která se řídí povahou a polohou daného pozemku. Obce obvykle stanovuje minimální počet sečí na dvě ročně a dále pak dle nutnosti v jednotlivých intenzitních třídách. Seče se provádějí ve vegetační době, obce mohou stanovit, do jakého termínu se musejí jednotlivé seče uskutečnit, a další podmínky pro jejich provádění.
Pozemky v intravilánu obce, v lokalitě s vysokým pohybem osob, bývají zařazeny do intenzitní třídy s nejvyšším počtem sečí. Obvykle jde zejména o parky nebo parkově upravené plochy. Můžou to být veřejná prostranství před budovami, které slouží veřejným účelům, jako jsou radnice, obchody, školy apod. Ve střední intenzitní třídě se obvykle nacházejí ostatní veřejně přístupné plochy v zastavěném území i parkově upravené plochy mimo zastavěná území nacházející se v katastru obce. Do intenzitní třídy s nejmenším počtem sečí se zařazují ostatní plochy ke kosení.
Příklady intenzitních tříd a počtu sečí:
- I. intenzitní třída – 5 sečí
- II. intenzitní třída – 3 seče
- III. intenzitní třída – 2 seče
Součástí údržby zeleně je i péče o dřeviny (stromy a keře), které se nacházejí v katastru obce a rostou na jejích pozemcích. Dle § 507 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jsou rostliny na pozemku vzešlé jeho součástí a jsou tedy majetkem jeho majitele bez ohledu na to, kdo dřevinu vysadil.
V současné praxi, a pokud to finanční možnosti obce dovolují, je běžné provádění inventarizace dřevin, jejíž součástí je vyhodnocení jejich stavu a zanesení polohy do mapových podkladů. Z informací získaných z inventarizace mohou obce sestavit plány péče o dřeviny. Je pak vcelku snadné postupovat dle těchto plánů, které určí způsob a dobu ošetření. Obzvláště důležité je, že se tímto eliminují ty dřeviny, které jsou v havarijním nebo špatném zdravotním stavu. Ty jsou pak určeny ke kácení.
Kromě inventarizace dřevin mohou obce provádět pasportizace veřejné zeleně. Jde o grafické zpracování veřejných ploch do logických celků. Celkem může být parcela nebo základní plocha. Základní plochy pak předkládají uživateli informace o funkčním využití a prvcích, ze kterých se skládají. Podávají také informace o finanční náročnosti údržby rozdělené do měsíců. Jde o poměrně efektivní nástroj k zjištění množství udržované zeleně a potřebných financí v celém katastru obce.
Je nutno mít na paměti, že při ošetřování dřevin ořezem je více než vhodné, aby ořezy prováděla osoba k tomu vyškolená. Platí, že pokud řezy na stromech či keřích provádí autorizovaná osoba, pak se daří dřeviny uchovávat v dobrém zdravotním stavu a tím eliminovat riziko jejich úhynu.
Podle současné legislativy platí, že při nutném kácení dřevin je povinnost postupovat podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhlášky č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení (dále jen „vyhláška o povolování kácení dřevin“). Je nutné znát, v jakém režimu je možné dřeviny skácet, zda bude nutné povolení kácení dřeviny orgánem ochrany životního prostředí nebo bude možné dřeviny odstranit bez povolení.
Velikost a charakteristika dřevin, k jejichž kácení není třeba povolení
Dle vyhlášky č. 189/2013 Sb. v platném znění (tj. včetně aktualizace č. 222/2014 Sb.) se nevyžaduje povolení ke kácení dřevin, pokud nejsou součástí významného krajinného prvku nebo stromořadí:
- pro dřeviny o obvodu kmene do 80 cm měřeného ve výšce 130 cm nad zemí,
- pro zapojené porosty dřevin[1] tj. křoví, pokud celková plocha kácených zapojených porostů dřevin nepřesahuje 40 m2,
- pro dřeviny pěstované na pozemcích vedených v katastru nemovitostí ve způsobu využití jako plantáž dřevin),
- pro ovocné dřeviny rostoucí na pozemcích v zastavěném území evidovaných v katastru nemovitostí jako druh pozemku zahrada, zastavěná plocha a nádvoří nebo ostatní plocha se způsobem využití pozemku zeleň.
Stromořadí je souvislá řada stromů, které rostou v pravidelných odstupech. Minimální počet stromů v řadě je deset kusů. Chybí-li stromy v souvislé řadě, stále se jedná o stromořadí. Toto neplatí pro ovocné sady ani plantáže dřevin (§ 1 písm. c) vyhlášky o povolování kácení dřevin).
Žádost o povolení kácení dřevin má své náležitosti a předkládá se orgánu ochrany životního prostředí, který v přenesené působnosti vydá povolení ke kácení nebo žádost zamítne. V současné době jsou tímto orgánem všechny obce (tj. i I. typu). Je nutné specifikovat katastrální území a parcelu, kde se dřevina nachází, případně i dodat situační nákres. Dále je nutné určit druh dřeviny a její další parametry (§ 4 odst. 1 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Orgán ochrany životního prostředí zhodnotí funkční a estetickou hodnotu dřeviny, která je navržena ke kácení. Na jejím základě může uložit povinnou náhradní výsadbu za skácený kus stromu, která je adekvátní ekologické újmě, k níž skácením dojde. Zákon počítá také s budoucí možností odvodů, které by nahradily ekologickou újmu. Právní úprava však zatím není kompletní, je tedy možno nařídit pouze náhradní výsadbu (§ 9 zákona o ochraně přírody).
Pokud si obec nechá zpracovat inventarizaci dřevin, bývá součástí dodávky i elektronický systém vedení stavu a počtu těchto dřevin. Tento systém zpravidla umí zpracovat i žádost o kácení dřevin.
Pokud je nutné kácení dřeviny ze závažných zdravotních důvodu dle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody, je potřeba nejdříve poslat orgánu ochrany životního prostředí oznámení o kácení dřeviny s lokalizací stromu v mapovém podkladu, zdůvodněním nutnosti kácení a určením druhu stromu včetně jeho parametrů. Je nutné uvést míry obvodu kmene stromu ve výšce 130 cm nad zemí (§ 4 odst. 2 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Následně je potřeba počkat 15 dnů. Pokud do této doby orgán ochrany životního prostředí nekontaktuje oznamovatele, je možné kácení provést (§ 8 odst. 2 zákona na ochranu přírody).
V případě, že dojde k vývratu stromu nebo jinému závažnému poškození, které je nutné řešit okamžitým odstraněním stromu, pak není nutné žádat o povolení ani skutečnost předem oznamovat. Je jen nutno oznámit, že došlo k tomuto zásahu, a to ve lhůtě do 15 dnů od jeho provedení (§ 8 odst. 4 zákona na ochranu přírody).
Použité zdroje:
CIKÁNKOVÁ, J., E. KOBLÍŽKOVÁ, J. MERTL, J. POKORNÝ, T. PONOCNÁ, M. ROLLEROVÁ a E. TRNKOVÁ. Zpráva o životním prostředí České republiky 2013. Praha, 2014.
Ministerstvo zemědělství [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-31]. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/mze/ochrana-zvirat/
Portál veřejné správy: Na úřad přes internet [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-20]. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/?path=/portal/obcan/
ÚSES. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky [online]. 2015 [cit. 2015-05-29]. Dostupné z: http://www.ochranaprirody.cz/obecna-ochrana-prirody-a-krajiny/uses/
[1] Zapojeným porostem dřevin je soubor dřevin, v němž se nadzemní části dřevin jednoho patra vzájemně dotýkají, prorůstají nebo překrývají, s výjimkou dřevin tvořících stromořadí, pokud obvod kmene jednotlivých dřevin měřený ve výšce 130 cm nad zemí nepřesahuje 80 cm; jestliže některá z dřevin v souboru přesahuje uvedené rozměry, posuzuje se vždy jako jednotlivá dřevina.
Související postupy pro řešení typických situací: · 01 Odchyt volně pobíhajících psů · 02 Oblast ochrany zvířat · 06 Povolování kácení dřevin rostoucích mimo les Související vzory dokumentů: · 13 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (s povinností náhradní výsadby) · 14 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (bez povinnosti náhradní výsadby) · 43 Dopis majiteli volně pobíhajícího psa |
Obsah kapitoly:
10.1 Ochrana životního prostředí
10.2 Odpady, kanalizace, vody
10.2.1 Odpadové hospodářství
10.2.2 Kanalizace
10.2.3 Vody
10.3 Ochrana zvířat
10.4 Lesy a ochrana zeleně
10.4.1 Lesy
10.4.2 Údržba zeleně
Životní prostředí se dá definovat jako prostor pro život, který je ovlivněn působením složek – vody, vzduchu, hornin, půdy, energie, ekosystémů a organismů. Kvalita života obyvatel planety je těmito složkami, potažmo jejich kvalitou, nesmírně ovlivněna.
V minulosti se při rozvoji hospodářství na životní prostředí nebral zřetel. Jeho kvalita se zhoršovala. Dá se říci, že stoupající hospodářský rozvoj má negativní dopad na životní prostředí. Existuje přímá úměra mezi vývojem ekonomiky a stavem životního prostředí.
Všechny již zmiňované složky životního prostředí jsou v současnosti větší či menší měrou postižené a znehodnocené. S rozvojem průmyslu v padesátých letech minulého století došlo k znečištění ovzduší. To bylo v některých lokalitách velmi špatné. Tento jev se bohužel v některých oblastech nelepší, jen zdroje znečištění se léty změnily.
Půda intenzivním způsobem zemědělství erodovala a je zamořena chemickými hnojivy. V některých lokalitách je trvale nebo dočasně znehodnocena. Fenoménem dneška jsou brownfieldy, tedy pozemky, areály nebo objekty, které se v současnosti nevyužívají, jsou zanedbané a jejich regenerace je finančně velmi náročná nebo nemožná.
V oblasti čistoty vody v nádržích a vodních tocích došlo ke zlepšení odkanalizováním obcí, bohužel však stále dochází k velké eutrofizaci (přemnožení sinic a řas a v jeho důsledku úbytku kyslíku ve vodě) a acidifikaci (překyselení) používáním nadměrného množství dusíku a fosforu při hnojení polí.
Masivní výstavbou v posledních dvaceti pěti letech došlo k poměrně velké fragmentaci území. Došlo k velkému rozvoji dopravní infrastruktury a zabírání zemědělského půdního fondu pro rozvoj obcí. V jejím důsledku pak dochází k narušování přirozených stanovišť flory a fauny a tím k zániku jejich biotopů. Zástavbou došlo k narušení přirozené retence a infiltrace vody v území. Změnily se odtokové poměry, v této souvislosti dochází k častějším lokálním záplavám.
Z výše uvedených důvodů je vyvíjen tlak na zlepšování stavu životního prostředí v návaznosti na udržitelný rozvoj. Tyto tlaky sílí vlivem globální změny klimatu, na kterou vědci už léta upozorňují.
Oblast životního prostředí je rozsáhlá, proto je legislativně vymezena mnoha zákony. Pro obce těmi nejdůležitějšími jsou:
- zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí,
- zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon,
- zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, prováděcí vyhláška č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích,
- zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech,
- zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jeho prováděcí vyhláška č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení,
- zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů,
- zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání,
- zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.
Ochranou životního prostředí rozumíme zmírňování všech negativních dopadů na složky životního prostředí, ovzduší, vody, půdy, rostlin a živočichy. V prostředí obce se jedná ponejvíce o ochranu dřevin, vody a nakládání s odpady. V poslední době se hovoří i o ovlivňování kvality ovzduší kontrolou lokálních topenišť, které se staly jedním z hlavních původců znečistění ovzduší obzvláště v kontextu s emisemi suspendovaných částic prachu PM10, PM2,5.
S ochranou životního prostředí, kde obce hrají důležitou úlohu, souvisí vydávání územního plánu. Územním plánem mohou obce regulovat rozvoj, ale i zachování či obnovu životního prostředí. Územní plán je vydáván v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). Veškerou výstavbu či úpravy v krajině musí obce provádět či schvalovat tak, aby nedocházelo ke kolizím ve vztahu k územnímu plánu a jeho členění území obce.
Územní plán je závazný dokument předkládající řešení území obce na souvislé oblasti dle směru rozvoje katastru obce (upraven v § 43 a násl. stavebního zákona). Územní plán řeší nejen takové oblasti jako je infrastruktura, bydlení, doprava, průmysl, ale i zachování a ochranu životního prostředí. Jednou z mapových vrstev je systém ekologické stability, dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (§ 59).
ÚSES, jak se územním systémům ekologické stability říká, je tvořen třemi základními prvky:
- biocentrum
- biokoridor
- interakční prvek
Biocentrum je geograficky vymezená oblast, která umožňuje přežití a trvalou existenci rostlin a živočichů na daném území. Vymezením a zapojením území do systému ekologické stability dojde k jejich ochraně před užitím území nevhodným způsobem, které by ohrozilo jejich další existenci.
Biokoridor není vhodný k samotnému přežití a existenci rostlin a živočichů, ale je možný k přesunu těchto jedinců mezi jednotlivými biocentry.
Interakční prvek nepropojuje biocentra, ale umožňuje existenci rostlin a živočichů, které nejsou prostorově náročné. Může se jednat o menší parky či plochy zeleně.
ÚSES se dále dělí z hlediska velikosti řešeného území, ale v kontextu obce I. typu se jedná o ÚSES lokální. Ten by měl respektovat systémy ekologické stability vyššího řádu, tedy nadregionální. Ochrana životního prostředí je hlavním hlediskem udržitelného rozvoje.
Rozhodnutí o vypracování územního plánu nebo jeho změně vydává zastupitelstvo obce (§ 6 odst. 5 stavebního zákona). Návrh zásad územního rozvoje musí být předložen kraji (§ 7 odst. 2 písm. b) stavebního zákona).
Pro obce I. typu zpracovávají územní plán obce s rozšířenou působností, do jejichž správního obvodu obec I. typu spadá (§ 6 odst. 1 stavebního zákona). Obce s rozšířenou působností vypracovávají územní plán v přenesené působnosti na žádost obce, která při zpracování územního plánu poskytuje zpracovateli podklady a je maximálně součinná. Zpracovatel územního plánu musí splňovat kvalifikační předpoklady podle § 24 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon a zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů.
Do ochrany životního prostředí spadají i oblasti odpadového hospodářství, nakládání s povrchovými vodami a vodami obecně. Tyto oblasti životního prostředí jsou obcemi řešeny jak v samostatné působnosti, tak v přenesené působnosti. V samostatné působnosti vystupují obce jako původci odpadů a jejich povinnosti je postupovat dle zákona, tzn. mít zajištěn sběr a svoz komunálního odpadu a dalších odpadů, pokud ho vyprodukují.
Odpady řeší zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“), prováděcí vyhláškou č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.
Obce, které dle § 44, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, produkují více než 10 t nebezpečného odpadu nebo více než 1000 t odpadu ostatního, zpracovávají plán odpadového hospodářství obce. Jeho obsah stanovuje Ministerstvo životního prostředí. Plán odpadového hospodářství obce se vydává na dobu min. 5 let. Do 3 měsíců od vydání tohoto dokumentu je nutné plán zaslat na příslušný krajský úřad ke schválení.
Obce vydávají ve své samostatné působnosti obecně závaznou vyhlášku, kterou řeší systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na jejím katastrálním území. Součástí vyhlášky je stanovená částka, kterou občané trvale hlášení na území obce, nebo na něm vlastnící nemovitost např. k rekreačnímu bydlení, musejí platit (§ 17 odst. 2 zákona o odpadech).
Ukládání odpadů na skládky je zpoplatněno a poplatek se promítá do výsledných cen za svoz komunálního odpadu pro fyzické nepodnikající osoby. Poplatek za sběr a svoz komunálního odpadu, který je vymezen v obecně závazné vyhlášce vydávané zastupitelstvem, se skládá ze dvou částek, viz místní poplatky v kapitole „Veřejné finance, dotace, majetek obcí“. Obec je povinna vést evidenci odvezených a uložených odpadů (dle třídění), které eviduje dle kódu odpadu, názvu a objemu (§ 39 zákona o odpadech). Pokud je původcem odpadu obec a ukládá odpad na skládku, která je na jejím katastrálním území, nevybírá se podle § 46 odst. 4 zákona o odpadech od této obce základní složka poplatku.
V současnosti musí mít obce vyřešen systém třídění odpadů (§ 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech) minimálně v rozsahu papír, sklo, plasty a biologicky rozložitelný odpad (tráva z kosení, listí ze stromů), kovy a nebezpečný odpad. Dále je vhodné mít zajištěn zpětný odběr elektrozařízení. K těmto účelům je možné kontaktovat firmy, které se zpětným odběrem elektrozařízení zabývají. Ze systému zpětného odběru elektrozařízení mohou obce čerpat i finanční prostředky na zařízení místa pro zpětný odběr elektrozařízení. Další finance získávají ze zpětného odběru elektrozařízení, který je odměňován v návaznosti na počty kusů nebo kila zpět odevzdaných elektrospotřebičů.
Další významnou složkou ochrany životního prostředí v prostředí obce je nakládání s odpadními vodami dle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“) a jeho prováděcí vyhláškou č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích. Odpadními vodami se rozumí srážkové vody (deště) a odpadní vody (vody vyprodukované domácnostmi a dalšími subjekty ze své činnosti). Dalším důležitým předpisem je vyhláška č. 416/2010 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění odpadních vod.
Provozování vodního díla (stavby dešťové či splaškové kanalizace) obec může provádět jen s povolením k provozování tohoto typu stavby, kterou vydává kraj (§ 6 zákona o vodovodech a kanalizacích).
Odkanalizování obcí a stavění čističek odpadních vod, které slouží k čištění splaškových vod před vypouštěním do vodních zdrojů, jsou v současnosti důležitým tématem, protože každý provozovatel musí splňovat přesně stanovené hodnoty výstupní vody. Pokud tyto hodnoty překračuje, hrozí provozovateli této kanalizace velké sankce (§ 18 a § 19 zákona o vodovodech a kanalizacích).
V praxi obcí I. typu to znamená, že může v obci mít umístěnou kanalizaci společnou pro odvádění odpadních (splaškových) i srážkových (dešťových) vod najednou nebo může mít vybudované kanalizace dvě. Jednu pro odvádění odpadních vod a druhou pro odvádění srážkových vod. Pokud je v obci umístěna kanalizace, zastupitelstvo obce vydává kanalizační řád.
V případě, že v obci není kanalizace umístěna, každá nemovitost musí mít vyřešenou likvidaci splaškových vod formou jímky, která je nepropustná a nemá přepad. Na požádání orgánu ochrany životního prostředí je povinna předložit doklad o likvidaci splaškových vod (§ 38 odst. 6 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách – dále jen „vodní zákon“).
Hospodaření s povrchovými a podzemními vodami dle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, také podléhá povolení k provozování technického zařízení (vodovodní řad), které uděluje kraj. Provozování vodovodního řadu se rozumí dodávka pitné vody domácnostem v katastru obce. Jedná se o soubor činností zahrnujících dodržování technologických postupů při odběru, úpravě a dodávce pitné vody odběratelům (§ 8 vodního zákona).
V praxi obcí je možné zřídit právnickou osobu, která bude oprávněna dle zákona nakládat s vodami jak odpadními tak pitnou vodou a bude v postavení správce majetku zajišťujícího dodávku a odvádění vod. Ovšem to je případ obce, která má vodovodní řad v majetku. Jinak je voda dodávána vodárenskými společnostmi.
Povinnosti související s vodními díly a ochrana vodních děl a rybníků
Vzdouvání a stabilizace vod ve vodních dílech i jejich energetické využití patří mezi důvody, proč je třeba veřejný zájem spatřován i v ochraně vodních děl. V důsledku poškození vodního díla by dále mohlo nastat též (přímé) ohrožení lidských životů, životního prostředí či majetku, tedy hodnot, jejichž ochrana je beze sporu ve veřejném zájmu. Znečištění vody dokonce naplňuje jednu ze skutkových podstat trestných činů dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen TZ), tedy jde o čin s obecně nejvyšší mírou společenské škodlivosti. Speciální skutkovou podstatou trestného činu je například poškození vodního zdroje dle § 294a TZ. Dále § 301 TZ sankcionuje poškozování významného krajinného prvku, mezi něž se řadí i rybník, z čehož tedy vyplývá, že současný trestní zákoník chrání před poškozováním vodní díla nejen jako součást majetku jejich vlastníka či jako zdroj obecného ohrožení, ale i ve speciálních ustanoveních, a to konkrétně výše zmíněný rybník.
Významným právním předpisem obsahující právní ochranu vodních děl je i vodní zákon, který v § 58, zavádí institut ochrany vodních děl. Toto ustanovení zakazuje poškozovat vodní díla a narušovat jejich funkce. Demonstrativní výčet toho, co se zákazem rozumí, je v § 58 odst. 2 vodního zákona.
Zejména je zakázáno
- na ochranných hrázích vysazovat dřeviny, jezdit po nich vozidly, pokud se nejedná o údržbu, s výjimkou míst k tomu určených,
- poškozovat vodotoky, vodoměry, cejchy, vodní značky, značky velkých vod a jiná zařízení sloužící k plnění úkolů stanovený vodním zákonem.
Ustanovení § 58 odst. 3 vodního zákona zakotvuje způsob ochrany vodního díla, a to skrze stanovení ochranného pásma. Zákon přímo neupravuje, jaké činnosti jsou zakázané, to je třeba stanovit s přihlédnutím k povaze konkrétního vodního díla přímo až v opatření obecné povahy. Ochranné pásmo podél vodního díla je oprávněn stanovit na návrh vlastníka vodního díla příslušný vodoprávní úřad. Ochranné pásmo má podobu opatření obecné povahy ve smyslu SŘ § 171 a násl. Vodoprávní úřad může rovněž na návrh vlastníka zakázat nebo omezit na vodním díle umisťování a provádění některých staveb nebo činností. Důsledkem stanovením ochranného pásma může být omezení vlastnického práva vlastníků pozemků a staveb v ochranném pásmu, jež je v souladu s čl. 11 odst. 4 Listinou základních práv a svobod. Za zmíněnou majetkovou újmu přísluší omezenému náhrada
Hlavním předpisem v oblasti ochrany zvířat je zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (dále jen „zákon na ochranu zvířat“). Ochranou zvířat rozumíme zacházení s živým tvorem, který je schopen vnímat bolest a utrpení, tak, aby nedocházelo k poškozování jeho zdraví, týraní nebo usmrcování bez důvodu (§ 13 odst. 1 zákona na ochranu zvířat). Obce ve své samostatné působnosti mohou ze zákona zřizovat, provozovat a rušit útulky zvířat a vydávat obecně závaznou vyhlášku, kterou vymezují prostory pro volný pohyb psů a upravují podmínky pohybu zvířat na veřejných prostranstvích (§ 24 zákona na ochranu zvířat). Dále mohou vydáním obecně závazné vyhlášky nařizovat povinné čipování psů z důvodu jejich evidence a identifikace v případě jejich zaběhnutí (§ 13 odst. 2 zákona na ochranu zvířat).
V přenesené působnosti hlídá dodržování litery zákona na ochranu zvířat proti týrání orgán ochrany životního prostředí. Ve věcech přenesené působnosti jsou pověřeny obecní úřady s rozšířenou působnosti, které výkon státní správy pro obce I. typu zabezpečují (§ 23a a násl. zákona na ochranu zvířat).
K provozování útulku zvířat je potřeba získat doklad o odborné způsobilosti útulek provozovat. Je nutné mít schválený provozní řád, který je povinen provozovatel útulku na požádání orgánu ochrany životního prostředí předložit ke kontrole. Dále je nutné vést seznam zvířat přijatých, vydaných, uprchlých s uvedením o jaký druh zvířete jde, původní adresu nebo adresu nových majitelů. Musí se vést i takové údaje zvířete jako je hmotnost, barva a jejich signifikantní znaky, podle kterých lze zvíře poznat (§25 odst. 3 zákona na ochranu zvířat).
V případě, že dojde k podezření, že v katastru obce dochází k týrání zvířete, obec je povinna takovou situaci řešit oznámením skutečnosti o podezření ze spáchání správního deliktu týrání zvířete na krajskou veterinární správu (§ 27 a násl. zákona na ochranu zvířat). Obrací se také na příslušný orgán ochrany životního prostředí obce s rozšířenou působností, do jehož správního obvodu spadá. Skutečnost, že k týrání dochází, je oprávněna prověřit a stanovit podle zákona pouze osoba odborně způsobilá k výkonu této činnosti (§ 16 a násl. vyhlášky č. 22/2013 Sb., o vzdělávání na úseku ochrany zvířat proti týrání).
Ochrana zeleně je další velkou oblastí, kde obce vystupují v samostatné působnosti jako majitelé pozemků, na které se veřejná zeleň nachází nebo plní funkci ochrany životního prostředí ve vztahu k přírodě pro stát v přenesené působnosti.
I obce musejí dbát nařízení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody“). Jako vlastníci pozemků s veřejnou zelení jsou obce povinny tyto udržovat minimálně tak, jak zákon ukládá. Dále dle § 63 tohoto zákona musí být zajištěn přístup do krajiny. Obce jsou povinny mít zpracovaný seznam veřejně přístupných účelových komunikací, stezek a pěšin, které zabezpečují volný přístup do krajiny (§ 63 odst. 1 zákona na ochranu přírody).
Téma lesů je upraveno v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích (dále jen „lesní zákon“). Lesy jsou považovány, bez ohledu na vlastnictví, za přírodní bohatství státu (§ 1 lesního zákona). Dle ustanovení lesního zákona je vlastník lesního pozemku povinen se o les starat a postupovat dle zákona. Lesy plní dle lesního zákona trojí funkci:
- ochrannou (§ 7 lesního zákona),
- zvláštního určení (§ 8 lesního zákona),
- hospodářskou (§ 9 lesního zákona).
Pokud obec nezaměstnává osobu odborně vzdělanou pro údržbu lesa, je povinna dle zákona spolupracovat s odborným lesním hospodářem (§ 37 lesního zákona). Pokud vlastní obec les o výměře menší než 50 ha, je jí v plnění uvedených povinností nápomocná státní správa lesů (§ 24 a násl. lesního zákona). Primární odpovědnost za hospodaření s lesním pozemkem však vždy nese vlastník. Pokud je závazné hospodaření majitele lesa na jedné straně, na druhé straně na toto hospodaření může vlastník čerpat finanční příspěvky. Více o finančních příspěvcích na stránkách ministerstva zemědělství.
Vlastníku lesa je dle lesního zákona zamezeno oplocovat pozemky sloužící k funkci lesa. Výjimkou jsou jen lesní školky a oplocenky sloužící k ochraně vysazeného lesa před zvěří (§ 32 odst. 7 lesního zákona). Kácení stromů pro hospodářské účely je povoleno u stromů, které dosáhly minimálního věku 80 let (§ 33 odst. 4 lesního zákona). Stát podporuje hospodaření v lesích poskytováním služeb nebo finančních příspěvků vlastníkům lesa. Jde například o podporu obnovy a zajištění výchovy lesních porostů do 40 let věku, ale i další podporu (§ 46 lesního zákona). Výkon státní správy na úseku lesního hospodářství vykonává obec s rozšířenou působností (§ 47 odst. 1 lesního zákona). Ta je pomocným a poradním orgánem obcím I. typu.
Dle § 48 lesního zákona obecní úřady obcí s rozšířenou působností rozhodují ve věcech:
- prohlášení pozemku za pozemek určený k plnění funkcí lesa,
- pochybností, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa,
- dělení lesních pozemků, při kterém výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha,
- odnětí lesních pozemků určených k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha nebo o omezení jejich využívání pro plnění funkcí lesa a o výši poplatků za odnětí,
- dočasného omezení nebo vyloučení vstupu do lesa, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- povolení výjimky ze zákazu některých činností v lese,
- stanovení podmínek ke konání organizovaných nebo hromadných sportovních akcí v lese, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- uložení opatření k zajištění bezpečnosti osob a majetku před škodami, které by mohly být způsobeny padáním kamenů, sesouváním půdy, pádem stromů a lavinami z lesních pozemků, a o tom, kdo ponese náklady s tím spojené,
- uložení opatření v případech mimořádných okolností, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- výjimek ze zákazu provádět mýtní těžbu v lesních porostech mladších než 80 let,
- podmínek lesní dopravy po cizích pozemcích,
- udělení nebo odnětí licence pro výkon funkce odborného lesního hospodáře,
- pověření právnické nebo fyzické osoby výkonem funkce odborného lesního hospodáře,
- ukládání pokut (hlava devátá),
- uložení opatření k odstranění zjištěných nedostatků, opatření ke zlepšení stavu lesů a plnění jejich funkcí, o zastavení nebo omezení výroby nebo jiné činnosti v lese v případech hrozících škod, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- nezbytných opatřeních, vedoucích k odvrácení hrozícího nebezpečí, pokud nepřesahují jejich správní obvod.
Dále pak:
- vedou evidenci nájmů a výpůjček pozemků určených k plnění funkcí lesa ve svém správním obvodu,
- uplatňují stanovisko k územně plánovací dokumentaci, pokud není příslušný kraj nebo ministerstvo,
- vydávají souhlas k vydání územního rozhodnutí, jímž mají být dotčeny pozemky určené k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha, pokud není příslušný kraj, a souhlas k vydání rozhodnutí o umístění stavby nebo využití území do 50 m od okraje lesa,
- zajišťují zpracování lesní hospodářské osnovy (ust. § 25 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel),
- povolují výjimky ze stanovené velikosti nebo šířky holé seče,
- povolují výjimky ze zákonných lhůt pro zalesnění a zajištění kultur,
- ustanovují lesní stráž a zrušují ustanovení lesní stráže (§ 38 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel), ve svém správním obvodu,
- soustřeďují údaje lesní hospodářské evidence o lesích ve svém správním obvodu a postupují je pověřené organizační složce státu,
- vykonávají dozor nad dodržováním lesního zákona, předpisů vydaných k jeho provedení a rozhodnutí vydaných na jejich základě.
Při překročení výměr lesního pozemku ve výše uvedených bodech přechází pravomoc rozhodování na kraj.
Údržba pozemků s veřejnou zelení (tj. soubor všech volně rostoucích a veřejně přístupných rostlin) spočívá zpravidla v jejich kosení, které obec může upravit veřejnou vyhláškou. Obce obvykle stanovují intenzitní třídy s rozdílnou intenzitou sečí, která se řídí povahou a polohou daného pozemku. Obce obvykle stanovuje minimální počet sečí na dvě ročně a dále pak dle nutnosti v jednotlivých intenzitních třídách. Seče se provádějí ve vegetační době, obce mohou stanovit, do jakého termínu se musejí jednotlivé seče uskutečnit, a další podmínky pro jejich provádění.
Pozemky v intravilánu obce, v lokalitě s vysokým pohybem osob, bývají zařazeny do intenzitní třídy s nejvyšším počtem sečí. Obvykle jde zejména o parky nebo parkově upravené plochy. Můžou to být veřejná prostranství před budovami, které slouží veřejným účelům, jako jsou radnice, obchody, školy apod. Ve střední intenzitní třídě se obvykle nacházejí ostatní veřejně přístupné plochy v zastavěném území i parkově upravené plochy mimo zastavěná území nacházející se v katastru obce. Do intenzitní třídy s nejmenším počtem sečí se zařazují ostatní plochy ke kosení.
Příklady intenzitních tříd a počtu sečí:
- I. intenzitní třída – 5 sečí
- II. intenzitní třída – 3 seče
- III. intenzitní třída – 2 seče
Součástí údržby zeleně je i péče o dřeviny (stromy a keře), které se nacházejí v katastru obce a rostou na jejích pozemcích. Dle § 507 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jsou rostliny na pozemku vzešlé jeho součástí a jsou tedy majetkem jeho majitele bez ohledu na to, kdo dřevinu vysadil.
V současné praxi, a pokud to finanční možnosti obce dovolují, je běžné provádění inventarizace dřevin, jejíž součástí je vyhodnocení jejich stavu a zanesení polohy do mapových podkladů. Z informací získaných z inventarizace mohou obce sestavit plány péče o dřeviny. Je pak vcelku snadné postupovat dle těchto plánů, které určí způsob a dobu ošetření. Obzvláště důležité je, že se tímto eliminují ty dřeviny, které jsou v havarijním nebo špatném zdravotním stavu. Ty jsou pak určeny ke kácení.
Kromě inventarizace dřevin mohou obce provádět pasportizace veřejné zeleně. Jde o grafické zpracování veřejných ploch do logických celků. Celkem může být parcela nebo základní plocha. Základní plochy pak předkládají uživateli informace o funkčním využití a prvcích, ze kterých se skládají. Podávají také informace o finanční náročnosti údržby rozdělené do měsíců. Jde o poměrně efektivní nástroj k zjištění množství udržované zeleně a potřebných financí v celém katastru obce.
Je nutno mít na paměti, že při ošetřování dřevin ořezem je více než vhodné, aby ořezy prováděla osoba k tomu vyškolená. Platí, že pokud řezy na stromech či keřích provádí autorizovaná osoba, pak se daří dřeviny uchovávat v dobrém zdravotním stavu a tím eliminovat riziko jejich úhynu.
Podle současné legislativy platí, že při nutném kácení dřevin je povinnost postupovat podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhlášky č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení (dále jen „vyhláška o povolování kácení dřevin“). Je nutné znát, v jakém režimu je možné dřeviny skácet, zda bude nutné povolení kácení dřeviny orgánem ochrany životního prostředí nebo bude možné dřeviny odstranit bez povolení.
Velikost a charakteristika dřevin, k jejichž kácení není třeba povolení
Dle vyhlášky č. 189/2013 Sb. v platném znění (tj. včetně aktualizace č. 222/2014 Sb.) se nevyžaduje povolení ke kácení dřevin, pokud nejsou součástí významného krajinného prvku nebo stromořadí:
- pro dřeviny o obvodu kmene do 80 cm měřeného ve výšce 130 cm nad zemí,
- pro zapojené porosty dřevin[1] tj. křoví, pokud celková plocha kácených zapojených porostů dřevin nepřesahuje 40 m2,
- pro dřeviny pěstované na pozemcích vedených v katastru nemovitostí ve způsobu využití jako plantáž dřevin),
- pro ovocné dřeviny rostoucí na pozemcích v zastavěném území evidovaných v katastru nemovitostí jako druh pozemku zahrada, zastavěná plocha a nádvoří nebo ostatní plocha se způsobem využití pozemku zeleň.
Stromořadí je souvislá řada stromů, které rostou v pravidelných odstupech. Minimální počet stromů v řadě je deset kusů. Chybí-li stromy v souvislé řadě, stále se jedná o stromořadí. Toto neplatí pro ovocné sady ani plantáže dřevin (§ 1 písm. c) vyhlášky o povolování kácení dřevin).
Žádost o povolení kácení dřevin má své náležitosti a předkládá se orgánu ochrany životního prostředí, který v přenesené působnosti vydá povolení ke kácení nebo žádost zamítne. V současné době jsou tímto orgánem všechny obce (tj. i I. typu). Je nutné specifikovat katastrální území a parcelu, kde se dřevina nachází, případně i dodat situační nákres. Dále je nutné určit druh dřeviny a její další parametry (§ 4 odst. 1 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Orgán ochrany životního prostředí zhodnotí funkční a estetickou hodnotu dřeviny, která je navržena ke kácení. Na jejím základě může uložit povinnou náhradní výsadbu za skácený kus stromu, která je adekvátní ekologické újmě, k níž skácením dojde. Zákon počítá také s budoucí možností odvodů, které by nahradily ekologickou újmu. Právní úprava však zatím není kompletní, je tedy možno nařídit pouze náhradní výsadbu (§ 9 zákona o ochraně přírody).
Pokud si obec nechá zpracovat inventarizaci dřevin, bývá součástí dodávky i elektronický systém vedení stavu a počtu těchto dřevin. Tento systém zpravidla umí zpracovat i žádost o kácení dřevin.
Pokud je nutné kácení dřeviny ze závažných zdravotních důvodu dle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody, je potřeba nejdříve poslat orgánu ochrany životního prostředí oznámení o kácení dřeviny s lokalizací stromu v mapovém podkladu, zdůvodněním nutnosti kácení a určením druhu stromu včetně jeho parametrů. Je nutné uvést míry obvodu kmene stromu ve výšce 130 cm nad zemí (§ 4 odst. 2 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Následně je potřeba počkat 15 dnů. Pokud do této doby orgán ochrany životního prostředí nekontaktuje oznamovatele, je možné kácení provést (§ 8 odst. 2 zákona na ochranu přírody).
V případě, že dojde k vývratu stromu nebo jinému závažnému poškození, které je nutné řešit okamžitým odstraněním stromu, pak není nutné žádat o povolení ani skutečnost předem oznamovat. Je jen nutno oznámit, že došlo k tomuto zásahu, a to ve lhůtě do 15 dnů od jeho provedení (§ 8 odst. 4 zákona na ochranu přírody).
Použité zdroje:
CIKÁNKOVÁ, J., E. KOBLÍŽKOVÁ, J. MERTL, J. POKORNÝ, T. PONOCNÁ, M. ROLLEROVÁ a E. TRNKOVÁ. Zpráva o životním prostředí České republiky 2013. Praha, 2014.
Ministerstvo zemědělství [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-31]. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/mze/ochrana-zvirat/
Portál veřejné správy: Na úřad přes internet [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-20]. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/?path=/portal/obcan/
ÚSES. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky [online]. 2015 [cit. 2015-05-29]. Dostupné z: http://www.ochranaprirody.cz/obecna-ochrana-prirody-a-krajiny/uses/
[1] Zapojeným porostem dřevin je soubor dřevin, v němž se nadzemní části dřevin jednoho patra vzájemně dotýkají, prorůstají nebo překrývají, s výjimkou dřevin tvořících stromořadí, pokud obvod kmene jednotlivých dřevin měřený ve výšce 130 cm nad zemí nepřesahuje 80 cm; jestliže některá z dřevin v souboru přesahuje uvedené rozměry, posuzuje se vždy jako jednotlivá dřevina.
Související postupy pro řešení typických situací: · 01 Odchyt volně pobíhajících psů · 02 Oblast ochrany zvířat · 06 Povolování kácení dřevin rostoucích mimo les Související vzory dokumentů: · 13 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (s povinností náhradní výsadby) · 14 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (bez povinnosti náhradní výsadby) · 43 Dopis majiteli volně pobíhajícího psa |
Obsah kapitoly:
10.1 Ochrana životního prostředí
10.2 Odpady, kanalizace, vody
10.2.1 Odpadové hospodářství
10.2.2 Kanalizace
10.2.3 Vody
10.3 Ochrana zvířat
10.4 Lesy a ochrana zeleně
10.4.1 Lesy
10.4.2 Údržba zeleně
Životní prostředí se dá definovat jako prostor pro život, který je ovlivněn působením složek – vody, vzduchu, hornin, půdy, energie, ekosystémů a organismů. Kvalita života obyvatel planety je těmito složkami, potažmo jejich kvalitou, nesmírně ovlivněna.
V minulosti se při rozvoji hospodářství na životní prostředí nebral zřetel. Jeho kvalita se zhoršovala. Dá se říci, že stoupající hospodářský rozvoj má negativní dopad na životní prostředí. Existuje přímá úměra mezi vývojem ekonomiky a stavem životního prostředí.
Všechny již zmiňované složky životního prostředí jsou v současnosti větší či menší měrou postižené a znehodnocené. S rozvojem průmyslu v padesátých letech minulého století došlo k znečištění ovzduší. To bylo v některých lokalitách velmi špatné. Tento jev se bohužel v některých oblastech nelepší, jen zdroje znečištění se léty změnily.
Půda intenzivním způsobem zemědělství erodovala a je zamořena chemickými hnojivy. V některých lokalitách je trvale nebo dočasně znehodnocena. Fenoménem dneška jsou brownfieldy, tedy pozemky, areály nebo objekty, které se v současnosti nevyužívají, jsou zanedbané a jejich regenerace je finančně velmi náročná nebo nemožná.
V oblasti čistoty vody v nádržích a vodních tocích došlo ke zlepšení odkanalizováním obcí, bohužel však stále dochází k velké eutrofizaci (přemnožení sinic a řas a v jeho důsledku úbytku kyslíku ve vodě) a acidifikaci (překyselení) používáním nadměrného množství dusíku a fosforu při hnojení polí.
Masivní výstavbou v posledních dvaceti pěti letech došlo k poměrně velké fragmentaci území. Došlo k velkému rozvoji dopravní infrastruktury a zabírání zemědělského půdního fondu pro rozvoj obcí. V jejím důsledku pak dochází k narušování přirozených stanovišť flory a fauny a tím k zániku jejich biotopů. Zástavbou došlo k narušení přirozené retence a infiltrace vody v území. Změnily se odtokové poměry, v této souvislosti dochází k častějším lokálním záplavám.
Z výše uvedených důvodů je vyvíjen tlak na zlepšování stavu životního prostředí v návaznosti na udržitelný rozvoj. Tyto tlaky sílí vlivem globální změny klimatu, na kterou vědci už léta upozorňují.
Oblast životního prostředí je rozsáhlá, proto je legislativně vymezena mnoha zákony. Pro obce těmi nejdůležitějšími jsou:
- zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí,
- zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon,
- zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, prováděcí vyhláška č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích,
- zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech,
- zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jeho prováděcí vyhláška č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení,
- zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů,
- zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání,
- zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.
Ochranou životního prostředí rozumíme zmírňování všech negativních dopadů na složky životního prostředí, ovzduší, vody, půdy, rostlin a živočichy. V prostředí obce se jedná ponejvíce o ochranu dřevin, vody a nakládání s odpady. V poslední době se hovoří i o ovlivňování kvality ovzduší kontrolou lokálních topenišť, které se staly jedním z hlavních původců znečistění ovzduší obzvláště v kontextu s emisemi suspendovaných částic prachu PM10, PM2,5.
S ochranou životního prostředí, kde obce hrají důležitou úlohu, souvisí vydávání územního plánu. Územním plánem mohou obce regulovat rozvoj, ale i zachování či obnovu životního prostředí. Územní plán je vydáván v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). Veškerou výstavbu či úpravy v krajině musí obce provádět či schvalovat tak, aby nedocházelo ke kolizím ve vztahu k územnímu plánu a jeho členění území obce.
Územní plán je závazný dokument předkládající řešení území obce na souvislé oblasti dle směru rozvoje katastru obce (upraven v § 43 a násl. stavebního zákona). Územní plán řeší nejen takové oblasti jako je infrastruktura, bydlení, doprava, průmysl, ale i zachování a ochranu životního prostředí. Jednou z mapových vrstev je systém ekologické stability, dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (§ 59).
ÚSES, jak se územním systémům ekologické stability říká, je tvořen třemi základními prvky:
- biocentrum
- biokoridor
- interakční prvek
Biocentrum je geograficky vymezená oblast, která umožňuje přežití a trvalou existenci rostlin a živočichů na daném území. Vymezením a zapojením území do systému ekologické stability dojde k jejich ochraně před užitím území nevhodným způsobem, které by ohrozilo jejich další existenci.
Biokoridor není vhodný k samotnému přežití a existenci rostlin a živočichů, ale je možný k přesunu těchto jedinců mezi jednotlivými biocentry.
Interakční prvek nepropojuje biocentra, ale umožňuje existenci rostlin a živočichů, které nejsou prostorově náročné. Může se jednat o menší parky či plochy zeleně.
ÚSES se dále dělí z hlediska velikosti řešeného území, ale v kontextu obce I. typu se jedná o ÚSES lokální. Ten by měl respektovat systémy ekologické stability vyššího řádu, tedy nadregionální. Ochrana životního prostředí je hlavním hlediskem udržitelného rozvoje.
Rozhodnutí o vypracování územního plánu nebo jeho změně vydává zastupitelstvo obce (§ 6 odst. 5 stavebního zákona). Návrh zásad územního rozvoje musí být předložen kraji (§ 7 odst. 2 písm. b) stavebního zákona).
Pro obce I. typu zpracovávají územní plán obce s rozšířenou působností, do jejichž správního obvodu obec I. typu spadá (§ 6 odst. 1 stavebního zákona). Obce s rozšířenou působností vypracovávají územní plán v přenesené působnosti na žádost obce, která při zpracování územního plánu poskytuje zpracovateli podklady a je maximálně součinná. Zpracovatel územního plánu musí splňovat kvalifikační předpoklady podle § 24 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon a zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů.
Do ochrany životního prostředí spadají i oblasti odpadového hospodářství, nakládání s povrchovými vodami a vodami obecně. Tyto oblasti životního prostředí jsou obcemi řešeny jak v samostatné působnosti, tak v přenesené působnosti. V samostatné působnosti vystupují obce jako původci odpadů a jejich povinnosti je postupovat dle zákona, tzn. mít zajištěn sběr a svoz komunálního odpadu a dalších odpadů, pokud ho vyprodukují.
Odpady řeší zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“), prováděcí vyhláškou č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.
Obce, které dle § 44, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, produkují více než 10 t nebezpečného odpadu nebo více než 1000 t odpadu ostatního, zpracovávají plán odpadového hospodářství obce. Jeho obsah stanovuje Ministerstvo životního prostředí. Plán odpadového hospodářství obce se vydává na dobu min. 5 let. Do 3 měsíců od vydání tohoto dokumentu je nutné plán zaslat na příslušný krajský úřad ke schválení.
Obce vydávají ve své samostatné působnosti obecně závaznou vyhlášku, kterou řeší systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na jejím katastrálním území. Součástí vyhlášky je stanovená částka, kterou občané trvale hlášení na území obce, nebo na něm vlastnící nemovitost např. k rekreačnímu bydlení, musejí platit (§ 17 odst. 2 zákona o odpadech).
Ukládání odpadů na skládky je zpoplatněno a poplatek se promítá do výsledných cen za svoz komunálního odpadu pro fyzické nepodnikající osoby. Poplatek za sběr a svoz komunálního odpadu, který je vymezen v obecně závazné vyhlášce vydávané zastupitelstvem, se skládá ze dvou částek, viz místní poplatky v kapitole „Veřejné finance, dotace, majetek obcí“. Obec je povinna vést evidenci odvezených a uložených odpadů (dle třídění), které eviduje dle kódu odpadu, názvu a objemu (§ 39 zákona o odpadech). Pokud je původcem odpadu obec a ukládá odpad na skládku, která je na jejím katastrálním území, nevybírá se podle § 46 odst. 4 zákona o odpadech od této obce základní složka poplatku.
V současnosti musí mít obce vyřešen systém třídění odpadů (§ 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech) minimálně v rozsahu papír, sklo, plasty a biologicky rozložitelný odpad (tráva z kosení, listí ze stromů), kovy a nebezpečný odpad. Dále je vhodné mít zajištěn zpětný odběr elektrozařízení. K těmto účelům je možné kontaktovat firmy, které se zpětným odběrem elektrozařízení zabývají. Ze systému zpětného odběru elektrozařízení mohou obce čerpat i finanční prostředky na zařízení místa pro zpětný odběr elektrozařízení. Další finance získávají ze zpětného odběru elektrozařízení, který je odměňován v návaznosti na počty kusů nebo kila zpět odevzdaných elektrospotřebičů.
Další významnou složkou ochrany životního prostředí v prostředí obce je nakládání s odpadními vodami dle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“) a jeho prováděcí vyhláškou č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích. Odpadními vodami se rozumí srážkové vody (deště) a odpadní vody (vody vyprodukované domácnostmi a dalšími subjekty ze své činnosti). Dalším důležitým předpisem je vyhláška č. 416/2010 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění odpadních vod.
Provozování vodního díla (stavby dešťové či splaškové kanalizace) obec může provádět jen s povolením k provozování tohoto typu stavby, kterou vydává kraj (§ 6 zákona o vodovodech a kanalizacích).
Odkanalizování obcí a stavění čističek odpadních vod, které slouží k čištění splaškových vod před vypouštěním do vodních zdrojů, jsou v současnosti důležitým tématem, protože každý provozovatel musí splňovat přesně stanovené hodnoty výstupní vody. Pokud tyto hodnoty překračuje, hrozí provozovateli této kanalizace velké sankce (§ 18 a § 19 zákona o vodovodech a kanalizacích).
V praxi obcí I. typu to znamená, že může v obci mít umístěnou kanalizaci společnou pro odvádění odpadních (splaškových) i srážkových (dešťových) vod najednou nebo může mít vybudované kanalizace dvě. Jednu pro odvádění odpadních vod a druhou pro odvádění srážkových vod. Pokud je v obci umístěna kanalizace, zastupitelstvo obce vydává kanalizační řád.
V případě, že v obci není kanalizace umístěna, každá nemovitost musí mít vyřešenou likvidaci splaškových vod formou jímky, která je nepropustná a nemá přepad. Na požádání orgánu ochrany životního prostředí je povinna předložit doklad o likvidaci splaškových vod (§ 38 odst. 6 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách – dále jen „vodní zákon“).
Hospodaření s povrchovými a podzemními vodami dle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, také podléhá povolení k provozování technického zařízení (vodovodní řad), které uděluje kraj. Provozování vodovodního řadu se rozumí dodávka pitné vody domácnostem v katastru obce. Jedná se o soubor činností zahrnujících dodržování technologických postupů při odběru, úpravě a dodávce pitné vody odběratelům (§ 8 vodního zákona).
V praxi obcí je možné zřídit právnickou osobu, která bude oprávněna dle zákona nakládat s vodami jak odpadními tak pitnou vodou a bude v postavení správce majetku zajišťujícího dodávku a odvádění vod. Ovšem to je případ obce, která má vodovodní řad v majetku. Jinak je voda dodávána vodárenskými společnostmi.
Povinnosti související s vodními díly a ochrana vodních děl a rybníků
Vzdouvání a stabilizace vod ve vodních dílech i jejich energetické využití patří mezi důvody, proč je třeba veřejný zájem spatřován i v ochraně vodních děl. V důsledku poškození vodního díla by dále mohlo nastat též (přímé) ohrožení lidských životů, životního prostředí či majetku, tedy hodnot, jejichž ochrana je beze sporu ve veřejném zájmu. Znečištění vody dokonce naplňuje jednu ze skutkových podstat trestných činů dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen TZ), tedy jde o čin s obecně nejvyšší mírou společenské škodlivosti. Speciální skutkovou podstatou trestného činu je například poškození vodního zdroje dle § 294a TZ. Dále § 301 TZ sankcionuje poškozování významného krajinného prvku, mezi něž se řadí i rybník, z čehož tedy vyplývá, že současný trestní zákoník chrání před poškozováním vodní díla nejen jako součást majetku jejich vlastníka či jako zdroj obecného ohrožení, ale i ve speciálních ustanoveních, a to konkrétně výše zmíněný rybník.
Významným právním předpisem obsahující právní ochranu vodních děl je i vodní zákon, který v § 58, zavádí institut ochrany vodních děl. Toto ustanovení zakazuje poškozovat vodní díla a narušovat jejich funkce. Demonstrativní výčet toho, co se zákazem rozumí, je v § 58 odst. 2 vodního zákona.
Zejména je zakázáno
- na ochranných hrázích vysazovat dřeviny, jezdit po nich vozidly, pokud se nejedná o údržbu, s výjimkou míst k tomu určených,
- poškozovat vodotoky, vodoměry, cejchy, vodní značky, značky velkých vod a jiná zařízení sloužící k plnění úkolů stanovený vodním zákonem.
Ustanovení § 58 odst. 3 vodního zákona zakotvuje způsob ochrany vodního díla, a to skrze stanovení ochranného pásma. Zákon přímo neupravuje, jaké činnosti jsou zakázané, to je třeba stanovit s přihlédnutím k povaze konkrétního vodního díla přímo až v opatření obecné povahy. Ochranné pásmo podél vodního díla je oprávněn stanovit na návrh vlastníka vodního díla příslušný vodoprávní úřad. Ochranné pásmo má podobu opatření obecné povahy ve smyslu SŘ § 171 a násl. Vodoprávní úřad může rovněž na návrh vlastníka zakázat nebo omezit na vodním díle umisťování a provádění některých staveb nebo činností. Důsledkem stanovením ochranného pásma může být omezení vlastnického práva vlastníků pozemků a staveb v ochranném pásmu, jež je v souladu s čl. 11 odst. 4 Listinou základních práv a svobod. Za zmíněnou majetkovou újmu přísluší omezenému náhrada
Hlavním předpisem v oblasti ochrany zvířat je zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (dále jen „zákon na ochranu zvířat“). Ochranou zvířat rozumíme zacházení s živým tvorem, který je schopen vnímat bolest a utrpení, tak, aby nedocházelo k poškozování jeho zdraví, týraní nebo usmrcování bez důvodu (§ 13 odst. 1 zákona na ochranu zvířat). Obce ve své samostatné působnosti mohou ze zákona zřizovat, provozovat a rušit útulky zvířat a vydávat obecně závaznou vyhlášku, kterou vymezují prostory pro volný pohyb psů a upravují podmínky pohybu zvířat na veřejných prostranstvích (§ 24 zákona na ochranu zvířat). Dále mohou vydáním obecně závazné vyhlášky nařizovat povinné čipování psů z důvodu jejich evidence a identifikace v případě jejich zaběhnutí (§ 13 odst. 2 zákona na ochranu zvířat).
V přenesené působnosti hlídá dodržování litery zákona na ochranu zvířat proti týrání orgán ochrany životního prostředí. Ve věcech přenesené působnosti jsou pověřeny obecní úřady s rozšířenou působnosti, které výkon státní správy pro obce I. typu zabezpečují (§ 23a a násl. zákona na ochranu zvířat).
K provozování útulku zvířat je potřeba získat doklad o odborné způsobilosti útulek provozovat. Je nutné mít schválený provozní řád, který je povinen provozovatel útulku na požádání orgánu ochrany životního prostředí předložit ke kontrole. Dále je nutné vést seznam zvířat přijatých, vydaných, uprchlých s uvedením o jaký druh zvířete jde, původní adresu nebo adresu nových majitelů. Musí se vést i takové údaje zvířete jako je hmotnost, barva a jejich signifikantní znaky, podle kterých lze zvíře poznat (§25 odst. 3 zákona na ochranu zvířat).
V případě, že dojde k podezření, že v katastru obce dochází k týrání zvířete, obec je povinna takovou situaci řešit oznámením skutečnosti o podezření ze spáchání správního deliktu týrání zvířete na krajskou veterinární správu (§ 27 a násl. zákona na ochranu zvířat). Obrací se také na příslušný orgán ochrany životního prostředí obce s rozšířenou působností, do jehož správního obvodu spadá. Skutečnost, že k týrání dochází, je oprávněna prověřit a stanovit podle zákona pouze osoba odborně způsobilá k výkonu této činnosti (§ 16 a násl. vyhlášky č. 22/2013 Sb., o vzdělávání na úseku ochrany zvířat proti týrání).
Ochrana zeleně je další velkou oblastí, kde obce vystupují v samostatné působnosti jako majitelé pozemků, na které se veřejná zeleň nachází nebo plní funkci ochrany životního prostředí ve vztahu k přírodě pro stát v přenesené působnosti.
I obce musejí dbát nařízení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody“). Jako vlastníci pozemků s veřejnou zelení jsou obce povinny tyto udržovat minimálně tak, jak zákon ukládá. Dále dle § 63 tohoto zákona musí být zajištěn přístup do krajiny. Obce jsou povinny mít zpracovaný seznam veřejně přístupných účelových komunikací, stezek a pěšin, které zabezpečují volný přístup do krajiny (§ 63 odst. 1 zákona na ochranu přírody).
Téma lesů je upraveno v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích (dále jen „lesní zákon“). Lesy jsou považovány, bez ohledu na vlastnictví, za přírodní bohatství státu (§ 1 lesního zákona). Dle ustanovení lesního zákona je vlastník lesního pozemku povinen se o les starat a postupovat dle zákona. Lesy plní dle lesního zákona trojí funkci:
- ochrannou (§ 7 lesního zákona),
- zvláštního určení (§ 8 lesního zákona),
- hospodářskou (§ 9 lesního zákona).
Pokud obec nezaměstnává osobu odborně vzdělanou pro údržbu lesa, je povinna dle zákona spolupracovat s odborným lesním hospodářem (§ 37 lesního zákona). Pokud vlastní obec les o výměře menší než 50 ha, je jí v plnění uvedených povinností nápomocná státní správa lesů (§ 24 a násl. lesního zákona). Primární odpovědnost za hospodaření s lesním pozemkem však vždy nese vlastník. Pokud je závazné hospodaření majitele lesa na jedné straně, na druhé straně na toto hospodaření může vlastník čerpat finanční příspěvky. Více o finančních příspěvcích na stránkách ministerstva zemědělství.
Vlastníku lesa je dle lesního zákona zamezeno oplocovat pozemky sloužící k funkci lesa. Výjimkou jsou jen lesní školky a oplocenky sloužící k ochraně vysazeného lesa před zvěří (§ 32 odst. 7 lesního zákona). Kácení stromů pro hospodářské účely je povoleno u stromů, které dosáhly minimálního věku 80 let (§ 33 odst. 4 lesního zákona). Stát podporuje hospodaření v lesích poskytováním služeb nebo finančních příspěvků vlastníkům lesa. Jde například o podporu obnovy a zajištění výchovy lesních porostů do 40 let věku, ale i další podporu (§ 46 lesního zákona). Výkon státní správy na úseku lesního hospodářství vykonává obec s rozšířenou působností (§ 47 odst. 1 lesního zákona). Ta je pomocným a poradním orgánem obcím I. typu.
Dle § 48 lesního zákona obecní úřady obcí s rozšířenou působností rozhodují ve věcech:
- prohlášení pozemku za pozemek určený k plnění funkcí lesa,
- pochybností, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa,
- dělení lesních pozemků, při kterém výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha,
- odnětí lesních pozemků určených k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha nebo o omezení jejich využívání pro plnění funkcí lesa a o výši poplatků za odnětí,
- dočasného omezení nebo vyloučení vstupu do lesa, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- povolení výjimky ze zákazu některých činností v lese,
- stanovení podmínek ke konání organizovaných nebo hromadných sportovních akcí v lese, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- uložení opatření k zajištění bezpečnosti osob a majetku před škodami, které by mohly být způsobeny padáním kamenů, sesouváním půdy, pádem stromů a lavinami z lesních pozemků, a o tom, kdo ponese náklady s tím spojené,
- uložení opatření v případech mimořádných okolností, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- výjimek ze zákazu provádět mýtní těžbu v lesních porostech mladších než 80 let,
- podmínek lesní dopravy po cizích pozemcích,
- udělení nebo odnětí licence pro výkon funkce odborného lesního hospodáře,
- pověření právnické nebo fyzické osoby výkonem funkce odborného lesního hospodáře,
- ukládání pokut (hlava devátá),
- uložení opatření k odstranění zjištěných nedostatků, opatření ke zlepšení stavu lesů a plnění jejich funkcí, o zastavení nebo omezení výroby nebo jiné činnosti v lese v případech hrozících škod, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- nezbytných opatřeních, vedoucích k odvrácení hrozícího nebezpečí, pokud nepřesahují jejich správní obvod.
Dále pak:
- vedou evidenci nájmů a výpůjček pozemků určených k plnění funkcí lesa ve svém správním obvodu,
- uplatňují stanovisko k územně plánovací dokumentaci, pokud není příslušný kraj nebo ministerstvo,
- vydávají souhlas k vydání územního rozhodnutí, jímž mají být dotčeny pozemky určené k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha, pokud není příslušný kraj, a souhlas k vydání rozhodnutí o umístění stavby nebo využití území do 50 m od okraje lesa,
- zajišťují zpracování lesní hospodářské osnovy (ust. § 25 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel),
- povolují výjimky ze stanovené velikosti nebo šířky holé seče,
- povolují výjimky ze zákonných lhůt pro zalesnění a zajištění kultur,
- ustanovují lesní stráž a zrušují ustanovení lesní stráže (§ 38 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel), ve svém správním obvodu,
- soustřeďují údaje lesní hospodářské evidence o lesích ve svém správním obvodu a postupují je pověřené organizační složce státu,
- vykonávají dozor nad dodržováním lesního zákona, předpisů vydaných k jeho provedení a rozhodnutí vydaných na jejich základě.
Při překročení výměr lesního pozemku ve výše uvedených bodech přechází pravomoc rozhodování na kraj.
Údržba pozemků s veřejnou zelení (tj. soubor všech volně rostoucích a veřejně přístupných rostlin) spočívá zpravidla v jejich kosení, které obec může upravit veřejnou vyhláškou. Obce obvykle stanovují intenzitní třídy s rozdílnou intenzitou sečí, která se řídí povahou a polohou daného pozemku. Obce obvykle stanovuje minimální počet sečí na dvě ročně a dále pak dle nutnosti v jednotlivých intenzitních třídách. Seče se provádějí ve vegetační době, obce mohou stanovit, do jakého termínu se musejí jednotlivé seče uskutečnit, a další podmínky pro jejich provádění.
Pozemky v intravilánu obce, v lokalitě s vysokým pohybem osob, bývají zařazeny do intenzitní třídy s nejvyšším počtem sečí. Obvykle jde zejména o parky nebo parkově upravené plochy. Můžou to být veřejná prostranství před budovami, které slouží veřejným účelům, jako jsou radnice, obchody, školy apod. Ve střední intenzitní třídě se obvykle nacházejí ostatní veřejně přístupné plochy v zastavěném území i parkově upravené plochy mimo zastavěná území nacházející se v katastru obce. Do intenzitní třídy s nejmenším počtem sečí se zařazují ostatní plochy ke kosení.
Příklady intenzitních tříd a počtu sečí:
- I. intenzitní třída – 5 sečí
- II. intenzitní třída – 3 seče
- III. intenzitní třída – 2 seče
Součástí údržby zeleně je i péče o dřeviny (stromy a keře), které se nacházejí v katastru obce a rostou na jejích pozemcích. Dle § 507 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jsou rostliny na pozemku vzešlé jeho součástí a jsou tedy majetkem jeho majitele bez ohledu na to, kdo dřevinu vysadil.
V současné praxi, a pokud to finanční možnosti obce dovolují, je běžné provádění inventarizace dřevin, jejíž součástí je vyhodnocení jejich stavu a zanesení polohy do mapových podkladů. Z informací získaných z inventarizace mohou obce sestavit plány péče o dřeviny. Je pak vcelku snadné postupovat dle těchto plánů, které určí způsob a dobu ošetření. Obzvláště důležité je, že se tímto eliminují ty dřeviny, které jsou v havarijním nebo špatném zdravotním stavu. Ty jsou pak určeny ke kácení.
Kromě inventarizace dřevin mohou obce provádět pasportizace veřejné zeleně. Jde o grafické zpracování veřejných ploch do logických celků. Celkem může být parcela nebo základní plocha. Základní plochy pak předkládají uživateli informace o funkčním využití a prvcích, ze kterých se skládají. Podávají také informace o finanční náročnosti údržby rozdělené do měsíců. Jde o poměrně efektivní nástroj k zjištění množství udržované zeleně a potřebných financí v celém katastru obce.
Je nutno mít na paměti, že při ošetřování dřevin ořezem je více než vhodné, aby ořezy prováděla osoba k tomu vyškolená. Platí, že pokud řezy na stromech či keřích provádí autorizovaná osoba, pak se daří dřeviny uchovávat v dobrém zdravotním stavu a tím eliminovat riziko jejich úhynu.
Podle současné legislativy platí, že při nutném kácení dřevin je povinnost postupovat podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhlášky č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení (dále jen „vyhláška o povolování kácení dřevin“). Je nutné znát, v jakém režimu je možné dřeviny skácet, zda bude nutné povolení kácení dřeviny orgánem ochrany životního prostředí nebo bude možné dřeviny odstranit bez povolení.
Velikost a charakteristika dřevin, k jejichž kácení není třeba povolení
Dle vyhlášky č. 189/2013 Sb. v platném znění (tj. včetně aktualizace č. 222/2014 Sb.) se nevyžaduje povolení ke kácení dřevin, pokud nejsou součástí významného krajinného prvku nebo stromořadí:
- pro dřeviny o obvodu kmene do 80 cm měřeného ve výšce 130 cm nad zemí,
- pro zapojené porosty dřevin[1] tj. křoví, pokud celková plocha kácených zapojených porostů dřevin nepřesahuje 40 m2,
- pro dřeviny pěstované na pozemcích vedených v katastru nemovitostí ve způsobu využití jako plantáž dřevin),
- pro ovocné dřeviny rostoucí na pozemcích v zastavěném území evidovaných v katastru nemovitostí jako druh pozemku zahrada, zastavěná plocha a nádvoří nebo ostatní plocha se způsobem využití pozemku zeleň.
Stromořadí je souvislá řada stromů, které rostou v pravidelných odstupech. Minimální počet stromů v řadě je deset kusů. Chybí-li stromy v souvislé řadě, stále se jedná o stromořadí. Toto neplatí pro ovocné sady ani plantáže dřevin (§ 1 písm. c) vyhlášky o povolování kácení dřevin).
Žádost o povolení kácení dřevin má své náležitosti a předkládá se orgánu ochrany životního prostředí, který v přenesené působnosti vydá povolení ke kácení nebo žádost zamítne. V současné době jsou tímto orgánem všechny obce (tj. i I. typu). Je nutné specifikovat katastrální území a parcelu, kde se dřevina nachází, případně i dodat situační nákres. Dále je nutné určit druh dřeviny a její další parametry (§ 4 odst. 1 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Orgán ochrany životního prostředí zhodnotí funkční a estetickou hodnotu dřeviny, která je navržena ke kácení. Na jejím základě může uložit povinnou náhradní výsadbu za skácený kus stromu, která je adekvátní ekologické újmě, k níž skácením dojde. Zákon počítá také s budoucí možností odvodů, které by nahradily ekologickou újmu. Právní úprava však zatím není kompletní, je tedy možno nařídit pouze náhradní výsadbu (§ 9 zákona o ochraně přírody).
Pokud si obec nechá zpracovat inventarizaci dřevin, bývá součástí dodávky i elektronický systém vedení stavu a počtu těchto dřevin. Tento systém zpravidla umí zpracovat i žádost o kácení dřevin.
Pokud je nutné kácení dřeviny ze závažných zdravotních důvodu dle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody, je potřeba nejdříve poslat orgánu ochrany životního prostředí oznámení o kácení dřeviny s lokalizací stromu v mapovém podkladu, zdůvodněním nutnosti kácení a určením druhu stromu včetně jeho parametrů. Je nutné uvést míry obvodu kmene stromu ve výšce 130 cm nad zemí (§ 4 odst. 2 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Následně je potřeba počkat 15 dnů. Pokud do této doby orgán ochrany životního prostředí nekontaktuje oznamovatele, je možné kácení provést (§ 8 odst. 2 zákona na ochranu přírody).
V případě, že dojde k vývratu stromu nebo jinému závažnému poškození, které je nutné řešit okamžitým odstraněním stromu, pak není nutné žádat o povolení ani skutečnost předem oznamovat. Je jen nutno oznámit, že došlo k tomuto zásahu, a to ve lhůtě do 15 dnů od jeho provedení (§ 8 odst. 4 zákona na ochranu přírody).
Použité zdroje:
CIKÁNKOVÁ, J., E. KOBLÍŽKOVÁ, J. MERTL, J. POKORNÝ, T. PONOCNÁ, M. ROLLEROVÁ a E. TRNKOVÁ. Zpráva o životním prostředí České republiky 2013. Praha, 2014.
Ministerstvo zemědělství [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-31]. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/mze/ochrana-zvirat/
Portál veřejné správy: Na úřad přes internet [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-20]. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/?path=/portal/obcan/
ÚSES. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky [online]. 2015 [cit. 2015-05-29]. Dostupné z: http://www.ochranaprirody.cz/obecna-ochrana-prirody-a-krajiny/uses/
[1] Zapojeným porostem dřevin je soubor dřevin, v němž se nadzemní části dřevin jednoho patra vzájemně dotýkají, prorůstají nebo překrývají, s výjimkou dřevin tvořících stromořadí, pokud obvod kmene jednotlivých dřevin měřený ve výšce 130 cm nad zemí nepřesahuje 80 cm; jestliže některá z dřevin v souboru přesahuje uvedené rozměry, posuzuje se vždy jako jednotlivá dřevina.
Související postupy pro řešení typických situací: · 01 Odchyt volně pobíhajících psů · 02 Oblast ochrany zvířat · 06 Povolování kácení dřevin rostoucích mimo les Související vzory dokumentů: · 13 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (s povinností náhradní výsadby) · 14 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (bez povinnosti náhradní výsadby) · 43 Dopis majiteli volně pobíhajícího psa |
Obsah kapitoly:
10.1 Ochrana životního prostředí
10.2 Odpady, kanalizace, vody
10.2.1 Odpadové hospodářství
10.2.2 Kanalizace
10.2.3 Vody
10.3 Ochrana zvířat
10.4 Lesy a ochrana zeleně
10.4.1 Lesy
10.4.2 Údržba zeleně
Životní prostředí se dá definovat jako prostor pro život, který je ovlivněn působením složek – vody, vzduchu, hornin, půdy, energie, ekosystémů a organismů. Kvalita života obyvatel planety je těmito složkami, potažmo jejich kvalitou, nesmírně ovlivněna.
V minulosti se při rozvoji hospodářství na životní prostředí nebral zřetel. Jeho kvalita se zhoršovala. Dá se říci, že stoupající hospodářský rozvoj má negativní dopad na životní prostředí. Existuje přímá úměra mezi vývojem ekonomiky a stavem životního prostředí.
Všechny již zmiňované složky životního prostředí jsou v současnosti větší či menší měrou postižené a znehodnocené. S rozvojem průmyslu v padesátých letech minulého století došlo k znečištění ovzduší. To bylo v některých lokalitách velmi špatné. Tento jev se bohužel v některých oblastech nelepší, jen zdroje znečištění se léty změnily.
Půda intenzivním způsobem zemědělství erodovala a je zamořena chemickými hnojivy. V některých lokalitách je trvale nebo dočasně znehodnocena. Fenoménem dneška jsou brownfieldy, tedy pozemky, areály nebo objekty, které se v současnosti nevyužívají, jsou zanedbané a jejich regenerace je finančně velmi náročná nebo nemožná.
V oblasti čistoty vody v nádržích a vodních tocích došlo ke zlepšení odkanalizováním obcí, bohužel však stále dochází k velké eutrofizaci (přemnožení sinic a řas a v jeho důsledku úbytku kyslíku ve vodě) a acidifikaci (překyselení) používáním nadměrného množství dusíku a fosforu při hnojení polí.
Masivní výstavbou v posledních dvaceti pěti letech došlo k poměrně velké fragmentaci území. Došlo k velkému rozvoji dopravní infrastruktury a zabírání zemědělského půdního fondu pro rozvoj obcí. V jejím důsledku pak dochází k narušování přirozených stanovišť flory a fauny a tím k zániku jejich biotopů. Zástavbou došlo k narušení přirozené retence a infiltrace vody v území. Změnily se odtokové poměry, v této souvislosti dochází k častějším lokálním záplavám.
Z výše uvedených důvodů je vyvíjen tlak na zlepšování stavu životního prostředí v návaznosti na udržitelný rozvoj. Tyto tlaky sílí vlivem globální změny klimatu, na kterou vědci už léta upozorňují.
Oblast životního prostředí je rozsáhlá, proto je legislativně vymezena mnoha zákony. Pro obce těmi nejdůležitějšími jsou:
- zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí,
- zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon,
- zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, prováděcí vyhláška č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích,
- zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech,
- zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jeho prováděcí vyhláška č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení,
- zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů,
- zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání,
- zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.
Ochranou životního prostředí rozumíme zmírňování všech negativních dopadů na složky životního prostředí, ovzduší, vody, půdy, rostlin a živočichy. V prostředí obce se jedná ponejvíce o ochranu dřevin, vody a nakládání s odpady. V poslední době se hovoří i o ovlivňování kvality ovzduší kontrolou lokálních topenišť, které se staly jedním z hlavních původců znečistění ovzduší obzvláště v kontextu s emisemi suspendovaných částic prachu PM10, PM2,5.
S ochranou životního prostředí, kde obce hrají důležitou úlohu, souvisí vydávání územního plánu. Územním plánem mohou obce regulovat rozvoj, ale i zachování či obnovu životního prostředí. Územní plán je vydáván v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). Veškerou výstavbu či úpravy v krajině musí obce provádět či schvalovat tak, aby nedocházelo ke kolizím ve vztahu k územnímu plánu a jeho členění území obce.
Územní plán je závazný dokument předkládající řešení území obce na souvislé oblasti dle směru rozvoje katastru obce (upraven v § 43 a násl. stavebního zákona). Územní plán řeší nejen takové oblasti jako je infrastruktura, bydlení, doprava, průmysl, ale i zachování a ochranu životního prostředí. Jednou z mapových vrstev je systém ekologické stability, dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (§ 59).
ÚSES, jak se územním systémům ekologické stability říká, je tvořen třemi základními prvky:
- biocentrum
- biokoridor
- interakční prvek
Biocentrum je geograficky vymezená oblast, která umožňuje přežití a trvalou existenci rostlin a živočichů na daném území. Vymezením a zapojením území do systému ekologické stability dojde k jejich ochraně před užitím území nevhodným způsobem, které by ohrozilo jejich další existenci.
Biokoridor není vhodný k samotnému přežití a existenci rostlin a živočichů, ale je možný k přesunu těchto jedinců mezi jednotlivými biocentry.
Interakční prvek nepropojuje biocentra, ale umožňuje existenci rostlin a živočichů, které nejsou prostorově náročné. Může se jednat o menší parky či plochy zeleně.
ÚSES se dále dělí z hlediska velikosti řešeného území, ale v kontextu obce I. typu se jedná o ÚSES lokální. Ten by měl respektovat systémy ekologické stability vyššího řádu, tedy nadregionální. Ochrana životního prostředí je hlavním hlediskem udržitelného rozvoje.
Rozhodnutí o vypracování územního plánu nebo jeho změně vydává zastupitelstvo obce (§ 6 odst. 5 stavebního zákona). Návrh zásad územního rozvoje musí být předložen kraji (§ 7 odst. 2 písm. b) stavebního zákona).
Pro obce I. typu zpracovávají územní plán obce s rozšířenou působností, do jejichž správního obvodu obec I. typu spadá (§ 6 odst. 1 stavebního zákona). Obce s rozšířenou působností vypracovávají územní plán v přenesené působnosti na žádost obce, která při zpracování územního plánu poskytuje zpracovateli podklady a je maximálně součinná. Zpracovatel územního plánu musí splňovat kvalifikační předpoklady podle § 24 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon a zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů.
Do ochrany životního prostředí spadají i oblasti odpadového hospodářství, nakládání s povrchovými vodami a vodami obecně. Tyto oblasti životního prostředí jsou obcemi řešeny jak v samostatné působnosti, tak v přenesené působnosti. V samostatné působnosti vystupují obce jako původci odpadů a jejich povinnosti je postupovat dle zákona, tzn. mít zajištěn sběr a svoz komunálního odpadu a dalších odpadů, pokud ho vyprodukují.
Odpady řeší zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“), prováděcí vyhláškou č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.
Obce, které dle § 44, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, produkují více než 10 t nebezpečného odpadu nebo více než 1000 t odpadu ostatního, zpracovávají plán odpadového hospodářství obce. Jeho obsah stanovuje Ministerstvo životního prostředí. Plán odpadového hospodářství obce se vydává na dobu min. 5 let. Do 3 měsíců od vydání tohoto dokumentu je nutné plán zaslat na příslušný krajský úřad ke schválení.
Obce vydávají ve své samostatné působnosti obecně závaznou vyhlášku, kterou řeší systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na jejím katastrálním území. Součástí vyhlášky je stanovená částka, kterou občané trvale hlášení na území obce, nebo na něm vlastnící nemovitost např. k rekreačnímu bydlení, musejí platit (§ 17 odst. 2 zákona o odpadech).
Ukládání odpadů na skládky je zpoplatněno a poplatek se promítá do výsledných cen za svoz komunálního odpadu pro fyzické nepodnikající osoby. Poplatek za sběr a svoz komunálního odpadu, který je vymezen v obecně závazné vyhlášce vydávané zastupitelstvem, se skládá ze dvou částek, viz místní poplatky v kapitole „Veřejné finance, dotace, majetek obcí“. Obec je povinna vést evidenci odvezených a uložených odpadů (dle třídění), které eviduje dle kódu odpadu, názvu a objemu (§ 39 zákona o odpadech). Pokud je původcem odpadu obec a ukládá odpad na skládku, která je na jejím katastrálním území, nevybírá se podle § 46 odst. 4 zákona o odpadech od této obce základní složka poplatku.
V současnosti musí mít obce vyřešen systém třídění odpadů (§ 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech) minimálně v rozsahu papír, sklo, plasty a biologicky rozložitelný odpad (tráva z kosení, listí ze stromů), kovy a nebezpečný odpad. Dále je vhodné mít zajištěn zpětný odběr elektrozařízení. K těmto účelům je možné kontaktovat firmy, které se zpětným odběrem elektrozařízení zabývají. Ze systému zpětného odběru elektrozařízení mohou obce čerpat i finanční prostředky na zařízení místa pro zpětný odběr elektrozařízení. Další finance získávají ze zpětného odběru elektrozařízení, který je odměňován v návaznosti na počty kusů nebo kila zpět odevzdaných elektrospotřebičů.
Další významnou složkou ochrany životního prostředí v prostředí obce je nakládání s odpadními vodami dle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“) a jeho prováděcí vyhláškou č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích. Odpadními vodami se rozumí srážkové vody (deště) a odpadní vody (vody vyprodukované domácnostmi a dalšími subjekty ze své činnosti). Dalším důležitým předpisem je vyhláška č. 416/2010 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění odpadních vod.
Provozování vodního díla (stavby dešťové či splaškové kanalizace) obec může provádět jen s povolením k provozování tohoto typu stavby, kterou vydává kraj (§ 6 zákona o vodovodech a kanalizacích).
Odkanalizování obcí a stavění čističek odpadních vod, které slouží k čištění splaškových vod před vypouštěním do vodních zdrojů, jsou v současnosti důležitým tématem, protože každý provozovatel musí splňovat přesně stanovené hodnoty výstupní vody. Pokud tyto hodnoty překračuje, hrozí provozovateli této kanalizace velké sankce (§ 18 a § 19 zákona o vodovodech a kanalizacích).
V praxi obcí I. typu to znamená, že může v obci mít umístěnou kanalizaci společnou pro odvádění odpadních (splaškových) i srážkových (dešťových) vod najednou nebo může mít vybudované kanalizace dvě. Jednu pro odvádění odpadních vod a druhou pro odvádění srážkových vod. Pokud je v obci umístěna kanalizace, zastupitelstvo obce vydává kanalizační řád.
V případě, že v obci není kanalizace umístěna, každá nemovitost musí mít vyřešenou likvidaci splaškových vod formou jímky, která je nepropustná a nemá přepad. Na požádání orgánu ochrany životního prostředí je povinna předložit doklad o likvidaci splaškových vod (§ 38 odst. 6 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách – dále jen „vodní zákon“).
Hospodaření s povrchovými a podzemními vodami dle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, také podléhá povolení k provozování technického zařízení (vodovodní řad), které uděluje kraj. Provozování vodovodního řadu se rozumí dodávka pitné vody domácnostem v katastru obce. Jedná se o soubor činností zahrnujících dodržování technologických postupů při odběru, úpravě a dodávce pitné vody odběratelům (§ 8 vodního zákona).
V praxi obcí je možné zřídit právnickou osobu, která bude oprávněna dle zákona nakládat s vodami jak odpadními tak pitnou vodou a bude v postavení správce majetku zajišťujícího dodávku a odvádění vod. Ovšem to je případ obce, která má vodovodní řad v majetku. Jinak je voda dodávána vodárenskými společnostmi.
Povinnosti související s vodními díly a ochrana vodních děl a rybníků
Vzdouvání a stabilizace vod ve vodních dílech i jejich energetické využití patří mezi důvody, proč je třeba veřejný zájem spatřován i v ochraně vodních děl. V důsledku poškození vodního díla by dále mohlo nastat též (přímé) ohrožení lidských životů, životního prostředí či majetku, tedy hodnot, jejichž ochrana je beze sporu ve veřejném zájmu. Znečištění vody dokonce naplňuje jednu ze skutkových podstat trestných činů dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen TZ), tedy jde o čin s obecně nejvyšší mírou společenské škodlivosti. Speciální skutkovou podstatou trestného činu je například poškození vodního zdroje dle § 294a TZ. Dále § 301 TZ sankcionuje poškozování významného krajinného prvku, mezi něž se řadí i rybník, z čehož tedy vyplývá, že současný trestní zákoník chrání před poškozováním vodní díla nejen jako součást majetku jejich vlastníka či jako zdroj obecného ohrožení, ale i ve speciálních ustanoveních, a to konkrétně výše zmíněný rybník.
Významným právním předpisem obsahující právní ochranu vodních děl je i vodní zákon, který v § 58, zavádí institut ochrany vodních děl. Toto ustanovení zakazuje poškozovat vodní díla a narušovat jejich funkce. Demonstrativní výčet toho, co se zákazem rozumí, je v § 58 odst. 2 vodního zákona.
Zejména je zakázáno
- na ochranných hrázích vysazovat dřeviny, jezdit po nich vozidly, pokud se nejedná o údržbu, s výjimkou míst k tomu určených,
- poškozovat vodotoky, vodoměry, cejchy, vodní značky, značky velkých vod a jiná zařízení sloužící k plnění úkolů stanovený vodním zákonem.
Ustanovení § 58 odst. 3 vodního zákona zakotvuje způsob ochrany vodního díla, a to skrze stanovení ochranného pásma. Zákon přímo neupravuje, jaké činnosti jsou zakázané, to je třeba stanovit s přihlédnutím k povaze konkrétního vodního díla přímo až v opatření obecné povahy. Ochranné pásmo podél vodního díla je oprávněn stanovit na návrh vlastníka vodního díla příslušný vodoprávní úřad. Ochranné pásmo má podobu opatření obecné povahy ve smyslu SŘ § 171 a násl. Vodoprávní úřad může rovněž na návrh vlastníka zakázat nebo omezit na vodním díle umisťování a provádění některých staveb nebo činností. Důsledkem stanovením ochranného pásma může být omezení vlastnického práva vlastníků pozemků a staveb v ochranném pásmu, jež je v souladu s čl. 11 odst. 4 Listinou základních práv a svobod. Za zmíněnou majetkovou újmu přísluší omezenému náhrada
Hlavním předpisem v oblasti ochrany zvířat je zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (dále jen „zákon na ochranu zvířat“). Ochranou zvířat rozumíme zacházení s živým tvorem, který je schopen vnímat bolest a utrpení, tak, aby nedocházelo k poškozování jeho zdraví, týraní nebo usmrcování bez důvodu (§ 13 odst. 1 zákona na ochranu zvířat). Obce ve své samostatné působnosti mohou ze zákona zřizovat, provozovat a rušit útulky zvířat a vydávat obecně závaznou vyhlášku, kterou vymezují prostory pro volný pohyb psů a upravují podmínky pohybu zvířat na veřejných prostranstvích (§ 24 zákona na ochranu zvířat). Dále mohou vydáním obecně závazné vyhlášky nařizovat povinné čipování psů z důvodu jejich evidence a identifikace v případě jejich zaběhnutí (§ 13 odst. 2 zákona na ochranu zvířat).
V přenesené působnosti hlídá dodržování litery zákona na ochranu zvířat proti týrání orgán ochrany životního prostředí. Ve věcech přenesené působnosti jsou pověřeny obecní úřady s rozšířenou působnosti, které výkon státní správy pro obce I. typu zabezpečují (§ 23a a násl. zákona na ochranu zvířat).
K provozování útulku zvířat je potřeba získat doklad o odborné způsobilosti útulek provozovat. Je nutné mít schválený provozní řád, který je povinen provozovatel útulku na požádání orgánu ochrany životního prostředí předložit ke kontrole. Dále je nutné vést seznam zvířat přijatých, vydaných, uprchlých s uvedením o jaký druh zvířete jde, původní adresu nebo adresu nových majitelů. Musí se vést i takové údaje zvířete jako je hmotnost, barva a jejich signifikantní znaky, podle kterých lze zvíře poznat (§25 odst. 3 zákona na ochranu zvířat).
V případě, že dojde k podezření, že v katastru obce dochází k týrání zvířete, obec je povinna takovou situaci řešit oznámením skutečnosti o podezření ze spáchání správního deliktu týrání zvířete na krajskou veterinární správu (§ 27 a násl. zákona na ochranu zvířat). Obrací se také na příslušný orgán ochrany životního prostředí obce s rozšířenou působností, do jehož správního obvodu spadá. Skutečnost, že k týrání dochází, je oprávněna prověřit a stanovit podle zákona pouze osoba odborně způsobilá k výkonu této činnosti (§ 16 a násl. vyhlášky č. 22/2013 Sb., o vzdělávání na úseku ochrany zvířat proti týrání).
Ochrana zeleně je další velkou oblastí, kde obce vystupují v samostatné působnosti jako majitelé pozemků, na které se veřejná zeleň nachází nebo plní funkci ochrany životního prostředí ve vztahu k přírodě pro stát v přenesené působnosti.
I obce musejí dbát nařízení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody“). Jako vlastníci pozemků s veřejnou zelení jsou obce povinny tyto udržovat minimálně tak, jak zákon ukládá. Dále dle § 63 tohoto zákona musí být zajištěn přístup do krajiny. Obce jsou povinny mít zpracovaný seznam veřejně přístupných účelových komunikací, stezek a pěšin, které zabezpečují volný přístup do krajiny (§ 63 odst. 1 zákona na ochranu přírody).
Téma lesů je upraveno v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích (dále jen „lesní zákon“). Lesy jsou považovány, bez ohledu na vlastnictví, za přírodní bohatství státu (§ 1 lesního zákona). Dle ustanovení lesního zákona je vlastník lesního pozemku povinen se o les starat a postupovat dle zákona. Lesy plní dle lesního zákona trojí funkci:
- ochrannou (§ 7 lesního zákona),
- zvláštního určení (§ 8 lesního zákona),
- hospodářskou (§ 9 lesního zákona).
Pokud obec nezaměstnává osobu odborně vzdělanou pro údržbu lesa, je povinna dle zákona spolupracovat s odborným lesním hospodářem (§ 37 lesního zákona). Pokud vlastní obec les o výměře menší než 50 ha, je jí v plnění uvedených povinností nápomocná státní správa lesů (§ 24 a násl. lesního zákona). Primární odpovědnost za hospodaření s lesním pozemkem však vždy nese vlastník. Pokud je závazné hospodaření majitele lesa na jedné straně, na druhé straně na toto hospodaření může vlastník čerpat finanční příspěvky. Více o finančních příspěvcích na stránkách ministerstva zemědělství.
Vlastníku lesa je dle lesního zákona zamezeno oplocovat pozemky sloužící k funkci lesa. Výjimkou jsou jen lesní školky a oplocenky sloužící k ochraně vysazeného lesa před zvěří (§ 32 odst. 7 lesního zákona). Kácení stromů pro hospodářské účely je povoleno u stromů, které dosáhly minimálního věku 80 let (§ 33 odst. 4 lesního zákona). Stát podporuje hospodaření v lesích poskytováním služeb nebo finančních příspěvků vlastníkům lesa. Jde například o podporu obnovy a zajištění výchovy lesních porostů do 40 let věku, ale i další podporu (§ 46 lesního zákona). Výkon státní správy na úseku lesního hospodářství vykonává obec s rozšířenou působností (§ 47 odst. 1 lesního zákona). Ta je pomocným a poradním orgánem obcím I. typu.
Dle § 48 lesního zákona obecní úřady obcí s rozšířenou působností rozhodují ve věcech:
- prohlášení pozemku za pozemek určený k plnění funkcí lesa,
- pochybností, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa,
- dělení lesních pozemků, při kterém výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha,
- odnětí lesních pozemků určených k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha nebo o omezení jejich využívání pro plnění funkcí lesa a o výši poplatků za odnětí,
- dočasného omezení nebo vyloučení vstupu do lesa, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- povolení výjimky ze zákazu některých činností v lese,
- stanovení podmínek ke konání organizovaných nebo hromadných sportovních akcí v lese, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- uložení opatření k zajištění bezpečnosti osob a majetku před škodami, které by mohly být způsobeny padáním kamenů, sesouváním půdy, pádem stromů a lavinami z lesních pozemků, a o tom, kdo ponese náklady s tím spojené,
- uložení opatření v případech mimořádných okolností, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- výjimek ze zákazu provádět mýtní těžbu v lesních porostech mladších než 80 let,
- podmínek lesní dopravy po cizích pozemcích,
- udělení nebo odnětí licence pro výkon funkce odborného lesního hospodáře,
- pověření právnické nebo fyzické osoby výkonem funkce odborného lesního hospodáře,
- ukládání pokut (hlava devátá),
- uložení opatření k odstranění zjištěných nedostatků, opatření ke zlepšení stavu lesů a plnění jejich funkcí, o zastavení nebo omezení výroby nebo jiné činnosti v lese v případech hrozících škod, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- nezbytných opatřeních, vedoucích k odvrácení hrozícího nebezpečí, pokud nepřesahují jejich správní obvod.
Dále pak:
- vedou evidenci nájmů a výpůjček pozemků určených k plnění funkcí lesa ve svém správním obvodu,
- uplatňují stanovisko k územně plánovací dokumentaci, pokud není příslušný kraj nebo ministerstvo,
- vydávají souhlas k vydání územního rozhodnutí, jímž mají být dotčeny pozemky určené k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha, pokud není příslušný kraj, a souhlas k vydání rozhodnutí o umístění stavby nebo využití území do 50 m od okraje lesa,
- zajišťují zpracování lesní hospodářské osnovy (ust. § 25 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel),
- povolují výjimky ze stanovené velikosti nebo šířky holé seče,
- povolují výjimky ze zákonných lhůt pro zalesnění a zajištění kultur,
- ustanovují lesní stráž a zrušují ustanovení lesní stráže (§ 38 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel), ve svém správním obvodu,
- soustřeďují údaje lesní hospodářské evidence o lesích ve svém správním obvodu a postupují je pověřené organizační složce státu,
- vykonávají dozor nad dodržováním lesního zákona, předpisů vydaných k jeho provedení a rozhodnutí vydaných na jejich základě.
Při překročení výměr lesního pozemku ve výše uvedených bodech přechází pravomoc rozhodování na kraj.
Údržba pozemků s veřejnou zelení (tj. soubor všech volně rostoucích a veřejně přístupných rostlin) spočívá zpravidla v jejich kosení, které obec může upravit veřejnou vyhláškou. Obce obvykle stanovují intenzitní třídy s rozdílnou intenzitou sečí, která se řídí povahou a polohou daného pozemku. Obce obvykle stanovuje minimální počet sečí na dvě ročně a dále pak dle nutnosti v jednotlivých intenzitních třídách. Seče se provádějí ve vegetační době, obce mohou stanovit, do jakého termínu se musejí jednotlivé seče uskutečnit, a další podmínky pro jejich provádění.
Pozemky v intravilánu obce, v lokalitě s vysokým pohybem osob, bývají zařazeny do intenzitní třídy s nejvyšším počtem sečí. Obvykle jde zejména o parky nebo parkově upravené plochy. Můžou to být veřejná prostranství před budovami, které slouží veřejným účelům, jako jsou radnice, obchody, školy apod. Ve střední intenzitní třídě se obvykle nacházejí ostatní veřejně přístupné plochy v zastavěném území i parkově upravené plochy mimo zastavěná území nacházející se v katastru obce. Do intenzitní třídy s nejmenším počtem sečí se zařazují ostatní plochy ke kosení.
Příklady intenzitních tříd a počtu sečí:
- I. intenzitní třída – 5 sečí
- II. intenzitní třída – 3 seče
- III. intenzitní třída – 2 seče
Součástí údržby zeleně je i péče o dřeviny (stromy a keře), které se nacházejí v katastru obce a rostou na jejích pozemcích. Dle § 507 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jsou rostliny na pozemku vzešlé jeho součástí a jsou tedy majetkem jeho majitele bez ohledu na to, kdo dřevinu vysadil.
V současné praxi, a pokud to finanční možnosti obce dovolují, je běžné provádění inventarizace dřevin, jejíž součástí je vyhodnocení jejich stavu a zanesení polohy do mapových podkladů. Z informací získaných z inventarizace mohou obce sestavit plány péče o dřeviny. Je pak vcelku snadné postupovat dle těchto plánů, které určí způsob a dobu ošetření. Obzvláště důležité je, že se tímto eliminují ty dřeviny, které jsou v havarijním nebo špatném zdravotním stavu. Ty jsou pak určeny ke kácení.
Kromě inventarizace dřevin mohou obce provádět pasportizace veřejné zeleně. Jde o grafické zpracování veřejných ploch do logických celků. Celkem může být parcela nebo základní plocha. Základní plochy pak předkládají uživateli informace o funkčním využití a prvcích, ze kterých se skládají. Podávají také informace o finanční náročnosti údržby rozdělené do měsíců. Jde o poměrně efektivní nástroj k zjištění množství udržované zeleně a potřebných financí v celém katastru obce.
Je nutno mít na paměti, že při ošetřování dřevin ořezem je více než vhodné, aby ořezy prováděla osoba k tomu vyškolená. Platí, že pokud řezy na stromech či keřích provádí autorizovaná osoba, pak se daří dřeviny uchovávat v dobrém zdravotním stavu a tím eliminovat riziko jejich úhynu.
Podle současné legislativy platí, že při nutném kácení dřevin je povinnost postupovat podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhlášky č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení (dále jen „vyhláška o povolování kácení dřevin“). Je nutné znát, v jakém režimu je možné dřeviny skácet, zda bude nutné povolení kácení dřeviny orgánem ochrany životního prostředí nebo bude možné dřeviny odstranit bez povolení.
Velikost a charakteristika dřevin, k jejichž kácení není třeba povolení
Dle vyhlášky č. 189/2013 Sb. v platném znění (tj. včetně aktualizace č. 222/2014 Sb.) se nevyžaduje povolení ke kácení dřevin, pokud nejsou součástí významného krajinného prvku nebo stromořadí:
- pro dřeviny o obvodu kmene do 80 cm měřeného ve výšce 130 cm nad zemí,
- pro zapojené porosty dřevin[1] tj. křoví, pokud celková plocha kácených zapojených porostů dřevin nepřesahuje 40 m2,
- pro dřeviny pěstované na pozemcích vedených v katastru nemovitostí ve způsobu využití jako plantáž dřevin),
- pro ovocné dřeviny rostoucí na pozemcích v zastavěném území evidovaných v katastru nemovitostí jako druh pozemku zahrada, zastavěná plocha a nádvoří nebo ostatní plocha se způsobem využití pozemku zeleň.
Stromořadí je souvislá řada stromů, které rostou v pravidelných odstupech. Minimální počet stromů v řadě je deset kusů. Chybí-li stromy v souvislé řadě, stále se jedná o stromořadí. Toto neplatí pro ovocné sady ani plantáže dřevin (§ 1 písm. c) vyhlášky o povolování kácení dřevin).
Žádost o povolení kácení dřevin má své náležitosti a předkládá se orgánu ochrany životního prostředí, který v přenesené působnosti vydá povolení ke kácení nebo žádost zamítne. V současné době jsou tímto orgánem všechny obce (tj. i I. typu). Je nutné specifikovat katastrální území a parcelu, kde se dřevina nachází, případně i dodat situační nákres. Dále je nutné určit druh dřeviny a její další parametry (§ 4 odst. 1 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Orgán ochrany životního prostředí zhodnotí funkční a estetickou hodnotu dřeviny, která je navržena ke kácení. Na jejím základě může uložit povinnou náhradní výsadbu za skácený kus stromu, která je adekvátní ekologické újmě, k níž skácením dojde. Zákon počítá také s budoucí možností odvodů, které by nahradily ekologickou újmu. Právní úprava však zatím není kompletní, je tedy možno nařídit pouze náhradní výsadbu (§ 9 zákona o ochraně přírody).
Pokud si obec nechá zpracovat inventarizaci dřevin, bývá součástí dodávky i elektronický systém vedení stavu a počtu těchto dřevin. Tento systém zpravidla umí zpracovat i žádost o kácení dřevin.
Pokud je nutné kácení dřeviny ze závažných zdravotních důvodu dle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody, je potřeba nejdříve poslat orgánu ochrany životního prostředí oznámení o kácení dřeviny s lokalizací stromu v mapovém podkladu, zdůvodněním nutnosti kácení a určením druhu stromu včetně jeho parametrů. Je nutné uvést míry obvodu kmene stromu ve výšce 130 cm nad zemí (§ 4 odst. 2 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Následně je potřeba počkat 15 dnů. Pokud do této doby orgán ochrany životního prostředí nekontaktuje oznamovatele, je možné kácení provést (§ 8 odst. 2 zákona na ochranu přírody).
V případě, že dojde k vývratu stromu nebo jinému závažnému poškození, které je nutné řešit okamžitým odstraněním stromu, pak není nutné žádat o povolení ani skutečnost předem oznamovat. Je jen nutno oznámit, že došlo k tomuto zásahu, a to ve lhůtě do 15 dnů od jeho provedení (§ 8 odst. 4 zákona na ochranu přírody).
Použité zdroje:
CIKÁNKOVÁ, J., E. KOBLÍŽKOVÁ, J. MERTL, J. POKORNÝ, T. PONOCNÁ, M. ROLLEROVÁ a E. TRNKOVÁ. Zpráva o životním prostředí České republiky 2013. Praha, 2014.
Ministerstvo zemědělství [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-31]. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/mze/ochrana-zvirat/
Portál veřejné správy: Na úřad přes internet [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-20]. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/?path=/portal/obcan/
ÚSES. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky [online]. 2015 [cit. 2015-05-29]. Dostupné z: http://www.ochranaprirody.cz/obecna-ochrana-prirody-a-krajiny/uses/
[1] Zapojeným porostem dřevin je soubor dřevin, v němž se nadzemní části dřevin jednoho patra vzájemně dotýkají, prorůstají nebo překrývají, s výjimkou dřevin tvořících stromořadí, pokud obvod kmene jednotlivých dřevin měřený ve výšce 130 cm nad zemí nepřesahuje 80 cm; jestliže některá z dřevin v souboru přesahuje uvedené rozměry, posuzuje se vždy jako jednotlivá dřevina.
Související postupy pro řešení typických situací: · 01 Odchyt volně pobíhajících psů · 02 Oblast ochrany zvířat · 06 Povolování kácení dřevin rostoucích mimo les Související vzory dokumentů: · 13 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (s povinností náhradní výsadby) · 14 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (bez povinnosti náhradní výsadby) · 43 Dopis majiteli volně pobíhajícího psa |
Obsah kapitoly:
10.1 Ochrana životního prostředí
10.2 Odpady, kanalizace, vody
10.2.1 Odpadové hospodářství
10.2.2 Kanalizace
10.2.3 Vody
10.3 Ochrana zvířat
10.4 Lesy a ochrana zeleně
10.4.1 Lesy
10.4.2 Údržba zeleně
Životní prostředí se dá definovat jako prostor pro život, který je ovlivněn působením složek – vody, vzduchu, hornin, půdy, energie, ekosystémů a organismů. Kvalita života obyvatel planety je těmito složkami, potažmo jejich kvalitou, nesmírně ovlivněna.
V minulosti se při rozvoji hospodářství na životní prostředí nebral zřetel. Jeho kvalita se zhoršovala. Dá se říci, že stoupající hospodářský rozvoj má negativní dopad na životní prostředí. Existuje přímá úměra mezi vývojem ekonomiky a stavem životního prostředí.
Všechny již zmiňované složky životního prostředí jsou v současnosti větší či menší měrou postižené a znehodnocené. S rozvojem průmyslu v padesátých letech minulého století došlo k znečištění ovzduší. To bylo v některých lokalitách velmi špatné. Tento jev se bohužel v některých oblastech nelepší, jen zdroje znečištění se léty změnily.
Půda intenzivním způsobem zemědělství erodovala a je zamořena chemickými hnojivy. V některých lokalitách je trvale nebo dočasně znehodnocena. Fenoménem dneška jsou brownfieldy, tedy pozemky, areály nebo objekty, které se v současnosti nevyužívají, jsou zanedbané a jejich regenerace je finančně velmi náročná nebo nemožná.
V oblasti čistoty vody v nádržích a vodních tocích došlo ke zlepšení odkanalizováním obcí, bohužel však stále dochází k velké eutrofizaci (přemnožení sinic a řas a v jeho důsledku úbytku kyslíku ve vodě) a acidifikaci (překyselení) používáním nadměrného množství dusíku a fosforu při hnojení polí.
Masivní výstavbou v posledních dvaceti pěti letech došlo k poměrně velké fragmentaci území. Došlo k velkému rozvoji dopravní infrastruktury a zabírání zemědělského půdního fondu pro rozvoj obcí. V jejím důsledku pak dochází k narušování přirozených stanovišť flory a fauny a tím k zániku jejich biotopů. Zástavbou došlo k narušení přirozené retence a infiltrace vody v území. Změnily se odtokové poměry, v této souvislosti dochází k častějším lokálním záplavám.
Z výše uvedených důvodů je vyvíjen tlak na zlepšování stavu životního prostředí v návaznosti na udržitelný rozvoj. Tyto tlaky sílí vlivem globální změny klimatu, na kterou vědci už léta upozorňují.
Oblast životního prostředí je rozsáhlá, proto je legislativně vymezena mnoha zákony. Pro obce těmi nejdůležitějšími jsou:
- zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí,
- zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon,
- zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, prováděcí vyhláška č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích,
- zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech,
- zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jeho prováděcí vyhláška č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení,
- zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů,
- zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání,
- zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.
Ochranou životního prostředí rozumíme zmírňování všech negativních dopadů na složky životního prostředí, ovzduší, vody, půdy, rostlin a živočichy. V prostředí obce se jedná ponejvíce o ochranu dřevin, vody a nakládání s odpady. V poslední době se hovoří i o ovlivňování kvality ovzduší kontrolou lokálních topenišť, které se staly jedním z hlavních původců znečistění ovzduší obzvláště v kontextu s emisemi suspendovaných částic prachu PM10, PM2,5.
S ochranou životního prostředí, kde obce hrají důležitou úlohu, souvisí vydávání územního plánu. Územním plánem mohou obce regulovat rozvoj, ale i zachování či obnovu životního prostředí. Územní plán je vydáván v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). Veškerou výstavbu či úpravy v krajině musí obce provádět či schvalovat tak, aby nedocházelo ke kolizím ve vztahu k územnímu plánu a jeho členění území obce.
Územní plán je závazný dokument předkládající řešení území obce na souvislé oblasti dle směru rozvoje katastru obce (upraven v § 43 a násl. stavebního zákona). Územní plán řeší nejen takové oblasti jako je infrastruktura, bydlení, doprava, průmysl, ale i zachování a ochranu životního prostředí. Jednou z mapových vrstev je systém ekologické stability, dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (§ 59).
ÚSES, jak se územním systémům ekologické stability říká, je tvořen třemi základními prvky:
- biocentrum
- biokoridor
- interakční prvek
Biocentrum je geograficky vymezená oblast, která umožňuje přežití a trvalou existenci rostlin a živočichů na daném území. Vymezením a zapojením území do systému ekologické stability dojde k jejich ochraně před užitím území nevhodným způsobem, které by ohrozilo jejich další existenci.
Biokoridor není vhodný k samotnému přežití a existenci rostlin a živočichů, ale je možný k přesunu těchto jedinců mezi jednotlivými biocentry.
Interakční prvek nepropojuje biocentra, ale umožňuje existenci rostlin a živočichů, které nejsou prostorově náročné. Může se jednat o menší parky či plochy zeleně.
ÚSES se dále dělí z hlediska velikosti řešeného území, ale v kontextu obce I. typu se jedná o ÚSES lokální. Ten by měl respektovat systémy ekologické stability vyššího řádu, tedy nadregionální. Ochrana životního prostředí je hlavním hlediskem udržitelného rozvoje.
Rozhodnutí o vypracování územního plánu nebo jeho změně vydává zastupitelstvo obce (§ 6 odst. 5 stavebního zákona). Návrh zásad územního rozvoje musí být předložen kraji (§ 7 odst. 2 písm. b) stavebního zákona).
Pro obce I. typu zpracovávají územní plán obce s rozšířenou působností, do jejichž správního obvodu obec I. typu spadá (§ 6 odst. 1 stavebního zákona). Obce s rozšířenou působností vypracovávají územní plán v přenesené působnosti na žádost obce, která při zpracování územního plánu poskytuje zpracovateli podklady a je maximálně součinná. Zpracovatel územního plánu musí splňovat kvalifikační předpoklady podle § 24 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon a zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů.
Do ochrany životního prostředí spadají i oblasti odpadového hospodářství, nakládání s povrchovými vodami a vodami obecně. Tyto oblasti životního prostředí jsou obcemi řešeny jak v samostatné působnosti, tak v přenesené působnosti. V samostatné působnosti vystupují obce jako původci odpadů a jejich povinnosti je postupovat dle zákona, tzn. mít zajištěn sběr a svoz komunálního odpadu a dalších odpadů, pokud ho vyprodukují.
Odpady řeší zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“), prováděcí vyhláškou č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.
Obce, které dle § 44, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, produkují více než 10 t nebezpečného odpadu nebo více než 1000 t odpadu ostatního, zpracovávají plán odpadového hospodářství obce. Jeho obsah stanovuje Ministerstvo životního prostředí. Plán odpadového hospodářství obce se vydává na dobu min. 5 let. Do 3 měsíců od vydání tohoto dokumentu je nutné plán zaslat na příslušný krajský úřad ke schválení.
Obce vydávají ve své samostatné působnosti obecně závaznou vyhlášku, kterou řeší systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na jejím katastrálním území. Součástí vyhlášky je stanovená částka, kterou občané trvale hlášení na území obce, nebo na něm vlastnící nemovitost např. k rekreačnímu bydlení, musejí platit (§ 17 odst. 2 zákona o odpadech).
Ukládání odpadů na skládky je zpoplatněno a poplatek se promítá do výsledných cen za svoz komunálního odpadu pro fyzické nepodnikající osoby. Poplatek za sběr a svoz komunálního odpadu, který je vymezen v obecně závazné vyhlášce vydávané zastupitelstvem, se skládá ze dvou částek, viz místní poplatky v kapitole „Veřejné finance, dotace, majetek obcí“. Obec je povinna vést evidenci odvezených a uložených odpadů (dle třídění), které eviduje dle kódu odpadu, názvu a objemu (§ 39 zákona o odpadech). Pokud je původcem odpadu obec a ukládá odpad na skládku, která je na jejím katastrálním území, nevybírá se podle § 46 odst. 4 zákona o odpadech od této obce základní složka poplatku.
V současnosti musí mít obce vyřešen systém třídění odpadů (§ 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech) minimálně v rozsahu papír, sklo, plasty a biologicky rozložitelný odpad (tráva z kosení, listí ze stromů), kovy a nebezpečný odpad. Dále je vhodné mít zajištěn zpětný odběr elektrozařízení. K těmto účelům je možné kontaktovat firmy, které se zpětným odběrem elektrozařízení zabývají. Ze systému zpětného odběru elektrozařízení mohou obce čerpat i finanční prostředky na zařízení místa pro zpětný odběr elektrozařízení. Další finance získávají ze zpětného odběru elektrozařízení, který je odměňován v návaznosti na počty kusů nebo kila zpět odevzdaných elektrospotřebičů.
Další významnou složkou ochrany životního prostředí v prostředí obce je nakládání s odpadními vodami dle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“) a jeho prováděcí vyhláškou č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích. Odpadními vodami se rozumí srážkové vody (deště) a odpadní vody (vody vyprodukované domácnostmi a dalšími subjekty ze své činnosti). Dalším důležitým předpisem je vyhláška č. 416/2010 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění odpadních vod.
Provozování vodního díla (stavby dešťové či splaškové kanalizace) obec může provádět jen s povolením k provozování tohoto typu stavby, kterou vydává kraj (§ 6 zákona o vodovodech a kanalizacích).
Odkanalizování obcí a stavění čističek odpadních vod, které slouží k čištění splaškových vod před vypouštěním do vodních zdrojů, jsou v současnosti důležitým tématem, protože každý provozovatel musí splňovat přesně stanovené hodnoty výstupní vody. Pokud tyto hodnoty překračuje, hrozí provozovateli této kanalizace velké sankce (§ 18 a § 19 zákona o vodovodech a kanalizacích).
V praxi obcí I. typu to znamená, že může v obci mít umístěnou kanalizaci společnou pro odvádění odpadních (splaškových) i srážkových (dešťových) vod najednou nebo může mít vybudované kanalizace dvě. Jednu pro odvádění odpadních vod a druhou pro odvádění srážkových vod. Pokud je v obci umístěna kanalizace, zastupitelstvo obce vydává kanalizační řád.
V případě, že v obci není kanalizace umístěna, každá nemovitost musí mít vyřešenou likvidaci splaškových vod formou jímky, která je nepropustná a nemá přepad. Na požádání orgánu ochrany životního prostředí je povinna předložit doklad o likvidaci splaškových vod (§ 38 odst. 6 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách – dále jen „vodní zákon“).
Hospodaření s povrchovými a podzemními vodami dle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, také podléhá povolení k provozování technického zařízení (vodovodní řad), které uděluje kraj. Provozování vodovodního řadu se rozumí dodávka pitné vody domácnostem v katastru obce. Jedná se o soubor činností zahrnujících dodržování technologických postupů při odběru, úpravě a dodávce pitné vody odběratelům (§ 8 vodního zákona).
V praxi obcí je možné zřídit právnickou osobu, která bude oprávněna dle zákona nakládat s vodami jak odpadními tak pitnou vodou a bude v postavení správce majetku zajišťujícího dodávku a odvádění vod. Ovšem to je případ obce, která má vodovodní řad v majetku. Jinak je voda dodávána vodárenskými společnostmi.
Povinnosti související s vodními díly a ochrana vodních děl a rybníků
Vzdouvání a stabilizace vod ve vodních dílech i jejich energetické využití patří mezi důvody, proč je třeba veřejný zájem spatřován i v ochraně vodních děl. V důsledku poškození vodního díla by dále mohlo nastat též (přímé) ohrožení lidských životů, životního prostředí či majetku, tedy hodnot, jejichž ochrana je beze sporu ve veřejném zájmu. Znečištění vody dokonce naplňuje jednu ze skutkových podstat trestných činů dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen TZ), tedy jde o čin s obecně nejvyšší mírou společenské škodlivosti. Speciální skutkovou podstatou trestného činu je například poškození vodního zdroje dle § 294a TZ. Dále § 301 TZ sankcionuje poškozování významného krajinného prvku, mezi něž se řadí i rybník, z čehož tedy vyplývá, že současný trestní zákoník chrání před poškozováním vodní díla nejen jako součást majetku jejich vlastníka či jako zdroj obecného ohrožení, ale i ve speciálních ustanoveních, a to konkrétně výše zmíněný rybník.
Významným právním předpisem obsahující právní ochranu vodních děl je i vodní zákon, který v § 58, zavádí institut ochrany vodních děl. Toto ustanovení zakazuje poškozovat vodní díla a narušovat jejich funkce. Demonstrativní výčet toho, co se zákazem rozumí, je v § 58 odst. 2 vodního zákona.
Zejména je zakázáno
- na ochranných hrázích vysazovat dřeviny, jezdit po nich vozidly, pokud se nejedná o údržbu, s výjimkou míst k tomu určených,
- poškozovat vodotoky, vodoměry, cejchy, vodní značky, značky velkých vod a jiná zařízení sloužící k plnění úkolů stanovený vodním zákonem.
Ustanovení § 58 odst. 3 vodního zákona zakotvuje způsob ochrany vodního díla, a to skrze stanovení ochranného pásma. Zákon přímo neupravuje, jaké činnosti jsou zakázané, to je třeba stanovit s přihlédnutím k povaze konkrétního vodního díla přímo až v opatření obecné povahy. Ochranné pásmo podél vodního díla je oprávněn stanovit na návrh vlastníka vodního díla příslušný vodoprávní úřad. Ochranné pásmo má podobu opatření obecné povahy ve smyslu SŘ § 171 a násl. Vodoprávní úřad může rovněž na návrh vlastníka zakázat nebo omezit na vodním díle umisťování a provádění některých staveb nebo činností. Důsledkem stanovením ochranného pásma může být omezení vlastnického práva vlastníků pozemků a staveb v ochranném pásmu, jež je v souladu s čl. 11 odst. 4 Listinou základních práv a svobod. Za zmíněnou majetkovou újmu přísluší omezenému náhrada
Hlavním předpisem v oblasti ochrany zvířat je zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (dále jen „zákon na ochranu zvířat“). Ochranou zvířat rozumíme zacházení s živým tvorem, který je schopen vnímat bolest a utrpení, tak, aby nedocházelo k poškozování jeho zdraví, týraní nebo usmrcování bez důvodu (§ 13 odst. 1 zákona na ochranu zvířat). Obce ve své samostatné působnosti mohou ze zákona zřizovat, provozovat a rušit útulky zvířat a vydávat obecně závaznou vyhlášku, kterou vymezují prostory pro volný pohyb psů a upravují podmínky pohybu zvířat na veřejných prostranstvích (§ 24 zákona na ochranu zvířat). Dále mohou vydáním obecně závazné vyhlášky nařizovat povinné čipování psů z důvodu jejich evidence a identifikace v případě jejich zaběhnutí (§ 13 odst. 2 zákona na ochranu zvířat).
V přenesené působnosti hlídá dodržování litery zákona na ochranu zvířat proti týrání orgán ochrany životního prostředí. Ve věcech přenesené působnosti jsou pověřeny obecní úřady s rozšířenou působnosti, které výkon státní správy pro obce I. typu zabezpečují (§ 23a a násl. zákona na ochranu zvířat).
K provozování útulku zvířat je potřeba získat doklad o odborné způsobilosti útulek provozovat. Je nutné mít schválený provozní řád, který je povinen provozovatel útulku na požádání orgánu ochrany životního prostředí předložit ke kontrole. Dále je nutné vést seznam zvířat přijatých, vydaných, uprchlých s uvedením o jaký druh zvířete jde, původní adresu nebo adresu nových majitelů. Musí se vést i takové údaje zvířete jako je hmotnost, barva a jejich signifikantní znaky, podle kterých lze zvíře poznat (§25 odst. 3 zákona na ochranu zvířat).
V případě, že dojde k podezření, že v katastru obce dochází k týrání zvířete, obec je povinna takovou situaci řešit oznámením skutečnosti o podezření ze spáchání správního deliktu týrání zvířete na krajskou veterinární správu (§ 27 a násl. zákona na ochranu zvířat). Obrací se také na příslušný orgán ochrany životního prostředí obce s rozšířenou působností, do jehož správního obvodu spadá. Skutečnost, že k týrání dochází, je oprávněna prověřit a stanovit podle zákona pouze osoba odborně způsobilá k výkonu této činnosti (§ 16 a násl. vyhlášky č. 22/2013 Sb., o vzdělávání na úseku ochrany zvířat proti týrání).
Ochrana zeleně je další velkou oblastí, kde obce vystupují v samostatné působnosti jako majitelé pozemků, na které se veřejná zeleň nachází nebo plní funkci ochrany životního prostředí ve vztahu k přírodě pro stát v přenesené působnosti.
I obce musejí dbát nařízení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody“). Jako vlastníci pozemků s veřejnou zelení jsou obce povinny tyto udržovat minimálně tak, jak zákon ukládá. Dále dle § 63 tohoto zákona musí být zajištěn přístup do krajiny. Obce jsou povinny mít zpracovaný seznam veřejně přístupných účelových komunikací, stezek a pěšin, které zabezpečují volný přístup do krajiny (§ 63 odst. 1 zákona na ochranu přírody).
Téma lesů je upraveno v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích (dále jen „lesní zákon“). Lesy jsou považovány, bez ohledu na vlastnictví, za přírodní bohatství státu (§ 1 lesního zákona). Dle ustanovení lesního zákona je vlastník lesního pozemku povinen se o les starat a postupovat dle zákona. Lesy plní dle lesního zákona trojí funkci:
- ochrannou (§ 7 lesního zákona),
- zvláštního určení (§ 8 lesního zákona),
- hospodářskou (§ 9 lesního zákona).
Pokud obec nezaměstnává osobu odborně vzdělanou pro údržbu lesa, je povinna dle zákona spolupracovat s odborným lesním hospodářem (§ 37 lesního zákona). Pokud vlastní obec les o výměře menší než 50 ha, je jí v plnění uvedených povinností nápomocná státní správa lesů (§ 24 a násl. lesního zákona). Primární odpovědnost za hospodaření s lesním pozemkem však vždy nese vlastník. Pokud je závazné hospodaření majitele lesa na jedné straně, na druhé straně na toto hospodaření může vlastník čerpat finanční příspěvky. Více o finančních příspěvcích na stránkách ministerstva zemědělství.
Vlastníku lesa je dle lesního zákona zamezeno oplocovat pozemky sloužící k funkci lesa. Výjimkou jsou jen lesní školky a oplocenky sloužící k ochraně vysazeného lesa před zvěří (§ 32 odst. 7 lesního zákona). Kácení stromů pro hospodářské účely je povoleno u stromů, které dosáhly minimálního věku 80 let (§ 33 odst. 4 lesního zákona). Stát podporuje hospodaření v lesích poskytováním služeb nebo finančních příspěvků vlastníkům lesa. Jde například o podporu obnovy a zajištění výchovy lesních porostů do 40 let věku, ale i další podporu (§ 46 lesního zákona). Výkon státní správy na úseku lesního hospodářství vykonává obec s rozšířenou působností (§ 47 odst. 1 lesního zákona). Ta je pomocným a poradním orgánem obcím I. typu.
Dle § 48 lesního zákona obecní úřady obcí s rozšířenou působností rozhodují ve věcech:
- prohlášení pozemku za pozemek určený k plnění funkcí lesa,
- pochybností, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa,
- dělení lesních pozemků, při kterém výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha,
- odnětí lesních pozemků určených k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha nebo o omezení jejich využívání pro plnění funkcí lesa a o výši poplatků za odnětí,
- dočasného omezení nebo vyloučení vstupu do lesa, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- povolení výjimky ze zákazu některých činností v lese,
- stanovení podmínek ke konání organizovaných nebo hromadných sportovních akcí v lese, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- uložení opatření k zajištění bezpečnosti osob a majetku před škodami, které by mohly být způsobeny padáním kamenů, sesouváním půdy, pádem stromů a lavinami z lesních pozemků, a o tom, kdo ponese náklady s tím spojené,
- uložení opatření v případech mimořádných okolností, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- výjimek ze zákazu provádět mýtní těžbu v lesních porostech mladších než 80 let,
- podmínek lesní dopravy po cizích pozemcích,
- udělení nebo odnětí licence pro výkon funkce odborného lesního hospodáře,
- pověření právnické nebo fyzické osoby výkonem funkce odborného lesního hospodáře,
- ukládání pokut (hlava devátá),
- uložení opatření k odstranění zjištěných nedostatků, opatření ke zlepšení stavu lesů a plnění jejich funkcí, o zastavení nebo omezení výroby nebo jiné činnosti v lese v případech hrozících škod, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- nezbytných opatřeních, vedoucích k odvrácení hrozícího nebezpečí, pokud nepřesahují jejich správní obvod.
Dále pak:
- vedou evidenci nájmů a výpůjček pozemků určených k plnění funkcí lesa ve svém správním obvodu,
- uplatňují stanovisko k územně plánovací dokumentaci, pokud není příslušný kraj nebo ministerstvo,
- vydávají souhlas k vydání územního rozhodnutí, jímž mají být dotčeny pozemky určené k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha, pokud není příslušný kraj, a souhlas k vydání rozhodnutí o umístění stavby nebo využití území do 50 m od okraje lesa,
- zajišťují zpracování lesní hospodářské osnovy (ust. § 25 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel),
- povolují výjimky ze stanovené velikosti nebo šířky holé seče,
- povolují výjimky ze zákonných lhůt pro zalesnění a zajištění kultur,
- ustanovují lesní stráž a zrušují ustanovení lesní stráže (§ 38 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel), ve svém správním obvodu,
- soustřeďují údaje lesní hospodářské evidence o lesích ve svém správním obvodu a postupují je pověřené organizační složce státu,
- vykonávají dozor nad dodržováním lesního zákona, předpisů vydaných k jeho provedení a rozhodnutí vydaných na jejich základě.
Při překročení výměr lesního pozemku ve výše uvedených bodech přechází pravomoc rozhodování na kraj.
Údržba pozemků s veřejnou zelení (tj. soubor všech volně rostoucích a veřejně přístupných rostlin) spočívá zpravidla v jejich kosení, které obec může upravit veřejnou vyhláškou. Obce obvykle stanovují intenzitní třídy s rozdílnou intenzitou sečí, která se řídí povahou a polohou daného pozemku. Obce obvykle stanovuje minimální počet sečí na dvě ročně a dále pak dle nutnosti v jednotlivých intenzitních třídách. Seče se provádějí ve vegetační době, obce mohou stanovit, do jakého termínu se musejí jednotlivé seče uskutečnit, a další podmínky pro jejich provádění.
Pozemky v intravilánu obce, v lokalitě s vysokým pohybem osob, bývají zařazeny do intenzitní třídy s nejvyšším počtem sečí. Obvykle jde zejména o parky nebo parkově upravené plochy. Můžou to být veřejná prostranství před budovami, které slouží veřejným účelům, jako jsou radnice, obchody, školy apod. Ve střední intenzitní třídě se obvykle nacházejí ostatní veřejně přístupné plochy v zastavěném území i parkově upravené plochy mimo zastavěná území nacházející se v katastru obce. Do intenzitní třídy s nejmenším počtem sečí se zařazují ostatní plochy ke kosení.
Příklady intenzitních tříd a počtu sečí:
- I. intenzitní třída – 5 sečí
- II. intenzitní třída – 3 seče
- III. intenzitní třída – 2 seče
Součástí údržby zeleně je i péče o dřeviny (stromy a keře), které se nacházejí v katastru obce a rostou na jejích pozemcích. Dle § 507 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jsou rostliny na pozemku vzešlé jeho součástí a jsou tedy majetkem jeho majitele bez ohledu na to, kdo dřevinu vysadil.
V současné praxi, a pokud to finanční možnosti obce dovolují, je běžné provádění inventarizace dřevin, jejíž součástí je vyhodnocení jejich stavu a zanesení polohy do mapových podkladů. Z informací získaných z inventarizace mohou obce sestavit plány péče o dřeviny. Je pak vcelku snadné postupovat dle těchto plánů, které určí způsob a dobu ošetření. Obzvláště důležité je, že se tímto eliminují ty dřeviny, které jsou v havarijním nebo špatném zdravotním stavu. Ty jsou pak určeny ke kácení.
Kromě inventarizace dřevin mohou obce provádět pasportizace veřejné zeleně. Jde o grafické zpracování veřejných ploch do logických celků. Celkem může být parcela nebo základní plocha. Základní plochy pak předkládají uživateli informace o funkčním využití a prvcích, ze kterých se skládají. Podávají také informace o finanční náročnosti údržby rozdělené do měsíců. Jde o poměrně efektivní nástroj k zjištění množství udržované zeleně a potřebných financí v celém katastru obce.
Je nutno mít na paměti, že při ošetřování dřevin ořezem je více než vhodné, aby ořezy prováděla osoba k tomu vyškolená. Platí, že pokud řezy na stromech či keřích provádí autorizovaná osoba, pak se daří dřeviny uchovávat v dobrém zdravotním stavu a tím eliminovat riziko jejich úhynu.
Podle současné legislativy platí, že při nutném kácení dřevin je povinnost postupovat podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhlášky č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení (dále jen „vyhláška o povolování kácení dřevin“). Je nutné znát, v jakém režimu je možné dřeviny skácet, zda bude nutné povolení kácení dřeviny orgánem ochrany životního prostředí nebo bude možné dřeviny odstranit bez povolení.
Velikost a charakteristika dřevin, k jejichž kácení není třeba povolení
Dle vyhlášky č. 189/2013 Sb. v platném znění (tj. včetně aktualizace č. 222/2014 Sb.) se nevyžaduje povolení ke kácení dřevin, pokud nejsou součástí významného krajinného prvku nebo stromořadí:
- pro dřeviny o obvodu kmene do 80 cm měřeného ve výšce 130 cm nad zemí,
- pro zapojené porosty dřevin[1] tj. křoví, pokud celková plocha kácených zapojených porostů dřevin nepřesahuje 40 m2,
- pro dřeviny pěstované na pozemcích vedených v katastru nemovitostí ve způsobu využití jako plantáž dřevin),
- pro ovocné dřeviny rostoucí na pozemcích v zastavěném území evidovaných v katastru nemovitostí jako druh pozemku zahrada, zastavěná plocha a nádvoří nebo ostatní plocha se způsobem využití pozemku zeleň.
Stromořadí je souvislá řada stromů, které rostou v pravidelných odstupech. Minimální počet stromů v řadě je deset kusů. Chybí-li stromy v souvislé řadě, stále se jedná o stromořadí. Toto neplatí pro ovocné sady ani plantáže dřevin (§ 1 písm. c) vyhlášky o povolování kácení dřevin).
Žádost o povolení kácení dřevin má své náležitosti a předkládá se orgánu ochrany životního prostředí, který v přenesené působnosti vydá povolení ke kácení nebo žádost zamítne. V současné době jsou tímto orgánem všechny obce (tj. i I. typu). Je nutné specifikovat katastrální území a parcelu, kde se dřevina nachází, případně i dodat situační nákres. Dále je nutné určit druh dřeviny a její další parametry (§ 4 odst. 1 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Orgán ochrany životního prostředí zhodnotí funkční a estetickou hodnotu dřeviny, která je navržena ke kácení. Na jejím základě může uložit povinnou náhradní výsadbu za skácený kus stromu, která je adekvátní ekologické újmě, k níž skácením dojde. Zákon počítá také s budoucí možností odvodů, které by nahradily ekologickou újmu. Právní úprava však zatím není kompletní, je tedy možno nařídit pouze náhradní výsadbu (§ 9 zákona o ochraně přírody).
Pokud si obec nechá zpracovat inventarizaci dřevin, bývá součástí dodávky i elektronický systém vedení stavu a počtu těchto dřevin. Tento systém zpravidla umí zpracovat i žádost o kácení dřevin.
Pokud je nutné kácení dřeviny ze závažných zdravotních důvodu dle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody, je potřeba nejdříve poslat orgánu ochrany životního prostředí oznámení o kácení dřeviny s lokalizací stromu v mapovém podkladu, zdůvodněním nutnosti kácení a určením druhu stromu včetně jeho parametrů. Je nutné uvést míry obvodu kmene stromu ve výšce 130 cm nad zemí (§ 4 odst. 2 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Následně je potřeba počkat 15 dnů. Pokud do této doby orgán ochrany životního prostředí nekontaktuje oznamovatele, je možné kácení provést (§ 8 odst. 2 zákona na ochranu přírody).
V případě, že dojde k vývratu stromu nebo jinému závažnému poškození, které je nutné řešit okamžitým odstraněním stromu, pak není nutné žádat o povolení ani skutečnost předem oznamovat. Je jen nutno oznámit, že došlo k tomuto zásahu, a to ve lhůtě do 15 dnů od jeho provedení (§ 8 odst. 4 zákona na ochranu přírody).
Použité zdroje:
CIKÁNKOVÁ, J., E. KOBLÍŽKOVÁ, J. MERTL, J. POKORNÝ, T. PONOCNÁ, M. ROLLEROVÁ a E. TRNKOVÁ. Zpráva o životním prostředí České republiky 2013. Praha, 2014.
Ministerstvo zemědělství [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-31]. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/mze/ochrana-zvirat/
Portál veřejné správy: Na úřad přes internet [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-20]. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/?path=/portal/obcan/
ÚSES. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky [online]. 2015 [cit. 2015-05-29]. Dostupné z: http://www.ochranaprirody.cz/obecna-ochrana-prirody-a-krajiny/uses/
[1] Zapojeným porostem dřevin je soubor dřevin, v němž se nadzemní části dřevin jednoho patra vzájemně dotýkají, prorůstají nebo překrývají, s výjimkou dřevin tvořících stromořadí, pokud obvod kmene jednotlivých dřevin měřený ve výšce 130 cm nad zemí nepřesahuje 80 cm; jestliže některá z dřevin v souboru přesahuje uvedené rozměry, posuzuje se vždy jako jednotlivá dřevina.
Související postupy pro řešení typických situací: · 01 Odchyt volně pobíhajících psů · 02 Oblast ochrany zvířat · 06 Povolování kácení dřevin rostoucích mimo les Související vzory dokumentů: · 13 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (s povinností náhradní výsadby) · 14 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (bez povinnosti náhradní výsadby) · 43 Dopis majiteli volně pobíhajícího psa |
Obsah kapitoly:
10.1 Ochrana životního prostředí
10.2 Odpady, kanalizace, vody
10.2.1 Odpadové hospodářství
10.2.2 Kanalizace
10.2.3 Vody
10.3 Ochrana zvířat
10.4 Lesy a ochrana zeleně
10.4.1 Lesy
10.4.2 Údržba zeleně
Životní prostředí se dá definovat jako prostor pro život, který je ovlivněn působením složek – vody, vzduchu, hornin, půdy, energie, ekosystémů a organismů. Kvalita života obyvatel planety je těmito složkami, potažmo jejich kvalitou, nesmírně ovlivněna.
V minulosti se při rozvoji hospodářství na životní prostředí nebral zřetel. Jeho kvalita se zhoršovala. Dá se říci, že stoupající hospodářský rozvoj má negativní dopad na životní prostředí. Existuje přímá úměra mezi vývojem ekonomiky a stavem životního prostředí.
Všechny již zmiňované složky životního prostředí jsou v současnosti větší či menší měrou postižené a znehodnocené. S rozvojem průmyslu v padesátých letech minulého století došlo k znečištění ovzduší. To bylo v některých lokalitách velmi špatné. Tento jev se bohužel v některých oblastech nelepší, jen zdroje znečištění se léty změnily.
Půda intenzivním způsobem zemědělství erodovala a je zamořena chemickými hnojivy. V některých lokalitách je trvale nebo dočasně znehodnocena. Fenoménem dneška jsou brownfieldy, tedy pozemky, areály nebo objekty, které se v současnosti nevyužívají, jsou zanedbané a jejich regenerace je finančně velmi náročná nebo nemožná.
V oblasti čistoty vody v nádržích a vodních tocích došlo ke zlepšení odkanalizováním obcí, bohužel však stále dochází k velké eutrofizaci (přemnožení sinic a řas a v jeho důsledku úbytku kyslíku ve vodě) a acidifikaci (překyselení) používáním nadměrného množství dusíku a fosforu při hnojení polí.
Masivní výstavbou v posledních dvaceti pěti letech došlo k poměrně velké fragmentaci území. Došlo k velkému rozvoji dopravní infrastruktury a zabírání zemědělského půdního fondu pro rozvoj obcí. V jejím důsledku pak dochází k narušování přirozených stanovišť flory a fauny a tím k zániku jejich biotopů. Zástavbou došlo k narušení přirozené retence a infiltrace vody v území. Změnily se odtokové poměry, v této souvislosti dochází k častějším lokálním záplavám.
Z výše uvedených důvodů je vyvíjen tlak na zlepšování stavu životního prostředí v návaznosti na udržitelný rozvoj. Tyto tlaky sílí vlivem globální změny klimatu, na kterou vědci už léta upozorňují.
Oblast životního prostředí je rozsáhlá, proto je legislativně vymezena mnoha zákony. Pro obce těmi nejdůležitějšími jsou:
- zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí,
- zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon,
- zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, prováděcí vyhláška č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích,
- zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech,
- zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jeho prováděcí vyhláška č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení,
- zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů,
- zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání,
- zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.
Ochranou životního prostředí rozumíme zmírňování všech negativních dopadů na složky životního prostředí, ovzduší, vody, půdy, rostlin a živočichy. V prostředí obce se jedná ponejvíce o ochranu dřevin, vody a nakládání s odpady. V poslední době se hovoří i o ovlivňování kvality ovzduší kontrolou lokálních topenišť, které se staly jedním z hlavních původců znečistění ovzduší obzvláště v kontextu s emisemi suspendovaných částic prachu PM10, PM2,5.
S ochranou životního prostředí, kde obce hrají důležitou úlohu, souvisí vydávání územního plánu. Územním plánem mohou obce regulovat rozvoj, ale i zachování či obnovu životního prostředí. Územní plán je vydáván v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). Veškerou výstavbu či úpravy v krajině musí obce provádět či schvalovat tak, aby nedocházelo ke kolizím ve vztahu k územnímu plánu a jeho členění území obce.
Územní plán je závazný dokument předkládající řešení území obce na souvislé oblasti dle směru rozvoje katastru obce (upraven v § 43 a násl. stavebního zákona). Územní plán řeší nejen takové oblasti jako je infrastruktura, bydlení, doprava, průmysl, ale i zachování a ochranu životního prostředí. Jednou z mapových vrstev je systém ekologické stability, dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (§ 59).
ÚSES, jak se územním systémům ekologické stability říká, je tvořen třemi základními prvky:
- biocentrum
- biokoridor
- interakční prvek
Biocentrum je geograficky vymezená oblast, která umožňuje přežití a trvalou existenci rostlin a živočichů na daném území. Vymezením a zapojením území do systému ekologické stability dojde k jejich ochraně před užitím území nevhodným způsobem, které by ohrozilo jejich další existenci.
Biokoridor není vhodný k samotnému přežití a existenci rostlin a živočichů, ale je možný k přesunu těchto jedinců mezi jednotlivými biocentry.
Interakční prvek nepropojuje biocentra, ale umožňuje existenci rostlin a živočichů, které nejsou prostorově náročné. Může se jednat o menší parky či plochy zeleně.
ÚSES se dále dělí z hlediska velikosti řešeného území, ale v kontextu obce I. typu se jedná o ÚSES lokální. Ten by měl respektovat systémy ekologické stability vyššího řádu, tedy nadregionální. Ochrana životního prostředí je hlavním hlediskem udržitelného rozvoje.
Rozhodnutí o vypracování územního plánu nebo jeho změně vydává zastupitelstvo obce (§ 6 odst. 5 stavebního zákona). Návrh zásad územního rozvoje musí být předložen kraji (§ 7 odst. 2 písm. b) stavebního zákona).
Pro obce I. typu zpracovávají územní plán obce s rozšířenou působností, do jejichž správního obvodu obec I. typu spadá (§ 6 odst. 1 stavebního zákona). Obce s rozšířenou působností vypracovávají územní plán v přenesené působnosti na žádost obce, která při zpracování územního plánu poskytuje zpracovateli podklady a je maximálně součinná. Zpracovatel územního plánu musí splňovat kvalifikační předpoklady podle § 24 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon a zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů.
Do ochrany životního prostředí spadají i oblasti odpadového hospodářství, nakládání s povrchovými vodami a vodami obecně. Tyto oblasti životního prostředí jsou obcemi řešeny jak v samostatné působnosti, tak v přenesené působnosti. V samostatné působnosti vystupují obce jako původci odpadů a jejich povinnosti je postupovat dle zákona, tzn. mít zajištěn sběr a svoz komunálního odpadu a dalších odpadů, pokud ho vyprodukují.
Odpady řeší zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“), prováděcí vyhláškou č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.
Obce, které dle § 44, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, produkují více než 10 t nebezpečného odpadu nebo více než 1000 t odpadu ostatního, zpracovávají plán odpadového hospodářství obce. Jeho obsah stanovuje Ministerstvo životního prostředí. Plán odpadového hospodářství obce se vydává na dobu min. 5 let. Do 3 měsíců od vydání tohoto dokumentu je nutné plán zaslat na příslušný krajský úřad ke schválení.
Obce vydávají ve své samostatné působnosti obecně závaznou vyhlášku, kterou řeší systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na jejím katastrálním území. Součástí vyhlášky je stanovená částka, kterou občané trvale hlášení na území obce, nebo na něm vlastnící nemovitost např. k rekreačnímu bydlení, musejí platit (§ 17 odst. 2 zákona o odpadech).
Ukládání odpadů na skládky je zpoplatněno a poplatek se promítá do výsledných cen za svoz komunálního odpadu pro fyzické nepodnikající osoby. Poplatek za sběr a svoz komunálního odpadu, který je vymezen v obecně závazné vyhlášce vydávané zastupitelstvem, se skládá ze dvou částek, viz místní poplatky v kapitole „Veřejné finance, dotace, majetek obcí“. Obec je povinna vést evidenci odvezených a uložených odpadů (dle třídění), které eviduje dle kódu odpadu, názvu a objemu (§ 39 zákona o odpadech). Pokud je původcem odpadu obec a ukládá odpad na skládku, která je na jejím katastrálním území, nevybírá se podle § 46 odst. 4 zákona o odpadech od této obce základní složka poplatku.
V současnosti musí mít obce vyřešen systém třídění odpadů (§ 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech) minimálně v rozsahu papír, sklo, plasty a biologicky rozložitelný odpad (tráva z kosení, listí ze stromů), kovy a nebezpečný odpad. Dále je vhodné mít zajištěn zpětný odběr elektrozařízení. K těmto účelům je možné kontaktovat firmy, které se zpětným odběrem elektrozařízení zabývají. Ze systému zpětného odběru elektrozařízení mohou obce čerpat i finanční prostředky na zařízení místa pro zpětný odběr elektrozařízení. Další finance získávají ze zpětného odběru elektrozařízení, který je odměňován v návaznosti na počty kusů nebo kila zpět odevzdaných elektrospotřebičů.
Další významnou složkou ochrany životního prostředí v prostředí obce je nakládání s odpadními vodami dle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“) a jeho prováděcí vyhláškou č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích. Odpadními vodami se rozumí srážkové vody (deště) a odpadní vody (vody vyprodukované domácnostmi a dalšími subjekty ze své činnosti). Dalším důležitým předpisem je vyhláška č. 416/2010 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění odpadních vod.
Provozování vodního díla (stavby dešťové či splaškové kanalizace) obec může provádět jen s povolením k provozování tohoto typu stavby, kterou vydává kraj (§ 6 zákona o vodovodech a kanalizacích).
Odkanalizování obcí a stavění čističek odpadních vod, které slouží k čištění splaškových vod před vypouštěním do vodních zdrojů, jsou v současnosti důležitým tématem, protože každý provozovatel musí splňovat přesně stanovené hodnoty výstupní vody. Pokud tyto hodnoty překračuje, hrozí provozovateli této kanalizace velké sankce (§ 18 a § 19 zákona o vodovodech a kanalizacích).
V praxi obcí I. typu to znamená, že může v obci mít umístěnou kanalizaci společnou pro odvádění odpadních (splaškových) i srážkových (dešťových) vod najednou nebo může mít vybudované kanalizace dvě. Jednu pro odvádění odpadních vod a druhou pro odvádění srážkových vod. Pokud je v obci umístěna kanalizace, zastupitelstvo obce vydává kanalizační řád.
V případě, že v obci není kanalizace umístěna, každá nemovitost musí mít vyřešenou likvidaci splaškových vod formou jímky, která je nepropustná a nemá přepad. Na požádání orgánu ochrany životního prostředí je povinna předložit doklad o likvidaci splaškových vod (§ 38 odst. 6 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách – dále jen „vodní zákon“).
Hospodaření s povrchovými a podzemními vodami dle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, také podléhá povolení k provozování technického zařízení (vodovodní řad), které uděluje kraj. Provozování vodovodního řadu se rozumí dodávka pitné vody domácnostem v katastru obce. Jedná se o soubor činností zahrnujících dodržování technologických postupů při odběru, úpravě a dodávce pitné vody odběratelům (§ 8 vodního zákona).
V praxi obcí je možné zřídit právnickou osobu, která bude oprávněna dle zákona nakládat s vodami jak odpadními tak pitnou vodou a bude v postavení správce majetku zajišťujícího dodávku a odvádění vod. Ovšem to je případ obce, která má vodovodní řad v majetku. Jinak je voda dodávána vodárenskými společnostmi.
Povinnosti související s vodními díly a ochrana vodních děl a rybníků
Vzdouvání a stabilizace vod ve vodních dílech i jejich energetické využití patří mezi důvody, proč je třeba veřejný zájem spatřován i v ochraně vodních děl. V důsledku poškození vodního díla by dále mohlo nastat též (přímé) ohrožení lidských životů, životního prostředí či majetku, tedy hodnot, jejichž ochrana je beze sporu ve veřejném zájmu. Znečištění vody dokonce naplňuje jednu ze skutkových podstat trestných činů dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen TZ), tedy jde o čin s obecně nejvyšší mírou společenské škodlivosti. Speciální skutkovou podstatou trestného činu je například poškození vodního zdroje dle § 294a TZ. Dále § 301 TZ sankcionuje poškozování významného krajinného prvku, mezi něž se řadí i rybník, z čehož tedy vyplývá, že současný trestní zákoník chrání před poškozováním vodní díla nejen jako součást majetku jejich vlastníka či jako zdroj obecného ohrožení, ale i ve speciálních ustanoveních, a to konkrétně výše zmíněný rybník.
Významným právním předpisem obsahující právní ochranu vodních děl je i vodní zákon, který v § 58, zavádí institut ochrany vodních děl. Toto ustanovení zakazuje poškozovat vodní díla a narušovat jejich funkce. Demonstrativní výčet toho, co se zákazem rozumí, je v § 58 odst. 2 vodního zákona.
Zejména je zakázáno
- na ochranných hrázích vysazovat dřeviny, jezdit po nich vozidly, pokud se nejedná o údržbu, s výjimkou míst k tomu určených,
- poškozovat vodotoky, vodoměry, cejchy, vodní značky, značky velkých vod a jiná zařízení sloužící k plnění úkolů stanovený vodním zákonem.
Ustanovení § 58 odst. 3 vodního zákona zakotvuje způsob ochrany vodního díla, a to skrze stanovení ochranného pásma. Zákon přímo neupravuje, jaké činnosti jsou zakázané, to je třeba stanovit s přihlédnutím k povaze konkrétního vodního díla přímo až v opatření obecné povahy. Ochranné pásmo podél vodního díla je oprávněn stanovit na návrh vlastníka vodního díla příslušný vodoprávní úřad. Ochranné pásmo má podobu opatření obecné povahy ve smyslu SŘ § 171 a násl. Vodoprávní úřad může rovněž na návrh vlastníka zakázat nebo omezit na vodním díle umisťování a provádění některých staveb nebo činností. Důsledkem stanovením ochranného pásma může být omezení vlastnického práva vlastníků pozemků a staveb v ochranném pásmu, jež je v souladu s čl. 11 odst. 4 Listinou základních práv a svobod. Za zmíněnou majetkovou újmu přísluší omezenému náhrada
Hlavním předpisem v oblasti ochrany zvířat je zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (dále jen „zákon na ochranu zvířat“). Ochranou zvířat rozumíme zacházení s živým tvorem, který je schopen vnímat bolest a utrpení, tak, aby nedocházelo k poškozování jeho zdraví, týraní nebo usmrcování bez důvodu (§ 13 odst. 1 zákona na ochranu zvířat). Obce ve své samostatné působnosti mohou ze zákona zřizovat, provozovat a rušit útulky zvířat a vydávat obecně závaznou vyhlášku, kterou vymezují prostory pro volný pohyb psů a upravují podmínky pohybu zvířat na veřejných prostranstvích (§ 24 zákona na ochranu zvířat). Dále mohou vydáním obecně závazné vyhlášky nařizovat povinné čipování psů z důvodu jejich evidence a identifikace v případě jejich zaběhnutí (§ 13 odst. 2 zákona na ochranu zvířat).
V přenesené působnosti hlídá dodržování litery zákona na ochranu zvířat proti týrání orgán ochrany životního prostředí. Ve věcech přenesené působnosti jsou pověřeny obecní úřady s rozšířenou působnosti, které výkon státní správy pro obce I. typu zabezpečují (§ 23a a násl. zákona na ochranu zvířat).
K provozování útulku zvířat je potřeba získat doklad o odborné způsobilosti útulek provozovat. Je nutné mít schválený provozní řád, který je povinen provozovatel útulku na požádání orgánu ochrany životního prostředí předložit ke kontrole. Dále je nutné vést seznam zvířat přijatých, vydaných, uprchlých s uvedením o jaký druh zvířete jde, původní adresu nebo adresu nových majitelů. Musí se vést i takové údaje zvířete jako je hmotnost, barva a jejich signifikantní znaky, podle kterých lze zvíře poznat (§25 odst. 3 zákona na ochranu zvířat).
V případě, že dojde k podezření, že v katastru obce dochází k týrání zvířete, obec je povinna takovou situaci řešit oznámením skutečnosti o podezření ze spáchání správního deliktu týrání zvířete na krajskou veterinární správu (§ 27 a násl. zákona na ochranu zvířat). Obrací se také na příslušný orgán ochrany životního prostředí obce s rozšířenou působností, do jehož správního obvodu spadá. Skutečnost, že k týrání dochází, je oprávněna prověřit a stanovit podle zákona pouze osoba odborně způsobilá k výkonu této činnosti (§ 16 a násl. vyhlášky č. 22/2013 Sb., o vzdělávání na úseku ochrany zvířat proti týrání).
Ochrana zeleně je další velkou oblastí, kde obce vystupují v samostatné působnosti jako majitelé pozemků, na které se veřejná zeleň nachází nebo plní funkci ochrany životního prostředí ve vztahu k přírodě pro stát v přenesené působnosti.
I obce musejí dbát nařízení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody“). Jako vlastníci pozemků s veřejnou zelení jsou obce povinny tyto udržovat minimálně tak, jak zákon ukládá. Dále dle § 63 tohoto zákona musí být zajištěn přístup do krajiny. Obce jsou povinny mít zpracovaný seznam veřejně přístupných účelových komunikací, stezek a pěšin, které zabezpečují volný přístup do krajiny (§ 63 odst. 1 zákona na ochranu přírody).
Téma lesů je upraveno v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích (dále jen „lesní zákon“). Lesy jsou považovány, bez ohledu na vlastnictví, za přírodní bohatství státu (§ 1 lesního zákona). Dle ustanovení lesního zákona je vlastník lesního pozemku povinen se o les starat a postupovat dle zákona. Lesy plní dle lesního zákona trojí funkci:
- ochrannou (§ 7 lesního zákona),
- zvláštního určení (§ 8 lesního zákona),
- hospodářskou (§ 9 lesního zákona).
Pokud obec nezaměstnává osobu odborně vzdělanou pro údržbu lesa, je povinna dle zákona spolupracovat s odborným lesním hospodářem (§ 37 lesního zákona). Pokud vlastní obec les o výměře menší než 50 ha, je jí v plnění uvedených povinností nápomocná státní správa lesů (§ 24 a násl. lesního zákona). Primární odpovědnost za hospodaření s lesním pozemkem však vždy nese vlastník. Pokud je závazné hospodaření majitele lesa na jedné straně, na druhé straně na toto hospodaření může vlastník čerpat finanční příspěvky. Více o finančních příspěvcích na stránkách ministerstva zemědělství.
Vlastníku lesa je dle lesního zákona zamezeno oplocovat pozemky sloužící k funkci lesa. Výjimkou jsou jen lesní školky a oplocenky sloužící k ochraně vysazeného lesa před zvěří (§ 32 odst. 7 lesního zákona). Kácení stromů pro hospodářské účely je povoleno u stromů, které dosáhly minimálního věku 80 let (§ 33 odst. 4 lesního zákona). Stát podporuje hospodaření v lesích poskytováním služeb nebo finančních příspěvků vlastníkům lesa. Jde například o podporu obnovy a zajištění výchovy lesních porostů do 40 let věku, ale i další podporu (§ 46 lesního zákona). Výkon státní správy na úseku lesního hospodářství vykonává obec s rozšířenou působností (§ 47 odst. 1 lesního zákona). Ta je pomocným a poradním orgánem obcím I. typu.
Dle § 48 lesního zákona obecní úřady obcí s rozšířenou působností rozhodují ve věcech:
- prohlášení pozemku za pozemek určený k plnění funkcí lesa,
- pochybností, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa,
- dělení lesních pozemků, při kterém výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha,
- odnětí lesních pozemků určených k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha nebo o omezení jejich využívání pro plnění funkcí lesa a o výši poplatků za odnětí,
- dočasného omezení nebo vyloučení vstupu do lesa, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- povolení výjimky ze zákazu některých činností v lese,
- stanovení podmínek ke konání organizovaných nebo hromadných sportovních akcí v lese, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- uložení opatření k zajištění bezpečnosti osob a majetku před škodami, které by mohly být způsobeny padáním kamenů, sesouváním půdy, pádem stromů a lavinami z lesních pozemků, a o tom, kdo ponese náklady s tím spojené,
- uložení opatření v případech mimořádných okolností, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- výjimek ze zákazu provádět mýtní těžbu v lesních porostech mladších než 80 let,
- podmínek lesní dopravy po cizích pozemcích,
- udělení nebo odnětí licence pro výkon funkce odborného lesního hospodáře,
- pověření právnické nebo fyzické osoby výkonem funkce odborného lesního hospodáře,
- ukládání pokut (hlava devátá),
- uložení opatření k odstranění zjištěných nedostatků, opatření ke zlepšení stavu lesů a plnění jejich funkcí, o zastavení nebo omezení výroby nebo jiné činnosti v lese v případech hrozících škod, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- nezbytných opatřeních, vedoucích k odvrácení hrozícího nebezpečí, pokud nepřesahují jejich správní obvod.
Dále pak:
- vedou evidenci nájmů a výpůjček pozemků určených k plnění funkcí lesa ve svém správním obvodu,
- uplatňují stanovisko k územně plánovací dokumentaci, pokud není příslušný kraj nebo ministerstvo,
- vydávají souhlas k vydání územního rozhodnutí, jímž mají být dotčeny pozemky určené k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha, pokud není příslušný kraj, a souhlas k vydání rozhodnutí o umístění stavby nebo využití území do 50 m od okraje lesa,
- zajišťují zpracování lesní hospodářské osnovy (ust. § 25 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel),
- povolují výjimky ze stanovené velikosti nebo šířky holé seče,
- povolují výjimky ze zákonných lhůt pro zalesnění a zajištění kultur,
- ustanovují lesní stráž a zrušují ustanovení lesní stráže (§ 38 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel), ve svém správním obvodu,
- soustřeďují údaje lesní hospodářské evidence o lesích ve svém správním obvodu a postupují je pověřené organizační složce státu,
- vykonávají dozor nad dodržováním lesního zákona, předpisů vydaných k jeho provedení a rozhodnutí vydaných na jejich základě.
Při překročení výměr lesního pozemku ve výše uvedených bodech přechází pravomoc rozhodování na kraj.
Údržba pozemků s veřejnou zelení (tj. soubor všech volně rostoucích a veřejně přístupných rostlin) spočívá zpravidla v jejich kosení, které obec může upravit veřejnou vyhláškou. Obce obvykle stanovují intenzitní třídy s rozdílnou intenzitou sečí, která se řídí povahou a polohou daného pozemku. Obce obvykle stanovuje minimální počet sečí na dvě ročně a dále pak dle nutnosti v jednotlivých intenzitních třídách. Seče se provádějí ve vegetační době, obce mohou stanovit, do jakého termínu se musejí jednotlivé seče uskutečnit, a další podmínky pro jejich provádění.
Pozemky v intravilánu obce, v lokalitě s vysokým pohybem osob, bývají zařazeny do intenzitní třídy s nejvyšším počtem sečí. Obvykle jde zejména o parky nebo parkově upravené plochy. Můžou to být veřejná prostranství před budovami, které slouží veřejným účelům, jako jsou radnice, obchody, školy apod. Ve střední intenzitní třídě se obvykle nacházejí ostatní veřejně přístupné plochy v zastavěném území i parkově upravené plochy mimo zastavěná území nacházející se v katastru obce. Do intenzitní třídy s nejmenším počtem sečí se zařazují ostatní plochy ke kosení.
Příklady intenzitních tříd a počtu sečí:
- I. intenzitní třída – 5 sečí
- II. intenzitní třída – 3 seče
- III. intenzitní třída – 2 seče
Součástí údržby zeleně je i péče o dřeviny (stromy a keře), které se nacházejí v katastru obce a rostou na jejích pozemcích. Dle § 507 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jsou rostliny na pozemku vzešlé jeho součástí a jsou tedy majetkem jeho majitele bez ohledu na to, kdo dřevinu vysadil.
V současné praxi, a pokud to finanční možnosti obce dovolují, je běžné provádění inventarizace dřevin, jejíž součástí je vyhodnocení jejich stavu a zanesení polohy do mapových podkladů. Z informací získaných z inventarizace mohou obce sestavit plány péče o dřeviny. Je pak vcelku snadné postupovat dle těchto plánů, které určí způsob a dobu ošetření. Obzvláště důležité je, že se tímto eliminují ty dřeviny, které jsou v havarijním nebo špatném zdravotním stavu. Ty jsou pak určeny ke kácení.
Kromě inventarizace dřevin mohou obce provádět pasportizace veřejné zeleně. Jde o grafické zpracování veřejných ploch do logických celků. Celkem může být parcela nebo základní plocha. Základní plochy pak předkládají uživateli informace o funkčním využití a prvcích, ze kterých se skládají. Podávají také informace o finanční náročnosti údržby rozdělené do měsíců. Jde o poměrně efektivní nástroj k zjištění množství udržované zeleně a potřebných financí v celém katastru obce.
Je nutno mít na paměti, že při ošetřování dřevin ořezem je více než vhodné, aby ořezy prováděla osoba k tomu vyškolená. Platí, že pokud řezy na stromech či keřích provádí autorizovaná osoba, pak se daří dřeviny uchovávat v dobrém zdravotním stavu a tím eliminovat riziko jejich úhynu.
Podle současné legislativy platí, že při nutném kácení dřevin je povinnost postupovat podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhlášky č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení (dále jen „vyhláška o povolování kácení dřevin“). Je nutné znát, v jakém režimu je možné dřeviny skácet, zda bude nutné povolení kácení dřeviny orgánem ochrany životního prostředí nebo bude možné dřeviny odstranit bez povolení.
Velikost a charakteristika dřevin, k jejichž kácení není třeba povolení
Dle vyhlášky č. 189/2013 Sb. v platném znění (tj. včetně aktualizace č. 222/2014 Sb.) se nevyžaduje povolení ke kácení dřevin, pokud nejsou součástí významného krajinného prvku nebo stromořadí:
- pro dřeviny o obvodu kmene do 80 cm měřeného ve výšce 130 cm nad zemí,
- pro zapojené porosty dřevin[1] tj. křoví, pokud celková plocha kácených zapojených porostů dřevin nepřesahuje 40 m2,
- pro dřeviny pěstované na pozemcích vedených v katastru nemovitostí ve způsobu využití jako plantáž dřevin),
- pro ovocné dřeviny rostoucí na pozemcích v zastavěném území evidovaných v katastru nemovitostí jako druh pozemku zahrada, zastavěná plocha a nádvoří nebo ostatní plocha se způsobem využití pozemku zeleň.
Stromořadí je souvislá řada stromů, které rostou v pravidelných odstupech. Minimální počet stromů v řadě je deset kusů. Chybí-li stromy v souvislé řadě, stále se jedná o stromořadí. Toto neplatí pro ovocné sady ani plantáže dřevin (§ 1 písm. c) vyhlášky o povolování kácení dřevin).
Žádost o povolení kácení dřevin má své náležitosti a předkládá se orgánu ochrany životního prostředí, který v přenesené působnosti vydá povolení ke kácení nebo žádost zamítne. V současné době jsou tímto orgánem všechny obce (tj. i I. typu). Je nutné specifikovat katastrální území a parcelu, kde se dřevina nachází, případně i dodat situační nákres. Dále je nutné určit druh dřeviny a její další parametry (§ 4 odst. 1 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Orgán ochrany životního prostředí zhodnotí funkční a estetickou hodnotu dřeviny, která je navržena ke kácení. Na jejím základě může uložit povinnou náhradní výsadbu za skácený kus stromu, která je adekvátní ekologické újmě, k níž skácením dojde. Zákon počítá také s budoucí možností odvodů, které by nahradily ekologickou újmu. Právní úprava však zatím není kompletní, je tedy možno nařídit pouze náhradní výsadbu (§ 9 zákona o ochraně přírody).
Pokud si obec nechá zpracovat inventarizaci dřevin, bývá součástí dodávky i elektronický systém vedení stavu a počtu těchto dřevin. Tento systém zpravidla umí zpracovat i žádost o kácení dřevin.
Pokud je nutné kácení dřeviny ze závažných zdravotních důvodu dle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody, je potřeba nejdříve poslat orgánu ochrany životního prostředí oznámení o kácení dřeviny s lokalizací stromu v mapovém podkladu, zdůvodněním nutnosti kácení a určením druhu stromu včetně jeho parametrů. Je nutné uvést míry obvodu kmene stromu ve výšce 130 cm nad zemí (§ 4 odst. 2 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Následně je potřeba počkat 15 dnů. Pokud do této doby orgán ochrany životního prostředí nekontaktuje oznamovatele, je možné kácení provést (§ 8 odst. 2 zákona na ochranu přírody).
V případě, že dojde k vývratu stromu nebo jinému závažnému poškození, které je nutné řešit okamžitým odstraněním stromu, pak není nutné žádat o povolení ani skutečnost předem oznamovat. Je jen nutno oznámit, že došlo k tomuto zásahu, a to ve lhůtě do 15 dnů od jeho provedení (§ 8 odst. 4 zákona na ochranu přírody).
Použité zdroje:
CIKÁNKOVÁ, J., E. KOBLÍŽKOVÁ, J. MERTL, J. POKORNÝ, T. PONOCNÁ, M. ROLLEROVÁ a E. TRNKOVÁ. Zpráva o životním prostředí České republiky 2013. Praha, 2014.
Ministerstvo zemědělství [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-31]. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/mze/ochrana-zvirat/
Portál veřejné správy: Na úřad přes internet [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-20]. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/?path=/portal/obcan/
ÚSES. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky [online]. 2015 [cit. 2015-05-29]. Dostupné z: http://www.ochranaprirody.cz/obecna-ochrana-prirody-a-krajiny/uses/
[1] Zapojeným porostem dřevin je soubor dřevin, v němž se nadzemní části dřevin jednoho patra vzájemně dotýkají, prorůstají nebo překrývají, s výjimkou dřevin tvořících stromořadí, pokud obvod kmene jednotlivých dřevin měřený ve výšce 130 cm nad zemí nepřesahuje 80 cm; jestliže některá z dřevin v souboru přesahuje uvedené rozměry, posuzuje se vždy jako jednotlivá dřevina.
Související postupy pro řešení typických situací: · 01 Odchyt volně pobíhajících psů · 02 Oblast ochrany zvířat · 06 Povolování kácení dřevin rostoucích mimo les Související vzory dokumentů: · 13 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (s povinností náhradní výsadby) · 14 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (bez povinnosti náhradní výsadby) · 43 Dopis majiteli volně pobíhajícího psa |
Obsah kapitoly:
10.1 Ochrana životního prostředí
10.2 Odpady, kanalizace, vody
10.2.1 Odpadové hospodářství
10.2.2 Kanalizace
10.2.3 Vody
10.3 Ochrana zvířat
10.4 Lesy a ochrana zeleně
10.4.1 Lesy
10.4.2 Údržba zeleně
Životní prostředí se dá definovat jako prostor pro život, který je ovlivněn působením složek – vody, vzduchu, hornin, půdy, energie, ekosystémů a organismů. Kvalita života obyvatel planety je těmito složkami, potažmo jejich kvalitou, nesmírně ovlivněna.
V minulosti se při rozvoji hospodářství na životní prostředí nebral zřetel. Jeho kvalita se zhoršovala. Dá se říci, že stoupající hospodářský rozvoj má negativní dopad na životní prostředí. Existuje přímá úměra mezi vývojem ekonomiky a stavem životního prostředí.
Všechny již zmiňované složky životního prostředí jsou v současnosti větší či menší měrou postižené a znehodnocené. S rozvojem průmyslu v padesátých letech minulého století došlo k znečištění ovzduší. To bylo v některých lokalitách velmi špatné. Tento jev se bohužel v některých oblastech nelepší, jen zdroje znečištění se léty změnily.
Půda intenzivním způsobem zemědělství erodovala a je zamořena chemickými hnojivy. V některých lokalitách je trvale nebo dočasně znehodnocena. Fenoménem dneška jsou brownfieldy, tedy pozemky, areály nebo objekty, které se v současnosti nevyužívají, jsou zanedbané a jejich regenerace je finančně velmi náročná nebo nemožná.
V oblasti čistoty vody v nádržích a vodních tocích došlo ke zlepšení odkanalizováním obcí, bohužel však stále dochází k velké eutrofizaci (přemnožení sinic a řas a v jeho důsledku úbytku kyslíku ve vodě) a acidifikaci (překyselení) používáním nadměrného množství dusíku a fosforu při hnojení polí.
Masivní výstavbou v posledních dvaceti pěti letech došlo k poměrně velké fragmentaci území. Došlo k velkému rozvoji dopravní infrastruktury a zabírání zemědělského půdního fondu pro rozvoj obcí. V jejím důsledku pak dochází k narušování přirozených stanovišť flory a fauny a tím k zániku jejich biotopů. Zástavbou došlo k narušení přirozené retence a infiltrace vody v území. Změnily se odtokové poměry, v této souvislosti dochází k častějším lokálním záplavám.
Z výše uvedených důvodů je vyvíjen tlak na zlepšování stavu životního prostředí v návaznosti na udržitelný rozvoj. Tyto tlaky sílí vlivem globální změny klimatu, na kterou vědci už léta upozorňují.
Oblast životního prostředí je rozsáhlá, proto je legislativně vymezena mnoha zákony. Pro obce těmi nejdůležitějšími jsou:
- zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí,
- zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon,
- zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, prováděcí vyhláška č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích,
- zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech,
- zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jeho prováděcí vyhláška č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení,
- zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů,
- zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání,
- zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.
Ochranou životního prostředí rozumíme zmírňování všech negativních dopadů na složky životního prostředí, ovzduší, vody, půdy, rostlin a živočichy. V prostředí obce se jedná ponejvíce o ochranu dřevin, vody a nakládání s odpady. V poslední době se hovoří i o ovlivňování kvality ovzduší kontrolou lokálních topenišť, které se staly jedním z hlavních původců znečistění ovzduší obzvláště v kontextu s emisemi suspendovaných částic prachu PM10, PM2,5.
S ochranou životního prostředí, kde obce hrají důležitou úlohu, souvisí vydávání územního plánu. Územním plánem mohou obce regulovat rozvoj, ale i zachování či obnovu životního prostředí. Územní plán je vydáván v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). Veškerou výstavbu či úpravy v krajině musí obce provádět či schvalovat tak, aby nedocházelo ke kolizím ve vztahu k územnímu plánu a jeho členění území obce.
Územní plán je závazný dokument předkládající řešení území obce na souvislé oblasti dle směru rozvoje katastru obce (upraven v § 43 a násl. stavebního zákona). Územní plán řeší nejen takové oblasti jako je infrastruktura, bydlení, doprava, průmysl, ale i zachování a ochranu životního prostředí. Jednou z mapových vrstev je systém ekologické stability, dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (§ 59).
ÚSES, jak se územním systémům ekologické stability říká, je tvořen třemi základními prvky:
- biocentrum
- biokoridor
- interakční prvek
Biocentrum je geograficky vymezená oblast, která umožňuje přežití a trvalou existenci rostlin a živočichů na daném území. Vymezením a zapojením území do systému ekologické stability dojde k jejich ochraně před užitím území nevhodným způsobem, které by ohrozilo jejich další existenci.
Biokoridor není vhodný k samotnému přežití a existenci rostlin a živočichů, ale je možný k přesunu těchto jedinců mezi jednotlivými biocentry.
Interakční prvek nepropojuje biocentra, ale umožňuje existenci rostlin a živočichů, které nejsou prostorově náročné. Může se jednat o menší parky či plochy zeleně.
ÚSES se dále dělí z hlediska velikosti řešeného území, ale v kontextu obce I. typu se jedná o ÚSES lokální. Ten by měl respektovat systémy ekologické stability vyššího řádu, tedy nadregionální. Ochrana životního prostředí je hlavním hlediskem udržitelného rozvoje.
Rozhodnutí o vypracování územního plánu nebo jeho změně vydává zastupitelstvo obce (§ 6 odst. 5 stavebního zákona). Návrh zásad územního rozvoje musí být předložen kraji (§ 7 odst. 2 písm. b) stavebního zákona).
Pro obce I. typu zpracovávají územní plán obce s rozšířenou působností, do jejichž správního obvodu obec I. typu spadá (§ 6 odst. 1 stavebního zákona). Obce s rozšířenou působností vypracovávají územní plán v přenesené působnosti na žádost obce, která při zpracování územního plánu poskytuje zpracovateli podklady a je maximálně součinná. Zpracovatel územního plánu musí splňovat kvalifikační předpoklady podle § 24 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon a zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů.
Do ochrany životního prostředí spadají i oblasti odpadového hospodářství, nakládání s povrchovými vodami a vodami obecně. Tyto oblasti životního prostředí jsou obcemi řešeny jak v samostatné působnosti, tak v přenesené působnosti. V samostatné působnosti vystupují obce jako původci odpadů a jejich povinnosti je postupovat dle zákona, tzn. mít zajištěn sběr a svoz komunálního odpadu a dalších odpadů, pokud ho vyprodukují.
Odpady řeší zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“), prováděcí vyhláškou č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.
Obce, které dle § 44, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, produkují více než 10 t nebezpečného odpadu nebo více než 1000 t odpadu ostatního, zpracovávají plán odpadového hospodářství obce. Jeho obsah stanovuje Ministerstvo životního prostředí. Plán odpadového hospodářství obce se vydává na dobu min. 5 let. Do 3 měsíců od vydání tohoto dokumentu je nutné plán zaslat na příslušný krajský úřad ke schválení.
Obce vydávají ve své samostatné působnosti obecně závaznou vyhlášku, kterou řeší systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na jejím katastrálním území. Součástí vyhlášky je stanovená částka, kterou občané trvale hlášení na území obce, nebo na něm vlastnící nemovitost např. k rekreačnímu bydlení, musejí platit (§ 17 odst. 2 zákona o odpadech).
Ukládání odpadů na skládky je zpoplatněno a poplatek se promítá do výsledných cen za svoz komunálního odpadu pro fyzické nepodnikající osoby. Poplatek za sběr a svoz komunálního odpadu, který je vymezen v obecně závazné vyhlášce vydávané zastupitelstvem, se skládá ze dvou částek, viz místní poplatky v kapitole „Veřejné finance, dotace, majetek obcí“. Obec je povinna vést evidenci odvezených a uložených odpadů (dle třídění), které eviduje dle kódu odpadu, názvu a objemu (§ 39 zákona o odpadech). Pokud je původcem odpadu obec a ukládá odpad na skládku, která je na jejím katastrálním území, nevybírá se podle § 46 odst. 4 zákona o odpadech od této obce základní složka poplatku.
V současnosti musí mít obce vyřešen systém třídění odpadů (§ 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech) minimálně v rozsahu papír, sklo, plasty a biologicky rozložitelný odpad (tráva z kosení, listí ze stromů), kovy a nebezpečný odpad. Dále je vhodné mít zajištěn zpětný odběr elektrozařízení. K těmto účelům je možné kontaktovat firmy, které se zpětným odběrem elektrozařízení zabývají. Ze systému zpětného odběru elektrozařízení mohou obce čerpat i finanční prostředky na zařízení místa pro zpětný odběr elektrozařízení. Další finance získávají ze zpětného odběru elektrozařízení, který je odměňován v návaznosti na počty kusů nebo kila zpět odevzdaných elektrospotřebičů.
Další významnou složkou ochrany životního prostředí v prostředí obce je nakládání s odpadními vodami dle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“) a jeho prováděcí vyhláškou č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích. Odpadními vodami se rozumí srážkové vody (deště) a odpadní vody (vody vyprodukované domácnostmi a dalšími subjekty ze své činnosti). Dalším důležitým předpisem je vyhláška č. 416/2010 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění odpadních vod.
Provozování vodního díla (stavby dešťové či splaškové kanalizace) obec může provádět jen s povolením k provozování tohoto typu stavby, kterou vydává kraj (§ 6 zákona o vodovodech a kanalizacích).
Odkanalizování obcí a stavění čističek odpadních vod, které slouží k čištění splaškových vod před vypouštěním do vodních zdrojů, jsou v současnosti důležitým tématem, protože každý provozovatel musí splňovat přesně stanovené hodnoty výstupní vody. Pokud tyto hodnoty překračuje, hrozí provozovateli této kanalizace velké sankce (§ 18 a § 19 zákona o vodovodech a kanalizacích).
V praxi obcí I. typu to znamená, že může v obci mít umístěnou kanalizaci společnou pro odvádění odpadních (splaškových) i srážkových (dešťových) vod najednou nebo může mít vybudované kanalizace dvě. Jednu pro odvádění odpadních vod a druhou pro odvádění srážkových vod. Pokud je v obci umístěna kanalizace, zastupitelstvo obce vydává kanalizační řád.
V případě, že v obci není kanalizace umístěna, každá nemovitost musí mít vyřešenou likvidaci splaškových vod formou jímky, která je nepropustná a nemá přepad. Na požádání orgánu ochrany životního prostředí je povinna předložit doklad o likvidaci splaškových vod (§ 38 odst. 6 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách – dále jen „vodní zákon“).
Hospodaření s povrchovými a podzemními vodami dle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, také podléhá povolení k provozování technického zařízení (vodovodní řad), které uděluje kraj. Provozování vodovodního řadu se rozumí dodávka pitné vody domácnostem v katastru obce. Jedná se o soubor činností zahrnujících dodržování technologických postupů při odběru, úpravě a dodávce pitné vody odběratelům (§ 8 vodního zákona).
V praxi obcí je možné zřídit právnickou osobu, která bude oprávněna dle zákona nakládat s vodami jak odpadními tak pitnou vodou a bude v postavení správce majetku zajišťujícího dodávku a odvádění vod. Ovšem to je případ obce, která má vodovodní řad v majetku. Jinak je voda dodávána vodárenskými společnostmi.
Povinnosti související s vodními díly a ochrana vodních děl a rybníků
Vzdouvání a stabilizace vod ve vodních dílech i jejich energetické využití patří mezi důvody, proč je třeba veřejný zájem spatřován i v ochraně vodních děl. V důsledku poškození vodního díla by dále mohlo nastat též (přímé) ohrožení lidských životů, životního prostředí či majetku, tedy hodnot, jejichž ochrana je beze sporu ve veřejném zájmu. Znečištění vody dokonce naplňuje jednu ze skutkových podstat trestných činů dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen TZ), tedy jde o čin s obecně nejvyšší mírou společenské škodlivosti. Speciální skutkovou podstatou trestného činu je například poškození vodního zdroje dle § 294a TZ. Dále § 301 TZ sankcionuje poškozování významného krajinného prvku, mezi něž se řadí i rybník, z čehož tedy vyplývá, že současný trestní zákoník chrání před poškozováním vodní díla nejen jako součást majetku jejich vlastníka či jako zdroj obecného ohrožení, ale i ve speciálních ustanoveních, a to konkrétně výše zmíněný rybník.
Významným právním předpisem obsahující právní ochranu vodních děl je i vodní zákon, který v § 58, zavádí institut ochrany vodních děl. Toto ustanovení zakazuje poškozovat vodní díla a narušovat jejich funkce. Demonstrativní výčet toho, co se zákazem rozumí, je v § 58 odst. 2 vodního zákona.
Zejména je zakázáno
- na ochranných hrázích vysazovat dřeviny, jezdit po nich vozidly, pokud se nejedná o údržbu, s výjimkou míst k tomu určených,
- poškozovat vodotoky, vodoměry, cejchy, vodní značky, značky velkých vod a jiná zařízení sloužící k plnění úkolů stanovený vodním zákonem.
Ustanovení § 58 odst. 3 vodního zákona zakotvuje způsob ochrany vodního díla, a to skrze stanovení ochranného pásma. Zákon přímo neupravuje, jaké činnosti jsou zakázané, to je třeba stanovit s přihlédnutím k povaze konkrétního vodního díla přímo až v opatření obecné povahy. Ochranné pásmo podél vodního díla je oprávněn stanovit na návrh vlastníka vodního díla příslušný vodoprávní úřad. Ochranné pásmo má podobu opatření obecné povahy ve smyslu SŘ § 171 a násl. Vodoprávní úřad může rovněž na návrh vlastníka zakázat nebo omezit na vodním díle umisťování a provádění některých staveb nebo činností. Důsledkem stanovením ochranného pásma může být omezení vlastnického práva vlastníků pozemků a staveb v ochranném pásmu, jež je v souladu s čl. 11 odst. 4 Listinou základních práv a svobod. Za zmíněnou majetkovou újmu přísluší omezenému náhrada
Hlavním předpisem v oblasti ochrany zvířat je zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (dále jen „zákon na ochranu zvířat“). Ochranou zvířat rozumíme zacházení s živým tvorem, který je schopen vnímat bolest a utrpení, tak, aby nedocházelo k poškozování jeho zdraví, týraní nebo usmrcování bez důvodu (§ 13 odst. 1 zákona na ochranu zvířat). Obce ve své samostatné působnosti mohou ze zákona zřizovat, provozovat a rušit útulky zvířat a vydávat obecně závaznou vyhlášku, kterou vymezují prostory pro volný pohyb psů a upravují podmínky pohybu zvířat na veřejných prostranstvích (§ 24 zákona na ochranu zvířat). Dále mohou vydáním obecně závazné vyhlášky nařizovat povinné čipování psů z důvodu jejich evidence a identifikace v případě jejich zaběhnutí (§ 13 odst. 2 zákona na ochranu zvířat).
V přenesené působnosti hlídá dodržování litery zákona na ochranu zvířat proti týrání orgán ochrany životního prostředí. Ve věcech přenesené působnosti jsou pověřeny obecní úřady s rozšířenou působnosti, které výkon státní správy pro obce I. typu zabezpečují (§ 23a a násl. zákona na ochranu zvířat).
K provozování útulku zvířat je potřeba získat doklad o odborné způsobilosti útulek provozovat. Je nutné mít schválený provozní řád, který je povinen provozovatel útulku na požádání orgánu ochrany životního prostředí předložit ke kontrole. Dále je nutné vést seznam zvířat přijatých, vydaných, uprchlých s uvedením o jaký druh zvířete jde, původní adresu nebo adresu nových majitelů. Musí se vést i takové údaje zvířete jako je hmotnost, barva a jejich signifikantní znaky, podle kterých lze zvíře poznat (§25 odst. 3 zákona na ochranu zvířat).
V případě, že dojde k podezření, že v katastru obce dochází k týrání zvířete, obec je povinna takovou situaci řešit oznámením skutečnosti o podezření ze spáchání správního deliktu týrání zvířete na krajskou veterinární správu (§ 27 a násl. zákona na ochranu zvířat). Obrací se také na příslušný orgán ochrany životního prostředí obce s rozšířenou působností, do jehož správního obvodu spadá. Skutečnost, že k týrání dochází, je oprávněna prověřit a stanovit podle zákona pouze osoba odborně způsobilá k výkonu této činnosti (§ 16 a násl. vyhlášky č. 22/2013 Sb., o vzdělávání na úseku ochrany zvířat proti týrání).
Ochrana zeleně je další velkou oblastí, kde obce vystupují v samostatné působnosti jako majitelé pozemků, na které se veřejná zeleň nachází nebo plní funkci ochrany životního prostředí ve vztahu k přírodě pro stát v přenesené působnosti.
I obce musejí dbát nařízení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody“). Jako vlastníci pozemků s veřejnou zelení jsou obce povinny tyto udržovat minimálně tak, jak zákon ukládá. Dále dle § 63 tohoto zákona musí být zajištěn přístup do krajiny. Obce jsou povinny mít zpracovaný seznam veřejně přístupných účelových komunikací, stezek a pěšin, které zabezpečují volný přístup do krajiny (§ 63 odst. 1 zákona na ochranu přírody).
Téma lesů je upraveno v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích (dále jen „lesní zákon“). Lesy jsou považovány, bez ohledu na vlastnictví, za přírodní bohatství státu (§ 1 lesního zákona). Dle ustanovení lesního zákona je vlastník lesního pozemku povinen se o les starat a postupovat dle zákona. Lesy plní dle lesního zákona trojí funkci:
- ochrannou (§ 7 lesního zákona),
- zvláštního určení (§ 8 lesního zákona),
- hospodářskou (§ 9 lesního zákona).
Pokud obec nezaměstnává osobu odborně vzdělanou pro údržbu lesa, je povinna dle zákona spolupracovat s odborným lesním hospodářem (§ 37 lesního zákona). Pokud vlastní obec les o výměře menší než 50 ha, je jí v plnění uvedených povinností nápomocná státní správa lesů (§ 24 a násl. lesního zákona). Primární odpovědnost za hospodaření s lesním pozemkem však vždy nese vlastník. Pokud je závazné hospodaření majitele lesa na jedné straně, na druhé straně na toto hospodaření může vlastník čerpat finanční příspěvky. Více o finančních příspěvcích na stránkách ministerstva zemědělství.
Vlastníku lesa je dle lesního zákona zamezeno oplocovat pozemky sloužící k funkci lesa. Výjimkou jsou jen lesní školky a oplocenky sloužící k ochraně vysazeného lesa před zvěří (§ 32 odst. 7 lesního zákona). Kácení stromů pro hospodářské účely je povoleno u stromů, které dosáhly minimálního věku 80 let (§ 33 odst. 4 lesního zákona). Stát podporuje hospodaření v lesích poskytováním služeb nebo finančních příspěvků vlastníkům lesa. Jde například o podporu obnovy a zajištění výchovy lesních porostů do 40 let věku, ale i další podporu (§ 46 lesního zákona). Výkon státní správy na úseku lesního hospodářství vykonává obec s rozšířenou působností (§ 47 odst. 1 lesního zákona). Ta je pomocným a poradním orgánem obcím I. typu.
Dle § 48 lesního zákona obecní úřady obcí s rozšířenou působností rozhodují ve věcech:
- prohlášení pozemku za pozemek určený k plnění funkcí lesa,
- pochybností, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa,
- dělení lesních pozemků, při kterém výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha,
- odnětí lesních pozemků určených k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha nebo o omezení jejich využívání pro plnění funkcí lesa a o výši poplatků za odnětí,
- dočasného omezení nebo vyloučení vstupu do lesa, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- povolení výjimky ze zákazu některých činností v lese,
- stanovení podmínek ke konání organizovaných nebo hromadných sportovních akcí v lese, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- uložení opatření k zajištění bezpečnosti osob a majetku před škodami, které by mohly být způsobeny padáním kamenů, sesouváním půdy, pádem stromů a lavinami z lesních pozemků, a o tom, kdo ponese náklady s tím spojené,
- uložení opatření v případech mimořádných okolností, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- výjimek ze zákazu provádět mýtní těžbu v lesních porostech mladších než 80 let,
- podmínek lesní dopravy po cizích pozemcích,
- udělení nebo odnětí licence pro výkon funkce odborného lesního hospodáře,
- pověření právnické nebo fyzické osoby výkonem funkce odborného lesního hospodáře,
- ukládání pokut (hlava devátá),
- uložení opatření k odstranění zjištěných nedostatků, opatření ke zlepšení stavu lesů a plnění jejich funkcí, o zastavení nebo omezení výroby nebo jiné činnosti v lese v případech hrozících škod, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- nezbytných opatřeních, vedoucích k odvrácení hrozícího nebezpečí, pokud nepřesahují jejich správní obvod.
Dále pak:
- vedou evidenci nájmů a výpůjček pozemků určených k plnění funkcí lesa ve svém správním obvodu,
- uplatňují stanovisko k územně plánovací dokumentaci, pokud není příslušný kraj nebo ministerstvo,
- vydávají souhlas k vydání územního rozhodnutí, jímž mají být dotčeny pozemky určené k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha, pokud není příslušný kraj, a souhlas k vydání rozhodnutí o umístění stavby nebo využití území do 50 m od okraje lesa,
- zajišťují zpracování lesní hospodářské osnovy (ust. § 25 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel),
- povolují výjimky ze stanovené velikosti nebo šířky holé seče,
- povolují výjimky ze zákonných lhůt pro zalesnění a zajištění kultur,
- ustanovují lesní stráž a zrušují ustanovení lesní stráže (§ 38 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel), ve svém správním obvodu,
- soustřeďují údaje lesní hospodářské evidence o lesích ve svém správním obvodu a postupují je pověřené organizační složce státu,
- vykonávají dozor nad dodržováním lesního zákona, předpisů vydaných k jeho provedení a rozhodnutí vydaných na jejich základě.
Při překročení výměr lesního pozemku ve výše uvedených bodech přechází pravomoc rozhodování na kraj.
Údržba pozemků s veřejnou zelení (tj. soubor všech volně rostoucích a veřejně přístupných rostlin) spočívá zpravidla v jejich kosení, které obec může upravit veřejnou vyhláškou. Obce obvykle stanovují intenzitní třídy s rozdílnou intenzitou sečí, která se řídí povahou a polohou daného pozemku. Obce obvykle stanovuje minimální počet sečí na dvě ročně a dále pak dle nutnosti v jednotlivých intenzitních třídách. Seče se provádějí ve vegetační době, obce mohou stanovit, do jakého termínu se musejí jednotlivé seče uskutečnit, a další podmínky pro jejich provádění.
Pozemky v intravilánu obce, v lokalitě s vysokým pohybem osob, bývají zařazeny do intenzitní třídy s nejvyšším počtem sečí. Obvykle jde zejména o parky nebo parkově upravené plochy. Můžou to být veřejná prostranství před budovami, které slouží veřejným účelům, jako jsou radnice, obchody, školy apod. Ve střední intenzitní třídě se obvykle nacházejí ostatní veřejně přístupné plochy v zastavěném území i parkově upravené plochy mimo zastavěná území nacházející se v katastru obce. Do intenzitní třídy s nejmenším počtem sečí se zařazují ostatní plochy ke kosení.
Příklady intenzitních tříd a počtu sečí:
- I. intenzitní třída – 5 sečí
- II. intenzitní třída – 3 seče
- III. intenzitní třída – 2 seče
Součástí údržby zeleně je i péče o dřeviny (stromy a keře), které se nacházejí v katastru obce a rostou na jejích pozemcích. Dle § 507 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jsou rostliny na pozemku vzešlé jeho součástí a jsou tedy majetkem jeho majitele bez ohledu na to, kdo dřevinu vysadil.
V současné praxi, a pokud to finanční možnosti obce dovolují, je běžné provádění inventarizace dřevin, jejíž součástí je vyhodnocení jejich stavu a zanesení polohy do mapových podkladů. Z informací získaných z inventarizace mohou obce sestavit plány péče o dřeviny. Je pak vcelku snadné postupovat dle těchto plánů, které určí způsob a dobu ošetření. Obzvláště důležité je, že se tímto eliminují ty dřeviny, které jsou v havarijním nebo špatném zdravotním stavu. Ty jsou pak určeny ke kácení.
Kromě inventarizace dřevin mohou obce provádět pasportizace veřejné zeleně. Jde o grafické zpracování veřejných ploch do logických celků. Celkem může být parcela nebo základní plocha. Základní plochy pak předkládají uživateli informace o funkčním využití a prvcích, ze kterých se skládají. Podávají také informace o finanční náročnosti údržby rozdělené do měsíců. Jde o poměrně efektivní nástroj k zjištění množství udržované zeleně a potřebných financí v celém katastru obce.
Je nutno mít na paměti, že při ošetřování dřevin ořezem je více než vhodné, aby ořezy prováděla osoba k tomu vyškolená. Platí, že pokud řezy na stromech či keřích provádí autorizovaná osoba, pak se daří dřeviny uchovávat v dobrém zdravotním stavu a tím eliminovat riziko jejich úhynu.
Podle současné legislativy platí, že při nutném kácení dřevin je povinnost postupovat podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhlášky č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení (dále jen „vyhláška o povolování kácení dřevin“). Je nutné znát, v jakém režimu je možné dřeviny skácet, zda bude nutné povolení kácení dřeviny orgánem ochrany životního prostředí nebo bude možné dřeviny odstranit bez povolení.
Velikost a charakteristika dřevin, k jejichž kácení není třeba povolení
Dle vyhlášky č. 189/2013 Sb. v platném znění (tj. včetně aktualizace č. 222/2014 Sb.) se nevyžaduje povolení ke kácení dřevin, pokud nejsou součástí významného krajinného prvku nebo stromořadí:
- pro dřeviny o obvodu kmene do 80 cm měřeného ve výšce 130 cm nad zemí,
- pro zapojené porosty dřevin[1] tj. křoví, pokud celková plocha kácených zapojených porostů dřevin nepřesahuje 40 m2,
- pro dřeviny pěstované na pozemcích vedených v katastru nemovitostí ve způsobu využití jako plantáž dřevin),
- pro ovocné dřeviny rostoucí na pozemcích v zastavěném území evidovaných v katastru nemovitostí jako druh pozemku zahrada, zastavěná plocha a nádvoří nebo ostatní plocha se způsobem využití pozemku zeleň.
Stromořadí je souvislá řada stromů, které rostou v pravidelných odstupech. Minimální počet stromů v řadě je deset kusů. Chybí-li stromy v souvislé řadě, stále se jedná o stromořadí. Toto neplatí pro ovocné sady ani plantáže dřevin (§ 1 písm. c) vyhlášky o povolování kácení dřevin).
Žádost o povolení kácení dřevin má své náležitosti a předkládá se orgánu ochrany životního prostředí, který v přenesené působnosti vydá povolení ke kácení nebo žádost zamítne. V současné době jsou tímto orgánem všechny obce (tj. i I. typu). Je nutné specifikovat katastrální území a parcelu, kde se dřevina nachází, případně i dodat situační nákres. Dále je nutné určit druh dřeviny a její další parametry (§ 4 odst. 1 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Orgán ochrany životního prostředí zhodnotí funkční a estetickou hodnotu dřeviny, která je navržena ke kácení. Na jejím základě může uložit povinnou náhradní výsadbu za skácený kus stromu, která je adekvátní ekologické újmě, k níž skácením dojde. Zákon počítá také s budoucí možností odvodů, které by nahradily ekologickou újmu. Právní úprava však zatím není kompletní, je tedy možno nařídit pouze náhradní výsadbu (§ 9 zákona o ochraně přírody).
Pokud si obec nechá zpracovat inventarizaci dřevin, bývá součástí dodávky i elektronický systém vedení stavu a počtu těchto dřevin. Tento systém zpravidla umí zpracovat i žádost o kácení dřevin.
Pokud je nutné kácení dřeviny ze závažných zdravotních důvodu dle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody, je potřeba nejdříve poslat orgánu ochrany životního prostředí oznámení o kácení dřeviny s lokalizací stromu v mapovém podkladu, zdůvodněním nutnosti kácení a určením druhu stromu včetně jeho parametrů. Je nutné uvést míry obvodu kmene stromu ve výšce 130 cm nad zemí (§ 4 odst. 2 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Následně je potřeba počkat 15 dnů. Pokud do této doby orgán ochrany životního prostředí nekontaktuje oznamovatele, je možné kácení provést (§ 8 odst. 2 zákona na ochranu přírody).
V případě, že dojde k vývratu stromu nebo jinému závažnému poškození, které je nutné řešit okamžitým odstraněním stromu, pak není nutné žádat o povolení ani skutečnost předem oznamovat. Je jen nutno oznámit, že došlo k tomuto zásahu, a to ve lhůtě do 15 dnů od jeho provedení (§ 8 odst. 4 zákona na ochranu přírody).
Použité zdroje:
CIKÁNKOVÁ, J., E. KOBLÍŽKOVÁ, J. MERTL, J. POKORNÝ, T. PONOCNÁ, M. ROLLEROVÁ a E. TRNKOVÁ. Zpráva o životním prostředí České republiky 2013. Praha, 2014.
Ministerstvo zemědělství [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-31]. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/mze/ochrana-zvirat/
Portál veřejné správy: Na úřad přes internet [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-20]. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/?path=/portal/obcan/
ÚSES. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky [online]. 2015 [cit. 2015-05-29]. Dostupné z: http://www.ochranaprirody.cz/obecna-ochrana-prirody-a-krajiny/uses/
[1] Zapojeným porostem dřevin je soubor dřevin, v němž se nadzemní části dřevin jednoho patra vzájemně dotýkají, prorůstají nebo překrývají, s výjimkou dřevin tvořících stromořadí, pokud obvod kmene jednotlivých dřevin měřený ve výšce 130 cm nad zemí nepřesahuje 80 cm; jestliže některá z dřevin v souboru přesahuje uvedené rozměry, posuzuje se vždy jako jednotlivá dřevina.
Související postupy pro řešení typických situací: · 01 Odchyt volně pobíhajících psů · 02 Oblast ochrany zvířat · 06 Povolování kácení dřevin rostoucích mimo les Související vzory dokumentů: · 13 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (s povinností náhradní výsadby) · 14 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (bez povinnosti náhradní výsadby) · 43 Dopis majiteli volně pobíhajícího psa |
Obsah kapitoly:
10.1 Ochrana životního prostředí
10.2 Odpady, kanalizace, vody
10.2.1 Odpadové hospodářství
10.2.2 Kanalizace
10.2.3 Vody
10.3 Ochrana zvířat
10.4 Lesy a ochrana zeleně
10.4.1 Lesy
10.4.2 Údržba zeleně
Životní prostředí se dá definovat jako prostor pro život, který je ovlivněn působením složek – vody, vzduchu, hornin, půdy, energie, ekosystémů a organismů. Kvalita života obyvatel planety je těmito složkami, potažmo jejich kvalitou, nesmírně ovlivněna.
V minulosti se při rozvoji hospodářství na životní prostředí nebral zřetel. Jeho kvalita se zhoršovala. Dá se říci, že stoupající hospodářský rozvoj má negativní dopad na životní prostředí. Existuje přímá úměra mezi vývojem ekonomiky a stavem životního prostředí.
Všechny již zmiňované složky životního prostředí jsou v současnosti větší či menší měrou postižené a znehodnocené. S rozvojem průmyslu v padesátých letech minulého století došlo k znečištění ovzduší. To bylo v některých lokalitách velmi špatné. Tento jev se bohužel v některých oblastech nelepší, jen zdroje znečištění se léty změnily.
Půda intenzivním způsobem zemědělství erodovala a je zamořena chemickými hnojivy. V některých lokalitách je trvale nebo dočasně znehodnocena. Fenoménem dneška jsou brownfieldy, tedy pozemky, areály nebo objekty, které se v současnosti nevyužívají, jsou zanedbané a jejich regenerace je finančně velmi náročná nebo nemožná.
V oblasti čistoty vody v nádržích a vodních tocích došlo ke zlepšení odkanalizováním obcí, bohužel však stále dochází k velké eutrofizaci (přemnožení sinic a řas a v jeho důsledku úbytku kyslíku ve vodě) a acidifikaci (překyselení) používáním nadměrného množství dusíku a fosforu při hnojení polí.
Masivní výstavbou v posledních dvaceti pěti letech došlo k poměrně velké fragmentaci území. Došlo k velkému rozvoji dopravní infrastruktury a zabírání zemědělského půdního fondu pro rozvoj obcí. V jejím důsledku pak dochází k narušování přirozených stanovišť flory a fauny a tím k zániku jejich biotopů. Zástavbou došlo k narušení přirozené retence a infiltrace vody v území. Změnily se odtokové poměry, v této souvislosti dochází k častějším lokálním záplavám.
Z výše uvedených důvodů je vyvíjen tlak na zlepšování stavu životního prostředí v návaznosti na udržitelný rozvoj. Tyto tlaky sílí vlivem globální změny klimatu, na kterou vědci už léta upozorňují.
Oblast životního prostředí je rozsáhlá, proto je legislativně vymezena mnoha zákony. Pro obce těmi nejdůležitějšími jsou:
- zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí,
- zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon,
- zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, prováděcí vyhláška č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích,
- zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech,
- zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jeho prováděcí vyhláška č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení,
- zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů,
- zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání,
- zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.
Ochranou životního prostředí rozumíme zmírňování všech negativních dopadů na složky životního prostředí, ovzduší, vody, půdy, rostlin a živočichy. V prostředí obce se jedná ponejvíce o ochranu dřevin, vody a nakládání s odpady. V poslední době se hovoří i o ovlivňování kvality ovzduší kontrolou lokálních topenišť, které se staly jedním z hlavních původců znečistění ovzduší obzvláště v kontextu s emisemi suspendovaných částic prachu PM10, PM2,5.
S ochranou životního prostředí, kde obce hrají důležitou úlohu, souvisí vydávání územního plánu. Územním plánem mohou obce regulovat rozvoj, ale i zachování či obnovu životního prostředí. Územní plán je vydáván v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). Veškerou výstavbu či úpravy v krajině musí obce provádět či schvalovat tak, aby nedocházelo ke kolizím ve vztahu k územnímu plánu a jeho členění území obce.
Územní plán je závazný dokument předkládající řešení území obce na souvislé oblasti dle směru rozvoje katastru obce (upraven v § 43 a násl. stavebního zákona). Územní plán řeší nejen takové oblasti jako je infrastruktura, bydlení, doprava, průmysl, ale i zachování a ochranu životního prostředí. Jednou z mapových vrstev je systém ekologické stability, dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (§ 59).
ÚSES, jak se územním systémům ekologické stability říká, je tvořen třemi základními prvky:
- biocentrum
- biokoridor
- interakční prvek
Biocentrum je geograficky vymezená oblast, která umožňuje přežití a trvalou existenci rostlin a živočichů na daném území. Vymezením a zapojením území do systému ekologické stability dojde k jejich ochraně před užitím území nevhodným způsobem, které by ohrozilo jejich další existenci.
Biokoridor není vhodný k samotnému přežití a existenci rostlin a živočichů, ale je možný k přesunu těchto jedinců mezi jednotlivými biocentry.
Interakční prvek nepropojuje biocentra, ale umožňuje existenci rostlin a živočichů, které nejsou prostorově náročné. Může se jednat o menší parky či plochy zeleně.
ÚSES se dále dělí z hlediska velikosti řešeného území, ale v kontextu obce I. typu se jedná o ÚSES lokální. Ten by měl respektovat systémy ekologické stability vyššího řádu, tedy nadregionální. Ochrana životního prostředí je hlavním hlediskem udržitelného rozvoje.
Rozhodnutí o vypracování územního plánu nebo jeho změně vydává zastupitelstvo obce (§ 6 odst. 5 stavebního zákona). Návrh zásad územního rozvoje musí být předložen kraji (§ 7 odst. 2 písm. b) stavebního zákona).
Pro obce I. typu zpracovávají územní plán obce s rozšířenou působností, do jejichž správního obvodu obec I. typu spadá (§ 6 odst. 1 stavebního zákona). Obce s rozšířenou působností vypracovávají územní plán v přenesené působnosti na žádost obce, která při zpracování územního plánu poskytuje zpracovateli podklady a je maximálně součinná. Zpracovatel územního plánu musí splňovat kvalifikační předpoklady podle § 24 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon a zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů.
Do ochrany životního prostředí spadají i oblasti odpadového hospodářství, nakládání s povrchovými vodami a vodami obecně. Tyto oblasti životního prostředí jsou obcemi řešeny jak v samostatné působnosti, tak v přenesené působnosti. V samostatné působnosti vystupují obce jako původci odpadů a jejich povinnosti je postupovat dle zákona, tzn. mít zajištěn sběr a svoz komunálního odpadu a dalších odpadů, pokud ho vyprodukují.
Odpady řeší zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“), prováděcí vyhláškou č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.
Obce, které dle § 44, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, produkují více než 10 t nebezpečného odpadu nebo více než 1000 t odpadu ostatního, zpracovávají plán odpadového hospodářství obce. Jeho obsah stanovuje Ministerstvo životního prostředí. Plán odpadového hospodářství obce se vydává na dobu min. 5 let. Do 3 měsíců od vydání tohoto dokumentu je nutné plán zaslat na příslušný krajský úřad ke schválení.
Obce vydávají ve své samostatné působnosti obecně závaznou vyhlášku, kterou řeší systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na jejím katastrálním území. Součástí vyhlášky je stanovená částka, kterou občané trvale hlášení na území obce, nebo na něm vlastnící nemovitost např. k rekreačnímu bydlení, musejí platit (§ 17 odst. 2 zákona o odpadech).
Ukládání odpadů na skládky je zpoplatněno a poplatek se promítá do výsledných cen za svoz komunálního odpadu pro fyzické nepodnikající osoby. Poplatek za sběr a svoz komunálního odpadu, který je vymezen v obecně závazné vyhlášce vydávané zastupitelstvem, se skládá ze dvou částek, viz místní poplatky v kapitole „Veřejné finance, dotace, majetek obcí“. Obec je povinna vést evidenci odvezených a uložených odpadů (dle třídění), které eviduje dle kódu odpadu, názvu a objemu (§ 39 zákona o odpadech). Pokud je původcem odpadu obec a ukládá odpad na skládku, která je na jejím katastrálním území, nevybírá se podle § 46 odst. 4 zákona o odpadech od této obce základní složka poplatku.
V současnosti musí mít obce vyřešen systém třídění odpadů (§ 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech) minimálně v rozsahu papír, sklo, plasty a biologicky rozložitelný odpad (tráva z kosení, listí ze stromů), kovy a nebezpečný odpad. Dále je vhodné mít zajištěn zpětný odběr elektrozařízení. K těmto účelům je možné kontaktovat firmy, které se zpětným odběrem elektrozařízení zabývají. Ze systému zpětného odběru elektrozařízení mohou obce čerpat i finanční prostředky na zařízení místa pro zpětný odběr elektrozařízení. Další finance získávají ze zpětného odběru elektrozařízení, který je odměňován v návaznosti na počty kusů nebo kila zpět odevzdaných elektrospotřebičů.
Další významnou složkou ochrany životního prostředí v prostředí obce je nakládání s odpadními vodami dle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“) a jeho prováděcí vyhláškou č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích. Odpadními vodami se rozumí srážkové vody (deště) a odpadní vody (vody vyprodukované domácnostmi a dalšími subjekty ze své činnosti). Dalším důležitým předpisem je vyhláška č. 416/2010 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění odpadních vod.
Provozování vodního díla (stavby dešťové či splaškové kanalizace) obec může provádět jen s povolením k provozování tohoto typu stavby, kterou vydává kraj (§ 6 zákona o vodovodech a kanalizacích).
Odkanalizování obcí a stavění čističek odpadních vod, které slouží k čištění splaškových vod před vypouštěním do vodních zdrojů, jsou v současnosti důležitým tématem, protože každý provozovatel musí splňovat přesně stanovené hodnoty výstupní vody. Pokud tyto hodnoty překračuje, hrozí provozovateli této kanalizace velké sankce (§ 18 a § 19 zákona o vodovodech a kanalizacích).
V praxi obcí I. typu to znamená, že může v obci mít umístěnou kanalizaci společnou pro odvádění odpadních (splaškových) i srážkových (dešťových) vod najednou nebo může mít vybudované kanalizace dvě. Jednu pro odvádění odpadních vod a druhou pro odvádění srážkových vod. Pokud je v obci umístěna kanalizace, zastupitelstvo obce vydává kanalizační řád.
V případě, že v obci není kanalizace umístěna, každá nemovitost musí mít vyřešenou likvidaci splaškových vod formou jímky, která je nepropustná a nemá přepad. Na požádání orgánu ochrany životního prostředí je povinna předložit doklad o likvidaci splaškových vod (§ 38 odst. 6 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách – dále jen „vodní zákon“).
Hospodaření s povrchovými a podzemními vodami dle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, také podléhá povolení k provozování technického zařízení (vodovodní řad), které uděluje kraj. Provozování vodovodního řadu se rozumí dodávka pitné vody domácnostem v katastru obce. Jedná se o soubor činností zahrnujících dodržování technologických postupů při odběru, úpravě a dodávce pitné vody odběratelům (§ 8 vodního zákona).
V praxi obcí je možné zřídit právnickou osobu, která bude oprávněna dle zákona nakládat s vodami jak odpadními tak pitnou vodou a bude v postavení správce majetku zajišťujícího dodávku a odvádění vod. Ovšem to je případ obce, která má vodovodní řad v majetku. Jinak je voda dodávána vodárenskými společnostmi.
Povinnosti související s vodními díly a ochrana vodních děl a rybníků
Vzdouvání a stabilizace vod ve vodních dílech i jejich energetické využití patří mezi důvody, proč je třeba veřejný zájem spatřován i v ochraně vodních děl. V důsledku poškození vodního díla by dále mohlo nastat též (přímé) ohrožení lidských životů, životního prostředí či majetku, tedy hodnot, jejichž ochrana je beze sporu ve veřejném zájmu. Znečištění vody dokonce naplňuje jednu ze skutkových podstat trestných činů dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen TZ), tedy jde o čin s obecně nejvyšší mírou společenské škodlivosti. Speciální skutkovou podstatou trestného činu je například poškození vodního zdroje dle § 294a TZ. Dále § 301 TZ sankcionuje poškozování významného krajinného prvku, mezi něž se řadí i rybník, z čehož tedy vyplývá, že současný trestní zákoník chrání před poškozováním vodní díla nejen jako součást majetku jejich vlastníka či jako zdroj obecného ohrožení, ale i ve speciálních ustanoveních, a to konkrétně výše zmíněný rybník.
Významným právním předpisem obsahující právní ochranu vodních děl je i vodní zákon, který v § 58, zavádí institut ochrany vodních děl. Toto ustanovení zakazuje poškozovat vodní díla a narušovat jejich funkce. Demonstrativní výčet toho, co se zákazem rozumí, je v § 58 odst. 2 vodního zákona.
Zejména je zakázáno
- na ochranných hrázích vysazovat dřeviny, jezdit po nich vozidly, pokud se nejedná o údržbu, s výjimkou míst k tomu určených,
- poškozovat vodotoky, vodoměry, cejchy, vodní značky, značky velkých vod a jiná zařízení sloužící k plnění úkolů stanovený vodním zákonem.
Ustanovení § 58 odst. 3 vodního zákona zakotvuje způsob ochrany vodního díla, a to skrze stanovení ochranného pásma. Zákon přímo neupravuje, jaké činnosti jsou zakázané, to je třeba stanovit s přihlédnutím k povaze konkrétního vodního díla přímo až v opatření obecné povahy. Ochranné pásmo podél vodního díla je oprávněn stanovit na návrh vlastníka vodního díla příslušný vodoprávní úřad. Ochranné pásmo má podobu opatření obecné povahy ve smyslu SŘ § 171 a násl. Vodoprávní úřad může rovněž na návrh vlastníka zakázat nebo omezit na vodním díle umisťování a provádění některých staveb nebo činností. Důsledkem stanovením ochranného pásma může být omezení vlastnického práva vlastníků pozemků a staveb v ochranném pásmu, jež je v souladu s čl. 11 odst. 4 Listinou základních práv a svobod. Za zmíněnou majetkovou újmu přísluší omezenému náhrada
Hlavním předpisem v oblasti ochrany zvířat je zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (dále jen „zákon na ochranu zvířat“). Ochranou zvířat rozumíme zacházení s živým tvorem, který je schopen vnímat bolest a utrpení, tak, aby nedocházelo k poškozování jeho zdraví, týraní nebo usmrcování bez důvodu (§ 13 odst. 1 zákona na ochranu zvířat). Obce ve své samostatné působnosti mohou ze zákona zřizovat, provozovat a rušit útulky zvířat a vydávat obecně závaznou vyhlášku, kterou vymezují prostory pro volný pohyb psů a upravují podmínky pohybu zvířat na veřejných prostranstvích (§ 24 zákona na ochranu zvířat). Dále mohou vydáním obecně závazné vyhlášky nařizovat povinné čipování psů z důvodu jejich evidence a identifikace v případě jejich zaběhnutí (§ 13 odst. 2 zákona na ochranu zvířat).
V přenesené působnosti hlídá dodržování litery zákona na ochranu zvířat proti týrání orgán ochrany životního prostředí. Ve věcech přenesené působnosti jsou pověřeny obecní úřady s rozšířenou působnosti, které výkon státní správy pro obce I. typu zabezpečují (§ 23a a násl. zákona na ochranu zvířat).
K provozování útulku zvířat je potřeba získat doklad o odborné způsobilosti útulek provozovat. Je nutné mít schválený provozní řád, který je povinen provozovatel útulku na požádání orgánu ochrany životního prostředí předložit ke kontrole. Dále je nutné vést seznam zvířat přijatých, vydaných, uprchlých s uvedením o jaký druh zvířete jde, původní adresu nebo adresu nových majitelů. Musí se vést i takové údaje zvířete jako je hmotnost, barva a jejich signifikantní znaky, podle kterých lze zvíře poznat (§25 odst. 3 zákona na ochranu zvířat).
V případě, že dojde k podezření, že v katastru obce dochází k týrání zvířete, obec je povinna takovou situaci řešit oznámením skutečnosti o podezření ze spáchání správního deliktu týrání zvířete na krajskou veterinární správu (§ 27 a násl. zákona na ochranu zvířat). Obrací se také na příslušný orgán ochrany životního prostředí obce s rozšířenou působností, do jehož správního obvodu spadá. Skutečnost, že k týrání dochází, je oprávněna prověřit a stanovit podle zákona pouze osoba odborně způsobilá k výkonu této činnosti (§ 16 a násl. vyhlášky č. 22/2013 Sb., o vzdělávání na úseku ochrany zvířat proti týrání).
Ochrana zeleně je další velkou oblastí, kde obce vystupují v samostatné působnosti jako majitelé pozemků, na které se veřejná zeleň nachází nebo plní funkci ochrany životního prostředí ve vztahu k přírodě pro stát v přenesené působnosti.
I obce musejí dbát nařízení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody“). Jako vlastníci pozemků s veřejnou zelení jsou obce povinny tyto udržovat minimálně tak, jak zákon ukládá. Dále dle § 63 tohoto zákona musí být zajištěn přístup do krajiny. Obce jsou povinny mít zpracovaný seznam veřejně přístupných účelových komunikací, stezek a pěšin, které zabezpečují volný přístup do krajiny (§ 63 odst. 1 zákona na ochranu přírody).
Téma lesů je upraveno v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích (dále jen „lesní zákon“). Lesy jsou považovány, bez ohledu na vlastnictví, za přírodní bohatství státu (§ 1 lesního zákona). Dle ustanovení lesního zákona je vlastník lesního pozemku povinen se o les starat a postupovat dle zákona. Lesy plní dle lesního zákona trojí funkci:
- ochrannou (§ 7 lesního zákona),
- zvláštního určení (§ 8 lesního zákona),
- hospodářskou (§ 9 lesního zákona).
Pokud obec nezaměstnává osobu odborně vzdělanou pro údržbu lesa, je povinna dle zákona spolupracovat s odborným lesním hospodářem (§ 37 lesního zákona). Pokud vlastní obec les o výměře menší než 50 ha, je jí v plnění uvedených povinností nápomocná státní správa lesů (§ 24 a násl. lesního zákona). Primární odpovědnost za hospodaření s lesním pozemkem však vždy nese vlastník. Pokud je závazné hospodaření majitele lesa na jedné straně, na druhé straně na toto hospodaření může vlastník čerpat finanční příspěvky. Více o finančních příspěvcích na stránkách ministerstva zemědělství.
Vlastníku lesa je dle lesního zákona zamezeno oplocovat pozemky sloužící k funkci lesa. Výjimkou jsou jen lesní školky a oplocenky sloužící k ochraně vysazeného lesa před zvěří (§ 32 odst. 7 lesního zákona). Kácení stromů pro hospodářské účely je povoleno u stromů, které dosáhly minimálního věku 80 let (§ 33 odst. 4 lesního zákona). Stát podporuje hospodaření v lesích poskytováním služeb nebo finančních příspěvků vlastníkům lesa. Jde například o podporu obnovy a zajištění výchovy lesních porostů do 40 let věku, ale i další podporu (§ 46 lesního zákona). Výkon státní správy na úseku lesního hospodářství vykonává obec s rozšířenou působností (§ 47 odst. 1 lesního zákona). Ta je pomocným a poradním orgánem obcím I. typu.
Dle § 48 lesního zákona obecní úřady obcí s rozšířenou působností rozhodují ve věcech:
- prohlášení pozemku za pozemek určený k plnění funkcí lesa,
- pochybností, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa,
- dělení lesních pozemků, při kterém výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha,
- odnětí lesních pozemků určených k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha nebo o omezení jejich využívání pro plnění funkcí lesa a o výši poplatků za odnětí,
- dočasného omezení nebo vyloučení vstupu do lesa, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- povolení výjimky ze zákazu některých činností v lese,
- stanovení podmínek ke konání organizovaných nebo hromadných sportovních akcí v lese, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- uložení opatření k zajištění bezpečnosti osob a majetku před škodami, které by mohly být způsobeny padáním kamenů, sesouváním půdy, pádem stromů a lavinami z lesních pozemků, a o tom, kdo ponese náklady s tím spojené,
- uložení opatření v případech mimořádných okolností, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- výjimek ze zákazu provádět mýtní těžbu v lesních porostech mladších než 80 let,
- podmínek lesní dopravy po cizích pozemcích,
- udělení nebo odnětí licence pro výkon funkce odborného lesního hospodáře,
- pověření právnické nebo fyzické osoby výkonem funkce odborného lesního hospodáře,
- ukládání pokut (hlava devátá),
- uložení opatření k odstranění zjištěných nedostatků, opatření ke zlepšení stavu lesů a plnění jejich funkcí, o zastavení nebo omezení výroby nebo jiné činnosti v lese v případech hrozících škod, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- nezbytných opatřeních, vedoucích k odvrácení hrozícího nebezpečí, pokud nepřesahují jejich správní obvod.
Dále pak:
- vedou evidenci nájmů a výpůjček pozemků určených k plnění funkcí lesa ve svém správním obvodu,
- uplatňují stanovisko k územně plánovací dokumentaci, pokud není příslušný kraj nebo ministerstvo,
- vydávají souhlas k vydání územního rozhodnutí, jímž mají být dotčeny pozemky určené k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha, pokud není příslušný kraj, a souhlas k vydání rozhodnutí o umístění stavby nebo využití území do 50 m od okraje lesa,
- zajišťují zpracování lesní hospodářské osnovy (ust. § 25 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel),
- povolují výjimky ze stanovené velikosti nebo šířky holé seče,
- povolují výjimky ze zákonných lhůt pro zalesnění a zajištění kultur,
- ustanovují lesní stráž a zrušují ustanovení lesní stráže (§ 38 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel), ve svém správním obvodu,
- soustřeďují údaje lesní hospodářské evidence o lesích ve svém správním obvodu a postupují je pověřené organizační složce státu,
- vykonávají dozor nad dodržováním lesního zákona, předpisů vydaných k jeho provedení a rozhodnutí vydaných na jejich základě.
Při překročení výměr lesního pozemku ve výše uvedených bodech přechází pravomoc rozhodování na kraj.
Údržba pozemků s veřejnou zelení (tj. soubor všech volně rostoucích a veřejně přístupných rostlin) spočívá zpravidla v jejich kosení, které obec může upravit veřejnou vyhláškou. Obce obvykle stanovují intenzitní třídy s rozdílnou intenzitou sečí, která se řídí povahou a polohou daného pozemku. Obce obvykle stanovuje minimální počet sečí na dvě ročně a dále pak dle nutnosti v jednotlivých intenzitních třídách. Seče se provádějí ve vegetační době, obce mohou stanovit, do jakého termínu se musejí jednotlivé seče uskutečnit, a další podmínky pro jejich provádění.
Pozemky v intravilánu obce, v lokalitě s vysokým pohybem osob, bývají zařazeny do intenzitní třídy s nejvyšším počtem sečí. Obvykle jde zejména o parky nebo parkově upravené plochy. Můžou to být veřejná prostranství před budovami, které slouží veřejným účelům, jako jsou radnice, obchody, školy apod. Ve střední intenzitní třídě se obvykle nacházejí ostatní veřejně přístupné plochy v zastavěném území i parkově upravené plochy mimo zastavěná území nacházející se v katastru obce. Do intenzitní třídy s nejmenším počtem sečí se zařazují ostatní plochy ke kosení.
Příklady intenzitních tříd a počtu sečí:
- I. intenzitní třída – 5 sečí
- II. intenzitní třída – 3 seče
- III. intenzitní třída – 2 seče
Součástí údržby zeleně je i péče o dřeviny (stromy a keře), které se nacházejí v katastru obce a rostou na jejích pozemcích. Dle § 507 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jsou rostliny na pozemku vzešlé jeho součástí a jsou tedy majetkem jeho majitele bez ohledu na to, kdo dřevinu vysadil.
V současné praxi, a pokud to finanční možnosti obce dovolují, je běžné provádění inventarizace dřevin, jejíž součástí je vyhodnocení jejich stavu a zanesení polohy do mapových podkladů. Z informací získaných z inventarizace mohou obce sestavit plány péče o dřeviny. Je pak vcelku snadné postupovat dle těchto plánů, které určí způsob a dobu ošetření. Obzvláště důležité je, že se tímto eliminují ty dřeviny, které jsou v havarijním nebo špatném zdravotním stavu. Ty jsou pak určeny ke kácení.
Kromě inventarizace dřevin mohou obce provádět pasportizace veřejné zeleně. Jde o grafické zpracování veřejných ploch do logických celků. Celkem může být parcela nebo základní plocha. Základní plochy pak předkládají uživateli informace o funkčním využití a prvcích, ze kterých se skládají. Podávají také informace o finanční náročnosti údržby rozdělené do měsíců. Jde o poměrně efektivní nástroj k zjištění množství udržované zeleně a potřebných financí v celém katastru obce.
Je nutno mít na paměti, že při ošetřování dřevin ořezem je více než vhodné, aby ořezy prováděla osoba k tomu vyškolená. Platí, že pokud řezy na stromech či keřích provádí autorizovaná osoba, pak se daří dřeviny uchovávat v dobrém zdravotním stavu a tím eliminovat riziko jejich úhynu.
Podle současné legislativy platí, že při nutném kácení dřevin je povinnost postupovat podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhlášky č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení (dále jen „vyhláška o povolování kácení dřevin“). Je nutné znát, v jakém režimu je možné dřeviny skácet, zda bude nutné povolení kácení dřeviny orgánem ochrany životního prostředí nebo bude možné dřeviny odstranit bez povolení.
Velikost a charakteristika dřevin, k jejichž kácení není třeba povolení
Dle vyhlášky č. 189/2013 Sb. v platném znění (tj. včetně aktualizace č. 222/2014 Sb.) se nevyžaduje povolení ke kácení dřevin, pokud nejsou součástí významného krajinného prvku nebo stromořadí:
- pro dřeviny o obvodu kmene do 80 cm měřeného ve výšce 130 cm nad zemí,
- pro zapojené porosty dřevin[1] tj. křoví, pokud celková plocha kácených zapojených porostů dřevin nepřesahuje 40 m2,
- pro dřeviny pěstované na pozemcích vedených v katastru nemovitostí ve způsobu využití jako plantáž dřevin),
- pro ovocné dřeviny rostoucí na pozemcích v zastavěném území evidovaných v katastru nemovitostí jako druh pozemku zahrada, zastavěná plocha a nádvoří nebo ostatní plocha se způsobem využití pozemku zeleň.
Stromořadí je souvislá řada stromů, které rostou v pravidelných odstupech. Minimální počet stromů v řadě je deset kusů. Chybí-li stromy v souvislé řadě, stále se jedná o stromořadí. Toto neplatí pro ovocné sady ani plantáže dřevin (§ 1 písm. c) vyhlášky o povolování kácení dřevin).
Žádost o povolení kácení dřevin má své náležitosti a předkládá se orgánu ochrany životního prostředí, který v přenesené působnosti vydá povolení ke kácení nebo žádost zamítne. V současné době jsou tímto orgánem všechny obce (tj. i I. typu). Je nutné specifikovat katastrální území a parcelu, kde se dřevina nachází, případně i dodat situační nákres. Dále je nutné určit druh dřeviny a její další parametry (§ 4 odst. 1 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Orgán ochrany životního prostředí zhodnotí funkční a estetickou hodnotu dřeviny, která je navržena ke kácení. Na jejím základě může uložit povinnou náhradní výsadbu za skácený kus stromu, která je adekvátní ekologické újmě, k níž skácením dojde. Zákon počítá také s budoucí možností odvodů, které by nahradily ekologickou újmu. Právní úprava však zatím není kompletní, je tedy možno nařídit pouze náhradní výsadbu (§ 9 zákona o ochraně přírody).
Pokud si obec nechá zpracovat inventarizaci dřevin, bývá součástí dodávky i elektronický systém vedení stavu a počtu těchto dřevin. Tento systém zpravidla umí zpracovat i žádost o kácení dřevin.
Pokud je nutné kácení dřeviny ze závažných zdravotních důvodu dle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody, je potřeba nejdříve poslat orgánu ochrany životního prostředí oznámení o kácení dřeviny s lokalizací stromu v mapovém podkladu, zdůvodněním nutnosti kácení a určením druhu stromu včetně jeho parametrů. Je nutné uvést míry obvodu kmene stromu ve výšce 130 cm nad zemí (§ 4 odst. 2 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Následně je potřeba počkat 15 dnů. Pokud do této doby orgán ochrany životního prostředí nekontaktuje oznamovatele, je možné kácení provést (§ 8 odst. 2 zákona na ochranu přírody).
V případě, že dojde k vývratu stromu nebo jinému závažnému poškození, které je nutné řešit okamžitým odstraněním stromu, pak není nutné žádat o povolení ani skutečnost předem oznamovat. Je jen nutno oznámit, že došlo k tomuto zásahu, a to ve lhůtě do 15 dnů od jeho provedení (§ 8 odst. 4 zákona na ochranu přírody).
Použité zdroje:
CIKÁNKOVÁ, J., E. KOBLÍŽKOVÁ, J. MERTL, J. POKORNÝ, T. PONOCNÁ, M. ROLLEROVÁ a E. TRNKOVÁ. Zpráva o životním prostředí České republiky 2013. Praha, 2014.
Ministerstvo zemědělství [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-31]. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/mze/ochrana-zvirat/
Portál veřejné správy: Na úřad přes internet [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-20]. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/?path=/portal/obcan/
ÚSES. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky [online]. 2015 [cit. 2015-05-29]. Dostupné z: http://www.ochranaprirody.cz/obecna-ochrana-prirody-a-krajiny/uses/
[1] Zapojeným porostem dřevin je soubor dřevin, v němž se nadzemní části dřevin jednoho patra vzájemně dotýkají, prorůstají nebo překrývají, s výjimkou dřevin tvořících stromořadí, pokud obvod kmene jednotlivých dřevin měřený ve výšce 130 cm nad zemí nepřesahuje 80 cm; jestliže některá z dřevin v souboru přesahuje uvedené rozměry, posuzuje se vždy jako jednotlivá dřevina.
Související postupy pro řešení typických situací: · 01 Odchyt volně pobíhajících psů · 02 Oblast ochrany zvířat · 06 Povolování kácení dřevin rostoucích mimo les Související vzory dokumentů: · 13 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (s povinností náhradní výsadby) · 14 Rozhodnutí o kácení dřevin rostoucích mimo les (bez povinnosti náhradní výsadby) · 43 Dopis majiteli volně pobíhajícího psa |
Obsah kapitoly:
10.1 Ochrana životního prostředí
10.2 Odpady, kanalizace, vody
10.2.1 Odpadové hospodářství
10.2.2 Kanalizace
10.2.3 Vody
10.3 Ochrana zvířat
10.4 Lesy a ochrana zeleně
10.4.1 Lesy
10.4.2 Údržba zeleně
Životní prostředí se dá definovat jako prostor pro život, který je ovlivněn působením složek – vody, vzduchu, hornin, půdy, energie, ekosystémů a organismů. Kvalita života obyvatel planety je těmito složkami, potažmo jejich kvalitou, nesmírně ovlivněna.
V minulosti se při rozvoji hospodářství na životní prostředí nebral zřetel. Jeho kvalita se zhoršovala. Dá se říci, že stoupající hospodářský rozvoj má negativní dopad na životní prostředí. Existuje přímá úměra mezi vývojem ekonomiky a stavem životního prostředí.
Všechny již zmiňované složky životního prostředí jsou v současnosti větší či menší měrou postižené a znehodnocené. S rozvojem průmyslu v padesátých letech minulého století došlo k znečištění ovzduší. To bylo v některých lokalitách velmi špatné. Tento jev se bohužel v některých oblastech nelepší, jen zdroje znečištění se léty změnily.
Půda intenzivním způsobem zemědělství erodovala a je zamořena chemickými hnojivy. V některých lokalitách je trvale nebo dočasně znehodnocena. Fenoménem dneška jsou brownfieldy, tedy pozemky, areály nebo objekty, které se v současnosti nevyužívají, jsou zanedbané a jejich regenerace je finančně velmi náročná nebo nemožná.
V oblasti čistoty vody v nádržích a vodních tocích došlo ke zlepšení odkanalizováním obcí, bohužel však stále dochází k velké eutrofizaci (přemnožení sinic a řas a v jeho důsledku úbytku kyslíku ve vodě) a acidifikaci (překyselení) používáním nadměrného množství dusíku a fosforu při hnojení polí.
Masivní výstavbou v posledních dvaceti pěti letech došlo k poměrně velké fragmentaci území. Došlo k velkému rozvoji dopravní infrastruktury a zabírání zemědělského půdního fondu pro rozvoj obcí. V jejím důsledku pak dochází k narušování přirozených stanovišť flory a fauny a tím k zániku jejich biotopů. Zástavbou došlo k narušení přirozené retence a infiltrace vody v území. Změnily se odtokové poměry, v této souvislosti dochází k častějším lokálním záplavám.
Z výše uvedených důvodů je vyvíjen tlak na zlepšování stavu životního prostředí v návaznosti na udržitelný rozvoj. Tyto tlaky sílí vlivem globální změny klimatu, na kterou vědci už léta upozorňují.
Oblast životního prostředí je rozsáhlá, proto je legislativně vymezena mnoha zákony. Pro obce těmi nejdůležitějšími jsou:
- zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí,
- zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon,
- zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, prováděcí vyhláška č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích,
- zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech,
- zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jeho prováděcí vyhláška č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení,
- zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů,
- zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání,
- zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.
Ochranou životního prostředí rozumíme zmírňování všech negativních dopadů na složky životního prostředí, ovzduší, vody, půdy, rostlin a živočichy. V prostředí obce se jedná ponejvíce o ochranu dřevin, vody a nakládání s odpady. V poslední době se hovoří i o ovlivňování kvality ovzduší kontrolou lokálních topenišť, které se staly jedním z hlavních původců znečistění ovzduší obzvláště v kontextu s emisemi suspendovaných částic prachu PM10, PM2,5.
S ochranou životního prostředí, kde obce hrají důležitou úlohu, souvisí vydávání územního plánu. Územním plánem mohou obce regulovat rozvoj, ale i zachování či obnovu životního prostředí. Územní plán je vydáván v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). Veškerou výstavbu či úpravy v krajině musí obce provádět či schvalovat tak, aby nedocházelo ke kolizím ve vztahu k územnímu plánu a jeho členění území obce.
Územní plán je závazný dokument předkládající řešení území obce na souvislé oblasti dle směru rozvoje katastru obce (upraven v § 43 a násl. stavebního zákona). Územní plán řeší nejen takové oblasti jako je infrastruktura, bydlení, doprava, průmysl, ale i zachování a ochranu životního prostředí. Jednou z mapových vrstev je systém ekologické stability, dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (§ 59).
ÚSES, jak se územním systémům ekologické stability říká, je tvořen třemi základními prvky:
- biocentrum
- biokoridor
- interakční prvek
Biocentrum je geograficky vymezená oblast, která umožňuje přežití a trvalou existenci rostlin a živočichů na daném území. Vymezením a zapojením území do systému ekologické stability dojde k jejich ochraně před užitím území nevhodným způsobem, které by ohrozilo jejich další existenci.
Biokoridor není vhodný k samotnému přežití a existenci rostlin a živočichů, ale je možný k přesunu těchto jedinců mezi jednotlivými biocentry.
Interakční prvek nepropojuje biocentra, ale umožňuje existenci rostlin a živočichů, které nejsou prostorově náročné. Může se jednat o menší parky či plochy zeleně.
ÚSES se dále dělí z hlediska velikosti řešeného území, ale v kontextu obce I. typu se jedná o ÚSES lokální. Ten by měl respektovat systémy ekologické stability vyššího řádu, tedy nadregionální. Ochrana životního prostředí je hlavním hlediskem udržitelného rozvoje.
Rozhodnutí o vypracování územního plánu nebo jeho změně vydává zastupitelstvo obce (§ 6 odst. 5 stavebního zákona). Návrh zásad územního rozvoje musí být předložen kraji (§ 7 odst. 2 písm. b) stavebního zákona).
Pro obce I. typu zpracovávají územní plán obce s rozšířenou působností, do jejichž správního obvodu obec I. typu spadá (§ 6 odst. 1 stavebního zákona). Obce s rozšířenou působností vypracovávají územní plán v přenesené působnosti na žádost obce, která při zpracování územního plánu poskytuje zpracovateli podklady a je maximálně součinná. Zpracovatel územního plánu musí splňovat kvalifikační předpoklady podle § 24 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon a zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů.
Do ochrany životního prostředí spadají i oblasti odpadového hospodářství, nakládání s povrchovými vodami a vodami obecně. Tyto oblasti životního prostředí jsou obcemi řešeny jak v samostatné působnosti, tak v přenesené působnosti. V samostatné působnosti vystupují obce jako původci odpadů a jejich povinnosti je postupovat dle zákona, tzn. mít zajištěn sběr a svoz komunálního odpadu a dalších odpadů, pokud ho vyprodukují.
Odpady řeší zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“), prováděcí vyhláškou č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady.
Obce, které dle § 44, zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, produkují více než 10 t nebezpečného odpadu nebo více než 1000 t odpadu ostatního, zpracovávají plán odpadového hospodářství obce. Jeho obsah stanovuje Ministerstvo životního prostředí. Plán odpadového hospodářství obce se vydává na dobu min. 5 let. Do 3 měsíců od vydání tohoto dokumentu je nutné plán zaslat na příslušný krajský úřad ke schválení.
Obce vydávají ve své samostatné působnosti obecně závaznou vyhlášku, kterou řeší systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na jejím katastrálním území. Součástí vyhlášky je stanovená částka, kterou občané trvale hlášení na území obce, nebo na něm vlastnící nemovitost např. k rekreačnímu bydlení, musejí platit (§ 17 odst. 2 zákona o odpadech).
Ukládání odpadů na skládky je zpoplatněno a poplatek se promítá do výsledných cen za svoz komunálního odpadu pro fyzické nepodnikající osoby. Poplatek za sběr a svoz komunálního odpadu, který je vymezen v obecně závazné vyhlášce vydávané zastupitelstvem, se skládá ze dvou částek, viz místní poplatky v kapitole „Veřejné finance, dotace, majetek obcí“. Obec je povinna vést evidenci odvezených a uložených odpadů (dle třídění), které eviduje dle kódu odpadu, názvu a objemu (§ 39 zákona o odpadech). Pokud je původcem odpadu obec a ukládá odpad na skládku, která je na jejím katastrálním území, nevybírá se podle § 46 odst. 4 zákona o odpadech od této obce základní složka poplatku.
V současnosti musí mít obce vyřešen systém třídění odpadů (§ 16 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech) minimálně v rozsahu papír, sklo, plasty a biologicky rozložitelný odpad (tráva z kosení, listí ze stromů), kovy a nebezpečný odpad. Dále je vhodné mít zajištěn zpětný odběr elektrozařízení. K těmto účelům je možné kontaktovat firmy, které se zpětným odběrem elektrozařízení zabývají. Ze systému zpětného odběru elektrozařízení mohou obce čerpat i finanční prostředky na zařízení místa pro zpětný odběr elektrozařízení. Další finance získávají ze zpětného odběru elektrozařízení, který je odměňován v návaznosti na počty kusů nebo kila zpět odevzdaných elektrospotřebičů.
Další významnou složkou ochrany životního prostředí v prostředí obce je nakládání s odpadními vodami dle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“) a jeho prováděcí vyhláškou č. 428/2001 Sb., k provedení zákona o vodovodech a kanalizacích. Odpadními vodami se rozumí srážkové vody (deště) a odpadní vody (vody vyprodukované domácnostmi a dalšími subjekty ze své činnosti). Dalším důležitým předpisem je vyhláška č. 416/2010 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění odpadních vod.
Provozování vodního díla (stavby dešťové či splaškové kanalizace) obec může provádět jen s povolením k provozování tohoto typu stavby, kterou vydává kraj (§ 6 zákona o vodovodech a kanalizacích).
Odkanalizování obcí a stavění čističek odpadních vod, které slouží k čištění splaškových vod před vypouštěním do vodních zdrojů, jsou v současnosti důležitým tématem, protože každý provozovatel musí splňovat přesně stanovené hodnoty výstupní vody. Pokud tyto hodnoty překračuje, hrozí provozovateli této kanalizace velké sankce (§ 18 a § 19 zákona o vodovodech a kanalizacích).
V praxi obcí I. typu to znamená, že může v obci mít umístěnou kanalizaci společnou pro odvádění odpadních (splaškových) i srážkových (dešťových) vod najednou nebo může mít vybudované kanalizace dvě. Jednu pro odvádění odpadních vod a druhou pro odvádění srážkových vod. Pokud je v obci umístěna kanalizace, zastupitelstvo obce vydává kanalizační řád.
V případě, že v obci není kanalizace umístěna, každá nemovitost musí mít vyřešenou likvidaci splaškových vod formou jímky, která je nepropustná a nemá přepad. Na požádání orgánu ochrany životního prostředí je povinna předložit doklad o likvidaci splaškových vod (§ 38 odst. 6 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách – dále jen „vodní zákon“).
Hospodaření s povrchovými a podzemními vodami dle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, také podléhá povolení k provozování technického zařízení (vodovodní řad), které uděluje kraj. Provozování vodovodního řadu se rozumí dodávka pitné vody domácnostem v katastru obce. Jedná se o soubor činností zahrnujících dodržování technologických postupů při odběru, úpravě a dodávce pitné vody odběratelům (§ 8 vodního zákona).
V praxi obcí je možné zřídit právnickou osobu, která bude oprávněna dle zákona nakládat s vodami jak odpadními tak pitnou vodou a bude v postavení správce majetku zajišťujícího dodávku a odvádění vod. Ovšem to je případ obce, která má vodovodní řad v majetku. Jinak je voda dodávána vodárenskými společnostmi.
Povinnosti související s vodními díly a ochrana vodních děl a rybníků
Vzdouvání a stabilizace vod ve vodních dílech i jejich energetické využití patří mezi důvody, proč je třeba veřejný zájem spatřován i v ochraně vodních děl. V důsledku poškození vodního díla by dále mohlo nastat též (přímé) ohrožení lidských životů, životního prostředí či majetku, tedy hodnot, jejichž ochrana je beze sporu ve veřejném zájmu. Znečištění vody dokonce naplňuje jednu ze skutkových podstat trestných činů dle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen TZ), tedy jde o čin s obecně nejvyšší mírou společenské škodlivosti. Speciální skutkovou podstatou trestného činu je například poškození vodního zdroje dle § 294a TZ. Dále § 301 TZ sankcionuje poškozování významného krajinného prvku, mezi něž se řadí i rybník, z čehož tedy vyplývá, že současný trestní zákoník chrání před poškozováním vodní díla nejen jako součást majetku jejich vlastníka či jako zdroj obecného ohrožení, ale i ve speciálních ustanoveních, a to konkrétně výše zmíněný rybník.
Významným právním předpisem obsahující právní ochranu vodních děl je i vodní zákon, který v § 58, zavádí institut ochrany vodních děl. Toto ustanovení zakazuje poškozovat vodní díla a narušovat jejich funkce. Demonstrativní výčet toho, co se zákazem rozumí, je v § 58 odst. 2 vodního zákona.
Zejména je zakázáno
- na ochranných hrázích vysazovat dřeviny, jezdit po nich vozidly, pokud se nejedná o údržbu, s výjimkou míst k tomu určených,
- poškozovat vodotoky, vodoměry, cejchy, vodní značky, značky velkých vod a jiná zařízení sloužící k plnění úkolů stanovený vodním zákonem.
Ustanovení § 58 odst. 3 vodního zákona zakotvuje způsob ochrany vodního díla, a to skrze stanovení ochranného pásma. Zákon přímo neupravuje, jaké činnosti jsou zakázané, to je třeba stanovit s přihlédnutím k povaze konkrétního vodního díla přímo až v opatření obecné povahy. Ochranné pásmo podél vodního díla je oprávněn stanovit na návrh vlastníka vodního díla příslušný vodoprávní úřad. Ochranné pásmo má podobu opatření obecné povahy ve smyslu SŘ § 171 a násl. Vodoprávní úřad může rovněž na návrh vlastníka zakázat nebo omezit na vodním díle umisťování a provádění některých staveb nebo činností. Důsledkem stanovením ochranného pásma může být omezení vlastnického práva vlastníků pozemků a staveb v ochranném pásmu, jež je v souladu s čl. 11 odst. 4 Listinou základních práv a svobod. Za zmíněnou majetkovou újmu přísluší omezenému náhrada
Hlavním předpisem v oblasti ochrany zvířat je zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (dále jen „zákon na ochranu zvířat“). Ochranou zvířat rozumíme zacházení s živým tvorem, který je schopen vnímat bolest a utrpení, tak, aby nedocházelo k poškozování jeho zdraví, týraní nebo usmrcování bez důvodu (§ 13 odst. 1 zákona na ochranu zvířat). Obce ve své samostatné působnosti mohou ze zákona zřizovat, provozovat a rušit útulky zvířat a vydávat obecně závaznou vyhlášku, kterou vymezují prostory pro volný pohyb psů a upravují podmínky pohybu zvířat na veřejných prostranstvích (§ 24 zákona na ochranu zvířat). Dále mohou vydáním obecně závazné vyhlášky nařizovat povinné čipování psů z důvodu jejich evidence a identifikace v případě jejich zaběhnutí (§ 13 odst. 2 zákona na ochranu zvířat).
V přenesené působnosti hlídá dodržování litery zákona na ochranu zvířat proti týrání orgán ochrany životního prostředí. Ve věcech přenesené působnosti jsou pověřeny obecní úřady s rozšířenou působnosti, které výkon státní správy pro obce I. typu zabezpečují (§ 23a a násl. zákona na ochranu zvířat).
K provozování útulku zvířat je potřeba získat doklad o odborné způsobilosti útulek provozovat. Je nutné mít schválený provozní řád, který je povinen provozovatel útulku na požádání orgánu ochrany životního prostředí předložit ke kontrole. Dále je nutné vést seznam zvířat přijatých, vydaných, uprchlých s uvedením o jaký druh zvířete jde, původní adresu nebo adresu nových majitelů. Musí se vést i takové údaje zvířete jako je hmotnost, barva a jejich signifikantní znaky, podle kterých lze zvíře poznat (§25 odst. 3 zákona na ochranu zvířat).
V případě, že dojde k podezření, že v katastru obce dochází k týrání zvířete, obec je povinna takovou situaci řešit oznámením skutečnosti o podezření ze spáchání správního deliktu týrání zvířete na krajskou veterinární správu (§ 27 a násl. zákona na ochranu zvířat). Obrací se také na příslušný orgán ochrany životního prostředí obce s rozšířenou působností, do jehož správního obvodu spadá. Skutečnost, že k týrání dochází, je oprávněna prověřit a stanovit podle zákona pouze osoba odborně způsobilá k výkonu této činnosti (§ 16 a násl. vyhlášky č. 22/2013 Sb., o vzdělávání na úseku ochrany zvířat proti týrání).
Ochrana zeleně je další velkou oblastí, kde obce vystupují v samostatné působnosti jako majitelé pozemků, na které se veřejná zeleň nachází nebo plní funkci ochrany životního prostředí ve vztahu k přírodě pro stát v přenesené působnosti.
I obce musejí dbát nařízení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody“). Jako vlastníci pozemků s veřejnou zelení jsou obce povinny tyto udržovat minimálně tak, jak zákon ukládá. Dále dle § 63 tohoto zákona musí být zajištěn přístup do krajiny. Obce jsou povinny mít zpracovaný seznam veřejně přístupných účelových komunikací, stezek a pěšin, které zabezpečují volný přístup do krajiny (§ 63 odst. 1 zákona na ochranu přírody).
Téma lesů je upraveno v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích (dále jen „lesní zákon“). Lesy jsou považovány, bez ohledu na vlastnictví, za přírodní bohatství státu (§ 1 lesního zákona). Dle ustanovení lesního zákona je vlastník lesního pozemku povinen se o les starat a postupovat dle zákona. Lesy plní dle lesního zákona trojí funkci:
- ochrannou (§ 7 lesního zákona),
- zvláštního určení (§ 8 lesního zákona),
- hospodářskou (§ 9 lesního zákona).
Pokud obec nezaměstnává osobu odborně vzdělanou pro údržbu lesa, je povinna dle zákona spolupracovat s odborným lesním hospodářem (§ 37 lesního zákona). Pokud vlastní obec les o výměře menší než 50 ha, je jí v plnění uvedených povinností nápomocná státní správa lesů (§ 24 a násl. lesního zákona). Primární odpovědnost za hospodaření s lesním pozemkem však vždy nese vlastník. Pokud je závazné hospodaření majitele lesa na jedné straně, na druhé straně na toto hospodaření může vlastník čerpat finanční příspěvky. Více o finančních příspěvcích na stránkách ministerstva zemědělství.
Vlastníku lesa je dle lesního zákona zamezeno oplocovat pozemky sloužící k funkci lesa. Výjimkou jsou jen lesní školky a oplocenky sloužící k ochraně vysazeného lesa před zvěří (§ 32 odst. 7 lesního zákona). Kácení stromů pro hospodářské účely je povoleno u stromů, které dosáhly minimálního věku 80 let (§ 33 odst. 4 lesního zákona). Stát podporuje hospodaření v lesích poskytováním služeb nebo finančních příspěvků vlastníkům lesa. Jde například o podporu obnovy a zajištění výchovy lesních porostů do 40 let věku, ale i další podporu (§ 46 lesního zákona). Výkon státní správy na úseku lesního hospodářství vykonává obec s rozšířenou působností (§ 47 odst. 1 lesního zákona). Ta je pomocným a poradním orgánem obcím I. typu.
Dle § 48 lesního zákona obecní úřady obcí s rozšířenou působností rozhodují ve věcech:
- prohlášení pozemku za pozemek určený k plnění funkcí lesa,
- pochybností, zda jde o pozemky určené k plnění funkcí lesa,
- dělení lesních pozemků, při kterém výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha,
- odnětí lesních pozemků určených k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha nebo o omezení jejich využívání pro plnění funkcí lesa a o výši poplatků za odnětí,
- dočasného omezení nebo vyloučení vstupu do lesa, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- povolení výjimky ze zákazu některých činností v lese,
- stanovení podmínek ke konání organizovaných nebo hromadných sportovních akcí v lese, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- uložení opatření k zajištění bezpečnosti osob a majetku před škodami, které by mohly být způsobeny padáním kamenů, sesouváním půdy, pádem stromů a lavinami z lesních pozemků, a o tom, kdo ponese náklady s tím spojené,
- uložení opatření v případech mimořádných okolností, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- výjimek ze zákazu provádět mýtní těžbu v lesních porostech mladších než 80 let,
- podmínek lesní dopravy po cizích pozemcích,
- udělení nebo odnětí licence pro výkon funkce odborného lesního hospodáře,
- pověření právnické nebo fyzické osoby výkonem funkce odborného lesního hospodáře,
- ukládání pokut (hlava devátá),
- uložení opatření k odstranění zjištěných nedostatků, opatření ke zlepšení stavu lesů a plnění jejich funkcí, o zastavení nebo omezení výroby nebo jiné činnosti v lese v případech hrozících škod, pokud nepřesahují jejich správní obvod,
- nezbytných opatřeních, vedoucích k odvrácení hrozícího nebezpečí, pokud nepřesahují jejich správní obvod.
Dále pak:
- vedou evidenci nájmů a výpůjček pozemků určených k plnění funkcí lesa ve svém správním obvodu,
- uplatňují stanovisko k územně plánovací dokumentaci, pokud není příslušný kraj nebo ministerstvo,
- vydávají souhlas k vydání územního rozhodnutí, jímž mají být dotčeny pozemky určené k plnění funkcí lesa do výměry 1 ha, pokud není příslušný kraj, a souhlas k vydání rozhodnutí o umístění stavby nebo využití území do 50 m od okraje lesa,
- zajišťují zpracování lesní hospodářské osnovy (ust. § 25 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel),
- povolují výjimky ze stanovené velikosti nebo šířky holé seče,
- povolují výjimky ze zákonných lhůt pro zalesnění a zajištění kultur,
- ustanovují lesní stráž a zrušují ustanovení lesní stráže (§ 38 zákona č. 289/1995 Sb.), o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších novel), ve svém správním obvodu,
- soustřeďují údaje lesní hospodářské evidence o lesích ve svém správním obvodu a postupují je pověřené organizační složce státu,
- vykonávají dozor nad dodržováním lesního zákona, předpisů vydaných k jeho provedení a rozhodnutí vydaných na jejich základě.
Při překročení výměr lesního pozemku ve výše uvedených bodech přechází pravomoc rozhodování na kraj.
Údržba pozemků s veřejnou zelení (tj. soubor všech volně rostoucích a veřejně přístupných rostlin) spočívá zpravidla v jejich kosení, které obec může upravit veřejnou vyhláškou. Obce obvykle stanovují intenzitní třídy s rozdílnou intenzitou sečí, která se řídí povahou a polohou daného pozemku. Obce obvykle stanovuje minimální počet sečí na dvě ročně a dále pak dle nutnosti v jednotlivých intenzitních třídách. Seče se provádějí ve vegetační době, obce mohou stanovit, do jakého termínu se musejí jednotlivé seče uskutečnit, a další podmínky pro jejich provádění.
Pozemky v intravilánu obce, v lokalitě s vysokým pohybem osob, bývají zařazeny do intenzitní třídy s nejvyšším počtem sečí. Obvykle jde zejména o parky nebo parkově upravené plochy. Můžou to být veřejná prostranství před budovami, které slouží veřejným účelům, jako jsou radnice, obchody, školy apod. Ve střední intenzitní třídě se obvykle nacházejí ostatní veřejně přístupné plochy v zastavěném území i parkově upravené plochy mimo zastavěná území nacházející se v katastru obce. Do intenzitní třídy s nejmenším počtem sečí se zařazují ostatní plochy ke kosení.
Příklady intenzitních tříd a počtu sečí:
- I. intenzitní třída – 5 sečí
- II. intenzitní třída – 3 seče
- III. intenzitní třída – 2 seče
Součástí údržby zeleně je i péče o dřeviny (stromy a keře), které se nacházejí v katastru obce a rostou na jejích pozemcích. Dle § 507 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jsou rostliny na pozemku vzešlé jeho součástí a jsou tedy majetkem jeho majitele bez ohledu na to, kdo dřevinu vysadil.
V současné praxi, a pokud to finanční možnosti obce dovolují, je běžné provádění inventarizace dřevin, jejíž součástí je vyhodnocení jejich stavu a zanesení polohy do mapových podkladů. Z informací získaných z inventarizace mohou obce sestavit plány péče o dřeviny. Je pak vcelku snadné postupovat dle těchto plánů, které určí způsob a dobu ošetření. Obzvláště důležité je, že se tímto eliminují ty dřeviny, které jsou v havarijním nebo špatném zdravotním stavu. Ty jsou pak určeny ke kácení.
Kromě inventarizace dřevin mohou obce provádět pasportizace veřejné zeleně. Jde o grafické zpracování veřejných ploch do logických celků. Celkem může být parcela nebo základní plocha. Základní plochy pak předkládají uživateli informace o funkčním využití a prvcích, ze kterých se skládají. Podávají také informace o finanční náročnosti údržby rozdělené do měsíců. Jde o poměrně efektivní nástroj k zjištění množství udržované zeleně a potřebných financí v celém katastru obce.
Je nutno mít na paměti, že při ošetřování dřevin ořezem je více než vhodné, aby ořezy prováděla osoba k tomu vyškolená. Platí, že pokud řezy na stromech či keřích provádí autorizovaná osoba, pak se daří dřeviny uchovávat v dobrém zdravotním stavu a tím eliminovat riziko jejich úhynu.
Podle současné legislativy platí, že při nutném kácení dřevin je povinnost postupovat podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhlášky č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení (dále jen „vyhláška o povolování kácení dřevin“). Je nutné znát, v jakém režimu je možné dřeviny skácet, zda bude nutné povolení kácení dřeviny orgánem ochrany životního prostředí nebo bude možné dřeviny odstranit bez povolení.
Velikost a charakteristika dřevin, k jejichž kácení není třeba povolení
Dle vyhlášky č. 189/2013 Sb. v platném znění (tj. včetně aktualizace č. 222/2014 Sb.) se nevyžaduje povolení ke kácení dřevin, pokud nejsou součástí významného krajinného prvku nebo stromořadí:
- pro dřeviny o obvodu kmene do 80 cm měřeného ve výšce 130 cm nad zemí,
- pro zapojené porosty dřevin[1] tj. křoví, pokud celková plocha kácených zapojených porostů dřevin nepřesahuje 40 m2,
- pro dřeviny pěstované na pozemcích vedených v katastru nemovitostí ve způsobu využití jako plantáž dřevin),
- pro ovocné dřeviny rostoucí na pozemcích v zastavěném území evidovaných v katastru nemovitostí jako druh pozemku zahrada, zastavěná plocha a nádvoří nebo ostatní plocha se způsobem využití pozemku zeleň.
Stromořadí je souvislá řada stromů, které rostou v pravidelných odstupech. Minimální počet stromů v řadě je deset kusů. Chybí-li stromy v souvislé řadě, stále se jedná o stromořadí. Toto neplatí pro ovocné sady ani plantáže dřevin (§ 1 písm. c) vyhlášky o povolování kácení dřevin).
Žádost o povolení kácení dřevin má své náležitosti a předkládá se orgánu ochrany životního prostředí, který v přenesené působnosti vydá povolení ke kácení nebo žádost zamítne. V současné době jsou tímto orgánem všechny obce (tj. i I. typu). Je nutné specifikovat katastrální území a parcelu, kde se dřevina nachází, případně i dodat situační nákres. Dále je nutné určit druh dřeviny a její další parametry (§ 4 odst. 1 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Orgán ochrany životního prostředí zhodnotí funkční a estetickou hodnotu dřeviny, která je navržena ke kácení. Na jejím základě může uložit povinnou náhradní výsadbu za skácený kus stromu, která je adekvátní ekologické újmě, k níž skácením dojde. Zákon počítá také s budoucí možností odvodů, které by nahradily ekologickou újmu. Právní úprava však zatím není kompletní, je tedy možno nařídit pouze náhradní výsadbu (§ 9 zákona o ochraně přírody).
Pokud si obec nechá zpracovat inventarizaci dřevin, bývá součástí dodávky i elektronický systém vedení stavu a počtu těchto dřevin. Tento systém zpravidla umí zpracovat i žádost o kácení dřevin.
Pokud je nutné kácení dřeviny ze závažných zdravotních důvodu dle § 8 odst. 2 zákona o ochraně přírody, je potřeba nejdříve poslat orgánu ochrany životního prostředí oznámení o kácení dřeviny s lokalizací stromu v mapovém podkladu, zdůvodněním nutnosti kácení a určením druhu stromu včetně jeho parametrů. Je nutné uvést míry obvodu kmene stromu ve výšce 130 cm nad zemí (§ 4 odst. 2 vyhlášky o povolování kácení dřevin). Následně je potřeba počkat 15 dnů. Pokud do této doby orgán ochrany životního prostředí nekontaktuje oznamovatele, je možné kácení provést (§ 8 odst. 2 zákona na ochranu přírody).
V případě, že dojde k vývratu stromu nebo jinému závažnému poškození, které je nutné řešit okamžitým odstraněním stromu, pak není nutné žádat o povolení ani skutečnost předem oznamovat. Je jen nutno oznámit, že došlo k tomuto zásahu, a to ve lhůtě do 15 dnů od jeho provedení (§ 8 odst. 4 zákona na ochranu přírody).
Použité zdroje:
CIKÁNKOVÁ, J., E. KOBLÍŽKOVÁ, J. MERTL, J. POKORNÝ, T. PONOCNÁ, M. ROLLEROVÁ a E. TRNKOVÁ. Zpráva o životním prostředí České republiky 2013. Praha, 2014.
Ministerstvo zemědělství [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-31]. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/mze/ochrana-zvirat/
Portál veřejné správy: Na úřad přes internet [online]. Praha, 2015 [cit. 2015-05-20]. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/?path=/portal/obcan/
ÚSES. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky [online]. 2015 [cit. 2015-05-29]. Dostupné z: http://www.ochranaprirody.cz/obecna-ochrana-prirody-a-krajiny/uses/
[1] Zapojeným porostem dřevin je soubor dřevin, v němž se nadzemní části dřevin jednoho patra vzájemně dotýkají, prorůstají nebo překrývají, s výjimkou dřevin tvořících stromořadí, pokud obvod kmene jednotlivých dřevin měřený ve výšce 130 cm nad zemí nepřesahuje 80 cm; jestliže některá z dřevin v souboru přesahuje uvedené rozměry, posuzuje se vždy jako jednotlivá dřevina.