1.3. Středověké pojetí spravedlnosti a právní jistoty

V období středověku nedoznalo pojetí spravedlnosti či právní jistoty výraznějších změn. Mezi učenci byly stále v živém povědomí tradice Římského práva, k jehož zachování a rozšíření velkou měrou přispěla Východořímská říše (TRETERA, J. R.; 2010). Důraz byl tehdy kladen především na posílení vztahu mezi světskou a církevní mocí, která se nezřídka stávala panovníkovi významnou oporou. Zajištění spravedlnosti pak leželo na bedrech obou těchto stran. Není proto divu, že z řad kléru pocházel též jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků a filosofů středověku, Tomáš Akvinský (ADAMOVÁ, K.; 2010). Ten přirozeně převzal a dále rozvinul Aristotelovo pojetí spravedlnosti, přičemž je doplnil zásadou suum cuique tribuere (dát každému, co mu patří). Tato zásada, převzatá vlastně již od římského politika Catona staršího, se stala ústředním principem učení Akvinského a nakonec i moderního tomismu (VEČEŘA, M.; 1997).