8.2.1. Smluvní typy

Občanský zákoník upravuje několik desítek různých smluvních typů. Smluvní typ je druh smlouvy, který se historicky vyvinul do určité podoby, kterou zákon nabízí jako vzor do značné míry otevřený úpravám podle podmínek uzavírání konkrétní smlouvy (zásada dispozitivnosti). Nejznámější jsou kupní smlouva, darovací smlouva, smlouva o dílo, nájemní smlouva, apod. Smlouvy se zásadně dají uzavřít ústně, písemná forma však poskytuje větší právní jistotu ohledně jejích ujednání.

V praxi je tedy vhodné ujasnit si nejdříve, co je podstatou chystané transakce („kdo co komu za co“) a pak nalézt smluvní typ jí odpovídající či alespoň nejbližší. Nesmí se však zapomenout na jedno ze základních právních pravidel, že právní jednání se posuzuje podle obsahu a nikoliv dle jeho označení (platí i ve správním řízení). Proto je nutné při práci se smluvním typem vždy respektovat (neměnit) jeho úvodní ustanovení, které jeden typ vždy odlišuje od typu jiného. Je možno spojit i více smluv v jednu nebo sepsat za sebou na jedné listině a případně dodržet jejich potřebné pořadí.

Kromě toho mohou smluvní strany uzavírat rovněž smlouvy nepojmenované (zákon takový typ smlouvy neobsahuje), kdy si smluvní strany jejich obsah vytvoří podle vlastních představ a dohody, ale vždy musí být ze smlouvy zřejmé, jaká vzájemná plnění si její strany poskytují. Velkou výhodou využití smluvního typu však je to, že v případě opomenutí uvést nějakou důležitou okolnost do smlouvy, se použije ustanovení uvedené k tomu v zákoně (následek nevyužití zásady dispozitivnosti občanskoprávní úpravy – viz shora). Zatímco opomenutí nějakého důležitého ujednání ve smlouvě nepojmenované může vyvolat spor a jeho případné soudní řešení nebude snadné.