1.4. Vývoj po Velké francouzské revoluci – Dopady Osvícenství

Proměny pojetí práva v 19. století, plynuly zejména z odlišných názorů panujících ve společnosti právních teoretiků na pozitivní a přirozené právo. V nelehkých dobách světových válečných konfliktů a v ještě těžších, které na ně navazovaly, mělo totiž rozdělení práva na pozitivní a přirozené zásadní význam a stávalo se pomyslnou červenou linií táhnoucí se mezi životem a smrtí.

Kult zákona v 19. století aneb pryč s vyššími přirozenými principy!

Pro 19. století je typický odklon od přirozeného pojetí práva ve prospěch pojetí pozitivně-právního, proto také, jak uvádí český právní historik Radim Seltenreich (2010), bývá nazýváno „stoletím pozitivního práva“. O překonání stavu podvojného vnímání práva se rovněž hovoří jako o „výměně kultu práva za kult zákona.“ Tehdejší přístup k přirozenému právu lze doložit například výrokem právního filosofa Karla Bergbohma, který ve své knize Jurispurdenz und Rechtsphilosofie z roku 1892 píše (citováno dle HATTENHAUER, H.; 1998):

Zatímco tedy v přirozenoprávním pojetí se právo odvozuje od duchovních principů a má pocházet od Boha, pozitivisté staví do popředí lidský rozum. Kodifikace práva založená na kauzálních popisech se transformuje do podoby obecných norem zákona, který slouží jako jediný zdroj práva. Postoj, kdy je za právo považováno jen to, co je obsahem státem vydaných a tudíž garantovaných norem, snad nejlépe a bohužel i dnes groteskně dokumentuje známý výrok francouzského profesora G. Bugneta: „Neznám občanské právo, vykládám jen občanský zákoník.“!!! (SELTENREICH, R.; 2010)

Pro bezvýhradné upřednostňování pozitivního práva, neboli juspozitivismus, platí, že je kladen zvláštní důraz na právní jistotu a předvídatelnost. Co to znamená, si můžeme ukázat třeba na příkladu soudce. Ten, pokud se necítí striktně vázán psaným právem, totiž dle zastánců pozitivního práva snáze podléhá vnějším vlivům, ale i emocím. Jeho rozhodování pak může být pozitivisty nepředvídatelné, což nutně snižuje právní jistotu. A právě z přísné zákonnosti kodifikace práva plyne posílení právní jistoty, neboť úzce specifikované normy stavějí jasné mantinely, v nichž se osoby mohou pohybovat.

Poněkud paradoxním faktem přitom je, že jak francouzský Code civil des Français (Občanský zákoník Francouzů), tak rakouský Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie (ABGB, tzv. Všeobecný zákoník občanský) byly veskrze přirozenoprávní povahy. Jejich autoři totiž přes veškerou snahu o národní kodifikaci i nadále vycházeli ze základů položených v antickém Římě. Ačkoli tedy bylo právo vykládáno pozitivně, přirozenoprávní a racionální principy zůstaly v jeho strukturách zachovány. Kogentní výklad norem významných z hlediska veřejného pořádku či dobrých mravů nicméně vylučoval jakákoli odchylná ujednání. Dohody odporující těmto ustanovením byly jednoduše neplatné. Toto bezvýhradné respektování dané doktríny bez možnosti zapojení vlastního uvážení je dnes považováno za překonané, v tehdejších časech však nejspíš v duchu motta „svornost, rovnost, bratrství“ znamenalo záruku právní jistoty, jíž se obyvatelstvu v předrevolučních dobách jednoduše nedostávalo.

Seltenreich (2010) k tomu dodává: „Tím, že je ale určení obsahu zákona (při zřeknutí se jakékoli kritiky) přenecháno zcela zákonodárci, dochází nutně i k praktickému ztotožnění práva s mocí – nejvyšším ideálem práva tak nutně přestává být ‚spravedlnost‘, její místo zaujímá ‚právní jistota‘.“, z čehož dle Seltenreicha pro soudce „dále vyplývá povinnost přidržet se při výkladu „přísných, nahých písmen zákona‘, která v žádném případě nesměji tvůrčím způsobem doplňovat. Tato ‚poslušnost soudce vůči zákonu‘ je vlastně pouze logickým dovozením kultu zákona, který ve společnosti 19. století panoval.“ (SELTENREICH, R.; 2010). Tento striktní přístup povýšil jistotu v právu nad rozum a vlastní uvážení. Právo znamenalo stát a stát znamenal jistotu.