9.2. Pracovněprávní vztahy
Pracovněprávní vztahy jsou předmětem úpravy pracovního práva, jako vztahy vznikající při výkonu závislé práce zaměstnancem pro zaměstnavatele a některé další vztahy, zejména právní vztahy kolektivní povahy (s odborovými orgány). Za závislou práci se považuje osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele za mzdu, plat nebo odměnu za práci ve vztahu podřízenosti vůči zaměstnavateli, tedy podle pokynů zaměstnavatele, jménem zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele či jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a odpovědnost zaměstnavatele.
Základní pracovněprávní vztahy mají formu pracovního poměru nebo vztahu založeného dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Jako hlavní pramen pracovního práva můžeme označit zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, který stanoví závazně práva a povinnosti účastníků pracovněprávních vztahů. Odchylně mohou být upraveny, pokud to zákoník práce výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení to nevyplývá. Odchylnou úpravu v oblasti odměňování za práci může obsahovat smlouva nebo vnitřní předpis a nemůže stanovit nárok nižší nebo vyšší, pokud zákoník práce, kolektivní smlouva, případně vnitřní předpis stanoví jako nejméně nebo nejvíce přípustný.
Základní zásady pracovněprávních vztahů
Zákoník práce stanoví základní principy ovládající pracovněprávní vztahy (§ 1a) a to zejména uspokojivé a bezpečné podmínky pro výkon práce, spravedlivé odměňování zaměstnance, řádný výkon práce zaměstnancem v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele a rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz diskriminace. Rovné zacházení se zaměstnanci zajišťují zaměstnavatelé ve sféře pracovních podmínek, odměňování za práci, odborné přípravy a příležitostí dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání se zřetelem zvláště na zákaz diskriminace. Pod zákazem diskriminace se rozumí nepřípustnost toho, aby zaměstnavatelé v pracovněprávních vztazích přihlíželi u zaměstnanců a uchazečů o zaměstnání zejména k jejich barvě pleti, rase, národnosti, etnickému původu, sociálnímu původu, jazyku, pohlaví, věku, sexuální orientaci, zdravotnímu stavu, náboženství, politické příslušnosti, odborové příslušnosti, manželskému nebo rodinnému stavu atd. Za diskriminaci se nepovažuje rozdílné zacházení na základě požadavku pro výkon práce, plynoucího z povahy pracovních činností nebo souvislostí této práce (např. těžká fyzická práce).
Účastníci pracovněprávních vztahů (§ 6 – § 11 zákoníku práce)
V pracovněprávních vztazích vystupují jako nositelé subjektivních práv a povinností zaměstnavatel, zaměstnanec, odborová organizace a stát. Zaměstnavatelem je ta osoba, která zaměstnává fyzickou osobu v pracovněprávním vztahu. Může jím být fyzická i právnická osoba způsobilá k právním úkonům. Zaměstnancem je fyzická osoba konající pro zaměstnavatele závislou práci v pracovněprávním vztahu. Fyzická osoba může uzavřít základní pracovněprávní vztah, pokud dosáhla 15 let věku a ukončila povinnou školní docházku.