9.3. Odpovědnost za škodu

Účastníci pracovního poměru a vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr mají odpovědnost spojenou s vykonávanou prací. Aby tato povinnost vznikla, musí zásadně nejdříve dojít k porušení pracovněprávní povinnosti. Zákoník práce v zájmu prevence oběma účastníkům ukládá chovat se tak, aby nevznikaly škody na majetku a zdraví (§ 248 a § 249 zákoníku práce).

Z této odpovědnosti plyne povinnost škodlivý následek způsobený porušením povinnosti finančně nahradit, přičemž podmínky vzniku odpovědnosti za škodu a povinnost náhrady škody zákoník práce stanoví pro zaměstnance a zaměstnavatele odlišně. Vždy však musí být splněna základní podmínka: ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s jejich plněním.

U obou odpovědností platí společně, že:

• při určení výše škody na věci se vychází z ceny věci v době vzniku škody (§ 272 zákoníku práce) a zohledňují se tzv. odpisy),
• plněním pracovních úkolů je výkon práce a jiná činnost konaná na příkaz zaměstnavatele a činnost zaměstnance, která je předmětem pracovní cesty a další činnosti takto kvalifikované zákoníkem práce (§ 273 zákoníku práce),
• v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce, (např. oblékání ochranných pomůcek), během práce obvyklé nebo nutné (např. pobyt v sociálním zařízení), před počátkem nebo po ukončení práce (např. osobní hygiena), a úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech konané v prostorách zaměstnavatele a dále zdravotnické vyšetření z příkazu zaměstnavatele, ošetření při první pomoci a cesta k nim a zpět. Stejně tak je v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů školení zaměstnance organizované zaměstnavatelem. Takovými úkony však nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování, zdravotní vyšetření nebo ošetření ani cesta k nim a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele (§ 274 zákoníku práce).