2.1.2 . Koncepty spravedlnosti

Na předchozích řádcích byl vymezen pojem spravedlnosti tak, jak je chápán v současné společnosti. Dále budou uvedeny další různé koncepty jeho pojímání, neboť samotná skutečnost, že je zde řeč o spravedlnosti v právu, znamená, že budou také zohledňována pojetí spravedlnosti v různých disciplínách, které ostatně do tvorby práva ve svém konečném důsledku zasahují.

Na spravedlnost se lze dívat mnoha různými pohledy. Každá vědní disciplína popisuje spravedlnost trochu odlišně, pro právo je ovšem každá z nich důležitá stejně, neboť právo je v lidské společnosti zastřešující vědou, která chrání správný výkon těch ostatních.

1. Spravedlnost etická

Morální etika je sama o sobě jednou z nejdéle vymezených oblastí spravedlnosti, neboť ji jako samostatný druh vymezoval již Aristoteles ve své Etice Nikomachově. Rozlišoval při tom spravedlnost celou a částečnou, kdy spravedlnost celá se vztahuje ke všemu, co platí o člověku ctnostném, částečná se vztahuje např. ke cti nebo k penězům.

2. Spravedlnost sociální

Na rozdíl od etické spravedlnosti, která bývá obvykle přijímána bez skrupulí, je situace spravedlnosti sociální daleko složitější. Zejména v demokratických zemích řídících se principem sociálního státu (welfare state) může otázka jejího zajištění působit jako společenská rozbuška. Ostatně již německý politický filosof Friedrich Engels říkal, že „to, co je spravedlivé z hlediska morálky nebo i práva, může se ukázat zdaleka ne spravedlivým v oblasti sociální.“ (VEČEŘA, M.; 1997) Ožehavost tématu vyplývá už z obtížnosti vymezení pojmu samotného, při němž se uplatňují dvě teorie: egalitářská a redistributivní.

Základem egalitářské, neboli rovnostářské teorie je snaha eliminovat jakékoli sociální napětí. Toto téma je živé i v současných demokratických zemích, egalitáři však problematiku řeší ad absolutum a vydávají se cestou odstranění všech a zvláště pak ekonomických rozdílů, zavedení rovnosti v soukromém vlastnictví a přerozdělení vyrobených statků, obvykle bez ohledu na individuální zásluhy. Z výše popsaného je patrné, že egalitářská teorie se uplatňuje v socialistických státních zřízeních a může vést až ke komunistickému zrušení soukromého vlastnictví.

V dnešní době je daleko uznávanější teorie redistributivní, která sociální spravedlnost spatřuje spíše v možnosti podílet se určitým způsobem na užívání společenského bohatství, například zajištěním minimální mzdy k udržení sociálního minima. Tato myšlenka, na níž stojí například již zmíněný koncept welfare state, sice v určitém smyslu ubírá z veřejných peněz ve prospěch jedinců, kteří sami nijak nepřispívají, současně však prospívá celku obecně vyšším životním standardem a nižší kriminalitou.

Nejčastější principy distributivní spravedlnosti jsou: každému podle jeho práv, každému podle jeho zásluh a každému podle jeho potřeb.

3. Spravedlnost politická

Politická spravedlnost se např. dle Rawlse úzce pojí se spravedlností legální a to konkrétně v souvislosti s ústavou, která má být jednak spravedlivou procedurou zajišťující stejný přístup k veřejným úřadům, jednak má vést k nejpravděpodobněji spravedlivému a efektivnímu hospodářství. Rawls také formuluje tři druhy soudů potřebných ke zjednodušení uplatnění obou principů spravedlnosti. Píše, že občané musejí umět:

„posoudit, zda legislativa a sociální politika jsou spravedlivé;“

„rozhodnout, která ústavní zařízení, zaměřená na smiřování protikladných pojetí spravedlnosti, jsou opravdu spravedlivá;“

„rozhodnout, kdy se mají cítit být vázáni rozhodnutím většiny a kdy nikoli“¹

Z toho Rawls konečně vyvozuje, že občané „musejí být schopni stanovit základy a meze politických povinností a závazků.“ (RAWLS, J.; 1995)

4. Spravedlnost legální

Legální spravedlnost má v porovnání s předchozími možná nejméně co do činění s otázkou morálky. Vyplývá jednoduše ze zákona a má spíše formální podobu. Nemusí vyhovovat každému, ale stanovuje jasná měřítka a kritéria. Zákon říká, co a jak se posuzuje a spravedlivým je to, co vyplývá ze zákona. Pro právní pozitivisty je takto pojímaná spravedlnost vlastně tou jedinou skutečně existující, neboť je jednoduše legální. Otázka legitimity v pozitivním právu nemá prostor.