14.2.2. Služby sociální péče

Pomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v co nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav jim zajistit důstojné prostředí a zacházení (§ 38 zákona o sociálních službách).

Mezi tyto služby se řadí: osobní asistence, pečovatelská služba, tísňová péče, průvodcovské a předčitatelské služby, podpora samostatného bydlení, odlehčovací služby, centra denních služeb, denní stacionář, týdenní stacionáře, domovy pro osoby se zdravotním postižením, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, chráněné bydlení, sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče.

Pečovatelská služba (§ 40 zákona o sociálních službách) – terénní či ambulantní služba poskytovaná seniorům a dalším osobám, jejichž situace vyžaduje pomoc jiné fyzické osoby. Služba se poskytuje ve vymezeném čase v domácnosti klienta. Služba se poskytuje, až na výjimky uvedené v zákoně o sociálních službách, za úhradu.

Centra denních služeb (§ 45 zákona o sociálních službách) – poskytují ambulantní služby ve specializovaných zařízeních s cílem posílit samostatnost a soběstačnost potřebných osob se zdravotním postižením, chronickým onemocněním či osob se sníženou soběstačností z důvodu věku, v případě, že jejich situace vyžaduje pomoc jiné osoby. Potřební lidé mohou tuto službu (v minulosti známou také jako domovinka či centra osobní hygieny) využívat občas i pravidelně v průběhu dne, přičemž je jim zajištěna pomoc např. při osobní hygieně, v oblasti stravování, s vyřízením osobních záležitostí, případně jsou nabízeny výchovné, vzdělávací, aktivizační a sociálně terapeutické aktivity. Služba je poskytována za úhradu.

Denní, týdenní stacionáře (§ 46 a § 47 zákona o sociálních službách) – služba je zaměřená na podporu lidí vyžadující pravidelnou pomoc jiné osoby. Rozdíl, v porovnání se službou centra denních služeb, spočívá zejména v intenzitě pomoci, respektive v míře závislosti uživatelů služby.

Systém stacionářů a denních center mj. umožňuje pečujícím osobám účastnit se např. také pracovního procesu. Služba se poskytuje za úhradu.

Odlehčovací služby pobytové (§ 44 zákona o sociálních službách) – umožňují rodinným pečovatelům čas k odpočinku a odlehčení od náročné sociální péče. Odlehčovací služby směřují výhradně tam, kde je potřeba celodenní péče o osobu blízkou se zdravotním postižením, nemocnou nebo o seniora v určité fázi bezmocnosti. Odlehčovací služba přijímá seniora jen na omezenou dobu.

Domovy pro seniory (§ 49 zákona o sociálních službách) – pobytové zařízení, poskytující sociální službu osobám se sníženou soběstačností, zejména z důvodu věku. Nabízí ubytování v zařízeném pokoji, jedno – i vícelůžkovém, celodenní stravování, zajištění úklidu, praní prádla a ošetřovatelskou péči. Cílem péče je jednoznačně kvalita života klienta. Současný stav klientů poukazuje na potřebu rozvinout spolupráci se zdravotními pojišťovnami a posílit morální a finanční odpovědnost – spoluúčast blízkých, a tuto skutečnost zakotvit do legislativy. Služba se poskytuje za úhradu.

Domovy se zvláštním režimem (§ 50 zákona o sociálních službách) – pobytová služba s celoročním provozem, která je poskytována lidem, jejichž soběstačnost je snížena z důvodu chronického duševního onemocnění, závislosti na návykových látkách, případně trpí Alzheimerovou chorobou či jiným typem demence. Služba je nabídkou podobná službám domova pro seniory. Je přizpůsobena specifickým potřebám uživatelů. Služba se poskytuje za úhradu.

Sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče (§ 52 zákona o sociálních službách) – jedná se o nemocnice, léčebny dlouhodobě nemocných, psychiatrické léčebny aj. Uvedená pobytová služba je poskytována lidem, kteří aktuálně již nevyžadují ústavní zdravotní péči, nicméně se neobejdou bez pomoci jiné osoby a zároveň je nelze propustit z tohoto ústavního zdravotnického zařízení, protože jim není zabezpečena potřebná následná péče v domácím prostředí či zařízení sociálních služeb. Služba je poskytována do doby, než je uživateli zajištěna pomoc jiné osoby (např. rodinní příslušníci) či poskytována odpovídající sociální služba. Dříve se touto situací zabýval institut sociální hospitalizace.

Za tuto péči je osoba povinna platit úhradu podle stejných principů, jako by jí byly poskytovány sociální služby v zařízeních sociálních služeb. Zdravotní péče poskytovaná těmto osobám je hrazena z veřejného zdravotního pojištění.[1]

[1] § 64 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů