2.2. Právní jistota
Právní jistota patří mezi nejdůležitější právní principy. Jedná se o logický důsledek a současně nezbytnou součást potřeby legitimity práva, a byť třeba samostatně užitý, je pojem „jistota“ v této práci chápán vždy právě z tohoto pohledu, nikoli z pohledu závazkového práva.
| Vědomí nezbytnosti existence právní jistoty vedlo ostatně i ke vzniku prvních kodifikací práva, jako třeba Zákona dvanácti desek, jejichž účelem bylo dát všem na vědomí, jaké právo je platné, a legitimizovat tak vyžadování jeho dodržování. Každý má možnost se s právem seznámit, od každého se proto očekává, že právo zná a od každého může být vyžadováno, aby se jím řídil, což je myšlenka stručně vystihnutá ve známém pravidle „neznalost zákona neomlouvá.“ |
O tom, že potřeba právní jistoty není ojedinělým úkazem, ale táhne se jako červená nit celou historií lidstva, přičemž na povrch vyplouvá vždy, když z různých důvodů klesne vymahatelnost či legitimita práva, svědčí například českým právníkem Jiřím Čapkem (1995) citované dobrozdání Lyonského soudu k návrhu code civil. V něm se praví, že Francouzi jsou již „unaveni (…) množstvím zvyklostí a bizarně nesouvisejících obyčejů“. Z těchto slov je zjevná touha po zkrocení dosavadní právní svévole a ustanovení jasného řádu, který by byl závazný pro všechny shodně a nerozdílně. Není potom divu, že se 19. století neslo v duchu tak usilovného právního pozitivismu.