Správní řád – jak na něj (část 2)

Kubánek Miroslav 25.03.2015 01:00:00

Článek je druhým ze série textů ke správnímu řádu a jeho aplikaci v praxi. Zabývá se základními zásadami správních činností. Nutno je vědět, že tyto zásady jsou důležitou součástí zákona, že jsou závazné a právně vynutitelné.

Základem jakéhokoli procesního počínání, i ve veřejné správě, jsou zásady činností (zde § 2 – 8 SŘ). Zásady správních činností většinou nečteme (stejně jako konec zákona), a to proto, že se nám zdají být obecnými a zbytečnými proklamacemi. Jsou však právně závazné, jelikož jsou součástí normativní části zákona a navíc, budete-li mít účastníka řízení zastoupeného advokátem, stačí mu právě oněch pár prvních paragrafů, aby vám „rozbořil“ celé řízení.

Zásada legality (§ 2)

Vyslovuje pravidlo, že postup správních orgánů (dále též „SO“) musí být v souladu s právními předpisy, a to jak procesními, tak samozřejmě i hmotněprávními (zvláštní zákony v oblasti veřejné správy). Existuje oprávněný názor, že postup SO musí být také v souladu s evropskými směrnicemi, a hlavně správní judikaturou (představovanou zejména rozhodovací pravomocí Nejvyššího správního soudu).

V zásadě je dále ukryt princip zákazu překročení pravomoci SO (nutnost dodržovat příslušnost – odst. 2), princip ochrany dobré víry (práva nabytá účastníky v dobré víře je nutno šetřit – odst. 3), princip proporcionality (přiměřenosti použitých prostředků – odst. 3), princip ochrany veřejného zájmu (SO chrání především veřejný zájem – odst. 4) a princip legitimního očekávání, kdy ve stejných či obdobných věcech nesmí se rozhodovat bezdůvodně odlišně (odst. 4).

Zásada materiální pravdy (§ 3)

Vyslovuje pravidlo, že správní orgán je povinen zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Realizována je shromažďováním podkladů pro rozhodnutí, či jiné opatření, mj. formou důkazů (§ 50 a násl.).

Zásada součinnosti (§ 4)

Stanoví především to, že osoby dotčené na řízení má SO povinnost poučovat o jejich právech a povinnostech (je-li to potřebné) a o svých postupech a úkonech (vždy).

Mimo to je v odst. 4 tohoto ustanovení dáno, že SO musí umožnit dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a již v odst. 1 nalezneme velmi tajemnou povinnost SO chovat se k dotčeným osobám zdvořile (zatímco ony se takto chovat až tak úplně nemusí). Veřejná správa je totiž „službou veřejnosti“.

Zásada smírného řešení (procesních) rozporů (§ 5)

Upravuje obecně povinnost sjednat smír mezi účastníky, mezi nimiž vznikne problém bránící pokračování v řízení (projednávání věci), ovšem jen tam, kde to povaha věci umožňuje.

Zásada rychlosti a procesní ekonomie (§ 6)

Nařizuje SO řešit věci bez zbytečných průtahů a především v zákonných lhůtách.

Mimo to nařizuje postupovat tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady. To znamená, že porušením zákona může být doručování do vlastních rukou u věci, která to ze zákona nevyžaduje (vznikají náklady účastníku – zákaz obtěžování), ale i doručování poštou do vlastních rukou, má-li účastník datovou schránku (vznikají náklady správnímu orgánu).

Zásada rovnosti a nestrannosti správního orgánu (§ 7)

Stanoví, že ze zákona mají dotčené osoby „rovné postavení“, kdy rovnost v procesních právech může být omezena, či jinak upravena pouze zákonem samotným.

Stanoví také povinnost SO jednat a rozhodovat nestranně, což se v praxi realizuje zejména institucí vyloučení úřední osoby z projednání a rozhodování věci pro podjatost (§ 14).

Zásada dobré správy (§ 8)

Je zásadou poslední a klade správním orgánům za povinnost spolupracovat, vzájemně se informovat a vůbec postupovat společně tak, aby to bylo vždy ku prospěchu účastníků řízení a dalších dotčených osob.

Mezinárodním základem pro pochopení a správnou aplikaci této zásady je dokument evropského ombudsmana (přijatý Evropským Parlamentem), „Evropský kodex řádné správní praxe“, který je možno nalézt na stránkách www.ombudsman.europa.eu/cs/resources/code.faces#/page/1.

V příští části přejdeme k problematice příslušnosti SO a otázce vyloučení z projednání a rozhodování věci.