Správní řád – jak na něj (část 20)

Kubánek Miroslav 30.10.2015 00:00:00

Článek je dalším ze série textů ke správnímu řádu a jeho aplikaci v praxi. Tentokrát se vrací ke správnímu řádu v problematice exekucí na nepeněžitá plnění uložená správními rozhodnutími. Zabývá se obecnými otázkami, jako jsou příslušnost, lhůty, exekuční

Vážení, v rámci pojednání o exekucích ve správním řízení vraťme se nyní, po krátké odbočce, opět do správního řádu, neboť exekuce na nepeněžitá plnění konají se právě podle tohoto právního předpisu.

Co se týče provedení exekuce, pak u obcí je příslušným exekuovat správní orgán, který vydal rozhodnutí (schválil smír) v prvním stupni (exekuční orgán), ovšem pozor!, je to vždy obecní úřad, a to pro všechny orgány obce (včetně zvláštního orgánu, kterým je například komise k projednávání přestupků). Zajímavým v rámci exekučního řízení na nepeněžitá plnění může být § 108 SŘ, podle nějž je možno exekuovat i na tom, na nějž prokazatelně přešla uložená povinnost (např. dědic, či jiný právní nástupce).

Lhůta pro exekuci je upravena stejným ustanovením zákona (v odst. 4), a to takto

• exekuci lze nařídit nejpozději do 5 let od data splnění povinnosti,
• exekuci lze provést nejpozději do 10 let od data splnění povinnosti.

Prvním úkonem exekučního orgánu by měla být tzv. exekuční výzva (§ 109), která však není nutná, pokud k exekuci použijeme soudného exekutora podle § 105 SŘ. Exekuční výzva sama o sobě není úkonem exekuce (je úkonem před exekucí), stanoví se jí nejčastěji náhradní lhůta k plnění a vydává se usnesením s náležitostmi, jimiž jsou náležitosti rozhodnutí podle § 68 SŘ, označení exekučního titulu, jehož se exekuce bude případně týkat, vymezení povinnosti, kterou bylo nutno splnit, určení náhradní lhůty k plnění a upozornění, že nesplněním povinnosti v náhradní lhůtě bude nařízena vlastní exekuce. Proti exekuční výzvě se nelze odvolat.

Samotná exekuce se pak zahajuje – nařizuje – vydáním exekučního příkazu (§ 110), a to z moci úřední (ex offo), na žádost osoby, která měla být správním rozhodnutím uspokojena (oprávněná osoba), případně na žádost správního orgánu, který vydal správní rozhodnutí a není exekučním orgánem (např. komise k projednávání přestupků). Taktéž exekuční příkaz se vydává usnesením (§ 111) s náležitostmi rozhodnutí podle § 68 SŘ, s označením exekučního titulu, jehož se exekuce týká, s vymezením povinnosti, kterou bylo nutno splnit, s výrokem o tom, jakým způsobem bude exekuce probíhat, co má být exekucí postiženo, případně s dalšími potřebnými údaji. Exekuční příkaz se oznamuje tomu, kdo měl plnit (povinný) a dalším osobám, kterým z příkazu budou vyplývat práva nebo povinnosti. Ani proti exekučnímu příkazu, stejně jako je tomu u exekuční výzvy, se nelze odvolat.

Exekuci lze na návrh povinného (nebo je nutno podle zákona) přerušit. Přerušení exekuce upravuje § 113 SŘ a proti usnesení o něm se, jak je zvykem u exekucí, nelze odvolat.

Exekuci je dále třeba zastavit (§ 115), taktéž na návrh povinného či ze zákona, pokud

• povinnost uložená exekučním titulem zanikla (např. uplynutím lhůty),
• zaniklo právo z exekučního titulu nebo sám exekuční titul (například na základě mimořádného opravného prostředku),
• o zastavení požádal ten, na jehož žádost byla exekuce nařízena,
• pokračování exekuce by bylo spojeno s nepoměrnými obtížemi (tzv. nevymožitelnost),
• exekuce byla nařízena k vymožení neexistující povinnosti nebo vůči neexistujícímu povinnému (zde pozor na řádně určení povinnosti i na identifikaci povinného již v rámci správního řízení a rozhodnutí),
• provedení exekuce je nepřípustné (z nějakého zákonného důvodu).

Proti usnesení o zastavení exekuce se opět nelze odvolat.

Jako předcházející správní řízení, i exekuce přináší své náklady (§ 116). Ty hradí povinný, ovšem, je-li exekuce zahájena na základě žádosti (návrhu) oprávněné osoby a musí být zastavena, hradí náklady oprávněná osoba (zde upozorňuji v § 116 odst. 2 na chybu v odkazu na ustanovení zákona, neboť § 105 nemá odstavce). V rámci nákladů exekuce se hradí, provádí-li exekuci exekuční orgán (tedy sám správní orgán – a nikoli exekutor) paušální částka 2.000,-Kč, případně skutečné náklady – výdaje – exekučního orgánu na provedení exekuce. Přitom, o nákladech se vydává rozhodnutí, které se pak exekuuje jako peněžité plnění podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (viz minulá část série).

Jak vyplývá z dosavadního textu, proti úkonům v rámci exekuce není přípustné odvolání. Může se však povinný (či jiná osoba) proti exekuci bránit? Jistěže ano. Opravným prostředkem v rámci exekuce jsou tzv. námitky (§ 117). Námitky ovšem nemají odkladný účinek (tedy přesto, že byly podány, exekuce běží dál), kromě případů, které jsou taxativně (závazně) uvedeny v § 117 odst. 3 SŘ. Mimochodem, o námitkách rozhoduje sám exekuční orgán a proti rozhodnutí o námitkách se opět nelze odvolat…

Co se týče základních pravidel exekuce, je dobré ještě zmínit, že osoba, která provádí exekuci, se musí vždy prokázat pověřením, a že povinný je vždy tzv. neopomenutelným účastníkem exekučního řízení (tedy musí být vždy o všech úkonech exekučního orgánu prokazatelně uvědoměn).

A jaké že jsou exekuční prostředky pro vynucení nepeněžité povinnosti? Vezměme to podle toho, jak se využívají…

Exekuce přímým vynucením

Tento způsob exekuce se provádí zákonem předepsanými prostředky, z nichž prvním je vyklizení (§ 121 a násl.). Velmi často jej realizují stavební úřady v případě užívaných životu nebezpečných staveb. Vyrozumět o vyklizení je nutno minimálně 5 dnů předem (kromě hrozícího nebezpeční z prodlení), musí být přizvána nestranná osoba a věci vyklizovaných je správní orgán povinen převzít do úschovy. Nejsou-li pak uschované věci vyzvednuty povinným do 6 měsíců, správní orgán je může nechat prodat (postupem podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).

Dalším způsobem exekuce přímým vynucením je odebrání movité věci, například pro zajištění nebezpečné věci (§ 125), kdy se příkazem určí odebíraná věc, která se uschová u exekučního orgánu. V rámci této exekuce se exekuční příkaz doručuje až při samotné exekuci, aby nedošlo ke zmaření účelu exekuce a věc nám „náhodou nezmizela“.

Dalším způsobem exekuce přímým vynucením je osobní prohlídka, či prohlídka bytu nebo jiných místností, využívaná velmi často sociálními správními orgány (§ 126). I zde je vhodné mít k dispozici nestrannou osobu a zajímavé snad může být hlavně to, že podle zákona může prohlídku osoby provádět pouze osoba stejného pohlaví (snad s výjimkou dětí, což ovšem vyplývá spíše z judikatury, než ze samotného zákona).

Posledním typem exekuce přímým vynucením je předvedení (§ 127).

A ještě poznámka. Nestranná osoba by nikdy neměla být z exekučního orgánu (tedy z obecního úřadu). Nejlépe je sehnat někoho „zvenčí“, ale přípustný je i člen zastupitelstva obce, přičemž u obecních úřadů členěných na odbory se připouští i kolega z jiného odboru úřadu.

Exekuce ukládáním donucovacích pokut (§ 129)

Přesto, že zákon výslovně říká, že se tento způsob exekuce použije až tam, kde není možné nebo účelné provést jiné formy, provádí se v praxi tato exekuce nejčastěji, poněvadž je „nejjednodušší“ (což ovšem ani ústřední správní úřady ve svých metodikách, ani soudy v judikatuře, nevidí rády). Donucovací pokuty se ukládají (i postupně) do maximální výše 100.000,-Kč nebo do výše nákladů na tzv. náhradní výkon (viz hned dál), a to rozhodnutím, kde lhůta k plnění je nejméně 15 dnů od právní moci rozhodnutí a exekuce takové povinnosti pak probíhá podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (viz minulá část série).

Exekuce provedením náhradního výkonu (§ 119)

Tato forma exekuce je mezi správními orgány nejméně oblíbená a nejméně užívaná. Má se provádět tam, kde je uložena povinnost něco konat (například náhradní výsadba) a probíhá tak, že exekuční orgán zadá výkon někomu jinému, zaplatí to, a pak vymáhá na povinném peníze. Takto lapidárně to jistě může vypadat nezajímavě. Ovšem pokud by nebylo § 119 odst. 4 SŘ. Zde je totiž upraveno, že exekuční orgán může povinnému uložit povinnost do osmi dnů složit zálohu na exekuci před tím, než k ní přikročí. Sám jsem tuto formu jednou použil a mohu vám říci, povinný raději splnil svoji povinnost již tehdy, když jsem mu v exekuční výzvě pohrozil exekucí náhradním výkonem a povinností zaplatit předtím zálohu, kterou bych vymáhal podle č. 280/2009 Sb., daňový řád (viz minulá část série).

Touto poznámkou končím pojednání o správních exekucích a příště správní řád „dojedeme“ krátkým exkursem do části čtvrté, páté a šesté …