Správní řád – jak na něj (část 21) - závěr

Kubánek Miroslav 30.10.2015 00:00:00

Článek je dalším, a v tomto ohledu již posledním, ze série textů ke správnímu řádu a jeho aplikaci v praxi. Zabývá se úpravou části IV., V., a VI. správního řádu a nakonec nám pomáhá odpovědět na otázku, jak je v rámci právního řádu (a řízení) zajištěno p

Vážení kolegové a kolegyně v aplikaci správního řádu, dnes se zastavíme, ovšem velmi krátce, u speciálních ustanovení tohoto právního předpisu.

Část IV. SŘ – vyjádření, osvědčení a sdělení (§ 154 - § 158)

Zákon se v této části zabývá úpravou jakýchkoli úkonů, které nespadají výslovně pod úpravu formálního správního řízení upraveného v části II. a III. SŘ. Krom toho se tato část zákona použije i pro ty úkony, které jsou popsány ve II. a III., ale i dalších částech SŘ, ovšem zákon pro ně v daných částech neupravuje konkrétní procesní pravidla (sdělení dle § 42, nicotnost dle § 78 odst. 1, stížnosti dle § 175). Ovšem pozor, tato část zákona se nepoužije tam, kde zvláštní právní předpis upravuje vlastní procesní postup (z. č. 21/2006 Sb. o ověřování, z. č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím). Vyjádření, osvědčení či sdělení se provádí fakticky obyčejným dopisem, který nemá náležitosti správního rozhodnutí (a není proti němu přípustné odvolání, nýbrž stížnost).

Důležité je, že při aplikaci této části zákona se má postupovat obdobně podle I. a II. části zákona v rozsahu § 10 – § 16, § 19 – § 26, § 29 – § 31, § 33 – § 35, § 37, § 40, § 62, § 63, a podle III. části v rozsahu § 134, § 137, § 142 odst. 1 a 2. Přiměřeně se pak použijí i ostatní ustanovení zákona, je-li to potřebné.

Pokud správní orgán zjistí, že vyjádření, osvědčení či sdělení nelze vydat, musí na požádání písemně o této skutečnost uvědomit dotčenou osobu a sdělit jí důvody .A nakonec, jestliže vyjádření, osvědčení či sdělení trpí vadami, které lze opravit, činí se tak usnesením poznamenaným do spisu (bez možnosti odvolání – viz dříve).

Část V. SŘ – veřejnoprávní smlouvy (§ 159 – § 170)

Veřejnoprávní smlouva (dále jen „VPS“) je dvoustranný nebo vícestranný právní úkon, který zakládá nebo ruší práva a povinnosti v oblasti veřejného práva, jak říká zákon. Někdy bude složité vystopovat, zda konkrétní smlouva je skutečně smlouvou veřejnoprávní, a zde (jako první pomůcku) doporučuji sledovat stránky MV (www.mvcr.cz).

VPS se především člení na

• VPS koordinační (§ 160), tedy VPS mezi správními orgány za účelem plnění svých úkolů (jsou nejčastěji uzavírány v tzv. přenesené působnosti, tedy ke své účinnosti potřebují pravomocné rozhodnutí nadřízeného správního orgánu /KrÚ/, a v praxi jde nejčastěji o VPS o výkonu přestupkové agendy),
• VPS subordinační (§ 161), tedy mezi správním orgánem a účastníkem správního řízení, které nahrazují správní rozhodnutí (tyto VPS nejsou tak časté, ale může jít např. o VPS s vlastníkem pozemku o stanovení památného stromu podle § 39 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů),
• VPS mezi účastníky řízení (§ 162) o způsobu výkonu jejich práv a povinností (nejsou na obcích příliš používány, ale nabízejí se v určitých případech např. stavebního řízení).

VPS musí být především v souladu s obecně závaznými právními předpisy, musí být uzavřena písemně (§ 164) a v obecném smyslu se uzavírá podle pravidel civilního práva (tedy občanského zákoníku). VPS, a to je podstatné, lze vypovědět pouze tehdy, je-li to ve smlouvě sjednáno a byla-li dohodnuta výpovědní lhůta, přičemž k takové výpovědi pak, ani u smluv v přenesené působnosti, není nutný souhlas nadřízeného správního orgánu (tedy, pokud vám někdo říká, že jste nemuseli uzavírat VPS na přestupky, ale mohli jste to nechat na nadřízeném správním orgánu, aby v dané věci rozhodl v rámci delegace – tedy bez vaší povinnosti za projednání přestupků platit, pak má jistě pravdu, ovšem vy koukněte do VPS, zda tam máte možnost výpovědi a výpovědní lhůtu. Pokud ne, Pak vás semlelo období, kdy se každý snažil navést vás na formu právě VPS, ať mají všichni pokoj a peníze – tedy kromě vás).

Spory z VPS podle správního řádu řeší (§ 169)

• Ministerstvo vnitra (smlouvy je-li jednou ze smluvních stran kraj nebo mezi obcemi s rozšířenou působností,
• krajský úřad jde-li o smlouvy mezi obcemi,
• společný nadřízený orgán jde-li o smlouvy podle § 160,
• nadřízený správní orgán jde-li o smlouvu podle § 161,
• správní orgán, který udělil souhlas se smlouvou podle § 162,

přičemž jistě nebude z celého systému vyloučen ani soud (ač to zákon výslovně nezmiňuje)…

Část VI. SŘ – opatření obecné povahy (§ 171 – § 174)

Jedná se o vydávání opatření obecné povahy, která nejsou právním předpisem, ani správním rozhodnutím, tedy stojí někde mezi těmito právními instituty. S ohledem na to, že opatření obecné povahy vydávají především úřady obcí s rozšířenou působností, nebudu se touto problematikou příliš zabývat, neboť ony úřady ví, co s tím...

Přesto (jelikož se tato problematika týká například i dopravního značení v obcích) jen připomeňme, že návrh opatření obecné povahy se doručuje veřejnou vyhláškou a věc se musí projednat s dotčenými orgány (včetně orgánů obcí) – § 136 SŘ. Jinak, řízení o opatření obecné povahy probíhá zásadně písemně (není-li stanoveno jinak) a výsledkem je opatření s náležitostmi podle § 173 SŘ.

Vážení a milí,

Tímto jsme završili společnou cestu správním řádem…

Nicméně,

Dovolte mi ještě, abych vám naznačil odpověď na otázku, která bývá součástí zkoušek zvláštní odborné způsobilosti v oblasti správního řízení, a je nutno ji vyčíst z jednotlivých ustanovení zákona (a my jsme si jistě na tuto otázku již několikrát odpověděli, nicméně „roztroušeně“):

Jak se promítá ústavou zaručené právo na samosprávu do správního řádu?

Za prvé je dáno již samotnou ústavní úpravou, kdy samosprávám je možno (jako i jiným právním subjektům) ukládat povinnosti pouze na základě zákona (vím, o čem mluvím, momentálně má město Pelhřimov u Ústavního soudu stížnost na to, že nás orgány krajů a státu nutí pečovat o silniční veřejnou zeleň v intravilánu obce, bez ohledu na vlastnictví této zeleně).

Za druhé je právo na samosprávu vyjádřeno v ustanoveních o místní příslušnosti ve III. části SŘ, v ustanovení o atrakci (§ 131 odst. 1). Atrakce totiž neplatí pro otázky samosprávné.

Za třetí je toto právo promítnuto do ustanovení o delegaci (§ 131 odst. 2 a 4), kdy ani zde nelze odejmout samosprávě její působnost.

Oba případy jsou promítnuty i do opatření proti nečinnosti, přičemž případ delegace je prolomen pouze výslovným zákonným případem (zajištění veřejné správy vůbec – vyloučení všech úředních osob z projednání věci – pak lze delegovat).

Za čtvrté je právo na samosprávu garantováno tím, že v případě samosprávných věcí neexistuje spor o věcnou nepříslušnost.

Za páté, samosprávy jsou dotčenými orgány – § 136 SŘ (viz též v této části série), pokud se jich týká jakékoli správní řízení.

A nakonec, za šesté, právo na samosprávu je podstatným způsobem chráněno i v rámci odvolacího řízení proti správním rozhodnutím v samosprávě vydaným. Jde-li o dovolací řízení proti rozhodnutí v samostatné působnosti, není možné, aby je odvolací orgán změnil!!! (typicky, pokud obec uloží sankci za porušení § 58 a násl. zákona o obcích, krajský úřad sankci nemůže snížit).

Takže, zůstaňme optimističtí a hrdí svou samosprávu a její práva, a perme se o své…

Příště se spolu sejdeme nad problematikou přestupkového práva (ovšem zde jde o ryzí službu státu)…