Přestupky – malé trestní řízení (část 1)

Kubánek Miroslav 30.10.2015 00:00:00

Článek je prvním textem v problematice přestupků a přestupkového řízení. Ukotvuje přestupky v systému správního trestání, zabývá se pojmem pachatel a zavinění, vysvětluje sankce a ochranná opatření. Nakonec krátce hovoří o veřejnoprávních smlouvách.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, otevírá se před námi krátký exkurs do problematiky nejednoduché, do přestupkové agendy. V čem je tato působnost obcí problematická seznáme záhy z bezprostředně následujícího textu. Vítám Vás na cestě zákoutími přestupkového práva, a… Bůh s námi.

Na první pohled se problematika správního trestání může zdát triviální – „někdo zlobí, tak mu flákneme pokutu“. Ovšem už na druhý pohled to tak prosté není. Především, valná většina správních řízení, jejichž výsledkem má být „trest“, jsou řízeními v přenesené působnosti, tedy do nich nemohou vstupovat orgány jako zastupitelstvo či rada obce (s výjimkou § 58 a násl. zákona č. 128/2000 Sb., zákon o obcích /obecní zřízení/, ve znění pozdějších předpisů). Mimo to jde o řízení ex offo (vysvětleno v předchozí sérii „Správní řád – jak na něj“), kdy je správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti „pro i proti“, potřebné pro vydání rozhodnutí (§ 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „SŘ“/), tedy zejména zjistit „pachatele“ protiprávního jednání a „prokázat mu“ porušení zákona. Navíc je nutno vždy vědět, v jakém právním rámci se pohybujeme.

V problematice správního trestání hovoříme o správních deliktech, které, pro potřeby obcí, rozdělujeme na přestupky a jiné správní delikty. Lapidárně řečeno (zjednodušeno pro tento text), přestupku se dopouští fyzická osoba – smrtelník, zatímco jiného správního deliktu se dopouští právnická osoba či fyzická osoba podnikající, v souvislosti s podnikáním.

Jiné správní delikty nejsou jednotně hmohtněprávně upraveny a jejich jednotlivé skutkové podstaty obsahuje celý les speciálních správních předpisů. Procesně se pak řízení o nich vede podle SŘ, přičemž obecně platí tzv. objektivní odpovědnost za porušení povinnosti (v tom je to vcelku jednoduché).

Oproti tomu přestupky mají svůj (jakýsi) kodex, jímž je zákon č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoP“), který obsahuje jak část hmotněprávní, tak procesní. Aby to však nebylo tak jednoduché, mnohé skutkové podstaty přestupků hledáme mimo ZoP také ve speciálních právních předpisech, a také proces se chová složitěji. ZoP je totiž sám o sobě speciálním zákonem ke SŘ. To znamená, pokud mám postup popsán v ZoP, použiju ZoP, pokud tam postup popsán není, musím do SŘ (§ 51 ZoP). A už se nám to začíná komplikovat. Navíc u přestupků existují mimo řízení ex offo (jichž je vpravdě naprostá většina) také řízení zahajovaná „na návrh“ (v řeči SŘ řízení o žádosti), která mají poněkud jiný charakter, a, bohužel, spadají právě do těch, která náležejí rozhodovat obcím. A nakonec, přestupkové řízení je řízením, kde platí subjektivní odpovědnost, tedy vždy zkoumáme tzv. „zavinění“. Tím se přestupky principiálně velmi přibližují trestným činům (rozdíl je jen v intenzitě porušení zákonem chráněného zájmu) a řízení o přestupcích je tak vlastně „malým trestním řízením“, bazírujícím zejména na právních formulacích.

Pro další text jsou jiné správní delikty (to je to jednodušší) nepodstatné, a my se budeme věnovat přestupkům.

Co je to vlastně přestupek? (§ 2 ZoP)

Přestupek je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno zákonem, … (nejde-li o jiný správní delikt či o trestný čin). Přestupkem pak není jednání, které sice může vykazovat obecné znaky přestupku, ovšem je učiněno v nutné obraně či krajní nouzi (§ 2 odst. 2 ZoP).

Nebudu vás unavovat právní terminologií o znacích přestupku, jako jsou subjekt, subjektivní stránka, objekt a objektivní stránka, ale krom toho, co jsme si už naznačili, tedy že pachatelem přestupku bude vždy fyzická osoba (smrtelník), a to smrtelník od 15 let věku, nikoli nepříčetný (§ 5 ZoP), zastavme se u další důležité skutečnosti, která odlišuje přestupek od jiného správního deliktu, a to je zkoumání zavinění (nedbalostního, či úmyslného).

Pojďme nyní od zavinění „nejlehčího“ k „nejtěžšímu“.

U nedbalosti rozlišujeme

• nedbalost nevědomou: pachatel nevěděl, že může porušit zákonem chráněný zájem, ale vzhledem k okolnostem to vědět měl či mohl (nevěděl/vědět měl či mohl),
• nedbalost vědomou: pachatel věděl, že může porušit zákonem chráněný zájem, ale nepodloženě spoléhal na to, že k porušení nedojde (věděl/spoléhal).

U úmyslu rozlišujeme

• úmysl nepřímý: pachatel věděl, že jednáním může porušit zákonem chráněný zájem a byl srozuměn s následkem, pokud k tomu dojde (věděl/byl srozuměn),
• úmysl přímý: pachatel chtěl porušit zákonem chráněný zájem (věděl/chtěl).

Co za spáchání přestupku hrozí? (§ 11 – a§ 18 ZoP)

Především sankce, případně ochranné opatření.

Sankcemi jsou

• napomenutí,
• pokuta,
• zákaz činnosti,
• propadnutí věci,
• zákaz pobytu.

Přitom sankce lze kombinovat, ovšem k napomenutí nelze uložit pokutu. Od sankce lze také upustit, pokud k nápravě pachatele postačí samotné projednání věci. Jak pracovat se sankcemi si řekneme v některé z dalších částí této série.

Jinak, obecně se ukládá pokuta do výše 1.000,-Kč, pokud zákon nestanoví pokutu vyšší, a pokuta je příjmem rozpočtu té obce, jejíž orgán o ní rozhodoval (viz dále k veřejnoprávním smlouvám).

Zákaz činnosti lze uložit pouze na základě zákona, nejdéle na dva roky, přičemž po uplynutí poloviny výkonu lze od zbytku sankce upustit (a to na žádost).

Propadnutí věci lze uložit tehdy, pokud věc náleží (prokazatelně a zcela) pachateli přestupku a tato věc byla použita či určena ke spáchání přestupku, nebo přestupkem získána, přičemž vlastníkem propadlé věci se podle zákona stává stát.

A nakonec zákaz pobytu lze uložit jen na základě zákona (podobně jako zákaz činnosti), nejdéle na tři měsíce, za podmínek dle zákona (§ 15a ZoP).

Ochrannými opatřeními jsou

• omezující opatření,
• zabrání věci.

Omezující opatření spočívá v zákazu navštěvovat určená veřejně přístupná místa či místnosti a lze je uložit pouze u přestupků vyjmenovaných zákonem (§ 17 ZoP).

Zabrání věci se realizuje tam, kde jsou důvody pro propadnutí věci, ovšem věc náleží pachateli, kterého nelze za přestupek stíhat; věc pachateli přestupku nenáleží (třeba jen zčásti); případně vlastník věci není znám. Jako u propadlé věci, i u věci zabrané, se vlastníkem stává stát.

Poslední otázkou v rámci této části textu, na kterou je nutno odpovědět, je otázka kdo je přestupkovým orgánem (resp. kdy je jím obec)? (§ 53 ZoP)

Podstatným je, že obec (a to každá, i ta nejmenší) je ze zákona přestupkovým orgánem (tedy tím, kdo má povinnost rozhodovat o přestupcích) v případě

• přestupků proti pořádku v územní samosprávě (§ 46 ZoP),
• přestupků proti veřejnému pořádku (§ 47, § 47a, § 48 ZoP),
• přestupků proti občanskému soužití (§ 49 ZoP),
• přestupků proti majetku (§ 50 ZoP),

a dlužno přiznat, že těchto přestupků je na počet v rámci přestupkových agend (snad po dopravních přestupcích) nejvíce a že přestupky podle § 49 a § 50 ZoP obsahují i ony výše avízované přestupky "návrhové" (více viz později).

Pro projednávání a rozhodování přestupků mohou obce jako zvláštní orgán (§ 5 a § 106 obecního zřízení) zřizovat komise k projednávání přestupků.

Ostatní přestupky pak řeší obecní úřady ORP.

S ohledem na shora uvedené, vzhledem k tomu, že ne všechny obce jsou schopny dostát své povinnosti na úseku přestupků, stalo se běžnou praxí delegování přestupkové agendy na jiné obce, nejčastěji prostřednictvím veřejnoprávních smluv (dále jen „VPS“).

VPS jsou uzavírány podle § 63 obecního zřízení a podpůrně podle § 160 SŘ, a to nikoli „bezplatně“. Jejich součástí bývá ustanovení o tom, jakou částku pověřující obec bude platit obci pověřené (nejčastěji za „oznámený“ případ přestupku).

Pozor!! Pověřující obec nemá právo na žádnou část uložené sankce za přestupek (viz výše sankce – pokuta), ale ani na žádný „regres“ vůči pachateli přestupku. Pověřující obec nemá žádné právo zasahovat do průběhu přestupkového řízení, a nakonec (což bývá největším problémem) nemá pověřující obec ani nárok znát výsledek přestupkového řízení, tedy jak řízení dopadlo. Není totiž účastníkem řízení podle § 72 zákona o přestupcích ani správním orgánem příslušným k projednání přestupku. Jisté možnosti sice nabízí zákon č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, ovšem ani zde nelze získat informaci o konkrétním případu. Mimochodem má to jistou logiku (s ohledem na ochranu osobních údajů a charakter přestupkového řízení), neboť pověřená obec neprojednává přestupky občanů pověřující obce, nýbrž přestupky spáchané na území pověřující obce, a to kýmkoli (viz dál příslušnost přestupkového orgánu).

Vážení přátelé, končím tuto poněkud nudnou, nicméně nutnou, část pojednání o přestupcích, abychom příště vpluli do tajů přestupkového řízení v odlišnostech vůči SŘ.