Garantuje občanský zákoník štěstí?

Prudíková Dana 08.10.2015 14:07:57

Garantuje občanský zákoník štěstí?

Často skloňovaným ustanovením občanského zákoníku je jeho § 3, který obsahuje - na právní normu poněkud netypické – ujednání týkající se štěstí. Konkrétně si klade za cíl chránit důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny, pokud tím nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. Neznamená to ovšem, že občanský zákoník garantuje všem štěstí, ale je tím vyjádřeno právo každého svobodně usilovat o realizaci svých přání, pokud tím nezasahuje do štěstí jiných. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Občanský zákoník je nicméně na ochraně člověka postaven. Výslovně se zde stanoví, že každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí (§ 3 odst. 2 písm. a) OZ). Tento princip je vyjádřen jak v úvodu mezi obecnými zásadami, tak se promítá i dále v celé řadě konkrétních ustanovení. Svobodná vůle člověka je vyjádřena například v principu tzv. emancipace či jinými slovy přiznání svéprávnosti, kdy osoba starší 16 let, ale mladší 18 let, která prokáže schopnost sama se živit, může požádat soud, aby mu přiznal svéprávnost (§ 37 OZ), čímž mladý člověk získá možnost schvalovat svoje právní jednání sám, bez svých zákonných zástupců. Zákon také chrání osobnost člověka - každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého (§ 81 OZ), chráněn je dále například život a zdraví člověka a nově také právo žít v příznivém životním prostředí.

Další zásadou, na které je občanský zákoník vystavěn, je ochrana rodiny, rodičovství a manželství (§ 3 odst. 2 písm. b) OZ). Konkrétním promítnutím obecného principu ochrany rodiny je například ochrana rodinného bydlení - pokud jeden z manželů má právo nakládat s domem či bytem, ve kterém se nachází rodinná domácnost, nemůže toto bydlení tento manžel žádným způsobem ohrozit či znemožnit například tak, že by byt či dům dále prodal, pokud nebude mít rodina zajištěno náhradní bydlení. Ze stejného principu vychází i nová definice obvyklého vybavení rodinné domácnosti: není rozhodné, komu z nich tyto věci vlastnicky patří, k nakládání s tímto vybavením je třeba souhlasu i druhého manžela. Novinkou je také, že členové rodiny se mohou samostatně domáhat ochrany při neoprávněném zásahu do příjmení jiného ze členů rodinného klanu, pokud by pro to svědčil důležitý zájem na ochraně rodiny.

V neposlední řadě zákoník, aby měl každý právo brát se o vlastní štěstí rovnocenným způsobem, chrání stranu, která je z nejrůznějších důvodů ve slabším postavení. Vychází totiž z principu, že nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu a že nikdo také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých (§ 3 odst. 2 písm. c) OZ). Toto ustanovení je rovněž konkretizováno v řadě dalších ustanovení týkajících se ochrany spotřebitele, v úpravě lichvy (§ 1796 OZ), více chráněna je slabší strana, která neměla možnost ovlivnit základní podmínky smluvního vztahu při uzavírání tzv. formulářové smlouvy (§ 1798 an. OZ), zákon také například stanoví, že pokud lze smlouvu vykládat různými způsoby, je nutné použít ten výklad, který je nejpříznivější pro spotřebitele (§ 1812 OZ).

Na tomto místě nicméně nejsou popsány všechny zásady, které občanský zákoník výslovně upravuje, a lze konstatovat, že ani občanský zákoník si neklade za cíl kodifikovat konečný výčet zásad, kterými má být zákoník vykládán. Tento lze vykládat i pomocí dalších pravidel, pokud jsou založena na principu spravedlnosti a práva.

Mgr. et Mgr. Dana Prudíková, Ph.D.