Samostatná a přenesená působnost obcí – úvod do problematiky

SEDLÁČEK Jan 09.10.2015 00:00:44

Obec je pro potřeby plnění svých úkolů nadána souhrnem oprávnění a právních povinností, který nazýváme pravomocí. Okruh společenských vztahů, předmět, obsah a rozsah činností, v nichž tuto pravomoc realizuje, pak tvoří její působnost.

Pro české obecní zřízení je typický tzv. smíšený systém. Jednoduše ho můžeme charakterizovat na činnosti obce, kdy tato jednotka územní samosprávy vykonává vedle vlastní působnosti (samostatná působnost) i určitý výkon státní správy (přenesená působnost).

Hranice mezi samostatnou a přenesenou působností jsou však často velmi problematické. Vymezit, kdy má agendu územní samosprávy vykonávat stát a kdy samosprávný celek, v jakém rozsahu, jakými prostředky, s jakou zpětnou vazbou a vzájemný vztah obou subjektů, je velmi složité.

Samostatná působnost je klasické samostatné spravování vlastních záležitostí, které jsou v zájmu obce, jejích občanů, bezprostředně se týkají daného místa a jeho rozvoje, a jsou způsobilé, aby je samosprávný celek v rámci svého území spravoval. Obce, jako veřejnoprávní korporace územní samosprávy, vytvářejí podmínky pro všestranný rozvoj území a uspokojování potřeb obyvatel. Dle ústavního soudu se jedná o takové věci, které svými kořeny tkví právě v místním společenství a mají k němu specifický vztah za předpokladu, že mohou být místním společenstvím ve vlastní odpovědnosti a samostatně zvládnuty.[1] Do samostatné působnosti řadíme záležitosti, které obec vykonává vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Obec se při výkonu samostatné působnosti při vydávání obecně závazných vyhlášek řídí pouze zákonem, v ostatních záležitostech i jinými právními předpisy vydávanými na základě zákona. Je to samosprávná působnost zakotvená v ústavním právu na samosprávu a čl. 101 Ústavy, podle něhož je obec samostatně spravována zastupitelstvem. Konkrétní rozsah působnosti však Ústava nevymezuje. Demonstrativní výčet samostatné působnosti, který zdaleka není kompletní, nalezneme v jednotlivých ustanoveních zákona o obcích. Navíc je zde i subsidiární pravidlo, podle kterého do samostatné působnosti patří kromě záležitostí v zákoně svěřených, také další záležitosti v zájmu obce a občanů obce. O samostatnou působnost se nejedná, pokud byly svěřeny krajům nebo jde o výkon státní správy. Samostatná působnost je subjektivním právem územních samosprávných celků a je chráněna prostředky v ústavním či správním soudnictví. Státní orgány a orgány kraje do ní mohou zasahovat pouze, vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem zákonem stanoveným. I samostatná působnost však může být chápána ve dvou rovinách. Při výkonu samosprávných záležitostí, jako je vydávání obecně závazných vyhlášek či ukládání pokut v samostatné působnosti, je obec subjektem veřejné moci. Potom by zde mohl být aplikován známý čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle něhož může být státní moc vykonávána jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. Naproti tomu v ostatních věcech samostatné působnosti vystupuje obec jako právnická osoba soukromého práva, i když jí ve skutečnosti není. Pak může činit vše, co není zákonem zakázáno, a nesmí být nucena k tomu, co zákon neukládá.

Druhou působnost představuje působnost přenesená, jež je v podstatě výkonem státní správy. Přenesou působnost si podrobněji představíme v následujícím článku.

[1] Nález ústavního soudu ČR ze dne 24. listopadu 1998, sp. zn. Pl. ÚS 38/97.