Neznalost zákona neomlouvá! Skutečně? I.

Blažek Jakub 31.10.2015 14:45:14

Co je to tzv. právní omyl a jaké jsou jeho důsledky?

Ignoratia legis nocet! Neznalost práva/zákona neomlouvá. Jedna ze základních právních zásad zakotvená v povědomí lidí. Je ale skutečně možné, aby neznalost práva, zvláště pak u osob práva neznalých, resp. laiků, nebyla omluvitelná? To vše za situace, kdy zákonodárce chrlí stovky obecně závazných právních předpisů ročně, zákony se neustále novelizují a kompletní přehled tak nemají ani právníci? Samotní advokáti pochopili, že za současného stavu je jedinou cestou, jak se na trhu advokacie uplatnit, je specializace na konkrétní právní odvětví. Advokát poskytující právní služby v oboru např. trestního práva tak nemusí být dokonalým znalcem např. exekučního řádu či rodinného práva. Nadto se lidé zavazují smlouvami, jsou vázáni vnitřními předpisy např. zaměstnavatele, atd. Existují tedy případy, kdy lze právní omyl omluvit? A jaké jsou důsledky takového právního omylu?

Neznalost zákona, či jiného obecně závazného právního předpisu, se nazývá tzv. právním omylem. Právní řád přitom s existencí právního omylu počítá. Nelze tak bez dalšího aplikovat zásadu neznalost práva neomlouvá bez jakékoliv výjimky.

V oblasti trestního práva hmotného se právní omyl projevuje ve třech ustanoveních zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“): v § 19 obsahujícím definici právního omylu, § 41 upravujícím polehčující okolnosti a § 58 obsahujícím ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.

• 19 trestního zákoníku – definice právního omylu

Podle § 19 ten, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Omylu bylo možno se přitom vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.[1]

Z uvedeného vyplývá, že trestní odpovědnost vylučuje pouze právní omyl omluvitelný. Tím je takový právní omyl, který spočívá v mimotrestních právních normách, na které trestní zákoník ve svých dispozicích výslovně neodkazuje. Předpokladem je, že se takového právního omylu nebylo možné vyvarovat. Právního omylu se přitom bylo možné vyvarovat, pokud povinnosti seznámit se s příslušnou právní úpravou mělo povahu okolnosti charakterizující právní omyl pachatele jako neomluvitelný, je to, že daná povinnost pro něj vyplývala ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce. Zákonem se přitom v této souvislosti rozumí i samotný trestní zákon. Povinnost pachatele seznámit se s příslušnou právní normou z něho může vyplývat zvláště v případech, kdy se ve svých blanketních ustanoveních dovolává určitých mimotrestních předpisů. Ve všech těchto případech je třeba posuzovat to, zda takovou povinnost má, resp. zda je jejím adresátem, důsledně individuálně, s přihlédnutím k jeho poměrům, okolnostem případu a povaze spáchaného činu i dané povinnosti.

Pokud tedy např. pachatel naplní všechny znaky skutkové podstaty trestného činu přesně vymezené v trestním zákoníku, nezbavuje jej trestní odpovědnosti pouhá skutečnost, že si nebyl vědom, že je předmětné jednání trestné. Tak například neznalost podmínek, za nichž je podle zákona o zbraních a střelivu možno držet zbraň, obžalovaného nezbavuje trestní odpovědnosti za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku.[2]

Naproti tomu, pokud v konkrétním případě nemá pachatel objektivní povinnost seznámit se s právní úpravou zakládající protiprávnost jeho činu ze zdrojů vyjmenovaných v § 19 odst. 2, podpůrně je třeba k vyhodnocení toho, zda se mohl vyvarovat právnímu omylu, zjistit, zda měl možnost rozpoznat bez zřejmých obtíží protiprávnost svého činu. Pokud v takovém případě neměl možnost bez větších obtíží rozpoznat protiprávnost svého činu, popř. toho nebyl schopen, lze učinit závěr, že se nemohl vyvarovat právnímu omylu a že tedy jednal v omluvitelném omylu.

V uvedeném ustanovení § 19 trestního zákoníku je upraven pouze tzv. právní omyl pozitivní. Není naopak upraven tzv. právní omyl negativní. Tím je situace, kdy se pachatel domnívá, že jedná protiprávně, avšak ve skutečnosti protiprávně nejedná. Např. pachatel jede v obci 50 km/hod. v domnění, že povolená rychlost je 40 km/hod. Za této situace nelze dovodit trestněprávní (či jinou) odpovědnost, protože pachatel protiprávně nejedná.

JUDr. Jakub Blažek, advokát

[1] § 19 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[2] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované ve sbírce rozhodnutí trestních pod č. R 30/1996.