Svéprávnost člověku lze již pouze omezit
Prudíková Dana 29.11.2015 00:00:00
Mgr. et Mgr. Dana Prudíková, Ph.D.
Omezení svéprávnosti člověka se řadí mezi tzv. podpůrná opatření, které mají člověku pomoci, když není schopen samostatně právně jednat. Z hlediska míry zásahu do osobní integrity člověka se řadí až za podpůrce či zastoupení členem domácnosti, neboť v tomto případě dochází k autoritativnímu rozhodnutí soudu ohledně osoby opatrovníka, který má za člověka v konkrétních situacích jednat.
Omezit způsobilost k právním úkonům šlo i podle staré právní úpravy, ale tato možnost byla využívána poměrně málo, neboť pro orgány veřejné moci bylo jednoduší postiženého člověka zbavit způsobilosti zcela. Úplné zbavení svéprávnosti však již dnes není možné; soud může osobu pouze ve svéprávnosti pro určitá právní jednání omezit a určit jejich potřebný rozsah. Soud tedy musí konkrétně specifikovat, že daná osoba nemůže například převádět nemovitosti a uzavírat smlouvy, které zní na vyšší částky než 100.000 korun. Rozhodnutí o omezení svéprávnosti nicméně nezbavuje člověka práva samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života (například běžný nákup potravin atp.) Omezit osobu ve svéprávnosti lze nicméně pouze, pokud člověku hrozí újma a nelze mu pomoci jinak a konečně na dobu nezbytně nutnou nejdéle však na dobu tří let. Po jejím uplynutí musí soud přezkoumat, zda důvody pro omezení svéprávnosti trvají. Před omezením svéprávnosti se bude muset soud člověka dotázat na jeho názor a přizpůsobit styl dorozumívání jeho schopnostem. Nepůjde již nikoho zbavit ve svéprávnosti „od stolu“ a ani jej omezit v běžných činnostech každodenního života.
Protože se některým aktérům zdálo, že doba tří let, na kterou lze svéprávnost maximálně omezit, je příliš krátká, uvažuje ministerstvo spravedlnosti o jejím prodloužení, a to na 5 let. Tato změna je obsažena v novele občanského zákoníku, kterou aktuálně projednává Parlament České republiky. Prodloužení doby se týká rovněž případů, kdy soudy přezkoumávají stav osob, které byly zbaveny způsobilosti k právním úkonům ještě před účinností nového občanského zákoníku.
Občanský zákoník počítá, že soud může jmenovat jako opatrovníka i tzv. veřejného opatrovníka. Způsobilost být veřejným opatrovníkem má mimo jiné obec, kde má opatrovanec bydliště (jedná se o faktické bydliště, tedy místo, kde se člověk zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale), nebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu. Jmenování veřejného opatrovníka není vázáno na jeho souhlas.
Zákoník nicméně počítá s tím, že soud primárně jako opatrovníka vybere osobu, kterou navrhl sám opatrovanec. Tj. soud přihlédne k přáním opatrovance, k jeho potřebám i podnětům osob opatrovanci blízkých. Opatrovníkem nelze nicméně jmenovat osobu, která je sama nezpůsobilá právně jednat, nebo jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy opatrovance, nebo provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá (například domov důchodců) nebo osobu závislou na takovém zařízení.
Pokud není možné jmenovat osobu navrhovanou opatrovancem, příp. pokud opatrovanec neprojevil v tomto smyslu vůli, vybere někoho z příbuzných, či osobu blízkou. Pokud ani to není možné, lze jmenovat jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona. Na veřejného opatrovníka podle jiného zákona přechází rovněž opatrovnictví v případě smrti či odvolání opatrovníka. Speciální zákon o veřejném opatrovnictví nicméně ještě nebyl přijat, přechodná ustanovení zákona na tuto situaci pamatují a ustanovují, že do doby přijetí zákona přechází opatrovnictví na obec, na jejímž území má opatrovanec bydliště.