Územní systém ekologické stability

Ferschmannová Vendula 29.11.2015 00:00:00

Dálnice pro zajíce? Ale kdeže. Především je Česká republika jedním z lídrů v Evropě i ve světě, pokud jde o aplikaci poznatků ekologie krajiny.

Územní systém ekologické stability (ÚSES) je totiž poměrně úspěšným přetlumočením poznatků jednak o rozmanitosti stanovišť v měřítku krajiny, jednak z ostrovní biogeografie do jazyka územního plánování. Ostrovní biogeografie totiž potvrzuje, že na velikosti (rozuměj na velikosti příznivého „ostrovního“ stanoviště v moři či v nehostinné „matrici“) a vzdálenosti (čím blíž, tím lépe, a nejlépe spojitě) záleží.

Není náhodou, že ten koncept byl rozvinut v tuze přeměněné krajině jižní Moravy – a pak také například v Nizozemsku. Mnohde jinde v České republice (a v Evropě) naštěstí „moře“ až tak nehostinné není, takže pro mnoho skupin živočichů nefungují biokoridory[1] jen nebo hlavně pro podélný pohyb, ale spíš jako zastávky v přesunu napříč poli a intenzívními loukami.

„Uživatelé“ (zde ve smyslu lidé kolem územního plánování) a někdy i projektanti ÚSES se zhusta soustředí na minimální parametry, tedy nejmenší smysluplnou velikost a vzdálenost biocenter. Zásadní úlohu při navrhování ÚSES ale hraje v první řadě mapování krajiny, díky kterému je možné vymezit tzv. kostru ekologické stability krajiny – zachovalé, „ekostabilizující“ segmenty krajiny. Ty se v další fázi doplňují do podoby kompletního ÚSES, přičemž ovšem ani nemusejí být všechny využity.

„Za“ konceptem ÚSES stojí celá geobiocenologická teorie, která ale velmi přesahuje nejen rozsah našeho článku, ale i vědomosti potřebné pro porozumění a ochranu ÚSES na místní úrovni. Moment, „místní úrovní“ zde byla myšlena úroveň, resp. měřítko obecní veřejné správy. Jenže v ÚSES to znamená něco trochu jiného. Ten totiž existuje ve třech úrovních – místní (lokální), regionální a nadregionální. Nadregionální ÚSES, tedy hlavně jeho biocentra reprezentují celou škálu biogeografických regionů (bioregionů) příslušné biogeografické podprovincie. V ČR jsou zastoupeny 4 podprovincie, a to hercynská, polonská, západokarpatská a severopanonská a v nich postupně 71, 4, 11 a 5, tedy dohromady 91 bioregionů. V každém bioregionu jsou různé typy biochor (celkem 366 v celé ČR), kteréžto typologické jednotky jsou reprezentovány biocentry regionálního ÚSES. Konečně místní (lokální) ÚSES reprezentuje celou škálu skupin typů geobiocénů (STG) dané biochory.

V § 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny je definován jako „vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu“ a podle § 4 téhož zákona je vytváření ÚSES veřejným zájmem, na kterém se podílejí vlastníci pozemků, obce i stát.

Nadregionální ÚSES vymezuje Ministerstvo životního prostředí, regionální ÚSES krajské úřady a místní ÚSES úřad obcí s rozšířenou působností. Regionální a místní ÚSES na území velkoplošných chráněných území a jejich ochranných pásem vymezují jejich správy. Vzájemné vztahy různých orgánů veřejné správy jsou přehledně popsány v metodické pomůcce zveřejněné ve Věstníku MŽP, viz

http://www.mzp.cz/osv/edice.nsf/39EF155AA2F7C4E4C1257A7900286995/$file/Vestnik_8_2012.pdf

Samotný plán ÚSES slouží jako podklad pro pořizování územně plánovací dokumentace (zásad územního rozvoje krajů, územních plánů a regulačních plánů), ale např. také pro provádění pozemkových úprav a zpracování lesnických a vodohospodářských dokumentů. Závaznost ÚSES přitom vzniká až vydáním příslušné územně plánovací dokumentace formou opatření obecné povahy (nebo rozhodnutím o pozemkové úpravě). Zásady územního rozvoje obsahují jen nadregionální a regionální ÚSES a v územních, popř. regulačních plánech jsou zakresleny

[1] Základní skladebné články ÚSES jsou uzly či plochy biocenter pospojované lineárními biokoridory. Ekostabilizující „slepé uličky“, které nic nepropojují, se označují jako tzv. interakční prvky.